Úvod Giles, Giles and Fripp (1967-1968) Počátky King Crimson (1968-1969) "Bezvládí" King Crimson v 70. letech Obnovení skupiny v letech 1971 a 1972 Hard rockoví King Crimson (1972-1974) Mezidobí (1975-1980) Nová míza King Crimson (1981-1984) Druhé mezidobí (1985-1993) Dvojité trio a projekty fraKtalizace King Crimson na prahu nového století 21st Century Schizoid Band a další projekty 8. reinkarnace King Crimson

Úvod King Crimson je britská rocková skupina, u jejíhož zrodu v roce 1968 stáli především kytarista Robert Fripp a bubeník Michael Giles. Ve všech hodnoceních a profilech je považována za průkopníky progresivního rocku, resp. jedné její odnože, v jejíž tvorbě se mísí vlivy nejrůznějších hudebních stylů jako jsou jazz, vážná a experimentální hudba, psychedelický rock, heavy metal, nová vlna, hard rock, gamelan, folk, electronic rock a drum and bass. Sestava kapely se v průběhu její existence někdy i docela výrazně měnila, celkem se zde vystřídalo 18 hudebníků a dva textaři, kteří byli plnohodnotnými členy skupiny. Jediným stálým členem během celé historie skupiny je ale zakládající člen Robert Fripp, který tak působí de facto jako její lídr. On sám uvedl, že původně nikdy nezamýšlel stát se vedoucím King Crimson. Situace se stabilizovala v roce 1981, kdy se frontmanem King Crimson stal Adrian Belew. Dalším déle působícím členem byl bubeník Bill Bruford v letech 1972-1997. Vzhledem k počtu hudebníků zapojených do King Crimson za dobu její existence (a kapela dbala na přísný důraz na kreativitu a vysokou úroveň budoucích členů), kapela byla vždycky v centru pozornosti jiných kapel a projektů a ovlivnila i mnoho soudobých hudebních umělců, zvláště pak její pozdější tvorba, která často procházela mnohdy neobvyklými hudebními teritoriemi. Třebaže se skupina příliš neprosadila v komerční oblasti (vysílání v rádiích či prodej videoklipů), vytvořila si kultovní pověst. Její debutové album "In the Court of the Crimson King" je považováno za jeden z nejdůležitějších milníků vývoje progresivního rocku vůbec. Počátek 70. let minulého století byl pro skupinu nejméně stabilním obdobím, kdy došlo k mnoha personálním změnám a objevovaly se rozdíly mezi studiovým a koncertním stylem, kde kapela objevovala prvky jazzu, funku a komorní vážné hudby. Nicméně od druhého alba silně ovlivňuje hudební i kompoziční styl skupiny a kvůli tomu někteří členové kapelu opustili. Taková kreativní frustrace se projevila např. u Iana McDonalda, Gordona Haskella a Mela Collinse. Před polovinou 70. let ve skupině až do rozpadu roku 1974, vznikla stálejší sestava hudebníků, která provozovala improvizační hard rockový „sound“. V roce 1981 obnovení King Crimson na tři roky hráli hudbu ovlivněnou novou vlnou a gamelanem. Po posledním reunionu, který proběhl v roce 1994, začala skupina absorvovat hudbu s prvky své tvorby ze 70. a 80. let, novinkou je zde ale vliv tehdejších hudebních žánrů jako byly industriální rock a grunge. Trey Gunn, který působil v kapele mezi roky 1994 a 2003, prohlásil, že "King Crimson je Robertova vize". Úsilí kapely přimíchávat další prvky do své hudby pokračovalo i na začátku 21. století s použitím moderních nástrojů včetně rytmických smyček ve stylu drum and bass a značného využití MIDI a kytarových syntezátorů. Giles, Giles and Fripp (1967-1968) V srpnu roku 1967 bratři, bubeník Michael Giles a baskytarista Peter Giles, hledali pomocí inzerátu zpívajícího klávesistu pro chystaný nový projekt. Předtím již během dospívajícího věku působili v několika různých příležitostných kapelách v Dorsetu, takže oba měli s hudbou již zkušenosti. Na inzerát zareagoval Robert Fripp, nezpívající kytarista, taky dlíci v Dorsetu, díky čemuž vznikla skupina "Giles, Giles and Fripp". Kapela založila repertoár na výstředních popových písních a složité instrumentalitě, něco mezi poťouchle-ironickým kabaretem a extravagantním alternativním folkem v experimentálním hábitu. Nahráli a vydali několik neúspěšných singlů, jejich debutový byl "One in a Million", a také v dubnu 1968 jedno album s názvem "The Cheerful Insanity of Giles, Giles and Fripp", které ale nezaznamenalo větší úspěch, dokonce jej shodil Keith Moon z The Who v jednom magazínu. Kapela se pohybovala na pokraji úspěchu, když měla několik rozhlasových relací a televizních vystoupení, ale nikdy nezaznamenali takový průlom, který by byl rozhodující pro komerční úspěch. Při pokusech rozšířit zvuk kapely přišel na podzim 1968 do skupiny multiinstrumentalista Ian McDonald, hrající na klávesy, flétny a další dřevěné dechové nástroje. McDonald s sebou přivedl i svoji tehdejší přítelkyni, bývalou zpěvačku skupiny Fairport Convention, Judy Dybleovou, ale její účinkování v kapele bylo stejně krátké jako její vztah s McDonaldem. Daleko důležitější ale bylo, že Ian přivedl do skupiny textaře, pouličního a uměleckého vizionáře Petera Sinfielda. Autorské partnerství vzniklo, když se McDonald zeptal Sinfielda, tehdy od roku 1968 působícího ve skupině Creation, "Peter, vypadá to, že tvoje kapela je beznadějná, ale napsal jsi několik dobrých textů. Nechceš se mnou napsat pár písniček?". Jednou z prvních písní, kterou McDonald a Sinfield napsali spolu byla "The Court Of The Crimson King". Počátky King Crimson (1968-1969) Fripp mezitím shlédl kapelu 1-2-3 v klubu Marquee, později známou jako Clouds. Tato skupina jej později inspirovala v jedné ze zálib King Crimson pro klasické melodie a jazzové improvizace. S pocitem, že se již nechce dále věnovat vtipnému pop stylu Petera Gilese, Fripp doporučil svého přítele, zpěváka a kytaristu jménem Greg Lake, aby jej přijali do skupiny s tím, že by Lake nahradil buď jeho nebo Petera Gilese. Přestože to Peter Giles později ironicky popsal jako jeden z Frippových "roztomilých politických tahů", sám Peter byl rozčarován neschopností "Giles, Giles and Fripp" prorazit. A odešel ke konci roku 1968 z kapely, kde jej nahradil Greg Lake jako baskytarista, zpěvák a frontman. Tímto krokem vznikla 30. listopadu 1968 skupina King Crimson ve složení kytarista Robert Fripp, bubeník Michael Giles, saxofonista a klávesista Ian McDonald a nově i baskytarista a zpěvák Greg Lake. Poprvé nová sestava začala zkoušet 13. ledna 1969. Nový název kapely vymyslel Sinfield údajně jako synonymum pro Belzebuba, knížete démonů. Podle Frippa je Belzebub poangličtěná forma arabské fráze "B'il Sabab", což znamená "cílevědomý muž", i když doslova to znamená "s příčinou". Historicky a etymologicky "King Crimson" (Rudý / karmínový král) byl nějaký monarcha, během jehož vlády došlo k občanským nepokojům a krveprolití. Krátce poté si skupina pořídila mellotron a začala jej využívat pro vytvoření originálního orchestrálního rockového zvuku, který měl obrovský vliv na rodící se progresivní rock. V této době byl hlavním skladatelem King Crimson Ian McDonald, svým dílem ale přispívali i Lake a Fripp. Peter Sinfield nebyl pouze textařem, navrhl a obsluhoval také revoluční osvětlení jeviště, které kapela začala využívat. Peter Sinfield v rozhovoru pro Prog Rock Britannia: An Observation in Three Movements popsal Crimson takto: "My jsme chtěli Ethos v Crimson... prostě odmítali hrát něco, co znělo něco jako nahrávka Tin Pan Alley. Pokud by to znělo hodně populárně, bylo to špatně. Takže to muselo být složité, muselo to být mnohem bohatší na akordy, muselo to zvláštně působit. Pokud to znělo, jako příliš jednoduché, museli bychom to udělat složitější a hrát v 7/8 nebo 5/8 taktu, předvést se.". Svůj koncertní debut skupina absolvovala 9. dubna 1969 v londýnském klubu Speaksy, velkého úspěchu pak dosáhla na koncertě v Hyde Parku v červenci téhož roku, kde před více než 650 000 lidmi vystoupili s The Rolling Stones na koncertu věnovaném památce zemřelého Briana Jonese. Dne 10. října 1969 vydali King Crimson svoje první album s názvem "In the Court of the Crimson King" pod hlavičkou Island Records. Veřejně jej pochválil kytarista The Who Pete Townshend, který ho nazval „prapodivným mistrovským kouskem“. Na rozdíl od ostatních bluesově založených hardrockových skupin, jejich hudba představuje více evropštější přístup, kde se mísí starobylost a moderna. Styl této desky byl poskládán z nejrůznějších vlivů působících na všech pět členů skupiny, a to včetně skladeb Jimiho Hendrixe, klasické i moderní vážné hudby, folku, jazzu, vojenské hudby (částečná inspirace tím, že McDonald působil jako armádní hudebník), ambientní improvizace, viktoriánské hudby či britského popu. Jazzová citlivost Iana McDonalda byla rovněž klíčem k ranému zvuku King Crimson. Zvuk na "In the Court of the Crimson King". Proslulá skladba "21st Century Schizoid Man" byla také popisována jako předchůdce pro alternativní rock a grunge, zatímco měkčí skladby jsou popisovány jako "éterické" s "téměř posvátným" cítěním. Skladba s názvem "Three Score And Four", kterou napsal Ian právě pro armádní kapelu, se proměnila ve střední část slavné písně "21st Century Schizoid Man". Všechny tyto vlivy byly skloubeny do díla, prvního takového vůbec v rockové hudbě, doplněného melodramatickými Sinfieldovými texty, které byly plné hořké krásy a surrealistických vizí. Sinfield přiznal, že "absolutně neměl tušení", odkud slovo "schizoidní" pochází, ani "nemá žádné znalosti o schizofrenii". Ale řekl, že termín "se mu zdál jako jiné slovo pro kolektiv šílených lidí. A proč "21. století"? "Nevím; prostě to znělo lépe než ‚20. století‘. Mělo to ten správný zvuk: spousta lidí se zbláznila…. Je to proroctví; je to velmi prozíravé. A určitě jsem to dal v blízké budoucnosti. Svět se ubíral tímto směrem." Poté, co odehráli představení v Anglii, se na podzim roku 1969 skupina vydala odehrát koncerty v USA, kde se představila po boku tehdy úspěšných a populárních hudebníků a skupin. Jejich první americké vystoupení se odehrálo na Goddard College, v Plainfield, Vermont. Zatímco původní nový zvuk ohromil současné diváky a kritiky, uvnitř King Crimson vzrůstalo tvůrčí napětí. Michael Giles a Ian McDonald se na cestách těžko vyrovnávali s rychlým úspěchem a životem na turné, stejně tak i se směrem, kterým se skupina hudebně vydala. Robert Fripp, i když nebyl frontmanem a ani hlavním skladatelem, postupně směřoval skupinu směrem do temnějších hudebních oblastí, zatímco McDonald s Gilesem měli v oblibě jemnější a romantičtější styl hudby. Oba členové ohlásili odchod ze skupiny během turné v Kalifornii. Ve snaze zachránit situaci, protože je považoval za důležitou součást King Crimson, Fripp nabídl rezignaci sám, ale McDonald a Giles prohlásili, že skupina byla "více (jeho), než jejich", a proto odcházejí oni dva. Poslední koncert v původní sestavě byl odehrán 16. prosince 1969 na Fillmore West, San Francisco. Když Ian McDonald a Michael Giles oficiálně opustili King Crimson, věnovali se sólové práci, společně nahráli v roce 1970 částečně úspěšné studiové album "McDonald and Giles", než se jejich partnerství rozpadlo. McDonald s později stal jedním ze zakládajících členů skupiny Foreigner, zatímco Giles se stal studiovým bubeníkem. Nahrávky koncertů z roku 1969 byly vydány po dvaceti sedmi letech v roce 1996 jako 2CD/4LP album "Epitaph" a v King Crimson Collector's Club. "Bezvládí" King Crimson v 70. letech Od začátku roku 1970 až do poloviny roku 1971 King Crimson zůstali ve stavu kolísající sestavy a rozchodů, zmařených plánů na turné a v potížích při hledání uspokojivého hudebního směru. Toto období bylo následně označeno jako "bezvládí" - označením, které znamenalo, že King Crimson nefungovali jako skupina během této doby v pravém slova smyslu. Počátkem roku 1970 odešel z King Crimson další hudebník, Greg Lake, měsíc poté, co byl osloven Keithem Emersonem, aby se připojil k nově zakládané skupině, kterou se stali spolu s Carlem Palmerem "Emerson, Lake & Palmer". Kytarista a příležitostný klávesista Robert Fripp se tak stal jediným zbylým muzikantem v kapele. Jako výpomoc při studiových nahrávkách se začal uplatňovat i zájem Petera Sinfielda o syntezátory. Druhé album "In the Wake of Poseidon" nahráli zbývající členové Fripp a Sinfield a jejich bývalí partneři a známí. Michael Giles se vrátil hrát na bicí při jednom nahrávání, připojil se i jeho bratr Peter Giles na baskytaru. Dokonce i Greg Lake souhlasil, že nazpívá chystané druhé album (kromě jedné písně), jeho hlas zní také na singlu „Cat Food“. Tou výjimkou se stala skladba „Cadence and Cascade“, kterou zpívá Frippův kamarád ze školy Gordon Haskell. Při rozhodování o zpěvákovi druhé desky zaznělo i jméno tehdy ještě neznámého Eltona Johna, tato možnost ale byla kapelou zavržena. Dalšími hudebníky se stali Mel Collins (saxofony, flétny, ex-Circus) a jazzový pianista Keith Tippett. Ten se stal nedílnou součástí crimsonovského „soundu“ i na několika dalších nahrávkách a ačkoliv mu Fripp nabízel plnohodnotné členství ve skupině, působil vždy pouze jako studiový hudebník a s King Crimson vystoupil na koncertě pouze jednou. Album vydané v květnu 1970 bylo kritizováno kvůli velice podobnému zvuku i stylu, jako měl debut King Crimson, místy vypadajícímu až jako jeho imitace. Po vydání desky zůstali Fripp, Collins a Sinfield osamoceni a ačkoliv měli materiál, nemohli s ním koncertovat a podpořit prodeje alba. Proto Fripp oslovil Gordona Haskella, zdali by se nestal stálým členem jako zpěvák a baskytarista. Ten s nabídkou souhlasil. Do King Crimson také přišel bubeník Andy McCulloch (předtím např. Shy Limbs/Manfred Mann's Earth Band), což byl další hudebník z Dorsetu pohybující se v západním Londýně v okruhu progresivního rocku. Mel Collins zůstal jako plnohodnotný člen kapely. V této sestavě nahráli King Crimson své třetí album s názvem "Lizard" (vydáno v prosinci 1970), které se stalo výhradním dílem Frippa a Sinfielda. Oba Haskell a McCulloch, kteří také album nahrávali, neměli žádný vliv při psaní materiálu. Jako hostující hudebník zde působil i zpěvák Jon Anderson (v jedné skladbě "Prince Rupert Awakes"). Fripp a Sinfield, nyní v zásadě rovní umělečtí partneři, napsali celé album sami a také rozšířili tým jazzových hudebníků, kteří se podíleli na nahrávce - Keith Tippett, kornetista Mark Charig, pozounista Nick Evans a hobojista Robin Miller. Deska je tak ovlivněna více avantgardním jazzem a klasickou hudbou, než tomu bylo u předchozích dvou alb. Stejně jako přibyly Sinfieldovy vstupy experimentující se zpracováním a zkreslením zvuku pomocí syntezátoru VCS3. Album také představilo Sinfieldův nejvíce komplexní soubor evokujících textů v té době, včetně kódované písně o rozpadu Beatles a s téměř celou druhou stranu vyzvedávající převážně instrumentální komorní aranžmá popisující středověkou bitvu a její výsledek. Právě tento styl hudby se příliš nezamlouval rhythm and bluesově orientovaným Haskellovi a McCullochovi. Těsně před vydáním Lizard, Haskell opustil kapelu rozhořčeně, když odmítl zpívat přes zkreslení a elektronické efekty při živém vystupování. Navíc si také uvědomoval, že bude zpívat materiál, se kterým necítil a že nebude mít tvůrčí vliv u King Crimson v dohledné budoucnosti. McCulloch skončil brzy po něm, později se připojil ke kapele Arthura Browna a následně v roce 1972 se stal bubeníkem Greenslade. Fripp a Sinfield byli nuceni vrátit se do náročného procesu konkurzů na nové členy. Obnovení skupiny v letech 1971 a 1972 Začátkem roku 1971 tedy nastalo další kolo „náboru“ nových hudebníků. Dalším členem King Crimson v sestavě Fripp / Sinfield / Collins se stal bubeník Ian Wallace (bývalý spoluhráč Jona Andersona). Zkušebních vystoupení na roli zpěváka se účastnili Bryan Ferry, Elton John i manažer kapely John Gaydon, ale nakonec byl přijat Raymond "Boz" Burrell, který předtím hrával s vlastní kapelou Boz People a jednou dokonce měl nahradit Rogera Daltreyho ve skupině The Who. Jediným problémem v polovině roku 1971 k dokončení sestavy byl post baskytaristy. Osloven byl John Wetton (ex Mogul Thrash), který ale odmítl a přijal místo ve skupině Family, nicméně zůstal s Robertem Frippem v kontaktu. Jako další adept byl vybrán Rick Kemp, který si to ale na poslední chvíli rozmyslel. Nakonec se baskytaristou stal Bozz Burrell, ačkoliv na tento nástroj nikdy nehrál. Když se Boz poprvé připojil ke skupině, byl jen jako zpěvák. Poté co vyčerpali všechny basové adepty z konkurzů a stále nemohli najít toho správného hráče, byli ve slepé uličce a čelili hrozbě konce této reinkarnace King Crimson ještě před tím, než by se představili na veřejnosti. Boz jednoho dne popadl basu, kterou někdo nechal po konkurzu a začal na ní vyluzovat tóny. Najednou Robert přišel s nápadem, že by nebylo špatné zjistit, zda by se Boz nemohl naučit hrát dobře. Boz předtím jen hrával občas rytmickou kytaru, takže jeho učení bylo o to snažší. Robert mu pak jen ukazoval prstoklad a Ian Wallace mu ukázal "způsob", jak hrát v rytmu spolu s bubeníkem. Takže se stalo, že Fripp naučil Boze hrát na basu. Ale jakmile Boz zvládl základy, začal se pilně učit i sám sám, až se z něj stal znamenitý hráč. King Crimson se tak mohli v první polovině roku 1971 vydat na turné, první od roku 1969. Koncerty byly přijímány dobře, přesto rock and rollový životní styl a odlišné hudební sklony vedly opět k napětí mezi zbytkem kapely a více intelektuálně zaměřeným Robertem Frippem, nicméně skupina sérii koncertů dokončila. Ve druhé polovině roku 1971 nahráli a 3. prosince vydali King Crimson album "Islands". Bylo to tiché a a více podmanivé album, méně vypovídající, ale více ukazovalo, co umí nová sestava kapely. Nejvřeleji znějící nahrávka skupiny byla silně ovlivněná Milesem Davisem a jeho orchestrální spoluprací s Gilem Evansem a měla volně tematickou souvislost s Homerovou Odysseou. Album také vykazovalo známky stylistických rozdílů mezi Sinfieldem, který favorizoval měkčí a strukturovaný jazz-folkový přístup, a Fripp, jež byl zaměřen více k ostřejšímu instrumentálnímu stylu, např. v instrumentálce "Sailor's Tale" s jeho dramatickým použitím mellotronu a banjem, inspirovaným kytarovou technikou. Deska obsahuje jediný experiment skupiny se smyčcovou sekcí, skladbu „Prelude: Song of the Gulls“, či vzrušující píseň "Ladies Of The Road“ inspirovanou rhythm and blues, která je stylově nejblíže koncertním King Crimson té doby, a pravděpodobně pouze jedinou skladbou, ve které se líbila celá kapela. Náznak potíží nastal, když jeden (nejmenovaný) člen kapely údajně popsal jemnější a meditativní části Islands jako "pošetilou sračku". Na konci roku 1971 byl vyloučen Peter Sinfield ze skupiny kvůli zhoršeným osobním vztahům s Frippem a odlišným hudebním preferencím. Sinfield pak pokračoval vydáním sólového alba "Still", na kterém se sešli všichni z aktuálních a předchozích členů King Crimson kromě Frippa. Pak se sešel s Gregem Lakem, aby se posléze stal hlavním textařem skupiny Emerson, Lake & Palmer. O mnoho let později pak dosáhl velkého úspěchu, psaním popových písniček Bucks Fizz. Zbytek kapely se na zkouškách rozhořčeně rozhádal krátce nato kvůli tomu, že Fripp odmítl zařadit skladby jiných členů do repertoáru skupiny. On to později citoval jako "kontrolu kvality" a pokus, aby bylo zajištěno, že King Crimson odehrají "správný druh hudby". Kapela se se nakonec nechala přesvědčit, aby se zreformovala kvůli splnění svých koncertních závazků roku 1972, se záměrem rozpustit se později. Na jednom z koncertů, 27. března 1972, vystupovali společně na jednom podiu s kapelou YES. Byl to poslední koncert, který s YES odehrál bubeník Bill Bruford, který se propříště stal důležitým milníkem v historii King Crimson. Nahrávky z tohoto turné byly později vydané ještě téhož roku jako živé album "Earthbound", kritizované pro svoji velmi špatnou kvalitu zvuku na úrovni bootlegů a styl, který se občas stočil směrem k funku, se scatovaným zpěvem na improvizovaných skladbách... To bylo zjevné znamení hudebního rozporu mezi Frippem a všemi třemi ostatními členy, kteří se pokoušeli směrovat kapelu k rootsier rytmus-and-blues stylu v otevřeném vzdoru vůči Frippovi. Společnost Atlantic album ani nevydala ve Spojených státech a britská verze byla dokonce brzy stažena z prodeje. Přes tyto problémy, se vztahy v celé skupině postupně zlepšovala během turné k obratu, kdy Collins, Burrell a Wallace nabídli pokračování s kapelou. Nicméně, Fripp už se před časem rozhodl zcela restrukturalizovat King Crimson s novým hudebním směrem, který pociťoval a který byl zcela nevhodný pro současné členy kapely a už zahájil výběr nových členů. V polovině roku 1972 tedy Collins, Burrell a Wallace odešli a společně s bluesovým kytaristou Alexisem Kornerem vytvořili skupinu "Snape". Později se Buz Burrell stal zakládajícím členem kapely Bad Company. Hard rockoví King Crimson (1972-1974) Třetí významná sestava King Crimson byla radikálně odlišná od předchozích dvou a z období "bezvládí" a je vůbec první bez saxofonu nebo dechových nástrojů, a také první, která přijala aktivní improvizaci jako hlavní hudební prvek. Jako první přišel do skupiny, v níž zůstal pouze samotný Robert Fripp, perkusionista Jamie Muir známý svými improvizacemi a spolupráci se Sunship a Derekem Baileyem. Fripp popisuje, že tehdy zavolal Muirovi, aby si s ním promluvil o jeho vstupu do King Crimson, a Muir se tvářil, jako by jej to vůbec nepřekvapilo a léta to očekával. Klasickým bubeníkem King Crimson se stal Bill Bruford, který se rozhodl opustit komerčně úspěšné YES na vrcholu jejich rané kariéry, ještě před turné k albu "Close to the Edge" ve prospěch poměrně nestabilní a nepředvídatelné kariéry u King Crimson. Poprvé se Fripp setkal s Billem Brufordem již v roce 1970, ale tehdy nebylo jisté, že by King Crimson mohli pokračovat. Z YES právě v té době odešel Peter Banks a Frippovi bylo nabídnuto místo hlavního kytaristy (stal se jím pak Steve Howe), které Fripp odmítl a Bruford dál pokračoval jako bubeník Yes, ale půda pro jejich vzájemnou spolupráci již byla připravena. Na post baskytaristy a zpěváka získal Fripp již dříve osloveného Johna Wettona. Stejně jako Fripp pocházel John Wetton z oblasti Bournemouth a seznámili se na studiích. Jako poslední přišel houslista David Cross, hrající i na klávesy, relativně neznámý houslista, hrávající se zpěvákem P.J. Probym a folk-rockovou skupinou s názvem Ring, kterého Fripp poznal prostřednictvím práce pro hudební školy. Po Sinfieldově odchodu se novým textařem stal Wettonův kamarád Richard Palmer-James (bývalý kytarista Supertramp), který s kapelou nikdy na jevišti nevystoupil a své texty posílal poštou Wettonovi ze svého domu v Hamburku. Skupina začala ve druhé polovině roku 1972 zkoušet a na podzim se vydala koncertovat s větším sklonem k improvizaci (a díky udivujícímu divokému muži na jevišti Jamie Muirovi) a ihned získává pro King Crimson i nějakou vzrušenější tiskovou odezvu. Počátkem následujícího roku nahrála a v březnu 1973 vydala album "Larks' Tongues in Aspic", zcela odlišné od předchozích desek. Album s revolučním zvukem a údernou dynamikou bylo ovlivněnou např. Bélou Bartókem, Ralphem Vaughanem Williamsem či zárodky rodícího se heavy metalu, s dynamikou od šepotu až výkřikům. K zaznamenání je i neformální přístup Muira k percusím a "nalezené" instrumentace, využívající všechno od připravených bicích po houkačky na kolo, hračky, býčí zvonky, údery řetězem na gong a chechtací pytlíky. Úvodní kompozici "Larks Tongues In Aspic, Part I" je těžké přirovnat k čemukoli, co bylo kdy do té doby do vinylu vylisováno. Je to rock? Avantgarda? Jazz? Copak na tom záleží? Skladby "Exiles" a "Easy Money" byly právě opačné povahy. První byla náladovou baladou, zatímco druhá je cynickým vyjádřením materialismu 20. století. Instrumentálka uzavírající album, "Lark's Tongues In Aspic, Part II", je na koncertech hrána dodnes. Mezi fanoušky Crimson patří mezi nejoblíbenější, neboť se skladba může pochlubit drsným kytarovým riffem, který je nádherný ve své jednoduchosti. Crossovy housle přidávají důležitý kontrast a melodie odeznívá v hlavě ještě hodiny po jejím skončení. Jednalo se také o první King Crimson nahrávku prokazatelně s Frippovým dominantním kompozičním viděním, bez šablonovitého psaní a aranžování Iana McDonalda a bez vlivu komplikovaných Sinfieldových koncepčních textů a odkazů a jako takový to byl první album King Crimson, který unikl ze stínu debutového alba. Je to také jedno z mále jejich alb, které zní stále aktuálně. Frippův vliv je na něm již zřetelně patrný pro dominantní kytarový zvuk, nezvykle syrový a neučesaný, přesto ale nijak barbarský. Způsob jeho hry a i některé hudební motivy, jsou zde již ovlivněny setkáním s elektronickým vizionářem a zvukovým performátorem Brianem Enem, který jej zasvětil do tehdy nových a inovačních hudebních postupů, především pak do tajemství cyklických kytarových smyček. Tím byly položeny základy nové Frippovy hráčské techniky, označované později jako Frippertronics, která se v pozdějších letech stala jeho uměleckou značkou. Společné album Ena a Frippa s názvem "No Pussyfooting" (1973), je přímo učebnicovým příkladem toho, jak prospěšná pro oba byla jejich vzájemná spolupráce. V podobném duchu se pak nesly i obě následující desky "Evening Star"(1975) a "Another Green World"(1975). Začátkem roku 1973 ale skupinu opustil Muir. Oficiálním důvodem bylo poranění, které utrpěl na pódiu při jednom z koncertů v londýnském klubu Marquee, kdy mu na nohu spadl gong. Ve skutečnosti se Jamie Muir rozhodl pro život podle přísných zásad buddhismu a proto chtěl vstoupit do skotského kláštera. King Crimson nicméně koncertovali průběžně během celého roku 1973 a zbývající členové začali v srpnu nacvičovat nové skladby a vytvářet materiál pro další album, které vyšlo v lednu 1974 pod názvem "Starless and Bible Black". Stylově navazuje na předchozí "Larks' Tongues in Aspic" s velkou mírou improvizace a metalovými riffy. Album připomíná experimenty Bílého alba Beatles a aspekty elektrického jazzu v podání Mahavishnu Orchestra a Milese Davise. Dvě třetiny alba byly instrumentální, úvodní skladba "The Great Deceiver" je hořkým útokem na komercializaci Vatikánu, "Lament" je satirou na hudební průmysl a jeho manažery. Obě tyto sklaby se podobají "21.st Schizoid Man" a mají blízko k hard rocku, zatímco "Fracture" představuje chvíle klidu a kytarová sóla, která dodnes působí na začínající kytaristy. Kromě tvrdých skladeb ale obsahuje také jemnou instrumentálku "Trio", kde hrají pouze housle, baskytara a mellotron. Zajímavostí tohoto alba je skutečnost, že většina skladeb byla nahrána živě na koncertech na podzim 1973 a menšími studiovými úpravami (vymazání potlesků, apod.) byla přepracováno na klasickou studiovou desku. Koncerty z tohoto období byly jako klasická živá alba vydány v letech 1992 (The Great Deceiver) a 1997 (The Night Watch). V první polovině roku 1974 začala vzrůstat frustrace Davida Crosse, jehož akustické housle byly většinou přehlušeny rytmickou sekcí Wetton - Bruford, což jej nutilo se více soustředit na klávesy. Po evropském a americkém turné proto ze skupiny odešel, poslední koncert odehrál 1. července 1974 v newyorském Central Parku, což shodou okolností také bylo poslední živé vystoupení King Crimson na následujících sedm let. I přesto zbylá trojice (Fripp, Wetton, Bruford) během června nahrála další album "Red" opět stylově navazující na předchozí dvě. Jako hosté zde byli pozvaní bývalí členové King Crimson, saxofonisté Ian McDonald a Mel Collins, a také hobojista Robin Miller a kornetista Mark Charig, kteří se podíleli na albech Lizard a Islands. Posledním hostujícím hudebníkem se stal David Cross, který skupinu nedlouho předtím opustil. Album bylo postaveno na úspěchu svého předchůdce, nejistý balancující improvizovaný materiál s uhánějícími metalovými riffy a písněmi, Na "Red" se projevila velká síla kapely, zejména v titulní skladbě, kytarové instrumentálce. Druhá strana obsahovala dvě delší skladby. První "Providence" je živá instrumentálka se zlověstnou náladou a efektivním využitím Crossových houslí v úvodu. Album pak končí sklabou "Starless", což je více než typický závěr, který byl reminiscencí dřívějších skladeb a končil mellotronovým crescendem. Ian McDonald a Mel Collins hráli oba na saxofon. Album "Red" je významné svým spojením elementů starých Crimson a nových. Album "Red" se ukázalo jako jedno z nejsilnějších a nejvíce konzistentních alb King Crimson. Po nahrání desky začaly probíhat rozhovory mezi kapelou a Ianem McDonaldem o jeho návratu do King Crimson. V té době byl Robert Fripp rozčarován z hudebního průmyslu, uzavřel se do sebe a zaměřil se na mystické spisy Georgije Gurdžijeva. Odmítl koncertovat, neboť pocítil, že „se blíží konec světa“, a tato jeho duševní krize začala postupně rozbíjet přátelské i pracovní vztahy uvnitř skupiny. Nakonec v září 1974 prohlásil, že King Crimson zanikají; oficiálně byla kapela rozpuštěna 25. září 1974. Později vyšlo najevo, že se Fripp ptal manažerů, zda mají zájem o King Crimson (Wetton, Bruford a McDonald) bez něj, což ale bylo odmítnuto. Fripp podal tisku tři vysvětlení, proč se King Crimson rozpadli. "První důvod reprezentuje změny ve světě. Druhý důvod, že kdysi jsem se rozhodl být členem kapely jako Crimson, což jsem pokládal za nejlepší vzdělání, jaké se mladému muži může dostat, dnes si myslím, že to tak není. A za třetí, síly vložené do života v kapele a do hudby už není tolik jako dřív." Fripp označil hudební průmysl v úplnosti jako "dinosauří instituci" a bědoval na změnu chování publika, které požadovalo kapelu, která by je uzemnila svoji hlasitostí. Toto by vysvětlovalo náhlou změnu plánů koncertů, právě v okamžiku, kdy se do kapely znovu vrátil Ian McDonald. Bruford i Wetton byli jistě zklamáni Frippovým rozhodnutím. Album "Red", které se tak stalo jakýmsi pohrobkem, vyšlo v listopadu 1974, stejně i živé album "USA", jež bylo vydáno v dubnu 1975 a dokumentuje poslední turné skupiny v USA během jara 1974. Toto album nebylo nijak studiově vylepšeno, pouze kvůli technickým potížím s originálními pásky musely být provedeny v některých skladbách studiové overduby houslí a kláves Davida Crosse, čehož se ujal Eddie Jobson z Roxy Music. Nalezneme tam všechny zvuky davu i výkřiky "Bruford!" a "Fripp!", když muzikanti přicházeli na pódium. Tohle bylo opravdu první pořádné živé album King Crimson a v ničem nepřipomínalo chabou zvukovou kvalitu a polovičatost desky "Earthbound". Mezidobí (1975-1980) V letech 1975 až 1980 byli King Crimson považováni za zaniklé. Ve skutečnosti se toto období následně ukázalo být první ze série pauz kapely, kdy se cesty hudebníků rozešly. Bill Bruford, jehož činnost s King Crimson tímto ještě zdaleka neskončila, založil vlastní kapelu "Bruford" hrající jazz-fusion a také bubnoval na první post-gabrielovském turné Genesis nebo se znovuzrozenými Yes. Ian McDonald, který se málem vrátil ke King Crimson po "Red", se místo toho vrátil do skupiny Foreigner. John Wetton zpočátku spolupracoval s Roxy Music a Uriah Heep. V roce 1977 se John Wetton a Bill Bruford krátce sešli v progresivní rockové kapele "UK" spolu s Eddie Jobsonem a kytaristou Allanem Holdsworthem. Po jejím krátkém trvání se Wetton věnoval studiovému hraní a nakonec naskočil do nové superskupiny ASIA. Bruford pak vytvářel své vlastní projekty jazz-rockové fúze v proměnlivých sestavách s Holdsworthem, Jeff Berlin a Dave Stewartem do konce sedmdesátých let. Georg Ivanovič Gurdžijev (také Jurij Gurdjev nebo Gurdieff) Záhadný ruský exulant, cestovatel, a úspěšný mystik. Narodil se v lednu 1866, Gjumri, Arménie, zemřel 29. října 1949, Neuilly-sur-Seine, Francie. Pocházel z řecko-arménské rodiny a působící posléze v Rusku a západní Evropě. Gurdžijev tvrdil, že každý člověk dělá základní chybu tím, že věří, že je velkým ČLOVĚKEM, že je velké JÁ. Ve skutečnosti jsme stvořeni z nespočetného množství malých JÁ. Některé z nich do sebe zapadají, jiné se spolu nemusí nikdy setkat. Podle Gurdžijeva nejlepší cesta sebepoznání a sebezdokonalení není cestou fakíra, ani mnicha, ani jogína. Fakír trénuje především vůli, a to skrze působení na tělo. Mnich se zcela věnuje hodnotám, které vyznává jeho náboženství a jogín rozvíjí především mysl tím, že ji má pod kontrolou. Gurdžijev nabízí čtvrtou cestu, která vede do stavu nejvyššího vědomí, a tu musí najít každý sám, neboť člověk by neměl dělat nic, čemu sám nerozumí a nechápe. Robert Fripp se načas stáhl z oficiální hudební scény a až do roku 1977 se v ní nijak výrazně neangažoval. Zabýval se se studiem učení Gurdžijeva a JG Bennetta. Také si pohrával s myšlenkou stát se dokonce knězem, ale nakonec se rozhodl pokračovat dále v hudební kariéře. Je téměř paradoxní, že jeho návrat nepřímo a přesto zcela zřejmým způsobem zapříčinila hudba, která je od té jeho vzdálena celé světelné roky. PUNK. Frippa (podobně jako mnoho jiných umělců jeho generace, jako např. Briana Ena) oslovila nikoliv jeho hudební forma a laciné mediální harašení, ale ta neuvěřitelná energie a přímý kontakt s reálným životem. Nejenže ho vyprovokovala k vlastní tvůrčí aktivitě, ale vtáhla jej přímo do děje tak, že Fripp začal působit v tomto směru také jako vyhledávaný producent. Přestěhoval se do New Yorku, kde následně od roku 1976 spolupracoval s mnoha umělci včetně Briana Ena, Blondie, Talking Heads, The Roches nebo Daryla Halla či The Damned. Počátkem roku 1977 se Fripp připojil k Brianu Enovi v Německu, aby přidal kytarové party na desku Davida Bowieho "Heroes". Pak pokračoval ve svém rozmachu při nahrávání alba "Sacred Songs" od Daryla Halla, podílel se na albech Petera Gabriela I. a II. a na albu dívčí skupiny The Roches "Keep on Doing". K tomu ve studiích nahrával s podobně smýšlejícími umělci jako jsou Peter Hammill (Van Der Graaf Generator), Brian Eno, Blondie na albu "Parallel Lines", Jerry Marrota, Phil Collins a Tony Levin. Některé z těchto setkání pak měly vyústění v nahrávkách, z nichž se zrodilo Frippovo první sólové album "Exposure" vydané v roce 1979. Hostovala na něm řada význačných umělců, jako např. Brian Eno, Peter Gabriel, Phil Collins, Peter Hammill a baskytarista Tony Levin, se kterým se seznámil právě u Gabriela, jenž odehrál některé party na jeho desce. Album je více písničkové a více dodržuje klasickou písňovou formu, než jeho pozdější sonické výboje pod hlavičkou Frippertronics. Po vydání expozice, Fripp také se účastnil nahrávání alba "Remain In Light" s Talking Heads, "Scary Monsters" Davida Bowie a třetího alba Petera Gabriela (známé jako "Melt"). V té době Fripp sestrojil speciální přístroj Frippertronics založený na smyčkách magnetofonových pásků, které jsou přehrávány na dvou snímačích, přičemž na druhém se přehráváni odehrává s prodlevou. V roce 1980 vydal Fripp druhé album "God Save the Queen/Under Heavy Manners", na němž právě použil techniku Frippertronics. Fripp používal tuto techniku už i na albech "No Pussyfooting" a "Evening Star" s Brianem Enem, na "Heroes" Davida Bowieho, stejně jako na "Exposure" a deskách Daryla Halla a Petera Gabriela. Následovník alba "Exposure" mělo být třetí v trilogii desek nahraných spolu s alby Daryla Halla a Petera Gabriela. Nicméně RCA záznamy odmítla vydat v roce 1977, protože je považovala za nepříliš komerční, a držela ji pod pokličkou plné tři roky, až do doby vydání v roce 1980. První strana alba označována jako "God Save the Queen" představovala čisté nahrávky několika smyček Frippertronics, zatímco na straně "Under Heavy Manners" uváděl Fripp techniku nazvanou "Discotronics", což byl rozšířený čistý "Frippertronics" s tanečním rytmem. V březnu 1980 rovněž obnovuje činnost projektu "The League of Gentlemen", i když s tím původním má tento společný jen ten název. Původně se jednalo o Frippův proslulý stejnojmenný hudební projekt, který založil v Londýně už v letech 1963-1965. Název údajně vymyslel tehdejší basák Gordon Haskell, který zahlédl tento nápis svítit nad záchodky v baru, v němž právě vysedával. Znovuzrození TLOG hráli v sestavě Robert Fripp kytara, Barry Andrews (ex XTC) klávesy, Sara Lee (ex BABY) baskytara a Johnny Toobad (ex SLACKS SPOTS) na bicí. Kapela nikdy nebyla z těch, co by ráda nahrávala ve studiu. Bubeník Johnny Toobad na tom nebyl zdravotně nijak dobře a navíc ho ani v nejmenším nezajímal profesionální život rockového hudebníka, z čehož vyplývá, že moc koncertů za svou krátkou existenci neodehráli. Tato čtyř členná "instrumentální beatová skupina", jeden z jeho neobvyklých projektů, ale trvala pouze do prosince 1980. Byla to v podstatě taneční kapela. Nový styl hraní byl evidentní, byl rytmický a plynulý. Zvuk kytary se změnil - ohnivá sóla byla vystřídána barevnějšími kytarovými tóny. Jediné studiové album "Robert Fripp/The League Of Gentlemen" z roku 1981 rozhodně stojí zato. Obsahuje moderní, instrumentálně zdatný elektronický rock, silně ovlivněný new wave a alternativním rockem. Album se v roce 1985 dočkalo remixované verze, která není o nic méně zajímavá. Vrcholem jejich snažení ovšem zůstává živé album "Thrang Thrang Gozinbulx", které ale vyšlo až v roce 1996. Zachycuje s autentickou věrností atmosféru jejich koncertů v Torontu a Detroitu v roce 1980 a Fripp se zde prezentuje v poněkud odlišné poloze. Jeho charakteristický kytarový rukopis je v hudbě TLOG samozřejmě zcela zřetelný, ovšem nijak z ní nevyčnívá a působí striktně ve prospěch celku. Album má dravý rockový tah a je z něj cítit obrovská energie. Po jejich rozpadu Sara Lee spolupracovala s GANG OF FOUR a B-52´S, Barry odešel do SHRIEKBACK a z Johnnyho je dnes finanční poradce. V hudbě TLOG můžete už v té době vysledovat hudební postupy a kompoziční strategii, kterou o rok později Fripp naplno rozvinul, když přivést k životu novou sestavu King Crimson. Nová míza King Crimson (1981-1984) Po rozpadu "The League of Gentlemen" oslovil Fripp začátkem roku 1981 Bruforda, jestli by nechtěl hrát v jeho nové skupině, a bubeník s tímto nápadem souhlasil. V té době ještě neměl v úmyslu reformovat King Crimson. Fripp pak kontaktoval kytaristu a zpěváka Adriana Belewa (ex-David Bowie/Frank Zappa), kterého Fripp znal ze skupiny "Gaga", jež dělala předskokany "The League of Gentlemen". Belew byl v té době hlavním spolupracovníkem Talking Heads při nahrávání i na turné. Fripp nikdy dříve nepůsobil v kapele s dalším kytaristou, až do jeho vystupování s kapelou Petera Gabriela na turné v roce 1977, takže rozhodnutí usilovat o druhého kytaristu bylo orientováno touhou Frippa vytvořit zvuk odlišný od jeho předchozí práce. Belew, který souhlasil s připojením k nové kapele až po jeho koncerních závazcích s Talking Heads, se také stal novým textařem kapely. Jako baskytarista do skupiny přišel Tony Levin, kterého poznal právě u Gabriela a který kromě klasické baskytary používal také nový desetistrunný nástroj zvaný Chapman Stick. Kvarteto, které Fripp pojmenoval "Discipline", odletělo do Anglie, kde začalo skládat a zkoušet. Jejich první veřejný koncert proběhl 30. dubna 1981 v Moles Club v anglickém Bathu, po němž se skupina vydala na anglické turné za podpory The Lounge Lizards. Fripp měl určité rezervy vůči znovuzavedení názvu King Crimson, zvláště ve světle toho, jak hluboko byl tento název v roce 1974 pohřben. Koneckonců hudební průmysl byl v podstatě stejný balvan jako dřív, a King Crimson se teď stali skoro synonymem pro "art rock" a "dinosauří rock", který byl tehdy odmítaný novou punkovou generací. Název na King Crimson byl přijat v říjnu 1981 po demokratickém hlasování všech členů. Demokratický přístup není jediným neobvyklým elementem alba. Tato reinkarnace King Crimson byla ovlivněna tehdejší New Wave, což mohlo být zapříčiněno Frippovou i Belewovou spoluprací s Davidem Bowiem a Talking Heads, a gamelanem, Levinovy spolupráci s Peterem Gabrielem a Frippovou práci na "Exposure" a s The League of Gentlemen. Nejen, že to bylo poprvé, co do kapely přišli američané (Levin a Belew), ale bylo to také první album King Crimson s ještě jiným kytaristou kromě Frippa. Co se týče nových nástrojů ve skupině, kromě zmíněného Chapman Sticku začali muzikanti používat kytarový Roland syntezátor, který se stal novým elementem v soundu kapely a tím i nová schopnost kytary znít v podstatě jako cokoliv jiného. Bruford experimentoval na Frippovo přání s elektronickou bicí soupravou Simmons bez činelů. V září 1981 vyšlo první album obnovených King Crimson s názvem "Discipline", které bezprostředně zaznamenalo nový zvuk skupiny s písněmi, na předchozí crimsonovská měřítka poměrně krátkými a lyrickými. Deska skutečně zapůsobila jako zjevení, z hudebního hlediska mělo album "Discipline" úplně odlišný zvuk než alba se sedmdesátých let. Kvarteto pod hlavičkou King Crimson nahrálo nevídanou kolekci svižně rockujících písní, nabitých dynamickou energií, silně ovlivněných new wave, minimalismem a moderní elektronikou. Do hudby se včlenily ještě další vlivy včetně post-punku, funku, Go-Go stylu a afro-stylizované polyrytmy. Celé to bylo podepřeno excelentní rytmickou sekci, která jakoby tvořila samostatnou entitu. Od bývalých King Crimson jsou tito vzdálení celé galaxie, ovšem pouze hudebně, nikoliv myšlenkově. Mnoho "puristů" tíhnoucí ke starším skladbám tuto desku odsoudili, ale je pravdou, že se "Discipline" vyznačuje nejlepší konzistencí od "Lark's Tougues In Aspic", a možná je i nejlepším vůbec. Předchozí chuť skupiny improvizovat je nyní pevně držena na uzdě, jedna ze dvou instrumentálek alba (poklidná "The Sheltering Sky"), se nečekaně vyloupla na jedné zkoušce skupiny. Hlučná, napůl mluvená/napůl křičená "Indiscipline" byla částečně napsána s cílem, aby poskytli Brufordovi šanci uniknout z přísných požadavků rytmických zbytku alba a hrát proti rytmu jiným způsobem, než by měl. Po Discipline následovalo v poměrně krátké době album "Beat" vydané v červnu 1982, jež se stalo první deskou King Crimson, kterou neprodukoval člen kapely, a také prvním albem s obsazením hudebníků stejným, jako tomu bylo u předchozí desky. Album "Beat" volně odkazuje na tvorbu beat generation a obsahuje skladby jako "Neal and Jack and Me" (inspirována Nealem Cassadym a Jackem Kerouacem), "The Howler" (sbírka Kvílení, anglicky Howl, od Allena Ginsberga) či "Sartori in Tangier" inspirovanou Paulem Bowlesem. Skladba "Heartbeat" není jen skoro typicky znějící baladou, ale byla i největší šancí na hit od King Crimson. K druhé baladě "Two Hands" napsala text Belewova manželka Margaret. Fripp požádal Belewa, aby si přečetl Kerouacův román "On the Road" pro inspiraci, a album bylo doslova poseto motivy cestování, dezorientace a osamělosti. Přesto album představilo také tvrdší, atonální a zcela improvizovanou skladbu "Requiem", která více připomíná opuštěný hudební sound King Crimson z období alba "Starless and Bible Black". Co se objevilo na předchozím albu a je právě stejně důležité i na "Beat", je vazba mezi Frippovým a Belewovým nástrojem, a styl, ve kterém obě kytary zní. Co se zdá jako odchylka nebo odlišnost v rytmu je často vlastně vykalkulovaný efekt. Frippovy komplikované pasáže a Belewova schopnost ohýbat zvuk své kytary jsou důvodem, proč je tato virtuózní souhra požitkem pro kytarové fanoušky. King Crimson vždycky byli kytarovou kapelou, a teď to platilo dvojnásob. Po studiové i koncertní přestávce v roce 1983 bylo sladění pro nahrávání další desky kvůli kompozičnímu procesu těžké a tentokrát se jen s obtížemi sladily různorodé hudební nápady všech čtyř členů. Přesto vydala skupina v březnu 1984 album "Three Of A Perfect Pair", po kterém následováno turné. Odlišné hudební představy muzikantů byly překonány tím, že tvoří dvě strany, "the left side", kde se nacházejí na poměry King Crimson více komerčnější, lyričtější a melodičtější písně, a na "the right side" experimentální materiál a improvizace pokračující v tradici z první poloviny 70. let od dob Larks' Tongues in Aspic. Úvodní písně "Sleepless" a "Man With An Open Heart" jsou ve srovnání s předešlou tvorbou King Crimson více popově orientované, přestože mají zřetelný zvuk Crimson. Skladba "Man With An Open Heart" v sobě zahrnuje i několik světových vlivů - orientální, africké a indické motivy. Závěrečná instrumentálka "Lark's Tongues In Aspic, Part III" uzavírající album, a vlastně i King Crimson 80. let, je vhodnou připomínkou dřívějšího triumfu. Fripp jistě tuto skladbu zamýšlel jako závěrečnou, a je jasné, že se Fripp opět stal kapelou unavený a zklamaný. CD remaster alba z roku 2001 (při 30. výročí vydání) přidal na "the left side" sbírku remixů a improvizace vystřižených scén a navíc Levinův vokální kousek "The King Crimson Barbershop". Poslední koncert turné Three of a Perfect Pair konaný 11. července 1984 v Montrealu byl zaznamenán a v roce 1998 vydán jako živé album s názvem Absent Lovers: Live In Montreal. Druhé mezidobí (1985-1993) Bezprostředně po koncertu v Montrealu King Crimson ukončili činnost. Fripp tak rozpustil King Crimson podruhé poté, co již nebyl spokojen s jejími pracovními metodami. Bruford a Belew vyjádřili určité zklamání nad tímto krokem. Je třeba připomenout, že Bruford poprvé slyšel o rozpuštění, když si o tom přečetl v magazínu Musician. Adrian Belew později prohlásil, že si skupina potřebovala vzít pauzu, která nakonec trvala 10 let. Navzdory těmto okolnostem, se hudebníci rozešli za poměrně přátelských podmínek. V následujících devíti letech nefunkčnosti King Crimson se Levin vrátil zpět ke studiové práci a ke spolupráci s Peterem Gabrielem. Belew začal hrát jako studiový hudebník a rovněž rozvíjel svoji sólovou kariéru. Spolupracoval se skupinou "The Bears" a hrál na koncertech Davida Bowieho. V roce 1989 překvapil v MTV s hitovým singlem "Oh Daddy". Bruford vytvořil elektro-akustickou jazzovou skupinu "Earthworks", s jejíž první sestavou pak koncertoval. Levin a Bruford se setkali například při práci na albu "Cloud About Mercury" (1987) od kytaristy Davida Torna, či na přelomu 80. a 90. let v krátce existující skupině "Anderson Bruford Wakeman Howe", když původní název kapely obsazovala úplně jiná sestava Yes. Robert Fripp s bývalým kytaristou a zpěvákem z THE POLICE Andy Summersem, natočil dvě solidní alba "I Advance Masked" (1982) a "Bewitched" (1984), dokončil práci na vlastním sólovém CD "God Save The King" (1985) a především se věnuje svým dalším hudebním aktivitám. V roce 1985 zakládá "The League Of Crafty Guitarists", což je jakási škola pro nadané začínající kytaristy, která si kladla za úkol pod Frippovým vedením poskytovat profesionální prostor a podmínky začínajícím hudebníkům. Jednalo se o skloubení hraní na akustickou kytaru, skládání, disciplíny a životního stylu ovlivněné filosofií Gurdžijeva a Bennetta. Tato akce vedla k převážně akustickým vystoupením skupiny nazvané "The League of Crafty Guitarists". Toto velmi volné sdružení absolventů těchto kytarových seminářů, jehož počet členů se pohyboval mezi 7 až 33, odehrálo v letech 1987-1991 řadu koncertů po severní Americe a Evropě a objevili se např. ve vysílání TV hudební stanice VH1 v rubrice New Visions. Bývalí studenti v současnosti pokračují v různých hudebních souborech a formacích, jako jsou např. The California Guitar Trio a nebo Gitbox. V roce 1986 se Fripp svou kytarou a částečně i autorsky podílel na druhém sólovém albu bývalého zpěváka JAPAN Davida Sylviana "Gone To Earth", čímž započala jejich pro oba velice šťastná spolupráce, která trvala až do počátku 90. let, kde vyvrcholila v roce 1993 natočením společného alba "The First Day", na němž Sylvianův oduševnělý vokál, zbavený glam pop syntetického patosu bývalých JAPAN, podepřený Frippovým skladatelským a hráčským potenciálem, stvořil něco, co se dá označit za velmi interesantní, alternativní pop. V roce 1987 se Fripp také podílel na albu "Desire" od britské novovlné zpěvačky Toyah Willcox, která jej natolik okouzlila, že se s ní nakonec oženil. Je tedy logické, že se v následujících letech účastnil i na jejich dalších albech "Prostitute"( 1988), "Ophelia's Shadow"(1991) a "Sunday All Over The World" (1991). Fripp v roce 1989 založil art rockovou skupinu "Sunday All Over the World" se zpěvačkou Toyah Willcoxovou, se kterou se v roce 1986 oženil. Skupina vydala album "The Lady And The Tiger". V kapele dále působil bubeník Paul Beavis a hráč na Chapman Stick, jeden ze studentů Guitar Craft, Trey Gunn, který předtím hrál také v "The League of Crafty Guitarists". Skupina existovala pouze krátce, nicméně roku 1991 vydala album "Kneeling At The Shrine". S Gunnem Fripp dále spolupracoval například ve skupině "Robert Fripp String Quintet", která existovala v letech 1992 a 1993. Kvůli sporům s manažery a nahrávací společností E.G. Records založil Fripp roku 1992 vlastní label "Discipline Global Mobile" (DGM), což mělo v následujících letech velký vliv pro obnovené King Crimson a další odvozené projekty. V roce 1998 totiž DGM začalo vydávat v rámci tzv. King Crimson Collector's Clubu živé koncertní nahrávky skupiny z celé její historie. Na počátku 90. let přišel Fripp s novým pojmenováním pro své kytarového eskamotérství. "Soundscapes" je rozšířená a vylepšená verze již dobře známého Frippertronics a jeho technické vysvětlení je daleko jednodušší, než to hudební. Základní technika je totiž stejná jako právě u Frippertronics. Ta obsahovala 2 vzájemně propojené magnetofony Revox, na které Fripp nahrával kytarové zvuky, které se cyklicky opakovaly a s malým zpožděním se vzájemně vrstvily a překrývaly (stručně řečeno). V Soundscapes jsou Revoxy nahrazeny digitálními jednotkami TC 2290 se 4 zpožďovači, jež jsou zapojeny do série digitálních procesorů, což v konečném výsledku poskytuje daleko větší a variabilnější hudební prostor. Všechny nahrávky a živá vystoupení Soundscapes jsou čirou improvizací, která je založena na: „zpoždění, opakování a hazardu“, jak říká sám Fripp. "Konečný výsledek je ovlivněn a řízen časem, místem, publikem a hráčovou odpovědí publiku. Je to nejlepší způsob co znám, jak nadělat s jedinou kytarou co nejvíc kraválu". Soundscapes je stále se vyvíjející a pokračující cesta, jejímž cílem je hledat, objevovat a občas i nacházet nové hudební obzory, směry a definice. Je to stejně významné a prospěšné jak pro samotné hudebníky, tak i pro jejich posluchače. Vystoupení Soundscapes se často konají na pro takovou hudbu zcela nevhodných místech, jako jsou různé komerční akce a prostory s velkým pohybem lidí. Cílem je proniknout do centra dění a efektivně ho ovlivňovat. Tyto akce jsou také permanentně probíhajícím průzkumem, jak se lze stát profesionálním hudebníkem a přitom zůstat lidskou bytostí. Dvojité trio a projekty fraKtalizace V roce 1991 pozval Fripp Davida Sylviana jako hlavního zpěváka do chystaného znovuvzkříšení King Crimson, nicméně Sylvian nabídku odmítl. Společně ale vytvořili projekt a roku 1993 vydali společně album "The First Day", na kterém tvořili rytmickou sekci Trey Gunn a bývalý bubeník Petera Gabriela Jerry Marotta. Pro následující koncerty ale převzal bicí Pat Mastelotto. Pak ale navštívil Adrian Belew Roberta Frippa v Anglii a sdělil mu svůj zájem hrát v King Crimson, které Fripp zamýšlel obnovit. Po ukončení turné s Davidem Sylvianem začal tedy Fripp vytvářet obnovenou skupinu zahrnující Belewa a Levina ze sestavy 80. let. Novými hudebníky se měli stát Trey Gunn na Chapman Stick a bubeník Jerry Marotta. Ještě v raných úvahách bylo Marottovo jméno změněno za Pata Mastelotta. Jako poslední přišel Bill Bruford jakožto druhý bubeník. Frippova idea dvoj-tria jej prý napadla "náhle, když jel jednoho odpoledne na podzim 1992 autem to Salisbury." Podstatou bylo mít v kapele dva bubeníky, dva basisty a dva kytaristy. To byla vlastně dvojitá verze základního formátu rockové kapely. Vznikl tak neobvyklý sextet, se všemi nástroji zdvojenými - dva kytaristi, dva baskytaristi a hráči na Chapman Stick a dva bubeníci. Fripp jej vysvětloval tím, že měl vizi tzv. „dvojitého tria“ (anglicky double trio), které by objevovalo další rozličné typy crimsonovské hudby. Skupina začala v roce 1994 zkoušet ve Woodstocku a sestava Fripp-Bruford-Levin-Belew-Mastelotto-Gunn vydala ještě v roce 1994 EP nazvané "VROOOM", které kombinovalo prvky zvuku synchronizovaných kytar z alba "Discipline", drsného rocku z desky "Red" a nejrůznějších ambientních elektronických zvuků a myšlenek industriální hudby. Novými hubeními prvky se ve skupině stalo MIDI a Warr guitar, kterou Gunn nahradil po VROOOM svůj Chapman Stick. Obnovená sestava měla koncertní debut v Buenos Aires 28. září 1994, což bylo první vystoupení po 10 letech. Z tohoto turné bylo v srpnu 1985 vydáno živé album "B'Boom: Live in Argentina. Kromě velkého množství nového materiálu zahrála skupina také některé skladby ze 70. let ("Red", "Larks' Tongues in Aspic Part 2" a "The Talking Drum") a šest písní z repertoáru 80. let, především z alba Discipline. O rok později vyšla větší část stejného materiálu z EP VROOOM a rozvinuté skladby v přepracované podobě, společně s novými skladbami na CD nazvaném "THRAK", nahrávalo se v roce 1994 ve studiu Petera Gabriela Real World Studios, které je popisováno jako "jazz vonící rockovou strukturou s charakteristickými řvavými, strohými a vynikajícími souhrami kytar" a "siláckou, někdy invenční rytmickou sekcí", která "ladí se zvukem alternativních rockových hudebníků poloviny 90. let". Deska rozvíjí témata ze 3 předcházejících alb, ale její zvuk je daleko strukturovanější, drsnější a řeklo by se i industriálnější. Zajímavostí je taky návrat mellotronu, který skupina v 80. letech nepoužívala. Album "Thrak", skoro 60 minut trvající, přináší ohromující zážitek. Zvuk, který bychom mohli od double-tria očekávat (kdy dvě kytary, bicí a basy hrají unisono), je hustý, ale ne nepřehledný. Je to jedna z nejpůsobivějších prací King Crimson. Hlavní téma ze skladby "VROOOM" můžeme slyšet na albu na několika místech, což bylo typické pro jejich alba ze 70. let. Po vydání alba se v květnu 1995 vydali King Crimson na turné, které s přestávkou v červenci až září skončilo v listopadu téhož roku. V následujícím roce naopak koncertovali od května do srpna, přičemž 17. června 1996 poprvé hráli v Praze. Z těchto koncertů bylo roku 1996 vydáno avantgardní živé album "THRaKaTTaK" sestávající pouze z navzájem spojených koncertních improvizací, které skupina odehrála během každého vystoupení, které byly digitálně sloučeny do hodinové rozšířené improvizace. Běžné koncertní album vyšlo v roce 2001 jako 2CD pod názvem "VROOOM VROOOM". Později v roce 2003 vyšlo i koncertní DVD se záznamem z roku 1995 s názvem "Déja Vrooom". Dvoj-trio je vlastně nejsilnější sestava Crimson, která kdy existovala, ale pravděpodobně si ještě nesáhla na vrchol svých možností. Pracuje, jak je pro King Crimson typické, s technickou virtuozitou, obklopující posluchače silným zvukem, neobvyklou délkou a častými změnami harmonie a rytmů. Když jsou tyto elementy představeny netrénovanému uchu, mohou znít chaoticky a cize. King Crimson vždy vyžadovali posluchačovu plnou pozornost. Myšlenka dvojitého tria ale byla logisticky a skladatelsky poměrně těžkopádná. V polovině roku 1997 se kapela sešla na zkoušky v Nashville, ale tam se skupina dostala do skladatelské slepé uličky, začalo vzrůstat napětí mezi Frippem a Brufordem, který nakonec z King Crimson definitivně odešel. Bruford to později komentoval "teď by se Robert se mnou nedokázal dohodnout, kam jít na večeři. A pokud se nemůžete dohodnout, nemůžete si být jisti, jak sakra spolu hrát společně." Nicméně byla vytvořena myšlenka takzvaných fraKtalizací (anglicky fraKctalisations), které Fripp pojmenoval jako ProjeKcts (česky ProjeKty). Jednalo se o rozdělení King Crimson v letech 1997 až 1999 do jakýchsi „subskupin“, které by působily do nezávisle na sobě, což by zjednodušilo logistiku, neboť by se nemuselo scházet všech šest hudebníků, a vytvořilo by se více hudebního materiálu. Tyto ProjeKcts hrály živě především ve Spojených státech, Japonsku a Velké Británii a vydaly několik (převážně živých) alb. ProjeKct One (Fripp, Bruford, Gunn, Levin) ProjeKct Two (Fripp, Gunn, Belew) ProjeKct Three (Fripp, Gunn, Mastelotto) ProjeKct Four (Fripp, Gunn, Mastelotto, Levin) Na začátku roku 2000 vyšla CD kompilace "Deception of the Trush: A Young Person's Guide to the ProjeKcts". K dostání je také 4CD box set nazvaný "King Crimson: The ProjeKcts". Obdobného charakteru byla skupina "Bruford Levin Upper Extremities" (B.L.U.E.), kde kromě Bruforda a Levina hráli kytarista David Torn a trumpetista Chris Botti. V roce 2000, během nahrávání alba "The ConstruKction of Light", fungoval ještě "ProjeKct X a v roce 2006 "ProjeKct Six". Kromě své práce u King Crimson se Fripp opět objevoval i s jinými umělci, např. na druhém sólovém albu John Paul Jonese "The Thunderthief" (2002), Joe Satrianiho "Strange Beautiful Music" (2002), nebo na CD "Trance Spirit"(2002) dua Steve Roach/Jeffrey Fayman. King Crimson v novém století Po ukončení ProjeKcts ale již nebyl ve skupině Bruford, který obnovil pokračování svého projektu "Earthworks", ani Tony Levin, který se začal soustřeďovat na spolupráci s Peterem Gabrielem a Sealem. Fripp nicméně prohlásil, že Levina stále bere jako pátého člena kapely, třebaže neaktivního. Zbývající čtyři hudebníci (Fripp, Belew, Gunn a Mastelotto) obnovili práci King Crimson, přičemž tato sestava je někdy v návaznosti na sestavu z poloviny 90. let označována jako "Double Duo". Zkušenosti z ProjeKcts vedly k určitým změnám ve skupině. Trey Gunn začal kromě Warr guitar používat i barytonovou kytaru a baskytaru Ashbory a Mastelotto pracoval více s elektronickými bicími V-Drums a rytmickými automatickými smyčkami. Belew pokročil dále ve Frippově ladění New Standard Tuning na kytaru. V roce 2000 King Crimson vydali další studiové album s názvem "The ConstruKction of Light". Nahrávání probíhalo v suterénu Belewova bytu a v garáži poblíž Nashvillu. Styl desky je odlišný od předchozího alba, hudba je elektroničtější a mnohem tvrdší a má blízko k metalu. Všechny skladby byly metalové s tvrdým zvukem, podobně jako díla soudobých alternativních metalových kapel, jak nástrojově, s výrazným aranžmá, elektronické těžké, upravený zvuk bicích od Mastelotta a odlišný pohled na spletitý kytarový zvuk, který kapela používá od roku 1980. S výjimkou několika industriálních parodií blues, zpíval Belew přes Voice Changer pod pseudonymem "Hooter J. Johnson", např. hned v úvodní skladbě "ProzaKc Blues", písně byly necitlivě složité a náročné na posluchače, se spoustou rytmických přechodů přidaných do drsné instrumentace. Album obsahuje například čtvrtou část "Larks' Tongues in Aspic" či skladbu "FraKctured", což je přepracovaná "Fracture" z alba "Starless and Bible Black" z roku 1974. Fripp uvedl, že původní "Fracture" byla napsána pro a složena pro specificky jinou skupinu hudebníků, a při využití podobného tématu v roce 2000 bylo nutné přepsat hudbu v souladu s dovednostmi a podle současného obsazení skupiny. Toto vysvětlení však neochránilo album kritikou za zjevně chybějící nové nápady. Píseň "The World's My Oyster Soup Kitchen Floor Wax Museum" je asi nejpodivnější skladbou z celého CD. je charakteristická Belewovým chaotickým, podivným, a přesto skvělým textem, který vyžaduje opakovaný poslech. V květnu 2000 se "dvoj-duo" ihned vydalo na turné po Evropě, v jehož rámci 13. června hráli podruhé v pražském divadle Archa, a které po letní přestávce pokračovalo i na podzim 2000 a rovněž i následující rok. Z těchto koncertů bylo ještě v roce 2000 vydáno živé 3CD "Heavy ConstruKction". Ukazují kapelu s neustálým přecházením mezi strukturovanými skladbami alba a divokým hraním ProjeKct stylu se Soundscape bicími a improvizacemi. Na živá vystoupení byly pozvány i další osoby. Na jednom z nich, zpěvák skupiny "The Tool" Maynard James Keenan vtipkoval na pódiu: "Pro mě je hrát s King Crimson něco jako by Lenny Kravitz hrál s Led Zeppelin nebo Britney Spears byla na pódiu s Debbie Gibson." Také bývalý baskytarista Led Zeppelin John Paul Jones zahrál na některých koncertech, především pak v Gothic Theatre v Denveru, Colorado. I když celá kapela přispěla k aranžování desky, základní materiál na "The ConstruKction of Light" téměř výhradně složil Belew (písně) a Fripp (instrumentálky). Aby se zabránilo tvůrčí frustraci, nahrála kapela zároveň paralelní v uskupení ProjeKct X album s názvem "Heaven and Earth", z něhož byla titulní skladba umístěna i na "The ConstruKction of Light" jako bonus. ProjeKct X vedli, na rozdíl od King Crimson, Pat Mastelotto a Trey Gunn, kde Fripp a Belew měli pouze vedlejší role ve skupině a byl to další vývoj polyrhythmic/dance music přístupu, který bylo možno dříve vidět v ProjeKCts. Album stejně jako "The ConstruKction of Light" byla deska kritizována pro zjevný nedostatek nových myšlenek. Koncem roku 2001 vydali King Crimson v limitované edici živé EP "Level Five" (z koncertů v témže roce) a živé 2CD nabízející k poslechu záznamy z vystoupení double tria v New Yorku a v Mexiku z let 1995 a 1996 a tři nové skladby, verzi "The Deception Of The Thrush" ProjeKct skladby, která je nyní pravidelně představována v setlistu, plus nové skladby "Dangerous Curves" a "Virtuous Circle" zdůrazňující, že se kapela vydává nazpět směrem k širší dynamice včetně klidnější, aranžérské práce. V roce 2002 vyšlo další studiové EP "Happy with What You Have to Be Happy With" s 11 převážně novými skladbami, včetně živé verze "Larks' Tongues In Aspic, Part IV" , které potvrdilo, že se kapela vrací zpátky směrem k větší rozmanitosti. Polovina skladeb jsou krátké vokálně zpracované úryvky nazpívané Belewem a písně, které se pohybovaly mezi styly gamelan pop, Soundscapes a mírně parodické zpracování heavy metalu a blues. Po dvou EP následovalo v roce 2003 zatím poslední plnohodnotné studiové album "The Power to Believe", které Fripp popsal jako "vyvrcholení tří leté Crimsonizace". Na album byla zařazena přepracovaná a přejmenovaná skladba "Deception of the Thrush" z EP "Happy With What You Have To Be Happy With" a čtyři další skladby z EP desek, skladba "Soundscape" z roku 1997 s přidanými nástroji a zpěvem na text sólové písně Adriana Belewa "All Her Love Is Mine" jako ústřední motiv všech čtyř písní. Skladba "EleKtriK" je jakousi syntézou crimsonovských stylů 70. a 80. let a počátku 21. století, takže na se albu mísí styly od metalu po ambient. Album nicméně potvrdilo návrat kapely k rozmanitější tvorbě a instrumentaci s většími náročností na prostorovost a zvukovou rozmanitost spolu s používáním Mastelottova hraní na bicí jako při ProjeKCtech. Po vydání desky opět následovalo turné, 17. června 2003 hrála skupina potřetí v Praze, a v roce 2003 vydali živé album "EleKtriK: Live in Japan" z koncertu zaznamenaném v Tokiu. Na konci listopadu 2003 ohlásil Trey Gunn svůj odchod z King Crimson. Uvedl, že bude ale pokračovat ve ve spolupráci s Mastelottem v projektech zvaných TU a KTU a také povede svoji vlastní kapelu. Na místo baskytaristy se proto vrátil Tony Levin, nicméně tato sestava se pouze zúčastnila zkoušek začátkem roku 2004 a aktivita skupiny poté na čtyři roky ustala. Důvodem bylo Frippovo neustále přehodnocování King Crimson s ohledem na jeho odpor k hudebním průmyslu, a tím, co viděl jako neladící z koncertní stránky. Nebylo účelem rozbít kapelu, ale přispělo to ke změnám v přístupu. Během této přestávky pokračoval Fripp v rozvíjení labelu Discipline Global Mobile a pod hlavičkou ProjeKct Six (Fripp na kytaru a Soundscapes, Belew na bicí, basu a kytaru) odehrál čtyři koncerty na severovýchodě Spojených států v roce 2006, když zahajovali koncerty Porcupine Tree. Rovněž absolvoval koncerty svého projektu nazvaného "Soundscape". Tony Levin hrál s vlastní skupinou "Tony Levin Band" a působil jako studiový hudebník. Belew pokračoval v sólové kariéře a založil Adrian Belew Power Trio. Mastelotto spolupracoval s Treyem Gunnem a dalšími. Na konci roku 2007 byla ohlášena další sestava King Crimson doplněna o pátého člena, bubeníka a perkusionistu Gavina Harrisona, známého jako člena Porcupine Tree (je tak první nový britský členem kapely od roku 1972). Nový pětičlenný line-up začal zkoušet na jaře roku 2008. V srpnu 2008 odehrála tato pětičlenná skupina malé turné (čtyři města v USA a celkem 11 koncertů) v rámci příprav na 40. výročí King Crimson od vzniku v roce 1969. Repertoár tvořily stávající skladby, nic nového kapela nepředstavila. Nicméně mnoho skladeb dostalo nápadně nové aranžmá, především pak ztvárnění "Neurotica", "Sleepless" a "Level Five", které byly všechny založeny na bicích, těžce repasovaných, aby pravděpodobně upozornily na návrat dvou bubenického formátu. Dne 20. srpna 2008 vydal DGMLive pouze ke stažení koncert ze 7. srpna 2008 v Chicagu. Další zkoušky a představení byly naplánovány na rok 2009, ale byly zrušeny kvůli vytíženosti hudebníků v jiných projektech a vzhledem k prioritám Roberta Frippa. Adrian Belew prohlásil, že činnost skupiny by mohla být podle Frippa obnovena zřejmě v roce 2010. Po zrušení turné v roce 2009 tak měli King Crimson další pauzu s ohledem na vývoj soudních sporů probíhajících proti Frippovým dlužníkům King Crimson, stejně jako jeho pokusy urovnat své vlastní finanční závazky a svůj osobní život. Belew odhalil v různých rozhovorech, že v letech 2009 a 2010 diskutoval o reaktivaci King Crimson s Frippem, ale výsledkem bylo jen, že kapela byla "nyní na dovolené na neurčitou dobu ...". V červnu 2010 Belew navrhl obnovit sestavu z roku 1980 včetně něj, Frippa, Tony Levina a Bill Bruforda k 30. výročí turné (a zároveň tím naznačoval, že to nepředstavuje odmítnutí Mastelottem nebo Harrisona jako současných bubeníků King Crimson. Myšlenku na reunion ale zdvořile odmítli Bruford a Fripp, Bruford navíc komentoval, že "je to právě proto, že jsem miloval kapelu v 80. letech natolik, že by bylo vysoce nepravděpodobné, aby se pokusili znovu o totéž, tahle mise, bojím se, je předurčena k neúspěchu", zatímco Fripp se omlouval závazky k další činnosti slovy "raději než říci ne, nemůžu říci ano", a dále poznamenal, že by "raději věnoval svou energii směrem k nové hudbě, i když ne v blízké budoucnosti." Dne 5. prosince 2010 Fripp na stránkách svého labelu DGM popsal stav vyjadřující jeho současný stav zapojení do hudebního průmyslu. Uvedl, že King Crimson "Spínač" byl nastaven na "vypnuto" a podrobně uvedl celou řadu důvodů, proč nemá v současné době zájem o hraní nebo nebo skládání s kapelou. V rozhovoru s Financial Times zveřejněném 3. srpna 2012 Fripp oznámil, že on odešel z hudebního průmyslu, takže budoucnost King Crimson je nejistá. 21st Century Schizoid Band a další projekty Již od počátku nového tisíciletí, existovalo několik skupin, jejichž členy byli bývalí, současné či nedávní členové King Crimson, kteří koncertovali a nahrávali hudbu King Crimson. V roce 2002 vznikla skupina "21st Century Schizoid Band", kterou vytvořili bývalí členové, kteří nahráli první čtyři alba King Crimson. Objevili se zde Ian McDonald, Mel Collins, Peter Giles a Michael Giles, přičemž frontmanem se stal kytarista a zpěvák Jakko Jakszyk (jediný ne-člen King Crimson). Michael Giles byl později nahrazen Ianem Wallacem. "21st Century Schizoid Band" hrál skladby King Crimson ze 60. a 70. let a nahráli několik koncertních alb. Působili až do roku 2004. Od roku 2007 Tony Levin vedl trio "Stick Men", v němž kromě něj působil Pat Mastelotto a hráč na Chapman Stick Michael Bernier, kterého ale v roce 2010 nahradil dotykový kytarista Markus Reuter. Tato skupina interpretovala skladby King Crimson od alb "Red" až po "Thrak". Reuter a Mastelotto také hrát společně v duu "Tuner", o kterém je známo, že přepracovala instrumentálku "Industry" z poloviny 80. let naživo. Během své sólové kariéry Adrian Belew předvedl verze některých písní King Crimson napsaných převážně jím samým. Jeho současné "Adrian Belew Power Trio" začalo také hrát cover verze skladeb King Crimson jako "Dinosaur" a "Neurotica". V srpnu 2008 se na jednom ruském festivalu představil "Crimson Project", který odehrál krátký set. Jeho členy byli Adrian Belew, Tony Levin, Pat Mastelotto, Eddie Jobson a Eric Slick (z Adrian Belew Power Trio). Od roku 2008 se pod názvem "Crimson Project" nebo mírně inovovaným názvem "Crimson ProjeKct" se stále častěji různé ujímaly přehrávání repertoáru King Crimson (z let 1974 - 2003) v živém vystoupení. Počáteční "Crimson Projekt" lineup Belew, Levin, Mastelotto, Eddie Jobson a bubeník Eric Slick (z Adrian Belew Power Trio) vznikl v srpnu 2008, aby odehrál v září 2008 hrát krátký set na "Russian festival". V roce 2011 tato sestava byla nahrazena "Crimson ProjeKct" šestičlennou kapelou, do které se účinně spojili "Adrian Belew Power Trio" (Belew, basistka Julie Slick a bubeník Tobias Ralph) se "Stick Men" (Levin, Mastelotto a Markus Reuter). Tato skupina pokračuje i nadále a na koncertech hraje materiál King Crimson naživo a vydává také živé nahrávky. V roce 2011 kapela "Jakszyk Fripp Collins" (s dovětkem "A King Crimson ProjeKct") vydala album s názvem "A Scarcity of Miracles". Kapelu tvořili Jakko Jakszyk, Robert Fripp a Mel Collins jako hlavní hráči a skladatelé, Tony Levin a Gavin Harrison se ujali basy/Chapman Stick resp. bicích. Na jednom místě se Fripp odkazoval na kapely jako na "P7". Neobvykle na tomto ProjeKCt je, že byl založen na zcela dokončené a pečlivě vytvořené originální písně (původně odvozené z improvizace). Na chvíli fanoušci King Crimson fanoušci diskutovali, zda se jedná o novou sestavu hlavní skupiny pod jiným jménem. Projekt však neabsolvoval žádné turné a nevydal dosud další album. Stejně jako u jiných Frippových hudebních aktivit se zdá, že na na konci roku 2012 se odebral do důchodu z pozice profesionálního hudebníka. Albumse tak jeví poslední nahrávkou, jíž se Robert Fripp účastnil. 8. reinkarnace King Crimson 24. 9. 2013. Robert Frip oznámil obnovení už 8. reinkarnace King Crimson, v níž budou zastoupeni Robert Fripp (guitar), Tony Levin (bass and stick), Pat Mastelotto, Gavin Harrison a Bill Rieflin (drums), Jakko Jakszyk (vocals and guitars) a Mel Collins (woodwind instruments)!!! Ve svém diáři (dosud nezveřejněno) Fripp 24. září poznamenal: "Ohledně King Crimson - Když bse ustavila konvenční základní linie - Gavin Harrison, Bill Rieflin, Tony Levin a Pat Matstelotto - ustavila se i pozměněná přední linie s Mel Collinsem, Jakko Jakszyk a já v základní lini." Robert dále píše "Všichni Crims vyjádřili velké nadšení z návratu do módu Zapnuto!. Vzhledem k značným závazkům všech členů to bude trvat rok, než Crimson budou schopni se předvést." Ve Frippově diáři pro 7. září Fripp píše: "Drazí bratři Crims, máme jeden rok, abychom se připravili na působení divoké varianty, která bude v režimu "Zapnuto!" do září 2014... ale v podstatě, King Crimson jsou v pohybu." Robert Fripp očekává, že budou zkoušet, buď v plném či v malých skupinách během tohoto období. Novým jménem je bubeník Bill Rieflin. Narodil se 30. 9. 1960 v Seattle, Washington, USA. S Robertem Frippem a Trey Gunnem už spolupracoval při svých dvou prvních sólových počinech, aba z roku 1999 "Birth of a Giant" a "The Repercussions of Angelic Behavior", takže to až takový nováček už není. V minulosti Reiflin pracoval s mnoha významnými skupinami v oblasti industriálního rocku, experimentálního metalu a příbuzných žánrů, včetně Ministry, The Revolting Cocks, LARD, KMFDM, Pigface, Swans, Chris Connelly, Nine Inch Nails a mnoha dalšími. Počátkem roku 2014 King Crimson neměli v úmyslu prodlévat ve studiu, místo toho hráli "rekonfigurované" verze minulých materiálů. Poprvé od roku 1974 repertoár kapely zahrnoval písně z běhu alb mezi "In The Court Of Crimson King" a "Larks 'Tongues In Aspic", stejně jako zahrnutí instrumentálních nástrojů z "THRAK" a "The Power To Believe" (ačkoli písně Adriana Belewa nápadně scházely). Po zkoušce v Anglii cestovali po Severní Americe od 9. září 2014 napříč 20 zastávkami. Nahrávky z Los Angeles byly vydány jako "Live At The Orpheum". V druhé polovině roku 2015 následovaly výjezdy po Evropě, Kanadě a Japonsku. Živá nahrávka z kanadské části turné byla vydána pod názvem "Live In Toronto". Evropské turné bylo plánováno na rok 2016. Sestava 8. reinkarnace kapely byla Fripp, Gavin Harrison, Bill Rieflin, Tony Levin, Pat Mastelotto, Mel Collins a Jakko Jakszyk. Na základě rozhodnutí Rieflina přestat s hudbou po třech vystoupeních v březnu, dubnu a červnu v Salisbury ještě v březnu 2016 Robert Fripp oznámil, že Jeremy Stacey z High Flying Birds Noela Gallaghera nahradí bubeníka Billa Rieflina na nadcházejícím turné v září 2016 v takzvané sestavě 2016-SOND. Když se Bill Rieflin rozhodl vzít si pauzu, s rozhodnutím souhkasili i všichni Crimson Brothers. Takže, co dělat s koncerty, které jsou již vyprodané? První Gavinova i Jakkova myšlenka byla - zavoláme Jeremy Staceymu. Jeremy vyrostl na Bournemouthské scéně, kde hrával ve formaci Stacy Brothers v Bournemouthském klubu Bumbles v roce 1981. Jeremy spolupracoval s Paulem Holmanem ve Wimborne, vedle zakladatele Frippova Fripp World HQ. V Bournemouth je k dispozici mnoho světových hudebníků z K.Crimson - Michael Giles, Greg Lake, Robert Fripp, Gordon Haskell, Andy McCullough, John Wetton a nyní i Jeremy Stacey. Dne 7. prosince 2016 zemřel zakládající člen The King Crimson Greg Lake na rakovinu. Dne 3. ledna 2017 Robert Fripp oznámil návrat Billa Rieflina ke King Crimsonovi. Protože kapele se zalíbil a chtěla si udržet Jeremyho Staceyho, Rieflin změnil svou roli ve skupině a stal se klávesovým hráčem King Crimson na plný úvazek. V důsledku toho se King Crimson stali oktetem, které Fripp označil jako "formaci dvojitého kvarteta". Dne 31. ledna 2017 zemřel na rakovinu tlustého střeva další bývalý člen King Crimson, zpěvák a basista John Wetton. Dne 27. dubna 2017 King Crimson oznámili nové živé EP s názvem "Heroes" podle písně Davida Bowieho, jako poctu umělci i albu s příslušnou písní, obě obsahovaly výrazné kytarové příspěvky Roberta Fripera. Video k písni vyhrálo anketu "Video roku" na Progressive Music Awards 2017. Krátce nato se King Crimson pustili do rozsáhlého turné po Severní Americe, které začalo 11. června 2017 v Seattlu ve Washingtonu a skončilo 26. listopadu 2017 v Milwaukee ve Wisconsinu. Dne 3. září 2017 Robert Fripp oznámil, že jeho rozpory s Adrianem Belewem byly vyřešeny a že Belew je nyní "Devátým neaktivním mužem" King Crimson, což znamená, že "neexistoval žádný současný plán, aby (on) vyjel se současnou formací; ale (on) pouze se znovu připojil k větší rodině a dveře do budoucnosti jsou otevřené". Belew to potvrdil a dodal: "To znamená, že se v budoucnu ke kapele mohu vrátit. Ponechávám Crimson dveře, aby se vyvíjely podle potřeby". Dne 13. října 2017 bylo oznámeno, že se Bill Rieflin se nebude moci připojit k formaci Double Quartet Formation na podzimním turné v roce 2017 v USA. Dočasně jej nahradil kytarista Chris Gibson ze Seattlu. V průběhu roku 2018 odehráli King Crimson rozsáhlé 33 denní turné Unknown Times ve Velké Británii a Evropě mezi 13. červnem a 16. listopadem a navštívil mimo jiné Polsko, Německo, Rakousko, Českou republiku, Švédsko, Norsko, Nizozemsko, Itálii, Spojené království a Francii. Dne 6. dubna 2019 bylo na tiskové konferenci oznámeno, že Rieflin si udělá další pauzu od King Crimson, aby se věnoval rodinným záležitostem, a jeho místo na klávesy pro 50. výroční turné v roce 2019 zaujme Theo Travis, známější jako jazzový saxofonista, člen Soft Machine a příležitostný spolupracovník dua s Robertem Frippem. Ačkoli se Travis se připojil ke skupině na zkoušky, Fripp oznámil 2. května že skupina se rozhodla, že už není možné mít jiné hudebníky zastupující Rieflina, a z tohoto důvodu pokračují jako "Sedmhlavá bestie" bez Travise . Rieflinovy části byly rozděleny mezi ostatní členy kapely, s Jakszykem a Collinsem přidáním kláves na jejich jevištní plošiny, a Levin znovu použil syntetizátor, který použil během turné v 80. letech. Dne 24. března 2020 bylo oznámeno, že Bill Rieflin zemřel na rakovinu, čímž se King Crimson ustálili na septetu. Adrian Belew se spojil v dubnu 2024 s Tonym Levinem, Dannym Careym a Stevem Vai jako Beat, aby živě uvedli reportáž King Crimson z 80. let. Toto nové kvarteto nazvané Beat, související s King Crimson, které dal dohromady Adrian Belew a jehož součástí je baskytarista Crimson a Peter Gabriel Tony Levin, bubeník Tool Danny Carey a kytarista Steve Vai, popsali kompletní americké turné na září, říjen a listopad roku 2024. Zahrají hudbu ze tří alb King Crimson z 80. let "Discipline", "Beat" a "Three Of A Perfect Pair". Data jsou uvedena na nové webové stránce kapely, která byla spuštěna o víkendu. Tato zpráva přichází po týdnech spekulací po oznámení jediné živé show na Humphrey's Concerts By The Bay v San Diegu 17. září. "Tohle bude pořádné turné," říká Levin. "Opětovná návštěva mé oblíbené hudby je lahůdka sama o sobě, ale ve společnosti této hvězdné sestavy očekávám, že budu mít nakopnutý hudební zadek! A také je skvělé, že nehrajeme jen pár koncertů, Je to těžké. Takže do vaší oblasti brzy přijedou Road Dogs." inulý měsíc Robert Fripp dal své požehnání kapele, když řekl: "Toto je projekt, o kterém mi Adrian Belew zavolal o minulém podzimu, projekt, který podporuji a plně mu fandím, a nedávno o něm diskutoval se Stevem Vaiem na McCabes v Santa Monice. Navrhl jsem i jméno."

Současná sestava: Robert Fripp - kytara, kytarový syntezátor, zvuky, mellotron (od 1969) Adrian Belew - zpěv, kytara, kytarový syntezátor (od 1981) Tony Levin - baskytara, Chapman Stick, vokály (1981-1999; od 2003) Pat Mastelotto - bicí (od 1994) Gavin Harrison - bicí, perkuse (od 2007) Jeremy Stacey - bicí, perkuse (2016-)

Bývalí členové: Bill Rieflin - bicí, perkuse (2014-2016) Greg Lake - zpěv, baskytara (1969-1970) John Wetton - zpěv, baskytara (1972-1974) Boz Burrell - zpěv, baskytara (1971-1972) Trey Gunn - Warr guitar, Chapman Stick, vokály (1994-2003) Peter Giles - baskytara (1970) Gordon Haskell - zpěv, baskytara (1970) Mel Collins - saxofon, mellotron (1970-1972) Michael Giles - bicí (1969-1970) Bill Bruford - bicí, perkuse (1972-1998) Jamie Muir - perkuse (1972-1973) Andy McCulloch - bicí (1970) Ian Wallace - bicí, perkuse (1971-1972) Ian McDonald - saxofon, mellotron (1969) David Cross - housle, mellotron (1972-1974) Peter Sinfield - texty, syntezátory (1969-1971) Richard Palmer-James - texty (1972-1974)

Robert Fripp (narozen 16. května 1946, Wimborne Minster, Dorset, Velká Británie) Guitars, Guitar Synthesizer, Mellotron Fripp se oženil s Toyah Willlcox v roce 1986 ve městě Poole, Dorset. Od prosince 1987 do července 1999 obývali a renovovali Reddish House, bývalý domov Cecila Beatona v Broad Chalke Wiltshire. V současné době je jeho domovem je Pershore, Worcestershiree. Fripp je patronem Seattle Circle Guitar School a Shallal Dance Theatre v Penzance, Anglie. Angažuje se také jako motivační řečník, často na akcích se svoji sestrou Patricií, která je hlavním řečníkem a řečovým trenérem. Je britský kytarista, producent a hudební skladatel, známý jako jediný stálý člen progresivní rockové skupiny King Crimson. Jeho profesionální dráha se začala v roce 1967, když odpověděl na inzerát hledající zpívajícího varhaníka, pro skupinu založenou baskytaristou Peterem Gilesem a bubeníkem Michaelem Gilesem. Skupina Giles, Giles and Fripp stihla vydat dva singly, jejich debutový byl "One in a Million", a jedno album "The Cheerful Insanity of Giles, Giles and Fripp", které ale nezaznamenalo větší úspěch, dokonce jej strhal Keith Moon z The Who v jednom magazínu. Kapela se pohybovala na pokraji úspěchu, když měla několik rozhlasových relací a televizních vystoupení, ale nikdy nezaznamenali takový průlom, který by byl rozhodující pro komerční úspěch. Při pokusech rozšířit zvuk kapely přišel do skupiny multiinstrumentalista Ian McDonald, hrající na klávesy, flétny a další dřevěné dechové nástroje. McDonald s sebou přivedl i svoji tehdejší přítelkyni, bývalou zpěvačku skupiny Fairport Convention, Judy Dybleovou, ale její účinkování v kapele bylo stejně krátké jako její vztah s McDonaldem. Daleko důležitější ale bylo, že Ian přivedl do skupiny textaře, pouličního a uměleckého vizionáře Petera Sinfielda. Tak v roce 1968 vznikla skupina King Crimson. Jejich první album "In the Court of the Crimson King" bylo vydáno koncem roku 1969 a kritiky bylo přijato různě. Kvůli hudebním rozdílům Gilese a McDonalda se King Crimson rozpadli brzy po vydání prvního alba a byli pak reformováni ještě několikrát. Fripp svým spoluhráčům nabídl, že opustí skupinu, ale Giles a McDonald cítili, že King Crimson jsou jeho, a tak Robert Fripp zůstal jediným stálým členem skupiny. Crimson pak prošli několika změnami v sestavách skupiny, dokud se v roce 1974 nerozpadli. To se púak opakovalo ještě několikrát, vždy s jinou sestavou skupiny. Během období slabší aktivity skupiny King Crimson se Fripp zabýval mnoha vedlejšími projekty. Pracoval s Keith Tippettem (a dalšími, kteří se objevili na nahrávkách King Crimson) na projektech vzdálených rockové hudbě, produkoval Septober Energy v roce 1971 a Ovary Lodge v roce 1973. Během tohoto období pracoval též s Van der Graaf Generator, kdy hrál na jejich albu z roku 1970 "H To He, Who Am The Only One" a v roce 1971 na "Pawn Hearts". Ve spolupráci s Brianem Eno nahrál "No Pussyfooting" (1972) a "Evening Star" (1974). Tato dvě alba byla plná experimentů s různými hudebními technikami, včetně zpožďovací časové smyčky, kterou praktikoval na dvou cívkových magnetofonech Revox. Tato technika pak hrála důležitou úlohu v pozdější Frippově práci a systém se stal známým jako Frippertronics. Fripp a Eno též v roce 1975 odehráli mnoho živých vystoupení po celé Evropě. Fripp pak strávil nějaký čas mimo hudební průmysl, když se v roce 1970 věnoval studiu, které pak mělo vliv na jeho kytarové umění. K hudební práci se pak vrátil jako studiový kytarista na prvním albu Petera Gabriela Peter Gabriel (I) v roce 1976, vydaném následující rok. Fripp se pak ještě zúčastnil Gabrielova turné na podporu alba, ale na pódiu skrytý a pod pseudonymem "Dusty Rhodes". V roce 1977 Frippovi telefonoval Brian Eno, který pracoval na albu Davida Bowieho "Heroes". Fripp souhlasil, že zahhraje na kytaru na albu, a tím vyvol sérii spolupráce s jinými hudebníky. Fripp brzy spolupracoval s Daryl Hallem na "Sacred Songs". Během tohoto období Fripp začal pracovat na sólovém materiálu, s přispěním básníka a textař Joanna Waltona a několik dalších hudebníků, včetně Ena, Gabriela, a Halla, stejně jako Petera Hammilla, Jerry Marotta, Phila Collinse, Tonym Levina a Terre Roche. Tento materiál se nakonec stal jeho prvním sólovým albem "Exposure" vydaném v roce 1979, po němž následovalo Frippetronics turné v témže roce. Během pobytu v New Yorku Fripp vypomáhala s alby a živým vystupováním s Blondie "Parallel Lines" a Talking Heads "Fear of Music", produkoval první a třetí album The Roches, které představily několik charakteristických Frippových kytarových sól. Druhá sada tvůrčích setkání s Davidem Bowie vyprodukovala výrazné kytarové party na "Scary Monsters (a Super Creeps)" (1980) a před tím, na třetím sólovém albu Petera Gabriela známém jako "rozpuštěný". Jeho další album dosáhlo čísla 14 v polském albovém žebříčku. Album " Called The Lady Wants To Know it" obsahuje jedenáct skladeb, produkoval je Hamish Stuart a představil se na něm Tony O'Malley a Robbie Macintosh aj. V roce 2005 vyšlo DVD s názvem "The Road To Harry's Bar", což bylo dílo Gordona Haskella. Rovněž psal svoji autobiografii s Davidem Nobbsem. Frippova spolupráce s basistou Bustou Jonesem, bubeníkem Paul Duskinem a zpěvákem Davidem Byrne (Byrne je označen jako Absalm El Habib) přinesla jeho druhou desku "God Save the Queen/Under Heavy Manners" v následujícím roce. Současně dal dohromady něco, co nazval "druho divizní cestující novo vlná instrumentální taneční skupina" pod názvem "League of Gentlemen", s basistkou Sara Lee, klávesistou Barry Andrewsem a bubeníkem Johnnym Toobadem (později jej nahradil Kevin Wilkinson). LOG koncertovali celý rok 1980. V počátku a uprostřed 90. let Fripp vypomohl kytarou a soundscapes na "Lifeforms" (1994) od The Future Sound of London a "Cydonia" (2001) od The Orb, a také jako FFWD, společné úsilí jejích členů. Kromě toho Fripp pracoval s Brianem Enem při psaní a nahrál i kytaru na dvě skladby pro CD-ROM projekt vydané v roce 1994 s názvem "Headcandy" od Chris Juula a Douga Jipsona. Eno si myslel, že vizuální aspekty disku (efekty videové zpětné vazby) byly velkým zklamáním a po dokončení litoval své účasti. Během tohoto období Fripp také vypomáhal na albech albech No-Man (kapela člana Porcupine Tree Stevena Wilsona) a The Beloved (Flowermouth - 1994 a X - 1996). Ppřispěl také soudscapes a kytarou na dvou albech britské kapely Iona, "Beyond These Shores" (1993) a "Journey into the Morn (1996). Se svoji kytarou a soundscapes také přispěl skupině Porcupine Tree na albu "Fear of a Blank Planet." Rok 1981 byl rokem vzniku čtvrté reinkarnace King Crimson, spolu s druhým kytaristou, textařem a zpěvákem Adrianem Belewem, bubeníkem Bill Brufordem, a basistou Tony Levinem, kteří zajišťovali i doprovodné vokály. Skupina byla koncipována pod názvem "Discipline", ale odhlasovali si později, že název King Crimson je vhodnější. Pro Frippa byli King Crimson vždycky spíše způsob, jak dělat věci, než určitou skupinou hudebníků a skupina měla pocit, že jejich hudba byla v zajetí této metodiky. Po vydání tří alb (Discipline, Beat, Three of a Perfect Pair) se také tato sestava King Crimson rozešla v roce 1984. Během následujícího období Fripp nahrál dvě desky se svým starým přítelem Andy Summersem z Police. Na "I Advance Masked" Fripp a Summers nahráli všechny nástroje. "Bewitched" bylo více v režii Summerse, který je produkoval a spolupracoval i s dalšími hudebníky kromě Frippa. V roce 1982 Fripp produkoval a hrál na kytaru na "Keep on Doing" od dívčího dua The Roches. Stejně jako v jeho předchozím hostování na "Scary Monsters" Davida Bowieho používal "skysaw" kytarový styl, který charakterizoval toto období Frippovy pedagogiky. Frippovi nabídli místo učitele na Americké společnosti pro kontinuální vzdělávání (ASCE) v Claymont Court, Západní Virginie v roce 1984. Byl zapletený s ASCE od roku 1978, nakonec sloužil na jeho představenstva, a dlouho byl s ohledem na myšlenku výuky na kytaru. Jeho kurzy Guitar Craft byly zahájeny v roce 1985, odnoži, kterými bylo vystoupení skupiny "The League of Crafty Guitarists", který vydala několik alb. V roce 1986 vydal první ze dvou spoluprácí se svoji ženou Toyah Willcox. Členové California Guitar Trio jsou bývalí členové Ligy Crafty kytaristů a Gitbox Rebellion obsahuje několik bývalých studentů Guitar Craft. Guitar Trio Californie také koncertovala s King Crimson. Fripp je patronem Guitar Circle of Europe, která byla založena v roce 2007, a Seattle Circle Guitar School, která byla založena v roce 2010. V únoru 2009 Fripp komentoval, že Guitar Craft zanikají po jejich 25. letém výročí v roce 2010. Fripp se vrátil k sólovým nahrávkám v roce 1994, kdy používal aktualizovanou verzi své techniky Frippetronics, který vytváří smyčky, které používají digitální technologie namísto analogové pásky. Fripp vydal řadu nahrávek, které nazýval "Soundscapes", včetně "Radiophonics" (1999), "A Blessing of Tears", "That Which Passes", "November Suite", "The Gates of Paradise", "Love Cannot Bear and At the End of Time", stejně jako mnoho , stejně jako mnoho živých nahrávek. Frippova spolupráce s Davidem Sylvian zahrnuje některé z jeho nejvíce rozjařené kytarové nahrávky. Fripp přispěl k dvacetiminutové Sylvianově skladbě "Steel Cathedrals" z jeho alba "Alchemy: An Index of Possibilities" (1985). Pak se Fripp objevil i na několika skladbách Sylvianova "Gone to Earth" z roku 1986. Ke konci roku 1991 Fripp požádal Sylviana, zda by se ne připojil k další sestavě King Crimson jako zpěvák. Sylvian ale pozvání odmítl, ale navrhl možnou vzájemnou spolupráci, která nakonec vyústila v turné po Japonsku a Itálii na jaře roku 1992. V červenci 1993 Sylvian a Fripp vydali společně "The First Day". Další hosté alba se brzy stali novými členy King Crimson, Trey Gunn na Stick a Jerry Marotta na bicí, který se připojil až na turné na podporu tohoto CD. Živým dokladem je nahrávka "Damage" z roku 1994, stejně jako spojené dílo "Redemption - Approaching Silence", který uvedlo Sylvianův prostorový plastický zvuk (Approaching Silence), který doprovází Frippovo čtení jeho vlastního textu (Redemption). Ke konci roku 1994 Fripp přetvořil sestavu King Crimson z roku 1981 na jejich páté převtělení, přidal se Trey Gunn a bubeník Pat Mastelotto v konfiguraci známém jako "double-trio" (sestava se dvěma kytarami, dva basisté/Stick hráči a dva bubeníci). Tato sestava vydala EP "VROOOM" v roce 1994 a celé album "Thrak" v roce 1995. V roce 1994 také přidali kytarové textury ke skladbě Flak na albu skupiny The Future Sound of London "Lifeforms". V letech 1997 až 1999 a znovu pak v roce 2006 se skupina King Crimson "fraKctalizovala" do pěti podskupin známých jako ProjeKcts. V roce 2000 bylo vydáno studiové album "The ConstruKction of Light" ze šestou sestavou King Crimson (Fripp, Adrian Belew, Trey Gunn, Pat Mastelotto) a v roce 2003 pak následovalo album "The Power to Believe". Na konci roku se ale Gunn rozhodl opustit kapelu. V březnu 2004 byla sestavena sedmá konfigurace a cvičila s Tonym Levinem, který se vrátil, když nahradil Trey Gunna. Ale celkem nic se nedělo až na pár studiových zkoušek a kapela zůstala znovu neaktivní až do roku 2007. V roce 2007 se připojil Gavin Harrison ke skupině jako druhý bubeník a tato nová sestava odehrála krátké turné po východních Spojených státech v srpnu 2008. V roce 2010 Fripp oznámil, že King Crimson nastoupili blíže neohraničenou pauzu. V průběhu roku 2004 Fripp kncertoval s Joe Satrianim a Steve Vai jako kytarové trio G3. Fripp také pracoval v ateliérech společnosti Microsoft, kde nahrával nové zvuky a atmosféru pro systém Windows Vista. Na konci roku 2005 a počátkem roku 2006 se Fripp připojil k Billu Rieflinovi v improvizačním Slow Music projektu spolu s kytaristou Peterem Buckem, Fredem Chalenorem (kontrabas), Matt Chamberlainem (bicí) a Hector Zazou (elektronika). Tento kolektiv hudebníků pak odjel jedno turné po západním pobřeží v květnu 2006. V říjnu 2006 se objevil ProjeKct Six (Robert Fripp, Adrian Belew), když hráli na vybraných místech po východním pobřeží USA při zahajování vystoupení Porcupine Tree. V průběhu roku 2006 Fripp odehrál mnoho sólových koncertů v intimních zvukových místech, a to zejména v kostelech po celém regionu West Midlands v Anglii, kde žije. Fripp přispěl Soundscapes ke dvěma písněm na album Porcupine Tree "Fear of a Blank Planet". Nalezneme jej ve skladbách "Way Out Of Here" a "Nil Recurring", z nichž ta druhá vyšla v září 2007 jako součást EP "Nil Recurring". Fripp se také občas vypomáhal pomocí Soundscapes jako předkapela Porcupine Tree na různých turné od roku 2006 až do roku 2009. V roce 2008 spolupracoval s Theo Travisem na "Thread", což je album plné kytarových, flétnových a saxofonových duetů. Odehráli na podporu tohoto alba také nějaké živé koncerty v Anglii v polovině roku 2009. Fripp v témže roce odehrál 2009 koncert s kapelou The Humans, ve které se sešli jeho manželka Toyah Willcox, Bill Rieflin a Chris Wong. Představení v Tartu pak znamenalo první album The Humans "We Are the Humans". Fripp (spolu s Patem Mastelottim a dalšími) se objevili na albu Judy Dyble (Giles, Giles && Fripp, Fairport Convention, Trader Horne) "Talking With Strangers", které vyšlo v srpnu 2009. Fripp také vypomohl u dvou skladeb na albu Jakko M. Jakszyka "The Bruised Romantic Glee Club" a spolupracoval náhodně s Jakszykem a bývalým členem King Crimson Melem Collinsem. Jakszyk je navíc manžel mladší dcery Michaela Gilese Amandy. Fripp také přispěl svým kytarovým sólem na rozšířenou verzi písně "Heathen Child" od Grinderman v roce 2010, vydanou jako B-strana singlu pod názvem "Super Heathen Child". V lednu 2010 Fripp začal ve studiu nahrávat s plnohodnotným projektem s Jakko Jakszykema Mel Collinsem. Album s názvem "A Scarcity of Miracles: A King Crimson ProjeKct" bylo vydáno pod hlavičkou Jakszyk, Fripp a Collins v květnu 2011 u společnosti Panegyric. Obsahuje také příspěvky od Tony Levina a Gavina Harrisona, členů nejnovější sestavy King Crimson. V rozhovoru zveřejněném 3. 08. 2012 ale Fripp uvedl, že zanechává práce jako profesionální hudebník, který s odvoláním na dlouhodobé rozpory s Universal Music Group uvedl, že práce v hudebním průmyslu se stala "neradostnou marností".

Adrian Belew (rodné jméno Robert Steven Belew) (narozen 23. prosince 1949, Covington, Kentucky, USA) Americký kytarista, herec a zpěvák. Adrian Belew se narodil v Kentucky v USA a je zpěvák, skladatel, multiinstrumentalista a hudební producent. Je to uznávaný progresivista kytarové hry (feed back, tremolo, syntetizéry). Nejznámější je pro svoji práci jako člen progresivní rockové skupiny King Crimson hrající na kytaru a zpěvák. Jeho impresionistický přístup často zahrnuje zvuky více podobné zvířatům a strojům než standardním instrumentálním tónům. V roce 1979 hrával s Frankem Zappou, v roce 1980 s Talking Heads. V letech 1981-1984 a od roku 1995 je členem skupiny King Crimson. Je autorem hudby k několika filmům, např. Return Engagement (1983). Spolupracoval s Laurie Anderson, Davidem Bowiem, Paulem Simonem, J.M. Jarrem, Herbie Hancockem, Mike Oldfieldem, Nine Inch Nails, Porcupine Tree atd. Od roku 1982 vydává vlastní sólové desky. Po ukončení činnosti King Crimson v roce 1985 Belew založil skupinu The Bears, které se věnoval až do roku 1989, kdy se rozpadla. Od roku 2001 je skupina opět aktivní. V roce 1993 vydal album "The Acoustic Adrian Belew" složené z akustických verzí starších skladeb, a to jeho vlastních nebo i z dob King Crimson, jedna dokonce od The Beatles. Roku 1998 na něj navázal albem "Belew Prints: The Acoustic Adrian Belew, Vol. 2" a o rok později "Salad Days". V roce 1995 vydal album "The Guitar as Orchestra", na kterém hraje pouze na kytary a kytarové syntezátory. V roce 1994 hrál na albu "The Downward Spiral" americké industriální kapely Nine Inch Nails, se kterou později nahrál ještě alba "The Fragile" (1999) a "Ghosts I-IV" (2008). Na všech albech hrál pouze jako host, ale v roce 2013 se stal regulérním členem koncertní sestavy této skupiny. V letech 2005-2007 vydal čtyři související alba, nazvaná "Side One" a "Side Two" (obě 2005), "Side Three" (2006) a "Side Four" (2007); poslední z nich je koncertní album, zbylá jsou studiová. Na posledním albu série jej doprovázeli bubeník Eric Slick a baskytaristka Julie Slick, kteří s ním hráli ve skupině Julie Slick. V roce 2009 tato sestava pod názvem Adrian Belew Power Trio vydala album "e".

(narozen 6. června 1946, Boston, Massachusetts) Je americký baskytarista a hráč na Chapman Stick. Hrál s Peterem Gabrielem, Anderson Bruford Wakeman Howe, Liquid Tension Experiment, Pink Floyd, Johnem Lennonem, Dire Straits, Joan Armatradingovou, Alice Cooperem, Sealem, Davidem Bowiem, Pandora's Box, Carly Simonovou, California Guitar Trio, Sarah McLachlanovou, Kevinem Maxem, Paul Simonem a mnoha dalšími hudebníky. Anthony Levin se narodil v americkém Bostonu, na jehož předměstí zvaném Brooklin vyrůstal. K hudbě se dostal relativně pozdě, v deseti letech se začal učit na kontrabas a na střední škole začal hrát i na tubu. První kapelní působení spadá také do doby studia na střední škole, kdy začal hrát ve školním orchestru. S kamarády si také založil barbershopové vokální kvarteto, ale svoje působení viděl tehdy především v klasické hudbě a kontrabasu. Na kontrabas působil v mládežnickém orchestru Greater Boston Youth Symphony Orchestra Marvina Rabina, se kterým velmi často hráli pro prezidenta Kennedyho a jeho ženu. Po střední škole šel Tony studovat na Eastman School of Music v Rochestru (stát New York), kde se setkal se svým rytmickým guru Stevem Gaddem. Tvrdí se, že Steve Gadd vysvětloval Levinovi, jak by měl hrát basista, aby to šlapalo. Rozhodně uvedl Tonyho Levina do jazzové a rockové hudby. V této době si Tony pořídil první zásadní nástroj - Fender Precision -, na který potom hrál spoustu let. V roce 1970 se Tony Levin přesunul do New Yorku a založil kapelu Aha, the Attack of the Green Slime Beast, společně s Donem Prestonem z The Mothers of Invention a Stevem Gaddem, a začal se také věnovat kariéře nájemného muzikanta. Respekt k Tonymu Levinovi během sedmdesátých let postupně rostl. Po několika nepříliš známých deskách se v roce 1973 dostal k natáčení Lou Reedova magnum opus Berlin a úspěch desky se odrazil i ve zvýšené poptávce po službách studiových muzikantů, kteří se na desce podíleli - tedy i po službách Tonyho Levina. V roce 1974 se podílel na desce The Roar of ’74 bubenického velikána Buddyho Riche, aby o rok později kompletně změnil působiště a začal hrát s Alicem Cooperem, s nímž natočil tři desky a odjel několik turné. Působení u Coopera a Lou Reeda bylo pro Levina důležité v jednom směru - seznámil se tu s producentem Bobem Ezrinem, který ho v roce 1977 seznámil s Petrem Gabrielem, který hledal muzikanty pro svou první sólovou desku. Angažmá u Petera Gabriela se ukázalo jako zásadní. Tony Levin je od první desky naprostou basovou jedničkou v Gabrielových službách a podílel se na všech deskách (vyjma soundtracku k filmu Passion: The Last Temptation of Jesus Christ) a odjel s Peterem všechna turné. Již na první desce Levin dokázal, že je schopen vyhovět Gabrielovu tíhnutí k experimentům. Levin tu hrál na baskytaru i na tubu, po letech opět vedl barbershopové kvarteto a ukázal se jako ideální člen Gabrielovy ekipy. Během natáčení i následného turné se sblížil s Robertem Frippem, což se ukázalo jako další ze zásadních setkání pro Levinovu budoucnost. Na druhou Gabrielovu desku II (1978) už přichází Tony Levin s nástrojem, který se pro něj stal charakteristickým - Chapman Stick. Díky Tony Levinovi začalo masivní používání tohoto nástroje, v čele jeho následovníků stojí třeba baskytarista Kajagoogoo Nick Beggs. Stejně jako Levin zahrál skvěle na prvních čtyřech deskách Petera Gabriela, které byly spíše experimentální (i když přesto hitové), dokázal se skvěle vypořádat s Gabrielovým kotrmelcem směrem k popu na albech "So" z roku 1986 nebo "Us" z roku 1992. Progresivní stránka hudby totiž zůstala, a i přes popovější a líbivější melodie dostali muzikanti dostatek prostoru k výjimečným aranžím a neotřelým nástrojovým linkám. Za zmínku stojí, že během turné k albu Us vznikl živý materiál vydaný na CD i VHS (později DVD) "Secret World Live". Jedná se o jeden z nejlepších hudebních záznamů historie, který ukazuje ve vrcholné formě jak hlavního aktéra, tak všechny muzikanty s Tonym Levinem v čele. Poslední album PG s kapelou "Up" (2002), se zase vrací zpět k temnější a experimentálnějším kořenům z prvních alb. U Petera Gabriela se Tony Levin seznámil s kytaristou Robertem Frippem a ten ho na začátku osmdesátých let angažoval ve znovuobnovených King Crimson. Od roku 1981 (s přestávkou v letech 1999 až 2003) je členem progressive rockové skupiny King Crimson. Tato sestava se ukázala, a platilo to i pro další inkarnace King Crimson, jako tvrdší a přímočařejší než King Crimson v sedmdesátých letech. Trojlístek alb "Discipline" (1981), "Beat" (1982) a "Three Of a Perfect Pair" (1984) dokázal svojí směsicí funku, jazzu a progresivního rocku přilákat opět hromadu fanoušků. Tony Levin tu opět dokázal (ne že by v té době ještě musel něco dokazovat), že mu nic hudebního není cizí a že se elegantně pohybuje v jakémkoliv stylu. Když ostatně přišli King Crimson opět na scénu v polovině devadesátých let se dvěma bubeníky a dvěma basisty, Tony Levin byl opět u toho a opět hrál významnou roli ve zvuku kapely. Na počátku milénia Tony Levin odešel z kapely (kvůli závazkům u Petera Gabriela a u Seala), ale v poslední inkarnaci kapely z let 2007-2009 opět byl. Tony Levin popularizoval nástroje Chapman Stick a NS Bass. Vytvořil styl hraní "Funk Fingers". Kromě natáčení desek a živého hraní se známějšími umělci se Tony Levin účastnil i několika zajímavých projektů - i když z hlediska prodejnosti alb se nejednalo o nic zásadního. Roku 1997 vydal spolu s Terrym Bozziem a Stevem Stevensem po čtyřech dnech společného hraní album "Black Light Syndrome". O tři roky později, v roce 2000, vydali tito hudebníci album "Situation Dangerous". V roce 1998 se Levin spojil s uskupením Liquid Tension Experiment - postranního projektu skupiny Dream Theater s jejími členy (Mike Portnoy, John Petrucci a Jordan Rudess). Natočili spolu alba "Liquid Tension Experiment" (1998) a "Liquid Tension Experiment 2" (1999), později i Liquid Trio Experiment "Spontaneous Combustion" v roce 2007. Také hráli živě v New Yorku, Filadelfii a Los Angeles. Oba projekty byly koncipovány jako improvizace ve studiu a poskytovaly velice zdařilý a i docela podrobný pohled do kuchyně špičkových muzikantů. Podobné to bylo i s jednorázovými projekty typu Gorn Levin Marotta, kde hrál s flétnistou Davidem Gornem a bubeníkem Jerrym Marottou, nebo projekt Levin Torn White s kytaristou Davidem Tornem (ex David Bowie, Laurie Anderson) a bubeníkem Alanem Whitem (Yes). V roce 2003 opustil King Crimson Trey Gunn a Tony Levin se vrátil zpět do této skupiny, kde je nyní řádným členem. Roku 2011 se například také objevil na albu české skupiny Čechomor Místečko. Od roku 2007 Tony Levin vedl trio "Stick Men", v němž kromě něj působil Pat Mastelotto a hráč na Chapman Stick Michael Bernier, kterého ale v roce 2010 nahradil dotykový kytarista Markus Reuter. Tato skupina interpretovala skladby King Crimson od alb "Red" až po "Thrak". Reuter a Mastelotto také hrát společně v duu "Tuner", o kterém je známo, že přepracovala instrumentálku "Industry" z poloviny 80. let naživo. V srpnu 2008 se na jednom ruském festivalu představil "Crimson Project", který odehrál krátký set. Jeho členy byli Adrian Belew, Tony Levin, Pat Mastelotto, Eddie Jobson a Eric Slick (z Adrian Belew Power Trio). Od roku 2008 se pod názvem "Crimson Project" nebo mírně inovovaným názvem "Crimson ProjeKct" se stále častěji různé ujímaly přehrávání repertoáru King Crimson (z let 1974 - 2003) v živém vystoupení. Počáteční "Crimson Projekt" lineup Belew, Levin, Mastelotto, Eddie Jobson a bubeník Eric Slick (z Adrian Belew Power Trio) vznikl v srpnu 2008, aby odehrál v září 2008 hrát krátký set na "Russian festival". V roce 2011 tato sestava byla nahrazena "Crimson ProjeKct" šestičlennou kapelou, do které se účinně spojili "Adrian Belew Power Trio" (Belew, basistka Julie Slick a bubeník Tobias Ralph) se "Stick Men" (Levin, Mastelotto a Markus Reuter). Tato skupina pokračuje i nadále a na koncertech hraje materiál King Crimson naživo a vydává také živé nahrávky. Dne 24. září 2013 Robert Frip oznámil obnovení už 8. reinkarnace King Crimson, v níž budou zastoupeni Robert Fripp (guitar), Tony Levin (bass and stick), Pat Mastelotto, Gavin Harrison a Bill Rieflin (drums), Jakko Jakszyk (vocals and guitars) a Mel Collins (woodwind instruments). Jedním z posledních počinů je skvělé album "Levin Minnemann Rudess" z roku 2013, které nahrála opět trojice hudebníků - Tony Levin, bubeník Marco Minnemann a Jordan Rudess z Dream Theater.

Lee Patrick Mastelotto (narozen 10. září 1955, Chico, Kalifornie) Je americký bubeník a perkusionista, od roku 1994 člen rockové skupiny King Crimson. Mastelotto začínal hrát na bicí, když mu bylo 10 let, v 16 letech pak již působil v různých místních kapelách. Po přestěhování do Los Angeles v polovině 70. let 20. století začal působit jako studiový hráč. Postupně spolupracoval např. s Alem Jarreauem, The Pointer Sisters, Patti LaBelle, Kennym Logginsem či Martikou; rovněž koprodukoval dvakrát platinové album Rockland (1989) kanadského kytaristy Kima Mitchella. První top ten pop nahrávkou byla spolupráce s Martinem Brileyem v roce 1980. V roce 1983 Pat Mastelotto spoluzaložil pop rockovou skupinu Mr. Mister, která vydala tři alba, z nichž "Welcome to the Real World" (1985) se počátkem roku 1986 umístilo na prvním místě v žebříčku Billboard 200. Po rozpadu Mr. Mister v roce 1989 opět Mastelotto působil jako studiový hudebník. Hrál s XTC, The Sugarcubes, Hall & Oates, Cock Robin, The Rembrandts (1 hit), Eddiem Moneym, Judy Cole, Tinou Arenou, Michaelem Pennem, Robyn Hitchcock, The Sugarcubes, a v roce 1983 s Davidem Sylvianem a Robertem Frippem a dalšími. Právě u Sylviana se seznámil s Robertem Frippem, který jej v roce 1994 přizval jako druhého bubeníka do obnovené progressive rockové skupiny King Crimson. V polovině 90. let nahrála kapela EP "VROOOM" (1994) a album "THRAK" (1995). Po následné přestávce, kdy působily tzv. projeKty (ProjeKcts), a po zredukování počtu hudebníků, začali King Crimson znovu působit v roce 1999 a postupně vydali album "The ConstruKction of Light" (2000), EP "Happy with What You Have To Be Happy With" (2002) a album "The Power to Believe" (2003). Po turné v roce 2003 k poslední desce odešel ze skupiny Trey Gunn, naopak se vrátil Tony Levin, ale kapela přestala aktivně působit. Teprve v roce 2008 odehrála menší americké turné i s novým členem, bubeníkem a perkusionistou Gavinem Harrisonem (původní bubeník Bill Bruford odešel již v roce 1997, takže mezi těmi roky byl Mastelotto jediným bubeníkem King Crimson). Po přestěhování do Austinu, Texas pokračuje ve spolupráci na mezinároní úrovni např. se Stevenem Wilsonem, Kimmo Pohjonen, Markusem Reuterem, Lorenzo Feliciatim, John Paul Jonesem, Flower Kings, Steve Hackettem, Peterem Kingsbery, Isuldurs Bane a také s mítními Austinites Trail of the Dead, Abra Moore, Chrysta Bell, Malford Milligan, Mastica, aj. Průběžně Pat Mastelotto spolupracuje např. s Terrym Bozziem, Tonym Levinem a California Guitar Trio. Společně s Treyem Gunnem je členem projektů TU a KTU, TUner, TUnisia, v roce 2008 vznikla superskupina HoBoLeMa (s Alanem Holdsworthem, Terry Bozzio a Tony Levinem), ve které také působí. Vlastní stránky: http://patmastelotto.com/

Gavin Harrison (narozen 28. května 1963 v Harrow, Middlesex, Anglie) Drums, Percussion Gavin je britský bubeník a perkusionista. Jako bubeník začal hrát profesionálně v 16 letech, prakticky po opuštění školy - a pokračuje až do dnešního dne. Ve svých 19 letech se Gavin připojil k prog rockové skupině Renaissance, se kterou koncertoval v letech 1983-1984, v roce 1986 se připojil na světové turné k Iggy Popovi. V roce 1994 hrál na koncertech skupiny Level 42. Od roku 2002 je členem skupiny Porcupine Tree. V roce 2007 Gavin začal svoji dlouhodobou spolupráci se zpěvákem a hráčem na basu 05Ric, se kterým nahrál alba Drop (2007), Circles (2009) a The Man Who Sold Himself (2012). Od roku 2008 také hraje se skupinou King Crimson. Je autorem dvou instruktážních knih pro bubeníky, které nesou názvy Rhythmic Illusions a Rhythmic Perspectives. Také vydal dvě instruktážní DVD Rhythmic Visions a Rhythmic Horizons. Svoje první sólové album Sanity & Gravity vydal Harrison v roce 1998. Gavin je znám i ze své spolupráce se skupinou O.S.I., se kterou nahrál už dvě desky Blood (2009) a Fire Make Thunder (2012). Jinak se podílel na nahrávkách mnoha hudebníků a zpěváku, jen namátkou Storm Corrosion (Storm Corrosion - 2012), Paul Cusick (P'dice, 2011), Richard Barbieri (Stranger Inside - 2008), Rob Cowen/Beverley Craven (Lady Advertiser - 2004), Richard Barbieri/Tim Bowness (Flame, 1994), No-Man (Schoolyard Ghosts, 2008), Lisa Stansfield (831-Change, 2001, Swing, 1999, Never, Never Gonna Give You Up Live, 1997), Manfred Mann's Earth Band (Soft Vengeance - 1996), Blackfield (Blackfield - 2004, Blackfield II - 2007) a další. Vlastní stránky: http://www.gavharrison.com/ Podrobnější informace: http://www.drummerworld.com/drummers/Gavin_Harrison.html

Jeremy Stacey (narozen 27. září 1963, London, England) Drums, Percussion Jeremy Stacey je britský bubeník a hráč na klávesové nástroje. V první polovině 90. let 20. století hrál se svým bratrem-dvojčetem Paulem v popové skupině The Lemon Trees, která nahrála dvě alba. Hrál také s hudebníky jako Sheryl Crow, Finn Brothers, Nick Harper, Noel Gallagher, The Waterboys, Thomas Anders, Echo & the Bunnymen, Eurythmics, Joe Cocker, Chris Robinson z Black Crowes, Adam F, Andrea Bocelli, Patricia Kaas, Susanna Hoffs, Mike Scott, Robbie Williams, Aztec Camera, Charlotte Gainsbourg, Nerina Pallot, Claire Martin (bicí na Take 1My Heart, 1999), Mark Wingfield, Iain Ballamy, Chris Squire (Chris Squire's Swiss Choir), The Syn (Syndestructible, 2005, opět s Paulem Staceym), Sia (Colour the Small One), Laurence Cottle, Jason Rebello, Zero 7, Malcolm McLaren, Boris Grebenshchikov a Steve Hackett. Jeremy vyrůstal v Bournemouth Scene, kde bylo možné v roce 1981 shlédnout oba bratry Stacy Brothers v Bumbles (klub v Bournemouthu). Jeremy pracoval s Paulem Holmanem ve Wimborne, vedle bývalého ústředí Fripp World. Město Bournemouth představilo velké množství hráčů ve světě Crimson: Michael Giles, Greg Lake, Robert Fripp, Gordon Haskell, Andy McCullough, John Wetton a nyní - Jeremy Stacey. Jeremy vyrůstal v Bournemouthu v 60. letech 20. století, hrával na bicí, klavír a nahrávací techniku se naučil se svým identickým dvojčetem Paulem Staceym, rovněž kytaristou, klávesistou a producentem. V mládí navštěvoval hereckou školu v londýnském Drama Center poté, co se objevil v reklamách a TV seriálech jako dětský herec. Podílel se na londýnské jazzové scéně od svých dvaceti let, včetně Jasona Rebella. Ponejprv působil jako člen kapely The Lemon Trees s Guy Chambersem v 90. letech. Podíle se na turné s kapelami Aztec Camera, The Waterboys, World Party, Omar, Echo and the Bunnymen, Eurythmics, Chris Robinson’s (Black Crowes) New Earth Mud, The Finn Brothers (Crowded House a SplitEnz) nebo Tomem Jonesem. V roce 2000 začal Jeremy 10-leté pracovní partnerství se Sheryl Crow, nahrávali a koncertovali po celém světě, poté byl součástí Noel Gallagher’s High Flying Birds. Během své kariéry nahrával také s Ryanem Adamsem, Ethanem Johnsem, The Waterboys, Joe Cocker, Paul Young, Sia, Echo & the Bunnymen, Zero 7, Roachford, Robbie Williams, Amy Winehouse, Chris Robinson's New Earth Mud, Gary Barlow, Take That, Charlotte Gainsbourg / Air, Staves, Glyn Johns, Nick Harper, Benmont Tench (Heartbreakers), Eric Clapton, Tom Jones, Tal Wilkenfeld, Chris Squire, Steve Hackett, David Jackson, David Holmes, Alfie Boe, Neil Diamond a dalšími. V posledních letech hrál mimo jiné s Doylem Bramhallem, Sixtem Rodriquezem, Madeliene Peyroux, Waynem Krantzem, Hamishem Stuartem, Pino Palladinem, Rudderem a Jasonem Falknerem. V roce 2011 nahrál s Ryanem Adamsem na Ashes & Fire a znovu na Ryan Adams v roce 2014. Zahrál na albu "Squackett" z roku 2012 s Chrisem Squirem a Stevem Hackettem. Produkoval a nahrával alba pro Tima Garlanda (Chick Corea), Toma Baxtera a Roba Braveryho, kteří se učili na newyorské jazzové scéně a nyní nabírají nový směr. Po demontáži velkého nahrávacího studia v roce 2015 se v současnosti vrací k jednoduchému digitálnímu nastavení a přijímá disciplínu, aby se usadil a dal dohromady své vlastní album. Dne 7. března 2016 bylo oznámeno, že nahradí Billa Rieflina jako Centrem Drumson na podzimním Euro-touringu KC 2016 v sekci tří bubeníků na evropském turné King Crimson v roce 2016, přičemž také zdvojnásobí klávesy a syntezátory, jak to dříve udělal Rieflin, toto bylo jeho první pozoruhodné vystoupení na klávesy. Tuto pozici si udržel i po Rieflinově návratu do kapely výhradně na klávesy. Když Bill Rieflin v roce 2016 odešel na dovolenou, Jeremy Stacey byl rekrutován po telefonátu od Gavina Harrisiona. První myšlenka Gavina i Jakka byla: zavolat Jeremymu Stacymu, kterého znali z Bournemouthské hudební scény. Stacey říká, že neměl žádné zvláštní znalosti o Crimson materiálu. "Vzpomínám si, že jsem v 80. letech poslouchal "Frame By Frame" a opravdu se mi to líbilo. Slyšel jsem některé z "Red" a "Larks' Tongues" a samozřejmě "In The Court Of The Crimson King". Takže jsem opravdu znal jen kousky, musel jsem začít od nuly. Poté, co mi zavolal Gavin, jsme se v dubnu sešli, protože napsal spoustu partů pro tři bubeníky, takže jsem měl čas si je poslechnout a dostal jsem písničky. V květnu jsme se sešli na tři sezení po třech dnech. V tu chvíli to byly jen bicí, ale bylo třeba se naučit klávesy." Stacey předpokládal, že bude zajišťovat jedno turné jako sideman, ale stal se stálým členem až do posledního veřejného vystoupení kapely v Japonsku v roce 2021. Stacey je i nadále žádaným hráčem a často jej lze najít hrát v Ronnie Scotts s jeho uznávanou big band Steely Dan outfitem The Royal Scammers. V poslední době hrál také na albu Stevena Wilsona "To the Bone" z roku 2017.

Bill Rieflin (narozen 30. září 1960, Seattle, Washington, USA, zemřel 24. března 2020, Seattle, Washington, USA) William "Bill" Rieflin byl americký bubeník a multiinstrumentalista, který spolupracoval s mnoha významnými interprety industriálního rocku, industriálního metalu, avantgardního metalu a souvisejících žánrů s kapelami jako jsou Ministry (1986-1995), Revolting Cocks, Lard, KMFDM, King Crimson, Pigface, Swans, Chris Connelly, Nine Inch Nails, R.E.M. a dalšími. Rieflin žil v Seattlu, byl ženatý za malířku Francescu Sundsten a byl jedním ze zakladatelů nezávislého hudebního labelu First World Music. Bill se narodil v Seattlu v září roku 1960. Asi mu bylo souzeno se věnovat industrialnímu stylu. Již od svého mládí bubnoval, k hraní v profesionálních kapelách se dostal ve druhé polovině 70. let. V jedné z prvních kapel The Blackouts se seznámil s basistou Paulem Bakerem a navázal s ním celoživotní přátelství. Ten brzy nato Billa seznámil s Al Jourgensenem, který produkoval poslední EP kapely. Jourgensen si talentovaného bubeníka nejprve otestoval v Revolting Cocks, aby pak přizval v roce 1986 Rieflina do Ministry i dalších svých projektů (včetně Lard a 1000 Homo DJs aj.). Tato legendární industrialmetalová skupina Ala Jourgensena znamenala pro Billa mnohaletou spolupráci, podílel se na jejích nejvýznamnějších albech "The Land Of Rape And Honey", "The Mind Is A Terrible Thing To Taste" a "Psalm 69: The Way To Succeed And The Way To Suck Eggs" nebo "Filth Pig". Odjel s nimi i velké turné v roce 1990, přesto nikde není uváděn jako oficiální člen kapely. Jeho umění můžeme obdivovat na živých nahrávkách "Live! You Goddamned Son Of A Bitch" a "In Case You Didn't Feel Like Showing Up". Skutečnost, že nebyl oficiálním členem, mu umožnila angažovat se i v jiných projektech, a byla to opravdu zvučná jména. V 90. letech pomohl Martinu Atkinsovi, spolubicmenovi z Ministry, s jeho projektem Pigface, aby v polovině dekády načal dlouhou spolupráci s KMFDM a Swans. Díky svému bydlišti se potkával s takovými osobnostmi jako Robert Fripp nebo Peter Buck, takže není divu, že brzy měl co do činění s King Crimson i R.E.M. V obou kapelách nějakou dobu bubnoval. Na řadě desek se poté prezentoval i jako multiinstrumentalista obsluhující kytary, klávesy nebo basu. Rieflin hrál s Nine Inch Nails, s kapelou REM od roku 2003 až do jejich destrukce v roce 2011. Kromě toho se jeho jméno spojuje s NINE INCH NAILS, KMFDM, THE HUMANS nebo s kapelou SWANS. V posledních letech byl ale nejvíce spjat právě s King Crimson. Komerčně nepříliš úspěšná, přesto kultovní kapela se několikrát rozpadla a znovu složila, celkem se v ní od konce 60. let vystřídalo na pětadvacet hudebníků. Bill se k ní připojil v roce 2013 a nahrál s ní koncertní album "Live At The Orpheum". V březnu 2016 se rozhodl pro přestávku ve svém působení v kapele, kde jej nahradil Jeremy Stacey, ale na začátku roku 2017 se do King Crimson vrátil. V novém tisíciletí zaměřil své aktivity vedle R.E.M. spíše na progresivně rockovém poli. Ukazují to alba, která nahrál sám "Birth Of A Giant" nebo se vzácnými spolupracovníky, např. "Corps Électriques" s Hectorem Zazou nebo Nils Petterem Molvearem. Jeho sólové album "Birth Of A Giant" na labelu First World Music, který spoluzaložil, prozkoumalo jeho zájem o alt-rock a ukázalo, že se prosadil jako zpěvák. Ačkoli nebyly vydány až do roku 1999 sessions pro toto album původně nahrané v roce 1996, také zplodily další velmi odlišnou kolekci. Pod názvem "The Repercussions Of Angelic Behaviour" obsahovaly řadu zuřivých, energických improvizací, v nichž Bill bubnoval po boku Treye Gunna a Roberta Frippa. Ne tak docela oficiální odnož KC nebo "projeKct", jak bylo známé období výzkumu a vývoje Double Tria, poskytlo dostatek důkazů o Billově síle bubeníka a jeho ostrých reakcích na rychle se měnící prostředí. Za zmínku stojí aktivity tria The Humans, které založil s manželou Roberta Frippa, Toyah Willcox a hudebním režisérem Chrisem Wongem, které vydalo tři desky. Pak ale udeřila zákeřná nemoc... Kromě bicích hrál rovněž na další nástroje. V roce 2000 nahrál společně se zpěvákem Chrisem Connellym album "Largo", na němž hrál pouze na klávesové nástroje. V roce 2002 odehrál turné se skupinou KMFDM jako baskytarista. Popis Rieflina jako "nejlepšího bubeníka, kterého King Crimson nikdy neměli" byl zbytečný, když Robert Fripp v roce 2013 znovu svolal King Crimson a požádal Billa, aby byl součástí. V roce 2014 Bill přemýšlel o svém vstupu do kapely. "Věděl jsem, že Fripp zvažoval nové možnosti Crimson, ale pokud mě někdy bavilo hrát v kapele, bylo to jen jako přechodná zábava. Když mě o to Robert požádal, podle mého odhadu jsem strávil asi půl hodiny, ne-li déle, a snažil jsem se mu to rozmluvit; v podstatě jen říkám "Jsi si tím jistý?", "Víš, co dělám?", "Je to opravdu to, co chceš?". A pak se na konci rozhovoru stalo, že jsem byl ten správný chlap pro správnou práci a v tu chvíli nemůžete říct ne. Pokud jsem správný chlap pro správnou práci, pak musíte říct ano." Do Crimson Bill přinesl do repertoáru King Crimson svou osobitou přítomnost, když skupina v roce 2014 koncertovala po USA. Billova neochvějně elegantní přítomnost byla v rozporu s diagnózou rakoviny, která předcházela jeho členství v King Crimson. Držel to v soukromí a bojoval s nemocí se zřetelnou absencí sebelítosti. Jak se jeho stav zhoršoval, což si vyžádalo invazivní operaci a trestuhodný režim chemoterapie, jeho schopnost pokračovat v kapele se snižovala, což vedlo k tomu, že si v roce 2015 vzal volno a nakonec skončil. Důvod jeho nepřítomnosti nebyl v té době nikdy veřejně odhalen. Ve stejné době, kdy se vypořádával s jeho nemocí, se špatná situace ještě zhoršila poté, co jeho manželka, umělkyně Francesca Sundsten, jejíž pozoruhodná díla zdobila obaly alb King Crimson a plakáty k turné od roku 2014, dostala také smrtelnou diagnózu rakoviny. Stejně jako Bill, kterému bylo necelých 50 let, i Frankieho smrt v roce 2019 byla něco, co tvrdě zasáhlo, ale bylo pozoruhodně břemenem, které Bill nesl s vyrovnaností. To, že oba zemřeli tak mladí a měli toho ještě tolik před sebou, je taková tragédie a jejich odchod ještě více zneklidňuje. Bill Rieflin, slavný bubeník, který hrál s nejvýznamnějšími kapelami undergroundu a progresivního rocku, odešel do hudebního nebe. Muzikant prohrál dlouhý boj s rakovinou, bylo mu 59 let. Tuto smutnou zprávu sdělila kapelníkovi King Crimson Robertu Frippovi manželka Tracy. Robert napsal na svůj web: "Bill odletěl z tohoto světa. Dobře doleť bratře. Můj život je o mnoho bohatší od té doby co jsem tě poznal..." Úmrtí Billa Rieflina po dlouhém boji s rakovinou v roce 2020 vyvolalo příval působivě širokého spektra hudebníků. Krist Novoselic z Nirvany, Flea Red Hot Chilli Peppers, Robyn Hitchcock, Michael Gira z kapely R.E.M, s nimiž hrál a nahrával v letech 2003–2011, a mnoho dalších, ti všichni vzdali hold jeho kvalitám jako hudebníka i člověka.

Gregory Stuart Lake (narozen 10. listopadu 1948, zemřel 7. prosince 2016) Je britský hudebník, zpěvák, producent a skladatel, zakládající člen skupin King Crimson a Emerson, Lake & Palmer. Greg Lake se zajímal o hudbu již od svého mládí. Největší hit skupiny Emerson, Lake & Palmer "Lucky Man" napsal, když ještě chodil do školy. V roce 1968 byl Lake členem skupiny, která se jmenovala The Gods. V této skupině byli někteří pozdější členové skupiny Uriah Heep. Lake opustil skupinu v létě 1968, ještě než vydali své debutové album. Lake odešel, aby s Robertem Frippem, starým přítelem ze školy, založil skupinu King Crimson. Protože Fripp i Lake byli původně oba kytaristé, Lake začal hrát na baskytaru. Na prvním albu skupiny King Crimson "In The Court Of The Crimson King" Lake působil jako skladatel a zpěvák. Album mělo být původně produkováno producentem Tony Clarkem, který pak byl producentem pro The Moody Blues. Po pár prvních dnech Clarke odešel, protože nemohl pochopit, co se to skupina pokouší vytvořit. Lake se ujal role producenta, ačkoliv na albu je jako producent uvedena celá skupina. King Crimson se vydali na turné po Severní Americe se skupinou The Nice, pro kterou to bylo "rozlučkové" turné. V dubnu 1970 ihned po tomto turné Lake opustil King Crimson a společně s klávesistou Keithem Emersonem z The Nice a bubeníkem Carl Palmerem z Atomic Rooster založili trio Emerson, Lake & Palmer. I přes svůj oficiální odchod od King Crimson souhlasil Lake s tím, že jim pomůže dokončit druhé album King Crimson "In the Wake of Poseidon". ELP měli v sedmdesátých letech ohromné úspěchy (prodali přes 30 miliónů alb) a měli výrazný podíl na vývoji progresivního rocku. Lake přispěl do repertoáru ELP mnoha písničkami, ale nejvýraznějšími byly soulově laděné kytarovky „C'est la vie“ (Works Volume I), „Still… You Turn Me On“ (Brain Salad Surgery) a "The Sage" („Pictures At An Exhibition“). Lake se stal populárním též po vydání singlu „I Believe in Father Christmas“ v roce 1975, který byl později přidán na ELP album Works Volume II. V roce 1973 Lake založil značku Manticore a podepsal smlouvy s některými velmi talentovanými umělci jako byli italští Premiata Forneria Marconi a Banco del Mutuo Soccorso či textař King Crimson a Emerson, Lake & Palmer Peter Sinfield. Po zrušení skupiny ELP, Lake v roce 1983 jezdil po turné se skupinou Asia jako dočasná náhrada za Johna Wettona a vydal dvě sólová alba "Greg Lake" (1981) a "Manoeuvres" (1983), obě za účasti ex-Thin Lizzy kytaristy Gary Moorea. V roce 1986 společně s Emersonem a Cozy Powellem vydali album Emerson, Lake and Powell, což bylo jakési znovusjednocení ELP s Powellem nahrazujícího Palmera, který pak hrál na bicí se skupinou Asia. Emerson, Lake & Palmer se znovu sešli začátkem roku 1990 a s progressive rockovým repertoárem objížděli zejména letní koncerty a vydali dvě studiová alba. V roce 1998 zavládla mezi členy ELP špatná nálada a Lake skupinu opět opustil. Keith Emerson ve svých memoárech "Pictures of an Exhibitionist" (Obrázky exhibicionisty) z roku 2004, podává nelichotivý obrázek Grega Lakea. Ten na to zareagoval prohlášením, že už nikdy nebude s ELP vystupovat. Od té doby nebyl na hudební scéně moc vidět, zvláště když cestoval v roce 2001 s Ringo Starrem jako člen All-Starr Band. Koncem roku 2003 hrál baskytaru v písni "Real Good Looking Boy“ skupiny The Who. Dne 22. října 2005 začal Lake koncertní turné se svou úplně novou skupinou "Greg Lake Band", která se dočkala pozitivních ohlasů. Ve skupině hráli David Arch na klávesy, Florian Opahle na kytaru, Trevor Barry baskytaru a Brett Morgan na bicí. Firma Warner Bros/Classic Pictures vydala začátkem roku 2006 dvojalbum, na kterém byl Greg Lake v plné formě, jeho hlas byl hlubší a hlasitější než kdy předtím. Skupina Greg Lake Band se měla zúčastnit turné v září 2006, to ale bylo na poslední chvíli odvoláno kvůli "problémům s managementem". Greg Lake 21. prosince 2006 přednesl skladbu „Karn Evil 9“ společně s Trans Siberian Orchestra v Nassau Coliseum v Uniondale, Long Island, New York. V roce 2010 se trojici Emerson, Lake and Palmer podařilo znovu spojit a odehrát poslední koncert v londýnském Victoria Parku. Jeden z otců prog-rocku, hudebník a zpěvák Greg Lake, který se proslavil se skupinami King Crimson a Emerson, Lake and Palmer, zemřel v úterý dne 7. prosince 2016 ve věku 69 let. "Zemřel v úterý po dlouhém zarputilém boji s rakovinou," sdělil jeho manažer. Stalo se to pouhých devět měsíců poté, co odešel za tragických okolností jeho dlouholetý kolega Keith Emerson, když spáchal sebevraždu.

(narozen 12. června 1949, Willington, Derby, Derbyshire, Anglie zemřel 31. ledna 2017) (celým jménem John Kenneth Wetton) Byl to anglický zpěvák, baskytarista a kytarista. Jeho první kontakty s hudbou byly v podobě chrámové hudby. Jeho starší bratr hrál v kostele na varhany, a jemu se poštěstilo hrát basové party. Wetton o tom říká: "Od toho okamžiku jsem byl fascinován vztahem mezi melodií a basovým partem, a do jisté míry se to stalo mým úkolem v hudbě." Později, když mu bylo asi deset let, hrálo ve Wettonově touze hrát rockovou hudbu velkou roli rádio. John Wetton byl professionálním zpěvákem, hudebníkem a písničkářem již od konce 60. let, kdy vystupoval se skupinami jako Mogul Thrash, Family, Roxy Music/Bryan Ferry band, Uriah Heep, Wishbone Ash. Po dlouholetém účinkování v různých kapelách se v roce 1973 přidal ke King Crimson (spolupracoval s přítelem z dětství Robertem Frippem), kde se podílel na albech "Lark's Tongues In Aspic", "Starless and Bible Black" a "Red". Poté se kapela na několik let rozpadla a Wetton založil skupinu U.K. Po jejím rozpadu a třech velmí úspěšných deskách na začátku osmdesátých let spolupracoval s jihoafrickým začínajícím kytaristou Trevorem Rabinem. Partnerství trvalo nějaký čas, ale, jak Wetton vzpomíná, něco nefungovalo. Pak přišli na scénu Steve Howe z kapely Yes, bubeník Carl Palmer z ELP a konečně Geoff Downess. Tak se zrodila skupina ASIA, která existovala v tomto složení až do roku 1991. Skupina prodala miliony svého debutového alba, které se podle časopisu Billboard stalo albem #1 pro rok 1982. Toto album zůstává dodnes jedním ze čtyř alb, která v žebříčku zůstala na 1. místě po dobu devíti za sebou jdoucích týdnů. Na začátku devadesátých let se Wetton vydal na sólovou dráhu. Nahrál dvě alba, "Battle Lines" a "Arkangel". Společně s Carlem Palmerem se stal nedávno otcem projektu QANGO (s kytaristou Davidem Kilminsterem a hráčem na klávesy Johnem Youngem). V srpnu 2007 John Wetton podstoupil operaci srdce, která odsunula zbytek naplánovaného koncertního turné skupiny Asia do doby, než se zotaví. Ale již 29.5. 2008 vystupoval s obnovenou skupinou ASIA rovněž v Praze. Dne 31. ledna 2017 zaskočila hudební svět smutná zpráva, že zemřel zpěvák, skladatel a baskytarista John Wetton, když v ranních hodinách prohrál svůj těžký souboj s rakovinou. Podle informace svých hudebních přátel skonal ve spánku. Podlehl rakovině tlustého střeva. Zemřel za neúnavného pracovního úsilí, tak tři týdny poté, co oznámil, že se stahuje z nadcházejícího turné po USA s kapelou Asia, neboť se musel podstoupit dalšímu kolu chemoterapie.

Bozz Burell (celým jménem Raymond "Bozz" Burrell) (narozen 1. srpna 1946, Holbeach, Lincolnshire, England, zemřel 21. září 2006, Marbella, Spain) Raymond Burrell byl anglický hudebník, původně zpěvák a kytarista, je znám především díky své hře na baskytaru a spolupráci s kapelami King Crimson (1971-1972), Bad Company a Centipede (1970-1975). Zemřel na infarkt ve Španělsku dne 21. září 2006 ve věku 60 let. Raymond Burrell se narodil v Holbeach, Lincolnshire. Jako teenager v 50. letech začal hrát na rytmickou kytaru pro Tea Time 4, skupinu, kterou založil se svým školním kamarádem Bernie Ruddem. Oba získali vášeň pro jazz a užívali si nahrávek od Mose Allison, Johna Coltrane a Charlie Minguse. V roce 1963 se Burrell stal zpěvákem The Tea Time 4, R&B/jazzové kvarteto s pověstí propagátorů aktů, pro které zahajovali vystoupení. Změny v sestavě byly nevyhnutelné, ale úspěch přišel s přesunem do Londýna v roce 1965 na návrh manažera Jacka Barrieho. S připojením Iana McLagana na klávesy a změnou názvu na Boz People si skupina zajistila smlouvu s labelem EMI Columbia. Burrellsův styl se více přikláněl k jazzu, zatímco McLagan byl pro Booker T. Byly nahrány čtyři singly a sloty doprovodné kapely s Kennym Lynchem a Elkie Brooksem. Nicméně, s malým komerčním úspěchem McLagan brzy odešel, aby se připojil ke The Small Faces. Burrell si následně užil krátkého působení v soulové kapele Feel For Soul v Norwichi od roku 1966 do následujícího roku. Koncem roku 1965 se o Burrellovi krátce uvažovalo, že nahradí Rogera Daltreyho v kapele The Who. V pozdních šedesátých letech Boz Burrell vydal několik sólových singlů, pod zjednodušeným jménem - Boz. V roce 1968 Burrell nahrál cover skladby Boba Dylana "Down In The Flood" vydaného jako singl jednoduše jako 'Boz'. K němu se připojili varhaník Jon Lord, kytarista Ritchie Blackmore a bubeník Ian Paice, kteří ve stejné době byli v procesu formování skupiny Deep Purple, a baskytarista Chas Hodges, později proslulý Chas and Dave. Burrell' se později objevil u Centipede na albu "Septober Energy" v roce 1971. V roce 1971 se Burrell připojil ke King Crimson jako nový zpěvák, když se seznámil s Robertem Frippem, když oba vystupovali s Centipede. Poté, co na poslední chvíli zklamal nový baskytarista Rick Kemp, byl Boz dosazen jako baskytarista kapely, když měl jen omezené schopnosti hrát na kytaru, ale rychle získal dovednosti hrát na basovou kytaru, což jej rychle naučili zakládající Robert Fripp a Ian Wallace, než aby znovu začínali hledat. Burrellova práce v týmu byla produktivní - podílel se na tvorbě několika projektů, včetně záznamu posledního alba "Islands" v roce 1971. Skupina absolvovala turné a nahrála čtvrté studiové album skupiny "Islands", vřelejší znějící vydání a jediné experimentování skupiny se smyčcovými soubory. Napětí začalo společensky na turné a kreativně s režií nejnovějšího úsilí skupiny. To vedlo k vyloučení Petera Sinfielda po dalším turné kapely. Během zkoušek na začátku roku 1972 se kapela rozpadla a všichni členové odešli kvůli kreativním omezením, které Fripp uložil jako opatření "kontroly kvality". Členové kapely byli přesvědčeni, aby se znovu připojili a splnili své závazky na turné pro daný rok s úmyslem se poté rozpustit. Nahrávky z tohoto následujícího turné existují jako živá kompilace "Earthbound". Ačkoli se vztahy mezi oběma stranami zlepšily, což vedlo k nabídce hudebníků pokračovat v kapele, Fripp se již posunul a odmítl. V roce 1973 se Burrell, Wallace a Mel Collins znovu sešli se Sinfieldem pro jeho sólové úsilí "Still". Pokračovali také ve vytvoření Snape s Alexisem Kornerem a Peterem Thorupem z Collective Consciousness Society, kteří byli v předchozím roce na turné s King Crimson ve státech, kde vydali studiové album "Accidentally Born In New Orleans" a živé album "Live On Tour In Germany". V roce 1974 Burrell vystupoval s Chapman Whitney Streetwalkers spolu s dalšími členy Family a King Crimson. Burrell byl zakládajícím členem superskupiny Bad Company, která vznikla v roce 1973 spolu s bývalým zpěvákem Free Paulem Rodgersem a bubeníkem Simonem Kirkem a bývalým kytaristou Mott the Hoople Mickem Ralphsem. Skupina debutovala se stejnojmeným albem "Bad Company" v roce 1974, které se nakonec stalo platinovým, stejně jako pokračování z roku 1975 "Straight Shooter" a "Run With The Pack" z roku 1976 a brzy se stali světově proslulými. Během 90. let Burrell jako člen skupiny hodně koncertoval a zároveň skládal písně, zejména populární skladby "Rhythm Machine" a "Gone Gone Gone". Album "Burnin' Sky" z roku 1977 se ukázalo jako méně úspěšné, ale páté vydání skupiny v roce 1979 "Desolation Angels", vidělo skupinu opět vrátit se k platinové pozici. "Rough Diamonds", poslední studiové album s původními členy, vydané v roce 1982, bylo nejprodávanějším albem této inkarnace i kapely krátce po jejich rozdělení. Pod jménem Bad Company Ralphs a Kirke pokračovali ve společném hraní, ale teprve v roce 1998 se Burrell znovu připojil ke svým spoluhráčům spolu s Rodgersem na reunionové turné, kde nahráli čtyři nové písně a vydali kompilaci "The Original Bad Company Anthology". Burrell opustil kapelu v roce 1999 spolu s Ralphsem. V lednu 1981 se Burrell znovu připojil k Rogeru Chapmanovi pro jeho sólovou kapelu The Shortlist, kterou opustil v roce 1983. Vrátil se v květnu 1987, ale následující rok v červnu zase odešel. V roce 1982 se Burrell podílel na sólovém albu Jona Lorda "Before I Forget" ve skladbě "Hollywood Rock And Roll" a v roce 1984 se připojil ke krátkodobé Nightfly. V 90. letech Burrell spolupracoval s takovými skupinami jako Alvin Lee na jeho Best of British Blues turné z roku 1996 a Ruby Turner, ale jeho hlavním tvůrčím východiskem bylo partnerství se skotským bluesovým zpěvákem Tam Whitem. Jejich spolupráce se rozvinula do tria The Shoe String Band a v roce 1997 s dalšími muzykanty vytvořil big band Celtic Groove Connection, kteří pravidelně koncertoval ve Velké Británii a po dvou letech tvůrčí činnosti skupina vydala album se stejným názvem. Po kytarista Boz Burrell opět začal pracovat pro Bad Company a podílel se na vzniku kolekce původních Bad Company Anthology. White byl přítomen v Burrellově bytě ve Španělsku, když Burrell náhle zemřel na infarkt během zkoušek, 21. září 2006. Boz Burrell zemřel 21. září 2006 v Marbella, Španělsko. Bylo mu šedesát. Hudebník zemřel na infarkt, který jej zastihl na jednom přátelském večírku v jeho domě. Kytarista zvedl kytaru, zkušeně odehrál akord, když chtěl přátelům ukázat něco nového, klesl mrtev.

Trey Gunn (narozen 13. prosince, 1960, Texas) Je americký hudebník, známý jako člen progressivní skupiny King Crimson v letech 1994 až 2003, hraje na Warr Guitar a Chapman Stick. Již od svých sedmi let hrál Gunn na klavír, postupně se ale začal zajímat o další hudební stroje - baskytara, kytara a klávesy. Po přestěhování z Texasu do Oregonu začal působit v různých punkových skupinách. Mezitím na University of Oregon vystudoval kompozici klasické hudby. Poté přesídlil do New Yorku, kde začala jeho profesionální hudební kariéra. V polovině 80. let strávil nějaký čas ve škole Guitar Craft, kterou založil Robert Fripp, s nímž poté začal Gunn úzce spolupracovat. Stal se členem The League of Crafty Guitarists, později působil v projektu zvaném "Fripp, Fripp". Dalším projektem společně s Robertem Frippem byl "Sunday All Over the World", kterému v roce 1991 vyšla deska "Kneeling at the Shrine". V letech 1988 až 1991 koncertně vystupoval jako hráč na Chapman Stick v UK a v Evropě s Toyah Willcox, Robertem Frippem a Paulem Beavisem. V roce 1991, v sestavě projektu SAOTW, hrál na Stick na sólovém albu Toyah "Ophelia's Shadow", která album produkovala a později hostovala i na jeho vlastním sólovém albu "The Third Star" (1996). V roce 1992 se připojil k Davidu Sylvianovi a Robertu Frippovi k jejich společnému projektu, se kterým koncertoval po USA, Evropě a Japonsku. Skupina vydala živou nahrávku "The First Day and Damage" — koncert z Royal Albert Hall v Londýně. V této době vydal Trey Gunn i své první sólové album "One Thousand Years" (1993). V roce 1994 jej Robert Fripp přizval do obnovených King Crimson, tehdy neobvyklého sexteta se všemi nástroji zdvojenými - tzv. „dvojitého tria“ (druhým hráčem na baskytaru a Chapman Stick byl Tony Levin). V této podobě skupina nahrála a vydala EP "VROOOM" a album "THRAK", následně se ale rozpadla do několika různých projeKtů (ProjeKcts). Aktivity skupiny byly obnoveny v roce 1999, tentokrát již ve čtveřici hudebníků (odpadli Bill Bruford a Tony Levin). King Crimson vydali studiová alba "The ConstruKction of Light" (2000) a "The Power to Believe" (2003) a EP "Happy With What You Have to Be Happy With" (2002). Po turné k albu "The Power to Believe" Gunn skupinu v roce 2003 opustil a založil si vlastní skupinu The Trey Gunn Band. Kromě toho začal působit v několika dalších hudebních projektech, např. Quodia, TU, KTU nebo UKZ. Gunn také spolupracuje s dalšími hudebníky a skupinami, jako jsou např. Tool, Puscifer, Robert Fripp, Sean Malone a projekt Gordian Knot, David Sylvian, Vernon Reid, John Paul Jones, Eric Johnson, italská zpěvačka Alice, Azam Ali, Matt Chamberlain, Michael Brook, Bill Rieflin, David Hykes, David Hykes of the Harmonic Choir a další. Vydal také několik sólových alb a založil skupinu The Trey Gunn Band. Roky práce s širokou násadou nástroje zvaného Warr Guitar ovlivnily Gunna fyzicky a musel vyhledávat méně náročnější oblasti pro své umělecké vyjádření. To jej přivedlo k práci s kytarou ve vodorovné poloze přes klín a metodou aikidó. V roce 2003 Gunn založil multimediální skupinu Quodia s Joe Mendelson, kde vypomáhal i vokály více než v předchozích projektech a trochu i na Warr Guitar. V roce 2004 Gunn a Pat Mastelotto začali spolupracovat s Kimmo Pohjonen a Samuli Kosminen a vytvořili projekt KTU ze svých dvou duo TU a Kluster. V roce 2007 spolupracovat s Eddie Jobsonem ve skupině UKZ. Kromě pomoci při vzniku labelu se sídlem v Seattlu s názvem "7d Media", v současné době rozděluje svůj čas mezi své sólové práce, filmovou a televizní hodnocení, koučování umělců v tvůrčím procesu a budování multi-dimenzionální mediálních projektů.

Peter Giles (narozen 17. června 1944, Havant, Hampshire) Je britský baskytarista a zpěvák. Je mladším bratrem Michaela Gilese a oba dva bratři projevovali zájem o hudbu od dětství. Starší bratr si zvolil bicí jako svůj nástroj, Peter Giles tíhl k baskytaře. V počátcích kariéry se stali oba dva členy skupiny Trendsetters Ltd. počátkem roku 1964. Bratři Gilesovi kapelu opustili koncem roku 1966, aby vytvořili vlastní skupinu, což se jim povedlo, když se spojili v roce 1967 s dalším rodákem z Dorsetu, kytaristou Robertem Frippem v triu s názvem "Giles, Giles and Fripp". S názvem, který zněl jako nějaká účetní firma, nikdy neměli moc šancí na úspěch. Kapela založila repertoár na výstředních popových písních a složité instrumentalitě, něco mezi poťouchle-ironickým kabaretem a extravagantním alternativním folkem v experimentálním hábitu. Nahráli a vydali několik neúspěšných singlů, jejich debutový byl "One in a Million", a také jedno album s názvem "The Cheerful Insanity of Giles, Giles and Fripp", které ale nezaznamenalo větší úspěch, dokonce jej strhal Keith Moon z The Who v jednom magazínu. Kapela se pohybovala na pokraji úspěchu, když měla několik rozhlasových relací a televizních vystoupení, ale nikdy nezaznamenali takový průlom, který by byl rozhodující pro komerční úspěch. Při pokusech rozšířit zvuk kapely přišel do skupiny multiinstrumentalista Ian McDonald, hrající na klávesy, flétny a další dřevěné dechové nástroje. McDonald s sebou přivedl i svoji tehdejší přítelkyni, bývalou zpěvačku skupiny Fairport Convention, Judy Dybleovou, ale její účinkování v kapele bylo stejně krátké jako její vztah s McDonaldem. Daleko důležitější ale bylo, že Ian přivedl do skupiny textaře, pouličního a uměleckého vizionáře Petera Sinfielda. Peter Giles se v té době znovu rozhodoval a opustil dočasně hudební kariéru a začal pracovat jako počítačový programátor. Na podzim 1968 byl Peter Giles nahrazen Gregem Lakem, čímž vznikla skupina King Crimson. Na počátku roku 1970, poté, co původní sestava King Crimson rozpadla odchodem Grega Lake po jejich americkém turné, hrál na basu v přechodné sečstavě King Crimson jako baskytarista podílel na druhém albu kapely s názvem "In the Wake of Poseidon" a jednom singlu "Cat Food". V roce 1971 také hrál na společném albu svého bratra a Iana McDonalda "McDonald and Giles". Nahrával také desky s Toddem Dillinghamem, Yukio Yungem. Nicméně jeho skutečnou prací bylo programování a Peter se v hudbě neobjevil až do roku 2002, kdy se podíle na založení kapely 21st Century Schizoid Band společně s dalšími bývalými členy King Crimson. S touto kapelou pak koncertoval v letech 2002 až 2007. V roce 2009 Giles produkoval album s originálním materiálem se svoji manželkou Yasmine pod názvem ALUNA.

Gordon Haskell (rodné jméno Gordon Hionides) (narozen 27. dubna 1946, Bournemouth, Dorset, England, zemřel 15. října 2020, England) Gordon je britský zpěvák a baskytarista, bývalý člen rockové skupiny King Crimson. V polovině 60. let 20. století hrál Haskell v amatérské školní skupině "The League of Gentlemen" se svým kamarádem, kytaristou Robertem Frippem. Od té doby byl Gordon Haskell na okraji anglické hudební scény. Krátkou dobu sdílel londýnský byt s Jimim Hendrixem. Jeho první významější kapelou byli na konci 60. let britští "Les Fleur de Lys", hrající psychedelický pop, která vydala několik singlů, ale s minimálním úspěchem. V roce 1969 nahrál a vydal první sólové album "Sail in My Boat", nahrané u britské divize CBS Records v roce 1969. Album nebylo dodnes remasterováno a patří mezi hudební vzácnosti. V první polovině roku 1970 se podílel jako hostující zpěvák na jedné písni z alba "In the Wake of Poseidon" skupiny King Crimson, kterou vedl Fripp. Nedlouho poté se stal jejím členem jako zpěvák a baskytarista a ještě tentýž rok vyšlo další crimsonovské album "Lizard". Kvůli odlišným hudebním preferencím ale Haskell poté z kapely odešel během zkoušek na koncertní vystupování. Haskell upřednostnil spolupráci na písních pro Nat King Colea a Ray Charlese z frustrace působení pod Frippem. Haskellovy folkově orientované zájmy byly v rozporu s složitějším progresivním rockovým stylem King Crimson. On vystupoval pro Atlantic Records vedené Ahmet Ertegunem, což jej přivedlo k Arife Mardinovi, který pak produkoval Haskellovo sólové album "It Is and It Isn’t" (1971). Album má plno hostů ze špičkových muzikantů, zejména pak John Wetton, který se připojil ke King Crimson ke konci roku 1972. Album opět nemělo mimořádný obchodní úspěch. Vzhledem k tomu, jak se to vyvíjelo, byl v roce 1970 Haskell nucen hrát doprovodné vystoupení s Cliff Richardem a Tim Hardinem. Na krátkou dobu v roce 1974 vystupoval se skupinou Stackridge. Ačkoli se Haskell rozhodl nepřipojit ke skupině, Stackridge hrávali jednu písničku z jeho alba. Původně nazvaná skladba "Worms" byla ve verzi na albu "Extravaganza" z roku 1975 přejmenovaná na "No One's More Important Than the Earthworm". Začátkem 80. let nebyl Gordon Haskell spokojený s hudebním byznysem, navíc měl velké dluhy. V roce 1984 se odstěhoval do Dánska, kde vystupoval po barech, hospodách a hotelech, kde jak říká, hrával "sedm dní v týdnu opilcům po barech." Během této doby se stal mnohem známějším a jeho dluhy se podařilo splatit, takže na začátku 90. let se vrátil zpátky do Anglie, kde pokračoval v sólom hraní nebo s malými kapelami v menších hospodách a klubech. "Byl jsem v pasti," vzpomíná Haskell, "...ale nebyl to promarněný čas. Pořád jsem cvičil. Byl jsem v pustině na dlouhou dobu. Ale potkal jsem spoustu opravdu zajímavých postav v barech, a to je místo, kde mé písně nacházejí podporu. Byl jsem soběstačný, samostatný, a opravdu jsem neměl nic společného s nahrávacím průmyslem." Jeho singl "Almost Certainly" dosáhl #1 na hitparádě v Jižní Africe v roce 1990. Po něm následovalo vydání alba s názvem "Hambledon Hill". Dostala se dokonce do vysílání rádia BBC Radio 1 s s DJ Bobem Harrisem. Singl stejného jména byl plánován, ale distributor zkrachoval a smlouva tak propadla. Nicméně v roce 1994 Voiceprint record vydal reedici alba. Populárním se stal v roce 2001 díky jazzově laděné baladě "How Wonderful You Are" z alba "Look Out", kterou odvysílal Johnnie Walker na BBC Radio 2 den před jejím vydání 11.9. Haskellova píseň překonala hit Beatles "Hey Jude" a rovněž skladbu Franka Sinatry "My Way", aby se stala nejvíce požadovanou písní na BBC Radio 2. Přes omezenou podporu, atakovala píseň pozici #2 v předvánočním britském žebříčku sólistů, prodej dosáhl přes 400 000 kopií. Díky tomuto úspěchu byla Haskellovi nabídnutnuta velmi výhodná nahrávací smlouva od labelu UK East West Records, distributora Warner Bros Records. Následující album "Harry's Bar" vyšlo 7. ledna 2002, které dosáhlo na #2 v žebříčku alb ve Velké Británii, a podobně úspěch zaznamenalo i v úspěch v Evropě. Později téhož roku vyšlo "Shadows on the Wall", ale dosáhlo pouze #44 ve V. Británii. Jeho další album dosáhlo čísla 14 v polských hitparádách. Jmenuje se "The Lady Wants To Know" a obsahuje jedenáct skladeb, které produkoval Hamish Stuart a představili se na něm Tony O'Malley a Robbie Macintosh. V roce 2005 vyšlo DVD s názvem "The Road To Harry's Bar." Ač se narodil v Anglii, usadil se v roce 2008 na řeckém ostrově Skopelos, kde uvedl, že "se nakonec vzdal Anglie jako ztracené věci". V roce 2016 se však vrátil do Velké Británie kvůli finanční krizi v Řecku. Přestože si Gordon zasloužil přestávku, stačil napsat svou autobiografii spolu s Davidem Nobbsem. V roce 2010 vydal nové sólové album "One Day Soon" (Fullfill Records). Začátkem roku 2020 vyšlo Haskellovo poslední sólové album "The Cat Who's Got The Cream" (Zoo Records). Došlo k tomu po desetileté přestávce v nahrávání po vydání "One Day Soon". Gordon Haskell, který hrál na basu a zpíval pro KING CRIMSON před téměř pěti desítkami let, dne 15. října 2020 zemřel. Bylo mu 74 let. Haskellova smrt byla oznámena na jeho facebookové stránce v neděli 18. října 2020, ačkoli nebyla uvedena příčina smrti. "S velkým smutkem oznamujeme odchod Gordona, skvělého hudebníka a úžasného člověka, kterého tolik lidí bude smutně postrádat," bylo uvedeno v příspěvku.

Mel Collins (narozen 5. září 1947, ostrov Man) (vlastním jménem Melvyn Desmond Collins) Je britský rockový saxofonista a flétnista, známý jako studiový hudebník. Člen skupin: CAMEL: Camel (1977-1979) King Crimson (1970-1972, 1974), Humble Pie (1974-75), Bad Company (1974-1982), The Alan Parsons Project (1982-1984) Spolupracoval s mnoha významnými muzikanty včetně Alexise Kornera, Erica Claptona, Bryana Ferryho, Rogera Chapmana nebo Marianne Faithfullové, Alvin Lee, Meat Loaf a skupin Clannad, Dire Straits, The Rolling Stones a Tears for Fears. Jeho první kapelou byli Stormsville Shakers, což byla pouze lokální skupina z Guildfordu, která se časem přejmenovala na Circus a v roce 19690 nahrála i stejnojmenné album. Obsazení kapely bylo Ian Jelfs (guit,voc), Kirk Riddle (bass), Chris Burrows (drums), Mel Collins (flute/tenor sax). V té době se Collins seznámil s Andrewem Latimerem, svým budoucím kolegou z kapely Camel. Na jaře 1970 Collins nahradil v King Crimson Iana McDonalda. Kvůli četným personálním změnám několikrát z kapely málem odešel, až se konečně sestava Crimson roku 1971 ustálila ve složení Fripp/Wallace/Burrell/Sinfield/Collins. Se skupinou nahrál alba "In the Wake of Poseidon", "Lizard (obě 1970) a "Islands" (1971). V roce 1974 se podílel na albu "Red" jako studiový hráč. Poté co spolupracoval s Alexis Kornerem a jinými umělci, vstoupil Collins do rhythm and bluesové kapely Komoko, kde působili i zpěváci jako je Joe Cocker, vystupoval s Alvinem Leem. V tomto období se Collinsovo jméno stávalo ve světě proslaveným a objevovalo se doslova na stovkách alb. Se skupinou Bad Company hrál na albech "Bad Company", "Burning Sky" a "Rough Diamonds". Na začátku roku 1977 přijal nabídku Andrewa Latimera, aby vstoupil do skupiny CAMEL. U kapely CAMEL se Collins podílel na albech "Rain Dances" (1977), "Breathless" (1978) a jako studiový hráč též na "I Can See Your House from Here" (1979), "Nude" (1981) a "Stationary Traveller" (1984). Po odchodu z CAMEL Mel Collins pracoval jako hráč u Rogera Chapmana, Dire Straits a především Rogera Waterse. V roce 1981 účinkoval jako host na albu Caravan "Back To Front" a o tři roky později pak na londýnském koncertě CAMEL. Od té doby působí jako studiový muzikant, i když s menším veřejným vlivem, přestože jeho nedávná spolupráce s kapelou Clannad si zajistila pozornost kritiků. V současnosti je Collins členem King Crimson „revivalu“ a skupiny "21st Century Schizoid Band" společně s některými dalšími bývalými členy King Crimson. V roce 1978 zahrál Mel Collins saxofonové sólo na singlu „Miss You“ od Rolling Stones, který se dostal do čela hitparády. Stejně tak si živě zahrál s Dire Straits na jejich albu "Alchemy" v písni "Two Young Lovers" a také v živé verzi "Going Home", což je téma z filmu "Local Hero". Hrál také na desce Rogera Waterse "Radio K.A.O.S." (1987). V roce 1985 byl Collins na videu Willie and the Poor Boys, v roce 1986 hudebník z animovaného filmu "When the Wind Blows" a v roce 2006 člen kapely Die Harald Schmidt Show. V květnu 2008 byla reformována skupina Kokomo. S Collinsem v ní byli Tony O'Malley, Neil Hubbard, Mark Smith, Adam Phillips, Andy Hamilton, Paddy McHugh, Dyan Bříza, Frank Collins, Bernie Holland a Glen Le Fleur. Collins si zahrál na dechové nástroje v King Crimson ProjeKct 7 "A Scarcity of Miracles" (2011), což je jeho nahrávka opět na albu King Crimson poprvé od roku 1974.

Michael Giles (narozen jako Michael Rex Giles, 1. března 1942, Waterlooville, Hampshire) Je anglický bubeník nejznámější jako spoluzakladatel King Crimson v roce 1969. Před jejich vznikem krátce působil v triu Giles, Giles & Fripp s bratrem Peterem a Robertem Frippem. Po odchodu z KC se spojil s Ianem McDonaldem a nahráli album s názvem "McDonald and Giles", které bylo mnohem lehčí, než byl styl King Crimson, ale bylo stejně hudebně náročné. Giles poté pracoval studiový hudebník po roce 1970, spolupracoval s mnoha populárními umělci, včetně Leo Sayera, Steve Winwooda, Yvonne Elliman, Anthony Phillips (ex-Genesis). Sólové album "Progress" nahrál ve svém domácím studiu v roce 1978, které ale až do roku 2003 nevyšlo. I nadále pracoval jako hudebník, v poslední době se podílel na sólovém albu Iana McDonalda v roce 1999 "Driver's Eyes". V roce 2002 spoluzaložil projekt 21st Century Schizoid Band, což je skupina složená převážně z bývalých členů King Crimson, ale hrál v ní i jeho zeť Jakko Jakszyk (ex-Level 42). Nicméně, po jednom turné, unaven živým hraním přenechal bubenickou stoličku Ianu Wallacemu, dalšímu bývalému členu King Crimson, který ale zemřel v únoru 2007. Na konci roku 2008 oznámil nový projekt Michael Giles' MAD Band, s Ad Chiversem a Danem Pennie. Nahrávání a živá vystoupení plánovali na rok 2009.

Bill Bruford (celým jménem William Scott Bruford) (narozen 17. května 1949, Sevenoaks, Kent) Drums, Percussion Bill Bruford je anglický hudebník, bubeník a perkusionista. Je nejznámější jako člen kapel Yes, King Crimson, Genesis, působil také v kapele ABWH tvořenou bývalými členy Yes nebo Earthworks. Narodil se jako třetí dítě Betty a veterináře Johna Bruforda. Navštěvoval školu Tonbridge School. Bruford se ale rozhodl hrát na bicí poté, co viděl vystoupení amerických jazzových bubeníků v roce 1960 v televici BBC. Jeho sestra pak mu dal pár kartáčů jako dárek. Později, zatímco stále navštěvoval státní školu, si vzal pár lekcí od Lou Pococka z královské filharmonie. Začal hrát na bicí v jeho třinácti letech a byl zpočátku ovlivněn jazzovým bubnováním, které se později projevilo v jeho pozdější práci a jeho stylu po celou kariéru. Brufordovou nejranější skupinou byli The Breed (1966-1967), kapela ze Sevenoaks, hrající směs R&B a soulu, ale protože Bruford pobýval v internátní škole a nebyl k dispozici pro všechna vystoupení, kapela proto občas používala jiného bubeníka (a někdy oba dva). On také hrál v krátce trvající kapele The Noise (1967), s níž vystupoval v Itálii. Hrál se Savoyem Brownem (1968), což bylo jeho první profesionální angažmá - ale trvalo jen po dobu tří koncertů. Úspěch zaznamenal až počátkem 70. let minulého století během působení ve skupině YES, se kterou nahrál svých pět prvních alb, včetně alb "Yes Album", "Fragile" a "Close To The Edge". Od YES odešel v roce 1972, vrátil se pak jen krátce k nahrání alba "Union", které vyšlo v roce 1991. Během působení u YES, i když se jednalo zdánlivě o uzce spjatou kapelu, Bruford si pamatuje celé období jako velmi horkokrevné a hádavé, s osobními konflikty, které se stávaly až případným důvodem pro jeho odchod ze skupiny. Ty pro něj, včetně problémů v porozumění s jinými členy, rozdíly v sociálním zázemí, a mnoho dalších otázek, které udržují skupinu ve stabilním vztahu třenic mezi Brufordem, Chris Squirem a Jonem Andersonem. Také došlo jednou k pěstnímu souboji se Squirem po koncertě, protože se prudce pohádali o to, kdo hrál špatně. Přes tyto osobní problémy Bruford nahrál i všechny bicí na sólové album Squirea "Fish Out of Water" (1975). Poté, co opustil kapelu, kromě desky "Fish Out of Water" ve stejném roce Bruford nahrál i bicí na album HQ Roye Harpera. Členům kapely nebyl cizí žádný alkohol, ale Bruford se nevzpomíná na hodně "sexu, drog a rock'n'rollu". Celá kapela holdovbala hodně alkoholu a často navštěvoval klub v Londýně s názvem Speakeasy, který patřil manažeru skupiny Roy Flynnovi. Speakeasy zůstávaly otevřeny do dvou až do tří hodin ráno, takže YES mohli hrát koncerty v Anglii v místech až stopadesát kilometrů vzdálených a vždy se vrátit zpátky do Speakeasy během dvou hodin, kde konzumovali "velké množství" whisky a koksu. Bruford přijal nabídku Roberta Frippa v roce 1972, aby se připojil ke King Crimson, ke kterým se chtěl připojit již nějakou dobu. Později to přirovnal jako "jít proti Berlínské zdi do východního Německa" - Bruford uvedl, že "...v Yes, se vedla nekonečná debata o tom, se má hrát přirozené basové F nebo Gis na varhany. U King Crimson... jsi prostě předpokládal, že to víš." Jeho instinkt pamatovat si složité bicí party se projevil, když se učil jak hrát dlouhé bicí pasáže a kytaru uprostřed skladby "21st Century Schizoid Man" jen tím, že poslouchal a učil se to. "Připouští, že jeho dovednosti čtení not jsou pomalejší, než by chtěl. Naučil jsem se číst vodorovné řádky, ale ne vertikální noty." Navzdory tomu se mu podařilo napsat mnoho skladeb v průběhu let, i když se rodily pomalu. Bruford byl více zaujat uměleckými aktivitami a rámec King Crimson v něm toto cítění prohluboval. Pochvaluje si šest měsíců, když skupina angažovala avantgardního perkusionistu Jamie Muira, který na něj měl nesmírný vliv jako hráč, otevřel mu "hudební svět, který si jen matně představoval, že existuje." Hráč na housle, violu a klávesové nástroje David Cross byl vybrán, aby zhmotnil zvuk nové kapely. Zkoušky začaly v září 1972 a po něm následovalo rozsáhlé turné po Velké Británii. Album "Larks' Tongues in Aspic" vyšlo brzy již následujícího roku a skupina strávila zbytek roku 1973 na turné po Británii, Evropě a Americe. King Crimson vydali dvě alba se čtyřčlennou sestavou (Fripp, Wetton, Bruford, Cross) "Starless and Bible Black" a dodatečně vydané živé album "USA", které zaznamenalo i některý z posledních koncertů Crosse s kapelou. Nakonec po Crossově odchodu vydali album "Red" v červenci 1974 a Fripp dva měsíce nato rozpustil King Crimson. Bruford strávil šest měsíců na turné s Genesis v roce 1976, ze kterých se záznamy objevily na koncertních albech Genesis "Seconds Out" a "Three Sides Live", stejně jako v teatrálním záznamu "Genesis: In Concert". Bruford, který nacvičoval (jako host na bicí) v bočním projektu Phil Collinse Brand X navrhl, že bude bubnovat, když bude Collins zpívat, dokud si nenajdou stálého koncertního bubeníka (tím se stal Chester Thompson v roce 1977). Collins, velký Brufordův fanoušek již jeho raných dnů v Genesis, jeho návrh přijal. Bill Bruford vedl svou vlastní kapelu ofd konce roku 1970, nazvanou jednoduše "Bruford". Členové kapely byli zpočátku Dave Stewart (klávesy), Jeff Berlin (basa), Allan Holdsworth (kytara) a Bruford (bicí). První album "Feels Good to Me" (zaznamenáno jako sólový projekt) převedlo také Annette Peacock na vokály, Kennyho Wheelera na křídlovku a Johna Goodsall na rytmickou kytaru. Druhé album "One of a Kind" bylo zcela instrumentální, s výjimkou některých mluvených pasáží během úvodu k "Fainting in Coils". Rovněž zaznamenal dvě koncertní alba z tohoto období. "Bruford - Rock Goes To College" je DVD vydané v roce 2006 ze stejnojmenného seriálu televize BBC a "The Bruford Tapes", sestavené z živých vystoupení na My Father's Place v Roslyn, Long Island, 1979 (včetně jednoho vysílání na rozhlasové stanici WLIR - většinou, ale ne všechny skladby na albu jsou z tohoto vystoupení), s "neznámým" Johnem Clarkem, který nahradil Alana Holdswortha na kytaru. Jejich poslední studiové album "Gradually Going Tornado" v sestavě s novám basistou Berlinem, který i zpíval v některých písních. Doprovodné vokály zajistily oddané stoupenkyně Canterburské scény, zpěvačky Barbara Gaskin a Amanda Parsons. Po svém prvním sólovém albu se spojil s baskytaristou a zpěvákem King Crimson Johnem Wettonem v progresivní rockové skupině U.K. Během působení v této kapele v letech 1977-1978, vydala kapela své debutové album a absolvovala jedno turné po Velké Británii a pár zájezdů do Severní Ameriky. Poté byl propuštěn kvůli jeho nesouhlasu s rozhodnutím Wettona a klávesisty Eddie Jobsona propustit kytaristu Allana Holdswortha, kterého si přivedl s sebou do kapely. Později se s ním spojil ve své vlastní kapele Bruford. V roce 1983 nastoupil k jazzovému pianistovi Patricku Morazovi, který také krátce hrál v Yes po odchodu Bruforda (album Relayer). Dvojice vydala alba "Music for Piano and Drums" a téhož roku "Flags" (1985), po kterých následoval krátký řetěz živých vystoupení. Bruford se stal rovněž součástí nově obnovených King Crimson v roce 1981 s jinou sestavou ve složení Bruford, Robert Fripp na kytaru, Tony Levin na basu a Chapman Stick a Adrian Belew na kytary a zpěv. Natočili album "Discipline", "Beat" a "Three of a Perfect Pair" na nichž se přesouval od soupravy akustických k elektronickým bicích a používal svůj proslulý polyrhythmic styl, než se kapela opět rozpadla v roce 1984. Anderson Bruford Wakeman Howe (někdy označováni zkratkou ABWH) byla skupina tehdejších bývalých členů progressivní rockové kapely Yes. Skupina se skládala ze zpěváka Jona Andersona, bubeník Billa Bruforda, klávesisty Ricka Wakemana a kytaristy Steve Howe, Tony Levin vypomáhal na basu, protože baskytarista Chris Squire Yes byl vázan k oficiálním Yes (tehdy ve složení Chris Squire, Tony Kaye, Trevor Rabin a Alan White). Anderson Bruford Wakeman Howe nahráli jedno bezejmenné studiové album v roce 1989. Živá nahrávka z jejich následného koncertního turné vyšla v roce 1993. V sestavě King Crimson se objevil ještě jednou v roce 1994, kdy hráli jako šesti členná skupina, k sestavě z let 1980 se připojil Trey Gunn na Warr kytary a Pat Mastelotto sdílel bicí s Brufordem. Tato tzv. "double-tria" konfigurace nahrála jedno studiové album "Thrak" (1995), stejně jako experimentování s ProjeKcts, před kterými Levin a Bruford opustili kapelu. Bruford za důvod odchodu označil jeho frustraci na zkouškách, kde cítil, že nikam nevedou. Earthworks vznikli v prosinci 1985 a její původní line-up (který trval do roku 1993) představilal dva objevené a nadějné britské jazzové hudebníky a skladatele, Django Bates na klávesy a tenor houkačku, a Iain Ballamy na saxofony. Kapela se znovu objevila v roce 1990 s akustickou sestavou, zejména představujícího Tima Garlanda po dobu, než se rozešli v roce 2009 v důsledku Brufordova odchodu do důchodu. Veřejně vystupovat přestal sice v roce 2009, ale provozuje vlastní dvě nahrávací značky a hudbu komentuje. Billovo poslední vystoupení s Double Trio inkarnací King Crimson bylo v The Mann Centre ve Filadelfii 26. srpna 1996 a 4. prosince 1997 hrál poslední čtyřnoční rezidenci ProjeKct One v Camden's Jazz Café. S druhou inkarnací jeho Earthworks skupinové nahrávání a turné a další spolupráce, zejména s Ralphem Townerem a Michielem Borstlapem, v roce 2001 založil vlastní label Summerfold poskytující domov pro jeho akustickou tvorbu, zatímco sesterský label Winterfold se soustředil na archivní elektrické/rockově orientované výlety. V roce 2009 vydal "Bill Bruford: The Autobiography. Yes, King Crimson, Earthworks and More", což se také shodovalo s jeho rozhodnutím odejít z živého hraní. V roce 2011 se Bruford zapsal na Fakultu umění a humanitních věd na Surrey University, kde v roce 2017 získal doktorát. Ve stejném roce byl spolu s dalšími členy Yes uveden do Rock and Roll Hall of Fame a vydal archivní soubor kapely Bruford "Seems Like A Lifetime Ago", která zahrnovala nové mixy stereo a prostorového zvuku pro "Feels Good To Me" a "One Of A Kind" od Jakka Jakszyka. V roce 2018 vydala University of Michigan "Press Uncharted: Creativity And The Expert Drummer", přístupnější popis výzkumu provedeného pro jeho Ph.D. a v roce 2022 vydala sadu 6CD "Making a Song and Dance", která zahrnuje celou jeho kariéru. Zde je jen stručný výčet skupin a projektů na nichž se účastnil: Yes, King Crimson, Steve Howe (sólovky), Chris Squire (sólovky), Absolute Elsewhere, Pavlov's Dog, UK, Bruford, Genesis (na turné), Duo s Patrickem Morazem, Anderson Bruford Wakeman Howe, Orchestrální projekt se Steve Howem, Earthworks, Annette Peacock, With The New Percussion Group of Amsterdam, Bruford s Ralphem Townerem a Eddie Gomezem, Bruford Levin Upper Extremities, Gordian Knot, s Timem Garlandem, s Michielem Borstlapem, s Davidem Tornem, s Kazumi Watanabe.

Jamie Muir (narozen v Edinburghu, Skotsko) Je britský hudebník a umělec. V 60. letech 20. století navštěvoval Edinburgh College of Art a začal hrát na pozoun jazz, později se přesunul k perkusím. Po přestěhování do Londýna spolupracoval s choreografkou Lindsay Kempovou, v letech 1968 až 1971 působil ve volné improvizaci s Derekem Baileym a Evanem Parkerem jako Music Improvisation Company. Muir používal různé nalezené předměty jako součást svého repertoáru bicích. Během tohoto období také hrál v kapele Boris s Donem Wellerem a Jimmym Roche (oba později jazz-rocková kapela Major Surgery) a Assagai s Alanem Gowen a dalšími. V polovině roku 1972 se Muir stal členem progressive rockové skupiny King Crimson, se kterou začátkem roku 1973 nahrál studiové album "Larks' Tongues in Aspic". Nahrávky koncertů z tohoto období byly později vydány na labelu Discipline Global Mobile. Příležitostně hrál na klasickou bicí soupravu, jeho hlavními nástroji ale byly rozličné perkuse: zvony, mbira, chřestítka, hudební pily, píšťaly, plechy, různé bubny a mnohé další. Ještě v roce 1972 se Jamie Muir rozhodl pro život ve skotském klášteře podle zásad buddhismu, svoji práci na Larks' Tongues in Aspic, které vyšlo v době jeho odchodu, však dokončil. Oficiální zpráva kapely o odchodu Muira z King Crimson uváděla jako důvod „zranění na pódiu během koncertu“, což ale byla jenom fráze, kterou hudebníkům doporučilo jejich vydavatelství. V roce 1980 se Muir na londýnskou hudební scénu vrátil, spolupracoval s Derekem Baileym a Evanem Parkerem a v roce 1983 se podílel na soundtracku k filmu Ghost Dance, který nakonec vyšel v roce 1996. V současnosti Jamie Muir již v hudební oblasti nepůsobí, zabývá se výhradně malováním.

Andrew McCulloch (narozen 19. November 1945, Bournemouth) Drums (1970) McCulloch hrával s řadou kapel a umělců hlavně v žánru progresivního rocku, včetně Fields, Manfred Mann, Anthony Phillips, Crazy World Of Arthur Brown a King Crimson. V období než jej oslovil Fripp bubnoval v kapele Manfreda Manna a nahrál s nimi v roce 1970 album "Chapter Three, Vol. 2". Na počátku roku 1970 nahradil zakládajícího Michaela Gilese v King Crimson. Objevil se pouze na jediném album King Crimson, jazzově ovlivněném "Lizard", která vyšla rovněž v roce 1970, v rámci sestavy kapely, která nikdy nehrála naživo. Deset měsíců poté, co opustil King Crimson, se McCulloch se objevil v sestavě krátkodobě trvající kapely Graham Field's, zkráceně pouze Fields, než se na podzim v roce 1972 připojil ke kapele Greenslade, v níž působil až do jejich rozpuštění v roce 1976 a se kterou nahrál 4 alba. V roce 1980 se objevil na nahrávce Anthonyho Phillipse (ex-Genesis). Poté ještě hostoval na několika nahrávkách, včetně "Opus One" s London Philharmonic Orchestra, před odchodem z hudebního průmyslu. Přestože v době, kdy byl podle The Guardian jedním z nejzručnějších a nejinvenčnějších bubeníků hrajících v širokém spektru od jazzu až po rock, odešel, aby se více věnoval své druhé lásce, jachtingu. Jako instruktor RYA Yachtmaster se stal kapitánem a vyučoval na mnoha jachtách po celém Řecku, Turecku, na Kypru, v Itálii, Francii, Španělsku, Libanonu a Antigua. Nyní pronajímá vlastní jachty kolem řeckých ostrovů v letní sezóně, stejně tak trénuje, skippering a zkouší.

Ian Russell Wallace (narozen 29. září 1946 Bury, Lancashire, Anglie) zemřel 22. února 2007 Los Angeles, Kalifornie) Byl britský rockový a jazzový bubeník. V letech 1971 a 1972 byl členem skupiny King Crimson, dále působil jako studiový a koncertní hráč. Již na škole si založil Wallace vlastní skupinu s názvem The Jaguars. Později se stal členem The Warriors, kde se setkal s budoucím zpěvákem Yes Jonem Andersonem. Jon Anderson byl jedním ze zpěváků The Warriors spolu se svým starším bratrem Tonym. Když Tony odešel, kapela strávila asi osmnáct měsíců hraním po klubech v Německu a Dánsku. Vystupováním v těchto klubech noc co noc se opravdu naučil hrát na bicí. Na pódiu se s Yes setkal Ian Wallace jednou v listopadu 1968, kdy dočasně nahradil jejich bubeníka Billa Bruforda, kteráý právě odešel. Poté se přestěhoval do Kodaně a hrál asi šest měsíců se soulovou kapelou z Manchesteru s názvem BIG SOUND, která hrála v Dánsku, Norsku a ve Švédsku jako doprovodná kapela dánského rockového hudebníka Nalleho. Big Sound a The Warriors byly kolegiální skupiny, hrávali spolu v klubu Storyville, Frankfurtu, Kolíně nad Rýnem a Kodani. Když The Big Sound odešli bubeník a baskytarista, po nichž se Ian a baskytarista Warriors Dave Foster připojili ke skupině. Když se Big Sound rozdělili na konci roku 1967 během turné po Norsku, někteří členové, včetně Wallace, se přestěhovali do Londýna a doprovázeli další umělce jako Sandie Shaw, David Garrickovy, Marv Johnson a Lou Christie. Wallace se později na přelomu 60. a 70. let bubnoval ve skupině Bonzo Dog Doo-Dah Band, kterou vedl Vivian Stanshall, a pak v The World s Neilem Innesem, vydali jedno album "Lucky Planet" a během turné k tomuto albu jej Robert Fripp požádal, aby se připojil King Crimson. V první polovině roku 1971 se stal členem skupiny King Crimson, se kterou nahrál studiové album "Islands" a koncertní desku "Earthbound", objevil se i na řadě později vydaných archivních nahrávkách. Kytarista Robert Fripp se ale rozhodl v květnu 1972 na konci turné po USA zcela přestavět skupinu a Wallace společně se saxofonistou Melem Collinsem a baskytaristou Bozem Burrellem odešli do kapely Snape, kterou vedl Alexis Korner. Wallace následně spolupracoval i s All-Stars Steve Marriotta, s nímž se již dlouho přátelil. Bubnoval dokonce na poslední desce HUMBLE PIE "Street Rats". Byl pozván i do kapely Boba Dylana v roce 1978 a doprovázel jej během jeho turné po Japonsku. Wallaceho těžký bubenický styl byl hnací silou pop-heavy alba "Street-Legal". S Dylanem se spojil ještě jednou, když s nim koncertoval počátkem roku 1990. Další zajímavou spolupráci ze 70. až 90. let zahrnuje natáčení s Ry Cooderem v roce 1979 a Donem Henleym v roce 1980 a 1990. Wallaceho studiové i koncertní aktivity lze nalézt také na "El Rayo-X" s Davidem Lindleyem, Bonnie Raitta, Joe Walshe, Boba Dylana, Johnnyho Hallydaye, Keitha Emersona, Roy Orbisona, Jacksona Browna, The Traveling Wilburys, Erica Claptona, Jona Andersona, Alvina Lee, Crosby, Stills a Nash, u Quireboys, Briana Ena, Larryho Coryella, Stevie Nicks, Lindsey Buckingham, Steve Marriotta, Al Koopera, Tima Buckleyho, Lonnie Macka, Procol Harum (turné 1993) a u Warrena Zevona. Poté, co se přestěhoval do Nashville, Tennessee v roce 1998, Wallace pracoval jako producent a studiový hráč. Mezi jeho pozdějšími studiovými nahrávkách lze nalézt umělce jako Kim Richey, Tim Krekel Rick Vito, Dean Dillon, Rosie Flores, Jessi Alexander, producent Gary Nicholson, Steve Ripley, Jan Pulsford, Tim Hinkley, Charlie Taylor, Rodney Crowell a legendární skladatel Dan Penn. Hrál také živě s T.Graham Brown, nashvillským komorním orchestrem, Rickem Vito, Jessi Alexanderem a Billy Burnettem v kvartetu, ve kterém byli basista Dave Roe (Johnny Cash) a Kenny Vaughan (Lucinda Williams). V roce 2003 vydal své jediné sólové album s názvem "Happiness With Minimal Side Effects". V témže roce se připojil i do sestavy skupiny 21st Century Schizoid Band, kterou tvořili bývalí hudebníci působící dříve v King Crimson. V roce 2005 založil vlastní Crimson Jazz Trio s Timem Landersem na basu a Jody Nardonem na klavír, které vydalo "King Crimson Songbook Volume One" v listopadu 2005 a "King Crimson Songbook Volume Two" na začátku roku 2009. Dne 10. srpna 2006 u Wallaceho objevili rakovinu jícnu. Napsal o své nemoci na svém on-line blogu v naději, že jeho příběh by mohl povzbudit další s podobnými příznaky, aby se nebáli léčby. Zemřel následujícího roku ve věku 60 se svou manželkou, Marjorie Pomeroy, po svém boku.

Ian McDonald (narozen 25. června 1946, Osterley, Middlesex, England zemřel 9. února 2022, New York, New York, USA) Ian byl anglický multi-instrumentální hudebník, především saxofonista, ale také hráč na další dechové nástroje, kytarista a klávesista, je nejznámější jako zakládající člen skupin King Crimson a Foreigner. Je znám jako zakládající člen skupiny King Crimson v roce 1969 a později metalové kapely Foreigner v roce 1976. Vystupoval také jako studiový rockový hudebník, a to zejména jako saxofonista. Ale také hraje na klávesy, flétnu, vibrafon a kytaru. Po odchodu z KC se spojil s Michaelem Gilesem a nahráli album s názvem "McDonald and Giles", které bylo mnohem lehčí, než byl styl King Crimson, ale bylo stejně hudebně náročné. V roce 1976 se stal zakládajícím členem kapely Foreigner, kde hrál na kytaru, ale i na dechové nástroje a klávesy. Jako hudebník se objevil i v nahrávce hitu "Get It On (Bang Gong)" od T.Rex, na nahrávkách Lindy Lewis, Christine Harwood mimo jiné. Má na svědomí také některé projekty včetně alb Fruupp, Darryl Waye Wolf a Fireballet. V roce 1999 vydal sólové album "Drivers Eyes". V roce 1997 se účastnil vydání 4CD "Epitaph", skládající se ze vzácných živých nahrávek z roku 1969 verze King Crimson díky obnovenému zájmu o rané King Crimson. Z tohoto zájmu vznikla také kapela 21st Century Schizoid Kapela v roce 2002 a absolvovala několik turné, z nichž pořídila i koncertní alba. Ve skupině byli bývalí členové King Crimson Michael Giles (bicí a perkuse), Peter Giles (basa), McDonald (saxofon, flétna, klávesy), Mel Collins (alt/tenor saxofon, flétna, klávesy) a také Jakko Jakszyk z Level 42 na kytaru a zpěv. Po prvním turné byl Michael Giles nahrazen jiným bývalým bubeníkem King Crimson Ian Wallace, který ale zanedlouho zemřel. V roce 2009 McDonald přispěl hrou na saxofon a flétnu u několika nahrávek Judy Dyble na albu "Talking With Strangers". Na album se sešel McDonald s bývalým spoluzakladatelem King Crimson Frippem v 20 minutové písni "Harpsong". Dne 28. července 2009 McDonald hostoval na několika vystoupeních s Asií během jejich společného turné s YES v Tower Theater v Upper Darby, Philadelphia. McDonald hrál flétnu, klarinet, saxofon a zpíval doprovodné vokály v "In the Court of the Crimson King" nebo v přídavku skupiny Asia "Heat of the Moment", když toto hostování je uvedeno jako bonusová skladba na DVD skupiny Asia "Spirit of the Night: Live" (2011). Dne 14. května 2010 (Sherman Theatre, Stroudsburg, PA) a 15.května 2010 (Trump Taj Mahal Casino Resort, Atlantic City, NJ), Ian hostoval při vystoupení v "An Intimate Evening With Keith Emerson a Greg Lake", kde hrál na flétnu a vypomáhal s vokály s Gregem Lakem "I Talk to the Wind", zatímco na sólovou flétnu hrál v "Lucky Man". U těchto dvou písních, to byla v podstatě skupima "Emerson, Lake & McDonald". V roce 2010 se podílel Ian s altovým saxofonem, flétnou a perkusemi při aranžmá na albu "Beautiful Accident" debutového alba progresivní bluesové kapely Third International. Jedna skladba "Penitentiary" napsal spolu s Ianem frontman kapely Andrew Pearson. V roce 2011 stále neúnavný McDonald začal pracovat s dlouholetou sousedkou Lynnou Benson a jejím manželem Tedem Zurkowskim, ředitelem New York City's Frog and Peach Theatre Company, která se specializuje na mimo-Broadwayskou produkci a čtení z Shakespearových her. Ve spolupráci s nimi McDonald skládá hudbu a hraje na klavír a kytaru jako doprovodný hudebník při představení Shakespearových inscenací a četby her "Julius Ceasar", "Two Gentleman Of Verona", "Hamlet", "A Midsummer Nights Dream", "King Lear", "The Taming Of The Shrew" a "Measure For Measure". Navíc Ian se zapojil do hraní s kapelou Zurkowskeho "Honey West", kterou popisuje jako kapeli hrající "US/UK Indie Rock Country Fusion Invaze". Podle stránek Honey West Ian hráje na sólovou kytaru, saxofon, klávesy a obstarává doprovodný zpěv při jejich živých vystoupeních v NYC a účastní se i vydání druhého alba plánovaného na jaro 2013. Dne 9. února 2022 zemřel britský hudebník Ian McDonald ve věku 75 let. Informovala o tom v pátek agentura AP s odvoláním na muzikantova zástupce. McDonald podle něj skonal pokojně ve středu u sebe doma v New Yorku. Hudebníkův syn Max uvedl, že příčinou úmrtí byla rakovina. "Ian byl úžasný skladatel a multiinstrumentalista," řekl bývalý kytarista skupiny Genesis Steve Hackett. "Vždycky jsem velmi obdivoval jeho sólovou tvorbu i vše, co dělal mimo jiné s Crimson a Foreigner," dodal.

David Cross (narozen 23. dubna 1949, Turnchapel, poblíž Plymouthu, Anglie) Je houslista a klávesista. Nejznámější ze spolupráce s progresivní rockovou kapelou King Crimson v roce 1970, s nimiž nahrál alba "Larks' Tongues in Aspic", "Starless and Bible Black" a "Red". Po odchodu z King Crimson Cross založil jazzově improvizační kapelu "They Came from Plymouth" s Keith Tippettem (klavír), Danem Maurerem (bicí) a Jimem Juhnem (kytara, basa, bicí). V roce 1987 založil také krátce trvající projekt pojmenovaný Low Flying Aircraft. V roce 1998 jej požádal Geoff Serle, aby se zapojil do projektu Radius. Kromě Crosse a Serleho (klávesy, elektronika, vzorky) byli v sestavě Radius Sheila Malony (klávesy), Maxine Braham a Carlo Luciuse Asciutti (zpěv). Od roku 1980 vedl svoji vlastní kapelu, dřívější inkarnaci, ve které se představil americký bubeník Dan Maurer, anglická klávesistka Sheila Maloney a Liverpoolský basista a zpěvák John Dillon. Bývalí a současní členové King Crimson John Wetton, Robert Fripp a Peter Sinfield, stejně jako hostující textař Richard Palmer-James, ti všichni hostovali na jeho sólových projektech. Cross take pracoval v divadle jako hudebník i herec. A v roce 1999 založil Noisy Records, svoji vlastní vydavatelskou značku. David Cross založil i skupinu pod svým jménem David Cross Band, v níž hrají Arch Stanton (zpěv), Lloyd (bicí), Mick Paul (bass), Paul Clark (kytary) a sám David Cross (housle). V roce 2006 se ještě připojili Joe Crabtree (bicí) a Alex Hall (klívesy). V roce 2008 se změnilo obsazení, když přišla Jinian Wilde jako nová zpěvačka a Craig Blundell (nový bubeník). Skupina již vydala 5 alb.

Peter John Sinfield (narozen 27. prosince 1943, Fulham, London, England, zemřel 14. listopadu 2024) (žil v Aldeburgh, Suffolk, England, UK) Peter Sinfield byl anglický básník a skladatel z Fulhamu v Londýně. Je znám především jako spoluzakladatel a bývalý textař kapely King Crimson (1968-1971), jehichž debutové album "In The Court Of The Crimson King" je považováno za jedno z prvních a nejvlivnějších alb progresivního rocku, které kdy vyšlo. Album "Islands¨" z roku 1971 je posledním albem, na kterém byly použity Sinfieldovy texty. Sinfieldovy texty jsou známé svoji surrealistickou metaforou, často zahrnující běžné fantasy koncepty, přírodu nebo moře. Často se také zabývají emocionálními koncepty a někdy koncepty příběhové linie. Později ve své kariéře upravil své skládání písní tak, aby lépe vyhovovalo pop music, a napsal řadu úspěšných písní pro umělce jako Celine Dion, Cher, Cliff Richard, Leo Sayer, Five Star a Bucks Fizz. Hudebně byl do značné míry ovlivněn Bobem Dylanem a Donovanem. Když uslyšel Donovanův první verš v písni "Colours" - "Žlutá je barva mých skutečně zamilovaných vlasů" bylo to, jak Sinfield později uvedl, určující okamžik, kdy se rozhodl, že uskuteční svoji touhu a schopnost začít psát písně. Peter Sinfield se narodil ve Fulhamu v Londýně smíšeným anglicko-irským předkům a bohémské aktivistce matce Deidre (také známé jako Joey nebo Daphne). Se svým otcem Ianem se stýkal jen zřídka. Sinfield měl docela neobvyklou a pestrou výchovu, byl jedináčkem (bar svého adoptovaného bratra Dennise) bisexuální matky, která vedla kadeřnictví a jeden z prvních měšťanských barů v Londýně kolem roku 1950. Vyrůstal v bohémské domácnosti, a prohlašuje, že má v živé paměti extravagantní a nádherné Vánoce, které jej později inspirovaly v textu písně "I Believe In Father Christmas", který připomíná ztracenou a naivní víru v Ježíška. Až do věku osmi let byl z velké části vychováván německou hospodyní své matky Marií Wallendou, cirkusovou provazochodkyni z cirkusu Flying Wallendas, načež byl poslán do Danes Hill School v Oxshottu. Právě tam Sinfield pod vedením svého učitele Johna Mawsona objevil lásku ke slovům a jejich používání a významům. Začal číst literaturu všeho druhu, zejména poezii. Sinfield uvedl, že Poet's Notebook od Editha Sitwella měl důležitý vliv na jeho psaní, stejně jako díla Williama Blakea, Kahlila Gibrana, Shakespearea, Enida Blytona a dalších spisovatelů sci-fi. Později navštěvoval Ranelagh Grammar School v Bracknell, Berkshire. V 16 opustil školu a krátce pracoval jako cestovní agent, protože věřil, že mu to "umožní vidět svět". Sinfield poté pracoval šest let pro počítačovou společnost, cestoval po Evropě, když mohl, a poflakoval se s přáteli z Chelsea School of Art. Aby soutěžil se svými přáteli z umělecké školy, naučil se Sinfield hrát na kytaru. Psal poezii od poloviny 60. let a vydělával si na živobytí na stáncích na trhu, kde prodával ručně vyráběné draky, stínidla, obrazy a zakázkové oblečení. Sinfield strávil řadu let poflakováním se po Maroku a Španělsku, než se vrátil do Anglie. V roce 1967 založil Creation, kapelu, o které řekl, že si ji představoval jako křížence mezi Donovanem a The Who. Jeden z členů, Ian McDonald, přesvědčil Sinfielda, aby přešel ze zpěváka/kytaristy na textaře. V roce 1968 se Ian McDonald připojil k Gilesovi, Gilesovi a Frippovi, progresivnímu popovému triu skládajícím se z Michaela Gilese, Petera Gilese a Roberta Frippa, kteří chtěli s hudbou udělat víc, než jejich tříčlenná sestava dokázala zvládnout. McDonald dal ostatním vědět, že už spolupracuje s někým, kdo umí psát texty. Ve své prvotní podobě nahráli Giles, Giles & Fripp, doplnění o McDonalda a bývalou zpěvačku Fairport Convention Judy Dyble, ranou verzi písně McDonald-Sinfield "I Talk To The Wind", která se později stala součástí repertoáru King Crimson. Peter Giles opustil skupinu přibližně v této době, aby byl nahrazen Gregem Lakeem, a Sinfield se připojil přibližně ve stejnou dobu. Jeho vlastními slovy: "Stal jsem se jejich mazlíčkem hippies, protože jsem jim mohl říct, kam mají jít koupit legrační oblečení, které viděli všichni na sobě." Sinfield také přišel s názvem King Crimson. Sinfield miloval práci s kapelou a kromě psaní fantasmagorických textů, které se staly součástí ochranné známky King Crimson, také provozoval světelnou show skupiny na jejich koncertech a nabízel rady ohledně grafiky, designu alba a dalších podrobností o nahrávkách kapely. Sinfieldova výkonnostní role v kapele byla omezena na příležitostné hraní syntezátoru EMS VCS 3. Fripp se zapojil do dalších projektů (zejména s orchestrem Centipede/Stonožka), což ponechalo na Sinfieldovi velkou část odpovědnosti za konečnou verzi a design alb, včetně jedinečně zdobeného přebalu. Vztah mezi Sinfieldem a Frippem byl s postupem kapely stále napjatější. Na svém čtvrtém albu "Islands", Sinfield začali prozkoumávat nové lyrické teritorium, s více sexuálními snímky postavenými vedle liknavě surrealistické titulní skladby. Dne 1. ledna 1972, po turné po Spojených státech, Fripp řekl Sinfieldovi, že s ním již nemůže pracovat, a požádal jej, aby opustil skupinu. V roce 1972 Sinfield, spojený s E.G. Records, která zastupovala King Crimson a Roxy Music, produkovala debutové album Roxy Music a jejich hitový singl "Virginia Plain". Během této doby se poprvé rozhodl pustit do nahrávání sólového alba. V roce 1973 napsal anglické texty pro italskou skupinu Premiata Forneria Marconi (PFM) a produkoval jejich první album pro Manticore Records s názvem "Photos Of Ghosts" (1973), stejně jako následující album "The World Became The World" z roku 1975. V roce 1973 založil Sinfield kapelu prozatímně nazvanou A Bowl of Soup a ve které hrál Phil Jump na klávesy, Richard Brunton na kytaru, Allan "Min" Mennie na bicí, Steve Dolan na baskytaru a sám Sinfield na zpěv, kytaru a syntezátor. Byli rezervováni k nahrání alba v Command Studios. Výsledné album "Still" bylo nakonec připsáno jako sólové album Petea Sinfielda a kromě pěti členů A Bowl of Soup obsahovalo příspěvky mnoha bývalých (Greg Lake, Mel Collins, Ian Wallace) a budoucích (John Wetton) členů King Crimson. Při práci na "Still" ho oslovili Emerson, Lake & Palmer, který potřeboval textaře Sinfieldova kalibru. Sinfield to vyjádřil otevřeněji: "Greg [Lake] mi volal: "Potřebuji pomoc s texty". A, chlapče, fakt potřeboval pomoc." "Still" původně vyšlo na vlastním labelu Manticore ELP v roce 1973, ale Sinfield se tak ocitl pod hlavičkou Emerson, Lake & Palmer. Vzhledem k tomu, že už měl strach z pódia, který měl kvůli nárokům na psaní málo času překonat, jeho sólová kariéra byla pozastavena a na několik dalších let spolupracoval s ELP. Během té doby žil Sinfield se svou první manželkou Stephanie v The Mill House, Surrey, kterou mu zapůjčila ELP. Jeho sousedem byl Gary Brooker z Procol Harum, s nímž se podílel na pěti písních na Brookerově prvním sólovém albu "No More Fear Of Flying". Vydal také knihu obsahující jeho předchozí texty a básně s názvem "Under The Sky" (pojmenovaný podle jednoho z textů ze "Still"). V roce 1975 byla vydána píseň "I Believe In Father Christmas", napsaná společně s Gregem Lakeem, a dosáhla na 2. místo v britské hitparádě. "C'est la Vie" z alba "Works Volume 1" a napsaná Lakeem a Sinfieldem, dosáhlo 75. místa v Kanadě 15. října 1977. Poté, co přecenil své bohatství a podcenil své procento licenčních poplatků z ELP, se přestěhoval na Ibizu, kde žil jako daňový exulant, a užil si svého prvního přerušení nepřetržité práce v hudebním průmyslu. Tam se setkal s kruhem umělců, herců, malířů a členů Chelsea Arts Club, jako byli Peter Unsworth a Barry Flanagan, a nakonec se rozešel se svou první manželkou. Během svého pobytu na Ibize mu Sinfieldova pauza od psaní písní umožnila trávit čas cestováním, společenským životem a přemýšlením, což v předchozím desetiletí nemohl dělat. Během pozdních 70. let se nadále pohyboval v komunitách po celém Španělsku. V roce 1978, po úspěchu jeho předchozích textů pro Emerson, Lake & Palmer, byl Sinfield požádán EL&P, aby vytvořil texty pro jejich album "Love Beach", které je nyní mnohými (včetně samotného Sinfielda) považováno za nejslabší ze všech alb EL&P. V roce 1978 také namluvil knihu Roberta Sheckleyho "In A Land Of Clear Colours", audio sci-fi příběh vydaný následující rok v limitované edici 1000 vinylových desek. Doprovodnou hudbu k příběhu poskytl Brian Eno, se kterým Sinfield dříve spolupracoval při produkování desek Roxy Music. Když se v roce 1980 vrátil se svou novou španělskou manželkou (modelka a vicemistryně Miss Španělsko) do Londýna, zjistil, že progresivní rocková hudba již není žádaná, když se ve Spojeném království se objevil punk. Sinfield také v letech 1978–1980 napsal texty pro anglické verze "Alla fiera dell'est" (Highdown Fair) a "La pulce d'acqua" (Bajky a fantazie), od italského zpěváka a skladatele Angela Branduardiho a v letech 1981–1983 pro "It's Your Dream" (Nikka Costa), "My First Love", "I Believe in Fairy Tales" a "Trick or Treat" (Fairy Tales), od americké dětské zpěvačky Nikky Costy. Po jeho návratu do Londýna v roce 1980 jej jeho vydavatel seznámil s Andy Hillem, skladatelem a kolegou skladatelem. On a Sinfield pak spolupracovali na takových hitech jako "The Land Of Make Believe" od Bucks Fizz, který se dostal na 1. místo v UK Singles Chart a stal se jedním z nejprodávanějších hitů desetiletí. Zatímco se s pomocí Hilla převychovával, aby se adaptoval na průmysl pop music, vrátil se do Španělska, kde se již usadil v komunitách na Ibize a Barceloně, a jak jeho kariéra postupovala, přestěhoval se do domu na Mallorce. V této době se objevil ve španělském televizním programu Musical Express, kde měl rozhovor a předvedl set s Bozem Burrellem, Timem Hinkleym, Michaelem Gilesem, Bobbym Tenchem, Melem Collinsem a Gary Brookerem. Ve Spojeném království pokračoval ve vydávání hitů s Hillem, včetně "I Hear Talk", dalšího hitu od Bucks Fizz, a "Have You Ever Been In Love" od Leo Sayera (který napsali s Johnem Danterem). Spolu s Billym Livseym napsal také "Rain Or Shine" od Five Star. Po rozvodu s manželkou a odchodu z Mallorky se kolem roku 1990 vrátil do Velké Británie do bytu v Holland Park a pokračoval v psaní textů pro populární hudbu. V roce 1993 znovu vydal své sólové album jako "Stillusion". Ve stejném roce společně s Hillem vydali skladbu "Think Twice" od Celine Dion, která se stala masivním hitem a vyhrála cenu Ivora Novella za "nejlepší píseň hudebně i textově". Sinfield a Hill také vyhráli Ivor Novello o deset let dříve za skladbu Leo Sayera "Have You Ever Been In Love". Do 90. let Sinfield spolupracoval s Leo Sayerem ("Have You Ever Been Love", 1983), Cher (titulní skladba z "Heart Of Stone", 1989), Cliffem Richardem (Album z roku 1993) a Celine Dion (písně z "The Colour Of My" z roku 1993 a "Falling Into You" z roku 1996), mimo jiné. Spolupracoval také s kolegy z King Crimson Davidem Crossem na "Exile" z roku 1997 a Ianem McDonaldem na "Drivers Eyes" z roku 1999, než v roce 2014 pracoval na výročním přepsání "21st Century Schizoid Man" s Frippem. Jeho oblíbeným momentem však mohl být jen hluboký řez z dávného debutu King Crimson. "Stále mám rád 'I Talk To The Wind'," řekl Sinfield později The Independent. "Je to o mladých mužích, kterými jsme bývali v roce 1969, kteří se snažili probudit a přemýšleli, co dělat se dnem, jako by na ničem nezáleželo a na všem záleželo zároveň. Zní to jako blbost? Řekne to na mém náhrobku. Ne, ne ‚bollocky‘ – ‚Mluvím s větrem‘." Objevily se i zvěsti o druhém sólovém albu a Sinfield na něm několik let pracoval s hráčkou na vibrafon a programátorkou Poli Palmer (ex-Family). Vždy se jednalo o náročný projekt, o to více díky operaci čtyřnásobného bypassu Sinfield v roce 2005. Po období rekonvalescence se Sinfield pokusil projekt restartovat, ale nepodařilo se mu to nakopnout. Během této doby Sinfield napsal rostoucí počet haiku. Po vystoupení na janovském festivalu poezie v Dóžecím paláci v červnu 2010 obrátil svou tvůrčí energii více k poezii. V roce 2005, Sinfield byl označen jako “hrdina prog rocku” v Q magazínu pro jeho lyrickou práci a vliv v hudebním průmyslu. Sinfield byl aktivní jako spisovatel a objevil se v roce 2009 v dokumentu BBC Prog Rock Britannia: An Observation in Three Movements. Sinfield poslední dobou žil v Aldeburgh. Byl stále aktivní v komunitě skladatelů a autorů a byl členem Britské akademie skladatelů v komisi skladatelů a textařů. Podstoupil operaci srdce v roce 2005, ze kterého se už úplně zotavil. Byl oddaný bylinkář a badatel v oblasti alternativní medicíny a používá různé přírodní prostředky na léčbu svého vlastního zdraví i potíži ostatních. Sinfieldovy další záliby byly vaření a zahradničení. Sinfield zemřel 14. listopadu 2024 ve věku 80 let. King Crimson a oddaný vůdce Robert Fripp oba potvrdili Sinfieldovu smrt. Nebyla uvedena žádná příčina, ale Sinfield měl údajně zhoršující se zdraví.

Richard Palmer-James (celým jnénem Richard Jeffrey Charles Palmer-James) (narozen 11. června 1947, Bournemouth, United Kingdom) Richard je britský hudebník a textař. V mládí působil v nejrůznějších bournemouthských skupinách jako The Corvettes, The Palmer-James Group (spolu s Alecem Jamesem), Tedrad a Ginger Man, kde hrál na kytaru a jejichž členy byl také basista a zpěvák John Wetton. V roce 1969 byl jedním ze zakládajících členů rockové skupiny Supertramp (pod jménem Richard Palmer). Napsal texty na jejich první bezejmenné album. Ve skupině působil až do roku 1972, kdy se přestěhoval natrvalo do Mnichova. V 70. letech hrál v Mnichově také s projektem Emergency, který založil spolu s českým saxofonistou a aranžerem Hanušem Berkou spolu s dalšími emigramty z bývalého Československa Jiro Matouškem (keyboards) a Otto Bezlojou (bass). Jednalo se o jazz-rockovou formaci a hodně cestovali a hráli velmi rychlé a složité skladby, které byly skoro nad jeho technické schopnosti jako kytaristy. Naučil se hodně o hudebních postupech od Haneš, než se zabil při autonehodě o několik let později. V letech 1972 až 1974 spolupracoval jako textař s britskou skupinou King Crimson, kde se opět setkal s Johnem Wettonem, a podílel se na jejich třech albech "Larks' Tongues in Aspic" (1973), "Starless and Bible Black" (1974) a "Red" (1974). Ačkoliv hudebníkům posílal texty z Německa, byl plnoprávným členem kapely, stejně jako jeho crimsonovský textařský předchůdce Peter Sinfield. Palmer se nepodílel na žádné z nahrávek King Crimson, nicméně nadále spolupracoval s Johnem Wettonem a Davidem Crossem poté, co Robert Fripp v roce 1974 skupinu rozpustil. Palmer žije v Mnichově od roku 1972. V roce 1978 jej navštívili John Wetton a W.J. Hutcheson, což byli jeho spoluhráči v Tetrad, a společně nahráli během 10 dnů pod názvem "Jack-Knife" s německým bubeníkem Curtem Cressem album "I Wish You Would", na němž představili své dříve napsané skladby. V roce 1997 vydal společně s Johnem Wettonem album "Monkey Business", což byla kompilace nejrůznějších nevydaných skladeb, podobně jako skladba od King Crimson nazvaná "Doctor Diamond". Jako textař se podílel na megahitech "One For You, One For Me" od La Biondy (1978), "Cold Days, Hot Nights" od Moti Special (1985) a "Maria Magdalena" od Sandry (1985). V současnosti se Richard Palmer-James živí jako textař a hraje na kytaru po barech. Palmer vydal své debutové sólové album s názvem „Takeaway“ v roce 2016.

Studiové desky: 2003 The Power To Believe 2002 Happy With What You Have To Be Happy With EP 2000 The ConstruKction Of Light 1995 THRAK 1994 VROOOM EP 1984 Three Of A Perfect Pair 1982 Beat 1981 Discipline 1974 Red 1974 Starless And Bible Black 1973 Larks' Tongues In Aspic 1971 Islands 1970 Lizard 1970 In The Wake Of Poseidon 1969 In The Court Of The Crimson King

Koncertní nahrávky: 2021 Music Is Our Friend 2018 Pictures Of A Show 2018 Live In Vienna 2017 Live In Chicago 2016 Live In Toronto 2015 Live At The Orpheum 2003 EleKtrik: Live In Japan 2002 Live In Hyde Park 2002 Ladies Of The Road 2001 VROOOM VROOOM 2001 Level Five EP 2000 Heavy ConstruKction 1999 Live At Cap D'Agde 1982 1999 The ProjeKcts 1999 Cirkus: The Young Persons' Guide To King Crimson Live 1998 Live At The Marquee 1998 Absent Lovers: Live In Montreal 1997 The Night Watch 1997 Epitaph 1996 Thrakattak 1995 B'Boom: Live In Argentina 1992 The Great Deceiver 1975 U.S.A. 1972 Earthbound

Ostatní nahrávky: 2011 A Scarcity Of Miracles 2000 Heaven And Earth - ProjeKct X 1998 Space Groove - ProjeKct Two

DVD 2012 Live In Argentina 1994 2007 Live In Japan 1995 2005 Inside King Crimson 1972-1975 An Independent Critical Review With David Cross 2004 Neal And Jack And Me 2003 Eyes Wide Open 1999 Deja VROOM 1984 The Noise: Frejus 1982

Skupina: Robert Fripp - guitar Adrian Belew - Guitar, Vocals, Electronic Percussion Trey Gunn - Warr Guitars, Fretless Warr Guitar Pat Mastelotto - Drums, Traps, Buttons	The Power to Believe Vyšlo 24. února 2003, Sanctuary Seznam skladeb: 01. The Power to Believe I: A Cappella (0:44) 02. Level Five (7:17) 03. Eyes Wide Open (4:08) 04. Elektrik (7:59) 05. Facts of Life: Intro (1:38) 06. Facts of Life (5:05) 07. The Power to Believe II (7:43) 08. Dangerous Curves (6:42) 09. Happy With What You Have to Be Happy With (3:17) 10. The Power to Believe III (4:09) 11. The Power to Believe IV: Coda (2:29) Total Time: (51:11) Producer King Crimson and Machine Cover artwork: Fin de Siecle by P.J. Crook Design: Hugh O'Donnell Sanctuary (06076-84585-2) UK/USA 2003
Mastering by Simon Heyworth, David Singleton & Robert Fripp at The White House (Super Audio Mastering), Chagford, Devon.
Skupina: Robert Fripp - Guitar Adrian Belew - Guitar, Vocals Trey Gunn - Warr Guitars, Bass Guitar Pat Mastelotto - Drums	Happy With What You Have To Be Happy With Vyšlo 8. října 2002, EP, Sanctuary Seznam skladeb: 01. Bude (Belew) (0:26) 02. Happy With What You Have to Be Happy With (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (4:12) 03. Mie Gakure (Belew, Fripp) (2:00) 04. She Shudders (Belew) (0:35) 05. Eyes Wide Open (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (4:08) 06. Shoganai (Belew) (2:53) 07. I Ran (Belew) (0:40) 08. Potato Pie (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (5:03) 09. Larks' Tongues in Aspic (Part IV) (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (10:26) Including "I Have a Dream" Recorded live at 328 Performance Hall, Nashville, USA, [9/10] November 2001 10. Clouds (Belew) (4:10) Including: "Einstein's Relatives" (hidden track) (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) Total Time: (30:23) EP verze "Happy with What You Have to Be Happy With" je delší o jeden sbor. "Eyes Wide Open" je akustická verze. Alternativní verze těchto skladeb lze nalézt na následující "The Power to Believe".
Skupina: Robert Fripp - Guitar Adrian Belew - Guitar, Vocals Trey Gunn - Warr Guitars Pat Mastelotto - Drums	The ConstruKction Of Light Vyšlo 8. května 2000, Virgin Records Seznam skladeb: 01. ProzaKc Blues (5:29) 02. The ConstruKction of Light (Part One) (5:49) 03. The ConstruKction of Light (Part Two) (2:50) 04. Into the Frying Pan (6:54) 05. FraKctured (9:06) 06. The World's My Oyster Soup Kitchen Floor Wax Museum (6:22) 07. Larks' Tongues in Aspic, Part IV (Part One) (3:41) 08. Larks' Tongues in Aspic, Part IV (Part Two) (2:50) 09. Larks' Tongues in Aspic, Part IV (Part Three) (2:36) 10. Coda: I Have a Dream (3:56) 11. Heaven and Earth (performed by ProjeKct X) (7:46) Total Time: (58:18) Virgin Records America 8-49261
Skupina: Robert Fripp - Guitar, Mellotron, Soundscapes Adrian Belew - Guitar, Voice, Vocal Bill Bruford - Acoustic & Electronic Percussion Trey Gunn - Stick, Backing Vocals Tony Levin - Basses, Backing Vocals Pat Mastelotto - Acoustic & Electronic Percussion	THRAK Vyšlo 3. dubna 1995, Virgin Records, 8-40313-2 Seznam skladeb: 01. VROOOM (4:37) 02. Coda: Marine 475 (2:41) 03. Dinosaur (6:35) 04. Walking On Air (4:34) 05. B'Boom (4:11) 06. THRAK (3:58) 07. Inner Garden 1 (1:47) 08. People (5:53) 09. Radio 1 (0:43) (instrumental) 10. One Time (5:21) 11. Radio 2 (1:02) (instrumental) 12. Inner Garden 2 (1:15) 13. Sex, Sleep, Eat, Drink, Dream (4:48) 14. VROOOM VROOOM (5:37) 15. VROOOM VROOOM: Coda (3:00) Total time: (56:02) Nahráváno 24. říjen - 4. prosinec 1994 v Real World Recording Studios, UK. Produkce: King Crimson a David Bottrill
Album poprvé vyšlo na CD v r. 1995, remasterované pak v r. 2002. Nový 5.1 Surround Sound mix od Jakko Jakszyka je plánován na CD/DVD-A.
Skupina: Robert Fripp - Guitar, Mellotron, Soundscapes Trey Gunn - Warr Guitar Tony Levin - Basses, Chapman Stick, Backing Vocals Adrian Belew - Guitar, Voice, Vocal Pat Mastelotto - Acoustic & Electronic Percussion Bill Bruford - Acoustic & Electronic Percussion	VROOOM Vyšlo 1. listopadu 1994, EP, Discipline Global Mobile Seznam skladeb: 01. Introduction (0:17) 02. Vrooom (7:16) 03. Sex Sleep Eat Drink Dream (4:42) 04. Cage (1:36) 05. Thrak (7:19) 06. When I Say Stop, Continue (5:20) 07. One Time (4:25) Total time: (30:40) Nahráváno v Applehead Studio, Woodstock, NY.
Všechny skladby na Vrooom (s výjimkou "Cage" a "When I Say Stop, Continue") se objevily na následujícím albu "Thrak" na "Thrak" byly namíchány způsobem, který jasněji odděluje jednotlivé části hry členů kapely, zatímco na "Vrooom" jsou zaznamenány v více naturalistické pobobě.
Skupina: Robert Fripp - Guitar Adrian Belew - Fretted and Fretless Guitars, Vocals Bill Bruford - Drums, Electronic Drums Tony Levin - Stick, Bass, Synths, Backing Vocals	Three Of A Perfect Pair Vyšlo 24. března 1984, E.G. Records, Warner Bros./E.G. Warner Bros., 25071 CD Virgin 844072 (2001) 30th Anniversary edition Seznam skladeb: 01. Three Of A Perfect Pair (4:11) 02. Model Man (3:56) 03. Sleepless (5:20) 04. Man With An Open Heart (3:00) 05. Nuages (That Which Passes, Passes Like Clouds) (4:42) 06. Industry (7:22) 07. Dig Me (2:59) 08. No Warning (3:28) 09. Larks' Tongues In Aspic Part III (6:01) Total Time: (40:59) Bonus tracks on 30th Anniversary edition: 10. The King Crimson Barber Shop (1:37) 11. Industrial Zone A (1:44) 12. Industrial Zone B (4:33) 13. Sleepless (Tony Levin Mix) (7:26) 14. Sleepless (Bob Clearmountain Mix) (5:24) 15. Sleepless (Dance Mix - F. Kevorkian) (6:17) Total Time: (27:01)
Nahráváno v druhé polovině roku 1983. Koncept alba je založen na myšlence "tří stran, kde každá má svůj příběh", jak z jeho strany, z její strany a ze strany objektivní pravdy. Přebal navrhl Peter Willis s odkazem na Tablet Emerald s reprezentací mužského slunečního boha nahoře a ženského měsíčního božstva dole.
Skupina: Robert Fripp - Guitar, Organ, Frippertronics Adrian Belew - Guitar, Vocals Bill Bruford - Drums Tony Levin - Chapman Stick, Bass, Backing Vocals	Beat Vyšlo 18. června 1982, E.G., Warner Bros./E.G., 23692 Seznam skladeb: 01. Neal And Jack And Me (4:21) 02. Heartbeat (3:54) 03. Sartori In Tangier (4:22) (instrumental) 04. Waiting Man (4:22) 05. Neurotica (4:47) 06. Two Hands (3:22) 07. The Howler (4:10) 08. Requiem (6:30) (instrumental) Total Time: (35:19) Producer Rhett Davies
Chapman Stick v úvodu k "Sartori v Tangier" se poprvé objevil premiérově MTV show The Maxx.
Skupina: Robert Fripp - Guitar, Devices, Frippertronics Adrian Belew - Guitar, Vocals Bill Bruford - Drums, Percussion Tony Levin - Chapman Stick, Bass, Backing Vocals	Discipline Vyšlo 22. září 1981, E.G., Warner Bros./E.G. Seznam skladeb: 01. Elephant Talk (4:41) 02. Frame By Frame (5:08) 03. Matte Kudasai (3:45) 04. Indiscipline (4:32) 05. Thela Hun Ginjeet (6:25) 06. The Sheltering Sky (8:22) (instrumental) 07. Discipline (5:02) (instrumental) Total Time: (42:03) Bonus track on 30th Anniversary edition: 08. Matte Kudasai (alternative version) (3:50) LP EG records EGLP49 (1981) Producer King Crimson and Rhett Davies
"Matte Kudasai" (Japonsky) znamená "please wait". "Thela Hun Ginjeet" je přesmyčka výrazu "heat in the jungle". Na zadní straně přebalu je prohlášení "Disciplína není nikdy samoúčelná, je jen prostředkem k dosažení cíle." King Crimson koupili práva na používání varianty autorských práv Celtic Knot (Keltský uzel) na obalu desky. V pozdějších verzích byla nahrazena zauzlením navrženým Steve Ballem za provizi Robertu Frippovi. Ballův design je také používán jako logo "Discipline Global Mobile", labelu založeného Frippem, který se stal vydavatelstvím pro King Crimson, Frippa a přidružených umělců.
Skupina: Robert Fripp - Guitars, Mellotron, Devices Bill Bruford - Drums, Percussion John Wetton - Bass, Vocals Hosté: David Cross - Violin (04) Robin Miller - Oboe (02) Mark Charig - Cornet (02), Bass Cello (01) Mel Collins - Soprano Saxophone (05) Ian McDonald - Alto Saxophone (03,05)	Red Vyšlo 5. října 1974, Islands, ILPS9308 CD EG EGCD 15 (2000) CD Discipline Global Mobile DGM0507 (2005) Seznam skladeb: 01. Red (6:20) (instrumental) 02. Fallen Angel (6:00) 03. One More Red Nightmare (7:04) 04. Providence (8:08) 05. Starless (12:18) Total time: (39:50) 2009 CD/DVD-A 40TH Anniversary Series Release: 01. Red (6:16) 02. Fallen Angel (6:03) 03. One More Red Nightmare (7:10) 04. Providence (8:10) (instrumental) 05. Starless" (12:16) Total Time: (39:54) Nahráváno 30. června, červenec - srpen 1974 v Olympic Studios, London. Recorded & Engineered By George Chkiantz & Rod Thear (assistant engineer) Arranged & Produced By King Crimson
KC 40TH ANNIVERSARY RELEASE:(CD/DVDA) Deluxe version King Crimson's classic 1974 album obsahuje bonusové skladby, doprovodný booklet, 5.1 surround mix (provedený Stevenem Wilsonem) a raritní fotografie a video záběry.
Skupina: Robert Fripp - Guitars, Mellotron, Devices Bill Bruford - Drums, Percussion David Cross - Violin, Viola, Keyboards John Wetton - Bass, Vocals	Starless And Bible Black Vyšlo 24. března 1974, Islands, ILPS9275 CD DGM 0506 (2005) Seznam skladeb: 01. The Great Deceiver (4:02) 02. Lament (4:00) 03. We'll Let You Know (3:46) (instrumental) 04. The Night Watch (4:37) 05. Trio (5:41) (instrumental) 06. The Mincer (4:10) 07. Starless And Bible Black (9:11) (instrumental) 08. Fracture (11:14) (instrumental) Total time: (46:41) Lyrics: Richard Palmer-James Nahráváno v lednu 1974 v AIR Studios, London (studiové skladby) a listopad 1973 v Concertgebouw, Amsterdam (většina live skladeb) Engineering: George Chkiantz Assistant Engineer: Peter Henderson Cover Design: Tom Phillips "Equipment od Chris and Tex"
Fráze "this night wounds time", která se objevila vzadu na obálce, je citací od Phillipsovy signatury, "treated" novely A Humument. Kompletní záznam koncertu Amsterdam Concertgebouw byl vydán skupinou v roce 1997 pod názvem "The Night Watch". Název "Starless and Bible Black" je citací z prvních dvou řádků hry básníka Dylana Thomase "Under Milk Wood".
Skupina: Robert Fripp - Guitars, Mellotron, Electric Piano, Devices Bill Bruford - Drums David Cross - Violin, Viola, Mellotron, Flute, Electric Piano Jamie Muir - Percussion John Wetton - Bass, vocals, Acoustic Piano	Larks' Tongues In Aspic Vyšlo 23. března 1973, Islands, ILPS9230 CD DGM 0505 (2005) Seznam skladeb: 01. Larks' Tongues In Aspic Part One (13:36) (instrumental) 02. Book Of Saturdays (2:49) 03. Exiles (7:40) 04. Easy Money (7:54) 05. The Talking Drum (7:26) (instrumental) 06. Larks' Tongues In Aspic Part Two (7:12) (instrumental) Total Time: (46:36) Nahráváno leden - únor 1973, Command Studios, London. Lyrics: Richard Palmer-James Engineering: Nick Ryan
Na obálce je zajímavá geometrie. Album nahrávalo 5 hudebníků, je na něm 5 skladeb, z nichž jedna je rozdělen na dvě části, aby celý cyklus tvořil smyčku. Obal desky je založen na pentagramu, který kromě (samozřejmě) pěti úhlu má poměrně velké množství alchymistických a okultních významů a zároveň ztělesňuje matematické vyjádření zlatého řezu. Na obálce lze najít i spojení protikladů - slunce spletené s měsícem je symbol známý z tantry jako kombinace muže a ženy, stav rovnováhy, kosmického řádu.
Skupina: Robert Fripp - Guitars, Mellotron, Peter's Pedal Harmonium, Sundry Implements Mel Collins - Flute, Bass Flute, Saxes, Vocals Boz Burrell - Bass Guitar, Lead Vocals, Choreography Ian Wallace - Drums, Percussion, Vocals Peter Sinfield - Words, Sounds, Visions Hosté: Keith Tippet - Piano Paulina Lucas - Soprano Robin Miller - Oboe Mark Charig - Cornet Harry Miller - String Bass	Islands Vyšlo 3. prosince 1971, Islands, ILPS9175 CD Discipline 0504 (2005) Seznam skladeb: 01. Formentera Lady (10:14) 02. Sailor's Tale (7:21) (instrumental) 03. The Letters (4:26) 04. Ladies Of The Road (5:28) 05. Prelude: Song Of The Gulls (4:14) (instrumental) 06. Islands (11:51) Total Time: (43:49) Nahráváno říjen 1971. Producer: Robert Fripp & Peter Sinfield Arranged: King Crimson Recorded & Engineered: Andy Hendrikson Mastered: Tony Arnold
Původní obálka pro UK a Evropu zobrazuje mlhovinu Trifid ve Střelci a není na něm název kapely ani desky. Původní přebal pro USA a Kanadu (povolený Atlantic Records) byl obraz Petera Sinfielda s barevnými "ostrovy" na bílém pozadí. Tato část byla použita jako vnitřek vydání ve Velké Británii. V dalších reedicích byl autorizován ale přebal s mlhovinou.
Skupina: Robert Fripp - Guitar, Mellotron, Electric Keyboards, Devices Mel Collins - Flute, Saxes Gordon Haskell - Bass Guitar, Vocals Andy McCulloch - Drums Peter Sinfield - Words, VCS3, Pictures Hosté: Robin Miller - Oboe, Cor Anglais Mark Charig - Cornet Nick Evans - Trombone Keith Tippet - Piano, Electric Piano Jon Anderson (YES) - Vocals (05.a)	Lizard Vyšlo 11. prosince 1970, Islands, ILPS9141 CD Virgin CDVKCX3 (2000) CD Discipline Global Mobile (DGM) 0503 (2005) Seznam skladeb: 01. Cirkus (6:28)    a. Entry Of The Chameleons 02. Indoor Games (5:41) 03. Happy Family (4:16) 04. Lady Of The Dancing Water (2:44) 05. Lizard:    a. Prince Ruprt Awakes (4:36)    b. Bolero - The Peacock's Tale (6:39)    c. The Battle Of The Glass Tears (10:58)       i) Dawn Song       ii) Last Skirmish    iii) Prince Rupert's Lament    d. Big Top (1:13) Total time: (42:30) Nahráváno srpen - září 1970, Wessex Sound Studios, London Producer: Robert Fripp, Peter Sinfield Engineer: Robin Thompson Tapes: Geoff Workman
Obálka Lizard je od Giniho Barrise, který byl pověřen Peterem Sinfieldem ji vytvořit. Na přebalu alba je nápis "King Crimson" vyvedený zdobeným středověkým písmem, slovo "King" na zadní straně, slovo "Crimson" na přední straně s tím, že každé písmeno zobrazuje jednu nebo dvě určité scény. Tyto obrazy zase představují Sinfieldovy texty z alba - obraz ve slově "King" představuje texty různých sekcí a podsekcí skladby 5, zatímco obrázky ve slově "Crimson" představují texty skladeb 1 - 4. Vzhledem k tomu, že obrazy reprezentující "Lizard" jsou středověkého obsahu - líčí Prince Ruperta, jeho okolí (včetně páv), a Battle of Glass Tears - představující další čtyři skladby vedle sebe středověké a současné scény. Obraz kolem písmene "i" v "Crimson" například zobrazuje Beatles, odpovídající jejich pseudonymnímu vzhledu v textu, na "Happy Family" kolem "n" na přední straně je zobrazen Rupert Bear, jak pilotuje žluté letadlo. Vnitřek obálky se skládá z mramorového vzoru podle Koraz tapety.
Skupina: Robert Fripp - Guitar, Mellotron, Devices Greg Lake - Vocals Michael Giles - Drums Peter Giles - Bass Keith Tippett - Piano Mel Collins - Saxes, Flute Gordon Haskell - Vocals (03) Peter Sinfield - Words	In The Wake Of Poseidon Vyšlo 15. května 1970, Island, ILPS 9127 CD DGM 0502 (2005) 35th Anniversary edition Seznam skladeb: 01. Peace - A Beginning (0:49) 02. Pictures Of A City (8:03)    a. 42nd At Treadmill 03. Cadence And Cascade (4:27) 04. In The Wake Of Poseidon (7:56)    a. Libra's Theme 05. Peace - A Theme (1:15) 06. Cat Food (4:54) 07. The Devil's Triangle (11:39)    a. Merday Morn    b. Hand Of Sceiron    c. Garden Of Worm 08. Peace - An End (1:53) Total Time: (40:56) Bonus tracks on 35th Anniversary edition: 09. Cat Food (single version) (2:47) 10. Groon (single B-side) (3:31) Nahráváno leden - duben 1970, Wessex Sound Studios, London. Producer Robert Fripp, Peter Sinfield
Obraz na obálce nazývá 12 archetypů 12 nebo také 12 tváří lidstva. Barevné obrázky namaloval Tammo De Jongh v roce 1967. Album "In the Wake of Poseidon" obsahuje celkem osm skladeb. Jeho úvod i závěr tvoří krátké vokální písně "Peace - A Beginning" a "Peace - An End", jejich motiv je instrumentálně zopakován i uprostřed desky jako "Peace - A Theme". Některé skladby ("Pictures of a City" a "The Devil's Triangle") hráli King Crimson již na koncertech v roce 1969, přičemž instrumentální "The Devil's Triangle" je přepracovaná verze části Holstovy suity "The Planets" s názvem "Mars: Bringer of War". Skladba "Cat Food" byla společně s improvizací "Groon", která není na tomto albu obsažena, vydána jako singl. Přebal alba tvoří obraz z roku 1967 od Tamma De Jongha s názvem 12 archetypů čili 12 tváří lidstva. Dvanáct obličejů na obrázku představuje: 01. The Fool (Fire and Water) - Blázen (Oheň a voda): smějící se muž s řídkou bradkou. 02. The Actress (Water and Fire) - Herečka (voda a oheň): Egyptská dívka s dlouhými perlovými náušnicemi a mnoha perlovými náhrdelníky kolem krku, má v očích slzy. 03. The Observer (Air and Earth) - Pozorovatel (vzduch a země): vědec s kulatými brýlemi posunutými nad obočí, většina hlavy je holá s bílými vlasy po stranách, jeho levá ruka podepírá bradu, vypadá zamyšleně. 04. The Old Woman (Earth and Air)- Stařena (země a vzduch): žena s vrásčitou tváří hodně zabalená proti chladu. 05. The Warrior (Fire and Earth) - Bojovník (Fire and Earth): temný a mocný válečník s tváři v černé a červené barvě. Nosí ocelovou přilbu, má široký hranatý obličej, otevřená ústa s hranatými zuby a plnou černou bradku. 06. The Slave (Earth and Fire) - Otrok (Země a Oheň): černoch s velkými zlatými náušnicemi a prstenem přes nos, jeho rty jsou plné a růžové, oči napůl zavřené, svůdný a smyslný, ale výraz je vřelý a přátelský. 07. The Child (Water and Air) - Dítě (voda a vzduch): obraz nevinnosti, dívka s jemným sladkým úsměvem a mašličkami ve tvaru motýlu na každé straně jejích dlouhých zlatých vlasů, oči jsou velké a mdlé a má jemný sladký úsměv na rtech. Nosí zlatý řetízek, na jehož konci je malý zlatý klíč. 08. The Patriarch (Air and Water) - Patriarcha (vzduch a voda): starý filozof s protáhlým obličejem a dlouhými bílými vlasy a dlouhými bílými vousy a knírem, bílé huňaté obočí, všude kolem jsou tvary jako květiny nebo sněhové vločky, čelo má svraštělé až k nosu a je módně oblečen. 09. The Logician (Air and Fire) - Logik (vzduch a oheň): vědec nebo čaroděj s protáhlým obličejem, tmavými vlasy a dlouhými tmavými vousy, zdá se, že drží dlouhou hůl či hůlku svoji pravou rukou a levou se drží nahoře a je obklopen hvězdami. 10. The Joker (Fire and Air) - Vtipálek (oheň a vzduch): obrazek v jasně červené a žluté barvě je usmívající se s rozjásanýma očima Harlequin ve svém typickém zlatě zdobeném trojúhelníkovém klobouku. 11. The Enchantress (Water and Earth) - Očarovaná (voda a země): smutná dívka se slzami, její dlouhé tmavé vlasy má rozpuštěné do strany přes obličej a obočí zprava doleva. 12. Mother Nature (Earth and Water) - Matka Příroda (země a voda): Leží spící ve vysoké trávě, jeji silueta obličeje je při pohledu z levé strany a všude kolem jsou květiny a motýli.
Skupina: Robert Fripp - Guitar Michael Giles - Drums, Percussion, Backing Vocals Ian McDonald - Saxophone, Reeds, Woodwind, Flute, Clarinet, Vibes, Keyboards, Mellotron, Backing Vocals Greg Lake - Bass Guitar, Vocals Peter Sinfield - Lyrics, Illumination	In The Court Of The Crimson King Vyšlo 10. října 1969, Atlantic, Atlantic 8245 CD Virgin 848099 (2001) LP EG EGLP-1 CD Plan 9/Caroline 1502 CD Caroline 1502 (1999) CS EG EGMC-1 CD EMI 811270 CD Discipline GM UK (2005) Seznam skladeb: 01. 21st Century Schizoid Man (7:20)    a. Mirrors 02. I Talk To The Wind (6:05) 03. Epitaph (8:47)    a. March For No Reason    b. Tomorrow And Tomorrow 4. Moonchild (12:11)    a. The Dream    b. The Illusion 5. The Court Of The Crimson King (9:22)    a. The Return Of The Fire Witch    b. The Dance Of The Puppets Total Time: (43:53) Nahráváno 21. července - 21. srpna 1969, Wessex Sound Studios, London. Producer: King Crimson
Počítačový programátor Barry Godber (1946-1970) namaloval přebal alba ve svých 23 letech v roce 1969. Godber zemřel v únoru 1970 na infarkt krátce po vydání alba. Byl to jeho jediný obal alba, který nyní vlastní Robert Fripp. Fripp o něm prohlásil: Peter přinesl tento obraz a kapele se to líbilo. Nedávno jsem se dal pryč originál z kanceláře EG, protože byl neustále vystaven jasnému světlu, a bylo riziko, že se zničí, tak jsem jej ukryl. Tvář na vnější straně je Schizoid Man a na vnitřní straně je to Král Crimson. Pokud je na obalu usmívající se obličej, oči odhalují neuvěřitelný smutek. Co k tomu dodat? Odráží to hudbu. Skladby na album "In the Court of the Crimson King" vznikaly postupně od založení King Crimson v listopadu 1968 a skupina je zdokonalovala v první polovině roku 1968 hraním na koncertech. Jedinou písní, která byla převzata z repertoáru předchozí skupiny Giles, Giles and Fripp, se stala "I Talk to the Wind". Na albu se nachází pět dlouhých skladeb (nejkratší má šest minut) a většina z nich je rozdělena na podčásti. Na hudbě se podílela celá skupina, ačkoliv hlavním skladatelem byl v té době Ian McDonald. Texty pochází od Petera Sinfielda, který také vymyslel název kapely King Crimson.

Skupina: Robert Fripp - Guitars, Soundscapes Tony Levin - Bass & Chapman Stick Mel Collins - Alto & Soprano Saxophones, Flute Gavin Harrison - Drums & Percussion Jakko M Jakszyk - Guitars, Vocals, Gu Zheng, Keyboards	A Scarcity Of Miracles Vyšlo 2011, Inner Knot Records Seznam skladeb: 01. A Scarcity Of Miracles (7:27) 02. The Price We Pay (4:49) 03. Secrets (7:48) 04. This House (8:37) 05. The Other Man (5:59) 06. The Light Of Day (9:02) Total Time: (42:22)
Skupina: Robert Fripp - Guitar, Soundscapes Adrian Belew - Guitar, Additional "V Drumming" (03) Trey Gunn - Bass Touch Guitar, Baritone Guitar Pat Mastelotto - Traps and Buttons	Heaven And Earth - ProjeKct X Vyšlo 2000, Sanctuary Seznam skladeb: 01. The Business of Pleasure (2:44) 02. Hat in The Middle (3:43) 03. Side Window (3:08) 04. Maximizer (6:29) 05. Strange Ears (Aging Rapidly) (9:36) 06. Overhead Floor Mats Under Toe (5:46) 07. Six O'Clock (4:09) 08. Superbottomfeeder (8:08) 09. One E and (3:07) 10. Two Awkward Moments (1:10) 11. Demolition (7:04) 12. Conversation Pit (2:11) 13. Cin Alayi (1:57) 14. Heaven and Earth (8:13) 15. Belew Jay Way (5:03) Total Time: (72:21)
Continuing the research and development work of King Crimson's present lineup, ProjeKct X is the Double Duo's alter-ego. Heaven and Earth was recorded during the rehearsals and recording of The ConstruKction of Light by King Crimson at StudioBelew. Additional recording at: Ade's Garage, Pat's Garage, and The Apartment.
Skupina: Robert Fripp - Guitar Adrian Belew - V-drums Trey Gunn - Touch Guitar, Guitar Synth	Space Groove - ProjeKct Two Vyšlo 1998, Discipline (Global Mobile), DGM-9801 Seznam skladeb: CD1: Space Groove (38:58) 01. Space Groove II (19:03) 02. Space Groove III (2:40) 03. Space Groove I (17:13) CD2: Vector Patrol (51:36) 01. Happy Hour On Planet Zarg (4:56) 02. Is There Life On Zarg? (2:25) 03. Low Life In Sector Q-3 (1:32) 04. Sector Shift (0:46) 05. Laura In Space (3:17) 06. Sector Drift (0:54) 07. Sector Patrol (3:41) 08. In Space There Is No North, In Space There Is No South, In Space There Is No East, In Space There Is No West (2:52) 09. Vector Patrol (3:41) 10. Deserts Of Arcadia (North) (8:57) 11. Deserts Of Arcadia (South (4:11) 12. Snake Drummers Of Sector Q-3 (0:26) 13. Escape From Sagittarius A (10:53) 14. Return To Station B (3:03) Total Time: (90:34)

Skupina: Robert Fripp - Guitar, Keyboards Gavin Harrison - Drums Pat Mastelotto - Drums Mel Collins - Saxophones & Flute Tony Levin - Bass, Stick, Voice Jakko Jakszyk - Guitars & Voice Jeremy Stacey - Drums & Keyboards	Music Is Our Friend (Live in Washington and Albany, 2021) Vyšlo 2021, (UK) Seznam skladeb: CD1: 01. Introductory Soundscape () 02. The Hell Hounds Of Krim () 03. Larks' Tongues In Aspic Part I () 04. Pictures Of A City () 05. The Court Of The Crimson King () 06. Red () 07. Tony Cadenza Deals It Slitheryacious-To-The-Max () 08. Neurotica () 09. One More Red Nightmare () 10. Indiscipline () CD2: 01. Epitaph () 02. Radical Action II () 03. Level Five () 04. Starless () 05. 21st Century Schizoid Man () 06. Tony Cadenza Serves It Piping Hot () 07. Discipline () 08. Larks' Tongues In Aspic Part II () 09. Islands () Total Time: (00:00)
Skupina: Robert Fripp - Guitar, Keyboards Gavin Harrison - Drums Pat Mastelotto - Drums Mel Collins - Saxophones & Flute Tony Levin - Bass, Stick, Voice Jakko Jakszyk - Guitars & Voice Jeremy Stacey - Drums & Keyboards	Pictures Of A Show Vyšlo 2018, (UK) Seznam skladeb: 01. Larks’ Tongues In Aspic III () 02. Three Of A Perfect Pair () 03. Sleepless () 04. Thela Hun Ginjeet () 05. Man With An Open Heart () 06. Sartori In Tangier () 07. Heartbeat () 08. Discipline () 09. Industry () 10. Matte Kudasai () 11. Frame By Frame () 12. Red () 13. Indiscipline () 14. Larks’ Tongues In Aspic II () 15. Elephant Talk () Total Time: (00:00)
Skupina: Robert Fripp - Guitar, Keyboards Gavin Harrison - Drums Pat Mastelotto - Drums Mel Collins - Saxophones & Flute Tony Levin - Bass, Stick, Voice Jakko Jakszyk - Guitars & Voice Jeremy Stacey - Drums & Keyboards	Live In Vienna Vyšlo 27. září 2017 (limited release) 6. dubna 2018 (full release), DGM/Panegyric Seznam skladeb: Disc One: First Set: (Vienna, 2016) 01. Walk On: Soundscapes: Monk Morph Music Of The Chamber (2:31) 02. Hell Hounds Of Krim (3:39) 03. Pictures of A City (8:40) 04. Lizard (The Battle of Glass Tears - Part I: Dawn Song) (2:19) 05. Suitable Grounds For The Blues (4:46) 06. VROOOM (5:13) 07. The Construkction Of Light (Part I only) (6:37) 08. The Court Of The Crimson King (7:18) 09. The Letters (6:14) 10. Sailors’ Tale (6:18) 11. Interlude (2:45) 12. Radical Action II (2:15) 12. Level V (7:28) Total Time: (66:03) Disc Two: Second Set: Vienna, 2016 01. Fairy Dust Of The Drumsons (1:42) 02. Peace: An End (1:54) 03. Cirkus (7:32) 04. Indiscipline (8:50) 05. Epitaph (8:47) 06. Easy Money (10:07) 07. Devil Dogs Of Tessellation Row (3:03) 08. Red (6:41) 09. Meltdown (4:16) 10. Larks’ Tongues In Aspic Part Two (7:00) 11. Starless (13:03) Total Time: (72:55) Disc Three: Encores and Expansions 01. Fracture (5:23) 02. Heroes (10:56) 03. 21st Century Schizoid Man (13:07) 04. Schoenberg Softened His Hat (11:45) 05. Ahriman’s Ceaseless Corruptions (6:04) 06. Spenta’s Counter Claim (0:58) Total Time: (48:13)
"Live In Vienna" nahraná 1. prosince 2016 je nový 3CD set od King Crimson. Představuje se na ní i skladba "Fracture", jedna z nejuznávanějších kompozic KC a naposledy zahraných v roce 1974. Album vyšlo 6. dubna 2018 a obsahuje dva úplné záznamy z první a druhé sestavy večerního show. Třetí disk zahrnuje sérii zvukových záběrů upravených do nově sekvenovaných skladeb. Vypracovaný z úvodní hudby (složený / improvizovaný znovu během každého večera) a přestavili je Robert Fripp, Mel Collins a Tony Levin, tato základní součást současných živých KC ukazuje také jeho nejkompletnější prezentace dosud. Kromě toho třetí disk obsahuje dlouho očekávaný živě nahraný debut "Fracture" v sestavě 2016, která se konala v Kodani.
Skupina: Robert Fripp - Guitars, Keyboards, Liner notes Tony Levin - Bass, Chapman Stick, Voice, Photography Gavin Harrison - Drums Pat Mastelotto - Drums Jeremy Stacey - Drums, Keyboards Bill Rieflin - Keyboards Jakko Jakszyk - Guitars, Flute, Voice Mel Collins - Saxophone, Flute	Live In Chicago Vyšlo 28. června 2017, DGM, KCXP5003 Seznam skladeb: CD 1: 01. Bellscape & Orchestral Werning (Robert Fripp) (2:29) 02. Larks’ Tongues In Aspic: Part One (David Cross, Fripp, John Wetton, Bill Bruford, Jamie Muir) (9:27) 03. Neurotica (Adrian Belew, Bruford, Fripp, Tony Levin) (4:54) 04. The Errors (Jakko Jakszyk, Gavin Harrison, Fripp) (4:54) 05. Cirkus (Peter Sinfield, Fripp) (7:31) 06. The Lizard Suite (Sinfield, Fripp) (11:21) 07. Fallen Angel (Wetton, Richard Palmer-James, Fripp) (6:01) 08. Larks’ Tongues In Aspic: Part Two (Fripp) (7:08) 09. Islands (Sinfield, Fripp) (9:50) 10. Pictures Of A City (Sinfield, Fripp) (9:59) Total Time: (73:34) CD 1: 01. Indiscipline (Belew, Bruford, Fripp, Levin 8:01) 02. The ConstruKction Of Light (Part I only) (Belew, Pat Mastelotto, Fripp, Trey Gunn) (6:20) 03. Easy Money (Wetton, Palmer-James, Fripp) (9:34) 04. The Letters (Fripp, Sinfield) (6:37) 05. Interlude (Fripp) (2:29) 06. Meltdown (Jakszyk, Fripp) (4:22) 07. Radical Action II (Fripp) (2:28) 08. evel Five ( Mastelotto, Fripp, Gunn) (7:03) 09. Starless (Bruford, Cross, Wetton, Palmer-James, Fripp) (14:55) 10. 'Heroes' (David Bowie cover) Brian Eno, David Bowie) (4:27) 11. 21st Century Schizoid Man (Greg Lake, Ian McDonald, Michael Giles, Sinfield, Fripp) (15:55) Total Time: (82:11) Photography, Liner notes, Production, Mastering: David Singleton Mixing: Chris Porter
Skupina: Front Line Pat Mastelotto - Drums, Electronic Percussion Bill Rieflin - Drums, Electronic Percussion, Keyboards Gavin Harrison - Drums, Electronic Percussion Back Line Robert Fripp - Guitar, Guitar Synth, Keyboards Jakko Jakszyk - Guitars, Vocals Tony Levin - Basses, Chapman Stick, Backing Vocals Mel Collins - Saxophones, Flutes	Live In Toronto Vyšlo 29. února 2016 digitálně, 17. března 2016 CD, DGM, DGM5013 Seznam skladeb: CD 1: 01. Threshold Soundscape (Robert Fripp, Tony Levin, Mel Collins) (4:00) 02. Larks’ Tongues in Aspic: Part One (David Cross, Fripp, John Wetton, Bill Bruford, Jamie Muir) (10:30) 03. Pictures of a City (Fripp, Peter Sinfield) (8:32) 04. VROOOM (Adrian Belew, Fripp, Levin, Trey Gunn, Bruford, Pat Mastelotto) (5:19) 05. Radical Action (To Unseat the Hold of Monkey Mind) (Jakko Jakszyk, Fripp) (3:21) 06. Meltdown (Jakszyk, Fripp) (4:51) 07. The Hell Hounds Of Krim (Gavin Harrison, Bill Rieflin, Mastelotto) (3:31) 08. The ConstruKction Of Light (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (6:45) 09. Red (Fripp) (6:47) 10. Epitaph (Fripp, Ian McDonald, Greg Lake, Michael Giles, Sinfield) (9:02) CD 1: 01. Banshee Legs Bell Hassle (Harrison, Rieflin, Mastelotto) (1:44) 02. Easy Money (Fripp, Wetton, Richard Palmer-James) (8:34) 03. Level Five (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (7:04) 04. The Letters (Fripp, Sinfield) (5:39) 05. Sailor’s Tale (Fripp) (6:57) 06. Starless (Cross, Fripp, Wetton, Bruford, Palmer-James) (15:19) 07. The Court Of The Crimson King (McDonald, Sinfield) (7:18) 08. 21st Century Schizoid Man (Fripp, McDonald, Lake, Giles, Sinfield) (11:42) Total Time: (126:56) Recorded on 20 November 2015 at Queen Elizabeth Theatre, Toronto, Canada Audio recorder: Trevor Wilkens
Skupina: Robert Fripp - Guitar Gavin Harrison - Drums Bill Rieflin - Drums Pat Mastelotto - Drums Tony Levin - Bass & Stick Mel Collins - Saxophones & Flute Jakko Jakszyk - Guitars & Voice	Live At The Orpheum Vyšlo leden 2015, DGM/Panegyric Seznam skladeb: 01. Walk On: Monk Morph Chamber Music (2:34) 02. One More Red Nightmare (6:07) 03. Banshee Legs Bell Hassle (1:40) 04. The ConstruKction Of Light (6:32) 05. The Letters (4:57) 06. Sailor’s Tale (6:51) 07. Starless (12:15) Total Time: (40:56) Nahráno živě v The Orpheum, Los Angeles, USA, 30. září a 1. října 2014
Skupina: Robert Fripp - Guitar Adrian Belew - Guitar, Vocals Trey Gunn - Warr Guitar Pat Mastelotto - Drums, Percussion	EleKtrik: Live in Japan Vyšlo 2003, Discipline Global Mobile, DGM0302 (UK) WHD Entertainment, Inc. IECP-10049 Japan 2006 Discipline Global Mobile DGM0519 Europe 2008 Seznam skladeb: 01. Introductory Soundscape (Robert Fripp) (5:05) 02. The Power To Believe (Part I: A Cappella) (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (0:42) 03. Level Five (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (7:23) 04. ProzaKc Blues (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (6:01) 05. EleKtrik (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (8:02) 06. Happy With What You Have To Be Happy With (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (4:15) 07. One Time (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) (6:01) 08. Facts Of Life (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (5:30) 09. The Power To Believe (Part II: Power Circle) (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (8:45) 10. Dangerous Curves (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (6:03) 11. Larks' Tongues In Aspic (Part IV) (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (10:34) Including: "I Have a Dream" 12. The World's My Oyster Soup Kitchen Floor Wax Museum (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (6:32) Total Time: (74:53) Recorded Recorded at Kouseinenkin Kaikan, Tokyo, Japan, April 16, 2003
Skupina: Robert Fripp - Guitar Greg Lake - Bass Guitar, Lead Vocals Ian McDonald - Flute, Saxophone, Mellotron, Vocals Michael Giles - Drums, Percussion, Vocals Design - Hugh O'Donnell Edited By [Digital Editing] Alex R. Mundy Lyrics [Words], Mixed [Original Live Concert Mix], Other [Illumination] - Peter Sinfield	Live In Hyde Park, July 5, 1969 Vyšlo září 2002, Discipline Global Mobile Seznam skladeb: 01. 21st Century Schizoid Man (Fripp, Lake, McDonald, Giles, Sinfield) (6:37) 02. In The Court Of The Crimson King (McDonald, Sinfield) (6:31) 03. Get Thy Bearings (arr. Lake, McDonald, M.Giles, Fripp / Written Donovan) (9:41) 04. Epitaph (Fripp, Lake, McDonald, Giles, Sinfield) (4:28) 05. Mantra (Fripp, Lake, McDonald, Giles, Sinfield) (3:04) 06. Travel Weary Capricorn (Fripp, Lake, McDonald, Giles, Sinfield) (5:37) 07. Mars (arr. Lake, McDonald, M.Giles, Sinfield, Fripp / Written Holst) (4:00) 08. Band Reunion Meeting (15:20) (Epitaph Playback, London, March 15, 1997) (Featuring - Dik Fraser, Richard Vickers Photography - Ingrid Pape) 09. 21st Century Schizoid Man (Instrumental) (Fripp, Lake, McDonald, Giles, Sinfield) (6:48) (Morgan Studios, June 12, 1969) Total Time: (:) From the 5th July, 1969 performance at Hyde Park in London, England Producer - David Singleton, Robert Fripp Label Code: LC 00614 Matrix/Runout: 7695-DGMCOL15 Other (Mastering SID Code): IFPI LT05 Other (Mould SID Code): IFPI A631
Toto album je věnováno památce in memoriam Richardu Vickersovi. Vzhledem k problémům při zajištění práv ode všech původních členů, byla tato verze odkložena na září roku 2002, přesto si zachovává své původní katalogové číslo.
Skupina: Robert Fripp - Guitar, Mellotron Boz Burrell - Bass Guitar, Lead Vocals Mel Collins - Saxophone, Flute, Mellotron Ian Wallace - Drums, Percussion, Backing Vocals Peter Sinfield - VCS3 První disk se skládá z živých nahrávek provedených druhou aktivní sestavou kapely (Robert Fripp, Boz Burrell, Mel Collins, Ian Wallace, Peter Sinfield) zaznamenané v letech 1971 a 1972. Druhý disk se skládá z úryvků představení písně "21st Century Schizoid Man" zaznamenané současně - to byly editovány spolu a vytvořily jediný 46-minutový opus jako rozšířenou verzi skladby.	Ladies Of The Road Vyšlo 12. listopadu 2002, Discipline Global Mobile, DGM0203 Seznam skladeb: Disc 1 01. Pictures of a City (Fripp, Sinfield) (8:46) From the album Live at Summit Studios 02. The Letters (Fripp, Sinfield) (4:42) From the album Live at Plymouth Guildhall 03. Formentera Lady (Fripp, Sinfield) (6:41) Abridged, from the album Live in Detroit, MI 04. The Sailor's Tale (Fripp) (5:43) Abridged, from the album Live in Detroit, MI 05. Cirkus (Fripp, Sinfield) (7:58) From the album Live in Detroit, MI 06. Groon (Fripp) (6:52) Abridged, from the album Live at Summit Studios 07. Get Thy Bearings (Donovan Leitch) (8:33) From the album Live at Plymouth Guildhall 08. 21st Century Schizoid Man (Fripp, M.Giles, Lake, McDonald, Sinfield) (8:57) From the album Live at Summit Studios 09. The Court of the Crimson King (McDonald, Sinfield) (0:48) From the album Live in Detroit, MI Disc 2 01. 21st Century Schizoid Man (Fripp, Giles, Lake, McDonald, Sinfield) (1:44) Baseball Park, Jacksonville - February 26, 1972 02. Schizoid Men (edit 1) (Burrell, Collins, Fripp, Wallace) (4:46) Baseball Park, Jacksonville - February 26, 1972 03. Schizoid Men (edit 2) (Burrell, Collins, Fripp, Wallace) (3:12) Sound Track, Denver - March 14, 1972 04. Schizoid Men (edit 3) (Burrell, Collins, Fripp, Wallace) (5:15) Kemp Coliseum, Orlando - February 27, 1972 05. Schizoid Men (edit 4) (Burrell, Collins, Fripp, Wallace) (6:22) Armoury, Wilmington - February 11, 1972 (Late Show) 06. Schizoid Men (edit 5) (Burrell, Collins, Fripp, Wallace) (3:56) The Barn, Peoria - March 10, 1972 07. Schizoid Men (edit 6) (Burrell, Collins, Fripp, Wallace) (5:13) Stanley Warner Theater, Pittsburgh - March 06, 1972 08. Schizoid Men (edit 7) (Burrell, Collins, Fripp, Wallace) (3:18) Armoury, Wilmington - February 11, 1972 (Early Show) 09. Schizoid Men (edit 8) (Burrell, Collins, Fripp, Wallace) (5:01) Grande Ballroom, Detroit - February 17, 1972 10. Schizoid Men (edit 9) (Burrell, Collins, Fripp, Wallace) (3:23) FairGround Coliseum, Indianapolis - March 11, 1972 11. Schizoid Men (edit 10) (Burrell, Collins, Fripp, Wallace) (4:56) Sound Track, Denver - March 13, 1972 12. Schizoid Men (edit 11) (Burrell, Collins, Fripp, Wallace) (5:42) Riverside Theatre, Milwaukee - March 08, 1972
Skupina: Robert Fripp - Guitar Adrian Belew - Guitar, Vocals Tony Levin - Bass Guitar, Electric Double Bass, Chapman Stick Trey Gunn - Warr Guitar Bill Bruford - Drums, Percussion Pat Mastelotto - Drums, Percussion	VROOOM VROOOM Vyšlo 12. listopadu 2001, 2CD, Discipline Global Mobile Seznam skladeb: Disc one Tracks 1-10 and 12 recorded at the Metropolitan Theater, Mexico City, Mexico, 2-4 August 1996 Track 11 recorded at the Longacre Theater, New York, USA, 20 November 1995 01. VROOOM VROOOM (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) (5:01) 02. Coda: Marine 475 (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) (2:44) 03. Dinosaur (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) (5:05) 04. B'Boom (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) (4:51) 05. THRAK (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) (6:39) 06. The Talking Drum (Bruford, Cross, Fripp, Muir, Wetton) (4:03) 07. Larks' Tongues in Aspic (Part II) (Fripp) (6:13) 08. Neurotica (Belew, Bruford, Fripp, Levin) (3:40) 09. Prism (Pierre Favre) (4:24) 10. Red (Fripp) (7:03) 11. Improv: Biker Babes of the Rio Grande (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) (2:27) 12. 21st Century Schizoid Man (Fripp, M.Giles, Lake, McDonald, Sinfield) (7:37) Disc two Tracks 1-13 recorded at the Longacre Theater, New York, USA, 20-22/24-25 November 1995 Track 14 recorded at the Wiltern Theater, Los Angeles, USA, 30 June 1995 01. Conundrum (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) (1:57) 02. Thela Hun Ginjeet (Belew, Bruford, Fripp, Levin) (6:44) 03. Frame by Frame (Belew, Bruford, Fripp, Levin) (5:12) 04. People (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) (6:12) 05. One Time (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) (5:52) 06. Sex Sleep Eat Drink Dream (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) (4:55) 07. Indiscipline (Belew, Bruford, Fripp, Levin) (7:16) 08. Two Sticks (Gunn, Levin) (1:50) 09. Elephant Talk (Belew, Bruford, Fripp, Levin) (5:14) 10. Three of a Perfect Pair (Belew, Bruford, Fripp, Levin) (4:16) 11. B'Boom (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) (3:47) 12. THRAK (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) (6:43) 13. Free as a Bird (George Harrison, John Lennon, Paul McCartney, Ringo Starr) - 3:03 14. Walking on Air (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) (5:35) Total Time: (128:37) Toto album obsahuje nejnovější zaznamenanou živou verzi "21st Century Schizoid Man", která ještě nebyla hrána živě od roku 1996.
Disc 1 Vrooom Vrooom obsahuje převážně stejné nahrávky jako z roku 1999 živé album Live in Mexico City (původně k dispozici pouze ke stažení jako Windows Media Audio). Jedenáctá skladba na disku "Biker Babes of the Rio Grande" je alternativní verze skladby "Fearless and Highly Thrakked", která se objevila v THRaKaTTaK (1996) (skladba 2) a "King Crimson on Broadway" (2CD set, 1999) (disc 2, 12). Disc 2 Vrooom Vrooom pochází většinou ze stejných nahrávek jako živé album "King Crimson on Broadway" z roku 1999.
Skupina: Robert Fripp - Guitar, Mellotron Adrian Belew - Guitar, Vocals Trey Gunn - Warr Guitar, Vocals Pat Mastelotto - Drums	Level Five - Limited Edition Tour Vyšlo 2001, Discipline Global Mobile, DGM0106 (UK, Europe, US) Seznam skladeb: 01. Dangerous Curves 02. Level Five 03. Virtuous Circle 04. The Construkction Of Light 05. The Deception Of The Thrush 06. Hidden Track (at 7:42) 07. Improv: ProjeKct 12th & X Total Time: (:) Discipline Global Mobile DGM0106
Skvělá nahrávka a úžasný příklad živého hraní sestavy Mastelotto, Fripp, Gunn a Belew ery...
Skupina: Robert Fripp - Guitar Adrian Belew - Guitar, Vocals Trey Gunn - Warr Guitar, Vocals Pat Mastelotto - Drums CD1 a CD2 nahrával a mixoval George Glossop, produkoval David Singleton a Alex R. Mundy. CD 3 nahrával Ken Latchney, produkoval a mixoval Pat Mastelotto a Bill Munyon. Album obsahuje nahrávky z evropského turné King Crimson od května do července 2000 převzaté z nahrávek DAT front-of-house mixpultu. King Crimson v roce 2000 byli na evropském turné na podporu studiového alba "The ConstruKction of Light". Členové kapely v té době byli Fripp, Belew, Gunn a Mastelotto. Bruford předtím opustil skupinu a Tony Levin se neúčastnil v tomto konkrétním projektu King Crimson kvůli jiným závazkům. Třetí Disk obsahuje Improvizace KAPELY z různých pořadů, které jsou často slepeny ve stejné stopě. Poznámky popisují disk jako "soudržné prezentace z řady nesouvislých událostí". Disc 2 ze sady obsahuje záběry, spustitelné pomocí Windows Media Player. Je vyžadováno heslo pro přístup k této videozáznamům.	Heavy ConstruKction 3CD, vyšlo prosinec 2000, Discipline Global Mobile, DGM0013 (US) Seznam skladeb: Disc 1 01. Into the Frying Pan (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (6:20) (Recorded at Circus Krone, Munich, Germany, 4.6.2000) 02. The ConstruKction of Light (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (8:29) (Recorded at Museumsplatz, Bonn, Germany, 6.6.2000) 03. ProzaKc Blues (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (5:25) (Recorded at Olympia, Paris, France, 25.6.2000) 04. München (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (8:35) (Recorded at Circus Krone, Munich, Germany, 4.6.2000) 05. One Time (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) (5:44) (Recorded at Roma, Warsaw, Poland, 11.6.2000) 06. Dinosaur (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) (5:24) (Recorded at Roma, Warsaw, Poland, 11.6.2000) 07. VROOOM (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) (4:44) (Recorded at Arena, Poznań, Poland, 9.6.2000) 08. FraKctured (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (8:46) (Recorded at Amager Bio, Copenhagen, Denmark, 27/28.5.2000, Museumsplatz, Bonn, Germany, 6.6.2000) 09. The World's My Oyster Soup Kitchen Floor Wax Museum (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (7:38) (Recorded at Museumsplatz, Bonn, Germany, 6.6.2000) 10. Bonn (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (9:22) (Recorded at Museumsplatz, Bonn, Germany, 6.6.2000) Disc 2 AUDIO 01. Sex Sleep Eat Drink Dream (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (4:30) Recorded at Zeleste, Barcelona, Spain, 27.6.2000 02. Offenbach (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (6:30) Recorded at Stadthalle, Offenbach, Germany, 7.6.2000 03. Cage (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) (3:54) Recorded at Stadthalle, Offenbach, Germany, 7.6.2000 04. Larks' Tongues in Aspic (Part IV) (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (12:51) Recorded at Olympia, Paris, France, 25.6.2000 05. Three of a Perfect Pair (Belew, Bruford, Fripp, Levin) (3:42) Recorded at L'Ampiteatro, Gardone Riviera, Italy, 21.6.2000 06. The Deception of the Thrush (Belew, Fripp, Gunn) (8:26) Recorded at Shepherds Bush Empire, London, UK, 3.7.2000 07. Heroes (David Bowie, Brian Eno) (6:11) Recorded at Roma, Warsaw, Poland, 11.6.2000 VIDEO Recorded at the Citta della Musica, Rome, Italy, 23.6.2000 01. Rome (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) 02. Lark's Tongues In Aspic (Part IV) (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) 03. Cage (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) 04. The World's My Oyster Soup Kitchen Floor Wax Museum (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) 05. Sex Sleep Eat Drink Dream (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) 06. VROOOM (Belew, Bruford, Fripp, Gunn, Levin, Mastelotto) Disc 3 01. Sapir (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (5:40) Recorded at Olympia, Paris, France, 25.6.2000 Shepherds Bush Empire, London, UK, 3.7.2000 02. Blastic Rhino (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (4:11) Recorded at Museumsplatz, Bonn, Germany, 6.6.2000 Archa Theatre, Prague, Czech Republic, 13.6.2000 L'Ampiteatro, Gardone Riviera, Italy, 21.6.2000 La Riviera, Madrid, Spain, 29.6.2000 03. Lights Please (Part I) (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (0:58) Unknown Venue 04. ccccSeizurecc (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (6:02) Recorded at Stuttgart, Germany, 3.6.2000 Circus Krone, Munich, Germany, 4.6.2000 Arena, Poznań, Poland, 9.6.2000 Piazza Cima, Conegliano Veneto, Italy, 20.6.2000 Citta Della Musica, Rome, Italy, 23.6.2000 Shepherds Bush Empire, London, UK, 3.7.2000 05. Off and Back (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (4:11) Recorded at Stadthalle, Offenbach, Germany, 7.6.2000 06. More (and Less) (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (3:14) Recorded at Citta Della Musica, Rome, Italy, 23.6.2000 Zeleste, Barcelona, Spain, 27.6.2000 07. Beautiful Rainbow (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (6:59) Recorded at Kursaal Palace, San Sebastián, Spain, 38.6.2000 08. 7 Teas (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (4:07) Recorded at Amager Bio, Copenhagen, Denmark, 27/28.5.2000 Circus Krone, Munich, Germany, 6.6.2000 09. Tomorrow Never Knew Thela (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (4:49) including "Tomorrow Never Knows" (John Lennon, Paul McCartney) Recorded at Roma, Warsaw, Poland, 10.6.2000 Archa Theatre, Prague, Czech Republic, 13.6.2000 10. Uböö (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (7:59) Recorded at La Riviera, Madrid, Spain, 29.6.2000 Shepherds Bush Empire, London, UK, 3.7.2000 11. The Deception of the Thrush (Belew, Fripp, Gunn) (11:10) Recorded at Columbia Halle, Berlin, Germany, 31.5.2000 Citta Della Musica, Rome, Italy, 23.6.2000 Olympia, Paris, France, 25.6.2000 Teatro Kursaal, San Sebastián, Spain, 28.6.2000 12. Arena of Terror (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (3:24) Recorded at Arena, Poznań, Poland, 9.6.2000 13. Lights Please (Part II) (Belew, Fripp, Gunn, Mastelotto) (4:55) Unknown Venue Total Time: (184:17)
Skupina: Adrian Belew - Guitars, Vocals Robert Fripp - Guitars Tony Levin - Bass, Stick Bill Bruford - Drums, Percussion	Live At Cap D'Agde 1982 Vyšlo 1999, Discipline Global Mobile, CLUB4 Seznam skladeb: 01. Waiting Man (7:09) 02. Thela Hun Ginjeet (4:30) 03. Matte Kudasai (3:58) 04. The Sheltering Sky (9:48) 05. Neil And Jack And Me (5:38) 06. Elephant Talk (4:57) Bonus Tracks: Live At Frejus, 1982 07. Indiscipline (12:31) 08. Heartbeat (4:05) 09. Larks’ Tongues In Aspic (Part II) (7:50) Total Time: (184:17) Music: King Crimson Producer: David Singleton, Robert Fripp Mixed: Brad Davis (07-09), Robert Fripp (07-09), R. Chris Murphy (01-06) Photography [Cover]: William Coupon Tracks 1 to 6 recorded August 26th, 1982 7 to 9 recorded live at The Arena, Frejus, August 27th, 1982
Skupina: Bass, Chapman Stick - Tony Levin (01 1-9, 04 1-12) Drums, Percussion - Bill Bruford (01 1-9) Electronic Drums [Traps], Drum Programming [Buttons] - Pat Mastelotto (03 1-12) Electronic Drums [V-drums] - Adrian Belew (02 1-10) Guitar - Robert Fripp Guitar [Touch] - Trey Gunn Synthesizer - Tony Levin (01 1-9) Voice [Talker] - Trey Gunn (02 1-12) Composed: - Adrian Belew (04 5), Pat Mastelotto (04 1-12) - Robert Fripp (04 1-12) - Tony Levin (04 1-12) - Trey Gunn (04 1-12) Edited By - Alex R. Mundy [Digital Editing] (03 1-13) - David Singleton [Digital Editing] (04 1-12) - Pat Mastelotto [Digital Editing] (03 1-12) - David Singleton [Music Editor](02 1-10) Engineer - Alex R. Mundy [Assistant] (01 1-9) - Ken Latchney [Live Recording] (02 1-10) - John Sinks [Live Sound] (02 1-10) - David Singleton [Mixing] (01 1-2,4,6-9) - R. Chris Murphy [Mixing] (01 3,5, 02 1-10) - David Singleton [Recording] (01 1-9) Mastered By - David Singleton (03 1-13) - Robert Fripp (03 1-13) - David Singleton [Production Mastering] (01 1-10) - Robert Fripp (01 1-10) Mixed By - Pat Mastelotto (03 1-12) - R. Chris Murphy (04 1-12) Mixed By - Bill Munyon [With] (03 5,8-10,13) - Matt Mitchell (02) (03 1-3,11) Producer - ProjeKct One (01 1-9), ProjeKct Two (02 1-10), Tön Pröb* (03 1-12) Producer [Credited To] - David Singleton (03 1-12), Robert Fripp (03 1-12) Producer [With] - Alex R. Mundy (03 1-13), Pat Mastelotto (03 1-13)	The ProjeKcts Vyšlo 26. října 1999, Discipline Global Mobile Seznam skladeb: ProjeKct One - Live At The Jazz Cafe 01. ProjeKct One - 4 I 1 (6:11) 02. ProjeKct One - 4 II 1 (3:29) 03. ProjeKct One - 1 II 2 (4:27) 04. ProjeKct One - 4 II 4 (7:58) 05. ProjeKct One - 2 II 3 (4:27) 06. ProjeKct One - 3 I 2 (8:14) 07. ProjeKct One - 3 II 2 (6:32) 08. ProjeKct One - 2 II 4 (4:27) 09. ProjeKct One - 4 I 3 (4:32) ProjeKct Two - Live Groove 01. ProjeKct Two - Sus-tayn-Z (8:05) 02. ProjeKct Two - Heavy ConstruKction (5:11) 03. ProjeKct Two - The Deception Of The Thrush (7:33) 04. ProjeKct Two - X-chayn-jiZ (6:01) 05. ProjeKct Two - Light ConstruKction (5:17) 06. ProjeKct Two - Vector Shift To Planet Detroit (3:41) 07. ProjeKct Two - Contrary ConstruKction (4:55) 08. ProjeKct Two - Live Groove (10:50) 09. ProjeKct Two - Vector Shift To Planet Belewbeloid (1:24) 10. ProjeKct Two - 21st Century Schizoid Man (11:52) ProjeKct Three - Masque 01. ProjeKct Three - Masque 1 (5:40) 02. ProjeKct Three - Masque 2 (3:13) 03. ProjeKct Three - Masque 3 (6:17) 04. ProjeKct Three - Masque 4 (3:10) 05. ProjeKct Three - Masque 5 (3:19) 06. ProjeKct Three - Masque 6 (0:45) 07. ProjeKct Three - Masque 7 (3:21) 08. ProjeKct Three - Masque 8 (4:26) 09. ProjeKct Three - Masque 9 (2:40) 10. ProjeKct Three - Masque 10 (6:11) 11. ProjeKct Three - Masque 11 (6:24) 12. ProjeKct Three - Masque 12 (3:51) 13. ProjeKct Three - Masque 13 (5:08) ProjeKct Four - West Coast Live 01. ProjeKct Four - Ghost (Part 1) (I) (9:14) 02. ProjeKct Four - Ghost (Part 1) (II) (4:07) 03. ProjeKct Four - Ghost (Part 1) (III) (5:55) 04. ProjeKct Four - Ghost (Part 1) (IV) (5:06) 05. ProjeKct Four - Deception Of The Thrush (7:12) 06. ProjeKct Four - Hindu Fizz (4:46) 07. ProjeKct Four - ProjeKction (5:29) 08. ProjeKct Four - Ghost (Part 2) (I) (1:39) 09. ProjeKct Four - Ghost (Part 2) (II) (2:43) 10. ProjeKct Four - Ghost (Part 2) (III) (3:53) 11. ProjeKct Four - Ghost (Part 2) (IV) (1:48) 12. ProjeKct Four - Ghost (Part 2) (V) (4:57) Photography John Sinks (02 1-12), Ken Latchney (02 1-10) Lisa Mattei (02 1-10), Yuka Fujii (02 1-10) Artwork By - Steve Ball (03 1-13) - P.J. Crook (01 1-9) [Cover Art And All Booklet Pictures] - P.J. Crook (03 1-13) [Cover Painting] - John Miller (02 1-10) [Cover Picture] - Hugh O'Donnell [Design] - Steve Ball (01 1-10, 04 1-12)[Dgm Logo] Barcode: 633367991324 Label Code: LC 00614 Discipline Global Mobile - DGM9913
Skupina - Disc.1: Robert Fripp - Guitar Adrian Belew - Guitar, Voice (mimo 6), V-drums (11,12) Trey Gunn - Touch Guitar (mimo 02, 13,14) Tony Levin - Basses, Chapman Stick (mimo 11,12) Bill Bruford - Drums (mimo 11,12) Pat Mastelotto - Drums (mimo 02,06,11,12,13,14) Skupina - Disc.2: Robert Fripp - Guitar, Mellotron Mel Collins - Saxes and Flute (1,2) Boz Burrell - Bass Guitar, Lead Vocal (1,2) Ian Wallace - Drums (1,2) Ian McDonald - Sax, Flute, Mellotron, Vocal (3,4) Greg Lake - Bass Guitar, Lead Vocal (3,4) Michael Giles - Drums, Percussion, Vocal (3,4) Peter Sinfield - Words & Illumination (3,4) David Cross - Violin, Mellotron (5-8,10) John Wetton - Bass Guitar, Vocal (5-8,10) Bill Bruford - Drums, Percussion (5-10) Adrian Belew - Guitar, Voice (9) Trey Gunn - Touch Guitar (9) Tony Levin - Basses, Chapman Stick (9) Pat Mastelotto: Drums, Percussion (9) Cirkus: The Young Persons' Guide to King Crimson Live je živé kompilační album od King Crimson. Bylo vydáno v roce 1999 u labelu Virgin Records.	Cirkus: The Young Persons' Guide to King Crimson Live> Vyšlo 25. května 1999, Virgin Records Seznam skladeb: Vol.1 - Neon Heat Disease 1984-1998 Tracks 1,3,4,5,7,9,10 recorded at the Metropolitan Theatre, Mexico City, 2-4 August 1996 Tracks 2,13,14 recorded at the Spectrum, Montreal 11 July 1984 Tracks 8,15 recorded at Nakano Sun Plaza, Tokyo, 5-6 October 1995 Track 6 recorded at the Jazz Cafe, London, 1 December 1997 Tracks 11,12 recorded at Pearl Street, Northampton, Massachusetts, 1 July 1998 01. Dinosaur (Belew, Fripp, Levin, Bruford, Gunn, Mastelotto) (5:05) 02. Thela Hun Ginjeet (Belew, Fripp, Levin, Bruford) (5:17) 03. Red (Fripp) (6:10) 04. B'Boom (Belew, Fripp, Levin, Bruford, Gunn, Mastelotto) (4:54) 05. THRAK (Belew, Fripp, Levin, Bruford, Gunn, Mastelotto) (1:04) 06. 1 ii 2 (Fripp, Gunn, Levin, Bruford) (2:43) 07. Neurotica (Belew, Fripp, Levin, Bruford) (3:43) 80. Indiscipline (Belew, Fripp, Levin, Bruford) (6:40) 09. VROOOM VROOOM (Belew, Fripp, Levin, Bruford, Gunn, Mastelotto) (4:42) 10. Coda: Marine 475 (Belew, Fripp, Levin, Bruford, Gunn, Mastelotto) (2:38) 11. Deception of the Thrush (Belew, Fripp, Gunn) (6:05) 12. Heavy ConstruKction (Belew, Fripp, Gunn) (3:52) 13. Three of a Perfect Pair (Belew, Fripp, Levin, Bruford) (4:23) 14. Sleepless (Belew, Fripp, Levin, Bruford) (6:10) 15. Elephant Talk (Belew, Fripp, Levin, Bruford) (4:36) Vol. 2 - Fractured 1969-1996 Track 1 recorded at the Baseball Park, Jacksonville, FL, 26 February 1972 Track 2 recorded at Kemp Coliseum, Orlando, FL, 27 February 1972 Tracks 3,4 recorded at the Fillmore West, San Francisco, CA, 15 December 1969 Tracks 6,8 recorded at the Concertgebouw, Amsterdam, 23 November 1973 Track 7 recorded at Palais Des Sports, Besançon, 25 March 1974 Track 5 recorded at Massey Hall, Toronto, 24 June 1974 Track 10 recorded at Stanley Warner Theatre, Pittsburgh, PA, 29 April 1974 Track 9 recorded at the Metropolitan Theatre, Mexico City, 2-4 August 1996 01. 21st Century Schizoid Man (Fripp, Lake, McDonald, Giles, Sinfield) (9:26) 02. Ladies of the Road (Fripp, Sinfield) (6:00) 03. A Man A City (Fripp, Lake, McDonald, Giles, Sinfield) (10:00) 04. In the Court of the Crimson King (McDonald, Sinfield) (6:50) 05. Fracture (Fripp) (11:04) 06. Easy Money (Fripp, Wetton, Palmer-James) (6:12) 07. Improv: Besançon (Cross, Fripp, Wetton, Bruford) (1:37) 08. The Talking Drum (Cross, Fripp, Wetton, Bruford, Muir) (6:25) 09. Larks' Tongues in Aspic (Part II) (Fripp) (6:29) 10. Starless (Cross, Fripp, Wetton, Bruford, Palmer-James) (12:07)
Skupina: Robert Fripp - Guitar Greg Lake - Bass Guitar, Vocals Ian McDonald - Woodwinds, Keyboards, Mellotron, Vocals Michael Giles - Drums, Percussion, Vocals Peter Sinfield - Illumination Producer Robert Fripp	Live At The Marquee Vyšlo říjen 1998, Discipline Global Mobile Seznam skladeb: 01. 21st Century Schizoid Man (Fripp, M.Giles, Lake, McDonald, Sinfield) (6:21) 02. Drop In (Fripp, Giles, Lake, McDonald) (5:42) 03. I Talk To The Wind (McDonald, Sinfield) (5:17) 04. Epitaph (Fripp, Giles, Lake, McDonald, Sinfield) (3:20) 05. Mantra [not listed] (Fripp, Giles, Lake, McDonald) (7:33) 06. Travel Weary Capricorn (Fripp, Giles, Lake, McDonald, Sinfield) (3:34) 07. Improv (Fripp, Giles, Lake, McDonald, Sinfield) (12:28) včetně "Nola" (Felix Arndt) a "Étude No 7" (Matteo Carcassi) 08. Mars (Gustav Holst) (8:29) 09. Trees (Fripp, Giles, Lake, McDonald, Sinfield) (18:41) Total Time: (71:25)
Album vyšlo prostřednictvím King Crimson Collectors' Club v říjnu 1998 Tracks 1-8 recorded at the Marquee Club, London, UK, July 6, 1969 Track 9 recorded at the Fairfield Halls, Croydon, UK, October 17, 1969
Skupina: Robert Fripp - Guitar Adrian Belew - Guitar, Drums, Vocals Tony Levin - Bass Guitar, Chapman Stick, Synthesizer, Vocals Bill Bruford - Drums, Percussion Recorded July 11, 1984, Montreal, Canada	Absent Lovers: Live in Montreal Vyšlo 23. června 1998, 2CD, Discipline Global Mobile Seznam skladeb: Disc one 01. Entry Of The Crims (6:27) 02. Larks' Tongues In Aspic (Part III) (5:05) 03. Thela Hun Ginjeet (7:07) 04. Red (Fripp) (5:49) 05. Matte Kudasai (3:45) 06. Industry (7:31) 07. Dig Me (3:59) 08. Three Of A Perfect Pair (4:30) 09. Indiscipline (8:14) Disc two 01. Sartori In Tangier (4:40) 02. Frame By Frame (3:57) 03. Man With An Open Heart (3:44) 04. Waiting Man (6:26) 05. Sleepless (6:08) 06. Larks' Tongues In Aspic (Part II) (Fripp) (7:54) 07. Discipline (5:04) 08. Heartbeat (5:15) 09. Elephant Talk (8:56) Total Time: (104:38)
Skupina: Robert Fripp - Guitar, Mellotron John Wetton - Bass Guitar, Vocals David Cross - Violin, Viola, Keyboards Bill Bruford - Drums, Percussion	The Night Watch Vyšlo 1997, 2CD, Discipline Global Mobile Seznam skladeb: Disc 1 01. Easy Money (Robert Fripp, John Wetton, Richard Palmer-James) (6:14) 02. Lament (Fripp, Wetton, Palmer-James) (4:14) 03. Book of Saturday (Fripp, Wetton, Palmer-James) (4:07) 04. Fracture (Fripp) (11:28) 05. The Night Watch (Fripp, Wetton, Palmer-James) (5:28) 06. Improvisation: Starless and Bible Black (Bill Bruford, David Cross, Fripp, Wetton) (9:11) Disc 2 01. Improvisation: Trio (Bruford, Cross, Fripp, Wetton) (6:09) 02. Exiles (Cross, Fripp, Palmer-James) (6:37) 03. Improvisation: The Fright Watch (Bruford, Cross, Fripp, Wetton) (6:03) 04. The Talking Drum (Bruford, Cross, Fripp, Jamie Muir, Wetton) (6:34) 05. Larks' Tongues in Aspic (Part II) (Fripp) (7:51) 06. 21st Century Schizoid Man (Fripp, Michael Giles, Greg Lake, Ian McDonald, Peter Sinfield) (10:38) Recorded at the Concertgebouw, Amsterdam, Netherlands, November 23, 1973 Recording Engineer: George Chkiantz Mixed at DGM World Central Mixing Engineer: David Singleton Mixed: David Singleton & Robert Fripp during July 1997 Assistant Engineer: Alex Mundy
Stejně jako obaly mnoha alb King Crimson, "The Night Watch" má přebal s obrazem od PJ Crook, který je také nazvanán "NightWatch". Obal byl navržen Bill Smith Studio v Londýně.
Skupina: Robert Fripp - Guitar Greg Lake - Bass Guitar, Vocals Ian McDonald - Woodwinds, Keyboards, Mellotron Michael Giles - Drums, Percussion	Epitaph Vyšlo 1997, 4CD, Discipline Global Mobile Seznam skladeb: Disc one (72:53) Tracks 1-2 recorded May 6, 1969 at Maida Vale Studios, London, UK for BBC Radio Tracks 3-4 recorded August 19, 1969 at Maida Vale Studios, London, UK for BBC Radio [Track 4 includes the introduction to track 5 at the end] Tracks 5-7 recorded November 21, 1969 at the Fillmore East, New York, USA Tracks 8-11 recorded December 13, 1969 at the Fillmore West, San Francisco, USA 01. 21st Century Schizoid Man (7:06) 02. The Court of the Crimson King (McDonald, Sinfield) (6:27) 03. Get Thy Bearings (Donovan Leitch) (5:59) 04. Epitaph (7:08) 05. A Man, a City (11:41) 06. Epitaph (7:42) 07. 21st Century Schizoid Man (7:16) 08. Mantra (3:47) 09. Travel Weary Capricorn (3:15) 10. Improv - Travel Bleary Capricorn (2:23) 11. Mars (Gustav Holst) (8:53) Disc two (50:29) Recorded December 14, 1969 at the Fillmore West, San Francisco, USA 01. The Court of the Crimson King (McDonald, Sinfield) (7:13) 02. Drop In (Fripp, Giles, Lake, McDonald) (5:14) 03. A Man, a City (11:19) 04. Epitaph (7:31) 05. 21st Century Schizoid Man (7:37) 06. Mars (Holst) (9:42) Disc three (55:27) Recorded August 9, 1969 at Plumpton Racetrack (at the Ninth National Jazz and Blues Festival), Streat, UK 01. 21st Century Schizoid Man (7:14) 02. Get Thy Bearings" (Leitch) (10:32) 03. The Court of the Crimson King" (McDonald, Sinfield) (6:43) 04. Mantra (8:46) 05. Travel Weary Capricorn (3:57) 06. Improv (8:54) (including "By the Sleeping Lagoon") (Eric Coates) 07. Mars (Holst) (7:23) Disc four (62:47) Recorded September 7, 1969 at the Chesterfield Jazz Club, Chesterfield, UK 01. 21st Century Schizoid Man (7:57) 02. Drop In (Fripp, Giles, Lake, McDonald) (6:20) 03. Epitaph (7:22) 04. Get Thy Bearings (Leitch) (18:10) 05. Mantra (5:29) 06. Travel Weary Capricorn (4:54) 07. Improv (4:34) 08. Mars (Holst) (5:37) Recorded on September 7, 1969
Epitaf je živý 4CD set koncertů a rozhlasových relací kapely King Crimson vydaný v roce 1997. Disky 1 a 2 byly k dispozici v maloobchodních prodejnách, soubor zahrnoval leták s pokyny o tom, jak získat Disky 3 a 4 prostřednictvím zásilkového prodeje.
Skupina: Robert Fripp - Guitar, Mellotron Tony Levin - Bass Guitar, Chapman Stick Adrian Belew - Guitar Ned Steinberger - Upright Bass Trey Gunn - Warr Guitars Bill Bruford - Drums, Percussion Pat Mastelotto - Drums, Percussion	Thrakattak Vyšlo 21. května 1996, Discipline Global Mobile Seznam skladeb: 01. Thrak (2:20) (Longacre Theatre, NY, USA, 21 November 1995) 02. Fearless and Highly Thrakked (6:35) (Longacre Theatre, NY, USA, 20-21 November 1995) 03. Mother Hold the Candle Steady While I Shave the Chicken's Lip (11:18) (Nagoya Shimin Kaikan, Nagoya, Japan, 8 October 1995, Hitomi Memorial Hall, Tokyo, Japan, 10 October 1995, Omiya Sonic Hall, Saitama, Japan, 12 October 1995) 04. Thrakattak (Part I) (3:42) (Koseinenkin Kaikan Hall, Tokyo, Japan, 2 October 1995, Koseinenkin Kaikan Hall, Tokyo, Japan, 3 October 1995, Festival Hall, Osaka, Japan, 9 October 1995) 05. The Slaughter of the Innocents (8:03) (Koseinenkin Kaikan Hall, Tokyo, Japan, 14 October 1995, Paramount Theatre, Springfield, USA, 17 November 1995, Mahaffey Theatre, St. Petersburg, USA, 8 November 1995, Roxy Theatre, Georgia, USA, 11 November 1995) 06. This Night Wounds Time (11:16) (Tupperware Convention Center, Kissimmee, USA, 9 November 1995, Longacre Theatre, NY, USA, 22 November 1995, Longacre Theatre, NY, USA, 24 November 1995, Longacre Theatre, NY, USA, 25 November 1995, Palace Theater, Columbus, USA, 27 November 1995, Rosemont Theater, Chicago, USA, 29 November 1995) 07. Thrakattak (Part II) (11:08) (Auditorium Theatre, Rochester, USA, 16 November 1995, Longacre Theatre, NY, USA, 22 November 1995, Longacre Theatre, NY, USA, 25 November 1995, Rosemont Theater, Chicago, USA, 29 November 1995) 08. Thrak (Reprise) (2:52) (Nakano Sun Plaza, Tokyo, Japan, 5 October 1995, Longacre Theatre, NY, USA, 20 November 1995) Total Time: (57:14)
Skupina: Robert Fripp - Guitar Adrian Belew - Guitar, Vocals Tony Levin - Bass Guitar Ned Steinberger - Upright Bass, Vocals Trey Gunn - Chapman Stick, Vocals Bill Bruford -Drums, Percussion Pat Mastelotto - Drums, Percussion	B'Boom: Live in Argentina Vyšlo 22. srpna 1995, 2CD, Discipline Global Mobile, DGM9503 Seznam skladeb: Disc one 01. VROOOM (7:06) 02. Frame by Frame (Belew, Bruford, Fripp, Levin) (5:24) 03. Sex Sleep Eat Drink Dream (4:48) 04. Red (Fripp) (6:08) 05. One Time (5:35) 06. B'Boom (6:47) 07. THRAK (6:28) 08. Improv - Two Sticks (Gunn, Levin) (1:25) 09. Elephant Talk (Belew, Bruford, Fripp, Levin) (4:25) 10. Indiscipline (Belew, Bruford, Fripp, Levin) (7:20) Disc two 01. VROOOM VROOOM (6:18) 02. Matte Kudasai (Belew, Bruford, Fripp, Levin) (3:36) 03. The Talking Drum (Bruford, David Cross, Fripp, Jamie Muir, John Wetton) (5:44) 04. Larks' Tongues in Aspic (Part II) (Fripp) (7:30) 05. Heartbeat (Belew, Bruford, Fripp, Levin) (3:51) 06. Sleepless (Belew, Bruford, Fripp, Levin) (6:05) 07. People (5:22) 08. B'Boom (reprise) (4:16) 09. THRAK (5:33) Total Time: (:) Všechny skladby byly nahrány mezi 6. a 16. říjnem 1994 na Broadwayi v Buenos Aires, Argentina, s výjimkou skladby "Heartbeat", která byla zaznamenána v Córdobě. Mastered: Robert Fripp and David Singleton
Před oficiálním vydáním B'Boom byl živý záznam z tohoto turné prodáván nelegálně italskou bootlegovou firmou.
Skupina: Robert Fripp - Guitar, Mellotron, Electric Piano John Wetton - Bass Guitar, Vocals David Cross - Violin, Mellotron, Electric Piano Bill Bruford - Drums, Percussion Executive producer - Robert Fripp Mixing by Fripp, Tony Arnold and David Singleton Původní verze byl 4CD box set. Znovu byl vydán v roce 1998 jako dvě 2CD sady.	The Great Deceiver Vyšlo 30. října 1992, live 4CD box set, E.G., Virgin Seznam skladeb: Disc 1: Things Are Not as They Seem... Recorded at the Palace Theatre, Providence, USA, June 30, 1974 01. Walk On... No Pussyfooting (Robert Fripp, Brian Eno) (0:52) 02. Larks' Tongues in Aspic, Part Two (Fripp) (6:12) 03. Lament (Fripp, John Wetton, Richard Palmer-James) (4:04) 04. Exiles (David Cross, Fripp, Palmer-James) (7:00) 05. A Voyage to the Centre of the Cosmos (Cross, Fripp, Wetton, Bill Bruford) (14:41) 06. Easy Money (Fripp, Wetton, Palmer-James) (7:14) 07. Providence (Cross, Fripp, Wetton, Bruford) (9:47) 08. Fracture (Fripp) (10:47) 09. Starless (Cross, Fripp, Wetton, Bruford, Palmer-James) (11:56) Disc 2: Sleight of Hand (or Now You Don't See It Again) and... Tracks 1-2 recorded at the Palace Theatre, Providence, USA, June 30, 1974 Tracks 3-11 recorded at the Glasgow Apollo, Glasgow, UK, October 23, 1973 Tracks 12-13 recorded at Pennsylvania State University, State College, USA, June 29, 1974 (Note: Only the first half of "The Night Watch" is taken from the Glasgow performance; the second half was taken from the Zurich show featured on CD Four. The liner notes indicate that there were technical problems with both recordings, and that the splice was done "to honour the spirit and sense of Glasgow's performance".) 01. 21st Century Schizoid Man (Fripp, Ian McDonald, Greg Lake, Michael Giles, Peter Sinfield) (7:32) 02. Walk off from Providence ... No Pussyfooting (Fripp, Eno) (1:15) 03. Sharks' Lungs in Lemsip (Cross, Fripp, Wetton, Bruford) (2:30) 04. Larks' Tongues in Aspic, Part One (Cross, Fripp, Wetton, Bruford, Jamie Muir) (7:25) 05. Book of Saturday (Fripp, Wetton, Palmer-James) (2:49) 06. Easy Money (Fripp, Wetton, Palmer-James) (6:43) 07. We'll Let You Know (Cross, Fripp, Wetton, Bruford) (4:54) 08. The Night Watch (Fripp, Wetton, Palmer-James) (4:54) 09. Tight Scrummy (Cross, Fripp, Wetton, Bruford) (8:27) 10. Peace: A Theme (Fripp) (1:01) 11. Cat Food (Fripp, Sinfield, McDonald) (4:14) 12. Easy Money (Fripp, Wetton, Palmer-James) (2:19) 13. ...It Is for You, but Not for Us" (Cross, Fripp, Wetton, Bruford) (7:25) Disc 3: ...Acts of Deception (the Magic Circus, or Weasels Stole Our Fruit) Tracks 1-11 recorded at the Stanley Warner Theatre, Pittsburgh, USA, April 29, 1974. Tracks 12-13 recorded at Pennsylvania State University, State College, USA, June 29, 1974. 01. Walk On ... No Pussyfooting (Fripp, Eno) (1:15) 02. The Great Deceiver (Fripp, Wetton, Palmer-James) (3:32) 03. Bartley Butsford (Cross, Fripp, Wetton, Bruford) (3:13) 04. Exiles (Cross, Fripp, Palmer-James) (6:23) 05. Daniel Dust (Cross, Fripp, Wetton, Bruford) (4:40) 06. The Night Watch (Fripp, Wetton, Palmer-James) (4:18) 07. Doctor Diamond (Cross, Wetton, Fripp, Bruford, Palmer-James) (4:52) 08. Starless" (Cross, Fripp, Wetton, Bruford Palmer-James) (11:36) 09. Wilton Carpet (Cross, Fripp, Wetton, Bruford) (5:52) 10. The Talking Drum (Cross, Fripp, Wetton, Bruford, Muir) (5:29) 11. Larks' Tongues in Aspic, Part Two (abbreviated) (Fripp) (2:22) 12. Applause and announcement (2:19) 13. Is There Life Out There? (Cross, Fripp, Wetton, Bruford) (11:50) Disc 4: ...But Neither Are They Otherwise Tracks 1-4 recorded at Massey Hall, Toronto, Canada, June 24, 1974. Tracks 5-12 recorded at the Volkshaus, Zürich, Switzerland, November 15, 1973. 01. The Golden Walnut (Cross, Fripp, Wetton, Bruford) (11:14) 02. The Night Watch (Fripp, Wetton, Palmer-James) (4:22) 03. Fracture (Fripp) (10:48) 04. Clueless and Slightly Slack (Cross, Fripp, Wetton, Bruford) (8:36) 05. Walk On ... No Pussyfooting (Fripp, Eno) (1:00) 06. Some Pussyfooting (Cross, Fripp, Wetton, Bruford) (2:23) 07. Larks' Tongues in Aspic, Part One (Cross, Fripp, Wetton, Bruford, Muir) (7:41) 08. The Law of Maximum Distress, Part One (Bruford, Cross, Fripp, Wetton) (6:31) 09. The Law of Maximum Distress, Part Two (Bruford, Cross, Fripp, Wetton) (2:17) 10. Easy Money (Fripp, Wetton, Palmer-James) (6:57) 11. Some More Pussyfooting (Cross, Fripp, Wetton, Bruford) (5:50) 12. The Talking Drum (Cross, Fripp, Wetton, Bruford, Muir) (6:05) Total Time: (264:31)
Skupina: Robert Fripp - Guitar, Mellotron John Wetton - Bass, Lead Vocals David Cross - Violin, Viola, Mellotron, Electric Piano Bill Bruford - Drums, Percussion Additional musicianEddie Jobson - violin (02,07), electric piano (03)	U.S.A. Vyšlo 3. května 1975, Island Seznam skladeb: 01. Walk On...No Pussyfooting (instrumental) (Brian Eno, Fripp) (0:35) 02. Larks' Tongues in Aspic (Part II) (instrumental) (Fripp) (7:03) 03. Lament (Fripp, Palmer-James, Wetton) (4:21) 04. Exiles (Cross, Fripp, Palmer-James) (7:09) 05. Asbury Park (instrumental) (Bruford, Cross, Fripp, Wetton) (7:06) 06. Easy Money (Fripp, Palmer-James, Wetton) (6:41) 07. 21st Century Schizoid Man (Fripp, M.Giles, Lake, McDonald, Sinfield) (8:40) Total Time: (40:56)
Většina nahrávek pochází z představení v Casino, Asbury Park ze dne 28. června 1974. Výjimkou je píseň 07, která byla nahrána v Palace Theatre, Providence, USA, dne 30. června 1974 a dodělávky Eddie Jobsona ve skladbách 02, 03 a 07, které byly zaznamenány ve studiu. Skladba 01 je krátičký materiál z vystoupení (No Pussyfooting). I když nebyl uveden nikdy samostatně na původním albu, je k dispozici ve všech verzích.
Skupina: Robert Fripp - Electric Guitar Boz Burrell - Bass Guitar, Vocals Mel Collins - Alto, Tenor and Baritone Saxophone, Mellotron Ian Wallace - Drums Hosté: Hunter MacDonald - VCS3, Engineer	Earthbound Vyšlo 9. června 1972, Island, Polydor Records Seznam skladeb: 01. 21st Century Schizoid Man (including "Mirrors") (11:45) (Recorded at the Armoury, Wilmington, DE, USA, 11. 2. 1972) (Fripp, Michael Giles, Greg Lake, Ian McDonald, Peter Sinfield) 02. Peoria (instrumental) (7:30) (Recorded at The Barn, Peoria, IL, USA, 10. 3. 1972) (Boz Burrell, Mel Collins, Fripp, Ian Wallace) 03. Sailor's Tale (instrumental) (4:45) (Recorded at the Baseball Park, Jacksonville, FL, USA, 26. 2. 1972) (Fripp) 04. Earthbound (instrumental) (7:08) (Recorded at Kemp Coliseum, Orlando, FL, USA, 27. 2. 1972) (Burrell, Collins, Fripp, Wallace) 05. Groon (instrumental) (15:30) (Recorded at the Armoury, Wilmington, DE, USA, 11. 2. 1972) (Fripp) Total Time: (46:38) Producer Robert Fripp
Album obsahuje první oficiální živou verzi své nejznámější písně "21st Century Schizoid Man" a prodlouženou živou verze jejich na LP nevydané skladby "Groon" (pouze na singlu v roce 1970). Obsahuje také dvě improvizované skladby s scatovaný zpěv Boz Burrella. Album je po zvukové stránce velmi špatné kvality, kvůli jeho zaznamenáváni na kazetu koncertním zvukařem Hunter MacDonaldem.

Skupina: Robert Fripp - Guitar, Soundscapes Adrian Belew - Guitar, Voice, Words Trey Gunn - Stick, Backing Vocals Tony Levin - Upright & Electric Basses, Backing Vocals Pat Mastelotto - Acoustic & Electronic Percussions Bill Bruford - Acoustic & Electronic Percussions	Live In Argentina 1994 Vyšlo 2012, Seznam skladeb: Disc 1: 01. VROOOM 02. Coda: Marine 475 03. Frame by Frame 04. Sex, Sleep, Eat, Drink, Dream 05. Red 06. One Time 07. B'Boom 08. THRAK 09. Improv: Two Sticks 10. Elephant Talk 11. Indiscipline 12. VROOOM, VROOOM 13. Matte Kudasai 14. The Talking Drum 15. Larks' Tongues in Aspic: Part II 16. Heartbeat 17. Sleepless Disc 2 - additional tracks: 01. Discipline 02. Coda: Marine 475 Total Time: (92:42)
2DVD set se vrací na živé představení z roku 1994. The previously unseen footage consists of two complete audio/video shows and is the earliest footage of the Double Trio in action. Double DVD-A from the King Crimson's 40th anniversary series Special King Crimson edition (Club 47) (2012)
Skupina: Robert Fripp - Guitar Adrian Belew - Guitar, Vocals Trey Gunn - War Guitar Tony Levin - Bass, Chapman Stick Bill Bruford - Drums Pat Mastelotto - Drums	Live In Japan 1995 Vyšlo 2007, Woodstock Tape & Video Corporation, WT 7906 Seznam skladeb: 01. Intro (3:01) 02. Vrooom (6:42) 03. Frame By Frame (5:11) 04. Dinosaur (6:56) 05. One Time (5:44) 06. Red (6:14) 07. B'Boom (7:14) 08. Thrak (6:29) 09. Matte Kudasai (3:24) 10. Three Of A Perfect Pair (4:19) 11. Vrooom Vrooom (4:59) 12. Sex, Sleep, Eat, Drink, Dream (4:43) 13. Stick Duet (2:00) 14. Elephant Talk (4:20) 15. Indiscipline (6:50) 16. The Talking Drum (3:06) 17. Larks Tongues In Aspic part II (6:28) 18. People (5:42) 19. Walking On Air (4:46) Total Time: (98:08) Nahráno živě v Nakano Sun Plaza, Tokyo, Japan, 5. - 6. října 1995
Skupina: 1973: Bill Bruford - Drums David Cross - Violin, Viola, Mellotron Robert Fripp - Guitar, Mellotron, Devices Jamie Muir - Percussion John Wetton - Bass, Vocals 1974: Bill Bruford - Drums David Cross - Violin, Viola, Keyboards Robert Fripp - Guitars John Wetton - Bass, Vocals 1975: Bill Bruford - Drums Robert Fripp - Guitars John Wetton - Bass, Vocals Hosté: Mark Charig - Cornet Mel Collins - Soprano Saxophone David Cross - Violin Ian McDonald - Alto Saxophone Robin Miller - Oboe	Inside King Crimson 1972-1975 An Independent Critical Review With David Cross Vyšlo 2005, Music Reviews Ltd. Seznam skladeb: Excerpts from: * Larks' Tongues In Aspic (Beatclub 1973 video footage) * Easy Money * Your's Is No Disgrace (Beatclub 1971 video footage) * Book Of Saturday (Asia Live In Moscow 1990 video footage) * Book Of Saturday * The Talking Drum * The Great Deceiver * We'll Let You Know * Lament * Fracture * Starless And Bible Black * Red (John Wetton Live 2003 video footage) * Providence * Starless * Starless (John Wetton Live 2003 video footage) Music Reviews Ltd. CRP1825
Skupina: Robert Fripp - Guitar Adrian Belew - Guitars and Vocals Bill Bruford - Drums Tony Levin - Bass	Neal And Jack And Me Vyšlo 2004, Discipline Global Mobile Seznam skladeb: Three Of A Perfect Pair - Live in Japan 1984 01. Three of a Perfect Pair 02. No Warning 03. Larks' Tongues in Aspic Part III 04. Thela Hun Ginjeet 05. Frame by Frame 06. Matte Kudasai 07. Industry 08. Dig Me 09. Indiscipline 10. Satori in Tangier 11. Man With an Open Heart 12. Waiting Man 13. Sleepless 14. Larks' Tongues in Aspic Part II 15. Elephant Talk 16. Heartbeat The Noise - Live in Frejus 1982 01. Waiting Man 02. Matte Kudasai 03. The Sheltering Sky 04. Neal and Jack and Me 05. Indiscipline 06. Heartbeat 07. Larks' Tongues in Aspic Part II Special Features - Sleepless video clip - Tony's Road Photos - Discography
Skupina: Robert Fripp - Guitar (tracks: DVD 1, DVD 2) Trey Gunn - Guitar [Touch Guitar, Ashbory], Bass, Performer [Talker] (tracks: DVD 2), Guitar [Warr Guitar], Guitar [Fretless Warr Guitar] (tracks: DVD 1) Adrian Belew - Guitar, Vocals (tracks: DVD 1, DVD 2) Pat Mastelotto - Drums [Electronic Drumming] (tracks: DVD 2), Drums, Percussion [Traps And Buttons] (tracks: DVD 1)	Eyes Wide Open Vyšlo 8. prosince 2003, SANCTUARY/BMG Seznam skladeb: DVD1: Live In Japan - Tokyo, Kouseinenkin Kaikan, April 16, 2003 01. Introductory Soundscape 02. The Power To Believe I: (A Cappella) 03. Level Five 04. ProzaKc Blues 05. The ConstruKction Of Light 06. Happy With What You Have To Be Happy With 07. Elektrik 08. One Time 09. Facts Of Life 10. The Power To Believe II (Power Circle) 11. Dangerous Curves 12. Larks' Tongues In Aspic: Part IV 13. The Deception Of The Thrush 14. The World's My Oyster Soup Kitchen Floor Wax Museum Extra Feature 15. Tokyo Sound & Camera Check 16. Indiscretion I 17. Indiscretion II 18. Indiscretion III DVD2: Live At The Shepherds Bush Empire - London, July 3, 2000 01. Into The Frying Pan 02. The ConstruKction Of Light 03. VROOOM 04. One Time 05. London Improv 1: Blasticus SS Blastica 06. Dinosaur 07. The World's My Oyster Soup Kitchen Floor Wax Museum 08. London Improv 2: C Blasticum 09. Cage 10. ProzaKc Blues 11. Larks' Tongues In Aspic: Part IV 12. Three Of A Perfect Pair 13. The Deception Of The Thrush 14. Sex, Sleep, Eat, Drink, Dream 15. Heroes 16. Improvising Crimson (Bonus)
Na tomto 2DVD je zaznamenáno tvůrčí období KING CRIMSON, zachycené na posledních 2 studiových albech - "The Power To Believe"(03) a "The ConstruKction Of Light" (00). Na prvním disku je koncert z japonského Tokya z dubna loňského roku, jehož těžiště logicky spočívá ve skladbách z poslední studiové desky "The Power To Believe". Do ještě poloprázdného sálu, připomínajícího trochu ten v pražském Kongresovém centru, přichází Robert Fripp a skryt v modrém oparu zahajuje koncert rozlehlou ambientní freskou. Během ní přicházejí i zbývající členové KC (Adrian Belew, Trey Gunn a Pat Mastelotto) a spouští skladbu "Level Five". Není třeba myslím nijak zvlášť zdůrazňovat, že na jevišti vládne absolutní soustředění, dominují excelentní hráčské výkony a precizní provedení jednotlivých skladeb. Robert Fripp (jak už je jeho zvykem) zůstává po celou dobu téměř skryt v modrém přítmí za hradbou svých zesilovačů a sequencerů a tak v centru všeho stojí Adrian Belew, který také jako jediný projevuje nějaké viditelné emoce. Pat Mastelotto sice také není žádný suchar, ale za hradbou bicích výraz jeho tváře moc často nezahlédnete, pouze když kamera najede trochu z úhlu. To Trey Gunn by si s Frippem mohl podat ruce, protože ve výrazu jeho tváře jsem za celou dobu nepozoroval žádnou změnu. Sledovat však detailně jeho hru na dotykovou kytaru je skutečně zážitek. Občas svůj nástroj odloží před sebe na speciální stoleček a hraje na ni stejným způsobem, jako na klávesy. Adrian Belew je vokálně velmi jistý a přesvědčivý a jeho kytara je od té Frippové téměř k nerozeznání. Jejich souhra je fenomenální a téměř telepatická. Materiál z posledního alba zde zazní téměř kompletní a je doplněn o pár skladeb z "The ConstruKction Of Light". Jako přídavek je zde méně známá kompozice "The Deception Of The Thrush". Bonus tvoří kratičký záznam ze zvukové zkoušky, což tedy není nic moc. Na druhém disku je koncert z července 2000 v londýnském The Shepherds Bush Empire, kterým KC uzavírali tehdejší evropské turné. Menší prostor nabízí o poznání vřelejší atmosféru než v Tokyu, svůj výrazný podíl na tom má také skvělé publikum. Zvuk je o něco syrovější, ale dobře čitelný, jenom bicí znějí nějak divně. Při pohledu do bookletu jsem zjistil, že Pat Mastelotto tehdy hrál na elektronické bicí, jejichž suchý, syntetický zvuk mě osobně moc nevyhovuje. Obraz je oproti zvuku občas mírně posunut, což právě při sledování Mastelotta působí poněkud rušivě. Navíc se disk po každé skladbě "sekne", počítadlo se vynuluje a na displeji naskočí Track 1, i když už jste třeba uprostřed koncertu. Nejprve jsem si myslel, že jde o nějakou výrobní vadu, ovšem v bookletu se dozvíte, že to kapela udělala záměrně, údajně proto, abychom mohli využít funkce random (náhodný výběr). No nevím, já tím tedy moc nadšený nejsem...Jinak ale samozřejmě platí to samé co bylo uvedeno výše, jen s tím rozdílem, že se hrají skladby převážně z "The ConstruKction Og Light", doplněné o pár kompozic z předcházejícího alba "Thrak". Oproti Tokyu jsou zde také 2 čisté improvizace, nazvané "London Improv 1: Blasticus SS Blastica" a London Improv 2: C Blasticum". Kapela na závěr sklidila bouřlivé ovace a musela 3x přidávat. Mezi jinými zazněl absolutní bonbónek, v podobě cover verze skladby "Heroes" od DAVIDA BOWIE, k níž ovšem Robert Fripp původně složil a nahrál kytary, takže vlastně o žádný cover snad ani nejde. Absolutním vrcholem celého večera se však stala skladba "Three Of A Perfect Pair" ze stejnojmenného alba, kterou mě Adrian Belew totálně odrovnal už při loňském vystoupení v Praze. Rytmicky a melodicky velmi obtížná píseň, v níž jde vokální a rytmická linka jakoby proti sobě. On ji ale vystřihnul naprosto bravurně, i s jemnými melodickými vyhrávkami, navíc na akustickou kytaru, kde je slyšet každé hmátnutí vedle. Londýnské publikum mu k tomu vytvořilo neskutečnou kulisu, jejich doprovodný refrén byl přesný jako ozvěna a v závěru skladby navíc i přesně vytleskali chybějící rytmus. Absolutní bomba! Belew je Bůh! O poznání bohatší bonus nabízí zmiňované improvizace a to hned z několika různých koncertů, takže můžete přímo konfrontovat skutečnou míru jejich umění improvizovat.
Skupina: Robert Fripp - Guitar Adrian Belew - Guitar and Vocals Bill Bruford - Drums and Percussion Tony Levin - Bass Trey Gunn - Warr Guitar, Bass Guitar Pat Mastelotto - Drums and Percussion	Deja VROOOM Vyšlo 1999, Discipline Records Seznam skladeb: Deja VROOOM Set One: 01. Circular Improv 02. VROOOM VROOOM 03. Frame By Frame 04. Dinosaur 05. One Time 06. Red 07. B'Boom 08. THRAK 09. Matte Kudasai 10. Three Of A Perfect Pair Special Features - In The Court Of King Crimson - Vector Patrol Deja VROOOM Set Two: 01. VROOOM 02. Coda: Marine 475 03. Sex, Sleep, Eat, Drink, Dream 04. Elephant Talk 05. Indiscipline 06. Talking Drum 07. Larks' Tongues In Aspic Part II 08. People 09. Walking On Air Special Features - 21st Century Schizoid Band - Vector Patrol - Tony's Road Movies
Koncertní představení nahráno živě v Nakano Sun Plaza, Tokyo dne 5. a 6. října 1995.
Skupina: Adrian Belew - Guitar and Vocal Robert Fripp - Guitar Tony Levin - Stick and Bass Guitar Bill Bruford - Drumming	The Noise: Frejus 1982 Vyšlo 1984, EG, VPV 29012 Seznam skladeb: 01. Waiting Man 02. Matte Kudasai 03. The Sheltering Sky 04. Neil and Jack and Me 05. Indiscipline 06. Heartbeat 07. Larks' Tongues in Aspic Part II Total Time: () A concert by King Crimson recorded at the Arena, Frejus, France, 27th August 1982

Ian McDonald, Michael Giles, Peter Sinfield, Greg Lake, Robert Fripp - King Crimson 1969 King Crimson 1971 (Islands Era) - from top left: Mel Collins, Pete Sinfield, Robert Fripp, Boz Burrell, Ian Wallace King Crimson backstage at the Zoom Club in Frankfurt - 1973 David Cross, John Wetton, Bill Bruford, Jamie Muir, Robert Fripp King Crimson 1994: Adrian Belew, Bill Bruford, Pat Mastelotto, Robert Fripp, Tony Levin, Trey Gunn

Informace:   http://www.progboard.com/King-Crimson/90#   https://www.dgmlive.com/king-crimson   http://www.warr.org/crimson.html   http://www.dgmlive.com/index.php   Podrobný životopis Roberta Frippa:    www.progressiveears.com/frippbook   Jeden z nejlepších zdojů informací:    www.elephant-talk.com/
DGM live: http://www.dgmlive.com/	Stránka Grega Lake: http://www.greglake.com/index.html
Stránka Petera Sinfielda: http://www.songsouponsea.com
	Stránka Adriana Belewa: http://www.adrianbelew.net/
Web Tony Levina: http://www.tonylevin.com
Vlastní stránky: http://www.patmastelotto.com/
Osobní stránky: http://www.billbruford.com/
	Osobní stránky: www.johnwetton.co.uk/
Osobní stránky: http://www.treygunn.com/

Made by ©  2013  Poslední aktualizace: 16.11.2024

mbrezny@centrum.cz  ...a vzkaz autorovi!