Významná anglická rocková skupina Spooky Tooth se zformovala v říjnu 1967. Ještě před tím však čtyři z pěti zakládajících členů kapely vystupovali v kapelách The Ramrods (1960 - 1963), The V.I.P.'s (1963 - duben 1967) a Art (duben 1967 - říjen 1967). Spooky Tooth byla a je považovaná za progresivní, i když se s jedinou výjimkou nikdy příliš nevzdalíla od písničkového projevu postaveném na mohutném zvuku dvou klávesistů a zpěváků v jednom. Úplně na začátku historie Spooky Tooth byla čtyřčlenná skupina známá jako The Ramrods, která vznikla v Carlisle, Cumberland, (North West England) v roce 1960, která začínala s hraním v mládežnickém klubu The Botcherby. Jejimí členy byli Dave McCumiskey (jako Dave Burgess, basa), který odešel do Londýna a zformoval kapelu The Liverpool Five, Mike Harrison (vokály a klávesy), Jimmy Henshaw (kytara a vokály), Frank Kenyon (doprovodná kytara), Walter Johnstone (bicí) a po něm Mike Kellie (bicí), Luther Grosvenor (sólová kytara) a mnoho dalších, kteří přicházeli a odcházeli. Mezi členy se mihl i Keith Emerson několik týdnů předtím, než zformoval svoji kapelu The Nice. V roce 1963 zaznamenali první dva ze tří údajně kvalitních singlů. Kromě nich zaznamenali také materiál pro label Oak ze Surrey "How Many" a několik dalších skladeb. Koncem roku 1963 se ve skupině sešli Frank Kenyon (kytara), Dave McCumiskey (basa), Mike Harrison, Walter Johnson (bicí) a Jimmy Henshaw (kytara a vokály). Když v roce 1964 odešel Dave McCumiskey, nahradil jej Alf (později "Greg") Ridley (basa), kapela se přejmenovala na The V.I.P.’s a jejich stylem se stal britský R&B. a podepsali smlouvu s bývalým manažerem The Kinks Larry Pagem. Kapela vydala svůj první singl na RCA Victor, ale ve Velké Británii neměli žádný velký úspěch v žebříčku, pouze ve Francii se dostali na #2. Skupina se přesunula do Londýna, podepsala smlouvu s manažerem Animals Mike Jefferym a začala vystupovat i ve Star-Club v Hamburku, který proslavili Beatles. Později během francouzského turné se k nim nakrátko připojil na klávesy mladá začínající hvězda Keith Emerson. Bohužel neexistují žádné záznamy tohoto line-upu. Po německém turné, kde nahrávali pro NDR Radio, se jejich bubeník Walter Johnson postrádající rodinu, vrátil do Carlisle. Nahradil jej Mike Kellie. V roce 1966 hrál Mike Kellie v Birminghamu v kapele s názvem Locomotive, v níž se představil Chris Wood na saxofon a flétnu. Když Wood odešel, aby založil Traffic se Stevem Winwoodem ze z The Spencer Davis Group, doporučil manažer této kapely Chris Blackwell Kellieho právě jeho druhé kapele V.I.P.s z Carlisle. Mezitím Chris, Steve a Jim Capaldi v té době ve druhé polovině roku 1966 zformovali Traffic. V.I.P.s byli skvělou rytmickou a bluesovou kapelou, kteří nedávno přišli do Londýna, aby dobyli sever. Proto v kanceláři jednoho dne Steve navrhl, aby Kelliemu někdo zavolal. Ten tehdy pracoval v dřevařské firmě v Oltonu. Při telefonátu od kamaráda Paula Medcalfa byl Mike dotázán, že "...Steve chce vědět, jestli má zájem o spojení s touto kapelou...". Takže na druhý den byl přímo na New Street Station s bicími do Paddingtonu. Setkání s koncertním manažerem V.I.P.s, legendárním Albertem Heatonem proběhlo na 155, Oxford Street, kde se seznámil s Mike Harrisonem a Gregem Ridleyem. S ostatními členy kapely se seznámil později večer. Následující den už byl v Paříži v Olympii s V.I.P.s bez zkoušky! V.I.P.s zleva doprava - Mike Harison (lead vocals), Gregg Ridley (bass), Frank Kenyon (rhythm guitar), Jimmy Henshaw (lead guitar), Walter Johnstone (drums) Chris Blackwell se dohodl, že kapela zaháji hvězdně obsazené benefiční vystoupení na podporu UNICEF, které se konalo v pařížské Olympii a bylo vysílané po celém světě, podobně jako u "All You Need Is Love". V.I.P.s měli vydaný singl ve Francii a doplnili jej coverem od Joe Texe s názvem "I Wanna Be Free". Takže Mike neměl opravdickou zkoušku, cvičil pouze cestou v dodávce. Televizní pořad proběhl poté, když večer předtím zavolal matce z poštovního úřadu v Paříži a řekl jí: "Mami, koukej se na Radio Times, myslím, že dnes večer máme televizní vystoupení." Nahrávka se stala velkým hitem Francie po tomto představení. V.I.P.s byli ale stále více populárnější na kontinentu, zejména ve Francii a Německu, než ve své domovské zemi. Skupina se také stala prvními bílými umělci, kteří uzavřeli smlouvu s vydavatelstvím Chrise Blackwella Island Records. Během dalšího turné s The Merseybeats byla kapela ohromena mladým zpěvákem Joe Cockerem, kterého doporučili Blackwellovi. Někdy v té době si V.I.P.s zajistili vystupování v tehdy nejžhavějším klubu v Londýně, The Scotch of St. James, což bylo dobře známé a oblíbené místo pro elitu swingového ranku a začínanjící rockové scény. Tam se jich člen Animals Chas Chandler se zeptal, jestli by si s nimi nemohl střihnout jednu skladbu americký mladík s čerstvou smlouvou jménem James Marshall Hendrix. Ten se pak po připojení kytary do zesilovače představil: "Jmenuji se Jimi Hendrix. Mohli bychom začít se "Summertime Blues" a pak uvidíme, jak to půjde?" Na onom koncertě si Jimi střihnul i píseň "Hey Joe" a bylo to vůbec jedno z jeho prvních živých vystoupení. Chandler se jich také zeptal, zda by se nechtěli stát Jimiho doprovodnou kapelou, ale zdvořile odmítli nabídku prostřednictvím kytaristy Henshawa, který brzy poté "ironii osudu" opustil skupinu! V prosinci 1966 ale členové Kenyon (později Junkyard Angels, kapela Mikea Harrisona po prvním rozpadu Spooky Tooth), Johnstone a Henshaw všichni odešli a nová sestava nahrávala pak pro Island (UK) singl "Mercy, Mercy" před tím, než Emerson po třech měsících odešel, aby založil kapelu The Nice. Při nahrávání posledního singlu "Straight Down To The Bottom" se připojili Mike Kelly (Kellie) a Luther Grosvenor, takže je na něm slyšet první Lutherova nahrávka. Po této změně obsazení v dubnu 1967 si skupina změnila název na The Art, což bylo daleko vhodnější jméno pro rozvíjející se britskou psychedelickou hudební scénu. Pod novým jménem vydali album "Supernatural Fairy Tales", které produkoval Guy Stevens a objevily se na něm covery "For What It's Worth" Stephena Stillse a "Come On Up" Felixe Cavaliere. Podíleli se také na bizarním psychedelickém albu nazvaném "Featuring The Human Host a Heavy Metal Kids", které realizoval kolektiv známý jako Hapshash and the Coloured Coat, který tvořili Guy Stevens (Mott The Hoople, Free, The Clash) a vlivné britské grafické designové a avantgardní hudební partnerství mezi Michael Englishem a Nigelem Waymouthem. Mezi hudebníky, které se na tomto projektu podíleli, patřili také Mike Harrison na klávesy a zpěv, Luther Grosvenor na kytaru, Greg Ridley na baskytaru a Mike Kellie na bicí, stejně jako Stevens, English a Waymouth. Bylo to poprvé, kdy se termín heavy metal vůbec objevil v hudbě, ačkoli toto album nemělo tehdy vůbec nic společného s heavy metalovou hudbou, bylo bližší k psychedelické hudbě. Album vyšlo v roce 1967 u Liberty Records a obsahovalo pouze pět písní od dvou minut až po více než 15 minutové psychedelické a téměř meditativní hudební styl. Nikdy nevydali album, ale až v roce 2004 vyšla kompilace většiny jejich nahrávek pod názvem "Beat Crazy". Jejich manažer a čerstvý zakladatel Island Records, Chris Blackwell objevil zpěváka a varhaníka z kapely New York Times, jmenoval se Gary Wright a začlenil jej do sestavy The Art. Gary vystupoval tehdy s R&B bandem New York Times v Německu a ve Skandinávii. Během první společné zkoušky si mj. zahráli Wrightovu novinku "Sunshine Help Me" a bylo rozhodnuto. Příchod Gary Wrighta, který později získal úspěch s "Dream Weaver", v říjnu 1967 vedl k další změně názvu na Spooky Tooth, kteří tak vznikli ve složení Mike Kellie, Greg Ridley, Jimmy Henshaw, Keith Emerson, Luther Grosvenor a Mike Harrison. Posílená sestava natočila první singl s producentem Jimmym Millerem, který po dokončení práce na albu "Mr. Fantasy" dalších nováčků v Blackwellově stáji Traffic, pomohl nové formaci hledat směr. Sestava se pak několikrát měnila, hlavními členy však zůstávali Mike Harrison (klávesy, zpěv), Greg Ridley (baskytara, zpěv), Luther (Luke) Grosvenor (kytara, zpěv), Mike Kellie (bicí) a Gary Wright (klávesy, zpěv). Koncertní premiéru si Spooky Tooth odbyli začátkem roku 1968 v londýnském klubu The Speakeasy. V roce 1968 vyšlo jejich debutové album "It’s All About", na němž se Miller podílel nejen jako producent, ale byl i spoluautorem poloviny skladeb. Album naznačilo, že kapela hledá novou identitu a základy, bylo však jasné, že ne pouze blues bude stát v centru hudebních zájmu kapely. Album přineslo i jejich první singl "Sunshine Help Me" nebo cover verzi "Tobacco Road". Cover "Society’s Child" od Iana Janise naznačuje jejich možnou identitu. Rockové znění je symbolem jejich raných prog rockových dnů. "It’s All About" bylo pro americké vydání přejmenováno na "Tobacco Road" a dotáhlo to do dolní části amerického albového žebříčku v srpnu 1970. O rok později je nasledovalo jedno z nejvýznamnějších alb tehdejší dekády, a to album "Spooky Two", které lze směle zařadit mezi nejvýznamnější činy žánru a doby. Hudebně oscilovalo někde na pomezí hardrocku, některé skladby jako "Evil Woman", "That Was Only Yesterday" nebo nesmrtelná "Better By You, Better Than Me ukázaly skupinu v tom nejlepším světle. Píseň "Better By You, Better Than Me" pak proslavila její předělávka od skupiny Judas Priest na jejich albu "Stained Class" z roku 1978, ale je to opravdu jen cover verze od Spooky Tooth. Album "Spooky Two" je všeobecně považováno za nejlepší počin kapely. Blackwell se více soustředil na svůj začínající label Island Records a navzdory širokému přijetí skupiny v Americe a na evropské pevnině Spooky Toothe na úspěch v domovině čekali. Druhé album se stalo posledním, na kterém účinkuje původní sestava, neboť nevítaným zásahem do zdárně šlapajícího soukolí byla abdikace Grega Ridleyho, který se v roce 1969 nechal zlákat nabídkou fleku ve vznikající superskupině Humble Pie. Uvolněné místo nakrátko obsadil basista Bob Griffin, jehož brzy v době nahrávání alba "Ceremony" nahradil Andrew Leigh, který si ke Spooky Tooth odskočil z Matthews Southern Comfort. Chris Blackwell v té době kapelu seznámil s francouzským skladatelem elektronické hudby Pierrem Henrym a vmanévroval ji do experimentálního projektu. Kapela však nebyla spolupráci s ním nijak nakloněna a svou účast podmínila rolí pouze hudebního doprovodu. Ovšem společnost titul "Ceremony" přesto vydala jako regulérní album Spooky Tooth (s Pierrem Henrym), jelikož počítala, že se projekt sveze na vlně úspěchu jejich předešlého díla. Experimentální povaha "Ceremony" ale obdržela smíšené recenze a album zcela propadlo a skupině hrozil rozklad. Po jeho vydání to za vzniklé situace vzdal další člen původní sestavy, tentokráte klávesista Wright, který opustil skupinu, začal pracovat pro Millerovu produkční firmu a chystal materiál na svoji sólovou dráhu. Andy Leigh natočil s ,noha hosty folk-rockovou desku "Magician" (1970) a pak se vrátil zpátky k Matthews Southern Comfort. Osiřelé trio Harrison, Grosvenor a Kellie využilo přízně s doprovodnou kapelou Joea Cockera - The Grease Band a se třemi jejími členy, Alan Spenner (basa), Chris Staiton (klávesy, basa, gitara) a Henry McCullough (gitara), a natočili album "The Last Puff" a minimem vlastního materiálu, které vyšlo v červenci 1970. Na podzim roku 1970 se kapela vydala na evropské turné, které se uskutečnilo sestavě Harrison, Grosvenor, Kellie, klávesista John Hawken (ex-Nashville Teens) a baskytarista Steve Thompson. Po něm kapela ale v podstatě skončila a uzavřela první kapitolu historie Spooky Tooth. Harrison se vydal na sólovou dráhu a nahrál dvě vynikající desky "Mike Harrison" (1971) a "Smokestack Lightning" (1972) s muzikanty méně zvučných jmen, z nichž v dalších letech v branži proslul snad jenom americký bubeník z druhého alba Roger Hawkins. Andy Leigh znovu pracoval se Southern Comfort, alba "Southern Comfort" (1971) a "Stir Don’t Shake" (1972). Grosvenor v roce 1971 vydal svoji první i poslední sólovku "Under Open Skies" s Mikem Kellie na bicí, později hrál se Stealers Wheel, načež se připojil se k Mott The Hoople v 70. letech minulého století už pod pseudonymem Ariel Bender, kde nahradil kytaristu Micka Ralphse, který odešel do skupiny Bad Company. Wright začal rozvíjet svoji mezinárodní sólovou kariéru v 70. letech a měl v rozhlasech dlouhodobě oblíbený hit "Dream Weaver". Harrison vystupoval a nahrával s The Hamburg Blues Band a objevil se na jejich CD "Touch" (2002). Mike Kellie v roce 1972 natočil sběratelsky vzácný singl "Going Steady/Long Time Gone" a posléze nahrával s kdekým zajímavým v branži, mezi jinými Joe Cocker, Traffic, Jim Capaldi, Jerry Lee Lewis nebo Peter Frampton. Služeb Garyho Wrighta využili George Harrison, Ringo Starr, B. B. King a mnozí další, s jejichž pomocí naopak on sám nahrál svá sólová alba "Extraction" (1971) a "Footprint" (1972). Srovnání s Harrisonovými tituly ze stejné doby však překvapivě vyznívá výrazně v jeho neprospěch. V té době Mick Jones opustil Francii, aby se vrátil do své domovské země, a kontaktoval jej v roce 1971 Gary Wright, aby spolu zformovali Wonderwheel. Nově sestavenému projektu Wright’s Wonderwheel v sestavě Mick Jones (kytara), Bryson Graham (bicí), Archie Legget (baskytara), který připravil album s devíti skladbami s pracovním názvem "Ring Of Changes", ale firma nakonec desku nevydala a z celého podniku vzešlo jen pár vystoupení s význačnými hosty a dva singly "I Know/Tonight It’s Right" a "Ring Of Changes/Somebody". V roce 1972 se ovšem stalo nemožné a dvojice Wright - Harrison znovu zreformovala Spooky Tooth. K Harrisonovi přivedl Wright své dva kumpány Grahama (bicí) a Jonese (kytara), a baskytaristu Iana Herberta, kterého zakrátko nahradil Chris Stewart. Kapela v roce 1973 vydala album s poetickým názvem "You Broke My Heart So... I Busted Your Jaw", jež se stalo druhým nejúspěšnějším v jejich kariéře. Graham si potom z kapely znovu odskočil a na jeho místo se vrátil Mike Kellie. Ještě v tomtéž roce v listopadu 1973 vyšlo další albu "Witness" s atraktivním obalem amerického designéra, fotografa a ilustrátora Toma Wilkese a Spooky Tooth vyrazili na turné po Evropě a Spojených státech. Během roku 1974 ale kapela zjistila, že Spooky Tooth mají ve Státech lepší pozici než v Británii, a tak společně přijali kolektivní rozhodnutí o přesídlení do New Yorku. Život v Big Apple se jim zamlouval v bytě na 34. ulici na západní straně Manhattanu hned vedle tunelu Lincoln. O byt se dělil Jones s Garym Wrightem, který bohužel příšel o pravidelný příjem, ze kterého platil za pronájem majiteli domu, a tak oba byli vystěhováni. Jednou ráno někdo přišel a zabavil skoro všechno. Jediné, co Mick stačil zachránit, byly ramínka na šaty a pár kytar. A tak z nich byli dočasně bezdomovci. V New Yorku se dali dohromady s Eddiem Kramerem, producentem Jimmyho Hendrixe a novým producentem Led Zeppelin z "Houses Of The Holy" po pdchodu Harrisona, Stewarta i Kellieho v pozměněné sestavě, kdy Harrisona nahradil Mike Patto, k bicím se vrátil Bryson Graham a na baskytaru hrál Val Burke, natočili album "The Mirror", které bylo k mání v září 1974. Kramer podporoval skupinu, aby vytrvali v úsilí, všichni kromě Garyho byli pro, který dříve než bylo album dokončeno, kapelu opustil a hodlal se věnovat své sólové kariéře. A to na mnoho let znamenalo konec jejich roztodivného příběhu kapely.V listopadu 1974 nakonec kapelu rozpustili. V roce 1975 vydávají oba ex-frontmani svá třetí sólová alba. Zatímco Mike Harrison titulem "Rainbow Rider", na němž si vedle předních muzikantů z nashvillské hudební scény zahráli i Mick Jones (kytara) a Morgan Fisher (klávesy) s přehledem udržel vysoký standard, Gary Wright se albem "The Dream Weaver" definitivně odebral do snových vod popového světa, z nichž posluchače nevytrhla ani hostující účast Ronnieho Montrose v "Power of Love". Avšak v Americe se deska setkala s ohromným úspěchem, kterému se už žádná z dalších jeho desek ani nepřiblížila. Mike Kellie se v srpnu 1976 připojil k The Only Ones zpěváka Petera Perretta, s nimiž mezi lety 1976-1980 nahrál čtyři alba, a hrál s nimi ještě v 80. letech do rozpadu v roce 1982. Pak se skupina ještě zreformovala až v roce 2007. Mick Jones stál s Ianem McDonaldem (kytara, klávesy) a Lou Grammem (zpěv) u zrodu Foreigner a jako jediný se podílel na všech nahrávkách kapely. A v hudebním životě nezaháleli ani ostatní, mnohaletou pauzu si po rozpadu Humble Pie a první sólové desce Stevea Marriotta "Marriott" (1976) vybral pouze Greg Ridley. Další členové Spooky Tooth si žili svým vlastním životem. K reunionu Spooky Tooth došlo až po delší době v roce 1997, když se vzkřísila prapůvodní sestava Harrison, Grosvenor, Kellie a Ridley zavřela na etapy mezi červencem 1997 a listopadem 1998 do studia a výsledkem bylo album "Cross Purpose", které vyšlo v únoru 1999, celé čtvrtstoletí po dosud poslední studiové nahrávce. Podle mnohých jde o dílo, které je zajímavé pro fanoušky skupiny, ale ne pro náhodné posluchače. Pro úplnost je třeba doplnit, že v témže roce se s novým albem "Human Love" přihlásil i nezúčastněný Gary Wright. Mike Harrison nebyl fanoušky z jeho dnů stávených počátkem kariéry v Hamburku zapomenut a byl v roce 2000 pozván, aby spojil své koncertní síly s Hamburg Blues Band. Začali nahrávat "Mike Harrison meets The Hamburg Blues Band" a v roce 2001 vzešlo vydařené dílko "Touch", které ukázalo, že Mikeův hlas je stejně dobrý jako kdykoli předtím. V listopadu 2003 zemřel ve španělském Alicante zakládající člen Greg Ridley. Duo Harrison, Kellie s navrátilcem Wrightem a dvojicí Joey Albrecht (kytara) a Michael Becker (baskytara) uspořádalo ve dnech 4. a 5. června 2004 dva reunionové koncerty Spooky Tooth ve Worpswede a Hamburku, Německo, ze kterých bylo vydáno v roce 2007 živé DVD "Nomad Poets" obsahující to nejlepší, co kapela během své existence vytvořila. Grosvenor v roce 2005 pod svoji přezdívkou založil The Ariel Bender Band, se kterým stále ještě příležitostně vystupuje. V roce 2006 Harrison vydal své první sólové album "Late Starter" po více než třiceti letech. Wright vydal alba "Waiting To Catch The Light" (2008) a "Connected" (2010). V únoru 2008 se na pódiu objevila nejnovější inkarnace Spooky Tooth v sestavě Harrison, Wright, Kellie spolu s kytaristou Stevem Farrisem od Mr.Mister a Shem von Schroeck u baskytary na meší sérii evropských vystoupení. Dne 29. května 2009 hrála stejná sestava, jenom s bubeníkem Tomem Brechtleinem, který nahradil Kellieho, k 50. výročí inscenace Records v Shepherd's Bush Empire, před turné po Německu. Svůj poslední koncert odehrála 7. června 2009 v klubu Spectrum v německém Augsburgu. V roce 2012 začal Mike Kellie pracovat na sólovém albu. A pak už přicházely z historie kapely jen smutné zprávy. Mike Kellie zemřel 18. ledna 2017 po krátké nemoci a Mike Harrison zemřel 25. března 2018. Spooky Tooth byli spolehlivým odrazovým můstkem několika vydařených kariér. A lze se jen dohadovat, co všechno by dokázali v případě personální stability původní sestavy. Každopádně však navždy zůstanou legendární a inspirativní kapelou, jejíž hudba stále oslovuje a obohacuje nové i uznávané muzikanty.

Zakládající členové: Mike Harrison - Keyboards, Vocals, Piano, Harpsichord (1967-70,1972-74,1998-99,2004,2008-09; died 2018) Greg Ridley - Bass, Vocals (1967-69, 1997-99; died 2003) Luther (Luke) Grosvenor - Guitars, Vocals (1967-70 1, 1998 7-99) Mike Kellie - Drums (1967-70 1, 1973-74, 1998 7-99 8, 2004, 2008-09; died 2017) Gary Wright - Keyboards, Vocals (1967-70, 1972-74, 2004, 2008-09) Ostatní členové: Andrew Leigh - Bass (1969-70) Henry McCullough - Guitars (1970-1971; died 2016) Alan Spenner - Bass (1970-71) Chris Stainton - Keyboards, Guitars, Bass (1970-1971) John Hawken - Keyboards (1970) Steve Thompson - Bass (1970) Bryson Graham - Drums, Percussion (1972-73, 1974) Ian Herbert - Bass (1972-73) Mick Jones - Guitars, Percussion, Backing Vocals (1972-74) Chris Stewart - Bass, Piano (1973-74) Mike Patto - Vocals, Electric Piano, Drums, Percussion, Clavinet, Organ (1974, died 1979) Val Burke - Bass, Vocals (1974) Hostující hudebníci: Joey Albrecht - Guitars, Backing Vocals (2004) Michael Becker - Bass, Backing Vocals (2004) Steve Farris - Guitars (2008-2009) Shem von Schroeck - Bass (2008-2009) Tom Brechtlein - Drums (2009)

1967 - 1969	1969 - 1970	1970
Mike Harrison - Vocals, Keyboards Greg Ridley - Bass Luther Grosvenor - guitar Mike Kellie - Drums Gary Wright - Keyboards, Vocals	Luther Grosvenor - Guitars Mike Harrison - Vocals, Keyboards Mike Kellie - Drums Gary Wright - Keyboards, Vocals Andrew Leigh - Bass	Luther Grosvenor - Guitars Mike Harrison - Vocals, Keyboards Mike Kellie - Drums Henry McCullough - Guitars Alan Spenner - Bass Chris Stainton - Keyboards, Guitars, Bass
1970	1970 - 1972	1972 - 1973
Luther Grosvenor - Guitars Mike Harrison - Vocals, Keyboards Mike Kellie - Drums John Hawken - Keyboards Steve Thompson - Bass	Disbanded	Mike Harrison - Vocals, Keyboards Bryson Graham - Drums Ian Herbert - Bass Mick Jones - Guitars Gary Wright - Keyboards, Vocals
1973	1973 - 1974	1974
Mike Harrison - Vocals, Keyboards Mick Jones - Guitars Gary Wright - Keyboards, Vocals Bryson Graham - Drums Chris Stewart - bass	Mike Harrison - Vocals, Keyboards Mick Jones - Guitars Gary Wright - Keyboards, Vocals Mike Kellie - Drums Chris Stewart - Bass	Mick Jones - Guitars Gary Wright - Keyboards, Vocals Bryson Graham - Drums Mike Patto - Vocals, Keyboards Val Burke - Bass, Vocals
1975 - 1997	1997 - 2000	2000 - 2004
Disbanded	Luther Grosvenor - Guitars Mike Harrison - Vocals, Keyboards Mike Kellie - Drums Greg Ridley - Bass	Disbanded
2004	2004 - 2007	2008-2009
Mike Harrison - Vocals, Keyboards Mike Kellie - Drums Joey Albrecht - Guitars Michael Becker - Bass Gary Wright - Keyboards, Vocals	Disbanded	Mike Harrison - Vocals, Keyboards Mike Kellie - drums Gary Wright - Keyboards, Vocals Steve Farris - Guitars Shem von Schroeck - Bass
2009	***	***
Mike Harrison - Vocals, Keyboards Gary Wright - Keyboards, Vocals Steve Farris - Guitars Shem von Schroeck - Bass Tom Brechtlein - Drums

Mike Harrison (rodným jménem Michael Harrison) (Narozen 3. září 1942, Carlisle, Cumberland, England, zemřel 25. března 2018) Keyboards, Vocals Mike Harrison byl anglický hudebník, zpěvák a klávesista, který začínal svoji kariéru v 60. letech jako člen místní kapely The Ramrods. V roce 1965 nastoupil do V.I.P.s, kteří se později vyvinul na The Art (1967), pak na Spooky Tooth (1968). Nejznámější je jako sólový zpěvák kapely Spooky Tooth. Působil však také v kapelách Dino and the Danubes, The Dakotas. V každé z kapel byl charakteristický hlas Harrisona charakteristický, zejména v "Sunshine Help Me" a "Better By You, Better Than Me". Mike nahrával i po rozpadu Spooky Tooth. Působil jako zpěvák doprovázen Junkyard Angels, kapelou z Carlisle pod vedením bývalého V.I.P.s kytaristy Franka Kenyona, kterého doplnili Ian Herbert (kytara, zpěv), Peter Batley (basa) a Ken Iverson (bicí). V době nahrál svoji první sólovou desku "Mike Harrison" (1971). Také deska "Smokestack Lightning" (1972) byla výborná spolupráce s různými hudebníky ze studiových session, mezi nimi i Barry Beckett (klávesy) a David Hood (bas), kteří se později připojili k Traffic. V roce 1972 se Harrison připojil k re-formovaným Spooky Tooth, ve kterých také působil Ian Herbert, ale opustil je v roce 1974. Celkem nevýznamní Rainbow Rider se stejnojmenným albem v roce 1975 následovali předtím, než Harrison začal spolupracovat s bývalým klavíristou Joe Cockera Chrisem Staintonem. Poté strávil nějaký čas v Kanadě, kde pracoval ve skladu, a celkově na čas opustil hudbu, smutný osud jednoho z nejlepších bluesových heavy rockových hlasů, které Spojené království vyprodukovalo, i přesto, že v roce 1999 nastoupil do znovu reformovaných Spooky Tooth, aby nahrál nové album a udělal spolu s Mikem Maslenem a Davem Williamsem svoji sólovou nahrávku "Late Starter" (2006), album celkem neznámých coverů. Produkce byla vynikající, muzikanti rovněž, hlas docela velkolepý, pouze zvolené písně dojem kazily. Mike Harrison na přelomu tisíciletí spojil koncertní síly s Hamburg Blues Band, z jejich letité spolupráce vzešlo vydařené dílko uvedené pod názvem Mike Harrison Meets The Hamburg Blues Band v podobě desky "Touch" (2001). Mike Harrison, zpěvák Spooky Tooth, zemřel v neděli 25. března ve věku 72 let. Nebyla oznámena žádná příčina smrti.

Greg Ridley (celým jménem Alfred Gregory Ridley) (Narozen 23. října 1942, Aspatria, Cumbria zemřel 19. listopadu 2003, Alicante, Španělsko) Bass, Vocals Greg Ridley byl anglický rockový basista a zakládající člen kapely Humble Pie po jeho odchodu ze Spooky Tooth. Předtím začínal v kapelách Dino and the Danubes a The Dakotas. Ridley se narodil v Carlisle v Cumberlandu v Anglii. Počátkem jeho kariéry hrál pod jménem Dino jako kytarista kapely "Dino & The Danubes" předtím, než se připojil ke kapele The Ramrods. Ridley a Mike Harrison zformovali The V.I.P.s v roce 1963 a hráli bluesovou hudbu. Ke kapele se připojili kytarista Luther Grosvenor a varhaník a pianista Keith Emerson, který v ní ale byl jen krátce, než odešel založit The Nice. Po změně jména na The Art vydali jediné album "Supernatural Fairy Tales", a pak se s dalšími změnami přejmenovali na Spooky Tooth v roce 1968. Spooky Tooth pak podepsali smlouvu s Islands Rcords a nahrál s nimi dvě alba "It's All About" (1968) a "Spooky Two" (1969). V lednu 1969 byl Ridley osloven Stevem Marriotem z Small Faces, který formoval novou kapelu nazvanou Humble Pie. Součástí byla také kytarista Peter Frampton z The Herd a bubeník Jerry Shirley. Vydali první album "As Safe As Yesterday Is" a ve stejném roce vyšlo také druhé album "Town And Country". Pak podepsali smlouvu se společností A & M Records a pozměnili svůj sound do tvrdší podoby spolu s rozsáhlým turné po Spojených státech. Dvojité album "Performance Rockin' The Fillmore" představuje dodnes historickou nahrávku surového výkonu výjimečné kvality, která zapsala Humble Pie do rockové historie. Ridleyho silné basy umocňovaly výkon kapely a byly středobodem jejich zvuku. Ridley a bubeník Jerry Shirley společně tvořili jednu z nejuznávanějších rytmických sekcí v rockové hudbě během tohoto období. Ačkoli Ridley zřídka zpíval sólové vokály, jeho hluboký baryton byl často používán k poskytnutí kontrastu s vyšším tenorům Marriotta a Framptona. Ridley měl několik skladatelských příspěvků písní včetně "Sucking On The Sweet Vine" na "Humble Pie", "The Light of Love" na "Town And Country" a "Big George" na "Rock On". Tato inkarnace Humble Pie pokračovala až do roku 1975. Ridley opustil hudební produkci poté, co dokončil nevydané album s Marriottem a po neúspěšných pokusech s Mike Patto a kapelou Ollie Halsallova Boxer. Ridley se přestěhoval do Gloucestershire, kde žil v kamenné chatě ve Forest of Dean se svoji přítelkyní. Tam našel klid a pohodu venkovského života jako příjemnou a osvěžující změnu po koncertech a nahrávání. Zapojil se do podnikání se starožitným nábytkem a během 80. let byl nenápadným obchodníkem se starožitnostmi a také prodával borovicový nábytek jiným obchodníkům. Dne 14. dubna 2001 se objevil u Jerryho Shirleye, Petra Framptona a Clema Clempsona, když se účastnil jednoho z reunionů Humble Pie na koncertě Steve Marriott Tribute. Začátkem roku se také zapojil do projektu Humble Pie, který byl zahájen reaktivací skupiny Jerrym Shirleyem za pomoci dalšího bývalého kytaristy a zpěváka Humble Pie Bobby Tenche. Výsledkem bylo album "Back On Track" vydané Sanctuary v roce 2002 a krátké turné po Německa s kapelou Company of Snakes začátkem roku 2003. Turné ale muselo být zkráceno, když Ridley onemocněl. Dne 19. listopadu 2003 Greg zemřel v Alicante ve Španělsku na následky pneumonie a následné komplikace. Bylo mu 56 let. Jeho pohřeb byl zaplacen dobročinným koncertem organizovaným hráčem na harmonikou Dave Huntem.

Luther (Luke) Grosvenor (celým jménem Luther James Grosvenor) (přezdívka Ariel Bender) (narozen 23. prosince 1946, Evesham, Worcestershire) Guitars, Vocals Luther James Grosvenor je anglický rockový hudebník, který hrál ve skupině Spooky Tooth, krátce ve Stealers Wheel a pod pseudonymem Ariel Bender ve skupinách Mott the Hoople a Widowmaker. Grosvenor nejdříve začínal hrát v místních kapelách v jeho rodném městě Evesham. Tam se seznámil s Jimem Capaldiem, který později hrál s kapelou Traffic, se kterým vytvořil skupinu Deep Feelin. Později se připojil ke skupině The V.I.P.s, ve které se mihl iKeith Emerson na varhany. V.I.P.s se přejmenovalo na The Art a později se z nich stali Spooky Tooth. Po odchodu ze Spooky Tooth vydal sólové album "Under Under Skies" (Island Records, 1971). Na návrh zpěvačky a písničkářky Lynsey De Paul si ze smluvních důvodů změnil své jméno na Ariel Bender, které používal ve spojení se skupinou Mott the Hoople. Podle mottského zpěváka kapely Iana Huntera v rozhovoru pro dokumentární film The Ballad of Mott the Hoople, skupina byla v Německu spolu s Lynsey De Paul v jedné TV Show, když kytarista Mick Ralphs kráčel po ulici a frustrován ohýbal řadu automobilových antén. De Paul pal použila výraz "aerial bender/letecký ohýbač", který Hunter později navrhl Grosvenorovi jako přezdívku. Grosvenor se připojil ke kapele v roce 1973 a nahradil odcházejícího Ralphse. Grosvenor koncertoval s Motts v letech 1973 a 1974 a zahrál si na jejich sedmém albu "The Hoople" (1974). Roky strávené u kapel Spooky Tooth (1967 až 1970), Stealers Wheel (1973) a Mott the Hoople (1973 až 1974) byly nejúspěšnějšími v jeho hudební kariéře. Poté co v roce 1974 odešel od Mott the Hoople a byl nahrazen Mickem Ronsonem, vydal Grosvenor pár sólových alb a založil skupinu Widowmaker, která v roce 1976 vydala album "Widowmaker" a v roce 1977 "Too Late To Cry". V 90. letech se Grosvenor vrátil k obnoveným Spooky Tooth. V roce 2005 založil pod svým pseudonymem skupinu Ariel Bender Band. V letech 2007 až 2008 vystupoval se skupinou Ariel Bender's Mott The Hoople hrající skladby Spooky Tooth a Mott The Hoople. V roce 2009 spolupracoval s Londýnským projektem The Winter Olympics, když nahrál kytarové party pro svoji píseň "The Great Outdoors", která vyšla v srpnu 2010. Luther zformoval v roce 2016 "The Luther Grosvenor Band", jejíž repertoár se skládá z klasických hitů z jeho předchozího působení včetně písní Mott The Hoople, Stealers Wheel a Spooky Tooth.

Mike Kellie (celým jménem Michael Alexander Kellie) (narozen 24. března 1945, Birmingham, Warwickshire, zemřel ve čtvrtek 18. ledna 2017) Drums Mike Kellie byl anglický hudebník, skladatel a producent. Byl zakladatelem Spooky Tooth a členem The Only Ones. Prožil dlouhou kariéru jako studiový bubeník, který spolupracoval s hudebníky jako George Harrison, Peter Frampton a kapela Traffic, Joe Cocker, Jerry Lee Lewis, Maurice Gibb z Bee Gees, Gary Wright, Johnny Thunders, Luther Grosvenor (člen Spooky Tooth), Neil Innes, Steve Gibbons, Chris Jagger, Nanette Workman, Sean Tyla, Jim Capaldi, Pat Travers a Andy Fraser. Kellie pochází z Birminghamu z nehudební rodiny, ale byl vždycky fascinován bicími, na které začal hrát ve věku kolem 14 let. Zkušenosti sbíral s různými místními skupinami. V době dospívání vstoupil do kapely St. Michaels Youth Club jako bubeník. Později hrál na "The Track" ve sportovním centru Tudor Grange v Solihullu. Na základě této práce byl pozván Brianenm "Monk" Finchem, aby od roku 1966 hrál s kapelou Pata Wayneho The Beachcombers v Birminghamu, ve které začal svoji profesionální kariéru bubeníka, kde vlastně nahradil Johna Bonhama později proslaveného s Led Zeppelin. Zároveň ve stejném roce působil se saxofonistou The Beachcombers Brianem "Monk" Finchem v Birminghamu v kapele s názvem The Locomotive, kterou zformoval novinový fotograf z 'Midland Beat' a jazzový hudebník Jim Simpson a velmi známý Birminghamský zpěvák Danny King. Kapelu doplňoval budoucí zakladatel Traffic Chris Wood na saxofon a flétnu. Když Wood odešel, aby založil Traffic se Stevem Winwoodem ze z The Spencer Davis Group, doporučil manažer této kapely Chris Blackwell Kellieho jeho druhé kapele V.I.P.s z Carlisle. Mezitím Chris, Steve a Jim Capaldi v té době ve druhé polovině roku 1966 zformovali Traffic. V.I.P.s byli skvělou rytmickou a bluesovou kapelou a přišli do Londýna, aby dobyli sever. V kapele V.I.P.s byl krátce jejich členem i Keith Emerson. Jejich bubeník Walter Johnson postrádající rodinu se vrátil do Carlisle. Proto v kanceláři jednoho dne Steve navrhl, aby Kelliemu někdo zavolal. Ten tehdy pracoval v dřevařské firmě v Oltonu. Při telefonátu od kamaráda Paula Medcalfa byl Mike dotázán, že "...Steve chce vědět, jestli má zájem o spojení s touto kapelou...". Takže na druhý den byl přímo na New Street Station s bicími do Paddingtonu. Setkání s koncertním manažerem V.I.P.s, legendárním Albertem Heatonem proběhlo na 155, Oxford Street, kde se seznámil s Mike Harrisonem a Gregem Ridleyem. S ostatními členy kapely se seznámil později večer. Následující den už byl v Paříži v Olympii s V.I.P.s bez zkoušky! Chris Blackwell se dohodl, že kapela zahájí hvězdně obsazené benefiční vystoupení na podporu UNICEF, které se konalo v pařížské Olympii a bylo vysílané po celém světě, podobně jako u "All You Need Is Love". V.I.P.s měli vydaný singl ve Francii a doplnili jej coverem od Joe Texe s názvem "I Wanna Be Free". Takže Mike neměl opravdickou zkoušku, cvičil pouze cestou v dodávce. Televizní pořad proběhl poté, když večer předtím zavolal matce z poštovního úřadu v Paříži a řekl jí: "Mami, koukej se na Radio Times, myslím, že dnes večer máme televizní vystoupení." Nahrávka se stala velkým hitem Francie po tomto představení. Jeho příchod byl jedním z podnětů k tomu, aby změnili své jméno na The Art, pod nímž vydali v roce 1967 album "Supernatural Fairy Tales". Jejich manažer Chris Blackwell objevil zpěváka a varhaníka z kapely New York Times, jmenoval Gary Wright a začlenil jej do sestavy The Art. Příchod Gary Wrighta, který později získal úspěch s "Dream Weaver", v říjnu 1968 vedl k další změně názvu na Spooky Tooth, kteří tak vznikli ve složení Mike Kellie, Greg Ridley, Jimmy Henshaw, Keith Emerson, Luther Grosvenor a Mike Harrison. Blackwell se více soustředil na svůj začínající label Island Records a navzdory širokému přijetí skupiny v Americe a na evropské pevnině Spooky Toothe rychle uvadali v 70. letech. Spooky Tooth se rozpadli v roce 1970 po čtyřech albech pod tímto jménem. Pak Kelly v roce 1970 spoluzaládal kapelu Three Man Army s bratry Adrianem a Paulem Gurvitzovými (oba ex-Gun). Stihli vydat velmi dobré album "A Third Of A Lifetime" zaznamenané s pomocí Briana Parrishe a Buddy Milese. Ale Mike brzy opustil kapelu. V lednu 1971 se Mike Kellie připojil ke kapele The Balls vedené zpěvákem a kytaristou Denny Lainem, kde nahradil bubeníka Alana White!!!. Kapela se však stihla ještě v únoru 1971 rozpadnout. Pak se Mike prosmýkl kapelami Parrish and Gurvitz od května do června 1972, v koncertní sestavě Frampton's Camel na podporu alba "Winds Of Change". V březnu 1973 se vrátil do obnovených Spooky Tooth, se kterou stihli vydat album "The Mirror", než se opět rozešli. Když kytarista Paul Kossoff opustil Free v říjnu 1972 nahrál po malém zotavení sólové album "Back Street Crawler". Pak se v roce 1974 pokusil vytvořit v níž se kromě Kossova a Micky Feata (basa) objevil i Mike Kellie na bicí. Pak se ale Kellie připojil ke skupině Johnnyho Hallydaye na letní turné po Francii v roce 1974. V té době se Mike začal prosazovat jako studiový bubeník, který se objevil na debutových albech Joe Cockera, Petra Framptona, Jerry Lewis, Maurice Gibba a Splinter, skupiny podporované George Harrisonem. Hrál také na soundtracku k filmové adaptace rockové opery kapely The Who "Tommy" a na albu Traffic "The Low Spark of High Heeled Boys". Ke Spooky Tooth se vrátil v roce 1973 na pár let, ve kterých byl členem i budoucí zakladatel Foreigner Mick Jones. V roce 1976 se připojil ke vznikající punkové kapele nazvané The Only Ones s Peterem Perrettem, Alanem Marerem a Johnem Perrym, se kterou natočil klasiku "Another Girl, Another Planet". Natočili tři alba pro CBS, ačkoli časem jejich katalog obsahoval mnoho kompilací a dalších verzí, jejichž počet nyní převyšuje jejich studiová alba. Později Mike přiznal, že se jednalo o podivnou volbu vzhledem k jeho minulosti. "Já a kapely, ve kterých jsem byl, byly vždy spojené s problémy," řekl v roce 2013. "Pocházím z generace, v níž se všichni nenávideli a bouřili. Měl jsem dlouhé vlasy, byl jsem v jedné z těch kapel, cestoval jsem po Americe a nyní si dělám ambice v punkové kapele!" V únoru 1978 se Johnny Thunders přestěhoval do Londýna se svoji rodinou a začal hrát s volnou revue nazvanou The Living Dead. Kellie se stal součástí této proměnlivé sestavy (včetně Perretta spolu s různými členy Sex Pistols včetně Steve Jonese a Paula Cooka) a nahrál s Thunders album "So Alone" s jeho autorskou písní "You Can not Put Your Arms Around Memory". Když se The Only Ones rozpadli v roce 1982, Kellie se odstěhoval do krajiny severně od Toronta v Kanadě, kde strávil čtyři roky odloučený od hudby. Tenkrát toho využil, aby se naučil hrát na klavír a napsal několik skladeb. Po návratu do Británie v roce 1985, strávil deset let v Severním Walesu a ve Skotsku jako farmář. Mikeův další projekt byl reunion "supergroup" nazvané Balls, kterou tvořli bývalí členové Move a Moody Blues Trevor Burton a Denny Laine spolu se Stevem Gibbonsem z The Uglys (Mike hrál na bicí na prvním sólovém LP Steva). Mike ale opustil Balls a znovu se připojil ke Spooky Tooth na americkém turné, kde si získali oddané fanoušky a pokračování turné po několik let. V roce 1995 začal Mike pracovat s Vivianem Stanshall (ex-The Bonzo Dog Doo Dah Band), který chtěl znovu živé koncertovat. Bohužel Vivian Stanshall brzy nato později zemřel. A tak v roce 1976 se objevil v sestavě The Ariel Bender Band s bývalým spoluhráčem Lutherem Grosvenorem. V roce 1999 se Kellie se zapojil plně do hudby při reunionu Spooky Tooth a s Mike Harrisonem, Lutherem Grosvenorem a Gregem Ridleyem společně vydali album "Cross Purpose". Tato sestava zahrnovala i bývalého kytaristu Deep Feeling Luthera Grosvenora, který později našel slávu jako Arial Bender v Mott The Hoople. V roce 2004 se Kellie opět setkal s Mike Harrisonem a Garym Wrightem, aby se představili v Německu jako nová inkarnace Spooky Tooth. Kapela později vydala DVD "Nomad Poets" s živými záznamy z koncertů ve Worpswede a Hamburgu, Německo. V roce 2007 se zreformovali The Only Ones, kteří koncertovali po Velké Británii, Evropě a Japonsku, stejně tak vystoupili v televizním seriálu BBC TV Later... s Joolsem Hollandem. V roce 2010 začal Kellie nahrávat vlastní hudební materiál, z něhož vzniklo jeho první sólové album. Na albu z roku 2013 s názvem "Music From… The Hidden" zpíval a nahrál téměř všechny nástroje včetně bicích, varhan, basy, akustické kytary a perkusí. Jako hosté se na něm objevili Gordon Jackson (akustická kytara), Finley Barker a Tony Kelsey (kytary), Steve Winwood (varhany, mandolína a basa), Bill Hunt, Levi French a Tony Ariss (klavír), Rob Harrison (baskytara) Steve Gibbons (vokály) a Greg Platt Lake (kytara a vokály). Kellie byl zařazen mezi prominentní hudebníky uvedené na 6CD "Jess Roden Anthology", které prezentovalo Hidden Masters. Ve studiu nahrával v roce 2011 reunionové album Distractions "The End Of The Pier", které vyšlo na Occultation záznamy v roce 2012. Zpráva o jeho úmrtí 18. ledna 2017 přišla prostřednictvím Facebookové stránky Johna Perryho z The Only Ones. "Jsme hluboce zarmouceni, když jsme se dozvěděli o smrti našeho přítele a kolegy Mikea Kellieho. Kellie se v létě dozvěděl o své nemoci, ale rozhodně se rozhodl udržet diagnózu soukromou. Velice jej oceníme osobně ve správný čas, ale prozatím si připomeneme na 40 let hudby, kterou jsme s ním sdíleli. Gentleman, přítel a skvělý hudebník. Naše myšlenky směřují za jeho rodinou."

Gary Wright (celým jménem Gary Malcolm Wright) (narozen 26. dubna 1943, Cresskill, New Jersey, USA) Keyboards, Vocals Gary Wright je americký zpěvák, autor, hudebník a skladatel nejznámější za své hity "Dream Weaver" a "Love Is Alive" z roku 1976 a za svoji roli při využívání syntezátoru jako sólového nástroje v rockové a populární hudbě. Wrightovo sólové průlomové album "The Dream Weaver" (1975) vyšlo poté, co strávil sedm let v Londýně střídavě jako sólista u A & M Records nebo člen britské heavy rockové skupiny Spooky Tooth, kterou v roce 1967 spozakládal a hrál s ní až do roku 1970, kdy ji nedlouho před jejím rozpadem opustil. Kapela byla později v roce 1972 obnovena, a to i s Wrightem v sestavě. Svoji činnost však ukončila v roce 1974. Wright se účastnil i pozdějších reunionů kapely, avšak žádný z nich neměl dlouhého trvání. Na sólovou dráhu se vydal roku 1970 s albem "Extraction", později vydal řadu dalších alb. Během pobytu v Anglii nahrál klávesy na trojité album ex-Beatles George Harrisona "All Things Must Pass" (1970), kterým začalo přátelství, které inspirovalo indickými náboženskými tématy a duchovností následné vlastní Wrightovo skládání. Jeho práce od konce 80. let vstřebaly world music a new age žánr, ačkoli žádná z jeho desek po roce 1976 nezískala popularitu jako "The Dream Weaver". Bývalý dětský herec Wright vystupoval na Broadwayi v hitovém muzikálu Fanny před studiem medicíny a pak psychologie v New Yorku a později v Berlíně. Po setkání s Chrisem Blackwellem z Island Records v Evropě se Wright přestěhoval do Londýna, kde pomáhal založit Spooky Tooth jako populární koncertní akt. Podílel se také jako hlavní autor kapely na jejich nahrávkách - mezi nimi i skladby na albech "Spooky Two" (1969) "You Broke My Heart So... I Busted Your Jaw" (1973). Jeho sólové album "Footprint" (1971) zaznamenané s hustujícím Harrisonem, se objevilo ve stejném období jako Wrightova krátkotrvající kapela Wonderwheel, v níž se objevil kytaristu Mick Jones (fOREIGNER). Také počátkem 70. lét Wright hrál na pozoruhodných nahrávkách hudebníků jako B.B. King, Jerry Lee Lewis, Ringo Starr, Harry Nilsson a Ronnie Spector, zatímco jeho hudební spojení s Harrisonem vydrželo až do doby krátce před jeho smrtí v roce 2001. Wright se začal věnovat filmové tvorbě na počátku 80. let, což vedlo k tomu, že znovu nahrál svoji nejoblíbenější píseň "Dream Weaver" pro komedii Wayne's World z roku 1992. Po reunionu kapely Spooky Tooth v roce 2004 vystupoval Wright často jako člen Starr's All-Starr Band, s vlastní koncertní kapelou nebo na následných reunionech Spooky Tooth. Nejnovější sólová alba Wrighta včetně "Waiting To Catch The Light" (2008) a "Connected" (2010), byly vydány na jeho vlastním labelu Larklio. V roce 2014 vydalo nakladatelství Penguin Random House jeho autobiografii s názvem "Dream Weaver: Music, Meditation, and My Friendship with George Harrison".

Andrew Leigh Bass (1969-1970) Andrew Leigh začínal svoji kariéru v polovině 60. let s kapelou The Pyramid. Koncem 60. let hostoval při vystoupení se členy Blossom Toes, hrál pozdějí se Spooky Tooth, Fleurs de Lys a Titusem Groanem, The Prestons, s Electric String Band Dennyho Laine, stejně jako kultovními hudebníky jako Reg King, Gary Farr a Gordon Jackson. Když Ridley v roce 1969 odešel od Spooky Tooth ke skupině Humble Pie, nahradil jej Andy Leigh, který přišel od Matthews Southern Comfort. Andrew Leigh byl baskytaristou a zpíval vícehlasy s jejich sólostou Iainem Matthewsem. Se Spooky Tooth ale hrál jen krátce. Odešel od nich, aby se vrátil k Matthews Southern Comfort. Mezitím než se připojil k Matthews Southern Comfort, natočil své jediné sólové album "Magician" v roce 1970, na kterém se podílela i řada hostů. Obálku alba nakreslil dvorní výtvarník raných Genesis, renomovaný Paul Whitehead. Pod hlavičkou Matthews Southern Comfort nahrál Ian dvě alba "Second Spring" a "Later That Same Year". Poté, co Matthews odešel z Matthews Southern Comfort, pokračovali jako Southern Comfort, Ian byl jejich sólistou a natočili tři alba. První z nich "Frog City" obsahuje Leighovu verzi "The Leaving Song". "Frog City" je stylovbě nejbližší k albu "Magician".

Henry McCullough (celým jménem Henry Campbell Liken McCullough) (Narozen 21. července 1943, Portstewart, Northern Ireland, zemřel 14. června 2016, Ballywindelland, Ballymoney, Northern Ireland) Guitars (1970-1971) Henry McCullough byl severo irský kytarista, zpěvák a skladatel. Byl nejznámější jako člen kapel Spooky Tooth, Grease Band a Wings od Paula McCartneyho. Vystupoval také a nahrával jako sólový umělec a studiový hudebník. McCullough se narodil v Portstewartu a nejprve se stal na počátku 60. let jako mladý kytarista členem taneční kapely The Skyrockets v Enniskillenu. V roce 1964 se třemi dalšími členy The Skyrockets kapelu opustil a vytvořili nový soubor s jihoafrickým zpěvákem Gene Chettym. Pojmenovali se Gene and The Gents. V roce 1967 se McCullough přestěhoval do Belfastu, kde se spojil s Chris Stewartem (bas), Ernie Grahamem (vokály) a Dave Luttonem (bicí), aby vytvořili psychedelickou skupinu The People. Později se kapela přestěhovala do Londýna a upsala se manažerskému týmu Chase Chandlera, který změnil jméno skupiny na Éire Apparent. Pod vedením Chandlera po jediném singlu se vydali na turné se skupinami jako Pink Floyd, Soft Machine, The Move a The Jimi Hendrix Experience, stejně jako Eric Burdon and The Animals. Věci se vyvíjely dobře až do poloviny února 1968 ve Vancouveru v Kanadě, když skupina koncertovala s Animals, McCullough se musel vrátit do Spojeného království, oficiálně kvůli "vízovým problémům" a Mick Cox odletěl a zaujal jeho místo v kapele. V Irsku se někdy v květnu 1968 McCullough připojil k folkové skupině Sweeney's Men. McCullough se vrátil do Londýna kolem roku 1969, kdy začal spolupracovat s Joe Cockerem jako člen jeho doprovodné kapely The Grease Band. V roce 1969 vyjel na turné s Joem Cockerem a The Grease Band a dostal se až na kultovní festival Woodstock v USA. Později hrál i na eponymním albu "The Grease Band". Cockera však záhy opustil. Během tohoto období se objevil jako sólový kytarista na studiovém albu Andrew Lloyda Webbera a Tim Riceho rockové opery "Jesus Christ Superstar" (1970). V roce 1970 se přidal se k progresivnímu bandu Spooky Tooth, se kterým nahrál progresivní album "The Last Puff" (1970). V roce 1971 Paul McCartney požádal McCullougha, aby se připojil k jeho nové skupině The Wings spolu s Denny Lainem a Denny Seiwellem. Hudební rozdíly s McCartneym však znamenaly McCulloughho odchod před nahráváním alba "Band On The Run", přesto strávil dva roky v kapele, kde hrál sólovou kytaru v "Hi, Hi, Hi", "Live And Let Die" stejně jako v "My Love". I přes pouhé dva roky v kapele bylo jeho sólo v písni "My Love" hodnoceno jako jedno z nejlepších v rockové historii. McCulloughova slova "Nevím, byl jsem v té době opravdu opilý" lze zaslechnout na konci skladby "Money" z albu Pink Floyd "The Dark Side Of The Moon" (1973). Vzpomínal si na obhajobu, kterou večer předtím měl s manželkou. V roce 1975 se McCullough připojil k The Frankie Miller Band s baskytaristou Chrisem Stewartem, klávesistou Mickem Weaverem a bubeníkem Stu Perrym. Natočili album "The Rock With Miller". Píseň "Ain't Got No Money" z tohoto alba inspirovala Bobe Segera, aby napsal a nahrál "The Fire Down Below". Později téhož roku McCullough vydal "Mind Your Own Business" na labelu Georgea Harrisona Dark Horse. McCullough hrál jako studiový hudebník a koncertoval s hudebníky jako Roy Harper, Frankie Miller, Eric Burdon, Marianne Faithfull, Ronnie Lane a Donovan. V roce 1977 se dočasně připojil ke kapele Dr. Feelgood po odchodu Wilka Johnsona. Během léčení úrazu ruky při návštěvě jeho rodiny v roce 1980 se McCullough rozhodl zůstat v Irsku. Začal se scházet se svými starými přáteli The Fleadh Cowboys, kteří hrávali v neděli odpoledne v The Lower Deck v Dublinu. Poté se vrátil zpět do Portstewartu a založil novou kapelu. Připojil se k němu Percy Robinson na pedálovou ocelovou kytaru, Roe Butcher na basu a Liam Bradley na bicí. V roce 1998 odcestoval do Polska, kde zkoušel s kapelami polských hudebníků a vyjeli na turné. Po turné nahráli "živé" album, které bylo vydáno jako "Blue Sunset". Poté následovalo další polské turné. Když se vrátil domů, McCullough nahrál a vydal píseň "Failed Christian", která se objevila jako cover u Nicka Lowe na jeho albu "Dig My Mood". McCullough pokračoval v nahrávání a vystupování a vydával sólový materiál na albech "Belfast To Boston" (2001) a "Unfinished Business" (2003). Na tom druhém se objevil i jeho singl z roku 1998 "Failed Christian". McCullough vystupoval na koncertech v Severním Irsku a Skotsku, hrál s doprovodnou kapelou, v níž působili Stephen Quinn na bicí a Sean McCarron na saxofon. McCullough přispěl kytarou a zorganizoval skupinu aljašských hudebníků The Rev Neil Down's, se kterými vydal desku v roce 2003 nazvanou "When A Wrong Turns Right". V roce 2007 vydal živou desku "Henry McCullough Band - FBI Live" u labelu Mundell, na níž se dostal záznam vystoupení z The Famous Bein Inn z roku 2006. V roce 2007 se na nahrávce z festivalu Over the Rhine "Live From Nowhere, Vol. II" objevila píseň "Failed Christian". Ve stejném roce McCullough začal spolupracovat s Davem Sharpem z Alarm a připojili se k nim klávesista Zoot Money, basista Gary Fletcher a bubeník Colin Allen a nazvali se The Hard Travelers. V lednu 2008 představili The Hard Travelers svůj debutový koncert v The Cellars v Portsmouthu. V roce 2008 McCullough nahrával "Poor Man's Moon" v Amberville Studios. Deska vyšla v Irsku až 5. září 2008 a představily se na ní nové McCulloughovy kompozice. Album také obsahovalo řadu skladeb napsaných spolu s básníkem Eamonem Carrem z Horslips a zahrnovalo i singl "Too Late To Worry". Mezi hostujícími hudebníky na albu byli klávesista James Delaney, basisté Roe Butcher a Nicky Scott (také kontrabas), klávesistka Enda Walsh, bubeník Adie McIlduff a Percy Robinson na dobro a pedálovou kytaru a bubenické sekvence od Petera McKinneyho. Ke konci roku 2007 pracoval na albu "Dark Nite Of The Soul" s Jeffem Greenem a dalšími hudebními spolupracovníky ve Wind-Mill Lane Studios, Dublin Metropolis Studios v Londýně a The Sound Kitchen Nashville. McCullough navštívil Paul McCartneyův koncert na O2 v Dublinu dne 20. prosince 2009 a McCartney veřejně ocenil McCulloughův přínos pro The Wings. Dne 13. března 2010 byl McCullough a jeho skupina hlavním účinkujícím na festivalu Fifestock v Inn v Lathones ve Skotsku. McCullough byl stále aktivní na evropské hudební scéně a hrál pravidelné živé koncerty s umělci jako Ed Deane, James Delaney, Noel Bridgeman, občas John Quearney. V roce 2011 Henry spolupracoval se skladatelem Paulem Dohertym a The Vals na skladbě "Look To The One", která získala celosvětovou odezvu, na níž McCullough zpívá a hraje na kytaru. V listopadu 2012 ale McCullough utrpěl infarkt, takže byl nějakou dobu v kritickém stavu. V rádiové show Ronana Collinse na RTÉ Radio 1 byla 7. listopadu omylem ohlášena jeho smrt, rovněž BBC se omluvila po tomto předčasném oznámení. V rozhovoru s webovou stránkou Something Else Denny Seiwell, který hrál s McCulloughem ve Wings, uvedl, že je na pochybách, že se McCullough zcela zotaví. Dne 17. března 2015 se konal benefiční koncert pro Henryho McCullougha, který se konal v The Half Moon v Putney, kde se představili Paul Carrack, Nick Lowe, Andy Fairweather Low, Suggs a Bobby Tench. Doprovodná kapela se nazvala H Henry's Heroes a účast v ní vzali Tim Hinkley, Mel Collins, Neil Hubbard, John Halsey a baskytaristka Kuma Harada. Dne 14. června 2016 Henryho manželka Josie potvrdila, že zemřel ve svém domě u Ballywindelland, Ballymoney, Severní Irsko, nad ránem po dlouhé nemoci. Nikdy se plně nezotavil ze srdečního infarktu z roku 2012. Některé zdroje uvádějí trpěl vážnou mrtvicí.

(celým jménem Alan Henry Spenner) (Narozen 7. května 1948, Dalston, London, England, zemřel 11. srpna 1991, London, England) Bass (1970-1971) Alan Spenner byl basistou, jehož krátká 25 letá kariéra jej přivedla do centra některých z nejpopulárnějších a nejhodnotnějších hudebních počinů, které vzešly z Anglie. Paradoxně jeho nejrozšířenější nahrávkou, uvážíme-li jeho spolupráci s takovými veličinami jako byli Joe Cockerem, Peter Frampton, Ted Nugent a Roxy Music, je původní nahrávka rockové opery "Jesus Christ Superstar" (1970), kterou slyšely desítky milionů posluchačů.

Alan Spenner byl anglický baskytarista, který hrával s Wynder K. Frogem, The Grease Band, Spooky Tooth, ABC, Kokomo, Roxy Music (1978-1982), China Crisis, s hudebníky jako David Coverdale, David Soul, Joe Cocker, Kenny Loggins, Lynda Carter, Frampton, Ted Nugent, Mick Taylor, Murray Head. Zahrál si na originálním koncepčním albu "Jesus Christ Superstar" z roku 1970. Alan se narodil v Dalstonu ve východním Londýně. V roce 1948 začal hrát na kytaru, kterou dosta jako dárek od svého otce. V polovině 60. let se zapojil do hraní v místních kapelách. První významnější koncert odehrál Spenner jako člen skupiny Wynder K. Frog, což byla blues/jazzová skupina sestavená Mickem Weaverem a hráli v ní i ex-Bluesology kytarista Neil Hubbard, bubeník Bruce Rowland, perkusista Reebop Kwaku Baah a saxofonista Chris Mercer. V té době se věnovali hlavně studiu, přesto stihli vydat dvě desky před jejich rozpadem v roce 1969. Spenner se pak zapojil do The Grease Band Joe Cockera, kde převzal basovou pozici od Chrise Staintona, který přešel na klávesy, a Rowland usedl za bicí. V této kapele také hrál Henry McCullough na kytaru a kapela se rychle stala jednou z nejpopulárnějších doprovodných kapel své doby. Spenner hrál na baskytaru živě i na památném festivalu Woodstock v roce 1969 s kapelou Joe Cockera The Grease Band a lze jej vidět na DVD "The Woodstock Directors Cut". Cocker ale brzy rozpustil The Grease Band kvůli osobním a manažerským tlakům a Spenner se objevil v Anglii. Alan a McCullough se připojili ke Spooky Tooth, nahráli album "The Last Puff" (1970) a vyrazili po USA, na kterém mu byl zřejmě ukraden jeden z jeho nástrojů. Ale v roce 1970 se The Grease Band náhle zreformovali a jejich první objednávkou byla původní studiová nahrávka rockového muzikálu Andrew Lloyd Webbera a Tima Riceho "Jesus Christ Superstar" (1970). Brzy poté The Grease Band začal nahrávat a pravidelně koncertovat samostatně a vybudovali si vlastní kariéru i pověst všech členů. V příštích několika letech Spenner hrál na nahrávkách nejznámějších osobností britského rocku, mezi něž patří John Martyn, Joe Cocker, Alvin Lee, Paul Kossoff, Donovan a Ted Nugent. Mnoho z těchto koncertů odehrál v tandemu s Rowlandem, Hubbardem a dalšími členy The Grease Band v různých kombinacích. Jako svůj vlastní prodjekt Spenner v roce 1975 vytvořil skupinu Kokomo, big band soulový outfit, v němž hrál i Hubbard a taková star jako Mel Collins (ex-King Crimson). Ve druhé polovině 70. let byl jedním z nejpopulárnějších basistů v Anglii, byl považován za velmi muzikálního hudebníka a spolupracoval s Davidem Coverdalem a Bryanem Ferrym (Steve Winwood), Whitesnake, Fairport Convention. V roce 1975 hrál na albu "Sunny Side Of The Street" od Bryna Hawortha. Nejpozoruhodnější je však jeho spolupráce s Roxy Music. A to vše stíhal mezi koncerty a nahrávkami s Kokomo v 80. letech. S Roxy Music natočil alba "Manifesto", "Flesh & Blood", "Avalon", "The High Road" a "Heart Still Beating". V srpnu 1982 koncertoval s Roxy Music a objevil se na na VHS/DVD "High Roads", které bylo pořízeno ve francouzském Fréjusu. Na záznamu je možno zaslechnout jeho baskytaru Wal bass série 78 JG, která ve spojení s jeho stylem hry vytvářela charakteristický zvuk slyšený u mnoha písní Roxy Music jako jsou například "Steve Old Scene" a "Avalon". Spenner zemřel dne 11. srpna 1991 na infarkt, bylo mu pouhých 43 let. Spennerův syn Henry Spenner je bývalým bubeníkem skupiny Fields (neplést s kapelou The Fields, tohle je anglicko-islandská elektronic/indie skupina Fields, která vznikla v Londýně v roce 2006).

Chris Stainton (celým jménem Christopher Robert "Chris" Stainton) (Narozen 22. března 1944, Sheffield, South Yorkshire, England) Keyboards, Guitars, Bass (1970-1971) Chris Stainton je anglický hudební odborník, klávesista, basista a skladatel, který se poprvé stal známějším v kapele Joe Cockera joncem 60. let. Kromě spolupráce s Joe Cockerem je také znám díky spolupráci s Ericem Claptonemem, The Who, Andym Fairweather Lowem a Bryanem Ferry. Stainton se narodil ve Woodseats, Sheffield, v South Yorkshire, Anglie. Po absolvování jedenáctiletky a přijímačkách Stainton studoval na Rowlinson Technical School, Norton, v Sheffieldu. Jeho hudební kariéra začala v roce 1960, kdy hrál basovou kytaru s lokální Sheffieldskou kapelou Johnny Tempest and the Mariners. Z The Mariners se stali The Cadillacs před tím, než se Stainton stal členem kapely Joe Cockera The Grease Band v roce 1966. Stainton je spoluautorem "Marjorine", Cockerova prvního britského hitu v singlovém žebříčku v roce 1968. Chris si zahrál basovou kytaru i na dlším hitovém singlu Joe Cockera "With A Little Help From My Friends". Jeho čas jako hudebník při doprovázení Cockera dospěl k zenitu na turné Mad Dogs & Englishmen, ve Spojených státech a Kanadě v roce 1970. Jeho prvotní zapojení s Cockerem trvalo do konce roku 1972. Během nadcházejího desetiletí se Chris Stainton objevil s hudebníky jako Spooky Tooth (1970), s vlastním Chris Stainton Band (1972-1973), Tundra (1974), The Grease Band a album "Amazing Grease" (1975), Bryn Haworth Band (1976-1977), Boxer (1977), Maddy Prior Band, Rocks (1978) a Elkie Brooks (1978). V roce 1979 se poprvé spojil s Ericem Claptonem a začal tak jejich přerušovaný pracovní vztah, který trvá až do současnosti. Pak hostoval na albech hudebníků jako Alvin Lee Band "RX5" (1981), Gary Brooker "Lead Me To The Water" (1982) nebo Pete Townshend "All The Best Cowboys Have Chinese Eyes" (1982). V roce 1984 spojil s Clapton na Roger Waters's The Pros and Cons of Hitch turné a také se znovu zúčastnil turné s Joe Cockerem v letech 1988 až 2000. V roce 1985 se Stainton a Clapton objevili ve filmu George Harrisona produkovaném Watersem na žertovném "charitativním koncertě" - Concert for Cascara. V listopadu 2002 se Chris objevil na koncertě pro George a nedávno se objevil jako člen Bill Wyman's Rhythm Kings. Chris Stainton je členem skupiny Erica Claptona, v níž je od roku 2002 prakticky na plný úvazek, koncertuje po celém světě téměř každým rokem až dodnes. V roce 2006 hostoval na albu Davida Gilmoura "On An Island". Zúčastnil se turné s Claptonem v roce 2008 v rámci severní Americe a Evropě, který zahrnovalo i třídenní spolupráci se Steve Winwoodem v Madison Square Garden v únoru 2008 a turné s Winwoodem a Claptonem v letech 2009 a 2010. V červenci 2012 byl Chris ohlášen jako klávesista kapely The Who na 2012-2013 Quadrophenia & More Tour. Chris hrál na piáno na třech skladbách původního alba "Quadrophenia" - "The Dirty Jobs", "5:15" a "Drowned". V závěrečném ceremoniálu na londýnských olympijských hrách vystoupil s kapelou London Olympics. Následně se však před začátkem turné vrátil, aby se připojil se ke Claptonovi na turné po USA a Evropě, které bylo nakonec zakončeno v O2 Arena v Praze dne 19. června 2013. Chris se vydal na turné s Claptonem v Japonsku, na Blízkém východě a v Evropě v roce 2014. Dne 11. září 2015 byl Chris poctěn, aby vystoupil s Tedeschi Trucks Band na tribute/reunionovém koncertě pro Joe Cockera na festivalu Lockn v Arrington ve Virginii. Koncert připoměl vzpomínku na turné a dokument Mad Dogs and Englishmen. Mezi absolventy turné z roku 1970 se objevili Leon Russell, Rita Coolidge, Claudia Lennear, Bobby Jones, Pamela Polland, Matthew Moore, Daniel Moore, Chuck Blackwell a Bobby Torres a originální koncertní fotografka Linda Wolf, jejíž ikonické fotografie z turné v roce 1970 představily koncert divákům. Dokumentární film o setkání a koncertě byl uveden v roce 2016, režíroval jej Jojo Pennebaker, syn D.Anne Pennebaker a Jesse Lauter. Chris si zahrál na albu Eric Clapton z roku 2016 "I Still Do" a následně se připojil ke Claptonovi na krátké turné po Japonsku v dubnu 2016. Stainton v současné době žije v Camberley, Surrey, se svou manželkou Gail. Je profesionálním fanouškem Pro Tools a stráví spoustu času skládáním a nahráváním hudby ve svém domácím studiu.

John Hawken (celým jménem John Christopher Hawken) (Narozen 9. květnas 1940, Bournemouth, England) Keyboards (1970) John Hawken pocházející z Bournemouthu je anglický klávesový hráč. Studoval klasický klavír od čtyř až do osmnácti let, kdy podlehl polapen lákáním rock and rollu. Hawkenovou první skupinou byli Cruisers Rock Combo (1960-1962), ale asi je nejznámější pro své příspěvky k různým verzím The Nashville Teens (1962-1968). Pak se stal zakládajícím členem kapely Renaissance v roce 1969. Hrál také v kapelách Spooky Tooth, Third World War, Vinegar Joe, Strawbs a Illusion, spolupracoval i jako studiový hudebník. John byl přiveden k hraní na klavír svoji matku Dorothy Constance Hawkeno, která byla vystudovaná klavírista a malířka od raného věku, a přenesla svoji zálibu pro umění i na nejstarší dítě. V roce 1960 John bydlel se svými rodiči v Weybridge v Surrey, na jihu Anglie, když se připojil ke své první rockové skupině Cruisers Rock Combo. Působili v ní Dave Maine (bicí), Pete Harris (baskytara), Mick Dunford (sólová kytara), John na piano a tři zpěváci Tony Gallagher, Kenny King a Chris Wing, společně zkoušeli a občas i vystupovali v klubu Addlestone Youth Club. Ve stejnou dobu byli Ray Phillips a Arthur Sharp zpěváky v The Nashville Teens, kteří se také vyskytovali po okolí Addlestone. Phillips a Sharp se rozešli se svoji kapelou ve stejnou dobu, kdy Cruisers Rock Combo přišli o své zpěváky a tak se zrodili noví Nashville Teens. O něco později se připojil Roger Groome na bicí, John Allen se sólovou kytarou a Terry Crowe se stal třetím zpěvákem. Tato sestava se vydala v roce 1963 na profesionální dráhu a vyjela do Německa, kde v té době už působilo mnoho jiných anglických kapel po mnoha rozličných klubech včetně hamburského Star-Club. V roce 1964 už bez Terry Crowea a s Barrym Jenkinsem na bicí kapela Nashville Teens podepsala smlouvu o řízení a nahráli desku "Tobacco Road". Současně vyrazili na své první turné po Anglii s Chuckem Berrym a Carl Perkinsem. Hawken vzpomíná, že jej potěšilo, když je mohl oba dva doprovázet kromě závazků s Nashville Teens. Koncem roku 1964 se vydali do USA hrát na vánoční show "Murray The K" ve Fox Theater v Brooklynu a poté hodně koncertovali po Anglii a v Evropě. Peter Harris opustil skupinu v roce 1966 a nahradil jej u basy Neil Korner, dříve člen The New Vaudeville Band. Neil a John Hawken také společně zaskakovali v oblíbené londýnské proměnlivé kapele Frankie Reid & The Powerhouse, v níž se objevovala i zpěvačka Danu Gillespie a příležitostně v sekci saxofonů i Rebel Rousers od Cliffa Bennetta a John Knightsbridge na kytaru (pozdněji v kapele Illusion). Třebaže další desky nedokázaly vyrovnat úspěch "Tobacco Road", kapela neustále pracovala až do Hawkenova odchodu koncem roku 1968. V závěru roku 1968 se bývalý zakladatel Yardbirds Chris Dreja, John Hawken a hráč na steel kytaru Brian (B.J.) Cole chystali vytvořit folk rockovou kapelu, kterou bude řídit Peter Grant a produkovat Mickey Most, ale nikdy se nedostali do fáze zkoušení. Dreja si uvědomil, že jeho bývalí kolegové z Yardbirds Jim McCarty a Keith Relf sestavují novou kapelu a navrhl Hawkena jako možného člena. Začátkem roku 1969 měl Hawken telefonát s McCartym, který se dotázal, zda se o nový projekt zajímá. Hawken se objevil v McCartysově domě v Thames Ditton, spolu s baskytaristou Louisem Cennamem, Drejou a Coleem. Cole a Dreja ale následně odstoupili od projektu. Cole pak pokračoval, když se stal studiovým hudebníkem a lze jej slyšet na mnoha nahrávkách ze 70. let. Krátce nato se ke zbylým přidala zpěvačka Jane Relf spojila a zformovali se The Renaissance ve složení Keith a Jane Relf, McCarty, Hawken a Cennamo. Zakrátko se objevili na živých koncertech se zastávkami v USA a v Evropě. Tato sestava nahrála dvě alba, které produkoval další bývalý člen Yardbirds Paul Samwell-Smith. Okolnosti způsobily změny v kapele, když Keith Relf, McCarty a Cennamo odešli a brzy po nich i Jane Relf. Hawken pomáhal při výběru náhradníků a v létě 1970 jejich sestavu tvořili baskytarista Neil Korner (Teens), kytarista Michael Dunford (Cruisers and Teens), Terry Crowe (z raných Teens), zpěvačka Annemarie "Binky" Cullum a Terry Slade na bicí. Hawken byl také připraven na změnu, když jej kontaktovali Spooky Tooth v říjnu 1970 na tříměsíční turné po Evropě na základě jejich hitové nahrávky coveru "I Am The Walrus" z alba "The Last Puff". Ale předtím, než opustil Renaissance, přivedl svého nástupce Johna Touta, aby se s kapelou spojil. Tout společně s Michaelem Dunfordem vytvořili jádro stabilnější sestavy se zpěvačkou Annie Haslam, baskytaristou Jonem Campem a bubeníkem Terrym Sullivanem, v níž zaznamenali mnoho alb. V roce 1971 se Hawken připojil k formaci Third World War, jejichž zpěvákem a skladatelem byl Terry Stamp. Skupina vydala jedno album "II" v roce 1973. Ve skupině rovněž působili John Knightsbridge (sólová kytara) a Craig Collinge (bicí). V roce 2005 vyšla kapele ještě kompilace "The First Album & Third World War II". Hawken krátce nato spolupracoval se Stampem a Averym. Po krátkém záskoku u Vinegar Joe, od kterých odešel v září 1972, se Hawken připojil ke kapele The Strawbs v roce 1973. Na jeho konkurzu u The Strawbs Dave Cousins seznámil Hawkena s nástrojem mellotron. Kapelu tvořili Dave Cousin (zpěvák a skladatel), Dave Lambert (kytara), Chas Cronk (basa), Rod Coombes (bicí) a Hawken na klávesy. Jejich přehlídky viděly pódia v USA, Japonsku a v Evropě. Během Hawkenova členství v kapele (1973-1975) vydali dvě alba "Hero" a "Heroine and Ghosts". V roce 1977 se zformovala znovu původní sestava The Renaissance s Jimem McCartym, Keitem a Janeem Relfem, Louisem Cennamem a Hawkenem. Ze zákonných důvodů nemohli použít název Renaissance, tak si zvolili Illusion, což bylo jméno jejich druhého alba, které nahráli jako Renaissance. Keith Relf ale zemřel ve věku 33 let po zásahu elektrickým proudem v suterénu svého domu, když hrál na špatně uzemněnou kytaru. Kapela se znovu musela přeskupit a zakotvili v ní John Knightsbridge (kytara) a Eddie McNeill (bicí), s McCarty sdílela vokály Jane Relf,která také hrála na doprovodnou kytaru. Skupina zaznamenala dvě alba "Out Of The Mist" a "Illusion" před jejich rozpuštěním v roce 1979. Další album nevydaného materiálu se objevilo až o mnoho let později pod názvem "Enchanted Caress". Dne 29. října 1979 se Hawken přestěhoval do Spojených a začal vystupovat s The Rocketmen v New Jersey. V roce 2001 zbylí členové původní The Renaissance - Jim McCarty, Jane Relf, Louis Cennamo a John Hawken nahráli a vydali album "Through The Fire" pod názvem projektu Renaissance Illusion. V roce 2004 se odehrál reunion sestavy The Strawbs "Hero And Heroine" a odehráli řadu vystoupení v USA i v Evropě, na které navázalo jejich nové album "Deja Fou". Dne 26. června 2008 oznámil Hawken svůj odchod do důchodu z The Strawbs. V říjnu 2011 se však ještě jednu objevil, aby vystoupil s Jimem McCartym a Jannem Kloseem na Hugh's Room and This Ain't Hollywood, Ontario for two Chamber Pop Summits.

Steve Thompson (Narozen 17. října 1950, Wimbledon, England, UK) Bass (1970) Steve je anglický hudebník a basista, který působil v kapelách Spooky Tooth a po jejich rozpadu ve Stone the Crows. Dříve než vstoupil do Spooky Tooth nahrával alba s Johnem Mayallem " Blues From Laurel Canyon" (1968), "Empty Rooms" (1969) a "The Turning Point" (1969), s Jesse Davisem "Jesse Davis" (1970). Stone the Crows byla skotská blues rocková kapela, která vznikla na konci roku 1969 v Glasgow, když se zpěvačka Meggie Bell seznámila s Lesem Harvey a jeho starším bratrem Alexem Harvey. Steve k nim nastoupil v roce 1971, když nahradil basistu Jamese Dewara. Kapela se rozpadla v roce 1973. Pak opět nějakou dobu spolupracovat s Johnem Mayallem nebo Kevinem Coynem.

Bryson Graham (rodným jménem Bryson Macrae Graham) (Narozen 1. září 1952, zemřel 6. prosince 1993) Drums, Percussion (1972-73, 1974) Bryson byl anglický rockový bubeník, nejznámější z práce v kapelách Mainhorse, Spooky Tooth a Girl, Zen Attack, Neo, Wonderwheel a působil jako studiový hudebník. Bryson začínal svoji profesionální hudební kariéru v 17 letech jako člen Mainhorse Airline s Davidem Kubinecem, Patrickem Morazem a Jeanem Ristorim (od konce léta 1969 až 1970). Kubinec odešel, kytaristu Auguste De Antoniho vystřídal Peter Lockett a jméno kapely bylo zkráceno na Mainhorse až v polovině roku 1971. V této sestavě vydali jedno album pod svým názvem. Památné je jejich vystoupení na Montreux Jazz Festival v červnu 1971. Bryson také hrál s Gary Wrightem a Wonderwheel, včetně hostování u George Harrisona na The Dick Cavett Show. Bryson později koncertoval i s Alvinem Lee a Ten Years After, album "Pump Iron!" (1975). Graham se stal členem Spooky Tooth a objevil se na jejich tří albech "You Broke My Heart So You Busted Your Jaw" (1973), "Witness" (1973) a "The Mirror" (1974). V březnu 1976 se Bryson připojil ke kytaristovi Alvinu Lee, se kterým vydal alba "Pump Iron!" (1975) a "Saguitar", resp. "Let It Rock" (1978). Později hrál u glam rockové kapely Girl. Hrál některé ze skladeb na " Wasted Youth" (1982) a na "Live At The Exposition Hall, Osaka, Japan" zaznamenané v roce 1982. V roce 1983 natočil album se skupinou Zahara s několika významnými členy jako Reebop Kwaku Baah (perkuse), Paul Delph (klávesy) a Rosko Gee (baskytara). Z roku 1983 pochází také bezejmenné album jeho tria Zen Attack, jejímiž členy byli Bryson Graham (Drums), Peter Bonas (Guitars) a Rosko Gee (bass). Později pracoval jako plodný studiový hráč, spolupracoval s Gary Wrightem, podílel se na nahrávce pro film Benjamin. Vystupoval také na punkových a new age scénách, zahrál si s Ianem Northem v Neo, s nímž nahrálalbum "Neo". Nakrátko nahradil JJ Johnsona v Electric Chairs, když JJ odmítl odletět do Spojených států. Hrál také na třech albech bývalého člena Traffic, bubeníka Jim Capaldi, na "Money And The Magic" (1990), kde doprovázel ex-Girl člena Gerry Laffy na jeho sólové dráze. Graham také spolupracoval s Davem Stewartem, Barbarou Gaskin a Richardem Dobsonem na "In Texas Last December" (1976) a s Rabbitem Bundrickem na "Dark Saloon" (1974). Graham zemřel v prosinci 1993 ve věku 41 let údajně na předávkování kokainem smíchaným s alkoholem.

Ian Herbert Bass (1972-73) Ian je britský hudebník a basista, který působil v kapelách Junkyard Angels, později se stal i členem Spooky Tooth v jedné jejich reinkarnaci. Mike Harrison působil po prvním rozpadu jako zpěvák doprovázen Junkyard Angels, kapelou z Carlisle pod vedením bývalého V.I.P.s kytaristy Franka Kenyona, kterého doplnili Ian Herbert (kytara, zpěv), Peter Batley (basa) a Ken Iverson (bicí). V roce 1972 se Herbert s Harrisonem připojili k re-formovaným Spooky Tooth. POZN.: Jediná fotografie tohoto hudebníka se našla na prvním albu vokalisty Mike Harrisona - je to ten sedící hudebník na schodech.

Mick Jones (celým jménem Michael Leslie "Mick" Jones) (Narozen 27. prosince 1944 74 let, Portsmouth, Hampshire, England) Guitars, Percussion, Backing Vocals (1972-1974) Michael Jones je anglický kytarista, skladatel a hudební producent, je nejznámější jako člen britsko-americké rockové skupiny Foreigner (od roku 1976), hrál také v kapelách Spooky Tooth (1972-1974) a Wonderwheel (1971-1972). Byl ženatý se spisovatelkou Ann Dexter-Jones, matkou Marka, Samanthy a Charlotte Ronson. Ann a Mick mají spolu dvě děti, Annabelle a Alexander Dexter-Jones. Manželství jim vydrželo téměř 25 let, Jones a Dexter-Jones se rozvedli v roce 2007. V roce 2017 se manželé znovu provdali. Mick má také dva syny z předchozích vztahů, Roman a Christopher Jones. Michael se narodil v domácbosti střední třídy v Portsmouthu/Readingu v Anglii. Na kytaru začal hrát už v raném věku jako samouk a rozhodl se věnovat svoji kariéru v hudbě. Svoji profesionální hudební kariéru začínal v raných 60. letech jako člen skupiny Nero and The Gladiators, kteří v roce 1961 zaznamenali dva menší britské hity. Tato instrumentální kapela byla soustředěna kolem klávesisty Mikea O’Neila a podařilo se jí vyprodukovat dva menší hity "Entry Of The Gladiators" a "In the Hall Of The Mountain King". Po rozpadu Nero and The Gladiators už v 18 letech šel na turné po Francii jako člen doprovodné kapely Dicks Riverse, typicky francouzského napodobitele Elvise Presleye. Koncertování s ním mělo sle náhlý konec, když si Mick vyrazil s Riversovou snoubenkou a žil s ní v Paříži. Pak pracoval Jones dalších osm let jako skladatel a studiový hudebník pro takové umělce jako Françoise Hardy, Sylvie Vartan a "Francouzský Elvis" Johnny Hallyday, pro kterého napsal mnoho písní, včetně "Je suis né dans la rue" a "A tout casser", kde hrál Jimmy Page na kytaru. Když Beatles byli na turné ve Francii v roce 1964, zařádili si s Mickem, když Hallydayova přítelkyně a budoucí manželka Sylvie Vartan měli společné vystoupení. Jones povzbuzoval návštěvy dalších britských hudebníků jako Jimmy Page, Peter Frampton a Steve Marriott, aby si zahráli s Hallydayem. V letech 1965 až 1971 nahrával Jones ve Francii s Tommym Brownem (Thomas R. Browne) jako duo Mickey & Tommy, ale i pod dalšími názvy včetně Blackburds, Nimrod a J & B. Poté, co opustil Francii, aby se vrátil do své domovské země, setkal se Jones v roce 1971 s Gary Wrightem ze Spooky Tooth, aby spolu zformovali Wonderwheel, ve které se sešli Gary Wright (vocals, keyboards), Jerry Donahue (guitar), Archie Legget (bass, vocals) a Bryson Graham (drums). Ale Jerry Donahue brzy opustiiil kapelu a místo něj přišel právě Mick Jones. Kapela měla propagovat sólové Wightovo album "Extraction" (1971). Wright vydal i další album "Footprint". Hostoval také jako kytarista na albech "Wind Of Change" (1972) pro Petera Framptona a "Dark Horse" (1974) pro George Harrisona. V roce 1972 pak Jones a Wright společně zreformovali Spooky Tooth, kteří už měli za sebou čtyři alba, ale vnitřní vztahy v kapele už dlouho skřípaly. Bubeník Bryson Graham se k nim připojil. Wright, který chtěl celou skupinu překopat a obnovit v novém složení, oslovil tehdy volného Jonese, a v roce 1972 tak vzniklo nové složení - Wright, Jones, Mike Harrison (klávesy), Ian Herbert (bass) a Bryson Graham (bicí). Jones s kapelou vydržel do jejího rozpadu roku 1974, kdy spolu vyprodukovali tři alba. O nijak závratný úspěch se rozhodně nejednalo, a tak kapela skončila „volným pádem“. Během roku 1974 ale Mick zjistil, že Spooky Tooth mají ve Státech lepší pozici než v Británii, a tak společně přijali kolektivní rozhodnutí o přesídlení do New Yorku. Život v Big Apple se jim zamlouval v bytě na 34. ulici na západní straně Manhattanu hned vedle tunelu Lincoln. O byt se dělil s Garym Wrightem, který bohužel příšel o pravidelný příjem, ze kterého platil za pronájem majiteli domu, a tak oba byli vystěhováni. Jednou ráno někdo přišel a zabavil skoro všechno. Jediné, co Mick stačil zachránit, byly ramínka na šaty a pár kytar. A tak z nich byli dočasně bezdomovci. Kapela právě natočila nové album "The Mirror" s Eddie Kramerem, což byl nový zvukař Led Zeppelin z "Houses Of The Holy" a podpořil skupinu aby vytrvali v úsilí. Všichni kromě Garyho byli pro, který dříve než bylo album dokončeno, kapelu opustil a hodlal se věnovat své sólové kariéře. Mick zůstal v New Yorku a neměl ponětí o tom, jaký bude jeho další krok. Vážně uvažoval, že se vrátí do Anglie a začne novou kariéru, jako například chodit do lékařské školy nebo se stát zubním lékařem. Druhá možnost byla přitažlivější, protože byla kratší pro získání kvalifikace a byla i dobře ohodnocena. Zachránil jej ale manažer Spooky Tooth Nigel Thomas, když mu nabídl zaměstnání. Nigel si založil nahrávací společnost Goodear Records a chtěla, abych ji vedl. Jmenoval mě prezidentem Goodear, a to mi také dalo příležitost vrátit se k produkční práci. Sídlo měli ve slavné staré budově Brill a Nigel mu dokonce zajistil luxusní byt. Nevýhodou bylo, že byl podřízen Nigelovi, který se sice choval jako anglický džentlmen, ale ve skutečnosti se nepáral s lidmi zleva, zprava, a to včetně svých umělců. Nakonec se v pozici jednatele společnosti vůbec necítil dobře, a to nejen kvůli Nigelovým výstřelkům. Během práce u Goodear se Mick seznámil s Budem Pragerem, který byl manažerem bývalého zakladatele kapely Mountain kytaristy Leslie Westa. Mountain byli nečinní a Leslie hledal dalšího kytaristu pro svoji novou sólovou skupinu. Bud jej připravil na konkurz a navíc Leslie měl v oblibě způsob, kterým hrál, takže se Jones stal členem skupiny Leslie West Band. Kapelu tvořilo silné trio včetně ex-Mountain bubeníka Corky Lainga. Společně všichni tři napsali spoustu písní a vydali album "Leslie West Band". Byla to dobrá deska a podařilo se jim odehrát i pár skvělých koncertů, ale věci se rychle zhoršily. V té době měl totiž Leslie všobecně známý problém s heroinem, který způsobil, že se skupina rozpadla, když Leslie nastoupil do rehabilitace. Mick ale během té doby pochopil, že Bud je přímý člověk, tak mu řekl, že chce vytvořit vlastní skupinu a požádal jej, aby byl jejich manažerem. Od té chvíle s Budem vytvořili úzkou vazbu. Jeho obchodní partner Gary Kirfirst také řídil další Leslieho kolegu a bývalého člena Mountain, basistu Felixe Papallardiho. Felix založil ve svých kancelářích malé nahrávací studio a Mick jej mohl zprvu používat jako kancelář, později i pro konkurzy a zkoušky. Mick se znovu vrhl i na skládání a rychle napsal čtyři skladby. Také se začal stýkat s chlápkem jménem Ian Lloyd. Teprve když jsme se navzájem poznali, zjistil, že Ian byl původním frontmanem s kapely z New Yorku nazvané The Stories. O tři roky dříve se podílel na americkém hitu kapely Hot Chocolate "Brother Louie". Ten singl byl pro něj ale přítěží, neboť ve skutečnosti byl fanouškem těžších a progresivnějších anglických rockových kapel jako jsou Genesis. Ian nejen dobře nazpíval jeho nové skladby, tak také jej seznámil s některými jeho známými. Seznámil se tak s klávesistou Al Greenwoodem, poté jej Ian přivedl k jinému Angličanovi, Ianu McDonaldu. Ian dříve hrál na klávesy a flétnu v King Crimson a pracoval v New Yorku. King Crimson měli v té době dobrý ohlas, takže Mick měl okamžitou představu, jak hraje a požádal jej, aby přišel do studia na zkoušku. Ian byl typem intuitivního hudebníka, který uměl přidávat různé textury a barvy do jakékoliv písně. Takže Ian měl nísto v nové kapele jasné. Podobně se seznámil i s Dennisem Elliottem (ex-If). Mick odešel do New Yorku, aby se setkal s Ianem Hunterem a Dennis byl jeho bubeníkem. Jones byl jeho výkony okamžitě ohromen a další dva měsíce se snažil získat Dennise z Ianovy kapely. Nakonec uspěl a stal se nedílnou součástí zvuku nové kapely. S Dennisem se od samého začátku shodli, takže ani nemuseli slyšet rytmiku tvořenou basovými party. To byl i důvod, proč basista Ed Gagliardi byl posledním hudebníkem, který se zabydlel v sestavě, ale stále scházel zpěvák. Pro tuto důležitou roli vyzkoušel nejméně čtyřicet kandidátů, ale bez úspěchu. Došel až k tomu, post chtěl nabídnout Ianovi Lloydovi. Po šesti dalších neúspěšných měsících, aniž byl schopen najít zpěváka, málem si ze zoufalství téměř vytrhal vlasy. Jedno odpoledne byl ve studiu, kde dokončoval mix pro demo "Feels Like The First Time". Na míchacím pultu měl hromadu záznamů, které mu posílali. Během jedné přestávky si vytáhl album Black Sheep, které Mickovi poslal jeho starý přítel z Rochesteru. Během deseti vteřin měl jasno, navíc když věděl komu patří ten hlas. S Lou Grammem se v podstatě Mick seznámil, když cestoval po Americe se Spooky Tooth. Tenkrát dělal jejich propagaci na východním pobřeží, žil v Rochesteru a ve volném čase hrál se svoji kapelou Black Sheep. Mick se snažil Loua v Rochesteru najít. Zjistil o něm, že pracuje na staveništi a podařilo se mu sehnait číslo. Když mu volal, zrovna vozil cihly. Lou mu tehdy řekl, že ztratil hlas a začal se proto věnovat bicím. To Micka trochu naštvalo, protože měl tak fantastický hlas, o kterém si myslel, že by se jednou mohl objevit v panteonu klasických rockových zpěváků. Hovořili spolu a přesvědčoval jej, aby přijel na několik dnů do New Yorku. Píseň "Long Way Home" na debutovém albu "Foreigner" (1977) byla následně napsána o tom rozhovoru a o tom, co se stalo. Další pondělí mu zavolal. První den, kdy Lou přišel do studia, s ním Mick prošel pár písní a cítil, jako jej zasáhl blesk. Hned věděl, že to může být začátek něčeho zvláštního. S Louem pak dokončili demo nahrávku a poslali ji Jerrymu Mossovi do A & M. Jerry byl jedním z těch nejlepších vydavatelů té doby. Společně se svým partnerem Herbem Albertem měli smlouvy s Humble Pie, Free, Procul Harum a Joe Cockerem, a proto eventuálně A & M mohli být pro ně dobrým labelem. Až o hodně později zjistili, Jerry odešel ráno na dovolenou ráno, když nahrávka dorazila. Tak ji poslali i společnosti Atlantic Records, ale vedení společnosti ji vrátilo, aniž by ji vytáhli z krabice. Bud měl ale kontakty v Atlantic a zajistil, aby si demo alespoň poslechli, a tak se na scéně objevil John Kalodner. John přivedl na etiketu Petera Gabriela a Phila Collinse, měl také velký úspěch u Geffen a Columbia, ale právě tehdy byl začátečníkem. Pracoval jako rockový redaktor, takže když dozvěděl o Mickově kapele a viděl sestavu kapely, znal se s Ianem a Mickem, a do určité míry i s Dennisem. Uvědomil si, že je to fantastické, a od té chvíle způsobil poprask v labelu, otravoval, když donutil lidi, aby si je poslechli. Nakonec se páska s nahrávkou dostala až k prezidentovi Atlantic, Jerrymu Greenbergovi. Za několik týdnů poté přivedl Jerryho do studia a za pár dní už podepisovali smlouvu s Atlantic. Není jisté, že John navrhl název Trigger. Místo toho Mick přišel se jménem Foreigner, který odrážel složení skupiny: tři Britové a tři Američané. Vzhledem k tomu, že v sestavě měli tři nováčky, Mick pocítil zodpovědnost a převzal otěže kapely. A tak se zrodili v roce 1976 Foreigner. Když první album "Foreigner" v roce 1977 vyšlo, brzy se jej prodávalo až tři sta tisíc výtisků týdně, později až čtyři sta tisíc. A to byl 1977, diskotéky vládly v Americe a zvedal se punk rock, takže se zdál málo pravděpodobné, že by kapela jako Foreigner mohla mít úspěch. Jejich úspěchu byl bezprecedentní. Jedinou novou kapelou, která dosáhla něčeho podobného, byli Boston, jejíž debutové album bylo v předešlékm roce multiplatinovým fenoménem. Téměř nikdo jiný do té doby, včetně Stones a Zeppelin, nepřeskočili milión prodaných desek. Album Foreigner toho dosáhlo za pouhých pár týdnů. Jones koprodukoval všechny alba kapely a společně s Grammem napsal většinu jejich písní. Jones je rovněž autorem nejúspěšnějšího singlu skupiny "I Want to Know What Love Is". Roztržky vzniklé uvnitř kapely koncem 80. let se připisují rozdílům v hudební chuti mezi Gramem, který upřednostňoval tvrdší rock, na rozdíl od zájmu Jonese využití syntezátorů. Gramm pak opustil kapelu v roce 1990, ale vrátil se znovu v roce 1992. V roce 1989 vydal Jones své jediné sólové album s názvem "Mick Jones" na labelu Atlantic Records. Jones je jediným členem, který hraje na všech albech Foreigner. Mezi jeho závazky u Foregner začal Jones také svoji vedlejší kariéru jako producent pro taková alba, jako "5150" (1986) od Van Halen, "Fame And Fortune" (1986) od Bad Company a "Storm Front" (1989) Billy Joela. Společně s Ericem Claptonem napsali píseň "Bad Love" na Claptonovo album "Journeyman", a v roce 2002 byl spoluautorem písně"On Her Mind" s Duncanem Sheikem. Koncem 90. let a počátkem nového století vystupoval s kapelou Billy Wymana Rhythm Kings.

Chris Stewart (cekým jménem Eric Christopher Stewart) (Narozen 1946, ***) Bass, Piano (1973-1974) Chris Stewart je severoirský hráč na baskytaru a studiový hudebník. Působil v kapelách Spooky Tooth, Eire Apparent, The People (s Henry McCullochem), John Coghlan's Diesel, Ronnie Lane & Slim Chance a The Frankie Miller Band.

Mike Patto (rodným jménem Michael Thomas McCarthy) (Narozen 22. září 1942, Cirencester, Cotswold District, Gloucestershire, England, zemřel 4. března 1979, England) Vocals, Electric Piano, Drums, Percussion, Clavinet, Organ (1974) Mike Patto byl britský hudebník a sólový zpěvák britské progresivní jazz-rockové kapely Patto (1970-1973). Objevil se také v kapelách Spooky Tooth (1974), Timebox/Boxer, The Bo Street Runners a Centipede. Narodil se v Cirencester v Gloucestershire. Začínal profesionální hudební kariéru v roce 1962 s kapelou The Fretmen. Ale triumf získal až se skupinou Timebox, která si později změnila své jméno na Patto v roce 1970. Skupina nikdy prodala mnoho desek, ale díky skvělým živým show se jí podařilo uzavřít smlouvu s Island Records v roce 1972. Kapela hrála těžší směs rockového a jazzového stylu na albech jako jsou "Hold Your Fire" a "Roll 'Em Smoke' Em, Put Another Line Ven". Kapela vydala tři studiová alba a živé album před jejím rozpadem v roce 1973. V roce 1973 se Mike zapojil do jazzové kapely Dick and The Firemen. Téhož roku také přijal nabídku vstoupit do Spooky Tooth, s nimiž natočil album "The Mirror". V roce 1975 Ollie Halsall a Tony Newman spolu s ním vytvořili novou rockovou skupinu s názvem Boxer. Nahráli album "Below The Belt" a začali živě koncertovat. V roce 1976 nahráli druhé album s názvem "Bloodletting", ale zároveň téhož roku opustil skupinu. Onemocněl ale na rakovinu. Mike Patto zmřel 4. března 1979 na lymfatickou leukémii ve věku nedožitých 37 let. Více na:    Mike Patto

Val Burke (celým jménem Valmon C. Burke) (Narozen ***, Jamaica) Bass, Vocals (1974) Val burke je americký basista pocházející z Jamajky. Byl také aranžérem, skladatelem, producentem a studový hudebník. Pracoval jako studiový bassista pro nahrávky Stang/All Platinum po dobu pěti let, kdy se objevoval na nahrávkách The Moments (později jako Ray, Goodman & Brown), Whatnauts, Lindy Jones, Donnie Elberta, Sylvie. Stal se i basistou anglické rockové kapely Spooky Tooth. Působil rovněž jako basista v orchestru Concord Resort, kde hrál s Benem Vereenem, Tomem Jonesem, Tonym Martinem a Robertem Gouletem. Jako studiový muzikant v New Yorku se po mnoho let objevoval na nahrávkách pro řadu produkčních společnosti a na řadách hitů. Byl šéfem A & R během tříleté smlouvy pro skupinu Cameo. Skladby, které napsal, byly nahrány skupinou bubeníka Lenny Whitea a také Moments. Nyní je v důchodu a žije v Atlantě, GA.

Studiová alba: 1999 Cross Purpose 1999 Cross Purpose (EP) 1974 The Mirror 1973 Witness 1973 You Broke My Heart So I Busted Your Jaw 1970 The Last Puff 1969 Ceremony 1969 Spooky Two 1968 It's All About Art/V.I.P.'s.: 2006 The Complete V.I.P.'s (komp.) 2004 Beat Crazy (komp.) 1967 Supernatural Fairy Tales

Kompilace, živá a ostatní alba: 2009 Lost in My Dream - An Anthology, 1968-1974 2007 Nomad Poets - Live In Germany 2001 Live In Europe 2000 Comic Violence 1999 The Best Of Spooky Tooth: That Was Only Yesterday 1972 Gary Wright & Spooky Tooth: That Was Only Yesterday 1975 The Best of Spooky Tooth Andrew Leigh 1970 Magician

(cover německého vydání) Skupina: Mike Harrison - Vocals, Keyboards Luther Grosvenor - Guitars Greg Ridley - Bass Mike Kellie - Drums Hosté: Dave Moore - Keyboards Matthias Bätzel - Keyboards Mark Feltham - Harmonica	Cross Purpose Vyšlo 29. ledna 1999, Ruf Records, RUF 1030 (Germany) Ruf Records, 51416 1445 2 (US) Seznam skladeb: 01. That Was Only Yesterday (Gary Wright) (4:30) 02. Tears (Behind My Eyes) (Reed) (5:02) 03. Throw Me a Line (Dolan, Luther Grosvenor) (3:15) 04. It's You Girl (Message to Deborah) [Greg Ridley] (3:30) 05. Love Is Real (Mike Harrison) (5:51) 06. Sunshine (Karl Wallinger) (4:31) 07. How (Mike Kellie) (4:48) 08. Send Me Some Lovin' (Marascalco, Price) (2:35) 09. I Can't Believe (Traditional) (4:12) 10. Kiss It Better (Grosvenor, Harrison, Kellie) (4:22) Total Time: (42:36) Recorded on 22 July 1997 - 8 November 1998 Producer: Chris Stainton, Chris Blackwell
"Cross Purpose" je poslední album Spooky Tooth, vyšlo u Ruf Records v roce 1999. Bylo to první album vydané kapelou po 25 letech po "The Mirror" z roku 1974 a první album za třicet let od posledního alba v zakládající sestavě "Spooky Two" z roku 1969. Album bylo zpočátku plánováno vydat roce 1997, když byly zaznamenány tři skladby "How", "Kiss It Better" a "Sunshine" v sestavě Harrison, Kellie, Grosvenor a Ridley v Anglii. Projekt se pak ale zastavil kvůli vzdálenostem mezi členy kapely. Písně byly původně vydány v roce 1998 jako součást alba pokusně nazvaného "Sunshine", na němž se spojily tři skladby s koncertem BBC z roku 1968 a nezveřejněnou skladbou kapely "Deep Feeling" z roku 1960, s nímž byli spojováni jak Luther Grosvenor, tak Dave Mason. Místo toho majitelé Ruf Records, když uslyšeli tři nové skladby, přesvědčili skupinu, aby zaznamenala více nového materiálu. Ruf Records financovala náklady na přemístění kapely k nahrávání na Andapoe Sound ve Weimaru v Německu, kde bylo zaznamenáno dalších sedm písní v září 1998. Album vyšlo v Evropě a ve Spojených státech v únoru 1999.
(cover amerického vydání) Skupina: Mike Harrison - Vocals, Keyboards Luther Grosvenor - Guitars Greg Ridley - Bass Mike Kellie - Drums Hosté: Dave Moore - Keyboards Matthias Bätzel - Keyboards Mark Feltham - Harmonica	Cross Purpose EP, vyšlo 1. ledna 1999, Ruf Records Seznam skladeb: 01. Kiss It Better (4:23) 02. Sunshine (4:33) 03. How (4:50) 04. Tears (3:28) Total Time: (17:14) Recorded on 22 July 1997 - 8 November 1998 Producer: Chris Stainton, Chris Blackwell
Skupina: Mike Patto - Vocals, Electric Piano, Clavinet and Organ Mick Jones - Guitars, Percussion and Backing Vocals Gary Wright - Vocals, Piano, Clavinet, Organ and Moog Synthesizer Val Burke - Bass Guitar, Lead and Backing Vocals Bryson Graham - Drums Mike Kellie - Drums and Percussion Hosté:	The Mirror Vyšlo říjen 1974, Goodear Records, EARL 2001 (UK) Seznam skladeb: Side One: 01. Fantasy Satisfier (Mick Jones, Gary Wright) (4:37) 02. Two Time Love (Jones, Mike Patto, Wright) (3:30) 03. Kyle (Wright, Bill Elliott, Bob Purvis) (3:36) 04. Women And Gold (Wright) (3:36) 05. Higher Circles (Wright) (5:23) Side Two: 01. Hell Or High Water (Patto, Wright) (5:07) 02. I'm Alive (Wright, T Wright) (4:12) 03. The Mirror (Jones, Patto, Wright) (5:21) 04. The Hoofer (Patto, Wright) (3:57) Total Time: (39:19) Producer: Eddie Kramer, Gary Wright, Mick Jones Engineer: Eddie Kramer Assistant Engineer: Dave Whitman, George Lopez Moog Programming and Tape Editor: Dave Whitman Mastering: Bob Ludwig Concept and Design: Rusy Mazur
"The Mirror" je sedmé album britské rockové skupiny Spooky Tooth. Bylo to jediné album Spooky Tooth, které bylo vydáno bez účasti zpěváka Mikea Harrisona, kterého nahradil Mike Patto. Bylo to také na téměř dvacet pět let jeich poslední album. "The Mirror" bylo vydáno v říjnu 1974, měsíc poté, kdy členové skupinu (tehdy) natrvalo rozpustili. Členové pak zformovali takové skupiny jako Foreigner a The Only Ones. V roce 2000 bylo album opětovně vydáno u Dressed to Kill Records s úplně jiným přebalem a pořadím skladeb, plus jinou délkou písní a pod názvem "Comic Violence".
Skupina: Mike Harrison - Lead and Backing Vocals, Percussion Mick Jones - Electric and Acoustic Guitars, Backing Vocals Gary Wright - Keyboards, Backing and Lead Vocals, Synthesizer Chris Stewart - Bass Mike Kellie - Drums, Percussion Hosté:	Witness Vyšlo listopad 1973/31. prosince 1972, Island Records, ILPS 9255 (UK) Seznam skladeb: Side One: 01. Ocean Of Power (4:40) 02. Wings On My Heart (3:31) 03. As Long As The World Keeps Turning (3:38) 04. Don't Ever Stray Away (3:12) 05. Things Change (4:15) Side Two: 06. All Sewn Up (3:40) 07. Dream Me A Mountain (3:42) 08. Sunlight Of My Mind (4:52) 09. Pyramids (4:27) Total Time: (35:04) All songs written by Gary Wright, except where noted Recorded at Olympic Studios and Island Studios, London Producer: Spooky Tooth Engineer: Brian Humphries Liner Notes: Chris Welch, Takeo Komatsuzaki Photography and album design: Tom Wilkes
"Witness" je šesté album Spooky Tooth z roku 1973. Na tomto albu se objevil původní bubeník Mike Kellie a v podstatně nahradil Brysona Grahama. Gary Wright zůstal dominantním skladatelem v této fázi historie kapely. Zpěvák zpěvák Mike Harrison opustil skupinu po vydání alba. Album bylo remasterováno a znovu vyšlo na CD v lednu 2005 u Repertoire Records.
Skupina: Mike Harrison - Lead Vocals, Piano, Harmonica Mick Jones - Guitars, Backing Vocals Gary Wright - Organ, Backing Vocals, Piano Chris Stewart - Bass Val Burke - Bass, Backing Vocals Bryson Graham - drums, percussion Hosté:	You Broke My Heart So I Busted Your Jaw Vyšlo květen 1973, Island Records, ILPS 9227 (UK) Seznam skladeb: Side one 01. Cotton Growing Man (4:39) 02. Old as I Was Born (4:40) 03. This Time Around (Bryson Graham) (4:08) 04. Holy Water (3:27) Side two 05. Wildfire (4:04) 06. Self Seeking Man (3:47) 07. Times Have Changed (Mick Jones, Wright) (3:53) 08. Moriah (6:20) Total Time: (34:50) 2005 CD bonus track 09. Nobody There at All (Post, Martin) (3:44) (Alternate Mix) Recorded at Olympic Studios, Island Studios and Apple Studios, London Producer: Spooky Tooth Recording Engineer: Chris Kimsey Mixing Engineers: Chris Kimsey, Phil McDonald, Rod Thear & Diga Tape Operator: Rod Thear Cover Drawings: Klaus Voorman
"You Broke My Heart So ... I Busted Your Jaw" je páté album od Spooky Tooth, poprvé vyšlo v roce 1973 u Island Records. Bylo to první album po opětovném zreformování kapely po jejím rozpadu v roce 1970. Zakládající kytarista Luther Grosvenor se už ale ke kapele znovu nevrátil, protože se plně zapojil v kapele Mott The Hoople jako kytarista a přijal koncertní jméno Ariel Bender. Grosvenora nahradil Mick Jones, který později založil Foreigner, zatímco zakládajícího bubeníka Mike Kellieho nahradil Bryson Grahamem. Album bylo remasterováno a znovu vyščlo s bonusovou skladbou na CD v lednu 2005 pod hlavičkou labelu Repertoire.
Skupina: Mike Harrison - Vocals Luther Grosvenor - Guitars Henry McCullough - Guitars Chris Stainton - Piano, Organ, Guitars, Bass Alan Spenner - Bass Mike Kellie - Drums Hosté:	The Last Puff Vyšlo červen 1970, Island, ILPS 9117 (credited as Spooky Tooth featuring Mike Harrison) Seznam skladeb: Side One 01. I Am The Walrus (John Lennon, Paul McCartney) (6:20) 02. The Wrong Time (Gary Wright, Hugh McCracken) (5:07) 03. Something To Say (Joe Cocker, Peter Nichols) (6:05) Side Two 04. Nobody There At All (Mike Post, Timothy Martin) (4:06) 05. Down River (David Ackles) (5:20) 06. Son Of Your Father (Elton John, Bernie Taupin) (4:02) 07. The Last Puff (Chris Stainton) (4:15) Total Time: (35:15) Recorded at Island Studios, London Producer: Chris Stainton, Chris Blackwell
"The Last Puff" je čtvrté album britské rockové kapely Spooky Tooth, které vyšlo v roce 1970. Je jediné v jejich historii nazvané s přídomkem jako "Spooky Tooth představující Mike Harrisona". Album vyšlo po odchodu zpěváka a hlavního skladatele Garyho Wrighta, který opustil skupinu po vydání "Ceremony" v roce 1969. Spoluautorem "Something To Say" byl Joe Cockerem a později se objevilo na jeho albu "Joe Cocker" (1972). Členové Cockerovy kapely The Grease Band Henry McCullough, Chris Stainton a Alan Spenner se připojili k původním členům Spooky Tooth Harrisonovi, Grosvenorovi a Kelliemu, aby dokončili album. Členové skupiny The Grease Band dosáhli mezinárodního uznání v loňském roce při doprovázení Joe Cockera na slavném festivalu Woodstock. Album společně produkovali Stainton a Chris Blackwell. I přes příslib vydání alba se kapela rozpadla krátce po vydání. O rok později McCullough, Stainton a Spenner vydali první ze dvou alb The Grease Band, zatímco Harrison a Grosvenor vydali svá sólová alba.
Skupina: Mike Harrison - Vocals, Keyboards Luther Grosvenor - Guitars Gary Wright - Vocals, Electronic Organ, Keyboards Andy Leigh - Bass Mike Kellie - Drums, Percussion Hosté: Pierre Henry - Synthesizer, Electronics	Ceremony Vyšlo prosinec 1969, Island, ILPS 91 Seznam skladeb: 01. Have Mercy (7:51) 02. Jubilation (8:25) 03. Confession (6:53) 04. Prayer (10:50) 05. Offering (3:26) 06. Hosanna (7:33) Total Time: (44:58) All tracks composed by Pierre Henry and Gary Wright Producer: Spooky Tooth, Pierre Henry Recorded and Engineered: Andy Johns
"Ceremony" je třetí album kapely z roku 1969 od progresivní britské rockové skupiny Spooky Tooth, tentokrát ve spolupráci s francouzským elektronickým a "novátorským" Pierre Henrym. Navzdory projektu, který inicioval Gary Wright, je album považováno za jeho ukončení kariéry v kapele. Album je hodnoceno některými jako "jedna z největších skvrn v rockové historii". Wright to popsal: "... udělali jsme projekt, který nebyl naším albem. Bylo to dílo francouzského skladatele elektronické hudby jménem Pierre Henry. Právě jsme oznámili labelu: "Víte, že to je jeho album a ne naše album. Nahrajeme to pouze jako hudebníci." A pak, když nahrávání skončilo, řekli: "Ach ne ne - je to skvělé. Vydáme je jako další album." Řekli jsme: "To nemůžete udělat. Nemá to nic společného se směrem Spooky Two a zničí to naši kariéru." A přesně to se stalo." Wright odešel z kapely ihned po vydání alba.
Skupina: Mike Harrison - Keyboards, Vocals Luther Grosvenor - Guitars Gary Wright - Keyboards, Vocals Greg Ridley - Bass Mike Kellie - Drums Hosté:	Spooky Two Vyšlo 1. března 1969, Island/A&M Records (US) / ILPS 9098, Festival (Australia) / SFL-933 265 Seznam skladeb: 01. Waitin' For The Wind (Luther Grosvenor, Mike Harrison, Wright) (3:27) 02. Feelin' Bad (Mike Kellie, Wright) (3:17) 03. I've Got Enough Heartaches (Kellie, Wright) (3:24) 04. Evil Woman (Larry Weiss) (9:00) 05. Lost In My Dream (5:03) 06. That Was Only Yesterday (3:51) 07. Better By You, Better Than Me (4:12) 08. Hangman Hang My Shell On A Tree (5:40) Total Time (37:54) All songs written by Gary Wright, except where noted Recorded at Morgan Studios, London Arranged: Spooky Tooth Producer: Jimmy Miller Engineer: Andrew Johns Art Direction: Guy Stevens, Mike Sida Photography [Cover]: Ethan Russell
"Spooky Two" je druhé studiové album Spooky Tooth. Původně vyšlo v březnu 1969 u Island Records, pod licencí A & M pro USA. První výlisky měly logo "oční bulvy" na Islands "růžovém" podkladu. Vyšlo v pěti různých barevných přebalech modro-zelený, purpurový, olivový, hnědý a šedý. Další výlisky mají bílý nápis "i" na růžovém štítku a jsou také umístěny v různě barevných podkladech. Zdá se, že olivová barva přežila nejdéle. Následně po vydání alba Greg Ridley opustil kapelu, když podlehl lákání do Humble Pie.
Skupina: Mike Harrison - Vocals, Keyboards, Harpsichord Luther Grosvenor - Guitars Gary Wright - Vocals, Keyboards, Organ Greg Ridley - Bass Mike Kellie - Drums, Percussion Hosté:	It's All About Vyšlo červen 1968, Island, ILPS 9080 Seznam skladeb: 01. Society's Child (Janis Ian) (4:30) 02. Love Really Changed Me (Grosvenor, Miller, Wright) (3:33) 03. Here I Lived So Well (Wright, Grosvenor, Harrison, Miller) (5:06) 04. Too Much Of Nothing (Bob Dylan) (3:57) 05. Sunshine Help Me (Wright) (3:02) 06. It's All About A Roundabout (Miller, Wright) (2:43) 07. Tobacco Road (J.D. Loudermilk) (5:33) 08. It Hurts You So (Miller, Wright) (3:03) 09. Forget It, I Got It (Miller, Wright) (3:26) 10. Bubbles (Grosvenor, Wright) (2:49) Total Time: (37:42) Recorded at Olympic Studios, London Producer: Jimmy Miller Engineer: Glyn Johns Liner notes: Alan Robinson Album photography: Gered Mankowitz
"It's All About" je debutové album britské kapely Spooky Tooth z roku 1968, které originálně vyšlo v Anglii na labelu Island Records. V tehdejším Západním Německu vyšlo pod labelem Fontana. Americká verze alba nazvaná "Spooky Tooth" vyšla u Bell v roce 1968. Na vydání z roku 1971 u A&M Records jako "Tobacco Road" byla skladba "Too Much of Nothing" nahrazena cover verzí od The Band "The Weight".

Skupina: Frank Kenyon - Rhythm Guitar (CD1:01-08, CD2:01,03-12) Jimmy Henshaw - Lead Guitar (CD1:01-08, CD2:01,03-12) Luther Grosvenor - Guitars (CD1:09-16, CD2:02) Mike Harrison - Vocals, Keyboards Walter Johnstone - Drums (CD1:01-06, CD2:01,03-12) Mike Kellie - Drums(CD1:07-16, CD2:02) Alf "Greg" Ridley - Bass, Guitar Hosté:	The Complete V.I.P.s Vyšlo 27. listopadu 2006, Repertoire Seznam skladeb: CD 1 From 1964: 01. Don't Keep Shouting At Me (2:24) (RCA Victor-1427A) 02. She's So Good (2:20) (RCA Victor-1427B) From 1965: 03. Mercy Mercy (2:46) (Philips-40387A*) 04. That's My Woman (2:10) (Philips-40387B*) 05. Wintertime (2:09) (CBS-202031A) 06. Anyone [as The VIPPs] (2:16) (CBS-202031B) From 1966: 07. I Wanna Be Free (3:13) [Mono Vervion] (Island WIP-3003A and Fontana EP 460.982-1E***) 08. Don't Let It Go (2:36) (Island WIP-3003B and Fontana EP 460.982-1E***) From 1967: 09. Straight Down To The Bottom (2:08) (Island WIP-6005A, F-Fontana 460.996-1E / Fontana EP 460.996-1E**) 10. In A Dream (2:24) (Island WIP-36005A / Fontana EP 460.996-2E**) 11. Smokestack Lightning (6:42) [Mono Version] (Fontana EP 460.982-2E***) 12. Back Into My Life Again (2:32) (Fontana EP 460.996-1E**) 13. Every Girl I See (2:53) (F-Fontana 460.996-2E and Fontana EP 460.996-2E**) 14. Stagger Lee (3:13) (Fontana EP 460.219-1E****) 15. Rosemarie (3:19) (Fontana EP 460.219-1E****) 16. Late Night Blues (5:36) (Fontana EP 460.219-2E****) CD 2 01. I Wanna Be Free (3:13) [Stereo Version] 02. Smokestack Lightning (6:42) [Stereo Version] (from 1966 Dutch compilation LP "British Blue-Eyed Soul" Fontana 885.440) 03. You Don't Know Like I Know (2:30) 04. Stagger Lee (3:26) 05. No Use Crying (3:31) 06. I Wanna Be Free (3:10) 07. Fannie Mae (3:13) 08. Talk About My Babe (3:36) 09. Grapes Of Wrath (3:42) 10. I Got A Woman (6:34) (from live NDR radio show, Hamburg, DE Oct. 27, 1966) 11. Blue Feeling (2:32) 12. Sad Story (2:24) [Unreleased Emidisc acetate) Total Time: (00:00) *U.S. only release **French "Straight To The Bottom" EP *** French "I Wanna be Free" EP ****French "The V.I.P.'s" EP
The complete recordings including several rarities. Booklet with authoritative and extensive liner notes by Chris Welch. Includes an interview with group founder Mike Harrison.
Skupina: James Henshaw - Lead Guitar Mike Harrison - Lead Vocals Walter Johnstone - Drums Greg Ridley - Bass Guitar Frank Kenyan - Rhythm Guitar Luther Grosvenor - Lead Guitar (1967) Mike Kelly - Drums (1967) Keith Emerson - Electric Organ (1966-1967) Hosté:	Beat Crazy Vyšlo 2004, Progressive Line, PL 601 (UK) Seznam skladeb: 01. Don't Keep Shouting At Me (2:20) 02. She's So Good (2:17) 03. Wintertime (2:07) 04. Anyone (2:15) 05. Straight Down To The Earth (2:07) 06. In a Dream (2:21) 07. Back Intro My Life Again (2:36) 08. Every Girl I See (2:57) 09. Don't Let It Go (2:35) 10. Stagger Lee (3:18) 11. Rosemarie (3:23) 12. Late Night Blues (5:43) 13. I Wanna Be Free (3:13) 14. Smokestack Lightning (6:42) Bonus tracks: 15. You Don't Know Like I Know (live) (2:32) 16. Stagger Lee (live) (3:27) 17. I Wanna B e Free (live) (3:12) 18. Fannie Mae (live) (3:36) 19. Talk About Me , Babe (live) (3:41) 20. Grapes and Wrath (live) (3:11) 21. I Got a Woman (live) (6:36) Total Time: (70:19)
Toto australské vydání vyšlo v roce 2004. Předtím vydané vydání na vinylu obsahovalo prvních 14 skladeb, na CD přibylo sedm skladeb z The Twen Radio Show z roku 1966.
Skupina: Mike Harrison - Vocals, Piano Luther Grosvenor - Guitars, Vocals Greg Ridley - Bass Mike Kellie - Drums Hosté:	Supernatural Fairy Tales Vyšlo 1967, Island Seznam skladeb: Side One 01. I Think I'm Going Weird (3:19) 02. What's That Sound (Stephen Stills) (2:47) 03. African Thing (4:04) 04. Room With A View (3:38) 05. Flying Anchors (2:40) 06. Supernatural Fairy Tale (3:34) Side Two 01.Love Is Real (3:18) 02. Come On Up (Felix Cavaliere) (3:01) 03. Brothers, Dads And Mothers (3:27) 04. Talkin' To Myself (1:39) 05. Alive Not Dead (2:12) 06. Rome Take Away Three (3:00) Total Time: (36:39) Bonus tracks 01. Love Is Real () 02. I Think I'm Going Weird () 03. Room With A View () 04. Flying Anchors () 05. Supernatural Fairy Tales () 06. Talkin' To Myself () Except where noted, all songs written: Luther Grosvenor, Mike Harrison, Mike Kellie and Greg Ridley Producer: Guy Stevens Production Supervision: Chris Blackwell Sleeve Design: Hapshash and the Coloured Coat and CCS Advertising Associates Ltd.
"Supernatural Fairy Tales" je jediné vydané album od The Art, kteří se dříve jmenovali The V.I.P.'s. Album obsahuje kromě kompozic kapely i covery od The Yound Rascals "Come on Up" a od Buffalo Springfield "For What It's Worth". Zvláštností vydání z roku 1967, že bylo vydáno pouze jako mono. Krátce po vydání tohoto alba se skupina rozpadla, když čtyři hudebníci finální sestavy založili Spooky Tooth později v roce 1967 s americkým hudebníkem Gary Wrightem.

Skupina: Hosté:	Lost In My Dream - An Anthology, 1968-1974 Vyšlo 23. června 2009, Esoteric Recordings, ECLEC 22132 Seznam skladeb: Disc One 01. Weird (4:02) 02. Sunshine Help Me (3:06) 03. Society's Child (4:32) 04. It's All About A Roundabout (2:46) 05. Here I Lived So Well (5:09) 06. Tobacco Road (5:18) 07. Love Really Changed Me (3:36) 08. Luger's Groove (3:37) 09. The Weight (3:08) 10. When I Get Home (4:15) * 11. Something Got Into Your Life (3:29) * 12. Lost In My Dream (5:45) * 13. Better By You, Better Than Me (3:44) 14. Waitin' For The Wind (3:44) 15. Feelin' Bad (3:19) 16. Evil Woman (9:08) 17. Hangman Hang My Shell On A Tree (5:47) 18. Oh! Pretty Woman (3:29) Disc Two 01. Hosanna (7:35) 02. The Wrong Time (5:12) 03. I Am The Walrus (6:24) 04. Son Of Your Father (3:55) 05. The Last Puff (3:39) 06. Wildfire (4:08) 07. Times Have Changed (3:56) 08. Cotton Growing Man (4:40) 09. Ocean Of Power (4:41) 10. As Long As The World Keeps Turning (3:39) 11. Things Change (4:18) 12. Sunlight Of My Mind (4:55) 13. Fantasy Satisfier (4:38) 14. Higher Circles (5:22) 15. Hell Or High Water (5:09) 16. The Mirror (5:24) Total Time: (155:29) * Previously Unissued
Skupina: Mike Harrison - Keyboards, Vocals Mike Kellie - Drums Gary Wright - Keyboards, Vocals Hosté: Joey Albrecht - Guitar, Vocals (Background) Michael "Bexi" Becker - Guitar (Bass), Vocals (Background)	Nomad Poets - Live In Germany CD/DVD, vyšlo 8. května/30. října 2007, Koch, DVD KOCCD 4427 Evangeline Records, CD GELM 4108 (UK) Seznam skladeb: 01. Waitin' For The Wind (5:03) 02. Sunshine Help Me (3:48) 03. That Was Only Yesterday (3:34) 04. The Wrong Time (5:28) 05. Feelin' Bad (3:50) 06. Wildfire (4:48) 07. Better by You, Better Than Me (6:32) 08. Tobacco Road (5:40) 09. Hangman Hang My Shell On A Tree (7:25) 10. Evil Woman (10:17) Total Time: (56:25) DVD Special Features: Gary Wright Performing "Love Is Alive" And "Are You Weepin" - Live At San Diego, California - Summer 1976 Interviews Of Band Slide Show Recorded at Music Hall, Worpswede, Germany on June 4, 2004 - June 5, 2004 Producer: Gary Wright Audio Production: Gary Wright Mastering, Mixing: Wyn Davis Production Coordination: Rosetta Wright
Skupina: Gary Wright - Vocals, Keyboards Luther Grosvenor - Guitars, Backing vocals, Percussion Dave Moore - Synthesizer, Strings, Electric piano Gordon Jackson - Guitars Poli Palmer - Flute, Vibraphones Mike Kellie - Drums Jim Capaldi - Drums, Vocals Greg Ridley - Bass Guitar, Backing Vocals Hosté:	Live In Europe Vyšlo 22. května 2001, Blue Storm Music, 67021 1-3002-2 (UK) Seznam skladeb: Live Sessions 01. Sunshine Help Me (Wright) (2:03) 02. Too Much Of Nothing (Dylan) (3:54) 03. Feelin' Bad (Kellie/Wright) (2:56) 04. The Weight (Robertson) (3:17) 05. I Can't Quit Her (Kooper, Levine) (3:02) 06. Blues Town (Harrison, King, Wright) (3:35) Deep Feeling 07. Pretty Colours (-) (2:41) 1999 Reunion Recordings Studio Outtakes 08. Sunshine (Wallinger) (4:55) 09. How (Kellie) (4:49) Special Bonus Track 10. Better By you, Better Than Me (Wright) (4:17) 11. Soulful Lady (-) (8:18) Total Time: (43:47) Producer, Engineer , Mixing: Mick Dolan Engineer: Pete Ritzema Mastering: Paul White Producer: Bernie Andrews Photography: Dick Polak Artwork, Design: Wayne Van Acker
Skupina: Mike Patto - Vocals, Electric Piano, Clavinet and Organ Bryson Graham - Drums Mick Jones - Guitars, Percussion and Backing Vocals Gary Wright - Vocals, Piano, Clavinet, Organ and Moog Synthesizer Val Burke - Bass Guitar, Lead and Backing Vocals Mike Kellie - Drums and Percussion Hosté:	Comic Violence Vyšlo 31. října 2000, Dressed To Kill, METRO 384 Seznam skladeb: 01. Fantasy Satisfier (M. Jones) (4:39) 02. Hell or High Water (Mike Patto / Gary Wright) (5:09) 03. Higher Circles (Gary Wright) (5:22) 04. Hoofer (Mike Patto) (3:58) 05. I'm Alive (Gary Wright) (4:14) 06. The Mirror (M. Jones) (5:24) 07. Kyle (Gary Wright) (3:49) 08. Two Time Love (M. Jones / Mike Patto / Gary Wright) (3:30) 09. Woman and Gold (Gary Wright) (3:41) Total Time: (39:46)
"Comic Violence" je v podstatě přebalená verze z roku 1974 Spooky Tooth desky "The Mirror". Pořadí skladeb je pozměněno a cover včetně názvu desky byly radikálně aktualizovány, jinak zde není nic nového o této kapele. Písně "Hell or High Water" a "Higher Circles" patří mezi ty nejlepšími od Spooky Tooth. Po ukončení své počáteční kariéry v roce 1970 skupina v této nahrávce spoléhala na nového kytaristu Micka Jonese a nového zpěváka Mika Patta, aby pomohl zpěvákovi / klávesistovi Garymu Wrightovi při vytváření prvotřídní arény pop /rocku.
Skupina: Hosté:	The Best of Spooky Tooth: That Was Only Yesterday Vyšlo 1999, A&M Records 314 541 049-2 (US) Seznam skladeb: 01. Sunshine Help Me (3:03) 02. Tobacco Road (5:05) 03. Society's Child (4:29) 04. Waitin' For The Wind (3:44) 05. Feelin' Bad (3:06) 06. Evil Woman (9:05) 07. Lost In My Dream (5:04) 08. That Was Only Yesterday (3:51) 09. Better By You, Better Than Me (3:41) 10. Hangman Hang My Shell On A Tree (5:45) 11. Prayer (Excerpt) (5:27) 12. I Am The Walrus (6:22) 13. The Wrong Time (5:09) 14. Something To Say (5:49) 15. Son Of Your Father (3:53) 16. Cotton Growing Man (4:37) Total Time: (78:10)
Skupina: Hosté:	Gary Wright & Spooky Tooth: That Was Only Yesterday Vyšlo 1972, A&M Records SP-3528 (US) Seznam skladeb: 01. Gary Wright's Wonderwheel* I Know (2:55) 02. Spooky Tooth That Was Only Yesterday (4:02) 03. Gary Wright The Wrong Time (3:19) 04. Spooky Tooth I've Got Enough Heartaches (4:32) 05. Gary Wright Two Faced Man (3:40) 06. Gary Wright Love To Survive (4:48) 07. Spooky Tooth Wildfire (4:05) 08. Spooky Tooth Nobody There At All (4:00) 09. Spooky Tooth Sunshine Help Me (3:03) 10. Gary Wright I Can't See The Reason (4:24) 11. Spooky Tooth Waitin' For The Wind (3:27) 12. Spooky Tooth Cotton Growing Man (4:38) 13. Gary Wright Fascinating Things (5:05) 14. Spooky Tooth Son Of Your Father (3:32) 15. Gary Wright Sing A Song (3:10) 16. Spooky Tooth Something To Say (6:05) 17. Gary Wright Stand For Our Rights (3:32) 18. Spooky Tooth Evil Woman (9:33) 19. Spooky Tooth Holy Water (3:27) Total Time: (80:17)
Skupina: Hosté:	The Best of Spooky Tooth Vyšlo 1975, Island Records ILPS 9368 (UK) Seznam skladeb: 01. Tobacco Road (4:56) 02. Better By You, Better Than Me (3:40) 03. It's All About A Roundabout (2:42) 04. Waitin' For The Wind (3:41) 05. Last Puff (3:36) 06. Evil Woman (9:05) 07. That Was Only Yesterday (3:52) 08. I Am The Walrus 6:21) 09. Self Seeking Man (3:47) 10. All Sewn Up (3:42) 11. Times Have Changed (3:54) 12. As Long As The World Keeps Turning (3:36) 13. The Weight (3:07) Total Time: (55:59)

Skupina: Andrew (Andy) Leigh — Vocals, Bass (01-03,05,06,08), Recorder (01), Maracas (01,05), Acoustic Guitar (01,05,06), Piano (02,05), Mellotron (02,05), Electric Guitar (02,04,05,09), Timbales (04), Tabla (05), Claves (05), Banjo (07) Kevin Westlake - Drums (01-03,05,06), Vocals (01), Electric Guitar (03,06), Acoustic Guitar (03,08), Bass (04,07,09) Gordon Jackson - Electric Sitar (01) Bryn Hayward - Electric & Acoustic Guitar (01) Reggie King — Piano & Vocals (01) Mike Kellie - Tambourine (03,06,08), Drums (04,07,09), Maracas (06) Gary Farr - Harmonica (03,08,09), Acoustic Guitar (03), 12-string Guitar (08) Brian Godding - Electric Guitar (04) Tony Priestland - Tenor Saxophone & Flute & Oboe (05) Gary Wright - Electric Piano (06), Piano (07) Hosté:

Magician Vyšlo 1970, Polydor 2343-034 (UK) Seznam skladeb: 01. Magician (3:23) 02. Get Myself Together (4:05) 03. Goin' Out To The West (4:39) 04. Solitaire (3:53) 05. Windy Baker Street (4:55) 06. Take Me Back (4:50) 07. Leaving Song (2:55) 08. Fresh Brown Eggs (2:30) 09. Up The U.S.A. (9:21) Total Time: (53:34) Producer: Andrew (Andy) Leigh, Terry Yason Art Direction: Paul Whitehead Cover Art: Paul Whitehead

TheRamrods - Frank Kenyon, Dave McCumiskey, Mike Harrison, Walter Johnson a Jimmy Henshaw The V.I.P.'s Greg Ridley, Mike Kellie, Luther Grosvenor, Mike Harrison, Gary Wright Gary Wright, XXX, Mike Harrison, Bryson Graham, XXX The Grease Band v 70. letech na fotu zleva: Henry McCullough, Alan Spenner, Neil Hubbard a Bruce Rowland Spooky Toth 1973 - Gary Wright: Vocals, Organ, Piano, Keyboards, Synthesizer, Background Vocals / Mike Harrison: Vocals, Piano, Keyboards Harmonica / Mick Jones: Lead Guitar, Percussion, Vocals, Background Vocals / Chris Stewart: Bass / Bryson Graham: Drums, Percussion SPOOKY TOOTH 1973 zleva: Mick Jones, Gary Wright, Mike Kellie, Mike Harrison, Chris Stewart Kapela při nahrávání alba "Witness" (1973) ...a koncertní hosté kapely: Steve Farris (guitar), girlfriend, Shem von Schroeck (bass), Tom Brechtlein (drums) v zákulisí vstoupení Spooky Tooth v Honerkamps Ballsaal, Melle, Německo SPOOKY TOOTH živě v Honerkamps Ballsaal, Melle, Německo

Oficiální stránky: nejsou https://www.allmusic.com/artist/spooky-tooth-mn0000159052 https://dereksmusicblog.com/2016/07/04/spooky-tooth-the-island-records-years/ https://twitter.com/IanHunterdotcom http://hostedatklick.com/feature/1600/Exclusive+interview+with+Mike+Kellie.htm http://www.soundstation.dk/data/products/141660.aspx https://jazzrocksoul.com/tag/mike-patto/ http://www.kokomo.band/tag/alan-spenner/page/5/ http://thegreatrockbible.com/portfolio-item/spooky-tooth-biography/ https://www.encyclopedia.com/arts/dictionaries-thesauruses-pictures-and-press-releases/spooky-tooth https://web.archive.org/web/20070708164207/http://www.btinternet.com:80/~fenderstrat/index.html

Made by  ©  21.1.2019  Poslední aktualizace: 21.1.2019

mbrezny@centrum.cz©  ...a vzkaz autorovi!©