Tonton Macoute byla anglická jazz-rock/psycho kapela založená v městečku Newbury v hrabství Berkshire západně od Londýna, Velká Británie, která byla založena v roce 1971 a je jednou z těch britských kapel z počátku 70. let, které vydaly pouze jedno album. Debutové album "Tonton Macoute" vyšlo v roce 1971 a zůstalo jediným originálním počinem kapely. Jejich hudba je silně ovlivněna jazzem, takže kapelu lze jednoduše považovat za progresivní rockovou i jazz-rockovou kapelu Měli zjevně trochu talentu a jejich jazzový groove na celém albu je jejich nejpřitažlivějším rysem. Výraz Tonton Macoute, který si kapela zvolila jako svůj název, je francouzského původu a v mytologii kreolů žijících na ostrovech Karibiku, tedy i Haiti, je označení nočního přízraku (strýc Gunnysack), který po setmění chytal a unášel v pytli zlobivé děti potulující se po ulicích, které už pak nikdo nikdy více neviděl. Jelikož se polovojenská milice haitského diktátora François "Papa Doc" Duvaliera ze 60. let chovala rovněž vůči zlobivým odpůrcům režimu, obyvatelé ji také pojmenovali výstižně po této noční můře. Jak však přišla skupina k tomuto názvu, zůstává dodnes nezodpovězeno. Byla to neobvyklá volba názvu kapely pro krátkodobou skupinu i jejich jediné album vydané na vzácném a sběratelském labelu Neon Record (také kapely Spring a Indian Summer). Paula Frenche na baskytaru a zpěv v sestavě si nesmíte plést s úžasným zpěvákem Petem Frenchem ve skladbách Atomic Rooster a Cactus a Leafhound. Zbytek kapely tvoří Chris Gavin na basu a kytaru, Dave Knowles na dechové nástroje a zpěv a Nigel Reveler na bicí. Jejich jediné originální album kombinovalo jakýsi jazz-rock s progresivními tendencemi ("Natural High" na druhé straně je dvoudílná skladba s jakýmsi scatovým zpěvem). Skupina Tonton Macoute má kořeny ve skupině The Dick Scott Company, kterou v roce 1966 založil kytarista a zpěvák Dick Scott, dříve doprovodný hráč skupiny Screaming Lord Sutch. Ten prostřednictvím inzerátu v Melody Maker naverboval klávesistu Paula Frenche, baskytaristu Chrise Gavina, klarinetistu Davea Knowlese a bubeníka Nigela Revelera. Během následujících dvou let DSC pravidelně koncertovali v Německu. V roce 1969 podepsali manažerskou smlouvu s týmem skladatelů Kena Howarda a Alana Blaikleyho, kteří měli na svědomí hity Lulu, The Herd, The Honeycombs a Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich. Dvojice se právě odvážila do světa psychedelie s koncepčním albem "Ark 2" z roku 1969, které nahráli soul-psych rockeři Flaming Youth tehdy s mladým Philem Collinsem. Howard a Blaikley změnili název Scottovy kapely na Windmill a u MCA/Decca produkovali tři singly z let 1969/70: "Big Bertha/Hey, Drummer Man", "Such Sweet Sorrow/I Can Fly", nahrané dříve The Herd) a "Wilbur’s Thing/Two’s Company, Three’s a Crowd". Ve spolupráci s Barrym Masonem dvojice složila všechny skladby kromě druhé strany A (Saint-Preux) a poslední ze strany B, originální skladby Scotta a Revelera. "Big Bertha" se svými chlupatými varhanami, hadovitou flétnou, dunivými bicími, drsným vokálem a komplexními harmoniemi demonstruje jejich sklon k soul-psychologii v celé své stop/start struktuře. Píseň se dostala na první místo v belgickém žebříčku singlů. Bohužel slibně se rozjíždějící kariéru přerušila v roce 1970 tragická nehoda, kdy Dick Scott během cesty na vystoupení v Berlíně utrpěl autonehodu, při níž spolu s manželkou zahynuli. Tato smutná událost předčasně ukončila kariéru skupiny Windmill. Zbylá čtveřice hudebníků to však nehodlala zabalit, znovu se sešli v Anglii a po dohodě s bývalými manažery přijali nový styl a nové jméno Tonton Macoute. Staronový management sjednal nahrávací smlouvu u nového vydavatelství Neon, sublabelu společnosti RCA založeného za účelem vyhledávat talentované mladé skupiny hrající progres a zařadila je do skupiny prog kapel jako Spring, Running Man, Raw Material, Indian Summer nebo folk-rockových Dando Shaft, vydaných pod krátkodobou undergroundovou divizí labelu Neon. Jejich album "Tonton Macoute" se objevilo v roce 1971 v rozkládacím obalu a na první straně bylo napsáno typické jméno maskota alba (Botticelliho Zrození Venuše). Album obsahuje sedm skladeb, z nichž dvě napsali Knowles - "Dreams", "You Make My Jelly Roll", a French "Natural High Part I" a "Part II", počítané jako dvě samostatné písně. První strana obsahuje tři skladby složené společně - "Just Like Stone", "Don’t Make Me Cry" a "Flying South In Winter". Album, které si sami produkoval, bylo nahráno v Advision Studios a zvukovou technologii zajistil zvukový inženýr Martin Rushent. Spolu s tituly od Stone the Crows, Fleetwood Mac a Osibisa se jednalo o začátek dlouhé Rushentovy kariéry. Později pracoval na klasických skladbách Gentle Giant (Octopus), Groundhogs (Hogwash), Premiata Forneria Marconi (L’Isola di Niente), Roderick Falconer (New Nation), David Essex (Out on the Street), Trickster (Trickster), The Stranglers (Rattus Norvegicus), Buzzcocks (Another Music in a Different Kitchen), J.J. Burnel (Euroman Cometh), Visage (Visage) a The Human League (Dare). Pravděpodobně nejznámější jméno na debutovém albu britských jazzových rockerů Tonton Macoute nepatří žádnému členovi kapely ani zvukaři Martinu Rushentovi, který později produkoval Buzzcocks, Stranglers a Dr Feelgood a mnoho dalších, ale bylo to jméno designéra obalu. "Keef", fotograf a designér Keith McMillan je znám svou prací pro label Vertigo a produkcí obalů pro interprety jako Rod Stewart (An Old Raincoat, Gasoline Alley), Black Sabbath (jejich debut a "Paranoid"), David Bowie ("The Man Who Sold the World", ve stejném roce jako "Tonton Macoute") a mnoho dalších. Později se přesunul k video tvorbě, mezi nimiž byla i skladba Kate Bush "Wuthering Heights". Ale v době svého debutu si Tonton Macoute teprve začínal budovat jméno, když jej oslovila společnost Neon s žádostí o poskytnutí fotografie. Na rozkládací obálce Tonton Macoute zobrazuje sépiově zbarvené jezero s vyčnívajícími skalami, na kterých je dendroid s kohoutkem (vpředu) a kočár na vrcholu ledovce (vzadu). Vnitřní obálka zobrazuje členy rozložené kolem hromady aut. Snímky vyfotografoval a ilustroval Keef (známý také jako Keith MacMillan) ve stylu podobném jeho dalším obálkám z tohoto období, jak je vidět na titulech od Roda Stewarta ("An Old Raincoat Won’t Ever Let You Down"), Colosseum ("Valentyne Suite"), Affinity ("Affinity") a Beggars Opera ("Act One"). Jejich deska je plná jazzem inspirovaného prog rocku s dlouhou instrumentální souhrou v ještě delších skladbách. V duchu nového progrockového trendu se členové skupiny rozhodli zúročit své zkušenosti v oblasti jazzové hudby a bluesu, nahráli album, které i odstupem půlstoletí stále působí nadčasově a také v současnosti dokáže oslovit nové generace hudebních fajnšmekrů. V období, kdy se ještě donedávna striktně vymezené hranice mezi hudebními žánry rozplynuly v různobarevném progresivním oparu, Tonton Macout vsadili na fúzi progresivního rocku s jazzrockem a jazzem. Album jasně dokazuje, že Tonton Macoute v tomto bodě žádné potíže neměly, místy mám dojem, že členové skupiny se ve studiu sešli jen tak zadžemovat si, skladby alba dokázali nahrát s přirozenou samozřejmostí a profesionálním nadhledem. Z nahrávek srší sebevědomí a je zřejmé, jak jsou členové kapely dlouholetou spoluprací sehrání, po celou dobu trvání alba táhnou za stejný konec lana. Jejich hudba vyzařuje zábavu a dobromyslnou náladu a měla by potěšit téměř každého, i ty, kteří se obávají jazzové hudby, protože to zdaleka není jejich jediná inspirace. Vřele se doporučuje progheadům, kteří si chtějí prohloubit znalosti prog rocku začátku 70. let a hledají neznámé skvosty, jako je tento. Toto album vyšlo na CD u Repertoire Records. French bravurně zvládá klavírní i hammondové party, Knowles se s jeho hrou na saxofon a flétnu vyšvihl mezi elitu a Gavin z Revelerem pozdvihli hru baskytary a bicích z doprovodné funkce na level sólistů a vyžadují si od posluchačů obzvláštní soustředění na jejich hru. Okamžitě vyniká 8-minutová jazzová skladba "Don't Make Me Cry", která je dlouhým ústředním prvkem první strany. V ní Knowles rozvine kousavé a drsné saxofonové sólo přes elegantní varhanní groove, než se objeví snový a podivně zpracovaný vokál. Poté se to vyvine v melodrama s Frenchovými zuřivými varhanami a flétnou v outru přes kráčející basu a nakonec sólem na klavír, které by se nenechalo nepatřit ani od Joolse Hollanda na albu "Soul Mining" od The The. Mezi vrcholy patří "Just Like A Stone" s rockovým klavírem a doprovodnými bicími. "Don't Make Me Cry" je skutečnou jazzovou fusion odyseou, zatímco strašidelná "Dreams" je plná vibrafonových textur. Dvě prodloužené skladby "Natural High Parts 1 & 2" zkoumají klasická, rocková a bluesová témata ve stylu, který ztělesňuje hudební sofistikovanost kapely. Frenchova dvoudílná skladba "Natural High", která zabírá posledních 10 minut na druhé straně, začíná kvaziklasičtějším klavírním partem (French znal Bacha a Mozarta a nehodlal nechat všechny ty lekce, za které jeho máma zaplatila, přijít nazmar), ale v první části se rychle zvrhne v poměrně archetypální jazz-rock a spěch do konce. Na vánkem foukaném albu "Flying South In Winter" narážejí na atmosféričtější blízkovýchodní zvuk, a i když je vokály všude brzdí (ani Knowles, ani French nejsou v jejich skladbách zvlášť výrazní), kapela nabízí příjemný swingový, edgy-bop styl v retro-odkazující skladbě "You Make My Jelly Roll", v níž zpívá mladý French v duchu Franka Sinatry. Album se dostalo do prodejen v roce 1971, deska skupiny Tonton Macoute byla čtvrtou v pořadí v katalogu mladého vydavatelství. Skupina se vytrvale snažila živými vystoupeními v barech a ve vysokoškolských klubech kolem celé Anglie podpořit prodej svého debutu, jejich hudba se dočkala pozitivního ohlasu od hudebních odborníků i obecenstva. Prodejnost však zůstala velmi nízká, což se podepsalo pod předčasném konci skupiny. Přispělo k tomu i samotné vydavatelství Neon, které poté, co v Anglii vydalo pouze 11 desek a 4 singly, ukončilo svoji činnost. V roce 1972 kapela pro vydání samostatného singlu "Summer Of Our Love/Greyhound Lady" od RCA, orchestrovaný Juniorem Campbellem (Marmalade, Miller Anderson) zkrátila svůj název na Tonton. Kapela se tak rozdělila na dva skladatelské páry: Knowles/French na straně A a Gavin/Reveler na straně B. Poté, co se ani prodej singla neukázal úspěšným, Paul French skupinu opouští a v roce 1982 French kapelu rozpustil, aby se stal učitelem. Krátce po odchodu klávesáka se i skupina rozpadá a členové se roztrousili každý vlastní cestou. Knowles zakládá skupinu Turbo, Gavin se přeorientuje na fotografování, stále však ve svém volném čase hraje a Reveler se přehoupl na opačnou stranu hudebního byznysu, stal se producerem a v současnosti řídí byznys distribuční společnosti. Reveler koprodukoval nahrávku z terénu skupiny Humpback Whale z roku 1990. French zůstal sporadicky hudebně aktivní i během následující půldekády, v roce 1973 vydal singl "Slow Foxtrots" na Northern Dance Services a dva singly z roku 1974 "Life Is Grand" a "Love Letter Blues" na CBS (UK). Přibližně v této době skládal hudbu pro ATV Music. V roce 1977 založil kapelu The Paul French Connection pro singl "Halfway Hotel" od Aristy. Tato kapela se v následujících desetiletích zpomalenějším tempem proměnila v melodic art-rockovou kapelu Voyager, která v letech 1979 až 1981 vydala tři alba, v roce 1979 zaznamenala úspěch v hitparádách skladbou "Halfway Hotel". Album se dočkalo několika CD reedic. Album Tonton Macoute bylo poprvé znovu vydáno v roce 1992 německými archiváři Witch & Warlock. Od té doby bylo několikrát znovu vydáno společnostmi Repertoire, Akarma a Air Mail Archive. Vyšlo v rámci reedice katalogu vydavatelství Neon, o rok později album vydal i Repertoire Records a v roce 2010 znovu vydal v digipackovém provedení. Italská Akarma v roce 2001 album také vydala, pro jistotu hned na CD i na LP. O 46 let později Paul French kontaktoval bývalé spoluhráče s nápadem znovu nahrát jejich debutové album s tím, že skladby přizpůsobí standardu současného progresivního rocku. Nahrávací práce se uskutečnily ve studiu Rosedale Studio ve Windsoru a dvou CD Tonton Macoute – Revisited Edition bylo v srpnu roku 2017 vydáno japonským vydavatelstvím Wasabi Records. První CD obsahuje původní debut z roku 1971 a druhé obsahuje v podstatě jakýsi remake, přepracování původních skladeb v vytvořených samotnou skupinou. Ukončení prací se bohužel Dave Knowles nedočkal, opustil tento svět v září roku 2015. Mám takový dojem, že do některých nových skladeb namixovaly jeho původní dechové party ze skladeb alba vydaného v roce 1971.

Členové: Paul French - Acoustic & Electric Pianos, Organ, Vibes, Vocals Dave Knowles - Alto & Tenor Saxes, Flute, Clarinet, Vocals Chris Gavin - Bass, Acoustic & Electric Guitars Nigel Reveler - Drums, Percussion

Bývalí členové:

Paul French (rodným jménem Paul Robert French) (narozen 1949, England) Acoustic & Electric Pianos, Organ, Vibes, Vocals Paul French je britský multiinstrumentalista, zpěvák, skladatel, příležitostný producent a sólový umělec. Paul je znám z působení v kapelách The Dick Scott Company, Windmill, Tonton Macoute, The Paul French Connection a Voyager. Svou hudební kariéru zahájil v 17 letech, když ho kolem roku 1966 Dick Scott naverboval do skupiny The Dick Scott Company. Po podpisu manažerské smlouvy skupina změnila název na Windmill a vydala několik singlů. Když tato skupina skončila smrtí Dicka Scotta, zbývající čtyři členové založili Tonton Macoute. Nahráli své eponymní album, ale krátce poté se French rozhodl vzdát se hudebního průmyslu a stát se učitelem a kapela se rozpadla. Pak si ale uvědomil si, že mu hudební průmysl chybí, a tak se v polovině 70. let vrátil. French zůstal sporadicky hudebně aktivní i během následující půldekády, v roce 1973 vydal singl "Slow Foxtrots" na Northern Dance Services a dva singly z roku 1974 "Life Is Grand" a "Love Letter Blues" na CBS (UK). Přibližně v této době skládal hudbu pro ATV Music a zároveň vydával sólovou hudbu pro CBS. Následně jej Chris Hook pozval do skupiny s názvem Minstrel a když French odešel a založil The Paul French Connection, Hook odešel s ním. Přidali se k nim bubeník Humberto "Bertie" Bradley a kytarista Paul Hirsh. Poté, co se transformovali do Voyager, získali nahrávací smlouvu a nahráli své první album. Tato kapela se v následujících desetiletích zpomalenějším tempem proměnila v melodic art-rockovou kapelu Voyager, která v letech 1979 až 1981 vydala tři alba. Během svého působení u Voyager zažil French největší úspěch a konečně se mu podařilo dostat se v britských hitparádách, kde se v roce 1979 s písní "Halfway Hotel" dostal na 33. místo. Podnikl také několik turné s předskokanami kapel, jako například Grega Lakea (s Garym Moorem), Queen a Electric Light Orchestra. Po neúspěchu jejich třetího alba v roce 1981, stejnojmenného "Voyager", je jejich vydavatelství opustilo. Krátce poté ještě pokračovali ve své činnosti, ale v roce 1983 se rozpadli. Od té doby French psal a produkoval pro několik kapel, včetně Latin Electrica a Endymion Ensemble. Složil několik alb pro hudební společnosti a podílel se na znovusjednocení Voyager na začátku až v polovině prvního desetiletí 21. století, když vydali album "Eyecontact". V roce 2008 také vydal sólové album s názvem "Pieces Of Fate". Pravidelně vystupuje v The Piano, 106 Kensington High St. V posledním desetiletí Paul French znovu spojil Tonton Macoute, aby produkoval více materiálu. Jeho myšlenkou při tvorbě nového ztvárnění tohoto alba bylo představit si, jak by kapela zněla v moderní době a s více času na zdokonalení původních skladeb. Paul zahájil svou nahrávací kariéru s kapelami Windmill a Tonton Macoute. V průběhu let si Tonton Macoute získal kultovní status na progresivní rockové scéně a CD s jediným albem, které nahráli, se tisknou dodnes. Poté založil skupinu Voyager a napsal hit Halfway Hotel. Vydali tři vysoce uznávaná alba, z nichž první se dostalo na 1. místo v Austrálii a dalších zemích. V roce 2006 se kapela znovu sešla, aby nahrála čtvrté album Eyecontact. Paul je uznávaný pianista a v letech 2003 až 2017 působil jako pravidelný klavírista/zpěvák v londýnském Piano Kensington a sesterském baru Piano Smithfield. Po 14 letech v těchto londýnských piano barech se rozhodl skončit, aby se mohl věnovat pestřejší práci. Od té doby například složil a vydal 7 alb v různých stylech od klasiky přes jazz až po pop. Paul také remasteroval některé důležité a dosud nevydané nahrávky Tubbyho Hayese pro label Savage/Solweig, které se dostaly na 1. místo v britských jazzových hitparádách.

Dave Knowles (narozen ***, England, zemřel 2015, England) Alto & Tenor Saxes, Flute, Clarinet, Vocals Dave Knowles je anglický hudebník, saxofonista, flétnista, klarinetista a skladatel. Dave je znám z působení v kapelách The Dick Scott Company, Windmill, Tonton Macoute a Turbo. Dave založil v 70. letech vlastní kapelu Turbo a žil v Cornwallu. Dave Knowles bohužel zemřel v roce 2015. Dave Knowles bohužel zemřel v roce 2015, než se vše uskutečnilo, ale jeho přínos je zde i v samotné hudbě uznán. Zbývající tři členové a Daveovi nástupci stojí za tímto novým albem velmi důležitou měrou.

Chris Gavin (rodné jméno Gavin Wilkinson) (narozen ***, England) Bass, Acoustic & Electric Guitars Chris Gavin je anglický hudebník, hráč na baskytaru a kytaru, a skladatel. Je znám z působení v kapelách The Dick Scott Company, Windmill a Tonton Macoute. Po rozpadu Tonton Macoute se Gavin přeorientoval na fotografování a věnoval se výtvarnému umění a fotografii, avšak ve svém volném čase stále pravidelně hraje v oblasti Newbury.

Nigel Reveler (narozen ***) Drums, Percussion Nigel Reveler je britský hudebník, hráč na bicí a perkuze a skladatel. Je znám z působení v kapelách The Dick Scott Company, Windmill a Tonton Macoute. Nigel má za sebou úspěšnou kariéru v hudebním průmyslu a v současné době vede distribuční společnost Active Media.

Studiové desky: 1971 Tonton Macoute

Ostatní nahrávky: 1972 Summer Of Our Love/Greyhound Lady

Skupina: Paul French - Acoustic & Electric Pianos, Organ, Vibes, Vocals Dave Knowles - Alto & Tenor Saxes, Flute, Clarinet, Vocals Chris Gavin - Bass, Acoustic & Electric Guitars Nigel Reveler - Drums, Percussion Hosté:	Tonton Macoute Vyšlo 1971, Neon, NE4 (UK) CD 1994, Repertoire Records, REP 4467-WP (Germany) LP 2001, Akarma, AK 149 (Italy) CD 2010, Repertoire Records, REP 5197 (Germany) Seznam skladeb: 01. Just Like Stone (6:30) 02. Don't Make Me Cry (8:48) 03. Flying South In Winter (6:26) 04. Dreams (3:57) 05. You Make My Jelly Roll (7:58) 06. Natural High (Part 1) (6:55) 07. Natural High (Part 2) (3:53) Total Time: (44:27) Recorded at Advision Studios Producer: Tonton Macoute Management: Alan Blaikley, Ken Howard Design, Photography [Album]: "Keef" Keith McMillan Artwork: Keef
Skupina: Paul French - Acoustic & Electric Pianos, Organ, Vibraphone, Vocals Dave Knowles - Alto & Tenor Saxophone, Flute, Clarinet, Vocals Chris Gavin - Bass, Acoustic & Electric Guitars Nigel Reveler - Drums, Percussion Hosté:	Summer Of Our Love/Greyhound Lady Vyšlo 14. dubna 1972, RCA Victor, RCA 2190 (UK) Seznam skladeb: 01. Summer Of Our Love () 02. Greyhound Lady () Total Time: (00:00) Produced: Tonton Macoute & Barry Saich Orchestrated: Junior Campbell

Oficiální stránky:

Made by  ©  10.7.2026  Poslední aktualizace: 10.7.2026

mbrezny@centrum.cz©  ...a vzkaz autorovi!©