Quatermass - progressrock.cz

Quatermass bylo mocné trio kláves, basy a bicích, které vzniklo v Londýně v září 1969 a vytvořili je baskytarista a zpěvák John Gustafson, klávesista J. Peter Robinson a podnět přišel od nubeníka Micka Underwooda. Mick Underwood od roku 1961 prošel celou řadou britských skupin jako jsou Jet Harris and The Jet Blacks, v lokálních The Dominators stanul po boku Ritchieho Blackmorea, s nímž se onjebil i v The Outlaws, u The Herd potkal Petera Framptona, později se stal bubeníkem Episode SixEpisode Six s Ianem Gillanem. Druhý člen Quatermass, baskytarista a zpěvák John Gustafson, pamatoval liverpoolský Cavern i Star Club v Hamburku s kapelami The Big Three nebo The Merseybeats. Underwood se později stal bubeníkem Episode Six a připojil se k němu Gustafson, když Roger Glover odešel do Deep Purple a Episode Six se rozpadli. Zbytek kapely plus kytarista Alan Shaklock a zpěvačka Sheila Carter přujali pozvání s Petem experimentovat v Jackson Studios. Následovaly dlouhé jamovací relace, při nichž vyšlo najevo, že o hru má zájem pouze základní trojice. Byl to klasický případ "hudebních rozdílů". Pete [Robinson], Mick [Underwood] a John Gustafson pak pokračovali jako Quatermass.

Kapela si dala jméno podle profesora Bernarda Quatermasse, fiktivního vědce, který byl hrdinou tří seriálů science fiction produkovaných televizí BBC v 50. letech minulého století, a podepsali smlouvu s Harvest Records. Skupina se formovala jako power trio s varhanami Hammond jako hlavním nástrojem a stylem těžce se pohybující na hranici mezi hard rockem a progem, bylo tam prostě něco, co zaujalo fanoušky obou stylů.

Jejich první jediné a bezejmenné album "Quatermass" se prodávalo prostřednictvím "... kompaktnosti, bohatství nápadů, energických vokálů a komplikovaných aranží, obohacených vkusným použitím klasických strun pianisty Robinsona, které jsou vystaveny spolu s prostornými pasážemi na klávesách v jejich výšce ve formě The Nice". Jedna skladba "Laughin 'Tackle" obsahuje 16 houslí, 6 viol, 6 violoncell a 3 kontrabasy, které uspořádal Robinson, a bicí sólo Underwood. Underwood zůstal v úzkém kontaktu s Blackmorem a během nahrávání In Rock navštívil Deep Purple ve studiu.

Dominantním prvkem progresivního soundu Quatermass byly od samého počátku mohutné klávesy Petea Robinsona (ex-Chris Farlowe) s nepřeslechnutelným inspiračním vlivem nakřáplých hammondek Jona Lorda z Deep Purple i prstolamů Keithe Emersona z classical rockových The Nice. "No guitar" varhaní sound Quatermass kombinoval masivní rockovou rytmickou podezdívku s pseudoklasicistními party Hammondek. Jako kdyby se propojili již zmínění Deep Purple s The Nice (snad i EL&P). Avšak zatímco Emerson se vydával, kam se mu zamanulo, a Lake s Palmerem mu hráčsky sekundovali, Robinson svými gigantickými, lordovsky rozdrnčenými hammondkami "sloužil" Gustafsonovi. U Quatermass je classical rock vyztužen blues hardrockem a medvědím Johnovým zpěvem. Z kláves se užívají jen klavír a varhany, přičemž ty druhé jsou obzvláště žhavé, aby styl klávesisty připomínal klávesistu Jean-Jacquese Kravetze z Frumpy nebo snad Davea Stewarta z canterburské scény.

Nahrávky, albový debut z května roku 1970 (vydaný na nové značce Harvest, s již zmíněným přebalem od Hipgnosis), ani oba doprovodné singly, přes příznivé recenze příliš neuspěly. V stylové oblasti takzvaného classical rocku s převahou kralovali EL&P, a Deep Purple byli po albu "In Rock" na vrcholu. Quatermass sklízeli v této přetěžké konkurenci jakés takés úspěchy na kontinentu, v Německu a Itálii, a částečně si napravili chuť i na malém americkém turné. Quatermass se rozpadli ke konci roku 1970 kvůli nedostatečné finanční podpoře a špatné podpoře ze strany nahrávací společnosti. Stalo se to po turné po USA, které prošlo New Yorkem, Chicagem, San Franciskem, LA, městem Oklahoma, San Antoniem atd. Doprovázeli na turné Deep Purple v Anglii a turné Uriah Heep v Německu.

Poté, co se Quatermass rozpadli, John s Petem byli pozváni do Stockholmu producentem kapely Andersem Henriksonem, abychom tam pořádali mnoho studiových nahrávek. Jedním z nich bylo album se švédskými hudebníky, které se jmenovalo "Ablution", jazzrocková věc, při níž se seznámili s Janne Schaffer. A protože již absolvovali několik amerických turné podporujících Shawna Phillipse s Barrym DeSouzou na bicí, zdálo se, že je to pěkný nápad vrátit jméno a rozšířit kapelu o Janne a Malando za bicí a perkuse.

Navzdory tomu, že album v době vydání nefungovalo dobře v hitparádách, začalo v roce 1975 přitahovat značnou pozornost, když kytarista Ritchie Blackmore uvedl druhou skladbu "Black Sheep Of The Family" pro debutové album Rainbow poté, co byla odmítnuta pro album Deep Purple "Stormbringer". Jako následek oživeného zájmu bylo "Quatermass" znovu vydáno a prodalo se dalších 20 000 kopií. Od té doby získala deska kultovní status a získala obdržela příznivé retrospektivní recenze. Mike DeGagne udělil albu hodnocení čtyř hvězdiček z pěti na AllMusic. Nazval Quatermass "nutností pro nadšence prog rocku, zejména milovníky stylu ovládaného klávesami, který vzkvétal na počátku 70. let".

Gustafson založil novou kapelu Bullet s bývalými členy Atomic Rooster. Mick Underwood pokračoval ve své bohaté muzikantské kariéře u Peace Paula Rodgerse (Free, Bad Company), v 70. a 80. letech hrál se Sammy, Strapps, Gillan Bandem a mnoha dalšími. Poslední zásadnější Mickovou štací jsou Raw Glory, které v roce 2006 založil spolu s dalšími veterány britské rockové scény: Johhnym Heywoodem a kytaristou Cosmem. John Gustafson měl ještě za existence Quatermass angažmá na původní LP verzi Jesus Christ Superstar (part Simona Zealotese), po rozpadu tria se dal do holportu s dvěma bývalými členy Atomic Rooster (John Cann, Paul Hammond), založil hardrockové Bullet a následně Hard Stuff. Spolupracoval s Bryanem Ferrym a Roxy Music, byl taktéž ve skupině Iana Gillana, v roce 1973 se objevil v ansáblu Baltik se skandinávským kytaristou Jannem Schafferem. Pete Robinson působil nejdříve v souboru Contraband, posléze v Suntreader (1973-76), aby zakotvil v Brand X, jazz-rockové bokovce Phila Collinse z Genesis. Najdeme jej také na albech Yvonne Elliman, Murraye Heada (dalších hlasů z originální sestavy Jesus Christ Superstar), Ruperta Hinea a Stealers Wheel a desítkách dalších. Komponuje filmovou hudbu.

Značka Quatermass zřejmě stále hlodala, až se bubeník Mick Underwood rozhodl uvést na scénu projekt Quatermass II, s "novými" tvářemi a pozměněným soundem. V roce 1994 na vánočním večírku labelu RPM Records se během společného hraní domluvila dvojice veteránů britské rockové scény bubeník Mick Underwood a basista Nick Simper. K nim se připojili Peter Taylor (zpěv) a kytarista Bernie Torme (ex-Gillan), který však s nimi dlouho nepobyl, i když jeho sjkladba "River" se stala ozdobou posléze vydaného alba. První volbou na uvolněný post byl Simperův odvěký kolega Pete Parks (Warhorse, Dynamite, Fandango), jejich další spolupráci však

nakonec zhatila Parksova pracovní vytíženost. Z podnětu manažera Petera Purnella z CD Management pak sestavu doplnil Gary Davis. Nadějný projekt se však předem odsoudili k nezdaru, když Underwood s kolegy neodolali poté, co dostali souhlas k užívání kultovního názvu Quatermass II, ačkoliv se pro nedostatek volného času nezapojil bývalý původní klávesista Peter Robinson žijící v Americe, a ani třetí člen originální sestavy John Gustafson, který přispěl alespoň dvěma svižnými skladbami "Wild Wedding" a "Daylight Robbery".

Kvartet se usadil ve studiu, kde natočil tři skladby "Diamonds In The Rough", "Walking The Thin Line" a "Rain Fall Down", načež Taylora propustili, když svým výkonem spoluhráče nepřesvědčil. Po několikaměsíční pauze, kterou Simper využil k připomínce svého angažmá v rock'n'rollových Flying Fox, post za mikrofonem obsadil Bart Foley, který právě nedávno uzavřel smlouvu s nezávislým vydavatelstvím Peer Music na své sólové album. Irský rodák, kytarista a majitel osobitého hlasu, který se hudbou začal živit v 16 letech, prošel řadou londýnských rockových souborů a stal se ikonou místní klubové scény. Účastnil se i na projektech známých jmen jao jsou Geezer Butler, Adrian Smith či Randy Bachman. V roce 1992 podepsal tříletou skladatelskou smlouvu s britskou pobočkou hudebního vydavatelství Rondor Music.

Nekonečné průtahy kolem vzniku alba, když v úvahu přicházel i příchod Raye Fenwicka nebo účast na veletrhu hudebního průmyslu MIDEM v Cannes, snížily podporu vydávajícího labelu na minimum, což nakonec přispělo k rozhodnutí, že i nadále budou Quatermass II fungovat jen jako studiový projekt, k němuž se ve finále jako host zapojil známý klávesista Don Airey.

Album s příhodným názvem "Long Road" vyšlo v roce 1997 v Evropě na značce RPM/Thunderbird a přineslo docela hezkou připomínku toho, jak má znít hardrock od základů a s patinou. Quatermass II zahhráli melodický hard-rock staré školy, však také tři ze čtyř pánů si už něco pamatují. Kdo z hard-rockových fanoušků by neznal jména Nick Simper a Don Airey.

Anglické trio Quatermass sice nikdy nemělo takový věhlas jako Deep Purple nebo Emerson, Lake & Palmer, se kterými má leccos společného, přesto má ale své pevné místo v mnoha rockerských sbírkách.

Členové:
Mick Underwood - Drums, Percussion (1969-1971,1994-1999)
John Gustafson - Bass, Lead Vocals (1969-1971)
J. Peter Robinson - Keyboards (1969-1971)

Bývalí členové:
Nick Simper - Bass (1994-1999)
Don Airey - Keyboards (1994-1999)
Gary Davis - Lead Guitars (1994-1999)
Bart Foley - Rhythm Guitars, Lead Vocals (1994-1999)
Peter Taylor - Lead Vocals (1994)
Bernie Tormé - Guitars (1994)

(celým jménem Michael John Underwood)
(Narozen 5. září 1945, Middlesex, England)
Drums, Percussion

Mick Underwood je britský bubeník, který si od začátku 60. let do začátku 21. století užívá jedno z nejdelších povolání rockového bubeníka, a stále trvající. Působil ve většině hlavních rockových žánrů a stylů předchozích čtyř desetiletí, včetně klasického britského rock & rollu z doby před Beatles, freakbeatu, heavy metalu, progresivního rocku, arena rocku, přímočarého rock & rollu a blues-rocku. Je nejznámější svoji prací s kapelami Epizode Six (s Ianem Gillanem a Rogerem Gloverem), Quatermass ((s Johnem Gustafsonem) a Gillan (opět s Ianem Gillanem). Působil rovněž v kapelách Heinz And The Wild Boys, The Herd (s Peterem Framptonem), Peace, Raw Glory, Sammy, Strapps, The Chaps, a The Outlaws.

Underwood pochází z Middlesexu a už jako chlapec byl fascinován bicími nástroji a podle jeho vlastních slov vždy bouchal do různých věcí. Poprvé začal hrát na bicí ve věku 14 let, když dostal svůj první buben, ojetý bubínek a o několik měsíců později mu přítelkyně přidala použitý basový buben z výprodeje. Ještě než odešel ze školy, byl profesionálním hudebníkem. Svoji kariéru bubeníka zahájil lekcemi od učitele Jima Marshalla, který se stal vynálezcem a výrobcem zesilovače Marshall. Mezi jeho ostatní studenty té doby patřili i budoucí člen Jimi Hendrix Experience Mitch Mitchell a budoucí spoluhráč Jeffa Becka Mickey Waller. Netrvalo dlouho, než si jej všimli další místní hudebníci. Během tohoto období se Underwood seznámil s Ritchiem Blackmoreem, tehdy známým jako Ricky Blackmore, a oba spolu hráli v kapele The Dominators, ačkoli Underwood byl nakonec požádán, aby kapelu opustil, neboť "... hrál příliš nahlas!".

Jeho další kapelou byli The Satellites, dokud nebyl pozván, aby se připojil k The Crescents (jejichž členem byl i budoucí kytarista Hot Chocolate Harvey Hinsley), kteří vystupovali ve velkých tanečních sálech. Ve věku 16 let udělal velký krok,

když byl vybrán, aby hrál v kapele sestavené bývalým basistou Shadows Jetem Harrisem a připojil se k turné po Británii se Samem Cookem a Little Richardem. Náhodné setkání se Screaming Lordem Sutchem na konci téhož turné přivedlo Underwooda, který kdy hledal koncertní příležitosti, k přístupu k producentovi Joe Meekovi, jehož domácí kapela The Outlaws, potřebovala bubeníka. Meekovo studio RGM Sound sídlilo v severním Londýně, kde jako stálé studiové hudebníky používal skupinu The Outlaws, která jim také umožňovala nahrávat materiál pod vlastním jménem. Když Underwood dorazil na konkurz do Meek, brzy zjistil, že také potřebují sólového kytaristu. Kromě toho, že úspěšně vyzkoušel místo bubeníka, byl to také Underwood, kdo navrhl, aby tuto roli obsadil Ritchie Blackmore, který je následně přijal. The Outlaws a umělecká stáj Joe Meek se stala základem Underwoodovy kariéry na další tři roky, během nichž on a skupina hráli s různými zpěváky podepsanými Meekem a cestovali s různými externími umělci, vystupovali také v Star-Club v Hamburku s oběma Jerry Lee Lewisem a zejména s Gene Vincentem. Během tohoto období byl někdy označován jako "Mike Underwood", což bylo křestní jméno, které upřednostňoval, ale které nikdy nebyl schopen úspěšně předložit veřejnosti nebo svým kolegům. V období od ledna 1963 do června 1965 vydali The Outlaws šest singlů a hráli na stovkách nahrávek Meek s různými umělci. V roce 1964 se objevili ve filmu "Live It Up!", v titulcích chybně uvedeni jako "Law and Disorder".

Recenzent Underwoodovy hry v té době popsal jeho styl bubnování "... spojující vytrvalost typu Charlie Wattse s malou příchutí Jima McCartyho". Underwood zůstal na Meekově oběžné dráze až do pozdního léta roku 1965. Blackmore se nakonec přemístil do jiné z Meekových kapel a připojil se k doprovodné kapele Heinze Burta The Wild Boys, ale s Underwoodem stále spolupracovali při nahrávání s Meekovým inženýrem Derekem Lawrencem, když se krátce spojili v kapele Lancasters, kterou produkoval Meekův inženýr Derek Lawrence, jehož instrumentální práce se svou povahou blížila freakbeatu v polovině 60. let. Jedna z relací Dereka Lawrence přinesla první oficiální vydání Blackmorea, nyní velmi vyhledávaný singl "Get Away/Little Brown Jug", vydaný v červenci 1965. Nahráli také písně "Earthshaker" a "Satan's Holiday", které vyšly na štítku Titan pod hlavičkou The Lancasters. "Satan's Holiday" byla rychlá, rocková adaptace Griegovy "In The Hall Of The Mountain King", melodie, která zůstala v Blackmoreově pódiovém repertoáru až do 90. let. Krátce nato Underwood opustil The Outlaws, aby přijal nabídku, aby se připojil se k R & B s názvem The Herd, kteří byli v té době fenomenálně populárním koncertním počinem, ale zatím se jim nepodařilo prorazit.

Underwood vstoupil do kapely před jejím nejznámějším pozdějším členem Peterem Framptonem. S The Herd začal Underwood hrát na všech hlavních místech okruhu, jako je Marquee Club a Eel Pie Island. Přes jejich nabitý program a vydání dvou singlů byl Underwood stále více frustrován nedostatkem úspěchu kapely, vydržel u nich sotva rok a odešel v roce 1966 po sérii neúspěšných nahrávek, ironicky, odešel ne příliš dlouho poté, co se Frampton připojil, takže přišel o zásadní úspěch, který skupina měla po Framtonově příchodu. Na následující rok opustil dokonce celý hudební průmysl a pracoval v běžném zaměstnání v londýnském finančním centru známém jako City, aby zjistil, zda to zvládne.

Underwood obnovil svou kariéru v roce 1967, když přijal pozvání zpěváka Jamese Royala (z Call My Name) jako bubeník na dvoutýdenní záskok u Hatchets v londýnském West Endu. Na konci pobytu se Underwood rozhodl zůstat s kapelou James Royal Set jako zásko na turné s Johnnym Cashem na turné po Velké Británii.

Underwood se připojil k bývalému frontmanovi skupiny The Authentics Henrymu Turtleovi v psychedelickém rockovém outfitu The Doves, kde v letech 1967 až 1968 působil po boku bývalého kytaristy The Herd Terry Clarka plus Brian Curtis, Ian McGlynn a Harvey Hinsley (dříve The Outlaws a později člen Hot Chocolate). Underwood odešel v červenci 1968 poté, co EMI odmítlo vydat zamýšlený singl "She's Not There", přičemž Decca učinila totéž s plánovaným debutovým singlem kapely Smokeytime "Springtime" předchozího podzimu.

V polovině roku 1968, na konci tohoto turné s Cashem, Underwood hovořil s Peterem Grantem, kterého znal už od doby, kdy byl Grant manažerem turné pro Gene Vincenta v době, kdy jeho kapelou byli The Outlaws. Grant se v poslední době přesunul ke kapele Yardbirds, skupině, která před pár lety viděla lepší dny a nedávno ztratila tři ze svých čtyř členů. V tomto období se Grant pokoušel sehnat náhradní hudebníky, kteří by hráli po boku kytaristy Jimmyho Page na řadě koncertů ve Skandinávii jako "New Yardbirds", a nabídl místo bubeníka Underwoodovi. Underwood nabídku zvážil, ale místo toho přijal jinou, když se připojil k zavedenému počinu Episode Six, ve prospěch zdánlivě slibnější konkurenční nabídky pop-rockové kapely s psychedelickým nábojem, která se v rádiích hodně proslavila a zdálo se, že její čas přichází tak rychle, jako obchodní úspěch Yardbirds upadal. Zmeškal tak šanci stát se součástí kapely, která brzy proměnila hudební historii. Grant požádal o připojení i jednoho z jeho dalších počinů, zpěváka Terryho Reida, který také nabídku odmítl. Neodradilo jej to a Grant pokračoval v náboru dvou dříve neznámých hudebníků, zpěváka Roberta Planta a bubeníka Johna Bonhama, a z kapely se vyklubali Led Zeppelin.

Roger Glover, basista Epizode Six, řekl o svém novém bubeníkovi: "Mick pro nás představoval krok vzhůru, protože působil v jiných kapelách. The Herd měli jeden poměrně velký hit, takže to bylo, jako bychom byli spojeni s úspěchem". V kapele byl také zpěvák Ian Gillan. Underwood strávil dva roky u Epizode Six, během nichž skupina viděla proměnu svého publika uprostřed měnící se hudební scény, která najednou nenechávala velký prostor pro popově orientovaný zvuk skupiny. Navzdory četným relacím BBC a dvěma singlům se obchodní úspěch pro kapelu nikdy nedostavil a převládal pocit, že nedokážejí kráčet s dobou, protože na konci 60. let se hudební scéna rychle změnila. Spolu s Gillanem přitahoval Underwooda těžší zvuk nově vznikajících kapel, zejména Deep Purple, tehdy nová kapela Ritchie Blackmorea, a Led Zeppelin. Pro jednoho z jeho spoluhráčů ale nastal dobrý obrat, když konkurenční kapela Deep Purple, ve které vystupoval jeho starý přítel Ritchie Blackmore, ztratila svého zpěváka. Byl to Underwood, kdo Blackmoreovi doporučil vedoucího zpěváka Episode Six Iana Gillana. Spolu s Jonem Lordem se Blackmore zúčastnil koncertu Episode Six, aby poslouchal Gillana, a krátce nato přijali jeho i jeho dalšího spoluhráče Rogera Glovera do Deep Purple. Po tomto otřesu byl povolán basista z Liverpoolu John Gustafson, který předtím hrál s The Big Three a Merseybeats, aby se připojil k Epizode Six jako náhrada za Glovera během jeho posledních dnů, ale nedlouho poté, Gustafson, Underwood a nový klávesista Peter Robinson položili základy úplně nové kapely, kterou nazvali Quatermass. Progresivní rockové trio (které si dalo jméno podle postavy z programů sci-fi a celovečerních filmů BBC Nigela Knealeho) nahrálo album a dostalo nadšených recenzí, ale skupina nevydržela, hlavně kvůli vratkému financování.

Po několika předváděcích koncertech se Quatermass upsali společností George Martina Air London a začali dávat dohromady své první album s použitím vlastního materiálu a několika písněmi napsaných Stevem Hammondem. Nahrávalo se v Abbey Road Studios vydavatelství EMI a stejnojmenné album kapely vyšlo na progresivním rockovém labelu EMI Harvest Records. Jedna ze skladeb Hammonda na albu měla název "Black Sheep Of The Family", kterou později Blackmore nahrál jako cover na prvním albu Rainbow spolu s Ronnie Jamesem Diem. K propagaci alba kapela podnikla evropské turné a vystoupení v rozhlase a TV se časově shodovaly s vydáním alba v různých zemích. Navzdory širokému ohlasu kritiky však projekt neměl dostatečné finanční zázemí a při jejich následném turné po Spojených státech se objevilo mnoho problémů. Po svém návratu do Velké Británie se skupina rozpustila.

Underwood začal debatovat s Paulem Rodgersem, který hledal členy k založení nové kapely po rozpadu skupiny Free, a spolu s basistou Stuartem McDonaldem založili skupinu Peace, která následně podepsala smlouvu s Island Records, a začali psát materiál pro debutové album. Také se vydali na britské turné na podporu Mott the Hoople, ale během jednoho roku se zreformovali Free a Underwood založil další kapelu Sammy. Řada slibných koncertů ale vedla do slepé uličky, většinou kvůli relativně lehkému zvuku, který se vyvinul při práci skupiny. Brzy Sammy zanechal za sebou a v následujících letech byl většinou zaneprázdněn jako studiový hudebník. V té době byla Underwoodovi nabídnuta jeho kolegou z Crescents Harvey Hinsleyem pozice bubeníka u Hot Chocolate, ale odmítl ji a úspěšně doporučil Tonyho Connora, který nedávno opustil Audience, na místo, které pak dočasně zastával bubeník Cozy Powell. Underwood vyzval Gillana, aby nahrál svůj první singl, a skupina poté šla na zkoušky svého debutového alba, které bylo poté nahráno v jediném 72-hodinovém pobytu ve studiu. Stejně jako v předchozích projektech, byl z toho jen malý komerční úspěch a Underwood rozpustil kapelu a vrátil se ke studiovému bubnování.

Underwood se poté zapojil do nové rock and rollové skupiny s názvem Strapps. Jejich eponymní debutové album bylo nahráno v roce 1976 v londýnském studiu Kingsway Recorders Iana Gillana, které produkoval bývalý kolega z Epizode Six Roger Glover, což je přivedlo zpět ke kontaktu s jeho spoluhráči z Episode Six. Poté cestovali jako předskokani na turné Deep Purple po Velké Británii a vydali další tři alba. Strapps získal místo podpory na závěrečném americkém turné Deep Purple a od tohoto koncertu byla skupina pozvána na světové turné skupinou Ian Gillan Band, jejíž sestava zahrnovala bývalého kolegu z Quatermass Johna Gustafsona na basu a doprovodný vokál. Underwood někdy využil této příležitosti a podíval se na představení z publika poté, co odehrál svůj vlastní set, a vzpomíná si, že "byl doopravdy unesen touto zmatenou atmosférou. Fanoušci se prostě nedokázali spojit s hudbou, jakkoli byla dobře zahrána". Ve skutečnosti na koncertech zastínili kapelu Gillan, většina kupujících vstupenek přišla v očekávání hardrockového zvuku podobného Deep Purple a nebyli připraveni na hudbu více ovlivněnou prog rockem, kterou generovala Gillanova vlastní kapela. Tvrdý rockový zvuk jim nabídli právě Strapps. Čtvrté a poslední album Strapps "Ball Of Fire" bylo nahráno ve studiích Iana Gillana v Kingsway a během nahrávání byl Underwood Gillanem požádán, aby pro Gillana využil několik hodin svého studiového času ke složení vokálu s jeho nejnovější kapelou Gillan. O několik týdnů později už jej Gillan pozval, aby se stal bubeníkem v tomto novém projektu.

Bývalý bubeník Deep Purple Ian Paice se také zúčastnil konkurzu u Gillan, ale podle kytaristy Bernieho Tormeho "... měl po hraní "Secret Of The Dance" nějaké potíže, protože měl jen jednu plíci a byl trochu mimo praxi. Nahrál to skvěle, ale musel si potom pět minut lehnout na podlahu. Nechtěl se přidat kvůli jejich rychlým skladbám, řekl, že už nechce hrát takové věci. Myslím, že skutečnost, že mu bylo nabídnuto připojit se k rodícím se Whitesnake se svým starým přítelem Jonem Lordem, což byl velký rozdíl". Setkání s Gillanem znovu ve studiu očividně dalo Underwoodovo jméno na seznam ucházečů pro tuto práci, a jak Torme odhalil "... konečně jsme našli někoho skvostního a solidního v osobě Micka Underwooda". Den poté, co přijal práci, Underwood a skupina začali nahrávat album "Mr. Universe", které vyšlo v říjnu 1979. Podílel se i na dalších albech "Glory Road" (1980), "Future Shock" (1981), "Double Trouble" (1981), a "Magic" (1982).

Ve skupině Gillan strávil tři roky a kromě několika turné pracoval na pěti albech a v roce 1980 vydal své vlastní album "Earthquake At The Savoy/Redwatch". Underwood pracoval s Gillanem během 80. let. Na konci 90. let také vystřihli jedno album s Quatermass 2, kde se také představili zpěvák Bart Foley, kytarista Gary Davis a bývalý baskytarista Deep Purple Nick Simper.

V roce 2006 založili Underwood spolu s basistou Johnnym Heywoodem a veteránským kytaristou Heavy Metal Kids Cosmem bluesové trio nazvané Raw Glory, které v roce 2007 vydalo album "City Life". Kritici, kteří popisovali jeho styl, srovnávali Underwooda s jeho současníkem Charlie Wattsem z Rolling Stones, za jeho klamně jednoduchý, přímočarý a nekomplikovaný rytmus, a Jimem McCartym z Yardbirds za jeho rafinované ozdůbky. Vzhledem k tomu, že byl téměř znán jako člen "The New Yardbirds" a s jeho pověstí hlasitého hraní na začátku jeho kariéry, nevyhnutelně také přišlo na mysl srovnání s Johnem Bonhamem.

V roce 2012 založil Glory Road Mick Underwood s Robem Cooksleym (zpěv), Jeffem Summersem (kytara), Gary Summersem (basa a doprovodný zpěv) a Royem Shipstonem na klávesy, jejíž repertoár se skládá ze skladeb z doby kapely Gillan. Nestabilní post zpěváka po Robu Cooksleym a Paulu Manzim nakonec obsadil Luka Ravase.

(celým jménem John Frederick "Johnny" Gustafson)
(také John "Gus" Gustafson)
(Narozen 8. srpna 1942, Liverpool, Lancashire, England
zemřel 12. září 2014, Kent, England)
Bass, Lead Vocals

John byl anglický baskytarista pocházející z Liverpoolu v Lancashire v Anglii, byl druhým nejdůležitějším basistou, který kromě Paula McCartneyho pocházel z Liverpoolu. Narodil se v Liverpoolu otci švédského původu a matce irského původu. Měl dlouhou kariéru v nahrávání a živém hraní. Působil v kapelách Ablution, Bullet, Episode Six, Hard Stuff, Ian Gillan Band, John Du Cann's Daemon, Johnny & John, Quatermass, Roger Glover and Guests, Roxy Music, Sphincter Ensemble, The Big Three (1961-1963), The Johnny Gus Set, The Merseybeats (1964-1965), Episode Six (1969), The Pirates (1985-1992), Rowdy, The Quotations a The Spencer Davis Group. Byl také uznávaným studiovým hráčem, který nahrával pro Steve Hacketta (basa na albu "Voyage Of The Acolyte", 1975, ve skladbě "Star Of Sirius"), Iana Huntera, Ricka Wakemana, Jerry Lee Lewise a mnoho dalších. Nazpíval také původní nahrávku Jesus Christ Superstar jako Simon Zealotes.

Kariéra hudebníka narozeného v Liverpoolu začala v Liverpoolském outfitu, kde začínal jako basista, který trochu zpíval. Byli to The Cassaanovas, a Cass, hlavní zpěvák a rytmický kytarista, právě opustil skupinu, takže John a bubeník John Hutchinson se stali hlavními zpěváky. Ze zbývajícího tria se stali The Big Three s Adrianem Barberem na kytaru. Byli

považováni za jedno z vůbec prvních britských rock’n’rollových trií. Jsou považováni za jedinou kapelu, kterou Beatles považovali za skutečnou "konkurenci", a na doporučení Johna Lennona se upsali firmě NEMS Briana Epsteina. Zbyl po nich singl "Some Other Guy", demo nahrané pro Decca v roce 1963. K The Big Three se vrátil v roce 1973 a nahrál s nimi album "Resurrection". Proti McCartneymu mě ve skutečnosti v počátcích náskok v místního boomu Merseybeatu, neboť jeho kapela The Big Three, která zahrnovala také Johnnyho Hutchinsona a Briana Griffithse, byla tou, o níž si každý v Liverpoolu myslel, že bude první, která se prosadí na národní úrovni. Ale novější, o něco lehčí, ale mnohem pružnější outfit zvaný Beatles, brzy skočil vpřed v závodech o kontrakt a úspěch v hitparádách, takže v roce 1964 to The Big Three zabalili.

Gustafson poté strávil nějaký čas s Merseybeats, prvotřídním outfitu, které dokázal dostat do žebříčků několik desek, z nichž se stalo několik hitů, a dokonce nahráli vlastní desku pro Fontana Records, ale nikdy se jim nepodařilo zanechat trvalý dojem u dostatečného počtu lidí. Do roku 1967 byly minulostí a Gustafson strávil dalších pár let přemisťováním mezi různými koncerty a životem z ruky do úst, v jednom okamžiku skoro jako bezdomovec. Našel si však čas k práci na původní studiové nahrávce "Jesus Christ Superstar", která se ukázala být velmi populárním a trvalým albem, ale v roce 1969 měl ještě větší štěstí, že se setkal s členy skupiny Episode Six, která právě ztratili sólového zpěváka a basistu Rogera Glovera, který odešel do Deep Purple. I když se snažili udržet kapelu v chodu s Gustafsonem, Epizoda Six skončili.

Po definitivním kolapsu sestavy spoluzaložili kapelu Quatermass, v níž působili Gustafson, bubeník Mick Underwood a hráč na klávesy Peter Robinson. Quatermass, zázračně talentovaná skupina se silným a výrazným zvukem, měla být velkým Gustafsonovým zlomem, třebaže zvuk skupiny byl postaven na Robinsonových klávesách, Gustafsonova hra na basu v triu byla nutně prominentní a navíc také zpíval. Podepsali smlouvu s Harvest Records, novému progresivnímu rockovému labelu EMI, který už v tomto stylu nadělal hodně rámusu s kapelami jako Pink Floyd na jejich seznamu.

Quatermass zůstal spolu dostatečně dlouho na to, aby nahráli své uznávané eponymní album v roce 1970, načež se tato nahrávka stala jednou z nejuznávanějších progresivních rockových nahrávek své doby. Po reunionu v roce 1997 nahráli jejich druhé albu, které už bylo ale hudebně jinde. Dostali se na turné po Spojených státech a sdíleli pódia s Billy Prestonem, Buddy Milese a Earth, Wind & Fire.

Po rozdělení tria se basista přesunul ke studiové práci na plný úvazek s takovými hráči jako Kevin Ayers, Steve Hackett, Shawn Phillips, Rick Wakeman a Ian Hunter, ačkoli jeho největší uznání se mu dostalo z jeho rozšířené spolupráce - ironicky, napříč třemi alby aniž by se stal oficiálním členem - s Roxy Music. Od roku 1973 strávil u nich tři roky a jeho finální nahrávka s kapelou Siren zahrnovala i jejich jediný americký Top 40 hit, singl "Love Is The Drug". Zdálo se, že našel své místo, dokud nenastaly problémy s tantiémami a nebyl vyhozen.

Naštěstí v té době byl Gustafson usazen a po většinu desetiletí byl velmi zaneprázdněn prací ve studiu. Také našel kotviště jako člen skupiny Ian Gillan Band na jejich čtyřech albech v letech 1976 až 1978. V roce 1975 se také vrhl na vlastní nahrávací kariéru a připravil sólové album s názvem "Goose Grease" (inspirované jeho přezdívkou jako chlapec), které po dokončení zůstalo nevydáno 22 let až do roku 1997. Studiová práce zahrnovala i účast na koncepčním albu Rogera Glovera projektu The Butterfly Ball, kde na albu "Grasshopper's Feast" zpíval v písni "Watch Out for the Bat". Zahrál si také s Gordon Giltrap na počátku 80. let a později v desetiletí reformoval doprovodnou kapelu Johnnyho Kidda The Pirates. Ve Spojených státech nebyli příliš dobře známí, ale byli hvězdami v Anglii, Evropě a Japonsku a vytrvale pracovali a občas i nahrávali.

Byl basistou několika skladeb alba flamencového kytaristy Flamenca Juana Martina z roku 1981 "Picassa Portraits", konkrétně "Harlequin - 1918", "Desire Caught By The Tail - 1943", "Aficionado - 1912" a "Girls Of Algiers - 1955". Zahrál si také na albu Kevina Ayerse "The Confessions Of Dr Dream" z roku 1974.

V roce 1983 působil ve skupině Rowdy, v níž s nim hráli Ray Fenwick a Billy Bremner.

V rozhovoru z roku 2007 Gustafson o svých počátcích řekl: "Nemohu si vzpomenout na další rockové trio v té době v Liverpoolu, i když si nemohu být jistý. Nejprve jsme byli úplně mimo s tím, jak jsme byli hluční a agresivní, dokud jsme nevyvinuli herní styl tria. O tom, zda jsme ovlivnili některá další tria, se dá diskutovat". K tomu ještě dodal: "Jakýkoli herní styl, ze kterého jsem vycházel z poslechu všech mých oblíbených druhů hudby, bylo přirozené chtít hrát jako lidé, které obdivujete, i když se jim nemůžete rovnat. Vyvíjí se určitá flexibilita. Velkou pomocí bylo mnoho let studiové práce a to, že jsem byl na setkáních s mnoha skvělými hráči - i mnohem lepšími než jsem já."

Bernie Torme, bývalý člen Quatermass, uvedl přes Facebook k jeho úmrtí: "RIP k velkému Johnu Gustafsonovi, který pro hudbu od Velké trojky udělal tolik. Pravda. Je mi ctí, že jsem jej potkal a během dne si povídal".

Gustafson je otcem Johna a Leeho z prvního manželství a Alice (zástupce redaktorky časopisu Headliner Magazine), Lucy a Joe z jeho manželství s Anne Gustafsonovou, praktickou lékařkou v oblasti duševního zdraví, za kterou byl ženatý více než 30 let, dokud nezemřel.

J. Peter Robinson
(celým jménem John Peter Robinson)
(Narozen 16. září 1945, Fulmer, Buckinghamshire, UK)
Keyboards

John Peter je britský skladatel, aranžér a klávesista. Vystudoval hru na klavír a skladbu na Royal Academy of Music (Královská hudební akademie). Tam se seznámil s Paulem Buckmasterem. Po absolutoriu byl vybrán na Čajkovského festival v Moskvě, ale odmítl tvrzením, že chce hrát jazz a rock. Během 70. let měl úspěšnou kariéru jako klávesový hráč, kde spolupracoval s umělci jako Ablution, Episode Six, Quatermass, Brand X, Phil Collins, Mike Rutherford, Shawn Phillips, Stanley Clarke, Sphincter Ensemble, Carly Simon, Bryan Ferry, Stomu Yamash'ta's Red Buddha Theatre, Sun Treader, The Chitinous Ensemble, The Hill, Zakarrias, Stealers Wheel, Andrew Lloyd Webber a dalšími.

Ve filmové hudbě debutoval jako sólový skladatel v roce 1985, kde zaznamenal řadu úspěšných filmů, včetně Cocktail, Blind Fury, Cadillac Man, Encino Man, Wayne's World, Wes Craven's New Nightmare, Highlander III: The Sorcerer, Vampire in Brooklyn, Rumble in the Bronx, and The World’s Fastest Indian.

Také přispěl hudbou do řady uznávaných TV seriálů, včetně The Wonder Years, Tales from the Crypt, Eerie Indiana, Charmed a The Handler. Jako úspěšný aranžér popu spolupracoval s Ericem Claptonem, Manhattan Transfer, Al Jarreau a Melissou Etheridge.

Studiové desky:
1997 Long Road
1970 Quatermass

Ostatní nahrávky:
2014 Quatermass II feat. Nick Simper
2012 Monster In Paradise (Bootleg)

John Gustafson
1997 Goose Grease

Skupina: Bart Foley - Vocals, Guitars Gary Davis - Lead Guitars Nick Simper - Bass Mick Underwood - Drums, Percussion Hosté: Don Airey - Keyboards	Long Road Vyšlo 1997, Thunderbird, CSA 108 (UK) CD 1998, Angel Air Records, SJPCD033 (Europe) +bonus track and new cover art Seznam skladeb: 01. Prayer For The Dying (4:53) 02. Good Day To Die (3:50) 03. Wild Wedding (3:01) 04. Suicide Blonde (4:51) 05. River (5:22) 06. Long Road (5:51) 07. Woman In Love (5:35) 08. Hit And Run (4:10) 09. Daylight Robbery (4:19) 10. Coming Home (4:45) 11. Circus (3:46) Total Time: (50:23) Bonus track on 1998 reissue: 12. Undercarriage (Live demo) (5:52)

Skupina: John Gustafson - Vocals, Bass Guitar Mick Underwood - Drums J. Peter Robinson - Keyboards, Piano, Hammond A3, Hohner Clavinet, Harpsichord, Synth, Ring-modulator, String Arrangements (04,08) Hosté: Arthur Watts, Frank Clarke, Joe Mudele - Double Bass Paul Buckmaster - Cello [Leader] Boris Rickelman, Chris Green, Francis Gabarr, Freddy Alexander, Peter Wilson - Cello Bernard Davis, Chris Wellington, Henry Myerscouh, Ian White, John Graham, Steve Shingle - Viola Billy Millar, Charlie Vorsanger, David Katz, Derek Jacobs, Gerald Enns, Harold Parfitt, Henry Datyner, Homi Kanga, Jack Rothstein, John Kirkland, Laurie Clay, Les Maddox, Michael Jones, Paul Scherman, Bill Armon - Violin Tony Gilbert - Violin [Leader]	Quatermass Vyšlo květen 1970, Harvest Records, SHVL 775 (UK) CD 1990, Repertoire Records, RR 4044-C (Germany) +2 bonus tracks CD 2007, Repertoire Records, REP5087 (UK) Seznam skladeb: Side One: 01. Entropy (Pete Robinson) (1:10) 02. Black Sheep Of The Family (Steve Hammond) (3:35) 03. Post War Saturday Echo (Robinson, John Gustafson, Graham Ross) (9:39) 04. Good Lord Knows (Gustafson) (2:51) 05. Up On The Ground (Gustafson) (7:05) Side Two: 06. Gemini (Hammond) (5:51) 07. Make Up Your Mind (Hammond) (8:41) 08. Laughin' Tackle (Robinson) (10:32) 09. Entropy (Reprise) (Robinson) (0:40) Total Time: (50:35) 1990 Repertoire Records CD edition bonus tracks: 10. One Blind Mice (Gustafson) (3:17) 11. Punting (Gustafson) (7:10) Total Time: (61:01) 2013 Esoteric Records CD edition: 01. One Blind Mice (bonus track - 45' a-side) () 02. Entropy () 03. Black Sheep of the Family () 04. Post War Saturday Echo () 05. Good Lord Knows () 06. Up on the Ground () 07. Gemini () 08. Make Up Your Mind () 09. What Was That () 10. Make Up Your Mind (reprise) () 11. Laughin Tackle () 12. Punting (bonus track - 45' b-side) () 13. Afraid Not (bonus track - rehearsal) () 14. Bluegaloo/Broken Chords/Scales (bonus track - live 1974) () Recorded at EMI Studios Abbey Road, London Record Company: Electrola Gesellschaft m.b.H. Producer: Anders "Henkan" Henriksson Engineer: Jeff Jarratt, Andy Stevens Cover Design, Photography: Hipgnosis Artwork: Storm Thorgerson/Hipgnosis Design, illustration (1975 re-issue): Steve Newport

Nahráli: John Gustafson - Vocals, Bass Mark Warner - Acoustic Guitar, Electric Guitar Barry De Souza - Drums Stretch - Drums Ann Odell - Keyboards Mike Moran - Keyboards Tony Hymas - Keyboards Morris Pert - Keyboards, Percussion BJ Cole - Pedal Steel Guitar Jeff Daly - Saxophone Henry Lowther - Trumpet	Quatermass II feat. Nick Simper Vyšlo 2014, Gypsy Eye Project, GEP-266 (Japan) Seznam skladeb: 01. Johnny Kidd & The Pirates - Send For That Girl #1 (BBC Session,1966-08-23) 02. Johnny Kidd & The Pirates - The Fool (BBC Session, 1966-08-23) 03. Johnny Kidd & The Pirates - Send For that Girl #2 (BBC Session,1966-09-06) 04. Nick Simper's Dynamite - St. Louis (7" Single A-Side 1975) 05. Nick Simper's Dynamite - Soul Rider (7" Single B-Side 1975) 06. Quatermass II - Diamonds In The Rough (Demo, 1995-11-20) 07. Quatermass II - Walking In The Thin line (Demo, 1995-11-20) 08. Quatermass II - Rain Fall Down #1 (Demo, 1995-11-20) 09. Quatermass II - Bad Blood (Demo, 1996-01-09) 10. Quatermass II - Rain Fall Down #2(Demo, 1996-01-09) 11. Quatermass II - Dreams Are Never Dreamt Alone(Demo, 1996-01-09) 12. Quatermass II - Wherever You Go (Demo, 1996-01-09) Total Time (00:00)
Nahrávka je kompilaci vzácného zdroje zvuku Nicka Simpera, který je znám jako basista první sestavy Deep Purple. Obsahuje BBC zvukové záznamy Johnny Kidd & The Pirates, kteří působili chvíli před nástupem do Purple, centrem pozornosti je cenná ukázka zdroj "Quartermass II" vytvořená s Mickem Underwoodem, Bernie Thomem v 90. letech, a záznamy z roku 1975 jako jsou singly vydané pod jménem jeho vlastní kapely.
Nahráli: John Gustafson - Vocals, Bass Mick Underwood - Drums Peter Robinson - Keyboards	Monster In Paradise Bootleg, vyšlo 2012, Blue Cafe, Blue Cafe-297A/B (UK & Europe) Seznam skladeb: Live at The Stadttheatr, Bern, Switzerland November 9th 1970 01. One Blind Mice (6:57) 02. Monster In Paradise (8:09) 03. Post War Saturday Echo (12:23) 04. Laughin' Tackle (12:28) 05. Unknown Title (7:52) Live At Rheingoldhalle, Neckarau, Meinnhaim, Germany, March 14th 1971 06. Introduction (0:25) 07. Monster In Paradise (21:43) 08. Make Up Your Mind (Hammond) (15:04) 09. Gemini (8:24) Total Time (93:25) Disc One: Live at Stadttheater, Bern, Switzerland November 9th 1970 Disc Two: Live at Rheingoldhalle, Neckarau, Mannheim, Germany March 14th 1971

Nahráli: John Gustafson - Vocals, Bass Mark Warner - Acoustic Guitar, Electric Guitar Barry De Souza - Drums Stretch - Drums Ann Odell - Keyboards Mike Moran - Keyboards Tony Hymas - Keyboards Morris Pert - Keyboards, Percussion BJ Cole - Pedal Steel Guitar Jeff Daly - Saxophone Henry Lowther - Trumpet	Goose Grease Vyšlo 1997, Angel Air Records, SJPCD008 (UK & Europe) Seznam skladeb: 01. Boogie Woogie (5:53) 02. Precious Heart (3:28) 03. Poem About A Gnome (2:16) 04. Don't Care (4:25) 05. The Money Dance (4:46) 06. What's Your Game (5:23) 07. Freshness (3:33) 08. Cheap Astrakhan (4:31) 09. Goose Grease (5:02) Total Time (39:17) Recorded on 1976 at Ramport Studios, London, England Arranged, Producer, Written: John Gustafson Coordinator, Executive-Producer: Jeff Levinson Engineer: Dave "Cyrano" Langston Liner Notes: Claes Johansen Remastered: Nick Watson