 
 |
|
Octavision je progresivní metalová skupina/projekt, dalo by se říci i superskupina, který v roce 2016 vytvořil kytarista
a hlavní skladatel Hovak Alaverdyan v Las Vegas, Nevada, za spolupráce špičkových umělců z celého světa. Spojením stylů,
vlivů a prvků z celého světa má Octavision klasické kořeny progresivního metalu a mísí je s novými globálními příchutěmi.
Hranice jsou dále rozšiřeny o jedinečný arménský jazyk, tradiční lidové nástroje dosud neslýchané v jakémkoli progresivním
nebo metalovém kontextu, které představují některé hudební stupnice a režimy tajemného Středního východu. Pro skládanku
z různých žánrů a oblastí světa přinášejí členové Octavision každý svůj jedinečný osobní styl a virtuozitu.
Do Octavision se při jejich zrodu zapojili zakladatel a kytarista Hovak Alaverdyan, klávesisté Steve Weingart a Ara
Torosyan a původem gruzínský bubeník Roman Lomtadze, pocházející z České Republiky, nyní bubeník Malakianovy kapely
Scars On Broadway. Dne 14. září 2016 přivítali rovněž ve svých řadách uznávaného basistu Victora Wootena. Wooten je
baskytarista oceněný Grammy, který je nejznámější jako sólový mistr nástroje a zároveň je dlouholetým basistou
inovativního bluegrassového outfitu Bela Fleck & The Flecktones. Pochopitelně Wootenovo zařazení do této sestavy
ve skutečnosti způsobilo trochu (nadšené) zmatky mezi jeho fanoušky, což vedlo Alaverdyana k vydání prohlášení na jeho
facebookové stránce, které objasňuje, do jaké míry je Wooten nyní zapojen do Octavision a do budoucna. Pochopitelně
Wootenovo zařazení do této sestavy ve skutečnosti způsobilo trochu (někdy ale i nadšené) zmatky mezi jeho fanoušky,
což vedlo Alaverdyana k vydání prohlášení na jeho facebookové stránce, které objasňuje, do jaké míry je Wooten nyní
zapojen do Octavision a budoucnosti. "Je zřejmé, že Victor Wooten je legenda a obr," začal. "Je také mým
přítelem. Sentimenty a otázky proč je VW je v prog metalové kapele jsou spravedlivé a očekávané. Nicméně, a to je
na návrh Victora a ostatních členů skupiny, rád bych znovu poukázal na to, že toto je můj osobní projekt, který jsem
financoval, organizoval, skládal pro něj, produkoval a manageroval. Ne, toto není nová kapela Victora Wootena".
A tak se stalo, že veteránský jazzový basista a všestranná čtyřstrunová ikona Victor Wooten vrhl tlusté struny pro
progresivní metalovou kapelu Octavision - nebo tak učinil alespoň pro jejich debutový singl.I když je připojení k metalové skupině pro Wootena určitě nečekané, není to úplné překvapení. Ve své knize The Music Lesson: A Spiritual Search for Growth Through Music z roku 2006 Wooten hovoří o tom, jak mu otevřenější přístup umožnil přijmout roli v kapele ovlivněné bluegrassem. Tou skupinou jsou samozřejmě Béla Fleck and The Flecktones a jejich jedinečné spojení bluegrassu a jazzu se ukázalo být jednou z nejznámějších rolí Wootena. Zdá se však, že Woten neměl vůbec žádné problémy s přizpůsobením se jakýmsi posunům a bobtnání, které proniká jak do progresivní heavy hudby, nebo si udržuje krok v ní se zjevnou lehkostí. Videoklip k jejich prvnímu instrumentálnímu singlu "Three Lives" byl oficiálně vydán 13. září 2016 na YouTube. Píseň byla také k dispozici ke koupi na CdBaby.com a poté ve všech digitálních distribučních kanálech, jako je iTunes, Spotify, Tidal nebo ke streamování následující týden. "I když má tento první singl tyto konkrétní členy, u připravovaných vydání a alb neznám dopředu, kteří různí hudebníci a hosté mohou být přítomni," uvedl Hovak. "Ano, moje vize je sice progresivní metal/rocková, ale v této krajině je mnoho barev a textur, které mohou být prozkoumány a mohou obsahovat také různé sólisty a spolupracovníky... Takže o tom přemýšlejte spíše jako o zvláštním projektu, který jsem dal společně s vysněným týmem hudebníků, který bude zahrnovat mnoho prvků progresivního rocku a metalu". První ochutnávka Octavision a jejich blížícího se alba přichází v podobě devíti a půl minutového eposu "Three Lives". Jak si můžete poslechnout, riffy a změny a celková sluchová estetika se výrazně liší od obvyklých dusajících základů, ve kterých Wooten přebývá, ale k rozmanitosti přistupuje jako kachna k vodě, dokonce získá část, která bude svítit uprostřed asi šest a půl minuty. Po celou dobu se do mixu přidají kaval (typ turecké flétny) a blul (arménský strunný nástroj) a najednou vás zajímá, proč touto cestou ještě nikdo neprošel. Těm, kteří se o projekt zajímají, zakladatel upřesnil, že to není pouhopouhý jednorázový projekt, ale jedná se o skutečný projekt, a je třeba sledovat další písně a připravované nahrávky. Dne 18. března 2019 Hovak oznámil, že se ke kapele připojil zpěvák Jeff Scott Soto, který se ihned ve studiu zapojil do práce, a podílí se na vokálech pro novou hudbu kapely. Hovak prozradil: "Vím, že někteří z vás příliš dlouho čekali na hudbu, a jak jsem již řekl, slibuji, že na 1000% je to za rohem. Děje se mnoho doplňků a vzrušujících věcí, které neustále rozšiřují hudbu. Z té nejnovější zprávy jsem tak nadšen, když mohu oznámit, že Octavision má nyní nového člena - vokalistu! A není jim nikdo jiný, než naprosto úžasný pan Jeff Scott Soto!!! Nyní nahráváme vokály skladeb, které je budou mít. Zjevně jsme nadšeni, že jej máme v posádce, a já se prostě nemůžu dočkat, až vydáme další singl, který jej představí na vokálech jako předehru před celým albem, které je v posledních fázích nahrávání!" "Na tento okamžik jsem čekal tak dlouho, podobně jako někteří z vás," začíná komentář kytarista Octavision Hovak Alaverdyan. 
Pečlivě připravované debutové album skupiny bylo během coronavirového roku dokončeno a vyšlo doslova na přelomu roku
dne 29. prosince 2020 pod názvem "Coexist". "Ale tady to konečně je! Debutové
hudební video k singlu "Coexist", který bude k dispozici pro digitální streamování. Celé album oficiálně vyšlo 29.
prosince 2020 na streamování, digitálně, na CD, stejně jako high resolution audio. Vinyl bude předobjednán a bude
k dispozici začátkem příštího roku. Užijte si to!"Album obsahuje 7 skladeb středně dlouhého trvání, převážně instrumentálních, kromě dvou, které nazpíval Jeff Scott Soto, také autor textů. Skladby jsou brilantní a provedení je vynikající se vší technikou a virtuozitou zúčastněných umělců, která dosahuje té nejvyšší úrovně. Zahajovací skladba "Mindwar" obsahuje silné kytarové riffy, elektronické rytmické zvuky a orchestrální vrstvy kláves, což má za následek boombastický zvuk. Kontinuální změny tempa a složitá rytmická relace jsou jenom přidanou hodnotou, která přechází z napjatějších okamžiků do těch klidnějších. "Coexist" je titulová skladba a začíná pomalejším rytmem, ale temnějšími a těžšími zvuky s vynikající efekty nástrojů. Je to také první ze dvou zpívaných skladeb, kde Jeffův nezaměnitelný hlas splývá s hudbou, vždy velmi expresivní a vášnivý. Intenzita se zvyšuje s průběhem skladby, která střídá silnější sekce s melodičtějšími party, a poté se ve druhé části stává složitější se sekvencí virtuózních sól a pompézní orchestrální sekcí. Skladba "Proctagon" se vyznačuje orientálním perkusním intrem a poté rozvíjí masivní prog metal téma se zrychleným rytmem. V první části je kytara protagonistou s cenným sólem, následuje další klavesová vložka a skladba je nepřetržitým sledem změn tempa a virtuozity dohnána na nejvyšší úroveň. Instrumentální skladba, která v nás vždy zanechává zatajený dech a neustálé změny. Určitě jeden z vrcholů alba z hlediska techniky. "Apokalyptus" je nejdelší skladbou alba a pokračuje v linii předchozí, kde v dlouhé instrumentální sekci mají všechny nástroje prostor k svobodnému vyjádření tím, že předvádějí techniku zúčastněných hudebníků s velmi komplexním a propracovaným finále absolutní síly a rychlosti. S návratem původního tématu se skladba v její vokální části. Album se brzy stane prog metalovým hitem, jedním z nejlepších z posledních let. Velké uznání patří všem zúčastněným umělcům, kteří oživili dílo, které nám při každém poslechu vždy dává příjemné nápady a odhalí jeho vynikající kvalitu. Album je připraveno k vydání a připraveno k potěšení, ale nastaly problémy s backendem s digitální distribucí. Namísto dalšího zpoždění kapela album poskytla ke streamování zdarma na bandcamp. Protože je kapela nezávislá a nemá label za sebou, jsou tyto problémy extrémně frustrující a jsou mimo kontrolu kapely. Album by mělo být k dispozici za několik dní i na všech ostatních digitálních platformách. |
|
|
|
Členové: Hovak Alaverdyan - Guitars Jeff Scott Soto - Vocals Victor Wooten - Bass Billy Sheehan - Bass Roman Lomtadze - Drums Ara Torosyan / Murzo - Keyboards Avo Margaryan - Blul |
Bývalí členové: Steve Weingart - Keyboards |
Hovak Alaverdyan(Narozen ***, Armenia) Guitars Hovak je americký hudebník pocházející z Los Angeles, hráč na kytaru, skladatel a působí rovněž jako producent. Je lídrem a zakladatelem progressive metal projektu Octavision. Dříve byl také členem Paradigma Project a Ayas. V roce 2012 dokončila studia na Los Angeles Recording School v oboru Recording Arts & Science. Jako vedoucí kytarista progresivní metalové skupiny EMINENT v roce 2009 také koprodukoval první studiové album s názvem "Death Of The Pilgrim" a krátce po jejím vydání se s kapelou vydal na americké národní turné. Také spolupracoval s některými z největších hudebníků na světě jao jsou Victor Wooten, Kenny Aronoff, Steve Weingart a další. Hovak byl také uveden na mnoha rockových a metalových albech, stejně jako na fusion, jazz, brit-pop a pop projektech. |
 (Narozen November 4, 1965, Brooklyn, New York, U.S.) Lead Vocals (ex-Jorney, ex-Yngwie Malmsteen’s Rising Force, Trans Siberian Orchestra, Talisman) Jeff je americký rockový zpěvák původem z Puerto Rico. Je nejznámější jako člen a sólový zpěvák kapely Kryst The Conqueror, nazpíval první dvě alba s Yngwie Malmsteenem, jako sólový zpěvák skupiny Journey při jejich turné v letech 2006–2007, když jejich zpěvák Steve Augeri musel opustit kapelu kvůli akutní infekci v krku. Jeho pěvecký styl se pohybuje od hard rocku k power metalu, ale je také ovlivněn klasickými soulovými zpěváky jako Sam Cooke, ale také ex-zpěvákem Journey Steve Perrym nebo Freddie Mercurym z Queen. Jeff se narodil jako druhý syn otci Josephovi a matce Mikki. Jeho starší bratr Joey (o 14 měsíců) je jediným plným krevním sourozencem, má mladší poloviční sestru Christinu z matčiny strany a dva mladší bratry, Johnnyho a Joela pro změnu z otcovy strany. Narodil se v Brooklynu v New Yorku, přestěhoval se do Los Angeles s matkou a bratrem ve věku osmi let. Jeff si vzpomíná, že zpíval po důmě po celou dobu, kdy byl schopen mluvit. Když se v domě objevil keyboard, učil se podle poslechu, jak hrát své oblíbené skladby z rozhlasu, dokud se nedostal na střední školu, kde se hrál na trubku a naučil se číst hudbu. S využitím těchto nových technických poznatků začal formovat svoji první kapelu již ve věku 12 let. V srpnu 2017 se připojil k rodící se progresivní metalové supergroup Sons of Apollo spolu s klávesistou Derekem Sherinianem, baskytaristou Billym Sheehanem, bubeníkem Mikem Portnoym a kytaristou Ronem "Bumblefoot" Thalem.
|
Victor Wooten(celým jménem Victor Lemonte Wooten) (Narozen 11. září 1964, Tennessee, USA) Bass Victor je americký hudebník a hráč na basovou kytaru. Wooten je nyní pětinásobný vítěz Grammy, vstoupil na světovou scénu v roce 1990 jako zakládající člen superskupiny Bela Fleck and the Flecktones. Victor pokračuje v budování hudební stopy s kapelou a stal se také široce známým pro své vlastní sólové nahrávky a turné nominované na Grammy. Mimo jiné je rovněž milujícím manželem a otcem čtyř dětí, zkušený přírodovědec a učitel, publikovaný autor, kouzelník a akrobat a získal každé významné ocenění basového kytaristy, včetně toho, že byl zvolen čtenáři magazínu Bass Player Magazine třikrát basistou roku a je jedinou osobou, která jej vyhrála více než jednou. V roce 2011 časopis Rolling Stone Magazine zvolil Victora za jednoho z deseti nejlepších basistů "všech dob". Victor se narodil jako nejmladší z pěti chlapců vojenským rodičům poblíž letecké základny Boise v Idahu. Brzy poté se rodina sbalila a pokračovala, jak to často dělají vojenské rodiny. Hudbu se začal učit hrát už v útlém věku dvou let. Během let pobytu na Havaji v pěti letech začal hrát v nočních klubech a divadlech jako basista s rodinnou pětičlennou kapelou se svými bratry. S jeho bratry Regi na kytaru, Roy na bicí, Rudy na saxofon, Joseph na klávesy a Victor na basu se zrodila kapela Wooten Brothers. Vystupováním v mnoha lokalitách ačala kapela okamžitě zdokonalovat své dovednosti. V šesti letech byl na turné se svými bratry, kteří zahajovali show pro legendárního soulového umělce Curtise Mayfielda. Brzy poté byl Victor znám jako 8-letý Bass Ace a před absolvováním střední školy se se svými bratry podělil o pódium s umělci jako Stephanie Mills, War, Ramsey Lewis, Frankie Beverly and Maze, Dexter Wansel nebo The Temptations. Victor připisuje ranou schopnost bratrů hrát různé hudební žánry zkušenostem s častým přesídlením, rozmanitosti rozhlasových stanic z 60. let a neochvějnou podporou jejich rodičů, kteří jim poskytli mnoho příležitostí a zarezervovali všechna jejich vystoupení. Victor byl označen za "Michaela Jordana baskytary" a "jednoho z nejohroženějších hudebníků na planetě". Tyto vlastnosti byly evidentní, když jej v roce 1981 jeho starší bratr Roy doporučil jako hráče na housle pro bluegrass vykonávající práci v nedalekém zábavním parku. Victor, který ve svém životě nikdy nehrál na housle, byl nadšený, že výzvu přijal. Půjčil si nástroj od svého učitele orchestru na střední škole a okamžitě začal cvičit. Rychle se učil nejpopulárnější houslové melodie a techniky a nastoupil na Busch Gardens 'The Old Country ve Williamsburgu ve hře na housle a basu v Good Time Country Show. Brzy však zjistili, že z bratrů se rychle stávají hvězdné atrakce. Bratři Wootenové se během 80. let rychle stali základními postavami a hvězdnými atrakcemi v parku a pracovali na německých, italských, country a bluegrassových a amerických show. V letech 1980 až 1981 bratři vystupovali pro americké jednotky v zámoří jako skupina pro USO show Busch Gardens. Cestování po světě bylo pro mladého Victora skutečnou dobou učení, ale bylo to jedno letní vystoupení v country show, které bez jeho přičinění navždy změnilo jeho život. Tehdy byl upozorněn kamarádem na jedinečného hráče na banjo jménem Béla Fleck. Když se pak mezi koncerty pohrával s kamarádovým banjem, ten komentoval často Wootenův jedinečný banjo zvuk. Protože je nástroj laděn odlišně od basy, Victorovy linie zněly docela zvláštně, když hrál na nástroj svého přítele. Přítel se silným jižanským přízvukem mu řekl, že zní stejně jako hráč na banjo jménem "Baylor Fleck". Wooten si nedokázal představit, že by někdo takto hrál na banjo, a tak se snažil zjistit, kdo je ten Baylor. Když konečně uslyšel nahrávku Bélovy kapely New Grass Revival, zcela tomu propadl. 
V roce 1987 Victor odcestoval se svým přítelem do Nashvillu v TN. Během jejich krátké návštěvy se poprvé spojil s banjistou
Fleckem. Po svém počátečním setkání byli Wooten a Fleck v kontaktu a pokračovali ve sdílení hudebních nápadů. V roce 1988 se
Wooten ocitl v Nashvillu. Později téhož roku vytvořili Béla a Victor spolu s Victorovým vynalézavým bratrem Royem "Future Man"
Wootenem a kouzelníkem na harmoniku a klavír Howardem Levym eklektický soubor Béla Fleck and the Flecktones. S tuctem nahrávek
na páscích vytvořila kapela zcela nový zvuk a stala se známá svou žánrově vzdorující hudbou. V současné době, i po dvaceti
letech, je kapela stále silná.Několik let poté, co začal cestovat s Flecktones, vydal Victor svůj první sólový projekt "A Show Of Hands". Byl nahrán pouze se 4 strunnou basou, bez vícenásobného trackingu a se spoustou groove a soulu. Toto revoluční CD bylo zvoleno jednou z nejdůležitějších basových nahrávek všech dob. Hudebníci, kteří se chtěli naučit Victorův jedinečný styl a nepolapitelnou techniku, začali vyhledávat jeho lekce a semináře v hudebních obchodech a školách po celém světě. Tyto workshopy se staly cvičištěm, které v roce 2000 vedlo k vytvoření jeho uznávaného Bass/Nature Campu, který se nakonec rozšířil na Victor Wooten's Center for Music and Nature. Tyto "intenzivní" programy, které už fungují nyní více než třinác let, vítají veškerou instrumentaci a zpěváky a pomohly tisícům lidí všech věkových skupin ze všech koutů světa vylepšit jejich hudební a osobní život. V roce 2009 se Wooten Woods stal novým domovem pro všechny Victorovy tábory. Pozemek téměř 150 akrů, který vlastní Victor a jeho manželka, se nachází poblíž krásné řeky Duck západně od Nashvillu v TN. Toto malebné útočiště, z velké části postavené rukama a srdcem minulých studentů, poskytlo Victorovi a jeho zaměstnancům mnohem více příležitostí sdílet své celoživotní zkušenosti s ostatními. Dne 1. dubna 2008 se odehrál debut dvou nových nahrávek Victora Wootena. "Palmystery (Heads Up)" je jeho šestá sólová nahrávka a obsahuje sbírku veškeré nové hudby. Hrají na ní Bootsy Collins, Mike Stern, Keb Mo, Carl Denson, Jd Blair, Derico Watson, Saundra Williams, Anthony Wellington, Steve Bailey, Will Lee, Dennis Chambers, The Lee Boys, The Wooten Brothers a další. Album předvádí Wootenovu jazzovou skladatelskou a aranžérskou dovednost s písněmi jako "Two Timers", "Flex" a "Song For My Father", ale také přináší do popředí jeho umělecky zaměřenou stránku se slavnou skladbou "Bass Tribute" a myšlenkou provokující "I Saw God". Ve stejné době vydal Victor "The Music Lesson-A Spiritual Search for Growth Through Music", román o životě a hudbě, který vydal on sám. Kniha předprodala stovky výtisků před jejím vydáním a rychle se stala "povinnou četbou" hudebníků po celém světě. Volba využití tohoto nekonvenčního přístupu ke sdílení jedinečných myšlenek o hudbě byla pro všechny překvapením. Hudební lekce, která nabízí zajímavý příběh plný anekdot a mystiky, pomohla uvolnit mysl hudebníků po celém světě. Brzy po svém vydání ji převzala a publikovala Berkley Publishing Group/Penguin USA Inc. Nyní je The Music Lesson přeložena do více jazyků a v současné době se používá jako povinné čtení a je součástí učebních osnov ve studijních skupinách, školách a univerzitách včetně prestižní Berklee College of Music a Stanford. S úspěchem této knihy přišlo vydání audioknihy "The Music Lesson (Tantor Audio)", v níž Victor propůjčuje svůj hlas jako vypravěč a hlavní hrdina, ale získal mnoho svých přátel a hudebníků, aby si přečetli části všech zbývajících postav. Victor také napsal a předvedl hudební doprovod zvukové knihy, která byla zvolena jako jeden z pěti finalistů v roce 2011 Audie Awards (ekvivalent zvukové knihy k Grammy) v kategorii osobního rozvoje.  Wootenovy vyhledávané dovednosti a rostoucí popularita vedly k nahrávkám a vystoupení s umělci jako Chick Corea, The Dave Matthews Band, Bootsy Collins, Branford Marsalis, Mike Stern, Prince, India Arie, Keb Mo, Dennis Chambers, Susan Tedeschi, Gov't Mule, Bruce Hornsby, Stanley Clarke, Marcus Miller, Frank Gambale, legendární marockou skupinou Nass El Ghiwane a mnoha dalšími. Jeho respektovaná reputace učitele a přednášejícího/lektora v oborech Hudba i Příroda mu přinesla pozvání, aby promluvil a učil na školách, univerzitách, třídách a duchovních centrech po celém světě jako jsou Strathmore College, Berklee College of Music, Stanford University, Harvard, Mississippi State, Miami University, Middle Tennessee State University, The Haven (Gabriola Isle BC, Kanada), různá přírodní centra a tábory a NYC "Y" s Danem Levitinem, autorem knihy "This Is Your Brain On Music". Spolu s nahráváním alb vyhrávajících Grammy a albech dobývajících pozice v Billboard s Bélou Fleck and The Flecktones, stál Victor také v čele vzniku superskupiny SMV se dvěma ze svých dětských hrdinů, Stanley Clarkem a Marcusem Millerem. Pokračuje i nadále v nahrávání a koncertování s Flecktones či různými dalšími umělci nebo jako sólový umělec. V současné době také každoročně vede šest až osm táborů ve Wooten Woods. Wooten nedávno vytvořil i vlastní nahrávací společnost. Vix Records, Wootenův samozvaný "Label of Love", vstoupil na scénu v roce 2011 s remasterovanou verzí svého průkopnického debutového sólového CD. Nová verze "A Show Of Hands 15". |
 (Narozen 19. března 1953, Buffalo, New York, United States) (celým jménem William "Billy" Sheehan) Bass (The Winery Dogs, Mr. Big, ex-David Lee Roth) Billy Sheehan je americký baskytarista známý ze svého působení v kapelách Talas, jako člen doprovodných skupin Steve Vaie a Davida Lee Rotha, krátce člen UFO, jako člen Mr. Big, Niacin a The Winery Dogs. Sheehan vyhrál celkem pětkrát anketu čtenářů "Best Rock Bass Player" časopisu Guitar Player za svůj "sólový basový" styl. Sheehanův repertoár zahrnuje využívání chording, dvouruční tapping, pravoruký "tříprstý picking" a řízenou zpětnou vazbu. Billy Sheehan má signovaný model baskytary od značky Yamaha ATTITUDE LIMITED 3.
|
 (Narozen 14. ledna 1979, Tbilisi, Georgia) Drums, Percussion Bubeník Roman Lomtadze je český hudebník původem z Gruzie, ale ve 12 letech se přestěhoval do České republiky, kterou dodnes považuje za svůj domov. Na bicí začal hrát na základní umělecké škole v Liberci a později pod vedením profesora Miloše Veselého vystudoval pražskou Státní konzervatoř. Bubenický post zastával například v kapelách King Size, Čechomor, Tortharry (2002), Arakain (2005), Gaia Mesiah, Laura a její tygři nebo ve Woo Doo Band Kamila Střihavky. V Americe působil v kapelách Send The Sages nebo Xodady, nyní je OD ROKU 2017 členem Malakianovy kapely Scars on Broadway. Jeho první setkání s bubny proběhlo v šesti letech ještě v Gruzii, kde se narodil. Táta jej tehdy vzal do cirkusu, seděli na místě, odkud mohl dobře vidět na kapelu a bubeníka. Vůbec jej tehdy nezajímalo, co se děje v manéži, ale stále jej přitahoval pohled na bubeníka. Měl červené Amati, jedinou značka bubnů, kterou tenkrát v Gruzii bylo možné sehnat. Od té doby vždycky, když jsem slyšel nějakou hudbu, tak si představoval hru na bicí. Bylo to takové to cvičení bez nástroje. Provázelo jej to řadu let, protože žádné bubny nevlastnil. Byla to taková imaginace, když uslyšel nějaký ruský pop v rádiu. V tehdejším Sovětském svazu samozřejmě člověk těžko narazil na něco jiného. A přesně si spojoval to, co jsem viděl u toho bubeníka v cirkusu, s tím, co jsem slyšel v rádiu. Hrávall tehdy na housle a možnost hrát na bicí vůbec nebyla. Být bubeníkem nebo muzikant v té době v Gruzii, když k tomu ještě navíc začala občanská válka, bylo absolutně nepředstavitelné. Šlo spíše o přežití. Neuvažoval tehdy vůbec o tom, stát se muzikantem. Díky tátovi, který pochází z hudební rodiny houslistů, se dostal i do Čech, kde otec odjel prodat housle, aby měli na živobytí v Gruzii. V Čechách mu někdo poradil, že se dá hrát za peníze na Karlově mostě. Šel tam spíše jen tak si zahrát, než housle prodá. Nakonec se mu podařilo vydělat slušné peníze a zjistil, že se dá živit hudbou i jinde než v Gruzii. Housle neprodal a hrál několik týdnů na Karlově mostě. Tam si jej všiml majitel jedné pražské restaurace, který jej pozval, aby hrál u něj v restauraci. V ní se setkal s lidmi z divadla v Liberci, kteří poznali, že se jedná o kvalitního houslistu, a dostal nabídku na angažmá. V Gruzii hrál totiž ve filharmonii a v opeře. V tu chvíli už bylo jasné, že má pro rodinu zázemí, a přijeli i s mámou za ním do Liberce. Bylo mu dvanáct let. Dodnes si vzpomíná na rozhovor o jeho budoucnosti, který vedli cestou. Rodiče mu říkali, česky neumíš, co kdybychom vzali tvůj zájem o hudbu vážně? Vybereme nějaký nástroj a tomu se budeš věnovat. Vyhrál horn, protože těch je málo. Vystuduješ konzervatoř a budeš mít práci, i když budeš průměrný. Byl to takový kalkul a sázka na jistotu. I když Romana v té době bavila archeologie a částečně fyzika, názor rodičů mu přišel rozumný právě kvůli jazykové bariéře. 
Psal se rok 1992 a Roman, tehdy třináctiletý rodák z gruzínské metropole, se octl v severočeském Liberci. V citlivém věku dospívání
musel překonat nesnadnou jazykovou bariéru, musel najít své místo v kolektivu vrstevníků, musel ze dne na den najít pevnou půdu pod
nohama v novém životě, v novém světě. Jeho rodiče, oba houslisté, získali angažmá v orchestru libereckého divadla. S příchodem do
Liberce se vše změnilo. V Gruzii byla válka, seděli jsme doma v bundách, nebyla elektřina, ... a najednou z něj mohl být hudebník.
Jenže člověk něco dostane a chce více. Začal se sice učit hrát na horn, ale také pokukoval po dalších nástrojích. V hlavě se mu rodila
i myšlenka, co kdyby hrál s nějakou kapelou, a ne v orchestru? Nejdříve začal koketovat s baskytarou. Ale jeho táta chtěl, aby vystudoval
Pražskou konzervatoř, vážnou hudbu, a baskytara se tam neučila. V té době už basu bral vážně, hrál i s kapelami v Liberci. No a táta po
nějaké době řekl, že udělají takový kompromis: "Bubny tě vždy bavily, co tak zkusit studium na bicí... Můžeš pak dělat klasiku i to,
co chceš". Roman ustoupil a je tomu dodnes rád. Velkou roli při tomto nápadu měl pan učitel Jiří Fridrich ze ZUŠ v Liberci, který
vlastně jeho tátu na tuto myšlenku navedl. Velice si vážím jeho přístupu, protože jej zanedlouho poslal za profesorem Milanem Adamcem,
aby se na něj podíval a poradil mu, jak dál. Řekl mu tenkrát: "Já ti dám základ, ale bylo by dobré, aby se na tebe podíval i někdo
jiný".Počátkem 90. let vůbec nebyly informace jak cvičit a tak jediná možnost byla Praha. Profesor Adamec jej kompletně připravil na zkoušky. Nebylo však moc času, takže mu plně důvěřoval a věděl, že pokud zvládnu vše, co požaduje, talentové zkoušky udělá. Zahrál dobře na bubínek i na piano, na které jej učila teta od šesti let. V tom nebyl problém. Horší to bylo s melodickými nástroji. K těm jsem neměl přístup. Ale piano mu hodně vypomohlo. Přijímací zkoušky úspěšně absolvoval a nastoupil do třídy k profesoru Václavu Mazáčkovi, který byl specialista na tympány. Moje cesta však směřovala jinam a snažil se dostat k profesorovi Miloši Veselému. Hodně cvičil, a když se pak dostal k profesoru Veselému, tak cvičil ještě více. Chtěl vždy přijít a vše perfektně umět. Při příchodu na lekci se vždy zeptal: "Dělal jsi něco?" Odovídal vždy, že ano, ale třeba občas i něco nestihl a on na to: "Nic jsi nedělal!" Samozřejmě to řekl pro něj typickým způsobem a usmál se. A to byla jedna z věcí, která Romana motivovala pracovat ještě více, prostě profesorův styl komunikace.  Po dvou konzervatorijních letech plných studia, cvičení, záskoků v libereckém divadelním orchestru a návštěv koncertů přišel v roce 1997 ke své první kapele v profesionálním slova smyslu. Bubeník Support Lesbiens a potažmo starší spolužák Svatopluk Čech jej doporučil na konkurz skupiny King Size, který mezi dvaceti přihlášenými vyhrál. Bylo to ve druhém ročníku na konzervatoři, opravdu brzo, kdy toho ještě moc neuměl. Bydlel na intru ve čtvrtém patře a k telefonu se chodilo do přízemí. Občas mu volali rodiče, což se vyhlašovalo místním rozhlasem. Jednou takhle slyšel: "Lomtadze má telefon". Tak běžel dolů s tím, že to jsou rodiče, ale byl to Milan Steigerwald z King Size a zeptal se jej, jestli s nimi nechce hrát. Neřekl mu však, že se jedná o konkurz. Když jsem tam přišel, bylo tam dalších asi dvacet lidí. Nakonec to dopadlo dobře a byla to první kapela, která mu dala šanci. Pamatuje si baskytaristu Richarda Scheuflera, který se s ním musel zpočátku hodně trápit. Byl jsem nevyhraný a nezkušený, kolísalo mu tempo... Ale s kapelou začal růst. Začalo se o něm vědět a začal hrát s Milošem Dodo Doležalem, s Ivanem Myslikovjanem a dalšími partami. Začal také hrát na konga v kapele s latinsko americkou hudbou. Chtěl tenkrát hrát i funky a jazz a tak se paralelně ocitl i v Blue Birds Ivana Myslikovjana. I decentní styl jazzrockového hraní a zvuku se mu začal po čase zajídat a zmíněná touha po tvrdší muzice jej z krajin funky rytmiky zavedla do kapely Eleison. K perkusím se dostal po jednom hraní na bubny s partou Pragason, kde zpíval Jorge z Kuby. Chtěli tehdy kapelu rozjet, ale potřebovali perkusistu, tak jim Roman řekl, že na to sice neumím, ale zkusí to. Jen se zeptal, jak na to má hrát, a odpověděli mu: "To co jsi hrál na bubny, hrej i rukama, je to ještě jednodušší". Vypůjčil si konga, začal poslouchat kubánskou hudbu, učil se a čerpal zkušenosti. Obcházel místní perkusisty jako třeba třeba Camil Callera nebo Miloš Vacík a vyptával se jich. Miloš mu tehdy dal skvělou radu, jak zahrát úder slapem: "Prostě to zkoušej, až ti to zazní, bude to tvůj slap". Byla to skvělá rada. To vše bylo ještě na konzervatoři. Hrou na bicí a k tomu s perkusemi se mu kalendář zaplnil tak, že odehrál běžně i čtyřicet koncertů za měsíc. 
Jako host si Roman zahrál třeba se skupinou Bůh ví, jejíž pianista Ondřej Brzobohatý s ním působil společně v Pragoson, než spolupráce
z časových důvodů skončila. Jako perkusista se Roman objevoval také půldruhého roku jako perkusista v inovované sestavě kapely Laura a
její tygři nebo Gaia Mesiah, kteří tenkrát hrávali různě po klubech. V období mezi Romanovým působením ve skupinách Eleison a Laura a
její tygři jej víceméně náhoda zavedla do jihočeské Žírovnice do studia kytaristy a producenta Miloše Dodo Doležala a zahájila nedlouhou,
ale pro Romana zajímavou a plodnou etapu práce s Dodem. Etapu čítající něco studiových prací, ale zejména pak společné koncertní hraní
v triu, které se věnovalo jednak Dodovým coververzím Hendrixe, jednak původnímu materiálu vesměs z dob Vitacitu. Hrával také ve Woo Doo
Band Kamila Střihavky a dalšími partami. S Čechomorem dva roky po konzervatoři ale vše skončilo. Když dokončil školu, říkal si, že hraje
všude, ale vlastně nikde. Čechomor mu umožnil použít a ještě zdokonalit všechny zkušenosti. Od rocku k jemnějšímu hraní, perkusím,
dvojšlapce, atd. Jeho přáním bylo i hraní s Kamilem Střihavkou. Později nahrával perkuse v Sonu pro Davida Krause, kde na piano hrál
Štěpán Eliáš, který se později stál kapelníkem u Střihavky a doporučil Romana na konkurz. Byl tehdy moc rád za možnost být jeho bubeníkem.
Občas s nimi hostoval i kytarista Michal Pavlíček, což pro velkého fanouška Pražského výběru byl další splněný sen. Ještě v době hraní
s Čechomorem si odskočil bubnovat i ke kapele Arakain.V roce 2007 se přestěhoval do Los Angeles, když se hudebně chtěl posunout ještě dále. Začal studoval na Musicians Institute. Svůj první konurz absolvoval právě přes MI. Tehdy to byla kapela, která už relativně slušně fungovala na scéně v LA. Říkal si, že to by byl dobrý začátek, ale konkurz neudělal. Byl to pro něj tvrdý šok k jeho nadšení, ale pak se mu povedlo jeden konkurz vyhrát. Řekl si "super, už je to tady. Máš kapelu, která už má management, funguje a jezdí". Byli ale ze San Diega a řekli mu: "Přestěhuješ se do San Diega a u kámoše ti seženeme práci u McDonalds, to tu děláme všichni". Nepochopil to, neboť nikdy nepracoval, jenom hrál. Myslel si, že když kapela jezdí a funguje, tak je to OK, něco vydělá na nájem a aspoň na jídlo. Jenže oni všechny peníze, co vydělali hudbou, dávali zpět do toho, aby mohli takhle jezdit a hrát. A to bylo pro Romana hrozně těžké pochopit a přijmout. Pak se po nějaké době dozvěděl, že jeden z učitelů, který učí na MI, hraje v kapele, kterou podporuje a sponzoruje bubeník ze Systems. Budou mít koncert v LA v jednom z klubů. Seznámil se s osvětlovačem tohoto klubu, který byl mimo jine i vynikající kytarista. Sháněl bubeníka a založili Romanovu první regulérní kapelu ve Státech. Její jméno bylo Send the Sages. Kytarista byl Arménec, dodnes je jeho kamarádem. Zpíval s nimi zpěvák ze světoznámé kapely Alien Ant Farm. Ale to nemělo dlouhého trvání. Kurz MI skončil za čtyři měsíce a první tři roky v USA hrál různě s kapelami, ale neživil se hrou na bubny, tak jak byl doposud zvyklý. Musel normálně pracovat, aby se uživil, protože veškeré úspory brzo došly, dokonce se i zadlužil. Necvičil, neboť na to nebyl čas, pouze zkoušel s kapelami. Když rozvážel pizzu a dojel s ní do nahrávacího studia a tam viděl, jak bubeník staví bubny, tak jej to hodně bolelo. Do toho všeho ale každé pondělí chodil na jamy do hudebního klubu The Baked Potato. Pro hudebníka je důležité nejen cvičit, ale i dávat o sobě vědět. Hrál se tam fussion, funk, jazz, prostě všechno. Chodili tam i známí muzikanti, z Tool, z Van Halen, i jiní. Bylo možné tam potkat kohokoli, bylo to vyhlášené. Fungovalo to tam jako řízený jam. To znamená, že je pořadí a podle něj hraješ. Plno kluků tam jde samozřejmě hned hrát a chtějí se zviditelnit. Roman tam začal chodit na pivo a večeře a jen tak to sledoval. Bavilo jej tam chodit a poznávat lidi. Až po čase mu organizátor řekl: "Jsi bubeník, proč nejdeš hrát?" To mělo samozřejmě úplně jiný náboj, než když by tam hned od začátku stál ve frontě s paličkami. Nechtěl vypadat, že tlačí na pilu, a povedlo se to. Tak tam postupně začal hrát a hrál stále více, každé pondělí. Konečně se mohl prezentovat. 
I tahle epizoda trvala více než rok. Jednou mi ten organizátor řekl, že tam chodím už přes rok a nic. Jiní tady vydrží maximálně
čtyři měsíce a přestanou chodit, když se tu neprosadí. "Hele ty si zasloužíš kšeft." Věděli, že maká, jak může, a moc se
snaží, aby mohl hrát. Rozhlásil poté, že je tu bubeník, co to myslí vážně, a doporučili jej na konkurz. Jednalo se o firmu, která
zajišťovala různé akce, párty, svatby, oslavy, iránský pop, různé turné... Prostě něco takového, jako u nás dělají plesové kapely.
Šel na ten konkurz a úplně vyhořel. Byl znovu ze všeho vyčerpaný, že to v Americe nejde, byl na tom psychicky špatně. Uchopil
paličky a nedal ani nejjednodušší rytmus nebo break. Už jsem odcházel, že je to ztraceno, když se jej zeptali, jestli neumí
hrát ještě na něco. A stály tam conga. Zahrál na ně a vzali jej. "Jste vlastně perkusista, nejste bubeník, proč jste nám to
neřekl? Proč jste se hlásil na bubny?" Vymluvil se na to, že chtěl zkusit oba nástroje. Poté k firmě nastoupil a rok hrál
na perkuse, na bubny tedy vybrali někoho jiného. Asi po roce při zvukovce mu kapelník řekl, ať nazvučí bubny. Už byl klidný,
měl jsem stálé angažmá, a jak zvučil, prostě toho bubeníka přebubnoval. Od té doby už hrál na bubny. Bylo mu líto toho kluka,
že jej vyhodili, ale naštěstí jen do menší kapely téže agentury. Nástupem do té agentury se začal živit už zcela hudbou a po
roce, co přesedlal za bubny, měl zase dvojnásobek hraní než jiní. Protože měli pod sebou víc kapel různých žánru a hrál někde
na bubny a někde perkuse, a tak dokola. Podobně jako kdysi v Čechách. Nakonec tak fungoval dlouhých osm let. Za vydělané peníze
si mohl pronajmout malý domeček, kde si zařídil nahrávací studio.Do USA přijel v roce 2007 a přesně si pamatuje den v roce 2017, kdy seděl na zahrádce svého domku a říkal si: "Jsem tu deset let, tak jak mi říkali tenkrát na začátku, ale vlastně se nedostavil žádný větší úspěch." Podařilo se mu sice nahrát jeden projekt s Victorem Wootenem, ale nebylo to nic stálého. Seděl na zahrádce a říkal si, že nastal čas se vrátit do Česka. Druhý den se vzbudil a začal se na návrat těšit. Začal jsem dělat rozpis, co prodá, co pošle lodí, a balil. No a do toho mu zavolali na konkurz do Scars On Broadway. Moc se mu nechtělo, už chtěl mít pokoj, ale byl by hlupák, kdyby alespoň nevyužil příležitost, sestkat se s tím člověkem. Šel tam, že si jen tak zahraje, vlastně ani nevěděl, že se jedná o konkurz, protože si měl přijít jen zajamovat a prostě si zahrát s Daronem Malakainem od Systems. Zahráli si a pak s jej ptali, co dělá zítra. To už mu bylo trochu divné. Druhý den také jamovali, a pak ještě třetí den. Po třetím dnu zahrál skladbu, kterou nikdy neslyšel. Hrál jako vždy, když přišlo místo pro break, tak mu tam ty ruce prostě nešly. Odehrál to celé jen doprovodem a i bez činelů. Prostě mu to tam vůbec nenaskočilo, nešlo to, hlava mu prostě nedala něco udělat. Jen na začátku činel a pak mu ukázali konec a činel na konci. Říkal si tehdy: "Sakra, to jsem neodhadl, cítil jsem to asi blbě. Byl jsem samozřejmě i nervózní. A on mi pak řekl, že tu skladbu napsal tak, že tam nemá být ani jeden break. Jsi jediný bubeník, který ji tak zahrál. Nevím proč se mi to stalo, ale zrovna v tu chvíli mi to tak přišlo a hrál jsem jen rytmus. Pak přišla otázka, jestli znám jeho projekt Scars on Brodway. Odpověděl jsem, že i pozpátku. Pro mě byl jeho projekt srdcovka. Velmi dobře jsem jejich muziku znal, poslouchal jsem ji a měl ji opravdu rád. Začali jsme hrát další skladby a Daron zjistil, že je znám. Povídá, že chce kapelu obnovit a jestli s ním nechci spolupracovat". Následovala odpověď: "Samozřejmě, že chci". V roce 2008, když Scars vznikli, byl Roman na jejich úplně prvním koncertu a tenkrát si říkal: "Tohle bych chtěl dělat". 
Celých deset let měl v autě asi tři cédéčka včetně Scars, které si koupil na tom prvním koncertu. Tři dny po konkurzu, o kterém
vlastně ani netušil, že to byl konkurz a vše se to potvrdilo, byl v takovém zvláštním klidu. Měl ten den hraní v San Diegu, což
jsou dvě hodiny autem od LA, kde bydlel. Pustil si cestou to CD, aby si to užil, jen tak, co to s ním udělá, když už to teda
bude hrát. Při poslechu ale musel okamžitě sjet z dálnice a úplně se zhroutil. Udělalo se mu zle a fakt se bál, jestli vůbec
dojede do cíle. Úplně zkolaboval, a nebylo to z radosti, že to dokázal. Spíše se mu promítlo těch deset let, někdy opravdu
mnohdy velmi těžkých let."A ještě jsem si říkal, jaký je v tom vlastně rozdíl proti třeba King Size. Jedeš dodávkou nebo tourbusem na koncert, jdeš si zahrát pro lidi nebo kámoše, rozdat radost, vlastně je to úplně ve finále stejné. Lidi, co chodí na koncerty, mají svůj život a své problémy. Můj úkol je jím jejich život zpestřit, a tím to končí. Moje úloha není až tak důležitá, jak jsem si dřív myslel. Tohle je ten největší rozdíl mezi mým působením v Česku a Americe. Tady jsem si myslel, že to je to důležité a taky to jediné. Přesně to scvaklo, všechno jsem pustil a vlastně vzdal, hlava se uklidnila. Je dobré hodně pracovata makat, ale netlačit na to, že úspěch musí být za každou cenu, cesta musí být cíl." Pobyt v Americe řešil nejdříve studentským vízem, to bylo na dobu studia na MI, pa rok studoval ještě angličtinu, pak turistické vízum a různě to lepil. Nikdy ale neporušil americké zákony o pobytu a to bylo důležité. Když jej vzali do zmíněné hudební agentury, dostal jsem tzv. umělecké pracovní vízum. Nyní už má zelenou kartu. Když začal hrát ve Scars, stačil jeden papír, a bylo vše během čtyř dnů vyřešeno.  Se Scars On Broadway odjeli americké turné a pár festivalů, poprvé si zahrál před čtyřiceti tisíci lidmi. S kapelou zkoušejí asi dvakrát týdně, před koncerty i víc. Zkouší se u něj doma v místnosti o velikostí menši garáže. Začínají kolem sedmé večer, končí zhruba ve čtyři ráno. Díky působení se Scars se dostal ke spolupráci i s různými dalšími zajímavými lidmi jako např. kytarista od Alice Coopera, zpěvák od Slashe, Steve Weingart nebo Ara Torosyan apod. Je rovněž stálým členem nového projektu Octavision a řady dalších. Lze jej objevit na deskách Čechomor "Koledy", soundtrack k filmu "Snowboarďáci" včetně popilární skladby "On My Head", od White "Tortharry". Roman Lomtadze vyráží po USA a po Evropě na sólová turné s názvem Drum Empire a zastávku si udělal 11. ledna 2020 v Club Warehouse v Liberci, také v Praze 15. ledna 2020, kde jeho bubenická kouzla mohli posluchači hltat zblízka v prostorách hudebního sálu Music City. |
 (také znám jako Murzo) (Narozen 10. května 1972, Erevan, Armenia) Keyboards, Viola Ara Torosyan je známý v arménském hudebním průmyslu pod svým pseudonymem Murzo, je hudebním aranžérem a producentem, hráčem na housle a klávesy. Nyní žije v Los Angeles, Kalifornie, Spojené státy. Je všeobecně uznáván jako jeden z nejlepších hudebních aranžérů ve své rodné zemi Arménii. Ara Torosyan je absolventem Jerevanské státní konzervatoře (Yerevan Komitas). V letech 1979 - 1990 absolvoval Tchaikovsky special music school v Jerevanu, Armenie. Aranžoval hudbu a produkoval nahrávky pro umělce jako jsou Andre, Tata Simonyan, Eva Rivas, velmi dobře známé arménské folkové hudební hvězdné duo Inga a Anush Arshakyans. Ara je stálým členem porotcovského panelu televizní hudební show Two Stars vysílané na kanálu Arménie 1. Torosyan aranžoval a produkoval píseň Evy Rivasové "Apricot Stone", která byla arménským příspěvkem do soutěže Eurovision Song Contest 2010 v norském Oslu. |
Avo Margaryan(celým jménem Avag Margaryan) (Narozen 31. srpna ***, Abovyan, Armenia) Zuma, Blul Avo je arménský hudebník žijící v Jerevanu, Arménie. Stal se členem kapely Octavision. V letech 2008 - 2012 vystudoval French university v Arménii (UFAR) v oboru Business/Commerce. |
 (Narozen 1966, Dayton, Ohio, USA) Vocals Steve je americký hudebník a hráč na klávesové nástroje, který spojuje prvky jazzu, funku, world music i klasické hudby. Jeho schopnost ovládat nejen nástroj, ale i programování ho vynesla mezi špičku již v 90. letech minulého století. Mezi jeho spoluhráče patří např. John Patitucci, Frank Gambale, Chaka Khan nebo Virgil Donati. Vystupuje také se svoji vlatní skupinou Steve Weingart Group, také Protocol II, Toxic Monkey. Stevova hudební cesta začala, když jeho rodiče, uznající jeho talent ve věku tří let, vyhledali nejlepšího učitele hry na klavír ve svém domovském městě Dayton v Ohiu. Následoval pečlivý základ klasických studií, který Steveovi umožnil ocenit složité skladby současných umělců, kteří nakonec ovlivnili jeho profesionální kariéru skladatele a hráče na klávesy. Prostřednictvím svého budoucího švagra se Steve seznámil s působivou hudbou kapel Chicago, Weather Report, Herbie Hancocka a Chicka Coreya a už tehdy věděl, že hudba bude jeho životem. Po studiu na střední škole získal Steve plné stipendium na The College Conservatory of Music v Cincinnati ve státě Ohio, kde byl uveden do kouzelného světa improvizace. Byl to začátek jeho profesionální kariéry, který zahrnoval prakticky všechny hudební možnosti, protože si začal všímat i místní jazzové scény. Steve brzy zjistil, že je čas udělat další krok a přestěhovat se do Los Angeles, kde by mohl rozšířit své příležitosti. Během výuky na hudebním institutu v Hollywoodu začal hrát s místními velikány a brzy se ocitl uprostřed tria Jazz/Latin/Funk s Marcem Mendozou na basu a zpěv a Joey Herediou na bicí. Steve svoji spolupráci s tímto triem označuje za své štěstí, neboť se té době seznámil s mnoha zavedenými hudebníky včetně bubeníka Davea Weckla. Strávil několik let cestováním po světě s kapelou Dave Weckl Band, kromě psaní a spoluautorství písní pro řadu alb včetně "Transition" (2000), "Perpetual Motion" (2002), "Live And Very Plugged In" a "Multiplicity". Tuto inspiraci zúročil ve svém debutu "Life Times Vol.1" (2003). Publiku v ČR se Steve poprvé představil právě jako čerstvý člen Dave Weckl Bandu. S kapelou Ring of Fire jako klávesista nahrál v roce 2004 album "Lapse Of Reality". Steve se také setkal a stal se široce známým pro svoji spolupráci se Stevem Lukatherem (Toto, Los Lobotomys). Jeho první zkušenost byla v roce 2005 s kapelou "El Grupo". Kapela cestovala v Japonsku a v Evropě s velkým ohlasem a vydala živé CD "El Grupo-Live". V návaznosti na tuto zkušenost vyzval Luke Steva, aby zahrál několik skladeb na jeho albu z roku 2008 "Ever Changing Times". To vedlo k tomu, že se Steve stal Lukeovým hudebním ředitelem pro jeho živá vystoupení. Zkušenosti z turné se ukázaly natolik úspěšné, že se se Steve vrátil do studia a nahrával další Lukova alba "Alls Well That Ends Well" (2010) a "Transition" (2013). Následné turné k oběma albům zahrnovala v sestavě Stevovu manželku Renee Jonesovou jako basistku a zpěvačku v silném kvartetu, kde byl i bubeník Eric Valentine. Byl také členem kapely Maestro Alex Gregory, kde hraje na klávesy. V roce 2009 s nimi vydal desku "Bach On Steroids!". Mezi další významné projekty, na kterých se Steve s Lukeem podílel, patří turné po Asii na jaře roku 2010 se "Soul Bop" v sestavě Randy Brecker, Bill Evans, Robben Ford, Darryl Jones a Rodney Holmes, účast na "40th Anniversary Of the Baked Potato" Jazz Club s Vinnie Colaiutou a Tal Wilkenfeldem, podzimní evropské turné s Good Fellas (Kenny Aronoff a Fabrizio Grossi) a vystoupení v lednu 2011 v New Yorku s Toxic Monkey ve složení Bill Evans, Will Lee a Keith Carlock a Steve. 
Rok 2006 přinesl Steveův vysoce očekávaný sólový projekt "Dark Blue Dream". Byl přijat s velkým ohlasem v hudebním světě a
pohnul Chicka Coreu, aby jej prohlásil za "silnou hudební výpověď". Mezi hlavní zůčastněné osobnosti patřili Frank Gambale
na kytaru, Tom Brechtlein na bicí a Jimmy Earl na basu. Album také představilo talent Steveovy manželky Renee, která zpívala
a hrála na basu v několika vybraných skladbách.Steveův příští projekt "Dialog" z roku 2011 byl obzvláště vzrušující. Představila Stevovo nejlepší dosavadní instrumentální komponování. Kromě toho, že byla spoluautorkou i jeho manželka Renee, nahrála basu na celém projektu. Velmi pozoruhodná je také Stevova spolupráce s koproducentem a bubeníkem Simonem Phillipsem (Toto, Jeff Beck, The Who, Stanley Clarke). Steve a Simon projevili v hudebním snažení jedinečnost ve vidění, což je zcela evidentní při poslechu velmi vysoké produkční hodnoty. Speciálními hosty byli Steve Lukather, Victor Wooten a Lenny Castro, kteří se připojili k základní skupině Simon Phillips na bicí, Renee Jones na basu a zpěv, Mike Miller na kytaru a Katisse Buckingham na saxofony a flétny. V roce 2012 se základní skupina Weingart, Jones, Phillips a Buckingham spojila s bubeníkem a perkusionistou Chrisem Wabichem při nahrávání díla "Observatory", jejich druhé nahrávky po mnoha letech. Steve a Renee využili vlivu hudebních legend, které je inspirovaly (Joe Zawinul & Weather Report, Herbie Hancock, Chick Corea a Wayne Shorter), a dramaticky vrhli žánr novým směrem pomocí "Observatory" vyjádřením silné směsi kompozičního rizika, rafinované zvukové palety a vynikajícím hudebním řemeslným zpracováním. Steveův nejnovější projekt začal na počátku roku 2013, kdy vstoupil do studia v rámci reimaginovaného projektu Protocol II Simona Phillipse, na který přispíval jako hlavní umělec i spoluautor scénáře. Skupina Phillips, Weingart, kytarista Andy Timmons a basista Ernest Tibbs na podzim vydala "Protocol II". Turné na podporu projektu přivedlo kapelu do celé Evropy, Severní Ameriky a Asie. Byl také členem Octavision, v roce 2016 s nimi vydal singl "Three Lives", nyní již působí jako hostující hudebník. |
|
|
|
Studiové desky: 2020 Coexist |
Ostatní nahrávky: 2016 Three Lives (SP) |
|
Skupina: Jeff Scott Soto - Vocals Hovak Alaverdyan - Guitars Ara Torosyan "Murzo" - Keyboards Victor Wooten - Bass (03,05,07) Billy Sheehan - Bass (01,02,04,06) Roman Lomtadze - Drums Avo Margaryan - Blul (01,05,07) Hosté: Steve Weingart - Keyboards (05) Anahit Artushyan - Kanun (05) Artyom Manukyan - Cello (06) |
CoexistVyšlo 29. prosince 2020, Seznam skladeb: 01. Mindwar (7:19) 02. Coexist (7:48) 03. Proctagon (5:28) 04. Apocalyptus (9:58) 05. Three Lives (9:38) 06. Stormbringer (5:41) 07. So It Begins (8:06) Total Time: (53:58) Music: Hovak Alaverdyan Lyrics: Jeff Scott Soto Produced: Hovak Alaverdyan Co-produced: Murzo Mixed: Aram Abgarian Mastered: Leon Zervos |
 Skupina: Victor Wooten - Bass Roman Lomtadze - Drums Hovak Alaverdyan - Guitars Steve Weingart - Keyboards Ara Torosyan - Keyboards Hosté: Avag Margaryan - Blul Anahit Artushyan - Kanun |
Three Lives Vyšlo 2016, Seznam skladeb: 01. Three Lives (9:38) Total Time: (9:38) Producer: Hovak Alaverdyan Mixing: Aram Abgarian Mastering: Leon Zervos |
|
|
     |
|
|
|
Oficiální stránky: https://www.octavisionmusic.com/ https://octavision.bandcamp.com/album/coexist https://www.victorwooten.com/ http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Roman-Lomtadze-Z-velkych-podii-na-dno-a-zpet~05~cervenec~2020/ http://weingartjones.com/wj/ |
 |
|
mbrezny@centrum.cz© ...a vzkaz autorovi!© |
Poslední aktualizace: 7.1.2021