![]() |
![]() ![]() ![]() ![]() ![]() |
![]() ![]() |
Joe Bonamassa - Guitars, Vocals Jason Bonham - Drums Glenn Hughes - Vocals, Bass Derek Sherinian - Keyboards |
![]() ![]() |
![]() Skupina: Glenn Hughes - Lead & Backing Vocals, Bass, Acoustic Guitar (10) Joe Bonamassa - Guitars, Backing Vocals, Co-lead Vocals Jason Bonham - Drums, Percussion, Backing Vocals Derek Sherinian - Keyboards Hosté: |
BCC IV Vyšlo 22. září 2017, Maskot Records Seznam skladeb: 01. Collide (4:07) 02. Over My Head (4:06) 03. The Last Song For My Resting Place (7:57) 04. Sway (5:24) 05. The Cove (7:11) 06. The Crow (6:00) 07. Wanderlust (8:18) 08. Love Remains (4:53) 09. Awake (4:42) 10. When The Morning Comes (7:56) Total Time: (61:27) Bonus track on Vinyl edition only 11. With You I Go Producer: Kevin Shirley Nahráno leden – únor 2017 |
![]() Skupina: Glenn Hughes - Lead & Backing Vocals, Bass, Acoustic Guitar (10) Joe Bonamassa - Guitars, Backing Vocals, Co-lead Vocals (05) Jason Bonham - Drums, Percussion, Backing Vocals (02) Derek Sherinian - Keyboards Hosté: |
Afterglow Vyšlo 30. října 2012, Maskot Records Seznam skladeb: 01. Big Train (4:17) 02. This Is Your Time (4:32) 03. Midnight Sun (5:17) 04. Confessor (5:08) 05. Cry Freedom (5:09) 06. Afterglow (6:06) 07. Dandelion (4:02) 08. The Circle (7:01) 09. Common Man (5:26) 10. The Giver (5:23) 11. Crawl (5:30) Total Time: (57:51) Recorded June 11-16, 2012 at Revolver Studio, Thousand Oaks, California Production, Mixing: Kevin Shirley Engineering: Jared Kvitka Additional Engineering: Josh LaCount Mastering: Bob Ludwig Orchestration: Jeff Bova (06) Photography, Film Director: Marcus Sweeney-Bird |
![]() Skupina: Glenn Hughes - Bass, Vocals Joe Bonamassa - Guitars, Vocals Jason Bonham - Drums, Backing Vocals Derek Sherinian - Keyboards, Synthesizers, Organ Video Direction: Philippe Klose Photography: Marcus Sweeney-Bird, Christie Goodwin Graphic Design: Dennis Friel |
Live Over Europe Vyšlo 24. října 2011 (DVD) 15. listopadu 2011 (Blue Ray), J&R Adventures Seznam skladeb: 01. Revolution Of The Machine (intro) (1:45) 02. Black Country (3:51) 03. One Last Soul (4:01) 04. Crossfire (6:32) 05. Save Me (8:08) 06. The Battle For Hadrian's Wall (4:51) 07. Beggarman (5:12) 08. Faithless (5:20) 09. Song of Yesterday (9:10) 10. I Can See Your Spirit (5:06) 11. Cold (7:56) 12. The Ballad of John Henry (10:45) 13. The Outsider (5:21) 14. The Great Divide (4:47) 15. Sista Jane (7:53) 16. Man In The Middle (4:50) 17. Burn (7:57) 18. Smokestack Woman (5:10) Total Time: (108:35) Bonusy: * Forging BCC - The Making of "Live Over Europe" * Photo Collection - Live On Tour * Photo Collection - Behind The Scenes Recorded July 4,5 and 16, 2011 at Zenith, Munich, Spandau Citadel, Berlin, and Stadtpark, Hamburg production, mixing, liner notes: Kevin Shirley Engineering: Warren Cracknell, Jared Kvitka Pro Tools Engineering: Josh De Jong Executive Production: Roy Weisman |
![]() Skupina: Glenn Hughes - Lead & Backing Vocals, Bass Joe Bonamassa - Guitars, Backing Vocals, Lead Vocals (03,07), Theremin (05) Jason Bonham - Drums, Percussion Derek Sherinian - Keyboards Hosté: |
Black Country Communion 2 Vyšlo 13. června 2011, EUR: Maskot Records 14. června 2011, USA: J&R Adventures Seznam skladeb: 01. The Outsider (4:23) 02. Man In The Middle (4:35) 03. The Battle For Hadrian's Wall (5:11) 04. Save Me (7:43) 05. Smokestack Woman (5:10) 06. Faithless (5:12) 07. An Ordinary Son (7:59) 08. I Can See Your Spirit (4:12) 09. Little Secret (6:59) 10. Crossfire (6:03) 11. Cold (6:55) Total Time: (64:17) Recorded 11 January - 22 February 2011 at Shangri-La Studios, Los Angeles Production, Mixing: Kevin Shirley (Black Crowes, Aerosmith, Led Zeppelin) Mastering: George Marino Engineering: Jared Kvitka Orchestration: Jeff Bova |
RECENZE 1: První album Black Country je zřejmě nejlepším albem roku 2010, proto jsem s opatrností a velkým očekávám přistupoval k druhému dílu tohoto alba. Bohužel, málo kdy se podaří, aby úroveň děl pod značkou „supergroups“ při opakování udržela kvalitu prvního alba, to však není případ tohoto alba. Díky nesmírné kvalitě jednotlivých hráčů lze mnohokrát zachránit i ne stoprocentně dokonalou skladbu, obraz tohoto alba je však vyvážený, jak úroveň muzikantů, tak úroveň skladeb je nepřekonatelná. Už začátek alba je výborný, první dvě skladby jsou" The Outsider" a "The Man in the Middle"jedná se o syrové hard-rockové písně, kde Bonamassa tvoří dva masivní riffy, které okamžitě zanechají stopu ve tvém sluchovodu. V první písni najdeme prudkou výměnu silných hráčů, hlavními protagonisty jsou Joe Bonamassa a Derek Sherinian. První překvapení nastává ve třetí skladbě"The Battle for the Adrian wall" zpívané Bonamassou, ponořena do atmosféry britské lidové písně, připomíná tvorbu Led Zeppelin. Další písní je rytmická skladba "Save Me", která začíná klasickým kytarovým riffem, který nám možná něco připomene, následuje jednoduchý, ale velmi efektní refrén, závěr je ozvláštněn prvky arabské melodiky. Poté v dalších skladbách dokonalost alba graduje rozhodujícím způsobem. Píseň" Faithless "je plná patosu, připomíná tvorbu kapely Free a pak se stočí do stylu mistrovského díla Glenna Hughese sólového alba Music For The Divine. V další skladbě"An Ordinary Son"se Bonamassa vrací k mikrofonu a vzniká velmi dobrý hard rock a své jednoduchosti je jedním z nejúspěšnějších epizod disku. Rychlost se zvyšuje spolu se zábavnou skladbou" I Can See Your Spirit". Píseň "Little Secrets"je pomalé blues s kouzelnou atmosférou, kde hlavní roli hraje Hughes, jen velmi málo umělců je dnes schopných důvěryhodně vytvořit skladbu podobné úrovně. Předposlední skladba" Crossfire" je hard rock s perfektním refrénem. Skutečná bomba vybuchne na konci, dech beroucí píseň "Cold". Skladba vyvolává obdiv k mimořádné skupině hudebníků, kteří jsou schopni na poslední chvíli vytáhnout takto mistrovské dílo. Doporučuji mít toto album stále po ruce, protože nabízí při každém dalším poslechu nové neodhalené zážitky. Převzato: http://www.rockovaskola.cz/clanek/MUSIC/recenze-alb/Black-Country RECENZE 2: Rok se s rokem nesešel a jak BLACK COUNTRY COMMUNION slibovali, tak splnili a servírují nám svoje druhé řadové album pod všeříkajícím názvem „2“. Loňský debut „Black Country“ nedopadl vůbec špatně a svým způsobem byl tou nejlepší pozvánkou k dalšímu hardrockovému chodu. Veškeré obavy z ultra rychlého kvašení ve mně vehementně uhasil hned první poslech. Proto nebudu dlouho mlžit a prozrazuji, že rtuť hodnotícího teploměru bude z hodnoty dosažené předchůdcem šplhat vzhůru. Těžším úkolem bylo určit o kolik. Ještě nikdy jsem tolik neváhal nad půl bodíky jako právě v případě recenzované „Dvojky“. Nicméně jednalo se krásné rozjímání, jelikož živelná přitažlivost studijní látky › kvalita hovořící sama za sebe › nenuceně narůstající frekvence poslechů › recenzentova radost. Nejde nezačít příjemným pocitem z party kolem producenta Kevina Shirleyho, ještě více vyprofilované do tváře opravdové skupiny, která má kromě „supergroup image“ za sebou již řadu koncertních vystoupení, společných zkušeností a novinka dokazuje, že i mnoho společné vůle. Tvůrčí období mezi oběma deskami bylo nutně potřebné k patřičnému porozumění potřeb a zvyků jednotlivých členů kvarteta, což shrnuje i sám Caveman. Tato skutečnost se velmi pozitivně promítla do jeho hudebního spoluautorství, a to hned na osmi skladbách, na rozdíl od prvotiny, kde se spolupodílel pouze na dvou. Kevin opět nesporně dokázal, že zatraceně ale zatraceně umí. Celkový zvuk se sám o sobě honosí ostrostí chirurgického skalpelu. Mix a aranže maximální akurátností a úctyhodnou účelností. Kapela tedy nesporně našla svojí polohu a to je poznání značně plusové. Nejlepším důkazem je sprostá návykovost, neplést s prachsprostou jednoduchostí, každé z jedenácti skladeb, za níž především hledejme zdravou skladatelskou nápaditost a talent tandemu Hughes & Bonamassa opírající se o kolektivní práci a nasazení. Klávesistu Sheriniana jsem chválil již minule, momentálně dostává ještě o něco více prostoru a jeho umění je znovu nastavené k jemnému doladění perfekcionistických ambic ansámblu. Ať už v ostrém duelu s kytarou zdobící „The Outsider“ nebo v druhé polovině „Crossfire” ponořeném do nemokrých divadelních snů. Na pomoc mu přicházejí i střídmě pojaté orchestrace v podání Jeffa Bovy, např. „Faithless” nebo „Cold“. Znatelný rozdíl se udál v nazvučení bicí soupravy. Shirleyho zlepšovák opustit dosamplování se zvukovými úpravami a použít momentální ryzí vyznění se jeví, oproti minulému poněkud utopenému, ideálním řešením. Nahrávka pak tímto krokem nabývá na větší živočišnosti a dostává Bonhama do pozice, kdy nás může bez obav pozvat do svého bubenického lahůdkářství nesoucího název například „Man In The Middle”. Jason podává strhující výkon, je to kavalír v koženém oblečku rázně kličkující na svém Harleyi v husté koloně závodu luxusních aut. Přesně ví, kde to více ohulit, kde správně houpnout na brzdy aby se včas zařadil do vznikajících a zanikajících mezer mezi miliónovými vozy. No a borci ve sporťácích a limuzínách, místo toho aby zuřili, se k přetahované přidávají, problikávají, salutují a dělají tuhle show pro zpravodajské vrtulníky kroužící nad nimi ještě zajímavější. Tvůrčí chemie vztahu mezi devětapadesátiletým Hughesem a o čtvrt stoletím mladším Bonamassou je magická karetní hra, kde se vynáší pouze trumfy. Nikdo tu nechce vyhrát, ale všichni na partičce zúčastnění se chtějí jenom bavit tím, kdo koho překvapí větším esem. Na Hughesovi je vidět jak moc chce ještě něco velkého okusit. Chvályhodné je, že se tak neděje s přehnaným sebevědomím pokročilejšího věku nebo křečí vůči mladším spoluhráčům, kteří mu spíše slouží jako zdravá motivace a naopak. Tóny jeho tlousto-strunky jsou čitelné, dostávají dost místa („The Battle For Hadrian´s Wall“) a je obdivuhodné jak se společně Bonhamem a Bonamassou dokážou doplňovat. Kapitolou samou pro sebe je Glennův vokál. Pokud pomineme jedinečnou rockovou barvu, potom kvalita zpěvu přinášená na disku je odzbrojující (a na živo se moc neliší). Zpěvák s pečlivostí profesionála nepřelézá své teritorium, navíc je schopen do vokálu vrazit neskutečné množství energie („Smokestack Woman”), naléhavosti („Save Me“) nebo jemnosti („Little Secret”). Co dodat k Bonamassovi a nechválit? Asi jenom to, že si podobnou partu lidí kolem sebe zasloužil a já bych nám všem přál, aby jim to v téhle fazóně vydrželo co nejdéle. Nadále pro mne bude ctí přemýšlet nad půl bodíky pod nejvyšší metou. Kytary jsou jednoduše leskem, alfou a omegou opusu. Jeho mistrovství, bez toho aby ho někam úzkostlivě cpal, dokáže obohatit a inspirovat ostatní. Poslechněte si po intenzivních šedesáti minutách poslední dech beroucí skladbu „Cold“ a přesně poznáte, o čem tady hovořím. BLACK COUNTRY COMMUNION v podobě „2“ dodávají šťavnatě rozmanitou, semknutou kolekci živelného vysoce kvalitního hard rocku provoněnou bluesovým kořením. Subeer, Zveřejněno: 2.8.2011 http://www.metalopolis.net/art_reviews.asp?id=5918 | |
![]() Skupina: Glenn Hughes - Lead & Backing Vocals, Bass Joe Bonamassa - Guitars, Backing Vocals, Lead Vocals (06,09), Co-lead Vocals (11,12) Jason Bonham - Drums, Percussion Derek Sherinian - Keyboards Hosté: Patrick D'Arcy - Uilleann Pipes, Tin Whistle |
Black Country Communion Vyšlo 20. září 2010, Maskot Records Seznam skladeb: 01. Black Country (3:15) 02. One Last Soul (3:52) 03. The Great Divide (4:45) 04. Down Again (5:46) 05. Beggarman (4:52) 06. Song Of Yesterday (8:33) 07. No Time (4:19) 08. Medusa (6:57) (Trapeze) 09. The Revolution In Me (4:59) 10. Stand (At The Burning Tree) (7:02) 11. Sista Jane (6:55) 12. Too Late for the Sun (11:21) Total Time: (72:35) Recorded January - April 2010 at Shangri La Studios, Los Angeles Produkce a mixáž: Kevin Shirley (Black Crowes, Aerosmith, Led Zeppelin) Mastering: Bob Ludwig Orchestration: Jeff Bova |
RECENZE 1: Metodická příručka Joe Bonamassy pro život superskupiny: 1. Vyhněte se prezentaci názvu kapely předtím, než ho zkonzultujete s úřadem pro ochranu obchodního jména Spojených Států. Kdo by si myslel, že Letz-Zep-Again už nejde použít? 2. Vyhněte se používání názvu superskupina a používejte raději „přeplacené nedokvašky“. 3. Buďte opatrní, abyste nepřišli o ženy nebo muže se špatnými vlastnostmi. To vlastně platí o hudebním průmyslu všeobecně. 4. Ujistěte se, že Artie Fufkin (nezpůsobilý promotér Polymer Records z parodie „Hraje skupina Spinal Tap“ v podání Paula Shaffera, pozn. red.) oznámí: „To je ta největší skupina, která přichází po té největší skupině, co tu byla před třemi měsíci a já je v důsledku toho také zastupuji“. 5. A konečně, vlastně to nejdůležitější: „Buďte si sakra jisti, že váš řidič limuzíny si zrovna musel odběhnout, aby nabral další řidiče limuzín“. Hned zpočátku bych ještě připojil asi zdaleka nejotřepanější moudrost a to, že skupina složená z vynikajících hudebníků ještě nutně nemusí produkovat vynikající muziku. Ta sice v souvislosti s debutem super kvartetu absolutně neplatí, k pravdě věci musím také předeslat, že cesta k jednoznačným superlativním závěrům se v případě „Black Country“ však také nekoná. V čem není problém? V první řadě v jednotlivých výkonech zúčastněných. Ti svoji kvalitu směle dokazují a navíc předvádějí, že jim není cizí týmová práce s persónami podobného věhlasu. Kolekce samozřejmě nepostrádá místa představující individuální mistrovství, vždy však umně a promyšleně zasazené do kompoziční struktury skladby, z nichž každá má svůj různorodý život, vlastní vrcholy resp. rozeznatelné momenty, na něž se dá opětovně těšit. Nikdy jsem nenabyl pocitu, že poslouchám nudící exhibicionistickou umělotinu. Tento dojem s důrazem nechávám ve striktně subjektivní rovině, protože například posluchač standardně valící do sluchovodů přímější muziku by mohl na podobný syndrom narazit („Too Late For The Sun“). Naprosto v pořádku je i ryzí zvukové vyladění disku umocňující milovníkům klasického hardrocku již tak velmi silný zážitek. Konceptu nechybějí opravdové hitové okamžiky. „One Last Soul“ se bez diskuze skutečně povedla a určitě má schopnosti zalahodit i širším masám konzumujícím rádiová vysílaní. Můj další osobní favorit do éteru je ostřejší „Sista Jane“, jež se jeví i jako aranžérsky šikovný záměr závěrečného zúčtování. Plusové body se opravdu musejí dávat za hrdelní fond Glenna Hughese, jemuž neméně zdařile zdatně sekunduje Joe Bonamassa při doprovodech a v plné parádě potom na „Song Of Yesterday“. Po několikerých posleších nemohu nezmínit i pomalu se odhalující půvab Sherinianových klávesových nápadů. Poslední pozitivní a nejdůležitější zjištění a to, že mixáž se silnými bluesovými závany, pro mě poměrně přesvědčivě kapelu definuje do osobitých a jasných rysů. V čem je problém? Těžko budu hledat mezi dvanácti skladbami nějakou, kterou bych vyloženě chtěl postrádat. Nevadí mě ani možná zbytečné zařazení znovu a svěže nahrané „Medusy“ od Hughesových TRAPEZE. Nicméně při pohledu na stopky se zastavíme na více než sedmdesáti minutách a já se musím se ptát, zdali to není v dnešní době širokého hudebního výběru a uspěchané posluchačské trvanlivosti až zbytečně přepálený luxus, hlavně pokud se skupina chtěla (kdo by nechtěl že?) přiblížit širšímu spektru posluchačů. Odpovědi se určitě budou lišit jako televizní programy na obou koncích korejského poloostrova. Osobně si dovolím pokárat producenta Shirleyho za to, že ovečky, jež sám pomáhal dávat dohromady, více v jejich rozletu nekrotil. Prokrácený materiál v podobné tvůrčí kvalitě by nabyl na ještě větší dynamice a přístupnosti, aniž by se musel kostrbatě podbízet. Na druhou stranu, album odmění každého, kdo si s ním dá trpělivost. Hodnocení by mohlo dosáhnout i vyšších stupňů, kdybych v kapele neviděl větší množství nevyužitého resp. neusměrněného potenciálu. Nakonec už letos v červnu se můžeme přesvědčit, jak tomu bude dál. Těším se! Subeer, Zveřejněno: 22.2.2011 http://www.metalopolis.net/art_reviews.asp?id=5666 |
![]() ![]() |
![]() ![]() ![]() ![]() ![]() Joe Bonamassa, Derek Sherinian, Glenn Hughes, Kevin Shirley, Jason Bonham, Jared Kvitka ![]() ![]() |
![]() ![]() |
Oficiální stránky skupiny:
www.bccommunion.com![]() A jednotlivých členů: www.jasonbonham.net ![]() www.jbonamassa.com ![]() www.glennhughes.com ![]() http://www.dereksherinian.com ![]() |
![]() ![]() ![]() |
|
![]() ...a vzkaz autorovi!© |