     |
|
|
The Nice byla anglická progressive rocková kapela působící v 60. letech minulého století, která hrála směs rocku,
jazzu a klasické hudby, byla to první komerčně úspěšná kapela Keitha Emersona. The Nice jsou také často uváděni
jako předchůdci více známé skupiny Emerson, Lake & Palmer.Skupinu založili v roce 1967 Emerson, Lee Jackson, David O'List a Ian Hague, aby doprovázeli soulovou zpěvačku P.P. Arnold. Když Haaga nahradil Brian Davison, skupina se vydala vlastní cestou a rychle začala rozvíjet svá silná živá vystoupení. Jevištní představení skupiny představovalo Emersonův varhaní výstup s Hammondkama a zneužívání nástroje, jako je hraní rytmů při zapínání a vypínání reverbu, zatímco jarní jednotka se zhroutila. K jejich repertoáru patřily i přestavby témat klasické hudby a písní Boba Dylana. Kapela dosáhla komerčního úspěchu instrumentální předělávkou skladby "America" od Leonarda Bernsteina, po kterém O'List opustil skupinu. Zbývající členové pokračovali jako trio a vydali několik alb, než se Emerson rozhodl opustit skupinu na začátku roku 1970, aby vytvořil Emerson, Lake & Palmer. Skupina se v roce 2002 stručně zreformovala pro řadu koncertů. 
The Nice se proměnili z uskupení Gary Farr and The T-Bones, v němž klávesista Keith Emerson a basista Keith "Lee"
Jackson byli členy kapely před jejím rozpuštěním počátkem roku 1967. Emerson pak krátce hrál s VIPs, kteří koncertovali
ve známém Star-Club v Hamburku, jeho styl hraní byl ovlivněn varhanistou Donem Shinnem, včetně hry vestoje za nástrojem
a rockování na pódiu. Mezitím byla soulová zpěvačka P. P. Arnold (rodnám jménem Rodné meno Patricia Ann Cole, narozená
3. října 1946 v Los Angeles, s cover verzi hitu Cate Stevense "The First Cut Is The Deepest" se v roce 1967 dostala
do žebříčku UK Top 20), která dosáhla vyšší úrovně popularity ve Velké Británii než v jejich rodných Spojených Státech,
nespokojená s její doprovodnou skupinou Blue Jays a chtěla ji vyměnit. Její řidič jí navrhl, že Emerson bude schopen
sestavit takovou kapelu. Emerson souhlasil, ale pouze za podmínky, že by skupina mohla vystupovat samostatně jako zahřívací
akt jejího vystoupení. Protože to ve skutečnosti znamenalo získat dvě kapely za cenu jedné, manažer Andrew Loog Oldham
ochotně souhlasil. Emerson pak najal Jacksona z T-Bones, bubeníka Iana Hague a nakonec bývalého kytaristu The Attack
Davida O'Lista na doporučení novináře Chrise Welche, který byl znám pod přezdívkou "Davy". Skupina získala své jméno
podle návrhu jazzové zpěvačky P. P. Arnold, která jim jako své doprovodné skupině dala jméno "P.P. Arnold and her Naz",
které si později díky překomolení zkrátili na pouhé "The Nice". Zpěvačka je na pódium vítala totiž slovy "Here
comes The Naz".
Kapela odehrála svůj první koncert v květnu 1967 a 13. srpna měla první hlavní zářez na 7. národním jazzovém a
bluesovém festivalu ve Windsoru. Oldhamovi se podařilo zajistit samostatné vystoupení pro skupinu v postranním stanu,
ale doprovázeli také P.P. Arnold na hlavní scéně, kde si získali zaslouženou pozornost. Když se Arnold krátce nato
vrátila ke své rodině do USA, nabídl Oldham skupině vlastní smlouvu. Haguu se nezajímal o nový "progresivní" směr,
kterým se skupina chtěla vydat, a tak v srpnu 1967 vyměnili ještě bubeníka, když se členem stal Brian "Blinky" Davison,
bývalý bubeník a zakladatel Mark Leeman Five and Habit. Po letní sezóně 1967 skupina získala svoji reputaci i bez
zpěvačky.Nyní si kapela mohla dovolit rozšířit své vybavení a najala si jako rowdies Bazze Warda a Lemmyho, který poskytl Emersonovi ceremoniální dýku Hitler Youth, která se vložila do kláves na jeho varhanách Hammond. Konec roku 1967 strávila kapela na turné s Jimi Hendrixem, Pink Floyd, The Move a Amen Corner. Leader Pink Floyd, Syd Barrett, zmeškal několik koncertů a O'List se musel zaskočit dokonce místo něj. Jejich debutové album "The Thoughts Of Emerlist Davjack", které bylo nahráno na podzim roku 1967 a vydáno ještě do konce téhož roku, bylo přijato s nadšením a je často pokládáno za vůbec první progressive rockové album. V říjnu téhož roku poprvé vystupovali a nahrávali pro rozhlasovou show Johna Peela Top Gear. 
První skladby měly příklon k psychedelii, ale o něco později projevili mnohem více svých ambicí. Album obsahovalo klasické
a jazzové vlivy včetně krátkych citací z Janáčkovy Sinfonietty či v přepečlivém přepracování skladby Dave Brubecka "Blue
Rondo A La Turk", kterou The Nice jednoduše nazvali "Rondo", a změnili její takt z původních 9/8 na 4/4. Skupina se dohadovala
s producentem Oldhamem ve studiu o celou délku skladby, ale nakonec vyhrály argumenty skupiny a na albu byla zahrnuta celá
osmiminutová skladba. Po vydání alba si skupina uvědomila, že Oldham je ve střetu zájmů jako manažer a majitel nahrávací
společnosti, a proto si najali sportovního novináře Tony Stratton-Smithe, který převzal jejich manažerské povinnosti.Pro svůj druhý singl The Nice přearanžovali skladbu Leonarda Bernsteina "America", kterou Emerson označil za vůbec první instrumentální protest song. Ve skladbě využili sice hlavně úryvek Bernsteinova díla z West Side Story, ale zahrnovala i fragmenty Dvořákovy Novosvětské symfonie. Singl uzavírá s tříletý syn Arnold slovy "Amerika je těhotná s příslibem a očekáváním, ale je vražděna rukou nevyhnutelného". Nové aranžmá bylo vydáno pod názvem "Amerika (Druhý dodatek)" jako poukaz na odkaz ustanovení zákona o právech USA, a sice o právu nosit zbraně. V červenci 1968 label Immediate Records propagoval singl s kontroverzním plakátem představujícím členy skupiny s malými chlapci na jejich kolenou, se přektytými obličeji obrazy Johna F. Kennedyho, Roberta F. Kennedyho a Martina Luthera King Jr. na hlavách dětí. Mluvčí skupiny prohlásil: "Několik obchodů s gramofony odmítlo skladovat náš současný singl... The Nice mají pocit, že pokud budou plakáty vydány ve Spojených státech, způsobí to značnou škodu". 
V létě 1968 během nahrávání svého druhého alba měla kapela problémy se spolehlivostí O'Lista a záležitosti dostoupily
vrcholu po koncertu v Croydon Fairfield Hall v září. Podle Warda vyvolal O'List v polovině představení hádku. Emerson
následně svolal schůzku kapely s Jacksonem a Davisonem a rovnou prohlásil, že O'List by měl být vyhozen. Souhlasili,
a hned po jejich vystoupení v The Ritz v Bournemouth v říjnu, byl jej Stratton-Smith propustil se zbytkem přítomné
kapely. O'List však tvrdí, že kapelu opustil dobrovolně, protože byl rozrušen rozhodnutím Stratton-Smithe uděkat
z Emersona frontmana a řekl: "Opustil jsem skupinu a čekal, až mě Keith bde kontaktovat... měl jsem jít rovnou
za Keithem, ale neudělal jsem to."Nice krátce uvažovali o hledání náhrady, dokonce Steve Howe přišel na konkurz. Howe vycházel dobře se zbytkem skupiny, ale o týden později měl jiný záměr a rozhodl se nepřipojit se. Emerson se pokusil naučit hrát na kytaru, aby mohl pokrýt některé staré party O'Lista, ale po jednom vystoupení to vzdal a rozhodli se pokračovatťjako vyrhaní trio. Po odchodu O'Lista Emerson nasměroval tvorbu ke komplexnějším skladbám a scházející kytara tak jenom posílila úlohu klávesových nástrojů. 
Zjevnou inšpirací se stalo také raná díla francouzského klavíristy Jacquese Loussiera a kvarteta Charles Lloyd Quartet
(s účastí Keitha Jarretta). Louissier aranžoval klasické skladby Bacha pro jazzové klavírní trio. The Nice hráli rovněž
dvě skladby z repertoáru Lloyda "Sombrero Sam" a "Sorcery". Součástí hudobní snahy The Nice byl i přenos inovací těchto
jazzových hudebníků do prostředí "elektrických nástrojů", další vlivy bylo možno zjistit od skupin The Who, Jimi Hendrixe
a The Beatles, rovněž od Boba Dylana si The Nice vybrali několik jeho skladeb.Druhá deska skupiny "Ars Longa Vita Brevis", která vyšla v roce 1968, představila přearanžované "Intermezzo" z "Karelia Suite" od Jeana Sibelia, kterou jim doporučil jejich přítel Roy Harper, aby ji převzali, a druhá strana alba byla suita, která obsahovala přearanřovanou větu z Brandenburského koncertu č. 3 od J.S. Bacha. Skupina použila dokonce poprvé i orchestr v některých částech skladby. Kapela se objevila mezi vystupujícími na festivalu Isle of Wight v roce 1969 a krátce vycestovala na šňúru po Irsku s kapelou Yes a Bonzo Dog Doo-Dah, která byla 
podle všeho plná logistických problémů. Během turné, které následovalo po vydání jejich druhého alba v červenci, skupina
vyvolala kontroverzi, když Emerson spálil americkou vlajku na pódiu během skladby "America" na charitativní akci Come Back
Africa v londýnské Royal Albert Hall konané 26. června 1968. Skupina tam pak dostala dlohodobý zákaz znovu hrát na tomtéž
místě. Jejich živá vystoupení
byla sebevědomá a plná vášně, jako jeden prostředků na vyjádření prožívaní hudby využívalo mnoho zpětných vazeb a zkresleného
zvuku. Emerson při vystoupení působil jakoby zápasil se svými Hammondkami L-100, když se inspiroval Hendrixem a dalšími hráči.
Podle některých článků v tisku, se to však velmi nepozdávalo, když uvedli: "Nice je průměrná skupina, která kompenzuje hudební
selhání s pop-rockovou verzí divadla násilí (Los Angeles Times, 4.1.1970).V prosinci 1968 skupina vystoupila na II. československém beatovém festivalu v Praze v Lucerně. 
Třetí album s názvem "Nice" ve Velké Británii a
"Everything As Nice As Mother Makes It" ve Spojených státech představilo na jedné
straně zaznamenané živé show na jejich americkém turné a jednu stranu studiového materiálu. Podobně jako u předchozích
obsahovalo i aranžmá klasického materiálu, v tomto případě Třetí větu Čajkovského Šesté symfonie (Patetická), a předělávku
písně Boba Dylana "She Belongs To Me" a od Tima Hardine "Hang On To A Dream".V roce 1969 si našla skupina čas přispět i k dalším projektům. Emerson hrál jako studiový hráč pro Roda Stewarta a Faces, zatímco celá skupina poskytla instrumentální podporu pro skladbu "Hell's Angels" na Harperově albu z roku 1970 "Flat Baroque 
A Berserk". V polovině roku pořadatel turné Michael Emmerson požádal The Nice, aby pro Newcastle upon Tyne Arts Festival napsali
nějakou hudbu. Výsledkem byla suita "The Five Bridges". Dílo skupiny mělo premiéru 10. října 1969 v Newcastle City Hall s úplným
symfonickým orchestrem. Kompletní verze s orchestrem byla provedena i be Fairfield Hall v Croydonu dne 17. října, a ta byla
rovněž nahrána pro čtvrté album se stejným názvem "The Five Bridges". Název se váže
k pěti mostům překlenujících řeku Tyne a Jacksonovy texty se odkazují na jeho dětství v Newcastle a fotbalové hřiště
klubu St.James 'Park.Koncem roku 1969 si Emerson myslel, že The Nice pokročili tak daleko, jak to jen mohlo hudebně jít, byl obzvláště nespokojen s Jacksonovým omezeným hlasovým stylem. Zeptal se Jacka Bruce a Chris Squire z Yes na vytvoření nové kapely, ale oba Emersona odmítli. Během turné v USA s King Crimson, Emerson uspořádal schůzku se Stratton-Smithem a prohlásil, že "The Nice přežili svou užitečnost". Koncem roku se Emerson a Greg Lake z King Crimson rozhodli založit společně kapelu. Skupina však ještě pokračovala v turné do roku 1970, ale někdy začátkem roku Emerson řekl Jacksonovi, že opouští kapelu. Záležitostem nepomohlo ani podání okamžité žádosti o bankrot; skupina později řekla, že nedostali žádnou odměnu od labelu zatímco byli jako skupina aktivní. V březnu skupina potvrdila, že se rozpadá, a zpráva o rozhodnutí skupiny byla vytištěna v Melody Maker. 
Jedno z posledních vystoupení měli ve spolupráci s Los Angeles Philharmonic a dirigentem Zubinem Mehtou. Program odvysílala
americká TV v březnu 1970 ako součást programu "Switched-On Symphony". Skupina zahrála svůj poslední britský koncert dne
22. března ve Fairfield Hall, Croydon, a po krátkém německém turné se kapela rozpadla. Úplně poslední koncert The Nice se
tak odehrál 30. března 1970 ve Sportpalast v Berlíně. Po rozpadě kapely The Nice vyšlo ještě album "in memoriam"
"Elegy", které obsahuje už pouze známé skladby, dvě studiové skladby a dvě živé nahrávky
z amerického turné z roku 1969. Samotný Emerson se už neúčastnil kompilace alba, které provedli Jackson, Davison a label
Charisma Records. Album to přesto dotáhlo na č. #5 ve Velké Británii.A začala se psát úplně nová kapitola, ale již s novým obsahem ve formě superskupiny Emerson Lake & Palmer. Lee Jackson založil skupinu Jackson Heights, se kterou následně vydal pět alb v letech 1970 až 1973. Brian Davison založil jinou skupinu nazvanou Every Which Way, s níž nahrál album v roce 1970. Oba dva, Jackson a Davison, pak spolu s Patrickom Morazem založili ještě skupinu Refugee, ale neměla dlouhého trvání, neboť Patrick Moraz v roce 1974 nahradil Ricka Wakemana ve skupině Yes. Bezmála po více než třech desetiletích nečinnosti se The Nice v roce 2002 zreformovali a odehráli řadu koncertů. Vše bylo zachyceno a vydáno na 3CD "Vivacitas", když na třetím byl zaznamenán rozhovor s Emersonem, Jacksonem a Davisonem. Na koncertech hostoval i Dave Kilminster na kytaru. A to byly poslední veselejší zprávy z historie kapely. Davison následně zemřel 15. dubna 2008 ve věku 65 let v Horns Cross, Devon, na mozkový nádor. Keith Emerson zemřel 11. března 2016 v kalifornské Santa Monice, když spáchal sebevraždu ránou z pistole do hlavy. V létě 2009 společnost Virgin/EMI vydala množství materiálu nahraného skupinou The Nice v letech 1969-1970 a rovněž 2CD záznam "Fillmore East", vyprodukovaný z dlouho ztracených a nyní nalezených pásků, ktoré byly nahrané v prosinci 1969. |
|
|
|
Členové: Keith Emerson - Organ, Piano, Vocals (1967-1970,2002) Keith "Lee" Jackson - Bass, Guitars, Vocals (1967-1970,2002) David "Davy" O'List - Guitars, Vocals (1967-1968) Brian "Blinky" Davison - Drums, Percussion (1967-1970,2002) Ian Hague - Drums, Percussion (1967) |
  (celým jménem Keith Noel Emerson) (Narozen 2. listopadu 1944, Todmorden, West Riding of Yorkshire, England zemřel 11. března 2016, Santa Monica, California, United States) Keyboards, Organ, Piano, Vocals Keith Emerson byl anglický hudebník a skladatel. Hrával na klávesy v mnoha kapelách ještě předtím, než než na konci 60. let dosáhl prvního komerčního úspěchu s The Nice. S kapelou Nice se proslavil mezinárodně, především i pro jeho rockové aranžmá skladeb klasické hudby. Po odchodu z The Nice v roce 1970 byl zakládajícím členem Emerson, Lake & Palmer (ELP), jedné z prvních progresivních rockových "supersgroups". Emerson, Lake & Palmer byli komerčně úspěšní po většinu 70. let a stali se jednou z nejznámějších progresivních rockových skupin té doby. Emerson napsal a aranžoval hodně z ELP hudby na albech jako "Tarkus" (1971) a "Brain Salad Surgery" (1973), kombinoval jeho vlastní originální skladby s klasickými nebo tradičními kousky přizpůsobenými do rockového formátu. Emerson se narodil v Todmordenu ve státě West Yorkshire. Během druhé světové války byla rodina evakuována z jižní Anglie, poté se vrátili na jih a usadili se v Goring-by-Sea, West Sussex. Emerson navštěvoval místní školu West Tarring v Tarringu. Jeho otec Noel byl amatérským pianistou, zatímco jeho matka nebyla hudebnicí. V jeho osmi letech přihlásili Emersona na lekce klavíru, získal výuku od "místních malých starších paní" a naučil se číst hudbu. Jeho studia o západní klasické hudbě do značné míry inspirovaly jeho vlastní styl v celé jeho profesionální kariéře, která často zahrnovala jazzové a rockové prvky. Ačkoli Emerson nevlastnil gramofon, rád si poslechl hudbu v rádiu, zejména Floyda Cramerera z roku 1961 s poznámkovým stylem "On the Rebound" a práci Dudleye Moorea. Používal jazzové noty od Davea Brubecka a George Shearinga a dozvěděl se o jazzovém klavíru z knih. Poslouchal také boogie-woogie a country pianisty včetně Joe "Piano" Hendersona, Russa Conwaye a Winifreda Atwella. Emerson později o sobě uvedl: "Byl jsem velmi vážné dítě. Chodil jsem s Beethovenovými sonátami pod paží. Byl jsem však velmi dobrý, když jsem se vyhnul tomu, aby mě mlátili šikanisté. Bylo to proto, že jsem mohl zahrát také písničky Jerryho Lee Lewise a Little Richarda. Takže si mysleli, že jsem docela v pohodě a nechali mě na pokoji". Emerson se začal zajímat o varhany Hammond poté, co uslyšel jazzového varhaníka Jacka McDuffa hrát "Rock Candy" a Hammondky se staly jeho vyvoleným nástrojem na konci 60. let. Emerson získal své první varhany Hammond, model L-100, ve věku 15 nebo 16 let, a to na splátky. Emersonův počáteční plán byl pro nehudební kariéru, když hrál souběžně na klavír. Keith Emerson nebyl právě typem bankovního úředníka, když sice se značnou nechutí pracoval v Southern England Bank, ale po večerech hrával s různými kapelami - rockovými, s jazzovým triem, a dokonce i s big bandem. Posloucha v té době Charlieho Parkera, Dava Brubecka, Arta Tatuma a vážnou hudbu. Pět let chodil na souromné lekce na klavír. Budík, který mu kolegové z banky dali na rozlučku s prací, jej už nikdy neprobudil na směnu "from 9 to 5". Když vystupoval v oblasti Worthing, Emerson dostal nabídku připojit se k jeho první profesionální skupině T-Bones, byla to doprovodná skupina bluesového zpěváka Garyho Farra. Skupina koncertovala po Velké Británii a Francii, než se rozpadla. Emerson se poté připojil k V.I.P.'s, kde jeho známá extravagance začala, když vypukla bitka během představení ve Francii. Poučil skupinu, aby hrála dále, a poté vyloudil varhaní zvuk kulometu z Hammondek, který bitku zastavil. Jeho členové kapely mu řekli, aby tuto senzaci zopakoval i na příštím koncertu. V roce 1967 Emerson vytvořil The Nice s Lee Jacksonem, také z T-Bones, Davidem O'Listem a Ianem Hague, poté, co je soulová zpěvačka P.P. Arnold požádala, aby vytvořil její novou doprovodnou skupinu. Poté, co nahradil Brianem Davison Hagua, se skupina vydala na samostanou dráhu a rychle si vytvořila silné konvertní publikum. Zvuk skupiny byl zaměřen na Emersonovo Hammond varhanní vystoupení a teatrální zneužívání nástroje a jejich radikální předělávky témat klasické hudby označované jako "symfonický rock".  Emerson byl známý nejen pro jeho práci s The Nice. Mimo skupinu se účastnil projektu "supersession" Music from Free Creek, jehož se účastnili i Eric Clapton a Jeff Beck. Emerson vystoupil s bubeníkem Mitchem Mitchellem a baskytaristou Chuckem Raineym, který mimo jiné zahrnoval instrumentální cover Eddie Harrise "Freedom Jazz Dance". Emerson poprvé zaslechl Moog, když majitel prodejny přehrával skladbu "Switched-On Bach". Emerson tehdy řekl: "Můj Bože, to je neuvěřitelné, na čem se to hraje?" Majitel mu pak ukázal obálku alba. Tak jsem se zeptal: "Co to je?" A on odpověděl: "To je syntezátor Moog". Můj první dojem byl, že to vypadalo trochu jako elektronický skifle." Emerson si vypůjčil od vlastníka Mike Vickerse Moog na nadcházející koncert s The Nice v Royal Festival Hall v Londýně s Royal Philharmonic Orchestra. Vickers pomohl upravit Moog a koncert měl úspěch. Emersonovo odehrání "Also sprach Zarathustra" (skladba je nejslavnější pro její použití ve filmu z roku 1968: Vesmírná odysea) byla hodně oceněna. Baskytarista, kytarista a zpěvák Greg Lake zase spoluzakládal jinou kultovní skupinu King Crimson, které šéfoval jeho rodák z městečka Bournemouth, Robert Fripp. Stihl s nimi nahrát přelomový debut a jedno z přelomových alb progresivního rocku "In The Court Of Crimson King". Brzy poté se však seznámil s Emersonem a zpočátku více debatovali, než zkoušeli. Společně přemýšleli i o vhodném bubeníkovi. Kandidáty byli Jon Hiseman (Colloseum) a Mitch Mitchell (Jimi Hendrix Experience). Nakonec se k nim připojil tehdy devatenáctiletý veterán Carl Palmer, který si své činely a paličky brousil v Thunderbirds zpěváka Chrise Farlowa (později Colosseum) a kdysi slavné undergroundové kapele The Crazy World Of Arthur Brown, s jejímž varhaníkem Vincenem Cranem založili skupinu Atomic Rooster, hudebně příbuznou The Nice. ELP byli úplně klasickou supergroup a nepotřebovali žádná název, plně jim stačily jejich příjmení. ELP se stali velmi respektovanou formací ješte před svoji oficiální premiérou. Je například známo, že v březnu 1970 jednal s kapelou o společném turné samotný Jimi Hendrix a je dost pravděpodobné, že s nimi i několik dnů zkoušel. 
Po šesti měsících soustředěných zkoušek skupina zahrála svoji první show a nahrála své první album, poté co rychle získala nahrávací
smlouvu s Atlantic Records. Triumfálním startem ELP bylo festivalové vystoupení na Isle Of Wight v srpnu 1970, kde se plně projevila
nejen jejich virtuozita a energie, ale i sklony k megalománii, začínající kostýmy a výpravou a končící drobnými efekty, jako třeba
závěrečná salva ze dvou velkých mosazných kanónů a ohňostroj jako dobrý příklad pro všechny začínající kapely. V lete 1970 začali
ELP nahrávat svoji první desku. Emerson napsal a aranžoval hodně z hudby ELP na albech jako "Tarkus" (1971) a "Brain Salad Surgery"
(1973), které kombinovaly vlastní originální kompozice s klasickými nebo tradičními kusy upravenými do rockového formátu.Nahrávací smlouva pak kapele ELP poskytla a Emersonovi finanční prostředky na nákup vlastního modulárního syntetizátoru Moog. Později o něm řekl: "Stálo to spoustu peněz, když přišel a já jsem jej vzrušeně vytáhl z krabice, položil jej na stůl a pomyslel si: "Páni, to je skvělé! Syntezátor Moog... Jak se zapíná?... Byly tam všechny tyto kontakty a další, neexistoval žádný návod k použití." Úpravy které poskytl Mike Vickers, vytvořilo šest výrazných zvuků Moog, a těchto šest se stalo základem zvuku ELP. Po rozpadu ELP na konci sedmdesátých let se Emerson vydal na svoji sólovou kariéru, složil několik zvukových doprovodů filmu a zformoval také skupiny Emerson, Lake & Powell a 3, které pokračovaly ve stylu využitým ELP. Na začátku 90. let se Emerson znovu připojil k ELP, která se sešla na dvou dalších albech a několika turné, než se koncem 90. let znovu rozpadla. V roce 2002 se Emerson také sešel při reunionu s The Nice na turné. V roce 1993 Emerson byl nucen si rok odpočinout od hraní, když se u něj projevila nervová porucha ovlivňující jeho pravou ruku, která se podobala "spisovatelské křeči", a částečně to bylo připisováno formě artritidy. Podle Emersona se to bylo v období jeho rozvodu, s jeho vyhořelým domovem v Sussexu a finančními obtížemi. Během svého volna provozoval maratony na upraveném motocyklu Harley-Davidson a napsal filmové scénáře a autobiografii "Pictures Of An Exhibitionist", která se začíná a končí popisem jeho nemoci a následnou operací ramene. Od roku 2002 znovu mohl využívat své obě ruce a mohl hrát se svoji obvyklou energií. V září 2010 vydal Emerson zprávu: "Během rutinní lékařské prohlídky ukázala kolonoskopie v mé dolní části tlustého střeva polyp zřejmě nebezpečného kmene. Je to závěr doktorů z Londýna, takže musím okamžitě podstoupit operaci. Tento naléhavý chirurgický zákrok mi neumožňuje zahájit turné na začátku října kvůli požadované době hospitalizace a rehabilitace. Musím zůstat optimistický, snad se vše v dobré obrátí". V novém tisíciletí Emerson pokračoval ve své sólové kariéře, včetně turné s vlastní kapelou Keith Emerson Band s kytaristou Marcem Bonillou a spolupracoval i s několika orchestry. Znovu se sešel s kolegou z ELP Gregem Lakeem v roce 2010 pro duo turné, kulminující jednorázovým ELP reunion ¨vystoupením v Londýně při oslavách 40. výročí skupiny. Emersonovo poslední album nese název "The Three Fates Project" s Marcem Bonillou a Terje Mikkelsenem, které vyšlo v roce 2012.
Emerson byl široce považován za jednoho z nejlepších hráčů na klávesy progresivní rockové éry. AllMusic nazval Emersona jako "možná největšího, technicky nejuznávanějšího klávesistu v rockové historii". |
 (celým jménem Keith Anthony Joseph Jackson) (také Keith "Lee" Jackson) (Narozen 8. ledna 1943, Newcastle upon Tyne) Bass, Guitars, Vocals Jako člen The Nice od 1967 do roku 1970 byl Lee Jackson průkopníkem progresivního rocku, ještě před tím, než byl tento termín vytvořen. Byl členem kapel Refugee (1973–1974), Jackson Heights (1969-1973), The Nice (1967-1970) a Hedgehoppers Anonymous (1965). Narodil se v Newcastle Upon Tyne v roce 1943 (některé zdroje prohlašují 1944). Již jako dospívající objevil styly rock & roll a skiffle, které se začaly projevovat v britské populární kultuře. Jackson se chopil kytary i basy a jeho rané skupinové zkušenosti se vztahovaly ke kapele nazvané Vandykes and the Invaders. Ale byl to až basista Gary Farr a T-Bones, který nasměroval jeho kariéru. Jedním z jeho spoluhráčů v T-Bones byl hráč na klávesy jménem Keith Emerson, který dokonale prošel svoji cestu od klasické hudby a jazzu, až po rock & roll a R & B. Po rozpadu T-Bones se Jackson a Emerson spojili s kytaristou Davy O'Listem a ex-T-Bones bubeníkem Ian Haagem a zařčali vystupovat společně v kvartetu nazvaném The Nice. Zpočátku působili jako doprovodná kapela pro rodilého američana a R & B zpěváka P.P. Arnolda. Všichni čtyři muzikanti našli neočekávanou příležitost ukázat se ve svých představeních - zpěvák Arnold obvykle šel dopředu rozehřát dav a dovolil jim zahrát vše, co chtěli, což znamenalo, že jejich soubor brzy začal uvádět i originální skladby. Emerson a Jackson byli na stejné vlně, když došlo na míchání hudebních žánrů a v hudbě 
skupina brzy začala zahrnovat prvky klasické, třetí proud jazzu a blues, všichni hráli divokým a expanzivním
způsobem, který odpovídal přesně tehdejším psychedelickým experimentům. V létě roku 1967 si rezervovali vystoupení
na vlastní pěst jako The Nice. Na podzim se pak upsali firmě Immediate Records. Právě v této době byl Ian Hague
nahrazen Brianem Davisonem, který tak spolu s Lee Jacksonem rychle vytvořili jednu z nejlepších rytmických sekcí
své doby. Kapela úspěšně nahrávala a koncertovala, dikud se Emerson v prosinci roku 1969 nesetkal s Gregem Lakem,
basistou a zpěvákem King Crimson, což zpečetilo osud skupiny. Následujícího jara Emerson The Nice opustil, aby
mohl vytvořit Emerson, Lake & Palmer a Jackson a Davison byly ponecháni, aby se o sebe postarali sami.Po rozpadu tria v roce 1970 Jackson založil novou kapelu, Jackson Heights, která nahrála několik alb v letech 1971 až 1973, a působili v ní i ex-King Crimson bubeník Michael Giles a Ian Wallace. On a Davison se také sešli v roce 1974 jako součást tria Refugee s klávesistou Patrickem Morazem. Poté co se Moraz připojil ale k Yes, Jackson opustil hudební branži v polovině 70. let, včetně svého působení v Los Angeles. Zpátky v Anglii se v roce 1990 připojil k rock 'n' roll a bluesové kapele z Northamptonu nazvanné The Ginger Pig, a také pracoval s combem Lee Jackson Barking Spyders někdy před patnácti lety společně se členem cover Beatles kapely Accringtonem Stanleym. Pak hrával s kapelou T-Bones. Uprostřed těchto aktivit v blues-rocku si také našel si čas zúčastnit se v roce 2002 i reunionu The Nice, když se smířili Emerson, Davison a Jackson poprvé po třiceti letech, což nakonec vyústilo v plnohodnotné britské turné a vydání živého alba. |
 (také David "Davy" O'List) (Narozen 13. prosince 1948, Chiswick, West London, England) Guitars, Vocals David je anglický rockový kytarista, zpěvák a trumpetista. Hrál s kapelami The Attack, The Nice, v Roxy Music ještě předtím, než byl nahrazen Philem Manzanerou, a Jet, kde jej nahradil Ian Macleod. Krátce také zaskakoval v Jethro Tull a Pink Floyd. O'List se provdal za Satu Redmond a jejich syn James Remond se narodil 18. května 2008. Davy O'List je postava z britského rocku 60. let, která je téměř stejně nepolapitelná jako Syd Barrett, což je přímo ironické srovnání, protože O'List skutečně hrál krátce v Pink Floyd nakrátko, kdy se Barrett začal vytrácet. Svoji hudební kariéru O'List pod jménem David John zahájil v kapele The Attack v roce 1966. O'Listův první koncert byl právě s The Attack, psychedelickým outfitem, které vyrostl z kapely nazvané Soul System. Jeho náhodná schůzka s Richardem Shirmanem z druhé skupiny vedla k tomu, že se O'List připojil ke skupině jako sólový kytarista v roce 1966. Pod vedením Dona Ardena vydali pouze čtyři singly "Try It/We Don't Know", "Hi Ho Silver Lining/Anymore Than I Do", "Created By Clive /Colour Of My Mind" a "Neville Thumbcatch/Lady Orange Peel". Sestava The Attack však nebyla nikdy stabilní, a za méně než rok byl navíc O'List již mimo, když jej rekrutoval Andrew Oldham pro členství kapely, která se měla stát doprovodnou kapelou zpěvačky P.P Arnold, a piozději se z ní stali The Nice. 
The Nice vyvinuli vlastní zvuk a brzy se oddělili od zpěvačky P.P. Arnold, s O'Listem, který nahrál sólovou kytaru a zpěv
na jejich první singl. Styl a temperament kytaristy se však neshodoval se stylem Keitha Emersona, okouzlujícího klávesisty
skupiny, který měl pro The Nice vlastní plány. O'List odešel po prvním albu a nahrávce písní, které se později objevily
na druhém albu kapely.Krátce pak prošel sestavou Misunderstood a střetl se i s Pink Floyd, když tato skupina již hledala nástupce Syda Barretta, jehož osobní nestabilita pro užívání drog byla jejich hlavním problémem. Nicméně O'List vytrval pouze několik koncertů. Poté se objevil s Roxy Music na jednom turné a následně hrál na albech Bryana Ferryho "Another Time, Another Place" (1974). Další nahrávka, singlová píseň s O'Listem, skončila na albu "Let's Stick Together". V roce 1975 však Davy zakotvil ke krátkodobému projektu v rámci třpytivé rockové kultovní kapely Jet. Od té doby se jméno O'List většinou objevilo na reedicích různých kapel 60. let, se kterými nahrával, i když v roce 1997 vydal sólové album "Flight Of Eagle". Zůstává stále nepolapitelnou a tajemnou postavou britské rockové scény, asi 35 let poté, co začala. Nové sólové album Davy O’Lista vyjde v létě roku 2020. na albu se představí Dave Wagstaffe na bicí, který hrál na bicí i na aktuálním albu Davy O'Lista "Second Thoughts" vydané labelem Made In Soho vedený krásnou Nick Farries. Dave koncertoval s Johnem Wettonem, Wishbone Ash a Davy O’Listem. Roberto Vitelli se uvede ve všech skladbách na basovou kytaru. Roberto spolupracoval s Davym na jeho sólovém projektu "Ellesmere - From Sea and Beyond". Termíny koncertů jsou plánovány až na říjen 2020. |
 (také Brian "Blinky" Davison) (Narozen 25. května 1942, Leicester, Leicestershire, UK zemřel 15. dubna 2008, Horns Cross, Devon, UK) Drums, Percussion Brian byl britský bubeník. V letech 1967-1970 byl členem skupiny The Nice. Později byl členem skupin Jackson Heights a Refugee. Působil v kapelách The Nice (1967-1970,2002-2008), Refugee (1973-1974) a Gong (1974). Vzhledem k tomu, že byl bubeníkem pro průkopnické progresivní rockové kapely, zanechal za sebou širokou stopu na britské hudební scéně z konce 60. let, když volně mísil jazz, klasiku a rockové vlivy - a to všechno před Carl Palmerem, Michaelem Gilesem, Billem Brufordem nebo některým z dalších velikánů prog rockových bubeníků 70. let. Davison se narodil v roce 1942 v Leicesteru, kam byla jeho rodina evakuována před bombardováním Londýna. Záhy se začal zajímat o bicí a perkuse a povzbudila jej i podpora od jednoho strýce, který byl profesionálním bubeníkem, a také od svého staršího bratra Terryho, který mu dovolil poslouchat americké jazzové nahrávky. Svoji první bicí soupravu dostal od svého strýce v roce 1955 a byl brzy hrál v místní skiffle kapele. Davison později opustil školu, pracoval jako řidič dodávky pro rozvoz novin, hrál pouze ve svém volném čase, ale už byl mnohem dovednější než jiní mladí bubeníci - mezi jeho hlavní vlivy patřili Max Roach, Jack DeJohnette a Art Blakey, a přídavkem navíc zařadil k jejich stylům i svůj eklektický vliv. V 16 letech byl členem Rocker Shakes, v 19 se pak připojil ke kapele Mark Leeman Five, která se ukázala hodně slibná svým vzrušujícím mixem jazzových a rockových vlivů. Bylo to během této doby, když jeho pro dovednosti na bicí soupravě a podobnosti jeho stylu k Art Blakeymu používali výraz "na mrknutí" - mu získaly nežádoucí přezdívku "Blinky", která jej púak nechtěně neopustila pro zbytek jeho profesního života. Ale smrt Mark Leemana při autonehodě v roce 1965 přinesla konec vyhlídkám skupiny, a tak se počátkem následujícího roku rozpadla. 
Davison pak byl viděn ve skupině nazvané Habits, také hrával se soulovým outfitem Attack, jehož členem byl kytarista
Davy O'List. O'List nakonec opustil Attack, aby se připojil k nové kapele s názvem The Nice vedle Keith Emerson, Lee
Jacksona a Iana Haaga, všichni dříve členy Gary Farr & The T-Bones. Ale když The Nice dostali příležitost k opravdovému
nahrávání na jaře roku 1967, bylo jasné, že Hague nebyl vhodný jako bubeník, a byl to O'List, který doporučil Davisona.
Jeho příchod se ukázal jako spása z nebes - již tehdy byl srovnáván s Gingerem Bakerem, a široký hudební rozsah The Nice,
eklektický mix rocku, soulu, klasiky a jazzu mu ponechaly více než dostatečný prostor předvést každý úder hned vedle
Emersona (který už byl označován jako klávesový Jimi Hendrix) a O'Lista. Vystoupení kapely se rychle stala legendárními
pro jejich kombinaci virtuozity a rozsahu, a Davison byl toho centrem, jeho hraní kombinující rytmické prvky a melodie,
které řídil rytmus, ale také obohatil celkově jejich zvuk. Jeho role v rámci skupiny byla reprezentována celými částmi
uprostřed skladeb jako jejich cover "America" ("Second Amendment"), písně z West Side Story v úpravě podle The Nice,
a koncepční kousky jako "Ars Longa Vita Brevis" a později "The Five Bridges Suite".Davisonovy nejlepší ukázky lze objevit na živých nahrávkách The Nice, hlavně však z Fillmore East. On a Lee Jackson vytvořili dokonale uzamčenou rytmickou sekci, jejíž pevnost dovollila Emersonovi volně se pohybovat s jeho klávesami v jakékoli tvaru nebo směru, který si zvolil - to vše a zároveň ponechává prostor pro jejich vlastní hudební vyjádření. Zdálo se, že skupina nakonec našla masové publikum v Anglii a více než kultovní v Americe - dokonce měl emulovat kapelu v Holandsku nazvanou Ekseption, když se Emerson rozhodl opustit The Nice v roce 1970. 
Davison a Jackson byli šokováni rozhodnutím jejich spoluhráče. V důsledku jeho odchodu Davison založil novou kapelu
s názvem Every Which Way - překvapivě, soulovš orientovaný outfit, který odhalil dosud neznámou stránku jeho osobnosti
- s Grahamem Bellem jako zpěvvákem a klávesistou. Vydali jedno album, které beze stopy zmizelo, a Davison se později
vrátil k Jacksonovi v další nové kapele Jackson Heights. V roce 1973 se nicméně rozhodli znovu pracovat jako součást tria
Refugee s Patrickem Morazem u kláves, s dobrými recenzemi a silnou odezvou publika, ale opět rozhodnutí Moraze k odchodu
odsoudilo i tento projekt k zániku. Následujících několik let nebylo pro Davisona šťastných, když začal těžce pít a
odešel z hudby. Uzdravil se v 80. letech, zaměstnal se jako učitel kromě občasného hraní.V roce 2002 se Jackson a Emerson sešli, zpočátku na jednorázové vystoupení, které se změnilo na turné po Anglii jako The Nice, což nakonec přineslo i živou nahrávku. Davison zemřel v roce 2008 ve věku 65 let na nádor na mozku. Byl to vášnivý a nadaný hráč, uplatnitelný v jakékoliv skupině jako kolega muzikant a kreativní bubeník. Byl inspirován jazzovými bubeníky Jack DeJohnettem a Art Blakeyem. Davison byl součástí progresivního rocku hnutí, které odvážně mísilo prvky rocku, jazzu a klasiky. I když předtím hrál v popových a soulových skupinách, byl nejšťastnější s volnou rukou k vyjádření a The Nice se ukázali jako ideální domov pro jeho talent. |
 (Narozen *** zemřel 16. ledna 2014, Cambridge, England) Drums, Percussion Ian byl britský hudebník a hráč na bicí nástroje. Byl členem kapely Chris Farlowe and The Thunderbirds v letech 1965-1968, poté v kapele Herbie Goins & The Night-Timers (1967-1969), z níž počátkem roku 1969 odešel do doprovodné kapely zpěváka J.J. Jacksona pojmenované J.J. Jackson's Dilemma, mihl se také v uskupení Brian Howard and The Silhouettes, stál také u zrodu kapely The Nice, než byl nahrazen Brianem Davisonem. Zakládající bubeník Ian Hague z The Nice vystupoval pohostinsky se skromnou kapelou The Hope Brothers. O víkendu dne 16. ledna 2014 jej objevili v jeho domě v Cambridge mrtvého. Jeho poslední vystoupení na pódiu bylo s The Hope Brothers na Buskers Festival v roce 2013. Na fotografii vpravo je kapela Chris Farlowe and The Thunderbirds, Ian Hague je v kroužku nahoře. Jinak na fotu jsou: dole Chris Farlowe, klečící Al Lee,a vzadu stojící zleva Dave Greenslade, Ian Hague, s kytarou Bruce Waddell. |
|
|
|
Studiové desky: 1970 Five Bridges 1969 Nice (aka Everything As Nice As Mother Makes It) 1968 Ars Longa Vita Brevis 1968 The Thoughts of Emerlist Davjack |
Živé nahrávky: 2010 Diamond Hard Blue Apples Of The Moon 2009 Live at the Fillmore East December 1969 2003 Vivacitas - Live At Glasgow 2002 2002 BBC Sessions 2001 The Swedish Radio Sessions 1996 America – The BBC Sessions 1970 Elegy |
|
Skupina: Lee Jackson - Vocals, Guitars, Bass Keith Emerson - Keyboards Brian Davidson - Drums, Percussion Hosté: Joe Harriot, Pete King, Chris Pine, Alan Skidmore, John Warren, Kenny Wheeler - Horn Section |
Five BridgesVyšlo 1970, Charisma Records, CAS 1014 (UK) CD 1990, Virgin, CASCD 1014/0777 7 87384 2 8 - remastered with 5 bonus tracks Seznam skladeb: 01. The Five Bridges Suite i. Fantasia. 1st Bridge / 2nd Bridge (2:42) ii. Chorale. 3rd Bridge (3:27) iii. High Level Fugue. 4th Bridge (4:01) iv. Finale. 5th Bridge (7:59) 02. Intermezzo 'Karelia Suite' (9:01) 03. 'Pathetique' Symphony No. 6: 3rd Movement (9:20) 04. Country Pie / Brandenburg Concerto No. 6 (5:40) 05. One Of Those People (3:09) Total Time: (62:20) Bonus tracks on CD-release: 06. The Thoughts Of Emerlist Davjack (4:12) 07. Flower King Of Flies (3:36) 08. Bonnie K (3:19) 09. Diary Of An Empty Day (3:58) 10. America (6:06) Producer: The Nice Recorded Live at Fairfield Halls, Croydon, London, England, 17 October 1969 except 04 - live at Fillmore East, Manhattan, New York City, New York, December 20, 1969 and 05 - 1969 studio recording |
|
Skupina: Lee Jackson - Vocals, Guitars, Bass Brian Davidson - Drums, Percussion Keith Emerson - Keyboards, Hammond Organ, Piano Hosté: |
Nice Everything As Nice As Mother Makes It Vyšlo 1969, Immediate, IMSP 026 (UK) CD 1998, Castle Communications, ESM CD 645 (UK) with 2 bonus tracks CD 2003, Castle Music, CMQCD 792 (Europe) with 5 bonus tracks Seznam skladeb: 01. Azreal Revisited (5:56) 02. Hang On To A Dream (4:46) 03. Diary Of An Empty Day (4:00) 04. For Example (8:54) 05. Rondo '69' (7:55) * 06. She Belongs To Me (11:58)* Total Time: (43:29) Bonus tracks on 1998 Castle reissue: 07. Hang on to a Dream (Single A Side) (4:46) 08. Diary of an Empty Day (Single B-Side) (4:00) Bonus tracks on 2003 Castle reissue: 07. Hang Onto A Dream (Mono Single Mix) (4:46) 08. Diary Of An Empty Day (Mono Single Mix) (4:01) 09. St. Thomas (BBC Session Track) (2:35) 10. Pathetique Symphony 4th (Live) (10:34) # 11. Lt. Kije (The Troika)/Rondo (Live) (8:00) # * Recorded at New York Fillmore East # Recorded at Fairfields Hall, 1969 Recorded at Half Studio, Half Live recordings |
|
Skupina: Lee Jackson - Vocals, Guitars, Bass, Timpani Keith Emerson - Organ, Piano, Harpsichord, Keyboards, Lead (01-03) & Backing Vocals Brian Davidson - Drums, Bells, Timpani Hosté: Robert Stewart - Orchestral Arrangements & Conductor Malcolm Langstaff - Guitars (6.b) |
Ars Longa Vita Brevis Vyšlo 1968, Immediate, IMSP 020 (UK) CD 1998, Castle Communications, ESM CD 646 (UK) Remastered by Mike Brown with 2 bonus tracks Seznam skladeb: 01. Daddy Where Did I Come From (3:45) 02. Little Arabella (4:20) 03. Happy Freuds (3:27) 04. Intermezzo From The Karelia Suite) 05. Don Edito El Gruva (9:12) 06. Ars Longa Vita Brevis - Symphony For Group And Orchestra (19:53) a. Prelude b. 1st Movement Awakening c. 2nd Movement Realization d. 3rd Movement Acceptance "Brandenburger" e. 4th Movement Denial f. Coda-Extension To The Big Note Total Time (40:37) Bonus tracks on 1998 remaster: 07. Daddy, Where Did I Come From (Mono single mix) 08. Happy Freuds (Mono single mix) (3:27) Artwork: Gered Mankowitz (photo) |
|
Skupina: Lee Jackson - Lead Vocals, Bass, Guitars, Timpani David O'List - Guitars, Flute, Trumpet, Backing Vocals Keith Emerson - Organ, Harpsichord, Piano, Backing Vocals Brian Davidson - Drums, Timpani, Tubular Bells Hosté: Billy Nicholls - Harmony Vocals |
The Thoughts of Emerlist Davjack Vyšlo 1967, Immediate, IMSP 016 (UK) CD 2007, Repertoire Records, REP 4786 (Europe) Remastered, with 5 bonus tracks Seznam skladeb: 01. Flower King Of Flies (3:56) 02. The Thoughts Of Emerlist Davjack (2:47) 03. Bonnie K. (3:22) 04. Rondo (8:25) 05. War And Peace (5:13) 06. Tantalising Maggie (4:30) 07. Dawn (5:07) 08. Cry Of Eugene (4:30) Total Time: (37:50) Bonus tracks on 2007 remaster: 09. Thoughts Of Emerlist Davjack (Single Version) (2:48) 10. Azrial (Angel of Death) (3:44) 11. America (6:18) 12. Diamond Hard Blue Apples Of The Moon (2:47) 13. America (US-Single Edit) (3:55) Produced: Emerlist Davjack Artwork: Derek Burton with Gered Mankowitz (photo) |
 Skupina: Keith Emerson - Keyboards, Vocals Brian Davidson - Drums and Percussion Lee Jackson - Vocals, Guitars and Bass David O'List - Guitars (1 01-14) and Backing Vocals Hosté: |
Diamond Hard Blue Apples Of The Moon Vyšlo 24. srpna 2010, Micro Werks Seznam skladeb: Disc 1 The Quartet 01. She Belongs To Me (5:39) 02. Flower King Of Flies (4:15) 03. Sombrero Sam (7:29) 04. You Keep Me Hanging On (6:35) 05. The Thoughts Of Emerlist Davjack (3:05) 06. Brandenburger (3:48) 07. Diamond Hard Blue Apples Of The Moon (2:54) 08. Ars Longa Vita Brevis (2nd Movement) (7:59) 09. Aries (5:19) 10. Lumpy Gravy (2:12) 11. Little Arabella (4:17) 12. Happy Freuds (3:22) 13. Get To You (7:59) 14. America (4:12) Disc 2 The Trio 01. Introduction (0:51) 02. I'm Not One Of Those People (3:11) 03. Azrael Revisted (5:05) 04. Blue For The Prairies (4:17) 05. Diary Of An Empty Day (& Top Gear Signature) (3:38) 06. For Example (9:11) 07. St Thomas (With Special Guest Roy Harper) (2:17) 08. Intermezzo Karelia Suite (8:52) 09. Hang On To A Dream (7:22) 10. Country Pie Brandenburg Concerto No 6 (6:33) Total Time: (120:22) Compilation Producer: David Skye Remastered: Randy Wine Artwork – William Stout Liner Notes – Jim Allen |
|
"Diamond Hard Blue Apples Of The Moon" je 2CD set sestávající se z živých nahrávek z koncertů z let 1967-1970,
TV a rozhlasových vystoupení a prvního úplného přehledu o živé historii The Nice, který popisuje celou kariéru
a všechny skladby byly nově remasterovány. První CD "The Quartet" dokumentuje fázi kvarteta kapely a představuje
předělávku Dylanovy písně "She Belongs To Me", acid-fantasy lyricismus "Flower King of Flies", překvapivě nikdy
nezaznamenané covery od The Byrds "Get To You" a "Lumpy Gravy" od Franka Zappy a kapely největší hitparádové
singly silně radikální znovuobjevení Bernsteinovy "America". Druhý disk - "The Trio" dokumentuje hudbu kapely
v triu (bez sólového kytaristy), kde se Emerson objevuje jako frontman vypuštěn z řetězů zejména při skladbách
ELP "Intermezzo Karelia Suite" a "Pathetique", sborové aranže u Tim Hardinova "Hang On A Dream",
jazzová klasika "St Thomas" od Sonic Rollins, která je poněkud promyšlená, Dave Brubeckovo "Rondo",
představující překvapivého hosta, proslulého britského troubadoura a vokalistu Roy Harpera a ambiciózní suitu
"Five Bridges Suite". Kresbu přebalu navrhl ilustrátor William Stout, mezinárodně známý jako jeden z prvních
autorů přebalu rock´n'rollových bootlegů. | |
 Skupina: Keith Emerson - Hammond Organ, Grand Piano, Vocals, Percussion Brian Davison - Drums, Percussion Lee Jackson - Vocals, Bass Guitars Hosté: |
Live at the Fillmore East December 1969 Vyšlo 2009, EMI Music/Virgin/Charisma, 5099969314322, 6931432 (Europe) Seznam skladeb: 01. Rondo (6:29) 02. Ars Longa Vita Brevis (13:25) 03. Little Arabella (6:14) 04. She Belongs To Me (13:18) 05. Country Pie (5:52) 06. Five Bridges Suite (13:40) 07. Hang On To A Dream (7:30) 08. Intermezzo: Karelia Suite (12:24) 09. America (7:24) 10. War And Peace (5:20) Total Time: (91:36) |
 Skupina: Keith Emerson – Keyboards Lee Jackson – Bass, Vocals (01-07,12-13) Brian Davison – Drums (01-07, 12-13) Hosté: Dave Kilminster – Guitars, Vocals (01-07,10-13) Phil Williams – Bass (10-13) Pete Riley – Drums (10-13) |
Vivacitas - Live At Glasgow 2002 Vyšlo 2003, Sanctuary Records, SANTD208 (UK/Europe) Seznam skladeb: 01. America / Rondo (11:13) 02. Little Arabella (4:57) 03. She Belongs To Me (6:21) 04. The Cry Of Eugene (5:02) 05. Hang On To A Dream (10:30) 06. Country Pie (5:57) 07. Karelia Suite (7:58) 08. A Blade Of Grass (2:11) 09. A Cajun Alley (4:11) 10. Tarkus (21:00) 11. Hoe Down (5:06) 12. Fanfare For The Common Man (7:55) 13. Honky Tonk Blues (6:05) 14. Keith Emerson And The Nice - Interview With Chris Welch 2001 (22:27) Total Time: (53:34) |
 Skupina: Lee Jackson - Bass, Vocals Brian Davison - Drums (04-19) Keith Emerson - Keyboards Ian Hague - Drums(01-03) David O'List - Guitars (01-12) Hosté: |
BBC Sessions Vyšlo 26. únotra 2008/2002, Castle Music, CMFCD 457 Seznam skladeb: 22/10/67 TOP GEAR 01. Flower King of Flies (0:54) 02. Sombero Sam (3:36) 03. Rondo (1:32) 16/6/68 TOP GEAR 04. Get to You (3:44) 05. The Diamond Hard Blue Apples of the Moon (2:59) 06. Brandenburger (3:53) 07. Little Arabelle (& Sorcery) (3:42) 25/8/68 TOP GEAR 08. America (6:41) a. America b. Second Amendment 09. Lumpy Gravy (2:18) 10. Aries (5:29) 11. Ars Longa Vita Brevis (8:00) 29/8/68 POP NORTH 12. Little Arabella (4:20) 1/12/68 TOP GEAR 13. Happy Freuds (3:26) 14. Brandenburger (1:43) 15. Intermezzo From The Korelia Suite (7:37) 20/4/69 TOP GEAR 16. I'm Not One of Those People (3:16) 17. Azael Revisited (8:08) 18. Blues For The Praires (4:20) 19. Diary of an Empty Day (& Top Gear Signature) (3:41) Total Time: (53:34) |
 Skupina: Keith Emerson - Organ, Piano, Vocals Davy O'List - Guitars, Vocals Lee Jackson - Bass, Guitars, Vocals Brian Davison - Drums Hosté: |
The Swedish Radio Sessions Vyšlo 2001, Castle Music, CMRCD349 (UK) Seznam skladeb: 01. She Belongs To Me (5:42) 02. Flower King Of Flies (4:11) 03. Sombrero Sam (7:17) 04. You Keep Me Hanging On (6:28) 05. The Thoughts Of Emerlist Davjack (2:51) 06. Rondo (12:13) Total Time: (38:42) Recorded live at Konserthuset, Stockholm, Sweden on 14th December 1967 |
 Skupina: Keith Emerson - Organ, Piano, Vocals Brian Davison - Drums Lee Jackson - Bass, Guitars, Vocals Davy O'List - Guitars, Vocals Hosté: |
America – The BBC Sessions Vyšlo 1996, Seznam skladeb: 01. Azrial (Angel Of Death) (Davjack) (3:44) 02. America (Bernstein, Sondheim) (6:17) 03. The Diamond Hard Apples Of The Moon (Davjack) (2:47) 04. The Thoughts Of Emerlist Davjack (Davjack) (2:47) 05. Rondo (Emerlist Davjack) (8:21) 06. The Cry Of Eugene (Davjack) (4:34) 07. Dawn (Davidson, Emerson, Jackson) (5:16) 08. War And Peace (Emerlist Davjack) (5:13) 09. Daddy, Where Did I Come From (Emerson, Jackson) (3:41) 10. Little Arabella (Emerson, Jackson) (4:16) Total Time: (53:34) Recorded at BBC Recorded October 22, 1967 (11), August 4, 1968 (08), August 25, 1968 (01,12,14), December 1, 1968 (09,10), April 20, 1969 (02,03,13), June 8, 1969 (04,05), April 6, 1970 (06,07) Producer: Aidan Day (08), Bernie Andrews (01-03,06,07,09-14), John Walters (04,05) Engineer: Allen Harris (01-03,09,10,12-14), Bob Conduct (02,03,09,10,13), Nick Gomm (06,07), Pete Ritzema (11), Tony Wilson (04,05), Unknown Artist (08) Design [Cover]: T. Pankratz D&A Photography: Pan-Foto |
|
Skupina: Lee Jackson - Vocals, Guitars, Bass Keith Emerson - Keyboards Brian Davidson - Drums, Percussion Hosté: |
Elegy Vyšlo 1971, Charisma, CAS 1030 (UK) CD 1990, Virgin, CASCD 1030 (Europe) - remastered by Dave Turner & Harris Greenfield with 6 bonus tracks taken from 1972 compilation Autumn '67 - Spring '68 CD 2009, Virgin, CASCDR 1030 (Europe) - remastered by Dave Turner & Harris Greenfield with 2 bonus tracks from BBC Radio 1's "Sounds of the Seventies" recordings Seznam skladeb: 01. Hang On To A Dream (12:43) * 02. My Back Pages (9:12) 03. 3rd Movement Pathetique (7:05) 04. America 2nd Amendment (Live) (10:27) * Total Time: (39:27) Bonus tracks on 1990 remaster: 05. Diamond-Hard Blue Apples Of The Moon (2:46) 06. Dawn (5:05) 07. Tantalising Maggie (4:19) 08. Cry Of Eugene (4:30) 09. Daddy Where Did I Come From (2:46) 10. Azirial (3:46) Bonus tracks on 2009 reissue: 05. Country Pie (4:57) 06. Pathetique (Symphony No. 6, 3rd Movement) (6:59) * Recorded Live At Filmore East, New York Artwork: Hipgnosis |
|
|
  
     |
|
|
Oficiální stránky:(nejsou) http://thenice.org.uk/ https://www.keithemerson.com/ https://peel.fandom.com/wiki/Nice |
 |
|
mbrezny@centrum.cz© ...a vzkaz autorovi!© |
Poslední aktualizace: 2.6.2020