Manfred Mann's Earth Band je anglická jazz-rocková skupina, kterou založil jihoafrický hudebník Manfred Mann v roce 1971 po rozpadu dřívější Mannovy popově zaměřenější skupiny Manfred Mann. jedná se o jednou z nejvíce fascinujících a hudebně neprodyšných skupin v Britské invazi. Mezi jejich hity patří coververze skladeb Bruce Springsteena "For You", slavná "Blinded By The Light" a "Spirit In The Night". Po zformování v roce 1971 a s krátkou pauzou na přelomu 80. a 90. let, skupina Earth pokračuje ve vystupování a turné až do roku 2024. U zrodu původní skupiny stál Manfred Mann, hráč na klávesy s jazzovými kořeny, rodák z jihoafrického Johannesburgu. Mann vystudoval klasickou hudbu na Witwatersrand University, k jeho velkým vzorům patřili John Coltrane, Miles Davis, Cannonball Adderley, Ornette Coleman, Bill Evans a Dave Brubeck. V roce 1961 se Mann odstěhoval do Anglie, kde se živil coby jazzový klavírista a učitel hudby. Brzy se od jazzu začal přiklánět k rhythm and blues a spolu s perkusionistou Mikem Huggem založil Mann Hugg Blues Brothers, úspěšně se prosazující na londýnské klubové scéně. V roce 1962 se k Mann Hugg Blues Brothers přidává zpěvák Paul Jones a počátkem roku vystupují již jako pětičlenná skupina ve složení Manfred Mann (klávesy), Mike Hugg (perkuse), Mike Vickers (kytara, saxofon, flétna), Paul Jones (zpěv) a Dave Richmond (baskytara). Na základě rozhodnutí producenta Johna Burgesse si zkrátili jméno na Manfred Mann, i když samotný Mann byl proti. V roce 1963 se skupina dostala do pozornosti producenta Johna Burgesse na His Master’s Voice Records. Ascot byl jejich americký distributor. Burgess začal pomalu spolupracovat se skupinou "Mann-Hugg" a z tohoto spojení vzešlo několik singlů, které byly středně úspěšné ve Velké Británii, ale nikam v USA se nedostaly. Některé z prvních Manfredových His Master’s Voice singlů zahrnovaly tituly jako "Why Should We Not", "Hubble Bubble Toil And Trouble" a "Cock A Hoop". Tehdy se manažer Kenneth Pitt někde zapletl s Manfredem Mannem. Pitt byl jedním z těch pestrých manažerů British Invasion ve stylu Briana Epsteina, Tonyho Strattona-Smitha, Larryho Page, Simona Napier-Bella nebo Kita Lamberta. Celkové nápady Kennetha Pitta ohledně konceptu a prezentace Manfreda Manna jako této oboustranné bohémské hudební skupiny byly velmi kreativní a zajímavé. Pitt začal pracovat na formování Manfreda Manna pro velký úspěch ve Velké Británii, Evropě a Severní Americe. Mike Hugg ("Hugg" v Mann-Hugg) v rozhovoru v 90. letech řekl, že Pitt byl skutečně odpovědný za celou image skupiny Manfreda Manna od vousů Abe Lincolna, černých plastových rámů brýlí, odpovídajících obleků a uniforem. V roce 1964 vyšlo několik dalších singlů. Manfred Mann absolvovali tříměsíční pobyt v The Marquee Club na Wardour Street v Londýně. Tam je spatřil Bob Dylan a pěl na ně samou chválu. První dva singly Manfred Mann se neprosazují, první větší úspěch přináší kapela znělka pro hudební pořad "Ready, Steady, Go". Skladba s názvem "5-4-3-2-1" se dostala na páté místo britské hitparády a usnadnila cestu ke komerčnímu úspěchu dalším dvěma singlům. V červenci 1964 měli hitový singl, který začal stoupat do hitparád v Severní Americe. To byl neodolatelný cover od The Exciter "Do Wah Diddy Diddy." V USA se dostal na jedničku a Manfred Mann byl hvězdami v Americe. Další cover verze "Sha La La" od The Shirelle se stala jedničkou v říjnu 1964. Ještě předtím opouští MM Richmond a střídá jej Tom McGuinness. Koncem jara 1964 se sestava Manfreda Manna vyvinula v Paul Jones (zpěv a harmonika), Manfred Mann (varhany a klavír), Mike Vickers (sólová kytara, saxofon a flétna), Tom McGuiness (baskytara), Mike Hugg (bicí a vibrafon). V létě 1964 a 1965 vystupovali každou neděli večer v Blackpool Pier. Manfred Mann podnikli krátké americké turné v říjnu 1964. Koncerty byly úspěšné, ale členové skupiny se rozhodli, že Amerika je ve srovnání s britskými ostrovy tak gigantická, že by mohli zkrachovat ve snaze pokrýt dopravu a motely na tak obrovské vzdálenosti. Mohli by promarnit tolik času a peněz, že by mohli ztratit to, co měli ze své hrstky singlů v USA i ve Velké Británii. Turné trvalo pouhé tři týdny. Manfred Mann se museli dočasně vzdát svého amerického trhu. V letech 1964 až 1966 kapela pokračovala také v nahrávání popových singlů a na svých LP deskách se věnovala soulu a R&B s občasnou odbočkou k jazzu či Bobu Dylanovi. Debutové album "The Five Faces Of Manfred Mann" z roku 1964 příneslo cover verze písní Cannonball Adderleyho, Ike & Tiny Turnerových, Muddy Waterse, Willieho Dixona a Howlin' Wolfa, ale také originální blues z dílny dvojice Mann-Jones s názvem "What Are You Gonna Do". Skupina se objevila na ABC-TV Shindig nejméně třikrát, v letech 1964 a 1965. Skupina byla také uvedena v živém vystoupení "Shindig Goes To" z roku 1965. Tato londýnská show přinesla úžasnou verzi Dylanovy "If You Gotta Go, Go Now". V roce 1965 pokračovali a vytvořili filmový soundtrack s názvem "Pretty Flamingo", který byl pro ně ve Velké Británii velkým hitem. I přes některé úspěchy, která skupina sklízela na evropské scéně, nikdy se jí nepodařilo koncertně prosadit ve Spojených státech. Možná i proto patřila k jedněm z mála beatových kapel 60. let, která navštívila některou ze zemí tehdejších východního bloku. Pamětníci si ještě možná vybaví pražský koncert Mnamfreada Manna, který se odehrál v roce 1965. Přes úspěchy, které hudebníci kolem Manfreda Manna sklízeli, nevládla ve skupině úplně ideální atmosféra. Někteří z jejích členů se cítili být přehlížení a toužili prosadit se samostatně. Prvním, který se vydal na sólovou kariéru, byl koncem roku 1965 Mike Vickers, aby mohl pracovat na TV a filmových soundtracích, dalším pak byl zpěvák Paul Jones, který se rozhodl pokračovat jako člen Manfreda Mann, dokud nenajdou náhradu. Manfred Mann navštívili jako vůbec první špičková západní rocková skupina bývalé Československo. Koncert se konal 11. října 1965 v rámci Jazzových dnů na pražském Výstavišti v Průmyslovém paláci. Poté vystoupilui ještě v Bratislavě a Uherském Hradišti, kde byla jejich předkapelou místní Bodláci. Pražský koncert byl poznamenán konflikty mezi fanoušky a dohlížejícími příslušníky Veřejné bezpečnosti (policie). Manfred Mann na to vzpomínal: "Bylo to hrozné hrát v tak chladné atmosféře, kde se publikum bálo. Chtěli si užít koncert, ale zároveň byli vystrašení. Když jsem žil v Jižní Africe, tak jsem byl komunistou, ale návštěva Československa mě velmi odradila od jakéhokoliv takového názoru. Byla to přímá totalita, fašismus nebo jak to nazvat, bylo to zkrátka hrozné." Nicméně nadšené publikum po koncertě po sále rozházelo židle a diváky nakonec rozháněla Veřejná bezpečnost po celé Letné. Manfred Mann poté výrazně ovlivnili hudební projev i pódiovou stylizaci tehdejších československých skupin. (Pozn. Manfred Mann, jehož skupina od té doby několikrát změnila obsazení a jméno si v dubnu 2015 zahrála v Lucerna Music Baru.) Jejich nesinglové albové střihy byly většinou jazzové, soulové a R&B coververze, nikoli popové melodie. V květnu 1966 se vrátili na první místo britské hitparády s vznešenou skladbou "Pretty Flamingo", která se v Americe umístila na 29. místě. Jak se ukázalo, byl to poslední velký hit, na kterém se objevil Paul Jones. Když Jones opustil kapelu v roce 1966, aby se mohl věnovat sólové kariéře, skupina začala hledat nového basistu a zpěváka. Proběhly některé konkurzy na zpěváka, Wayne Fontana a Rod Stewart to také vyzkoušeli. Nakonec byl Jones nahrazen v červnu 1966 bývalým zpěvákem Band Of Angels Mikem D'Abo, který vyhrál závěrečný konkurz před Rodem Stewartem. D'Abo byl vysoký jako Paul Jones a nejasně zněl a vypadal jako jeho předchůdce. Přesto byl velkým talentem. D'Abo se nesnažil být klonem Paula Jonese, navíc byl výborným textařem. Mike Vickers předtím odešel za lukrativní kariérou TV skladatele a k jádru kapely, které tvořili Mann, McGuinness a Hugg, se přidal na několik týdnů na začátku roku 1966 baskytarista Jack Bruce, budoucím členem Cream, což umožnilo Tomovi McGuinnessovi přejít na sólovou kytaru. Bruce však na jaře 1966 odešel. Hledáiní nového basisty ji pak trvalo několik dalších měsíců. Dočasné období kapely bez zpěváka využili členové k vydání EP "Instrumental Asylum", obsahujícím instrumentální verze hitů "Satisfaction", "I Got You Babe" a "Still I'm Sad". Tou dobou také končí kapele smlouva s nahrávací společností EMI, která se obává, jak si Mann poradí bez Paula Jonese. Novou volbou za basistu byl Klaus Voorman, který byl starým hamburským kámošem The Beatles. Klaus také navrhl obal alba "The Beatles Revolver" a byl členem liverpoolské skupiny Paddy, Klaus and Gibson. Voorman byl ideálním novým baskytaristou Manfreda Manna. Tom McGuiness hrál na sólovou kytaru pro skupinu na začátku roku 1962 a byl zpět na sólové kytaře s Brucem v kapele a později s Voormanem jako novým baskytaristou. Novou sestava tvořili Mike D'Abo (zpěv), Manfred Mann (klavír a varhany), Mike Hugg (bicí), Tom McGuiness (sólová kytara) a Klaus Voorman (baskytara). Později byli do sestavy přidáni Henry Lowther (trubka) a Lyn Dobson (saxofon). Novou smlouvu skupina podepsala se společností Fontana Records. Skupina šla do studia a nahrála nový singl. Byl to velmi dobrý cover od Boba Dylana "Just Like A Woman" s vynikající "I Want To Be Rich" na straně B, kterou napsal Mike Hugg. Na začátku roku 1966 Manfred Mann změnili label a odešli od His Master’s Voice k Fontana. D'Aboův debut "Just Like A Woman" se skupinou byl dalším hitem, jejich první pro label Fontana. Úžasně dobře zapadl do skupiny a překvapil mnoho kritiků tím, že zachoval jejich hitovou formuli navzdory odchodu charismatického Jonese. Prosadily se ale další dva singly "Semi-Detached Suburban Mr. Jones" a "Ha! Ha! Said The Clown", když se staly impozantními Top 5 hity v Británii, ale v USA zůstaly převážně bez povšimnutí. V říjnu roku 1966 vyšlo album "As Is", na kterém jsou organicky skloubeny prvky jazzu, soulu i blues. Manfred Mann udělali čtyřpísňový set s krátkým rozhovorem v listopadu 1966 v show Beat Beat Beat, kterou pořádal německy mluvící americký DJ Mal Sondock. Rok 1967 ale není pro Manfred Mann příliš úspěšný, další rok však přinesl dvě nová alba, a to soundtrack k filmu "Up the Junction" (únor 1968) a "Mighty Garvey!" (červen 1968). Spolu s americkou kapelou The Byrds byla skupina obecně považována za nejlepší interprety materiálu Boba Dylana, což je názor podporovaný samotným skladatelem. Tento názor byl potvrzen v roce 1968, kdy Manfred Mann zaznamenal jejich třetí hit číslo jedna s nápadným čtením jeho "Mighty Quinn", jejich jediného singlu v USA Top 10. Zatímco následovníci kapely se sotva mohli dostat do národních žebříčků rekordů ve Státech, 60. léta zakončili přívalem Top 10 hitů v Anglii. Dva poslední singly Manfred Mann "Ragamuffin Man" a „Fox On The Run" byly vydány v roce 1969 a byly poslední na labelu Fontana, než se vzdali své popové koruny ve prospěch těžšího přístupu. Tím se ale přiblížila ke svému konci existence skupiny Manfred Mann. Skupina se vrátila do Ameriky na turné v roce 1968. V roce 1969 kapelu opustil zpěvák D'Abo a Manfred Mann v témže roce skupinu rozpustil. Mike Hugg v nedávné minulosti stál na čele různých kapel, včetně "Hugg". Několik bývalých členů Manfred Mann bylo aktivních v "The Blues Band" během punk rockových let 1976-1982. D'Abo se dále objevil v amerických produkcích Jesus Christ Superstar a Evita a později se stal hudebníkem, skladatelem a rozhlasovým moderátorem BBC. Po zániku kapely Mann pokračoval ve skládání reklamních znělek. Zároveň pokračoval v práci ve skupinovém formátu. Zpočátku založil Manfred Mann Chapter Three, experimentální skupinu ve stylu jazz-rock fusion, kterou lze místy srovnat i se slavnějšími Colosseum. I když se jedná o hudbu zajímavou, nedaří se jí prosadit komerčně. Kapela vydala dvě desky "Manfred Mann Chapter Three - Volume One" (1969) a "Manfred Mann Chapter Three - Volume Two" (1970), koncertovali v Americe a zahráli si i na Fillmore East v New Yorku. Pocit, že Chapter Three trpěla příliš mnoha vlastními pravidly, frustrovaný tím, že většinou hraje pouze skladby Mike Hugga, a že to není ekonomicky proveditelný podnik (kvůli počtu zúčastněných hudebníků), to vše byly důvody pro zformování nové skupiny, která byla otevřená písním zvenčí (jako Mannovy dřívější skupiny) a rozvíjela se díky odlišnému hudebnímu zázemí jejích členů oproti striktnímu hudebnímu konceptu. Po rozpadu Manfred Mann Chapter Three se Mann vydal na sólovou dráhu zpět k hudebnímu mainstreamu pod vlastním jménem, ale už během roku 1971 si uvědomil, že vlastně má kapelu, kterou pojmenoval Manfred Mann's Earth Band, jež se odklonila od jeho předchozí tvorby a zaměřila se na progresivní rockový zvuk, obsahující prvky jazzu a blues spolu s Mannovou charakteristickou hrou na klávesy. Manfred Mann’s Earth Band fungovala jako kvarteto. Původní sestavu tvořili Mick Rogers (kytara a zpěv), Manfred Mann (klávesy, syntezátor Minimoog a zpěv), Colin Pattenden (baskytara) a Chris Slade (bicí a zpěv). Členství v Earth Band bylo relativně neformální. Mick Rogers původně vykonával sólovou kytaru a hlavní vokální povinnosti, než byl nahrazen zpěvákem Chrisem Thompsonem a Davem Flettem na kytaru. Bubenické povinnosti plnil Chris Slade, který měl být později členem AC/DC a Asia v jeho dlouhé a pestré kariéře, kterou by se snad dalo shrnout tak, že byl propuštěn z AC/DC, přestože byl podle zbytku kapely, nejlepším muzikantem v kapele. Podobně technicky zdatný baskytarista Colin Pattenden se po odchodu z kapely Earth Band stal zvukovým konzultantem, který vedl vlastní firmu navrhující a instalující zvukové systémy. Na Earth Band bylo mnoho potenciálně úspěšného, ale protiklad přístupu kapely a Mannův perfekcionismus znamenaly, že alba často vycházela s různými seznamy skladeb v různých oblastech nebo v alternativních verzích. Hudebně byl The Earth Band z popové perspektivy téměř záměrně opačný, ale kombinoval stylový přístup progresivního rocku s Mannovým bystrým sluchem pro melodii. Mannův zájem o anglickou vážnou hudbu 20. století jej přiměl znovu vytvořit Gustav Holst's Planets Suite, sbírající nepravděpodobný britský hit s verzí hnutí "Jupiter" s přidanými slovy a nazvaným "Joybringer". Nakopnutá formace si odbyla koncertní premiéru 22. dubna 1971 v římském Piper Clubu, kdy už měla za sebou i první nahrávací sessions a před sebou cestu do Austrálie, kde se ještě jako Chapter Three představili po boku Free, Deep Purple a střídajících se domácích nadějí Pirana a Spectrum. Od protinožců se ale vrátili předčasně poté, co v Melbourne někdo frontmanovi vyhrožoval smrtí. Kvarteto vydalo svůj první singl, cover Boba Dylana "Please, Mrs. Henry" v roce 1971, který byl jednoduše uveden pod jménem Manfred Mann. Debutové album "Stepping Sideways" bylo nahráno, ale nebylo vydáno, protože styl kapely rychle dozrával a skupina cítila, že již není reprezentativní pro jejich živé vystoupení. Z připraveného materiálu nakonec vzešla jen trojice singlů a na první album si našla cestu pouze pětice porůznu upravených skladeb. Několik zkušebních výlisků se přesto dostalo mezi fanoušky. První vystoupení skupiny na BBC, když se ještě jmenovali Manfred Mann, se odehrálo 23. června 1971, kdy nahráli tři skladby pro program Davea Lee Travise: „Living Without You“, „Big Betty“ a „Mighty Quinn“. V srpnu 1971 si v Paříži střihli debut v TV a krátké britské turné odstartovala ještě pod názem Manfred Mann. Teprve při zpáteční cestě z Headland Festivalu v irském Dublinu 11. září 1971 navrhl Chris Slade přejmenování na Earth Band, jež vstoupilo definitivně v platnost 1. prosince 1971. Manfred Mann sice navrhl název obsahující slovo "band" (který se téměř rýmuje s "Mann"), po zvážení takových spojení jako "Arm Band", "Head Band" a "Elastic Band", Chris Slade navrhl "Earth Band", což je dvojiho významu související s původně přímočarým hudebním stylem kapely a ekologickým hnutím probíhajícím v té době. Jejich druhý singl, píseň Randy Newmana "Living Without You", byl stále připisován Manfred Mann v Evropě, ale již Manfred Mann's Earth Band v USA, kde se skladba stala menším hitem v hitparádě. Na dvou nezmapovaných singlových vydáních ve Spojeném království v letech 1972/73 byla skupina uvedena jednoduše jako Earth Band, ale už od roku 1972 byl název skupiny používaný na všech vydáních Manfred Mann's Earth Band. Členství v Earth Bandu bylo stabilní v letech 1971 až 1976, během této doby vydali svých prvních šest alb. Dne 10. ledna 1972 skupina předvedla krátký živý set na BBC s písněmi "Meat" a "Mighty Quinn". Eponymní debutové studiové album "Manfred Mann's Earth Band" bylo vydáno 24. ledna 1972 u Polydor Records ve Spojených státech, kde se prodávalo skromně a na šest týdnů se umístilo v žebříčku Billboard 200, když 18. března 1972 dosáhlo vrcholu na #138 místě. V Evropě se eponymní album prodávalo o měsíc později než ve Státech, kde se mu vedlo mnohem líp u kritiky než posluchačstva. Singl "Living Without You" strávil sedm týdnů v žebříčku Billboard Hot 100 a 8. dubna dosáhl čísla #69. Ve Spojeném království bylo album vydáno 18. února u Philips Records, ale s daleko nižším prodejem. Album se setkalo s pozitivními recenzemi od amerických kritiků. Časopis Ramparts nazval album oddechem od "nadměrně abstrahovaného psychedelického/hard rocku" té doby a také výjimečně znějící nahrávkou, která se ukázala být "mezníkem v asimilaci nové technologie do rocku, aniž by se poddala jakémukoli impulsu udělat z toho pouhý trik". Henry Edwards z High Fidelity řekl, že Earth Band se v "British Blues Invasion of the Seventies" ukázal jako mnohem lepší než ostatní akty tím, že projevili oddanost hudbě, spíše než aby vystavovali své individuální schopnosti. Druhé album pod názvem "Glorified Magnified" bylo vydáno v roce 1972. Produkovali je Manfred Mann a Dave Hadfield (kromě „It's All Over...“ od Manfreda Manna a Toma McGuinnesse) v Maximum Sound Studios v Londýně v roce 1972. Přebalu druhé desky z konce září vévodí nápadné logo souboru z designérské dílny Bloomsbury Group na bílém pozadí, ve Státech pak s černým, poprvé bylo zobrazeno ikonické logo kapely, které se poté objevilo na přebalech většiny budoucích alb kapely. V historii Earth Band se jedná o jediný titul s naprostou převahou vlastní tvorby, celkem 8 skladeb, kterou se prostřednictvím BBC dařilo propagovat i v rádiu v programech Sounds of the 70’s, Top Gear nebo v televizi. V pořadu The Old Grey Whistle Test už na jaře 1972 zazněla přímočará "Our Friend George" se singlovou vegetariánskou hymnou "Meat". Strhující atmosférickou instrumentálka dala albu název. Třetím albemm skupiny Manfred Mann's Earth Band je album "Messin'" vydané v roce 1973. Produkoval je Manfred Mann a zvučil John Edwards v Maximum Sound Studios v Londýně v roce 1973. Titulní píseň k "Messin'" z roku 1973 napsal Mike Hugg a původně ji nahráli Chapter Three na jejich nevydaném třetím albu. Skladba "Buddah" se také objevila na rozpočtovém vzorovém dvojalbu Vertigo "Suck It And See", spolu se skladbami tehdejších kolegů z labelu Kraftwerk, Jade Warrior a Sensational Alex Harvey Band, mezi ostatními. K propagaci jejich alba "Messin'" provedli další vystoupení BBC pro "Pete Drummond's Sequence" dne 3. dubna 1973, kde předvedli "Dealer", "Glorified Magnified", "Messin'", "Get Your Rocks Off" a "Cloudy Eyes". Pro vydání ve Spojených státech bylo album přejmenováno Polydorem na "Get Your Rocks Off". Znamenitá předělávka australského hitu "Black And Blue" ryzích bluesrockerů Chain, která připomíná otrokářskou minulost země, byla označena za nevhodnou pro americký trh a nahradil ji plytký cover "Pretty Good" country/folk od Johna Prineho. Naštěstí pro textovou nezávadnost prošla čarokrásná Mannova instrumentálka "Cloudy Eyes". Obě skladby byly zahrnuty do remasterovaného znovuvydání z roku 1998. Pod tímto názvem se album jen stěží dostalo do amerického žebříčku Billboard 200, v žebříčcích strávilo pouhé dva týdny a 30. června 1973 dosáhlo vrcholu na 196. místě. Čtvrté studiové album kapely "Solar Fire" bylo vydáno v roce 1973 a bylo jedním z jejich prvních s vesmírnými a sci-fi tématy, podobně jako singly "Launching Place" z "The Good Earth" z roku 1974 a "Starbird" z "The Roaring Silence" z roku 1976. Strávilo 15 týdnů v žebříčku Billboard 200 a 11. května 1974 dosáhlo vrcholu na 96. místě. Původně se mělo jednat o úplnou adaptaci "The Planets suite", ale dědic Gustava Holsta, který předtím dal svolení k adaptaci "Jupiter, the Bringer of Jollity" v hitu "Joybringer", to nedovolil, a tak kapela natočila své vlastní "kosmické" album s převážně originálními tématy, i když nejznámější skladbou je skvěle přepracovaná skladba Boba Dylana "Father Of Day, Father Of Night", která je v live setu Earth Bandu dodnes a zůstává populární písní v rockových rádiích. Skladba "Pluto The Dog" (podle Disneyho postavy) a dvoudílná "Saturn, Lord Of The Ring/Mercury, The Winged Messenger" jsou instrumentální a "Earth The Circle Part 2" obsahuje pouze dvě řady zpívaných vokálů. Album je často považováno za vrchol rané sestavy Earth Band a pro mnoho progresivních rockových recenzentů za vrchol Mannovy kariéry obecně. Rok strávený převážně hraním v Americe přinesl kapele následující skvělou desku. Další, již páté studiové album "The Good Earth", vydala skupina Manfred Mann's Earth Band v roce 1974. Jeho úvodní písní je cover verze "Give Me The Good Earth", kterou napsal Gary Wright a byla vydána na jeho sólovém albu "Footprint" z roku 1971, zatímco skladby "Launching Place" a "I'll Be Gone" byly původně od australské progresivní rockové skupiny Spectrum. První majitelé každé kopie "The Good Earth" měli nárok na práva na 1 čtvereční stopu země nacházející se v Llanerchyrfa v hrabství Brecon ve Walesu. Součástí vnitřního přebalu byl kupon, který bylo nutné zaslat k registraci. To bylo součástí propagačních aktivit spojených s albem, které mělo ekologické inspirace, což je v Mannově hudbě opakující se téma i pozdějších let. Nešlo vůbec o žádný podvod a registrovaly se tisíce fanoušků. Registrace mohla být provedena do 31. prosince 1975 nebo dříve. Album bylo tři týdny v americkém žebříčku Billboard 200 a 7. prosince 1974 dosáhlo vrcholu na 157. místě. "Nightingales & Bombers" je šesté studiové album vydané Manfred Mann's Earth Band v roce 1975. Název tohoto alba byl inspirován nahrávkou pořízenou v Surrey v Anglii během druhé světové války ornitologem, který měl v úmyslu natočit slavíky a náhodou zaznamenal také zvuk bombardérů RAF na cestě k útoku na Mannheim v Německu. Nahrávku pořídil 19. května 1942 zvukař pro BBC. Při tomto náletu bylo odesláno 197 letadel a 12 bylo ztraceno. Nahrávka byla poté začleněna do "As Above, So Below". Vydařená studiová tečka za nejslavnější érou Earth Bandu ani nedávala tušit, že se blíží její konec. Manfred Mann informoval: "Cítili jsme, že se naše cesty za chvíli rozejdou. Dokončování alba bylo jako tápání ve tmě". Americká verze alba obsahuje "Quit Your Low Down Ways" jako druhou skladbu na druhé straně, která nebyla součástí původního britského alba. Tato píseň byla nahrána na příkaz amerického vydavatelství, které se obávalo, že album neobsahuje dostatek písní s vokály. Na původním britském LP je totiž každá druhá skladba instrumentální, kromě jedné slabě slyšené věty v titulní skladbě a některé doprovodné vokály na "As Above So Below", která je sestříhaná z jam session, kterou skupina odehrála uprostřed 16-minutové živé verze "Mighty Quinn", nahrané v Marquee v Londýně 18. prosince 1973. Tato nahrávka byla poté předabována již výše zmíněnými zvukovými efekty, jako jsou zmínění slavíci a bombardéry a obrácené ženské vokály. Zatímco se tedy první polovina 70. let nesla ve znamení příkladné personální stability souboru, v jejich druhé pětiletce se v Band dveře s měmnícími se členy netrhly. Fluktuační spirálu svým odchodem roztočil Rogers, na jehož post byla přijata dvojice kytaristů, David Flett a Chris Thompson, který převzal i roli sólového zpěváka. Obrozená sestava nejdřív podnikla sérii “zkušebních” koncertů, na nichž ani nebyla prezentována jako Earth Band, už na podzim 1975 ale vyrazili na další americké turné a po Novém roce zamířili do domovského nahrávacího studia Workhouse, kde vznikala i trojice předchozích titulů. Netrpělivě očekávané album bylo k mání uprostřed léta a předložený výsledek předčil všechna očekávání. Následující sedmé studiové album "The Roaring Silence" anglické rockové kapely Manfred Mann's Earth Band vyšlo 27. srpna 1976 u Bronze Records ve Velké Británii a u Warner Bros. Records v USA. Album přineslo mistrovské dílo, v němž do sebe všechno zapadá jako na nejslavnější kostce světa, a na obou březích Atlantiku se vyšplhalo na 10. místo hitparády a nádavkem i na samý vrchol v rámci diskografie kapely. Stejně jako ostatní alba Earth Band i tohle obsahuje materiál od jiných skladatelů. Snad nejznámější skladba "Blinded By The Light", která se dostala na první místo v žebříčku Billboard Hot 100, je coververzí písně Bruce Springsteena, "Questions" vycházejí z hlavního motivu Franze Schuberta Impromptu in G flat Major (1827), "Starbird" své téma převzal z baletu Igora Stravinského The Firebird - Pták Ohnivák (1910) a "The Road To Babylon" vychází z kánonu "By The Waters Of Babylon" od Philipa Hayese. Text a melodie intra "The Road To Babylon" jsou převzaty z písně "Babylon" z druhého alba Dona McLeana "American Pie" vydaného v roce 1971. Skupina využila publicity a znovu vydala další Springsteenovu píseň, "Spirit In The Night", která byla nahrána už na předchozím "Nightingales & Bombers", původně s Rogersem na vokálech, i když pro některá území byla znovu nahrána s vokálem od Thompsona. Album znamenalo příchod zpěváka a kytaristy Chrise Hamleta Thompsona a Davea Fletta, kteří nahradili dlouholetého kytaristu, zpěváka a skladatele Micka Rogerse. Na "The Roaring Silence" vystoupila jako host jazzová saxofonistka Barbara Thompson (ex-Colosseum). Je to také poslední album nahrané se zakládajícím členem Colinem Pattendenem. Instrumentální skladba "Waiter, There's a Yawn In My Ear" je založena na živé nahrávce se studiovým overdubem přidaným až později. Obal alba je vizualizací názvu této skladby. Jeho hlavní riff je převzat ze skladby Manfreda Manna Chapter Three "Fish", která byla nahrána pro jejich odložené třetí album. Nakonec byla vydána v roce 2005 v krabicové sadě "Odds & Sods - Mis-takes & Out-takes". S albem nastal i průlom pro kapelu v USA, když se počátkem roku 1977 dostali na první místo v žebříčcích s písní Bruce Springsteena "Blinded By The Light". Zatímco Springsteenův originál z alba "Greetings From Asbury Park, N. J." z roku 1973 má folkový, akustický zvuk, verze Earth Band od Manfreda Manna je hnacím motorem rocku, který kombinuje Mannův Moog syntezátor a varhanní práci s Flettovou kytarou. Manfreda Manna lze slyšet zpívat na konci "Blinded By The Light" v kole, s Thompsonem - byla to tato vlastnost písně, která ho zpočátku přitahovala. Ani výrazný komerční úspěch ale nezamezil dalším změnám ve složení Earth Bandu. V roce 1977 dohrál původní basista, kterého na doporučení manažera Maloneyho nahradil skotský muzikant Pat King (ex-Shanghai), jehož první aktivitou byla účast na americkém turné a práce ve studiu během druhé poloviny roku. Ovšem v hudebním světě se mezitím odehrála punková pseudorevoluce... Osmé album kapely Manfred Mann's Earth Band, studiové album "Watch" se dvěma živými skladbami "Davy's On The Road Again" a "Mighty Quinn" vychází v roce 1978. Je to první album nahrané s novým baskytaristou Patem Kingem a poslední album pro kytaristu Davea Fletta a původního bubeníka Chrise Slade. V západním Německu zůstala v žebříčcích 69 týdnů (č. #3 nejvyšší pozice), platinový status obdržela v roce 1981. "Watch" produkoval další úspěšný singl s "Davy's On The Road Again". Na albu byla také oslovena sociální kritika v písní "Chicago Institute", která se zabývá ústavy pro duševně choré a vědou jako prostředkem sociální kontroly. Po jarním evropském turné si Earth Band vybral krátký oddechový čas a dvě nová jména. Do studia v malém irském městečku Clonakilty nastoupil koncem léta 1978 s bubeníkem Geoffem Brittonem (ex-Wings, Rough Diamond) a nepřehlédnutelným kytaristou Stevem Wallerem (ex-Gonzales). Trojice alb "Nightingales & Bombers", "The Roaring Silence" a "Watch" jsou považovány za vrchol úspěchu kapely Earth Band. Alba byla zároveň inovativní a originální navzdory závislosti na cover verzích písní jiných umělců. "Angel Station" je deváté album z roku 1979 vydané skupinou Manfred Mann's Earth Band. V roli producenta se tak nějak objevil experimentátor Anthony Moore, který dílo nasměroval k vodám AOR. U tohoto alba bylo provedeno několik změn v sestavě. Dave Flett odešel před "Angel Station" v roce 1979, aby byl nahrazen Stevem Wallerem, který se dělil o vokální povinnosti s Thompsonem, který měl také v úmyslu věnovat se sólové kariéře. Bývalý bubeník Wings Geoff Britton nahradil zakládajícího bubeníka Chrise Sladea. Britton opustil kapelu brzy poté kvůli nemoci a nahradil jej John Lingwood. V sestavě byli také Pat King na baskytaru z tehdy aktuální sestavy a Chris Thompson. "Angel Station" obsahuje ve většině písní na albu šestitónové sestupné téma, vetkané do kontextu každé písně jiným způsobem, což je nápad, který přinesl Pat King poté, co zhlédl Close Encounters of the Third Kind. "Hollywood Town" a "You Are, I Am" sdílejí společný postup akordů a základní aranžmá. Obsadili téměř totožné pozice na obou stranách nahrávky. Album má nádech emotivní a hudební křížovky nebo má spřízněnost s dílem M. C. Eschera, o jehož umění se zmiňuje i ilustrace na obalu. Zajímavostí je zapojení Jimma O'Neilla z Fingerprintze, jehož vliv je slyšet v drsné, hranaté instrumentálce "Platform End", jejíž název byl pravděpodobně ovlivněn tím, že původně uzavírala A stranu vinylu z roku 1979, zatímco byla také hra na zadní obálce předchozího alba "Watch" a bývalý člen kapely Slapp Happy/Henry Cow Anthony Moore, který album produkoval, ovlivnil jeho moderní, rozptýlený zvuk. Těsně před zahájením turné došlo k vynucené změně na bubenický stolici, neboť Geoff Britton musel skončit kvůli mononukleóze. Byl nahrazen Johnem Lingwoodem (ex-Steamhammer, East Wind). Bylo to však i dočasně "poslední" album Chrise Thompsona s Earth Band, protože v blízké budoucnosti založil vlastní kapelu. Thompsonův vlastní outfit Night se ale ukázal jako neúspěšný, když v roce 1979 a 1980 vydal dvě většinou přehlížená alba, takže zpěvák místo toho zůstal u Earth Band a vrátil se již na dalším albu skupiny "Chance". Prvním cystoupením s nováčky v sestavě bylo zahřívací vystoupení na univerzitním velikonočním plese v půli března 1979, po níž následovalo čtyřměsíční evropské turné s finálovým večerem v manchesterské hale Apollo. Z aktuálního alba se na setlist dostala hned čtyři písně, novinkou bylo nad pódiem zavěšené plátno, na něž byl k vybraným skladbám promítán filmový doprovod. Desáté album "Chance" z roku 1980 zaznamenalo posun směrem k elektroničtějšímu soundu díky vlivu Trevora Rabina, který se spolupodílel na produkci alba, a přineslo několik řezů, které byly hity ve Spojeném království a/nebo viděl významný airplay v USA a UK. Písně "Lies (All Through The 80's)", "Stranded" a "For You" (další Springsteenova píseň) se i po 25 letech od jejich vydání stále významně hrají. Obal alba byl adaptací plakátu dánského umělce Oleho Kortzaua "Strandstole" (lehátka). Album znamenalo dočasný návrat kytaristy a zakládajícího člena Micka Rogerse do kapely. John Lingwood nahradil bubeníka Geoffa Brittona, který odešel kvůli nemoci. Je to také poslední album, na kterém se objevil baskytarista Pat King. Na vzniku desáté studiovky se podílela celá plejáda hostujících muzikantů, mezi nimiž nechyběl ani Thompson. Ačkoli Chris Thompson vystupoval pouze jako hostující zpěvák (oficiálně opustil kapelu po "Angel Station"), byl znovu na palubě pro doprovodné turné. Po skončení turné, jež se po rezignaci na americký trh opět odehrávalo výhradně v Evropě, přenechal Pat King svůj post basistovi Mattu Irvingovi. K Earth Band si však zachoval úzké vazby a v roce 1991 se zabydlel v pozici světelného technika a fotografa kapely, v níž vydržel až do prosince 2013, kdy odešel na penzi. Irving se po svém nástupu zapojil do práce na rozpracovaném koncepčním projektu "Somewhere In Africa", přidala se i novozélandská vokalistka Shona Laing, kterou možno slyšet na několika singlech ze začátku 80. let. Do této doby se Mann stal osobně aktivním v mezinárodním hnutí proti apartheidu a byl mu zakázán vstup do své domovské země Jižní Afriky. Místo toho členové kapely nenechali odradit a podnikli cesty do Jižní Afriky, aby nahráli africké hudebníky pro album "Somewhere In Afrika" z roku 1983, předobrazující album "Graceland" Paula Simona. Jedná se o nevšední dílo, zabývající se tématem Bantustanů, což jsou uměle vytvářené rezervace pro původní černošské obyvatelstvo, a představuje celkem zdařilou kombinaci rockového zvuku s etnickými prvky. Album obsahovalo cover verzi "Demolition Man" od The Police, nazpíval ji Steve Waller, a cover "Redemption Song" Boba Marleyho, která zůstává v setlistu kapely dodnes. V roce 1984 skupina vydala singl "Runner", cover verzi písně Iana Thomase, která byla napsána jako odpověď na rakovinu trpícího Terryho Foxe a jeho běh přes celou Kanadu za získání povědomí o rakovině. Fox bohužel před dokončením podlehl rakovině. Verze Manfreda Manna představovala Chrise Thompsona jako sólového zpěváka a Micka Rogerse s doprovodným vokálem. Píseň byla ve Velké Británii singl bez LP, ale byla zahrnuta na americkém vydání alba "Somewhere In Afrika". Byl to Top 40 hit v Kanadě i USA, byl použit během vysílání ABC z letních olympijských her v Los Angeles v roce 1984 a také ve filmu The Philadelphia Experiment. Bylo to jejich poslední studiové album nahrané pro jejich dlouhou nahrávací společnost Bronze Records. V Hot 100 to byl jejich největší hit od dob "Blinded by the Light" a byla to druhá nejlépe hodnocená píseň kapely, stejně jako jejich poslední singl v americkém/britském žebříčku. Severoamerická verze "Somewhere In Africa" byla přeuspořádána a podstatně se lišila od evropské verze. Několik skladeb bylo přidáno, zatímco jiné byly změněny nebo upraveny. K sestavě byly přidány písně "Runner", poslední hit skupiny v Top 40 v USA k dnešnímu dni, a "Rebel". Skladba "Runner" byla zahrnuta do soundtracků k filmům "The Philadelphia Experiment" (1984) a "Firstborn" (1984). "Africa Suite" byla změněna tak, aby představovala úplně jinou závěrečnou sekci nazvanou "Brothers And Sisters Of Azania", která se objevila jako samostatná skladba na evropském LP. Původní závěrečná část seznamu známá jako "Lalela" se objevila jako samostatná skladba dříve v průběžném pořadí alba. Nakonec byla skladba "Redemption Song" zkrácena o více než 3 minuty. V rámci jarního turné Somewhere In Europe vidělo Manfredův Earth Band přes 350 000 lidí na 50 koncertech v 10 evropských zemích. Ve dnech 6. a 7. dubna 1983 se zjevili dokonce v Budapešti, kde se mezi 30 tisícovkami fanoušků tísnily i stovky šťastlivců z Československa, kteří si během dvouhodinové show mohli užít i kreslené projekce a vizuální efekty. Nezúčastnění vzali zavděk alespoň koncertním LP, které bylo první oficiální živou nahrávkou v historii kapely. Toto album "Budapest Live" z roku 1984 obsahovalo rovněž nahrávky z londýnského Dominion Theatre, kde formace týden po maďarských koncertech zakončila úspěšnou šňůru. S koncem turné bylo ukončeno angažmá problémovému Wallerovi, který s Johnem "Poli" Palmerem (ex-Family) a rytmikou Peter Stroud (baskytara), Glen Le Fleur (bicí) založil Steve Waller’s Overload a vyrazil na nekonečné turné po anglických klubech a pubech. Po dvou pohostinských letech se tak Mick Rogers opět stal oficiálním členem Earth Band, zatímco nový baskytarista Steve Kinch (od Jima Capaldiho) byl přijat na plný úvazek až v roce 1991. Jeho předchůdce Matt Irving se mihl např. v koncertní sestavě Lords Of The New Church nebo ve Watersově doprovodném The Bleeding Heart Band při natáčení soundtracku k animovanému filmu "When The Wind Blows" (1986). Příchod Kinche oživil práci na prvním albu pro Virgin Records po jedenácti letech strávených ve stáji Gerryho Brona. O basové party se podělil s multiinstrumentalistou venezuelského původu jménem Durban Betancourt-Laverde a studiovým hráčem Johnem Giblinem. Koncertní šňůra zahájená s příchodem jara 1986 na britských ostrovech tentokrát formaci zavedla nejen do Budapešti ve dnech 29. a 30. května 1986, ale následující den také do Bratislavy, kde svým vystoupením na Bratislavské lyře nadchla halu na Pasienkoch. Nové album spatřilo světlo světa ještě před koncem turné, jehož poslední štací byl Open air festival v Mnichově. Od poloviny 80. let kapela mění labely a bohužel její jméno se vytrácí z anket. "Criminal Tango" je dvanácté studiové album vydané v roce 1986 skupinou Manfred Mann's Earth Band s Chrisem Thompsonem. Zakládající kytarista/zpěvák Mick Rogers se vrátil do kapely pro toto album a je stále aktivním členem. Nový baskytarista Steve Kinch se ke kapele připojil, až když už byly nahrány části alba. Kinch proto sdílel basové party na tomto albu s baskytaristy Durbanem Betancourtem-Laverdem a Johnem Giblinem. Tento opus ale zaznamenává výrazný ústup, kdy kapela doplatila na nekritičnost tématu a jeho zpracování. Počátek 80. let je někde jinde, takže kapela se soustřeďuje na koncerty, kde pořád má výrazné úspěchy. Toto je jejich první album pro label Virgin Records po jedenácti letech u Bronze Records. Album však celkově propadlo na všech frontách a lépe se nevedlo ani singlům "Do Anything You Wanna Do" a "Going Underground". Naplnění tak došel dávno avizovaný Thompsonův odchod. "Masque" je třinácté studiové album kapely Manfred Mann's Earth Band, vydané v roce 1987 u Virgin Records. Chris Thompson opustil kapelu po jejich předchozím albu "Criminal Tango" a kapela měla nyní tři stálé členy (Mann, Rogers, Lingwood). Jednalo se v podstatě o projekt odložený v polovině 70. let kvůli nedohodě o autorských právech a Manfred Mann's Earth Band jej dotáhli do zdárného konce až v triu s mnoha hosty jako zpěvačka Maggie Ryder, basista z minulosti Durban Betancourt nebo Mark Feltham s harmonikou. Na konci tohoto období dochází k ukončení činnosti, název Earth Band neaktivní až do roku 1991. Album nese podtitul "Songs And Planets" a obsahuje některé části "Planets Suite" Gustava Holsta. Představuje dokončení původního projektu započatého v roce 1973, který plánoval jako základ využít Holstovo dílo. To bylo nakonec odloženo, protože skupina nebyla schopná získat formální povolení od Holstovasprávce majetku, ačkoli některé myšlenky na koncepční album zabývající se sluneční soustavou mohly být viděny na albu kapely z roku 1973 "Solar Fire". Jedna z Holstových adaptací, Two Friends (from Mars and Saturn), byla zahrnuta pouze jako B-strana na vydání singlu Geronimova Cadillacu a musela si počkat na debut na CD v roce 2021 Mannthology. Úvodní skladba je předělávka "Joybringer" (od Jupiter), která byla předtím jediným hitem v roce 1973, ačkoli LP verze vynechává můstek, který je součástí některých alternativních verzí, a obsahuje jinou instrumentální část než záznam z roku 1973. Začíná to také několika takty brnkací kytary místo toho, aby se začaly chladně otevírat zpěvem. Navzdory svému názvu nemá skladba "Planety Schmanets" kosmické“ pozadí, jak prozradilo CD "Leftovers" v boxu 40th Anniversary, je to jednoduše instrumentální coda "What You Give Is What You Get". Dalším společným prvkem alba jsou jazzové pocty v podobě dvou koláží, které kombinují Billie's Bounce s nově napsanými texty se "Sister Sadie" a "Ornithology". "Geronimo's Cadillac", kterému nakonec ustoupil "Manfred Mann's Plains Music", obsahuje i jazzové klavírní sólo. Píseň "We're Going Wrong" je cover verze písně Cream. "Telegram To Monica" byla třetí píseň Dennyho Newmana napsaná pro Earth Band po "Lies (Through the 80s)" a "Killer On The Loose", ale jediná, kterou zpíval. Úspěch se nedostavil, turné se nejelo, přelom 80. a 90. let tak přinesl pouze utlumení činnosti Earth Band, které Manfred Mann využil k uskutečnění projektu inspirovanému hudbou severoamerických Indiánů. Manfred Mann's Earth Band byli obnoveni v roce 1991 v sestavě Manfred Mann, Mick Rogers, Steve Kinch, zpěvák Noel McCalla a bývalý bubeník Jethro Tull Clive Bunker a pokračovalo se v nahrávání skladeb od umělců tak rozmanitých jako Paul Weller, Robert Cray, Del Amitri nebo The Lovin' Spoonful. Mann sám pokračoval ve vystupování a dal se na dráhu producenta a skladatele. Vydal také nahrávky označené jako sólové projekty, obvykle pod názvem Manfred Mann's Plain Music, včetně "Plains Music", který byl založen na indiánské hudbě, a "2006", který zahrnuje spolupráci s německým rapperem Thomasem D a skladby obsahující hudbu, mimo jiné, Super Furry Animals. Před rokem 1990 dochází na světových scénách k obnovení zájmu o staré bardy 60. a 70. let. Kapela se sice dává opět dohromady, ale autorsky to nezvládá a vydává desku upravemných traditionalů. Album "Plains Music" vydané v roce 1991 kapelou Manfred Mann's Plains Music, což byl projekt zahájený Manfredem Mannem poté, co koncem 80. let opustil svou Earth Band. "Toto album se jmenuje Plains Music, protože se skládá hlavně z melodií severoamerických indiánů Plains. Nepředstíráme, že je v nějakém smyslu představitelem původní etnické hudby, která byla jeho výchozím materiálem. Snažil jsem se vytvořit jednoduše album obyčejné hudby s použitím co nejmenšího počtu not a zachováním krátkých a věcných skladeb." prohlásil o něm Manfred Mann. Manfred Mann nahrál část alba ve své vlasti, ze které byl téměř tři desetiletí vyhoštěn kvůli svému odporu k apartheidu. Album bylo původně vydáno v roce 1991 a v roce 1998 bylo digitálně remasterováno se třemi dalšími skladbami. Bohužel ani toto album se nijak neujalo. Po mnoho let od roku 1991 většina původních členů kapely pravidelně vystupovala jako The Manfreds, protože bez Manfreda Manna nemohli používat původní název. Na jeho místo přijali Bennyho Gallaghera (baskytara/zpěv) a bývalého bubeníka z rodiny Roba Townsenda. Bývalí členové kapely Tom McGuiness, Mike Hugg, Paul Jones a Mike D'Abo vystupují jako The Manfreds spolu s některými hostujícími hudebníky. Jones a D'Abo vystupovali bok po boku a sdíleli pozornost, i když Jonesova nakonec ctižádostivější osobnost z něj udělala hvězdu show. Tom McGuiness a Hughie Flint stáli v čele MGguiness-Flint během 70. a 80. let. Skupina jde do sebe, soustřeďuje se na vystoupení (i když ve stále se menšících prostorách a piluje nový repertoár. Během nekonečných příprav nového alba vznikajícího mezi lety 1992-1996 vykrystalizovala příští podoba kapely. Vytváří si k tomu dobré podmínky, protože se dává dohromady trojice Mann, Rogers, Thompson doplněná standardními (čili už ne hostujícími) členy kapely, což jsou Dave Farmer (bicí), Clive Bunker (bicí), Steve Kinch (bass), Noel McCall (vocals). Stabilní jádro vytvořil kvartet Manfred Mann, Mick Rogers, Steve Kinch a Noel McCalla, kolem něhož se v různých intervalech střídali bubeníci. V první fázi to byl Clive Bunker známý zejména z působení v Jethro Tull (prvních pět alb), s nímž restartovaná formace 3. června 1991 zahájila koncertem v Guildfordu první část evropského turné, které zdárně pokračovalo i v dalších dvou letech. Už v únoru 1992 bylo v několika verzích připraveno jedenáct skladeb ového alba včetně úvodního klenotu "Pleasure And Pain" napsaného hitmakerem Mikem Chapmanem. Po zapojení producenta Richarda Burgesse v roce 1993 se všechno překopalo, což se zřejmě pro velký úspěch zopakovalo i následující rok. Až návrat ztraceného syna Thompsona posunul v prvním pololetí 1995 práce do úspěšného finále. Na nové album si fanoušci počkali celých pět let. "Soft Vengeance" je album vydané 1. dubna 1996 skupinou Manfred Mann's Earth Band. "Soft Vengeance" je klasické rockové album, které představuje charakteristickou směs progresivního rocku a popových vlivů. Jedno z jejich výjimečných alb, Soft Vengeance, je nadále oslavováno jako mistrovské dílo v žánru, které konečně opět pootevírá vrátka k menšímu sice, ale přece jen albovému úspěchu. Album pod vedením legendárního Manfreda Manna obsahuje silné vokály a složité instrumentálky, které uchvátí každého milovníka hudby. Skladby jako "Pleasure And Pain" a "Shelter" zdůrazňují všestrannost a hudební zdatnost kapely, díky čemuž je toto album pro fanoušky rockové hudby 70. let nutností. Se svým dynamickým zvukem a podnětnými texty je "Soft Vengeance" nadčasovým doplňkem jakékoli hudební sbírky. Samotný název alba evokuje silný obraz a naznačuje cestu k vykoupení a spravedlnosti. Earth Band Manfreda Manna prozkoumává řadu témat v celém albu a čerpá inspiraci ze sociálních a politických problémů, které převládaly v době jeho vydání. Každá skladba nabízí jedinečný pohled na svět a zve posluchače k zamyšlení nad složitostí života. Už úvodní skladba "Pleasure And Pain" udává tón albu svými strašidelnými melodiemi a silnými texty. Tato skladba vás okamžitě vtáhne svou atmosférickou instrumentací, upoutá vaši pozornost a nikdy nepustí. Jak album postupuje, skladby jako "Nothing Ever Happens" a "Shelter From The Storm" nadále ukazují schopnost kapely vytvářet hudbu, která je introspektivní a nutí k zamyšlení. Jedna z nejvýraznějších skladeb na albu je titulová "Soft Vengeance". Tento 8-minutový epos kombinuje složitou kompozici se silným vyprávěním, výsledkem je skutečně nezapomenutelný zážitek z poslechu. Texty se vnořily hluboko do témat pomsty, odpuštění a důsledků vlastních činů. Instrumentace narůstá postupně a vytváří pocit očekávání a napětí, které skvěle doplňuje lyrické vyprávění. Skupina se vydala na rozsáhlé evropské turné, které je udrželo na cestě po zbytek roku 1996 a většinu roku 1997. Na startu Soft Vengeance European Tour už místo Bunkera seděl za bicími John Trotter. Z tohoto turné bylo mnoho koncertů nahráno pro definitivní živé album "Mann Alive", který se na pultech objevil v květnu 1998 jako 2CD "The Gig" a "Encore & More". Už jenom zpívající trio Thompson, McCalla, Rogers je poukázkou na zážitek. Kapela pokračovala v rozsáhlém turné po celé Evropě a v roce 2000 navštívila země jako Rusko a Řecko. Přelom tisíciletí se nesl ve znamení vytrvalého a úspěšného koncertování kapely po Evropě s drtivou převahou zastávek v Německu a jak ukázal čas, ve stejném módu proběhly i následující dvě dekády. K občasným změnám došlo pouze za bicími a mikrofonem, kde se prostřídalo více hudebníků (bicí: Richard Marcangelo, Pete May, Geoff Dunn, Jimmy Copley, plus návrat Johna Lingwooda 2016; zpěv: Peter Cox z Go West, McCalla na záskok 2010, od 2011 Robert Hart z Bad Company). Nedostek času a pověstného klidu na práci ve studiu se odrazil i na titulu vydaném koncem října 2004 pod značkou Manfred Mann ’06 with Manfred Mann’s Earth Band. V naprostém protikladu s kapelníkovou touhou po dokonalosti, dříve dovedenou ad absurdum, se nyní všechno odehrálo v mnohem svižnějším režimu. Snad jedině proto se na albu dostal ke slovu třeba i německý rapper Thomas Dürr a s rokem vydání prapodivně neladil ani název alba. "2006" je album vydané v roce 2004 Manfredem Mannem s Manfred Mann's Earth Band. Manfred Mann raději podotkl, že jde spíše o jeho sólové album s řadou skladeb natočených jen pokusně, které kapela ani dostatečně neodzkoušela. Když se jej zeptali, proč zvolil tento název, Manfred odpověděl: "Aby si jej lidé všimli". Jeho vysvětlení je uvedeno v poznámkách na přebalu, kde uvedl, že některé skladby "Mars", "Two Friends", "Two Brides", "Slave", "Frog" a "Get Me Out Of This" byly nahrány nezkušenějším a experimentálnějším způsobem než ostatní. Z tohoto důvodu to Mann upřednostnil prezentovat mimo normální kontext Earth Band, jako zástupce pouze jeho osobního vkusu a ne vkusu jeho kolegů z Earth Bandu. Poznamenal také, že název alba není v souladu s rokem jeho vydání (2004, nebo místy 2005), ale výsledný anachronismus se mu zdal umělecky zajímavý. Jeho poslední album z roku 2006 zahrnuje spolupráci s německým rapperem Thomasem D a skladby obsahující mimo jiné hudbu Super Furry Animals. The Earth Band zůstává aktivní na živých vystoupeních v Evropě, se sestavou, která zahrnuje jak Manfreda Manna, tak Micka Rogerse. Většina alb kapely byla v posledních letech znovu vydána a v srpnu 2005 byl vydán 4-CD set nazvaný "Odds & Sods - Mis-takes & Out-takes" obsahující mnoho dříve nevydaných verzí vydání "Unearthed 1973-2005 The Best of Manfred Mann's Earth Band". V roce 2007 se Manfred Mann's Earth Band dostal do rakouských hitparád se dvěma tanečními skladbami. První byl remix skladby "Blinded By The Light", připisovaný Michaelu Mindovi se skupinou Manfred Mann's Earth Band a druhý byl remix skladby "For You", připsaný The Disco Boys s kapelou Manfred Mann's Earth Band. V roce 2008 vyšlo DVD s názvem "Watch", které obsahovalo bonusové záběry z rakouského koncertu z roku 1979. V roce 2009 byl zpěvák Noel McCalla nahrazen Peterem Coxem, dříve známým díky spolupráci s anglickým popovým duem Go West. Cox však opustil kapelu v roce 2011, aby se vrátil ke Go West. V roce 2012 byl nahrazen zpěvákem Robertem Hartem, který měl turné po celé Evropě. Hřejivou náplastí na rozpačitý studiový skutek byla v polovině února 2009 informace o návratu Manfreda Manna do České republiky po čtyřiačtyřiceti letech k jedinému koncertu v Praze konaném 28. května 2009. Na rok 2010 byly avizovány hned tři termíny na území bývalé federace (26. - 28. listopadu Praha, Zlín a Bratislava), ale kapela odvolala bez náhrady všechna vystoupení plánovaná na poslední dva měsíce roku. Manfred zjistil, že jeho žena je vážně nemocná a je pod obrovským stresem a bylo mu proto doporučeno, aby během její léčby zůstal doma a postaral se o ni. Fanoušci v České republice se tak znovu dočkali až 11. května 2014 v brněnském Sono Centru. The Earth Band měla proměnlivou sestavu, jediným stálým členem je Mann. Poté, co v roce 1996 odešel bubeník Clive Bunker, jej vystřídali John Trotter (1996-2000), Richard Marcangelo (2000-2002), Pete May (2002), Geoff Dunn (2002-2007), Jimmy Copley (2007-2015) a pak v roce 2016 vracející se John Lingwood. Zpěvák a kytarista Chris Thompson se vrátil v roce 1996, aby zpíval po boku Micka Rogerse a Noela McCally až do roku 1999 (pak znovu v roce 2004, krátce). McCalla byl nahrazen Peterem Coxem v roce 2009, ale v roce 2010 se na krátkou dobu vrátil a nahradil Coxe. Od Coxova odchodu na začátku roku 2011 je zpěvák Robert Hart (ex-Bad Company) spolu s Mickem Rogersem. Většina alb kapely byla v posledních letech znovu vydána a v srpnu 2005 byla vydána sada 4 CD obsahující mnoho dříve nevydaných verzí skladeb. To zahrnuje materiál z nevydané (a považované za ztracené) Manfred Mann ChapterIII Volume 3 album a první album Earth Band, Stepping Sideways. Čtvrté CD v balení obsahuje jak nevydaný studiový materiál, tak živá vystoupení. V říjnu 2014 Manfred Mann vydal sólové album "Lone Arranger" (pracovní název ‘Rational Anthems’), na němž bylo možno vedle aktuální sestavy Earth Band slyšet mj. basistu Billyho Sherwooda, německého trumpetistu Tilla Brönnera nebo vokální příspěvky od Carleen Anderson, Krise Kristoffersona, Chrise Thompsona a Noela McCally. A když se formace vrátila do Čech po necelém roce, aby 9. dubna 2015 zahrála v Lucerna Music Baru, při jejím koncertním apetitu by se jen málokdo nadál, že to bude naposledy. V roce 2017 byli na turné po Německu, Norsku a Švýcarsku. V roce 2018 stále udržovali nabitý program termínů v Německu, Švýcarsku, Rakousku a Velké Británii. Earth Band pokračuje v rozsáhlém turné a termíny do roku 2019 jsou již v kalendáři. Byl nahrán nový materiál pro dosud nevydaný budoucí projekt. V dalších letech se v nabitém programu místo pro zastávku v ČR nenašlo a navíc, rozjetý Earth Band na jaře 2020 zastavila pandemie. Po celou dobu své kariéry byli známí svou interpretací tvorby jiných skladatelů i vlastním originálním materiálem. Jedním z jejich nejznámějších hitů je skladba "Blinded by the Light", kterou napsal Bruce Springsteen a se kterou se v roce 1977 dostali na první místo hitparády Billboard Hot 100. Tato skladba byla zařazena na jejich album "The Roaring Silence". Diskografie skupiny zahrnuje několik dalších pozoruhodných alb, například "Solar Fire" z roku 1973 a "Watch" z roku 1978, která ukazují jejich schopnost spojit rock s experimentálními a klasickými vlivy. Manfred Mann's Earth Band prošla v průběhu let mnoha změnami v sestavě, ale pokračovala v koncertování a nahrávání hudby, udržovala si věrnou fanouškovskou základnu a respektované místo v rámci klasického rockového žánru.

Současná sestava: Manfred Mann - Keyboards, Hammond Organ, Minimoog Synthesizer, Vocals (1971-present) Mick Rogers - Guitars, Backing and Lead Vocals (1971-1975, 1983-present) John Lingwood - Drums, Percussion (1979-1987, 2016-present) Steve Kinch - Bass, Backing Vocals (1985-1986, 1991-present) Robert Hart - Lead and Backing Vocals, Guitars (2011-present) Zakládající sestava Manfred Mann: Manfred Mann - Keyboards, Hammond Organ, Minimoog Synthesizer, Vocals Mike Hugg - Drums, Vibes, Keyboards (1962-1969) Mike Vickers - Guitars, Alto Saxophone, Flute (1962-1965) Paul Jones - Vocals, Harmonica (1962-1966) Dave Richmond - Bass (1962-1964) Zakládající sestava Manfred Mann's Earth Band: Manfred Mann - Keyboards, Hammond Organ, Minimoog Synthesizer, Vocals (1971-present) Chris Slade - Drums, Percussion, Backing Vocals (1971-1978) Chris Thompson - Vocals, Guitars (1975-1986,1996-1999 95-97) Mick Rogers - Guitars, Backing and Lead Vocals (1971-1975, 1983-present) Colin Pattenden - Bass (1971-1978)

Bývalí členové Manfred Mann's Earth Band: Jimmy Copley - Drums, Percussion (2007-2015, died 2017) Peter Cox - Vocals (2009-2011) Noel McCalla - Vocals (1991-2010) Geoff Dunn - Drums, Percussion (2002-2007)      Peter May - Drums (2002, died 2018) Richard Marcangelo - Drums (2000-2002) John Trotter - Drums (1996-2000) Clive Bunker - Drums (1991-1993)      Durban Betancourt-Laverde - Bass (1986-1987)      Maggie Ryder - Vocals (1987-1987) Matt Irving - Bass (1981-1986) Steve Waller - Guitars, Vocals (1979-1983, died 2000) Pat King - Bass (1977-1982)      Shona Laing - Vocals (1981-1982)      Geoff Britton - Drums (1978-1979) Dave Flett - Guitars (1975-1978) Bývalí členové Manfred Mann: Tom McGuinness - Guitars, Bass (1964-1969) Mike d'Abo - Vocals, Keyboards (1966-1969) Klaus Voorman - Bass (1966-1969) Jack Bruce - Bass (1965-1966)      Glyn Thomas - Drums (Mann Hugg Blues Brothers; 1960-1962)      Tony Smith - Bass (Mann Hugg Blues Brothers; 1960-1962)

Manfred Mann 1962-jaro 1964	Manfred Mann jaro 1964-podzim 1965	Manfred Mann podzim 1965-léto 1966
Manfred Mann - Keyboards, Vocals Mike Hugg - Drums, Keyboards Mike Vickers - Guitars, Saxophone, Flute Paul Jones - Vocals Dave Richmond - Bass	Manfred Mann - Keyboards, Vocals Mike Hugg - Drums, Keyboards Mike Vickers - Guitars, Saxophone, Flute Paul Jones - Vocals Tom McGuinness - Guitars, Bass	Manfred Mann - Keyboards, Vocals Paul Jones - Vocals Mike Hugg - Drums, Keyboards Tom McGuinness - Guitars, Vocals Jack Bruce - Bass, Vocals
Manfred Mann léto 1966-1969	Manfred Mann Chapter Three 1969	Manfred Mann Chapter Three 1970
Manfred Mann - Keyboards, Vocals Mike d'Abo - Vocals, Keyboards Tom McGuinness - Guitars, Vocals Mike Hugg - Drums, Keyboards Klaus Voorman - Bass	Manfred Mann - Keyboards, Vocals Mike Hugg - Keyboards, Vocals Bernie Living - Alto Saxophone Steve York - Bass Craig Collinge - Drums	Manfred Mann - Organ Mike Hugg - Vocals, Acoustic & Electric Piano Steve York - Electric & Acoustic Bass Bernie Living - Alto Saxophone Craig Collinge - Drums Brian John Hugg - Acoustic Guitar, Backing Vocals
Manfred Mann's Earth Band 1971-léto 1975	Manfred Mann's Earth Band léto 1975-1976	Manfred Mann's Earth Band 1976-1978
Manfred Mann - Keyboards, Vocals Mick Rogers - Guitars, Vocals Colin Pattenden - Bass Chris Slade - Drums, Percussion, Vocals	Manfred Mann - Keyboards, Vocals Chris Thompson - Vocals, Guitars Colin Pattenden - Bass Dave Flett - Guitars Chris Slade - Drums, Percussion, Vocals	Manfred Mann - Keyboards, Vocals Chris Thompson - Vocals, Guitars Dave Flett - Guitars Pat King - Bass Chris Slade - Drums, Percussion, Vocals
Manfred Mann's Earth Band 1978-1979	Manfred Mann's Earth Band 1979-1981	Manfred Mann's Earth Band 1981-1982
Manfred Mann - Keyboards, Vocals Chris Thompson - Vocals, Guitars Dave Flett - Guitars Pat King - Bass Chris Slade - Drums, Percussion, Vocals Geoff Britton - Drums	Manfred Mann - Keyboards, Vocals Chris Thompson - Vocals, Guitars Steve Waller - Guitars, Vocals Pat King - Bass John Lingwood - Drums, Percussion	Manfred Mann - Keyboards, Vocals Chris Thompson - Vocals, Guitars Steve Waller - Guitars, Vocals Shona Laing - Vocals John Lingwood - Drums, Percussion
Manfred Mann's Earth Band 1982-jaro 1983	Manfred Mann's Earth Band jaro 1983-1985	Manfred Mann's Earth Band 1986-1987
Manfred Mann - Keyboards, Vocals Chris Thompson - Vocals, Guitars Steve Waller - Guitars, Vocals John Lingwood - Drums, Percussion Shona Laing - Vocals Matt Irving - Bass	Manfred Mann - Keyboards, Vocals Chris Thompson - Vocals, Guitars Mick Rogers - Guitars, Vocals John Lingwood - Drums, Percussion	Manfred Mann - Keyboards, Vocals Chris Thompson - Vocals, Guitars Mick Rogers - Guitars, Vocals John Lingwood - Drums, Percussion Steve Kinch - Bass, Vocals Durban Betancourt-Laverde - Bass
Manfred Mann's Earth Band 1987-1988	1989-1991	Manfred Mann's Earth Band 1991-1995
Manfred Mann - Keyboards, Vocals Mick Rogers - Guitars, Vocals Maggie Ryder - Vocals John Lingwood - Drums, Percussion Durban Betancourt-Laverde - Bass	disbanded	Manfred Mann - Keyboards, Vocals Mick Rogers - Guitars, Vocals Noel McCalla - Vocals Steve Kinch - Bass, Vocals Clive Bunker - Drums
Manfred Mann's Earth Band 1996-1999	Manfred Mann's Earth Band 1999-2000	Manfred Mann's Earth Band 2000-2002
Manfred Mann - Keyboards, Vocals Mick Rogers - Guitars, Vocals Chris Thompson - Vocals, Guitars Noel McCalla - Vocals Steve Kinch - Bass, Vocals John Trotter - Drums	Manfred Mann - Keyboards, Vocals Mick Rogers - Guitars, Vocals Noel McCalla - Vocals Steve Kinch - Bass, Vocals John Trotter - Drums	Manfred Mann - Keyboards, Vocals Mick Rogers - Guitars, Vocals Noel McCalla - Vocals Steve Kinch - Bass, Vocals Richard Marcangelo - Drums
Manfred Mann's Earth Band 2002	Manfred Mann's Earth Band 2002-2008	Manfred Mann's Earth Band 2008-2010
Manfred Mann - Keyboards, Vocals Mick Rogers - Guitars, Vocals Noel McCalla - Vocals Peter May - Drums Steve Kinch - Bass, Vocals	Manfred Mann - Keyboards, Vocals Mick Rogers - Guitars, Vocals Noel McCalla - Vocals Steve Kinch - Bass, Vocals Geoff Dunn - Drums, Percussion	Manfred Mann - Keyboards, Vocals Mick Rogers - Guitars, Vocals Noel McCalla - Vocals Steve Kinch - Bass, Vocals Jimmy Copley - Drums, Percussion
Manfred Mann's Earth Band 2010-2011	Manfred Mann's Earth Band 2011-2016	Manfred Mann's Earth Band 2016-dosud
Manfred Mann - Keyboards, Vocals Mick Rogers - Guitars, Vocals Steve Kinch - Bass, Vocals Jimmy Copley - Drums, Percussion Peter Cox - Vocals	Manfred Mann - Keyboards, Vocals Mick Rogers - Guitars, Vocals Steve Kinch - Bass, Vocals Jimmy Copley - Drums, Percussion Robert Hart - Vocals, Guitars	Manfred Mann - Keyboards, Vocals Mick Rogers - Guitars, Vocals Steve Kinch - Bass, Vocals Robert Hart - Vocals, Guitars John Lingwood - Drums, Percussion

(rodnýmm jménem Manfred Sepse Lubowitz) (narozen 21. října 1940, Johannesburg, Transvaal, Union of South Africa) Hammond organ, Piano, Hohner Clavinet, Minimoog Synthesiser, Keyboards Manfred Mann je britský hudebník, narozený v Jižní Africe, který od roku 1961 žije ve Velké Británii. Je znám jako hráč na klávesové nástroje, který je postupně nejznámější jako zakládající člen a a dlouholetý člen kapel Manfred Mann, Manfred Mann Chapter Three a Manfred Mann's Earth Band. Manfred Lubowitz se narodil do dobře situované rodiny v Johannesburgu v provincii Gauteng v Jižní Africe jako syn Davida Lubowitze a Almy Cohenové. Vyrůstal a byl vychován v této litevské židovské rodině. Bylo rozhodnuto, že jako dítě bude mít hodiny klavíru a už od šesti let se učil hrát na klavír. Během dospívání jeho láska k hudbě ovládala každou jeho myšlenku a uvědomil si, že by se chtěl živit jazzem a blues. Už v raném mládí se zajímal o jazz a blues. Vyplížil se pozdě v noci z domu své mámy a táty a chodil do klubů, kde pravidelně sedával s lidmi jako Hugh Masekela. Studoval hudbu na University of Witwatersrand, během studií hudby cvičil osm hodin denně, navíc brigádničil jako jazzový pianista v několika nočních klubech v Johannesburgu. Michael nahrál dvě desky v roce 1958 s přítelem. Ti dva byli v té době jedinou rock and rollovou kapelou v Jižní Africe! K jeho velkým vzorům patřili John Coltrane, Miles Davis, Cannonball Adderley, Ornette Coleman, Bill Evans a Dave Brubeck. Michaela svrběly nohy, aby se dostal z Jižní Afriky. Byl velmi znechucen rasovou politikou apartheidu své země. V roce 1961 se Lubowitz silně stavěl proti systému apartheidu ve své rodné Jižní Africe. V roce 1961 odjel Lubowitz na 6 měsíců do New Yorku, kde studoval hudební teorii na Juilliard. Ještě v roce 1961 se přestěhoval do Spojeného království do Portsmouthu na jižním pobřeží Anglie, kde vytvořil velkou recenzní skupinu s lesní sekcí, kytarami a bicími. Začal také psát pro Jazz News pod pseudonymem Manfred Manne (po jazzovém bubeníkovi jménem Sheldon "Shelly" Manne), který byl brzy zkrácen na Manfred Mann. Živil se také coby jazzový klavírista a učitel hudby. Brzy se však od jazzu začínal přiklánět k rhythm and blues. V roce 1962 se v Clacton Butlins Holiday Camp seznámil s bubeníkem a hráčem na klávesové nástroje Mikem Huggem a společně vytvořili velkou velkou recenzní blues-jazzovou skupinu s lesní sekcí, kytarami a bicími nazvanou The Mann Hugg Quartet. Také Graham Bond byl krátce členem této skupiny. "Manfred" Lubowitz financoval skupinu tím, že dával lekce z hudební teorie a psal pro jazzovou publikaci pod pseudonymem "M. Manne" nebo "Manfred Manne." Skupina hrála jazz, trochu popu a trochu R&B. Z ní se postupně stalo jazzové kombo s názvem Mann-Hugg Blues Brothers, úspěšně se prosazující na londýnské klubové scéně. V roce 1962 se k MHBB přidává zpěvák Paul Jones a počátkem roku vystupuje již jako pětičlenná skupina ve složení Manfred Mann (klávesy), Mike Hugg (bicí a perkuse), Mike Vickers (kytara, saxofon, flétna), Paul Jones (zpěv) a Dave Richmond (baskytara). Na základě rozhodnutí producenta Johna Burgesse si změnili jméno na Manfred Mann & the Manfreds, někdy i The Manfreds. Postupně si zkrátili jméno na Manfred Mann, i když samotný Mann je proti. Až této sestavě působící na přelomu let 1962-1963 se podařilo zaujmout producenta Johna Burgesse, který jim v březnu 1963 pomohl k podpisu smlouvy s His Master’s Voice. Po jedné neúspěšné instrumentální nahrávce, udělal Manfred Mann dojem s nezmapovaným EP "Cock-A-Hoop". Prominentní použití Jonesovy harmoniky jim dalo zřetelný zvuk a brzy se stali jednou z předních britských skupin. Již s novým baskytaristou Tomem McGuinnessem soubor mezi lety 1964-1968 celosvětově uspěl s řadou hitových singlů. Skupina, prominentní na scéně Swinging London 60. let, se pravidelně objevovala v UK Singles Chart. Tři z jejich nejúspěšnějších singlů, "Do Wah Diddy Diddy", "Pretty Flamingo" a "Mighty Quinn", se umístily na vrcholu britských hitparád. Hit kapely z roku 1964 "5-4-3-2-1" byl ústředním tématem pořadu ITV pop music Ready Steady Go!. Byli také první skupinou sídlící v jižní Anglii, která se během britské invaze dostala na vrchol amerického žebříčku Billboard Hot 100. Natočil několik alb vycházejících v dobově tradičním disko guláši a na vrcholu tehdejší popularity přijeli v říjnu 1965 do bývalého Československa, kde se dvakrát představil v Praze a jednou v Uherském Hradišti a Bratislavě. Skupina se rozpadla v roce 1969. Mann brzy poté vytvořil další skupinu s Mikem Huggem, Manfred Mann Chapter Three, experimentální jazz-rockově orientovaný projekt, který po sobě zanechal dvě alba a nevydané třetí, než v roce 1971 na něj plynule navázal klíčový soubor kapelníkova hudebního života, a to skupina Manfred Mann’s Earth Band, s níž s peripetiemi a změnami ve složení vydržel dodnes. V roce 2014 vyšlo jeho druhé sólové album "Lone Arranger", které představuje Manfredova aranžmá některých velmi známých písní včetně "All Right Now", "Nothing Compares To You" a "Bang A Gong", na kterém se podílela široká škála hostujících hudebníků a členů Earth Band v minulosti i současnosti.

Mick Rogers (rodným jménem Michael Oldroyd) (narozen 20. září 1946, Dovercourt, Essex, England) Guitars, Backing and Lead Vocals Mick Rogers je anglický rockový hudebník, kytarista, zpěvák a skladatel, známý především díky svému působení v Manfred Mann's Earth Band od roku 1971 do roku 1975 a znovu od roku 1984. Rogers byl původním zpěvákem kapely až do jeho prvního odchodu. Po svém návratu se stal doprovodným a příležitostným zpěvákem. S výjimkou titulárního leadera skupiny je Rogers nejdéle sloužícím členem MMEB. Mick Rogers žije v Surrey a má tři děti. Jeho otec byl bubeník a strýc baskytarista. Mladý Rogers byl odkojen na jazzové sbírce svého strýce a rokenrolu z 50. let. Před vstupem do MMEB byl členem kapely The Vision, která podporovala Adama Faitha, a australských kapel The Playboys, Bulldog a Procession. V roce 1971 Rogers spoluzaložil Manfred Mann's Earth Band spolu s klávesistou Manfredem Mannem, který byl členem skupiny z 60. let pojmenované po něm. Během prvních let s Manfred Mann's Earth Band byl Rogers jediným kytaristou a hlavním zpěvákem ve skupině. Earth Band opustil, protože chtěl kapelu nasměrovat více směrem ke stylu Franka Zappy, což vyvolalo třenice s Mannem. Rok poté, co Rogers opustil Earth Band, v roce 1976, měla Earth Band celosvětový hit s coverem písně Bruce Springsteena z roku 1973 "Blinded by the Light". Po svém počátečním odchodu z MMEB v roce 1975 se vrátil pracovat do Austrálie, kde dříve ve své kariéře žil. Tam se spojil s několika přáteli, kteří jsou hráči fusion. Dělali nějaké bláznivé věci, včetně věci Ornette Colemana. Taky na chvíli odjel do Los Angeles, dostal ze svého systému věci s muso. Poté se vrátil do Velké Británie, kde založil kapelu Aviator s bubeníkem Clivem Bunkerem. Vydali dvě alba. Když se vrátil v roce 1984 k Earth Band, sdílel vokální a kytarové povinnosti s Chrisem Thompsonem až do Thompsonova odchodu. V Earth Band působí dodnes. Rogers je opět hlavním kytaristou skupiny (současný zpěvák Robert Hart občas hraje na kytaru), ale nikdy nezpívá více než několik vokálních partů, mezi které v poslední době typicky patřila ostříhaná verze hitu "Do Wah Diddy Diddy". V roce 2020 plánoval Rogers zahrát materiál rané kapely Earth Band s původním členem Colinem Pattendenem a klávesistou Mikem Keneallym na festivalu Burg Herzberg pod přezdívkou Solar Fire, ale kvůli pandemii COVID-19 se tak nestalo. Vystoupení bylo dvakrát přeplánováno až na rok 2022. S výjimkou samotného Manfreda Manna je Rogers jediným původním členem, který v kapele stále působí. Během svého druhého působení v Earth Band Rogers vydal několik sólových alb. Jeho sólový debut "Back To Earth" (2002) získal smíšené recenze na německém Babyblaue Prog-Reviews, které chválilo Rogersovu vokální a kytarovou práci, ale kritizovalo skutečnost, že nebyl doprovázen jinými hudebníky a místo toho se spoléhal na naprogramované bicí. "Father Of Day" z roku 2003 bylo na stejné stránce popsán jako maxi singl, který sdílel kvality a nedostatky svého mateřského alba. "Sharabang" (2013), nahrané v rakouských Alpách, představilo Matta a Gregga Bissonette a mixoval je Chuck Ainlay. Album získalo pozitivní hodnocení od RockTimes, bylo chváleno za autentickou a solidní práci a věnovalo velkou pozornost Rogersovým vlastním skladbám, jako je "Cutting Me To Pieces".

John Lingwood (narozen 17. února 1951, Wembley, London, England) Drums, Percussion John Lingwood je anglický bubeník a hudební skladatel. Na bicí začal hrát poté, co byl ovlivněn Beatles a dalšími kapelami 60. let jako The Beatles, Rolling Stones, The Who, Cream nebo Jimim Hendrixem. Na konci 60. let začal cestovat po Evropě a Velké Británii poté, co se rozhodl pro kariéru v profesionálním fotbale. Profesionálním hudebníkem se stal v roce 1968. Začátkem 70. let se připojil ke skupině Steamhammer, u nichž působil dva a půl roku a zaznamenali určitý úspěch v Německo. Dalších pár let John zkusil několik neúspěšných pokusů o zakládání kapel a také začal pracovat více jako studiový hudebník. V roce 1974 se připojil ke skupině East Wind hudebníka Stomu Yamashty a později ke zpěvákovi Leo Sayerovi. Po odchodu z Lea v roce 1975 se soustředil na studiovou práci a měl účast v orchestru v muzikálech "Hair", "Jesus Christ Superstar" a "The Rocky Horror Show". Během tohoto období také cestoval a nahrával s Chrisem Farlowem, Davem Greensladem, Maddy Prior, Arthu Brownem, Brookem Bentonem a dalšími, spolu s dalším neúspěšným pokusem založit kapelu. Lingwood také hrál s mnoha slavnými hudebníky jako jsou Arthur Brown, Roger Chapman, Maddy Prior a Elkie Brooks. Nejvíce je znám jako bubeník skupiny Manfred Mann's Earth Band, se kterou hrál v letech 1979 až 1987 a od roku 2016, kdy nahradil nemocného Jimmy Copleye, který zemřel v roce 2017. Vystupoval na albech "Chance", "Somewhere In Afrika", "Budapest Live", "Criminal Tango" a "Masque". Během 90. let John hrál hlavně s Rogerem Chapmanem & The Shortlist. Během tohoto období byl John v kapele s kytaristou Geoffem Whitehornem, pracoval pro Marshall Amplification jako demonstrátor a hrál na hudebních veletrzích. Koncem 90. let se John připojil ke kapele The Company of Snakes, kterou tvořili bývalí členové Whitesnake Moody, Marsden a Murray a Don Airey. Vystupoval s nimi mezi roky 1998 a 2002 a hrál na jejich živém albu "Here They Go Again" a studiovém "Burst The Bubble". Po několika albech a skvělých recenzích se ale kapela rozpadla. Poté se John vrátil ke hře s Rogerem Chapmanem, se kterým hraje dodnes. Během své hudební kariéry si zahrál s hudebníky jako jsou Arthur Brown, Elkie Brooks, Barbara Dickson, Rick Astley, Roger Waters (ex-Pink Floyd), Brook Benton, Stomu Yamashta’s East Wind, Chris Farlowe, The Pirates, Chris Jagger, Tony Ashton, Deniece Williams, Paul Young, Leo Sayer, Maddy Prior, Dave Greenslade, Slash (ex-Guns & Roses), Roger Chapman, Manfred Mann’s Earth Band nebo Status Quo.

Steve Kinch (narozen 17. května 1955, England) Bass, Backing Vocals Steve Kinch je britský hudebník a baskytarista. Je nejznámější z působení v kapele Manfred Mann's Earth Band, hrával také s kapelami Factory, Hazel O'Connor's Megahype, Stallion a The Rubettes. Kinch poprvé začal hrát na kytaru, když mu jeho rodiče koupili první nástroj k Vánocům ve věku 12 let. Ve 14 letech už začal hrát v místních cover kapelách. V 16 letech opustil školu a stal se foukačem skla, zatímco nadále působil v místních kapelách. Když mu bylo 18, jeho přítel Steve Demetri se jej zeptal, zda je ochoten přejít z kytary na baskytaru. Důvodem bylo, že jeho kapela Stallion potřebovala právě basistu. Kinch souhlasil, že to zkusí a vlastně zůstal u basy už nastálo jako svého nástroje. V roce 1974 jej zlákali Andy Qunta (který byl později úspěšný mimo jiné s kapelou Icehouse), Tony Qunta a Lol Cooksey, se kterými založil kapelu Factory. Kinch nabídku kapely přijal částečně proto, že mu mohla nabídnout mnohem více koncertů než stávající Stallion. V následujícím období s Factory hrál ve všech částech Spojeného království. Někdy v roce 1977/1978 se Factory rozpadli. Andy a Tony Qunta však následně pokračovali v hraní s Kinchem ve formaci Head On, která se pokoušela implementovat sofistikovanější hudbu. V nastupující punkové éře to však nebylo příliš módní a Head On se ukázala jako krátkodobý projekt. V roce 1980 dostal Kinch příležitost zúčastnit se konkurzu a následně se připojit ke kapele zpěvačky a herečky Hazel O'Connor prostřednictvím Andyho Qunty a saxofonisty Wesleyho Magoogana, kteří oba, stejně jako Kinch, pocházeli z jejího rodiště Hastings. Toto angažmá skončilo po několika turné a TV vystoupeních, albu a několika hitových singlech. Poté, co se snažil realizovat různé projekty, byl v roce 1984 najat Jimem Capaldim do jeho kapely. Kinch však s kapelou absolvoval jen několik vystoupení, plánované tříměsíční turné po USA bylo v krátké době zrušeno. Kinch však pracoval s Capaldim později znovu na jeho posledním albu "Poor Boy Blue". V roce 1985 Steve opět prostřednictvím Andyho Qunta, dostal šanci zúčastnit se konkurzu na otevřenou pozici baskytaristy v Manfred Mann's Earth Band. Qunta, který napsal píseň "Tribal Statistics" pro album Earth Band z roku 1982 "Somewhere In Afrika", převzal pro tento konkurz klávesy Manfreda Manna, zřejmě proto, aby se Mann mohl lépe soustředit na zkoušení basistů. Ale to také postavilo Qunta do pozice, kdy může Kinchovi poskytnout cenné rady a podrobnosti o přehrávaných skladbách. Kinch úspěšně přežil konkurz a v létě 1985 se stal stálým členem Earth Band. V té době již byla nahrána část následujícího alba "Criminal Tango". Kinch se proto o basové party na tomto albu podělil s baskytaristy Durbanem Betancourtem-Laverdem a Johnem Giblinem. Zahájení turné Criminal Tango 24. března 1986 ve Wokingu v Surrey bylo Kinchovým prvním živým vystoupením s Earth Band. V letech 1987 až 1991 Kinch koncertoval i s The Rubettes. Kinch nebyl zapojen do alba Earth Band z roku 1987 a kvůli jeho komerčnímu neúspěchu se Manfred Mann Earth Band rozpustil. Na jaře 1991 se však Mann rozhodl kapelu přivést zpět k aktivitě. Reformovaná sestava zahrnovala opět Kinche. Pravidelná vystoupení a studiové nahrávky s Earth Bandem však stále umožňovaly Kinchovi pracovat pro další hudebníky ve studiu. V roce 1992 začalo nahrávání nového alba Earth Band s Kinchem na basu, ale dokončení nějakou dobu trvalo. Až v roce 1996 vyšlo pod názvem "Soft Vengeance". Z živých záznamů následujícího turné, kterého se Kinch zúčastnil, vyšlo i živé album "Mann Alive". Následně Kinch koncertoval s kapelou Earth Band velmi pravidelně, podílel se na nahrávání některých nahrávek Manfreda Manna, z nichž některé byly vydány s kapelou Manfred Mann's Earth Band jako živé DVD "Angel Station In Moscow" v roce 2004, ale i další jména jako např. Manfred Mann '06 nebo jednoduše Manfred Mann. Dodnes je nedílnou součástí kapely a jejích živých vystoupení.

(narozen 1. listopadu 1958, Bournemouth, Hampshire, England) Lead and Backing Vocals, Guitars Robert Hart je anglický zpěvák a skladatel. V současné době je zpěvákem Manfred Mann's Earth Band a kapely Diesel. Vystupoval jako sólový umělec, s The Distance a také s bývalými členy Whitesnake v kapele Company of Snakes a v Bad Company. Také stál v čele The Jones Gang, rockové skupiny tvořená Hartem, Rick Willsem a Kenney Jonesem. Byl prvním anglickým spisovatelem, který podepsal smlouvu s Hollywood Records vlastněnou Disney. Nyní žije v Dorsetu. Chris Blackwell upsal Harta do jeho labelu Island Records v 80. letech a spojil jej s Bernardem Edwardsem. Oba smluvně vázaní hudebníci spolupracovali na několika projektech, včetně soundtracku k filmu Whoopi Goldberg, The Burglar. The Distance byl komerčně úspěšný v Japonsku. Po odchodu z kapely se Hart přestěhoval do Atlantic Records jako sólový umělec, přičemž Stewart Levine produkoval své první album "Cries And Whispers". Poté se stal prvním anglickým umělcem, který podepsal smlouvu s Disney, vlastněnými Hollywood Records, a pracoval s Russem Ballardem na Hartově stejnojmenném albu "Robert Hart", které bodovalo ve více než 18 zemích. Během roku 1992 Harta oslovili Mick Ralphs a Simon Kirke a zeptali se jej, zda by se k nim nechtěl připojit jako třetí sólový zpěvák Bad Company po Paulu Rodgersovi a Brianovi Howeovi. Hart poté vystupoval s Bad Company, včetně koncertování v USA a Kanadě. V červenci 1994 byla mezi Alliance Artists a Legend Management sepsána smlouva a podepsána tehdejší sestavou Bad Company, Mickem Ralphsem, Simonem Kirkem, Hartem, Davem Colwellem a Rickem Willsem, která Hartovi dávala právo vystupovat, psát a nahrávat písně a alba a přijímat licenční poplatky jako řádný člen Bad Company. V roce 1995 vyšlo vlastní album Bad Company "Company Of Strangers" s Hartem, který měl určitou hlasovou podobnost s Paulem Rodgersem. To obsahovalo čtyři skladby, které napsal sám nebo spolunapsal Hart. Skupina udělala propagační turné po USA s Bon Jovi. Griffin Music of America také znovu vydala "Take This!" na CD. V roce 1996 vyšlo další album Bad Co "Stories Told & Untold" představující Harta. "Stories Told & Untold" obsahovalo sedm nových skladeb a sedm akustických verzí včetně "Can't Get Enough" a "Ready For Love". Hart byl také hlavním zpěvákem na třech živých albech v letech 1994 až 2001. V březnu 2020 byl na turné v Německu s "Rock Meets Classic" s Alice Cooperem. Vystoupení bylo ale zkráceno kvůli situaci ohledně COVID-19. Po Bad Company se Hart stal frontmanem Jones Gang. Hart vytvořil trio s Kenney Jonesem v roce 2001. Hart napsal charitativní píseň s názvem "It's All About The Children", kterou Hart a Jones a další umělci jako Paul Young, Gary Granger , Ronnie Wood a Rick Wills nahráli na desce. Skupina nahrála album s názvem "Any Day Now", na kterém se Hart podílel na psaní všech skladeb a sólově napsal většinu skladeb. Album bylo vydáno v USA 9. srpna 2005. Debutový singl "Angel" napsaný Hartem a Russem Ballardem se umístil na #1 místě žebříčku ACQB Top 40 a zůstal tam dalších 11 týdnů. Album bylo celkově komerčně úspěšné a další dvě písně od Harta se dostaly do první desítky žebříčku Billboard's Hot 100 Singles Sales Chart. Dne 13. března 2011 Manfred Mann oznámili Harta jako nového zpěváka své formace Manfred Mann's Earth Band. Přestože s kapelou dosud nenahrál žádný studiový materiál, hostoval na Mannově sólovém albu "Lone Arranger" (2014). Hart hrál s Davem "Bucket" Colwellem a Gary "Harry" Jamesem po mnoho let u Bad Company a v Colwellově případě také s Jones Gang. Všichni společně pracovali na různých albech, napsali písně a společně cestovali po světě a založili kapelu XBad Company. Nahráli píseň pro FIFA World Cup s názvem "We Ain't Going Home Empty Handed". Hart dal svolení, aby jeho píseň "We Will Remember Them" byla nahrána různými umělci pro charitativní organizaci Help for Heroes. Dne 1. listopadu 2009 Robin Gibb, Michael Bolton, Mica Paris, Paul Rodgers a Lee Mead, kteří vyhráli TV pořad Any Dream Will Do a další, ji nahráli v Abbey Road Studios v Londýně. V průběhu let se Hart také podílel na projektech s Andym Taylorem z Duran Duran, Peterem Maffayem, členy Chic a Go West.

Mike Hugg (rodným jménem Michael John Hugg) (narozen 11. srpna 1940, Gosport, Hampshire, England) Drums, Vibes, Keyboards Mike Hugg je britský hudebník, hráč na bicí a klávesy, který byl zakládajícím členem skupiny Manfred Mann ze 60. let a spoluzakladatelem psychedelické jazz-fusion skupiny Manfred Mann Chapter Three. Je znám z působení v kapelách Hug, Manfred Mann, Manfred Mann & Mike Hugg, Manfred Mann Chapter Three, Mike Hugg's Freeway a The Manfreds. Je znám svoji kreativitou ve své hudbě a vždy vytvářel znělky pro reklamy. Hugg se narodil v Gosportu v hrabství Hampshire. Rodiče tolerovali jeho jazzové bubnování, dokud pokračoval v hodinách klavíru. Hugg poprvé přemýšlel o své hudební kariéře, když mu bylo šestnáct let. V rámci kariéry v jazzu se při práci jako hudebník v Butlin's Clacton seznámil s pianistou Manfredem Mannem a vytvořili sedmičlennou skupinu. Mann-Hugg Blues Brothers rekrutovali Paula Jonese a později Toma McGuinnesse. Po jejich podpisu s HMV Records, jejich producent, John Burgess, změnil jejich jméno na Manfred Mann. Tato skupina, prominentní na scéně Swinging London 60. let, se pravidelně objevovala v UK Singles Chart. Tři z jejich nejúspěšnějších singlů "Do Wah Diddy Diddy", "Pretty Flamingo" a "Mighty Quinn" se umístily na vrcholu britských hitparád. Hit kapely z roku 1964 "5-4-3-2-1" se stal i ústředním tématem pro pořad ITV pop music Ready Steady Go!. Byli také první skupinou sídlící v jižní Anglii, která se během "britské invaze" dostala na vrchol amerického žebříčku Billboard Hot 100. Hugg je rovněž zdatný pianista a schopný hráč na vibrafon, ale jeho hlavní role v Manfred Mann byla jako bubeník. S kapelou však nahrál několik vibrafonových sól (např. „I'm your Kingpin“) a použil nástroj k rozšíření hitů jako "Oh No Not My Baby". Byl připočítán jako spoluautor prvních hitů skupiny a během jejího života přispíval sólovými skladbami, včetně jazzových instrumentálek ("Bare Hugg") a teskného acid-popu ("Funniest Gig", "Harry the One Man Band"). Jeho schopnosti jako skladatele rostly během kariéry skupiny. Mike a jeho bratr složili skladbu "Mister, You're A Better Man Than I", kterou nahráli Yardbirds v roce 1965. Hugg také složil většinu písní pro film Paramount z roku 1968 "Up the Junction" a také se podílel na psaní skladby téma ze sitcomu BBC "Whatever Happened to the Likely Lads" s La Frenais, který byl nahrán Huggovou relací s Tonym Riversem jako hlavním vokálem. V roce 1972 vydal své debutové sólové album "Somewhere", další rok vydal "Stress & Strain". V roce 1975 byl Hugg členem skupiny Hug, která vydala jedno studiové album s názvem "Neon Dreams". Na počátku 80. let pracoval s Fairlight, jedním z prvních počítačových hudebních nástrojů. V roce 2015 vydal sólové album s pomocí Simona Currieho (který je v současné době v Manfreds). Hugg vytvořil rovněž akustické jazzové trio PBD. V roce 1991 Hugg založil kapelu The Manfreds s některými z původních členů Manfred Mann, ale bez samotného Manfreda Manna (proto byli pouze The Manfreds namísto reformovaných Manfred Mann), na oslavu 50. narozenin Toma McGuinnesse a vydání nového kompilačního alba Manfred Mann. Po velkou většinu času kapely v ní působili Jonese, d'Abo, McGuinness a Hugg. Hugg odešel z turné v roce 2022, ale stále se s nimi obrací na soukromé rezervace a malé koncerty. Podle Paula Jonese byl Hugg nejstarším členem Manfred Mann the Manfreds a jeho rozhodnutí odejít z turné bylo proto, že byl pryč z mnoha koncertů s "problémy s ušima".

Mike Vickers (rodným jménem Michael Graham Vickers) (celým jménem Michael "Mike" Vickers) (narozen 18. dubna 1940, Staines-upon-Thames, England) Guitars, Flute, Saxophone, Moog Synthesizer Mike Vickerse je britský hudebník, který se proslavil jako kytarista, flétnista a saxofonista skupiny Manfred Mann z 60. let 20. století. Mike si tak záhrál s Baker Street Philharmonic, Mike Vickers Orchestra a Offside. Vickers se narodil v Staines-upon-Thames, Surrey. V sedmi letech se jeho rodina přestěhovala do Skotska, a když mu bylo jedenáct, pokračovali do Southamptonu v Hampshire, kde navštěvoval školu krále Edwarda VI. Vickers původně hrál na flétnu a saxofon, ale s rostoucí oblibou kytar v kapelách bylo rozhodnuto, že Manfred Mann by měli mít ve své sestavě kytaristu. Vickers se pro tuto roli dobrovolně přihlásil, i když vždy preferoval hraní na dřevěné dechové nástroje. Jeho tvrdé sólování na flétnu na tvrdých bluesových skladbách, jako je "Without You", předznamenalo práci Iana Andersona s Jethro Tull o pět let později. Protože skupina byla plná multiinstrumentalistů, byl použito multi-tracking, aby Vickers mohl hrát na kytaru a dechové nástroje na stejných nahrávkách, zatímco bubeník Mike Hugg podobně zdvojoval hraní na vibrafon. Byl uveden jako spoluautor prvních úspěšných singlů Manfred Mann a přispěl několika skladbami na alba, včetně "The Abominable Snowmann" a "You're For Me". Další člen Tom McGuinness jej popsal jako "nejhezčího ze skupiny... skoro pořád. Ale když je ošklivý, prostě nemůže být milý." McGuinness dodal: "Sbírá saxofony - které mu kupujeme". V roce 1965, podle McGuinnesse, Vickers již "nahrával se svým vlastním orchestrem a zdá se, že se stal pro Alberta Sempriniho (anglický pianista) definitivní hrozbou". Na konci roku 1965 Vickers opustil Manfred Mann, ačkoli jeho první sólové album "I Wish I Were A Group Again" vyšlo až v roce 1968. V červnu 1967 Vickers dirigoval orchestr pro živou nahrávku Beatles "All You Need Is Love", která byla vysílána v živém TV přenosu po celém světě, když byla komunikační satelitní technologie oslavována celosvětovým spojením. Vickers pokračoval jako skladatel a aranžér pro desky, TV pořady a filmy. Složil "Pegasus", námět z kultovního seriálu ITV "The Adventures of Don Quick" v roce 1970. Jednou z jeho nejznámějších TV skladeb je "Jet Set", která byla použita jako ústřední hudba pro herní show NBC Jackpot v letech 1974-1975 a jako úvodní hudba pro sportovní sérii "This Week in Baseball" od roku 1977 až do konce programu v roce 2011. Nenapsal však ikonické závěrečné téma TWIB, "Gathering Crowds", který napsal John Scott. Jeho filmová tvorba zahrnuje partitury k "Sandwich Man" (1966), "Press for Time" (1966), "My Lover, My Son" (1970), "Please Sir!" (1971), "Dracula A.D. 1972" (1972), "The Sex Thief" (1973) a fantasy filmům "At the Earth's Core" (1976) a "Warlords of Atlantis" (1978). Vickers byl prvním uživatelem syntezátoru Moog a koncem 60. let našel práci mimo své obvyklé skladatelské a aranžérské práce jako programátor a umělec zařízení Moog, včetně výuky Beatles, jak používat Moog během nahrávání alba Abbey Road. Založil také Baker Street Philharmonic, kde v letech 1969 až 1972 vydával singly, EP a čtyři alba. Jeho instrumentální skladba "Visitation" složená a zaznamenaná v roce 1971, byla použita v polském TV vědeckém seriálu Sonda, vysílaném v letech 1977 až 1989. Od roku 1992 do roku 1999 byl Vickers členem The Manfreds, sloučení členů Manfreda Manna ze 60. let a spolupracovníků, ve kterých zpíval jak Paul Jones, tak jeho nástupce Mike d'Abo, který také hrál na klávesy. Vickers v tomto souboru hrál pouze na dřevěné dechové nástroje - alt saxofon, flétnu a příležitostně zobcovou flétnu. V některých pozdějších hitech, jako je "Semi-Detached, Suburban Mr. James", reprodukoval dřevěné dechové party, které na původních studiových verzích provedl jeho nástupce v Manfredu Mannovi, Klaus Voormann.

(rodným jménem Paul Adrian Pond) (znám také jako Paul Jones nebo P.P. Jones) (narozen 24. února 1942, Portsmouth, England) Vocals, Harmonica Paul Jones je anglický zpěvák, herec, harmonikář, rozhlasová osobnost a TV moderátor. Poprvé se proslavil jako původní hlavní zpěvák a harmonikář rockové skupiny Manfred Mann (1962-1966), s nímž měl několik úspěšných nahrávek včetně "Do Wah Diddy Diddy" a "Pretty Flamingo". Jones byl poprvé ženatý (1963-1976) s spisovatelkou a recenzentkou Sheilou MacLeod a měli spolu dva syny, Matthew a Jacob. Nyní je ženatý s bývalou herečkou a nedávno křesťanskou řečnicí Fionou Hendley-Jones. Oba se poznali při vystupování v National Theatre. Jones byl zobrazen se svým synem Matthewem na titulní straně Radio Times v roce 1973, spolu s hercem Jonem Pertweem (tehdy hrál v Doctor Who) a hlasatelem Michaelem Parkinsonem. V polovině 80. let konvertoval ke křesťanství v důsledku toho, že byl pozván Cliffem Richardem na evangelizační akci Luise Palau. Paul Jones se narodil jako Paul Adrian Pond v Portsmouthu, Hampshire, jako syn Normana Henryho Ponda a Amelie Josephine, rozené Hadfield, později z Worthing, West Sussex. Jones navštěvoval The Portsmouth Grammar School, na poslední dva roky školy se stěhoval do Edinburgh Academy, než vyhrál Open Exhibition v Anglii na Jesus College v Oxfordu, i když ji nedokončil. Na vysoké škole cestoval do západního Londýna, aby navštívil The Ealing Blues Club, vedený Alexisem Kornerem a Cyrilem Daviesem. Tam začal zpívat na počátku 60. let jako "P.P. Jones", kde udělal duety s Elmem Lewisem, který byl později známější jako budoucí zakládající člen Rolling Stones, Brian Jones v Ealing Clubu, domovu Alexise Kornera Blues Incorporated, mezi jehož zpěváky patřili Long John Baldry a Mick Jagger. Keith Richards a Brian Jones jej požádali, aby se stal hlavním zpěvákem skupiny, kterou zakládali, ale Paul je odmítl, nastoupil Mick Jagger. Koncem roku 1962 Paul opustil vysokou školu, změnil si příjmení na Jones a přidal se k jihoafrickému klávesistovi Manfredu Mannovi. Jones se stal zpěvákem a hráčem na foukací harmoniku úspěšné skupiny Manfred Mann ze 60. let, když jej Manfred Mann a Mike Hugg najali, aby se připojil k jejich bluesové kapele The Mann-Hugg Blues Band. Paul Jones měl několik hitů v Top 10 s Manfredem Mannem a zpíval ve dvou z jejich tří britských písní číslo jedna - "Do Wah Diddy Diddy" (1964) a "Pretty Flamingo" (1966), než se v červenci 1966 vydal na sólovou dráhu. Jones zůstal u His Master's Voice. Jako sólista byl bez kapely méně úspěšný než kapela s jeho náhradou, Mikem d'Abo. Poté, co opustil skupinu, Jones založil sólovou kariéru. V polovině 60. let vydal Jones několik hitů 45, zejména "High Time" (1966) (britské číslo 4), "I've Been A Bad, Bad Boy" (1967) (UK č. 5) a "Thinkin' Ain't For Me" (1967) (britské číslo 32), než se vrhl i na herectví. V roce 1967 hrál Jones proti modelce Jean Shrimptonové ve filmu "Privilege" režiséra Petera Watkinse. Ve filmu byl obsazen jako zbožštěná popová hvězda a zpíval písně "I've Been A Bad, Bad Boy" a "Free Me", které převzala jako covery Patti Smith v 70. letech minulého století. Následující rok byl ústřední postavou další kultovní klasiky, experimentální britské satiry z roku 1968 "The Committee" v režii Petera Sykese, ale tentokrát se hudebních povinností ujali Pink Floyd a Arthur Brown. Přitahovala jej herecká profese a bylo mu nabídnuto hodně práce, v TV, na jevišti a v reklamách. Úspěch na scéně West-End znamenal, že Paul do značné míry opustil svou nahrávací kariéru a začal žít v muzikálech, i když bral také dramatické role, včetně filmu "Conduct Unbecoming", než přešel na Broadway. Objevil se v muzikálech "Cats", "Pump Boys and Dinettes" a "Evita", jehož nahrávka získala zlatou desku. Zatímco jeho sólová kariéra ve Velké Británii byla mírně úspěšná, ve Spojených státech prodal jen málo desek. Ve Švédsku měl dost hitů, aby tam u EMI vyšlo album největších hitů. Jeho následná vydání singlů v Británii na konci 60. let byla už u Columbia. Do konce 60. let vydal Jones čtyři sólová alba "My Way" (1966), "Sings Songs From The Film Privilege" (1967), "Love Me, Love My Friends" (1968) a "Come Into My Music Box" (1969). V lednu 1968 byl Jones součástí turné "Big Show" po Austrálii a Novém Zélandu s The Who a Small Faces. Jones byl podpořen jinou místní kapelou v každé zemi. Turné je proslulé konflikty s konzervativními mainstreamovými australskými mediálními reportéry. Navíc incident během letu v jejich poslední den v Austrálii vedl k tomu, že členové zájezdu byli zadrženi letištní bezpečností a policií, než jim byl povolen na let na Nový Zéland. V roce 1971 se Jones podílel na albu Carly Bley "Escalator Over The Hill". Ve stejném roce nahrál "Crucifix In A Horseshoe" s White Cloud, newyorskou session skupinou, ve které hrál Teddy Wender na klávesy a Kenny Kosek na housle. Účinkoval také v hororovém filmu "Demons of the Mind" z roku 1972. V roce 1973 Jones host se objevil v ITC The Protectors, v epizodě nazvané "Goodbye George", kde hrál postavu jménem Caspar Parton. Objevil se také v ITC-RAI "Space: 1999" v epizodě „Black Sun“, kde hrál postavu jménem Michael Ryan. V roce 1975 hostoval v TV epizodě The Sweeney ("Chalk and Cheese") jako Tommy Garret, boxer, ze kterého se stal loupežník. V roce 1976 ztvárnil roli Juana Perona na původním koncepčním albu Tima Rice a Andrewa Lloyda Webbera v muzikálu "Evita" po boku Julie Covingtonové jako Evity, Colma Wilkinsona jako Che a Barbary Dicksonové jako Mistress. Jones dříve spolupracoval s Covingtonem na vánoční produkci v roce 1975 "Great Big Groovy Horse", rockové opeře založené na příběhu o trojském koni zobrazeném na BBC2. Později se to zopakovalo na BBC1 v roce 1977. V polovině 80. let představil také dětský kvíz BBC1 Beat the Teacher. Mezi jeho zlatá alba patří jedno za "Evita". V říjnu 1977 hrál jako Sir Francis Drake v muzikálové premiéře "Drake's Dream" v Connaught Theatre, Worthing s hudbou a texty Lynne a Richarda Rileyových a knihou Simona Bretta. Inscenaci režíroval Nicolas Young a byla převedena do londýnského divadla Shaftesbury Theatre na limitovanou sezónu otevření 7. prosince 1977. Původní album londýnského obsazení "Drake's Dream" nahrálo President Records v roce 1977 a vydalo ho na CD v roce 2017 u Stage Door Records. V roce 1978 vydal singl na labelu RSO, sestávající z řízených verzí "Pretty Vacant" od Sex Pistols a "Sheena Is A Punk Rocker" od Ramones, obě produkoval Rice. Ve stejném roce Jones také hostoval na druhém albu Radio Stars "Holiday Album", kde hrál na harmoniku. O čtyři roky později se objevil jako jeden z hostujících zpěváků v Music of Quality and Distinction British Electric Foundation v nové verzi "There's a Ghost in My House". V roce 1979 založil The Blues Band a koncertoval s nimi až do jejich rozpadu v roce 2022. Kapela nemohla zpočátku získat nahrávací smlouvu, a tak nechala soukromě vylisovat 3000 kopií "The Official Bootleg Album". Vyprodalo se a vydavatelství Arista je rychle podepsalo a vydalo jejich album. The Blues Show uváděl na BBC Radio 2 dvaatřicet let, od roku 1986 do roku 2018, a nadále vystupuje po boku bývalých kolegů z kapely Manfreda Manna pod hlavičkou The Manfreds. Na podzim roku 1982 Jones převzal hlavní roli Sky Masterson od Iana Charlesona ve společnosti Richarda Eyra v jeho slavné inscenaci pro National Theatre of Guys and Dolls, která začala v únoru téhož roku v Olivier Theatre. Poté vedl stejné obsazení jako Macheath v Eyrově inscenaci "The Beggar's Opera" od Johna Gaye v divadle Cottesloe. V letech 1984-1985 se objevil ve West Endu a koncertoval v muzikálu Pump Boys and Dinettes. Po počátečním spuštění tří programů v roce 1985 začal 10. dubna 1986 prezentovat seriál pro BBC Radio 2 o rhythm and blues, později známý jako The Blues Show, který se stal stálicí v programech na 32 let. Hrál rovněž na harmoniku ve znělce svého programu Radio 2. V roce 1987 hrál jako Fred/Petruchio s Nicholou McAuliffe jako Lilli/Kate v úspěšné inscenaci "Kiss Me Kate" u Royal Shakespeare Company v Royal Shakespeare Theatre, Stratford-upon-Avon, a Old Vic Theatre, London. V letech 1990 až 1993 hrál titulní postavu Uncle Jack, pořadu pro děti na BBC 1, ve kterém se také objevila Fenella Fielding jako Jackova protihráčka The Vixen. Jeho postava byla Jack Green, environmentalista a tajný agent MI5, který se svou rodinou je na misi zachránit planetu. V roce 1991 založil Jones s většinou původních členů Manfreda Manna The Manfreds, aby oslavili McGuinnessovy 50. narozeniny a nové kompilační album Manfreda Manna. Tato nová kapela nezahrnovala samotného Manfreda Manna, což znamená, že nemohli koncertovat pod jménem a tak se představili jako The Manfreds. Jones stále koncertuje v The Manfreds s spolu s McGuinnessem a d'Abo. V roce 2009 vydal "Starting All Over Again" u Continental Record Services (=CRS) v Evropě a u Collectors' Choice v USA. Produkovala je Carla Olson v Los Angeles a hrají na něm Eric Clapton, Jake Andrews, Ernie Watts, Percy Sledge, Alvino Bennett, Tony Marsico, Michael Thompson, Tom Morgan Jr., Oren Waters a Luther Waters. Dne 4. května 2009 se Jones a jeho harmonika objevili v písni během koncertu Joe Bonamassy v Royal Albert Hall v Londýně. Téhož měsíce Jones hrál na foukací harmoniku na vydání "I'm Your Kingpin" od Nick Vernier Band. V roce 2010 vystupoval ve dvou verzích "You’re Wrong" z alba "Sessions" Nicka Verniera Band. V letech 2013, 2014 a 2016 se The Manfreds vydali na turné k propagaci nového kompilačního alba Manfred Mann. V roce 2015 vydal album "Suddenly I Like It", které také produkovala Carla Olson. Speciálními hosty na tomto albu byli Joe Bonamassa a Jools Holland. Jones je v současné době prezidentem National Harmonica League a byl oceněn jako "hráč roku na harmoniku" v British Blues Awards 2010, 2011 a 2012, stejně jako Blues Broadcaster of the year a Lifetime Achievement Award v roce 2011. V lednu 2018 bylo oznámeno, že jej v polovině května nahradí jako moderátor Blues Show BBC Radio 2 Cerys Matthews. Jeho poslední vysílání jako moderátora bylo 23. dubna 2018 a jeho živým hostem byl Eric Bibb, poslední hranou písní byla "Mighty Long Time" (1951) Sonnyho Boy Williamsona, kterou popsal jako "jednu z mé hrstky nejoblíbenějších bluesových desek". V prosinci 2023 vystoupil v Jools' Annual Hootenanny, kde přezpíval "Pretty Flamingo" a "Do Wah Diddy Diddy".

Dave Richmond (rodným jménem David Henry Richmond) (narozen 29. března 1938, Brighton, Sussex, England) Bass Dave Richmond je britský profesionální baskytarista, nejznámější jako zakládající člen popové skupiny 60. let Manfred Mann. Během svého krátkého působení ve skupině hrál na baskytaru na jejich první hitové nahrávce "5-4-3-2-1". Dave ve své kariéře spoupracoval s mnoha dalšími hudebníky a kapelami jako Collage, Eric Winstone & His Orchestra, Midas Touch, The Chitinous Ensemble, Les Reed And His Orchestra, The John Barry Seven, The Judd Proctor Sextet, Wally Asp, The Button Down Brass, Sounds Nice, Grand Funk Selection, Bones Galore, The Harry Stoneham Sound, The Steve Gray Orchestra, The Martin Goldstein Players, The London Brass Conference, The Royal Philharmonic Ensemble, The Reg Tilsley Sound a The Gentle Rain. Žije v Staines, United Kingdom. Richmond poprvé zvedl ukulele ve věku 14 let pomocí "First Step Tutor Book". Jeho otec v té době pracoval mimo domov a vracel se jednou za měsíc. Kdysi mu to ladil, a tak se to ladilo jen jednou za měsíc! Tehdy bydleli v Thorntonu poblíž Blackpoolu, o pár měsíců později se přestěhovali do Torquay, kde začal chodit na lekce havajské kytary. Dávno předtím, než se naučil hrát na jakýkoli hudební nástroj, pouštěl si 78-otáčkové desky na starém natahovacím gramofonu. Jednoho dne mu jeho bratr (o 5 let starší) pustil desku, která se ukázala být jedním z největších vlivů jeho hudební kariéry. Jmenovala se "Big Noise From Winnetka" a uvedl se na ni Bob Haggard na kontrabas a Ray Bauduc na bicí a žádné jiné nástroje. Byla to jeho oblíbená deska po mnoho let. Byl to jeden z momentů, kvůli kterému se později chopil basy. Později přešel na akustickou kytaru s ocelovými strunami. Ve věku 15 let zahájil komerční kurz (angličtina, těsnopis, psaní na stroji, bookeeping a obchod) na South Devon Technical Collage, Torquay. Jeho matka jednoho dne poslouchala rádio, když uslyšela následující oznámení: "Royal Airforce hledá mladé muže ve věku mezi 17 a 24 lety, kteří by se mohli učit hudebníky." Uvědomila si, že jej studium na vysoké škole nijak zvlášť nezajímá, a tak odepsala a přihlásila se jej na konkurz. Až když mu o pár týdnů později řekla, že se musí zúčastnit konkurzu na RAF School of Music Uxbridage, něco jsem o tom věděl! Přišel a udělal konkurz na akustickou kytaru před tehdejším šéfem hudebního křídla Wallacem. Byl si jistý, že na něj jeho hra na kytaru moc nezapůsobila, ale myslel si, že v tu chvíli museli být zoufalí. Ale šéf řekl: "No, zdá se, že máš v sobě nějakou hudbu, co bys chtěl hrát, když se přidáš ke kapele?" Jako fanoušek moderního jazzu v té době navrhl saxofon, ale on mu řekl, že pro saxofon nejsou žádná volná místa, ale že by se místo toho mohl naučit hrát na klarinet, kdybych chtěl. Na začátku 60. let hrál na kontrabas s Manne-Hugg Blues Brothers, poté, co byl v roce 1963 rekrutován Manfredem Mannem a Mikem Huggem. Z kapely se později stala popová skupina Manfred Mann. Richmond opustil kapelu v roce 1964, krátce poté, co nahrál basu pro jejich skladbu "5-4-3-2-1", píseň zamýšlenou jako téma pro hudební show Ready, Steady, Go!, která se stala jednou z nejoblíbenějších skladeb Manfred Mann, jejich nejstarším a největším hitem. Nahradil jej Tom McGuinness. V roce 1966, poté, co McGuinness přešel na sólovou kytaru, se Richmond objevil jako host (hrající na kontrabas) na EP "Instrumental Assassination" (1966) Manfreda Manna. Po odchodu z kapely v roce 1963 se Richmond stal session hráčem, mimo jiné spolupracoval s Eltonem Johnem, Bread, Hankem Marvinem a Sergem Gainsbourgem. V 70. letech byl členem hudebního souboru Steva Graye WASP, který nahrál mnoho hudby pro KPM 1000 Series. Richmond hrál na bezpražcovou basovou kytaru v ústřední melodii k "Last of the Summer Wine". Nakrátko se připojil k John Barry Seven, po nichž začal svou session kariéru. Hrál v TV a nahrával s mnoha popovými hvězdami té doby včetně Dusty Springfield, Cliff Richard, Cilla Black, Serge Gainsbourg/Jane Birkin ("Je T'aime") nebo Labi Sifre "It Must Be Love". Zahrál si na černém albu Eltona Johna na dvou největších hitech "Your Song" a "Border Song". Stal se jedním ze Shadows na dvou albech a napsal s nimi skladbu s názvem "The Honorable Puff Puff". Nahrával s Henrym Mancinim včetně 5 alb pro Reader's Digest. Nahrál charakteristickou melodii a závěrečnou hudbu "Only Fools & Horses" a objevil se v epizodě seriálu s názvem "The Jolly Boys Outing". Hrál také na bezpražcovou baskytaru v hudbě na pozadí TV seriálu "Last Of The Summer Wine" (hudební režisér Ronnie Hazlehurst), který dělal celých 24 let! Hrál s Bert Kaempfert Orchestra, který režíroval Tony Fisher, s "String of Pearls Orchestra" Chrise Smithe, s Manhattan Swing a Manhatton Jazz Tobyho Cruse a příležitostně s So Sinatra Paula Holgatea a navíc hrál i na mnoha jazzových koncertech na volné noze. Během roku 2007 jsem byl jmenován školou Stowe v Buckinghamshire hostujícím učitelem baskytary. Vede také Stowe Jazz Combo, což jej velmi baví. V současné době pravidelně hraje s "Berkeley Squares" v režii Alana Gouta. Kapela hraje každý měsíc na čajové tance v prestižním hotelu Waldorf. Nedávno se zjistilo, že byl hráčem na basovou kytaru na kultovním albu Serge Gainsbourga "Historie de Melody Nelson", které bylo znovu vydáno v listopadu 2011 jako box set ve Francii.

(rodným jménem Christopher Slade Rees) (narozen 30. října 1946, Pontypridd, Glamorgan, South Wales) Drums, Percussion, Backing Vocals Chris Slade je velšský hudebník, hráč na bicí a perkuze, který je nejznámější jako člen kapely Manfred Mann's Earth Band od jejího založení v letech 1971 až 1978 na osmi albech a australské kapely AC/DC, za kterou bubnoval v letech 1989 až 1994 a účinkoval na jejim albu "The Razors Edge" z roku 1990. Do AC/DC se vrátil ještě jednou v únoru 2015, aby nahradil Phila Rudda na "Rock or Bust World Tour". Slade také hrál s Tomem Jonesem, Toomorrow, Uriah Heep, The Firm a Asia. Slade se narodil jako Christopher Rees v Pontypridd, Glamorgan, Jižní Wales. Svou kariéru zahájil v polovině 60. let, když vystupoval a nahrával se zpěvákem Tomem Jonesem. V roce 1971 byl původním zakládajícím členem Manfred Mann's Earth Band, hrál na jejich osmi studiových albech vydaných v letech 1972 až 1978. Z kapely odešel v roce 1978. Zanedlouho se stal členem kapely Uriah Heep, ve které setrval až do roku 1981. Spolupracoval s Garym Numanem, Tomem Jonesem a Olivií Newton-John (jako spolučlenkou kapely Toomorrow). V roce 1984 doprovázel Davida Gilmoura při jeho turné About Face. V letech 1984 až 1986 byl jedním z členů superskupiny nazvané The Firm, ve které s ním hráli zpěvák Paul Rodgers a kytarista Jimmy Page. Hrál i na světovém turné v roce 1989 s Davidem Gilmourem z Pink Floyd a Garym Moorem. Slade se nejvíce zviditelnil v listopadu 1989, kdy byl požádán, aby se připojil k australské hardrockové skupině AC/DC poté, co odešel bubeník Simon Wright. AC/DC podepsali smlouvu se stejnou manažerskou společností jako Gary Moore, se kterou Slade právě dokončil turné. Bratři Youngovi (Angus a Malcolm) zpočátku najali Sladea pouze dočasně prostřednictvím managementu, poté jej požádali během nahrávání jediného alba, které s nimi natočil, aby se připojil ke kapele. Slade hrál na albu "The Razors Edge" v roce 1990 a na doprovodném světovém turné a singl „Big Gun“ vydaný v roce 1993. Objevil se rovněž na koncertním albu "Live". Podle Sladea po práci na demech pro následující album "Ballbreaker" zavolal Malcolm Young Sladea a řekl mu, že chtějí zkusit shledání s bývalým bubeníkem Philem Ruddem. Slade odpověděl: "Tak to jsem já, jsem pryč." Young řekl, že si chce nechat Sladea po ruce, pokud by Ruddův návrat nevyšel, ale Slade odmítl. Prohlásil však, že s AC/DC stále dobře vychází a "bylo mu ctí a výsadou hrát s těmi kluky". Ve skupině jej roku 1994 nahradil Phil Rudd, který zde již v minulosti působil. Po jeho odchodu žil Slade několik let na britském venkově, než mu zavolal Geoff Downes z britské progresivní rockové skupiny Asia. Roku 1999 se stal členem kapely Asia, s níž hrál šest let, než odešel v září 2005. Později vystupoval s několika dalšími skupinami. Slade stál na čele tribute kapely AC/DC, Chris Slade Steel Circle, v poslední době cestoval po světě s THE CHRIS SLADE TIMELINE, kapelou, která vznikla k oslavě 50 let rockového bubeníka. Kapela přebírá hudbu ze všech aspektů jeho dlouhé kariéry a objevila se na velkých festivalech včetně Hellfest, 24 Hours of Le Mans, Harley Davidson Aquitaine a Saint Tropez a je jedinou rockovou kapelou, která hrála na moskevském olympijském stadionu při turnaji Kremlin Cup. V roce 2014 přestal se skupinou AC/DC kvůli problémům se zákonem vystupovat Phil Rudd. V únoru 2015 se skupinou při předávání cen Grammy po více než dvaceti letech opět vystoupil Slade, který oznámil, že s ní odehraje celé nadcházející turné Rock or Bust. Dne 30. září 2020 byla jeho role v kapele objasněna: Phil Rudd se vrací k AC/DC za bicí, čímž Slade v podstatě podruhé opustil kapelu. Ve stejném oznámení se do kapely vraceli také Brian Johnson a Cliff Williams. Během své kariéry spolupracoval s mnoha dalšími umělci, mezi které patří například Gary Numan, Kai Olsson, Mick Ralphs, Denny Laine, Frankie Miller, Gary Moore a Olivia Newton-John. Angus Young, kytarista skupiny AC/DC, o něm řekl, že byl nejlepším hudebníkem, který kdy hrál v AC/DC.

Chris Thompson (rodným jménem Christopher Hamlet Thompson) (narozen 9. března 1948, Ashford, Kent, England) Vocals, Guitars Chris Thompson je anglický zpěvák, skladatel a kytarista známý jak pro svou práci s Manfred Mann's Earth Band, konkrétně pro svůj zpěv v klasickém hitu "Blinded By The Light" a pro své sólové úspěchy. Thompson se narodil v Ashford, Kent, Anglie, ale vyrůstal na Novém Zélandu, kde se kvalifikoval jako učitel. Jeho rané hudební zkušenosti byly ještě ve škole s kapelou The Paragons, která hrála na týdenních církevních mládežnických tanečních klubech. Později, když se jeho talent ukázal, byla kapela reformována jako Dynasty s dalšími hudebníky a dosáhla mnoha místních úspěchů na novozélandské hudební scéně. Připojil se také ke skupině Hilberry Walker. Thompsonovou poslední kapelou na Novém Zélandu byla Mandrake, založená s univerzitními přáteli, kteří hráli páteční a sobotní večerní tance v Hamilton City a okolí. Odjel do Austrálie, než se v roce 1974 vrátil do Anglie, aby se věnoval hudební kariéře. Nakonec se v roce 1976 připojil k Manfred Mann's Earth Band. Následující rok měla kapela celosvětově úspěšný singl s "Blinded By The Light" spolu s hitem "The Roaring Silence". Chris pokračoval v nahrávání a turné s kapelou až do odchodu v roce 1979, aby pracoval na své vlastní kapele Night se sídlem v Los Angeles, která natočila dvě alba. Během své historie měla i dva hity. Jeden z nich, "If You Remember Me", byla nepoužitá ústřední melodie pro předělávku Franca Zeffirelliho "The Champ", byla zpočátku připsána výhradně Thompsonovi, pozdější lisování singlu bylo připsáno "Chris Thompson and Night". Píseň se dostala na 17. místo v žebříčku U.S. Billboard Hot 100 a na 7. místě Adult Contemporary. V Kanadě to byl velmi malý hit (#91). Kapela se ale v roce 1982 rozpadla. V roce 1978 se C hris objevil v muzikálové verzi Jeffa Waynea "The War of the Worlds", kde se podílel na vokálech pro píseň "Thunder Child". Chris si však stále i v roce 1982 našel čas znovu se připojit k Earth band na nahrání tří písní pro album "Chance" a měl pokračovat v nahrávání a turné s kapelou až po album "Criminal Tango" a evropské turné včetně. Zároveň byl zaneprázdněn rozvojem své vlastní sólové kariéry s řadou vynikajících sólových alb. Kromě toho nahrával s mnoha dalšími umělci včetně Eltona Johna, Briana Maye, Mikea Oldfielda, Alana Parsonse a Comic Relief's - 'The Stonk'. Chris je také spoluautorem obrovského hitu Johna Farnhama "You're The Voice". V roce 1980 napsal a nazpíval doprovodné vokály na skladbě "No Stoppin' Us Now" s Patrickem Simmonsem a Michaelem McDonaldem na albu "One Step Closer" od Doobie Brothers. V roce 1983 přispěl vokály na Simmonsovo sólové album "Arcade" a také se podílel na psaní několika skladeb. V roce 1981 Thompson vydal své debutové album "Out Of The Night". Následovalo pět dalších alb, poslední "Won't Lie Down" v roce 2001. V roce 1984, když byl Thompson funkčním vedoucím zpěvákem znovu zformované kapely Manfred Mann's Earth Band, propůjčil Thompson hlavní vokály skladbě "Runner", která se pomalu vyšplhala na hit 30 v USA a Velké Británii, poháněná tehdy žhavým vysíláním MTV. V roce 1986 byl Thompson jedním ze čtyř spoluautorů úspěšné písně "You're The Voice", dalšími byli Andy Qunta z australské new wave kapely Icehouse, někdejší textař Procol Harum Keith Reid a Maggie Ryder. Doufal, že píseň nahraje v Londýně, ale byl odmítnut tamními nahrávacími společnostmi, které uvedly, že píseň není "komerční". Poslal demo Johnu Farnhamovi, který nedávno odešel z pětiletého působení v kapele Little River Band. Farnhamovi se píseň líbila a souhlasil s jejím nahráním pro své nadcházející album "Whispering Jack". Farnhamovo vydání "You're The Voice" bylo celosvětovým hitem a dosáhlo na prvních deset pozic v mnoha zemích po celém světě. Ještě v roce 1986 Thompson zpíval vokály na sólovém albu bývalého kytaristy Genesis Steva Hacketta. Album představovalo vystoupení umělců jako Brian May (Queen), Pete Trewavas (Marillion), Ian Mosley (Marillion) a Bonnie Tyler. Album s názvem "Feedback 86" však vyšlo až v roce 2002. Navzdory svému již tak nabitému programu v roce 1986 si Thompson i tak našel čas vrátit se k Manfred Mann pro jejich nové album "Criminal Tango", kromě toho, že vydal nějaký sólový materiál. Nahrál píseň "It's Not Over" pro soundtrack k filmu "Playing for Keeps" a tato skladba byla také uvedena (s trochu delším dozníváním) na jeho novém sólovém albu "High Cost Of Living", vydaném později téhož roku. Následující rok byla skladba "It's Not Over" znovu nahrána Starship a stala se hitem Top 10 pro skupinu. V roce 1989 Thompson nahrál singl "The Challenge (Face It)" jako oficiální ústřední melodie pro tenisové mistrovství Wimbledonu 1989. Píseň napsal společně s Haroldem Faltermeyerem. O rok později, v roce 1990, Thompson znovu spolupracoval s Faltermeyerem při psaní písně z roku 1990 pro Wimbledon, "Hold the Dream" od Franziscy. Také v roce 1990 Thompson nahrál singl "This Is The Moment" jako oficiální ústřední melodie pro Hry Commonwealthu v roce 1990 v Aucklandu. V roce 1992 Thompson vystoupil na Freddie Mercury Tribute Concert jako doprovodný hudebník, který jako baryton harmonizoval s uznávanými doprovodnými vokalistkami Maggie Ryder (kontra) a Miriam Stockley (mezzosoprán). Ve stejném roce se také připojil k The Brian May Band na jejich jihoamerické turné. V roce 1995 Thompson provedl "You're The Voice" v Nizozemsku na World Liberty Concert jako velké finále akce. Nazpíval také jeho studiovou verzi na albu Alan Parsons "The Very Best Live" (1995). V letech 2006 a 2007 se podruhé připojil k Jeffu Wayneovi na turné jako "The Voice of Humanity" v živé verzi muzikálu Jeffa Wayna "Musical Version of The War of the Worlds". Podle zvláštních rysů DVD Jeffa Wayna "Musical Version of The War of the Worlds - Live on Stage" navrhl Thompson pro show nějaké umělecké dílo. Thompson se objevil na několika albech umělců, jako jsou Alan Parsons, Jan Hammer, Steve Hackett, Bonnie Tyler, Mike Oldfield a Sarah Brightman, a také poskytl doprovodné vokály Brianu Mayovi z Queen během jeho prvních sólových vystoupení. koncerty v Jižní Americe v roce 1992. Thompson byl také zapojen do SAS Band (Spike's All Star Band), kde provedl řadu písní, zejména ze svého repertoáru s Manfred Mann's Earth Band. Znovu se objevil s Earth Band v 90. letech na albech "Soft Vengeance", "Mann Alive" a "2006", také koncertoval s kapelou v letech 1996 a 1997 a od té doby měl příležitostné výlety. Chris v současné době pracuje na sólovém projektu s albem, které má vyjít v roce 2001.

Colin Pattenden (rodným jménem Colin Roy Pattenden) (narozen listopad 1947, Farnborough, Kent, England, U.K.) Bass Colin je anglický baskytarista, známý především svým členstvím v Manfred Mann's Earth Band. Colin se narodil ve Farnborough v Kentu a zpočátku se učil na kytaru, ale naučil se hrát na baskytaru z učebnic, hlavně z učebnic Carola Kaye, amerického basisty a amerického basového guru, jehož technika byla základem bezpočtu hitových desek. Pattenden pracoval jako session kytarista pro Engelberta Humperdincka a Leapy Leeho v 60. letech. Spolu se svým bratrancem Grahamem Whitem založil Colin kapelu s názvem Roy & The Aztecs, která se později proměnila na Tekneek. Nebyla to však stabilní kapela a díky práci na různých relacích s bubeníkem Chrisem Sladem byl Colin představen Manfredovi a připojil se k Earth Bandu při jeho založení. V Manfred Mann's Earth Band hrál od jeho založení v roce 1971. Pattenden vystupoval na sedmi albech Earth Band od jejich debutu v roce 1972 po "The Roaring Silence" v roce 1976. Pattenden opustil MMEB v roce 1977. V roce 1978 se spojil s bývalým členem Manfred Mann's Earth Band bubeníkem Chrisem Sladem a zpěvákem Peterem Cox v krátce trvajícím projektu Terra Nova. Hrál také s kapelami Mungo Jerry, The King Earl Boogie Band, The Jackie Lynton Band a The Nashville Teens. V současné době pracuje jako PR konzultant a řídí společnost CP Sound Limited, která se zabývá návrhem a instalací audiosystémů a osvětlení.

Jimmy Copley (celým jménem James Frank Copley) (také jako James "Jimmy" Copley) (narozen 29. prosince 1953, London, England zemřel 13. května 2017, Bristol, England) Drums, Percussion James Frank Copley byl anglický rockový bubeník, který spolupracoval s kapelami Upp, Killing Joke, The Pretenders, Go West, Magnum, Char, Mayfield, Tears For Fears nebo Manfred Mann's Earth Band. Copley byl převážně session hudebník a spolupracoval s hudebníka jako Jeff Beck, Graham Parker, Paul Young, Roger Glover, Ian Gillan a Glenn Hughes z Deep Purple, Seal, Tony Iommi a Paul Rodgers. Od roku 2007 působil jako bubeník v kapele Manfred Mann's Earth Band. Byl mistrem techniky bubnování s otevřenou rukou. Tato metoda se obejde bez zkřížení rukou při hře na hi-hat a snare buben současně, na rozdíl od tradičnějšího způsobu hry na bicí, který představuje zkřížené ruce jako základní herní pozici. Jimmy nahrál v roce 2008 sólové album "Slap My Hand". Copley byl dlouhodobým podporovatelem Tama Drums. V průběhu let používal bubny Superstar, Granstar, Artstar II a Starclassic. Další dlouhé spojení bylo se Zildjian Cymbals. Používal také paličky Vic Firth. Podle University Hospital Bristol byla Copleymu v roce 2015 diagnostikována leukémie a po transplantaci kostní dřeně se vrátila. Rozhodl se přerušit chemoterapii. V posledních dnech Copleyho byl jeho nemocniční pokoj přeměněn na dočasné nahrávací studio, aby mohl s přáteli nahrát EP ve prospěch Bristolského hematologického a onkologického centra a Royal United Hospital v Bristolu.

Peter Cox (rodným jménem Peter John Cox) (Narozen 17. listopadu 1955, Kingston upon Thames, Surrey, England) Vocals Peter Cox je anglický zpěvák a skladatel, je nejznámější jako hlavní zpěvák anglického popového dua Go West. Jako sólový umělec zaznamenal v 90. letech tři Top 40 hity v UK Singles Chart. Peter Cox se narodil v Kingstonu v Surrey a už ve 12 letech se připojil ke školnímu sboru a později jako sborista v The Chapel Royal, Hampton Court Palace. Svou první kapelu založil v 18, daboval skupinu Bodie podle písně od Free, jejíž zvuk se nejvíce přibližoval. V jeho raných dvacátých letech pracoval v cover kapele pro Mecca Organisation. V roce 1978 se připojil k Terra Nova, kapele sestavené bývalými členy Manfred Mann's Earth Band Chrisem Sladem a Colinem Pattendenem a v roce 1980 vydali album. Během pobytu v nočním klubu v Sheffieldu se Cox spřátelil s Richardem Drummiem, se kterým začal psát písně a nakonec podepsali vydavatelskou smlouvu. Po krátkém období s Terra Nova podepsalo duo v roce 1982 vydavatelskou smlouvu a později si zajistilo čas ve studiu na nahrání demoverzí svých písní "We Close Our Eyes" a "Call Me". Duo v roce 1982 přijalo jméno Go West a působili s Coxem jako hlavním zpěvákem a Drummiem na kytaru a doprovodné vokály. Poté, co Go West podepsali smlouvu s Chrysalis Records, se "We Close Our Eyes" stalo v roce 1985 Top 5 hitem UK Singles Chart. Další singly Go West vydané toho roku zahrnovaly "Call Me" (1985) a "Don't Look Down". Následující rok byli Go West na Brit Awards v roce 1986 jmenováni "Best Newcomer" (Nejlepším nováčkem). V roce 1987 se skupina dostala do Top 40 v USA se singlem "Don't Look Down - The Sequel". V roce 1990 měli Go West v USA hit č. 8 a dosáhli tím svého komerčního vrcholu s "King of Wishful Thinking" ze soundtracku k filmu "Pretty Woman". V roce 1992 duo vydalo své třetí studiové album "Indian Summer", které obsahovalo píseň "Faithful", která dosáhla Top 20 v Kanadě a Spojených státech. V roce 1993 se Cox přestěhoval do Los Angeles, aby zahájil sólovou kariéru. Debutoval v polovině roku 1997 singlem "Ain't Gonna Cry Again" a jeho stejnojmenné debutové LP "Peter Cox" následovalo brzy poté s velkým ohlasem u kritiky. Následující alba byla "Flame Still Burns" (2001), "Nine Miles High" (2002), "Desert Blooms" (2002), "Game For Fools" (2005) a "Motor City Music" (2006). Cox se také spojil s Tonym Hadleyem ze Spandau Ballet na albu "Tony Hadley vs Peter Cox & Go West" vydaném v roce 2004. V roce 2003 se Pete přestěhoval zpět do Spojeného království, kde Cox nahradil Marka Shawa z Then Jerico v britské TV reality show show "Reborn in the USA" poté, co Shaw v prvních dnech seriál opustil. I když Cox dosáhl předchozího úspěchu přes Atlantik jako hlavní zpěvák Go West, mohl se objevit v show, protože byl v USA jako sólový umělec neznámý. Byl favoritem na vítězství, ale byl vyřazen v New Yorku poté, co zapomněl text k hitu Norah Jones, který předváděl. Pete se připojil k Manfred Mann's Earth Band v roce 2009 a se skupinou vystupoval až do začátku roku 2011. Mezi další Coxova alba patří "The S1 Sessions" (2010), "Riding The Blinds" (2012) a "Damn The Brakes" (2013). Vystupoval také se skupinou SAS (Spike Edney's All Stars). V současné době Pete pokračuje v turné jako sólový umělec i jako člen Go West a nyní jako člen Manfred Mann's Earth Band.

Noel McCalla (narozen 5. listopadu 1956, London, England) Vocals Noel McCalla je britský rockový zpěvák. V letech 1991 až 2009 byl hlavním zpěvákem rockové skupiny Manfred Mann's Earth Band. Působil také v kapelách Blade & Masquenada Family, GND, Jody St., Manfred Mann's Plain Music, Moon, McCalla a Partners In Crime nebo jako sólista. McCalla se narodil rodičům Hubertu Sylvester McCallovi, ministrantovi v evangelickém kostele, a Elizabeth Victorii McCalla, v severním Londýně, Anglie. V rodině bylo osm dětí. Navštěvoval mateřskou školu Alexandra Park v Londýně, ale v devíti letech byl stažen, protože se rodina přestěhovala do Coventry, kde navštěvoval Hillfarm Junior School a začal studovat na střední škole Barkers Butts. V roce 1972 McCalla opustil školu, aby mohl pracovat s kapelou Black and White Notes. Hráli a nakonec podporovali The Shadows. V roce 1972 McCalla opustil svou rodinu v Coventry a přestěhoval se do Londýna. V roce 1976 se připojil k Moon, kteří podepsali smlouvu s Epic Records, vydali dvě alba "Too Close For Comfort" a "Turning The Tides" a čtyřikrát se objevili v John Peel Show. Po rozchodu z kapely zůstal u Epic Records a vydal sólové album "Night Time Emotion" (1979). V červenci 1979 Epic vydal singl z tohoto alba "Ain't Nothing But A House Party", což je diskotékové přepracování hitu The Showstoppers z roku 1967. Druhou stranou tohoto singlu byla "Midnight Girl", další skladba z alba. Od roku 1977 působil jako doprovodný zpěvák pro Sniff 'n' the Tears. Během této doby pracoval jako hudebník na volné noze a v roce 1979 natočil sólové album "Night Time Emotion" produkované Trevorem Rabinem. Zpíval na prvním sólovém albu "Smallcreep's Day" Mike Rutherforda v roce 1979 a na albu dvojice Morrissey-Mullen "This Must Be The Place" z roku 1985. V roce 1985 se připojil k Partners In Crime s bývalým bubeníkem Status Quo Johnem Coghlanem a vydali jedno album "Organized Crime". V roce 1981 se rozhodl založit vlastní kapelu, kterou pojmenoval Contact. Odehráli řadu koncertů a vyrobili kazetu. V roce 1993 se název kapely změnil na McCalla a vydali "Push And Pull", po kterém v roce 1995 následovalo "Hot From The Smoke". V roce 1986 působil jako zpěvák jazzrockové kapely Mezzoforte z Islandu a nazpíval několik skladeb na albu "No Limits". McCalla, který s nimi od roku 1980 absolvoval řadu studiových sezení, se v roce 1990 trvale zapojoval do kapely Manfred Mann's Earth Band, objevil se na albu "Plains Music", a poté s nimi absolvoval rozsáhlé turné, také se objevil na studiových albech "Soft Vengeance" a "2006" a na koncertním albu "Mann Alive". Ve funkci zpěváka skupiny jej nahradil Peter Cox, nejznámější pro svou práci sólového zpěváka Go West. V roce 1993 vydal další album "Push & Pull", "Hot From The Smoke" pak v roce 1995. Album "Akustic" vyšlo v roce 2004. Od poloviny roku 2006 spolupracoval s jazzovou kapelou Dave Lewis 1Up. McCalla je hlavním zpěvákem po boku saxofonisty Dereka Nashe v této kapele, která se věnuje provádění hudby Stevieho Wondera. Skupina je velmi populární na turné po Velké Británii a po několika letech v klubech a hospodách nyní hrají velká divadla. Album "The Music of Stevie Wonder" vyšlo v roce 2021 na Jazzizit records. Jeho patnáctiletý syn Mali Michael-McCalla bojoval o místo v páté sérii britské talentové soutěže X-Factor v roce 2008, ale nepostoupil do finále Live Final.

Geoff Dunn (rodným jménem Geoffrey Edwin Dunn) (narozen 26. února 1961, Clapham, Greater London, United Kingdom) Drums, Percussion Geoff Dunn je anglický hudebník a rockový bubeník. Je nejznámější ze svého působení v kapelách Procol Harum (od roku 2006), Manfred Mann's Earth Band (2002-2008) a 10cc (1995). Geoff Dunn se narodil v Claphamu v Londýně a na bicí začal hrát v 10 letech v taneční kapele svého dědečka. Během dospívání si nejprve začal dělat jméno hraním s Incognito, nahrál jejich první dvě alba, pak hrál s mnoha britskými kapelami té doby jako Junior, Central Line, Morrissey/Mullen a americkými soulovými skupinami Shalamar a Jermaine Stewart, nebo jazzovými Spyro Gyra, Georgie Fame či rockovými hudebníky Jimmy Page, Eric Burdon a dalšími. V 80. letech spolupracoval s Feargalem Sharkeym a Davem Stewartem, Andrewem Roachfordem, Kim Wilde, Terencem Trentem D’Arbym, se kterými nahrával a koncertoval, hrál také s Paul Young, Zucchero, Randy Crawford, 10cc, Ashley Maher a The Blessing. Začátkem 90. let se připojil k Van Morrisonovi a nahrál s ním čtyři alba "Too Long In Exile", "A Night In San Francisco", "Days Like This" a "The Healing Game" a řadu dalších skladeb, když byl hlavní přispěvatel k jeho hudbě. Od roku 2002 až do svého odchodu v roce 2007 byl bubeníkem rockové kapely Manfred Mann's Earth Band. Od roku 2006 byl členem Procol Harum až do jejich rozpadu v roce 2022. Publiku Procol Harum byl nejznámější z jeho nedávné práce s Manfred Mann's Earthband, kteří sdíleli účet s Procol Harum. na podzim roku 2006 řekl manažer Chris Cooke 'Beyond the Pale': "Mark Brzezicki měl několik konfliktních dat, když bylo turné rezervováno, a muselo být učiněno rozhodnutí ohledně personálu kapely, aby se zajistilo datum. Připadalo mi nespravedlivé nutit Marka, aby zrušil své další závazky, a Geoff Dunn se nabídl, že převezme jeho post. Na turné jako nový Procolite Geoff vnesl do rytmické sekce svou vlastní osobnost a krok do neznáma přinesl trochu většího vzrušení kapele a stejně i publiku." Objevuje se na jejich živých albech "One Eye To The Future - Live in Italy 2007", "The Spirit of Nokken" a "MMX" a na posledním studiovém albu "Novum" v roce 2017.

Richard Marcangelo (narozen ***, Fishguard, Pembrokeshire, United Kingdom) Drums Richard Marcangelo je britský hudebník, skladastel, producent a především hráč na bicí a perkuze. Kromě kapely Manfred Mann's Earth Band je také znám z působení v kapelách Cinerama, Random Hold, Sonic Blue, Sniff 'n' the Tears a Vibraphonic. Richard vyrůstal ve Fishguard v jižním Walesu, kde jeho otec pracoval pro tajnou policii uprostřed rostoucího politického chaosu, a uprchl do Londýna, aby se mohl věnovat kariéře v moderní populární hudbě. Od chvíle, kdy našel klid a mír v severním Londýně, spolupracoval s Davidem George's Cinerama a cestoval a/nebo nahrával pro mnoho různých umělců jako Wilko Johnson, Rumer, Desmond Dekker, Laura Mvuly, Robert Plant, Mica Paris, Eddie Reader, AfroCelt Sound System, Rizzle Kicks, Kathryn Williams, David Gedge's Cinerama, Sniff n' The Tears, Alison Limerick, Eddi Reader, Chris DeBurgh, Chris Rea, Gilbert O'Sullivan a Bradford Marsalis. Richardovo první spojení s kapelou Manfred Mann's Earth Band bylo v roce 1990, kdy pracoval na programu remixů "Medicine Song" a "Sikelele". Podílel se také na některých skladbách na "Soft Vengence". Když John Trotter opustil kapelu v roce 2000, Richard převzal místo bubeníka, dokud sám v roce 2001 kapelu neopustil. Hrál také v nespočetných TV a filmových tématech včetně Red Dwarf, Mr Bean, Black Adder, Alan Partridge's Knowing Me Knowing You, Steve Coogan’s Tony Ferrino, Spitting Image, Stars In Their Eyes, Harry Hill, Lenny Henry a mnoha dalších. Mezi jeho zásluhy patří vstup do Top 40 Pop Chart se skladbou Streetbeat UK "From Be-Bop to Hip-Hop", scénická hudba pro Rowana Atkinsona "Mr Bean", je spoluautor dokumentu Channel 4 "Iraq Journey into Madness", hudby pořadů pro BBC Radio 1 "Chart Show". Produkoval a koprodukoval desky mimo jiné pro hvězdy Acid Jazz Vibraphonic.

(narozen 1966, Newcastle upon Tyne, Tyne and Wear, United Kingdom) Drums, Percussion John Trotter je anglický a australský bubeník. Nejznámější je z působení v kapelách Manfred Mann's Earth Band, Greenslade a Moody Marsden Band. John, původem z Newcastle Upon Tyne v Anglii, začal hrát na bicí ve věku 11 let Studoval u Barryho Blacka v Ronnie's Drum Shop a natočil své první nahrávky v suterénním studiu obchodů ve věku 14 let. Profesionálem na plný úvazek se stal po ukončení školy v 16 letech, kdy začal vystupovat s The Don Smith Band v Newcastle v Mayfair Ballroom. Po vystupování v mnoha kabaretních klubech, výletních lodí a během letních sezón, se v roce 1985 přestěhoval do Londýna. Tam John zpočátku hrával s domácí kapelou The London Empire a poté s orchestrem Andyho Rosse, Joe Losse, Johnnyho Howarda a Rosse Mitchella. Stal se uznávaným členem "Session Community" pokrývající všechny aspekty hudebního průmyslu, když doprovázel doprovázel širokou škálu umělců jako Robbie Williams, Hot Chocolate a Errol Brown, Cliff Richard, Neil Sedaka, The Corrs, Georgie Fame, Ruby Turner, Colin Blunstone, Chris Thompson & Stevie Lange (Night), Barbara Dickson, Michelle Shocked, Boney M., The Drifters, Robert Hart, James Belushi, Tony Burrows, The Three Degrees, Chris Farlowe, Jimmy Barnes, The Platters, Chris Thompson & Co., Joe Camilleri, Rachael Beck, Lucy Durak, John McEnroe, Viola Wills, Chris Farlowe, Vivian Stanshall, Eugene "Hideaway" Bridges, The Chippendales, Guy Barker, The Zydecats, Troy Roberts a tvůrce multihitů ze 70. let Tony Burrows (Edison Lighthouse, The Brotherhood of Man), Dame Edna Everage, Rolf Harris a "Pop Idol" Gareth Gates, vyjel na turné s Peter Green Splinter Group a Moody Marsden Band, v němž působili zakladatelé Whitesnake kytarista Micky Moody a Bernie Marsden. John nahrál hudbu pro více než 100 televizních/filmových titulů včetně mnoha cenami ověnčená The Fast Show, Spitting Image, Not the 9 o'clock News, Harry Enfield, Jane Horrocks, Harry Enfield & Chums, My Hero, 2000 Acres of Sky, Game On, Celeb, Gimme Gimme Gimme, My Hero, KYTV (The Hee Bee Gee Bees), Kevin & Perry Go Large, The Dame Edna Show, Hale & Pace, The Lenny Henry Show, TFI Friday, Lily Savage, Film 2000 s Jonathanem Rossem, Jeremy Beadle, The Variety Club Awards, Two Thousand Acres of Sky, The UK Country Music Awards, Man O Man, The Treacle People, The 10%ers, Auntie's Bloomers, Steve Wright's Home Truths', Noel's House Party, Film 2001, The Luck, The Real Thing a The Search for John Gissing s Alanem Rickmanem v hlavní roli. Nahrál také dlouhý seznam znělek pro společnosti jako McDonald's, KFC, Esso, British Telecom, Martini, Coca-Cola (Lilt), Nescafe, Andersen Consulting, Sharp Electronics, Mars (Twix), Kellogg ™s, KP Snacks (Hula Hoops), Cadbury, Martini, Vauxhall Cars, Fuji, Gillette, Bubblicious, Fox's Biscuits, Boots (chemici), Heineken, Vauxhall/Holden Cars, The Liberal Democrats (UK), Oxford University Press a Fuji (Mr. Bean série) a také různé vzdělávací projekty, jako učitel hry na bicí na Don Airey's Rock School, workshopy v The London Musician's Institute, předvádění na The British Music Fair a doprovod Paula Westwooda na jeho vysoce ceněné knize/CD "The Bass Bible". V roce 1996 se Trotter stal členem Manfred Mann's Earth Band na Soft Vengeance Tour a objevil se na jejich živém albu "Mann Alive". Po téměř 5 letech kapelu opustil na jaře roku 2000. Poté se John připojil k reformované prog rockové skupině Greenslade, v níž se sešli zakládající členové Dave Greenslade (klávesy) a Tony Reeves (basa), John Trotter (bubny) a bývalý zpěvák a klávesista Asia John Young. V roce 2002 vyšlo živé album Greenslade s názvem "2001 Live - Full Edition". Absolvoval také turné s Peter Green's Splinter Group, The Moody Marsden Band (Whitesnake) a Robertem Hartem (Bad Company). Hrál také v domácí kapele v The Lenny Henry Show, Man O'Man, The Country Music Awards, Miss World, Noel's House Party, The Dame Edna Everage Show a TFI Friday. V roce 2002 se Trotter přestěhoval do Austrálie a v roce 2007 se stal australským občanem. Byl na turné s Joem Camillerim (The Black Sorrows), Eugenem "Hideaway" Bridgesem, Gerardem Maunickem, Kelly Newton Wordsworth a držitelem ceny Grammy "Lucky Ocean's" Zydecats. Vystupoval také s Michelle Shockedem, Joem Camillerim, Lucy Durack, Johnem Meyerem, Eugene Bridgesem, Lucky Oceans & Friends, Claire Clarke, Blanche DuBois, Zydecats, Mattem Taylorem, Rachel Claudio, Rachael Beck & Todd McKenney, Troy Roberts, Paperdolls, Ryan Webb, Ben Witt a Luke Steele (Empire of the Sun). Podílel se na více než 150 albech/EPs s producenty Robem Agostini, Lee Buddle, Anthony Cormican, Roy Martinez, James Hewgill, Robin Lumley a Luke Steele (Empire of the Sun). V letech 2004-2020 také vedl svou soukromou bubenickou školu a psal "Drummer's Bible", bratrskou knihu k "Bass Bible“ Paula Westwooda, kterou nahrál v roce 1995, nyní vychází ve čtyřech jazycích a prodává se po celém světě. John vyučuje na několika vysokých školách a je specialistou na bicí pro ATAR a program AMEB Rockschool. Pokračuje ve výuce ve své škole hry na bicí a napsal tři vzdělávací knihy "The Working Drummer" (2013), "Beats & Pieces" (2014) a "The Junior Drummer's Bible" (2018), všechny vydala německá společností AMA Verlag. Kniha "The Junior Drummer's Bible" získala cenu "Best Edition" na Frankfurt Musikmesse v roce 2019. V roce 2019 vydali společně John a britský klávesosta a skladatel Stuart Collingwood jazz-funkové album "Beep Bap Bop". V roce 2019 John a britský klávesista/skladatel Stuart Collingwood vydali album Jazz/Funk "Beep, Bap, Bop". V roce 2023 John zahájil svůj počin "Rhythm for Film", který obsahuje jeho rytmické skladby.

Clive Bunker (rodným jménem Clive William Bunker) (narozen 12. prosince 1946, Luton, Bedfordshire, England) Drums Clive Bunker je britský bubeník, který je nejznámější jako původní bubeník rockové skupiny Jethro Tull, který v kapele hrál od roku 1967 do roku 1971. Nikdy nebyl samozvaným technickým bubeníkem, Bunker se zabýval esencí blues a rokenrolu, ovlivněn Ginger Bakerem a Mitchem. Mitchell. Inspirací mu byl také Buddy Rich a Bobby Elliott z The Hollies. Bunker se narodil v Lutonu v hrabství Bedfordshire a v 60. letech hrál ve své první kapele The Warriors. Ke hře na bicí se dostal jako k vážnému povolání se svým přítelem a krajanem Mickem Abrahamsem ve skupině McGregor's Engine v roce 1967. Kapela se sídlem v Lutonu v Anglii vystupovala pouze lokálně v malých sálech s Clivem, který v této rané kariéře během hraní sestavil neskutečně mimořádnou bicí soupravu, složenou z kousků vybavení různých výrobců. Působil jako jako bubeník podle popisu „mix and match". Na konci roku 1967 připojil k začínajícím Jethro Tull, aby doprovázel Iana Andersona, Micka a Glenna Cornicka v raných, opojných dnech let po bluesovém boomu Brit-rock. V letech 1967 až 1971 bubnoval pro Jethro Tull. Clive, který nikdy nebyl samozvaným technickým bubeníkem, zapůsobil na základě jeho pulzujícího, drsného angažmá v esenci blues a rokenrolu, ndšen prací Ginger Bakera, Mitche Mitchella a dalších. Později se Clive stal pevným přátelem Corkyho Lainga z Mountain a mnoha dalších bubeníků z kapel, se kterými se první Tull objevili na prvních amerických turné v letech 1969 a 1970. Ale odešel poté, co skupina vydala své čtvrté dosud nejpopulárnější album "Aqualung", aby se oženil a strávil více času se svou novou ženou. Po albu "Aqualung" Clive cítil, že Jethro Tull vstupují do složitější hudební fáze, která není v souladu s jeho vlastními zemitějšími kořeny, a dobrovolně odešel do předčasného hudebního důchodu do odlišného světa manželství. Stal se ženatým mužem a opravdu neočekával, že zůstane u hudby jako práce na plný úvazek. Přestěhoval se na farmu mimo Luton a začal jsem podnikat v kotcích pro psy a také pro každý případ investoval do strojírenské firmy v lehkém inženýrstvív této oblasti, což bylo jeho dřívější povolání. Nahradil jej Barriemore Barlow, starý přítel zpěváka a skladatele Iana Andersona a Johna ze školních let v Blackpoolu. Bunker řekl o svém rozhodnutí opustit Jethro Tull, zatímco jejich úspěch rostl: "Vždycky jsem Ianovi říkal: "Jestli najdu tu správnou dámu, odejdu," a právě jsem to udělal. To bylo právě na začátku jejich světového turné v roce 1972 a už bych se nevrátil. v Anglii na věky, tak jsem si myslel, že bych to mohl skončit, stejně byl Barrie vždycky v pozadí, takže jsem věděl, že je neuvedu do těžké situace tehdy jsme neměli žádné volno, byla to nepřetržitá práce a já jsem chtěl trávit čas se svou ženou". V roce 1974 se Clive připojil ke kapele Blodwyn Pig, kterou Mick Abrahams založil při svém odchodu z Tull v roce 1969. Bunker poté nahrával a vystupoval jako session hudebník s řadou hudebníků, včetně Robin Trower, Jimem Dewarem v kapele jménem Jude, Steve Howe, Jeff Pain (jako Dicken, ex-Mr.Big), Manfred Mann's Earth Band, Jack Bruce, Solstice, Gordon Giltrap, Anna Ryder, Uli Jon Roth, Electric Sun, Steve Hillage, Vikki Clayton, Solstice, Beggar's Farm, Glenn Hughes a Jerry Donahue. Byl také session hudebník u Generation X na jejich druhém LP "Valley Of The Dolls" (1979). V roce 1978 Bunker založil skupinu Aviator s Jackem Lancasterem, bývalým spoluhráčem z Blodwyn Pig, později vydali dvě alba "Aviator" (1979) a "Turbulence" (1980). Od té doby, co jsem se bohužel rozešel se svou ženou, pracoval na novém sólovém albu pro nahrávací společnost New Day. Bunkerovo debutové sólové album s názvem "Awakening" s hostujícími Ianem Andersonem a Martinem Barre vyšlo v roce 1998. V poslední době Clive Bunker vystupuje se speciálním bluesrockovým koncertním programem v doprovodu kapely fenomenálního italského kytaristy a zpěváka Riki Massiniho.

Matt Irving (rodným jménem Matthew George Irving) (narozen 16. března 1950, Glasgow, Scotland, zemřel 3. dubna 2015) Bass Matt Irving byl skotský zpěvák a hudebník, který hrál na klávesy, akordeon a basovou kytaru. Je znám hlavně z působení v kapelách Dream Police, Longdancer, Los Pacaminos, Manfred Mann's Earth Band, Squeeze, The Vampire Bats from Lewisham a The Babys. Matt se narodil ve Skotsku a odmala projevoval velký zájem o hudbu a netrvalo dlouho a začal hrát na klávesy, baskytaru a akordeon. V roce 1967 se přestěhoval do Londýna a hrál na klávesy s kapelou Dream Police, později přejmenovanou na The Crocodiles. Následně se připojil k hodně podceňované kapele Longdancer a asi po roce přešel ke kapele The Babies. V polovině 70. let hrál Matt hlavně na basovou kytaru a cestoval po Velké Británii a Evropě s několika americkými skupinami včetně Ann Peebles a Eddie Holman and The Times. Irvingovým dalším počinem byla kapela Zaine Griffa z Auckland v Novém Zélandu, v níž hrál na klávesy. Když je opustil, založil Special Branch s bývalým kytaristou Earth Bandu Manfreda Manna Davem Flettem. V roce 1981 se připojil k Manfred Mann's Earth Band jako jejich baskytarista až do roku 1986. Ve studiu s touto kapelou hrál na baskytaru i kytaru a byl programovým expertem kapely. Účinkoval na albech "Somewhere In Afrika" a "Budapest Live", "Criminal Tangoů a "Masque". Po odchodu z kapely hostoval (na klávesy) u Lords of the New Church, Squeeze, hrál s Chrisem Reou, Paulem Youngem a bývalým hudebníkem Pink Floyd Rogerem Watersem. Matt se také poměrně intenzivně angažoval v nahrávacím studiu jako autor a hudebník s různými umělci, jako je francouzská zpěvačka Sapho, Philip Rambow, Anthony More, plus jeden ze svých vlastních projektů The Vampire Bats. Napsal také píseň "Some Conversation" na albu Wishbone Ash "Strange Affair". Irving byl v poslední době také nedílnou součástí Tex-Mex kapely Paula Younga Los Pacaminos, v níž zpíval, hrál na klávesy a akordeon. Irving zemřel 16. března 2015 na rakovinu prostaty.

Steve Waller (rodným jménem Steven Charles Waller) (narozen 30. června 1951, Herne Hill, South London, England, zemřel 6. února2000, Stroud, Gloucestershire, England) Guitars, Vocals Steve Waller byl britský hudebník nejznámější jako hlavní kytarista a zpěvák kapely Manfred Mann's Earth Band v letech 1979 až 1983. Vystupoval na albech "Angel Station", "Chance", I (Who Have Nothing), "Somewhere In Africa" a "Budapest Live" a byl náhradou za kytaristu Earth Band Davea Fletta, který kapelu opustil v roce 1978. Waller vyrůstal v Herne Hill v jižním Londýně v Anglii a navštěvoval střední školu Williama Penna v Dulwichi. Oba jeho rodiče byli hudebníci a hráli ve skiffle kapelách. Waller byl kytarista-samouk, velkou inspirací mu byl B.B. King a sám se ostatním popsal slovy: "Nejdřív jsem bavič". Od roku 1974 byl Waller oporou proslulých nedělních jam sessions v Half Moon, Herne Hill, spolu se svým přítelem ze školy Stevie Smithem. Poté, co bylo Manfredu Mannovi "doporučeno, aby se podíval na populárního hudebníka z jižního Londýna, zpěváka a kytaristu", který tam hrál, se stal členem Earth Bandu Manfreda Manna. Je třeba poznamenat, že "Waller byl skutečně tím pravým mužem pro tuto práci. Jeden rychlý konkurz a vše si sedlo". Stevie Smith vzpomíná, že v polovině 70. let nedělní jam session s Wallerem v Half Moon, Herne Hill, "bylo místem, kde hudebníci zjišťovali, co se děje - měli jsme chlapy z Rory Gallagher Band, Thin Lizzy a Jeff Beck Band". Waller hrál na hitovém albu "Haven't Stopped Dancin'" britské R& a funkové skupiny Gonzalez z roku 1979, které se v lednu 1979 dostalo na #26 místo v žebříčku Billboard Hot 100. Je také uveden jako kytarista na albu "Sentimentally Yours" (1996) od Peter Skellern. Dříve ve své kariéře pracoval Waller s Rogerem Ruskinem Spearem a Kevinem Coynem. V roce 1990 měl hereckou roli jako pianista předstírající infarkt v britském filmu "Paper Mask". Poté, co opustil Manfred Mann's Earth Band v roce 1983, se Waller vrátil do okruhu hospodských koncertů se svou novou kapelou Steve Waller's Overload a jeho alma mater Half Moon a Herne Hill se opět staly pravidelným místem vystupování. V kapele byli John "Poli" Palmer z Family a bubeník Glen LeFleur. Peter Stroud, baskytarista ze Steve Waller's Overload, jej popsal jako "Lowella George z Jižního Londýna - uměl hrát s takovou duší a hloubkou". Se svými tmavými vlasy a plnovousem, virtuózní hrou na kytaru a jevištním uměním (včetně talentu pro mimiku) byl Waller nezaměnitelnou postavou na londýnské scéně živé hudby během druhé poloviny 80. let a začátku 90. let. V roce 1993 odešel Waller bydlet do Stroudu v hrabství Gloucestershire se svým bratrancem. Stal se tam známým jako místní busker a "Muž v červeném klobouku". V DB Studios v Stroudu nahrál album svých vlastních písní, s texty přispěla Melanie White jako Ruth Whitney ("Qualified", "The Things We Do For A Crust", "She Saw The Deer Today" a "Checking Out The Bins"). Jeho poslední album se jmenovalo "Last Tracks To Freedom". Spolupracoval na albu příběhů Melanie White The Cardboard Cut-Out", ke kterému například napsal píseň, baladu "One Rule For Him, One Rule For Her", citující momentální hlášku Melanie. Steve Waller zemřel ve Stroudu dne 6. února 2000 ve věku 48 let poté, co měl problémy s játry. Vyprodaný benefiční koncert se konal pro Steva v Half Moon, Herne Hill, krátce po jeho smrti v roce 2000, aby podpořil jeho rodinu s náklady na pohřeb. Na benefiční akci přišlo hrát zdarma 40-50 hudebníků. Waller byl uznáván v obrovské náklonnosti mezi místní komunitou v Herne Hill, kde vždy povzbuzoval nové hudebníky, aby přišli na pódium a hráli na slavných Half Moon Sunday jamech. Připomíná se, že měl velký smysl pro humor, zvuk jeho smíchu byl "obrovských a nakažlivých rozměrů" a že "každý chtěl být na pódiu s ním".

Pat King (rodnáým jménem Patrick John King) (také jako Speedy King nebo Steve "The Demolition Man" Waller) (Narozen 1944, Fraserburgh, Aberdeenshire, Scotland, zemřel 25. ledna 2022) Bass Pat King byl skotský basista, nejznámější pro své spojení s Manfred Mann's Earth Band. Působil také v kapelách The Luvvers, Shanghai, Trifle a Tremors. King se narodil v Aberdeenu a vyrůstal ve Fraserburghu ve Skotsku. Patrick začal hrát na kytaru, když mu bylo asi 14 let, poté, co se vzdal hry na skotské dudy podle rodinné tradice. Připojil se k místní kapele The Rockefellers, než se přestěhoval do Aberdeenu, aby navštěvoval Gray’s School of Art, kde hrál s několika místními kapelami z Aberdeenu. Poté, co několik let navštěvoval Art College, obrátil svoji pozornost k hudbě a hrál v několika místních kapelách v Aberdeenu. Poslední byli Tremors, u kterých hrál i Billy Bremner (Rockpile) na kytaru. Po působení u The McKinley Sisters v Německu se kvůli nečinnosti hudební scény v Aberdeenu přestěhovali do Londýna, ale brzy poté se kapela rozpadla. Pat a Billy zůstali v Londýně a příležitostně hráli s Mikem Berrym a několika dalšími známějšími hudebníky. Billy doporučil Pata kepele The Luvvers, kteří se právě rozešli se zpěvačkou Lulu. Zpočátku hrál na kytaru, ale když se basista rozhodl, že už toho má dost, Pat přešel na baskytaru a John Hitchen se přidal jako kytarista. Krátce na to přišel Rod Coombes za bicí a spojili se s Georgem Beanem a stali se z nich George Bean and the Runners. S přidáním dechové sekce se proměnili v kapelu Trifle. Poté, co se Trifle rozpadli, Pat zpočátku přestal hrát živě, ale pracoval jako session hudebník, zejména na prvních hitech Billyho Oceana "Love Really Hurts Without You", "Red Light Spells Danger", "L.O.D. (Love on Delivery)" a dalších. Spolupracoval také s The Dooleys a Nolans. Znovu také udělal spoustu demo nahrávek s Billym a s lidmi jako Paul Raven (Gary Glitter), Alex Harvey, Phil Coulter a Pete Kircher (Honeybus). Po krupiérském působení v londýnském klubu Playboy se King v letech 1975 až 1976 připojil k superskupině Shanghai, která vydala dvě alba v letech 1974 a 1976, a v níž vystupovali Mick Green (The Pirates), Cliff Bennett, Pete Kircher a Brian Alterman. Kapela rozsáhle koncertovala po Británii a podporovala takové velké kapely jako Status Quo. Když se kapela začala rozpadat, po telefonátu od manažera Earth Band Harryho Maloneyho se připojil ke kapele Manfred Mann’s Earth Band před natáčením Watch. Tam působil jako hráč na basovou kytaru v letech 1977 až 1982, kde nahradil zakládajícího člena Colina Pattendena, který kapelu opustil v roce 1977. Podílel se na albech "Watch", "Angel Station" a "Chance". Ačkoli opustil kapelu v roce 1982, King si udržel úzké vazby. Od roku 1991 do roku 2013 byl světelným designérem a road managerem kapely, dokud v prosinci 2013 neodešel do důchodu. Patrick odešel do Španělska do Olvery v Andalusii, kde prožil šťastný život, kdy většinu času trávil svým koníčkem, fotografováním. I když King věnoval hodně času fotografování, svou lásku k hudbě si také udržoval hraním ve skupině stylu chirigota Los Mochuelos a také jako DJ v místní rapové kapele El Clan del Sur. Stal se součástí dua Pete and Peto (jeho španělská přezdívka, což z pochopitelného důvodu znamená montérky) hrající bluesové a rockové standardy. Patrick King zemřel pokojně 25. ledna 2022.

Dave Flett (Narozen 2. června 1951, Aberdeen, Scotland) Guitars David Flett je skotský rockový kytarista, je nejznámější pro vystupování s kapelami Manfred Mann's Earth Band Thin Lizzy a Zaine Griffe. Nyní Dave žije na Floridě. Flett začal svou kariéru s místními skupinami v Aberdeenu, jako jsou Cat Squirrel, Once Upon a Band a Tinto. V polovině 70. let se přestěhoval do Londýna, aby rozvinul svou hudební kariéru. Tam se připojil se k plně aberdeenské skupině jménem Jock. Zatímco žil v Londýně, byl doporučen Manfredu Mannovi a následně se připojil k Manfred Mann's Earth Band, se kterým debutoval na podzimním turné po Americe v roce 1975. Účinkoval na dvou studiových albech Earth Band "The Roaring Silence" a "Watch", které obsahovaly dva hitové singly "Blinded By The Light" a "Davy's on the Road Again". Poté, co opustil Manfred Mann's Earth Band v roce 1978, krátce cestoval jako dočasný člen Thin Lizzy, když Gary Moore opustil skupinu po koncertu dne 4. července 1979. Poté, co Midge Ure zpočátku nahradil Moora, Flett byl přijat na začátku září 1979 jako hlavní kytarista. po boku Scotta Gorhama na turné po Japonsku, zatímco Ure přešel na klávesy. Na své první show s Thin Lizzy v Ósace 24. září vystoupil Flett na pěti koncertech, než se kapela vrátila domů. Během tohoto turné, on a skupina provedli řadu písní, které se později objevily na albu "Chinatown" v následujícím roce, jako například „Didn't I“ a „Sweetheart“. V prosinci odehrál několik koncertů Thin Lizzy, které byly uspořádány jako kompenzace za zmeškání festivalu v Readingu na začátku roku, a opustil skupinu krátce před Vánocemi. S Thin Lizzy absolvoval i velmi vychvalované turné po Japonsku, než se vydal na vlastní hudební projekty. Chtěl zůstat s Thin Lizzy, ale místo toho byla jako jeho stálá náhrada vybrána Snowy White, která s kapelou nahrála dvě alba. Flett popsal své krátké působení u Thin Lizzy jako "skvělé časy s extrémně talentovanými, velkorysými kluky." Po odchodu z Thin Lizzy založil Flett krátkou kapelu s názvem Special Branch s Mattem Irvingem. Ačkoli Dave opustil kapelu Earth Band, zůstal v dobrém vztahu s Manfredem Mannem, který si později zahrál na klávesy jako hostující umělec na eponymní skladbě jeho sólového alba "Flying Blind". Dne 11. srpna 1981 se Flett připojil k Thin Lizzy na jevišti na koncertě ve svém rodném Aberdeenu v rámci turné Renegade. Řekl tehdy: "Hostoval jsem s nimi na několika číslech... [to] ukázalo, že tam nebyly žádné těžké pocity." V roce 1987 Dave udělal totální a radikální změnu směru. Hudbu nechal stranou, přestěhoval se do USA a kvalifikoval se jako poradce pro závislosti v centrální Floridě. Přestože se Dave plnil ve své poradenské práci po mnoho let, až krádež jeho identity přiměla Davea přemýšlet o své hudební minulosti. Nechtěl, aby jeho pověst pošramotil nějaký podvodník. V roce 2004 promluvil, aby dokázal svou identitu uprostřed falešných příběhů šířených mužem, který se za něj vydával. Na základě této zkušenosti Flett napsal píseň "Stolen Identity" a následně byl inspirován k nahrání prvního sólového alba, které bylo vydáno v dubnu 2014 Flettovo pod názvem "Flying Blind" s pomocí řady hudebníků. Kromě hudební ikony Manfreda Manna na klávesy patří mezi další zkušené hudebníky hrající na desce John Lingwood na bicí, Eric van Lugo na dodatečné vokály, Louie Vigilante na baskytaru a Charlie de Chant na saxofon. Zajímavý obal alba navrhla Sally Novak, vysoce talentovaná umělkyně z Brooklynu. Aby se jeho album dostalo k hudební veřejnosti, kontaktoval Dave starého přítele Davida Maina, mediálního právníka s mnohaletými zkušenostmi s mezinárodním hudebním byznysem. David nyní spravuje komerční stránku produkce pro Davea, včetně všech smluv, prodeje, marketingu a hudebního vydavatelství.

(rodným jménem Thomas John Patrick McGuinness) (Narozen 2. prosince 1941, Wimbledon, England, U.K.) Guitars, Bass Tom McGuinness je anglický kytarista, zpěvák a skladatel, který hrál na baskytaru a kytaru mimo jiné s rockovou kapelou Manfred Mann, než se stal nahrávacím a TV producentem. McGuinness, který má irské předky, se narodil ve Wimbledonu v jižním Londýně, studoval na Wimbledon College. Jedna z jeho prvních kapel, The Roosters, zahrnovala 18letého Erica Claptona na sólovou kytaru. Po angažmá v krátce trvajících Roosters s Ericem Claptonem se McGuinness připojil ke skupině 60. let Manfred Mann jako baskytarista a vystupoval v sestavě s Paulem Jonesem. Když se kapela snažila transformovat z jazzu na rytmicky a bluesově orientovanou skupinu, převzal baskytarové povinnosti od Davea Richmonda a získal společné autorské zásluhy na prvních hitech skupiny. McGuinness v jednom rozhovoru vysvětlil, jak se ke skupině dostal: "Měli skvělého baskytaristu, ale měl rád Charlese Minguse a podobné věci, což byla celá kapela. Ale odmítl hrát jednoduché basové linky, které by odpovídaly číslům Bo Diddleyho. Hrál neuvěřitelné 3/4 linky a podobné věci, takže jsem přišel a měl jsem obrovskou výhodu, že jsem vlastně neuměl hrát na baskytaru, takže jsem hrál jednoduše". Když Mike Vickers a pak Paul Jones opustili skupinu, McGuinness převzal roli kytaristy, Jack Bruce pak krátce hrál na baskytaru, dokud jej nevystřídal Klaus Voormann. McGuinnessova kytara National Steel se stala důležitou součástí zvuku skupiny a objevila se v hitech jako "Pretty Flamingo". Složil několik skladeb pro skupinu, zejména "L.S.D." (z "Mann Made"), "One Way" a "Cubist Town" (z "Mighty Garvey"). Celkově měla kapela za sebou úspěšný běh na scéně pop music 60. let. Tři z jejich nejúspěšnějších singlů "Do Wah Diddy Diddy", "Pretty Flamingo" a "Mighty Quinn" se umístily na vrcholu britských hitparád. Byli také první skupinou sídlící v jižní Anglii, která se během britské invaze dostala na vrchol amerického žebříčku Billboard Hot 100. Poté, co se Manfred Mann v roce 1969 rozpadli, založil s Hughie Flintem McGuinness Flint, která se rozpadla později v roce 1975. Jejich první singl "When I'm Dead and Gone" se na konci roku 1970 dostal na 2. místo v UK Singles Chart, na 47. místo v hitparádě Billboard a č. 3. 5 na Cashbox Pop Chart v USA, č. 5 v Irsku a č. 31 v Kanadě. Debutové album McGuinness Flint se také dostalo do Top 10 britského žebříčku alb. V roce 1999 se dočkala dalšího úspěchu, v soundtracku k filmu "East Is East". Následný singl "Malt and Barley Blues" byl v roce 1971 hitem UK č. 5 a v Irsku dosáhl vrcholu na 15. místě. McGuinness Flint stihli vydat dvě alba "When I'm Dead And Gone" (1970) a "Lay Down Your Weary Tune" (1972). V roce 1979, čtyři roky poté, co se McGuinness Flint rozešli, oba založili The Blues Band. Také včetně Paula Jonese si v roce 1983, krátce po nahrání živého alba, dala pauzu a přeskupila se v roce 1986. Své poslední vystoupení odehrála v roce 2022, brzy po vydání posledního studiového alba "So Long". V roce 1991 se McGuinness dožil 50 let. Na oslavu svých narozenin a oznámení vydání kompilačního alba Manfred Mann naplánovali všichni původní členové (bez Manfreda Manna) reunionové turné. Mann byl stále na turné s Manfred Mann's Earth Band, nemohl s nimi jet, takže místo toho se pojmenovali The Manfreds. S původními členy přišli Mike d'Abo (který nahradil Jonese poté, co se vydal na sólovou dráhu), Benny Gallagher (z Gallagher a Lyle) a Rob Townsend (z Family).

Mike d'Abo (rodným jménem Michael David d'Abo) (narozen 1. března 1944), Betchworth, Surrey, England) Vocals, Keyboards Mike d'Abo je anglický hudebník, zpěvák a skladatel, který je nejznámější jako bývalý sólový zpěvák Manfred Mann a jako skladatel populární písně "Handbags and Gladrags". D'abo byl třikrát ženatý. Jeho první manželství bylo s modelkou Maggie London od roku 1967. Měli dvě děti Ben d'Abo (nar. 1967) a Olivia d'Abo (nar. 1969). Jeho druhá manželka byla Karen a měli jednoho syna, Bruno d'Abo. Třetí manželství uzavřel v roce 1996 s Lisou Weaver, ze které se v červenci 2007 narodila dvojčata Ella a Louis. Je bratrancem herečky Maryam d'Abo. Jeho sestra Carol je vdovou po zesnulém konzervativním poslanci a ministru siru Nicholasi Bakerovi. D'Abo se narodil v Betchworth, Surrey, jako syn Dorothy Primrose (rozené Harbord) a Edwarda Nassau Nicolai d'Abo, londýnského burzovního makléře. Jeho příjmení pochází z části jeho otce holandského původu. Byl vzděláván na Harrow School a Selwyn College v Cambridge. D'Abovým původním záměrem v Cambridgi bylo číst teologii a stát se knězem, ale čelil "všemu, co je třeba se naučit" (v neposlední řadě klasické řečtině a hebrejštině) a nesouladu mezi "podivnou, nepraktickou filozofií", kterou učil, a jeho idealismus o "přinášení útěchy lidem" a šíření "porozumění ve světě", až se stal zcela rozčarovaným. Přešel na ekonomii, také neúspěšně, makonec opustil Cambridge s "prvotřídní jazzovou sbírkou", ale bez dokončení studií. Jeho hudební kariéra začala, když byl ještě na Harrow School. Měl menší úspěch se skupinou Old Harrovians nazvanou A Band of Angels, která měla svůj vlastní komiks v britském týdeníku populární hudby Fab 208. A Band of Angels se moc nedařilo a D'Abo později přemýšlel o tom, co se jim pokazilo: "Nehodili jsme k sobě navzájem. Nebyli jsme skupina. Nechtěli, abych byl příliš výjimečný, což se ve většině skupin děje přirozeně... Také jsme vypadali staomódně, když jsme začínali, věděl jsem, že vypadám špatně, ale nechtěl jsem se měnit, vypadal jsem jako já a jaký jsem". Po odchodu z A Band of Angels se v srpnu 1966 připojil k Manfred Mann, etablované skupinu na vrcholu hitparád, jako náhrada za Paula Jonese, který odcházel, aby zahájil sólovou kariéru. Srovnání mezi d'Abem a Jonesem se v době změny stalo mediálním zájmem, ale d'Abo ztrácel málo času tím, že by se tím zabýval. "Baví mě být se skupinou," řekl Petu Goodmanovi. "Skutečně máme mezi sebou nesmírně širokou škálu hudebních vkusů." D'Aboův první velký hit s Manfred Mann byl "Semi-Detached Suburban Mr James". Bylo téměř zaznamenáno s „Mr.Jones“ v názvu, než skupinu napadlo, že by to mohlo být interpretováno jako implikovaný odkaz na Paula Jonese. D'Abo nejprve nahrál album "As Is" (s připojeným singlem "Just Like A Woman"). Všechny verze britské Fontany a US Mercury představovaly už d'Aba. Mike také složil a produkoval hity Chrise Farlowa "Handbags And Gladrags", hitový singl, který byl také pozoruhodně nahrán Rodem Stewartem a Stereophonics a následně se stal ústředním tématem TV show BBC The Office, a "The Last Goodbye". Napsal také dvě písně zaznamenané Rodem Stewartem na Immediate Records: "Little Miss Understood" a "So Much To Say (So Little Time)". V čele s d'Abo si Manfred Mann užili četných hitů, včetně "Ragamuffin Man", "Ha Ha Said The Clown", "My Name Is Jack" a hitu číslo jedna, který napsal Dylan, "Mighty Quinn". Manfred Mann se následně v roce 1969 rozpadli. V roce 1968 spolu s Tonym Macaulayem napsali skladbu "Build Me Up Buttercup", kterou nahráli The Foundations a do dubna 1969 se jí prodalo přes čtyři miliony kopií, včetně jednoho milionu disků ve Spojených státech. V prosinci 1968 hrál d'Abo hlavní roli v Gulliver Travels (rafinovaně, ne Gulliver's Travels) v Mermaid Theatre, Blackfriars, Londýn a také ztvárnil Herodese v původní nahrávce "Jesus Christ Superstar". Na původní nahrávce "Evita" měl vedlejší roli. Napsal také "Loving Cup" pro The Fortunes a "Mary, Won't You Warm My Bed" pro Colina Blunstonea. V roce 1970 složil a předvedl hudbu k filmu Petera Sellerse "There's A Girl In My Soup" a hrál Johna Lennona ve filmu "No One was Saved" v programu Royal Court Theatre Schools. D'Abo také spolupracoval s Mikem Smithem, bývalým hráčem na klávesové nástroje Dave Clark Five. V roce 1976 vydali album "Smith & d'Abo" u CBS (UK). V poslední době se d'Abo podílel na The Manfreds, skupině původních členů Manfreda Manna jiných než Mann ssamotný, a příležitostně hrál na živých schůzkách se svou part-time skupinou The Mighty Quintet. V roce 2000 krátce radil a spolupracoval s šampiónem Stars in Their Eyes Ianem Moorem. Byl hudebním ředitelem během natáčení Moorova živého koncertního videa "Naturally" v Hull New Theatre a na koncertě hrál na klávesy. V roce 1997 d'Abo představil program na BBC Radio Bristol, "The Golden Years", hrál hudbu od 50. lét až k současnosti a vysílalo se v sobotu na BBC Radio Gloucestershire. BBC Wiltshire Sound následně přidal program do svých plánů. Během 90. let také představoval "Late Night West", populární týdenní pořad v místním rádiu na západě Anglie po dobu pěti nocí v týdnu, který zahrnoval hudbu, soutěže a telefonáty od posluchačů. Na konci 90. let přispěl do The Mike d'Abo Story, dokumentu napsaného Geoffem Leonardem, který vyprávěl a produkoval Phil Vowels a vysílal na BBC Radio Bristol a BBC Radio Gloucestershire.

Klaus Voorman (rodným jménem Klaus Otto Wilhelm Voormann) (narozen 29. dubna 1938, Berlin, Germany) Bass Klaus Voormann je původem německý umělec a nositel ceny Grammy, činný jako grafik, hudebník a producent. Navrhl obaly desek pro mnoho slavných kapel včetně The Beatles, The Bee Gees, Wet Wet Wet nebo Turbonegro. Voormann byl baskytaristou Manfreda Manna v letech 1966 až 1969 a vystupoval jako session hudebník na řadě nahrávek, včetně "You're So Vain" od Carly Simon, na albu "Transformer" Lou Reeda a na mnoha nahrávkách bývalých členů skupiny Beatles. Jako producent Voormann pracoval s kapelou Trio na jejich celosvětovém hitu "Da Da Da". Klaus Voormann se narodil v Berlíně v Německu a vyrůstal na předměstí severního Berlína. Jeho otec byl lékař a Klaus byl jedním ze šesti bratrů. V rozhovoru pro Talking Germany, vysílaném v červenci 2010, Voormann hovořil o své dyslexii. Rodina Voormannových se zajímala o umění, vážnou hudbu a knihy, s citem pro historii a tradici. Jeho rodiče se rozhodli, že místo studia hudby bude pro Klause nejlepší studovat komerční umění v Berlíně na Meisterschule für Grafik und Buchgewerbe. Později se přestěhoval do Hamburku studovat na Meisterschule für Gestaltung. Než však dokončil své vzdělání v oboru grafiky, začal Voormann pracovat jako komerční umělec, grafik a ilustrátor a strávil osm měsíců v Düsseldorfu prací pro časopisy. V Hamburku se Voormann poprvé setkal s Astrid Kirchherr. Jednoho dne, po hádce s ní a Jürgenem Vollmerem, se Voormann toulal po Reeperbahn v hamburské čtvrti St.Pauli a slyšel hudbu vycházející z klubu Kaiserkeller. Vstoupil právě na představení Rory Storm and the Hurricanes. Další skupinou, která hrála, byli Beatles. Voormann zůstal z výkonů "oněměl". Nikdy předtím neslyšel rock 'n' roll, když předtím poslouchal pouze tradiční jazz, Nat King Cole a The Platters. Voormann pozval Kirchherr a Vollmera, aby se na představení podívali další den. Po připojení k Voormannovi na vystoupení se trio rozhodlo strávit co nejvíce času v blízkosti skupiny a ponořit se do hudby. > Čtvrť St. Pauli byla nebezpečná část města, kde bylo nezákonné chování běžné. Byla to oblast, kde pracovaly prostitutky a každému, kdo vypadal jinak než běžná klientela, hrozilo násilí. Voormann, Kirchherr a Vollmer jako trio vynikli v Kaiserkeller, oblečeni do semišových kabátů, vlněných svetrů, džínů a bot s kulatou špičkou, když většina zákazníků měla účesy pro teddyho kluka s umaštěnými zády a nosila černé kožené bundy a špičaté boty. Během přestávky se Voormann pokusil promluvit (svoji chabou angličtinou) s Lennonem a vtiskl Lennonovi do rukou zmačkaný obal na gramofonovou desku, který navrhl. Lennon projevil malý zájem a navrhl, aby si promluvil se Stu Sutcliffem, o kterém Lennon řekl, že je "umělcem všude kolem". Sutcliffe byl fascinován trojicí, která podle něj vypadala jako "skuteční bohémové". Později napsal, že z nich stěží mohl spustit oči a chtěl si s nimi promluvit o další přestávce, ale oni už opustili klub. Sutcliffe se s nimi nakonec setkal a dozvěděl se, že všichni tři navštěvovali Meisterschule f&r Mode, což byla hamburská obdoba liverpoolské umělecké vysoké školy, kterou navštěvovali Sutcliffe i Lennon. Lennon nazval trio "Exies", jako vtip o jejich náklonnosti k existencialismu. Voormann byl v té době ve vztahu s Kirchherr a bydleli hned za rohem domu svých rodičů z vyšší třídy v hamburské čtvrti Altona. Kirchherrova ložnice, která byla celá v černém, včetně stěn a nábytku, byla vyzdobena speciálně pro Voormanna. Po návštěvách v Kaiserkeller se jejich vztah stal čistě platonickým, protože Astrid začala chodit se Sutcliffem, který jí byl fascinován. Přesto vždy zůstala blízkou přítelkyní Voormanna. Na začátku 60. let se Voormann rozhodl opustit Německo a přestěhovat se do Londýna. George Harrison jej pozval, aby žil v bytě Green Street v londýnském Mayfair, který dříve sdíleli všichni čtyři členové Beatles: Lennon se odstěhoval za manželkou Cynthií Lennonovou a McCartney odešel bydlet do podkroví domu rodičů jeho přítelkyně Jane Asher. Voormann žil nějakou dobu s Harrisonem a Ringo Starrem, než si našel práci jako komerční umělec a pronajal si vlastní byt. V roce 1963 se vrátil do Hamburku, kde založil kapelu s názvem 'Paddy, Klaus & Gibson' s Paddy Chambersem na kytaru a zpěv, Voormannem na basu a zpěv a Gibsonem Kempem na bicí. V roce 1965 se Voormann vrátil do Londýna a byl požádán Lennonem, aby navrhl obal pro album "Revolver". Voormann měl na mysli styl "výstřižkové koláže". Obal získal cenu Grammy za nejlepší obal alba, Graphic Arts. Na velké výstavě díla pozdně viktoriánského umělce Aubreyho Beardsleyho v Tate Britain (4. března - 25. května 2020) byl přebal "Revolver" vystaven, aby ukázal, jak byl v 60. letech obnoven zájem o Beardsleyho monochromatický styl pera a inkoustu. Voormann později navrhl obal pro Harrisonův singl "When We Was Fab" z roku 1988, který obsahoval obrázek Harrisona z obalu "Revolver" spolu s aktualizovanou kresbou ve stejném stylu. Přibližně ve stejnou dobu byl Voormann najat, aby navrhl obal pro Bee Gees 1st, který představoval všech pět členů skupiny stojících nad barevnou, psychedelickou koláží, kterou maloval Voormann. Následující rok zdobila kresba Voormanna přední obálku amerického vydání alba "Idea" od Bee Gees. V roce 1973 Voormann vytvořil obal alba a předlohu bookletu pro album Ringo Stara "Ringo", na kterém také hrál na baskytaru. V roce 1966 se Voormann stal členem Manfred Mann poté, co odmítl nabídky The Hollies a Moody Blues, ačkoli Voormann zastupoval Erica Haydocka v několika TV představeních Hollies. Voormann hrál na baskytaru a flétny pro Manfred Mann v letech 1966 až 1969 a objevil se ve všech jejich britských hitech od "Just Like A Woman" (červenec 1966) po jejich poslední singl "Ragamuffin Man" (duben 1969), včetně mezinárodního hitu "The Mighty Quinn" z roku 1968. V roce 1967 byl hlavním představitelem show Beat Beat Beat (dobře, znovu) spolu s The Hollies, The Easybeats, Carol Friday a The Thoughts. Poté se Voormann stal session hudebníkem, který mimo jiné hrál na sólových projektech Lou Reeda, Carly Simon, Jamese Taylora a Harryho Nilssona. Byl členem Yoko Ono a Lennon's Plastic Ono Band s Ono, Alanem Whitem a Ericem Claptonem, kteří hráli na jejich albu "Live Peace in Toronto 1969", nahraném v Torontu 13. září téhož roku, před rozpadem Beatles. Po rozpadu The Beatles se objevily zvěsti, že se reformují jako Ladders, s Voormannem na basu jako náhradou za Paula McCartneyho, ale plán se nikdy neuskutečnil. Tato sestava (Voormann, Lennon, Harrison a Starr) se představila ve Starrově písni z roku 1973 "I'm The Greatest". Voormann sloužil jako třetí bývalý baskytarista Beatles v polovině 70. let a hrál na Lennonových albech "John Lennon/Plastic Ono Band" (1970), "Imagine" (1971), "Some Time In New York City" (1972), "Walls And Bridges" (1974) a "Rock 'n' Roll" (1975), na Harrisonových "All Things Must Pass" (1970), "Living In The Material World" (1973), "Dark Horse" (1974) a "Extra Texture (Read All About It)" (1975); a Starrových "Ringo" (1973), "Goodnight Vienna" (1974) a "Ringo's Rotogravure" (1976). Hrál na baskytaru na koncertech Harrison's Concert for Bangladesh, na kterých se objevil i Starr, v srpnu 1971. Toho roku Lennon řekl tazateli, že ačkoliv se Beatles rozpadli, "kdybys řekl, že George, Ringo a John měli nápad, mohl hrát živou show nebo dvě, pak by Klaus byl náš muž, který by s námi hrál". V roce 1971 se Voormann přestěhoval do Los Angeles. Hrál v Harrisonově kapele na The Concert for Bangladesh, který se konal v newyorské Madison Square Garden v srpnu 1971. Harrison jej představil publiku slovy: "Je tu někdo na basu, o kom mnoho lidí slyšelo, ale ve skutečnosti ho nikdy neviděli. Je to - Klaus Voormann". V roce 1979 se Voormann přestěhoval zpátky do Německa, měl epizodní roli jako dirigent von Schnitzel ve filmové adaptaci Popeye z roku 1980. Pokračoval v produkci tří studiových alb a živého alba německé skupiny Trio, stejně jako jejich celosvětového hitu "Da Da Da". Poté, co se Trio v roce 1986 rozpadlo, Voormann produkoval první sólové album jejich zpěváka Stephana Remmlera a hrál na baskytaru v některých písních alba. Následující rok produkoval singl bývalého bubeníka Tria Petera Behrense. Voormann odešel z hudebního byznysu v roce 1989 a rozhodl se trávit více času se svou rodinou. Se svou druhou manželkou Christinou a jejich dvěma dětmi narozenými v letech 1989 a 1991 žije u Starnbergského jezera nedaleko Mnichova. Čas od času vystupuje v TV pořadech. V roce 1995 byl Voormann požádán Apple Records, aby navrhl obaly pro alba The Beatles "Anthology". Obálky maloval spolu se svým přítelem, uměleckým kolegou Alfonsem Kieferem. Ve filmu "Backbeat" z roku 1994 o hamburských dnech Beatles ztvárnil Voormanna německý herec Kai Wiesinger. V roce 2000 Voormann také navrhl obal pro "Me Rio", debutové album nahrávacího umělce Enja Records Azhara Kamala, které bylo ovlivněno jeho designem pro "Revolver". Už v novém tisíciletí dne 29. listopadu 2002 hrál Voormann na baskytaru v písni "All Things Must Pass" na koncertě pro George, který se konal v londýnské Royal Albert Hall. V rozhovoru s autorem Simonem Lengem popsal Harrisona nejen jako "opravdu skvělého kytaristu", ale také jako "nejlepšího přítele, jakého kdy měl". V dubnu 2003 Voormann navrhl obal na album "Scandinavian Leather" pro norskou kapelu Turbonegro. V říjnu téhož roku vydal svou autobiografii "Warum spielst du Imagine nicht auf dem weißen Klavier, John? Erinnerungen an die Beatles und viele andere Freunde" (Proč nehraješ „Imagine“ na bílém klavíru, Johne?: Vzpomínky na Beatles a mnoho dalších přátel). Kniha věnuje zvláštní pozornost 60. a 70. létům a pokrývá Voormannovo blízké přátelství s Beatles a dalšími hudebníky a umělci, stejně jako jeho soukromý život. Dokument BBC "Stuart Sutcliffe: The Lost Beatle", odvysílaný v roce 2005, obsahuje rozhovory s Voormannem a ukazuje kresby, které vytvořil o Beatles v Hamburku. V tomto roce také vyšla jeho kniha "Four Track Stories", která obsahuje jeho zážitky s Beatles během hamburských dnů, příběhy vyprávěné v angličtině i němčině a obrázky, které vytvořil. V roce 2007 navrhl obal pro album "Timeless" od Wet Wet Wet. Až 7. července 2009 vydal Voormann své první sólové album "A Sideman's Journey". To bylo připsáno "Voormann & Friends" a uvedlo hudebníky McCartney, Starr, Yusuf Islam (dříve známý jako Cat Stevens), Don Preston, Dr. John, The Manfreds, Jim Keltner, Van Dyke Parks, Joe Walsh a mnoho dalších. Album bylo k dispozici s originální (a podepsanou) grafikou od Voormanna a a zahrnovalo nové verze starých písní jako "My Sweet Lord", "All Things Must Pass", "Blue Suede Shoes", "You're Sixteen" a od Boba Dylana "Quinn The Eskymo (The Mighty Quinn)". S albem vyšlo bonusové DVD "Making of a Sideman's Journey". Dne 30. června 2010 vydala francouzsko-německá televizní síť ARTE 90-minutový dokument s názvem "All You Need is Klaus", který obsahoval záběry ze zkoušení "Voormann & Friends" a také záběry rozhovorů s Voormannem a některými umělci, se kterými spolupracoval během své legendární kariéry.

Studiové desky: 2004 2006 1996 Soft Vengeance 1991 Plains Music 1987 Masque 1986 Criminal Tango 1982 Somewhere In Afrika 1980 Chance 1979 Angel Station 1977 Watch 1976 The Roaring Silence 1975 Nightingales & Bombers 1974 The Good Earth 1973 Solar Fire 1973 Messin' 1972 Glorified Magnified 1972 Manfred Mann's Earth Band 1971 Stepping Sideways

Ostatní nahrávky: 2019 Radio Days Vol 4 2017 Bootleg Archives: Volumes 6-10 2009 Bootleg Archives: Volumes 1-5 1998 Mann Alive (live) 1984 Budapest Live (live) 1973 Get Your Rocks Off (SP) Manfred Mann Chapter Three: 2019 Radio Days Vol 3 (Live Sessions and Studio Rarities) 1970 Manfred Mann Chapter Three Volume Two 1969 Manfred Mann Chapter Three Volume One Manfred Mann: 1968 The Mighty Quinn 1968 Mighty Garvey! 1966 As Is 1966 Pretty Flamingo 1965 Mann Made 1965 My Little Red Book Of Winners! 1965 The Five Faces Of Manfred Mann 1964 The Manfred Mann Album 1964 The Five Faces Of Manfred Mann

Skupina: Manfred Mann - Keyboards, Vocals Mick Rogers - Guitars Geoff Dunn - Drums Steve Kinch - Bass Noel McCalla - Vocals Hosté: Matt Loffstadt - Guitars Barbara Thompson - Saxophone Dean Hart - Bass, Guitars, Vocals Chris Thompson - Vocals Thomas D - Vocals Hazel Hernandez - Vocals Melanie Pappenheim - Vocals Arte Chorale - Vocals Don Freeman - Poem and Talking Henry’s Eight - Vocals	2006 Vyšlo 25. října 2004, Cohesion Seznam skladeb: 01. Manfred Mann - Demons and Dragons (3:29) 02. Manfred Mann - Two Brides (1:22) 03. Manfred Mann - Down In Mexico (3:31) 04. Manfred Mann - Happenstance (3:02) 05. Manfred Mann - The History Of Sexual Jealousy (4:46) 06. Manfred Mann - Black Eyes (2:10) 07. Manfred Mann - Mars (3:56) 08. Manfred Mann - Get Me Out Of This (5:35) 09. Manfred Mann - Frog (4:29) 10. Manfred Mann - Two Friends (5:24) 11. Manfred Mann - Monkmann (3:10) 12. Manfred Mann - Marche Slave (1:42) 13. Manfred Mann - Independent Woman (3:30) 14. Manfred Mann - Dragons Reprise (2:01) Total Time: (48:07) Producer: Manfred Mann, Dean Hart
Skupina: Manfred Mann - Keyboards, Programming Mick Rogers - Guitars Dave Farmer - Drums Clive Bunker - Drums Steve Kinch - Bass Chris Thompson - Vocals Noel McCalla - Vocals Hosté: Russell Hoban - Speech (09) Richard Marcangelo - Drums Gavin Harrison - Drums Richard James Burgess - Drums Andy Pask - Bass Tony Patler - Bass Gary Farmer - Guitar Clem Clempson - Guitar Mitch Dalton - Guitar Tony Patler - Guitar Gary Sanctuary - Wurlitzer Electric Piano (11) Linda Taylor - Backing Vocals Maggie Ryder - Backing Vocals Carol Kenyon - Backing Vocals Janice Hoyte - Bbacking Vocals Diane Byrch - Backing Vocals Stevie Lange - Backing Vocals	Soft Vengeance Vyšlo 3. června 1996, Grapevine Seznam skladeb: 01. X (5:39) 02. Play With Fire (3:57) 03. Nothing Ever Happens (4:10) 04. Shelter From The Storm (6:05) 05. Tumbling Ball (5:35) 06. The Price I Pay (4:05) 07. Lose The Touch (3:31) 08. Adults Only (3:36) 09. Wherever Love Drops (Part One) (1:05) 10. The Complete History Of Sexual.. (3:29) 11. 99 lbs (2:37) 12. Miss You (3:33) 13. Nature Of The Beast (4:35) 14. Wherever Love Drops (Part Two) (2:00) Total Time: (53:57) Recorded at Workhouse Studios, Old Kent Road, London, 1992–1996 Producer: Manfred Mann, Richard James Burgess
Skupina: Manfred Mann - Keyboards Noel McCalla - Vocals Peter Sklair - Bass Barbara Thompson - Saxophones Ian Hermann - Drums, Percussion Hosté: Smiler Makana - African Hunting Bows Kelly Petlane - Pennywhistle Doren Thobeki - Additional Vocals Walter Sanza - Additional Vocals Chief Dawethi - Additional Vocals	Plains Music Vyšlo 17. srpna 1991, Kaz Records / Cohesion Seznam skladeb: 01. Kiowa (3:16) 02. Medicine Song (4:15) 03. Wounded Knee (4:51) 04. Laguna (4:55) 05. Sikelele 1 (3:43) 06. Hunting Bow - Reprise (1:34) 07. Instrumedicine Song (4:06) 08. Sikelele II (4:03) 09. Hunting Bow (2:40) 10. Salmon Fishing (4:01) 11. L.I.A.S.O.M (3:51) 12. Medicine Song - Remix (4:15) Total Time: (45:30) Recorded on 1990 at Workhouse Studios, London, at RPM, South Africa Producer: Manfred Mann Re-mastered: Robert M Corich and Mike Brown
Skupina: Manfred Mann - Keyboards, Trumpeton John Lingwood - Drums Mick Rogers - Guitars, Vocals Hosté: Tommy Willis - Guitars Durban Betancourt - Bass Andy Pask - Bass Denny Newman - Vocals, Bass (13) Frank Mead - Saxophones Mark Feltham - Harmonica Maggie Ryder - Vocals Chris Batchelor - Trumpet Guy Barker - trumpet (02) Linda Taylor - vocals Anthony Moore - Programming (03) Byron Bird - Trumpet (02) Ian Porter - Emulator Toggling	Masque Vyšlo 16. října 1987, 10/Virgin, Cohesion (1999 reissue) Seznam skladeb: 01. Joybringer (2:28) 02. Sister Billy's Bounce (2:15) 03. What You Give Is What You Get (2:34) 04. Telegram To Monica (5:37) 05. Billy's Orno Bounce (3:13) 06. A Couple Of Mates (3:20) 07. Neptune (Icebringer) (1:08) 08. Rivers Run Dry (3:04) 09. Hymn (from Jupiter) (3:57) 10. We're Going Wrong (3:59) 11. Planets Schmanets (2:40) 12. Geronimo's Cadillac (4:43) 13. Telegram to Monica (extended vers.) (3:11) 14. Joybringer (extended version) (3:20) 15. Geronimo's Cadillac (7" single) (2:58) 16. Geronimo's Cadillac (12" single) (5:31) Total Time: (53:58) Recorded on 1987 at Workhouse Studios 1 and 2, 488-490 Old Kent Road, London Producer: Manfred Mann, Steve Forward, Mick Rogers Engineer, Co-producer (01,04,09: Steve Forward Engineers: Stuart Barry, Terry Medhurst Assistant Engineer: Neil Amor Re-mastered: Robert M Corich and Mike Brown Design: Frances Lovell Artwork: Hills Archer Studios
Skupina: Manfred Mann - Keyboards Mick Rogers - Guitars, Vocals John Lingwood - Drums, Percussion Chris Thompson - Lead Vocals Steve Kinch - Bass Durban Betancourt-Laverde - Bass Hosté: John Giblin - Bass	Criminal Tango Vyšlo 13. června 1986, 10/Virgin (Canada, Germany), Cohesion (Canada, Germany 1999 reissue) Seznam skladeb: 01. Going Underground (5:21) 02. Banquet (3:46) 03. Who Are The Mystery Kids (5:19) 04. Killer On The Loose (4:01) 05. Do Anything You Wanna Do (4:16) 06. Rescue (3:02) 07. You Got Me Right Through The Heart (3:55) 08. Bulldog (4:26) 09. Crossfire (3:49) 10. Do Anything You Wanna Do (12") (6:30) 11. Going Underground (12") (3:01) 12. The Runner (4:42) Total Time: (52:08) Recorded on 1984-1986 at Workhouse Studios, Old Kent Road, London Producer: Manfred Mann, Steve Forward Engineer: Terry Medhurst, Pete Hammond Assistant Engineers: Nigel Gilroy, Stuart Barry Re-mastered: Robert M. Corich and Mike Brown Mixing Engineer (04): Roddy Matthews Cover Design: The Leisure Process
Skupina: Manfred Mann - keyboards, synthesisers, vocals (05 and its reprise in the 7 minute version of 07) John Lingwood - Drums, Percussion Steve Waller - vocals, guitar (03,04,06b,12) Chris Thompson - Vocals ("Runner", 01,06a,07) Matt Irving - Bass, Programming (MC4) Shona Laing - Vocals Trevor Rabin - Lead Guitar (11), Guitar solo on "Runner" Mick Rogers - Guitars, Backing Vocals on "Runner" Hosté: Chief Dawethi Fats Mothya Jabu Mbalu Rufus Sefothuma Zanty Lekau	Somewhere In Afrika Vyšlo říjen 1982 (Germany), 18. února 1983 (UK) Seznam skladeb: 01. Tribal Statistics (4:16) 02. Eyes Of Nostradamus (3:29) 03. Third World Service (5:19) 04. Demolition Man (3:45) 05. Brothers And Sisters Of Azania (2:47) 06. Africa Suite (8:36):       a. Brothers and Sisters of Africa       b. To Bantustan?       c. Koze Kobenini? (How Long Must We Wait?)       d. Lalela 07. Redemption Song (No Kwazulu) (7:36) 08. Somewhere In Africa (1:38) Bonus Tracks (1999 CD re-issue) 09. War Dream (Mann, Lingwood, Steve Waller, Irving, Shona Laing) (3:08) 10. Holiday's Dream (Mann, Irving, Lingwood, Waller) (2:40) 11. Redemption Song (single version) (Bob Marley) (4:14) 12. Eyes Of Nostradamus (12" single version) (Stewart) (4:42) 13. Demolition Man (single version/alternate mix) (Sumner) (3:44) Total Time: (55:54) US version Side one 01. Demolition Man (Sting) (3:40) 02. Runner (Ian Thomas) (4:40) 03. Rebel (Reg Laws) (3:52) 04. Eyes Of Nostradamus (Stewart) (3:28) 05. Third World Service (Moore) (3:24) Side two 06. Somewhere In Africa (Trad arr Mann, Lingwood) (1:38) 07. Tribal Statistics (Qunta) (4:16) 08. Lalela (Mann, Lingwood) (1:31) 09. Redemption Song (No Kwazulu) (Bob Marley) (4:11) 10. Africa Suite (Mann, Irving, Lingwood) (9:54)       a. "Brothers And Sisters of Africa (Mann) (3:06)       b. "To Bantustan? (Mann) (2:36)       c. "Koze Kobenini? (How Long Must We Wait?) (Mann, Irving) (1:26)       d. "Brothers and Sisters of Azania (Mann) (2:46) Bonus Tracks (One Way Records CD re-issue) 11. Third World Service (long version) (Moore) (5:17) 12. Redemption Song (long version) (Bob Marley) (7:35) Total Time: (108:20) Recorded on 1981-1982 at Studio Mastersounds, Underhill Studios, London Producer: Manfred Mann Engineer: Lars Finnstrom, Terry Medhurst Re-mastered: Robert M Corich and Mike Brown Cover Art: Martin Poole
Skupina: Manfred Mann - Keyboards, Vocals (04) John Lingwood - Drums Pat King - Bass, Bass Pedals Steve Waller - Guitars, Vocals (07) Mick Rogers - Guitars Chris Thompson - Vocals (01,02,03, co-lead 06) Hosté: Trevor Rabin - Guitars Robbie McIntosh - Guitars Geoff Whitehorn - Guitars Barbara Thompson - Saxophone (02) Dyan Birch - Vocals (08 and others) Willy Finlayson - Vocals (09) Peter Marsh - Vocals (06) Carol Stocker - Backing Vocals	Chance Vyšlo 10. října 1980, Bronze (UK)/Warner Bros. (US), Cohesion (UK 1999 reissue) Seznam skladeb: 01. Lies (Through The 80s) (4:36) 02. On The Run (3:53) 03. For You (5:40) 04. Adolescent Dream (2:42) 05. Fritz The Blank (2:51) 06. Stranded (5:49) 07. Hello| I Am Your Heart (5:18) 08. No Guarantee (3:50) 09. Heart On The Street (4:56) 10. A Fool I Am (Single B Side) (4:16) 11. Adolescent Dream (Single Version) (2:23) 12. Lies (Through The 80s) (Single Version) (4:14) 13. For You (Single Version) (3:52) Total Time: (54:20) Producer: Manfred Mann, Trevor Rabin Recorded on 1979-1980 at Workhouse Studios, London, at Casa das Flores, Albufeira, Portugal Co-producer (Portugal): Bernie Clarke Engineer: Rik Walton Assistant Engineers: David Barratt, Edwin Cross, Laurie Latham, Robert Stewart Assistant Engineers (Portugal): Peter Schwier, Tim Summerhayes Remastered: Robert M Corich and Mike Brown Design: Martin Poole Cover Art: Ole Kortzau
Skupina: Manfred Mann - Keyboards, Vocals (09, bridge of 01) Chris Thompson - Vocals (chorus 01, 02,03,04,07,08) Pat King - Bass Guitar Steve Waller - Guitars, Vocals (verse of 01, 02,04,06,07) Geoff Britton - Drums, Alto Saxophone Hosté: Anthony Moore - Guitar, Sequencer, Synthesizer Graham Preskett - Violin (08) Jimme O'Neill - Rhythm Guitar, Arrangements Dyan Birch - Backing Vocals	Angel Station Vyšlo 9. března 1979, Bronze (UK)/Warner Bros. (US) Seznam skladeb: 01. Don't Kill It Carol (6:17) 02. You Angel You (4:02) 03. Hollywood Town (5:08) 04. "Belle" Of The Earth (2:46) 05. Platform End (1:32) 06. Angels At My Gate (4:50) 07. You Are - I Am (5:10) 08. Waiting For The Rain (6:17) 09. Resurrection (2:42) 10. Don't Kill It Carol (Single Version) (3:57) 11. You Angel You (Single Version) (3:46) Total Time (46:27) Recorded on August 1978 - January 1979 at Workhouse Studios, Old Kent Road, London, at Noel Redding's House, Clonakilty, County Cork Producer: Anthony Moore, Manfred Mann Engineer: Rik Walton Assistant Engineers: Davie Phee, Edwin Cross Re-mastered: Robert M Corich and Mike Brown Art direction: Martin Poole Photography (front cover): John Shaw Photography (back cover): Pat King
Skupina: Manfred Mann - Keyboards, Backing Vocals Pat King - Bass Guitar, Backing Vocals Chris Slade - Drums, Percussion Chris Hamlet Thompson - Vocals, Guitars Dave Flett - Lead & Acoustic Guitar Hosté: Stevie Lange - Backing Vocals Doreen Chanter - Backing Vocals Irene Chanter - Backing Vocals Victy Silva - Backing Vocals Kim Goddy - Backing Vocals	Watch Vyšlo 24. února 1978, Bronze (UK)/Warner Bros. (US) Seznam skladeb: 01. Circles (4:49) 02. Drowning On Dry Land/Fish Soup (6:00) 03. Chicago Institute (5:47) 04. California (5:31) 05. Davy's On The Road Again (5:54) 06. Martha's Madman (4:52) 07. Mighty Quinn (6:29) Bonus Tracks 1998 CD re-issue: 08. California (Single Edit) (3:45) 09. Davy's On The Road Again (Single Edit) (3:38) 10. Bouillabaisse (Single Edit) (4:01) 11. Mighty Quinn (Single Edit) (3:38) Total Time: (54:24) Recorded on 1977 at Workhouse Studios, Old Kent Road, London Producer: Manfred Mann and Earth Band Engineer: Laurence Latham, Rick Walton Assistant Engineer: Edwin Cross Re-mastered: Robert M Corich and Mike Brown Cover Painting: Michael Sanz Photography: Pat King
Skupina: Manfred Mann - Keyboards, Backing Vocals, Lead Vocals (final verse of 01) Chris Hamlet Thompson - Lead Vocals, Rhythm Guitar Dave Flett - Lead Guitar Colin Pattenden - Bass Chris Slade - Drums, Backing Vocals, Percussion Hosté: Barbara Thompson - Saxophone David Millman - String Arrangements Doreen Chanter - Backing Vocals Irene Chanter - Backing Vocals Susanne Lynch - Backing Vocals Mick Rogers - Backing Vocals	The Roaring Silence Vyšlo 27. srpna 1976, Bronze/Warner Bros. Seznam skladeb: 01. Blinded By The Light (7:08) 02. Singing The Dolphin Through (8:19) 03. Waiter There's a Yawn In My Ear (5:38) 04. The Road To Babylon (6:52) 05. This Side Of Paradise (4:47) 06. Starbird (3:09) 07. Questions (3:59) Total Time: (39:52) 1998 re-issue bonus tracks 08. Spirits In The Night (1977 version) (Springsteen) (3:16) 09. Blinded By The Light (single edit) (Springsteen) (3:49) Recorded on 1976 at Workhouse Studios, London Producer: Manfred Mann's Earth Band Engineer: Laurence Latham Assistant Engineers: David Culpan, Margaret Wood, Tony Rowell, Edwin Cross Re-mastered: Robert M Corich and Mike Brown Design: Shirtsleeve Studio Modelled: artist Derek Goldsmith Photography: Martyn Goddard
Skupina: Manfred Mann - Hammond Organ, Synthesisers Mick Rogers - Guitars, Vocals Colin Pattenden - Bass Chris Slade - Drums, Percussion Hosté: David Millman - Viola Chris Warren-Green - Violin Nigel Warren-Green - Cello Graham Elliott - Cello David Boswell-Brown - Cello Ruby James - Backing Vocals Doreen Chanter - Backing Vocals Martha Smith - Backing Vocals	Nightingales & Bombers Vyšlo 22. srpna 1975, Bronze (UK)/Warner Bros. (US) Seznam skladeb: 01. Spirits In The Night (6:27) 02. Countdown (3:06) 03. Time Is Right (6:32) 04. Crossfade (3:38) 05. Visionary Mountains (5:42) 06. Quit Your Low Down Ways (3:25) 07. Nightingales and Bombers (4:54) 08. Fat Nelly (3:20) 09. As Above So Below (Live) (Live) (4:18) 10. Spirits In The Night (Single) (Single) (3:17) Total Time: (44:39) Bonus tracks on 1999 CD re-issue: 11. Quit Your Low Down Ways (from US Release) (Bob Dylan) (3:25) 12. Spirits in the Night (single version) (Bruce Springsteen) (3:17) Recorded on 1975 at The Workhouse, Old Kent Road, London Producer: Manfred Mann and Earth Band Engineer: Laurence Latham Re-mastered: Robert M Corich and Mike Brown Photography: Lilian Bron Sleeve: Dave Field
Skupina: Manfred Mann - Hammond organ, Piano, Hohner Clavinet, Minimoog Synthesiser, Keyboards Mick Rogers - Guitars, Vocals Chris Slade - Drums Colin Pattenden - Bass Guitar Hosté:	The Good Earth Vyšlo 11. října 1974, Bronze (UK)/Polydor (U.S.) Seznam skladeb: 01. Give Me The Good Earth (8:31) 02. Launching Place (5:52) 03. I'll Be Gone (3:42) 04. Earth Hymn (6:19) 05. Sky High (5:15) 06. Be Not Too Hard (4:12) 07. Earth Hymn (Part 2) (4:18) 08. Be Not Too Hard (Single edit) (3:39) 09. I'll Be Gone (#2) (3:28) 10. Earth Hymn 2A (4:13) Total Time: (49:29) Recorded on 1974 at Studio The Workhouse, Old Kent Road, London Producer: Manfred Mann, Earth Band Engineer: John Pantry Assistant Engineer: Laurence Latham Re-mastered: Robert M Corich and Mike Brown Design: Linda Glover Photography: Alan Shawcroff
Skupina: Manfred Mann - Organ, Mellotron, Minimoog Synthesiser, Vocals (07) Mick Rogers - Guitars, Vocals Colin Pattenden - Bass Guitar Chris Slade - Drums Hosté: Doreen Chanter - Backing Vocals Paul Rutherford - Trombone Peter Miles - Additional Percussion (02) Irene Chanter - Backing Vocals Grove Singers - Backing Vocals	Solar Fire Vyšlo 30. listopadu 1973, Bronze (UK)/Polydor (U.S.) CD 3. května 2019, Creature Music Seznam skladeb: 01. Father Of Day, Father Of Night (9:57) 02. In The Beginning, Darkness (5:25) 03. Pluto The Dog (2:50) 04. Solar Fire (5:18) 05. Saturn, Lord Of The Ring / Mercury, The Winged Messenger (6:36) 06. Earth, The Circle Part 2 (3:52) 07. Earth, The Circle Part 1 (3:16) 08. Joybringer (3:23) Total Time: (41:37) Recorded on 1973 at Studio The Workhouse, Old Kent Road, London Producer: Manfred Mann's Earth Band, Manfred Mann Engineer: John Pantry Mixed: Tom Dowd Assistant Engineers: Dave Stephens, John Edwards Tape Operator: Laurence Latham Design, Photography: Fin Costello Re-mastered: Robert M Corich and Mike Brown
Skupina: Manfred Mann - Organ, Synthesizer Mick Rogers - Guitars, Vocals Colin Pattenden - Bass Chris Slade - Drums Hosté: Liza Strike - Backing Vocals Judith Powell - Backing Vocals Ruby James - Backing Vocals Vicki Brown - Backing Vocals Laurie Baker - Performer [Machines, Zoo]	Messin' Vyšlo 15. června 1973, Vertigo, 6360 087 (UK) / Polydor, PD 5050 (US) Re-titled "Get Your Rocks Off" new cover and +1 track exchanged CD 1987, Bronze, 258 731 (Europe) CD 1998, Cohesion, MANN 005 (Europe) remastered: Mike Brown & Robert M Corich +2 bonus tracks CD 2008, Cohesion, MANN 005 (Europe) as above Seznam skladeb: 01. Messin' (10:00) 02. Buddah (7:00) 03. Cloudy Eyes (5:30) 04. Get Your Rocks Off (3:00) 05. Sadjoy (4:30) 06. Black And Blue (8:16)* 07. Mardi Gras Day (3:00) Total Time: (41:16) Bonus Tracks on 1998 & 2008 reisues: 08. Pretty Good (4:02) 09. Cloudy Eyes (Single edit) (3:28) Recorded on 1973 at Maximum Sound Studios, London * Exchanged by "Pretty Good" in the US edition Producer: Manfred Mann Management: Harry Maloney Engineer: John Edwardes Co-engineer: Laurie Latham Design [Sleeve Design]: William Stone & Associates Artwork: Peter Goodfellow Illustration: Peter Goodfellow Sleeve [Concept]: Peter Hignett Tape Op [Tape Operator]: Laurence Latham
Skupina: Manfred Mann - Organ, Minimoog Synthesiser, Vocals Mick Rogers - Guitars, Vocals Colin Pattenden - Bass Guitar Chris Slade - Drums Hosté:	Glorified Magnified Vyšlo 29. září 1972, Philips Records (UK), Bronze Records (UK Reissue), Polydor (U.S.) CD 1987, Bronze, 258 732-217 (Europe) CD 1999, Cohesion, MANN 004 (Europe) remastered: Mike Brown & Robert M Corich +2 bonus tracks CD 2008, Cohesion, MANN 004 (Europe) as above Seznam skladeb: 01. Meat (4:00) 02. Look Around (5:10) 03. One Way Glass (4:06) 04. I'm Gonna Have You All (5:16) 05. Down Home (3:14) 06. Our Friend George (3:00) 07. Ashes To The Wind (2:14) 08. Wind (2:00) 09. It's All Over Now, Baby Blue (4:26) 10. Glorified Magnified (4:35) Bonus Tracks (1999 Reissue) 11. Meat (Single Version) (3:17) 12. It's All Over Now, Baby Blue (Single Version) (3:11) Total Time: (44:29) Recorded on 1972 at Maximum Sound Studio, London Producer, Engineer: Dave Hadfield Producer: Manfred Mann Producer (09): Tom McGuiness Design, Artwork: Bloomsbury Group Re-mastered: Robert M Corich and Mike Brown
Skupina: Manfred Mann - Hammond organ, Minimoog Synthesizer, Backing & Lead Vocals (09,10) Mick Rogers - Electric Guitar, Lead Vocals Colin Pattenden - Bass Guitar Chris Slade - Drums Hosté:	Manfred Mann's Earth Band Vyšlo 24. ledna 1972, Polydor CD 1986, Bronze, 258 733-217 (Germany) CD 1999, Cohesion, MANN 003 (Europe) remastered: Mike Brown & Robert M Corich +3 bonus tracks Seznam skladeb: 01. California Coastline (3:48) 02. Captain Bobby Scout (6:57) 03. Sloth (1:27) 04. Living Without You (3:36) 05. Tribute (5:32) 06. Please Mrs Henry (4:33) 07. Jump Sturdy (4:49) 08. Prayer (5:40) 09. Part Time Man (3:04) 10. I'm Up And I'm Leaving (3:07) Total Time: (42:33) Bonus tracks on 1999 remaster: 11. Living Without You (single version - mono) (3:32)36 12. California Coastline (single version - mono) (2:42)46 13. Mrs Henry (single version - mono) (2:36)39 Recorded at Maximum Sound Studios and I.B.C. Studios in London Production: Manfred Mann, David Mackay Engineer, Producer: Dave Hadfield Engineer: John Pantry Re-mastered: Robert M. Corich and Mike Brown Design: Bloomsbury Group Photography: Bob Foster
Skupina: Manfred Mann - Keyboards, Vocals Colin Pattenden - Bass Guitar Mick Rogers - Electric Guitar, Lead Vocals Chris Slade - Drums Hosté:	Stepping Sideways Vyšlo 1971, Philips, 6308062 Seznam skladeb: 01. Ned Kelly () 02. Ashes To The Wind () 03. Part Time Man () 04. Living Without You () 05. Jump Sturdy () 06. California Coastline () 07. Ain't No Crime () 08. Holly Holy () 09. Tribute () Total Time: (53:34)
Záznam nebyl nikdy vydán. Bylo vylisováno pouze několik zkušebních výlisků. Oproti pozdějším verzím existují různé směsi. Některé skladby jsou vydány později na prvních dvou MMEB LP. Některé skladby v té době nebyly vydány. Štítky a vnitřní pouzdro jsou psané ručně. Obálka je obyčejná bílá.

)

Skupina: Manfred Mann - Synthesizer [Moog], Electric Organ Colin Pattenden - Bass Chris Slade - Drums Mick Rogers - Guitar, Vocals Hosté:	Radio Days Vol 4 (Live At The BBC 70-73) Vyšlo 27. března 2019, East Central One, RADLP4, BBC–RADLP4 (Europe) 2CD 2019, East Central One, RADCD4, BBC – RADCD4 (UK) Seznam skladeb: 01. Ashes To The Wind (7:51) 02. Black Betty (5:51) 03. Happy Being Me (11:35) 04. Mercury, The Winged Messenger (4:23) 05. Buddah (10:40) 06. Messin' (#2) (10:15) 07. Father Of Day, Father Of Night (Medley) (18:58)       Father Of Day, Father Of Night       Captain Bobby Stout (Fragments)       Glorified Magnified (Fragments) 08. Mighty Quinn (#3) (7:32) 09. Living Without You (3:36) 10. Big Betty (4:19) 11. Mighty Quinn (#1) (1:55) 12. Meat (4:32) 13. Mighty Quinn (#2) (5:53) 14. Dealer (6:54) 15. Glorified Magnified (4:45) 16. Messin' (#1) (9:44) 17. Get Your Rocks Off (2:48) 18. Cloudy Eyes (2:58) 19. Father Of Day, Father Of Night (2:46) 20. Solar Fire (2:20) 21. Bubblegum And Kipling (Earth The Circle, Part 2) (5:04) Total Time: (134:39) Executive-Producer: Steve Fernie Art Direction, Design: Luke Weall Liner Notes: Manfred Mann Liner Notes, Compiled: Greg Russo Presenter [Uncredited]: Brian Matthew, John Peel, Mike Harding
Skupina: Manfred Mann - Keyboards, Synthesizers, Vocals Clive Bunker - Drums Geoff Dunn - Drums Jimmy Copley - Mick Rogers - Electric Guitar, Lead Vocals Noel McCalla - Vocals Robert Hart - Lead and Backing Vocals, Guitars Steve Kinch - Bass, Backing Vocals Hosté:	Bootleg Archives: Volumes 6-10 5CD, vyšlo 6. ledna 2017, Creature Music, (UK) / Creature Music – MMARCHIVE2 (Europe) Seznam skladeb: Offenbach 19/12/91 01. Joybringer (Instrumental Intro) (Offenbach 19 Dec 1991) (2:01) 02. Miss You (Offenbach 19 Dec 1991) (5:16) 03. Times They Are A-Changin' (Offenbach 19 Dec 1991) (7:05) 04. Pleasure And Pain (Offenbach 19 Dec 1991) (6:34) 05. Joybringer (Offenbach 19 Dec 1991) (4:05) 06. Nature Of The Beast (Offenbach 19 Dec 1991) (4:31) 07. Father Of Day (Offenbach 19 Dec 1991) (9:46) 08. Medicine Song (Offenbach 19 Dec 1991) (2:45) 09. Redemption Song (Offenbach 19 Dec 1991) (3:45) 10. Blinded By The Light (Offenbach 19 Dec 1991) (10:35) 11. Mighty Quinn (Offenbach 19 Dec 1991) (6:56) 12. Davy's On The Road Again (Offenbach 19 Dec 1991) (6:41) Tel Aviv 22/05/04 13. Shelter From The Storm (Tel Aviv 22 May 2004) (6:51) 14. Castles Burning (Tel Aviv 22 May 2004) (7:22) 15. Martha's Madman (Tel Aviv 22 May 2004) (10:14) 16. Don't Kill It Carol (Tel Aviv 22 May 2004) (8:11) 17. Father Of Day (Tel Aviv 22 May 2004) (10:53) 18. Angels At My Gate (Tel Aviv 22 May 2004) (3:46) 19. Demoltion Man (Tel Aviv 22 May 2004) (7:20) 20. Spirits In The Night (Tel Aviv 22 May 2004) (5:38) 21. Mighty Quinn (Tel Aviv 22 May 2004) (10:45) Stein An Der Traun 28/03/09 22. Spirits In The Night (Stein an der Traun 28 Mar 2009) (5:20) 23. Castles Burning (Stein an der Traun 28 Mar 2009) (6:37) 24. Martha's Madman (Stein an der Traun 28 Mar 2009) (10:51) 25. Captain Bobby Stout (Stein an der Traun 28 Mar 2009) (7:14) 26. For You (Stein an der Traun 28 Mar 2009) (5:48) 27. Dancing In The Dark (Stein an der Traun 28 Mar 2009) (10:00) 28. Blinded By The Light (Stein an der Traun 28 Mar 2009) (5:55) 29. Davy's On The Road Again (Stein an der Traun 28 Mar 2009) (9:16) 30. Mighty Quinn (Stein an der Traun 28 Mar 2009) (11:45) Munich 18/12/14 31. Captain Bobby Stout (Munich 18 Dec 2014) (8:58) 32. Spirits In The Night (Munich 18 Dec 2014) (5:25) 33. Dancing In The Dark (Munich 18 Dec 2014) (8:17) 34. You Angel You (Munich 18 Dec 2014) (5:04) 35. For You (Munich 18 Dec 2014) (4:38) 36. Don't Kill It Carol (Munich 18 Dec 2014) (7:37) 37. She Was (Munich 18 Dec 2014) (5:21) 38. Blinded By The Light (Munich 18 Dec 2014) (5:19) 39. Do Wah Diddy Diddy (Munich 18 Dec 2014) (4:18) 40. Mighty Quinn (Munich 18 Dec 2014) (13:10) Aschaffenburg 14/12/14 41. You Angel You (Aschaffenburg 14 Dec 2015) (3:46) 42. Stronger Than Me (Aschaffenburg 14 Dec 2015) (5:50) 43. Get It On (Aschaffenburg 14 Dec 2015) (5:08) 44. Cannon Ball Rag (Aschaffenburg 14 Dec 2015) (3:38) 45. For You (Aschaffenburg 14 Dec 2015) (4:39) 46. She Was (Aschaffenburg 14 Dec 2015) (5:03) 47. Blinded By The Light (Aschaffenburg 14 Dec 2015) (5:32) 48. Davy's On The Road Again (Aschaffenburg 14 Dec 2015) (8:14) 49. Do Wah Diddy Diddy (Aschaffenburg 14 Dec 2015) (3:15) 50. Mighty Quinn (Aschaffenburg 14 Dec 2015) (12:59) Total Time: (349:11) Crew: Chris Hill, Lance Miles, Matt Guard, Thomas Wyler Engineer [FoH]: Chris Kostyra, John Halke, Oliver Metzger
Skupina: Manfred Mann - Keyboards, Synthesizers, Vocals Chris Thompson - Lead Vocals (1-1 to 2-12) Clive Bunker - Drums (3-1 to 3-13) Geoff Dunn - Drums (5-1 to 5-9) John Lingwood - Drums (1-1 to 2-12) John Trotter - Drums (4-1 to 4-10) Mick Rogers - Guitars, Vocals (2-1 to 5-9) Noel McCalla - Vocals (3-1 to 5-9) Pat King - Bass, Bass Pedals (1-1 to 1-13) Steve Kinch - Bass (2-1 to 5-9) Steve Waller - Guitars & Vocals (1-1 to 1-13) Hosté: Durban Betancourt-Laverde - BassJohn Giblin - Bass	Bootleg Archives: Volumes 1-5 5CD, vyšlo 2. listopadu 2009, Cohesion, MMARCHIVE1 (UK) Seznam skladeb: Volume 1: Live In Europe, 1981, Cologne 13/02/1981 01. Hello Hello (Live In Europe, 1981) (5:03) 02. Angels At My Gate (Live In Europe, 1981) (5:38) Paris 05/02/1981 03. On The Run (Live In Europe, 1981) (4:37) 04. Chicago Institute (Live In Europe, 1981) (7:08) 05. Spirits In The Night (Live In Europe, 1981) (8:45) 06. Fritz The Blank (Live In Europe, 1981) (4:08) 07. Martha's Madman (Live In Europe, 1981) (10:52) 08. Blinded By The Light (Live In Europe, 1981) (8:51) 09. Stranded (Live In Europe, 1981) (2:11) 10. Lies (Through The 80s) (Live In Europe, 1981) (5:12) Vienna 12/02/1981 11. Hobo Bill's Last Ride/Resurrection (Live In Europe, 1981) (2:28) 12. Step By Step (Live In Europe, 1981) (4:25) Unknown: 65 13. Give Me The Good Earth (Live In Europe, 1981) (7:13) Volume 2: Live In Vienna - 28/05/1986 14. Banquet (Live In Vienna) (5:36) 15. Tribal Statistics (Live In Vienna) (3:55) 16. Visionary Mountains (Live In Vienna) (4:25) 17. Redemption Song (Live In Vienna) (3:21) 18. Going Underground (Live In Vienna) (8:52) 19. Do Anything You Wanna Do (Live In Vienna) (6:50) 20. Father Of Day (Live In Vienna) (9:24) 21. The Runner (Live In Vienna) (6:22) 22. Gimme Some Lovin/Mony Mony (Live In Vienna) (5:45) 23. The Third Man Theme (Live In Vienna) (4:43) 24. Mighty Quinn (Live In Vienna) (7:52) 25. Davy's On The Road Again (Live In Vienna) (8:01) Volume 3: Live In Köln - 03/07/1991, Köln, Germany 26. Banquet (Live In Köln) (2:26) 27. Shelter From The Storm (Live In Köln) (6:32) 28. Times They Are A Changing (Live In Köln) (6:54) 29. Castles Burning (Live In Köln) (7:08) 30. Martha's Madman (Live In Köln) (9:00) 31. Medicine Song (Live In Köln) (2:53) 32. Redemption Song (Live In Köln) (3:31) 33. Blinded By The Light (Live In Köln) (9:05) 34. Davy's On The Road Again (Live In Köln) (7:08) 35. Crazy Bout An Automobile (Live In Köln) (8:15) 36. Jam (Live In Köln) (1:48) London, England 37. Joybringer (Live In Köln) (5:17) 38. Pleasure And Pain (Live In Köln) (6:15) Volume 4: Live In Hell - 10/09/1999 39. I'll Give You/Shelter (Live In Hell) (9:39) 40. Castles Burning (Live In Hell) (6:52) 41. Martha's Madman (Live In Hell) (10:37) 42. Don't Kill It Carol (Live In Hell) (6:25) 43. Angels At My Gate (Live In Hell) (3:45) 44. Times They Are A Changing (Live In Hell) (6:05) 45. Demolition Man (Live In Hell) (7:57) 46. She Was/Blinded By The Light (Live In Hell) (11:50) 47. Redemption Song (Live In Hell) (5:17) 48. Mighty Quinn (Live In Hell) (3:29) Volume 5: Live In Markranstadt - 23/06/2007 49. Spirits In The Night (Live In Markranstadt) (5:58) 50. Castles Burning (Live In Markranstadt) (8:25) 51. Martha's Madman (Live In Markranstadt) (10:34) 52. Captain Bobby Stout (Live In Markranstadt) (6:59) 53. Dancing In The Dark (Live In Markranstadt) (13:26) 54. Redemption Song (Live In Markranstadt) (5:13) 55. Demolition Man (Live In Markranstadt) (8:27) 56. Don't Kill It Carol (Live In Markranstadt) (8:17) 57. Davy's On The Road Again (Live In Markranstadt) (11:34) Total Time: (425:38) Art Direction, Design: Luke Weall Photography [Live Band]: Paul Bossenmaier Research, Liner Notes, Edited: Nigel Stanworth
Skupina: Manfred Mann - Keyboards, Vocals Mick Rogers - Guitars, Vocals John Trotter - Drums Steve Kinch - Bass, Backing Vocals Noel McCalla - Vocals Chris Thompson - Guitars, Vocals Hosté:	Mann Alive Vyšlo 1. ledna 1998, Cohesion Seznam skladeb: 01. Martha's Madman (10:07) 02. The Times They Are A Changing (6:34) 03. You Angel You (4:10) 04. Father of Day, Father of Night (10:25) 05. For You (3:43) 06. It's A Fine Line (1:32) 07. Demolition Man (7:17) 08. Nothing Ever Happens (4:45) 09. She Was (3:39) 10. Blinded By The Light (8:59) 11. Davy's On The Road Again (6:24) 12. I'll Give You... (2:14) 13. Shelter From The Storm (6:26) 14. Redemption Song (3:36) 15. The Mighty Quinn (6:58) 16. Demolition Man (single edit) (3:01) 17. Blinded By The Light (single edit) (4:54) 18. Redemption Song (alternative) (3:52) 19. Instrumedicine Song (4:05) 20. Sikelele I (3:39) Total Time: (106:20) Recorded by Soft Vengeance European Tour 1996-1997 Producer: Manfred Mann Mastered: Robert M Corich and Mike Brown
Skupina: Manfred Mann - Keyboards, Synthesisers, Vocals John Lingwood - Drums Steve Waller - Guitars, Vocals (except "Runner") Chris Thompson - Vocals, Guitars Matt Irving - Bass, Vocals Mick Rogers - Guitars, Vocals (09) Hosté:	Budapest Live Vyšlo 17. února 1984, Bronze (UK original release), Cohesion (UK 1999 reissue) Seznam skladeb: 01. Spirits In The Night (6:04) 02. Demolition Man (4:27) 03. For You (6:51) 04. Davy's On The Road Again (4:42) 05. Lies (Through The 80s) (4:35) 06. Blinded By The Light (7:48) 07. Redemption Song (No Kwazulu) (3:25) 08. Mighty Quinn (4:15) 09. Runner (5:03) 10. Don't Kill It Carol (5:21) 11. No Transkei (5:11) Total Time: (53:34) Recorded on 6–7 April 1983 at Budapest Sporthalle, Budapest, Hungary Producers: John Lingwood, Chris Thompson Engineer: Pete 'Manuel' Carlson, Alan Bradshaw Mixing Engineer: Terry "Luigi" Medhurst Photography: Simon Porter Re-mastered: Robert M Corich and Mike Brown
Skupina: Manfred Mann - Synthesizer, Organ Colin Pattenden - Bass Guitar Mick Rogers - Guitar, Vocals, Liner Notes Chris Slade - Drums ["fibes"] Hosté: Vicki Brown - Backing Vocals Judith Powell - Backing Vocals Liza Strike - Backing Vocals Ruby James - Backing Vocals Laurie Baker - Performer [Machines, Zoo]	Get Your Rocks Off Vyšlo 14. května 1973, Polydor, PD 5050 (US) Seznam skladeb: 01. Messin' (10:00) 02. Pretty Good (4:00) 03. Sadjoy (4:30) 04. Get Your Rocks Off (3:00) 05. Buddah (7:00) 06. Cloudy Eyes (5:30) 07. Mardi Gras Day (3:00) Total Time: (37:00) Producer: Manfred Mann Management: Harry Maloney Engineer: John Edwards Co-engineer: Laurie Latham Artwork [Sculpture]: Norman Rabinowitz Design [Album Design]: Jack Lonshein Photography By [Cover Photographs]: Ron Meyers Photography By [Liner Photographs]: Gary Merrin Laurie Latham - Tape Op [Tape Operator]
US verze alba "Messin'" se skladbou "Black and Blue" místo "Pretty Good".

Skupina: Mike Hugg - Vocals, Piano, E-piano Manfred Mann - Organ Steve York - Electric & Acoustic Bass Bernie Living - Alto Saxophone Craig Collinge - Drums Hosté:	Radio Days Vol 3 (Live Sessions and Studio Rarities) Vyšlo 10. května 2019, East Central One Limited Seznam skladeb: 01. Manfred Mann Interview 02. Manfred Mann & Mike Hugg Interview 03. Sometimes (2:40) 04. Time (7:29) 05. One Way Glass (3:34) 06. Bluesy Susie (with Susan Lubowitz) (9:12) 07. Jump Before You Think 08. Breakdown 09. Konekuf (Mono Demo) 10. Time (Mono Demo) 11. Happy Being Me (Mono Single Master) 12. 0Devil Woman (Stereo Single Master) 13. Train Crash 14. So Sorry Please 15. Chips 16. Broken-Glass Lives 17. The Michelin Theme (Go Radial, Go Michelin) (3:03) 18. The Maxwell House Shake 19. Ski Full of Fitness Theme (with Chris Slade) (3:08) 20. Sweet Baby Jane 21. The Gorge 22. Venus In Furs - Main Titles (1:27) 23. Buried Treasure 24. Something In The Water 25. Party Flashback 26. Deadly Liaison 27. Let's Get Together (with Barbara McNair) (2:01) 28. Phantom From The Past 29. Erotic Interlude (2:04) 30. Alone With Rita 31. Excited To Death 32. Musical Infidelity 33. At The Party (Jump Before You Think) 34. Fondling Venus 35. Dreams Of Wanda 36. Sexy Photo Shoot 37. Bathtub Suicide 38. Wanda Vs. Rita (3:54) 39. Returning To Istanbul 40. The Sultan And The Slave Girl 41. Strung Up To Die 42. The Truth About Wanda 43. Tombstone Revelation 44. A Horrific Discovery 45. Venus In Furs - End Credits (2:13) Total Time: (00:00)
Skupina: Mike Hugg - Vocals, Acoustic and Electric Piano Manfred Mann - Organ Steve York - Electric Bass, Acoustic Bass Brian John Hugg - Acoustic Guitar (02,06), Backing Vocals Bernie Living - Alto Saxophone Craig Collinge - Drums Hosté: Dave Brooks - Tenor Saxophone Sonny Corbett - Trumpet David Coxhill - Baritone Saxophone Andy McCulloch - Drums (05) Clive Stevens - Soprano Saxophone, Tenor Saxophone	Manfred Mann Chapter Three Volume Two Vyšlo 23. října 1970, Vertigo, 6360 012 (Germany) / Vertigo, 6360 012, 6360012 (UK) < b>Seznam skladeb: Side One 01. Lady Ace (7:58) 02. I Ain't Laughing (2:36) 03. Poor Sad Sue (5:54) 04. Jump Before You Think (4:52) 05. It's Good To Be Alive (Manfred Mann) (3:31) Side Two 06. Happy Being Me (15:54) 07. Virginia" (Mann) (4:52) Bonus Tracks (1999 CD re-issue) 08. I Ain't Laughing (single mono version) (2:32) 09. Happy Being Me (single mono version) (4:01) 10. Virginia (alternate version) (Mann) (3:32) Total Time: (55:42) Recorded on 1970 at Maximum Sound Studios, Old Kent Road, London Producer: Mike Hugg, Manfred Mann Producer, Engineer: Dave Hadfield Brass Arrangements: Derek Wadsworth Brass Arrangements: Mike Gibbs Design, Photography: Keith MacMillan Artwork: Marcus Keef Re-mastered: Robert Corich and Mike Brown
Skupina: Manfred Mann - Organ, Police Whistle, Backing Vocals, Lead Vocals (07) Mike Hugg - Piano, Lead Vocals (07) Bernie Living - Alto Saxophone, Flute Steve York - Bass Guitar, Electric Guitar, Harp Craig Collinge - Drums Hosté: Brian John Hugg - Acoustic Guitar Harry Beckett - Trumpet (06) Sue and Sunny - Backing Vocals (14) Wind section Clive Stevens - Tenor Saxophone Carl Griffiths - Tenor Saxophone Dave Coxhill - Baritone Saxophone Gerald Drewett - Trombone Sonny Corbett - Trumpet	Manfred Mann Chapter Three Volume One Vyšlo 11. července 1969, Vertigo, VO 3, Vertigo 847 902 VTY (UK) Seznam skladeb: Side one 01. Travelling Lady (Manfred Mann, Hugg) (Lead vocals: Mike Hugg) (5:48) 02. Snakeskin Garter (Lead vocals: Mike Hugg) (5:48) 03. Konekuf (Mann) (Lead vocals: Mike Hugg) (5:47) 04. Sometimes (2:37) (Lead vocals: Mike Hugg) 05. Devil Woman (5:24) (Lead vocals: Mike Hugg) Side two 06. Time (7:25) (Lead vocals: Mike Hugg) 07. One-Way Glass (Mann, Peter Thomas) (Lead vocals: Manfred Mann) (3:33) 08. Mr. You're A Better Man Than I (Mike Hugg, Brian Hugg, Mann) (Lead vocals: Mike Hugg) (5:10) 09. Ain't It Sad (Lead vocals: Mike Hugg) (1:57) 10. A Study In Inaccuracy (Lead vocals: Mike Hugg) (Mann) (4:05) 11. Where Am I Going (Lead vocals: Mike Hugg) (2:36) Total Time: (51:10) Additional tracks (1999 CD re-issue) 12. Sometimes (single mono version) (2:22) 13. Travelling Lady (single mono version) (Mann, Hugg) (5:20) 14. Devil Woman (single version) (5:23) 15. A Study In Inaccuracy (alternative version) (5:10) Total Time: (69:25) Producer, Engineer: Dave Hadfield Brass arrangements: Derek Wadsworth Art Direction, Design: Luke Weall Cover Art: Jack Levy Photography: Johnny Clamp Re-mastered: Robert M Corich and Mike Brown

Manfred Mann 1965 - Mike Vickers, Tom McGuinness, Manfred Mann, Mike Hugg and Paul Jones Manfred Mann, 1965 - Paul Jones, Manfred Mann, Mike Vickers, Tom McGuinness, Mike Hugg MANFRED MANN; L-R: Mike D'Abo, Manfred Mann, Klaus Voorman, Mike Hugg, Tom McGuinness Manfred Mann 1968 (L-R) - Klaus Voormann, Tom McGuinness, Mike d'Abo, Manfred Mann and Mike Hugg Manfred Mann's Earth Band, studio group portrait, London, 1973, L-R - Mick Rogers, Chris Slade, Manfred Mann, Colin Pattenden Manfred Mann's Earth Band pózovali na tiskové akci na výletní lodi na řece Temži v Londýně 18. října 1973 Zleva doprava: Manfred Mann, Mick Rogers, Colin Pattenden a Chris Slade Manfred Mann's Earth Band 2016 - Mick Rogers, Noel McCalla, Manfred Mann, John Lingwood, Steve Kinch

Oficiální stránky:       https://www.manfredmann.co.uk/       https://www.furious.com/perfect/manfredmann.html       https://www.platform-end.co.uk/history/previous-band-members/       https://www.platform-end.co.uk/archive-1/articles-archive/articles/       http://www.pauljones.eu/

Made by  ©  23.10.2023  Poslední aktualizace: 24.10.2023

mbrezny@centrum.cz  ...a vzkaz autorovi!