|
 |
Joy Division byla anglická hudební skupina založená v anglickém Salfordu, Manchester, v roce 1976. Vynořili se ze středu
rodícího se punkového hnutí kolem roku 1976 a za necelé 3 roky se stali základní kapelou stylu new-wave, dokonce i očima
souputniků jako U2, Echo And The Bunnymen nebo The Cure. Během své existence vydala dvě studiová alba "Unknown Pleasures"
a "Closer". Hudba Joy Division je zároveň temná a průzračná, utiskující a osvobozující, dramatická a stimulující, jedním
slovem, je plná života. Zcela v protikladu k tomu je ale osud kapely. Epilepsií a depresemi trpící zpěvák Ian Curtis ale
v roce 1980 spáchal sebevraždu. Bylo mu nedožitých 24 let. Zbylí členové založili dodnes existující skupinu New Order.
V roce 1976 vypuklo punkové hnutí, aby probudilo populární hudbu ze své apatie. Vedoucí kapelou tohoto hnutí byli Sex Pistols, jejichž slavné opusy jako "Anarchy In The UK" nebo "God Save The Queen" se staly symboly této "no future" generace. Většina punkových muzikantů neuměla hrát, ale neviděli to jako překážku k dosažení svého cíle, kterým bylo dostat se na pódium a vykřičet svůj vztek světu! Mnoho z nich bylo ovlivněno slavnými kultovními kapelami z konce 60. a počátku 70. let jako byli Velvet Underground, Lou Reed, David Bowie, Alice Cooper, Stooges, Iggy Pop, The Doors a další. Při docházce na Salford Grammar School (nyní známá jako Buile Hill High) se Bernard seznámil s přáteli jako Peter Hook nebo Terry Mason, kteří se pro jeho budoucnost ukázali jako zásadní. Dne 4. června 1976 Bernard spolu se svoji přítelkyní Sue Barlow, Peterem Hookem, Terrym Masonem, bývalým školním přítelem Johnem Berrym a mužem známým pouze jako 'Crazy Mike', navštívili koncert Sex Pistols v Lesser Free Trade Hall v Manchesteru. Koncert organizovali začínající hudebníci Howard Trafford a Pete McNeish. Oba doufali, že doprovodí Sex Pistols s jejich kapelou Buzzcocks, ale nebyli včas připraveni. Nahradili je boltonští prog rockeři Solstice. Během turné nazvaném Anarchy in the UK se Sex Pistolspis vrátili do Manchesteru ve dnech 4. a 20. července. V publiku se ocitli i čtyři mladí kluci žijící v okolí Manchesteru. Byli to školní spolužáci Peter Hook, Bernard Albrecht a Terry Mason plus Ian Curtis, kteří se zúčastnili pouze červencového koncertu. Ian Curtis z Macclesfield byl sice na tomto koncertě, i když se traduje, že se nikdy nesetkal s chlapci ze Salfordu. Peter, Bernard a Terry se okamžitě rozhodli založit skupinu. Bernard byl již tehdy začínajícím kytaristou. V roce 1976 založil společně s Hookem kapelu. Peter Hook a Terry Mason byli tak nažhaveni vystoupením Pistols, že se také chopili nástrojů. Hook si vzal baskytaru, Mason zpočátku vyzkoušel kytaru a poté bicí. Hledali však lepšího bubeníka než Terry Mason, který se stal se jejich "manažerem". Poptávka o stálého bubeníka byla otištěna v Manchesterském fanzinu Shy Talk, kde si jej přečetl Steve Morris, také z Macclesfieldu, a připojil se. Zkoušky se konaly v ulici Alfred Street, kde Bernardova babička stále žila, s využitím řady lidí v jejich rozšířeném okruhu přátel jako zpěváky. 
Peter Hook tvrdí, že Curtis byl poprvé v prosinci v místě konání Electric Circus. Umístili inzerát do prodejny Virgin Record
v Manchesteru. Když Curtisův hudební vztah s kytaristou Wythenshawe Iainem Grayem skončil, Ian se jim ozval a stal se zpěvákem
skupiny, pojmenovanou v té době The Stiff Kittens. Ian se také chopil psaní textů. Existuje několik verzí o tom, jak se k
začínající skupině přidal zpěvák Ian Curtis, ale ta nejznámější říká, že prostřednictvím inzerátu, vyvěšeného v obchodě s
deskami, kde pracoval jako prodavač.Během několika měsíců hodně nacvičovali a psali své první písně v přímém dědictví punku. V květnu 1977 bylo jméno skupiny změněno na Warszaw (spojeno s Bowieho albem "Warszawa") a Terryho na bubnech nahradil Tony Tabac, i když Terry zůstávál 
poblíž kapely. O měsíc později je ale Tony opustil a Steve Brotherdale byl najat jako nový bubeník. Ve stejnou dobu objevili
kapelu Paul Morley z NME a DJ Rob Gretton, kteří vnímali její obrovský potenciál. Všichni bydleli spolu v bytě nedaleko od
studia, ve kterém byly ložnice na opačných koncích. Steve (Stephen Morris), Hooky (Peter Hook) a Rob Gretton, jejich manažer,
byli v jedné části, zatímco Martin Hannett, producent, Ian a Bernard sdíleli druhou stranu. Warszaw v červenci nahráli v
Pennine Sound Studios demo s pěti písněmi, ale o několik dnů později je opustil i Steve. Nakonec se ke skupině znovu připojil
Stephen Morris. V říjnu hráli v Electric Circus, který měl být zavřen, spolu s kapelami The Fall a The Buzzcocks. Některé písně
byly nahrány Virgin jako svědectví mancunské punkové scény. V prosinci 1977 nahráli čtyři písničky, které se později objevily
pod názvem "An Ideal For Living". Začátky skupiny byly velmi složité o jejich demo nahrávky nejevil nikdo zájem, koncerty se
nedařily, navíc v roce 1977 vyšlo v Londýně album skupiny Warsaw Pakt. V lednu 1978 si skupina změnila jméno na Joy Division,
aby nedošlo k záměně s jinou skupinou. Dne 25. ledna 1978 hráli v Manchesteru v nočním klubu Pips již pod svým novým jménem
Joy Division. Přejmenováním se však problémy nevyřešily. Skupina stála před rozpadem, k němuž však naštěstí nedošlo. Místo něj
poctivě zkoušela, odtrženě a izolovaně od okolního hudebního dění. Intenzivně nacvičovali a psali nové písně. Tato sebeizolace
a nepůsobení vnějších vlivů nakonec skupinu dovedla až k jejímu originálnímu soundu, který posléze definoval tzv. novou vlnu.
Název Joy Division byl odvozen z románu "House of Dolls", jehož hlavní postavou je mladá židovská dívka, která byla za války
v koncentračním táboře přidělena do "oddílu pro radost", čili bordelu pro německé důstojníky. Díky tomuto názvu i kvůli své
pódiové image (černé obleky) byli později už slavní Joy Division obviňováni z koketérie s nacismem, což byl pochopitelně
nesmysl.Dne 14. dubna 1978 hráli spolu se 16 kapelami v soutěži, kde Tony Wilson pracující pro Granada TV a Rob Gretton byli velmi ohromeni jejich výkonem. V roce 1978 se skupina objevila na několika kompilacích, z nichž nejdůležitější pocházela od nové nezávislé firmy Factory a jmenovala se vcelku prozaicky "A Factory Sample". Právě od vydání tohoto sampleru se datuje spolupráce Joy Division s výtvarníkem Peterem Savillem a především producentem Martinem Hannetem. Joy Division se vrátili do studia a nahráli jedenáct písní pro label RCA. Poprvé nezněli pouze jako další punková kapela. Nebyli však nadšeni některými hudebními změnami, které provedl producent, a podmínkami dohody s RCA. Dne 21. května Bernard navrhl skupině najmout Roba jako manažera. Dne 8. června Tony otevíral klub v Manchesteru, nazvaný The Factory I, pojmenovaný po Warholově Factory nebo jednoduše podle znamení viděného v sousedství divadelním hercem Alanem Erasmem, přítelem Tonyho. Peter Saville, mladý místní umělec, pro tuto akci vytvořil plakát a Joy Division se zdáli mnoha recenzentům plní příslibu. 
Zkoušeli celé léto, což mělo okamžitý účinek na zrání jejich hudby. S pomocí Roba Grettona se jim podařilo vyhnout vydání
nahrávky pro RCA, který vyšel později jako bootleg "Warsaw". Po mnoha zkouškách a koncertech se výrazně zlepšili a kritici
i publikum byli stále více ohromeni. Dne 20. září 1978 byli pozváni na Granada TV na živé vystoupení a rozhodli se hrát
jednu ze svých posledních písní "Shadowplay". Další koncert se konal v továrně, kde byly novinářům rozdány bezplatné kopie
"An Ideal For Living". Právě při této příležitosti Martin Hannett a Joy Division poprvé
spolupracovali.Na konci roku 1978 založili Tony Wilson a Alan Erasmus nahrávací společnost s názvem Factory Records, která se brzy stane jedním z nejuznávanějších a nejkreativnějších nezávislých labelů své doby. Peter Saville byl vybrán jako designér etikety a Martin Hannett jejím producentem. V říjnu Hannett produkoval dvě písně Joy Division, které se objevily na kompilaci s názvem "A Factory Sample". Během následujících měsíců Rob Gretton organizoval koncerty v Manchesteru, Leedsu, Liverpoolu, Canterbury, Bristolu, Yorku a Londýně, skupina začala skládat materiál pro skutečné pokračování. Museli však čelit jednomu vážnému problému, protože Ian měl epilepsii. Dne 31. ledna 1979 nahráli čtyři písně pro Johna Peela, slavného DJ v BBC Radio 1. Tato Peelova relace byla vysílána o dva týdny později, poté následoval další koncert v Londýně a nahrávání několika písní pro label WEA, pak znovu další koncerty spolu s The Cure. Vystoupení Joy Division měly zvláštní specialitu, vybrali písničky, které budou hrát těsně před koncertem, a hráli vždy s malým množstvím světla kvůli Ianově epilepsii. Rob Gretton a Tony Wilson souhlasili, že budou produkovat první desku kapely. Joy Division zkoušeli během dubna téměř po celý den i noc a napsali asi patnáct nových skladeb. Martin Hannet a skupina pracovali na albu nejčastěji. V červenci 1979 tak "Unknown Pleasures" 
vychází první album Joy Division "Unknown Pleasures", které je dodnes považováno mnoha hudebními kritiky nejen za jeden z nejlepších
debutů, ale dokonce za jednu z nejlepších desek v historii rockové hudby vůbec. Vyšlo v černém obalu, na kterém byla pouze černobílá
grafika. Design Petera Savilleho neobsahoval žádné obrázky kapely ani jména. Deset vybraných skladeb je pozoruhodných díky hudbě a
samozřejmě textům, ale také díky auře, kterou Hannett dokázal přinést. Díky Hannetově studiové práci a jakési sebeizolaci skupiny,
přicházejí Joy Division v té době se zcela originálním zvukem, jemuž dominují bicí a baskytara. Kytara je odsunuta do pozadí, často
tvoří jen jakousi hlukovou kulisu, zároveň se ale nevzdává svých přirozených melodických partů, zvláště ve skladbách "New Dawn Fades"
či "Transmission". Vše korunuje Curtisův zpěv, který svým neopakovatelným hlubokým, temným hlasem deklamuje texty plné deprese a
rezignovanosti. Atmosféra a zvuk písní jsou utiskující, temné a klaustrofobní, ale zároveň silné, dojemné a živoucí. Bubny zněly
jako výstřely z pistolí, s výjimkou případů, kdy Steven naservíroval vzteklé víření, basa byla všudypřítomná, někdy hrozila, někdy
byla měkčí, ale vždy byla využita úplně jiným způsobem, než je obvyklé v popových kapelách, kde měla nejdůležitější roli v architektuře
písní a melodie. Kytara často hrála spolu s basou, v jakémsi kontrapunktu. Její zvuk se mění, je zdeformovaný nebo jasný, více či méně
agresivní, rozmazaný nebo brilantní a chirurgicky přesný. Ianovy texty a zpěv pozvedly hudbu ještě na vyšší úroveň, jakoby jste cítili,
že Joy Division nepodvádějí, ale odhalují sami sebe. Na tomto pozoruhodném základě vytvořil Hannettův vliv, včetně použití syntezátorů
a zvuků, a mimořádnou práci na zvuku nástrojů spolu s technikem Chrisem Nagle, a vytvořil jedinečnou atmosféru napětí a chaosu. Poté se opět vrátili na turné do Velké Británie, hráli spolu s Orchestral Manouvers In The Dark a dalšími skupinami a nahráli některé tituly pro místní Piccadilly Radio. Vliv a věhlas Joy Division rychle rostl, i když téměř systematicky odmítali rozhovory - věřili, že jejich hudba dokonale mluví za ně. Neměli žádnou marketingovou propagaci, pouze koncerty, koncerty a koncerty, hlavně v oblasti Manchesteru. Na konci července 1979 Paul Slattery fotografoval Joy Division ve Stockportu a skupina poskytla rozhovor pro NME. Zároveň pracovali s Martinem Hannettem na dvou písních pro singl. V srpnu koncertovali znovu, hlavně v Londýně, spolu s Echo And The Bunnymen a Orchestral Manouvers c Liverpoolu. Ian, Peter, Steve a Bernard nyní mohli opustit své zaměstnání a věnovat se pouze Joy Division. Jejich vystoupení bylo vysoce oceněno na festivalu Leeds Futurama One, kde hráli spolu s dalšími skupinami jako jsou Cabaret Voltaire, A Certain Ratio, Public Image Limited, Orchestral Manouvers In The Dark, a v Londýně v klubu Nashville. Na pozvání BBC zahráli i dvě písně pro televizní show "Something Else". Odehráli další koncert v The Factory I a koncertovali po Velké Británii jako doprovodná skupina The Buzzcocks. Každou noc bylo publikum ohromeno a pohlceno hudbou Joy Division a intenzitou jejich vystoupení na jevišti. V Liverpoolu publikum odešlo těsně po koncertu Joy Division, jako by vědělo, že nic nemůže být tak silné, jako to, čehojejich vystoupení. Různí recenzenti z NME, Melody Maker nebo Sounds sdíleli skoro stejný pocit. Mezi termíny turné si zahráli i kolem Manchesteru a poprvé vystoupili mimo Spojené království v Bruselu. Kapela byla pak kontaktována vícepresidentem Warner Brothers Records, který jim nabídl jeden milion dolarů, aby si je mohli ponechat na jeho labelu. Rob Gretton a skupina ale nabídku odmítli. Dne 26. listopadu 1979 nahráli Joy Division druhé setkání s Johnem Peelem a Tonym Wilsonem, které bylo vysíláno o několik týdnů později v Rádiu One. Rob Gretton naplánoval evropské turné Joy Division v prosinci 1979 a lednu 1980. Bylo to celkem jedenáct koncertů ve Francii, Nizozemsku, Belgii a Německu. První koncert se konal v Paříži v Les Bains-Douches. Bernard Lenoir, který byl považován za něco jako francouzský John Peel, vysílal skupinu živě ve francouzském rádiu. Na Silvestra následoval manchesterský koncert a přehlídka Paradiso v Amsterdamu, kde Joy Division, kteří nebyli schopni nalézt doprovodnou kapelu, hráli dokonce dvakrát za sebou! Další koncerty se konaly v Haagu, Nijmegenu, Antverpách, v Kolíně nad Rýnem ve starobylém kostele, Rotterdamu, Bruselu, Eindhovenu, Groningenu a Berlíně. Po návratu do Británie kapela pracovala na nových písních, včetně "Love Will Tear Us Apart", a odehrála pět vystoupení podporovaných A Certain Ratio ve městech Londýn, High Wycombe, Preston, znovu Londýn a Bristol. Během koncertu v Preston se ale potýkali s mnoha technickými problémy a Ian chvíli mluvil s publikem, aby vydrželi!  V březnu 1980 vstoupili do studia Britannia Row Studios, kde nahráli své druhé album s Martinem Hannettem. Po nahrávání byla už v dubnu skupina opět na cestách - v Londýně, v klubu Moonlight Club a v Rainbow Theatre, kde příliš silná světla způsobila Ianovi na konci vystoupení hroznou epilepsii. Ale kapela musela zahrát druhý koncert téhož večera, opět v klubu Moonlight Club. Po zuřivém začátku se Ian zhroutil, nemohl se ani hýbat, ani zpívat. Kapela mezitím dosáhla kultovního statusu, což nebylo po chuti příbuzným kapelám. Mezitím zaznamenali písně "Atmosphere" a "Dead Souls", které se objevily na singlu "Licht Und Blindheit" ve francouzské limitované edici 1578 kopií. Joy Division museli připravit své první americké turné s The Buzzcocks a za tímto účelem bylo dohodnuto osm koncertů. Jak se ale Ianovo zdraví zhoršovalo, doopravdy odehráli jen pět z nich v Malvernu v Bury - kde Ian rychle zkolaboval, Manchester, Derby a Birmingham 2. května 1980. Zdravotní stav Iana Curtise se brzy projevoval i na pódiu. Jeho vystoupení byla depresivnější, při zpěvu se třásl a z celkového projevu Joy Division bylo cítit, že oni temnotu, jak to ostatně dělali a dělá mnoho kapel, nehrají. Autentičnost strhujícího projevu byla jako magnet a lákala další a další fanoušky a fanynky. Curtis údajně během několika koncertů dostal epileptický záchvat a musel být odnesen. S úspěchem první desky se Curtis nedokázal srovnat. Zhoršovaly se jeho deprese, epileptické záchvaty měl stále častěji a jeho mladé manželství se hroutilo. Dvakrát se pokusil o sebevraždu, nejprve pobodáním, posléze předávkováním léky. Přes všechny tyto trable pracovala kapela na nové a možná ještě více experimentální desce, která měla vyjít během léta 1980. Nové album mělo být vydáno v brzké době, Factory mezitím vydala bezplatný flexi singl s novými písněmi, Joy Division měli turné po USA - turné si vyžádal Ruth Polsky, který později angažoval i New Order a mnoho dalších kapel britské new-wave na počátku 80. let. Warner Brothers Records nabídl smlouvu za milion dolarů a k tomu úplnou uměleckou svobodu. Bylo to nedlouho před vydáním druhého alba a americkým koncertním turné.
John Peel 19. května ohlásil Ianovu smrt v Radio One a vzdal hold kapele a muži skladbou "Atmosfere". Peter, Steve, Bernard, Martin, Rob, Tony a ostatní byli jednoduše Ianovou sebevraždou zničeni. V červnu 1980 konečně vychází singl s písní 
"Love Will Tear Us Apart", zřejmě nejznámější a nejslavnější skladba skupiny. Z písně doslova sálá deprese odrážející
zpěvákovy problémy v manželství. Skladba vháněla slzy do očí nejen fanynkám. V červenci pak vychází i druhé album
"Closer", na kterém dále sledovali a prohloubili své vnitřní myšlenky a pocity. Přebal
vyobrazoval plačící Máří Magdalenu nad tělem Krista. Neuvěřitelná práce a talent Martina Hannetta opět nabídla brilantní hudební
a perfektní šperkovnici Joy Division. Obaly, které byly vybrány před několika měsíci, byly jako obvykle navrženy Peterem Savillem
a obsahovaly dvě černobílé fotografie Bernarda Pierra Wolffa, úžasně nadaného francouzského fotografa, pořízené na hřbitově v Janově,
Il Staglieno. Přebal alba zdobí romantická malba Máří Magdalény plačící nad mrtvým Kristem, singlu "Love Will Tear Us Apart" pak
plačící anděl. Po hudební stránce je znát velký posun. V kráse a síle "Closer" se sblížila intenzita práce kapely, vnitřní svět
Iana těsně předtím, než se zhroutil, a vize a magie Martina. Mnoha skladbám alba dominují syntezátory, které často zcela nahrazují
kytaru (např. "Isolation"). Tyto postupy posléze převzalo mnoho novoromantických skupin. Singl "Love Will Tear Us Apart" zahrnoval
dvě verze písně, protože ani Joy Division, ani Martin Hannett nemohli rozhodnout, která z nich se jim více líbila. Píseň byla číslem
#5 v Indies žebříčku. Současně bylo vysíláno video skladby.Kupodivu bylo napsáno několik knih o "Unknown Pleasures", ale žádná o albu "Closer". Důvodem možná bylo, že "Closer" došel tam, kde se žádná jiná "popová" kapela nikdy neodvážila? Zdálo se dokonce, že písně pocházejí, více než kdy jindy, z cizího světa, s Ianovými texty plněnými pochybnosti, nepkoje a strachu, s Peterovou droningovou baskytarou, Bernardovými zubatými kytarovými riffy a Steveovými hypnotizujícími bicími, to vše opět s rafinovaným Martinovým příspěvkem v podobě syntezátorů a zvukové práce, doplněné pomocí Johna Cafferyho a Michaela Johnsona. "Closer" dosáhlo vrcholu v britských grafech na #6 místě a kritici byli jednomyslní v jeho hodnocení. Singl "Love Will Tear Us Apart" to dotáhl na číslo #13 v singlovém žebříčku dvouhry a Joy Division doslova vyplenili roční seznam cen NME. Ačkoli jejich hudba nezněla jako nic jiného, byla označena jako new-wave, cold-wave nebo gothic, ale bez ohledu na její název ovlivnila mnoho skupin new-wave jako jsou The Cure, Echo a Bunnymen, U2 a dalších. 
Definitivní posmrtnou tečku za aktivní činností kapely bylo dvojalbum album "Still", které obsahuje záznamy z koncertů a
mnoho nevydaných skladeb. V průběhu let poté vzniklo několik dalších kompilací, z nichž zřejmě nejlepší a nejúplnější je
zřejmě "Substance" z roku 1988. Písně Joy Division byly také častokrát zpracovány jako cover verze mnoha hudebníky.Kapela souhlasila s tím, že pokud některý člen odejde z nějakého důvodu, Joy Division přestanou existovat. Zbylí členové Peter Hook, Stephen Morris a Bernard Albrecht (nyní Sumner) vytvořili kapelu New Order, brzy se k nim připojil Gillian Gilbert na klávesy, Bernard se stal zpěvákem. Jejich pochmurné debutové album "Movement", opět produkované Martinem Hannettem a trvale ovlivněné hudbou Joy Division a jejími podivnými tanečními písněmi, to je již další příběh. V roce 1995, patnáct let poté, co Ian zemřel, byla vydána nová kompilace "Permanent" a v roce 1998 byla komercializován 4CD box "Heart And Soul", následovaný v roce 1999 koncertem Prestona "Preston 28 February 1980". Záznamy "The Peel Sessions" byly znovu vydány na CD "The Complete BBC Recordings" v roce 2000, v roce 2001 pak vyšlo pařížské vystoupení "Les Bains Douches 18 December1979". V příštích několika letech bylo vydáno několik dalších nahrávek, včetně "Refractured BoxOne", a mnoho polooficiálních záznamů, většinou živých nahrávek, ale také "Martin Hannett's Personal Mixes". V roce 2007 byly "Unknown Pleasures", "Closer", "LWTUA" a "Still" vydány v reedici s bonusy jako 2CD, ale i jako vinyly. Film "24 Hour Party People" režiséra Michaela Winterbottoma, jednoho z největších tvůrců filmů v Anglii, zachycuje historii Factory, od punkové éry až po její bankrot s vynikajícími hereckými výkony. V roce 2007 získal na filmovém festivalu v Cannes několik cen "Control", životopisný film o Ianu Curtisovi v režii Antona Corbijna. V roce 2007 byl také uveden film "Joy Division - A Documentary" od Granta Geeho, který je vynikajícím doplňkem k filmům. V neposlední řadě byl rok 2007 také rokem vydání dlouho očekávané knihy fotografií Kevina Cumminse kapely Joy Division "Juvenes". Peter Hook otevřel nový klub / koncertní pódium v Manchesteru a 18. května 2010 tam předvedl soubor písní Joy Division, včetně všech písní z "Unknown Pleasures", se svoji novou kapelou The Light. Peter Hook a The Light od té doby cestovali po několika kontinentech, hráli znovu "Unknown Pleasures" a "Closer", vyvrcholili dvěma představeními "Unknown Pleasures" + "Closer" v Salfordu v listopadu 2011. Také nahráli několik písní Joy Division a začal také koncertovat i hraním skladeb New Order. Objevily se i některé nové rané písně - z období Warsaw a umístili je na internet nebo na bootleg (skladby "Reaction", "Tension", "Lost"), které byly nahrány The Light na "Pictures In My Mind". |
|
Členové:
Ian Curtis - Vocals, Lyrics, occasional Guitars
Bernard Sumner - Guitars, Keyboards, Vocals
Peter Hook - Bass
Stephen Morris - Drums, Percussion |
Ian Curtis(celým jménem Ian Kevin Curtis) (Narozen 15. července 1956, Anglie Old Trafford, Manchester, Anglie, zemřel 18. května 1980, Macclesfield, Anglie) (Vocals, Lyrics, occasional Guitars) Ian byl spoluzakladatel, zpěvák, textař a frontman kapely Joy Division. Ian se narodil v Stretfordu v Manchesteru, vyrůstal pak v Macclesfieldu, kde navštěvoval tamější střední školu The King's School. Brzy v sobě objevil básnický talent a lásku k hudbě. Byl ovlivněn spisovateli Williamem Burroughsem, J. G. Ballardem a Josephem Conradem. Jeho hudebním vzorem byl David Bowie a Iggy Pop, jehož desku The Idiot si údajně pustil těsně před sebevraždou. Literární odkazy se promítly do druhého a zároveň posledního alba kapely Joy Division s názvem Closer. Například píseň Colony byla inspirována povídkou V Kárném táboře od Franze Kafky. Ian byl zaměstnán v různých pracovních pozicích a zejména pracoval v prodejně hudebnin Manchester's Rare Records Ltd v roce 1973. V roce 1975 se oženil s Deborah Woodruffe, v době svatby mu bylo pouhých 18 let, se kterou se mu 16. dubna 1979 narodila dcera Natalie. její výchovu komplikovala Ianova domácí nepřítomnost a také milenka Annik Honoré, se kterou se seznámil po jednom z koncertů. Od roku 1977 působil v Joy Division jako zpěvák, kytarista, skladatel a textař. Jeho texty často zobrazovaly traumata a téma sebezpytování v jeho existencionálním přístupu. Jeho hluboký barytonový hlas byl dokonalým prostředkem k tomu, aby písním dodal 
neobvyklý význam slov. Při vystupování Ian „vynalezl“ jedinečný taneční styl, který připomínal epileptický záchvat, jímž ve svém
životě doopravdy trpěl. Na pódiu stával Ian stále blízko mikrofonu, téměř se o něj opíral, pak najednou freneticky tančil, házel
rukama a nohama všude kolem sebe, což se mohlo týkat epileptických záchvatů, kterými trpěl. Publikum při jeho vystoupeních si tak
nemohlo být jisto jestli tancuje, nebo má opravdu záchvat. Několikrát se v průběhu koncertu přímo na pódiu zhroutil a musel být
odnesen. Epileptický záchvat Corrine Lewisové, ženy trpící epilepsií, která za ním přišla do práce, aby získala zaměstnání, jej
údajně inspirovala k napsání písně "She's Lost Control".
Stejným způsobem skonala i anglická dramatička Sarah Kane, jejímž idolem byl právě Ian Curtis a jehož hudbu si před sebevraždou pouštěla. V roce 2007 vešel do kin biografický snímek s názvem "Control" mapující krátký život Iana Curtise. Režisér Anton Corbijn se zaměřil na vyjádření niterních pocitů a myšlenkových pochodů Ianových, kapela Joy Division zůstala spíše na pozadí. Film čerpal především ze vzpomínkové knihy "Touching From A Distance", jejíž autorkou je Ianova manželka Deborah. Titulní postavu ztvárnil Sam Riley, kromě jiného zpěvák skupiny 10 000 Things. |
Bernard Sumner(také znám jako Bernard Albrecht, "Bernard Dicken", "Bernard Dickin", Albrecht-Dickens Barney Rubble, B.A. Digham) (Narozen 4. ledna 1956, Lower Broughton, Salford) Guitars, Keyboards, Vocals Bernard Sumner je anglický zpěvák, skladatel, hudebník a nahrávací producent. Je zakládajícím členem kapel Joy Division a New Order, byl také jeden z prvních hudebníků, kteří se vydali směrem k realizaci electronicy a synthpopu. Ačkoli je hrdý na své kořeny ze Salfordu, Bernard se narodil ve městě Neighouring v Manchesteru v Crumpsall Hospital. Bernard užíval jméno své matky od narození, Sumner, protože nikdy neznal svého biologického otce. Později v životě se jeho matka provdala za Jamese Dickena a jméno Bernarda se změnilo na Dicken, když jej John adoptoval. Vyrůstal v Alfred Street v Lower Broughtonu, do školy chodil na nedalekém St Clements 'C of E, než složil zkoušku 11 Plus, aby se dostal na Salford Grammar School (nyní známá jako Buile Hill High). Přátelé, které zde poznal, jako Peter Hook, Terry Mason, se pro jeho budoucnost ukázali jako zásadní. Když Bernard opustil školu, měl krátké období na Salfordské radnici, než nastoupil do práce v animačních studiích Stop Frame v Manchesteru, nejznámějších pro produkci titulní sekvence pro dětskou show Rainbow. Bezprostředně před zahájením své hudební dráhy pracoval Sumner jako stopař v animační společnosti Stop Frame, kde většinu času strávil se strojem, který popsal jako "jako kopírka pro celuloidy". Přesto "tam lidi miloval", než jej zavolal osud. Když Stop Frame zkrachovalo, on a mnoho jeho kolegů výtvarníků bylo přijato novou společností Cosgrove Hall. 
Dne 4. června 1976 Bernard spolu se svoji přítelkyní Sue Barlow, Peterem Hookem, Terrym Masonem, bývalým školním přítelem
Johnem Berrym a mužem známým pouze jako 'Crazy Mike', navštívili koncert Sex Pistols v Lesser Free Trade Hall v Manchesteru.
Koncert organizovali začínající hudebníci Howard Trafford a Pete McNeish. Pár doufal, že doprovodí Sex Pistols jejich kapelou
Buzzcocks, ale nebyli včas připraveni. Nahradili je boltonští prog rockeři Solstice.Bernard byl již tehdy začínajícím kytaristou. V roce 1976 založil společně s Hookem kapelu. Peter Hook a Terry Mason byli tak nažhaveni vystoupením Pistols, že se také chopili nástrojů. Hook si vzal baskytaru, Mason zpočátku vyzkoušel kytaru a poté bicí. Zkoušky se konaly v ulici Alfred Street, kde Bernardova babička stále žila, s využitím řady lidí v jejich rozšířeném okruhu přátel jako zpěváky. Pistols se v červenci vrátili znovu do Manchesteru. Ian Curtis z Macclesfield byl na tomto koncertě, i když se traduje, že se nikdy nesetkal s chlapci ze Salfordu. Peter Hook tvrdí, že Curtis byl poprvé v prosinci v místě konání Electric Circus, kde zaujímal místo u právě u Solstice. Když Curtisův hudební vztah s kytaristou Wythenshawe Iainem Grayem skončil, připad se k Bernardovi a Peterovi. Hledali všal lepšího bubeníka než Terry Mason, který se stal se jejich "manažerem". Poptávka o stálého bubeníka byla otištěna v Manchesterském fanzinu Shy Talk, kde si jej přečetl Steve Morris, také z Macclesfieldu. Brzy přišly koncerty, jak následovala sestava pojmenovan Warsaw. Dne 25. ledna 1978 hráli v Manchesteru v nočním klubu Pips již pod svým novým jménem Joy Division. Hrál na kytaru a nějaký syntezátor, hlavně v posledních dvou letech existence Joy Division. Bez stínu pochybností Barney vystupoval na pódiu bez jediného pohybu, s výjimkou hraní rukou na kytaru. Jeho hraní se hodně vyvíjelo od počátečních punkových písní. Je oceňován za upravování a progresi britské taneční muziky a popularizace technologických pokroků sekvencerů. Na začátku 90. let spolupracoval s bývalým kytaristou Smiths Johnnym Marrem v kapele Electronic. Po Joy Division se stal zpěvákem a kytaristou New Order. Později také působil jako producent nahrávek pro Factory Records a vytvořil Electronic and později Bad Lieutenant. V roce 2014 vydal vlastní biografii "Chapter and Verse: New Order, Joy Division and Me". |
Peter Hook(vlastním jménem Peter Woodhead) (Narozen 13. února 1956, Salford, Manchester, England) Bass, Keyboards, Synthesizers Peter Hook je anglický hudebník a baskytarista. Pracoval v Manchesteru a spolu s Bernardem se rozhodli v roce 1976 založit kapelu, ze které se později stali Joy Division, s níž nahrál alba "Unknown Pleasures" (1979) a "Closer" (1980). Po druhém albu se kapela kvůli sebevraždě jejího zpěváka rozpadla. Téhož roku (1980) založil skupinu New Order, kterou opustil v roce 1993, ale v letech 1998 až 2007 s ní opět vystupoval. Byl také členem kapely Freebass. Později pracoval také jako producent a vytvořil Revenge, Monako, Freebass a Morerecently The Light, kteří hrají hudbu divize Joy Division i New Order. Produkoval také DJ sety. Jeho hraní na basu je zcela unikátní, basa je všudypřítomná v hudbě Joy Division, má víceméně roli sólové kytary a způsob, jakým Hooky hraje, je naprosto ohromující. Drží basu skoro na úrovni kolen a zdá se, že s ní bojuje, zatímco se pohybuje všude kolem. Přestože později byla pochmurná krása hudby Joy Division často připisována Ianu Curtisovi za trýznivé texty a sklíčené vokály, mnoho z písní skupiny bylo zhnáno Hookovou zlověstnou, pulzující baskytarou. Zatímco špatně naladěné kytary byly vztekem během punkové éry v Anglii na konci 70. let, Hookova basová hra vštěpovala význam rytmu v punk rocku a pomohla inspirovat generace nových tanečně orientovaných new wave kapel. Poté, co se 18. května 1980 Ian Curtis oběsil, připojil se Hook k ostatním zbylým členům Joy Division v nové kapele New Order. Uvedl se sólovými vokály na prvním albu New Order "Movement" ve skladbách "Dreams Never End" a "Doubts Even Here" a jeho styl hraní na basu se stal ještě více melodičtější, když skupina vyvinula použití sekvenovaných syntetizovaných zvuků. Také nahrával některé klávesy a elektronické bicí. Mezi vydáním "Power, Corruption & Lies" z roku 1983 a "Low-life" z roku 1985, se Hook zúčastnil krátkodobého projektu Ad Infinitum, v níž se představila Lindsay Reade, tehdy manželky šéfa Factory Tonyho Wilsona, a členové Stockholm Monster, a vydali cover "Telstar" od Joe Meeka. 
V roce 1990, poté, co New Order vydali "Technique", Hook zformoval vedlejší projekt nazvaný Revenge, s nímž vydal album "One
True Passion". Ve spolupráci s Dave Hicksem (kytara, klávesy) a Chrisem Jonesem (klávesy), Hook kombinoval prvky techno a hard
rocku a také zpíval. Druhé album Revenge "Gun World Porn" z roku 1992 bylo vydáno dříve, než New Order začali pracovat v roce
1993 na albu "Republic".
Zatímco New Order pokračoval v prodloužené přestávce, Hook se spojil s zpěvákem Davidem Pottsem (,který se připojil k Revenge
po debutu této kapely) a vydal "Monako Music For Pleasure" jako Monako v roce 1997. Místo toho, aby se vzdaloval od osobitého
zvuku New Order, Hook je spíše kopíroval, Potts dokonce zněl podivně srobnatelně jako Bernard Sumner z New Order. Album však
překvapilo fanoušky a kritiky svým dobře vytvořeným popem. Skladba "What Do You Want from Me?" se dokonce stala hitem v klubech
a na alternativních rozhlasových stanicích. Monako se ale rozpadlo poté, co label svoji lhostejnosti dočasně odložil jejich druhé
album. Monako bylo nakonec propuštěno v roce 2000.Rovněž působil jako hudební producent - produkoval například singl „Elephant Stone“ od kapely The Stone Roses. V roce 2007 se podílel na albu Ultra Payloaded projektu Satellite Party. Hook zůstal neklidně aktivní po celý počátek nového století. Ještě před odchodem z kapely v roce 2007 nahrál další dvě alba s New Order, "Get Ready" a "Waiting For The Sirens'Call". Přispěl basovými liniemi k nahrávkám projektů, včetně Perry Farrell, Hybrid a Crystal Method. Freebass byla skupina, kterou vytvořil s dalšími basisty Andy Rourkem (The Smiths) a Mani (The Stone Roses), jako zakládající členové, a vydali několik EP a v roce 2010 album "It's a Beautiful Life". Peter Hook and the Light vznikli kvůli nahrání dvou dominantních studiových alb Joy Division "Unknown Pleasures" a "Closer" v celém jejich rozsahu, a byly předvedeny v The Factory, Hooksově nočním klubu v Manchesteru. V roce 2011 vydala skupina EP "1102/2011", ve kterém byla uvedena verze "Atmosphere" od Joy Division s Rowettou jako sólistkou. Záznam "Unknown Pleasures: Live in Australia" byl vydán přibližně ve stejnou dobu. V celé této fázi kariéru se Hook také uvedl jako DJ, když zkompiloval "The Hacienda Classics" a "The Hacienda: Acid House Classics", dokonce napsal knihu "How Not To Run A Club". Působil také jako výkonný producent projektu Hacienda Classical, který se transformoval hity hrané v klubu do orchestrálních skladeb v živých vystoupeních a na stejnojmenném albu z roku 2016. V roce 2013 vydal autobiografickou knihu s názvem "Unknown Pleasures: Inside Joy Division". |
Stephen Morris(celým jménem Stephen Paul David Morris) (Narozen 28. října 1957, Macclesfield, Cheshire, England) Drums, Percussion Stephen je anglický hudebník, hráč na bicí, multiinstrumentalista, skladatel a producent, který je nejznámější pro svoji práci s rockovou kapelou New Order a dříve s Joy Division. Narodil se a vyrůstal v Macclesfieldu, kde navštěvoval King's School, stejně jako Ian Curtis, který byl později také členem Joy Division. Zpočátku pracoval na čas v otcově obchodu s kuchyňským vybavením. V roce 1977 se jako poslední stal stálým členem kapely Joy Division. Poté, co Joy Division (tehdy zvaná Varšava) vyzkoušeli tři další bubeníky, nakonec najali Morrise, který odpověděl na požadovanou reklamu zveřejněnou v místním hudebním obchodě. Bubny byly pro Joy Division velmi důležité a jejich zvuk byl docela propracovaný. Některé písně vycházely ze stálého rytmu, jiné byly zase plné rytmických posunů. Po Joy Division pokračoval Steve jako bubeník New Order, včetně elektronických bubnů, později i na syntezátory. Skládal a také hrál v The Other Two, což byla skupina, kterou vytvořil se svoji manželkou Gillian Gilbert. Morris se také podílel na aktivitě s kapelou Bad Lieutenant, což byla odnož New Order. Je známý svým precizním bubnováním, které plynule navazuje na zvuky bicích strojů využívaných v New Order a Joy Division. Stylus Magazine zařadil Morrise jako číslo 5 na jejich seznamu "50 největších rockových bubeníků všech dob". Morris je hlavně znám pro jeho "strojovou" dovednost jako bubeník, kterou on sám připisuje vlivům krautrocku. Během nahrávání s Joy Division s Martinem Hannettem byl Morris požádán, aby nahrál své partie jedním bubnem najednou, aby Hannett mohl mít úplnou kontrolu nad výrobou. Také je znám raným zájmem na bubenické mašiny, kombinoval je s tradičním bubnováním na mnoha nahrávkách Joy Division a New Order. Přestože je primárně perkusionista, hraje také na klávesy a syntezátor. 
Morris byl brzy adeptem, aby se stal sólovým zpěvákem New Order, jeho vokály lze slyšet na některých prvotních živých
nahrávkách. Hudebně také přispěl k dosud nevydaným demům "Quanda Quanga". Hrál na bicí v písni "Soul Kitchen" od Echo
And The Bunnymen, když oni i New Order nahrávali v Amazon Studios v Liverpoolu v roce 1986. New Order nahrávali
"Brotherhood", zatímco Echo And The Bunnymen nahrávali své páté album.Během pauzy New Order Morris a Gilbert vytvořili vedlejší projekt The Other Two, společně vydali dvě alba, různé remixy a soundtracky. V roce 2007 Morris a Gilbert remixovali dvě skladby pro remixové album Nine Inch Nails "Year Zero Remixed". V červnu 2009, během druhého rozpadu New Order, členové kapely Bernard Sumner a Phil Cunningham společně s Jake Evansem vytvořili novou skupinu s názvem Bad Lieutenant. Morris nahrál bicí pro několik písní kapely a připojil se k jejich sestavě pro živé koncerty. Bad Lieutenant vydali své debutové album "Never Cry Another Tear" v roce 2009 a koncertoval od října 2009 do dubna 2010. Začali pracovat na druhém albu, ale pak jejich činnost ustala. New Order se v létě 2011 zreformovali s novou sestavou a Morris se k nim vrátil. V roce 2019 publikovali Constable knihu "Record Play Pause", první svazek svých " Confessions of a Post-Punk Percussionist" (Zpovědí post-punkového perkusionisty). Morris se oženil s kolegyní z New Order Gillian Gilbert v roce 1994. Pár žije v Rainow v Cheshire a má dvě dcery, Tilly a Grace. Morris je fanouškem sci-fi, zejména televizního seriálu Doctor Who. Ve své zkušebně má repliku Daleka v plné velikosti, kterou Sumner nazval "šestým členem" New Order. Také vlastní sbírku vojenských vozidel. |
 |
|
Studiové desky: 1980 Closer 1979 Unknown Pleasures 1978 An Ideal For Living (EP) |
Ostatní nahrávky:1994 Warsaw 1988 Substance 1981 Still EPs: 1987 The Peel Sessions 1986 The Peel Sessions 1984 Try To Cure Yourself |
|
Skupina: Ian Curtis - Vocals Bernard Sumner - Guitars, Keyboards Peter Hook - Bass, Background Vocals Stephen Morris - Drums, Percussion Hosté: |
CloserVyšlo červenec 1980, Factory Records Seznam skladeb: 01. Atrocity Exhibition (6:06) 02. Isolation (2:53) 03. Passover (4:46) 04. Colony (3:55) 05. A Means To An End (4:07) 06. Heart And Soul (5:51) 07. Twenty Four Hours (4:26) 08. The Eternal (6:07) 09. Decades (6:09) Total Time: (44:16) Nahráno v březnu 1980 v Britannia Row Studios, Islington, Londýn Producer: Martin Hannett, Joy Division |
|
"Closer" (Blíže) je druhé a zároveň poslední studiové album skupiny Joy Division, vydané v roce 1980. Stejně jako
předchozí album Unknown Pleasures ho produkoval Martin Hannett. Nahráno bylo v londýnském studiu Britannia Row
Studios a oproti "Unknown Pleasures" má ještě více ponurou atmosféru, podpořenou syntezátory a zvukovými efekty.
Na britském albovém žebříčku se umístilo na 6. místě a podle žebříčku časopisu Rolling Stone z roku 2003 jde
o 157 nejlepší album všech dob. | |
|
Skupina: Ian Curtis - Vocals Bernard Sumner - Guitars, Keyboards Peter Hook - Bass, Background Vocals (09) Stephen Morris - Drums, Percussion Hosté: |
Unknown Pleasures Vyšlo 14. července 1979, Factory Records Seznam skladeb: 01. Disorder (3:36) 02. Day of the Lords (4:43) 03. Candidate (3:00) 04. Insight (4:00) 05. New Dawn Fades (4:47) 06. She's Lost Control (3:40) 07. Shadowplay (3:50) 08. Wilderness (2:35) 09. Interzone (2:10) 10. I Remember Nothing (6:00) Total Time: (38:21) Nahráno v dubnu 1979 ve Strawberry Studios, Stockport, Anglie Producer: Martin Hannett, Joy Division Coverart: Joy Division, Peter Saville a Chris Mathan |
|
"Unknown Pleasures" (Neznámá potěšení) je první studiové album skupiny Joy Division, vydané v roce 1979.
| |
|
Skupina: Ian Curtis - Vocals Peter Hook - Bass Stephen Morris - Drums Bernard Albrecht - Guitars Hosté: |
An Ideal For Living Vyšlo červen 1978, Enigma, PSS 139 Seznam skladeb: 01. Warsaw (2:26) 02. No Love Lost (3:42) 03. Leaders Of Men (2:34) 04. Failures (3:44) Total Time: (12:47) Recorded at Pennine Sound Studios, 14 December 1977 Written: Joy Division Engineer [Uncredited]: Paul Adshead Design [Cover Design]: Bernard Albrecht Photography: Gareth Davy |
|
Originální 7" EP vydání v 1000 kopiích, vydané na vlastním labelu skupiny. Zatímco skupina byla známá jako
Warsaw během nahráváních zkoušek pro tuto nahrávku, změnili si své jméno na Joy Division předtím, než nahrávka
vyšla, což je jméno, které se objevilo na záznamu. Na přebalu je černobílý obrázek blonďatého člena Hitler Jugend,
který tluče na buben. Nakreslil jej kytarista Bernard Sumner (pod jménem Bernard Albrecht) a slova "Joy! Division"
černým písmem. Obal spojený s povahou jména skupiny, povzbudil diskusi o tom, zda skupina měla nacistické sympatie.
Když bylo EP znovu vydáno na 12-palcovém vinylu, originální přebal byl nahrazen kresbou představující lešení.
| |
 Skupina: Bernard Albrecht - Guitars Ian Curtis - Vocals Peter Hook - Bass Stephen Morris - Drums (01-12) Steve Brotherdale - Drums (13-17) Hosté: |
Warsaw Vyšlo 1994, MPG, MPG 74034 (Portugal) Seznam skladeb: The RCA Sessions: 01. The Drawback (1:42) (later released on "Heart and Soul") 02. Leaders Of Men (2:28) 03. Walked In Line (2:50) 04. Failures (2:22) 05. Novelty (3:36) 06. No Love Lost (4:34) 07. Transmission (4:20) 08. Living In The Ice Age (2:19) 09. Interzone (2:02) (later released on "Heart and Soul") 10. Warsaw (2:06) 11. Shadowplay (3:53) (later released on "Heart and Soul") From "Komakino" 12. As You Said (2:01) (originally released on the "Komakino" single) The Warsaw Demo 13. Inside The Line (2:43) 14. Gutz (1:59) 15. At A Later Date (3:14) 16. The Kill (2:08) 17. You're No Good For Me (2:02) Total Time: (78:24) Recorded on 1977, 1978 and 1980 Tracks 01-11 recorded at Arrow Studios, Manchester, 3-4 May 1978 Track 12 recorded at Britannia Row Studios, Islington, London, March 1980 Tracks 13-17 recorded at Pennine Sound Studios, Manchester, 18 July 1977 Producer: Bob Auger, John Anderson, Joy Division (Warsaw) Engineer, Producer: Bob Auger Mixing: John Anderson |
|
"Warsaw" bylo plánované debutové album anglické post-punkové skupiny Warsaw, brzy po nahrání přejmenované
na Joy Division, když byli nakrátko smluvně spojeni s RCA Records. Nahrávalo se v květnu 1978, obsahovalo
jedenáct skladeb, které byly souhrnně označovány jako "RCA Sessions". Kapela však byla zklamána postprodukční
prací labelu a dohoda propadla, album mělo být sešrotováno. Čtyři z písní zaznamenaných během zasedání RCA byly
předtím nahrány na konci roku 1977, a byly to tyto starší nahrávky, které skupina vydala následující měsíc jako
jejich debutové EP "An Ideal For Living" jako Joy Division. "RCA Sessions" cirkulovaly jako bootlegs po celá léta,
obvykle nesla název "Warsaw", dokud nebyly skladby licencovány ke komerčnímu vydání v roce 1994, objevující se
vedle filmu "As You Said" ze singlu "Komakino" z roku 1980, stejně jako první nahraná hudba skupiny, pět skladeb
"Warsaw Demo" z roku 1977, které byly uvedeny jako "bonusové skladby". | |
 Skupina: Ian Curtis - Vocals Peter Hook - Bass Stephen Morris - Drums Bernard Dicken - Synthesizer, Guitars, Bass Hosté: |
Substance Vyšlo 11. července 1988, Factory, Fact250 (UK) Seznam skladeb: Side 1 01. Warsaw (2:25) 02. Leaders Of Men (2:35) 03. Digital (2:50) 04. Autosuggestion (6:08) 05. Transmission (3:36) Side 2 06. She' Lost Control (4:45) 07. Incubation (2:52) 08. Dead Souls (4:56) 09. Atmosphere (4:10) 10. Love Will Tear Us Apart (3:25) Total Time (37:52) Recorded December 1977–March 1980 Producer: Martin Hannett, Joy Division |
|
Posmrtná kompilace písní Joy Division vydaných v červenci 1988. Představuje čtyři singly, které se neobjevily
na albech, doplněná skladbami z The Ideal For Living, A Factory Sample, Earcom 2 a Licht Und Blindheit.
| |
 Skupina: Ian Curtis - Vocals Peter Hook - Bass Stephen Morris - Drums Bernard Dicken - Synthesizer, Guitars, Bass Hosté: |
Still Vyšlo 1981, Factory, FACT 40 (UK) Seznam skladeb: Side A 01. Exercise One (3:05) 02. Ice Age (2:22) 03. The Sound Of Music (3:53) 04. Glass (3:55) 05. The Only Mistake (4:15) Side B 06. Walked In Line (2:46) 07. The Kill (2:14) 08. Something Must Break (2:47) 09. Dead Souls (4:52) 10. Sister Ray (7:34) Side C 11. Ceremony (3:50) 12. Shadowplay (3:54) 13. Means To An End (4:01) 14. Passover (5:05) 15. New Dawn Fades (4:01) 16. Twenty Four Hours (4:00) Side D 17. Transmission (3:33) 18. Disorder (3:20) 19. Isolation (3:05) 20. Decades (5:22) 21. Digital (3:53) Total Time (83:25) Production: Martin Hannett Engineering: Chris Nagle Sleeve Artwork: Grafica Industria |
|
"Still" je "posmrtné" dvojalbum Joy Division, sestávající se z dříve nepoužívaného studiového materiálu
a původní živé nahrávky z posledního koncertu Joy Division v High Hall, Birmingham University, ze dne
2. května 1980. Živé představení zahrnuje jedinkrát, když skupina hrála píseň "Ceremony" naživo, která
se později stala singlem New Order. Další představenou skladbou je cover "Sister Ray" od The Velvet
Underground, nahraná v klubu Moonlight Club v Londýně 2. dubna 1980. | |
 Skupina: Ian Curtis - Vocals Peter Hook - Bass Stephen Morris - Drums Bernard Dicken - Synthesizer, Guitars, Bass Hosté: |
The Peel Sessions Vyšlo září 1987, Strange Fruit, SFPS033 (UK) Seznam skladeb: Side A 01. Love Will Tear Us Apart (3:20) 02. 24 Hours (4:05) Side B 03. Colony (4:08) 04. Sound Of Music (4:20) Total Time (45:24) Recorded on 26 November 1979 Released by arrangement with BBC Records and Tapes Producer: Tony Wilson Engineer [Cutting]: Bob Jones Mastered at Musitech Design [Sleeve Designed]: Wyke Studios |
|
Druhé EP, také s názvem "The Peel Sessions", vyšlo v roce 1987 opět u Strange Fruit. Představuje nahrávky pořízené
pro show Johna Peele vysílanou 10. prosince 1979. Bylo zaznamenáváno v BBC studiu v Maida Vale, Londýn, Anglie 26.
listopadu 1979. Žádná z písní nebyla vydána před vysíláním. EP strávilo sedmnáct týdnů na britském nezávislém
žebříčku, kde dosáhlo na vrchol #3. | |
 Skupina: Ian Curtis - Vocals Peter Hook - Bass Stephen Morris - Drums Bernard Albrecht - Guitars Hosté: |
The Peel Sessions Vyšlo Listopad 1986, Strange Fruit, SFPS013 (UK) Seznam skladeb: Side A 01. Exercise One (2:30) 02. Insight (3:55) Side B 03. She's Lost Control (4:10) 04. Transmission (3:55) Total Time (14:30) Recorded on 31 January 1979 Producer: Bob Sargeant |
|
První EP "The Peel Sessions" vyšlo v roce 1986 pod vydavatelstvím Strange Fruit. Představuje nahrávky pořízené
pro show Johna Peele vysílanou 14. února 1979. Bylo zaznamenáno v BBC studiu v Maida Vale, Londýn, Anglie 31.
ledna 1979. Žádná z písní nebyla vydána před jejím vysíláním. Verze "Transmission" je jednou z mála dostupných
nahrávek, kde Curtis i Sumner hrají na kytaru současně. EP strávilo třináct týdnů na britském nezávislém žebříčku
a dosáhlo vrcholu na #4. místě. | |
 Skupina: Ian Curtis - Vocals, Electric Guitar Stephen Morris - Drums, Synthesizer Peter Hook - Bass, Vocals Bernard Albrecht Digham - Guitar, Synthesizer Hosté: |
Try To Cure Yourself Vyšlo srpen 1984, MIW Records, MIW 38 (Denmark) Seznam skladeb: 01. Wilderness () 02. Shadowplay () 03. Leaders Of Men () 04. Insight () 05. Colony () 06. Transmission () 07. Disorder () 08. She's Lost Control () 09. Atrocity Exhibition () 10. Glass () 11. Exercise One () Total Time: (00:00) Stiff Kittens recorded live at Nashville Ballroom, London, 23 September 1979 All songs written & performed: Still Kittens |
|
  
       |
|
Oficiální stránky:http://www.enkiri.com/joy/joy_division.html http://www.joydiv.org/index.htm |
 |
|
mbrezny@centrum.cz© ...a vzkaz autorovi!© |
Poslední aktualizace: 19.2.2020