 
|
|
Rok 1969 přinesl jeden z velkých příběhů v populární hudbě vznikem nového hybridu "jazz-rock". Časopisy a noviny byly plné příběhů
o "návratu" zvuku big bandu a každá rocková kapela s jedním nebo dvěma žesťovými nástroji byla do této nové kategorie ihned zařazena,
ať už byla v jejich hudbě nějaká složka jazzu nebo nikoliv. A pokud by někdy nějaká skupina měla ztělesňovat ducha jazz-rocku, byli
by to zřejmě IF. Většina jazzové hudby se tehdy silně spoléhala na volně zakončené jammování známých, již mnohokrát obehraných
standardních melodií. Koncem 60. let to prostě nestačilo, protože progresivní kapely se ukázaly mnohem odvážnější než jejich jazzové
protějšky.Hlavním přispěvatelem nového přístupu byli Blood, Sweat & Tears, devítičlenný outfit z New Yorku, jehož bezejmenné druhé album vypálilo po jeho vydání v prosinci 1968 žebříčky téhož roku. Původně jej zformoval Al Kooper v roce 1967 s výslovným účelem přimíchat jazzové improvizace do rockové kapely rozšířené o dechovou sekci, ale první album BS & T "Child Is Father To The Man" nedokázalo zaujmout představivost veřejnosti kupujících si hudbu. Po několika personálních změnách, včetně nahrazení zakladatele při převratu jinými členy kapely, skupina nahrála a vydala "Blood, Sweat & Tears. S hitovými singly "You've Made Me So Very Happy", "Spinning Wheel" a "And When I Die" album strávilo sedm týdnů na pozici číslo jedna v žebříčku alb Billboard a nakonec získalo ocenění Grammy za Album roku. Rok 1969 také přinesl další album kapely s dechovou sekcí "Chicago Transit Authority" od skupiny, která se nazývala Chicago. "CTA" sice nedosáhlo stratosférické úrovně popularity, kterou od počátku mělo "BS&T", ale společný úspěch obou přivedl mnoho mladých hudebníků z různých prostředí k vytvoření jejich vlastních verzí jazz-rockových žesťových kapel. Jednou z nejlepších skupin, které se objevily po výbuchu jazz-rocku v roce 1969, byl septet z Anglie, který se nazýval IF. Kapela IF byla významná jazz-rocková skupina zformovaná v roce 1969 jako britská odpověď na jazz-rockovému hnutí, které začalo a bylo popularizováno na konci 60. a počátkem 70. let průkopnickými americkými kapelami Blood, Sweat & Tears a Chicago. Nová skupina začala rozvíjet svůj vlastní zvuk a přístup, když používali pevně psané saxofonové a kytarové aranžmá, nasazené jako podpora mladého výkonného zpěváka. Tento nový koncept poskytl cestu vpřed pro mnoho hudebníků, kteří by se mohli uchytit na nedostatečně financovaném a nedostatečně propagovaném okruhu jazzových klubů. Rozdíl pak spočíval v tom, že IF v nástrojovém obsazení neměli trumpetu nebo trombon a místo toho měli dva saxofony. Byla to v podstatě koncertní kapela se skutečně silnými jazzovým vlivy, byla pravděpodobně jedinou jazz-rockovou skupinou, a to jak tehdy, tak i nyní, která umožňuje sólovat všem členům kapely, a to nejen pomocí sólových nástrojů. Kapele se podařilo jazz integrovat do jejich aranžmá hladčeji než Blood, Sweat & Tears. 
Kapelu zformovali dva vítězové jazzového hlasování Melody Maker, saxofonista Dick Morrissey a kytarista Terry Smith. Byli to mladí lvi
londýnské jazzové scény a Dick byl označován jako dospívající zázrak pro jeho zvládnutí tenor a soprán saxofonu a flétny. Jeho hra byla
inspirativní v jakémkoli prostředí, zvláště když vedl svůj vlastní vynikající kvartet s legendárním bubeníkem Philem Seamenem a později
i klavíristou Harrym Southem. Dick také hrál s The Animals Big Band a Georgie Fame. Terry Smith, vyzbrojený rychlou a plynulou technikou,
byl často spojován s Dickem na vzrušujících jam sessionech a bylo jen přirozené, že by se mohli spojit v novém projektu. Smithův přísný
kytarový zvuk byl také ojedinělý, který kombinoval jedinečný drsnější kytarový tón s jazzovou plynulostí Wes Montgomeryho a Djanga
Reinhardta. Třetím členem přední linie byl další vysoce hodnocený a vášnivý hráč, přátelský a vysoce přizpůsobivý Dave Quincy, znamenitý
hráč na alt a tenor saxofon. Perfektního frontmana našli ve zpěvákovi Johnu Hodkinsonovi, jehož bluesový vokální styl byl hlasový tón byl
neobvyklý - hladký, pružný a silný na špičkové úrovni, hlas nepodobný žádnému jinému zpěvákovi, snad jen srovnatelný se Steve Winwoodem
z Traffic, ale s větším leskem a pružností. Skupinu doplnil John Mealing na klávesy a doprovodné vokály, basista Jim Richardson a Dennis
Elliott na bicí. Dennisovi bylo teprve 19 let, když se připojil k IF a předtím hrával s Shevells a Ferris Wheel.Když byla skupina sestavena v roce 1969, Dick, Terry a Dave byli všichni součástí londýnského desetičlenného outfitu s názvem J.J. Jackson's Greatest Little Soul Band In The Land, vedeném americkým producentem Lewem Futtermanem. Terry Smith k tomu uvedl: "Všichni jsme byli v J.J. kapele pohromadě. Jednoho dne mi a Dickovi pouštěl manažer nějaké pásky, které obdržel od kapel Blood, Sweat & Tears a Chicago a zeptal se, jestli bychom neměli chuť vytvořit si vlastní kapelu. Ujistil nás při tom, že se to dá udělat. V každém případě některé věci, které jsme Dick a já už dělali, nebyly tak daleko od tohoto stylu." 
Futterman už předtím produkoval jazzové hvězdy jako Benny Golson a pod sebou měl zpěváka Jimmyho Witherspoona a varhaníka Jacka McDuffa.
Když uslyšel Morrisseyho hrajícího s Witherspoonem, byl Futterman ohromen a rychle najal Dicka i Terryho Smithe, aby podpořili J.J. Jackson's.
Kořeny rock and rollového přístupu Dave Quincyho spadají do začátku 60. let, když hrál s Jet Harris and The Jet Blacks. Jeho spojení s Terry
Smithem začalo, když vedl jazzový klub Three Tuns v Beckenhamu v Kentu. Tam uváděl všechny přední britské jazzmany jako Ronnie Scott, Tubby
Hayes a Phil Seaman. Quincy si vzpomíná, že David Bowie později převzal nedělní noční vystupování se svoji slavnou Arts Lab. Dave řekl:
"Začal jsem se psát hudbu a hrát na saxofon, a když Dick a Terry chtěli dát kapelu dohromady, obrátili se na mě. Vzpomněl jsem si na práci
se zpěvákem jménem John Hodkinson v kapele s Jimmy Nicolem." Mimochodem Jimmy byl bubeník, který zaskakoval za Ringo Starra v Beatles!
Quincy si pomyslel, že John, který byl trochu jazzovým fanouškem, by byl ideálním pro novou skupinu. Tenkrát pracoval Terry Smith se Scottem
Walkerem z The Walker Brothers. "Musel jsem založit kapelu, abych podpořil Scotta a stal jsem se jeho hudebním ředitelem na chvíli."
Scott byl velmi ohromen Terryho hraním a produkoval jeho sólové album "Fall Out" (1968), na kterém se představil Harry South Big Band.Terry několikrát odcestoval s Walker Brothers do Japonska a po jejich návratu se musel rozhodnout, zda zůstane se Scottem nebo půjde s novou kapelou. Nakonec si vybral IF, ale stále rád vzpomíná na své dny práce s americkou superstar. Hudebníci byli přesvědčeni, že jazz-rock bude důležitým a produktivním novým směrem, Dave Quincy si vzpomíná, jak nová skupina vymyslela svou hudební politiku. "Když posloucháte toto živé CD, můžete slyšet, že existují rozsáhlá sóla, ale jsou zabudována do původních skladeb, které jsme dali dohromady jako skupina. Byl to pro nás všechny přirozený krok vpřed." Struktura kapely byla docela odlišná od BS&T nebo Chicaga. John Mealing o tom řekl: "Jednou z původních věcí naší kapely bylo, že jsme neměli trumpetu. Hlavní linií byly všechny saxofony a kytara, zatímco většina ostatních jazz-rockových kapel měla trumpety." Jim Richardson si pamatuje první zkoušky skupiny v hospodě v Islingtonu nazvané The Pied Bull, kterou provozoval gentleman láskyplně nazýván jako 'Mad Phil', který byl původně tanečníkem v tanečních sálech. Stejně jako u začátku Chicaga bylo obtížné je přiřadit k některému z jejich současníků; zaujali místo, které hráli, a byli považováni za příliš jazzové, když byli srovnáváni se skupinami více rockově orientovanými a příliš bluesoví nebo hlasití, když byli přiřazováni k více jazzově orientovaným skupinám. 
Kapelu řídil a její alba produkoval Lew Futterman, který předtím produkoval americké jazz/soulové hvězdy Brother Jack McDuff a J.J. Jackson
mezi jinými. Díky Chrisi Blackwellovi, nadšenému ranému fanouškovi, podepsali smlouvu s Island Records ve Velké Británii a s Capitol Records
v USA. Jejich první album "If" vyšlo na podzim 1970 s výrazným kovovým obalem tak mohlo vstoupit do hitparád
ve Spojených státech (Billboard) i ve Velké Británii, získali i ocenění za design přebalu desky. Bylo to skvělé album, které si stále stojí na
výšině i o více než třicet let později. Jméno kapely si vybral jejich manažer a bylo známější více pro svoji módní stručnost než cokoli jiného
spojovaného s básní Rudyarda Kiplinga. Quincy vzpomíná: "Pamatuji si jedno turné Yes a IF. Někdo řekl, že to znělo jako Egg and Chips! Ale
bylo to nezapomenutelné jméno a obal alba získal cenu za design." Terry Smith dodává: "Hrávali jsme v Country Clubu v Hampsteadu a
promotér Stuart Lyons nás vždy oznamoval jako The Ifs." Oderáli svůj první velký koncert v londýnském Roundhouse před očima různých
amerických A&R osobností. Kapela byla nadšena veškerou nově nalezenou pozorností, ale události je předstihly alarmující rychlostí."Celá věc se posunovala mnohem rychleji, než jsme čekali," říká Quincy. "Byli jsme katapultováni od zkoušení v hospodě The Pied Bull po odlet do Los Angeles, kde nás vítala nahrávací společnost na letišti a odvezla do našeho hollywoodského hotelu v limuzínách. To nás všechny překvapilo." Jim říká: "Taková péče nebyla naším hlavním cílem, ale ukázalo se, že je to skvělá zábava!" Netrvalo dlouho, kdy zaslepení hudebníci podlehli rockovému životnímu stylu se všemi jeho pokušeními. Existuje mnoho legend kapely o rozbitých vodních postelích a rozbujelých fanynkách - ale samozřejmě, jak vám každý člen řekne - "to jsem nebyl já!" Bylo třeba odvést hodně práce a kapela se vydala na turné doprovázející The Traffic, než si odbyla svůj hollywoodský debut ve Whisky A Go-Go na Sunset Strip, kde získala vynikající recenze. Jejich album vyšlo ve Spojených státech v září 1970 a vstoupilo do žebříčku Billboard. Kapela se přemístila do Chicaga a New Yorku, kde podporovala úžasnou řadu špičkových interpretů od Milese Davise, Muddyho Waterse, Willie Dixona, Laury Nyro a The Association až po Ten Years After, Roda Stewarta, Black Sabbath a Grand Funk Railroad. Několik návštěv jejich hrdiny Milese Davise v newyorském klubu zneklidnilo zejména Jima Richardsona: "Hráli jsme v malém klubu. Rozhlédl jsem se a najednou jsem jej uviděl přede mnou. Byl jsem tak vystrašený, že jsem si musel odlehčit do dřezu!" Dave Quincy prozradil, že během tohoto hektického období byl na IF kladen velký tlak. "V našem prvním roce jsme udělali něco kolem 80 koncertů, včetně dvou amerických turné. Když jsme byli sedmičlenní, bylo jich mnohem víc, než u tříčlenných Cream."  Terry dodává: "Bylo to nákladné tak se honit a bylo tam strašně hodně zkoušení. Nemohli jsme prostě vstát a zaseknout se v sadě. Aranže byly celkem složité a Dave napsal spoustu věcí v různých časových tóninách." A znovu Dave: "No, chtěli jsme se dostat pryč od starého formátu jazzového klubu, kde jsme hráli všechno ve 4/4 taktu. Na rozdíl od Average White Band jsme nikdy nebyli taneční kapela." Jim Richardson říká: "No, to bylo období, kdy lidé přišli poslouchat hudbu a ne tanec. Ale měli jsme s sebou skvělého mladého rockového bubeníka. Dennis Elliott měl pouhých 19, ale zvládl jazz a rockové styly. Opravdu přinesl hudbě autentický pocit." Po několika turné po Spojených Státech se stávala i v Evropě stále populárnější, cestovala po Německu a objevila se v televizním pořadu Beat Club v Brémách. Nekonečné koncertování si však vybralo daň na zdraví a nervech, a přestože se alba prodávala dobře, nepřinášely takový pokrok, jaký kapela očekávala. Dave: "Museli jsme udělat dvě alba ročně, abychom kapelu udrželi finančně nad vodou, a začalo se to dostávat i k nám. Po několika letech jsme potřebovali přestávku."  
 Ještě v témže roce jej následovala "If 2" (1970), která rovněž vyšla u Island a Capitol. Pak následovala alba "If 3" (1971) a "If 4" (Waterfall) (1972). Některé z písní jako "Waterfall" byly poprvé slyšet na albu "If 4", ale všechny byly odlišně sestaveny. Quincy pociťoval, že album "Evropa '72" slouží jako včasná připomínka skvělé kapely a také zaplňuje mezeru, kterou zanechávají studiová alba. "Naše vystoupení na těchto albech nebylo nikdy úplně správné. Nahráli jsme novou píseň, ale začali ji rozvíjet, až když jsme ji hráli na koncertech." Jim souhlasí: "To zachycuje podstatu "živé" kapely. Je tam jedna skladba, kterou napsal Dick pod názvem "What Did I Say About The Box, Jack?", kterou jsme hráli při každém koncertu. Na tomto CD má délku asi dvacet minut. Obvykle jsme věci naznačili a pak byly delší a delší!" Podivný název písně pochází z epizody, kdy skupina nahrávala píseň pro své první studiové album. Přítel Lewa Futtermana Jack McDuff byl v kontrolní kabině a diskutovali o nich. Lewův hlas najednou přišel přes PA a řekl: "Co jsem říkal o krabici, Jacku?" 
Některé z písní jako "Waterfall" bylo poprvé slyšet na albu "If 4", ale všechny jsou odlišně postaveny. Hlavní sólisté skupiny jsou uváděni
postupně. Dick hraje delší flétnové sólo ve "Waterfall" a John Mealing hraje na klavír v "The Light Still Shines", po němž následuje Morrissey
na soprán saxofon, Terry Smith se zakousl do kytarového sóla u "Sector 17" a Dick hraje tenor sax v "Throw Myself To The Wind" a další flétnu
v "I Can't Write And Tell You". John Mealing přechází na varhany v "Your City Is Falling", které také poskytuje prostor Dennisi Elliottovi
na bicí. Každý pak zazářil ve "What Did I Say About The Box, Jack?", která má také silný bluesový vokál Johna Hodkinsona.Definitivní sedmičlenná sestava s více (jazz)-rockově orientovaným stylem, která se objevuje na prvních čtyřech studiových albech a také na živém záznamu, kde sólově zpíval J.W. Hodkinson, John Mealing hrál na klávesy, Jim Richardson na elektrickou baskytaru, Dennis Eliott na bicí, Dave Quincy na alt a tenor saxofony, Terry Smith na kytaru a Dick Morrissey na tenor a soprán saxofony a flétnu. Výše uvedená sestava patří k těm nejznámějším, ale kapela samozřejmě podlehla i dalším personálním změnám. 
Alba "IF 3" (1971) a "IF 4" stejně jako "Waterfall" (1972) byla doprovázena náročnými koncertními plány ve státech a Evropě, zejména
v Británii a Německu. Ve Velké Británii se kapela objevila v televizi v pořadu BBC Top of the Pops/Old Grey Whistle Test a jedna
z jejich skladeb byla použita jako melodie ke zprávám v Německu.Počátkem 70. let intenzivně koncertovali v Evropě a ve Státech a vystupovali na většině hlavních míst a festivalech (Newport, Reading, Fillmores East & West, Whisky A-Go-Go, Marquee atd.), vystupovali vedle takových hudebníků jako Miles Davis, Muddy Waters, Willie Dixon a Leon Russell, jakož i s mnoha klasickými rockovými kapelami jako Cream, Traffic, Yes, Black Sabbath, Grand Funk Railroad, Ten Years After, KISS, Dr. Hook and the Medicine Show a Lynyrd Skynyrd. Skupina, která byla založena vítězi jazzového hlasování magazínu Melody Maker Davem Quincym, Dickem Morrisseym a Terrym Smithem, nikdy nezískala větší úspěch ve Spojených státech. 
Navzdory tomu IF nahráli několik alb, která jsou pozoruhodná pro zařazování jazzových hráčů do kontextu pop/rockové kapely a při produkci
opravdové fúze obou žánrů bez oslabení improvizačních schopností jednotlivých hráčů. IF se přesto stala jednou z nejuznávanějších skupin
70. let, která nikdy nezažila lepší časy navzdory dobrým prodejům desek a plným sálům. Původní inkarnace IF vyprodukovala pět vynikajících
alb mezi lety 1970 a 1972, ale tato alba si nedokázala najít publikum.Nakonec v létě roku 1972 však musela skupina prerušit koncertování uprostřed amerického turné, když byl Dick Morrissey onemocněl a byl přijat do nemocnice na velkou operaci. V důsledku tohoto přerušení členové kapely odešli pracovat na dalších projektech. Mealing a Richardson odešli věnovat se svým sólovým kariérám. J.W. Hodkinson se připojil k Darrylu Wayovi a s jeho Wolf zpíval na albu "Night Music" (1974). Později se vrátil do svého domova v Manchesteru, kde zpíval pouze lokálně. Jim Richardson hrál v domácí kapele v londýnském Talk Of The Town pár let, také koncertoval s Georgie Fame a působil jako studiový hráč. Dennis Elliott se připojil k později velmi úspěšné skupině Foreigner vydávající platinové desky. John Mealing se připojil k The Strawbs. Terry Smith a Dave Quincy odešli založit kapelu Zzebra, v níž působili ještě Loughty Amao (flétna a tenor sax), Gus Yeadon (klavír a zpěv), Liam Genockey (bicí) a John McCoy (basa). V roce 1974 vydali album "Zzebra", poté Terry odešel do Švédska s Dickem, kde chvíli žili se svými rodinami. Dick Morrissey se pak pokusil oživit název IF pro další alba ale se zcela odlišnou sestavou a obecnějším rockovým zvukem. V souladu s jejich stylem více ovlivněným rockem, také změnili své slavné logo z malých písmen "if" na mohutněji vypadající velké znaky "IF". Na šestém studiovém albu "Double Diamond" (1973) reunionové sestavy s Dickem Morrisseyem, jediným zbylým z původní sestavy, se představili Fiachra Trench (klávesy) a Pete Arnesen (klávesy), Steve Rosenthal (kytara a zpěv), Kurt Palomacki (basa) a Cliff Davies (bicí). Bylo zaznamenáno v nahrávacích studiích The Manor krátce po Mike Oldfieldově a jeho "Tubular Bells". 
 Poslední dvě IF alba "Not Only Another Bunch Of Pretty Faces" (1974) a "Tea Break Over, Back On Your 'Eads" (1975) vyšly opět pod hlavičkou Capitol Records a byly rozhodně více orientované na rock. Představil se na nich Geoff Whitehorn s kytarou a vokály, Gabriel Magno na klávesy a Walt Monaghan na basu a vokály, když nahradil Mika Tomicha, který před touto poslední nahrávkou koncertoval s jinou kapelou, stejně jako Cliff Davies a Dick Morrissey. 
V nové sestavě se objevili Fi Trench a Dave Greenslade (ex-Colosseum) na klávesy a Dave Wintour nahradil Richardsona na postu basisty.
Wintour odešel krátce nato a připojil se k Rogeru Daltreyovi, u kterého se objevil na jeho prvních dvou sólových albech.IF se definitivně rozpadli v roce 1975, Dick Morrissey pokračoval v práci s kapelou Average White Band a Herbie Mannem a nakonec vytvořil duo Morrissey-Mullen s kytaristou Jimem Mullenem. Geoff Whitehorn se připojil ke Crawler a následně k Procol Harum. V těch letech spolupracovali další členové Gabriel Magno (1973-1974), Cliff Davies (1975-1980) a Walt Monaghan (1979) s Tedem Nugentem, kterému alba také produkoval Lew Futterman. Quincy objasnil: "Historie kapely se rozdělila na dvě fáze. Původní skupina dosáhla bodu, kdy jsme byli rozčarovaní z celé věci." Terry k tomu dodává: "Zestárli jsme a cestování bylo velmi únavné. I když to byla pořád legrace, peníze nepřibývaly, a to vás přivedlo dolů." John připojil: "Slib kapely během několika prvních alb se neuskutečnil a spíše to vypadalo, jako by se to nestalo. Bojovali jsme se spoustou bitev mimo skupinu, které však nebyly pod naši kontrolou." V roce 1982 vytvořil Terry vlastní Blues Band s Jo Ann Kelly (vokály), Tony Ashton (varhany) a Micky Waller (bubny). Terry v současné době pracuje s varhaníkem Bobem Stukeyem a bubeníkem Chrisem Karrenem. Dick Morrissey se v posledních několika letech nemohl hrát kvůli vážné nemoci a nyní prakticky odešel ze scény. Terry Smith však uvedl, že v roce 1996 se dokázal spojit se svým starým přítelem v Portugalsku. Když Dick znovu hrál na svůj milovaný saxofon, podařilo se mu znovu dát dohromady všechnu starou Morrisseyho magii. Dave Quincy byl potěšen 
vydáním "živého" CD a řekl: "IF byla vždy skvělá společenská skupina a tyto nahrávky zachycují veškeré vzrušení z živého koncertu."
Když se v březnu 1997 několik členů IF setkalo, aby oslavili vydání svého dlouho ztraceného "živého" alba, které bylo nedávno nalezeno
v archivech, smáli se dlouho a hlasitě při společných vzpomínkách na staré dobré časy.Dave Quincy a Terry Smith pod vlivem zvýšeného zájmu generovaného opětovným vydáním desek "If", "If 2", "If 3" a "If 4", oznámili reunion IF v roce 2015 s novou sestavou, které v roce 2016 vyšlo nové album s prostým názvem "If 5". |
|
|
Zakládající členové:
Dave Quincy - Saxophones (1969-1973)
Dick Morrissey - Saxophones, Flute (1969-1975)
Terry Smith - Guitars (1969-1973)
J. W. Hodkinson - Lead Vocals, Percussion (1969-1973)
Lionel Grigson - Keyboards, Vocals (1969)
Daryl Runswick - Bass (1969)
Spike Wells - Drums (1969)Další členové kapely:
John Mealing - Keyboards (1969-1972)
Dennis Elliott - Drums (1969-1972)
Jim Richardson - Bass (1969-1973) |
Členové kapely - pokračování:
Dave Greenslade - Keyboards (1972-1973)
Dave Wintour - Guitars, Acoustic Guitars, Bass, Vocals (1972-1973)
Kurt Palomacki - Bass, Background Vocals (1973-1974)
Fiachra Trench - Keyboards (1973-1974)
Pete Arnesen - Keyboards (1973-1974)
Cliff Davies - Drums (1972-1975)
Geoff Whitehorn - Guitars, Vocals (1974-1975)
Walter Monaghan - Bass, Vocals (1974-1975)Steve Rosenthal - Guitars, Lead Vocals (1973-1974) Gabriel Magno - Keyboards, Clarinet (1974-1975) Mike Tomich - Bass (1974-1975) |
| 1969 |
1969-1972 |
1972-1973 |
|
J. W. Hodkinson - Lead Vocals, Percussion Dick Morrissey - Saxophones, Flute Dave Quincy - Saxophones, Flute Terry Smith - Guitars Lionel Grigson - Keyboards, Backing Vocals Daryl Runswick - Bass Spike Wells - Drums |
J. W. Hodkinson - Lead Vocals, Percussion Dick Morrissey - Saxophones, Flute Dave Quincy - Saxophones, Flute Terry Smith - Guitars John Mealing - Piano, Backing Vocals, Organ Jim Richardson - Bass Dennis Elliott - Drums |
J. W. Hodkinson - Lead Vocals, Percussion Dick Morrissey - Saxophones, Backing Vocals, Flute Dave Quincy - Saxophones, Flute Terry Smith - Guitars John Mealing - Piano, Organ Jim Richardson - Bass Dennis Elliott - Drums Dave Wintour - Electric & Acoustic Guitars, Backing Vocals, Bass Dave Greenslade - Keyboards Cliff Davies - Drums |
| 1973-1974 |
1975-1975 |
|
|
Dick Morrissey - Saxophones, Lead and Backing Vocals, Flute Cliff Davies - Drums, Backing Vocals Steve Rosenthal - Guitars, Lead and Backing Vocals Pete Arnesen - Piano, Backing Vocals, Organ, Synthesizers Fi Trench - Piano, Backing Vocals Kurt Palomacki - Bass, Backing Vocals |
Dick Morrissey - Saxes, Flute Cliff Davies - Drums, Synthesizer, Vocals Geoff Whitehorn - Guitars, Vocals Walt Monaghan - Bass, Vocals Gabriel Magno - Piano, Organ |
|
Dave Quincy(znám jako Dave Quincy, někdy i Dave Quincey) (narozen 13. září 1939, Battle Sussex, England) Saxophones Dave je britský saxofonista a skladatel, který je znám jako zakládající člen britských jazz-rockových kapel IF a Zzebra. Než se připojil k IF, Quincy hrál na začátku 60. let s Jet Harrisem a Chrisem Farlowem a Thunderbirds od srpna 1965 do února 1967, kde byl spoluhráčem Dave Greenslade, který by se později také krátce k IF připojil před jejich prvním rozdělení, než si zformoval vlastní skupinu. Quincy nahrál dvě alba s Manfred Mann's Chapter Three ještě před nahráváním pro J.J. Jacksona, kde se seznámil s Dickem Morrisseym a Terry Smithem, s nimiž později vytvořil IF. V roce konečně 1969 se spojil se saxofonistou Dickem Morrisseym a kytaristou Terry Smithem, také členy Jacksonovy kapely, aby vytvořili průkopnickou britskou jazz-rockovou skupinu IF. S IF Smith pokračoval v nahrávání pěti alb s původním sestavením a také se účastnil rozsáhlého turné po USA a Evropě. Po rozpadu první sestavy IF spoluzakládal další britskou skupinu ZZebra, rovněž s Terrym Smithem z IF. Label REPERTOIRE RECORDS [UK] LTD nyní vydávají všechny nahrávky IF ve svém katalogu a v roce 2014 vydal desku "Groovicity", poslední nahrávku kvarteta pod vedením Quincyho. V roce 2016 vydala REPERTOIRE RECORDS [UK] LTD desku "IF5" (REPUK 1289) pod licenci If Recordings. |
Dick Morrissey(celým jménem Richard Edwin "Dick" Morrissey) (Narozen 9. května 1940, Horley, Surrey, England, zemřel 8. listopadu 2000, Deal, Kent, England) Saxophones, Flute Richard byl britský jazzový hudebník a skladatel. Hrával na tenor saxofon, soprano saxofon a flétnu. Dickova hudební dráha se začala počátkem 60. let, kdy mu učarovala hra Tubby Hayese, tehdejšího významného britského saxofonisty. Jako samouk se naučil hrát na klarinet a začínal ve školní kapele The Delta City Jazzmen ve věku šestnácti let se svými spolužáky Robinem Mayhewem (trumpeta), Ericem Archerem (pozoun), Steve Pennellsem (banjo), Glynem Greenfieldem (bubny), a mladším bratrem Chrisem na basu. Poté se připojil k Original Climax Jazz Band. Dále pokračoval s Guse Galbraith's Septet vedeného tímto trumetistou, kde mu alt saxofonista Peter King představil nahrávky Charlieho Parkera, takže se Dick krátce poté začal specializovat na tenorový saxofon. Jméno si získal jako tvrdý hráč bopu, když se pravidelně objevoval v Marquee Club od srpna 1960 [a nahrál své první sólové album ve věku 21 let "It's Morrissey, Man!" (1961), na němž se představil Stan Jones na klavír, Colin Barnes na bicí a zakládající člen Jazz Couriers Malcolm Cecil na basu. Většinu roku 1962 strávil v indické Kalkatě jako součást kvarteta Ashley Kozak, kde hrál tři dvouhodinové relace po sedm dní v týdnu. Poté se vrátil do Velké Británie a vytvořil vlastní kvarteto s klavíristou Harrym Southem, jenž byl také v kvartetu v Kalkatě. Připojil se k nim bývalý basista The Jazz Couriers Phil Bates a další bývalí členové The Jazz Couriers, Bill Eyden, Jackie Dougan nebo Phil Seamen na bicí. Kvarteto Dicka Morrisseyho nahrálo tři desky "Have You Heard?" (1963), živá nahrávka "Storm Warning!" (1965) a tady a "Here and Now and Sounding Good!" (1966). Kvartet hrával pravidelné londýnské koncerty u The Bull's Head, Barnes a v Ronnie's Scott Club, jehož manažer Pete King kdysi řekl, že Ronnie's v těchto dnech fungoval kvůli davům, které Dick Morrissey přitáhl. Během té doby také intenzivně hrál v kapelách vedených Ianem Hamerem a Harrym Southem, včetně The Six Sounds, s Kenem Wrayem a Dickem Morrisseyem v kapele, která se v roce 1966 vyvinula v Ian Hamer Sextet se Southem, Dickem Morrisseyem, Keith Christie, Kenny Napper a Billym Eydenem, a noha dalšími britskými jazzovými hudebníky. Krátce také hrál v Ted Heath's Big Band, který v průběhu let představil mnoho známých jazzových hudebníků, také se objevil jako host u Johnny Dankwortha a jeho orchestrální nahrávce "What The Dickens!" a v Harry South Big Band. Podobně, spolu s kolegy tenoristy Stanem Robinsonem a Al Gayem, baryton saxofonou Paulem Carrollem, trumpetistou Ianem Carrym, Kenny Wheelerem a Greg Brown, Dick Morrisseyem 
vytvořili část (Eric Burdon and) The Animals' Big Band, který odehrál snad jen dvě veřejné vystoupení na 5. ročníku britského jazzového
a bluesového festivalu v Richmondu (1965). V polovině 60. let obsadil druhé místo za Hayesem v Melody Maker Jazz Poll (1966 a 1967)
a vystupoval s mnoha americkými hudebníky koncertujícími v Británii, zejména Brother Jack McDuff, živé nahrávky s Jimmy Witherspoonem,
dvě desky s JJ Jackson a Sonny Stittem spolu s kytaristou Ernestem Ranglinem (živě v Ronnie's Scott), kteří s ním hráli během 60.
a 70. let.Dick Morrissey pravidelně vystupoval na Národním jazzovém festivalu v 60. letech, jeho poslední vystoupení pod vlastním jménem se konalo na 6. festivalu konaném ve Windsoru (1966), přestože se ještě vrátil na festival s If v roce 1972 pro jejich jedinečný hudební styl. V roce 1969 se Dick Morrissey, již mnohonásobný vítěz a finalista jazzové ankety Melody Maker Jazz Poll, spojil s dalším vítězem Melody Maker, kytaristou Terrym Smithem, s nímž pracoval v kapele JJ Jacksona, a vytvořili ranou verzi jazz-rockové skupiny IF. Když byli IF v roce 1975 rozpuštěni, odešel Dick Morrissey do Německa na turné s Alexis Kornerem a poté do Spojených států, kde se vydal na turné a vystupoval s AverigeWhite Band, kde se seznámil s Glaswegianským kytaristou Jimem Mullenem, který hrával s Oblivion Express Briana Augera a některými členy AWB. Společně vytvořili Morrissey-Mullen (zkráceně M&M) a nahráli své první album "Up" (1976) v New Yorku. Po návratu do Velké Británie vytvořili Morrissey-Mullen skupinu, která se rychle stala nejuznávanější britskou jazz-fusion skupinou, zpočátku zahrnující dva špičkové hudebníky z Nového Zélandu Franka Gibsona a Jr. a Bruce Lynchovy. M&M nahráli sedm alb během 16 let, přičemž Morrissey a Mullen spolupracovali na svých sólových albech, zejména "After Dark" (1983) s Johnem Critchinsonem, Ronem Mathewsonem, Martinem Drewem, Barry Whitworthem. Do sestavy se pro pozdější koncerty také zapojili John Burch na klavír, s nimž Dick Morrissey také tvořil neformální skupinu nazvanou "Our Band" s Louisem Stewartem a/nebo Jimem Mullenem na kytaru, stejně jako výše zmíněnými Ronem Mathewsonem a Martinem Drewem. Během tohoto období Dick Morrissey také nahrál "Souliloquy" (1986) s hostujícími hráči jako Max Middleton, Kum Harad, Robert Ahwai, přitom se všichni tři také objevili na Morrissey-Mullen prvním britském albu "Cape Wrath" v roce 1979, a dále Steve Ferrone, Danny Cummings, Bob Weston a Lenny Zakatek. 
Dick Morrissey, který vedl i vlastní jazzová komba, byl jako "hudebník" stále žádaným hostujícím hráčem dalšími britskými nebo
britskými jazzovými hudebníky, zejména v triech a kvartetech. Lze jej tak často objevit se zavedenými jmény jako Tubby Hayes,
Bill Le Sage, Roy Budd, Ian Hamer, Ian Carr, Tony Lee, Tony Archer, Michael Garrick (kterému je věnována skladba "Leprechaun
Leap",1965), Spike Robinson, Allan Ganley, alt saxofonista Peter King, Ray Warleigh a jiní.Mezi pravidelnými koncerty M&M se Dick Morrissey setkal také se starými přáteli Ianem "Stu" Stewartem, Charlie Wattsem, Alexisem Kornerem, Jackem Brucem, Colinem Hodgkinsonem, Donem Wellerem, Zoot Moneyem, Johnem Picardem a Colinem Smithem, aby si zahrál boogie-woogie/jazz/rock se zázračnou zábavnou kapelou Rocket 88, ve které se Stewart spojil s klavíristou boogie-woogie Bob Hallem. Kromě časných nahrávek s hostujícími americkými interprety uvedenými výše, Dick Morrissey také koncertoval a nahrával s hudebníky jako Charly Antolini, Alexis Korner (několik alb), Hoagy Carmichael, když se podílel na Hoagyho posledním albu "In Hoagland" (1981) s Georgie Famem a Annie Ross s aranžmá od Harryho Southa, dále Mike Carr, Georgie Fame, Brian Auger, Dusty Springfield, Freddie Mack, Pete York, Paul McCartney, Orange Juice, Gary Numan (v 80. letech se objevil na řadě alb Numan), Phil Carmen, Herbie Mann, Shakatak, Peter Gabriel (sólo ve "Start" a několika dalších skladbách na jeho třetím albu), Jon Anderson (jako člen skupiny The New Life Band na turné The Song of Seven Tour v roce 1980), Demis Roussos, Jon & Vangelis a Vangelis, stejně jako nahrávka strašidelného saxofonového sóla na skladbě Vangelise "Love Theme" pro film Blade Runner z roku 1982. Další hudebníci a umělci. se kterými Dick Morrissey sdíleli jeviště, byli David "Fathead" Newman, Tommy Körberg, Boz Scaggs, Johnny Griffin, David Sanborn, Steve Gadd, Richard Tee, Billy Cobham, Michael Brecker, Randy Brecker, Sonny Fortune, Sonny Sharrock a Teddy Edwards (s nímž počátkem 80. let jammoval v "duelu" ve 100 Club v Londýně), Mel Collins, Dick Heckstall-Smith, John Surman, Graham Bond, Klaus Doldinger, Al Casey, Miller Anderson, Bridget St. John a jiní.
|
Terry Smith(celým jménem Terence "Terry" Smith) (narozen 20. května 1943, West Norwood, South-East London, UK) Guitars Terry je britský jazzový kytarista. Terry je dvojnásobný vítěz hudební ankety magazínu Melody Maker. Začátek 60. let strávil hraním s Tony Lee Trio, než se stal hudebním ředitelem Scotta Walkera a doprovázel The Walker Brothers na jejich turné v Japonsku v roce 1968. Po návratu do Velké Británie nahrál sólové album "Fall Out" (1968), které produkoval Scott Walker, hostovali na něm britští jazzoví hudebnící té doby jako jsou Kenny Wheeler, Les Condon, Ronnie Ross, Ronnie Stephenson, Gordon Beck, Ron Mathewson, Chris Karan a Ray Warleigh. Smith se připojil k americkému zpěvákovi J.J. Jacksonovi a jeho Greatest Little Soul Band in the Land, se kterými nahrál dvě alba "The Greatest Little Soul Band in the Land" (1969) a album J.J. Jacksona "Dilemma" (1970). V roce 1969 se spojil se saxofonisty Dickem Morrisseym a Daveem Quincym, také členy Jacksonovy kapely, aby vytvořili průkopnickou britskou jazz-rockovou skupinu IF. V té době Terry vystupoval také s Morrisseyem a dalšími špičkovými britskými jazzovými hudebníky u Blue Note při nahrávání desky bratra Jacka McDuffa "To Seek a New Home" (1970). S IF Smith pokračoval v nahrávání pěti alb s původním sestavením a také se účastnil rozsáhlého turné po USA a Evropě. Po rozpadu první sestavy IF spoluzakládal další britskou skupinu ZZebra, rovněž s Davem Quincym z IF. S Dickem Morrisseym se znovu setkal a objevil spolu s předními švédskými jazzovými hudebníky a popovým zpěvákem Tommym Körbergem pro živou nahrávku "Don’t Get Around Much Anymore - Live at Bullerbyn" (1975). V roce 1981 Smith založil vlastní Blues Band v roce 1982 s Jo Ann Kelly (vokály), Tony Ashton (varhany) a Micky Waller (bubny). Od října 2006 je stále aktivní na britském jazzovém okruhu. |
J. W. Hodkinson(celým jménem John William Hodkinson) (Dříve zpíval jako Tony Allen, také je uváděn jako J.W. Hodkinson nebo J.W. Hodgkinson) (Narozen 29. prosince 1942, Leigh, Lancashire, zemřel 9. června 2013) John byl britský rockový zpěvák pocházející z Leighu, Lancashire. John se narodil v Leigh v Lancashire. Jeho první kapelou byla místní skiffle/beatová skupina s názvem Dominoes, ze které následně stali The Beat Boys s jeho kamarády Ronnie Carrem a Georgie Famem. O několik málo let později upotal veřejnou pozornost pod manažerským křídlem národního hudebního promotéra Larryho Parnese, který mu dal pseudonym Johnny Goode. John pak absolvoval mnohaměsíční turné po Velké Británii pod hlavičkou "The Big New Rock 'n' Trad Spectacular", když byl označován jako "Teenage Idol" podobně jako Billy Raymond, Georgie Fame, Billy Fury a Jimmie Nicol, což byl výběr velmi populárních britských umělců. V roce 1961 nahrál pod jménem Tony Allen první ze série 45 singlů pro Philips Records, všechny aranžované Ivorem Raymondem. John používal toto jméno pro většinu 60. let v nahrávkách a pro živá show. Připojil se k The Shubdubs s Jimmym Nicolem (bývalý Beatles/Blue Flames) na bicí a vystřáhl pár desek na labelu Pye, pak znovu značně cestoval. V roce 1966 nazpíval tematickou skladbu pro špionážní thriller United Artists "Triple Cross", v němž hráli Christopher Plummer a Yul Brynner. V roce 1964 se připojil k The Shubdubs s Jimmie Nicolem, Bobem Garnerem a Johnny Harrisem. Na konci 60. let se stal zakládajícím členem průkopnické britské jazz-rockové kapely IF a objevil se na jejich prvních pěti albech. Po připojení k IF se John vrátil k používání svého skutečného jména. Když se první sestava kapely rozpadla, v letech 1972-1973 se připojil k Darryl Way's Wolf a objevil se na jejich albu "Night Music" (1974). Toto album otevřelo mysl mnoha lidí a přivedlo Johna směrem ke Guy Fletcherovi, který se spolu s Johnem rozhodl v roce 1975 založit novou kapelu s názvem Rogue. Rogue měli proměnlivé ale pravidelné úspěchy v žebříčku. Také složili tematickou melodii pro dětskou ITV hit show "Tiswas", která zahájila kariéru mnoha britských domácích jmen. Od konce školní docházky koncem 50. let John neustal v tvorbě hudby. Jeho kariéra nyní trvá více než 50 let a poprvé byl vytvořen web jako kompletní kompilace všech jeho hudebních děl na jednom místě, společně a nikoli odděleně. |
Lionel Grigson(celým jménem Lionel Jermyn Grigson) (narozen 12. února 1942, Cheltenham, Gloucestershire, UK, zemřel 14. června 1994, Wandsworth, Surrey, England) Piano, Keyboards, Trumpet, Cornet Lionel byl britský jazzový pianista, kornettista, trumpetista, skladatel, spisovatel a učitel, který v 80. letech založil jazzový kurz na Guildhall School of Music v Londýně. V rámci této mezinárodní konzervatoře Grigson udělal hodně, aby demonstroval a vysvětlil základní principy společné pro jazz, klasiku a opravdu veškerou hudbu, díky čemuž vytvořil generaci jazzových pedagogů, kteří mají důkladné základy v oblasti, kde je hodně vzdělávací práce ponecháno na náhodě. Mezi jeho publikované knihy patří "Practical Jazz" (1988), "Jazz From Scratch" (1991) a "A Jazz Chord Book", stejně jako studie o hudbě Charlie Parkera, Louis Armstronga a Theloniouse Monka. Lionel Grigson je jediný syn básníka a kritika Geoffrey Grigsona (1905-1985), který zemřel v Londýně ve věku 52 let, a jeho druhé manželky Berty Emma Kunert (1916-2001). Pojmenován byl po jednom z bratrů svého otce, který byl zabit ve věku 19 let v první světové válce. Lioneli byl vzděláván na Dartington Hall School a na King's College na Cambridge University, kde přispíval příspěvky o jazzu do univerzitního časopisu Granta pod vedením redaktora Alexise Lykiarda. Grigsonova první manželka byla vydavatelem Margaret Busbyová, spoluzakladatelka Allison & Busby. Grigson začal hrát na jazz ve věku 12 let ve škole v Dartingtonu. Během raných 60. let byl spoluzakladatelem ceněného jazzového orchestru Cambridge University, v němž působili Art Themen, Dave Gelly, John Hart a Jonathan Lynn. 
Grigson se stal členem New Jazz Orchestra, který byl aktivní v letech 1963 až 1970, což byla svěží a dobrodružná velká kapela, jejíž obsazení
zahrnovalo několik vysokoškolských jazzmenů. Patřili mezi ně dirigent a aranžér Neil Ardley (Bristol), tenor-saxista Dave Gelly a klavírista
Lionel Grigson (oba z Cambridge), trumpetisté Ian Carr (Durham) a Mike Phlllipson (Nottingham) a z londýnských hudebních škol, altistka Barbara
Thompson a trombonista Paul Rutherford. Další bývalý muž z Cambridge, John Hart, byl obvyklou náhradou za pravidelného basistu Tony Reevese.
Kapela v sestavě s francouzským rohem, tubou a flétno, byla s nadšením přijímána v klubu Marquee a na různých místech v jižním Londýně, včetně
Green Man v Blackheath.Koncem 60. let Grigson bydlel v kavárně Troubadour v Old Brompton Road, Londýn, s pravidelnými nedělními odpoledními koncerty a vedl své vlastní jazzové skupiny s hudebníky včetně Johna Harta (basa), Pete Burdena (1941-2016) a Paula Zeca (altos), Art Themena a Bobby Wellinsa (tenor), Spike Wellse (bicí), Dave Gellyho, Micka Pyne a mnoha dalších. Alexis Lykiard ve vzpomínkách uvedl: "Lionel, John Hart a Philly Joe Jones tvořili jednu z nejúžasnějších rytmických sekcí, jaké kdy bylo možno slyšet." V roce 1969 Lionel Grigson-Pete Burden kvintet zahrnoval Tony Levina na bicí a Daryla Runswicka na basu. Hudebník a skladatel Tom Norris byl mezi mladšími hudebníky, kteří také hráli s Grigsonem. Grigson byl i členem původní sestavy jazz-rock/fusion skupiny If vedle saxofonistů Dicka Morrisseyho a Dave Quincyho, kytaristy Terry Smithe, Spike Wellsa na bicí a Daryla Runswick na basu. Je podepsán pod jednou skladbou na druhém albu "If 2" (1970), jako spoluautoři Busby/Grigson. Během raných 70. let vedl multi-etnickou "afro-latinsko-jazzovou skupinu" nazvanou Ujamaa kombinující poctivý jazz s africkými, calypso, latinskými a funkovými prvky. V sestavě kapely se objevili Art Themen, Harry Beckett, John Mumford (pozoun), Pete Burden, Paul Zec, Phil Lee, Alan Jackson, Paul Whitten (bass) a zpěvačka Jeanette Tavernier. V roce 1980 byl Grigson house pianistou v Brighton Jazz Clubu a od roku 1984 do roku 1987 byl hudebním ředitelem Ziggy's Jazz Club, což je startovní místo pro nové talenty v britském jazzu, kteří o nedělních večerech jammovali v přízemí The Albany v Londýně na Great Portland Street. Grigson si také zahrál s některými z nejvýznamnějších mezinárodních jazzových hudebníků včetně Freddie Hubbarda, Philly Joe Jonese, Johnny Griffina a Kennyho Clarka. |
Daryl Runswick(narozen 12. října 1946) Bass Daryl je klasicky vzdělaný anglický skladatel, aranžér, hudebník, producent a pedagog. Runswick začínal s hraním na basu v polovině 60. let s předními britskými jazzovými hudebníky jako Dick Morrissey a John Dankworth, s nimiž asi 12 let rozsáhle cestoval a skládal. V roce 1969 byl členem Lionel Grigson-Pete Burden Quintet a v roce 1972 hrál a nahrával s Ian Hamer Septet, kapela, ve které se mimo jiné sešel např. s Tubby Hayesem z mnoha jiných, během 70. let byl také členem London Jazz Four. Jako studiový hudebník se později přesunul i do populární hudby, včetně účasti na první nahrávce The Alan Parsons Project a spolupráci s Eltonem Johnem. Spolupracoval také s London Sinfonietta, Nash Ensemble a The King's Singers, Pierrem Boulezem, Ornettem Colemanem, Simonem Rattlea a Sarah Vaughan. Cleo Laine nahrál několik jeho skladeb. Od roku 1995 do roku 2005 byl vedoucím Fakulty kompozice na Trinity College of Music, na které mezi významné studenty patřili Angie Atmadjaja, Dai Fujikura, Harris Kittos, Nikos Veliotis a Reynaldo Young). Jako skladatel psal filmové a televizní partitury, včetně účasti na filmech "Gullsandur" (Golden Sands) (1985) a "No Surrender" (1985) a televizním seriálu "Brond" (1987) s Billem Nelsonem, "The Advocates" (1991-1992) a "Seekers" (1993). Jeho hlavní koncertní práce "Maybe I Can Have an Everlasting Love" pro zpěv, počítačem generovaná elektroniku a orchestr měla premiéru v roce 2005 v Blackheath Halls v Londýně. Jeho díla dirigovali mimo jiné Jeffrey Skidmore a zahrál si je i BBC Symphony Orchestra. Jako producent nahrávek Runswick také produkoval desky Keith Tippetta. Runswick je autorem standardní učebnice "Rock, Jazz a Pop Arranging". |
Spike Wells(celým jménem Michael "Spike" Wells) (narozen 16. ledna 1946, Tunbridge Wells, Kent, UK) Drums Michael je anglický jazzový bubeník a kněz. Wells se narodil v Tunbridge Wells v Kentu a byl sbormistrem v Canterbury Cathedral Choir School. Zajímal se o jazz poté, co narazil na nahrávku Dizzyho Gillespieho, kterou považoval za "velmi strhující". Na bicí nástroje začal hrát ve svých raných letech dospívání: "Předpokládám, že to, co mě opravdu přitáhlo k jazzu, byl rytmus, takže jsem pomyslel, že pokud budu hrát v jazzové kapele, chci být bubeníkem." Později absolvoval lekce od bývalého bubeníka Milese Davise Philly Joe Jonese, který žil v Londýně v letech 1967-1969. Wellse také velmi ovlivnil další z Davisových bubeníků, a sice Tony Williams. Docházel se vzdělávat na Oxford University, kde dal dohromady kvartet s tenoristou Patem Crumlym a klavíristou Brianem Priestleym, který vystupoval s hosty jako saxofonisté Bobby Wellins, Tony Coe a Joe Harriotta a bluesový zpěvák Jimmy Witherspoon. V roce 1968 zahájil PhD kurz filozofie na London University, kde bydlel v domě, v němž žil i basista Ron Mathewson, alt saxofonista Ray Warleigh, trombonista Chris Pyne a pianista Mick Pyne. Mathewson hrával v kvartetu tenoristy Tubbyho Hayese a zeptal se Wellse, zda by měl zájem o vstup do skupiny. Zařídil konkurz s Hayesem a kytaristou Louisem Stewartem, na kterém hráli blues, a Tubby se podíval na Rona a Louise a zeptal se: Chceš tu práci? Chci tu práci. S největším jazzovým kvartetem v Anglii. Wells opustil doktoranské studium a stal se profesionálním hudebníkem. Klavírista Gordon Beck uvedl, že podle jeho názoru "spojení Ron Mathewsona a Spike Wellse v Tubbyho kvartetu se Stewartem je ojedinělou největší rytmickou sekcí v celém britském jazzu." Kromě hraní s Hayesem, v jeho kvartetu i jeho big bandu, až do saxofonistovy smrti v roce 1973, strávil rok v kapele Humphreye Lytteltona a pracoval také s mnoha hostujícími sólisty v Ronnie Scott's Jazz Club, včetně Stana Getze (se kterým koncertoval po Skandinávii), Rolandem Kirkem, Art Farmer, Johnny Griffinem a Jamesem Moodym. Po pětiletém studiu se Wells kvalifikoval jako právník a následně 22 let praktikoval právo, nakonec pracoval jako interní právní poradce pro Lloyds Bank. Odvrátil se od své víry v době dospívání, ale na začátku 40 let věku prodělal "návrat k víře" a poté si vyvinul silný smysl pro povolání, který jej vedl k tomu, aby se stal jáhnem anglikánské církve, když mu bylo 49 a o rok později, požádal o brzký odchod do důchodu z banky a stal se stipendijním kurátorem v kostele St Peter's Church v Brightonu. Vzhledem k tomu, že skládání hudby bylo pro něj stále důležité, později přešel do placené služby a nyní pracuje jako kněz i hudebník. |
John Mealing(Narozen 5. dubna 1942, Yeovil, Somerset) Keyboards (1969-1972) John je britský klávesista, skladatel a instrumentalista. Poté, co opustil Don Rendell-Ian Carr Quintet na konci 60. let, vstoupil do průkopnické britské jazz-rockové kapely If, až do jejich rozchodu v roce 1972. Následně se objevil na albech "Passport" Klause Doldingera, u Micka Ronsona, Leo Sayera, Johna Entwistleho, Status Quo a albu ex-King Crimson bubeníka Michaela Gilese. Po odchodu Johna Hawkena se připojil ke kapele The Strawbs. V polovině 80. let let Mealing udělal aranžmá pro několik hitových britských alb skupin jako The Style Council a The Pet Shop Boys. V letech 1986 až 1993 složil hudbu do hitparádového televizního kvízu BBC Every Every Counts Counts a Bob's Full House. Je rovněž autorem hudby pro The Secret Policeman's Biggest Ball z roku 1991. Je také podepsán jako spoluautor tématu melodie k britskému televiznímu komediálně-dramatickému seriálu Press Gang, který běžel v letech 1989 až 1993. |
 (celým jménem Dennis Leslie Eliott) (Narozen 18. srpna 1950, Peckham, London) Drums (1969-1972) Dennis je britský bubeník, který je nejznámější jako zakládající a pak i dlouholetý člen britsko-americké kapely Foreigner. Byl také kromě Foreigner v letech 1976-1992 součástí kapel The Ferris Wheel, IF (1969-1972) nebo spolupracoval s Ianem Hunterem. V pozdějších létech odešel z hudebního byznysu a věnuje se profesionálnímu sochařství a dřevořezbě. Dennis Elliott začínal hrát na bubny v jejich rodinné kapele ve věku pěti let při vystoupení v Londýně. Ještě v pubertě se připojil k The Tea Set se svým starším bratrem Raymontem, který zpíval a hrál trumpetu. Od roku 1966 se stal profesionálním hudebníkem, když po The Tea Set se stal členem The Shevelles už ve věku šestnácti let. V osmnácti už hrál ve skupině Ferris Wheel a na jejich bezejmenném albu. Když mu bylo 19 let, Dennis vstoupil do jazz-rockové kapely If a natočil s nimi čtyři desky. Neustále koncertoval po Evropě a USA, kde se setkal a později i oženil s Ionou Elliottovou dne 2. března 1972. Později téhož roku se Dennis připojil k The Roy Young Band a vyrazili do Velké Británie a Evropy. S touto kapelou stihl natočit čtyři singly během příštího roku. V roce 1974 Elliott koncertoval a hrál se zakladatelem Mott The Hoople sólovým zpěvákem Ianem Hunterem. Po emigraci do USA v dubnu 1975 se stal cizincem s trvalým pobytem. V roce 1976 se stal zakládajícím členem a bubeníkem kapely Foreigner. Oficiálně od nich odešel v lednu 1993. 
Poté opustil úplně hudební průmysl, když se Elliott stal sochařem, který pracoval především se dřevem. Byl samoukem a mnoho z jeho
prací byly nádoby z burlwood, vyřezávaná zrcadla na stěnu, nástěnné sochy a vyřezávané rámy. Zaměřil se na velkorozměrové dřevořezby,
s častým použitím pískování, řezáním nebo vypalování dřeva a často kombinované s alabastrem, exotickými dřevy, polodrahokamy nebo
kovovými předměty. V roce 2000 spustil projekt interaktivního umění Gemini, Gemini Orbital a Orbital Axis. "Úplný koncept série
spočívá v tom, že objekt má být schopen otočit se na své základně, kdykoli si přejete dát mu jiný vzhled. Myslím, že to vtahuje
diváka do aktuálního uměleckého procesu."Dne 2. června 1990 byli Elliott a jeho manželka Iona zachráněni pobřežní hlídkou USA poté, co nuceně vyskočili z jachty Charisma III, kterou zachvátil požár. Elliott se stal americkým občanem v roce 1993. Od roku 1997 žijí na Floridě. Na jednom představení dne 9. ledna 2013 se znovu připojil k Foreigner na pódiu v kavárně Hard Rock Cafe v Hollywoodu, Florida, kde si zahrál ve skladbě "Hot Blooded". Dne 12. ledna 2015 v Sarasotě na Floridě se Foreigner spojili na pódiu znovu se zakládajícím bubeníkem Dennisem Elliottem a bývalým baskytaristou Rickem Willsem, aby si zahráli "Hot Blooded". Pak se Dennis Elliott v rámci oslav 40. výročí připojil v reunionu kapely ke dvěma skladbám na vystoupení Foreigner dne 2. srpna 2017 v MidFlorida Credit Union Amphitheatre v Tampě na Floridě. Další reunion byl ohlášen na pár přehlídek, které se uskutečnily ve dnech 6. - 7. října 2017 v hotelu Soaring Eagle Casino & Resort v Mount Pleasant v Michiganu, kde se ke stávající skupině opět připojili Lou Gramm, Dennis Elliott, Al Greenwood, Ian McDonald a Rick Wills. Koncerty byly natočeny pro budoucí vydání a objevily se na stanicích PBS v USA dne 8. června 2018. |
Jim Richardson(celým jménem James Anthony "Jim" Richardson) (narozen 16. února 1941, Tottenham, London, England) Bass Jim je anglický hudebník, studiový hráč a jazzový basista. Jim je zakladatelský člen průkopnické britské jazz-rockové skupiny IF (1969-1973), pak se začal věnovat práci ve studiu a působil jako studiový hráč. V letech 1975-1976 byl také členem Pip Pyle's The Weightwatchers, s Eltonem Deanem a Keithem Tippettem a vedl i svoji vlastní skupinu Jim Richardson's Pogo Revisited, v níž také působil Alan Barnes. Koncem 70. let byl členem jeho kvarteta i Bobby Wellins. Mezi mnoha dalšími nahrávkami se v roce 1981 objevil na tributovém albu Hoagy Carmichael "In Hoagland". V polovině 80. let se znovu spojil s bývalým členem kapely IF Dickem Morrisseym v jazzové funkové skupině Morrissey-Mullen, ale poté se vrátil k přímějšímu jazzovému přístupu. Mezi jazzové hudebníky, se kterými Richardson spolupracoval, patří Dexter Gordon a Chet Baker. Od roku 2008 je členem Jack Honeyborne Quintet společně s dalšími předními osobnostmi britské jazzové scény Derekem Wadsworthem, Vic Ashem a Tony Kinseyem. Richardson vydal album "Chapter One" dne 15. října 2009. Další album "2 Plus 2" vyšlo 22. dubna 2010. Byl jedním z hostujících řečníků při zahájení Princess Royal Trust for Carers 'Out of Hospital', který se konal dne 21 Červenec 2010 v London Medical Society. Než zemřela na rakovinu, pečoval dlouhodobě o svoji partnerku Maggie. Richardson věnoval svoji péči odborníkům pod hlavičkou PRTC odborným pečovatelům, aby pomohl kampani za větší zodpovědnost nemocnic k potřebám pečovatelů při plánování propouštění pacientů. |
Geoffrey Whitehorn(celým jménem Geoffrey Charles 'Geoff' Whitehorn) (Narozen 29. srpna 1951, London, England) Guitars Geoff je anglický kytarista a zpěvák-skladatel, který hrál jako člen kapel If, Crawler a Procol Harum. Geoff začal hrát na kytaru ve věku jedenácti let. V srpnu 1973 se Whitehorn připojil k průkopnické britské jazz-rockové kapele If, což v té době byla jejich třetí a poslední sestava, objevující se na posledních dvou albech "Not Only Another Bunch of Pretty Faces" (1974) a "Tea Break Over, Back on Your 'Eads" (1975). Během tohoto období nahrál své první sólové album "Whitehorn (1974), na němž se představili kolegové If Dick Morrissey a Cliff Davies. Po něm následovaly dvě převážně instrumentální sólová alba "Big In Gravesend" a "Geoff Who?" které znovu nahrál a rozšířil jako "Geoff Who? 2002". V roce 1975 bylo možno Whitehorna vidět koncertovat s Maggie Bell. V roce 1976 se připojil ke skupině Back Street Crawler (později známé pod zkráceným jménem Crawler) dokud se nerozpadli v roce 1979. V letech 1976-1979 hrál Whitehorn v kapele Crawler (dříve známé jako Back Street Crawler), kde nahradil jejího zakladatele Paula Kossoff po jeho předčasném úmmrtí v 9. března 1976. Geoff také hrál jako sólový kytarista s Chuckem Farleym cedle Steve Simpsona, Boze Burrella, Poli Palmera a Alana Coultera. V roce 1979 se Whitehorn připojil k Rogerovi Chapmanovi a skupině Shortlist, s níž hodně koncertoval po Evropě a nahrál deset alb s Chapmanem. Jeho hraní v kapele bylo inspirováno jazzovými harmoniemi. V roce 1988 pak Shortlist opustil. V roce 1990 vyšlo jeho druhé sólové album "Geoff Who". Ve stejném roce vstoupil do Bad Company a zůstal s nimi až do roku 1991. 
Poté, co od nich odešel,se v roce 1991 připojil ke skupině Procol Harum a dnes je druhým nejdele sloužícím členem po zakladateli Garym
Brookerovi. Objevil se na všech jejich nedávných nahrávkách jako "The Long Goodbye, One More Time - Live In Utrecht 1992", "The Well's
On Fire" a "Novum" a také na živém DVD "Denmark And At Union Chapel" koncertu z pátku 12. prosince 2003 a jeden byl nahrán s orchestrem
v roce 2006 na zámku Ledreborg, opět v Dánsku. Hrál také živě a nahrával s The Palers 'Project, což byl jakýsi tribut Procol Harum.
Po těch letech změnil svůj styl na klasičtější rockové sólové představení.Toto přidružení mu však nezabránilo realizovat další projekty a v roce 1994 vydal další sólové album "Big In Gravesend". Téhož roku se také připojil k Rogeru Daltreyovi. Navíc vystupoval s Paulem Rodgersem od roku 1974, nahrál několik alb s Rogerem Chapmanem a odehrál několik představení s The Who v roce 1996. Whitehorn také přispěl k nahrávkám a vystoupením jiných umělců jako jsou Bad Company, Jethro Tull, Kevin Ayers, Elkie Brooks, The Who, Roger Waters, Manfred Mann's Earth Band, Paul McCartney, Billy Ocean a Paul Rodgers. V roce 2007 také spolupracoval s Elkie Brooks na jejím britském turné. Od té doby Geoff pravidelně hrál s Gambler a nedávno i s The Strumbums. |
Walter Monaghan(také Walt Mobaghan) (narozen ***) Bass Walter je hudebník a rockový baskytarista. Hrál v britských rockových skupinách 70. let včetně Freedom, Mick Abrahams Band a finální sestavy IF, než se připojil ke svému bývalému kolegovi Cliffu Daviesovi v americké rockové kapele Teda Nugenta. |
Clifford "Cliff" Davies(narozen 1948, zemřel 13. dubna 2008, Atlanta, Georgia, United States) Cliff byl britský hudebník a hráč na bicí, skladatel a producent. Po absolvování výuky od bubeníka Jock Creea z žesťové kapely hrál na místních koncertech v oblasti Aldershot na začátku 70. let. Poté se připojil k Roy Young Band, po níž následoval vstup do druhé inkarnace britské jazz-rockové kapely IF v lezech 1972 až 1975. Nahrál čtyři alba skupiny a přispěl i mnoha vlastními písněmi. Po rozpadu IF se Davies připojil k americkému hard rockovému kytaristovi Tedu Nugentovi v letech 1975 až 1982 jako bubeník, producent a/nebo co-producent všech Nugentových nahrávek v té době, ve spolupráci s Lewem Futtermanem, který také produkoval kapelu IF. V roce 1975 Nugent opustil jméno The Amboy Dukes a skupinu nazval The Ted Nugent Band. Byla to definitivně "kapela" a všichni si to přáli a prodiskutovali to. Nikdo z nich se nepovažoval za "doprovodného hráče". Jednou z podmínek, když se k nim připojil Derek St. Holmes, bylo to, že se tomu říkalo "kapela". Koncertovali jako The Ted Nugent Band a v roce 1975 poté, kdy nahradili Staffielda Cliffem Daviesem u vokálu a bicích, vyrazili do studia udělat své první tehdy bezejmenné album pro Epic Records. Cliff byl nápomocen při organizaci a produkci alba, v podstatě přišel z Londýna a měl na povel nahrávací relace, které přineslo první zlaté album Teda Nugenta, jež bylo později oceněno jako multi-platinové. Za produkci tohoto alba mu však nikdy nebyly uznány plné zásluhy. V té době David Krebs z Leber & Krebs Management přesvědčil Nugenta, aby kapelu zrušil a jednoduše to nazval pouze Ted Nugent. Pro kapelu to bylo naprosté překvapení a byl to i začátek konce. Jádro Rob Grange, Derek St. Holmes a Cliff Davies pro skládání písní, stejně jako aranžování, bylo navždy zničeno. Tvorba původních členů bylo opravdu "skupinová". V roce 1978 o tři roky později a se čtyřmi platinovými deskami pod názvy "Ted Nugent", "Free-for-All", "Cat Scratch Fever" a "Double Live Gonzo!", Grange a St. Holmes odešli zformovat St. Paradise, protože Nugent nechtěl "koncept kapely". Jejich poslední společný koncert v originální sestavě byl Cal Jam 2 dne 18. března 1978. V 80. letech Cliff pracoval pro společnost Next City Productions, také ve vlastnictví Futtermana, kde v New York City nahrával s Grand Funk Railroad kromě jiných. Od konce 90. let žil v Atlantě, kde vyučoval hru na klavír a bicí. Pomáhal také při založení Nadace Rock and Roll Remembers Foundation společně se spisovatelem Michaelem Robertem Krikorianem (spoluautorem knihy "And Speaking Scorpions... The Autobiography of Scorpions Drummer Herman Ze German Rarebell).
|
 (narozen 18. ledna 1943, Woking, Surrey, Anglie) Keyboards Dave Greenslade je britský klávesista pocházející z Woking, Surrey, Anglie. Hrál ve své vlastní skupině Greenslade a dalších skupinách jako Colosseum, If a Thunderbirds Chris Farlowea. K jeho dílu patří "Cactus Choir", "The Pentateuch Of The Cosmogony" (with art by Patrick Woodroffe) a "Music From The Discworld". Dále to je hudba k televizním seriálům Television BBC Gangsters (1975-1978), Bird of Prey (1982-1984) a A Very Peculiar Practice (1986). David Greenslade se narodil kousek od Londýna ve Wokingu, hrabství Surrey. Jeho otcem byl slavný pianista, dirigent a aranžér Arthur Greenslade, proslavený aranžováním a spoluprací se zpěváky a zpěvačkami jako Tom Jones, Engelbert Humperdinck, Shirley Bassey (titulní píseň k bondovskému filmu Goldfinger), Dusty Springfield, Cat Stevens, Chris Farlowe, Scott Walker, skupinou Them a mnoha dalšími. Pomáhal také s finální podobou Gainsbourgova celosvětového hitu Je t’aime... moi non plus. Psal hudbu pro televizi, filmy a pod jeho vedením a v jeho aranžmá vyšlo mnoho populárních instrumentálních alb, třeba i s úpravami písní skupiny ABBA. Malý Dave sice začal s učením na klavír později než jeho otec, ale talent zcela určitě zdědil. Využil toho už na gymnáziu v Lewishamu na okraji Londýna, kde se stal členem různých, spíše jazzově orientovaných kapel, v nichž s ním hráli jeho spolužáci Tony Reeves a o rok mladší bubeník Jon Hiseman. Cesty této trojice se tak ještě mnohokrát propojily. V prvním poloprofesionálním, rovněž jazzovém souboru The Wes Minster Five nějakou dobu hráli všichni tři. Reeves a Hiseman pak hráli i v John Mayall’s Bluesbreakers. 
Dave Greenslade se zaměřil na hraní, aranžování a příležitostné skládání v doprovodných skupinách zpěváků jako Teddy Ray, Geno Washington,
s přestávkami spolupracoval čtyři roky s The Thunderbirds, jejichž zpěvákem a vedoucím byl Chris Farlowe.Do rodících se jazz-blues-rockových Colosseum byl Dave Greenslade přizván starými kamarády Hisemanem a Reevesem v roce 1968. Tam na sebe poprvé upozornil jako klávesový hráč, hráč na klavír a vibrafon, byl důležitým autorem a rovněž aranžérem, protože velkou část repertoáru tvořily úpravy přejatých skladeb jazzových a třeba i klasických. Pro složil epický opus "Valentyne Suite", 17-minutovou, vícedílnou skladbu, která se stala vrcholem stejnojmenného debutového alba z listopadu 1969. Colosseum nakonec rozložily různorodé ambice jeho členů a v roce 1971 se nakonec rozpadli. Po rozpadu Colossea si zahrál na sólové desce bývalého kolegy, saxofonisty Dicka Heckstalla-Smithe "A Story Ended" z roku 1972. Krátce pomáhal řešit problémy rozpadající se skupiny If, kterou opustila část hudebníků a několik měsíců u nich působil. Chtěl však založit vlastní kapelu se špičkovými hudebníky. Greenslade strávil příští dva roky hraním a sestavováním kapely, která byla pozoruhodná tím, že hrála progresivní rockovou hudbu zaměřenou na syntezátorový jazz-rock bez výhod kytaristy. Přesvědčil zvukového experimentátora Tonyho Reevese, aby se stal opět členem nahrávající a koncertující kapely, protože když Reeves opouštěl v roce 1970 Colosseum, chtěl se věnovat pouze studiovému hraní a produkci. V sestavě kapely působící pod jeho jménem Greenslade byli kromě spoluhráče z Colosseum Tony Reeves na basu i druhý klávesista Dave Lawson a bubeník Andy McCullough. Tato sestava vydala alba "Greenslade" a "Bedside Manners Are Extra" prostřednictvím Warner Bros. Třetí album "Spyglass Guest" prolomilo jejich sound s kytarou v sestavě, když kytaristé Andy Roberts a Dave "Clem" Clempson (další bývalý spoluhráč) předvedli šestistrunné party. Než vyšlo poslední album Greenslade, nahradil Martin Briley basistu Tony Reevese. Ke konci roku 1975 ale skupina skončila, což potvrdila prohlášením v lednu 1976. Z tvorby kapely Greenslade odborníci doporučují desky "Greenslade" (1973) a skladby "Feathered Friends", "Melange", "What Are You Doin´ To Me", album "Bedside Manners Are Extra" (1973) se skladbami "Pilgrims Progress" a "Sunkissed You're Not". 
Na přelomu let 1976 a 1977 dal Dave dohromady novou sestavu kapely Greenslade se zpěvákem a kytaristou Mickem Rogersem (ex-Manfred Mann's Earth
Band) místo druhých kláves. Původně rytmickou sekci tvořili Dave Markee a Simon Phillips, ale pro vystoupení v roce 1977 je nahradili Tony Reeves,
který mezitím zakotvil ve skupině Curved Air, a Jonem Hisemanem z reinkarnované skupiny Colosseum II. Absolvovali ale jen kratičké britské turné.
Dave Greenslade odešel nahrávat své debutové sólové album "Cactus Choir". Opět jej zdobí obal Rogera Deana, na němž nechybí stvoření mající šest rukou. Na koncepční desce o dobývání amerického Západu, jako by se Greenslade inspiroval již dříve skupinou upravenou Bruceovou a Brownovou skladbou "Theme For An Imaginary Western". Pozval si mnoho známých hostů, na baskytaru vedle Tonyho Reevese hrají Dave Marquee a John G. Perry, na kytaru Mick Grabham, na bicí Simon Philips, na flétnu a basklarinet Bill Jackman, zpívají Steve Gould a Lissa Gray. Ve "Finale" zní navíc orchestr. Titulní třídílná suita "Cactus Choir" je do poloviny vynikající instrumentálka, připojení zpěvu a její zpomalení ji ale neprospělo. Jedním textem přispěl Jon Hiseman, dva stěžejní připojil již zmíněný Martin Hall. Ze všech sólových pokusů má díky bohatému nástrojovému obsazení právě tato deska nejblíže k albům skupiny Greenslade. Na těch ostatních si až na pár hostů hraje Greenslade vše sám, sice skvěle, ale už to není zkrátka ono. Dave Greenslade pak skládal a nahrával sólově zejména pro BBC a hudbu pro televizní seriály, například Gangsters (1978). Napsal také muzikál "Curriculee Curricula" (1978). V jeho televizní verzi zpíval také bývalý i budoucí kolega Chris Farlowe nebo zrovna volná zpěvačka Curved Air Sonja Kristina. Občas také hostoval u jiných hudebníků, skládala a natáčel televizní, filmovou hudbu a reklamní znělky. Nová smlouva u EMI mu umožnila v roce 1979 realizovat velkolepě pojatý projekt "The Pentateuch". Tato dvojdeska byla vytvořena ve spolupráci s umělcem Patrickem Woodroffeem, jehož fantazijní umělecká díla a inspirační kniha "The Pentateuch Of Cosmogony" inspirovala Greensladeho hudbu, která byla uvedena na stále se rozšiřujícím arzenálu Greensladeho elektronických kláves. Celá složitá historie konce rohaté civilizace je převyprávěna podle dokumentů nalezených v opuštěné vesmírné lodi kroužící kolem jednoho z měsíců jakési planety. Příběh je vyprávěn pomocí úžasných obrazů, často zabírajících celé strany nebo dokonce 2/3 dvoustrany. Kniha měla smysl coby příloha 2LP s hudbou. První vydání na CD se snažila pečlivě vše převést do čtvrtinového formátu přílohy, ale zbytečně. Kouzlo bylo pryč. Dave Greenslade se nechal obrazy inspirovat a natočil instrumentální album (až na 
pár užití vocoderu a hlásku své dcery Kate, které tehdy bylo dva a půl roku) za pomoci různých klávesových nástrojů, hlavně syntezátorů a chrámových
varhan studia. V několika skladbách si na bicí zahráli Phil Collins nebo John Lingwood z Manfred Mann’s Earth Band. Pozoruhodná, ale až příliš dlouhá
kolekce jedenadvaceti skladeb a přílohy vzbudila pozornost, ale nijak obzvlášť neuspěla. Časem se z původního dvojalba stala sběratelská rarita, hlavně
díky knize.Greenslade v následujících letech prakticky zmizel z dohledu a stal se call autorem, jak prohlásil jeho přítel Terry Pratchett (autor románů Discworld, česky Zeměplocha), že každý televizní producent v Anglii mu mohl zavolat, když bylo potřeba nové televizní téma (včetně skvělé "Barrington Phelung"). Spojení s Pratchettem však bylo impulsem, který Greensladeho přivedl zpátky. Inspirací pro další sólové album "From The Discworld" z roku 1994, vydané ovšem až s velkým odstupem, v době obnovení Colosseum, byla totiž úspěšná a vtipná fantasy série spisovatele Terryho Pratchetta "Discworld". Jsou zde zajímavé okamžiky, ale "Discworld" předchozí tituly nezastiňuje. Zajímavější je snaha o zachycení přesunů stěhovavých ptáků "Going South". Na čistě instrumentálním albu si opět vše nahrál zcela sám. V podobném duchu zní také jeho nejnovější sólové album "Routes/Roots", vydané s odstupem dvanácti let. Není divu, neboť k velké radosti fanoušků bylo Colosseum v roce 1994 obnoveno v sestavě Hiseman, Greenslade, Heckstall-Smith, Clempson, Clarke, Farlowe, čili v sestavě, která v roce 1971 skončila. Dave dále nahrával i sólově a věnuje se stále i scénické hudbě. |
Dave Wintour(také Dave "Squire" Wintour) (narozen ***) Bass Dave je britský basový kytarista a studiový hudebník. Hrál a nahrával s umělci jako Rick Wakeman, Eric Carmen, Pete Atkin, Kenny Young, Clifford T. Ward, Roger Daltrey, Slapp Happy, Steve Swindells, The Pretty Things (1984), The Ivy League, Stealers Wheel, Russ Ballard a Leo Sayer. Dave se poprvé ditkl hudební branže v polovině 60. let jako součást Division Two, v níž působili Mickey Keen (kytara), Dave Wintour (basa), Mike O'Neill (klávesy) a Clem Cattini (bicí). Dave později spolupracoval s Clemem na albu "Slapp Happy" z roku 1974 - Clem je legendou v podmínkách studiového bubnování a bubeník z The Tornados. Division Two vydala jedno album s názvem "Discotheque" v roce 1965, než se stala doprovodnou kapelou The Ivy League, vokální kapely skládající se z Tony Burrowse, Johna Cartera, Perryho Forda, Ken Lewise a Neila Landona, dokud se v roce 1967 nerozpadli. Byl také členem průkopnické jazz-rocková kapely IF. V letech 1995 až 2002 byl členem Wurzels, kde nahradil Mika Gwilliama na postu basisty kapely. Dave zůstal v kapele sedm let a odešel až v roce 2002, když se vrátil Jai Howe. Nahrál s nimi album "The Finest 'Arvest". V březnu 1972 vyšlo sólové album Kenny Younga "Clever Dogs Chase The Sun", což je první nahrávka, kde se objevil Dave Wintour s basovou kytarou vedle kytaristů Chrise Speddinga a Dave Edmundse. Později téhož roku se Dave připojil k průkopnické britské jazz-rockové skupině IF, která byla založena v roce 1969. Byla to v podstatě koncertní kapela, věrná svým silným jazzovým vlivům Dave byl členem skupiny asi rok, připojil se po vydání "If IV" a účastnil se nahrávání a následném turné jejich pátého studiového alba "Waterfall". Kapelu opustil někdy v roce 1973 před vydáním šestého alba "Double Diamond". Rok 1973 však byl pro Dava vůbec rušným rokem, kdy mu jeho studiová práce umožnila podílet se na řadě vysoce profilovaných, nejprodávanějších alb a hitů hitparád, včetně alba Ricka Wakemana, epického prog rockového alba "The Six Wives Of Henry VIII" a alba "Murray Head" Nigela Liveda. Koncem roku Dave spolupracoval s avantgardními jazzovými hudebníky jako Dagmar, Anthony Moore a Peter Blegvad na debutovém projektu pod názvem "Slapp Happy". Rok 1974 byl pro Davea ještě úspěšnější s účastí na albu Neil Sedaky "Live At The Royal Festival Hall", debutovém albu Leo Sayera a Adama Faitha spolu s kytaristou Deep Purple Richie Blackmorem. Spojení s Deep Purple je však silnější díky jeho spolupráci s Ianem Gillanem. 
V dubnu 1974 bylo možno vidět Deva ve studiích Kingsway Recorders Iana Gillana. Ian Gillan zůstal skoro dva roky po svém odchodu
od Deep Purple mimo zájem veřejnosti, během té doby se zapojil do řady obchodních zájmů, z nichž žádný nebyl zvlášť výnosný. Na
jaře 1974 začal pracovat na svých prvních sólových skladbách po Deep Purple za pomoci Davea Wintoura a dalších studiových hráčů jako
Mike Moran (klávesy), Bernie Holland (kytara) a Andy Steele (bicí). Ian zaznamenal rozmanitý soubor skladeb, pro které se nepodařilo
najít prostor se starým manažerským týmem Deep Purple, kteří navrhli, že se budou více orientovat na rock. Tato setkání přinesla
dobrou kombinaci hard rocku, blues a dokonce i orchestrálních popových čísel a projevila určitou všestrannost a zjistila, že Gillan
se pokouší založit hard rockový styl, s nímž byl spokojený před vydáním svého debutového sólového alba "Child In Time" v roce 1976.
Tyto skladby se později dostaly na kompilační album Iana Gillana "Cherkazoo & Other Stories" vydaného v červnu 1999, včetně
dvou skladeb, na kterých se podílel i Dave Wintour "You Make Me Feel So Good" a "Night & Day".Vedle prací pro Gillana byl Dave v roce 1975 vtažen do nejnovější inkarnace The Steelers Wheel, pravděpodobně kvůli jeho pracovním vztahům s Andym Steele a Bernie Hollandem, kteří byli do kapely na albu "Fergusile Park" zapojeni před několika lety. Do této doby byli The Steelers Wheel jako duo dvou zakladatelských členů Joe Egana a Gerry Raffertyho, kteří zaměstnávali doprovodné hudebníky podle potřeby ve studiu a na turné - podobně jako Steely Dan. Dave byl jedním z doprovodných hudebníků najatých k nahrávání alba "Right or Wrong", které vyšlo u A&M Records. Dave se také podílel na následném turné propagujícím album. Koncem 70. let si Dave upevnil svoji reputaci jako spolehlivý a špičkový studiový hudebník. Spolupracoval s umělci jako Clifford T. Ward, Eric Carmen, Chris Rainbow, bubeník Eltona Johna Nigel Olsson, Russ Ballard, Alexis Korner a Demis Roussos. V roce 1980 se Dave spojil se zpěvákem a skladatelem Iainem Matthewsem (ex-Fairport Convention, Matthews Southern Comfort a Plainsong). V té době Matthews cestoval po Evropě a Americe doprovázen velice proměnlivými kapelami. Matthews byl doprovázen kapelou s názvem The Insults, která se skládala z Dave Wintoura (basa), Marka Griffithse a Boba Metzgera na kytary a Roba "Argent" Henritem na bicí. Byl to však jen krátkodobý projekt. 
V té době se Dave spojil s Alanem Charlesem Stewartem a jeho bratry Paulem a Colinem, aby zformovali londýnskou pop-rockovou skupinu
Plain Sailing. Se svými odbornými znalostmi a zkušenostmi si brzy udělali jméno a v roce 1980 dostali smlouvu se společností Chrysalis
Records, u níž v roce 1980 vydali album "Dangerous Times", které produkoval David McKay. Kapela vytvořila řadu televizních vystoupení
včetně Kenny Everett Show a nahrála několik "živých" vystoupení pro BBC pro mainstreamové i světové vysílání. Plain Sailing skončili
na 4. místě v roce 1980 v soutěži A Song for Europe se svoji písní "Easy", ale byli poraženi Prima Donnou, která to pak dotáhla až
na 3. místo v Eurovision Song Contest. V roce 1980 Dave také nahrával desku "Into The Fire" se skupinou Russ Ballard & The Barnet
Dogs.Kapela spolupracovala s Frankie Millerem, Demisem Roussosem a intenzivně a pravidelně vystupovala ve vyprodaných sálech jako součást velmi populární London Pub Rock scény. Singly byly sice naplánovány a vydány, ale realita hudební módy je umístila rovnou doprostřed "punkové" exploze ve Velké Británii. Nepomohlo jim ani úplný marketingový obrat, protože vedení obrátilo svou pozornost na nejnovější rozjetý vůz. Americké vydání alba bylo následně zablokováno, přestože tento trh byl "původním cílem". Když se kapela rozpadla, Dave pokračoval v práci s Alanem Stewartem a vytvořil studiovou skupinu s názvem Willy Jive, která vydala řadu singlů včetně remixované verze "Mona" od Bo Diddleye, kterou předtím nahráli Plain Sailing. Verze byla Melody Maker označena jako "vzorová". Martyn Ford produkoval další singl "The Message Is Clear" v Portland Studios Chase Chandlera v Londýně. Dave také začal pracovat ve studiu, jak to jen šlo, v roce 1983 skončil hraní s londýnskou rytmickou a bluesovou kapelou The Pretty Things na pár let. Kapela již nebyla onou kapelou, kterou byli na konci 60. let a během tohoto období hráli sporadicky. V roce 1984 nahráli živé album s názvem "Live at Heartbreak Hotel", kde se objevil i Dave na basovou kytaru. V roce 1988 byl Dave pozván, aby se připojil k neustále se měnící sestavě Chicken Shack Stana Webba, která hrála rhythm and blues podobně jako u Pretty Things. V kapele zůstal až do roku 1990 a objevil se na živém albu kapely "Simply Live" nahraným v německém Hamburku. Dave také hrál s kapelou Blues Band Paula Jonese. V roce 1995 byl Dave pozván, aby se připojil k The Wurzels. Jednou z jeho prvních prací byla živá nahrávka "Mendip Magic". Objevuje se také na albu "The Wurzels Live". Dave opustil The Wurzels v listopadu 2002 a stále žije ve West Country. |
Kurt Palomacki(Narozen ***, Lenoir, NC) Bass, Background Vocals Kurt Palomaki hrál na basu, zpíval a/nebo skládal pro Nova Local, Buffo, Daddy Longlegs, IF, Zap, Zero G's, daBluez a The Cutaways. Začal v 15 letech s odborovou kartou a záskokem u Big Bandu Arlena Saylora, kde hrál na dechové nástroje. V roce 1992 se vzdal aktivního hraní. První tři písně představují jeho první sólové nahrávky, někdy z 80. let. Jako člen Daddy Long Legs nahrál: 1997 "Daddy Long Legs" - Vocals, Clarinet, Bass 1972 "Three Musicians" - Vocals, Clarinet, Bass 1971 "Oakdown Farm" - Vocals, Clarinet, Bass 1970 "Daddy Longlegs" - Vocals, Clarinet, Bass |
Fiachra Trench(celým jménem Fiachra Terence Wilbrah Trench) (narozen 1941, Drogheda, County Louth, Dublin, County Dublin, Ireland) Terence je hudebník a skladatele pocházející z Drogheda, County Louth v Irsku. Trench nejprve studoval chemii na Trinity College v Dublinu, pak se přemístil na University of Georgia v roce 1963 a pak na University of Cincinnati. Od roku 1969 do roku 1991 ale žil a pracoval v Londýně. V roce 1972 koprodukoval a hrál na klávesy na albu If "Waterfall", které se objevuje také na bezejmenném prvním albu Solid Gold Cadillac. V roce 1973 hrál na klavír na albu If "Double Diamond". Trench a jeho skladatelský partner z 80. let Ian Levine napsali a produkovali několik populárních Hi-NRG klubových hitů v té době pro Miquel Browna, Barbaru Pennington a Evelyn Thomas. Prostřednictvím Levine složil tématickou píseň pro 1981 BBC Pilot K-9 a Company. Je mu přičteno také aranžmá smyčců u Boomtown Rats hitu "I Don't Like Mondays" a ve skladbě "Fairytale Of New York" od Pogues. Mezi další umělce, se kterými spolupracoval, patří Van Morrison, Elvis Costello, Art Garfunkel, Sinéad O'Connor, The Corrs, Phil Lynott (včetně orchestrálních aranžmá na Lynottově sólovém hitu "Old Town"), Sweet (aranžmá a klavír na prvních hitech), Joan Armatrading a Paul McCartney. Učil také McCartneyho zesnulou manželku Lindu hrát na klavír. V roce 1996 dirigoval francouzský vstup do soutěže Eurovision Song Contest "Diwanit Bugale", který složil a hrál Dan Ar Braz. Podílel se a skládal hudbu pro filmy jako Pearl Harbor, The Boxer, The Tailor of Panama and The Ring. V roce 2006 přepracoval skladbu "Lux Aeterna" Clinta Mansella pro 2006 AIB AIB Ryder Cup dvert "Epic" v režii Endy McCallion. |
Pete Arnesen(celým jménem Hans Peter Arnesen) (narozen 25. srpna 1947, Salzburg, Austria) Keyboards Pete je rakouský hudebník a klávesista. V roce 1970 se stal členem skupiny Daddy Long Legs, kde působil s Steve Haytonem (zpěv, kytara), Kurtem Palomaki (basa, zpěv), a Cliffem Carrisonem (bicí). V roce 1971 vydali jedno album "Oakdown Farm". Po několika personálních změnách vydali druhé album "Three musicians" s novým kytaristou Garym 'Norton' Holdermanem. V roce 1972 se kapela rozešla. Od roku 1973 byl v mega kapele zvané Kala, ve které působili Carol Grimes (vocals), Paul Bennett (vocals), Dave Codling (guitar, vocals), Les Nicol (guitar, vocals), Perry Sinclair (guitar, vocals), Sid Gardner (bass, vocals), Peter Arnesen (keyboards), Shiva Shankar Jones (keyboards, vocals), Dave Skinner (keyboards), John Barham (cello), Jack Stevenson (percussion), Johnnie Miles (drums). Ještě v témže roce vydali jedno bezejmenné album. Pete byl také zakládajícím členem kapely The Rubettes, ve které se objevili Alan Williams (guitar), Tony Thorpe (guitar), Mick Clark (bass), Peter Arnesen (keyboards), Bill Hurd (keyboards) a John Richardson (drums). Zabodovali s prvním singlem "Sugar Baby Love", který se stal hitem č. 1. Po jejich prvním albu "Where Is At" ale Peter v roce 1974 kapelu opouští. 
Jeho dalším projektem byla kapela nazvaná Taggett, kde se sešli Colin Horton-Jennings (guitar, vocals), Tim Wheatley (bass, vocals),
Peter Arnesen (keyboards) a Terry Fogg (drums). Vydali album ve vlatní režii s pomocí Pete Wingfielda (klávesy), Alan Holmes (sax),
Richard Hanson (trumpeta), Anne Peacock (zpěv), Lavinie Rodgers (zpěv). Album produkoval Tony Hicks (The Hollies) díky tomu, že Peter
byl také členem živé doprovodné kapely The Hollies (spolu s Pete Wingfieldem).V ledni 1975 se Pete připojil ke kapele Hunter-Ronson Band hrající ve složení Ian Hunter (vocals, guitar), Mick Ronson (guitar, vocals), Jeff Appleby (bass), Peter Arnesen (keyboards) a Dennis Elliott (drums). Od ledna do března nahráli album "Ian Hunter" s hostujícím Johnem Gustafsonem v jedné skladbě, ale Pete byl v nemocnici, když skupina Hunter-Ronson absolvovala britské turné v dubnu až květnu 1975. Na vystoupeních jej nahradil Blue Weaver. V červenci se Peter vrátil do kapely na americkou část turné. Když se skupina Hunter-Ronson rozpadla, podepsal Pete sólovou dohodu s Hunterovou nahrávací společností CBS. Vydal nejméně dva singly během 1976, jedním byla instrumentální verze "Somewhere Over The Rainbow". Singly ale nazabodovaly, takže se vrátil zpátky ke studiovému hraní. Pak se mihl v sestavě projektu nazvaném Cheap Flights, kde se sešli John Grimaldi (guitar), Pete Ernest (guitar), Dan Brown (bass), Peter Arnesen (keyboards) a Cliff Venner (percussion). Poté začal hrát s The Hollies, se kterými nahrál několik alb vystupoval i v naživo. |
|
|
|
Studiové desky: 2016 If (5) 1975 Not Just Another Bunch of Pretty Faces 1974 Tea Break Over, Back on Your 'Eads 1973 Double Diamond (v Německu jako This is If) 1972 Waterfall 1972 If (4) 1971 If (3) 1970 If (2) 1970 If (1) |
Živé nahrávky: 2010 Fibonacci's Number: More Live 1997 Europe '72 (Live) 1972 If4 on Tour in Germany, April '72 Kompilace: 2008 Anthology 1970-72 (What Did I Say About The Box Jack?) 2005 Not Just Another Bunch Of Pretty Faces / Tea Break Is Over-Back On Your 'Eads 1995 Forgotten Roads: The Best of IF 1975 The Classic British Rock Scene 1974 Gold Rock 1973 This Is If |
|
Skupina: Dave Quincy - Saxes Terry Smith - Guitars Guy Gardner - Keyboards Ben Taylor - Bass Rod Brown - Drums Dave Browne - Vocals Hosté: |
If (5)Vyšlo 18. března 2016, Repertoire Records, REPUK 1289 Seznam skladeb: 01. Gonna Give It Up (4:51) 02. I Got My Own Song (3:52) 03. Groove Sauce (5:27) 04. Yardbird Showed The Way (4:15) 05. Guess Who (5:24) 06. I Couldn't Write And Tell You (4:28) 07. You'll Know What I Mean (5:11) 08. Resolution - Part 2 - A Love Supreme (3:31) Total Time (36:59) Artwork: Pete Hayward |
|
Průkopnická jazz-rocková skupina IF ze 70. let minulého století oznámila svůj reunion v roce 2015 a představila se i
novou studiovou nahrávku se dvěma ze svých původních zakládajících členů, saxofonistou Dave Quincym a kytaristou Terrym
Smithem, spolu s novou vokální a rytmickou sekcí na tomto posledním albu. S touto novou nahrávkou nyní Dave Quincy a
Terry Smith chtějí pokračovat v přerušené sekvenci před 40 lety. | |
|
Skupina: Clifford Davis - Drums, Synthesiser, Vocals Gabriel Magno - Keyboards Carlos Martinez - Percussion Walt Monaghan - Bass, Vocals Dick Morrissey - Saxophone Geoff Whitehorn - Guitars Hosté: |
Not Just Another Bunch of Pretty Faces Vyšlo říjen 1974 /1975, LP GULL GULP1004 (UK) (1975) LP CAPITOL SM11299 (US) (1975) CD SUNRISE 4505231627 (2005) Seznam skladeb: 01. In The Winter Of Your Life (Whitehorn, Davies) (5:01) 02. Stormy Every Weekday Blues (Davies) (6:09) 03. Follow That With Your Performing Seals (D.Morrissey) (5:53) 04. Still Alive (D.Morrissey, B.Morrissey) (4:31) 05. Borrowed Time (Davies) (4:32) 06. Chiswick High Road Blues (Davies) (5:19) 07. I Believe In Rock & Roll (Davies) (4:55) Total Time (00:00) |
|
Po čtvrté změně labelu vydali If své šesté album "Not Just Another Bunch Of Pretty Faces". Skutečnost, že byli nahrazeni
klávesista, kytarista a baskytarista, znovu odhalil, že If byl v podstatě volně založený projekt s Morriseyem jako hlavním
členem. Album má blíže ke stylu originálu "If" než k "Double Diamond", ale zvuk byl úhlednější a více mainstreamový. | |
 Skupina: Clifford Davis - Drums, Synthesiser, Vocals Gabriel Magno - Keyboards Carlos Martinez - Percussion Walt Monaghan - Bass, Vocals Dick Morrissey - Saxophone, Flute Geoff Whitehorn - Guitar, Vocals Hosté: Mike Tomich - Bass |
Tea Break Over, Back on Your 'Eads Vyšlo 1975, LP GULL GULP1007 (1974) UK LP CAPITOL ST11344 (1974) US CD HF9535 Seznam skladeb: 01. Merlin The Magic Man (5:05) 02. I Had A Friend (4:30) 03. Tea-break Over * Back On Your 'Eads (6:05) 04. Ballad Of The Yessirrom Kid (5:20) 05. Raw Sewage (6:13) 06. The Night Bird (Song for Alison) (3:55) 07. Don Quixote's Masquerade (7:50) Total Time (38:58) Producer: Lew Futterman, Jon Child, Cliff Davies |
|
Album odráží stále více ovlivňovaný styl kapely dokonale vyváženým drsným hard bop/bebop saxofonem Dicka Morrisseyho.
| |
|
Skupina: Dick Morrissey - Flute, Tenor and Soprano Saxophone, Lead and Backing Vocals Cliff Davies - Drums, Percussion, Backing Vocals Kurt Palomacki - Bass, Backing Vocals Fiachra Trench - Piano, Backing Vocals Steve Rosenthal - Guitars, Lead and Backing Vocals Pete Arnesen - Piano, Organ, Synthesizer, Backing Vocals Hosté: |
Double Diamond Vyšlo 1973, LP Metromedia BML1-0174 (1973) US LP Brain (green label) (1973) DE CD MIJ CD1035 (remaster) (2004) JP Seznam skladeb: 01. Play, Play, Play (D.Morrissey, K.Palomacki) (3:49) 02. Pebbles On The Beach (D.Morrissey, B.Morrissey) (4:36) 03. Pick Me Up (And Put Me Back On The Road) (C.Davies) (5:05) 04. Another Time Around (Is Not For Me) (C.Davies) (6:58) 05. Groupie Blue (Everyday She´s Got The Blues) (D.Morrissey, T.Preston) (4:10) 06. Fly, Fly, The Route Shoot (K.Palomacki) (4:29) 07. Feel Thing - Part 1 (P.Arnesen) (4:19) 08. Feel Thing - Part 2 (P.Arnesen) (4:55) 09. Feel Thing - Part 3 (P.Arnesen) (3:16) Total Time (41:37) |
|
Skupina: Cliff Davies - Drums Dennis Elliott - Drums J.W. Hodgkinson - Vocals, Percussion John Mealing - Piano, Organ Dick Morrissey - Saxophones, Flute, Vocals Dave Quincy - Saxophones Dave Wintour - Electric, Acoustic Guitar, Bass, Vocals Jim Richardson - Bass Terry Smith - Guitar Hosté: |
Waterfall Vyšlo 1972, Metromedia Records, KMD1057 Seznam skladeb: 01. Waterfall (D. Morrissey/B. Morrissey) (5:42) 02. The Light Still Shines (Quincy/Humphrey) (5:06) 03. Sector 17 (Quincy) (8:00) 04. Paint Your Pictures (D. Morrissey/B. Morrissey) (5:18) 05. Cast No Shadows (Davies) (7:30) 06. Throw Myself To The Wind (D. Morrissey/B. Morrissey) (4:42) Bonus tracks on CD release from 2003: 01. You in Your Small Corner (Humphries, Quincy) (3:28) 02. Waterfall (Morrissey, Morrissey) (4:02) 03. Waterfall (Morrissey, Morrissey) (4:00) Total Time (36:18) Recorded on February, 1972 - July, 1972 at Command Studios, London, England, at Morgan Studios, London, England Producer: Lew Futterman, Fiachra Trench Liner Notes: Chris Welch |
|
Toto vydání s polovinou skladeb původní sestavy a druhou polovinou s novou rytmickou částí je strukturováno podobně
stejně jako jejich dřívější alba, s rozšířenými instrumentálními sóly vloženými do pop-rockových strukturovaných písní.
Ideou bylo nahrávat album "živě" před pozvaným publikem, aby zachytilo spontánnost a vzrušení koncertů, kde byli hudebníci
obvykle nejlepší. Mezi bonusové skladby jsou zde zahrnuty singlové i radiové verze. První tři písně byly nahrány "live"
v Command Studios v Londýně v únoru 1972 a zbývající tři pak v Morgan Studios v červenci téhož roku. | |
 Skupina: Dennis Elliott - Drums J.W. Hodgkinson - Vocals, Percussion John Mealing - Keyboards Dick Morrissey - Saxophones, Flute Dave Quincy - Saxophones Jim Richardson - Bass Terry Smith - Guitars Hosté: |
If (4) Vyšlo 1972, United Artists Records, UA-G29315 CD Repertoire REPUK1098 (2007) Seznam skladeb: Side one 01. Sector 17 (Quincy) (10:37) 02. The Light Still Shines (Quincy/Humphrey) (5:06) 03. You in Your Small Corner (Quincy/Humphrey) (3:49) Side two 04. Waterfall (D. Morrissey/B. Morrissey) (5:27) 05. Throw Myself to the Wind (D. Morrissey/B. Morrissey) (4:51) 06. Svenska Soma (Jonsson-Smith) (7:09) Total Time: (36:59) Recorded on February, 1972 at Atlanta, GA, London, England, Memphis, TN Producer: Lew Futterman |
|
Navzdory jejich úspěchu jako "koncertní" kapely občas vydali i hit, což ale ani tak nepomohlo dlouhodobé budoucnosti
kapely. Jejich čtvrté album "IF4" bylo jejich poslední s původní sestavou. Čtvrté album If mělo být typem živého alba
nahraného živě ve studiu před vybraným publikem. V únoru 1972 If vešli do Command Centre v Londýně "naživo" nahrát některé
ze svých nových skladeb. Další nahrávky byly pořízeny na "skutečném" vystoupení v klubu Marquee. Rovněž část evropského
turné v dubnu 1972, většinou v Německu, byla určena k nahrávání. A nakonec, trochu odlišné obsazení If šlo do studia
v červenci 1972 nahrát více skladeb, tentokrát bez publika. | |
|
Skupina: J.W. Hodkinson - Vocals, Percussion Terry Smith - Guitars Dick Morrissey - Tenor and Soprano Saxophones, Flute, Backing Vocals Jim Richardson - Bass Dave Quincy - Tenor and Alto Saxophones, Flute Dennis Elliott - Drums John Mealing - Keyboards, Vocals, Electric Piano Hosté: |
If (3) Vyšlo 1971, United Artists Records, UAG 29158 Seznam skladeb: Side One 01. Fibonacci's Number (Quincy) (7:38) 02. Forgotten Roads (Quincy/Preston) (4:23) 03. Sweet January (Quincy/Preston) (4:30) 04. Child of Storm (Quincy/Hodkinson) (3:39) Side Two 05. Far Beyond (Mealing/Preston) (4:57) 06. Seldom Seen Sam (Smith/Hodkinson) (4:50) 07. Upstairs (B. Morrissey/D. Morrissey) (4:52) 08. Here Comes Mr. Time (Mealing/Preston) (4:43) Total Time (45:24) 49 08 Bonus tracks on 2006 CD release 01. What Did I Say About The Box Jack?" (SP version) (D.Morrissey) (8:24) 02. What Did I Say About The Box Jack?" (live version) (D.Morrissey) (20:23) (live version recorded during a European Tour in 1972 and reissued also in "If Europe '72" (Repertoire, 1997) Bonus tracks on 2007 CD release 01. Forgotten Roads (SP version) (Preston/Quincy) (4:03) 02. Far Beyond (SP version) (Mealing/Preston) (3:53) ("Forgotten Roads" reissued also in "More Live If" (Repertoire, 2010) Recorded on 1971 at Island Studios, London, England Producer: Jon Child Creative Director: Lew Futterman Engineer: Frank Owen, Frank Owens |
|
"If3" pokračuje ve stejné jazz-rockové linii jako jeho předchůdci, se silnou sólovou prací od Dave Quincyho a Dicka
Morrisseye a jedinečného kytaristy Terryho Smithe. Materiál je více orientovaný na pop než v předchozích nahrávkách
kapely, ale je to jazzové zářezy hráčů, které umísťují toto album o stupěň nebo dva nad ostatní kapely. Skladba
"Forgotten Roads" se objevila na živém vystoupení skupiny v Beat-Clubu německé televize v září 1971. Skladba "Here
Comes Mr. Time" byla zařazena do propagačního sampleru United Good Records All Good Clean Fun (1971). | |
|
Skupina: J.W. Hodkinson - Lead Vocals, Percussion Terry Smith - Guitars Jim Richardson - Bass Dick Morrissey - Tenor Saxophone, Soprano Saxophone, Flute Dave Quincy - Tenor Saxophone, Alto Saxophone, Flute Dennis Elliott - Drums John Mealing - Organ, Electric Piano, Backing Vocals Hosté: |
If (2) Vyšlo prosinec 1970, Island Records, ILPS-9137 Seznam skladeb: 01. Your City Is Falling (Dave Quincy) (5:04) 02. Sunday Sad (Dick Morrissey) (8:18) 03. Tarmac T. Pirate And The Lonesome Nymphoniac (John Mealing, Preston) (5:12) 04. I Couldn't Write And Tell You (Dave Quincy) (8:23) 05. Shadows And Echos (Margaret Busby, Lionel Grigson) (4:24) 06. A Song For Elsa, Three Days Before Her 25th Birthday (J.W. Hodkinson) (5:11) Total Time: (36:32) Recorded at Island Studios, London, England, at The Hit Factory, NY Producer: Lew Futterman Engineer: Frank Owen, Jon Child Liner Notes, Reeds: Dave Quincy |
|
Druhé album If "If 2" vyšlo ve stejném roce jako první a pokračuje ve stejném výrazném jazzrocku, který kapela
předvedla na svém debutu. Přesto materiál zde není tak zajímavý jako v předchozím vydání, ale sólisté mají i tak
dostatek prostoru, aby se rozvinuli a rozepřeli své party. | |
|
Skupina: J.W. Hodkinson - Lead Vocals, Percussion Terry Smith - Guitars Dennis Elliott - Drums Dick Morrissey - Tenor and Soprano Saxophones, Flute Dave Quincy - Tenor and Alto Saxophones, Flute John Mealing - Organ, Backing Vocals, Piano Jim Richardson - Bass Hosté: |
If (1) Vyšlo září 1970, Island Records, ILPS-9129 Seznam skladeb: 01. I'm Reaching Out On All Sides (Quincy, Fishman) (5:14) 02. What Did I Say About The Box, Jack? (Dick Morrissey) (8:20) 03. What Can A Friend Say? (Dave Quincy) (6:28) 04. Woman, Can You See (What This Big Thing Is All About)? (J. W. Hodkinson) (4:07) 05. Raise The Level Of Your Conscious Mind (Fishman, Marsala) (3:11) 06. Dockland (Daryl Runswick) (5:21) 07. The Promised Land (Dave Quincy) (4:31) Total Time: (37:12) Bonus tracks on the Repertoire issue 01. Raise the Level of Your Conscious Mind (SP version) (Fishman, Marsala) (3:17) 02. I'm Reaching Out on All Sides (SP version) (Quincy, Fishman) (5:44) Recorded February, March and April 1970 at Island Studios, London Producer: Lew Futterman Sound: Frank Owen |
 Skupina: Dennis Elliott - Drums J.W. Hodgkinson - Vocals, Percussion John Mealing - Keyboards Dick Morrissey - Saxophones, Flute Dave Quincy - Saxophones Jim Richardson - Bass Terry Smith - Guitars Hosté: |
Fibonacci's Number: More Live Vyšlo 2010, Repertoire Records REPUK 1096 (2010 UK) Seznam skladeb: 01. Fibonacci's Number (10:37) 02. Seldom Seen Sam (10:29) 03. Your City Is Falling (6:12) 04. Forgotten Roads (10:08) 05. Child Of Storm (4:15) 06. I'm Reaching Out On All Sides (10:17) Bonus Tracks: 07. What Did I Say About The Box Jack? (Mono Single Version) (3:07) 08. Forgotten Roads (Mono Single Version) (3:22) Total Time (58:27) |
|
Vydání živého archivu v roce 2010 představující nově objevené "živé" nahrávky z roku 1972 jednou z nejlepších
britských jazz-rockových skupin 70. let. Skladby 01-06 byly nahrány naživo v Evropě 1972. Dříve nevydané. Všechny
skladby jsou nahrané mono. Bonusové skladby 07 a 08 jsou singlové verze. | |
 Skupina: Dennis Elliott - Drums John Mealing - Keyboards, Vocals Dick Morrissey - Flute, Sax Dave Quincy - Tenor Saxophone, Alto Saxophone Jim Richardson - Bass Terry Smith - Guitars Dick Morrissey - Tenor Saxophone, Soprano Saxophone, Flute J. W. Hodkinson - Vocals Hosté: |
Europe '72 (Live) Vyšlo 10. června 1997, Repertoire Records, REP 4653-WY Seznam skladeb: 01. Waterfall (D.Morrissey, B.Morrissey) (4:40) 02. The Light Still Shines (Quincy, Humphrey) (5:00) 03. Sector 17 (Quincy) (8:06) 04. Throw Myself To The Wind (D.Morrissey, B.Morrissey) (4:01) 05. I Couldn't Write and Tell You (Quincy) (9:45) 06. Your City Is Falling (Quincy) (5:47) 07. What Did I Say About the Box, Jack (D.Morrissey) (20:20) Total Time (57:39) Recorded in front of a live studio audience and in concert throughout Europe in 1972 Glass Mastered at DADC Austria Liner Notes: Chris Welch |
|
"Europe '72" se skládá ze čtyř alternativních relací "live in the studio", které vznikly pr čtvrté album If
"Waterfall" a tři rozšířené skladby nahrané na koncertě. Skladba "What Did I Say About the Box, Jack" je zde
nataženo přes dvacet minut a poskytuje každému z těchto skvělých hudebníků spoustu příležitostí ukázat své
dovednosti. | |
 Skupina: Dennis Elliott - Drums J.W. Hodgkinson - Vocals, Percussion John Mealing - Keyboards Dick Morrissey - Saxophones, Flute Dave Quincy - Saxophones Jim Richardson - Bass Terry Smith - Guitars Hosté: |
If On Tour In Germany, April '72 Vyšlo 1972, United Artists Records, UA-G29315I CD 2004, SR 30624102 Seznam skladeb: Side one 01. Sector 17 (Quincy) (10:42) 02. The Light Still Shines (Quincy/Humphrey) (5:05) 03. You in Your Small Corner (Quincy/Humphrey) (3:40) Side two 04. Waterfall (D. Morrissey/B. Morrissey) (5:40) 05. Throw Myself to the Wind (D. Morrissey/B. Morrissey) (4:40) 06. Svenska Soma (Jonsson-Smith) (7:16) 07. Paint Your Pictures (5:18) 08. Cast No Shadows (7:30) 09. The Light Still Shines (5:35) 10. What Did I Say About The Box Jack? (8:08) 11. Waterfall (5:21) 12. Seldom Seen Sam (7:37) Total Time: (36:56) Producer: Lew Futterman |
 Skupina: Hosté: |
Anthology 1970-72 (What Did I Say About The Box Jack?) Vyšlo 2008, Repertoire Records, REPUK 1048 (Germany) Seznam skladeb: 01. What Can A Friend Say? (6:55) 02. Waterfall (5:40) 03. What Did I Say About The Box, Jack? (8:22) 04. Forgotten Roads (4:27) 05. Sunday Sad (8:21) 06. Seldom Seen Sam (5:06) 07. Your City Is Falling (5:50) 08. Dockland (4:45) 09. Child Of Storm (3:53) 10. I'm Reaching Out On All Sides (5:43) 11. Sweet January (5:08) 12. Fibonacci's 00:45) Total Time (64:55) Producer: Cliff Davies (08-14), Jon Child (08-14), Lew Futterman Engineer: Jon Child |
 Skupina: Dick Morrissey - Tenor Saxophone, Alto Saxophone, Soprano Saxophone, Flute Walt Monaghan - Bass, Vocals Cliff Davies - Drums, Vibraphone [Vibes], Synthesizer, Vocals Geoff Whitehorn - Electric Guitar, Acoustic Guitar, Vocals Gabriel Magno - Organ, Piano, Electric Piano Carlos Martinez - Percussion (08-14) Hosté: |
Not Just Another Bunch Of Pretty Faces / Tea Break Is Over-Back On Your 'Eads Vyšlo 2005, Sunrise Records, SR 50523162 (Both albums on 1 CD) Seznam skladeb: Not Just Another Bunch Of Pretty Faces 01. In The Winter Of Your Life (4:59) 02. Stormy Every Weekday Blues (6:07) 03. Follow That With Your Performing Seals (5:51) 04. Still Alive (4:29) 05. Borrowed Time (4:30) 06. Chiswick High Road Blues (5:17) 07. I Believe In Rock 'N' Roll (4:53) Tea Break Is Over-Back On Your 'Eads 08. Merlin The Magic Man (5:05) 09. I Had A Friend (4:29) 10. Tea-Break Over-Back On Your 'Eads (6:05) 11. Ballad Of The Yessirrom Kid /5:18) 12. Raw Sewage 5:44) 13. Song For Alison (3:55) 14. Don Quixote's Masquerade (7:51) Total Time (65:45) Tracks 01-07 recorded between October 1973 - February 1974 at Sleepy Hollow Recording, Ithaca, N.Y. / Majestic Sound, London, England / The Sound Pit, Atlanta, GA / Allen-Martin Studios, Louisville, KY Tracks 08-14 recorded at Pyramid Sound Recording Studios, Ithaca, New York, in July / August 1974 Mixed at The Hit Factory, New York City Written: Brigitta Morrissey (04), Cliff Davies (01,02,05-12,14), Dick Morrissey (03,04,13), Geoff Whitehorn (01,07,10), Walt Monaghan (07,10) Producer: Cliff Davies (08-14), Jon Child (08-14), Lew Futterman Engineer: Jon Child |
 Skupina: Hosté: |
Forgotten Roads: The Best of IF Vyšlo 1995, CD Sequel Records NEM CD 773 Seznam skladeb: 01. Here Comes Mr. Time (4:51) 02. Fibonnaci's Number (7:53) 03. Sunday Sad (8:24) 04. What Did I Say About The Box Jack? (8:24) 05. Forgotten Roads (4:31) 06. Seldom Seen Sam (5:07) 07. Child Of Storm (3:55) 08. Sweet January (5:11) 09. Upstairs (4:48) 10. I'm Reaching Out On All Sides (5:45) 11. What Can A Friend Say? (6:56) Total Time (65:45) |
 Skupina: Hosté: |
The Classic British Rock Scene Vyšlo 1975, United Artists Records, UAS 29 792/93 XB Seznam skladeb: Side One: 01. Fibonacci's Number (Dave Quincy) (7:47) 02. Forgotten Roads (Dave Quincy, Trevor Preston) (4:23) 03. Sweet January (Dave Quincy, Trevor Preston) (4:30) 04. Child Of Storm (Dave Quincy, Monica Hodkinson) (3:39) Side Two: 05. Far Beyond (John Mealing, Trevor Preston) (4:57) 06. Seldom Seen Sam (J.W. Hodkinson, Terry Smith) (4:50) 07. Upstairs (Birgitta Morrissey, Dick Morrissey) (4:42) 08. Here Comes Mr. Time (John Mealing, Trevor Preston) (4:43) Side Three: 09. Sector 17 (Dave Quincy) 10. The Light Still Shines (T. Humphries, Dave Quincy) 11. You In Your Small Corner (T. Humphries, Dave Quincy) Side Four: 12. Waterfall (B.Morrissey, D.Morrissey) 13. Throw Myself To The Wind (B.Morrissey, D.Morrissey) 14. Svenska Soma (I.Jonsson-Smith) Total Time (00:00) Produced: If (03), Jon Child (01,02,04-08), Lew Futterman (09-14) Recorded: Frank Owen (01-08) at Island Studios Lacquer Cut at Sterling Sound Art Direction, Design: Ulrich Eichberger Photography: Meinrath Günther |
 Skupina: Hosté: |
Gold Rock Vyšlo 1974, Brain, 201.103 (Germany) Seznam skladeb: Side One: 01. Chiswick High Road Blues (5:17) 02. Merlin, The Magic Man (5:05) 03. Raw Sewage (6:13) 04. Stormy Every Weekday Blues (6:07) Side Two: 05. Don Quixote's Masquerade (7:50) 06. You Don't Know About Rock'n Roll (4:53) 07. The Night Bird (3:55) 08. Still Alive (4:29) Total Time (43:49) Producer: Lewis Futterman |
 Skupina: Dennis Elliott - Drums J. W. Hodgkinson - Vocals John Mealing - Keyboards, Vocals Dick Morrissey - Saxophones, Flute Dave Quincy - Saxophones Jim Richardson - Bass Terry Smith - Guitar Hosté: |
This Is If Vyšlo 1973, Brain, 201.005 (Germany) Seznam skladeb: 01. Play Play Play () 02. Pebbles On The Beach () 03. Pick Me Up () 04. Another time Around () 05. Groupie Blue () 06. Fly Fly The Route Shoot () 07. Feel Thing Part One () 08. Feel Thing Part Two () 09. Feel Thing Part Three () Total Time (00:00) |
|
|
 Vznikli v roce 1969 v Anglii - Dick Morrissey - Tenor Sax, Flute / Dave Quincy - Alt. Sax / Daryl Runswick - Bass / Terry Smith - Guitars / Lionel Grigson - keyboards / Spike Wells - Drums a J.W. Hodkinson - Vocals  Sestava z alba "IF", zleva doprava: Terry Smith, John Mealing, J.W. Hodkinson, Jim Richardson, Dick Morrissey, Dave Quincy, Dennis Elliot  "IF" 1970 zleva doprava: Dave Quincy, Dick Morrissey, Terry Smith, J.W. Hodkinson, Dennis Elliott, John Mealing, Jim Richardson  IF - Terry Smith, John Mealing, Jim Richardson, Dennis Elliott , Dick Morrissey, J.W. Hodkinson, Dave Quincy  IF 1971 - Dick Morrissey, Dennis Elliott, Dave Quincy a Terry Smith. 1971  |
|
|
|
Oficiální stránky: Další zdroje: http://alexgitlin.com/if.htm http://www.users.waitrose.com/~tonyhunt/biography.htm |
 |
|
mbrezny@centrum.cz© ...a vzkaz autorovi!© |
Poslední aktualizace: 7.11.2019