 
  |
|||
|
Traffic byla rocková skupina z Birminghamu v Anglii, kterou v dubnu 1967 založili hudebníci Steve Winwood,
Jim Capaldi, Chris Wood a Dave Mason. Začínali jako psychedelická rocková skupina a svůj zvuk diverzifikovali
pomocí nástrojů, jako jsou klávesy, např. Mellotron a cembalo, sitar a různé plátkové nástroje a začleněním
jazzu a improvizačních technik do své hudby. Zvuk kapely byl už od jejího vzniku založen na Winwoodových
klávesách a Woodově dechových nástrojích. Co se týče stylu, jedná se o mix folk rocku, psychedelie, prvků
jazzu a progresivního rocku. Steve Winwood ještě jako žák na Great Barr School se Winwood stal součástí birminghamské bluesrockové scény, hrál na varhany a kytaru Hammond C-3 a podporoval bluesové a rockové legendy jako Muddy Waters, John Lee Hooker, Howlin' Wolf, B.B. King, Chuck Berry a Bo Diddley na jejich turné po Spojeném království, v té době bylo totiž zvykem, že američtí zpěváci cestovali sólově a byli doprovázeni pick-up kapelami. V té době žil Winwood na Atlantic Road v Great Barr, blízko birminghamských hudebních sálů, kde hrával. Winwood modeloval svůj zpěv po Rayi Charlesovi. Ve věku 14 let se Winwood, tehdy známý jako "Stevie" Winwood, připojil ke skupině Spencer Davis Group spolu se starším bratrem Muffem, který měl později úspěch jako hudební producent poté, co je Davis viděl hrát jako Muffy Wood Jazz Band v birminghamské hospodě zvané Golden Eagle. Skupina debutovala v Eagle a následně tam měla pondělní noční stálé hraní. Winwoodův výrazný vysoký tenorový pěvecký hlas a vokální styl vyvolávaly srovnání s Rayem Charlesem. V roce 1964 podepsali svou první nahrávací smlouvu s Island Records. Producent a zakladatel Chris Blackwell později o Winwoodovi řekl: "Byl skutečně základním kamenem Island Records. Je to hudební génius, a protože byl u Island, všichni ostatní talenti doopravdy také chtěli být u Island." První singl Spencer Davis Group byl vydán 10 dní po Winwoodových 16. narozeninách. Skupina měla svůj první singl číslo #1 na konci
Winwood poté spojil své síly s kytaristou Ericem Claptonem jako součást jednorázové skupiny Eric Clapton and the Powerhouse. Písně byly nahrány pro label Elektra, ale na kompilační album z roku 1966 "What's Shakin'" se dostaly pouze tři skladby. Jim Capaldi studoval hru na klavír a zpíval se svým otcem, učitelem hudby. Svou první kapelu založil už ve čtrnácti letech. Na bicí začal hrát se svými přáteli a v roce 1961 ve Worcesteru hrál ve skupině The Sapphires. V roce 1963 založil The Hellions, kde s ním hráli Dave Mason na kytaru a Gordon Jackson na doprovodnou kytaru a nahrávali pro Pye Records. V srpnu 1964 vzala Tanya Day skupinu The Hellions do Star-Clubu v Hamburku, Německu jako svoji doprovodnou skupinu. V té době přebývali The Spencer Davis Group v Hamburku v totéž hotelu jako The Hellions a tak se stalo, že Steve Winwood se spřátelil s Capaldim a Masonem. Po návrtatu do Worcesteru v roce 1966 se The Hellions zavedli jako zavedená profesionální kapela, která měla na to, aby doprovázela umělce jako Adam Faith a Dave Berry, kteří ve Worcesteru vystupovali. Od roku 1964 měli rezidenci ve Whisky a Go Go Club. V roce 1965 vydala skupina tři singly, ale žádný se nedostal do hitparády. Později se k nim připojil John "Poli" Palmer a u bicích nahradil Capaldiho, který se stal sólovým zpěvákem. Hellions se v roce 1966 přestěhovali zpět do Worcesteru, kde se přejmenovali na The Revolution a vydali čtvrtý singl, který se také nedostal do hitparády. Zklamaný Dave Mason kapelu opustil. Capaldi nahradil Masona Lutherem Grosvenorem a přejmenoval skupinu na Deep Feeling. Capaldi, Jackson a Palmer napsali pro kapelu originální písně, které byly těžší než repertoár The Hellions. Hráli koncerty v Birminghamu a okolní oblasti Black Country, bývalý manažer Yardbirds Giorgio Gomelsky jim nabídl nahrávací smlouvu. Nahráli několik studiových skladeb od roku 1966 do roku 1968, které zůstaly nevydané až do roku 2009, kdy vyšlo album "Pretty Colours" u Sunbeam Records. Chris Wood spolu s Mike Kelliem v letech 1965-1966 sice působil v kapele Locomotive, ale Wood byl pravidelnou tváří na jejich koncertech, a on a Winwood byli k sobě přitahováni a stali se z nich přátele. Winwood začal navštěvovat Corngreaves Hall, aby jamoval s Woodem, podnícený Woodovým instinktivním muzikantstvím, aby si představil skupinu, která by byla bez hranic. 
Vše se to propojilo v temném a špinavém, známém klubu The Elbow Room ve čtvrti Astonu na High Street v Birminghamu,
který byl po pracovní době oblíbeným působištěm místních kapel a hudebníků z celé oblasti, kde se scházeli, aby celé
hodiny hráli. V The Elbow Room byli stálými hosty a příležitostně se scházeli extrovert Jim Capaldi, pilný Dave Mason,
Chris Wood a Steve Winwood. Woodova mladší sestra Stephanie navrhovala oblečení pro skupinu Spencer Davis Group se
sídlem v Birminghamu a právě díky ní byl Wood poprvé představen svému rodákovi z Birminghamu Stevu Winwoodovi.
V roce 1967 se Winwood rozhodl. Začátkem toho roku odcestoval na severovýchod, aby odehrál své poslední vystoupení
se Spencer Davis Group. Ve věku 18 let opustil Winwood v dubnu 1967 skupinu Spencer Davis Group na vrcholu jejich
popularity a z kvarteta Wood, Capaldi, Winwood a Dave Mason se zfomovali Traffic a skupina Deep Feeling se rozpadla.
Capaldi vymyslel název skupiny, když všichni čtyři čekali, až přejdou ulici v Dorchesteru. V roce 1968 se Capaldi,
Winwood a Mason zúčastnili nahrávání sólového alba Gordona Jacksona jako doprovodná skupina."Steve byl v té chvíli očividně daleko za hranicemi, kam jsme my ostatní sotva dosáhli, a Chris byl vždy s ním," vzpomíná Gordon Jackson, zpěvák a kytarista Deep Feeling, který se stal později roadie u Traffic. "Chris byl velmi atraktivní postava. Nebyla s ním žádná skrytá agenda a dalo se s ním mluvit o čemkoli, zatímco se Stevem to v té době prostě nebylo možné. Měl jsi ze Steva takovou úctu, že jsi ho nemohl považovat za rovnocenného." V hotelovém pokoji v Newcastlu všichni čtyři vypracovali lysergickou popovou píseň "Paper Sun" a s ní i plán pro Traffic. Winwoodova přítomnost stačila k tomu, aby nová kapela uzavřela smlouvu s labelem kapely Spencer Davis Group, Island Records od Chris Blackwella, kde se Winwoodův starší bratr Muff, rovněž člen Spencer Davis Group, později stal hudebním producentem a výkonným ředitelem. A v květnu, když se v Británii otevřelo mlhavé Summer Of Love, "Paper Sun" raketově vylétli na č. #4 v britském singlovém žebříčku. Steve Winwood uvedl: "Než jsme vytvořili Traffic, poflakovali jsme se spolu [s Chrisem], jezdili do Whitley Court a do těchto míst ve Worcestershire. Navštěvovali jsme prastará místa, jako jsou majáky, jezera a studny, abychom něco zkusili a napili se, něco se naučili, něčemu porozuměli. Hodně z toho přišlo od Chrise Wooda, měl 
na nás velký vliv. Zajímal se o geologické útvary. Byl zaníceným ornitologem a amatérským kartografem, což není
ten druh věcí, které byste si normálně spojovali s rock 'n' rollem."O měsíc dříve si Traffic pronajala klidný domek na venkově v Berkshire Downs poblíž Aston Tirrold, polorozpadlé obydlí ve venkovském hrabství Berkshire. Všichni se přestěhovali do domku, který pro ně obstaral zakladatel Island Records Chris Blackwell, aby se soustředil na svou začínající kapelu, a zařídil, že se všichni čtyři uchýlili na tento izolovaný statek. Zpočátku bez elektřiny, telefonu nebo tekoucí vody, The Cottage (Chata, jak se stala všeobecně známou) byla tak vzdálená, že musel být instalován generátor pro napájení zařízení skupiny. Chata se ve skutečnosti skládala ze dvou spojených budov. Woodovy a Winwoodovy pokoje byly na opačných koncích a místem setkání byl velký centrální obývací pokoj, ve kterém si kapela postavila své vybavení před otevřený krb. Byla rovněž postavena betonová venkovní scéna s pódiovou technikou kapely s výhledem na okolní pole, aby mohli skládat a zkoušet nové skladby. To jim sice umožnilo uniknout z města a rozvíjet svou hudbu, ale domek klidný dlouho nezůstal, protože jej často navštěvovali hudebníci jako Eric Burdon, Eric Clapton, Pete Townshend, Trevor Burton (z The Move) a mnoho dalších. Tehdejší Woodův vliv na hudbu, kterou tam Traffic vykouzlili během příštích tří let, byl hluboký a trvalý. Jeho smysl pro nadpozemskost měl v první řadě kořeny v dlouhých procházkách, na které vedl ostatní okolní krajinou, pozoroval ptáky a procházel starodávnými řádky ze starých knih, které měl v cestovní tašce. Ohromující titulní skladba alba se objevila po návštěvě dvou jeho přátel z umělecké školy, kteří přepadli kapelu dychtivou po LSD. V Traffic písních byla Woodova flétna tanečním partnerem Winwoodových lahodných vokálů a přeskakovala dokola a mezi melodickými linkami jako rtuť. Capaldi napsal text pro debutový singl Traffic "Paper Sun" a po šesti měsících zdokonalování své hudby vydali Traffic svůj první singl "Paper Sun", který se v roce 1967 stal britským hitem v polovině roku 1967 a umístil se na pátém místě v UK singles chart (#4 Kanada). Jejich druhý singl, Masonův psych-pop "Hole In My Shoe", byl ještě větším hitem (#4 Kanada) a stal se jednou z jejich nejznámějších skladeb. Třetí singl skupiny "Here We Go Round The Mulberry Bush" byl vytvořen pro soundtrack ke stejnojmennému britskému celovečernímu filmu z roku 1967. Tam také vytvořili své debutové album "Mr. Fantasy". 
V prosinci 1967 skupina vydala album "Mr. Fantasy", které již demonstrovalo
talent každého z nich. Debutové album bylo produkované Jimmym Millerem, a stejně jako singly bylo hitem ve Velké
Británii, kde dosáhlo na 16. místo v britském žebříčku alb už 30. prosince 1967, ale ne tak velkým jinde, i když
v USA dosáhlo čísla #88 v žebříčku Billboard 200. Debutové album "Mr. Fantasy" se hlásilo ke klasice britské
psychedelie, produkované například rannými Pink Floyd, Procol Harum a Family. "Mr. Fantasy", považované za
zdaleka nejpodivnější a nejartrockovější album, které Traffic vydali, nezískalo pro Traffic v té době o moc
víc než kultovní přívržence. Album bylo nahráno v Olympic Studios v Londýně s americkým hudebním producentem
Jimmy Millerem a nahrávacím inženýrem Phillem Brownem. Když byl Brown dotázán na jeho oblíbenou vzpomínku na
zvukařinu, odpověděl: "Nahrávání "Dear Mr Fantasy", jedna hodina ráno, listopad 1967".Toto album obsahuje ještě více lesních rohů, fléten a méně rockových nástrojů než většina budoucích vydání Traffic. Sitar byl na tomto albu použit mnohem více než na jakémkoli jiném pozdějším albu Traffic, nepochybně kvůli vlivu Davea Masona. První americká verze alba na United Artists Records měla jiný název "Heaven Is In Your Mind" a jiný obal, na kterém byli 3 členové skupiny bez Davea Masona. Název byl rychle změněn zpátky na "Mr. Fantasy", ale nový obal zůstal, dokud Island Records znovu nevydalo britskou verzi na konci 70. let. Jak americká, tak britská edice alba byla vydána v podstatně odlišných stereo a mono mixech. Pro původní vydání v USA skupina podstatně změnila pořadí písní a mezi většinu písní byl přidán krátký úryvek ze singlu skupiny z listopadu 1967 "Here We Go Round The Mulberry Bush". Americké vydání také přidalo tři písně z britských singlů skupiny "Paper Sun" a "Hole In My Shoe/Smiling Phases", zatímco vyjmulo dvě písně Davea Masona "Hope I Never Find Me There" a "Utterly Simple". Poslední skladba na americkém albu "We're A Fade, You Missed This" je ve skutečnosti zakončením plné verze "Paper Sun". 
V lednu 1968, po počátečním úspěchu v Británii s jejich debutovým albem "Mr. Fantasy", Dave Mason odešel
ze skupiny kvůli uměleckým rozdílům. Produkoval debutové album skupiny Family, obsahující ve svých řadách
budoucího baskytaristu Traffic Rica Grechre, zatímco Traffic se vydal na turné. V květnu skupina pozvala
kapela Masona zpět, aby začal nahrávat nové album. Bylo to jen na několik měsíců roku 1968, dost dlouho
na to, aby přispěl k mírné většině písní na jejich druhém, tentokrát bezejmenném albu
"Traffic", než skupinu v říjnu definitivně opustil. Mason také uvedl
jako důvod odchodu nepohodlí se životním stylem Traffic. Původní album produkoval Jimmy Miller, remasterům
s jejich výrobou pomáhal Jim Capaldi. Album z roku 1968 bylo jejich nejúspěšnější v Británii.Album bylo tak trochu odklonem od psychedelie debutu Traffic a obsahovalo více eklektickou ukázku vlivů od blues po folk a jazz. Mason nakonec napsal a nazpíval polovinu písní na albu včetně svého největšího hitu "Feelin' Alright?" v Masonově původní verzi, který později s velkým úspěchem nahráli Joe Cocker a Three Dog Night. Ale k písním napsaným Jimem Capaldim a Stevem Winwoodem přispěl jen nepatrně. Jeho cit pro popovou melodii byl vždy v rozporu s jazzovými ambicemi ostatních, o čemž svědčí dichotomie písní na tomto albu. Winwood, Wood a Capaldi chtěli vzít skupinu jiným směrem, zvolili spíše folk/blues styl než jejich dřívější psychedelický/eklektický rockový zvuk, zatímco Mason se orientoval na psychedelický pop a proto byl v říjnu opět mimo skupinu. Vrátil se ještě jednou na turné a album v roce 1971, aby vypršela smlouva kapely.  Skupina cestovala po USA na konci roku 1968 jako trio, což vedlo v následujícím roce k vydání dalšího alba Traffic "Last Exit", jehož jedna strana byla nahrána živě. Byla to vlastně jen kompilace, která vyšla z důvodu dodržení smlouvy s nahrávací společností. Kapela byla rozpuštěna Winwoodovým odchodem na konci roku 1968. Jeho odchod byl v té době nevysvětlen, dokonce i pro Capaldiho a Wooda, ale později řekl: "Kvůli tomu, jak jsem opustil skupinu Spencer Davis Group, jsem neviděl žádný důvod, proč bych neměl opustit Traffic a jít dál. Připadalo mi to jako normální věc." Winwoodovy komentáře se ale střetávají s faktem, že Davisova skupina pokračovala i po jeho odchodu. Mason byl přítel kytaristy Jimiho Hendrixe, jehož rocková kariéra byla zahájena v Anglii v roce 1966. Hendrix poprvé slyšel píseň "All Along The Watchtower" z alba Boba Dylana "John Wesley Harding" s Masonem v bytě přítele, který získal předchozí vydání alba. Hendrix nahrál svou vlastní verzi v Olympic Studios v jihozápadním Londýně, kde Mason hrál na 12-strunnou akustickou kytaru. Píseň byla vydána na albu "Electric Ladyland" v září 1968. Během roku 1968 Winwood a Wood také často hráli s Jimi Hendrixem a oba se objevili na dvojalbu The Jimi Hendrix Experience z roku 1968 "Electric Ladyland", stejně jako neuvedený Mason (viz výše). Mason také zpívá doprovodné vokály na 
"Crosstown Traffic". Když v říjnu vyšla jako singl, dostala se na 5. místo v UK Singles Chart a do Top 40 v USA.
Mason později nahrál svou vlastní verzi písně pro své album z roku 1974 "Dave Mason" s Bobem Glaubem na basu.
Mason se objevuje na albu "Beggars Banquet" od Rolling Stones z roku 1968, kde hraje na Shehnai a basový buben
ve "Street Fighting Man".Winwood poté zformoval v roce 1969 superskupinu Blind Faith, která ale vydržela necelý rok, nahrála jedno album a podnikla jedno turné po USA. Zbývající členové Traffic, Capaldi, Mason a Wood zkoušeli zformovat jinou skupinu, s Mickem Weaverem (také je znám jako Wynder K. Frog), krátkotrvající Mason, Capaldi, Wood amd Frog (později zkráceno na Wooden Frog), odehráli několik koncertů a nahráli několik relací BBC, ale rozešli se před vydáním jakýchkoli formálních nahrávek. Tvůrčí napětí, které způsobil Mason tím, že opustil Traffic přetrvávalo a Wynder K. Frogg zůstal pouze do března 1969. V roce 1969 se bubeník a textař Jim Capaldi a hráč na dřevěné dechové nástroje Chris Wood vrátili ke studiové práci. Wood a Winwood se také připojili k bubeníkovi Blind Faith Gingeru Bakerovi v jeho následovníkovi Blind Faith, skupině Ginger Baker's Air Force, pro jejich první album "Ginger Baker's Air Force" (1970). 
Po rozpadu Blind Faith Winwood brzy odešel do studia, aby začal pracovat v lednu 1970 na novém sólovém
albu, předběžně nazvaném "Mad Shadows". S producentem Guyem Stevensem nahrál dvě skladby "Stranger To
Himself" a "Every Mother's Son", ale toužil po podobně smýšlejících hudebnících, kteří by jej doprovázeli.
Nicméně, Winwood nakonec zavolal Wooda a Capaldiho, aby mu pomohli s prací ve studiu. Toto setkání bylo
tak úspěšné, že tato trojice obnovila Traffic (bez Masona) a vydali v roce 1970 album
"John Barleycorn Must Die",
které posloužilo jako comebacková nahrávka kapely. Stalo se do té doby největším úspěchem kapely ve Spojených
státech a dosáhlo čísla #5 v žebříčku Billboard 200, což z něj udělalo jejich nejvýše hodnocené album v USA
a bylo certifikováno zlatou deskou RIAA. Kromě toho singl "Empty Pages" strávil osm týdnů v žebříčku Billboard
Hot 100 a dosáhl vrcholu na #74 místě. Album bylo o něco méně úspěšné ve Spojeném království, kde dosáhlo čísla
#11 v UK Albums Chart.Album obsahovalo vlivy z jazzu a blues, ale rovněž i verze tradiční anglické lidové melodie, která poskytla i název alba "John Barleycorn". Také je ukázalo jako hudebníky, kteří se starají o moderní interpretaci tradiční folkové hudby v duchu současných britských kapel Pentangle a Fairport Convention. Zatímco předchozím albům Traffic dominovaly stručnější struktury písní, na "John Barleycorn" bylo vidět, jak se skupina rozvinula do volnějšího, jam-orientovaného progresivního rocku a jazzového fusion stylu, který udával tón pro jejich následnou produkci v 70. letech. 
Původní vydání alba mělo design předního obalu na pozadí sestávající z fotografie pytloviny. Pozdější vydání
měly design na šedém pozadí. Obálka je viditelně zobrazena během party scény ve filmu Daria Argenta z roku 1971
"Four Flies on Grey Velvet".Albem "John Barleycorn Must Die" začíná asi nejúspěšnější období v historii skupiny, datované léty 1970 až 1973. Traffic rozšířil svou sestavu koncem roku 1970 a přibrali bývalého Winwoodova spoluhráče z kapely Blind Faith Rica Greche na baskytaru. V roce 1970 se Traffic vydali na turné na podporu jejich comebackového alba "John Barleycorn Must Die" v sestavě kvarteta Steve Winwood, Chris Wood, Jim Capaldi a Ric Grech. V listopadu skupina odehrála sérii koncertů na Fillmore East a nahrávky z těchto koncertů byly zkompilovány do živého alba s názvem "Live Traffic". Toto album bylo připraveno k vydání počátkem roku 1971, ale z neznámých důvodů bylo zrušeno, ačkoli Side A se nakonec objevily jako bonusové skladby na reedici "John Barleycorn Must Die" v roce 1999. Poté, co Capaldi přišel o svého malého syna kvůli smrti v dětské postýlce, přestal bubnovat a téměř opustil kapelu, což mělo za následek rozšíření sestavy o bubeníka Jima Gordona z Derek and The Dominos a ghanského perkusionistu Rebopa Kwaku Baaha v roce 1971. Následovalo turné po Velké Británii a Spojených státech. Kapela včak odehrála pouze šest koncertů. 
První živé album kapely Traffic "Welcome To The Canteen" vyšlo v září
1971 a znamenalo pauzu kapely u United Artists Records. Nahráno bylo živě zahajovací vystoupení 6. června
1971 ve Fairfield Halls, Croydon, a londýnská benefice The Oz Benefit Concert, Londýn, červenec 1971 a
album bylo vydáno v září téhož roku. Bylo nahráno během třetího působení Davea Masona s kapelou, které
trvalo právě oněch pouhých šest vystoupení. Mason chtěl vzít tuto verzi Traffic do Spojených států, ale
Winwood měl zájem pouze o těchto šest uzastavení. Mason na to reagoval: "Je to Stevieho kapela, takže
je to na něm."Seznam skladeb obsahuje po jedné skladbě z prvních tří alb Traffic, dvě písně z Masonova prvního sólového alba "Alone Together" a "Gimme Some Lovin'" od bývalé kapely Steva Winwooda, Spencer Davis Group, kde Winwoodovy varhany a Masonova rytmická kytara jsou pro část "Gimme Some Lovin'" nápadně nesynchronizované. V domovském Spojeném království bylo album překvapivým propadákem, prvním ze série alb této skupiny, kterým se nepodařilo bodovat v žebříčcích. V USA však zaznamenalo solidní úspěch, dostal se vypracovalo na #26 místo v hitparádě a přinesl singl "Gimme Some Lovin' (live)", který se dostal na #68 místo v Billboard Hot 100. "Welcome To The Canteen" by bylo poslední album, které Traffic vydali v rámci severoamerické distribuční smlouvy kapely s United Artists Records. Přebal desky nenesl název Traffic, album bylo připsáno jednotlivým členům skupiny včetně Masona, který se vrátil pro své třetí a poslední kouzlo se skupinou. Na zadní části přebalu se však objevilo logo kapely. Album skončilo verzí písně The Spencer Davis Group "Gimme Some Loving", která se stala menším hitem. 
Po odchodu Masona vydali v roce 1971 Traffic album "The Low Spark Of High Heeled Boys"
(1971), vydal je už Island Records, který předtím vydával desky Traffic ve Spojeném království a nyní koncem roku
1971 založil působnost i v Severní Americe. Album bylo Top 10 americkým albem, ale ve Velké Británii se neprosadilo.
V roce 1972 se jej prodalo přes půl milionu kopií, když získalo zlatý disk a bylo oceněn R.I.A.A. jako platinový
disk v březnu 1976 za více než milion celkových prodejů. Album se stalo populárním v rádiích FM, čímž se Traffic
stali přední progresivní rockovou kapelou.Kapelu však znovu zasáhly personální problémy, protože Grech a Gordon byli v prosinci 1971 vyhozeni kvůli nadměrnému užívání drog a měsíc poté Winwoodovy zápasy se zánětem pobřišnice Traffic zastavily. Jim Capaldi využil této pauzy k nahrání sólového alba "Oh How We Danced", které se ukázalo jako začátek jeho dlouhé a úspěšné sólové kariéry. Album obsahovalo přebytečnou píseň "Open Your Heart" z alba "The Low Spark Of High Heeled Boys" a na nových skladbách se podíleli bubeník Roger Hawkins a baskytarista David Hood z domácí studiové kapely Muscle Shoals Sound Studio. Capaldi je brzy přivedl na palubu, aby nahradili Greche a Gordona. Nová sestava Winwood, Capaldi, Wood, Kwaku Baah, Hawkins, Hood podnikla začátkem roku 1972 turné po Americe, aby desku propagovala. Jejich koncert v Santa Monica Civic Auditorium ze dne 21. února 1972 byl zaznamenán ve vícestopém zvuku a zachycen na barevnou videokazetu s více kamer. Toto 64-minutové vystoupení je považováno za jediný prodloužený živý záznam skupiny. V televizi se to tehdy evidentně nevysílalo, ale později vyšlo na domácím videu a DVD. Začátkem roku 1973 Hood zavzpomínal, když byli Traffic v New Yorku, aby odehrál koncerty na Academy of Music na podporu alba "The Low Spark of High Heeled Boys". Před první show zaparkovali za místem konání, které se nachází na East 14th Street a později známé jako Palladium, jejich kamion převážející vybavení kapely. "Museli jsme jej nechat stát asi pět minut a dostali se do toho nějací zloději," říká Hood, "a ukradli mi basu a několik kytar, které patřily Stevu Winwoodovi, včetně jedné, kterou mi dal Eric Clapton pro někoho. A pravděpodobně to byli jen feťáci a pravděpodobně je dali do zástavy tak rychle, jak jen mohli, a koupili si za to smeč nebo tak něco. Takže tím pro mě ta basa skončila." 
Po Winwoodově zotavení ze zánětu pobřišnice se šesté studiové album Traffic vydané v roce 1973 a nazvané
"Shoot Out At The Fantasy Factory" setkalo s chladným kritickým přijetím,
ale v prodejích se stalo dalším velkým hitem. I když album získalo horší recenze než jeho předchůdce, přesto
se dostalo na #6 místo v žebříčku Billboard Pop Albums, o jedno místo výše, než dosáhl vrcholu "The Low Spark..."
v roce 1972. Stejně jako jeho předchůdce měl původní přebal desky svůj pravý horní a levý dolní roh oříznutý.
Album bylo remasterováno na CD v roce 2003. Album bylo nahráno se čtyřmi členy Muscle Shoals Rhythm Section,
baskytarista David Hood, bubeník Roger Hawkins, klávesista Barry Beckett a kytarista Jimmy Johnson. Hood
a Hawkins se objevují ve všech písních a jsou uvedeni jako členové Traffic na obalu alba. Beckett a Johnson
hrají pouze na "Tragic Magic". Hood, Hawkins a Beckett poté vyrazili na turné s kapelou, o čemž svědčí
následující živé album "On The Road".Krátce po něm následovalo velké světové turné, na jehož sestavu byl doplněn klávesista Muscle Shoals Barry Beckett. Z tohoto turné bylo čerpáno dvojité živé album "On The Road". Přerušilo to šňůru britských propadáků kapely a dosáhlo čísla #40 v UK Albums Chart. Po turné však Winwood informoval trio Muscle Shoals, že se vrací do menší sestavy, která se více podobala jejich původní sestavě a jejich služby již nebude zapotřebí. Mezitím narůstaly problémy Chrise Wooda s užíváním drog a depresemi. 
Rosko Gee byl přijat na baskytaru místo něj, zatímco Capaldi přešel zpátky k bicím. Výsledný kvintet začal
nahrávat nové album na konci roku 1973, ale perkusionista Rebop Kwaku Baah byl vyhozen v průběhu zasedání
před dokončením alba, ale dvě skladby obsahují jeho hru, takže většinu alba nahrál kvartet Winwood, Capaldi,
Wood a Gee. Winwood hraje na širší škálu klávesových nástrojů než většina předchozích alb Traffic a do svého
repertoáru přidává Moog. Album "When The Eagle Flies" vydané v září 1974
bylo dalším albem Top Ten v USA a středně úspěšné ve Velké Británii. Následné turné po USA, i když úspěšné
z hlediska prodeje vstupenek, bylo pro kapelu emocionálně vyčerpávající. Capaldi později vzpomínal:
"When The Eagle Flies" bylo čtvrté po sobě jdoucí studiové album kapely, které se dostalo do americké Top Ten a získalo status zlatého alba. Mnohem méně úspěšné bylo ve Spojeném království, kde sice vstoupilo do žebříčku na #31 místě, aby následující týden spadlo. Skladba Chrise Wooda "Moonchild Vulcan" byla nahrána pro album, ale nakonec byla vynechána ve prospěch "Memories Of A Rock n' Rolla". Píseň byla hrána na doprovodném turné k albu a živá nahrávka Traffic byla později vydána na posmrtném CD Chrise Wooda "Vulcan" vydaném v roce 2008. Po rozpadu Traffic byly vydány jen dvě kompilace od United Artists, "Heavy Traffic" a "More Heavy Traffic", které obě čerpaly pouze z první poloviny jejich produkce. Steve Winwood se vydal na sólovou dráhu, zatímco Rosko Gee, bývalým baskytarista Traffic, a Rebop Kwaku Baah se v roce 1977 připojili k německé krautrockové kapele Can a hráli s nimi až do jejich rozpadu v roce 1979. Objevili se s nimi na albech "Saw Delight", "Out Of Reach" a "Can".
Capaldi jeho památce věnoval své sólové album "Fierce Heart". Když Winwood v roce 1974 rozpustil Traffic, Wood nadobro ztratil své kotviště, od té doby to bylo, jako by na Wooda pršely samé psychické rány. Většinu svého života Wood trpěl závislostí na drogách a alkoholu, které byly zpočátku připisovány strachu z létání. Jeho žena mu byla nevěrná, když byl na turné, což vedlo ke zvýšenému pití a vyvrcholilo to onemocněním jater. Omezil pití, ale jeho léky způsobily další komplikace. Jeho přítel Paul Kossoff z Free zemřel v roce 1976, ztroskotal v pouhých 25 letech. Následující rok manželka Jeanette Jacobs opustila Wooda. Jeho manželka Jeanette zemřela v roce 1982 ve věku 31 let na následky záchvatu. Wood byl její smrtí hluboce zasažen. Smrt dvou blízkých přátel, Paula Kossoffa z Free a bývalého spoluhráče z kapely Rebopa Kwaku Baaha, spolu se smrtí jeho (tehdy již odcizené) manželky dolehly na Wooda velmi těžce.
Všichni dosud žijící členové nejnovější sestavy Traffic se sešli v roce 1994 na jednorázovém turné poté, co fanoušek
zanechal vzkaz v hlasové schránce v hotelu Boba Weira (z Grateful Dead) v Chicagu během turné "Scaring The Children"
v roce 1992, a navrhl, že by bylo skvělé, kdyby Traffic koncertovali s Grateful Dead. Traffic otevírali koncerty pro
Grateful Dead během jejich letního turné. Post na flétnu a saxofon na turné hrál Randall Bramblett, který hodně
spolupracoval se Stevem Winwoodem. Mike McEvoy se připojil k sestavě a hrál na klávesy, kytaru a violu a Walfredo
Reyes, Jr. hrál na bicí a perkuse. Projekt sice začal jako oživení skladatelské spolupráce mezi Stevem Winwoodem
a Jimem Capaldim, ale brzy přerostl v první projekt Traffic od roku 1974. Winwood a Capaldi nahráli a vydali 9.
května 1994 nové osmé a poslední studiové album Traffic "Far From Home", ale
bez účasti ostatních čtyř členů. Bylo to nahráno ve velkém domě zvaném Woodstock, nedaleko Kilcoole na jih od
Dublinu, a smíchalo se v Chateau Miraval v Correns v jižní Francii. Ve Spojeném království i v USA prolomila
první čtyřicítku. Následně vydané dvojité živé album a DVD "The Last Great Traffic Jam" vydané v roce 2005
dokumentuje toto reunionové turné kapely v roce 1994.Čtyři původní členové Traffic byli za své příspěvky uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame dne 15. března 2004. Winwood, Capaldi, Mason a Stephanie Wood (sestra zastupující jejího zesnulého bratra Chrise) se všichni zúčastnili ceremonie. Winwood a Capaldi se zúčastnili úvodního představení, ale přidal se k nim Dave Mason, který předvedl svou píseň "Feelin' Alright" pro velké finále, ve kterém také vystoupili Keith Richards, Tom Petty a Temptations. ¨ Koncertní sestavu doplnil Bramblett na varhany a basové pedály, i když nebyl jedním z uváděných členů.
Předběžné plány na další projekt Traffic byly přerušeny smrtí Jima Capaldiho v roce 2005, čímž skončilo partnerství
s Winwoodem při psaní písní, které charakterizovalo Traffic od jejích počátku. Winwood následně věnoval "The Last
Great Traffic Jam" "muži, bez kterého by Traffic nikdy nemohl být, mému celoživotnímu příteli a partnerovi, Jimu
Capaldimu".Koncert "Dear Mr. Fantasy" byla oslava pro Capaldiho, která se konala v The Roundhouse v Camden Town v Londýně dne 21. ledna 2007. Mezi hosty patřili Steve Winwood, Paul Weller, Pete Townshend a mnoho dalších. "Dear Mr. Fantasy" představovalo hudbu Jima Capaldiho a Traffic a veškerý zisk šel na Jubilee Action Street Children Appeal. |
|
|
|
Zakládající členové: Steve Winwood - Vocals, Guitar, Keyboards, Bass (1967-1969, 1970-1974, 1994, 2004) Jim Capaldi - Drums, Percussion, Vocals (1967-1969, 1970-1974, 1994, 2004) Chris Wood - Flute, Saxophone, Keyboards (1967-1969, 1970-1974) Dave Mason - Vocals, Guitars, Sitar, Bass, Harmonica (1967, 1968, 1971) |
Bývalí členové: Randall Bramblett - Flute, Saxophone, Keyboards, Bass Pedals (1994, 2004) Rosko Gee - Bass (1974, 1994) Walfredo Reyes, Jr. - Percussion, Drums (1994) Michael McEvoy - Keyboards, Guitars, Viola (1994) Reebop Kwaku Baah - Percussion, Congas (1971-1974) David Hood - Bass (1972-1973) Roger Hawkins - Drums (1972-1973) Barry Beckett - Keyboards (1973) Ric Grech - Bass, Violin (1970-1972), Guitar (live only, 1970) Jim Gordon - Drums (1971-1972) |
| 1967 |
1967-1968 |
1968 |
|
Dave Mason - Vocals, Guitars, Bass Steve Winwood - Vocals, Keyboards, Guitars, Bass Jim Capaldi - Drums, Vocals Chris Wood - Flute, Saxophone, Keyboards |
Steve Winwood - Vocals, Keyboards, Guitars, Bass Jim Capaldi - Drums, Vocals Chris Wood - Flute, Saxophone, Keyboards |
Steve Winwood - Vocals, Keyboards, Guitars, Bass Jim Capaldi - Drums, Vocals Chris Wood - Flute, Saxophone, Keyboards Dave Mason - Vocals, Guitars, Bass |
| 1968-1969 |
1970 |
1970-1971 |
|
Steve Winwood - Vocals, Keyboards, Guitars, Bass Jim Capaldi - Drums, Vocals Chris Wood - Flute, Saxophone, Keyboards |
Steve Winwood - Vocals, Keyboards, Guitars, Bass Jim Capaldi - Drums, Vocals Chris Wood - Flute, Saxophone, Keyboards |
Steve Winwood - Vocals, Keyboards, Guitars, Bass Jim Capaldi - Drums, Vocals Chris Wood - Flute, Saxophone, Keyboards Ric Grech - Bass, Guitars, Violin |
| 1971 |
1971-1972 |
1972 |
|
Steve Winwood - Vocals, Keyboards, Guitars Jim Capaldi - Drums, Vocals Chris Wood - Flute, Saxophone, Keyboards Ric Grech - Bass, Violin Dave Mason - Vocals, Guitars Reebop Kwaku Baah - Percussion, Congas Jim Gordon - Drums |
Steve Winwood - Vocals, Keyboards, Guitars Jim Capaldi - Drums, Percussion, Vocals Chris Wood - Flute, Saxophone, Keyboards Ric Grech - Bass, Violin Rebop Kwaku Baah - Percussion, Congas Jim Gordon - Drums |
Steve Winwood - Vocals, Keyboards, Guitars Jim Capaldi - Percussion, Vocals Chris Wood - Flute, Saxophone, Keyboards Rebop Kwaku Baah - Percussion, Congas David Hood - Bass Roger Hawkins - Drums |
| 1973 |
1973-1974 |
1974 |
|
Steve Winwood - Vocals, Keyboards, Guitars Jim Capaldi - Percussion, Vocals Chris Wood - Flute, Saxophone Rebop Kwaku Baah - Percussion, Congas David Hood - Bass Roger Hawkins - Drums Barry Beckett - Keyboards |
Steve Winwood - Vocals, Keyboards, Guitars Jim Capaldi - Drums, Vocals, Keyboards Chris Wood - Flute, Saxophone Rebop Kwaku Baah - Percussion, Congas Rosko Gee - bass |
Steve Winwood - Vocals, Keyboards, Guitars Jim Capaldi - Drums, Vocals, Keyboards Chris Wood - Flute, Saxophone Rosko Gee - Bass |
| 1974-1994 |
1994 |
1994 |
|
Disbanded |
Steve Winwood - Vocals, Keyboards, Guitars Jim Capaldi - Drums, Percussion, Vocals |
Steve Winwood - Vocals, Keyboards, Guitars Jim Capaldi - Drums, Percussion, Vocals Rosko Gee - Bass Michael McEvoy - Keyboards, Guitars, Viola Walfredo Reyes Jr. - Percussion, Drums Randall Bramblett - Flute, Saxophone, Keyboards |
| 1995-2004 |
2004 |
|
|
Disbanded |
Steve Winwood - Vocals, Guitars Jim Capaldi - Drums Randall Bramblett - Keyboards, Bass Pedals |
|
|
(Narozen 2. května 1948, Handsworth, Birmingham, England) (rodným jménem Stephen Lawrence Winwood) Lead Vocals, Keyboards, Guitars |
|
Steve Winwood je britský hudebník, zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista
a jeho žánry zahrnují blue-eyed soul, rhythm and blues, blues rock a pop rock. Ačkoli je Winwood hlavně kytarista, hráč na klávesové nástroje a zpěvák, který se vyznačuje výrazným, oduševnělým vysokým tenorovým hlasem, hraje zdatně na další nástroje, včetně bicích, mandolíny, baskytary a saxofonu. Byl členem skupin The Spencer Davis Group, Traffic, Blind Faith a Go. Spolupracoval také s řadou jiných hudebníků, včetně Davida Gilmoura, Erica Claptona, Jimiho Hendrixe a Joe Cockera. | |
Winwood se narodil v Handsworth, Birmingham. Jeho otec Lawrence, povoláním slévač, byl poloprofesionální hudebník,
hrál hlavně na saxofon a klarinet. Jako čtyřletý chlapec začal hrát na klavír, zatímco se zajímal o dixielandový
jazz a swing, brzy začal hrát na bicí a kytaru. Byl také členem sboru v St. John's Church of England pod vedením
Perryho Barra. Rodina se přestěhovala z Handsworth do Kingstanding (Atlantic Road) Birmingham, kde Winwood navštěvoval
Great Barr School, jednu z prvních středních škol. Navštěvoval také Birminghamský a Midlandský hudební institut,
aby rozvinul své dovednosti jako pianista, ale svůj kurz nedokončil. Během této doby se spřátelil s budoucí členkou
Fleetwood Mac, zpěvačkou Christine McVie.V 8 letech poprvé vystoupil se svým otcem a starším bratrem Muffem v Ron Atkinson Band. Muff si později vzpomněl, že když s nimi Steve začal pravidelně hrát v licencovaných hospodách a klubech, musel být klavír otočen zády k publiku, aby se ho pokusili skrývat, protože byl zjevně nezletilý. Ještě jako žák na Great Barr School se Winwood stal součástí birminghamské bluesrockové scény, hrál na varhany a kytaru Hammond C-3 a podporoval bluesové a rockové legendy jako Muddy Waters, John Lee Hooker, Howlin' Wolf, B.B. King, Chuck Berry a Bo Diddley na jejich turné po Spojeném království, v té době bylo totiž zvykem, že američtí zpěváci cestovali sólově a byli doprovázeni pick-up kapelami. V té době žil Winwood na Atlantic Road v Great Barr, blízko birminghamských hudebních sálů, kde hrával. Winwood modeloval svůj zpěv po Rayi Charlesovi. 
Ve věku 14 let se Winwood, tehdy známý jako "Stevie" Winwood, připojil ke skupině Spencer Davis Group spolu se
starším bratrem Muffem, který měl později úspěch jako hudební producent poté, co je Davis viděl hrát jako Muffy
Wood Jazz Band v birminghamské hospodě zvané Golden Eagle. Skupina debutovala v Eagle a následně tam měla pondělní
noční stálé hraní. Winwoodův výrazný vysoký tenorový pěvecký hlas a vokální styl vyvolávaly srovnání s Rayem
Charlesem. V roce 1964 podepsali svou první nahrávací smlouvu s Island Records. Producent a zakladatel Chris
Blackwell později o Winwoodovi řekl: "Byl skutečně základním kamenem Island Records. Je to hudební génius,
a protože byl u Island, všichni ostatní talenti doopravdy také chtěli být u Island."První singl skupiny byl vydán 10 dní po Winwoodových 16. narozeninách. Skupina měla svůj první singl číslo jedna na konci roku 1965 s písní "Keep On Running". Peníze z tohoto úspěchu umožnily Winwoodovi koupit si vlastní Hammondovy varhany. Winwood byl spoluautorem a nahrál hity "Gimme Some Lovin'" a "I'm A Man", které se v roce 1967 dostaly na vrchol hitparád, než opustil Spencer Davis Group. Winwood poté spojil své síly s kytaristou Ericem Claptonem jako součást jednorázové skupiny Eric Clapton and the Powerhouse. Písně byly nahrány pro label Elektra, ale na kompilační album z roku 1966 "What's Shakin'" se dostaly pouze tři skladby. 
Winwood se seznámil s bubeníkem Jimem Capaldim, kytaristou Davem Masonem a multiinstrumentalistou Chrisem Woodem,
když spolu jamovali v The Elbow Room, klubu ve čtvrti Aston v Birminghamu. Poté, co Winwood opustil Spencer Davis
Group v dubnu 1967, z kvarteta se zfomovali Traffic. Brzy poté si pronajali chalupu poblíž venkovské vesnice Aston
Tirrold, Berkshire (nyní Oxfordshire), aby mohli psát a zkoušet novou hudbu. To jim umožnilo uniknout z města
a rozvíjet svou hudbu.Na začátku formace Traffic Winwood a Capaldi spolupracovali při psaní písní, přičemž Winwood psal hudbu odpovídající Capaldiho textům. Toto partnerství bylo zdrojem většiny materiálu Traffic, včetně populárních písní jako "Paper Sun" a "The Low Spark Of High-Heeled Boys", a přežilo kapelu a přineslo i několik písní pro sólová alba Winwooda a Capaldiho. 
V průběhu historie skupiny, Winwood nahrál většinu jejich vokálů, klávesové nástroje a kytary. Často také hrál na
baskytaru a perkuse, včetně nahrávání jejich čtvrtého alba. Zatímco byl ještě v Traffic, přivedl Jimi Hendrix
Winwooda, aby hrál na varhany pro "Voodoo Chile" na albu "Electric Ladyland".Winwood založil superskupinu Blind Faith v roce 1969 s Ericem Claptonem, Ginger Bakerem a Ricem Grechem. Skupina ale neměla dlouhého trvání, dlužení k Claptonovu většímu zájmu v Blind Faith je úvodní akt Delaney a Bonnie a přátelé; Clapton opustil kapelu na konci turné. Baker, Winwood a Grech zůstali spolu, aby vytvořili Air Force Gingera Bakera. Sestava se skládala ze 3/4 Blind Faith (bez Claptona, kterého nahradil Denny Laine), polovina Traffic (Winwood a Chris Wood, mínus Capaldi a Mason), plus hudebníci, kteří komunikovali s Bakerem v jeho začátcích, včetně Phila Seamena, Harolda McNaira, Johna Blooda a Grahama Bonda. I tento projekt se ukázal jako krátkodobý. Winwood brzy odešel do studia, aby začal pracovat na novém sólovém albu, předběžně nazvaném "Mad Shadows". Nicméně, Winwood nakonec zavolal Wooda a Capaldiho, aby pomohli s prací na relaci, což podnítilo comebackové album Traffic "John Barleycorn Must Die" v roce 1970. V roce 1972 nahrál Winwood roli kapitána Walkera ve velmi úspěšné orchestrální verzi The Who "Tommy". V roce 1973 nahrál album s Remi Kabakou a Abdulem Lasisi Amao jako Third World, Aiye-Keta. Později, po zformování reggae skupiny Third World, bylo album znovu vydáno a identifikováno jako pouze podle jmen členů kapely. V roce 1976 poskytl Winwood zpěv a klávesy na "Go", koncepčním albu japonského skladatele Stomu Yamashta. V roce 1976 hrál Winwood také na kytaru na desce Fania All Stars "Delicate And Jumpy" a vystupoval jako host s kapelou na jejich jediném vystoupení ve Velké Británii, na vyprodaném koncertě v Lyceum Theatre v Londýně. Únava z turné a nahrávání přiměla Winwooda, aby opustil Traffic a odešel na několik let působit jako studiový hudebník. Pod tlakem Island Records se v roce 1977 znovu objevil se svým prvním sólovým albem pod vlastním jménem. Následovalo album "Arc Of A Diver" z roku 1980, které obsahoval jeho první sólový hit "While You See a Chance" (1980) a "Talking Back To Night" v roce 1982. Obě alba byla nahrána v jeho domě v Gloucestershire s Winwoodem, který hrál na všechny nástroje. Během tohoto období pokračoval v relacích a v roce 1983 koprodukoval a hrál na 40 Top hitu Jima Capaldiho "That's Love" a byl spoluautorem Top 20 hitu Willa Powerse "Kissing With Confidence". 
V roce 1986 odcestoval do New Yorku kvůli svému dalšímu albovému projektu. Tam si přizval na pomoc skupinu
hvězd, aby nahrál "Back In The High Life" v USA a album bylo hitem. S písní "Higher Love" se umístil na vrcholu
žebříčku Billboard Hot 100 a získal dvě ceny Grammy, a to za Nahrávka roku a Nejlepší mužský popový pěvecký výkon.
Na podporu alba se vydal na rozsáhlé turné po Severní Americe. Na konci turné se v Anglii rozvedl s Nicole Weir
a poté se usadil v oblasti Nashvillu se svou novou americkou manželkou Eugenií Crafton.Všechna tato alba byla vydána u Island Records. Na vrcholu svého komerčního úspěchu se však Winwood přemístil k Virgin Records a vydal "Roll With It" a "Refugees Of The Heart". Album "Roll With It" a titulní skladba se v létě 1988 dostaly na číslo #1 na americkém albovém a singlovém žebříčku. Další album u Virgin "Far From Home" bylo oficiálně připsáno Traffic, ale téměř na všechny nástroje hrál Winwood. Navzdory nedostatku významného zásahu prolomil Top 40 jak ve Spojeném království, tak v USA. Jeho poslední album Virgin "Junction Seven" také prolomilo britskou Top 40. Nové studiové album "Nine Lives" bylo vydáno 29. dubna 2008 u Wincraft Music prostřednictvím Columbia Records. Album se ocitlo na #12 místě v žebříčku alb Billboard 200, což byl jeho vůbec nejvyšší debut v USA. V roce 2008 mu byl udělen čestný doktorát z Berklee College of Music, který přidal ke svému čestnému titulu z Aston University v Birminghamu. Dne 28. března 2012 byl Winwood jednou ze speciálních hostujících hvězd Rogera Daltreyho na koncertě "An Evening with Roger Daltrey and Friends" na pomoc Teenage Cancer Trust v Royal Albert Hall. V roce 2013 Winwood cestoval po Severní Americe s Rodem Stewartem v rámci turné "Live The Life". V roce 2014 absolvoval Winwood turné po Severní Americe s Tomem Pettym & The Heartbreakers. V lednu 2020 bylo oznámeno letní turné po Severní Americe se Steely Dan. Dne 17. února 2020 se Winwood zúčastnil akce "A Tribute To Ginger Baker", která se konala v Eventim Apollo Hammersmith v Londýně. Dalšími účastníky byli Ron Wood, Roger Waters a Eric Clapton. Koncert se konal na počest Gingera Bakera, jeho bývalého kolegy a člena kapely Blind Faith, který zemřel v předchozím roce. Winwood byl integrálním členem tří skupin 60. a 70. let: Spencer Davis Group, Traffic a Blind Faith. Počínaje 80. lety jeho sólová kariéra vzkvétala a měl na svém kontě řadu úspěšných singlů, včetně „While You See a Chance“ (1980) z alba Arc of a Diver a „Valerie“ (1982) z Talking Back to the Night ( "Valerie" se stala hitem, když byla znovu vydána s remixem z Winwoodova kompilačního alba Chronicles z roku 1987). Jeho album Back in the High Life z roku 1986 znamenalo jeho kariérní zenit, s hitovými singly včetně „Back in the High Life Again“, „The Finer Things“ a hitem US Billboard Hot 100 číslo jedna „Higher Love“. Na vrcholu žebříčku Hot 100 se znovu dostal s "Roll With It" (1988) ze stejnojmenného alba, s "Holding On" také ve stejném roce. Zatímco jeho hitové singly skončily na konci 80. let, pokračoval ve vydávání nových alb až do roku 2008, kdy vyšlo jeho poslední album "Nine Lives".  Winwood byl uveden do Rock and Roll Hall of Fame jako člen Traffic v roce 2004. V roce 2005 byl Winwood oceněn jako BMI ikona na výročních BMI London Awards za svůj „trvalý vliv na generace hudebních tvůrců“. V roce 2008 zařadil Rolling Stone Winwood na 33. místo mezi 100 nejlepšími zpěváky všech dob. Winwood vyhrál dvě ceny Grammy. Byl dvakrát nominován na Brit Award za nejlepšího britského umělce: 1988 a 1989. V roce 2011 obdržel cenu Ivora Novella od Britské akademie skladatelů, skladatelů a autorů za vynikající sbírku písní. |
 (celým jménem Nicola James "Jim" Capaldi) (Narozen 2. srpna 1944, Evesham, Worcestershire, England, zemřel 28. února 2005) Drums, Percussion, Vocals Jim Capaldi byl anglický hudebník a hudební skladatel, zakládající člen skupiny Traffic. Na bicí doprovázel některé známé zpěváky a hudebníky, kterými byli například Jimi Hendrix, Eric Clapton, George Harrison, Alvin Lee a Mylon LeFevre. Byl rovněž blízkým přítelem Boba Marleyho a cestoval s ním, když psal své album "Catch A Fire". Capaldi se v roce 1975 oženil s Aninhou narozenou v Brazílii, aktivistkou brazilské charitativní organizace pro děti ulice Jubilee. Aninha doprovázel premiéra Tonyho Blaira a jeho manželku Cherie během jejich oficiální cesty do Rio de Janeira. Capaldi se narodil jako Nicola James Capaldi italským imigrantům, Nicolasovi a Marii Capaldiovým Anglii ve městě Evesham, hrabství Worcestershire. Nick, nejmladší z rodiny Capaldi a vynikající akordeonista, měl v začátcích pravidelný pořad vysílaný na Radiu Luxembourg a jeho žena zpívala s cestovním souborem a nahrávala rané 78-otáčkové desky. Žili a dýchali hudbou, a když Jim dospíval, měl už hudbu v krvi. Jeho mladší bratr Phil, se narodil 1. února 1949 a hrál též profesionálně na bicí ve skupině "Joe Brown's Bruvvers". Hudební kariéra Jima Capaldiho trvala více než čtyři desetiletí. Spolu s Steve Winwoodem založil v Birminghamu skupinu Traffic, která svým psychedelickým rockem ovlivnila hudební scénu ve Spojeném království a USA. Capaldi s Winwoodem napsali mnohé hity skupiny, které se dostaly do hitparád a většina z nich pak byla vydána na albech skupiny. Jako dítě Capaldi studoval hru na klavír a zpíval se svým otcem, učitelem hudby. Svou první kapelu založil ve čtrnácti letech. Na bicí začal hrát se svými přáteli a v roce 1961 ve Worcesteru hrál ve skupině The Sapphires. V roce 1963 založil The Hellions, kde s ním hráli Dave Mason na kytaru a Gordon Jackson na doprovodnou kytaru a nahrávali pro Pye Records. V srpnu 1964 vzala Tanya Day skupinu The Hellions do Star-Clubu v Hamburku, Německu jako svoji doprovodnou skupinu. V té době přebývali The Spencer Davis Group v Hamburku v tom samém hotelu jako The Hellions a tak se stalo, že Steve Winwood se spřátelil s Capaldim a Masonem. Po návratu do Worcesteru v roce 1966 se The Hellions zavedli jako zavedená profesionální kapela, která měla na to aby doprovázela umělce jako Adam Faith a Dave Berry, kteří ve Worcesteru vystupovali. Od roku 1964 měli rezidenci ve Whisky a Go Go Club. V roce 1965 vydala skupina tři singly, ale žádný se nedostal do hitparády. Později se k nim připojil John "Poli" Palmer a u bicích nahradil Capaldiho, který se stal sólovým zpěvákem. 
The Hellions se po návratu do Worcesteru pokusili zredukovat náklady, ale místní podmínky se změnily. Změnili si
jméno na The Revolution, ale v hitparádě byli neúspěšní i se čtvrtým singlem. Zklamaný Dave Mason odešel, nahradil
jej Luther Grosvenor a Capaldi přejmenoval skupinu na Deep Feeling. Kapela hrála rock a blues a lokálně byla ve
vlastní lize. Odehráli několik koncertů v Birminghamu a okolí, kde získali dost slušnou fanouškovskou základnu.
Capaldi, Jackson a Palmer napsali skladby, které byly lepší než repertoár The Hellions. Nahráli pak několik
studiových stop, které zůstaly nevydány až do roku 2009.V polovině 60. let se Jim stal pravidelnou tváří v legendárním birminghamském nočním klubu The Elbow Room. Poté, co sledoval jejich vystoupení, šel jamovat společně s dalšími birminghamskými kapelami a právě zde se zrodila myšlenka Traffic. Capaldi a jeho skupina hráli často v Londýně a spolu s nimi v Knuckles klubu hrál na kytaru tehdy neznámý hudebník Jimi Hendrix. V Birminghamu se Capaldi příležitostně sešel s přáteli Masonem, Winwoodem a Chrisem Woodem k vystoupením v klubu The Elbow Room na Aston High Street. Začátkem roku 1967 se toto spojení přejmenovalo na Traffic a skupina Deep Feeling se rozpadla. V roce 1968 Capaldi, Winwood and Mason se zúčastnili nahrávání sólového alba Gordona Jacksona jako doprovodná skupina. Skupina podepsala smlouvu s Island Records a pronajala si klidný domek v Aston Tirrold, Berkshire aby mohli skládat a zkoušet nové skladby. Domek však klidný dlouho nezůstal, protože jej často navštěvovali hudebníci jako Eric Burdon, Eric Clapton, Pete Townshend, Trevor Burton (z The Move) a mnoho dalších. Capaldi napsal text pro první singl Traffic "Paper Sun", který se v roce 1967 umístil na pátém místě v UK singles chart. Pak byly vydány další dva úspěšné singly a v prosinci 1967 skupina vydala album "Mr. Fantasy", které již demonstrovalo talent každého z nich. Mason opustil skupinu brzy po vydání tohoto alba, ale na krátko se vrátil v květnu, než skupinu v říjnu definitivně opustil. Odešel i Winwood, aby se připojil k formujícím se Blind Faith) a tak došlo k rozpadu skupiny. Capaldi se pokoušel s Masonem a Woodem zformovat jinou skupinu, ale tvůrčí napětí, které způsobil Mason tím, že opustil Traffic přetrvávalo a Wynder K. Frogg zůstal pouze do března 1969. V lednu 1970 se Capaldi s Woodem setkali s Winwoodem v nahrávacím studiu při nahrávání Winwoodova sólového alba. Toto setkání bylo tak úspěšné, že tato trojice obnovila Traffic (bez Masona) a vydali v roce 1970 album "John Barleycorn Must Die". Následovalo turné po Velké Británii a Spojených státech se skupinou rozšířenou o několik hostujících hudebníků.  Ačkoliv další alba Traffic byla úspěšná, Capaldi začal rozvíjet svou sólovou kariéru a vydal v roce 1972 své první sólové album "Oh How We Danced". To bylo vytvořeno za přispění kytaristy skupiny Free, Paula Kossoffa, Barry Becketta, Rebop Kwaku Baaha a několika členů Traffic. Následovalo album "Whale Meat Again" (1974) a pak bylo vydáno mistrovské album "Short Cut Draw Blood" (1975). Tématem textů bylo životní prostředí, vládní korupce a drogy. V říjnu 1975 vyšel singl z tohoto alba, coververze hitu The Everly Brothers "Love Hurts", který dosáhl čtvrtého místa v hitparádě ve Velké Británii. Kromě multiplatinové kariéry skupiny s jedenácti alby podpořené Jimovým spisovatelským partnerstvím se Stevem Winwoodem si Jim užil sólovou kariéru s jedenácti sólovými alby od dob svého prvního sólového projektu, když byl stále členem Traffic. "Love Hurts" byla celosvětově velkým hitem v roce 1975. Jim si udržel svou dynamiku úspěchy v USA jako "That's Love" z alba "Fierce Heart" u Atlantic Records v roce 1982, "Something So Strong" z alba "Some Come Running" v roce 1987 u Island Records a během tohoto období koncertoval po Evropě a vedl svou vlastní kapelu The Contenders. Jim pracoval na svém dvanáctém sólovém albu, když mu Steve zavolal, aby se zeptal na jeho příspěvek k nadcházejícímu albu Winwooda, které se ve skutečnosti mělo stát reunionem Traffic na scénu. Po reformaci Traffic v roce 1993 a po vydání alba "Far From Home" v roce 1994 skupina pět měsíců cestovala po Americe a měla na kontě 75 vystoupení pro více než 500 000 lidí. Objevili se na Woodstocku a odehráli deset vystoupení společně s dalšími rockovými legendami "The Grateful Dead". 
Jim byl vždy nadaný skladatel, jako pětinásobný vítěz cen BMI nebo ASCAP, pokud jde o nejhranější skladby
v Americe, byl vyhledáván pro mnoho projektů. Jeho poslední byl návrat The Eagles, když napsal jejich masivní
rádiový sestřih "Love Will Keep Us Alive". V roce 1998 Jim a spoluzakladatel Traffic Dave Mason cestovali
po USA.
Capaldiho přítel a dlouholetý manažer John Taylor řekl: "Byl jedním z nejvlivnějších skladatelů nejen své generace, ale i v historii populární hudební kultury. Zaútočil na život s energií a vášní a zanechal bohaté dědictví. Zanechává měřítko, které mohou dnešní spisovatelé a hudebníci napodobovat." "Dear Mr Fantasy" byla oslava Capaldiho života a hudby, která se konala v londýnském Roundhouse v Camden Town dbe 21. ledna 2007. Na této oslavě účinkovali jako hosté Bill Wyman, Jon Lord, Gary Moore, Steve Winwood, Cat Stevens, Paul Weller, Pete Townshend, Capaldiho bratr Phil a mnoho dalších. Na "Dear Mr Fantasy" se hrála hudba Jima Capaldiho a Traffic. Veškerý výtěžek akce šel charitativní organizaci The Jubilee Action Street Children Appeal. |
 (rodným jménem Christopher Gordon Blandford Wood) (Narozen 24. června 1944, Quinton, Great Britain, zemřel 12. července 1983, Birmingham, Great Britain) Flute, Saxophone, Keyboards Chris Wood byl britský rockový hudebník, který vynikal na saxofon a flétnu a byl zdatný ve hře na klavír, baskytaru a kytaru. Je nejznámější jako zakládající člen rockové kapely Traffic, spolu se Stevem Winwoodem, Jimem Capaldim a Davem Masonem. Během jejich relativně krátkého, bouřlivého společného času se Traffic koncertovali široko daleko a jejich hudba zahrnovala popové výstřelky, psychedelii, bukolický folk a vytříbenou melanž rocku, jazzu a R&B. Každý člen kapely byl virtuóz sám o sobě, ale Winwood byl zářící hvězdou a Wood jako osvětlovač pro jeho neklidnou energii. Chris Wood byl válečné dítě, které se narodilo v Quintonu na předměstí Birminghamu v roce 1944 rodičům Stephenovi, stavebnímu inženýrovi, a Muriel Woodové. Jeho sestra Stephanie přišla na svět o tři roky později. Od svých devíti a šesti let vyrůstali v gotické nádheře v Corngreaves Hall, majestátní gruzínské lokality v srdci Black Country, kde byl jejich otec ubytován jako hlavní inženýr této čtvrti. Hudba brzy naplnila starý dům. Sbírka desek jejich otce zahrnovala Binga Crosbyho, velké kapely a Beethovena a jejich matka měla pod schodištěm klavír. Chris se již od raného dětství se zajímal o hudbu a malování. "Nikdo z naší rodiny vlastně neuměl hrát, takže se to muselo narodit v Chrisovi," uvedla Steph Wood. "Nikdy neuměl číst noty, ale vytvářel je svým uchem. Měli jsme velmi láskyplnou výchovu a Corngreaves Hall nám také dal vše, co jsme potřebovali, abychom si mohli představit svůj vlastní malý svět. Bylo to kouzelné místo, jako Narnia, obklopené kouzelnými lesy, ale s ocelárnami a celým tím průmyslem hned vedle." 
Muriel Wood přihlásila svého syna na hodiny klavíru a flétny, ale on se jich nedržel. Byl příliš svéhlavý
a následně se naučil hrát na oba nástroje. Jako teenager si vypěstoval posedlou vášeň pro jazz a vyzvedl
nahrávky Milese Davise, Charlieho Parkera, Dizzyho Gillespieho a Raye Charlese v obchodě s deskami v centru
Birminghamu, The Diskery, kam tehdy chodili také Winwood, Robert Plant a budoucí vleader ELO Jeff Lynne.
Jako samouk začal hrát na flétnu a saxofon ve věku 15 let, začal hrát lokálně i s dalšími birminghamskými
hudebníky, kteří později našli mezinárodní slávu v hudbě jako Christine Perfect (později Christine McVie),
Carl Palmer, Stan Webb nebo Mike Kellie.Navštěvoval Stourbridge College of Art, poté Birmingham School of Art (Painting Dept.) a následně získal grant na Royal Academy of Art počínaje prosincem 1965. Woodovým dalším polem působnosti bylo malování a po ukončení střední školy navštěvoval nedalekou Stourbridge College Of Art. V tomto více bohémském prostředí se spolčil s hudebním kolegou pianistou Steve Hadleyem. Ve věku 18 let V roce 1962 bylo Woodovi 18 let a společně vytvořili jazzový kvartet Steve Hadley Quartet s dalšími dvěma místními hudebníky. Wood se rozhodl, že jejich zvuk vyžaduje tenorsaxofon, jeden si koupil a naučil se na něj hrát. Na jaře 1962 si zajistili týdenní rezervaci v hospodě Saracen’s Head v Dudley. V té době začali podnikaví britští promotéři přivážet do Británie velké americké černé umělce, aby si zahráli, a Wood podnikal poutě do Birmingham Town Hall, aby spatřil takové hudebníky jako Muddy Waters, Ella Fitzgerald a jeho milovaný Ray Charles, a rozšířil si své hudební obzory. V důsledku toho se Woodovi zdálo, že regionální jazzový okruh je rychle nedýchatelný a omezující, a tak se posunul dál, zprvu foukal pro místního bluesmana Perryho Fostera, jehož kapelou prošel i mladý gauche Robert Plant. Další byla v roce 1964 Sound Of Blue, R&B kombo s Woodem po boku budoucího kytaristy Chicken Shack Stana Webba a klávesistky Christine Perfect, která se později provdala za basistu Fleetwood Mac Johna McVie a připojila se k této kapele. 
Sound Of Blue byli dokonalí dost, ale ve stejnou dobu zasáhla do místních klubů další skupina nabitá R&B,
v čele s bledým, hubeným, dospívajícím bělochem s hlasem jako ostřílený černý soul. Mladý Stevie Winwood a
Spencer Davis Group byli v Birminghamu a okolí jeho satelitních měst okamžitě senzací a v roce 1965 celonárodně
propukli s jejich hitem č. #1 "Keep On Running". Wood spolu s Mike Kelliem v letech 1965-1966 sice působil v
kapele Locomotive, ale Wood byl pravidelnou tváří na jejich koncertech a on a Winwood byli k sobě přitahováni
a stali se z nich přátele. Winwood začal navštěvovat Corngreaves Hall, aby jamoval s Woodem, podnícený Woodovým
instinktivním muzikantstvím, aby si představil skupinu, která by byla bez hranic.To se spojilo v temném a špinavém, známém birminghamském klubu Elbow Room, který byl po pracovní době oblíbeným působištěm místních kapel a hudebníků z celé oblasti, kde se scházeli, aby celé hodiny hráli. V Elbow Room byli stálými hosty i pilný Dave Mason a extrovert Jim Capaldi. Oba byli v kapele s názvem Deep Feeling, z níž Mason nebyl dlouho vyloučen, a nyní byli také vtaženi na Winwoodovu oběžnou dráhu. Woodova mladší sestra Stephanie navrhovala oblečení pro skupinu Spencer Davis Group se sídlem v Birminghamu a právě díky ní byl Wood poprvé představen svému rodákovi z Birminghamu Stevu Winwoodovi. "Steve byl v té chvíli očividně daleko za hranicemi, kam jsme my ostatní sotva dosáhli, a Chris byl vždy s ním," vzpomíná Gordon Jackson, zpěvák a kytarista Deep Feeling, který se stal později roadie u Traffic. "Chris byl velmi atraktivní postava. Nebyla s ním žádná skrytá agenda a dalo se s ním mluvit o čemkoli, zatímco se Stevem to v té době prostě nebylo možné. Měl jsi ze Steva takovou úctu, že jsi ho nemohl považovat za rovnocenného." V roce 1967 se Winwood rozhodl. Začátkem toho roku odcestoval na severovýchod, aby odehrál své poslední vystoupení se Spencer Davis Group, s Woodem, Capaldim a Masonem. Ve věku 18 let opustil Winwood skupinu Spencer Davis Group na vrcholu jejich popularity a spolu s Woodem, Capaldim a Davem Masonem založili Traffic. V hotelovém pokoji v Newcastlu všichni čtyři vypracovali lysergickou popovou píseň "Paper Sun" a s ní i plán pro Traffic. Winwoodova přítomnost stačila k tomu, aby nová kapela uzavřela smlouvu s labelem Spencer Davis Group, Island Records. A v květnu, když se v Británii otevřelo mlhavé Summer Of Love, "Paper Sun" raketově vylétli na č. #4 v britském singlovém žebříčku. Steve Winwood uvedl: "Než jsme vytvořili Traffic, poflakovali jsme se spolu [s Chrisem], jezdili do Whitley Court a do těchto míst ve Worcestershire. Navštěvovali jsme prastará místa, jako jsou majáky, jezera a studny, abychom něco zkusili a napili se, něco se naučili, něčemu porozuměli. Hodně z toho přišlo od Chrise Wooda, měl 
na nás velký vliv. Zajímal se o geologické útvary. Byl zaníceným ornitologem a amatérským kartografem, což není
ten druh věcí, které byste si normálně spojovali s rock 'n' rollem."O měsíc dříve se všichni Traffic přestěhovali do polorozpadlého obydlí ve venkovském hrabství Berkshire, které pro ně obstaral zakladatel Island Records Chris Blackwell, aby se soustředil na svou začínající kapelu, a zařídil, že se všichni čtyři uchýlili na izolovaný statek v Berkshire Downs poblíž Aston Tirrold. Zpočátku bez elektřiny, telefonu nebo tekoucí vody, Chata (jak se stala všeobecně známou) byla tak vzdálená, že musel být instalován generátor pro napájení zařízení skupiny. Byla postavena betonová venkovní scéna s pódiovou technikou kapely s výhledem na okolní pole. Po šesti měsících zdokonalování své hudby vydali Traffic svůj první singl "Paper Sun". Tam také vytvořili své debutové album "Mr. Fantasy". Chata, jak byla odjakživa známá, se ve skutečnosti skládala ze dvou spojených budov. Woodovy a Winwoodovy pokoje byly na opačných koncích a místem setkání byl velký centrální obývací pokoj, ve kterém si kapela postavila své vybavení před otevřený krb. Woodův vliv na hudbu, kterou tam Traffic vykouzlili během příštích tří let, byl hluboký a trvalý. Jeho smysl pro nadpozemskost měl v první řadě kořeny v dlouhých procházkách, na které vedl ostatní okolní krajinou, pozoroval ptáky a procházel starodávnými řádky ze starých knih, které měl v cestovní tašce. Ohromující titulní skladba alba se objevila po návštěvě dvou jeho přátel z umělecké školy, kteří přepadli dychtivou kapelu po LSD. V Traffic písních byla Woodova flétna tanečním partnerem Winwoodových lahodných vokálů a přeskakovala dokola a mezi melodickými linkami jako rtuť. 
"Ačkoli nenapsal mnoho kompletních písní, Chrisův přínos byl obrovský," říká Jackson, častý nájemník
v The Cottage. "Jeho úlohou bylo vytvořit náladu, kde by se daly psát písně, a byl výchozím bodem pro
tolik jejich nejlepších prací". Zvláště se svým saxofonem byl velmi výrazný, dokázal jej přinutit sténat
nebo stoupat jako orel a mohl z ničeho nic vytahovat věci".V Traffic hrál Wood především na flétnu a saxofon, příležitostně přispěl na klávesy, baskytaru a zpěv. Wood také spolupracoval na několika písních Traffic, zejména během dřívějšího období nahrávací kariéry kapely. Jeho nejpozoruhodnější příspěvek je jako spoluautor scénáře (s Winwoodem a Capaldim) na "Dear Mr. Fantasy". Wood představil tradiční píseň 17. století "John Barleycorn" skupině poté, co ji slyšel na albu The Watersons Frost and Fire. Stala se titulní písní jejich alba z roku 1970, "John Barleycorn Must Die". Traffic měli bezprostřední dopad na celou éru. Na jejich první britské show v londýnském Savoy Theatre byli Jimi Hendrix, Paul McCartney, Brian Jones a Cat Stevens mezi nadšený publikem. Wood si vytvořil úzké pouto s Hendrixem a zdálo se, že cítil spřízněnost s brilantními, ale poškozenými dušemi. Poté se také spřátelil s Paulem Kossoffem z Free', rtuťovitým, ale podobně odsouzeným kytaristou, poté, co hrál na stejnojmenném druhém albu kapely z roku 1969. Později v roce 1967 Wood navštívil Hendrixe ve studiu, když kytarista vytvořil svůj velkolepý opus "Electric Ladyland" (1968) a přidal vhodně mystickou flétnu do skladby "1983... (A Merman I Should Turn To Be)". Zamiloval se také do jedné z harému mladých dívek, které poletovaly kolem Hendrixe jako můry v plamenech. Jeanette Jacobs bylo tehdy 17 let, byla to hezká brunetka s tmavýma očima jako bezedné tůně. Přijela do Londýna ze svého rodného New Yorku, kde před tím vystupovala v 60. letech v dívčím triu The Cake, které kdysi bylo na turné s Buffalo Springfield. Kola se v Swinging Sixties otáčela rychlým tempem. Traffic se zastavili a objeli Ameriku. Mason odešel a pak se vrátil k nahrání jejich druhého bezejmenného alba. Traffic z roku 1968 byl rozdělen uprostřed, na jedné straně lidové cukrovinky marnotratného kytaristy, na druhé Winwoodovy divočejší, živelnější jamy s Woodovým saxofonem a flétnou jako lepidlem, které je spojovaly dohromady. Při přípravě písní v The Cottage je navštívili Pete Townshend a Keith Moon, Jeff Beck, Eric Clapton a Ginger Baker, králové na jejich dvoře. Zatímco Traffic vystřelil jako kometa, Wood se snažil udržet. Sražen jak vysilující trémou, tak strachem z létání, začal se anestetizovat chlastem a tvrdšími, drsnějšími nápoji. "Chris byl tak trochu jako ryba ve vodě," říká jeho sestra Steph. "Jim byl showman a Steve byl pan Cool, ale Chris a sláva měly smutnější stránku. Kdyby jej to nezasáhlo, myslím, že by byl šťastnější, když hrál na flétnu v našich místních klubech a barech, než aby byl příliš rychle vynášen. Bylo by fér říci, že byl mučen." Přesto, když Traffic stoupali v americkém žebříčku alb, Winwood v roce 1969 dočasně odešel, aby se připojil ke Claptonovi a Bakerovi a vytvořil superskupinu Blind Faith, opouštěl ostatní a utvářel vzor pro další roky. Zhroucené zbývající trio se spojilo s Islandským kolegou z labelu Mickem Weaverem jinak známému jako Wynder K Frog, hráčem na Hammondovy varhany a jejich náhradníkem za Winwooda. Pod hlavičkou Mason, Capaldi, Wood & Frog zkoušeli na album, ale nakonec byl název jejich skupiny delší než doba, kdy byli spolu. 
Zneklidněný Wood poté následoval Jeanette Jacobs zpět přes Atlantik do New Yorku a tam se oba spojili
s transplantovaným neworleanským pianistou a showmanem Malcolmem Johnem Rebennackem, který právě v té
době vyvíjel svůj voodoo medicin alte. ego Dr.John. Dvojice se připojila k Rebennackově kapele a nahodilý
kolektiv se vydal ve dvou dodávkách na týdenní odyseu napříč USA a předváděl své vyjící bažinaté blues na
jednu noc v potápěčských barech a slepých městech. Celkově to nebylo prostředí, které by se nejlépe hodilo
pro někoho tak citlivého a ovlivnitelného jako Wood, protože Rebennack spolu s několika jeho hudebníky
tehdy pěstoval ničivý návyk na heroin. Wood vyčerpaný snahou odletěl domů do Anglie a vzal Jacobs s sebou.
Po návratu do Londýna se v roce 1970 oba připojili k chaotickému novému 10-člennému extravagantnímu souboru
Air Force bubeníka Ginger Baker a vydali jedno album. Ale krátká životnost Blind Faith nyní skončila, stejně
jako Winwood. V roce 1969 se Wood objevil také na eponymním druhém albu "Free And The Small Faces The
Autumn Stone".Wood zvládl dva kariérní koncerty s Air Force, v londýnské Royal Albert Hall a Birmingham Town Hall, ale když se opilý objevil na zkoušce, Baker ho praštil paličkou do hlavy a tekla mu krev. Wood odešel a vrátil se do lůna Traffic. Winwood se znovu usadil v The Cottage s úmyslem nahrát sólovou desku, ale když mu Wood přinesl starou anglickou lidovou píseň, kterou objevil, nazvanou "John Barleycorn", změnil směr a zavolal Capaldiho, tentokrát však ne zatoulaného Masona. To byl úsvit imperiální fáze Traffic. Jejich album "John Barleycorn Must Die" z roku 1970 bylo s pouhými šesti skladbami hutným a ambiciózním dílem, které spojovalo barokní folk a exkurze do jazz-rocku. V americkém žebříčku se dostalo na #5 místo. V roce 1971 následovala uhlazenější "The Low Spark Of High Heeled Boys". Uvedená Woodovým náladovým saxofonem byla nahrávka leštěných povrchů a vlnitých spodních proudů. Pak si Wood pohrál s noblesou a elegancí leteckého esa z první světové války a s grácií mistra malíře. Přesto se ve stejnou dobu rozpadal ve švech. Hendrixova smrt v roce 1970 jej těžce zasáhla. Chris a Jacobs se vzali v listopadu 1972 na matričním úřadu Kensington, když jemu bylo 28 a jí 22 let, ale byl to potulný duch a jejich otevřené manželství ho dále destabilizovalo. Byt páru v západním Londýně, posetý troskami příliš dlouhých, černých nocí a ztracených dnů, začal symbolizovat nepořádek jejich vztahu a také Woodův stav mysli. "Jeanette byla krásná dívka, ale trpěla vlastním strachem," říká Steph Wood. "A Chris potřeboval někoho, kdo je opravdu silný a podrží ho. Zbožňoval ji, ale také mu zlomila srdce. Využívali ho i jeho takzvaní kumpáni. V tom bytě nebylo mnoho, co by nebylo poškrábáno. Byla to Chrisova zodpovědnost, opravdu. Pokud se obnažíte tak, jako to dělal on, skončíte s chmurnější stránkou lidí."  Zahrál si ve filmu Johna Martyna "Inside Out" (1973). Během působení v Traffic byl Chris žádaný také jako session hudebník s jeho okamžitě identifikovatelnou hrou na flétnu nebo saxofon, která se objevila na albech Rebopa Kwaku Baaha, Tyrona Downieho, Fat Mattress, Gordona Jacksona, Crawlera, The Sky, Bobbyho Whitlocka a dalších. V době pastoračního albu Traffic z roku 1974 "Where The Eagle Flies" už démoni Wooda ovládli. Na pódiu toho září na koncertě v New York’s Academy Of Music byl viditelně opilý a neschopný zahrát své party. Winwoodovo rozhodnutí na konci turné rozpustit Traffic nadobro poslalo Wooda do černé propasti zoufalství, ze které se mu už nikdy nepodařilo uniknout. 
Když Winwood v roce 1974 rozpustil Traffic, Wood nadobro ztratil své kotviště, od té doby to bylo, jako
by na Wooda pršely samé psychické rány. Zatímco jeho starý přítel se ve světle reflektorů zdál být klidný,
znovuzrozený, Woodova osobnost jej učinila vhodnějším pro stíny. A právě do stínů se stáhl. Většinu svého
života Wood trpěl závislostí na drogách a alkoholu, které byly zpočátku připisovány strachu z létání. Jeho
žena byla nevěrná, když byl na turné, což vedlo ke zvýšenému pití a vyvrcholilo to onemocněním jater. Omezil
pití, ale jeho léky způsobily další komplikace. Paul Kossoff zemřel v roce 1976, ztroskotal v pouhých 25
letech. Následující rok Jacobs opustila Wooda. Jeho manželka Jeanette zemřela v roce 1982 ve věku 31 let na
následky záchvatu. Wood byl její smrtí hluboce zasažen. Smrt dvou blízkých přátel, Paula Kossoffa z Free a
bývalého spoluhráče z kapely Rebopa Kwaku Baaha, spolu se smrtí jeho (tehdy již odcizené) manželky dolehly
na Wooda velmi těžce.Mezitím se Wood snažil oživit svou hudební kariéru. Měl něco společného s pianistou The Wailers Tyronem Downiem, ale nevydrželo to. V červnu a červenci 1977 nahrál některé skladby s Terrym Barhamem v Island's Fall Out Shelter studios v Hammersmith, u některých měl podporu kytarista Pete Bonase, právě z jazz-fusion kapely Brand X, a na jiných byl latinskoamerický nádech se skupinou vedenou mladým venezuelským basistou Jorgem Spiterim. Ale tohle bylo léto nastupujícího punku a plačtivá melancholie Woodovy nové hudby vypršela a dopadla pouze na hluché uši. "Když jsem ho nahrával, zarazilo mě, jak úžasný byl jako hudebník," vzpomíná Barham. "Myslím, prostě úžasný. Ale také jsem věděl, že to, co děláme, není z pohledu nikoho velká komerční vyhlídka. A Island rozhodně neměl zájem. Opravdu jsem to považoval spíše za terapii pro Chrise. Těsně předtím, než jsem s ním pracoval, se poflakoval na recepci ve studiu, trochu jako ztracená duše. Byl zjevně obětí věcí a docela osamělý." V roce 1979 Wood uprchl z Londýna do relativního klidu v Midlands a nastěhoval se zpět ke svým rodičům. Začal chodit do kostela a to málo peněz, co mu zbylo, investoval do začínajícího nahrávacího studia v Birminghamu, pojmenovaném Sinewave. Tam se seznámil s Vindenem Wyldem, který byl zaměstnán jako instalatér v budově a byl také saxofonistou na částečný úvazek, který hrál v místních tradičních tanečních kapelách. "Chris mi nabídl, že mě naučí nějaké věci, a pozval mě do domu jeho rodičů," vzpomíná Wylde. "A během několika týdnů mi ukázal lepší způsob hry - "falešné prstoklady", které znají všichni opravdu dobří hráči na saxofon. Byly to věci jazzového muzikanta a naprosto úžasné". "Došlo to do bodu, kdy chtěl udělat trochu studiové práce, a tak jsem jej jednoho odpoledne odvezl do Sinewave. Hráli jsme spolu tři, čtyři hodiny, a když se ten den vrátil domů, poskakoval, tak nadšený." Toto oživení Woodova ducha však bylo pouze dočasné. Na Silvestra roku 1981 Jacobs, která léta trpěla epilepsií, dostal poslední, tentokrát smrtelný, záchvat. Wood zaplatil její pohřeb a náhrobní kámen a při bohoslužbě hrál na flétnu. A pak se pokusil zapít svůj smutek. "Nikdy nepřestal Jeanette milovat, a když zemřela, byl to jeho bod zlomu," vysvětluje Steph Wood. "Vždycky tu byl pocit, že Chris potřebuje zachránit, ale se zlomenou duší se nedá dělat absolutně nic. Spadl do propasti, ze které se prostě nedokázal prokopat." 
Chris Wood měl v sobě ještě jedno procitnutí. Jednoho jasného jarního dne následujícího roku nahrál zlověstnou
zkoušku pro BBC TV. Wylde si pamatuje, že ho ten den musel udržet u mikrofonu, ale i tak hrál naplno a znovu létal
vysoko a volně.
"Naposledy jsem Chrise viděla večer před jeho smrtí," vzpomíná Steph Wood. "Byl to pro nás všechny šok, že scházel tak rychle. Pamatuji si, jak jsem mluvila se sestrou, která se mě ptala, co budeme dělat, až se vrátí domů. Ale Chris to už věděl. Tu noc mi řekl, jak by si přál, aby mohl jet ještě jednou do Cornwallu, kde jsme tak často trávili prázdniny s mámou a tátou". V té době pracoval na sólovém albu, které se mělo jmenovat "Vulcan", a během několika předchozích let nahrával materiál pro toto album, většinou v Londýně v Island's Hammersmith Studio, The Fall Out Shelter, s inženýrem Terrym Barhamem, stejně jako v Pathway Studios v Londýně. Dne 24. dubna 1983 Chris Wood vystřihl svou poslední skladbu. Nahrávalo se v Birminghamu, jeho prvním útočišti a nyní jeho posledním přístavem, to, co bylo toho dne nahráno, v sobě neslo nádech křehké, zraněné krásy. Po Woodově smrti zůstaly nahrávky "Vulcan" v majetku Woodovy sestry Stephanie. V roce 2008 se souhlasem Stephanie Wood vyšlo CD s názvem "Vulcan" u Esoteric Recordings skládající se z vybraného materiálu Wooda nahraného při práci na neúplném albu (plus nevydané živé provedení Traffic jedné z Woodových skladeb). Traffic nahráli další studiové album "Far from Home" (1994) po Woodově smrti. Album je věnováno jemu a ústřední postavou jeho předního obalu je postavička muže hrajícího na flétnu. V červnu 2013 v den Woodových 69. narozenin Chris Wood Estate (vedený jeho sestrou Stephanie) oznámili, že se připravuje pamětní box set ve spolupráci s archiváři současné hudby HiddenMasters, aby náležitě uctili Woodův život v hudbě. Kromě jiné hudby by soubor obsahoval album "Vulcan", jak jej Chris původně sekvenoval v roce 1978. Box set "Evening Blue" byl nakonec vydán o tři a půl roku později na začátku roku 2017 ve speciální luxusní první edici omezené na 1 000 kopií. "Chris nikdy nebyl vůdce, rozhodně nápomocná osoba, ale tak trochu čaroděj," prohlásil Terry Barham, který na konci 70. let krátce připravoval session pro Wooda. "Byl to zajímavý, velmi chytrý saxofonista, ale úplně v jiné lize na flétnu. Byl rozhodně experimentální. Nebylo to, jako by hrál jen rock, blues nebo jazz - našel jinou linii. Pro mě byl jakýmsi hudebním alchymistou a dokázal z jiného hudebníka něco vydolovat jen tím, že byl ve stejné místnosti jako oni." |
|
|
(rodné jméno David Thomas Mason) (narozen 10. května 1946, Worcester, England) Vocals, Guitar, Sitar, Bass, Harmonica |
Daves Mason je anglický hudebník, písničkář a kytarista z Worcesteru, který se poprvé proslavil s rockovou kapelou
Traffic. V průběhu své kariéry Mason hrál a nahrával s mnoha významnými popovými a rockovými hudebníky, včetně Paula
McCartneyho, George Harrisona, Rolling Stones, Jimiho Hendrixe, Erica Claptona, Michaela Jacksona, Davida Crosbyho,
Grahama Nashe, Steva Winwooda, Fleetwooda Mac, Delaney & Bonnie, Leon Russell a Cass Elliot. Jednou z Masonových
nejznámějších písní je "Feelin' Alright", kterou nahráli Traffic v roce 1968 a později mnoho dalších interpretů, včetně
Joe Cockera, jehož verze písně byla hitem v roce 1969. Pro Traffic také napsal "Hole In My Shoe", psychedelickou popovou
píseň, která se stala hitem sama o sobě. "We Just Disagree", Masonův sólový americký hit z roku 1977, který napsal Jim
Krueger, se stal základem amerických klasických hitů a seznamů tehdejších rádií pro dospělé.V roce 2004 byl Mason uveden do Rock and Roll Hall of Fame jako zakládající člen skupiny Traffic. Ve stejném roce založil Mason novou společnost na výrobu elektrických kytar s obchodním partnerem a průmyslovým designérem Ravi Sawhneym. Masonovo působení ve společnosti Traffic nebylo jednolité. Byl sice zakládajícím členem skupiny, ale odešel po vydání jejich debutového alba "Mr. Fantasy" (1967), aby se vrátil v polovině zkoušení na jejich dalším albu "Traffic" (1968), po kterém znovu odešel. "Last Exit" (1969), kompilace odds and ends, obsahuje jen málo materiálu od Masona kromě jeho písně "Just For You". Traffic se později znovu zformovali bez Masona, i když nakrátko začal s kapelou pracovat potřetí, když s nimi v roce 1971 koncertoval a hrál na "Welcome To The Canteen". Ve svých krátkých kouzlech se skupinou Mason do ní nikdy úplně nezapadl. Steve Winwood později vzpomínal: "Všichni [Winwood, Jim Capaldi a Chris Wood] jsme měli tendenci psát společně, ale Mason přišel s kompletní písní, kterou se chystal zazpívat, a řekl nám všem, co od nás očekával, že zahrajeme. Bez diskuze jako bychom byli jeho doprovodná skupina." Mason byl přítel kytaristy Jimiho Hendrixe, jehož rocková kariéra byla zahájena v Anglii v roce 1966. Hendrix poprvé slyšel píseň "All Along The Watchtower" z alba Boba Dylana "John Wesley Harding" s Masonem v bytě přítele, který získal předchozí vydání alba. Hendrix nahrál svou vlastní verzi v Olympic Studios v jihozápadním Londýně, kde Mason hrál na 12-strunnou akustickou kytaru. Píseň byla vydána na albu "Electric Ladyland" v září 1968. Mason také zpívá doprovodné vokály na "Crosstown Traffic". Když v říjnu vyšla jako singl, dostala se na 5. místo v UK Singles Chart a do Top 40 v USA. Mason později nahrál svou vlastní verzi písně pro své album z roku 1974 "Dave Mason" s Bobem Glaubem na basu. Mason se objevuje na albu "Beggars Banquet" od Rolling Stones z roku 1968, kde hraje na Shehnai a basový buben ve "Street Fighting Man". 
Masonovým spojencem byl Jimmy Miller, který sloužil jako producent pro Stones a Traffic. V letech 1969-1970 cestoval
Mason s Delaney & Bonnie & Friends, spolu s Ericem Claptonem a Georgem Harrisonem. Objevil se na třetím živém
albu Delaney & Bonnie "On Tour With Ericem Clapton". Mason se objevuje v sólovém setu George Harrisona z roku 1970
"All Things Must Pass". Jako další bývalý kytarista s Delaney & Bonnie se objevil ke konci zkoušek pro základní
skladby na "All Things Must Pass" a připojil k Dominos v Claptonově domě. V roce 1970 byl Mason navržen jako druhý
kytarista skupiny Derek and the Dominos. Hrál na jejich raných studiových relacích, včetně produkce Phila Spectora
"Tell The Truth", která byla později stažena z prodeje a nyní je sběratelským artiklem. Hrál také na jejich prvním
koncertu v London Lyceum, ale brzy poté skupinu opustil. Je spoluautorem písně "Big Thirst" na "Oh How We Danced"
od Jima Capaldiho (Masonův kolega z kapel Hellions, Deep Feeling a Traffic) a hrál na kytarové sólo v "Don't Be
A Hero".Po Traffic se Mason věnoval středně úspěšné sólové kariéře. Jeho první singl "Just For You / Little Woman" byl podpořen skupinou Family po jeho produkci prvního alba Family "Music In a Doll's House" z roku 1968, které obsahovalo i "Never Like This", původní píseň Masona. Mason vydal album s Cass Elliot v roce 1970. Své první sólové album "Alone Together" s "Only You Know and I Know" nakonec vydal v roce 1970 a dostalo se na #42 místo v žebříčku Billboard, stejně jako menší hit "Look At You, Look At Me". Na začátku 70. let přizval svého přítele, zpěváka a skladatele Raye Kennedyho, aby koncertoval a psal pro své další album. V polovině až koncem 70. let 20. století cestoval a nahrával s kytaristou Jimem Kruegerem, klávesistou Mikem Finniganem, basistou Geraldem Johnsonem a bubeníkem Rickem Jaegerem. Mason navázal albem "Let It Flow" vydaným v dubnu 1977, které dosáhlo vrcholu pouze na #37 místě, ale v žebříčcích pobylo 49 týdnů a stalo se platinovým v důsledku úspěchu albového singlu "We Just Disagre", který napsal Masonův záložní kytarista Jim Krueger. Singl se umístil na #12 místě. Další albové singly "So High (Rock Me Baby And Roll Me Away)" a "Let It Go, Let It Flow" se také umístily v U.S. žebříčku. Dlšího album Masona bylo "Mariposa De Oro" vydané v roce 1978. Obsahovalo cover "Will You Still Love Me Tomorrow", který se stal Top 40 singlem, samotné album se dostalo na pozici #41 a stalo se zlatým. Mason hrál sám sebe ve filmu "Skatetown, U.S.A.", kde hrál dvě písně na diskotéce a také napsal a zahrál si v ústřední melodii filmu. V roce 1980 Mason vydal "Old Crest On A New Wave", které se zastavilo na čísle #74 a do hitparád se dostal jej jediný singl "Save Me". Toto selhání alba mělo za následek, že Mason opustil svůj label Columbia. Poté se snažil přilákat další hlavní vydavatelství, ale pokračoval v turné v akustickém duu s Kruegerem. V roce 1987 vydal dvě alba "Some Assembly Required" u kanadského labelu Maze Records a "Two Hearts" u MCA Records. To druhé album obsahovalo singl "Dreams I Dream", což byl duet s Phoebe Snow, který dosáhl čísla #11 v tehdejších žebříčcích dospělých. Na krátkou dobu v polovině 90. let se Mason připojil ke skupině Fleetwood Mac a v roce 1995 s nimi vydal album "Time". V průběhu let 1994-1995 s nimi koncertoval, včetně premiéry pro REO Speedwagon a Crosby, Stills & Nash. Mason se během svého působení ve Fleetwood Mac nikdy necítil úplně pohodlně. Od svého odchodu z kapely několikrát řekl: "Být jedním ze dvou a někdy i tří kytaristů, kteří nahradili Lindsey Buckinghama, vypovídá o Buckinghamově genialitě více než o mé hře na kytaru". 
V roce 1997 se měl Mason stát členem Ringo Starr & His All-Starr Band, kde vystupoval ve skladbách "Only You
Know And I Know", "We Just Disagree" a "Feelin' Alright", ale před koncertem byl vyřazen ze zkoušek, dříve než
turné začalo.V roce 1998 se Mason znovu sešel se svým bývalým kolegou z Traffic Jimem Capaldim na turné The 40,000 Headmen Tour, po kterém následovalo živé album. V roce 2002 vydal DVD "Dave Mason: Live At Sunrise", svůj záznam živého vystoupení v Sunrise Musical Theatre v Sunrise na Floridě, kde byl doprovázen Bobbym Scumacim na klávesy, Johnnem Sambatarem na rytmickou kytaru (který se znovu připojil k Masonovi DVD po předchozím turné s ním z roku 1978), John Lundahl na rytmickou kytaru, Richard Campbell na baskytaru a Greg Babcock na bicí. V roce 2008 vydal Mason své první studiové album po více než 20 letech s názvem "26 Letters 12 Notes". V roce 2014 navázal dalším albem s názvem "Future's Past". Od roku 2018 Mason pokračoval v koncertování v USA, včetně turné v roce 2018 se Stevem Cropperem. Mason se natrvalo přestěhoval do Spojených států v roce 1971 a 16 let žil v údolí Ojai v Kalifornii. Od září 2017 měl domy v Carson City, Nevada a Havaj. Mason je i zastáncem hudební výchovy pro děti. V roce 2005 se přihlásil jako oficiální podporovatel Little Kids Rock, neziskové organizace, která zdarma poskytuje hudební nástroje a lekce dětem na amerických veřejných školách a zasedá rovněž v představenstvu organizace jako čestný člen. Mason je také zakládajícím členem představenstva Yoga Blue, neziskové organizace věnující se výuce jógy a dalších holistických praktik pro ty, kteří se zotavují ze zneužívání návykových látek a jiných sebedestruktivních poruch. Mason a jeho dlouholetý přítel Ted Knapp založili Rock Our Vets, dobrovolnou charitu 501(c)3 podporovanou mnoha dalšími hudebníky, která pomáhá vojenským veteránům a rodinám policistů a hasičů, kteří přišli o život při plnění povinností. Charita se zaměřila na poskytování jídla a oblečení veteránům bez domova, notebooky pro veterány, kteří se chtějí dále vzdělávat, a také na prevenci sebevražd. |
 (Narozen 1948, Jesup, Georgia, United States) Flute, Saxophone, Keyboards, Bass Pedals Randall Bramblett je americký hudebník a zpěvák a skladatel, jehož kariéra sólového umělce, session hráče a hudebníka na turné trvá více než čtyři desetiletí. Hraje na klávesy, saxofony, flétnu, kytaru, mandolínu a harmoniku a jeho zvuk Jeho má kořeny v jižanském funku, mastném R&B, swamp blues, roots rocku, NOLA R&B, jazzu, blues, folkem a gospelem. Byl klíčovým členem Sea Level, vyhledávaný sideman a hudebník na turné, který strávil desetiletí prací se Stevem Winwoodem, Bonnie Raitt a Levonem Helmem, abychom jmenovali alespoň některé. Mezi Bramblettovy četné hraní a nahrávky patří práce s Clarencem Carterem, B. J. Thomasem, Bettye Lavette, Bonnie Bramlett, Widespread Panic a Delbertem McClintonem. Spolupracoval s hudebníky jako jsou Gregg Allman, Goose Creek Symphony, Robbie Robertson, Elvin Bishop, Marc Cohen, Jay E. Livingston a Roger Glover. Bramblett se narodil v Jesupu ve státě Georgia ve Spojených státech a vystudoval náboženství a psychologii na University of North Carolina s cílem vstoupit do semináře. Ve veřejné škole se naučil hrát na klavír, později na klarinet a saxofon. Ale jako vášnivý fanoušek pop music se jeho hlava odvrátila ze semináře, když našel útěchu a inspiraci v hudbě Jamese Taylora, Carole Kingové a Boba Dylana. Opustil svá teologická studia, přestěhoval se do Athens ve státě Georgia a začal se věnovat životu jako skladatel písní. Díky svým instrumentálním schopnostem si dokázal zajistit práci jako hostující a session hráč. "Vyrůstal jsem v Jesupu ve státě Georgia, kde jsem hrál skoro všechno z R&B, takže veškerá moje hudba pochází z těch funky věcí, ať už to byl James Brown nebo později hudba z New Orleans," říká. 
Svou nahrávkou debutoval hraním flétny a dechů na "Words Of Earnest" od Goose Creek Symphony v roce 1972,
než se stal altsaxofonistou na turné soulového zpěváka Clarence Cartera. V roce 1973 se objevil na Carterově
"Sixty Minutes". Po spolupráci s Atlanta Rhythm Section toho roku hrál Bramblett na výjezdu kapely Cowboys
Boyer & Talton z roku 1974. V následujícím roce se pověst Brambletta rozšířila. Objevil se v "Longhorn
& London Bridges" od B. J. Thomase, "Let It Flow" od Elvina Bishopa, "Normal" od Martina Mulla, "It's
Time" od Bonnie Bramlett a na Gregg Allman Tour.Počátkem roku 1975 podepsal sólovou smlouvu s Polydorem a vydal svůj debutový výstup "That Other Mile", který kritik Robert Christgau označil za pomoc při zahájení éry soft rocku (nebo "yacht rock"). Mezi jeho společníky na vystoupeních patřili Eric Weissberg, Paul Buckmaster, Brecker Brothers, Hugh McCracken, Tommy Talton a Chuck Leavell. Bramblett pokračoval v roce 1976 s "Light Of The Night", která představovala menší studiovou kapelu včetně Leavella a basisty Willa Lee. Set také představoval hostující vystoupení Allena Toussainta. Deska znovu získala příznivé recenze, ale nedostala se do žebříčku. Poté, co pracoval s Dougem Kershawem na "Flip, Flop & Fly", Bramblett obnovil své profesionální vazby s Greggem Allmanem hraním na "Allman" a "Woman's (Cher) Two the Hard Way" téhož roku. Na Leavellovo pozvání se Bramblett v roce 1977 připojil k jižanské jazzové fusion skupině Sea Level včas na jejich druhé album "Cats On The Coast". Zůstal až do rozdělení kapely po "Ball Room" v roce 1980. Bramblett se spolu s Chuckem Leavellem zasloužili o to, že dali Sea Level, popsanému jako "jazzem ovlivněný spinoff Allman Brothers Band, nový, jedinečný směr. Bramblett byl popsán jako vynikající textař a zpěvák. Písně, které napsal během svého působení v Sea Level, byly popsány jako "filosofické, zoufalé soulové a funkové a rockové melodie. Pracoval jako sideman a hudebník na turné až do roku 1980, kdy odešel z hudby. Ve skutečnosti Bramblett podle svých slov opustil hudbu úplně "aby vystřízlivěl". Poté, co se očistil, strávil dalších sedm let zaměřením na kariéru sociálního pracovníka. Začátkem roku 1988 přišel Steve Winwood hledat Brambletta. Po mnoha hodinách konverzace a neformálního jamování Winwood přesvědčil Brambletta, aby pokračoval ve své hudební kariéře a připojil se k jeho road bandu. Ačkoli tento multiinstrumentalista hrál ve studiu pouze na "Refugees Of The Heart" z 90. let, byl po mnoho let základním členem koncertní sestavy skupiny britského hudebníka. V roce 1994 hrál na turné Traffic reunion tour a spolupracoval s Levonem Helmem a Bonnie Raitt. V roce 1997 se připojil ke kapele bluesového kytaristy Johnnyho Jenkinse pro "Blessed Blues" na obnoveném labelu Capricorn a v roce 1998 pokračoval ve své vlastní sólové nahrávací kariéře na "See Through Me" pro tento label. Pokračoval ve spolupráci s Jenkinsem na cestách i ve studiu, hrál na uznávaném "Handle With Care" (1999) a na Jenkinsově posledním albu "All In Good Time" (2000). Začal hrát živě s řadou významných jižanských kapel včetně Vigilantes of Love, Gov't Mule a Widespread Panic. 
Bramblett obnovil svou sólovou nahrávací kariéru na "See Through Me" z roku 1998 a v roce 2001 podepsal
smlouvu se současným labelem New West pro "No More Mr. Lucky". Bramblettovo album z roku 2001 "No More
Mr. Lucky" obsahuje Brambletta hrajícího na Hammond B-3 a saxofony. Skladby na tomto albu byly popsány
jako bohaté, funky, moderní a syrové. Pravidelně vydával studiové výlety, zatímco pracoval na cestách
jako kapelník i sideman. Zatímco byl de facto živým členem Widespread Panic, dal dohromady také kapelu
na turné, jejíž součástí byl dlouholetý spolupracovník a bývalý kytarista Sea Level Davis Causey.
Bramblett rychle obnovil svou reputaci odvážného, tanečního funku a R&B na "Thin Places" z roku
2004 a znovu se připojil k Winwoodovi pro jeho vystoupení na Soundstage a DVD. V roce 2005 se znovu
sešel s Leavellem hraním na "Southscape" posledně jmenovaného. O rok později obnovil své spojení
s Bonnie Bramlett a objevil se na "Beautiful". Bramblett následoval všechny tyto aktivity vydáním
své vlastní široce uznávané "Rich Someday" v roce 2006. Pro album z roku 2008 "Now It's Tomorrow"
napsal a zaranžoval všechny její písně. Bylo to poprvé za deset let, kdy pracoval bez Causeyho.
Bramblett zůstal zaneprázdněným hudebníkem na turné a také hrál na debutu country zpěváka Brantleyho
Gilberta z roku 2010 s nabídkou na "Halfway To Heaven". Ve stejném roce vydal svůj vlastní ponurý
rockový set "The Meantime". V roce 2011 se Bramblett připojil k Roger Glover & the Guilty Party
Deep Purple za "If Life Was Easy" a koncertoval se skupinou. V roce 2012 se Bramblettova "Used To
Rule The World" objevila jako úvodní skladba na Grammy oceněné skladbě Bonnie Raitt "Slipstream",
stejně jako píseň "Down To You", kterou napsali společně s Raitt a Georgem Marinelli. V květnu
2013 vydal zcela původní album s názvem "The Bright Spots". Další rok a půl strávil na turné po
klubech a hraním na festivalech a byl také předmětem epizody pořadu PBS, Living Legends series.
Bramblett se znovu spojil s labelem New West pro album "Devil Music" z roku 2015. Titulní skladba byla inspirována příběhem Howlin' Wolfa, který se snažil znovu sejít se svou odcizenou matkou, která ho opustila kvůli "hraní ďábelské hudby". Set obsahoval hostující spoty od Marka Knopflera, Dereka Trucks a Leavella a dosáhl vrcholu na #15 místě žebříčku Blues Albums. Přijetí alb jako "Rich Someday" z roku 2006 a "The Bright Spots" z roku 2013 mu vynesly hlavní koncerty v zámoří, zatímco "Devil Music" z roku 2015 a "Juke Joint At The Edge Of the World" z roku 2017 se obě dostaly do žebříčků. Po národním turné, které zahrnovalo hraní všude od motorestů po mezinárodní festivaly, se Bramblett a jeho kapela v roce 2017 vrátili do studia a pokusili se zachytit spontánnost a drsnost svých živých setů na pásku. Kromě nahrání řady nových originálů, které sahaly od jeho vlastní značky znárodněného R&B a jump blues, se Bramblett také trochu angažoval v modernistickém jazzu a vystřihl cover Beckovy "Devil's Haircut". Výsledné album "Juke Joint At The Edge Of The World" bylo prvním, kdy se na jednom z jeho alb objevila píseň jiného autora. Set vyvrcholil na #11 místě v žebříčku Blues Albums. Po mezinárodním turné jako hudební ředitel s Marcem Cohnem a Blind Boys of Alabama a krátké přestávce se Bramblett vrátil do studia. Dlouhohrající "Pine Needle Fire" z listopadu 2020 obsahoval skladbu "I've Got Faith In You", ve které vystupoval bývalý kytarista Cowboy Tommy Talton hrající původní na Gibson SG Duane Allmana z roku 1961/1962, kytaru, kterou můžete slyšet na "Allman Brothers' At Fillmore" ve "Statesboro Blues" |
 (Narozen ***, Jamaica) Bass Rosko Gee je jamajský baskytarista působící v Německu, který hrál s anglickou kapelou Traffic na jejich albech "When The Eagle Flies" (1974) a "The Last Great Traffic Jam" (2005), také s nimi živě hrál kolem roku 1994. Po nahrávání s Traffic v roce 1974 hrál v kapele Johnnyho Nashe Sons of the Jungle. Basista Rosko Gee byl oblíbenou studiovou postavou na londýnské scéně 70. let, kdy reggae inspirovalo každého od klasických rockerů po punkery. S německou kapelou Can (1977-1979) spolu s bývalým perkusionistou Traffic Rebopem Kwaku Baahem na albech "Saw Delight", "Out Of Reach" a "Can". V roce 1977 absolvoval turné s Can a během tohoto období také poskytl vokály pro některé písně skupiny. Spolupracoval také s kapelami Alex Oriental Experience, Christy Doran's May 84, Da Vist Boys, Hand In Hand, Phantom Band nebo Zen Attack, a s hudebníky jako Al Di Meola, Klaus Schulz, Marianne Faithfull, Jim Capaldi, Vivian Stanshall, Phil Collins, Jimi Hendrix, Nick Drake, Jaki Liebezeit nebo třeba Ozzy Osbourne. Byl také členem fusion projektu Go s hudebníky Stomu Yamashta (percussion, keyboards), Michael Shrieve (drums) a Steve Winwood (keyboards, vocals). Dlouhá léta 1996 až 2014 hrál na basu v kapele Harald Schmidt Showband, domácí kapele Helmuta Zerletta v německém nočním TV programu Die Harald Schmidt Show. V roce 1983 nahrál album se Zaharou, skupinou s několika významnými členy včetně Rebopa Kwaku Baaha (perkuse), Paula Delpha (klávesy), Brysona Grahama (bicí). 
Jeho kapela Rosko Gee & The Hooded Ones vydala svůj první singl v lednu 2015 a společně vytvářejí směs
jazzu, popu a soulu, zdobenou vlivy moderní klasiky, world music a prvky z avantgardy. Jejich album "My Name
Is Fear", které vyšlo v dubnu 2016 působivě demonstruje šířku pásma a dokonalost souhry mezi muzikanty. |
 (celým jménem Anthony "Reebop" Kwaku Baah) (narozen 13. února 1944, Konongo, Ashanti, Gold Coast, Ghana, zemřel 12. ledna 1983, Stockholm, Stockholms län, Sweden) Flute, Saxophone, Keyboards Rebop Kwaku Baah byl ghanský perkusionista, který přinesl do britského rocku rytmy Nigérie. Přezdívku "Reebop" mu dali Američané podle jazzové legendy Dizzie Gillespie. Spolupracoval s rockovými skupinami Traffic (1971-1973) a Can (1977-1979) ze 70. let 20. století. Jako člen Traffic se stal jediným nezakládajícím členem skupiny déle sloužícím než Dave Mason. Kromě práce s Traffic se Baah podílel na albech Winwooda, Rolling Stones, Ginger Baker's Air Force a Hanson. Baah se narodil jako Remi Kabaka v Konongo, Gold Coast. Tento rodák z Lagosu v Nigérii se přestěhoval do Anglie v 60. letech. V roce 1969 vystoupil Baah na albu Randyho Westona "African Rhythms". Ve stejném roce pracoval s Nickem Drakem na písni "Three Hours", posmrtně vydané v roce 2004 na kompilaci "Made To Love Magic". V roce 1971 pobýval ve Švédsku, když jej Steve Winwood pozval k nahrávání a na turné s anglickou skupinou Traffic. Objevil se na albech "Welcome To The Canteen" (1971), "The Low Spark Of High Heeled Boys" (1971), "Shoot Out At The Fantasy Factory" (1973), "On The Road" (1973) a "When The Eagle Flies" (1974). I když se skupinou zůstal po zbytek 70. let, své angažmá vyvážil sólovými projekty. Po jeho debutovém sólovém počinu "Reebop", nahraném se švédskými hudebníky a vydaném v roce 1972, následovalo "Anthony Reebop Kwaku Baah" v roce 1973. Jeho album "Trance" z roku 1977 bylo výsledkem spolupráce s tradičními marockými hudebníky z mystické sekty Ganoua. V roce 1973 vystupoval na hvězdném Rainbow Concert Erica Claptona. Poté, co se Traffic v roce 1974 rozpadli, hrál na stejnojmenném debutovém sólovém albu Steva Winwooda, které vyšlo v roce 1977. V roce 1977 se také připojil k německé krautrockové kapele Can spolu s bývalým baskytaristou Traffic Roskem Geem a hrál s nimi až do jejich rozpadu v roce 1979. Objevil se s nimi na albech "Saw Delight", "Out Of Reach" a "Can". 
Hrál také na sólových albech Jimmy Cliffa "Oh How We Danced" a "Short Cut Draw Blood", stejně jako spolupracoval
s Rolling Stones a dalšími.V roce 1982 Baah nahrál album s jazz-fusion kapelou Zahara, která vydala jediné album, a podílelo se na něm několik významných členů včetně Paula Delpha (klávesy), Brysona Grahama (bicí) a Rosko Gee (baskytara).
Jeho poslední album "Melodies In A Jungle Man's Head" nebylo nikdy dokončeno, ale vyšlo v roce 1989 v nedokončeném stavu. |
 (celým jménem Lawrence Davidson "David" Hood III) (Narozen 21. září 1943, Sheffield, Alabama U.S.) Bass, Trombone David Hood je americký basista z Muscle Shoals, Alabama. Hraje také na trombon. Působí jako studiový, ale někdy i hostující koncertní hudebník. Je členem Alabama Music Hall of Fame. Hood je ženatý s Judy Sockwell Hood. Hoodův syn, Patterson Hood, je frontmanem a jedním ze dvou (dříve tří) skladatelů rockové kapely Drive-By Truckers z Athens v Alabamě. David Hood se narodil v Sheffieldu v Alabamě otci Lawrence Davidson Hood Jr. z Bessemer, Jefferson County, a matce Louise Evelyn Walsh z Birminghamu, Jefferson County. Malý David vyrůstal v hudebním prostředí. Jeho otec, který vlastnil společnost na výrobu pneumatik a pracoval v realitách, měl značnou sbírku nahrávek bigbandového jazzu a vážné hudby. Hood vystudoval Sheffield High School a poté tři roky navštěvoval Florence State College (dnešní University of North Alabama). Na střední a vysoké škole hrál na trombon. Jeho hudební zájmy se rychle rozšiřovaly a koncem 50. let se přesunul od otcovy sbírky desek k rokenrolu a R&B. Svou první baskytaru vzal do ruky v 16 letech a svět hudby od té doby není mu není cizí. V této době jej hudební vysílání z Nashvillu a Memphisu odhalilo vycházejícím afroamerickým hvězdám Ray Charlesovi, Chuckovi Berrymu, Jimmymu Reedovi a Bo Diddleymu, stejně jako bílým popovým umělcům, jako jsou Ventures a Beatles. V této době se Hood oženil s Janem Patterson, se kterou měl dvě děti, dceru Lillu Walsh Hood a syna Pattersona Davida Hooda, nadaného hudebníka a skladatele, který s kapelou Drive-By Truckers spolupracuje již dvě desetiletí. Pár se později rozvedl a později se oženil s Judith (Judy) Elizabeth Stockwellovou ze Sheffieldu. Také na počátku 60. let 20. století Hood navštěvoval místní hudební vystoupení včetně tanečních kapel jako Hollis Dixon and the Keynotes, The Del-Rays Jimmyho Johnsona a Dan Penn a Mark V (také nazývaní Pallbearers, mezi které patřil i Roger Hawkins). Hood začal hrát na elektrickou basu, když ho jeho přátelé požádali, aby se připojil k jejich nově založené kapele. Hood, který pracoval v otcově obchodě s pneumatikami přes vysokou školu, tíhnul k hudebnímu nahrávání ve Florence Alabama Music Enterprises (FAME) Studios v Muscle Shoals, které nabývalo regionálního významu. Tam se v roce 1965 setkal s producentem Rickem Hallem během nahrávky "Fortune Teller" v Del-Rays. Nejprve zabloudil do FAME Recording Studios, aby nahrál skladbu s The Mystics, místní kapelou, se kterou v té době hrál. Netrvalo dlouho a Rick Hall jej povolal, aby tam pracoval jako záložní hudebník ve FAME Studios. Také se seznámil s hudebníky Danem Pennem, budoucími členy MSRS Jimmym Johnsonem a Rogerem Hawkinsem a později Barrym Beckettem. Založil The Mystics s Terrym Woodfordem, budoucím publicistou MSSS a majitelem Wishbone Studio v Muscle Shoals, a několikrát nahrávali pro FAME, včetně "Gonna Make You Say Yeah" v roce 1966.  Mezitím se Hood začal účastnit nahrávání v Quinvy Studio Quinvy Studio (také nazývané Norala) v Sheffieldu pro umělce jako Bill Brandon, Don Varner a Z.Z. Hill a hrál na baskytaru ve skladbě Percyho Sledge "Warm And Tender Love" v květnu 1966. Na FAME hrál na pozoun ve skladbě Jamese a Bobbyho Purifyho "I'm Your Puppet" v září 1966. Soulový umělec a producent Otis Redding také začal nahrávat na FAME v roce 1966 pod svým labelem Jotis za účasti Hooda. Redding přivedl Arthura Conleyho do FAME, aby začátkem roku 1967 nahrál skladbu "Sweet Soul Music", kterou podporovala Reddingova kapela. Hood hrál na Conleyho pokračování More Sweet Soul v roce 1969. Redding podepsal smlouvu s Atlantic Records a Conleyho "Sweet Soul Music" se shodovalo se zasedáním 
atlantské umělkyně Arethy Franklin na FAME. Pozoruhodně zaznamenala svůj hit "I Never Loved a Man (The Way
I Love You)", na kterém Hood hrál na trombón. Hood hrál na baskytaru v Quinvy Studio pro Percy Sledge, spolu
s dalšími třemi případnými členy MSRS, na singlech jako "Take Time To Know Her" na začátku roku 1968.Ačkoli se Hoodova nahrávací kariéra rychle přesunula k basovým povinnostem, je třeba poznamenat, že tři další basisté pracovali na session ve FAME v polovině až koncem 60. let. Albert "Junior" Lowe je připsán na relacích pro Joe Simona, Percyho Sledge a Wilsona Picketta. Jerry Jemmott z New York City spolupracoval s Franklin a Pickettem v roce 1968. Baskytarista a kytarista z Memphisu Thomas Clark "Tommy" Cogbill hrál v říjnu 1966 na Pickettově "Mustang Sally" a byl velmi vlivný jako Hoodův mentor pro nahrávací techniky. Jeho vliv je slyšet na deskách od Laury Lee "Up Tight, Good Man" z poloviny roku 1967, "Tell Mama" Etty James v říjnu a Pickettova "A Man And A Half" následující září. Nicméně, jak se produkce Franklin u Atlantic Records v letech 1968 až 1969 zrychlila, Hooda nahradil Cogbill na několika skladbách pro nahrávky "This Girl's In Love With You" (1969) a "Spirit In The Dark" (1970). V dubnu 1969 Hood a legendární rytmická session sekce známá jako The Swampers - David Hood, Barry Beckett, Roger Hawkins a Jimmy Johnson, opustila FAME a otevřeli si vlastní nahrávací studio Muscle Shoals Sound Studio (MSRS) na 3614 Jackson Highway v Sheffieldu, Colbert County, kde pokračovali v nahrávání hitů pro další umělce. Čtveřice, Jimmy Johnson, Roger Hawkins, Barry Beckett a David, byla nejprve dobře známá rytmická sekce, která podporovala takové umělce jako jsou Aretha Franklin a Wilson Pickett. Do konce roku se MSRS zapojilo do nepřetržitých relací pro umělce, jako je Lulu na "Oh Me Oh My (I'm a Fool for You Baby )" a R. B. Greaves na "Take a Letter Maria" v září téhož roku. Poté byl nahrán velmi populární hit The Staple Singers "I'll Take You There" s okamžitě rozpoznatelným sólem Hooda. Davidovu hru na baskytaru můžete slyšet ve skladbách "Tell Mama" od Etty James, "Take A Letter Maria" od R.B. Greavese, "Loan Me A Dime" od Boze Scaggse nebo "I’ll Take You There" od Staple Singers. Ve studiu Muscle Shoals Sound Studio produkoval písně pro Willieho Nelsona, Cher, Paula Simona, Boba Dylana, Roda Stewarta, Levona Helma a nekonečného seznamu dalších. V polovině 70. let 20. století se Hood a MSRS jako The Swampers připojili ke skupině Traffic na turné po Spojených státech a Evropě. Živé album "Traffic: On The Road" nabízí skvělý důkaz toho, co mohou tito nesrovnatelní hudebníci nabídnout mimo studio. Začátkem roku 1973 byli Traffic v New Yorku, aby odehráli koncerty na Academy of Music na podporu alba "The Low Spark Of High Heeled Boys." 
Po návratu k Muscle Shoals zahájila MSRS rozsáhlou nahrávací spolupráci s detroitským rockovým zpěvákem a
skladatelem Bobem Segerem, což je sdružení, které vyústilo v sedm alb a pomohlo rozšířit Hoodovu schopnost
přizpůsobit se různým hudebním žánrům. Tento přístup zahrnoval práci přes aranžmá písně, metodu zdokonalenou
stovkami nahrávání, a revizi basového partu do přesných proporcí, které vyzdvihují vnitřní smysl písně. To
je možné slyšet například ve skladbě Paula Simona "There Goes Rhymin' Simon" (1973), "I'll Be Your Everything"
(1975) Percyho Sledge a "Phases And Stages" (1974) od Willieho Nelsona. V desetiletí, které předcházelo prodeji
MSSS Malaco Records v roce 1985, hrál Hood v širokém seznamu nahrávacích relací. David hrál na baskytaru na
albech hudebníků jako jsou Boz Scaggs, Joe Cocker, Albert King, Aretha Franklin, Bonnie Bramlett, Eddie Hinton,
Delbert McClinton, Frankie Miller, Cat Stevens, Peabo Bryson, Wendy Waldman, Julian Lennon, Paul Simon, Lulu,
Shirley Brown, Glenn Frey, Patti Austin, Joan Baez, Tony Joe White, Linda Ronstadt, Paul Anka, Rod Stewart,
Bobby Womack, Solomon Burke, J. J. Cale, Art Garfunkel, Bob Seger, Shelby Lynne, Bugs Bunny, Leon Russell,
William Bell, The Staple Singers, Frank Black, Odetta, John Hiatt, Etta James, John Altenburgh, Johnny &
The MoTones a Percy Sledge.Po roce 1985 Hoodova kariéra pokračovala v nezmenšené míře během 70., 80., 90. a 00. let až do dnešních dnů. Pokračoval s nahrávkami pro malacké umělce Bobbyho Blanda a Johnnieho Taylora a v roce 1993 cestoval po Evropě s Latimorem, Denise LaSalle a Little Miltonem a Mikem Griffinem. Také v 90. letech hrál na "The Right Time" (1992) Etty James a "Do Right Man" (1994) Dana Penna. Později začal spolupracovat s The Decoys, kapelou, kterou vytvořil Johnny Sandlin a v jejímž čele stál zpěvák/kytarista Scott Boyer, bývalý spoluhráč Gregga Allmana. Sandlin spolu s proslulým nahrávacím inženýrem Tomem Dowdem produkoval Gregga Allmana a jeho "Searching For Simplicity" (1997) s Hoodem na baskytaru. Od The Decoys "Shot From The Saddle" (2001) vyšlo u Muscle Shoals Records, odnože FAME. Do jednadvacátého století hrál Hood na skladbách veterána Amazing Rhythm Aces Russella Smithe "The End Is Not In Sight" (2002), Johna Hiatta "Master Of Disaster" (2005), Steve Croppera "Dedicated" (2011) a "Working In Tennessee" (2011) Merleho Haggarda. Hood se objevil v roce 2009 na sólovém albu Klause Voormanna "A Sideman's Journey". V letech 2014-2016 se připojil ke skotsko-irské folk-rockové kapele The Waterboys podílel se na jejich albu "Modern Blues" nahrávaném převážně v Nashvillu, poté s nimi vyrazil na turné po Evropě, které trvalo do roku 2016. V roce 2019 přidal svou virtuózní hru na jedenácté studiové album Sheryl Crow "Threads", na kterém se podíleli také Jason Isbell, Stevie Nicks, Neil Young, Willie Nelson a Keith Richards, abychom jmenovali jen některé. David nedávno hrál s hvězdným filmem War and Treaty pro projekt k 60. výročí FAME. David byl oceněn za svou dlouhou kariéru v hudbě tím, že v roce 1995 byl Hood uveden do Alabama Music Hall of Fame a v roce 2008 byl spolu s Muscle Shoals Rhythm Section uveden do Musicians Hall of Fame. |
 (narozen 16. října 1945, Mishawaka, Indiana, USA, zemřel 20. května 2021, Sheffield, Alabama, USA) Drums, Percussion Roger G. Hawkins byl americký bubeník nejznámější jako součást studiové doprovodné kapely známé jako Muscle Shoals Rhythm Section ((od 1967, také známé jako The Swampers) z Alabamy. Hawkins je prostě jeden z nejlepších studiových bubeníků všech dob. Jeho načasování, hluboká jižanská kapsa a přehledné části zaujaly dlouhý seznam významných soulových a R&B klasiků. V letech 1972-1973 také hrál a koncertoval s kapelou Traffic. Roger natáčel 50 alb ročně a zdá se, že hrál pouze se známými, špičkovými umělci kalibru Percy Sledge, Aretha Franklin, Rod Stewart, Wilson Pickett, Paul Simon a Bob Dylan a mnoha dalšími. Spolupracoval s kapelami Le Rn'B All Star, Spooner And The Spoons, The Del-Rays a The Mystic Soul Bubbas. Hrál na nejméně 500 albech, z nichž 75 získalo zlaté nebo platinové ocenění, což je docela slušná porce. Svůj první pár paliček dostal v roce 1959 a začal hrát, když mu bylo 11 let na vaničky a kanystry, které nacházel kolem domu. V době, kdy měl hodiny klavíru, měl jen jednu lekci na bicí, aby ho naučili "doubles", než opustil klavír a začal se sám učit bubnovat. Roger začal svou formální bubenickou kariéru hraním v tančírnách a klubech v Alabamě a Tennessee s Dan Penn and The Pallbearers, takže vzhledem k jeho vrcholným úspěchům je zajímavé, že ve skutečnosti nepochází z žádného z uznávaných hudebních hlavních měst Ameriky. Nepocházel z Chicaga, Detroitu, New Yorku, Austinu nebo Los Angeles, a nebyl pak nucen přestěhovat se na jedno z těchto míst, aby se prosadil v hudebním byznysu. Muscle Shoals je místo, kde si udělal své jméno, a pokud je to blízko kdekoli, kde byste poznali, že je muzikální, na americké poměry je to jen 120 mil od Nashvillu, tedy dost blízko. To znamená, že Roger rozhodně nehraje tradiční country hudbu, pokud potřebuje jméno, tak se ji říká "Swamp Music". Denny Cordell použil slova "The Muscle Shoals Rhythm Section" a dal jim přezdívku "The Swampers". Vlastně to nebyla vůbec pravidelně zkoušející kapela, byl to prostě soubor studiových hudebníků, kteří náhodou žili v blízkosti 3614, Jackson Highway v Sheffieldu, Alabama.  FAME byl název původních studií v šedesátých letech, kde Roger Hawkins začínal v domácí kapele s Davidem Hoodem na baskytaru, Barrym Beckettem na klávesy a Jimmym Johnsonem na kytaru. Kromě toho, že byl název okázalý, byla zkratka pro "Florence Alabama Music Enterprises". Ale v roce 1969 založil bubeník s dalšími členy rytmické sekce vlastní "Muscle Shoals Sound Studio". Kromě toho, že je to rodiště WC Handyho a Sama Phillipse, mělo Muscle Shoals zpočátku několik věcí, které by proti němu jako světovému hudebnímu centru měly působit - nemohli jste tam letět přímo z LA, NY nebo Chicaga a zvláště ne z Londýna, a bylo "nezáživné". Ale na druhou stranu to mělo hudbu, a pokud jste je potřebovali, byl to Roger Hawkins a další Swampers. Rolling Stones tam šli nahrávat "Sticky Fingers", Clapton své album "Money And Cigarettes", nahrával tam i Wilson Pickett. I přesto, že The Swampers nebyli kapelou v pravém slova smyslu, ve skutečnosti čas od času vyrazili na turné s Traffic, Ericem Claptonem, Lutherem Ingramem a The Staples Singers. Hawkinsovo bubnování je slyšet na desítkách hitových singlů, včetně skladeb od Percyho Sledge "When A Man 
Loves A Woman", Arethy Franklin "Respect", "I Never Loved A Man (The Way I Love You)", Wilsona Picketta
"Mustang Sally", "Land of 1000 Dances". Mezí další patří The Staple Singers, Johnnie Taylor, Bobby Womack,
Clarence Carter, Etta James, Duane Allman, Joe Cocker, Paul Simon, Bob Seger, Bonnie Bramlett, Bobby "Blue"
Bland, Dusty Springfield, Canned Heat, Boz Scaggs, Albert King, Rod Stewart, Dan Penn, Art Garfunkel, Glen
Frey, Levon Helm, George Michael, Joan Baez, Leon Russell, Don Covay, Cher, Joe Cocker, Ry Cooder, Lulu a
Willie Nelson. Na začátku 80. let také nahrával s Ericem Claptonem."Hrát se stejnými kluky tak dlouho, no, je opravdu těžké udělat dojem na Barryho, Davida nebo Jimmyho, protože mě už slyšeli, jak to dělám. A s nimi je to stejné. Chci říct, když Barry hraje horký lízát, já neblahopřej mu, on to má udělat. Nevím, čím to je, ale když si všichni čtyři sedneme ke hře, je to skoro, jako by nám spadlo břemeno z ramen. Je to jako: "Hej, jsme doma."
Hawkins se umístil na 31. místě v seznamu 100 nejlepších bubeníků všech dob časopisu Rolling Stone. Jerry Wexler, producent, který vymyslel samotný termín "rhythm & blues", nazval Rogera Hawkinse "nejlepším bubeníkem všech dob". Rolling Stone o bubeníkovi uvedl, že "vynikal v přizpůsobování svého osobního stylu potřebám session". "Roger byl můj hrdina a bude nám všem chybět. Hudba, kterou milujeme, by nezněla stejně, kdyby se o svůj dar nikdy nepodělil s námi všemi," napsal na Twitteru Jason Isbell. Hawkins a přeživší členové byli také uvedeni v dokumentu Muscle Shoals z roku 2013 o hudebnících a jejich odkazu. |
 (rodným jménem Barry Edward Beckett) (narozen 4. února 1943, Birmingham, Alabama, USA, zemřel 10. června 2009, Hendersonville, Tennessee, USA) Keyboards Barry Edward Beckett byl americký klávesista, hudebník, hudební producent a zakladatel studia. Nejvíce se proslavil svou prací s Davidem Hoodem, Jimmym Johnsonem a Rogerem Hawkinsem, jeho spoluhráči v Muscle Shoals Rhythm Section (1967-1985), která vystupovala s mnoha významnými umělci na jejich studiových albech a pomohla definovat "zvuk Muscle Shoals". Mezi umělci, se kterými Beckett nahrával, byli Bob Dylan, Boz Scaggs, Paul Simon, Rod Stewart, Duane Allman, Lynyrd Skynyrd, Southside Johnny and the Asbury Jukes, Dire Straits, The Proclaimers a Phish. Krátce byl také členem kapely Traffic (1973). Beckett, rodák z Birminghamu v Alabamě, vystupoval jako pianista v taneční škole a proslavil se jako člen rytmické sekce ve studiu Muscle Shoals se sídlem v Sheffieldu v Alabamě, jehož byl v roce 1969 jedním ze zakladatelů. Jako zakládající člen Muscle Shoals Rhythm Section (také známé jako Swampers), pomohl definovat to, co se stalo známým jako zvuk Muscle Shoals. Kromě toho studio produkovalo takové hity jako "Torn Between Two Lovers" od Mary MacGregor a od Sanford-Townsend Band "Smoke From A Distant Fire". Jeho cestě do Muscle Shoals předcházela zastávka v Pensacole na Floridě, kde byl najat, aby hrál session v Muscle Shoals. Zkoušky při nahrávce Jamesi a Bobbymu Purifyových proběhlo ve Fame Recording Studio. Brzy byl požádán, aby se přestěhoval do Muscle Shoals, aby zaplnil místo u kláves, které uvolnil Spooner Oldham. 
Jeho první spolupráce s Rogerem Hawkinsem vytvořila klasiku Mela a Tima "Starting All Over Again". Ve
spolupráci s Muscle Shoals Rhythm Section aranžoval a koprodukoval akty jako Paul Simon a Bob Seger.
Jeho první hit jako producent přišel se "Smoke From A Distant Fire" od Sanford Townsend Band a jeho první
nahrávkou č. 1 v popových žebříčcích byla "Torn Between Two Lovers" od Mary MacGregor. Mezi další umělce,
které produkoval, patřili Etta James, Tammy Wynette a rockeři Elton John a Sting.V roce 1973 se Beckett vydal na turné v rozšířené sestavě Traffic, nahrávky z tohoto turné vyšly na živém albu kapely "On the Road". Později v koprodukci s Jerrym Wexlerem Beckett produkoval snímek Boba Dylana "Slow Train Coming". Mezi jeho producentské zásluhy patří desky Joan Baez, Dire Straits, Joe Cocker, John Prine, McGuinnHillman, The Staple Singers, Phoebe Snow, Etta James, T. Graham Brown, Lorrie Morgan, Eddie Raven, Delbert McClinton, Frankie Miller, Jerry Jeff Walker, Alabama , Hank Williams, Jr., Neal McCoy, Confederate Railroad, Phish, Sonia Dada a mnoho dalších. Beckett produkoval společně s Jerrym Wexlerem, když v roce 1979 Bob Dylan vyzval Wexlera, aby produkoval sezení pro album "Slow Train Coming". Beckett nejen že album spoluprodukoval, ale také hrál na klavír a varhany. (Nevydal se na cesty jako hudebník gospelových turné za Dylanem, ale v únoru 1980 byl s ním zpět ve studiu, aby spoluprodukoval, opět s Wexlerem, album Saved, na kterém ho na klávesy nahradil Spooner Oldham a Terry Young po zasedání 12. února 1980, a tak hraje pouze na titulní skladbě alba "Solid Rock", "What Can I Do for You?" a "Satisfied Mind". V bookletu alba je Beckett uveden¨jako koproducent a jako "speciální hostující umělec". 
Beckett se přestěhoval do Nashvillu v roce 1982, aby se stal A&R country hudebním ředitelem Warner Bros.
Records a spoluprodukoval Williams, Jr.'s Records s Jimem Ed Normanem. Beckett produkoval desky nezávisle
poté, co opustil Warner Bros. Records. Provozuje nezávislou produkční společnost a je partnerem v BTM Records.
Beckett byl později žádaný mezi countryovými hvězdami Nashvillu a produkoval první dvě alba Kennyho Chesneyho.
Hrál také na albech Paula Simona "There Goes Rhymin' Simon" a "Still Crazy After All These Years", která se dostala na první místo v hitparádě Billboard 200.
V roce 1995 byl Beckett uveden do Alabama Music Hall of Fame jako člen Muscle Shoals Rhythm Section. |
 (rodné jméno Richard Roman Grechko) (Narozen 1. listopadu 1945, Bordeaux, Francie, zemřel 17. března 1990, Leicester, England) Bass, Violin Ric Grech byl všestranný, uznávaný a vyhledávaný britský rockový hudebník. Proslavil se především jako hráč na basovou kytaru a housle v progressive rockové skupině Family a také v superskupinách (1968-1969), Traffic (1970-1971). Hrál také s ex-bubeníkem skupiny Cream Ginger Bakerem. Ric Grech se narodil v Bordeaux ve Francii, v rodině ukrajinského emigranta. Po absolvování základní školy Sacred Heart získal vzdělání na Corpus Christi RC School v Leicesteru. Hrál na housle ve školním orchestru. Grech si původně získal pozornost ve Spojeném království jako baskytarista progresivní rockové skupiny Family. Ke kapele se připojil, když to bylo převážně bluesové živé vystoupení v Leicesteru známé jako Farinas (1965-1966). V roce 1965 se stal jejich basistou a nahradil Tima Kirchina. Family vydali svůj první singl "Scene Through The Eye Of A Lens" v září 1967 na labelu Liberty ve Velké Británii, díky kterému se kapela upsala Reprise Records. Teprve když nastoupil "Chappo", skutečně rozšířili své hudební styly o nebluesový saxofon a Grechovy housle. To vedlo k tomu, že někteří tvrdili, že Family byla první britská kapela, která měla na pódiu "elektrické" housle. Grechovy housle a violoncello byly nedílnou součástí zvuku Family, který způsobil v té době mnoho rozruchu. Debutový singl "Scene Through The Eye Of A Lens" demonstroval schopnost Family nejen napodobovat folk/akustické zvuky, ale plně je provádět v originálním stylu. Debutové album skupiny z roku 1968 "Music In A Doll's House" bylo undergroundovým hitem, který vyzdvihl skladatelský talent Rogera Chapmana a Johna "Charlie" Whitneyho, stejně jako Chapmanův jedinečný vokální projev, ale i Grechovu perfektní basovou hru zejména ve skladbách "Old Songs New Songs" a "See Through Windows", společně s mistrnou hrou na violoncello a housle. Druhé albumm skupiny Family "Family Entertainment" vydané v únoru 1969 bylo pro Rica Greche velmi významné, neboť kromě excelentní hry na basu a violu v písni "The Weaver's Answer", napsal pro toto album tři další písně "How-Hi-The-Li", "Face In the Cloud" a "Second Generation Woman". Poslední z nich vyšla ve Velké Británii jako singl v listopadu 1968. V této písni vystupoval Grech jako hlavní vokalista a vedl Family drzým textem o ženě, která "vypadá dobře na zvládnutí z osobního pohledu", s aranžmá, které připomínalo "Paperback Writer" od Beatles a s očividným obdivem k Chuck Berrymu. 
Na jaře roku 1969, založili bývalý kytarista skupiny Cream, Eric Clapton a bývalý člen skupiny Traffic, Steve Winwood
superskupinu Blind Faith. Protože potřebovali baskytaristu, okamžitě se rozhodli pro Greche, kterého znali z jamování
v době, kdy Clapton byl u John Mayall's Bluesbreakers a Winwood u Spencer Davis Group. Grech to však Chapmanovi a
Whitneymu neřekl, neboť byl k Family vázán smlouvou a musel s nimi nastoupit v dubnu na společné americké turné se
skupinou Ten Years After. "On a [manažer John] Gilbert to zjevně věděli, než jsme se dostali do Ameriky," řekl
později Chapman. "Řekli nám to až den předtím, než jsme otevřeli ve Fillmore East, kde jsme oohořeli." Údajně
byl Grech tak opilý, že sotva mohl hrát, a byl poslán zpátky domů, aby jej nahradil John Weider.Po návratu z turné do Anglie nahrál Grech společně s Claptonem, Winwoodem a bubeníkem Gingerem Bakerem první album skupiny Blind Faith. Toto stejnojmenné album bylo kritiky označeno za zklamání, ale fanoušky Cream a Traffic v USA bylo přijato velmi dobře. Kvartet podnikl turné po USA, aby jej podpořil, ale Clapton byl zklamán kvalitou hudby a výkonů a vyhlásil konec skupiny. Grech a Winwood zůstali s Bakerem a založili Ginger Baker's Air Force, superskupinu, která zahrnovala také Dennyho Lainea (ex-Moody Blues a budoucího hráče u Paula McCartneyho a Wings) na kytaru, Chris Wood (ex-Traffic) na saxofon a flétnu a několik dalších hudebníků. Skupina se však brzy rozpadla a Winwood znovu založil Traffic s dvěma původními členy Woodem a Jimem Capaldim, Grech je doplnil jako baskytarista. V říjnu 1969, mezi působením u Blind Faith a Traffic, Grech nahrál dvě skladby pro nedokončený sólový projekt "Spending All My Days" a "Exchange And Mart". Mezi účastníky session byl i George Harrison. V roce 1970 se Grech objevil na albu Grahama Bonda "Holy Magick". Podobně jako u Family vydržel Grech s Traffic jenom dvě alba, živé "Welcome To The Canteen" (1971) a dobře přijaté "The Low Spark Of High Heeled Boys" také z roku 1971. Spolu s bubeníkem Jimem Gordonem je Grech spoluautorem menšího hitu "Rock'n'Roll Stew“. Drogy však u něj zůstávaly problémem a Winwood a jeho spoluhráči se nakonec rozhodli, že nemají jinou možnost, než jej propustit. 
Grech zůstal aktivní ve studiové práci, nahrával s Rodem Stewartem, Ronnie Lane, Vivian Stanshall a Muddy Watersem.
Spolupracoval také s Rosetta Hightower, Crickets, Bee Gees a Gram Parsons. V lednu 1973 vystoupil v Rainbow Concert
Erica Claptona a znovu se sešel s Rogerem Chapmanem a Charlie Whitney, když duo v roce 1974 po rozpadu Family nahrálo
album. Grech byl jedním z mnoha speciálních hostů na této desce, což vedlo Chapmana a Whitney k založení skupiny
Streetwalkers. Grech však již v této kapele nebyl.Grech se v 70. letech nejméně dvakrát pokusil založit novou rockovou skupinu, ale oba pokusy selhaly. V letech 1973 až 1974 hrál v jedné z mnoha pozdějších verzí doprovodné skupiny Buddyho Hollyho The Crickets (1973-1974). V roce 1973 RSO Records vydalo jediné album pod jeho vlastním jménem, připisované Rickovi Grechovi. Album dostalo název "The Last Five Years" a obsahovalo písně, které Grech napsal a nahrál s Family, Gram Parsons, Blind Faith, Traffic a Ginger Baker's Airforce v letech 1968 až 1973. Jednu skladbu "Just A Guest" napsal Grech a nazpívala ji Rosetta Hightower. Zjevně byla exkluzivně určena pro toto album. V roce 1974 vstoupil Grech do projektu KGB. Ve složení Grech na basu, Mike Bloomfield (ex-Paul Butterfield Blues Band a Electric Flag) na kytaru, Carmine Appice (ex-Vanilla Fudge, Cactus a Beck, Bogert & Appice) na bicí, Barry Goldberg na klávesy a Ray Kennedy (spoluautor "Sail On, Sailor"). Skupina v témže roce vydala své eponymní (KGB, jako Kennedy Grech Bloomfield) debutové album. Grech a Bloomfield okamžitě po jeho vydání skončili s tím, že projektu nikdy nevěřili. Album nebylo dobře přijato ani v recenzích. V roce 1976 založil Ric Grech's SDM (Square Dance Machine), aby hrál country hudbu ve stylu Grama Parsonse. Ve skupině působili Claire Hamill jako zpěvák, ale ukázala se neúspěšná v době rostoucí popularity punk rocku. Grech odešel z hudební oblasti v roce 1977 v 31 letech, i když ne tak úplně, a přestěhoval se zpátky do Leicesteru, kde žertoval o tom, že se stal prodejcem koberců. Honoráře jej udržovaly v pohodlí, snad až příliš komfortně. Danny Peyronel v té době (1977) žil ve Španělsku a kapela Banzai, v níž působil, skončila. Kontaktoval Dennyho Lainea (který předtím žil ve Španělsku), aby založili kapelu. Denny s sebou překvapivě přivedl své bývalé kolegy Rica Greche a Gingera Bakera. Bohužel projekt nikam nevedl, když se je pokusil nahrát španělský producent. Kolem roku 1980 Ric příležitostně seděl a jamoval s jazzovou kapelou Carla Shimmings, která hrála v neděli večer v Old Horse Pub na London Road, Leicester. Hrál pouze na housle, protože Carl hrál na baskytaru a vedl kapelu. V říjnu 1985 kapela s názvem The Rent, ačkoli byla příležitostně označovaná jako Geoff Overon Blues Band, hrála ve Phoenix Theatre v Leicesteru na jednom z pravidelných nedělních jazzových zasedání. Ric seděl na houslích na posledních pár čísel v setu a tato fantastická fotografie ukazuje Rica, Geoffa Overona na kytaru a Graeme Malena na bicí, dokončující úplně poslední píseň.
|
 (rodným jménem James Beck Gordon) (narozen 24. července 1945, Los Angeles, California, USA, zemřel 13. března 2023, State Medical Corrections Facility, Vacaville, USA) Drums, Percussion Jim Gordon byl americký rockový hudebník a hráč na bicí a perkuze na konci 60. a 70. let, ale také odsouzený vrah. Nejznámější je jako člen kapel Delaney & Bonnie s Ericem Claptonem (1969) a Derek & The Dominos (1970). Působil také v kapelách Friends In England, Jimmy Gordon And His Jazznpops Band, Johnny Rivers And His L. A. Boogie Band, Paul Revere & The Raiders, The Mike Post Coalition, The Souther-Hillman-Furay Band, The Ronettes, The Astronauts, Don & The Goodtimes, The Sandpiper, The Wrecking Crew a Traffic a s hudebníky jako Steve Winwood, Merrel Fankhauser, Connie Francis, Dick Clark, Jerry Wallace, Bobby Vee, Steely Dan (1978), Lee Hazlewood a Rick Nelson. Gordon byl vychován v San Fernando Valley v Los Angeles, kde navštěvoval Grant High School. Absolvoval hudební stipendium na UCLA, aby v roce 1963, ve věku 17 let, zahájil svou profesionální kariéru s Everly Brothers. Stal se jedním z nejvyhledávanějších studiových bubeníků v Los Angeles. Přes šest stop vysoký a extrémně svalnatý, na pódiu vytvořil překvapivou postavu a hrál se silou a výdrží, díky níž se stal nejlepší volbou mezi mladší generací perkusistů. Byl jedním ze dvou nejvytíženějších bubeníků v Los Angeles, chráněnec studiového bubeníka Hala Blaine, a objevil se na mnoha pozoruhodných nahrávkách v 60. letech, včetně "Pet Sounds" od Beach Boys (1966), Gene Clark with the Gosdin Brothers, Gene Clark (1967), "The Notorious Byrd Brothers" s The Byrds v roce 1968, s Masonem Williamsem hit "Classical Gas". Na vrcholu své kariéry byl Gordon údajně tak zaneprázdněn jako studiový hudebník, že každý den letěl z Las Vegas zpět do Los Angeles, aby udělal dvě nebo tři nahrávání, a pak se vrátil včas, aby odehrál večerní show v Caesars Palace. 
V letech 1969 a 1970 Gordon cestoval jako součást doprovodné kapely Delaney & Bonnie & Friends
místo jejich pravidelného bubeníka Jima Keltnera. V té době působil i Eric Clapton. Toto turné jej spojilo
se zkušeným baskytaristou Carlem Radlem, s nímž se Gordon během několika příštích let stal hudební párem.
Po jeho odchodu z kapely byl nahrazen náhodně hudebníkem stejného jména, multiinstrumentalistou Jimem
Gordonem, který byl pozdějším členem Delaney & Bonnie & Friends a hrál na klavír a varhany na
jejich albu "To Bonnie From Delaney" z roku 1970.Clapton následně převzal rytmickou sekci skupiny - Gordon (bubeník), Carl Radle (basák), Bobby Whitlock (klávesista, zpěvák, skladatel), a založili novou kapelu, později nazvanou Derek and the Dominos. První studiovou prací skupiny bylo jako domácí kapela na třídiskovém setu George Harrisona "All Things Must Pass" (1970). Gordon se stal široce známým díky svým bubenickým schopnostem v Claptonově "superkapele" Derek & The Dominoes a spoluautorem úspěšného singlu "Layla" s Claptonem, který byl převzat z 2LP "Layla And Other Assorted Love Songs" z roku 1970. Gordon také hrál s kapelou na následujících turné po USA a Velké Británii. Skupina se rozpadla na jaře 1971, než dokončili nahrávání svého druhého alba. Kromě jeho bubnování, byl Gordonovi připsán podíl s přispěním elegického piano coda pro titulní skladbu "Layla". V pozdějších letech Whitlock tvrdil, že coda ve skutečnosti nenapsal Gordon: "Jim vzal tu klavírní melodii od své bývalé přítelkyně Rity Coolidge. Vím to, protože v dobách D&B jsem žil ve starém domě Johna Garfielda v Hollywood Hills a tam byl penzion se svislým pianem. Rita a Jim byli tam nahoře v domě pro hosty a pozvali mě, abych se s nimi přidal k napsání této písně s názvem "Time". Její sestra Priscilla ji nahrála s Bookerem T. Jones. Jim vzal melodii z Ritiny písně a nepřiznal jí, že ji napsala. Její přítel ji tak oškubal". Graham Nash, který později chodil s Coolidge, doložil Whitlockovo tvrzení ve svých pamětech. "Time" nevydali Priscilla Coolidge a Booker T. až do roku 1973 na jejich albu "Chronicles". V roce 1970 byl Gordon součástí turné Mad Dogs & Englishmen Joe Cockera a také nahrál některé pozoruhodné skladby na album Davea Masona "Alone Together". V roce 1971 absolvoval turné s Traffic a objevil se na dvou jejich albech, včetně "The Low Spark of High Heeled Boys". Téhož roku hrál na albu Harryho Nilssona "Nilsson Schmilsson", kde přispěl sólem na bicí na skladbě "Jump Into The Fire"“. V roce 1971 také spolupracoval s Dr. John na "Sun, Moon & Herbs".  Gordon byl bubeníkem na albu "Bongo Rock" od Incredible Bongo Band, vydaném v roce 1972, a jeho mezihra na bicí v cover hitu The Shadows "Apache" byla nesčetněkrát nasamplována na rapových, tanečních a hip-hopových vydáních. V roce 1972 byl Gordon také součástí 20-členného big bandu Franka Zappy "Grand Wazoo" a následné 10-členné kapely "Petit Wazoo". Snad jeho nejznámější nahrávkou se Zappou je titulní skladba alba "Apostrophe" z roku 1974 ('), jam se Zappou a Tonym Duranem na kytaru a Jackem Brucem na baskytaru, za kterou Bruce i Gordon získali autorské zásluhy. Když Zappa uváděl Gordona na jeviště, často jej nazýval "Skippy", kvůli jeho mladistvému vzhledu. Objevil se albech Zappy "Apostrophe (')" v roce 1974 s Jeffem Beckem, "Imaginary Diseases" v roce 2006 a "Wazoo" v roce 2007.
Gordon však od konce 70. let postupně vedl problémový život, nejen že slyšel hlasy v hlavě, ale také se intenzivně oddával alkoholu a rekreačnímu užívání drog. K Zappově nelibosti byl Gordon zatčen kvůli drogám před koncertem Wazoo a musel být na poslední chvíli nahrazen. U Gordona se rozvinula schizofrenie a začal slyšet hlasy, včetně hlasů své matky, které jej nutily hladovět a bránily mu spát, odpočívat nebo hrát na bubny. Jeho lékaři špatně diagnostikovali problémy a místo toho ho léčili kvůli nadměrnému pití alkoholu. Během turné s Joe Cockerem na počátku 70. let, Gordon údajně praštil v roce 1970 svou tehdejší přítelkyni Ritu Coolidge v hotelové chodbě, čímž ukončil jejich vztah. Jeho schizofrenní stav zůstal nediagnostikován konzultanty. Dne 3. června 1983 v psychotické epizodě spojené s nediagnostikovanou schizofrenií Gordon zaútočil na svou 71-letou ovdovělou matku Osu Marii (Beck) Gordonovou kladivem a poté ji smrtelně ubodal řeznickým nožem, když tvrdil, že mu hlas řekl, aby ji zabil, protože jde o nějakou formu ďábla, který si přivlastnil jeho život. Teprve po zatčení za vraždu byla Gordonovi správně diagnostikována schizofrenie. Soud nakonec uznal, že měl akutní schizofrenii, ale nebylo mu dovoleno použít obranu proti šílenství kvůli změnám v kalifornském právu kvůli zákonu o reformě obrany proti šílenství. Dne 10. července 1984 byl Gordon odsouzen za vraždu druhého stupně a dostal šestnáct let doživotí ve věznici v San Luis Obispo, Atascadero 
State Hospital (ASH) v Atascaderu. Poprvé měl nárok na podmínečné propuštění v roce 1991, ale podmínečné
propuštění bylo několikrát zamítnuto, protože se nikdy nezúčastnil jednání o podmíněném propuštění. V
roce 2014 se odmítl zúčastnit jeho slyšení a bylo mu odepřeno podmínečné propuštění minimálně do roku
2018. Zástupce okresního státního zástupce v Los Angeles při slyšení uvedl, že je stále "vážně psychicky
nezpůsobilý" a "nebezpečný, když nebere léky". V listopadu 2017 byla Gordonovi znovu diagnostikována
schizofrenie. Dne 7. března 2018 bylo Gordonovi podesáté zamítnuto podmínečné propuštění a předběžně
bylo naplánováno, že bude znovu způsobilý v březnu 2021. Od roku 2023 si odpykával trest v California
Medical Facility, lékařské a psychiatrické věznici ve Vacaville v Kalifornii, kde zůstal uvězněn až
do své smrti v roce 2023.
|
|
|
|
Studiové desky: 1994 Far From Home 1974 When the Eagle Flies 1973 Shoot Out at the Fantasy Factory 1971 The Low Spark of High Heeled Boys 1970 John Barleycorn Must Die 1969 Last Exit(strana 2 živě z The Fillmore West Festivalu) 1968 Traffic 1967 Mr. Fantasy |
Živé nahrávky: 2005 Last Great Traffic Jam 1986 Live at Santa Monica (VHS) 1973 On the Road 1971 Welcome To The Canteen Ostatní nahrávky: 2005 Gold (komp.) |
|
Skupina: Steve Winwood - Guitars, Organ, Piano, Synth, Bass, Flute, Sax (06), Timbales (01), Congas (09), Programming, Vocals Jim Capaldi - Drums, Percussion, Backing Vocals (04,06,07) Hosté: Michael Dolan - Rhythm Guitar (04), Programming Davy Spillane - Uilleann Pipes (05) |
Far From HomeVyšlo 9. května 1994, Virgin, 7243 8 39490 2 1/Virgin, CDV 2727 (Europe) Seznam skladeb: 01. Riding High (5:30) 02. Here Comes a Man (5:06) 03. Far From Home (8:33) 04. Nowhere Is Their Freedom (6:57) 05. Holy Ground (7:48) 06. Some Kinda Woman (5:26) 07. Every Night, Every Day (5:30) 08. This Train Won't Stop (5:23) 09. State of Grace (7:16) 10. Mozambique (4:22) Total Time: (61:51) Engineer, Mixing: Mick Dolan Mixing Assistant: Karim Benzerzour Instrument Technician: Howard Beck Project Producer: Viv Phillips Management: Ron Weisner Entertainment Producer, Engineer, Mixing: Steve Winwood Producer [Assisted]: Jim Capaldi Engineer, Mixed: Mike Dolan Engineer [Assistant Mix]: Karim Benzezour Mastered: Tim Young Art Direction: Jim Capaldi Artwork, Design: Steve Gerdes Photography: Douglass Brothers |
|
Skupina: Steve Winwood - Vocals, Guitars, Piano, Organ, Mellotron, Moog Jim Capaldi - Drums, Percussion, Keyboards, Backing Vocals Rosko Gee - Bass Chris Wood - Flute, Saxophone Hosté: Rebop Kwaku Baah - Percussion (03,07) (uncredited) |
When The Eagle Flies Vyšlo září 1974, Island Records, ILPS 9273 (UK) CD 1992, Island Records, PHCR-18727 (Japan) remastered: Jeff Willens CD 2003, Island Records, 314 548 826-2 (US) remastered LP 2013, Friday Music, FRM 9273 (US) remastered: Joe Reagoso & Kevin Gray Seznam skladeb: 01. Something New (3:15) 02. Dream Gerrard (11:03) 03. Graveyard People (6:05) 04. Walking In The Wind (6:48) 05. Memories Of A Rock 'n' Rolla (4:50) 06. Love (3:20) 07. When The Eagle Flies (4:24) Total Time: (39:45) Recorded on July 1973 - June 1974 at Netherturkdonic Studios, Gloucestershire, England, & at Basing Street Studios, London Producer: Chris Blackwell Engineer: Brian Humphries, Gordon "Nobby" Clark Mastering Engineer: Jeff Willens Cover Design: Martin Hughes Liner Notes: Bill DeYoung Reissue Art Director: Vartan Kurjian Reissue supervisor: Bill Levenson Reissue Production Coordination: Monique McGuffin |
|
Skupina: Steve Winwood - Lead & Backing Vocals, Guitars, Acoustic Piano, Organ Chris Wood - Saxophone, Flute David Hood - Bass Roger Hawkins - Drums Jim Capaldi - Backing Vocals, Percussion Anthony Reebop Kwaku Baah - Percussion Hosté: Barry Beckett – Keyboards (04) Jimmy Johnson – Clarinet (04) |
Shoot Out At The Fantasy Factory Vyšlo únor/květen 1973, Island Records, ILPS 9224 (UK) CD 1989, Island Records, 7 90027-2 (US) CD 2003, Island Records, 422 842 781-2 (US) remastered: Jeff Willens LP 2013, Friday Music, FRM 9224 (US) remastered: Joe Reagoso & Kevin Gray Seznam skladeb: 01. Shoot Out at the Fantasy Factory (Winwood, Capaldi) (6:05) 02. Roll Right Stones (Winwood, Capaldi) (13:40) 03. Evening Blues (Winwood, Capaldi) (5:19) 04. Tragic Magic (Wood) (6:43) 05. (Sometimes I Feel So) Uninspired (Winwood, Capaldi) (7:31) Total Time: (39:18) Recorded on December 1971 in Muscle Shoals Sound Studios, Muscle Shoals, Alabama Producer: Steve Winwood, Jim Capaldi Engineer: Jerry Masters, Steve Melton Mastering: Robert Lee Hulko Artwork: Tony Wright Photography: Tommy Wright |
|
Na přebalu je uvedeno, že to bylo zaznamenáno na Jamajce, protože Traffic neměli pracovní povolení
k nahrávání v USA. Oba inženýři a všichni non-Traffic hudebníci na desce patří k zaměstnancům
studia Muscle Shoals. | |
|
Skupina: Steve Winwood - Guitars, Piano, Organ, Lead (01,02,05,06) & Backing Vocals Jim Capaldi - Percussion, Lead Vocals (03,04), Backing Vocals (06) Chris Wood - Saxophones, Flute Rick Grech - Bass, Violin Jim Gordon - Drums (01-05) Reebop Kwaku Baah - Percussion Hosté: Mike Kellie – Drums (06) [uncredited] |
The Low Spark of High Heeled Boys Vyšlo 26. listopadu 1971, Island Records, ILPS9180 (UK) CD 1985, Island Records, 90026-2 (US) CD 1994, Mobile Fidelity Sound Lab, UDCD 609 (US) remastered CD 2002, Island Records, 314 548827-2 (US) remastered: Jeff Willens +1 bonus track Seznam skladeb: 01. Hidden Treasure (4:16) 02. The Low Spark Of High-Heeled Boys (12:10) 03. Rock 'n' Roll Stew (4:29) 04. Many A Mile To Freedom (7:30) 05. Light Up Or Leave Me Alone (5:00) 06. Rainmaker (7:39) Total Time: (41:04) Bonus Track on Island 2002 remaster: 07. Rock And Roll Stew - Parts 1 & 2 (continuous, extended, non-edited version) (6:07) * * Originally released on 1972 Single, edited Pt.1 on side A, Pt.2 on side B Recorded on September 1971 at Studio Island, London Producer: Steve Winwood Engineer: Brian Humphries Mastered: Robert Lee Hulko Cover Design, Cover Art: Tony Wright Photography: Richard Polak, Michael Ochs |
|
Skupina: Steve Winwood - Hammond Organ, Piano & Electric Piano (03), Acoustic (04,05) & Electric (04,06) Guitars, Bass (03), Bass Pedals (10), Percussion, Vocals (02-05,08,10) Chris Wood - Acoustic & Electric Saxophones, Flute, Wind, Hammond Organ (03), Percussion Jim Capaldi - Drums, Percussion, Tambourine (05), Vocals (04,05) Hosté: Rick Grech - Guitars (10), Bass (11) Bill Graham - Spoken Voice (09) |
John Barleycorn Must Die Vyšlo 31. července 1970, Island Records, ILPS 9116 (UK) cover with the original burlap photo background 1970, United Artists Records, UAS 5504 (US) CD 1990, Island Records, 422-842 780-2 (US) CD 1999, Island Remasters, IMCD266 (Europe) remastered +5 previously unreleased bonus tracks Seznam skladeb: 01. Glad (6:32) 02. Freedom Rider (6:20) 03. Empty Pages (4:47) 04. Stranger to Himself (4:02) 05. John Barleycorn (6:20) 06. Every Mothers Son (7:05) Total Time: (35:06) Bonus Tracks on Island 1999 remaster:07. I Just Want You To Know (1:30)) 08. Sittin' Here Thinkin' Of My Love (3:33)) 09. Backstage And Introduction (1:50) /* 10. Who Knows What Tomorrow May Bring (6:56) /* 11. Glad (11:29) /* /* Recorded Live at The Fillmore East, New York, 18 November 1970 Recorded on February-April 1970 at Island Studios, London, and Olympic Studios, London Producer: Steve Winwood & Chris Blackwell (01,02,03,05), Guy Stevens (04,06) Engineer: Brian Humphries, Andrew Johns Mastered: Robert Lee Hulko (LH) Design: Mike Sida Artwork: Illustration courtesy of English Folk Dance & Song Society Photography: Richard Polak |
 Skupina: Steve Winwood - Organ (01-03,06-07), Piano (04-05), Vocals (02,04-07), Bass (01-05), Guitars (02,04,05) Chris Wood - Flute (01,02,04,06), Saxophone (05-07) Dave Mason - Guitars (01,03), Vocals (01) Jim Capaldi - Drums, Percussions, Backing Vocals Hosté: |
Last Exit vyšlo květen 1969, Island Records, ILPS 9097 (UK) United Artists Records, UST 6702-B (US) CD 1988 Island Records, CID 9097 (Japan) CD 2001, Island Records, 314 548 540-2 (US) remastered: Jeff Willens Seznam skladeb: 01. Just For You (2:24) 02. Shanghai Noodle Factory (5:04) 03. Something's Got A Hold Of My Toe (2:14) 04. Withering Tree (3:10) 05. Medicated Goo (3:36) Recorded Live At The Fillmore West 06. Feelin' Good (10:50) 07. Blind Man (7:10) Total Time: (34:28) Side 01 recorded on 1968 at Morgan Studio, London Side 02 recorded live on 14 March 1968 at the Fillmore Auditorium, San Francisco, CA Producer, songwriter: Jimmy Miller Lacquer Cut at Bell Sound Studios Art Direction: Mike Sida, Guy Stevens Photography: Richard Polak, Raymond Ross, Francine Winham |
|
Skupina: Steve Winwood - Guitars (01-04,07,10), Piano (05-06,09,10), Bass (01-07,09-10), Vocals (02-04,07,09-10), Organ (02-04,07-08), Harpsichord (08) Jim Capaldi - Vocals (06), Drums, Percussion Dave Mason - Guitars (01,03,05-06), Vocals (01,03,05-06,08), Harmonica (02-03), Bass (08), Organ (09) Chris Wood - Flute (02,07), Soprano Saxophone (03,08-09), Tenor Saxophone (01,05), Bells (07) Hosté: |
Traffic vyšlo říjen 1968, Island Records, ILPS 9081T (UK) LP 1968, United Artists Records, UAS 6676 (US) CD 1987, Island Records, 422-842 590-2 (US) LP 2012, Friday Music, FRM 9081 (US) remastered: Joe Reagoso & Kevin Gray Seznam skladeb: 01. You Can All Join In (3:40) 02. Pearly Queen (4:21) 03. Don't Be Sad (3:25) 04. Who Knows What Tomorrow May Bring (3:15) 05. Feelin' Alright (4:20) 06. Vagabond Virgin (5:22) 07. Forty Thousand Headmen (3:14) 08. Cryin' To Be Heard (5:12) 09. No Time To Live (5:20) 10. Means To An End (2:35) Total Time: (40:24) Bonus tracks on 1999 remaster: 11. Here We Go Round The Mulberry Bush (2:45) 12. Am I What I Was Or Am I What I Am (2:36) 13. Withering Tree (2:57) 14. Medicated Goo (3:39) 15. Shanghai Noodle Factory (5:03) Tracks 11,12: from the film soundtrack 'Here WE Go Round The Mulberry Bush' Track 13: B-SIde of 'Feelin' Alright?' Single Tracks 14,15: Island Single Recorded on January-May 1968 at Studio Olympic, London, at Record Plant, New York Produced: Jimmy Miller Engineer: Brian Humphries, Eddie Kramer, Glyn Johns, Terry Brown Remastered: by Jim Capaldi Design [Album]: Jim Capaldi Liner Notes: Jimmy Miller Artwork: Gered Mankowitz Photography: Richard Polak, Gered Mankowitz |
|
Skupina: Steve Winwood - Guitars (05,06), Piano (01,02,09), Harpsichord (04,08), Organ (03,08), Bass (01-04,09-10), Percussion, Vocals (01,02,04-06,08) Jim Capaldi - drums, percussion, vocals (01,06) Dave Mason - Guitars (01,02,04,08-10), Sitar (07), Tamboura (07), Shakkai, Mellotron (04), Harmonica (05), Bass (05,06), Vocals (03,07,09) Chris Wood - Flute (03,04,06,07,09,10), Saxophone (01-03,08), Organ (05) Hosté: Jimmi Miller - Maracas (05) Small Faces (Steve Marriott, Ronnie Lane, Ian McLagan, Kenney Jones) - Backing Vocals, Percussion (02) Francine Heimann - Spoken-word midsection (04, uncredited, from US Version)  |
Mr. Fantasy (US version re-titled "Heaven Is In Your Mind") vyšlo 8. prosince 1967, Island Records, ILP 961 (UK, Mono) Island Records, ILPS 9061 (UK, Stereo) 1968, United Artists Records, UAS 6651 (US) Different track-list, cover and title CD 2000, Island Records, 314 542 824-2 (US) +4 bonus tracks Seznam skladeb: 01. Heaven Is In Your Mind (4:16) 02. Berkshire Poppies (2:55) 03. House For Everyone (2:05) 04. No Face, No Name, No Number (3:35) 05. Dear Mr. Fantasy (5:44) 06. Dealer (3:34) 07. Utterly Simple (3:16) 08. Coloured Rain (2:43) 09. Hope I Never Find Me There (2:12) 10. Giving To You (4:20) Total Time (33:54) Original US version 01. Paper Sun (Capaldi, Winwood/Winwood) (3:26) 02. Dealer (Capaldi/Capaldi and Winwood) (3:13) 03. Coloured Rain (Capaldi, Winwood, Wood/Winwood) (2:46) 04. Hole In My Shoe (Mason/Mason) (3:04) 05. No Face, No Name And No Number (Capaldi, Winwood/Winwood) (3:38) 06. Heaven Is In Your Mind (Capaldi, Winwood, Wood/Winwood and Capaldi) (4:22) 07. House For Everyone (Mason/Mason) (2:05) 08. Berkshire Poppies (Capaldi, Winwood, Wood/Winwood) (2:59) 09. Giving To You (Capaldi, Mason, Winwood, Wood/None)(4:18) (stereo album version; mono album has the mono single mix) 10. Smiling Phases (Capaldi, Winwood, Wood/Winwood) (2:44) 11. Dear Mr. Fantasy (Capaldi, Winwood, Wood/Winwood) (5:33) 12. We're A Fade, You Missed This (Capaldi, Winwood/Winwood) (0:53) Bonus Tracks on 2000 Island remaster: 11. Paper Sun (4:15) 12. Giving To You (UK mono single version) (4:12) 13. Hole In My Shoe (2:54) 14. Smiling Phases (2:43) 15. Here We Go Round The Mulberry Bush (SP version) (2:18) Recorded on April-November 1967 at Olympic Studios, London, England Producer: Jimmy Miller Recording Engineer: Phill Brown Assistant Engineer: Eddie Kramer Re-release Coordinator: Margaret Goldfarb Artwork: Chris Wood & CCS Advertising (design) Photography: John Benton-Harris |
 Skupina: Steve Winwood – Keyboards, Guitars, Lead Vocals (01,02,04-07,09-11) Jim Capaldi – Drums, Percussion, Backing Vocals, Lead Vocals (08,10) Hosté: Randall Bramblett - Keyboards, Flute, Saxophones Jerry Garcia – Guitar (09) Rosko Gee – Bass Guitar Walfredo Reyes Jr. – Percussion, Drums Michael J McEvoy – Keyboards, Guitars, Harmonica, Viola |
Last Great Traffic Jam DVD, vyšlo 2005, Epic Music Video, 82876734609 (Europe) 2005, Epic, EVD 53498 (US) Seznam skladeb: Traffic Live In Concert (DVD) 01. Pearly Queen (5:35) 02. Medicated Goo (5:38) 03. Mozambique (5:30) 04. 40,000 Headmen (5:14) 05. Glad (6:55) 06. Walking In The Wind (7:12) 07. The Low Spark of High Heeled Boys (14:36) 08. Light Up Or Leave Me Alone (16:26) 09. Dear Mr. Fantasy (7:44) 10. John Barleycorn (Must Die) (6:57) 11. Gimme Some Lovin' (7:25) From The Archives (CD) 01. 40,000 Headmen () 02. John Barleycorn (Must Die) () 03. The Low Spark Of High Heeled Boys () Total Time: (53:34) Recorded on the 1994 reunion tour supporting Far from Home |
 Skupina: Steve Winwood - Guitars, Organ, Piano, Vocals Jim Capaldi - Percussion, Vocals Chris Wood - Saxophone, Flute, Organ David Hood - Bass Roger Hawkins - Drums Reebop Kwaku Baah - Percussion Hosté: |
Live At Santa Monica '72 Vyšlo 1986, Island Visual Arts, V8-S138M (UK) 1986, RCA/Columbia Pictures Home Video, Island Records, 60729 (US) DVD 30. září 2008, Cherry Red Films, PPCR 019 Seznam skladeb: 01. The Low Spark of High Heeled Boys () 02. Light Up or Leave Me Alone () 03. John Barleycorn () 04. Rainmaker () 05. Glad () 06. Freedom Rider () 07. Forty Thousand Headmen () 08. Dear Mr. Fantasy () Total Time: cca (64:00) Producer: Taylor Hackford |
 Skupina: Steve Winwood - Vocals, Guitars, Piano Roger Hawkins - Drums Jim Capaldi - Vocals, Percussion, Drums Barry Beckett - Keyboards David Hood - Bass Chris Wood - saxophone, flute Reebop Kwaku Baah - percussion Hosté: |
On the Road Vyšlo říjen 1973, Island Records Ltd., SMAS-9336 (US) CD 1988, Island Records, CIDD-2 (US) CD 1988, Island Records, 87 272 XDT (Germany) Seznam skladeb: 01. Glad / Freedom Rider (20:49) 02. Tragic Magic (8:30) 03. (Sometimes I Feel So) Uninspired (10:20) 04. Shoot Out at the Fantasy Factory (6:40) 05. Light Up or Leave Me Alone (10:30) 06. Low Spark of High-Heeled Boys (17:35) Total Time: (74:24) Recorded live on April 1973 at Germany Producer: Steve Winwood, Chris Blackwell Recording Engineer: Brian Humphries Lacquer Cut: Howard Thompson (KIP) Mixed [Sound Mixing]: Jimmy Johnson Mastering: Robert Lee Hulko, Jeff Willens Cover Art [Front Cover Design]: Ann Borthwick Artwork [Inside Sleeve Design]: Nigel Paige Photography: Brian Cooke |
|
Skupina: Steve Winwood - vocals, organ, electric piano, guitar, songwriter Rick Grech - bass Dave Mason - vocals, lead guitar, acoustic guitar, songwriter Jim Gordon - drums Jim Capaldi - vocals, tambourine, percussion, songwriter Chris Wood - saxophone, flute, electric piano, organ, songwriter "Reebop" Kwaku Baah - congas, timbales, bongos Hosté: |
Welcome To The Canteen Vyšlo 1. září 1971, Seznam skladeb: 01. Medicated Goo (3:21) 02. Sad and Deep as You (3:23) 03. 40,000 Headmen (5:52) 04. Shouldn't Have Took More Than You Gave (5:29) 05. Dear Mr. Fantasy (10:32) 06. Gimme Some Lovin' (8:46) Total Time: (37:23) Recorded on July 1971 Engineer: Brian Humphries |
 Skupina: Steve Winwood - Organ, Guitar, Bass Guitar, Piano, Harpsichord, Percussion, Vocals, Electric Piano, Mellotron Roger Hawkins - Drums Jim Capaldi - Drums, Percussion, Vocals, Tambourine Dave Mason - Guitar, Mellotron, Sitar, Tambura, Performer [Shakkai], Bass Guitar, Vocals, Harmonica, Acoustic Guitar Chris Wood - Flute, Saxophone, Percussion, Vocals, Organ, Electric Piano David Hood - Bass Guitar Rebop Kwaku Baah - Congas, Timbales, Bongos, Percussion Rosko Gee - Bass Guitar Rick Grech - Bass Guitar, Violin Jim Gordon - Drums Hosté: |
Gold 2CD, vyšlo 26. července 2005, Island Records, 0602498312070 (Europe) Seznam skladeb: Disc One: 01. Paper Sun (Capaldi/Winwood) (4:12) 02. Dealer (Capaldi/Winwood) (3:10) 03. Coloured Rain (Capaldi/Winwood/Wood) (2:39) 04. Hole in My Shoe (Mason) (3:00) 05. No Face, No Name, No Number (Capaldi/Winwood) (3:31) 06. Heaven Is in Your Mind (Capaldi/Winwood/Wood) (4:15) 07. Smiling Phases (Capaldi/Winwood/Wood) (2:39) 08. Dear Mr. Fantasy (Capaldi/Winwood/Wood) (5:34) 09. You Can All Join In (Mason) (3:35) 10. Pearly Queen (Capaldi/Winwood) (4:18) 11. Feelin' Alright (Mason) (4:16) 12. Who Knows What Tomorrow May Bring (Capaldi/Winwood/Wood) (3:12) 13. Forty Thousand Headmen (Capaldi/Winwood) (3:14) 14. Shanghai Noodle Factory (Capaldi/Fallon/Winwood/Wood) (5:04) 15. Medicated Goo (Miller/Winwood) (3:34) 16. Glad (Winwood) (6:57) 17. Freedom Rider (Capaldi/Winwood) (5:24) 18. Empty Pages (Capaldi/Winwood) (4:33) 19. John Barleycorn (Traditional, arr. Winwood) (6:21) Disc Two: 20. Gimme Some Lovin' [Live] (Winwood/Winwood/Davis) (9:00) 21. The Low Spark Of High-Heeled Boys (Capaldi/Winwood) (11:40) 22. Light Up Or Leave Me Alone (Capaldi) (4:46) 23. Rock And Roll Stew (Gordon/Grech) (6:08) 24. Rainmaker (Capaldi/Winwood) (7:49) 25. Shoot Out At The Fantasy Factory (Capaldi/Winwood) (6:01) 26. (Sometimes I Feel So) Uninspired (Capaldi/Winwood) (7:32) 27. Something New (Capaldi/Winwood) (3:15) 28. Dream Gerrard (Stanshall/Winwood) (11:02) 29. Walking In The Wind (Capaldi/Winwood) (6:51) 30. When The Eagle Flies (Capaldi/Winwood) (4:21) Total Time: (2:38:19) Producer: Steve Winwood, Chris Blackwell, Chris Wood, Jim Capaldi, Jimmy Miller, Rebop Kwaku Baah, Rosko Gee Engineer: Brian Humphries, Eddie Kramer Remastered: Ellen Fitton Compilation Producer: Bill Levenson Artwork: Vartan Design: Coco Shinomiya Photography By [Photo Coordination]: Ryan Null Liner Notes [Essay]: Scott Schinder |
|
|
 Early Days at the Saville Theatre, London. September 24, 1967    Late-60s Traffic: (l-r) Jim Capaldi, Steve Winwood, Chris Wood, Dave Mason    Traffic May 1971 - from left to right: Chris Wood, Ric Grech, Jim Gordon, Rebop Kwaku Baah, Jim Capaldi, Steve Winwood  
  Muscle Shoals Rhythm Section in 1973   KGB 1975 - from left to right: Carmine Appice (bottom), Ric Grech, Barry Goldberg, Mike Bloomfield (bottom), Ray Kennedy  |
|
|
| Oficiální stránky: https://www.loudersound.com/features/traffics-chris-wood-gifted-troubled-and-perpetually-overlooked 
https://web.archive.org/web/20050403175909/http://music.com/group/traffic/1/http://musiciansolympus.blogspot.com/2011/08/ricgrech-bass.html http://www.brumbeat.net/traffic.htm https://rockandrollparadise.com/ric-grech-31990/ https://www.familybandstand.com/the-band/ric-grech/ http://encyclopediaofalabama.org/Article/h-4184 |
 |
|
mbrezny@centrum.cz© ...a vzkaz autorovi!© |
Poslední aktualizace: 3.4.2023