 
 | |
 |
Quiet Sun byla anglická progresivní rocková kapela z Canterbury, kterou tvořili Phil Manzanera (kytary),
Bill MacCormick (basa), Dave Jarrett (klávesy) a Charles Hayward (bicí). Byli založeni v roce 1970,
rozpadli se v roce 1972, aby se znovu spojili v roce 1975 pouze pro nahrávání svého jediného alba.V roce 1963 Bill nastoupil na Dulwich College ("veřejná škola", v Anglii je soukromá), kde jsem se seznámil s Philem Targettem-Adamsem (Nyní známým jako Manzanera. Jeho matka byla Kolumbijka a to je její rodné jméno). Ian také navštěvoval Dulwich (1961). Bill vyrůstal jsem u TV pořadu "Ready Steady Go" a u dalších populárních hudebních programů. První desky, které si koupil, byly singly a EP od The Shadows, pak se přesunul k Beatles, Beach Boys, Tamile, soulu, R&B, folku atd. Strýc jim hrával hodně klasické hudby (Beethoven, Brahms, Čajkovskij atd.). Ian se zamiloval do věcí jako Stravinskij, Šostakovič, Charles Mingus, Miles Davis, které poslouchal oba bratři. V roce 1966 se jeho matka setkala s Honor Wyattovou. Obě pracovaly jako asistentky učitele na přípravné škole Dulwich College. Honor byla Robertova matka. V srpnu byli pozváni na večírek v Kingstonu do podniku, který vlastnil Idries Shah ze skupiny Sufis, kde poprvé slyšeli Soft Machine (byl to jejich první koncert pod tímto názvem). Idries Shah byl přítel básníka Roberta Gravese, který byl přítelem Honor, a proto byli požádáni, aby hráli. Bill nikdy předtím žádnou kapelu naživo neviděl a bylo to úžasné. The Softs bydleli v Honořině domě na adrese Dalmore Road 48, West Dulwich, nedaleko Dulwich College (a cestě do školy). Honor jednoho dne pozvala Iana, Billa a jeho rodiče na večeři. Zajímavý kulturní střet pro jeho velmi heterosexuální rodiče a členy Soft Machine a jejich přítelkyně. Ian začal Robertovi psát dopisy o hudbě a on mu posílal pohlednice a pak jtam začal cestou ze školy obcházet, zíral na jejich aparaturu (zkoušeli v obývacím pokoji, k velké nelibosti sousedů), pak skočil nahoru, pil čaj, povídal si s Robertem a poslouchal hudbu, hlavně jazz. Ian míval dlouhé rozhovory s Daevidem Allenem o všemožných ezoterických věcech. Díky tomu se Billovo hudební vzdělání radikálně a rychle rozšířilo. Měli štěstí, že měli poblíž velmi dobrou fonotéku a brzy se u nich doma hráli Messiaen, Berg, Pharoah Sanders, Ornette Coleman atd. spolu s Rubber Soul a dalším mainstreamovým popem. Mezitím si Phil T-A (jak se mu říkalo) koupil červenou elektrickou kytaru Hofner Galaxie a hrál s pár kamarády ve škole, ale zhruba v této době se začali scházet a vznikl nápad na vlastní skupinu. Bylo to částečně pod vlivem Soft Machine, že MacCormick s Philem Manzanerou (kytara) založil na konci roku 1967 školní kapelu na Dulwich College. Kapela se jmenovala Pooh and the Ostrich Feather. Hodně hráli s různými dalšími kluky, dokud jim někdo neřekl o mladíkovi o ročník níže, který měl vlastní bicí soupravu. Jmenoval se Charles Hayward a byl synem kamaráda jeho matky. Pozvali jej k Philově mamtce domů, kde si postavil obrovský, červeně třpytivý dvojitý basový buben Premier kit. Okamžitě se stal členem kapely. Charles už byl skvělý bubeník, protože už nějakou dobu dostával lekce. 
Našli dalšího kytaristu a řadu baskytaristů a nacvičovali různorodý materiál, "Somebody To Love" od
Jefferson Airplane, "Spoonful" od Cream, "Born in Chicago" (Paul Butterfield), "7 and 7" (Love), tedy
řadu písní od jejich oblíbených kapel. Dva kluci vtrhli do vědeckého bloku ve škole a brzy měli i vlastní
psychedelickou světelnou show. Jejich první veřejné vystoupení odehráli na akci s názvem "Summer Miscellany",
což byla obecná umělecká show pořádaná kluky ve Velké síni v Dulwichi. Zahráli tři písně, včetně poprvé
originální skladby s názvem "Marcel My Dada", kterou napsali Charles a Phil. Pravidelně hráli po škole
v různých místnostech a sálech, několikrát obsadili i plavecký bazén (který byl v zimě odvodňován), a
hráli i pro několik stovek dětí ze škol v okolí nebo také v některých kostelních sálech a na večírcích.
Během této doby Bill sledoval Soft Machine na každém jejich koncertě v Londýně a okolí. Většinu roku 1968 strávili v Severní Americe, kde předskakovali Jimimu Hendrixovi na nekonečném turné, a když se vrátili, Kevin Ayers zmizel a přidal se Hugh Hopper (a na čas později i Andy Summers z The Police). Většinu času a svoji trochu peněz obvykle trávil kupováním alb, chozením na koncerty a čtením Melody Makeru. Robert se vrátil z USA se seznamem kapel, které si museli poslechnout: Spirit, Mothers of Invention, Velvet Underground, CTA (později Chicago) a oni už mezitím zaregistrovali Airplane, Quicksilvers, Dead, Love, Doors a také se nechali unést Beatles, Pet Sounds a dalšími. Bill byl zpočátku byl vlastně zpěvákem kapely, ale nakonec se přestěhoval k base, když upustili od coverů skupin Cream, Jefferson Airplane a dalších nejrůznějších psychedelických kapel, a rekrutovali Davea Monaghama (saxofon), který krátce nato odešel, a Davea Jarretta (klávesy). Od roku 1970 se poté stali známými jako čtyřčlenná progresivní rocková kapela Quiet Sun. Název kapely pochází z článku o slunečních skvrnách a erupcích, který četl MacCormickův bratr Ian, s názvem "The Year of the Quiet Sun". Skupině se podařilo získat zkušebnu od Warner Bros. a koncertovala po jižní Anglii, kde si získala malou základnu fanoušků. Warner Bros zaplatil za demo nahrávky v jednom ze svých studií v Dorsetu, ale nakonec smlouvu s kapelou nepodepsal. V červenci 1969 Bill opustil Dulwich, protože úmyslně neuspěl u závěrečných zkoušek, aby nemusel jít na univerzitu, v což doufali jeho rodiče. Ian v té době studoval rok na Kings College v Cambridge, než se připojil k NME. Kapela do své komplexní hudby integrovala jazzové prvky a jiskřivé klávesové zvuky, v mnoha ohledech podobné současníkům Soft Machine. Energická kytara Manzanery však byla rozlišovacím rysem od Soft Machine, kteří měli tendenci používat saxofon jako hlavní melodický prvek vedle kláves a před vydáním alba "Bundles" v roce 1975 nepoužívali sólovou kytaru. Quiet Sun se rozpadla v roce 1972, když se různí členové rozešli do jiných skupin. Manzanera v roce 1971 přešel do Roxy Music, MacCormick se připojil k Matching Mole, Hayward se vrátil k nahrávací práci, poté se připojil ke Gong, a Jarrett začal vyučovat matematiku. V roce 1975 si Manzanera na 26 dní zarezervoval studio Island Studios, Basing Street, v Londýně, aby nahrál své album "Diamond Head". Už jako vedlejší projekt k Roxy Music se kytarista Phil Manzanera spojil v roce 1975 během přestávky v turné Roxy Music s Billem McCormickem (z Matching Mole), Davem Jarrettem a Charlesem Haywardem (ex-High Tide a budoucí člen Gong a budoucí 
"touche-a-tout" na začátku 90. let) a znovu dal Quiet Sun dohromady, aby ve stejném studiu nahráli
album ze svého starého zkomponovaného materiálu. Výsledné album "Mainstream" se setkalo s
velkým ohlasem kritiků a stalo se albem měsíce podle New Musical Express, v té době zřejmě čtvrtým
nebo pátým nejprodávanějším albem Island Records, podobně jako Bad Company a Cat Stevens.Manzanera strávil 12 hodin ve studiu a nahrával své sólové album osm hodin a Quiet Sun čtyři hodiny, což vedlo k vzniku "Mainstream". Skupina většinou znovu nahrála písně, které si nacvičovala v roce 1970, ačkoli několik písní z té doby se místo toho dostalo na "Diamond Head", včetně "Frontera" (později znovu nahranbé Robertem Wyattem jako "Team Spirit" na albu "Ruth Is Stranger Than Richard") a "Alma". Na albu se podíleli i Brian Eno a Ian MacCormick (známý také jako asistent redaktora NME Ian MacDonald). Album bylo nahráno současně s Manzanerovým sólovým albem "Diamond Head", které obsahovalo také písně, jež se objevily přepracované na "Mainstream". Vydaný a hojně chválený sólový debut "Diamond Head" toreadora Telecasteru Phila Manzanery z Roxy Music, vznikl během 26 dnů mezi lednem a únorem roku 1975. Což znamená, že to bylo "zrychleně", v současné době vzácný jev. O něco pozoruhodnější je fakt, že se Manzanerovi podařilo nahrát druhé album ve stejných sessionech, a to "Mainstream", komplexní a intenzivní vystoupení skupiny s názvem Quiet Sun. Měřič práce se tak vyšplhal na "velmi rychle" a velká část environmentální hysterie, kterou seňor Manzanera na majestátním "Diamond Head" tak chytře potlačil a usměrnil, propukla během naléhavých, čas sledujících, ranních záběrů pro "Mainstream". 
Toto jejich první a jediné album s Brianem Enem a zesnulým Ianem MacCormickem, s názvem
"Mainstream", se setkalo s velkým ohlasem kritiky a stalo se albem měsíce podle časopisu
New Musical Express. S pomocí Briana Ena je toto album plné vynikající souhry s dlouhými
skladbami, každý člen napsal dvě, kromě McCormicka pouze s jednu.Žhavý, temný, manický a elektrizující "Mainstream" doutná v troskách mnohonásobné srážky mezi prvky Lifetime, The Soft Machine, The Velvet Underground a zatoulanou jadernou hlavicí. "Mainstream" začíná strašidelným, minimalistickým klavírním tématem, vesmírnou elektronikou a klávesami (od Briana Ena) a zkreslenými kytarovými sóly navrch. Najednou se dostává hlavní téma, které ukazuje silný vliv Canterburské scény. Po několika minutách se skladba přesouvá do vesmírnějších sfér s mírně disonantními kytarovými sóly, které připomínají spíše Roberta Frippa než Phila Manzaneru (v Roxy Music). Tato skladba je velmi reprezentativní pro celé album: prvky Canterbury, jazz rocku, free rocku a podivnějších partů z Roxy Music jsou dobře integrovány. Výsledkem je fantastická, převážně instrumentální hudba s patřičnou mírou komplexnosti a občasným mírně disonantním kytarovým riffováním, s dostatkem pěkných klávesových melodií a dobrých kytarových riffů, které se objevují přesně včas. Ačkoli je zde poměrně dost dobrých kytarových sól, je zde málo samolibého, nekonečného jamování. Kromě společného použití živých barev a energického provedení se zdá, že "Mainstream" má se svým sesterským albem "Diamond Head" jen málo společného. Nějakou dobu, poté, co se první vydání "Mainstream" vyprodalo, bylo CD alba k dostání pouze prostřednictvím drahého japonského dovozu. V roce 1997 bylo "Mainstream" znovu vydáno na Manzanerově vlastním labelu Expression Records, zatímco řada raných dem, předcházejících Roxy Quiet Sun, byla vydána v roce 2000 na Manzanerově Rare One. Quiet Sun se vydali na krátké turné na podporu alba, ačkoli Manzanera v polovině turné odstoupil, aby začal pracovat na albu "Siren" od Roxy Music. Jeho roli zastával Charles Bullen, kterého Hayward znal z londýnské improvizační scény, a krátce poté tato dvojice založila kapelu This Heat. Později Manzanera a McCormick založí skupinu 801, která také vydá dvě alba. O rok později, 801, jednorázová projektová kapela, ve které účinkovali Manzanera, Eno, MacCormick, Simon Phillips, Francis Monkman (Curved Air) a Lloyd Watson, hráli materiál Quiet Sun a alba "Diamond Head" na svých vlastních živých vystoupeních. Přepracované verze tří skladeb z "Mainstream", "Rongwrong", "Mummy Was An Asteroid, Daddy Was A Small Non-Stick Kitchen Utensil" (sloučená s Manzanerovou skladbou z Diamond Head "East Of Echo" a přejmenovaná na "East of Asteroid") a úvodní část "Sol Caliente", která se na "Diamond Head" objevila také jako "Lagrima", byly v roce 1976 provedeny Manzanerovým projektem 801 a uvedeny na jejich uznávaném koncertním LP "801 Live". Prog rockeři Quiet Sun ze 70. let sdílejí nově zremixovanou a remasterovanou verzi skladby "Bargain Classics" z jejich uznávaného debutového alba "Mainstream", které bylo 11. září 2025 znovu vydáno jako deluxe edice u Expression Records a BFD/The Orchard. Dne 11. května 2026 Phil s potěšením oznámil novou verzi z roku 2026 prvního alba Quiet Sun "Mainstream", který vyjde v září 2026 jako zremixovaná a remasterovaná deluxe verze a bude k dispozici v knižním balíčku, který obsahuje různé možnosti poslechu. K dispozici bude také číslovaný limitovaný singl vinylový disk v rozkládacím balení. |
 |
|
Členové: Phil Manzanera - 6 & 12-string Electric Guitars, Treated Guitars, Fender Rhodes Dave Jarrett - Piano, Fender Rhodes Electric Piano, Hammond & Farfisa Organs, VCS-3 Synthesizer Bill MacCormick - Bass & Treated Bass, Backing Vocals Charles Hayward - Drums, Percussion, Keyboards, Vocals |
Phil Manzanera(rodné jméno Philip Geoffrey Targett-Adams) (narozen 31. ledna 1951, London, England) 6 & 12-string Electric Guitars, Treated Guitars, Fender Rhodes Phil Manzanera je jedním z nejznámějších britských hudebníků a producentů. Proslavil se na začátku 70. let jako dlouholetý kytarista legendární hlavní klíčové kapely britské art popové skupiny Roxy Music. Je všeobecně uznáván jako jeden z předních světových kytaristů a je velmi žádaný jak jako interpret, tak i jako hudební producent a majitelem Gallery Studios. Phil je znám z působení v kapelách Quiet Sun, Roxy Music, The Explorers, 801, Manzanera & Mackay, Mark Knopfler's Guitar Heroes a Nowomowa. V březnu 2019 byli Roxy Music uvedeni do americké rock and rollové síně slávy, kde na ceremoniálu vystoupili živě. Phil se narodil jako Philip Targett-Adams v Londýně. Jako dítě anglického otce a kolumbijské matky vyrůstal na různých místech, včetně Havaje a Kuby, a když žil ve Venezuele, začal hrát na kytaru v osmi letech. V roce 1966 náš chlapec chodil do školy na Dulwich College, velkou a poměrně konvenční veřejnou školu v jižním Londýně. Snové věže, zelené trávníky... a rock 
'n' roll. Beatles, Dylan a Beach Boys byli na vrcholu slávy. Phil Manzanera začínal cvičit
na staré Hofner Galaxie. Manzanera, hluboce ovlivněný latinskoamerickou hudbou i rock &
rollem. Na Dulwich College, pokud se vám něco takového nelíbilo, jste byli buď velmi nudní,
nebo jste byli jedním z učitelů. S touto myšlenkou na mysli a hromadou importovaných skladeb
od Zappy, Beefheart, Spirit a The Velvet Underground pod paží Phil oslovil svého kamaráda
a během studia na londýnské Dulwich College v roce 1966 spoluzaložil psychedelickou kapelu
Pooh and the Ostrich Feather, později přejmenovanou na Quiet Sun, a zároveň se posunul k
avantgardnějšímu přístupu.Když se skupina v roce 1972 rozpadla, Manzanera nahradil v roce 1972 v Roxy Music, tehdy ve věku 21 let, kytaristu Davyho O'Lista a připojil se k nim včas, aby nahrál jejich debutové album se stejnojmenným názvem. Sestavu v té době tvořili Bryan Ferry, Brian Eno, Paul Thompson a Andy Mackay. Vzestup Roxy byl raketový a kapela byla oslavována jako stylistický vliv počátku 70. let. Následovala série klasických alb a po dokončení alba "Country Life" z roku 1974 se Manzanera vrátil do studia, aby nahrál své první sólové album, převážně instrumentální album "Diamond Head". Přibližně ve stejné době se podílel na sólových projektech svých kolegů z Roxy Music, Bryana Ferryho (Another Time, Another Place) a Briana Ena (průlomové "Here Come The Warm Jets" a "Taking Tiger Mountain" [By Strategy]), a dokonce vydal reunionové album Quiet Sun s názvem "Mainstream". 
Během následujících 12 let, až do roku 1983, kdy si členové kapely dali "dlouhou pauzu",
vydala Roxy Music sérii mezinárodních bestsellerů, deset alb se dostalo do první desítky
britských hitparád a rozsáhle koncertovala po celém světě. Osmnáctiletá pauza skončila
v roce 2001 kritikou uznávaným a vyprodaným světovým turné s 52 koncerty, na kterém se
představili Bryan Ferry, Phil Manzanera, Andy MacKay a Paul Thompson. Svět znovuobjevil
Roxy Music a kapela se ukázala být stále relevantnější a vlivnější. V létě 2003 odehrála
Roxy 10 koncertů v USA a v roce 2004 13 evropských koncertů, včetně vystoupení na Live
8 v Berlíně. V létě 2010 Roxy Music nadchla fanoušky na festivalech ve Velké Británii,
Evropě a Japonsku, po nichž následovalo zimní turné po Velké Británii a koncerty v
Austrálii a na Novém Zélandu. Vystoupení Roxy Music v americké Rock and Rollové síni
slávy bude prvním společným vystoupením kapely po pěti letech.Manzanera i nadále balancoval mezi svými povinnostmi v Roxy Music a sólovými projekty a nahrávacími programy. V roce 1975 produkoval nadějnou novozélandskou skupinu Split Enz. O rok později se Roxy Music dostala do stavu pozastavené animace, a tak založil krátkodobou skupinu 801, než se vydal na turné s Ferrym. Skupina 801 byla obnovena pro album "Listen Now" z roku 1977. Po dokončení následujícího alba "K-Scope" (1978) se Manzanera připojil k obnovené skupině Roxy Music na albu "Manifesto" (1979), jejich nejprodávanějším albu v USA. Se skupinou zůstal až do jejich posledního studiového alba, mistrovského díla "Avalon" z roku 1982, a po jejich posledním turné se znovu setkal s bývalým saxofonistou Roxy Andym Mackayem jako The Explorers a v roce 1986 také nahrál LP "Wetton/Manzanera" s bývalým frontmanem skupiny Asia Johnem Wettonem. Zatímco na albu "Southern Cross" z roku 1990 se rozsáhle podílel bývalý člen Split Enz Tim Finn, Manzanera po většinu následující dekády ve studiu do značné míry chyběl a soustředil se především na živá vystoupení (včetně vystoupení na festivalech Guitar Legends a WOMAD). V roce 1999 vydal album "Vozero" s latinskoamerickými vlivy a rok zakončil předskokanským vystoupením Ferryho na British Gas Millennium Concert, jejich prvním společném vystoupení po 18 letech. V roce 2001 se Manzanera zúčastnil reunionového turné Roxy Music, kde skupina odehrála 52 koncertů po celém světě; kratší turné následovala v letech 2003 a 2004. V této době začal Manzanera vydávat archivní materiál prostřednictvím svého vlastního labelu Expression 
Records a také nové nahrávky, jako například "6PM" z roku 2004, "50 Minutes Later" z roku
2005 a "Firebird VII" z roku 2008. V roce 2006 Manzanera koprodukoval a účinkoval na
sólovém albu kytaristy Pink Floyd Davida Gilmoura "On An Island"; objevil se také na
Gilmourově následném koncertním albu "Live In Gdańsk" z roku 2008. V letech 2003 až
2008 Manzanera spolupracoval s umělcem a skladatelem Lucem Brievou na cyklu písní o
dvojici darebáků z Bogoty. Projekt pojmenovali Corroncho a pod tímto názvem v roce
2009 vydali album, na kterém hostovali mimo jiné Robert Wyatt, Paul Thompson, Annie
Lennox a Chrissie Hynde. Básnířka Anna Le se spojila s Manzanerou na společném albu
"Nth Entities", které vyšlo v roce 2012. Další sólové album Manzanery, "The Sound
Of Blue", se objevilo v roce 2015 a v roce 2017 se znovu sešli s Brievou, aby vydali
"Corroncho 2".Phil vždy přistupoval ke své hudební tvorbě globálně a spolupracoval s hudebníky z Jižní a Latinské Ameriky, Jižní Afriky, Kuby a kontinentální Evropy. V roce 2018 byl součástí jihoafrického projektu The Liberation Project a v létě 2019 s nimi bude koncertovat v Itálii. Jeho nedávná alba jsou s The Liberation Project: "Songs That Made Us Free", "Corroncho 2" (2017) a "Live In Japan". Britské publikum mohlo Manzaneru v říjnu vidět spolu s kolegou z kapely Roxy, Andym Mackayem, na sérii koncertů Roxyphony, orchestrálních aranžmá klasických písní Roxy - debutový koncert se konal loni na podzim v londýnské Queen Elizabeth Hall. 
V posledních čtyřech letech se podílel na produkci alba "The Endless River" od skupiny Pink
Floyd, které se stalo celosvětovým hitem a dosáhlo prvního místa ve více než 20 zemích. Vydal
také autobiografické album "The Sound Of Blue" (2015) a podílel se na produkci nového alba
Davida Gilmoura "Rattle That Lock" (2015), které se opět umístilo na vrcholu hitparád ve 12
zemích. S Gilmourem koncertoval ve Velké Británii, Evropě a Jižní Americe. V roce 2015 byl
Maestro Concertatore na La Notte della Taranta, největším italském bezplatném festivalu.
Zúčastnil se také koncertu "Sunshine Of Your Love", který byl poctou jeho příteli Jacku
Bruceovi.Manzanera je nyní ve své čtvrté dekádě profesionální hudební kariéry. Jako skladatel, producent a sólový umělec spolupracoval Phil Manzanera s mnoha velikány moderní hudby, jako jsou Steve Winwood, David Gilmour, John Cale, Godley and Creme, Nico (Velvet Underground) a John Wetton (King Crimson, Asia). Spoluautorem materiálu je i pro mnoho umělců, včetně Briana Ena, Tima Finna, Roberta Wyatta a Davida Gilmoura. Manzanera je spoluautorem singlu "One Slip" skupiny Pink Floyd z jejich alba "Momentary Lapse Of Reason" z roku 1988. Ve světě Rock en Espanol Manzanera také produkoval zásadní alba pro Draca Rosu, Enriqueho Bunburyho, Héoes del Silencio Aterciopelados, Paralamas a fFto Paez. Phil Manzanera má v západním Londýně své moderní Gallery Studios, nyní také postprodukční studio pro filmy. Mezi umělce, kteří zde nahrávali, patří Robert Wyatt, Roxy Music, Brian Eno, Hot Chip, David Gilmour, Annie Lennox, Paul Weller, Kevin Ayers a Chrissie Hynde. Philův hudební vliv sahá široko daleko, ale i jeho samotného překvapilo, když jeho kytarový riff z alba "K-Scope" z roku 1978 samplovali Jay Z a Kanye West a stal se z něj velký hit "No Church In The Wild", oceněný cenou Grammy, a první skladba na jejich multimilionovém albu "Watch The Throne". Manzanera řekl: "Kdysi jsem měl kapelu s Andym Mackayem, která se jmenovala The Explorers, byla to spíš toulavá než úžasná touha, ale jsem hudební objevitel a objevování nikdy nekončí, existuje svět hudby, který lze objevovat, a nových hudebníků, se kterými lze hrát". |
Dave Jarrett(narozen ***, England, Great Britain) Piano, Fender Rhodes Electric Piano, Hammond & Farfisa Organs, VCS-3 Synthesizer Dave Jarrett je anglický hudebník, skladatel a klávesista. Je znám jako člen kapely Quiet Sun. Po flirtování s hudebním průmyslem se Dave vrátil ke své první lásce - výuka a experimentování s matematikou. Během nahrávání alba Quiet Sun studoval statistiku na LSE a pracoval pro mnoho předních organizací a společností. Je stále obklopen klávesami a hraje na ně ve svém domě v Bournemouthu. Už napsal svou novou skladbu pro album Quiet Sun k 50. výročí s názvem „Arnold Is Still In The Bath". Objevil se v roce 1996 také na albu "Supernatural Fairy Tales: The Progressive Rock Era", kde hrál na eletrické piáno a vyrhany. |
Bill MacCormick(narozen 15. dubna 1951, London, England) Bass, Vocals Bill MacCormick je anglický basista a zpěvák. Byl členem kapel Pooh & The Ostrich Feathers (1968-1969), Quiet Sun (1970-1971, 1975), Matching Mole (1971-1973), 801 od Phila Manzanery (1976-1977) a Random Hold (1978-1980). Byl také častým spolupracovníkem Briana Enoa a Phila Manzanery. Je bratrem Iana MacDonalda. Bill se narodil v Londýně v roce 1951 jako syn pilota letecké společnosti a učitele školy. Ještě v teenagerském věku se MacCormick seznámil s Robertem Wyattem díky jeho matce, která jej znala (oba byli asistenti učitele na přípravné škole Dulwich College). Se svým bratrem Ianem (později [1972-75], známý rockový kritik na NME pod jménem Ian McDonald), chodívali navštěvovat rané zkoušky The Soft Machine v sídle kapely ve West Dulwich na předměstí Londýna. Starší bratr Ian se stal kolem roku 1971 zástupcem šéfredaktora časopisu New Musical Express. Psal pod jménem Ian MacDonald (tak mohl recenzovat věci, na kterých Bill pracoval!) a později napsal "Revolution in the Head" o Beatles (4 vydání), "The People’s Music" a "The New Shostakovich" (2 vydání). V roce 2003 ale bohužel spáchal sebevraždu. Nejprve navštěvoval základní školu, která se téměř dělila o zeď s věznicí Brixton. V roce 1963 Bill nastoupil na Dulwich College ("veřejná škola", v Anglii je soukromá), velkou, drahou a prestižní veřejnou školu v jižním Londýně. Ne, že by jeho rodiče platili školné, ale neměli na to peníze. Nějak si vydobyl místo zdarma díky slušnému výsledku zkoušky 11+. Tam se seznámil s Philem Targettem-Adamsem (Nyní známým jako Manzanera. Ve škole byl líný parchant, ale hodně času trávil hraním ragby a kriketu. K jeho úžasu se mu nějakým způsobem podařilo v posledním ročníku umístit v první jedenáctce školního kriketu. Odměnou mu bylo hezké pruhované sako. Jeho matka byla Kolumbijka a to je její rodné jméno). Ian také navštěvoval Dulwich (1961). Bill vyrůstal jsem u TV pořadu "Ready Steady Go" a u dalších populárních hudebních programů. První desky, které si koupil, byly singly a EP od The Shadows, pak se přesunul k Beatles, Beach Boys, Tamile, soulu, R&B, folku atd. Strýc jim hrával hodně klasické hudby (Beethoven, Brahms, Čajkovskij atd.). Ian se zamiloval do věcí jako Stravinskij, Šostakovič, Charles Mingus, Miles Davis, které poslouchal oba bratři. V roce 1966 se jeho matka setkala s Honor Wyattovou. Obě pracovaly jako asistentky učitele na přípravné škole Dulwich College. Honor byla Robertova matka. V srpnu byli pozváni na večírek v Kingstonu do podniku, který vlastnil Idries Shah ze skupiny Sufis, kde poprvé slyšeli Soft Machine (byl to jejich první koncert pod tímto názvem). Idries Shah byl přítel básníka Roberta Gravese, který byl přítelem Honor, a proto byli požádáni, aby hráli. Bill nikdy předtím žádnou kapelu naživo neviděl a bylo to úžasné. The Softs bydleli v Honořině domě na adrese Dalmore Road 48, West Dulwich, nedaleko Dulwich College (a cestě do školy). Honor jednoho dne pozvala Iana, Billa a jeho rodiče na večeři. Zajímavý kulturní střet pro jeho velmi heterosexuální rodiče a členy Soft Machine a jejich přítelkyně. Ian začal Robertovi psát dopisy o hudbě a on mu posílal pohlednice a pak jtam začal cestou ze školy obcházet, zíral na jejich aparaturu (zkoušeli v obývacím pokoji, k velké nelibosti sousedů), pak skočil nahoru, pil čaj, povídal si s Robertem a poslouchal hudbu, hlavně jazz. Ian míval dlouhé rozhovory s Daevidem Allenem o všemožných ezoterických věcech. 
Díky tomu se Billovo hudební vzdělání radikálně a rychle rozšířilo. Měli štěstí, že měli poblíž velmi
dobrou fonotéku a brzy se u nich doma hráli Messiaen, Berg, Pharoah Sanders, Ornette Coleman atd. spolu
s Rubber Soul a dalším mainstreamovým popem. Mezitím si Phil T-A (jak se mu říkalo) koupil červenou
elektrickou kytaru Hofner Galaxie a hrál s pár kamarády ve škole, ale zhruba v této době se začali
scházet a vznikl nápad na vlastní skupinu.Pod vlivem setkání s obyvateli West Dulwiche, Robertem Wyattem a Soft Machine, založil se svým poněkud vyšším spolužákem Philipem Targettem-Adamsem rock and rollovou kapelu Pooh and the Ostrich Feather. Pooh hrál covery psychedelických hymen té doby, "White Rabbit" od Jefferson Airplane, "Spoonful" od Cream, "7 a 7 is" od Love, s trochou bluesovějšího materiálu, např. "Born In Chicago" od The Butterfield Blues Band. Dokonce si i sami napsali nějaký materiál. Nebo alespoň pan Targett-Adams a bubeník Charles Hayward v podobě lákavě nazvané "Marcel My Dada". Phil odešel z Dulwiche v prosinci 1969 a oba jsme si našli dočasnou práci, zatímco jsme přemýšleli, co dělat dál. Charles měl v Dulwichi ještě jeden rok. Bill se chtěl stát bubeníkem, koupil si bicí soupravu a nějakou dobu pokračovali v kapele Pooh se dvěma bubeníky. Pak Charles opustil školu a zbylí členové se soustředili na to, aby sestavili pořádnou kapelu. Hledali jsme klávesistu, baskytaristu a saxofonistu. Dave Jarrett, který také chodil do Dulwiche, ale byl o několik let starší, vyřešil problém s klávesami, saxofonista/flétnista se krátce stal chlapík čerstvě odcházející z britské armády (odešel, protože si potřeboval vydělat pořádné peníze) a na inzerát s baskytaristou se nikdo neozval. Měli po ruce baskytaru, takže aby mohli zkoušet, začal se Bill učit basové linky. Nástroj mu začal vyhovovat, tak u něj vydržel a stal jsem se stálým baskytaristou. Založili extrémně neúspěšnou kapelu Quiet Sun, jejíž pokusy o sub-Soft Machine liché taktové značky a dlouhé instrumentálky zanechaly publikum i samotný byznys trochu chladné. Richard Williams o nich napsal krátký článek do Melody Makeru poté, co si vyslechl demo nahrávku, kterou nahráli (jednu skladbu od Phila, druhou od mého bratra). Warner Bros. je poslali do zkušebny na venkově, kde nahráli další dema, ale nakonec (v polovině roku 1971) jim docházely síly, možnosti a peníze. Nicméně odehráli koncert na Portsmouth Polytechnic jako předskokani Symbiosis, ve které hrál Robert. Na konci koncertu byli pozváni na pódium, aby si s nimi zahráli. V roce 1971 se kapela rozpadla. Robert Billa nikdy předtím neslyšel hrát, ale něco ho zaujalo, protože když odešel ze Soft Machine a rozpadli se Quiet Sun, Bill dostal telefonát od Roberta Wyatta a požádal jej, aby se přidal k dosud nepojmenované skupině Matching Mole. Phil odpověděl na inzerát v časopise Melody Maker a brzy se stal kytarovým bohem s diamantovými brýlemi v Roxy Music, Philem Manzanerou. V září 1974 byl Bill krátce členem Gong, asi týden, a pak vlastně nedělal nic jiného, než že hrál ve dvou skladbách v Enoově albu "Here Come The Warm Jets, než se rozhodl, že se hudby vzdá, a vrátil se na vysokou školu, aby složil zkoušky, u kterých v roce 1969 úmyslně propadl. Plán byl jít na univerzitu studovat politologii a měl místo na London School of Economics.
V polovině prvního semestru Phil oznámil své plány na své první sólové album (Diamond Head), ale řekl,
že chce zároveň nahrát album Quiet Sun. V podstatě každý večer chodili do studia kolem 22:00 a pracovali
až do časných ranních hodin. Podařilo se jim sehnat Davea Jarretta a udělali pár zkoušek, které zněly
pozoruhodně dobře, než začali ve Studiu 2 v Basing Street Studios. John Wetton mu na dobu nahrávání
velmi štědře zapůjčil svůj bílý Fender Precision. Kvůli časové tísni byla většina skladeb nahrána
z prvního nebo druhého záběru. Eno a Billův bratr se občas setkávali, aby jim dali užitečné komentáře,
a Eno seznámil Davea Jarretta s radostmi ze syntezátorů. Většinu skladeb hráli jako Quiet Sun v letech
1970-1971, ale "Wrong Rong" napsal Charles později a jako kapela ji nikdy nehráli. Potřebovali více
hudby, tak Charles zahrál klavírní skladbu, zpíval a přidal bicí. Kromě toho Bill byl jediný, kdo
hrál celou píseň, a sólo v této písni je také pravděpodobně jeho nejoblíbenější skladba z vlastního
hraní na basu. Celá doba byla nesmírně příjemná a poháněla ji jen velká porce poněkud dušené černé
kávy. Byli opravdu zavázáni zvukaři Rhettu Daviesovi, který na obou albech odvedl skvělou práci.
Quiet Sun působili asi rok, zkoušeli a zahráli si několik koncertů, zejména ptevíráky pro Steamhammer
a Symbiosis, kapelu vedenou saxofonistou Garym Windo.Obálku vytvořil Nigel Soper, přítel Billova bratra z Cambridge, který byl grafik (nyní navrhuje luxusní knihy o umění a fotografii). Quiet Sun odkazuje na astronomickou událost, o které Ian někde četl text s názvem "Mezinárodní rok tichého slunce", tj. na dobu, kdy byly sluneční erupce poměrně omezené. Nigel našel obrázek pro obálku ve francouzské knize z počátku 20. století a obrázek měl označovat relativní velikost asteroidu nebo něčeho podobného vzhledem k Paříži. Ručně ji vybarvil a všem se nám moc líbila. 
Bill napsal píseň "Mummy Was an Asteroid, Daddy Was a Small Non-Stick Kitchen Utensil". Psaní
a hraní takové hudby vyžaduje značné množství teoretických znalostí. Všichni v kapele se naučili
zapisovat si své hudební nápady "správně", ale veškeré znalosti čerpali z knih hudební teorie.
Charles byl jediný člen kapely, který měl lekce a uměl číst notový zápis (alespoň pro bicí).
Dělali si věci jako vyzvedávání not klasické hudby z knihovny a čtení, zatímco poslouchali
hudbu. Pomohlo jim to získat základní znalosti hudební teorie (i když můj bratr to posunul
mnohem dál). Bill se "naučil" hrát na basu hraním partů skladeb Quiet Sun, což vyžadovalo
rozumnou rychlost a obratnost (seděl a hrál hodiny celé stupnice), ale jen zřídka jsem se
chopil základních rock and rollových a bluesových basových partů, se kterými většina lidí
začínala. Některé z nich se musel naučit ve spěchu o něco později. V Matching Mole tohle
nebylo potřeba a Bill si rád vymýšlel basové party za pochodu. Hugh Hopper, když Mole v
létě 1972 absolvovali své poslední turné jako předskokani Soft Machine, mu pomohl s několika
cvičeními, která používal, ale ta se ve skutečnosti zaměřovala buď na rychlost a přesnost,
nebo na zajímavé stupnice, spíše než na to, aby "basová linka pro tříakordové blues zněla
takto".Matching Mole působili o něco méně než jeden rok, během kterého byla nahrána dvě alba. Wyatt se rozhodl rozpustit Matching Mole v říjnu 1972 a pro ostatní členy, včetně MacCormicka, to bylo zklamání. Bezejmenný debut byl docela experimentální a soustředil se na Wyattovy kompozice a improvizace. Na druhé albu MacCormick sám napsal několik skladeb. Matching Mole byli docela populární na kontinentu, zejména ve Francii a Holandsku, kde byl Wyatt populární postavou z působení v Soft Machine. Tak zřejmě MacCormick promarnil příležitost připojit se ke svému starému příteli Philu Manzanerovi ke kapele Roxy Music, právě když byl pryč z Anglie na turné s Mole... Poté, co se Mole rozpadli, Robert odehrál několik jednorázových koncertů s lidmi jako Kevin Ayers, Hatfield and the North a Francis Monkman (bývalý člen Curved Air). Přesto se prostřednictvím Wyatta dostal do kontaktu s Gong, kteří hledali basistu, a několik dní s nimi zkoušel na jejich domovské základně ve Francii. Ale tato konkrétní kombinace nevyšla, částečně kvůli jazykovým problémům, a tak se MacCormick vrátil do Anglie. Alfie pak dostala práci v Benátkách, kde pracovala na filmu Nicka Roega "Don’t Look Now" (v hlavních rolích s Julie Christie a Donaldem Sutherlandem) a Robert jel s ní. Vzal si malé přenosné klávesy, na kterých napsal několik písní, které se později objevily na albu "Rock Bottom". Napsali si pár pohledů a trochu jej otravoval s tím, že by mohl znovu založit Matching Mole. V tisku to bylo oznámeno následujícího jara v květnu. Do konce května se nová sestava – Robert, já, Gary Windo na saxofon a Francis Monkman – sešla, aby si poslechla Robertův nový materiál. Také jsme se sešli s Richardem Bransonem ohledně podpisu smlouvy s novým labelem Virgin Records. 
O několik dní později, v sobotu 1. června 1973, se Robert vydal na večírek do Maida Vale na Lady
June a Gilli Smyth. Bill byl rovněž pozván, ale nešel tam. Následující ráno mu volali a oznámili,
že Robert vypadl z okna. Můj první instinkt byl, že musí být mrtvý, protože si myslel, že vypadl
z okna v Alfiině bytě. Bydlela ve 22. patře budovy s názvem Hermes Point severně od Notting Hill.
Pak si vzpomněl na tu oslavu a zjistil, že spadl ze tří pater do sklepa a těsně minul železné
zábradlí s hroty. Byl tak opilý, že když dopadl na zem, byl velmi uvolněný, jinak by pravděpodobně
zemřel. Měl přeříznutou páteř docela nízko. Byl paralyzován od pasu dolů, proto nemohl pokračovat
v bubnování. Byl převezen do specializované spinální nemocnice v místě zvaném Stoke Manderville
v Buckinghamshire, kam Bill chodil, jak jen to bylo možné, ale nemohl řídit a byly to tři cesty
vlakem a dlouhá procházka. Na druhou stranu jsem neměl nic jiného na práci. Přestal hrát, našel
si pár slepých uliček a následující rok jsem se rozhodl pokračovat ve studiu, dokud jej nezachránil
Phil Manzanera.
Projekt 801 byl vlastně jen způsob, jak si v létě 1976 vyplnit čas k dokončení alba "Listen Now". Na
albu se podíleli všichni kromě Lloyda Watsona a když Phil řekl: "Proč si nezahrajeme pár koncertů?",
zdálo se to jako dobrý nápad. Zkoušeli ve studiu v kancelářích Island v Hammersmithu, ale předtím se Phil,
Eno, Bill a jeho bratr usadili v malém domě poblíž Ludlowa v Shropshire a přemýšleli o nápadech na písničky.
Dali dohromady krátký seznam materiálu z alb Phila, Quiet Sun a Ena a pak Bill navrhl "Tomorrow Never Knows",
když se snažili přijít s něčím jiným. EG Management, manažeři Roxy, zařídili vystoupení na sérii festivalů
ve Francii a třech ve Velké Británii. Francie byla ale místem, kde se točily vážné peníze. Pak ale došlo
k výtržnostem na festivalu v Orange a všechny ostatní festivaly byly zakázány. Kvůli tomu a také aby projekt
měl finanční smysl, Phil dostal album Island Mobile do Queen Elizabeth Hall v Londýně. Koncert nahráli a
v podstatě mixovali asi za týden a vyšlo o šest týdnů později. Stále se překvapivě dobře prodává a nedávný
dvojitý box set na CD se zdá být dobře přijat.Po albu 801 pokračoval ve spolupráci s Philem a Enem. Hrál na několika skladbách na albu "Before And After Science" a na dalších věcech, které se objevily na albu "Music For Films". Také měl session s Enem a několika členy Can v Basing Street Studios, ale nemá tušení, co se s tím stalo. V podstatě tam pár hodin jamovali. Když dokončili "Listen Now", na kterém hrál celou dobu a je spoluautorem několika písní. V roce 1977 vyjeli na turné s další verzí alba 801 s Philem, Billem, Paulem Thompsonem z Roxy, Davem Skinnerem na klávesy a dalším bývalým klukem z Dulwiche, Simonem Ainleym na kytaru a zpěv. Byl to zpěvák, kterého odnikud vytáhli, aby zpíval na "Listen Now". Absolvovali měsíc turné po Velké Británii a nahrávali koncert na Manchesterské univerzitě, kde hostovali Andy Mackay, Kevin Godley a Lol Creme (10cc). Eddie Jobson se objevil, když hráli v Hullu, a zahrál "Out Of The Blue". Pak skládal a hrál na Philově albu "K-Scope", ale zrovna když je dokončovali, přišla zpráva, že se Roxy Music znovu dávají do pohybu, a album dokončili ve spěchu. 
Mezitím Simon Ainley odjel do kapely složené z dalších bývalých hudebníků z Dulwiche. Kapela se jmenovala
Random Hold a založili ji David Rhodes (který později intenzivně spolupracoval s Peterem Gabrielem) a David
Ferguson. Všechny je znal a nakonec Billa přesvědčili, aby se ke kapele přidal a zaplatil všechny výdaje.
Snažili se získat nějaký zájem, dokud je nepřišel navštívit na zkoušku kamarád Alan Jones z Melody Makeru
a o dva týdny později otiskl obrovský článek, obě prostřední strany sahaly až na třetí, což všechno změnilo.
MacCormick často navštěvoval Wyatta v jeho nemocnici a začal se angažovat v politice. V prosinci 1973 se připojil k liberální straně a v únoru 1974 se účastnil všeobecných voleb. Jeho hudební aktivity byly obnoveny až později v tomto roce, když byl požádán Philem Manzanerou, aby hrál na jeho albu "Diamond Head" a současně s reformovanou kapelou nahrávat dlouho ztracené album Quiet Sun. V roce 1975 měl velké štěstí, že po nahrávání pro Quiet Sun/Diamond Head jej Robert, krátce nato pozval, aby hrál na albu "Ruth is Stranger Than Richard". Strávili skvělý týden v Manor v Oxfordshire s Laurie Allenem, Garym Windem, Georgem Khanem a Enem a to jej přesvědčilo, že bych měl dát hudbě další šanci. Brzy poté začal pracovat s Philem Manzanerou a svým bratrem na písních, které později tvořily "Listen Now". Naposledy s Robertem hrál asi v roce 1978, když hrál na singlu "Caimenera/Arauco", který nahrál pro Rough Trade. V podstatě tam hráli jen Robert, Bill a Harry Beckett na trumpetu. V následujících 3-4 letech pracoval MacCormick hlavně s Manzanerou, hrál na jeho prvních čtyřech sólových albech a s kapelou 801, která v letech 1976 a 1977 vydala alba "801 Live" a "Listen Now". Zahrál si také na Wyattově desce "Ruth Is Stranger Than Richard" (1975) a krátce zasáhl i do žurnalistiky a napsal několik článků pro NME. Poslední kapitolou MacCormickovy hudební kariéry bylo jeho působení v kapele Random Hold, která byla jakýmsi přechodem mezi prog rockem a modernější formou orientovanou na písně. V kapele byli také David Rhodes (kytara) a David Ferguson (klávesy) a frontman ex-801 Simon Ainley (zpěv a kytara). Random Hold vydali eponymní EP v roce 1979 a dvě alba "The View From Here" (1980) a "Avalanche" (1981). Po americkém turné, které podporovalo Petera Gabriela, MacCormick odešel kvůli velkému střetu osobnosti s Fergusonem, který nakonec pokračoval v kapele sám. Rhodes odešel, aby se připojil právě ke Gabrielově doprovodné kapele. 
Najednou se všichni chtěli stát jejich přáteli a Bill vyjednal nahrávací smlouvu s Polydorem s velkou zálohou.
Pár dní po podpisu hráli v londýnské Rock Garden a objevili se Peter Gabriel, jeho manažerka Gail Colson a
manažer Genesis Tony Smith. Gail se stala jejich manažerem a podepsali vydavatelskou smlouvu s Tonym Smithem.
Peter chtěl jejich album produkovat, ale on potřeboval nahrát jeho vlastní album ("Games Without Frontiers",
"Biko") a i když s ním strávili týden hraním jeho nového materiálu, nakonec je produkoval Peter Hammill z Van
der Graff Generator, jehož manažerkou byla také Gail Colson. Dva týdny strávili ve Starling Studios vlastněném
Ringo Starrem a dříve Johnem Lennonem, natáčel se tam videoklip k písni "Imagine", a pak se přestěhovali na
jiné místo, aby album mixovali. Peter Hammill si podle Billova názoru vzal tento proces příliš pod kontrolu,
a tak jej nechal na pokoji. Album nebylo tak dobré, jak doufali, a po turné s podporou XTC je Polydor opustil.
Pod svá křídla si je vzal malý label v USA a v roce 1980 předskakovali Gabrielovi ve Velké Británii a Severní
Americe na jeho turné. Když se vrátili, dva Davidové jej vyhodili, což nebyl chytrý tah, protože mu pořád
dlužili spoustu peněz. Vyprázdnil bankovní účet (se souhlasem Gail a Tonyho) a kapela se rozpadla.Pan MacCormick nějakým způsobem proměnil své omezené dovednosti v hraní na basu v desetiletou kariéru v nejzazších oblastech hudebního průmyslu, kde spolupracoval s Robertem, Philem, Brianem Enem a několika dalšími významnými umělci. Dalších osmnáct měsíců strávil mimo hudbu. Svou hudební kariéru ukončil v roce 1980 na konci turné po Severní Americe v Random Hold, kde předskakoval Peteru Gabrielovi. I když jej oba Davidové vyhodili, nebylo to osobní a pomohl s produkcí několika demo nahrávek pro Davida Rhodese, než odešel ke Gabrielovi, a na žádost Davida Fergusona řídil novou verzi Random Hold, ale ztratil zájem a v roce 1981 opustil hudební průmysl a vstoupil do politiky. Do roku 1989 jsem byl zaměstnán u Liberální strany, poté jsem se stal ředitelem společnosti pro průzkum trhu, která prováděla veškerý výzkum pro liberální demokraty. V roce 1988 mu po zápalu plic diagnostikovali krevní onemocnění zvané hemochromatóza, což mu způsobilo několik dalších problémů, a byl nucen odejít do důchodu. Od té doby sám vydal dvě knihy o první světové válce, tématu, o které se zajímal posledních 25 let. Také jsem občas pomáhal Philu Manzanerovi s jeho webovými stránkami. To byl konec hudební kariéry Billa MacCormicka. "Od té doby jsem se dostával více do politiky. Pracoval pro Liberální stranu organizující volby. Odešel jsem v roce 1989 a nyní jsem ředitelem společnosti pro průzkum trhu, která mimo jiné dělá průzkum pro všechny Liberální demokraty. Jsem místní radní (v jižním Londýně), tatík, plešatý a tlustý...!" |
Charles Hayward(rodným jménem Charles John Hayward) (narozen 1951, England) Drums, Percussion, Keyboards, Vocals Charles Hayward je anglický bubeník a byl zakládajícím členem experimentálních rockových skupin This Heat a Camberwell Now. Hrál také s Mal Dean's Amazing Band, Dolphin Logic a koncertoval a nahrával s Philem Manzanerou v rámci skupinového projektu Quiet Sun a krátce také s kapelou Gong. Byl studiovým hudebníkem na druhém albu The Raincoats, Odyshape, a při jedné příležitosti hrál na bicí pro anarchistickou punkovou kapelu Crass. Od konce 80. let Hayward vydal několik sólových projektů a podílel se na různých spolupracích, zejména na Massacre s Billem Laswellem a Fredem Frithem. Výčet kapel, ve kterých působil je úctyhodný - About Group, Abstract Concrete, Albert Newton, Charles Hayward's Accidents and Emergencies, Clear Frame, Gong, House Of Hayduk, Keep The Dog, Les Batteries, Massacre, Monkey Puzzle Trio, Quiet Sun, Radar Favourites, Regular Music, The Camberwell Now, The Hat Shoes, This Heat, Uneven Eleven, V4V, Whistling Arrow a Zale In Silo. Charles se narodil v jižním Londýně koncem roku 1951 a žil v Camberwellu, dokud v roce 1976 neopustil rodinný dům a nepřestěhoval se do Deptfordu, kde žije dodnes. Hudba byla vždycky velkou součástí života doma, jeho otec byl obzvláště velkým hudebním fanouškem, aktivním posluchačem, i když neuměl hrát na žádný nástroj. Měl fantastickou sbírku jazzových desek ze 70. let, mezi jehož oblíbené patřili Duke Ellington, Teddy Wilson, Ella Fitzgerald a Coleman Hawkins. Charles si vzpomíná, jak jednoho nedělního odpoledne byl jeho otec unesen Elliným zpěvem "Everytime We Say Goodbye", tenhle obyčejný chlapík se najednou zamračenýma očima díval do dálky. Ta píseň "how strange the change from dur to moll" pro Charlese byla tak důležitá, a pořád je, miluje tu jednoduchou změnu akordu z moll na dur. Moje matka hrála na klavír špatně, "pouličně" hrála levou rukou rytmickými pohyby nahoru a dolů. Když to zjistil, že hraje jen klastry, opravdu mu to pomohlo pochopit, jak velká část hudby je implikace a posluchač dělá práci. Velká lekce, obzvlášť ve věku 10 nebo 11 let. 
Rodinná historka dokonce vyprávěla, že si v 18 měsících hrál na podlaze v kuchyni s hrnci
a pánvemi. S hodinami klavíru pak začal ve 4 letech, ale měl i drobnosti jako píšťalky a
hračkové xylofony, na kterých to také zkoušel. Některé noty zněly lépe než jiné, a tak si
s nimi stavěl různé věci. Svou první bicí soupravu dostal k Vánocům v 10 letech a jeden
z bubnů z té první soupravy používá dodnes.Od 11 nebo 12 let se pořád snažil dát dohromady skupiny, ale všechno to bylo žalostné fiasko, obvykle po jedné zkoušce všichni ostatní začali hrát fotbal nebo se dívat na televizi a to jej dohánělo k šílenství. Ale bylo tam pár klavírních recitálů, školní hra, kde vymýšlel hudbu, v podstatě atmosférická bicí sóla, a spousta extrémního jamování se svým mladším bratrem Tonym. Hrál na kytaru, kterou se nikdy nenaučil ladit, jen ji používal jako generátor hluku. Velký vliv měla skladba "Anyway, Anyhow, Anywhere" od The Who, hlavně ta střední "hluková" část, takže takhle hráli, ale bez jakékoli písně před nebo po. Když se na to dívá zpětně, znělo to jako album, které natočil s Thurstonem Moorem nebo něco s Keiji Hainem. 
V roce 1976 začali Hayward a jeho kolega Charles Bullen cvičit s basistou Garethem Williamsem
pod názvem This Heat. Začali experimentovat s páskovými smyčkami, na několika nahrávkách (nahrávali
v letech 1976 až 1978, ale vydávali až v roce 1979) nacházeli zvuky a klávesy. Nakonec v roce 1979
vydali This Heat své debutové album se stejným názvem. Album "Deceit" z roku 1981 bylo posledním
novým albem This Heat a Williams kapelu hned po jeho vydání opustil. Zatímco Bullen začal pracovat
jako studiový zvukař, Hayward nahrával pro Loru Logic, The Raincoats a Everything but the Girl,
než s basistou Treforem Goronwym a manipulátorem pásek Stephenem Rickardem založili Camberwell Now.
Trio vydalo 2 EP Meridian, Greenfingers a 1 album The Ghost Trade u švýcarského labelu Recommended.
Když se Camberwell Now v roce 1987 rozpadli, Hayward se vydal na sólovou kariéru, která pokračuje dodnes. Debutoval v roce 1993 alby "Survive The Gesture" (1987), "Skew-whiff" (1989), "Switch On War" (1991) a "My Secret Alphabet" (s Nickem Doyne-Ditmasem). Koncem 90. let následovala tři živá alba nahraná v Japonsku (vydaná u japonského labelu Locus Solus). V roce 2003 vyšlo album "Abracadabra Information" a v roce 2011 "One Big Atom". V roce 1998 se připojil k Massacre s Fredem Frithem a Billem Laswellem. 
V průběhu 90. let až do současnosti inicioval řadu akcí a performancí, včetně série Accidents
+ Emergencies v divadle Albany v Deptfordu; Out of Body Orchestra; hudby vytvořené s využitím
zvuků z výstavby nového tanečního centra Laban (nyní Trinity Laban Conservatoire of Music and
Dance), která byla choreograficky zpracována pro oficiální otevření instituce; hudby pro cirkus
(součást iniciativy „Umění regenerace“ Národního divadla); a kompletní instalace/performance
Anti-Clockwise (s Ashleigh Marsh a Davidem Aylwardem) pro více záblesků, bludiště s různými
texturami, 2 bubeníky, syntezátory a váš nervový systém. Mezi nedávné projekty patří večery
CONTINUITY v rámci Camberwell Arts.Během posledních deseti let si Hayward rozvinul tyto postoje a vhled do široké škály zvukové tvorby, a to jak ve spolupráci s ostatními umělci, tak i jako sólový umělec/performer. Patří mezi ně 30 Minute Snare Drum Roll, Zigzag+Swirl, sólová píseň zasazená do bicích s využitím systému elektroniky s řízenou náhodou, beginanywhere, soubor písní zaměřených na klavír, spolupráce s Laurou Cannell, Thurstonem Moorem, Keiji Hainem a mnoha dalšími. Nedávná práce s týmem Islington Mill v projektu Anonymous Bash vedla k nové spolupráci s mnoha mladšími hráči, včetně Harmergeddon, Data Quack (s Benem Vincem, Merlinem Novou a Cobym Seyem) a projekty pro řadu nových nahrávacích společností, včetně Samarbeta, Care in the Community a Unknown Gods. Vydává také materiál pod vlastním labelem Continuity..... Jeho dlouhodobý vztah s Albany pokračuje dvakrát ročně pořádanou sérií performancí, workshopů a instalací sound is sound is sound, kterou kurátoruje pro Lewisham Arthouse. V roce 2016 spolupracoval s Akirou Toyonagou a výsledkem bylo album volné improvizace s názvem "Punk". V roce 2019 vydala Whistling Arrow - sextet složený ze tří členů bývalé skupiny Easter Island Head, Laury Cannell, Andrého Bosmana a Charlese Haywarda, album, které vyšlo 22. listopadu u God Unknown Records. |
 |
|
Studiové desky: 2011 Mainstream (de luxe) 1975 Mainstream |
Phil Manzanera: 2000 Manzanera Archives: Rare One |
 Skupina: Phil Manzanera - 6 & 12-string Electric Guitars, Treated Guitars, Fender Rhodes Dave Jarrett - Piano, Fender Rhodes Electric Piano, Hammond & Farfisa Organs, VCS-3 Synthesizer Bill MacCormick - Bass & Treated Bass, Backing Vocals Charles Hayward - Drums, Percussion, Keyboards, Vocals Hosté: Ian MacCormick - Backing Vocals Brian Eno - Synthesizers, Treatments, Oblique Strategies |
MainstreamCD+Book, vyšlo 1. dubna 2011, Expression Records, EXPCD2R (UK) +5 bonus tracks Seznam skladeb: 01. Sol Caliente (7:34) 02. Trumpets with Motherhood (1:47) 03. Bargain Classics (5:48) 04. R.F.D. (3:23) 05. Mummy Was an Asteroid, Daddy Was a Small Non-Stick Kitchen Utensil (6:00) 06. Trot (5:18) 07. RongWrong (9:34) Total Time: (39:24) Bonus tracks on 2011 Expression Records CD: 08. Years of Quite Sun (original demo) (10:33) 09. Trot (10:25) 10. R.F.D. (Warner Bros demo) (6:13) 11. R.F.D. (mainstream session) (2:24) 12. Talking History (interview) (8:01) Total Time: (37:36) Recorded at Island Studios, London, January 1975 Producer: Quiet Sun Engineer: Rhett Davies Engineer [Assistant]: Robert Ash Photography: Richard Wallis Design [Original Sleeve]: Nigel Soper Design [Package]: Ryan Art |
|
Skupina: Phil Manzanera - 6 & 12-string Electric Guitars, Treated Guitars, Fender Rhodes Dave Jarrett - Piano, Fender Rhodes Electric Piano, Hammond & Farfisa Organs, VCS-3 Synthesizer Bill MacCormick - Bass & Treated Bass, Backing Vocals Charles Hayward - Drums, Percussion, Keyboards, Vocals Hosté: Ian MacCormick - Backing Vocals Brian Eno - Synthesizers, Treatments |
Mainstream Vyšlo 1975, Island Records, HELP 19 (UK) LP 1975, Phonogram, 9191 649 (France) LP 1975, Antilles AN-7008, (US) CD 1988, Virgin Japan, VJD-28057 (Japan) CD 1999, Expression Records, EXVP 15CD (UK) Seznam skladeb: 01. Sol Caliente (7:34) 02. Trumpets with Motherhood (1:47) 03. Bargain Classics (5:48) 04. R.F.D. (3:23) 05. Mummy Was an Asteroid, Daddy Was a Small Non-Stick Kitchen Utensil (6:00) 06. Trot (5:18) 07. RongWrong (9:34) Total Time: (39:24) Recorded at Island Studios, Basing Street, London, January 1975 Produced: Quiet Sun for E.G. Records Engineer: Rhett Davies Assistant Engineer: Robert Ash Artwork: Nigel Soper with Richard Wallis (photo) |
 Skupina: Phil Manzanera - Guitars Simon Ainley - Vocals, Guitars Bill MacCormick - Bass Charles Hayward - Drums Simon Phillips - Drums Dave Jarrett - Keyboards Tony Hymas - Keyboards Paul Thompson - Keyboards David Skinner - Keyboards Phil Saatchi - Vocals Jim Diamond - Vocals Hosté: |
Manzanera Archives: Rare One Vyšlo 2000, Expression Records LTD., EXPCD21 (UK) Seznam skladeb: 01. RFD (2:25) 02. Years Of The Quiet Sun 1971 (10:30) 03. Corazon Y Alma 1971 (10:20) 04. Law And Order (4:32) 05. Remote Control (5:14) 06. That Falling Feeling (5:07) 07. Down (3:00) 08. Brokenhearted (4:04) 09. The Beat Goes On (4:01) 10. Tre Amore (5:22) 11. RFD (6:14) Total Time: (60:49) Quiet Sun - tracks (041,02,03,11) Track 01: Mainstream Sessions. Recorded at Basing Street Studios 1975 Track 02: Original Demo Track 03: Warner Bros. Demo, recorded in Dorset 1971 Tracks 04 to 06: Radio Session 1977 Track 07: Demo at PSL Studios 1978 Track 08: Demo at Gallery Studios in Chertsey Surrey 1986 Track 09: Live on TV at the San Remo Festival in Italy. Italian Single 1991 Track 11: Warner Bros. Demo Recorded at Basing Street Studios Remastered at Serendipity Remastered: Dallas Simpson Design: Ryan Art Photography: Pete Martin |
 |
 Quiet Sun - 1970 (left to right): Bill MacCormick, Phil Manzanera, Charles Hayward, Dave Jarrett  Quiet Sun - 1975 (L to R): Dave Jarrett, Charles Hayward, Bill MacCormick, Phil Manzanera | |
 Mission control, Island Studios 1975 (L to R): Dave Jarrett, Rhett Davies, Phil Manzanera, Perrier water (sponsors?), Bill MacCormick (+ sandwich) |
Late night overdubbing (L to R): Robert Ash, Rhett Davies, Bill MacCormick (+ cheese roll) |
 Bill MacCormick    | |
 |
|
Oficiální stránky: https://www.psychedelicbabymag.com/2011/05/bill-maccormick-interview-about-quie.html https://web.archive.org/web/20080509122410/ http://www.manzanera.com/QuietSun1.htm https://online.flippingbook.com/view/64460950/52-53/ https://manzanera.com/ https://www.furious.com/perfect/charleshayward.html |
 |
|
mbrezny@centrum.cz© ...a vzkaz autorovi!© |
Poslední aktualizace: 30.6.2026