     |
|
Khan byla anglická progresivní rocková kapela náležící do canterburské scény v letech 1971-1972. U jejího zrodu
stál výjimečný kytarista Steve Hillage na počátku své kariéry. Její historii lze vystopovat až do roku 1968 a
je spojená s kapelou nazvanou Uriel. Když Steve končil střední školu v Londýně, dal se dohromady s Davem Stewartem
(kytara, ale stal se klávesistou), Hugem "Mont" Campbellem (basa) a Clivem Brooksem (bicí), který se kapele ozval
po uvedení inzerátu ve známém magazínu Melody Maker.Uriel původně hráli covery kapely Cream, Jimi Hendrixe, Johna Mayall & the Bluesbreakers nebo The Nice. V červenci 1968 Uriel nahráli demo pásky v malém studiu poblíž stanice metra Holland Park se skladbami "Saturn" a "Bogey Man". Léto 1968 strávili v Ryde Castle Hotel na Isle of Wight, kde podporovali také The Herd, případně Stray and Chicken Shack. Tato událost je připomínána v pozdější Egg skladbě "A Visit To Newport Hospital". Na tomto letním pobytu v srpnu se ale Hillage rozhodl odejít studovat na University of Kent v Canterbury a kapelu opustil. Zbývající trio Uriel vypustilo z repertoáru covery a začalo hrát originální materiál napsaný Campbellem a Stewartem a změnilo si název na Egg. V roce 1969 zahájil Hillage studium na University of Kent v Canterbury, kde se spřátelil se s místními kapelami Caravan a Spirogyra a občas s nimi jammoval. Mezitím skládal písně a do konce roku 1970 nashromáždil dostatek materiálu pro album. Členové Caravan jej spojili s jejich manažerem Terrym Kingem, který získal Hillage a podepsal smlouvu s Derame na základě ukázek jeho materiálu zaznamenaného pomocí Davea Stewarta z Egg. Mezitím si bývalí spoluhráči v Egg odbyli debut v hospodě Tottenham Court Road a neoficiální manažer kapely Bill Jellett tam pro ně vyjednal týdenní pobyt, kde se objevil občas i Steve Hillage občas sedící mezi diváky. Na jednom z těchto koncertů 
se objevil i Pat Boland, DJ a lovec hlav pro Decca Records, který plánoval s Middle Earth založit nahrávací společnost, což se
nakonec neuskutečnilo. Nakonec krátce poté, kdy Egg podepsali v květnu 1969 smlouvu s Decca, dala malá společnost jménem Zackariya
Enterprises hudebníkům příležitost zaznamenat psychedelické zkoušení pro rychle se rozvíjející trh. Hillage se v roce 1969 nakrátko
vrátil ke svým bývalým spoluhráčům, kterým pomohl nahrát jednorázové psychedelické album. Protože se nejednalo o "Egg materiál",
a navíc měli nyní smlouvu s labelem Decca, obnovili se znovu jako Uriel, aby v červnu 1969 vytvořili své jediné album, což byl
jednorázový psychedelický projekt pod falešným jménem Arzachel přvzatým po jmenu kráteru na Měsíci, který dostal jméno podle
středověkého španělského astronoma. Hudebníci také použili na albu i své pseudonymy, i když každý z jejich životopisů obsahuje
určitou míru pravdy. Album vyšlo bezejměnné pod hlavičkou projektu "Arzachel" v červnu 1969.
Hillage opustil univerzitu v roce 1971 a vrátil se do Londýna, kde se zrodila skupina Khan. Založil ji v dubnu 1971 Hillage s basistou a zpěvákem Nickem Greenwoodem, dříve v Crazy World of Arthur Brown. Ačkoli Pip Pyle, budoucí bubeník Gong a Hatfield and the North, byli zapojeni do raných fází, sestava se nakonec po odchodu Pipa Pyleho ke kapele Gong stabilizovala přijetím jeho náhradníka u bicích Erica Peacheye a varhaníka Dicka Heninghema, kteří oba nedávno spolupracovali na Greenwoodově sólovém projektu "Cold Cuts", zaznamenaném v Kalifornii v roce 1970, ale opožděně vydaném až v roce 1972. Svůj první koncert si kapela odbyla v červnu 1971 v Central School of Art. V říjnu 1971 odešel také Dick Heninghem, když svůj poslední koncert s kapelou odehrál pravděpodobně v Lyceu 14. října 1971. Ve skutečnosti existují alespoň dva další koncerty 13. listopadu a 17. prosince, kdy měli Egg i Khan koncerty rezervované na různých místech. Kdo na nich hrál na klávesy, zůstává ale záhadou. Po sérii letních a podzimních koncertů v roce 1971, z nichž na několika podporoval spřízněné Caravan, Gnidrolog a Steamhammer, začali Khan v listopadu nahrávat v Command Studios své debutové album. Produkcie se ujal Neil Slaven, který byl zároveň producentem kapely Egg. Odchod Heninghema donutil Hillage přivést i díky producentovi svého bývalého spoluhráče Davea 
Stewarta, nyní v Egg, aby nahrál klávesy. Nahrávání trvalo tři měsíce, přeesunulo se také do Olympic Studios a finální mix
se provedl ve studiu Tollington Park. Kapela mezitím stihla i koncertovat, v lednu 1972 hrála v Oxfordě v St. Clare’s Hall
a v Bromley Technical College, kde zahajovali pro Van Der Graaf Generator. Steve Hillage a Barbara Gaskin se v únoru 1972
připojili k projektu Ottawa Music Company pro druhou sérií koncertů, kde zahráli s dalšími hudebníky jejich vlastní kompozici
"Driving To Amsterdam".Mezitím skončily 29. března 1972 práce na albu, které pod názvem "Space Shanty" vyšlo 2. června 1972, a následovalo po něm britské turné na podporu Genesis, Caravan i The Parlour Band, kdy volné místo u varhan v květnu 1972 doplnil kanadský varhaník Val Stevens, dříve člen populární torontské soulové rockové skupiny Grant Smith & The Power, která debutovala na krátkém evropském turné, včetně TV krátkého vystoupení na Montreux Festival, a pokračovali v červnu turné po Velké Británii s podporou Caravan. 
Písně jako "Stranded" a "Driving To Amsterdam" se pokouší o atmosféru připomínající epické balady Uriah Heep, něco, co se
na scéně v Canterbury často nedělá přímým a oddaným způsobem - zatímco Kevin Ayers může být srovnatelný, klíčovým rozdílem
je, že Hillageovy texty a skladby nejsou oddělené nebo ironické).Album vyniká naléhavostí textů a intenzivním koketováním s progresivitou skladeb na rozdíl od standardní fusion, která dominuje ekvivalentním albům canterburské scény, i když se v klíčových bodech objevují některé magické kousky jazzu. To, co album posunuje na vyšší úroveň, je však rozložení kytary a varhan a je naprosto nepředvídatelné, s čím v každé písni přijdou. Toto je mezníkové album, kde prvky individuálního hraní Hillage vklouzly do drážek, které ho později zavedly jako šamana zvuku Gongu. V té době ovšem vyvrcholily hudební neshody mezi Hillagem a Greenwoodem, které skončily Greenwoodovým odchodem. Dva členové Nick Greenwood a Val Stevens odjeli po závěrečném koncertu v červnu 1972 v Readingu s kapelou Lindisfarne. Hillage se později vyjádřil k odchodu Greenwooda: "Myslím, že konečným problémem bylo, že jsem se stal hudebně ambicióznějším a nová hudba, kterou jsem si představoval, vůbec nezněla tak, jak Nick očekával. Cítil to a bylo to pro něj velmi frustrující. Nakonec jsem mu musel přiznat, že jsem jej ve svých budoucích hudebních plánech opravdu neviděl. Nebyla to konfrontace. Opravdu jsem jej měl rád a vážil si ho, a vlastně jsem mu kvůli tomu dlužil pravdu. Rozuměl tomu, a tak se rozhodl odejít. Je třeba říci, že odchod Nicka připadal jako narůstání temného mraku, protože už nějakou dobu nebyl šťasten". 
Pro Val Stevense byl Greenwoodův odchod špatná zpráva, navíc když bez jeho vědomí se Hillage rozhodl využít odchodu Greenwooda
jako záminku k tomu, aby požádal Davea Stewarta, jehož skupina Egg byla na pokraji rozchodu, aby se stal novým hráčem na klávesové
nástroje v kapele. Není divu, že se Stevens cítil ukřivděn: "Miloval jsem tu kapelu a nikdy jsem nepředpokládal, že to tak
náhle skončí. Nejprve jsem si myslel, že jsem ten, kdo dostal botu, ale když jsem zjistil, že se ruší celá kapela, byl jsem
docela zmatený. Nerozuměl jsem tomu, ani jsem se se členy kapely nesetkal, abychom prodiskutovali proč. Gilotina spadla
z ničeho nic!"Steve Hillage k desce později uvedl: "Po vydání "Space Shanty" jsem byl nespokojen a rozhodl jsem se úplně změnit skupinu v rámci přípravy na další album. Získal jsem Davea Stewarta, aby se připojil natrvalo, protože Egg skončili, změnil jsem basového hráče a přivedl jsem muže jménem Nigel Griggs. Eric byl stále u bicích - ve skutečnosti je to velmi dobrý bubeník. Také jsem napsal spoustu nové hudby, která byla mnohem silnější než ta na "Space Shanty", a většina z toho se nakonec objevila na "Fish Rising". Hillage se rozhodl vytvořit novou sestavu s mírně odlišným směrem, přičemž si ponechal v sestavě Peacheye, přibral Nigela Griggse (později Split Enze) na basu, Greenwooda nahradil Nigel Smith a po rozpadu Egg se v červenci 1972 do sestavy připojil opět Dave Stewart. Do repertoáru byly přidány nové skladby Hillage a Stewarta, včetně skladby "I Love Its Holy Mystery", která byla základem pozdější Hillageovy desky "Solar Musick Suite". Byl napsán a nacvičován rovněž nový materiál a v září a říjnu 1972 proběhlo několik živých vystoupení. Eric Peachey popsal, jak byla nová kapela sestavena: "Steve a já jsme se rozhodli udržet věc v pohybu a reformovat se. A Dave Stewart byl najednou k dispozici a řekl, že se připojí. Museli jsme to využít - byla to zlatá příležitost. Dave byl skutečný idol - byl jsem v naprostém úžasu z toho chlapa. Mistr hudebník a chtěl hrát se mnou! To mě opravdu, ale opravdu nadchlo." "Museli jsme ale najít basistu. Znovu jsme si dali inzerát, prošli bezpočtem basových hráčů a přišel Nigel. Myslím, že jeho hudební pozadí bylo v popových skupinách a cover kapelách. Velmi odlišný hráč od Nicka. A přizpůsobil se přičinlivě. Velmi milý chlap". V srpnu 1972 začala nová sestava fungovat, ale za méně než ideálních podmínek si Peachey pamatuje: "Začali jsme zkoušet v mém sklepě. Neměli jsme žádné peníze, všichni jsme byli na mizině. Nemohli jsme si dovolit zkušebnu. Bylo to svazující. Ale nová hudba byla dobrý, silný materiál. Bylo to trochu zjednodušené - stále složité, ale mělo to více formu, mnohem víc než předchozí materiál. Byl to pokrok. Cítil jsem, že jdeme dál". Hillage připravil materiál na nové album, ale King jej odmítl s tím, že je příliš nekomerční a více podobný Soft Machine. Takže 
jeho jménem label Decca odmítl vydat druhé album, navíc v říjnu 1972 došly i finance, což donutilo Hillageho k rozpuštění kapely
v říjnu 1972. Nějaký materiál na prvním sólovém albu Steva Hillage "Fish Rising", byl původně plánován pro nevydané druhé album
Khan.Závěrečná epizoda v krátké existenci Khan trvala jen tři měsíce, ale je jednou z největších událostí Canterburské scény. Navzdory sérii jednorázových spoluprácí po celé desetiletí (1968–1978) to byla jediná skupina vedená Stevem Hillageem a Davem Stewartem jako rovnocennými partnery. Z důvodů, které podrobně uvedeme níže, to trvalo jen tři měsíce a nezanechalo žádné zaznamenané dědictví - i když samozřejmě Hillageho sólové album z roku 1975 "Fish Rising" lze částečně považovat za postscript k Khan II. Hillage se okamžitě připojil k nové koncertní kapele Decadence Kevina Ayerse, zúčastnil se nahrávání Ayersova alba "Bananamour" z roku 1973 (Harvest, květen 1973) a dva měsíce koncertovali po Velké Británii a Francii. Mezitím se Hillage stal fanouškem kapely Gong po seznámení s Daevidem Allenem, poslechl si jejich Camembert Electrique" a Allenovo sólové album "Banana Moon", stejně jako se seznámil s jeho dlouholetou partnerkou Miquette Giraudy díky Allenovi. Hillage se rozhodl zůstat ve Francii po turné s Ayersem, aby se připojil ke skupině Gang. |
 |
Členové:
Steve Hillage - Guitars, Vocals
Nick Greenwood - Bass, Vocals (1971-72))
Dave Stewart - Keyboards (1971-1972)
Eric Peachey - Drums, Percussion (1971-1972) |
Bývalí členové:
Val Stevens - Keyboards (1972)
Nigel Griggs - Bass (1972)
Dick Heninghem - Keyboards (1971)
Pip Pyle - Drums, Percussion (1971) |
| April 1971 |
April - October 1971 |
October 1971 - January 1972 |
|
Steve Hillage - Guitars, Vocals Nick Greenwood - Bass, Vocals Dick Heninghem - Keyboards Pip Pyle - Drums, Percussion |
Steve Hillage - Guitars, Vocals Nick Greenwood - Bass, Vocals Dick Heninghem - Keyboards Eric Peachey - Drums, Percussion |
Steve Hillage - Guitars, Vocals Nick Greenwood - Bass, Vocals Eric Peachey - Drums, Percussion Touring and session musician: Dave Stewart - Keyboards |
| January - June 1972 |
July - October 1972 |
|
|
Steve Hillage - Guitars, Vocals Nick Greenwood - Bass, Vocals Eric Peachey - Drums, Percussion Val Stevens - Keyboards |
Steve Hillage - Guitars, Vocals Eric Peachey - Drums, Percussion Dave Stewart - Keyboards Nigel Griggs - Bass |
 |
 (celým jménem Stephen Simpson Hillage) (Narozen 2. srpna 1951, Chingford, London, England) Guitars Steve Hillage je anglický hudebník, nejznámější jako kytarista. Je spojován s canterburskou scénou a od konce 60. let pracoval v experimentálních kapelách. Kromě svých sólových nahrávek byl členem skupin Uriel (také Arzachel), Khan, Gong, The Orb, System 7, Clearlight. Hillage se narodil v Chingfordu v Londýně. Ještě ve škole se připojil ke své první kapele, bluesrockové kapele Uriel, s Davem Stewartem, Montem Campbellem a Cliveem Brooksem. Kapela se rozpadla v roce 1968, ale s ostatními členy, kteří pokračovali v tvorbě pod názvem Egg, se krátce znovu spojili pod falešnými jmény, aby v roce 1969 nahráli album Arzachel. Hillage také hostoval na albu Egg z roku 1974 "The Civil Surface". V roce 1969 zahájil Hillage studium na University of Kent v Canterbury, kde se spřátelil se s místními kapelami Caravan a Spirogyra a občas s nimi jammoval. Mezitím skládal písně a do konce roku 1970 nashromáždil dostatek materiálu pro album. Caravan jej spojili s jejich manažerem Terrym Kingem, který získal Hillage a podepsal smlouvu s Derame na základě ukázky jeho materiálu zaznamenaného pomocí Davea Stewarta z Egg. Na začátku roku 1971 založil Hillage skupinu Khan s basistou a zpěvákem Nickem Greenwoodem, dříve v Crazy World of Arthur Brown. Ačkoli Pip Pyle, budoucí bubeník Gong a Hatfield and the North, byli zapojeni do raných fází, sestava se nakonec vyrovnala se přijetím varhaníka Dicka Heninghema a bubeníka Erica Peacheye, kteří oba nedávno spolupracovali na Greenwoodově sólovém projektu "Cold Cuts", zaznamenaném v Kalifornii v roce 1970, ale opožděně vydaném až v roce 1972. Po sérii koncertů v roce 1971, z nichž na několika podporoval spřízněné Caravan, začali Khan v listopadu nahrávat své debutové album. V té době ale Heninghem odešel a donutil Hillage přivést svého bývalého spoluhráče Davea Stewarta, aby hrál na klávesy. V době, kdy "Space Shanty" vyšlo v květnu 1972, zaplnil toto volné místo Kanaďan Val Stevens, dříve člen populární torontské soulové rockové skupiny Grant Smith & The Power, která debutovala na krátkém evropském turné, včetně TV krátkého vystoupení na Montreux Festival, a pokračovali v červnu turné po Velké Británii s podporou Caravan. 
V té době ovšem vyvrcholily hudební neshody mezi Hillagem a Greenwoodem, které skončily Greenwoodovým odchodem. Hillage se rozhodl
vytvořit novou sestavu s mírně odlišným směrem, přičemž si ponechal v sestavě Peacheye a požádal znovu Stewarta o návrat a přibral
Nigela Griggse (později Split Enze) na basu. Do repertoáru byly přidány nové skladby Hillage a Stewarta, včetně skladby "I Love
Its Holy Mystery", která byla základem pozdější Hillageovy desky "Solar Musick Suite". Hillage rozpustil kapelu v říjnu 1972.
Hillage se okamžitě připojil k nové koncertní kapele Decadence Kevina Ayerse, zúčastnil se nahrávání Ayersova alba "Bananamour" z roku 1973 (Harvest, květen 1973) a dva měsíce koncertovali po Velké Británii a Francii. Mezitím se Hillage stal fanouškem kapely Gong po seznámení s Daevidem Allenem, poslechl si "Camembert Electrique" a Allenovo sólové album "Banana Moon", stejně jako se seznámil s jeho dlouholetou partnerkou Miquette Giraudy díky Allenovi. Hillage se rozhodl zůstat ve Francii po turné s Ayersem, aby se připojil ke skupině Gang. V lednu 1973 se zúčastnil zkoušení pro "Flying Teapot", první pokračování trilogie "Radio Gnome", a krátce poté získal členství na plný úvazek s odchodem basisty a kytaristy Christiana Tritsche. Ustavila se tak "klasická" sestava kapely Gong ve složení on, Daevid Allen, Gilli Smyth, Didier Malherbe, Tim Blake, Mike Howlett a Pierre Moerlen a nahráli další dvě alba "Angels Egg" a "You", kde na tom druhém se uvedla i Giraudy. V červnu 1973 se Hillage spolu s Pierrem Moerlenem zúčastnili debutového živého vystoupení "Tubular Bells" od Mikea Oldfielda v Queen Elizabeth Hall. Oba Hillage i Moerlen se také zúčastnili v listopadu 1973 natáčení živého vystoupení ve studiu pro BBC Second House. Představení BBC je k dispozici na DVD "Oldfield's Elements". Poté, co Allen z Gong v dubnu 1975 náhle odešel, zůstal Hillage jediným kytaristou kapely. Brzy však zjistil, že tato pozice je stále nepohodlnější a do konce roku se rozhodl a zahájil svoji sólovou kariéru na plný úvazek, vystupoval také jako host u Giraudy. Na prvním albu Gong bez Allena "Shamal" se podíle pouze na dvou ze šesti skladeb alba. Jeho motivaci ještě více podnítil úspěch jeho sólového alba "Fish Rising", které bylo nahráno koncem roku 1974 ještě během členství v Gongu a představovalo většinu jeho spoluhráčů z kapely, stejně jako bývalého spoluhráče z kapely Khan Davea Stewarta. Jeho další album "L" bylo nahráno ve Spojených státech za použití hudebníků od Todda Rundgrena a jeho Utopie. Po jeho vydání vytvořil Hillage koncertní kapelu, která koncertovala na konci roku 1976. Během druhé poloviny 70. let si Hillage udělal jméno jako kytarista a skladatel a performer stylu prog-rock/fusion. Album " Motivation Radio" z roku 1977 se svými kratšími skladbami znamenalo odklon od dlouhých instrumentálních prací z dřívějška, ale "Green" z roku 1978, koprodukované Nickem Masonem z Pink Floyd, bylo opět návratem k jeho dřívější práci. 
Tato díla ze 70. let, nenápadně ve spolupráci s jeho dlouholetou přítelkyní Miquette Giraudyovou, spojila složitou studiovou
nahrávací techniku se zasněnými chorály. Hillage strávil nějaký čas v londýnské oblasti Ladbroke Grove, kde sídlilo britské
metro, a spolupracoval s Nikem Turnerem, ex roadie, pozdějším saxofonistou raných Hawkwind.V roce 1978 Hillage hrál na pódiu s punkovou kapelou Sham 69 během jejich vystoupení na festivalu v Readingu a v roce 1979 si zahrál na kytaru v "Nuclear Waste" od The Radio Actors se Stingovými vokály. Také v roce 1979 Hillage vydal "Open" nan Virgin Records, kde se představili Dave Stewart, Jean-Philippe Rykiel, Paul Francis a Andy Anderson. V 80. letech pracoval Hillage jako hudební producent a pracoval pro umělce jako Simple Minds, It Bites, Murray Head, Nash The Slash, Real Life, Cock Robin, Tony Banks a Robyn Hitchcock. K produkci se vrátil v 90. letech a pracoval na albu The Charlatans z roku 1994 "Up to Our Bips". Poté, co si Hillage a Giraudy zamilovali The Orb hrající svoji ambientní nahrávku "Rainbow Dome Musick" z roku 1979, začali na počátku 90. let vystupovat jako ambientní taneční počin nazvaný System 7. Brzy se stali součástí undergroundové taneční scény v Londýně. Hillage se stal také klíčovou postavou na Glastonbury Festival, a aby rozpoznal taneční scénu postavil Dance Tent, který také první rok řídil. Hillage v 90. letech také produkoval hudební show Rai s názvem "1, 2, 3 Soleils", na které se podíleli alžírští zpěváci Faudel, Rachid Taha a Khaled. Také aranžoval mnoho písní Latify. 
V listopadu 2006 se překvapivě vrátil ke skladbám Gong, když spolu s Giraudy vystupovali (většinou) v sestavě "klasické éry"
Gong, a hráli set skládající se téměř výhradně z materiálu z "Radio Gnome Trilogy" a "Camembert Electrique" na Gong Unconvention
na Melkweg v Amsterdamu. Hillage a Giraudy také o víkendu vystupovali v různých inkarnacích. Nejprve jako "Steve Hillage Band"
s hráčem na syntezátory Basilem Brooksem, basistou Gong Mike Howlettem a současným bubeníkem Gong Chrisem Taylorem, hrající
převážně materiál ze sólových alb Hillage ze 70. let. Vystupovali také jako System 7. Hillage spolu s Daevidem Allenem a až
10 a více kytaristy také přispěli ke "Glissando Orchestra", více než hodinovému představení, kde celá řada kytaristů hrála
převážně nepřetržitě bzučící noty doprovázené některými jemné melodickými liniemi.V lednu 2007 byla ve Velké Británii vydána čtyři jeho alba "Fish Rising", "L", "Motivation Radio" a "Rainbow Dome Musick" remasterované na CD, každé včetně dříve vydaných bonusových skladeb. V únoru 2007 následovaly alba "Green", "Live Herald", "Open" a "For To Next/And Not Or", podobně remasterované s bonusovým obsahem. Účast Hillage a Giraudy na akci Gong Unconvention se opakovala s malým počtem koncertů pořádaných Gong v Londýně v červnu 2008, kde byli Hillage a Giraudy v sestavě, v níž se objevili také Daevid Allen, Gilli Smyth a Mike Howlett. Na těchto koncertech Hillage často zahajoval show s materiálem Steve Hillage Band, podobně jako na Unconu. Hillage a Giraudy naposledy pracovali na svém albu z roku 2009 "2032", které Hillage také produkoval, a s kapelou poté koncertovali i v letech 2009 a 2010. Po turné 2010 s odvoláním na hudební rozdíly se Steve a Miquette opět rozešli s Gong. Hillage také spolupracoval s Ozric Tentacles na jejich albu "Spirals In Hyperspace" z roku 2004. Skladba "Light In The Sky" z jeho alba "Motivation Radio" z roku 1977 byla použita jako téma projektu The Sunday Night Project pro Channel 4. Hillage si zahrál v coveru "Rocket Man" Eltona Johna na nahrávce Williama Shatnera z roku 2011 "Seeking Major Tom". Na Progressive Music Awards v roce 2013 Hillage získal cenu "Visionary". |
 (celým jménem Nicholas Greenwood) (také znám jako Sean Nicholas) (Narozen 2. března 1948, Hereford, UK) Bass, Vocals Nick je britský hudebník a hráč na basovou kytaru. Greenwood se stal poprvé známým jako člen kapely The Crazy World of Arthur Brown, kde hrál s Vincentem Craneem (Atomic Rooster) a Carlem Palmerem (později Asia a EL&P) a zůstali déle než ti dva až do poloviny roku 1970. Poté se stal druhým členem a zakladatelem Khan se Stevem Hillagem. Po rychlém zániku Khan v roce 1972 Nick Greenwood s pomocí ex-Than bubeníka Erica Peachyho angažoval Dicka Heningwaye na klávesy a klarinetistu Bunka Gardnera (bývalý člen Zappovy kapely Mother's of Invention a Tima Buckleye) a nahrál své jediné sólové album "Cold Cuts", které přineslo varhannami hnaný typ dechové hudby někde mezi Atomic Rooster, Arzachel, Khan, ale také Colosseum a If. "Cold Cuts" je většinou bluesové album, ale také sbírka někdy překvapivě ne příliš ortodoxních skladeb, které obsahují velmi prominentní a invenční Hammondovy varhany od Dicka Heninghema (budoucího člena Khan). Hostovali na něm i Chris Pritchard z folkové skupiny Silly Wizard, Bryn Howarth, kytarista, který by později byl znám pro své náboženské projekty. Hlavní údiv na tomto albu ale vzbuzuje neuvěřitelný klávesista Dick Henningham. Album vyšlo na etiketě Kingdom a stalo se po celá desetiletí raritou, až nakonec získalo CD reedici přes italský label Akarma. 
Pak dal Nick s Dick Heninghem dohromady další progrockovou kapelu s názvem Lodestone. Bubeníkem byl John Wilson z Taste
a kytaristou Dick Wall z Cashmere Bouquet. Nahráli několik demo skladeb ve slavných studiích Livingstone v Barnetu, později
ve Wood Green, kde jsme oba krátce pracovali. Tyto věci byly opravdu dobré, něco jako směsice prog a jazzu. Nazvali je
"Barnet Tapes". Hostoval na něm i neuvěřitelný saxofonista z Toronta jménem Ray Wierstein. To byl jejich poslední společný
pokus o prog-rock.Poté postavili a zařídili studio v Nickově domě v Claptonu a začali nahrávat popové písně a reklamní znělky. Nick postavil ve Walthamstow obchodní studio se třemi dalšími. Nakonec hrával se svým bratrem v irských hospodách a posléze i sólově, a dělá to dodnes. Greenwood má stránku na bandcamp s nejnovějšími materiály, některé také s Heninghem, kreativním partnerem, které trvá již více než 50 let! |
 (celým jménem David Lloyd Stewart) (také Sam Lee-Uff) (Narozen 30. prosince 1950, Waterloo, London, England) Organ, Piano, Audio Generator Dave Stewart je vlivný britský klávesista a skladatel, který v 70. letech hrál v progresivních rockových skupinách Arzachel, Bruford, Dave Stewart & Barbara Gaskin, Egg, Hatfield And The North, Khan, National Health, The Tickle, Uriel. V roce 1981 se spojil se zpěvačkou Barbarou Gaskinovou, aby vydal sérii popových singlů a alb. Partnerství Stewart/Gaskin pokračuje dodnes. Stewart je rovněž autorem dvou knih o hudební teorii a 13 let napsal hudební sloupek pro časopis Keyboard (USA). V 80. a 90. letech komponoval a nahrával hudbu pro film, televizi a rozhlas, hodně z toho pro produkční společnost ARTV Victora Lewise-Smitha. V poslední době vytvořil smyčcové a sborové úpravy pro současné progresivní rockové kapely, jako jsou Porcupine Tree, Steven Wilson, Anathema, Opeth a Storm Corrosion. Dave Stewart se narodil v Waterloo v Londýně. Poté, co se ještě na škole připojil k místní kapele The Southsiders, začala Stewartova hudební kariéra opravdově ve věku 17 let, kdy hrál na varhany v Uriel s Montem Campbellem (basa, zpěv), Stevem Hillageem (kytara, zpěv) a Clive Brooksem (bicí). Po letním pobytu na Isle of Wight v létě 1968 Hillage opustil skupinu, aby šel na univerzitu. Uriel pokračovali jako trio, později změnili svůj název na Egg a následně nahráli dvě alba pro Decca. V roce 1969 se Hillage nakrátko vrátil ke svým bývalým spoluhráčům, aby nahráli jednorázové psychedelické album pod pseudonymem Arzachel. V roce 1972 hostoval Stewart v Hillageově nové kapele Khan na jejich prvním albu. Po rozpadu Egg v roce 1973 se Stewart připojil k Hatfield And The North, kterou skladatel Jonathan Coe popsal jako "pravděpodobně nejoblíbenější ze všech canterburských kapel". Coeův román The Rotters 'Club získal ostatně název podle druhého alba této kapely. Hatfield And The North se rozpadli v roce 1975 a poté, co hostoval s Gong vedených Stevem Hillagem na několika francouzských koncertech, Stewart založil kapelu National Health s kolegou klávesistou Alanem Gowenem a bývalým členem Hatfield And The North kytaristou Philem Millerem. Najít stálého bubeníka se ukázalo jako obtížné, Bill Bruford sice hrál se skupinou několik měsíců a nakonec jej nahradil Pip Pyle, čímž se znovu spojili tři bývalí hudebníci z Hatfield And The North. Stewart následně hostoval na debutovém sólovém albu Billa Bruforda "Feels Good To Me" (1977), než se stal členem jeho kapely Bruford. 
Poté, co nahrála tři alba a odehrála dvě úspěšná turné po USA, skupina Bruford skončila v roce 1980. Stewart okamžitě
zformoval Rapid Eye Movement se svými přáteli Pipem Pyleem (bicí), Rickem Biddulphem, který byl technikem a zvukařem
u Hatfield And The North a National Health, na basu a Jakko Jakszyk (kytara a zpěv). Britská Rapid Eye Movement byla
koncipována především jako koncertní kapela a nikdy nenahrála album, i když nekvalitní pásky jejich živých koncertů
ve Francii kolují. Jakko vzpomíná na kapelu jako na "mnohem drsnější než National Health, velmi strukturovanou, ale
fungující velmi anarchicky".
V roce 1981 Stewart změnil hudební směr a začal experimentovat s popovými aranžmá a skládáním písní. Jeho první sólová
deska, těžké elektronické přepracování soulové klasiky od Jimmyho Ruffina z Motown "What Becomes Of The Brokenhearted",
s hostujícími vokály zakladatele a zpěváka The Zombies Colina Blunstoneho, dosáhlo na #13. místo britského žebříčku singlů.
Po této odezvě se Stewart spojil s kamarádkou a bývalou zpěvačkou hostující na deskách Hatfield And The North Barbarou
Gaskin, aby nahrála verzi žalozpěvu tenagerů z 60. let "It’s My Party". Singl vyšel na podzim roku 1981 a dotáhl to na
čísla #1 v Británii a Německu a ovládl britské žebříčky po dobu čtyř týdnů. Stewart a Gaskin od té doby spolupracovali
a vydali sedm alb. Duo příležitostně hraje živá vystoupení obohacená o Andyho Reynoldse (1990-2009) nebo Berena Matthewse
(2018 a dále) na kytaru. Vystupovala v Tokiu (září 2001) a Londýně (srpen 2018) jako kvartet s Gavinem Harrisonem na bicí.
Mezi vedlejší projekty klávesisty patřil i reunion National Health v roce 1981, jehož cílem bylo vytvořit pamětní album pro klávesistu Alana Gowena, které přineslo hit "Hole in My Shoe" a "Neil's Heavy Concept Album" pro komika Nigela Planera (je dobře znám svou hippie postavou The Young Ones). Rovněž produkoval první album elektro-jazzového outfitu Billa Bruforda Earthworks. Stewart také skládal TV hudbu, v polovině 80. let napsal nové titulní téma pro oprášenou TV show BBC Television AOR The Old Grey Whistle Test a později napsal, produkoval a nahrál většinu soundtracku k televiznímu dramatickému seriálu Lost Belongings, odehrávajícího se v Severním Irsku. Od 90. let psal hudbu pro TV programy britské produkční společnosti Associated Rediffusion, mezi něž patří série Channel 4 "Inside Victor Lewis-Smith" (1995), "Ads Infinitum" (BBC2, 1999) a dokument z roku 2003 o BBC Radiophonic Workshop "Alchemists of Sound". V posledních letech napsal smyčcové a sborové úpravy pro řadu kapel včetně Anathema, Porcupine Tree a Steven Wilson. |
 (také Eric Peachy, Peachy) (Narozen 26. ledna 1947, ***) Drums, Percussion Eric Peachey je bubeník a bubeník. Na jeho hudební cestě se vyskytly styly od R & B, blues, progresivního rocku, jazzu, improvizace, latin, tabla a flamenco, když vždy podchytil podstatu hudebních stylů. Od 70. let spolupracoval se známými rockovými hudebníky, jako je Steve Hillage. Eric Peachey začal hrát hudbu kolem 1963-1964 v místních R'n'B a soulových kapelách. V těchto kapelách se setkal a spřátelil se s Dickem Heninghemem a Nickem Greenwoodem. Po boku svého bratra Paula působil v kapele The Cortinas. V roce 1967 po rozpadu další kapely The Soul Concern, tehdy již přejmenované na Cashmere Bouquet, zkoušel kapelu s názvem Doctor K's Blues Band, což byla severo-londýnská bluesová kapela s blues ve stylu Chicaga a trochou country. Nahráli jedno album, což stihli za jedno odpoledne. Pak v roce 1970 K's Blues Band opustil kvůli rozdílům v hudebním stylu. Poté se sešel se svými přáteli Greenwoodem a Heninghemem pro Greenwoodovo album „Cold Cuts“, nahrané v roce 1970. 
Připojil se k Octopus opět se svým bratrem, který v roce 1971 vydal album "Restless Night". V roce 1972 však bratrské
partnerství definitivně skončilo. Octopus se rozpadli na začátku roku 1972 a během několika dní - začátkem února - se
ocitl Eric v Los Angeles s kapelou stylu "flamenco rock" Carmen. V červenci se vrátil do Anglie a krátce jsem hrál s
kapelou Dizzy. Poté jsem se připojil ke Khan. Odpověděl na inzerát nebo něco a uspěl v konkursu.Když byl Greenwood rekrutován Stevem Hillageem pro jeho skupinu Khan v roce 1971, navrhl přivést svého přítele Erica Peacheye. Peachey byl (s Hillage) jediným stálým členem Khan během celé jeho existence. Poté, co se kapela rozešla v roce 1972, od Erica Peacheye toho nebylo moc slyšet, přestože pokračoval v přehrávání hudby, zejména v kapele Jona Owena, ale nic nenahrával. |
 (celým jménem Valentine Stevens) (Narozen 18. ledna 1948, Linz, Austria) Vocals Val je kanadský hudebník a hráč na varhany, nyní žije a působí v Indian Wells, California. Val Stevens se narodil v rakouském Linci poválečným ruským přistěhovalcům. S rodinou se přestěhoval do Kanady, když mu byly tři roky. Začal hrát na akordeon, poté přešel na varhany. V 60. letech v Torontu založil vlastní kapelu The Weepers, která si brzy změnila jméno a stala se The Power. Po připojení zpěváka Granta Smithe se stali velmi populárními v Torontu a cestovali s mnoha slavnými hudebníky jako Ike a Tina Turner, Junior Walker, The Dells, Wilson Pickett a dalšími. Vystupovali v Kanadě a po celých Spojených státech. Val Stevens poté opustil skupinu "Grant Smith And The Power", která se do té doby stala klubovou kapelou a hrála cover verze s ambicí hrát osobnější hudbu. Založil jazzové trio The Val Stevens Trio, které se setkalo jen s omezeným úspěchem, a tak se rozhodl na konci roku 1970 přestěhovat do Anglie. Tam umístil inzeráty do magazínu Melody Maker, které vedly k tomu, že se připojil ke Clown, který opustil velmi brzy, a k Tucky Buzzard, s nímž absolvoval několik koncertů a napsal hudbu k jedné z jejich písní, i když nebyl uveden na přebalu, když vyšla později na jejich albu. Na začátku roku 1972 nastoupil do progresivního outfitu Khan, ale v létě opustil kapelu. V každém případě konec Stevensova působení s Khan znamenal také konec jeho pobytu ve Velké Británii. Rozhodl se vrátit zpět do Kanady po dvou týdnech od rozpadu kapely. Samozřejmě pak pokračoval ve své hudební kariéře. 
Po návratu do Kanady jsem s Waynem St. Johnem založil skupinu Hairafter se 4 zpěváky z muzikálu "Hair". Založil skupinu
s Walterem Rossim nazvanou Influence a hrál s Michelem Pagliarem, Charity Brown a dalšími. V roce 1979 se přestěhoval
do Los Angeles, nyní žije v Indian Wells, California.
Působil v mnoha kapelách a cestoval po celých USA, Kanadě, Anglii a Evropě a hrál jsem na velkých show s Tinou Turner,
Janis Joplin, Genesis, The Doors, Wilsonem Pickettem, Jr. Walker, Manfred Mann, Steve Winwoodem a mnoha dalšími. Nikdy
se už ale nesnažil zformovat nebo se připojit k originální kapele. |
 (Narozen narozen 18. srpna 1949, Hatfield, England) Vocals Nigel Griggs je britský producent, skladatel a hudebník, který hrál na basovou kytaru v kapele Split Enz (1977-1984). Je bratrem Paula Griggse z vokální skupiny Guys 'n' Dolls ze 70. let. Nigel Griggs je profesionální hudebník od roku 
1963, hrál v několika kapelách, zejména v The Cortinas a Octopus (1963–1971), se svým bratrem Paulem. V letech 1972-1973
byl koncertním členem projektu Kincade Johna Cartera. Pózoval jako člen Kincade a je uveden na některých LP a singlových
obalech Kincade. ůsobil také v kapelách Carmen, Il Barritz, Khan Steva Hillage, Noel's Cowards a Schnell Fenster (od roku
1986).Na basu hraje od svých 14 let, protože jeho bratrská kapela potřebovala basistu. Mezi jeho další záliby patří fotografování, zvuková nahrávka a fotbal. Do Vánoc 1972 byl v Irsku s nejvíce absurdní skupinou Wigs In The Green, která měla trvání přesně 4 týdny. Poté jsem se sešel se svým bratrem Paulem v Kincade, což trvalo několik let. Na konci roku 1974 už byli i Kincade historií a Nigel se živil jako taxikář. V roce 1975 se připojil k Ilbarritz na jihu Francie s francouzským zpěvákem, členové kapely Pretty Things byli zapojeni do nahrávek, zapojil se také a strávil s nimi dva roky spolu s irským kytaristou Edem Deanem, než se kapela ke konci roku 1976 rozpadla. Vrátil se zpátky do Anglie a v dubnu 1977 se připojil ke Split Enz, kteří vznikli na Novém Zelandě někdy v roce 1971. Do Austrálie přesídlili v roce 1975. Griggs nastoupil do Split Enz v roce 1977 ve stejnou dobu jako Neil Finn, a to na doporučení současného bubeníka a blízkého Griggsova přítele Malcolma Greena. Brzy zapadl do kapely, hudebně i stylově. Jeho basový styl pevně ladil s Malcolmovým bubnováním. Griggs zůstal u Split Enz až do jejich rozpadu v roce 1984. 
Poté se přidal k bubeníkovi Split Enz Noelovi Crombiemu, klávesistovi Enz Eddiemu Raynerovi, zakladateli Split Enz
Philu Juddovi a kytaristovi Michaelovi den Denzenovi ve skupině Schnell Fenster.V roce 1996, kdy se Crowded House rozpadl a vydávali své album největších hitů "Recurring Dream", frontman Neil Finn se obrátil na Griggse, aby sestavil sbírku největších živých vystoupení kapely a připojil vybrané kopie na "Recurring Dream". V roce 2002 vydal Griggs sólové album "Sleeper" prostřednictvím fanklubu Split Enz, Frenz of the Enz. Vzhledem k tomu, že byl klíčovým členem, vždy se účastnil reunionu Split Enz. Pouze ve výjimečných případech nebo pro neplánované koncerty je známo, že za něj nastoupil předchozí baskytarista Enz Mike Chunn. |
 (Narozen ***, Newgate Street, Hertfordshire, England) Bass Dick je britský hudebník a hráč na klávesy. Spolu s Nickem Greenwoodem vyrůstali společně v malé vesničce v Hertfordshire zvané Newgate Street a z nějakého důvodu si Nick vybral Dicka a svého bratra - hráče na klavír - místo toho, abych získal rytmického kytaristu pro jejich kapelu Mickey Mann & the 3 Dimensions. To bylo kolem roku 1963. Poté se potýkali v různých uskupeních a Dick byl poté nalákán do kapely v Cuffley, která už měla basistu. Souhlasil však, že se připojí, pokud vezmou také Nicka, takže tam chvíli měli dva basisty. Ale pak se rychle stabilizovali v sestavě klávesy, basa, kytara [Dick Wall] a bicí. Najali také zpěváka jménem Owen Finnegan, a to byla původní sestava kapely The Soul Concern. Eric Peachey se poté také připojil k Soul Concern. Byla to soulová kapela, takže se jim říkalo Soul Concern, a nakonec se přejmenovali na Cashmere Bouquet, ale to už byla psychedelická kapela a hrávai covery Hendrixe a Zappy. Ale kytarista a bubeník byli doopravdy bluesoví hráči a Dick a Nick byli spíše směrem k progu (King Crimson aj.). Takže se rozpadli. Nick Greenwood pak odešel do kapely Arthura Browna na konci roku 1967. V roce 1969 se Greenwood a Heninghem se znovu sešli v The Crazy World of Arthur Brown. V červnu 1969 se stal hráčem na varhany v kapele The Crazy World of Arthur Brown, kde nahradil varhaníka Vincenta Grane (později Atomic Rooster) závislého na drogách, kapela v té době právě koncertovala po Spojených státech. Po turné byl opět volný a pak si je znovu najali na různé akce, včetně koncertu na Isle of Wight a také na TV show "Time for Blackburn" v Southamptonu a rádiovou show Joe Loss Pop v Regent Street. 
Jejich společné členství v jedné kapele rychle vedlo k tomu, že se pustili do paralelního projektu, jehož výsledkem bylo
sólové Greenwoodovo album "Cold Cuts". Spouštěcí událostí bylo setkání s Marcem Chaseem, který [jako součást Pinnacle Dance
Concerts] byl promotérem závěrečných koncertních turné po USA v červnu 1968 v LA. Koncem roku 1969 byla učiněno vše, aby
mohlo začít nahrávání. Peachey a Heninghem se připojili ke Greenwoodovi v Kalifornii. Při pobytu v LA trio odehrálo
i několik koncertů - asi ne více než tři. Album však nenašlo odezvu u amerických labelů, když je ale masteroval v Británii
Terry King, vyšlo proto se zpožděním v UK, Francii a Holandsku. Právě v době kdy Dick opustil Khan.Na základě této zkušenosti, zakladatel Khan Nick Greenwood také hostoval na tomto albu, byl poté přizván stát se zakládajícím členem kapely Khan. Bohužel další aktivity tohoto hudebníka nebyly nalazeny. |
 (rodným jménem Philip Pyle) (Narozen 4. dubna 1950, Sawbridgeworth, Hertfordshire, UK, zemřel 28. srpna 2006, Paris, France) Drums, Percussion Pip Pyle byl renomovaný bubeník pocházející z canterburské scény. Je třeba říci více? Jako bubeník Hatfield and the North a National Health si Pip Pyle zaslouží zmínku i jako jeden z největších bubeníků na progresivní rockové scéně. Pyle byl vysoce aktivní, zapojil se do desítek kapel z konce 60. let až do roku 2006, kdy během turné zemřel na infarkt v pařížském hotelu. Působil v mnoha kapelách, jak ukazuje následující přehled: Delivery (1966-1970), Chicken Shack (1970-1971), Gong (1971), Paul Jones Group (1972), All Wet And Dripping (1972), Hatfield and the North (1972-1975, 2005-2006), Weightwatchers (1975-1976), National Health (1977-1983), Soft Heap (1978-1988), Rapid Eye Movement (1980-1981), In Cahoots (1982-2001), Pip Pyle's Equip'Out (1984-1995), Patrice Meyer Trio/Quartet (1985-1987), Mimi Lorenzini Trio (1987), Faton Cahen Trio (1987-1988), John Greaves Band (1990-1991), Short Wave (1991-1996), Gong/Shapeshifter (1992-1993), Hugh Hopper Band (1994), Richard Sinclair/RSVP Band (1994), Gong (1994-1996), Bash (2002-2004), Absolute Zero (1999-). Pyle pocházel ze Sawbridgeworth v Hertfordshire. Mimochodem, proč "Pip"? "No, Pip je zdrobnělina pro Filipa, když jsem byl ještě maličký. Můj otec se tak rozhodl, když mi byly dva týdny. Možná pro něj bylo Filip příliš dlouhým slovem...". Pyle se na počátku 50. let spřátelil s Philem Millerem... Ve skutečnosti spolu chodili do školky. Bylo také během tohoto období, kdy Pyle začal hrát na plechovky od sušenek. Přestože si vzal několik lekcí od jazzového bubeníka Buzze Greena, je do značné míry samouk. V roce 1966 ve věku 15 let byl již Pyle zakládajícím členem skupiny Brunos Blues Band, později přejmenované na Delivery. jejichž jediné album "Fools Meeting" bylo nakonec znovu vydáno na CD v roce 1999, s bratry Millerovými. "Byl jsem v Delivery do roku 1970, kdy mě vyhodili po řadě za zpěvačkou Carol Grimes...". Poté následoval krátký stint s bluesovou kapelou Chicken Shack, na kterou má několik šťastných vzpomínek: "Neochotně přiznávám, že jsem hrál s touto kapelou... Byl jsem z ní opět vyhozen, protože jsem se smál kytaristovi Stanu Webbovi, když udělal strašně procítěnou a příšernou verzi písně "If I Were A Carpenter". Naštěstí pro něj čekala velká kariérní příležitost rovnou za rohem. V dubnu 1970 hráli Delivery jako hlavní hvězda u Ronnieho Scotta, zatímco Soft Machine pobývali v hlavní místnosti. Pyle se spřátelil s jejími členy Eltonem Deanem a Robertem Wyattem a byl to on, kdo jej doporučil Daevidovi Allenovi, který potřeboval bubeníka, aby dokončil své album "Banana Moon" počátkem roku 1971. "Byla tam skladba, kterou Robert z nějakého důvodu nemohl odehrát sám, tak jsem to udělal. Tak poznal Daevida Allena a nakonec jsem se přidal ke kapele Gong". Mezitím se krátce přidal ke skupině Khan Steva Hillage. 
Ačkoli Pyleovo působení v Gong bylo velmi krátké, pouze duben až prosinec roku 1971, zůstal spolu s Pierrem Moerlenem,
nejpříjemnějším bubeníkem v historii kapely, hrajícím na klasickém albu "Camembert Electrique". V roce 1992, dvacet let
po svém odchodu z Gong, se Pyle znovu připojil ke skupině při nahrávání "Shapeshifter" a následném turné.Po návratu do Anglie se Pyle připojil k doprovodné kapele zpěváka Paula Jonese po boku kytaristy Garyho Boylea (jen krátce, než vytvořil vlastní kapelu Isotope) a svého starého komplice z Delivery Roye Babbingtona. Po dalším záskoku s kapelou canterburdkého stylu All Wet And Dripping, ve které nahradil Charlese Haywarda, obnovil spolupráci s bratry Millerovými a Richardem Sinclairem v zreformované Delivery v létě 1972. Poté ale Dave Sinclair nahradil Steva, kterého později opět nahradil Dave Stewart. Mezitím si změnili jméno na Hatfield and the North. Hatfield and the North fungovali do června 1975, přičemž většinu textů a spravedlivým podílem na skladbách přispěl i Pyle. Po rozpadu pokračovali Phil Miller a Dave Stewart s National Health. Z různých důvodů Pyle v této kapele nebyl, i když jim vypomohl, když hledali stálého bubeníka. Během tohoto období hodně hrával s různými hudebníky na londýnské jazzové scéně v různých klubech a workshopech. Měl dokonce skupinu pojmenovanou Weightwatchers s Eltonem Deanem, Keithem Tippettem a Jimem Richardsonem na basu, kterou si Pyle pamatuje pro naprosto nerozumné a deliriózní turné po Evropě v roce 1976. 
Po odchodu Billa Bruforda se Pyle nakonec připojil k National Health a zahrál si na jejich třech studiových albech.
Napsal pro skupinu skladbu "A Legend In His Own Lunchtime", později přejmenované na "Binoculars" a vydané na "Of
Queues And Cures" (1979). Během posledního období napsal další skladbu "Seven Sisters", která se opožděně objevila
na jeho sólovém albu z roku 1998 "Seven Year Itch", poté v původní inkarnaci National Health na živém CD "Play Time"
s novým názvem "Pleiades" z důvodu obskurních autorských práv.V době rozpadu National Health byl Pyle již několik let zapojen do Soft Heap, paralelní jazzové kapely. Původní sestava Elton Dean, Alan Gowen, Hugh Hopper a Pyle prošla několika změnami. Hopperovo nahrazení Johnem Greavesem a po Gowenově předčasné smrti v roce 1981 přivedl Marka Hewinse na kytaru. V letech 1980-1981 se Pyle podílel také na Rapid Eye Movement, decentním kombu vedeném Dave Stewartem s Jakkem Jakszykem (kytara a zpěv) a Rickem Biddulphem (basa a zpěv). Toto kvarteto dvakrát cestovalo po Evropě a dělalo nedokončené nahrávky. Tato kapitola přinesla Pyleovo nejranější použití elektrických bicích Simmonds. Některé z jeho skladeb hráli REM, včetně nové verze "Seven Sisters" s texty a další epickou instrumentálku "The Mensa Membrane". Později v roce 1981 se Pyle samozřejmě zúčastnil reunionu National Health. "No, nikdy jsme se ve skutečnosti nezreformovali, ale jen natolik, abychom udělali záznam melodií, které jsme našli napsané v hudební místnosti, a tři koncerty, jeden v Londýně a dva na edinburském festivalu". Pyle opět příležitostně použil kontroverzní elektrické bicí na D.S. Al Coda, ale jeho zájem o tento nástroj se vytratil v roce 1982. Použil je až na prvním sólovém albu Johna Greavese "Accident" a pro několik koncertů s kapelou T-Mit, kterou tvořili Richard Sinclair, Mark Hewins (kytara) a Vince Clarke (perkuse). 
V listopadu 1982 se Pyle stal zakládajícím členem skupiny Phila Millera In Cahoots a v kapele zůstal téměř patnáct
let. V roce 1984 se seznámil s francouzskou pianistkou Sophií Domancichovou, která se stala jeho přítelkyní a se
kterou zformoval jazzovější outfit Equip'Out. Prvním projektem této dvojice byl kvartet s hráčkou na klávesy Annou
Ballester (ex-Edition Speciale) a basistou Urban Sax Bernardem Weberem. V prosinci téhož roku pak vznikla skupina
Equip'Out s Eltonem Deanem, Hughem Hopperem a Didierem Malherbem a první album bylo nahráno hned následující rok.
Kromě Pyleovy skladby "Fetal Fandango", původně jako prostřední část originální "Seven Sisters", materiál napsali
Domancich a Hopper. Když Malherbe brzy poté odešel, kvarteto pokračovalo v občasném koncertování.V letech 1985-1986 Pyle intenzivně spolupracoval s francouzským kytaristou Patrice Meyerem po boku Hugha Hoppera na jeho několika turné a na albu "Dromadaire Viennois" (1987). V roce 1988 Hopper opustil Equip'Out a koncerty se staly stále sporadičtějšími. Charles Calamel, basista z Domancichovy vlastního tria Davenport, se na chvíli připojil, stejně jako kytarista Mimi Lorenzini. Nakonec se kapela stala opět kvartetem připojením britského kontrabasisty Paula Rogerse. Druhé album bylo nahráno v roce 1990, opět pouze s jednou skladbou Pipa Pylea, ostatní z pera Domancich a Deana. Sophia Domancich, která se také podílela na reunionu Hatfield and the North v březnu 1990, nakonec Equip'Out opustila poté, co její vztah s Pyleem skončil. V roce 1991 byl Pyle zakládajícím členem projektu Short Wave s Hughem Hopperem, Didierem Malherbem a Philem Millerem. Vrátil se také ke Gong během nahrávek "Shapeshifter" (1992), s nimiž si zarál na TV reunionovém koncertu kapely v dubnu 1990, a pravidelně s nimi cestoval v letech 1992 až 1996. "Pro mě bylo "Shapeshifter" velmi obtížným časem nahrávání. Daevid už dokončil desku s jiným bubeníkem [Nickem Dangerem], ale po turné trval na tom, že jej na vícero skladbách vystřídám... Není to snadný nebo zvlášť prospěšný úkol, i když si nakonec myslím, že se mi to všechno podařilo se vší důstojností, kterou jsem dokázal sebrat...". Pyle se zúčastnil koncertů k 25. výročí v roce 1994, dokonce na poslední chvíli nahradil Pierra Moerlena v suitě "Trilogy Line-Up". Nakonec to vedlo k rozsáhlým americkým a evropským turné s Gong v roce 1996. 
Jako vedlejší angažmá hrál v doprovodných kapelách hudebníků jako Greaves, Mimi Lorenzini, Malherbe, Faton Cahen, Claude
Barthélémy, Michel Godard a Emmanuel Bex (trio Tertio s kytaristou Patrice Meyerem). Pokud jde o Equip'Out, pozdější
sestavy kapely byly proměnlivé: Francis Lockwood (klavír, Didierův bratr) se na chvíli připojil, poté byl pro závěrečné
koncerty kapely v letech 1994-95 nahrazen Meyerem na kytaru, jak je dokumentováno na CD "Instant" Hux Records, nahrané
v Les Instants Chavirés v Montreuil v dubnu 1995.V letech 1991 až 1997 pracoval Pyle také na svém dlouho očekávaném debutovém sólovém albu s příhodným názvem "Seven Year Itch", které bylo konečně dokončeno včas na podzim 1998. "Je to kolekce písní a pár instrumentálních skladeb napsaných za posledních deset let, které nikdo zřejmě nechtěl hrát, plus dementní cover "Strawberry Fields Forever".... Prestižní sestava sestavená na albu zní jako "kdo je kdo" na canterburské scéně: John Greaves, Richard Sinclair, Dave Stewart, Phil Miller, Elton Dean, Hugh Hopper, Barbara Gaskin, Jakko Jakszyk, Michel Godard, Didier Malherbe, Fred Baker, François Ovide, Paul Rogers, Alain a Yvon Guillard a další. V roce 1997 Pyle opustil Gong, aby uvolnil místo pro návrat Pierra Moerlena do kapely, chvíli poté se rozhodl věnovat svoji energii kapele In Cahoots. V roce 1998 spojil své síly s Daevidem Allenem, Hughem Hopperem a Markem Kramerem v Brainville na koncerty ve Velké Británii a USA, dokumentované na nedávném CD, ačkoli od té doby jej nahradil Chris Cutler. Se Short Wave a Equip'Out, oběma neaktivními, se Pyle připojil k americkému progresivnímu triu Absolute Zero, kde na podzim roku 1999 koncertoval a nahrával na Floridě a v Kalifornii. Samozřejmě se podílel na bluesovém projektu Out Of The Blue Phila Millera, ale po neshodách s Philem Millerem opustil In Cahoots po japonském turné z roku 2001. Pyle se rozhodl soustředit na nový "sólový" projekt, je vlastní kapelu Bash, která debutovala živě v srpnu 2002 na festivalu Progman Cometh v Seattlu (USA). Kvarteto se skládalo z Pipa, Patrice Meyera na kytaru, Freda Bakera na basu a Alexa Maguireho na klávesy a přednesli materiál napsaný bubeníkem během posledních několika let, stejně jako skladby od ostatních členů kapely. Živé album "Belle Illusion", čerpající z tohoto koncertu a (hlavně) druhého v Paříži následujícího roku, bylo vydáno společností Cuneiform Records v květnu 2004, po kterém následovalo krátké evropské turné. Toho roku proběhlo další krátké turné, které poté přineslo polovinu plánovaného druhého alba.  V roce 2005 se Pyle připojil k Phil Millerovi a Richardu Sinclairovi v reunionu Hatfield and the North, u kláves usedl Alex Maguire. Dne 29. ledna 2005 se všichni tři poprvé sešli po 15 letech, kdy Pyle si střihl kapelou Richarda Sinclaira několik starých čísel "Above And Below", "Share It", "Halfway Between Heaven And Earth" a "Didn't Matter Anyway" během koncertu v Whitstable's Horsebrdige Arts Center. Omlazený Hatfield and the North měl oficiální živý debut 18. března 2005 v Mean Fiddler v Londýně a v červnu následovalo krátké turné po Evropě. Další mezinárodní turné následovalo v letech 2005-2006, včetně koncertů v Japonsku, Mexiku, USA a Evropě. Dne 26. srpna Pyle odehrál své poslední vystoupení s Hatfield and the North v nizozemském Groningenu.
|
|
|
|
Studiové desky: 1972 Space Shanty |
Steve Hillage (sólově): 1975 Fish Rising Nick Greenwood (sólově): 1972 Cold Cuts |
|
Skupina: Steve Hillage - Guitars, Vocals Nick Greenwood - Bass, Vocals Eric Peachey - Drums Hosté: Dave Stewart - Organ, Piano, (sky)celesta, Marimba |
Space ShantyVyšlo 2. června 1972, Deram/Decca, SDL-R 11 (UK) CD 1990, MANTRA, Mantra 034 (France) CD 1992, Deram, 844 088-2 (Europe) remastered: Anthony Hawkins & remixed CD 2004, Eclectic Discs, ECLCD 1016 (UK) remastered: Paschal Byrne +2 bonus tracks Seznam skladeb: 01. Space Shanty (Including The Cobalt Sequence And March Of The Sine Squadrons) (8:59) 02. Stranded (Including Effervescent Psycho Novelty No. 5) (6:35) 03. Mixed Up Man Of The Mountains (7:14) 04. Driving To Amsterdam (9:22) 05. Stargazers (5:32) 06. Hollow Stone (Including Escape of the Space Pirates) (8:16) Total Time: (46:09) Bonus tracks on 2004 Eclectic remaster: 07. Break The Chains (3:31) * 08. Mixed Up Man Of The Mountains (First version) (4:28) * * Previously unreleased Producer: Neil Slaven Engineer: Pete Booth, George Chkiantz, Dave Grinsted Engineer, Remixing: Derek Varnals Remixed: Dave Grinsted Mastered: W Design, Artwork: David Anstey |
 Nahráli: Steve Hillage - Guitar, Vocals, Other Hosté: Dave Stewart - Organ, Piano Mike Howlett - Bass Lindsay Cooper - Bassoon Pierre Moerlen - Drums, Marimba, Goblet Drum Bloomdido Bad de Grass - Saxophone, Flute Hi. T. Moonweed - Synthesizer, Tambura Bambaloni Yoni - Glockenspiel, Percussion |
Fish Rising Vyšlo 1975, Virgin, V 2031 (UK) Seznam skladeb: Inglid / Involution 01. Solar Musick Suite (16:55) Sun Song (I Love Its Holy Mystery) (6:15) Canterbury Sunrise (3:25) Hiram Afterglid Meets The Dervish (4:05) Sun Song (Reprise) (3:10) 02. Fish (1:23) 03. Meditation Of The Snake (3:10) Outglid / Evolution 04. The Salmon Song (8:45) Salmon Pool (1:17) Solomon's Atlantis Salmon (2:08) Swimming With The Salmon (1:37) King Of The Fishes (3:43) 05. Aftaglid (14:46) Sun Moon Surfing (1:36) The Great Wave And The Boat Of Hermes (1:51) The Silver Ladder (0:40) Astral Meadows (2:01) The Lafta Yoga Song (2:42) Glidding (2:23) The Golden Vibe / Outglid (3:33) Total Time: (44:59) Composed, Arranged, Lyrics: Steve Hillage Lyrics: Miquette Giraudy Engineer, Producer: Simon Heyworth Engineer: Alan Perkins, Phil Beque Mixed: Paul Northfield Mastered: Richard Langham Artwork: Steve Hillage Photography: Brigitte Moonweed, Phoenix |
 Nahráli: Nicholas Greenwood - Bass, Vocals, Effects, Co-producer Hosté: Bryn Howarth - Guitar Chris Pritchard - Guitar Dick Henningham - Keyboards Bunk Gardner - Woodwinds, Saxophone Janet Lakatos - Violin Margaret Immerman - Violin Margaret Shipman - Viola Nils Oliver - Cello Eric Peachey - Drums The Tear Drops - Harmony Vocals Charles Lamont - Arrangements |
Cold Cuts Vyšlo 1972, Kingdom Records, KVL9002 (UK) CD 1999, Venture, KVCD 005 (Japan) LP/CD 2004, Akarma, AK 289 (Italy) Seznam skladeb: 01. A Sea Of Holy Pleasure (Parts I, II, III) (7:12) 02. Hope/Ambitions (2:53) 03. Corruptions (3:09) 04. Lead Me On (3:47) 05. Big Machine (3:38) 06. Close The Doors (4:27) 07. Melancholy (3:23) 08. Images (3:18) 09. Promised Land (3:09) 10. Realisation And Death (5:14) Total Time: (40:10) Recorded in Los Angeles, 1970 Producer: Mark Chase, Nicholas Greenwood Engineer: Richard Barcellona Arranger: Charles LaMont Sleeve Art: John Van Hamersveld, Bob Seidemann Artwork: Philip Mora |
|
|
  Kapela Doctor K's Blues Band - Eric Peachey je třetí zleva  "Cold Cuts" band - Dick Henningham, Nick Greenwood a Eric Peachey  Khan II: Steve Hillage, Dave Stewart, Nigel Griggs a Eric Peachey 
   Karikaturní historie Khan byla zveřejněna ve spojení s vydáním "Space Shanty". |
|
|
|
Oficiální stránky:
https://nickgreenwood.bandcamp.com/ https://canterburyscene.wordpress.com/page/4/ https://canterburyscene.wordpress.com/2016/05/19/khan-a-history-part-7/ |
 |
|
mbrezny@centrum.cz ...a vzkaz autorovi! |
Poslední aktualizace: 21.10.2020