Hatfield and the North byla britská experimentální progresivní rocková skupina z canterburské scény působící od října 1972 do června 1975, po vydání svou studiových alb v roce 1975 rozpadla, ale zaznamanala několik reunionů v posledních letech. Zakládajícími členy skupiny byli bratři Phil Miller (kytara) a Steve Miller (klávesy), Pip Pyle (bicí) a Richard Sinclair (basová kytara a zpěv). Steva Millera poté nahradil Dave Sinclair, který rovněž nevydržel dlouho a brzy jej nahradil Dave Stewart. Tato vynikající kapela z canterburské školy s extrémně rozvinutým muzikantstvím, kterou vedl bývalý leadr Caravan a baskytarista Richard Sinclair. Jeho silné a charakteristické vokály přispívaly k hudbě, již tak bohaté na instrumentaci. Klávesista Dave Stewart je dalším velkým hráčem, který navozoval atmosféru svým výrazným klávesovým zvukem. Rocková scéna ve městě Canterbury byla velmi živoucí a hudebníci se přelévali z jedné sestavy do druhé a vznikalo tak mnoho pozoruhodných hudebních projektů. Kořeny kapely jsou starší než rok 1972. Kytarista Phil Miller a bubeník Pip Pyle spolu hráli v kapele Delivery již v roce 1966. Phil později hrál s varhaníkem Davidem Sinclairem ve skupině Roberta Wyatta Matching Mole. A jeho bratr Steve Miller, po rozchodu Delivery, nahradil Davida Sinclaira v Caravan a seznámil se s Davidem Sinclair, bratrancem basisty a zpěváka Richarda Sinclaira. Počátky Hatfield and the North proto úzce souvisejí s kapelou Delivery, kteří se v polovině dubna 1971 rozdělili; Phil a Steve Miller vytvořili DC & The MBs (Dyble-Coxhill and the Miller Brothers) s Judy Dyble (zpěv a harfa) a Lol Coxhillem (soprán saxofon a zpěv), kteří právě opustili uskupení Kevin Ayers & The Whole World. Bubeník Pip Pyle odešel ke kapele Gong a nahradil jej nový bubeník Laurie Allan. V srpnu se však Steve Miller se připojil ke Caravan a nahradil jej David Sinclair. Změny však nekončily, když se v říjnu Phil Miller připojil k nové kapele Matching Mole s Robertem Wyattem a Davem Sinclairem. V listopadu 1971 se setkaly dvě canterburské kapely, když v listopadu Phil Miller a Lol Coxhill hostovali na nahrávání desky "Waterloo Lily" skupiny Caravan a hráli tak po boku Steva Millera a Richarda Sinclaira a dalších členů Caravan, Pye Hastings a Richarda Coughlana. Phil Miller, Richard Sinclair a Pip Pyle v červnu 1972 hostovali ve dvou skladbách na albu dvojice Steve Miller a Lol Coxhill. V červenci 1972 oznámil svůj odchod Steve Miller z Caravan, který se shoduje právě s vytvořením nové obnovené sestavy Delivery, kterou tvořili Phil Miller, Steve Miller, Richard Sinclair a Pip Pyle. Lol Coxhill byl původně oznámen jako člen, ale neúčastnil se těch několika koncertů, které tato sestava odehrála. Kvarteto Miller-Miller-Pyle-Sinclair odehrálo jeden koncert, kterým byla účast na festivalu City Of London dne 21. července 1972, ovšem ještě jako Delivery s hostujícím Lol Coxhillem. V srpnu byli Delivery i přes odehrání několika živých vystoupení víceméně neaktivní, protože Phil Miller se účastnil nahrávání druhého alba kapely Matching Mole "Bishop's Stortford, Angel Underground", poté v září s nimi vyrazil na evropské turné a následně v říjnu kapelu opustil. Richardův bratranec Dave Sinclair se následně připojil k jádru Phil Miller, Richard Sinclair a Pip Pyle, kteří si následně změnili jméno na Hatfield and the North. První vystoupení kapely pod tímto jménem bylo ve Folkestone's Leas Cliff Hall v listopadu 1972. Další vystoupení bylo jiř v londýnském Imperial College 17. listopadu 1972 (Benefit for RAP), kde s nimi hostovali Lol Coxhill a Robert Wyatt. Název kapely byl inspirován dopravním značením na hlavní silnici A1 vedoucí na sever od Londýna, kde sled značek označoval nejdříve hlavní město a celkový směr jako "A1 Hatfield & the North". Tento styl značky ze 70. let byl nyní nahrazen mírně odlišnou variantou, jak je znázorněno na aktuálním obrázku vpravo. Nápad vznikl od Mika Patta, který chtěl název použít pro svoji vlastní kapelu, ale poté, když se rozhodl pro název Dick and the Firemen, přenechal ji k volnému použití. Jejich aktivita vyústila také v nahrání několika skladeb na album dvojice Coxhill-Miller vydaném v následujícím roce. Poslední vystoupení jako Delivery se odehrálo v listopadu 1972 pro BBC Radio One In Concert s neobvyklou sestavou, v níž se sešli bratři Millerové, Pyle, původní basista Roy Babbington, Lol Coxhill a Dave Sinclair pouze na vokály. V prosinci 1972 však ještě jednou vznikla už poslední inkarnace Delivery, kterou sestavil Steve Miller, tentokrát s vracejícími se Lol Coxhillem, Roy Babbingtonem a Laurie Allanem. Ale jak se ukázalo, nikdy nebyli aktivní, zvláště poté, co se Babbington připojil v květnu 1973 k Soft Machine. Steve Miller a Coxhill pokračovali jako duo za občasné spolupráce Allana. V říjnu Steve Miller opustil Delivery a zformoval trio s Lol Coxhillem a Laurie Allan, nazvané Greenaway, Pils & Doom. Jako poznámku lze uvést, že Delivery byli vzkříšeni pro jednorázové vystoupení v londýnském jazzovém baru Vortex dne 29. června 1998 v sestavě Steve Miller, Phil Miller, Lol Coxhill, Pip Pyle, Carol Grimes a Fred Baker, což se ukázalo jako rozlučkový koncert pro Steva Millera, který o šest měsíců později ke smutku všech zemřel na rakovinu. Takže Hatfield and the North byli zformováni ještě jako Delivery v polovině roku 1972 v sestavě se členy bratři Phil (kytara) a Steve (klávesy) Millerové, Pip Pyle (bicí, ex-Gong) a Richard Sinclair (basová kytara a zpěv). Když byl ale Steve Miller v říjnu 1972 nahrazen Daveem Sinclairem (z Matching Mole a Caravan), změnili si název na Hatfield and the North. Tato sestava se vzdálila od bluesového idiomu raných Delivery k dílům založeným na riffech v prazvláštních rytmech a zdlouhavých melodiích spojených s canterburským stylem. Hudebně se Hatfield and the North řadí mezi příslušníky canterburské scény, v jejich skladbách můžeme zaslechnout vliv ranných Caravan, ale také Roberta Wyatta nebo Franka Zappy. Zbylí členové Delivery se vydali jinými směry. Steve Miller pokračoval ve vydání dvou sdílených (nebylo to klasické duo) alb s Lol Coxhillem pro značku Caroline Caroline v letech 1973-1974. Roy Babbington, který v letech 1971-1973 hrál s Keith Tippett Group a Nucleus, poté v letech 1973-1976 pokračoval se Soft Machine. Laurie Allan se několikrát připojil ke Gong, a to zejména na desce "Flying Teapot" z roku 1973 a později v Parabhernalia Barbary Thompson (od roku 1967 manželka bubeníka kapely Colosseum Jona Hisemana). David Sinclair však opustil Hatfield and the North v lednu 1973 ze stejných důvodů stejně jako před několika měsíci, když opouštěl Matching Mole: příliš mnoho improvizace! Opustil kapelu krátce po vystoupení kapely s hostujícím Robertem Wyattem na francouzském TV programu Rockenstock a nakonec se vrátil do Caravan. Z raných dob Hatfield and the North tak zřejmě jako jediný důkaz jsou pásky se záznamy francouzského TV programu, kde se uvedli Hatfield and the North s Roberte Wyattem. Jakékoliv nahrávky této sestavy jsou zjevně ztraceny v trezorech starého dobrého INA (Institut National del'Audiovisuel), případně zničeny. Na Davidovo místo nastoupil Dave Stewart (ex-Egg), který byl zvolen po nepřesvědčivém konkurzu Alana Gowena z Gilgamesh. Se Stewartem na palubě poté Hatfield and the North skutečně vyrazili do nebývalých hudebních výšek. Kromě své ochranné známky silně rámované varhanami, byl Stewart požádán, aby používal elektrický klavír Fender Rhodes, což se ukázalo jako nezaměnitelná charakteristika zvuku Hatfield and the North. Od poloviny roku 1973 do začátku roku 1974 nahrávali Hatfield and the North své první album v Manor Studios, Oxfordshire, poté, co v červnu podepsali smlouvu se značkou Virgin, v té době domovem několika skupin a umělců souvisejících s Canterbury (Henry Cow, Robert Wyatt, Mike Oldfield). Bylo tvořeno skladbami všech členů a ukázalo se jako převážně instrumentální. Dave Stewart se ukázal jako nejplodnější autor a napsal téměř polovinu materiálu. Phil Miller se ukázal jako velmi talentovaný tvůrce melodií, např. "Calyx" a "Aigrette". Pip Pyle se uvedl ve vynikající "Shaving Is Boring" s velmi složitými rytmy a riffy. A k tomu Richard Sinclair napsal několik písní naplněných svými náladově nesmyslnými, typicky britskými texty. Základní kvarteto doplnilo prestižní obsazení hostujících hudebníků v čele s Robertem Wyattem, dívčím vokálním triem The Northettes ve složení Amanda Parsons, Barbara Gaskin a Ann Rosenthal (kamarádky Dave Stewarta) a Geoffem Leighem, v té době ještě členem Henry Cow, na saxofón a flétnu. Kapela s doprovodným personálem Bede Reeves (řidič), Jack Balchin (zvukař) a Tony Wigens (vedoucí turné), se vydala v březnu 1973 na své první z jejich mnoha nizozemských turné pořádaných přítelem Phila Millera Henkem Weltevredenem. V dubnu si však Richard Sinclair zahrál na koncertu Roberta Wyatta, Davea MacRae a Gary Winda, kde nahradil Rona Matthewsona, který koncert nezvládl. Kapela během května nemohla koncertovat, protože přišli o vybavení, které si půjčovali, dokud si nemohli dovolit vlastní, od dubna do června odehráli jen 9 koncertů ve Velké Británii. V lednu 1974 byla během tří dnů v The Manor dokončena mixáž debutového alba. Mezitím kapela hojně koncertovala po Velké Británii. Po neshodách s promotéry však museli turné přerušit těsně před strategickým datem v Londýně, což se naštěstí podařilo zažehnat a 22. ledna mohli vystoupit v Theatre Royal Drury Lane v Londýně, kde podporovali East Wind, když Hatfield and the North nahradili Sun Treader. Dne 29. února 1974 konečně vyšlo u labelu Virgin první bezejmenné studiové album "Hatfield And The North". Design přebalu alba realizoval Laurie Lewis, který se v té době seznámil s bubeníkem Pipe Pylem. Pip k tomu uvedl: "Seznámil jsem se s ním prostřednictvím Alfreda Benge, se kterým byl na Královské filmové škole. Studovala také film na UCLA. Natočil několik nezávislých filmů, z nichž k jednomu jsem dělal hudbu, ale nemyslím si, že by byl někdy distribuován. Poté Lewis pokračoval v tvorbě stovek videoklipů a přebalů alb." Na přední straně alba je použit záběr domů, který byl pořízen na velkoformátové panoramatické kameře v islandském Reykjavíku v roce 1973 poté, když byl pověřena Natural History Museum v Londýně, aby pořídila snímky sopečné erupce na Westmanských ostrovech. Pip pak chtěl něco, co by evokovalo severské a nordické legendy, a tak Lewis hledal další obrázek, který by odrážel jeho myšlenku, a našel fresku od Signorelliho s poměrně divokým vyobrazením Danteho Pekla. Sloučení dvou průhledných fólií, před počítačem, bylo složité a nákladné, ale výsledkem byla koláž na přední straně debutu. Vnitřní koláž přebalu tvoří záběr, jak kapela nahrává ve studiu Manor, do kterého byli vlepeni The Northettes, hostující hudebníci Geoff Leigh, Jeremy Baines a Robert Wyatt, létající psi a kovbojové z westernu Bonanza. Stejné fotografie hudebníků se objevily i na pozdější kompilaci "Hattitude". Prvním vrcholem alba je skladba "Calyx" s nepřeslechnutelným vokálem Roberta Wyatta, k dalším vrcholům rozhodně patří hned následující skladba "Son Of there's No Place Like Homerton", kde můžeme slyšet na pixiefon hrajícího Jeremyho Bainese. Vyzvednout lze i instrumentálku "Shaving Is Boring". Kratší zpívané skladby v závěru alba, konkrétně "Licks For The Ladies" a "Bossa Nochance" znějí jako by vypadly z dílny Gentle Giant. Celá druhá polovina debutu je zpěvnější, velice příjemně se na ní ukázalo dívčí vokální trio The Northettes. Na podzim 1974 vyrazili Hatfield And The North na Virgin/NME "Crisis Tour", kterého se zúčastnili s hostujícím duem Lol Coxhill a Steve Miller společně s kapelou Kevin Coyne Band, v níž působili Andy Summers, Archie Legget, Laurie Allan, Tim Penn a Gordon Smith. Coxhill obvykle hostoval s Hatfield And The North při předvádění rušivých momentů skladby "Mumps". V říjnu 1974 Hatfield and the North vstoupili do studia Saturn Studios ve Worthingu a nahráli tam tři písně, dvě strany singlu, který vyšel 15. listopadu se skladbami "Let's Eat (Real Soon)" (hudba Richarda Sinclaira, texty Pip Pyle) a "Fitter Stoke Has A Bath" (hudba a texty Pip Pyle) - a směsice eposu Davea Stewarta "Your Majesty Is Like A Cream Donut" a Richardovy písně "Oh What A Lonely Lifetime" (která se později objevila na výběru Virgin "V". Není nutné říkat, že to byl propadák. Během stejného období se Dave Stewart sešel se svými bývalými kolegy z Eggu, aby nahráli posmrtné třetí album, které obsahovalo materiál pocházející z posledních dnů tria. V lednu 1975 se čtyři hudebníci vrátili do studia, v té době Saturn Studios, aby nahráli své druhé a bohužel jak se ukázalo, poslední album "The Rotters' Club". Název alba inspiroval v roce 2001 ke stejnému pojmenování román Jonathana Coe. V románu je skupina dokonce i několikrát zmíněna. Zapamatovatelný přebal alba navrhl přítel Pipa Pylea Laurie Lewis, která pokračoval v designu docela dost nápadných obalů alb pro širokou škálu umělců i mimo říši canterburské scény. Základním předpokladem obálky byla existence skutečné organizace s názvem "The Rotters' Club", která nebyla tak fiktivní, jak by se mohlo zdát, a přitom začala jako neformální partnerství mezi Pyleem, Eltonem Deanem, tour manažerem Benji Lefevrem a kytaristou Bernie Hollandem (od Jody Grind, Hummingbird, Jeff Beck’s Diamond Dust) jako banner pro nejrůznější extrémní praktické vtipy. Nakonec se proměnili v příležitostnou oncertující kapelu, jejíž nejpamátnější byl vánoční koncert v roce 1977 zahrnující Davea Stewarta, Gary Windo a nejrůznější členy Patta. Původním nápadem takového přebalu byla myšlenka, že klub dostane poštu od fanoušků, na kterou bude odpovídat krásná mladá sekretářka označená (díky jejímu podpisu) za Ruby Crystal, která se náhodou podobala slavné hollywoodské herečce. Podobnost však nebyla náhodná, jak vysvětluje Laurie Lewis: "Přebal byl založen na lesknoucí se fotografii Joan Crawfordové. Byla jsem na výstavě skvělých hollywoodských fotografů a měla jsem štěstí, že jsem si vyblejskla (se svolením) mnoho vystavených výtisků pomocí černého deštníku přes rameno, aby se zabránilo odrazům ve skle. Našla jsem její atraktivní obraz, jak leží na pláži a podepisuje autogramy nad svým vlastním portrétem. To se stalo přebalu. Přirozeně podepisovala se svým vlastním jménem, a tak jsem je nahradila jménem rodinného přítele, Ruby Crystal". Výsledné album je stále stejně úžasné jako dřív, dnes už o více než čtyčicet let později, i když se zvuk kapely, který ve velké míře využívá efektů a nástrojů typických pro 70. léta, může zdát trochu zastaralý. Samozřejmě 20-minutový opus Davea Stewarta "Mumps" je vrcholem krátké hudební kariéry Hatfield and the North. Vidět tuto suitu na pódiu, s jejími neustálými harmonickými a rytmickými změnami, to muselo být něco! Skladba je ve skutečnosti složena ze dvou různých skladeb "Your Majesty Is Like A Cream Donut"", prezentované ve dvou verzích tiché a hlasité, a "The Alphabet Song" zmiňovaná jako takové v lyrických archivech Virgin. Možná ta druhé nezapadá dokonale do celku, jak naznačuje zklidnění před reprízou "Your Majesty...". Zbytek alba je plný delikates od "Underdub" s příchutí Phil Miller's Boss, představující jedno z největších sól na Fender Rhodes, jaké kdy bylo nahráno, je nutno ovšem zmínit také sólo fuzzonh varhan v "Mumps" a flétnové sólo Jimmyho Hastingse v Richardova Sinclaira "Didn't Matter Anyway", oba jsou neuvěřitelné a pokaždé, když je posloucháte, vám běhá mráz po zádech! K vynikající skladba Piper Pylea "Fitter Stoke Has A Bath" je snad nejlepší písni Hatfield and the North. Bohužel, Hatfield and the North se rozpadli krátce po nahrání tohoto alba, ale jeho členové zůstali v kontaktu a pokračovali i nadále ve spolupráci. Za jeden z faktorů rozchodu může snad Richard Sinclair, jehož potíže v jeho každodenním životě, který tehdy žil ve squatu se svou ženou a dítětem, mu znesnadňovaly bezkonfliktně sloučit rodinný život a život kapely. Sinclair později vysvětlil: "Měl jsem toho dost, protože s touto kapelou to bylo hodně extrémní. Ostatní tři žili hodně hudbou, a i když jsem to dělal taky, jejich touha byla mnohem silnější než ta moje, takže jsem už opravdu nestáhal. Byly v tom potíže doma, s rodinou, nedostatek peněz na přehrávání hudby. Vždy jsou to peníze, které lidem brání ve společné hudbě, protože si nemohou najít čas mít dostatek peněz na jídlo a hudbu... Takže jsem se rozhodl je opustit". Sinclair dále vysvětlil své tehdejší problémy: "V té době jsem vlastně nebyl bezdomovec. Bydlel jsem v Sheenu s Pipem a Philem, což znamenalo, že v malém bytě byly dvě rodiny, někdy tři. Dave Stewart žil hned za rohem a každý den jsme hráli hudbu, kdekoli jsme mohli. Pak jsme se přestěhovali ze Sheenu a já si pamatuji, že jsem musel sedět v Croydonu a moje žena musela jít do nemocnice, než jsme se skutečně přestěhovali do squatu... Nebylo také příliš peněz. Žili jsme z peněz sociálního zabezpečení nebo z podpory. Nakonec jsem toho měl rozhodně dost a zjistil jsem, že moje skutečné soustředění bylo pryč. Poslední tři měsíce s Hatfield and the North byly pro mě dost stresující, když jsem cestoval se všemi, a přitom jsem se nemohl plně soustředit. Náš poslední koncert byl ve Winning Post. Rozhodli se toto jméno nepoužít. Také pro ně bylo docela stresující, že jsem se v té době rozhodl kapelu opustit, protože si myslím, že jsme se chystali pořádat větší koncerty a získat více peněz. Samozřejmě, že jsme byli smluvně vázání k Virgin, ale ti se obzvlášť nezajímali [ani o National Health], protože ztratili část lidského prvku - byl více instrumentální než věc vokálního typu...". Po rozpadu kapely v červnu 1975 přešla většina z jejích členů do další významné skupiny canterburské scény, kterou byla National Health. Založili ji Dave Stewart s Alanem Gowenem z Gilgamesh; Phil Miller byl členem po celou dobu existence kapely a Pyle se připojil v roce 1977. (Richard Sinclair také seděl na několika koncertech a rozhlasové relaci BBC, která koncem roku 1973 Hatfield and the North a Gilgamesh společně odehráli několik koncertů, včetně společného „dvojitého kvarteta“, což je v některých ohledech prototyp National Health. Miller, Stewart, Pyle a Sinclair také spolupracovali v různých kombinacích na jiných projektech. Dave Stewart po odchodu v roce 1978 nastoupil do Bruford, poté v roce 1980 do krátkodobého outfitu Rapid Eye Movement. V roce 1981 zahájil sólovou kariéru, která se vyvinula v duo s jeho partnerkou, bývalou členkou The Northette Barbarou Gaskin. Jejich společné album bylo 18 let produkováno a očekává se počátkem roku 2009. Phil Miller nastoupil do National Health v roce 1975 a zůstal tam až do zániku kapely v roce 1980. V roce 1982 založil vlastní kapelu In Cahoots, která stále pokračuje. Hrál také se Short Wave a v duu spolupracuje s Fredem Bakerem od roku 1991. Poslední album In Cahots "Conspiracy Theories" vyšlo v říjnu 2006. Richard Sinclair ke konci 70. let spolupracoval s řadou neformálních sestav založených v Canterbury. V roce 1977 nastoupil na pár let do Camel. Na počátku 80. a 90. let se podílel na reunionu původní sestavy Caravan. V letech 1991-1994 vedl vlastní kapelu Caravan Of Dreams a v letech 1994-96 nestabilnější RSVP. V roce 1996 se na několik let přestěhoval do Harlingenu (Nizozemsko), až v roce 2000 se vrátil do Canterbury. V druhé polovině 90. let se odmlčel, poté ale znovu pravidelně vystupoval v letech 2002 až 2006, nyní se však přestěhoval do Itálie a je opět z velké části neaktivní. Pip Pyle nastoupil vstoupil do National Health v roce 1977 poté, co několik let pracoval na volné noze na britské jazzové scéně. Zůstal až do zániku kapely v roce 1980. Mezitím se stal zakládajícím členem kapely Soft Heap v roce 1978, která příležitostně cestovala až do roku 1988 a nyní je neaktivní. Od roku 1982 je stálým členem kapely Phila Millera In Cahoots. V roce 1984 založil vlastní jazzovou kapelu L'Equip'Out, která občas koncertovala, až se v polovině 90. let ukončila činnost. V polovině 80. let se přestěhoval do Francie a v příštím desetiletí spolupracoval s Patrice Meyerem, Emmanuelem Bexem, Johnem Greavesem a kapelou Gong. Byl také členem příležitostné hvězdné kapely Short Wave (1991-1996). V roce 1998 konečně vydal své dlouho očekávané sólové album "Seven Year Itch", na kterém se představili všichni bývalí členové Hatfield and the North. Phil Miller a Dave Stewart hrají na několika skladbách a připojil se k nim Richard Sinclair v úvodní skladbě "Seven Sisters", píseň původně složená pro National Health. Pip také cestoval a nahrával s americkým avant-prog triem Absolute Zero, bubnoval na jejich desce "Crashing Icons". Po odchodu z In Cahoots v roce 2002 založil novou skupinu Bash s Patrice Meyerem, Fredem Bakerem a Alexem Maguireem, kteří v květnu 2004 vydali své debutové album "Belle Illusion". Do roku 1977 byli další členové Phil Miller, Dave Stewart a Pip Pyle přítomni v sestavě National Health, když Richard Sinclair se tohoto roku zúčastnil některých jejich koncertů a rozhlasových relací jako hostující vocalista, v roce 1980 se Stewart a Pyle znovu sešli v krátce trvajícím projektu Rapid Eye Movement, v letech 1982-1985 byli Miller, Sinclair a Pyle všichni členy In Cahoots, v roce 1988 se ve skladbě Phila Millera "Split Seconds" ("Dada Soul") představili Miller, Stewart a Sinclair. A to ještě Pyle hostoval na několika raných skladbách Stewart-Gaskin (Miller také na jedné hostoval). V roce 1990 se Hatfield and the North krátce sešli pro TV show na soukromém ústředním televizním kanálu UK. Dave Stewart pozvání odmítl a na jeho místo nastoupila tehdejší přítelkyně Pipa Pyle a kolegyně z Equip'Out Sophia Domancich. Ačkoli byla vynikající jazzovou pianistkou, výkon Domancich byl zcela odlišný od stylu Hatfield and the North a představení se blížilo spíše mixu In Cahoots a Equip'Out s občasným vokálem Richarda Sinclaira, než obnovením duchu Hatfield and the North. podle vlastních zásluh byl koncert dobrý: dobrou polovinu tvořily nové skladby jako epicka suita Pipa Pyle "Shipwrecked" a skladba "Blot" od Sophie Domancich (alias "Blott On The Landscape"), s několika klasickými hity "Share It", "Halfway Between Heaven And Earth" a "Underdub" (druhý dříve nevydaný), stejně jako "Cauliflower Ears" od Equip'Out a "Going For A Song" Richarda Sinclaira s texty Pipa Pyleho. V poslední době se Phil Miller a Richard Sinclair společně objevili na několika koncertech, nejpamátněji na prvních dvou vydáních festivalu Progman Cometh v Seattlu. V lednu 2005 se kapela znovu reformovala s Alexem Maguireem (z Pip Pyle's Bash!) na klávesy a cestovala v letech 2005 až 2006, kde mezi jejich pozoruhodná vystoupení patřilo také krátké japonské turné na konci roku 2005 a festivaly Baja Prog a NEARfest v Severní Americe. Na pár zastávkách evropských termínů v červnu 2005 posílil kapelu Mark Fletcher z Millerovy kapely In Cahoots, zatímco Pyle se zotavoval z předchozí operace zád a zahrál si jen na části každého koncertu. Pyle zemřel 28. srpna 2006 na infarkt po ránu v pařížském hotelu poté, co se vrátil zpátky z koncertu Hatfield and the North v Groningenu. Richard Sinclair uvedl, že vystoupení, které hráli v Groningenu v sobotu večer, bylo to nejlepší, které udělali s revidovanou sestavou, a že Pip hrál zvlášť dobře. "... Potom šli na jídlo v dobré náladě a zůstali až do 3 hodin ráno, takže víte, kdo se dostal poslední do postele! Zdá se, že jeho kariéra skončila na vysoké, šťastné notě ve společnosti celoživotních přátel". Po Pyleově smrti zahráli Hatfield dva dříve rezervované koncerty s Markem Fletcherem na bubnech, včetně festivalu v Canterbury v říjnu 2006. V letech 2005/2006 vydala skupina dvě archivní kolekce "Hatwise Choice: Archive Recordings 1973-1975, Volume 1" a "Hattitude: Archive Recordings 1973-1975, Volume 2" představující klasickou sestavu Miller-Pyle-Sinclair-Stewart, distribuovanou britským labelem Burning Shed. Obě archívní kolekce obsahovaly směs rozhlasových relací BBC a živých nahrávek, spolu s podivným demem, obě jsou stále k dispozici na CD a podporují hudebníky a rodinu Pipa Pylea.       V roce 2006 se objevil na DVD záznam jejich živého vystoupení z klubu Bowery Poetry Club, NYC, z 25. června 2006. V roce 2007 Cuneiform Records znovu vydala dvě alba Steva Millera a Lol Coxhilla s bonusovým materiálem, včetně 20 minut materiálu proto-Hatfield and the North-sestavy z Delivery, hrající skladby "God Song", "Bossa Nochance/Big Jobs" a "Betty", což byla variace na některé ze Sinclairových basových riffů, které také vytvořili "Rifferama" od Hatfield and the North. Phil Miller zemřel 18. října 2017 v Londýně na rakovinu. Zůstala po něm jeho manželka Herm. Osud kapely tak zřejmě byl definitivně uzavřen úmrtím dvou hudebníků její sestavy, když od roku 2006 kapela již nebyla moc aktivní a jako vzpomínka na ní vycházejí jen kompilace a archivní nahrávky nebo autorizované bootlegy jejich živých vystoupení.

Členové: Richard Sinclair - Bass, Vocals (1972-present) Pip Pyle - Drums, Percussion (1972-2006) Phil Miller - Guitars (1972-present) Alex Maguire - Keyboards (2005–present)

Bývalí členové: Sophia Domancich - Keyboards (1990) Dave Stewart - Organ, Piano, Audio Generator (1973-1975) Dave Sinclair - Keyboards (1972-1973)

Richard Sinclair (narozen 6. června 1948, Canterbury, Kent, Anglie) Bass and Vocals Byl členem: Wilde Flowers (1964-1965), Caravan (1968-1972, 1982), Hatfield and the North (1972-1975, 2005-2006), CAMEL (1977-1979), Sinclair and the South (1976), In Cahoots (1982-1984), Skaboosh (1988), Caravan of Dreams (1991-1993), R.S.V.P. (1994-1996) Sinclair hrával na kytaru (a občas zpíval) v canterburských Wilde Flowers, než se stal jedním ze zakládajících členů skupiny Caravan, kde přešel na na basovou kytaru a doprovodnáý zpěv s Pye Hastingsem. Jeho skladatelské dílo se dostalo do popředí na třetím albu "In The Land Of Grey And Pink", na kterém napsal a zpíval titulní skladbu "Golf Girl" a epos "Winter Wine". Sinclair opustil Caravan v roce 1972, aby vytvořil uskupení "Hatfield and the North" s ex-členy Delivery Philem Millerem a Pipem Pyle. Této skupině propůjčil svůj výrazný, ryze anglický hlas a stále působivou basskytaru, stejně jako skladatelské schopnosti na dvou albech, kde napsal některé jejich nejoblíbenější písně "Share It", "Let's Eat (Real Soon)" (obě s texty od Pip Pyle) a "Halfway Between Heaven And Earth". Když se Hatfield rozpadli v roce 1975, Sinclair se vrátil do Canterbury, kde začal, provozovat truhlářskou a kovodělnu profesi při zachování minimální hudební aktivity, často pod humornou přezdívkou "Sinclair & The South". Z tohoto hudebního polo-důchodu si odskočil v roce 1977, když byl požádán členy CAMEL, aby nahradil jejich zesnulého baskytaristu. Tento post zastával dvě studiová alba a polovinu živé nahrávky "A Live Record". Jeho odchod v roce 1979 znamenal i konec kariéry Sinclaira jako hudebníka v hudební "první lize". V roce 1980 byly jeho hudební aktivity sporadické. Natočil album ve spolupráci s Philem Millerem a Alanem Gowenem "Before A Word Is Said" v roce 1981. Se znovuobnovenými Caravan v roce 1982 vypotil "Back To Front", zpíval v jedné skladbě National Health's swansong D.S. Al Coda (také 1982) a připojil se k Phil Millerovým In Cahoots při jejich hostování v jazzovém klubu Bull & Gate v Londýně a v roce 1984 absolvoval evropské turné. Bohužel odešel před první nahrávkou skupiny. Jeho hlas nebo basa pak nebyly slyšet až do konce dekády, které si šetřil na nenápadné nizozemské turné v roce 1986 a nebo jako host na albu Phila Millera "Split Seconds" (1989). V roce 1990 se uskutečnilo jedno představení formace Hatfield and the North a po dlouhé době znovu obnovené originální sestava Caravan v letech 1990-1991. V tomto období Sinclair založil vlastní skupinu "Caravan Of Dreams" spolu s ex-bubeníkem CAMEL Andy Wardem a bývalým členem Hatfield Rickem Biddulphem na basu (jen na živé koncerty), hráče na saxofon/flétnu Jimmym Hastingsem a s občasnou účasti bratrance Dave Sinclaira. Titulní album projektu vyšlo v roce 1992. Sinclairým dalším úsilím byli R.S.V.P. (1994), který míval proměnlivou sestavu, v níž cirkulovali Pip Pyle, Didier Malherbe, Patrice Meyer, Tony Coe a Kit Watkins, bývalý klávesista Happy The Man. Pravidelné koncertování ukončili v roce 1996, protože Sinclair se na několik let přestěhoval do Nizozemska. Objevil se až v roce 2002 s občasnými koncerty a na archivních živých nahrávkách, ale největší představení přišlo až při znovuobnovené Hatfield and the North v letech 2005-2006, které bylo ale bohužel náhle ukončeno, když Pip Pyle zemřel v srpnu 2006. Krátce poté opustil svůj dlouholetý domov v Canterbury a přestěhoval se natrvalo do Itálie.

Pip Pyle (rodným jménem Philip Pyle) (Narozen 4. dubna 1950, Sawbridgeworth, Hertfordshire, UK, zemřel 28. srpna 2006, Paris, France) Drums, Percussion Pip Pyle byl renomovaný bubeník pocházející z canterburské scény. Je třeba říci více? Jako bubeník Hatfield and the North a National Health si Pip Pyle zaslouží zmínku i jako jeden z největších bubeníků na progresivní rockové scéně. Pyle byl vysoce aktivní, zapojil se do desítek kapel z konce 60. let až do roku 2006, kdy během turné zemřel na infarkt v pařížském hotelu. Působil v mnoha kapelách, jak ukazuje následující přehled: Delivery (1966-1970), Chicken Shack (1970-1971), Gong (1971), Paul Jones Group (1972), All Wet And Dripping (1972), Hatfield and the North (1972-1975, 2005-2006), Weightwatchers (1975-1976), National Health (1977-1983), Soft Heap (1978-1988), Rapid Eye Movement (1980-1981), In Cahoots (1982-2001), Pip Pyle's Equip'Out (1984-1995), Patrice Meyer Trio/Quartet (1985-1987), Mimi Lorenzini Trio (1987), Faton Cahen Trio (1987-1988), John Greaves Band (1990-1991), Short Wave (1991-1996), Gong/Shapeshifter (1992-1993), Hugh Hopper Band (1994), Richard Sinclair/RSVP Band (1994), Gong (1994-1996), Bash (2002-2004), Absolute Zero (1999-). Pyle pocházel ze Sawbridgeworth v Hertfordshire. Mimochodem, proč "Pip"? "No, Pip je zdrobnělina pro Filipa, když jsem byl ještě maličký. Můj otec se tak rozhodl, když mi byly dva týdny. Možná pro něj bylo Filip příliš dlouhým slovem...". Pyle se na počátku 50. let spřátelil s Philem Millerem... Ve skutečnosti spolu chodili do školky. Bylo také během tohoto období, kdy Pyle začal hrát na plechovky od sušenek. Přestože si vzal několik lekcí od jazzového bubeníka Buzze Greena, je do značné míry samouk. V roce 1966 ve věku 15 let byl již Pyle zakládajícím členem skupiny Brunos Blues Band, později přejmenované na Delivery. jejichž jediné album "Fools Meeting" bylo nakonec znovu vydáno na CD v roce 1999, s bratry Millerovými. "Byl jsem v Delivery do roku 1970, kdy mě vyhodili po řadě za zpěvačkou Carol Grimes...". Poté následoval krátký stint s bluesovou kapelou Chicken Shack, na kterou má několik šťastných vzpomínek: "Neochotně přiznávám, že jsem hrál s touto kapelou... Byl jsem z ní opět vyhozen, protože jsem se smál kytaristovi Stanu Webbovi, když udělal strašně procítěnou a příšernou verzi písně "If I Were A Carpenter". Naštěstí pro něj čekala velká kariérní příležitost rovnou za rohem. V dubnu 1970 hráli Delivery jako hlavní hvězda u Ronnieho Scotta, zatímco Soft Machine pobývali v hlavní místnosti. Pyle se spřátelil s jejími členy Eltonem Deanem a Robertem Wyattem a byl to on, kdo jej doporučil Daevidovi Allenovi, který potřeboval bubeníka, aby dokončil své album "Banana Moon" počátkem roku 1971. "Byla tam skladba, kterou Robert z nějakého důvodu nemohl odehrát sám, tak jsem to udělal. Tak poznal Daevida Allena a nakonec jsem se přidal ke kapele Gong". Mezitím se krátce přidal ke skupině Khan Steva Hillage. Ačkoli Pyleovo působení v Gong bylo velmi krátké, pouze duben až prosinec roku 1971, zůstal spolu s Pierrem Moerlenem, nejpříjemnějším bubeníkem v historii kapely, hrajícím na klasickém albu "Camembert Electrique". V roce 1992, dvacet let po svém odchodu z Gong, se Pyle znovu připojil ke skupině při nahrávání "Shapeshifter" a následném turné. Po návratu do Anglie se Pyle připojil k doprovodné kapele zpěváka Paula Jonese po boku kytaristy Garyho Boylea (jen krátce, než vytvořil vlastní kapelu Isotope) a svého starého komplice z Delivery Roye Babbingtona. Po dalším záskoku s kapelou canterburdkého stylu All Wet And Dripping, ve které nahradil Charlese Haywarda, obnovil spolupráci s bratry Millerovými a Richardem Sinclairem v zreformované Delivery v létě 1972. Poté ale Dave Sinclair nahradil Steva, kterého později opět nahradil Dave Stewart. Mezitím si změnili jméno na Hatfield and the North. Hatfield and the North fungovali do června 1975, přičemž většinu textů a spravedlivým podílem na skladbách přispěl i Pyle. Po rozpadu pokračovali Phil Miller a Dave Stewart s National Health. Z různých důvodů Pyle v této kapele nebyl, i když jim vypomohl, když hledali stálého bubeníka. Během tohoto období hodně hrával s různými hudebníky na londýnské jazzové scéně v různých klubech a workshopech. Měl dokonce skupinu pojmenovanou Weightwatchers s Eltonem Deanem, Keithem Tippettem a Jimem Richardsonem na basu, kterou si Pyle pamatuje pro naprosto nerozumné a deliriózní turné po Evropě v roce 1976. Po odchodu Billa Bruforda se Pyle nakonec připojil k National Health a zahrál si na jejich třech studiových albech. Napsal pro skupinu skladbu "A Legend In His Own Lunchtime", později přejmenované na "Binoculars" a vydané na "Of Queues And Cures" (1979). Během posledního období napsal další skladbu "Seven Sisters", která se opožděně objevila na jeho sólovém albu z roku 1998 "Seven Year Itch", poté v původní inkarnaci National Health na živém CD "Play Time" s novým názvem "Pleiades" z důvodu obskurních autorských práv. V době rozpadu National Health byl Pyle již několik let zapojen do Soft Heap, paralelní jazzové kapely. Původní sestava Elton Dean, Alan Gowen, Hugh Hopper a Pyle prošla několika změnami. Hopperovo nahrazení Johnem Greavesem a po Gowenově předčasné smrti v roce 1981 přivedl Marka Hewinse na kytaru. V letech 1980-1981 se Pyle podílel také na Rapid Eye Movement, decentním kombu vedeném Dave Stewartem s Jakkem Jakszykem (kytara a zpěv) a Rickem Biddulphem (basa a zpěv). Toto kvarteto dvakrát cestovalo po Evropě a dělalo nedokončené nahrávky. Tato kapitola přinesla Pyleovo nejranější použití elektrických bicích Simmonds. Některé z jeho skladeb hráli REM, včetně nové verze "Seven Sisters" s texty a další epickou instrumentálku "The Mensa Membrane". Později v roce 1981 se Pyle samozřejmě zúčastnil reunionu National Health. "No, nikdy jsme se ve skutečnosti nezreformovali, ale jen natolik, abychom udělali záznam melodií, které jsme našli napsané v hudební místnosti, a tři koncerty, jeden v Londýně a dva na edinburském festivalu". Pyle opět příležitostně použil kontroverzní elektrické bicí na D.S. Al Coda, ale jeho zájem o tento nástroj se vytratil v roce 1982. Použil je až na prvním sólovém albu Johna Greavese "Accident" a pro několik koncertů s kapelou T-Mit, kterou tvořili Richard Sinclair, Mark Hewins (kytara) a Vince Clarke (perkuse). V listopadu 1982 se Pyle stal zakládajícím členem skupiny Phila Millera In Cahoots a v kapele zůstal téměř patnáct let. V roce 1984 se seznámil s francouzskou pianistkou Sophií Domancichovou, která se stala jeho přítelkyní a se kterou zformoval jazzovější outfit Equip'Out. Prvním projektem této dvojice byl kvartet s hráčkou na klávesy Annou Ballester (ex-Edition Speciale) a basistou Urban Sax Bernardem Weberem. V prosinci téhož roku pak vznikla skupina Equip'Out s Eltonem Deanem, Hughem Hopperem a Didierem Malherbem a první album bylo nahráno hned následující rok. Kromě Pyleovy skladby "Fetal Fandango", původně jako prostřední část originální "Seven Sisters", materiál napsali Domancich a Hopper. Když Malherbe brzy poté odešel, kvarteto pokračovalo v občasném koncertování. V letech 1985-1986 Pyle intenzivně spolupracoval s francouzským kytaristou Patrice Meyerem po boku Hugha Hoppera na jeho několika turné a na albu "Dromadaire Viennois" (1987). V roce 1988 Hopper opustil Equip'Out a koncerty se staly stále sporadičtějšími. Charles Calamel, basista z Domancichovy vlastního tria Davenport, se na chvíli připojil, stejně jako kytarista Mimi Lorenzini. Nakonec se kapela stala opět kvartetem připojením britského kontrabasisty Paula Rogerse. Druhé album bylo nahráno v roce 1990, opět pouze s jednou skladbou Pipa Pylea, ostatní z pera Domancich a Deana. Sophia Domancich, která se také podílela na reunionu Hatfield and the North v březnu 1990, nakonec Equip'Out opustila poté, co její vztah s Pyleem skončil. V roce 1991 byl Pyle zakládajícím členem projektu Short Wave s Hughem Hopperem, Didierem Malherbem a Philem Millerem. Vrátil se také ke Gong během nahrávek "Shapeshifter" (1992), s nimiž si zarál na TV reunionovém koncertu kapely v dubnu 1990, a pravidelně s nimi cestoval v letech 1992 až 1996. "Pro mě bylo "Shapeshifter" velmi obtížným časem nahrávání. Daevid už dokončil desku s jiným bubeníkem [Nickem Dangerem], ale po turné trval na tom, že jej na vícero skladbách vystřídám... Není to snadný nebo zvlášť prospěšný úkol, i když si nakonec myslím, že se mi to všechno podařilo se vší důstojností, kterou jsem dokázal sebrat...". Pyle se zúčastnil koncertů k 25. výročí v roce 1994, dokonce na poslední chvíli nahradil Pierra Moerlena v suitě "Trilogy Line-Up". Nakonec to vedlo k rozsáhlým americkým a evropským turné s Gong v roce 1996. Jako vedlejší angažmá hrál v doprovodných kapelách hudebníků jako Greaves, Mimi Lorenzini, Malherbe, Faton Cahen, Claude Barthélémy, Michel Godard a Emmanuel Bex (trio Tertio s kytaristou Patrice Meyerem). Pokud jde o Equip'Out, pozdější sestavy kapely byly proměnlivé: Francis Lockwood (klavír, Didierův bratr) se na chvíli připojil, poté byl pro závěrečné koncerty kapely v letech 1994-95 nahrazen Meyerem na kytaru, jak je dokumentováno na CD "Instant" Hux Records, nahrané v Les Instants Chavirés v Montreuil v dubnu 1995. V letech 1991 až 1997 pracoval Pyle také na svém dlouho očekávaném debutovém sólovém albu s příhodným názvem "Seven Year Itch", které bylo konečně dokončeno včas na podzim 1998. "Je to kolekce písní a pár instrumentálních skladeb napsaných za posledních deset let, které nikdo zřejmě nechtěl hrát, plus dementní cover "Strawberry Fields Forever".... Prestižní sestava sestavená na albu zní jako "kdo je kdo" na canterburské scéně: John Greaves, Richard Sinclair, Dave Stewart, Phil Miller, Elton Dean, Hugh Hopper, Barbara Gaskin, Jakko Jakszyk, Michel Godard, Didier Malherbe, Fred Baker, François Ovide, Paul Rogers, Alain a Yvon Guillard a další. V roce 1997 Pyle opustil Gong, aby uvolnil místo pro návrat Pierra Moerlena do kapely, chvíli poté se rozhodl věnovat svoji energii kapele In Cahoots. V roce 1998 spojil své síly s Daevidem Allenem, Hughem Hopperem a Markem Kramerem v Brainville na koncerty ve Velké Británii a USA, dokumentované na nedávném CD, ačkoli od té doby jej nahradil Chris Cutler. Se Short Wave a Equip'Out, oběma neaktivními, se Pyle připojil k americkému progresivnímu triu Absolute Zero, kde na podzim roku 1999 koncertoval a nahrával na Floridě a v Kalifornii. Samozřejmě se podílel na bluesovém projektu Out Of The Blue Phila Millera, ale po neshodách s Philem Millerem opustil In Cahoots po japonském turné z roku 2001. Pyle se rozhodl soustředit na nový "sólový" projekt, je vlastní kapelu Bash, která debutovala živě v srpnu 2002 na festivalu Progman Cometh v Seattlu (USA). Kvarteto se skládalo z Pipa, Patrice Meyera na kytaru, Freda Bakera na basu a Alexa Maguireho na klávesy a přednesli materiál napsaný bubeníkem během posledních několika let, stejně jako skladby od ostatních členů kapely. Živé album "Belle Illusion", čerpající z tohoto koncertu a (hlavně) druhého v Paříži následujícího roku, bylo vydáno společností Cuneiform Records v květnu 2004, po kterém následovalo krátké evropské turné. Toho roku proběhlo další krátké turné, které poté přineslo polovinu plánovaného druhého alba. V roce 2005 se Pyle připojil k Phil Millerovi a Richardu Sinclairovi v reunionu Hatfield and the North, u kláves usedl Alex Maguire. Dne 29. ledna 2005 se všichni tři poprvé sešli po 15 letech, kdy Pyle si střihl kapelou Richarda Sinclaira několik starých čísel "Above And Below", "Share It", "Halfway Between Heaven And Earth" a "Didn't Matter Anyway" během koncertu v Whitstable's Horsebrdige Arts Center. Omlazený Hatfield and the North měl oficiální živý debut 18. března 2005 v Mean Fiddler v Londýně a v červnu následovalo krátké turné po Evropě. Další mezinárodní turné následovalo v letech 2005-2006, včetně koncertů v Japonsku, Mexiku, USA a Evropě. Dne 26. srpna Pyle odehrál své poslední vystoupení s Hatfield and the North v nizozemském Groningenu. Pyle zemřel v pondělí 28. srpna 2006 na infarkt v pařížském hotelu brzy ráno. Stalo se to dva dny poté, co se vrátil zpátky do Paříže z koncertu Hatfield and the North na Groningen Bicycle Festival v Holandsku.

Phil Miller (celým jménem Philip Paul Miller) (Narozen 22. ledna 1949, Barnet, Hertfordshire, Isle of Wight, England, zemřel 18. října 2017, London England) Guitars Phil Miller byl britský progressive rock/jazzový kytarista a jedna z hlavních postav canterburské hudební scény. Působil v kapelách Delivery (1966-1971), DC & The MB's (1971), Matching Mole (1971-1972), Hatfield and the North (1972-1975, 2005-2006), National Health (1975-1980, 1981, 1983), Gowen Miller Sinclair Tomkins (1981), Phil Miller/Phil Lee Duo (1980-1981), In Cahoots (1982-now), Oddjob (1985), Hugh Hopper Band, Short Wave (1991-1996), Phil Miller/Fred Baker Duo (1992-), Phil Miller/Steve Miller/Mark Hewins Trio (1996-1998). Naposledypůsobil v kapelách In Cahoots a Phil Miller/Fred Baker Duo. Robert Wyatt se o něm vyjádřil: "Phil Miller by raději zahrál špatnou notu než notu, kterou kdy už hrál někdo jiný." Jako každý pravý muzikant z canterburské scény, i Phil Miller vytvořil svůj vlastní styl, ve kterém je těžké odhalit zjevné vlivy. Jako hudebník, samouk, začal hrát na kytaru ve věku 15 let pod vlivem velkých bluesových kytaristů 50. let, ale během 60. let objevil objevil rock a jazz, které integroval do své hry. Miller se vzdělával na Lexton School (poblíž Corby), poté docházel na Cambridge Technical College. Millerova první skupina Delivery byla založena v roce 1966, když mu bylo 17 let. Objevili se v ní jeho bratr Steva na klavír a zpěv, jeho přátele z dětství Pip Pyle na bicí spolu s basistou Jackem Monkem. Později se k nim připojil zkušený jazzový saxofonista Lol Coxhill, známý Steva Millera z londýnské bluesové scény, kde byl již Steve žádan jako pianista. Monka v roce 1969 vystřídal Roy Babbington a po připojení zpěvačky Carol Grimes vydali Delivery pro label B&C album "Fool's Meeting" (1970). V té chvíli se Delivery vyznačovali tím, že podporoval návštěvu amerických bluesových legend, jako jsou Lowell Fulson, Eddie Boyd nebo Otis Span, celkem pravidelně hrávali nahoře v poschodí večery u Ronnieho Scotta. Repertoár kapely začaly plnit skladby od Keitha Jarretta a Tonyho Williamse, začaly se objevovat i Millerovy vlastní skladatelské počiny. Na "Fool's Meeting" bylo zahrnuto pět jeho skladeb "Miserable Man", "Blind To Your Light", "The Wrong Time", "Fool's Meeting" a "We Were Spatfied". Na konci roku 1970 prošli Delivery několika personálními změnami, které nakonec vedly k rozkolu skupiny. Bratři Millerovi se spojili s Lol Coxhillem v novém projektu s bývalou zpěvačkou Fairport Convention a Trader Horne Judy Dybleovou, který nazvali DC & The MBs (Dyble-Coxhill and the Miller Brothers). Hráli směs písní a volné improvizace, absolvovali turné po Nizozemsku jako kvarteto, zahráli několik britských koncertů a absolvovali spoustu zkoušek, někdy s občasnou rytmickou podporou jako Roy Babbington a Laurie Allan. Projekt ale skončil, když Steve Miller odešel do Caravan a krátce nato byl Phil požádán Robertem Wyattem, aby se připojil k Matching Mole po bok Davea Sinclaira (varhany) z Caravan a Billa MacCormicka (basa) z Quiet Sun. Tato kombinace zůstala pohromadě necelý rok jen s jednou změnou v sestavě, když se připojil Dave MacRae z Nucleus, poté jej nahradil Dave Sinclair, a nahráli dvě alba. Na prvním místě byla Millerova epická skladba "Part Of The Dance" jednou z nejlepších skladeb se spoustou skvělé souhry mezi kytarou, varhanami a bicími. V rámci následující desky Matching Mole "Little Red Record", byly zahrnuty další tři Millerovy skladby "God's Song", "Righteous Rhumba" (aktuálně "Lything And Gracing") a "Nan True's Hole", které všechny hráli později Hatfield and the North. Matching Mole absolvovali turné po Holandsku a Francii s podporou Soft Machine a ve Velké Británii s Johnem Mayallem a jeho bandem. V létě roku 1972, když se pracovalo na druhém albu, začal Miller zkoušet se svým bratrem Stevem a Richardem Sinclairem (basa a zpěv), oba právě opustili Caravan, a Pipem Pyle, který se vrátil zpět z jeho působení ve francouzské kapele Gong. Tato sestava se jmenovala Delivery a v létě odehrála několik koncertů, zejména v Tower of London. Po několika změnách na postu klávesisty, včetně příchodu Davea Sinclaira, který se nakonec vrátil ke Caravan, a Alana Gowena, který se rozhodl naopak zůstat u své kapely Gilgamesh, se kapela ustálila pod názvem Hatfield and the North počátkem roku 1973 s klávesistou Daveem Stewartem. Během své dvouleté existence Hatfield and the North nahráli dvě alba, obě včetně několika Millerových skladeb, jako "Calyx" s vokálním duetem Richarda Sinclaira a Roberta Wyatta, která se stala standardem v Canterbury, ale také "Aigrette" (rovněž na prvním albu), "Lounging There Trying" a "Underdub" (obě na druhém albu) jsou stejně vynikající a originální. "Mým cílem jako skladatele v Hatfield and the North," vzpomíná Miller, "bylo psát skladby, které, i když nejsou tak otevřené jako ty, které jsme používali v Mole, ale stále obsahovaly tento svobodnější prvek. Dobře kontrastovaly s písněmi Pipa a Richarda a nebo s Daveovými instrumentálními a vokálními eposy". National Health, další kapela Phila Millera, byl nápad, který se zrodil v myslích klávesistů Davea Stewarta a Alana Gowena po dvou koncertech dvojitého kvarteta od Hatfield and the North a Gilgamesh koncem roku 1973. Miller a Gowen se přátelili už od roku 1968, kdy jako dva mladí hudebníci byli posedlí společným zájmem o jazz. Miller byl jediným členem National Health, který zůstal v kapele od začátku až do jejích do konce (celých pět let!). Třebaže skupině poskytl pouze jednu skladbu, a to velkolepou "Dreams Wide Awake", která byla pro příští generace zařazena na druhé album "Of Queues And Cures". "Hudba National Health byla nesmírně složitá a hustě napsaná. Můj vlastní výstup byl prakticky nulový, raději jsem se soustředil na hraní, než na skládání. A stejně věci, které jsem dokázal vymyslet, nebyly pro zbytek hudby opravdu relevantní. Alan a Dave pro mě byli rozhodně mnohem lepší skladatelé...". Mezi rozpadem National Health v březnu 1980 a vznikem In Cahoots o dva a půl roku později se Phil účastnil několika nenápadných projektů, včetně dua se svým bývalým kytaristou Philem Lee Lee a trio s Lol Coxhillem a svým bratrem Stevem. Byl také požádán Alanem Gowenem, aby přispěl do jeho posledního projektu, alba "Before A Word Is Said", ke kterému Miller přispěl čtyřmi skladbami, "Above And Below", v následujících letech koncertní favorit In Cahoots, a tři skladby z poslední dny National Health "Fourfold", "Nowadays A Silhouette" a "Fleeting Glance". "Tato hudba byla nahrána, když už byl Alan extrémně nemocen," řekl Miller. "Je to důkaz jeho stoicismu a jeho lásky k hudbě, že by mohl dokonce uvažovat o zahájení nahrávek projektu." Alan Gowen bohužel zemřel 17. května 1981. V týdnech následujících po Gowenově smrti Miller reformoval National Health v sestavě druhého alba - Dave Stewart, John Greaves a Pip Pyle. Po několika koncertech, jejichž cílem bylo získat peníze na pohřeb, šla skupina do studia, aby nahrála album Alanových nevydaných skladeb pomocí partitur, které našli v jeho hudebním pokoji. Dalším krokem Millerovy kariéry bylo konečně vytvoření jeho vlastní kapely, která debutovala v listopadu 1982 v londýnské hospodě s pódiem The Bull & Gate, kde In Cahoots měli stále místo každé dva měsíce až do začátku roku 1984. Setava kapely byla Miller, Richard Sinclair, Pip Pyle a Elton Dean. Hudba se pomalu formovala díky nesčetným improvizacím a novým aranžmá starých skladeb jako "Calyx". Bylo to zcela instrumentální, Sinclairův hlasový talent zůstal nevyužit. S příchodem Petera Lemera na klávesy In Cahoots koncertovali po Londýně s příležitostnými výjezdy jinde, nahrávali rovněž pro BBC Radio 3 Jazz Today. V dubnu až květnu 1984 odjeli také turné po Holandsku a Francii a realizovali několik demo nahrávek, které dosud nebyly vydány. V únoru 1985 byl Richard Sinclair nahrazen Hughem Hopperem. Výsledná sestava později téhož roku nahrála většinu skladeb pro Millerovo první album "Cutting Both Ways" (1987). Materiál kapely byl doplněn dvěma kousky produkovanými ve spolupráci s Davem Stewartem v roce 1986. "U nich jsme ve velké míře využívali MIDI - toto byl můj první štětec s tímto médiem, když jsem právě získal svoji první MIDI kytaru", komentoval to Miller. Po rozsáhlém turné po Evropě a vystoupení na jazzovém festivalu v Bracknell v roce 1987 nahradil Lemera Steve Franklin. Po dalších evropských datech nahradil Hoppera mladistvý Fred Baker, dříve mimo jiné člen kapely Ric Sanders/John Etheridge). S novou sestavou In Cahoots nahráli nové skladby, které byly zahrnuty na druhé Millerovo album "Split Seconds" (1989). "Využití MIDI" tentokrát zahrnovalo tři skladby nahrané s Davem Stewartem a Barbarou Gaskin - v jedné z nich, "Dada Soul" se uvedl také Richard Sinclair na basu a s vokálem, jedna s bývalým bubeníkem a perkusionistou Johnem Mitchellem z National Health. Následovalo další evropské turné, které nakonec vyústilo v živé album "Mantra Records" vydané v roce 1991. Objevily se na něm i skladby nahrané v předchozí sestavě v roce 1986. V roce 1990 proběhla krátký reunion Hatfield and the North, které se Dave Stewart nechtěl účastnit a nahradila jej přítelkyně Pipa Pyleho Sophia Domancich, sama vynikající jazzová pianistka. Reunion podnítilo nahrávání a natáčení živého vystoupení pro Central Television, soukromý TV kanál. Zatímco v televizním vysílání chyběly skladby Phila Millera, verze CD vydaná v roce 1993 obsahovala verzi Millerovy "Underdub". Později téhož roku In Cahoots pokračoval v turné s další sestavou bez kláves, ale s přidáním amerického trumpetisty Jima Dvoraka. Většinu roku však strávil prací na svém prvním "skutečně" sólovém albu "Digging In" (1991), které ve velké míře využívalo znovu MIDI. Bubenické party naprogramoval Pip Pyle, zatímco Peter Lemer a Fred Baker přidali klávesy a basové party. K propagaci CD bylo připraveno krátké turné po Japonsku, a to díky Millerovu starému příteli Henkovi Weltevredenovi. Sestava In Cahoots byla pro tuto příležitost posílena Peterem Lemerem a během tohoto turné byl zaznamenán další živý set "Live In Japan" (1993). Mezitím Miller vytvořil duo s Fredem Bakerem a na podzim měli živý debut v v londýnském Vortex Jazz Baru a nakonec nahráli CD "Double Up" (1992), kde mixovali Millerovu klasiku se dvěma Bakerovými originály. "Hudba nebyla cílena jako taková pro dvě kytary", komentuje Miller. "Aranžmá vznikla v důsledku toho, že jsme s Fredem hráli společně. Zná hudbu z hlediska toho, že je baskytaristou In Cahoots, a když jsme pracovali jako duo, přirozeně přešel na věci pro kytaru, které by za normálních okolností byly vyjádřeny jiným nástrojem. Ostatní věci musely být přepracovány a byly pro nás oba technicky obtížnější. Pracovali jsme na získání akordů a melodií tam, kde mají být, ale jinak k úpravám došlo v důsledku společného řešení věcí, při hledání nových způsobů, jak to udělat lépe. Zjišťoval jsem, že hraji jednu část a poslouchám Freda, jak hraje něco jiného, zcela novým způsobem, a zcela odlišným od mého vlastního přístupu. Vždy je pro mě překvapením, co Fred dělá, a myslím, že hudba těží z toho, že jsme ji společně vypracovali". Mezitím v květnu 1991 byla založena Short Wave, zpočátku jako "Hugh Hopper and Friends". Tato konkrétní kombinace byla ideou francouzského fanouška a promotéra Philippe Renauda, který navrhl, aby Hugh založil kapelu s Philem Millerem, Didierem Malherbem a Pipem Pylem. To, co začalo jako jednorázové vystoupení, se nakonec stalo nejdéle přežívající sestavou v historii canterburské hudby (pět let!). V březnu 1993 In Cahoots nahráli své první "správné" album "Recent Discoveries" (1994) ve studiích v Gimini v Paříži. V sestavě opět scházely klávesy a materiál šel mnohem jazzovějším směrem. Spolu s obvyklými Millerovými skladbami nahrávka obsahovala po jedné skladbě od Eltona Deana a Freda Bakera. Následovaly příležitostné koncerty, ale v té chvíli byla Millerova hlavní koncertní aktivita se Short Wave, jejichž debutové CD vyšlo také v tomto roce. V letech 1994-95 Miller příležitostně koncertoval se Short Wave, Fredem Bakerem a In Cahoots. Duo Miller-Baker několikrát dopnil Peter Lemer, některé koncerty dokonce provedli Miller a Lemer sami. Klávesový hráč se tak opět stal členem In Cahoots na plný úvazek a kapela je nyní sextet. V lednu a únoru 1996 proběhlo velké britské turné, které mělo premiéru nových skladeb nahraných ve studiu během léta a vyšly v říjnu jako "Parallel". Na oslavu své nahrávky byli In Cahoots pozváni, aby ve velkolepé canterburské tradici, otevírali vystoupení Caravan na jejich londýnském koncertě 31. října. Pozvánka byla prodloužena o dvoudenní "turné" po Nizozemsku v září 1997. In Cahoots znovu cestoval po Anglii počátkem prosince 1997, v březnu 1998 pak absolvovali francouzské turné v sestavě bez žesťového kvarteta, na podzim následovalo více koncertů ve Francii, Belgii a Nizozemsku, některé z nich s kompletní sestavou. Miller byl také prominentně přítomen na sólovém albu Pipa Pyleho "Seven Year Itch", které vyšlo v roce 1998. V červnu 1998 Miller hrál jednorázově pro svého bratra Steva v londýnském Vortex Jazz Baru jako součást reformované Delivery po boku Pipa Pylea, Lol Coxhilla, Carol Grimes a Freda Bakera, který nahradil nepřítomného Roye Babbingtona. Existovaly plány, že se bratři Millerové sejdou na bluesový projekt, ale Steve Miller bohužel zemřel v prosinci 1998, než se něco takového mohlo stát. Nakonec zamýšlené album "Out Of The Blue", které vyšlo počátkem roku 2001, nahráli In Cahoots ve svých inkarnacích kvarteta a sextetu s hostujícím kytaristou Doug Boylem. Trio verze InCa s Boyleem odehrála v červnu 2001 několik francouzských koncertů, po nichž následovaly britské koncerty na podzim a zpětná návštěva Japonska v prosinci. Po rozchodu s bubeníkem Pipem Pylem, kterého nahradil Mark Fletcher, bývalý komplic kytaristy Johna Etheridge, debutovali In Cahoots v srpnu 2002 na festivalu Progman Cometh v Seattlu (USA) v nové sestavě, byl to vůbec první koncert na americké půdě. V roce 2003 následovala další nahrávka "All That" pro Cuneiform Records. V roce 2004 došlo k dalším změnám v sestavě s odchody Eltona Deana a Jima Dvoraka. Nahrávání dalšího alba přineslo Didiera Malherbeho na saxofon, Simona Finche na trubku a Annie Whitehead na trombon, jehož výsledky byly představeny v roce 2006 na albu "Conspiracy Theories". Sestava kapely se nyní ustálila se Simonem Picardem na tenor saxofon a Simonem Finchem na trubku nebo Gailem Brandem na pozoun. V roce 2004 se Miller sešel s Richardem Sinclairem jako součást jeho živé kapely, která zahrnovala také Thea Travise a Alexe Maguireho. Dalším logickým krokem bylo oživení Hatfield and the North se Sinclairem a Pipem Pyleem a Alexem Maguireem, který tak nahradil neochotného Davea Stewarta. Nová sestava odehrála v letech 2005-2006 řadu turné, ale bohužel skončila po Pylově předčasné smrti v srpnu 2006. Phil Miller zemřel 18. října 2017 v Londýně na rakovinu. Zůstala po něm jeho manželka Herm.

Alex Maguire (Narozen 6. ledna 1959, Croydon, Surrey, England) Keyboards, Piano Alex je britský hudebník jazzový pianista. Je znám ze svého působení v reunionu Hatfield And The North. Působil ovšem také v kapelách Alex Maguire/Nikolas Skordas Duo, Alex Maguire Sextet, Alex Maguire's Cat O'Nine Tails, Doubt, Elton Dean Quartet, Elton Dean's Newsense, Michael Moore Quartet, MPH, Pip Pyle's Bash!, Psychic Warrior, Sean Bergin and M.O.B., Sean Bergin's Song Mob, SFQ a Wishful Thinking. Maguire si pamatuje improvizace na klavír ještě dříve, než dostal lekce, které začaly v osmi letech. Vystudoval hudbu na University of London a získal titul BA: Docházel na lekce od Wandy Jeziorské, Andrewa Balla a Howarda Rileyho. Jako svoji inspiraci uvádí řadu respektovaných osobností volné improvizační scény, jako jsou Tony Oxley a Evan Parker, ale i jazzoví hráči Cecil Taylor a Eric Dolphy. Maguire říká, že se zajímá o "před-počítačovou hudbu, cokoli spíše originálního než napodobujícího (bez ohledu na idiom)". Studoval u klasických skladatelů Johna Cagea a Michaela Finnissyho a díky jeho arzenálu technik a figur, které sahají od klasického avantgardního klasického klavíru k jazzu, od kwely po R&B, je velmi žádaný. Jeho sympatie jako doprovodu se shodují pouze s jeho představivostí, zvrácenou a často vtipnou. Uzavřel partnerství s bubeníkem Stevem Noblem a hrál s ním na Company Week 1989. Spolupracoval také s Celebration Orchestra Tonyho Oxleyho a MOB skupinami Seana Bergina a cestoval s jeho vlastní devítidílnou skladbou Cat O 'Nine Tails, kde představoval bubeníka Louis Moholo a saxofonista Alan Wilkinson. Za zmínku stojí zejména jeho vystoupení na nahrávkách rákosového hráče Michaela Moora z Mt. Olympus a White Widow z roku 2001. Maguire také hraje s Eltonem Deanem (saxofon), Fredem T Bakerem (baskytara) a Liamem Genockeyem (bicí) ve free jazzovém kvartetu Psychic Warrior.

Sophia Domancich (Narozena 25. ledna 1957, Pařis, France) Keyboards Sophia je francouzská jazzová pianistka a skladatelka. Je sestrou Lydie Domancich a partnerkou v životě se Simonem Goubertem. Působila v kapelách Anaid, DAG, Elton Dean Quintet, Paul Rogers Quartet, Pip Pyle's Equipe Out, Ramón López Flowers Trio, Soft Bounds, Sophia Domancich Pentacle, Sophia Domancich Trio, Stefano Maltese Open Sound Ensemble a Trio Davenport. Její starší sestra Lydia Domancich je také jazzová pianistka. Sophia se začala učit na klavír ve věku šesti let, v letech 1968 - 1975 navštěvovala pařížskou konzervatoř, kde získala první cenu za klavír a komorní hudbu. Svou kariéru zahájila jako korepetítorka na lekcích vokálu a tance v Paris Opera a Théâtre de Caen. V roce 1979 se seznámila se Stevem Lacym, Bernardem Lubatem a Jean-Louis Chautempsem, kteří ji uvedli do světa jazzu a improvizace. O tři roky později v roce 1982 založila duet s Laurentem Cugnym a připojila se k big bandu Lumiére, kde působil rovněž i Cugny. Později se zapojila do Quoi D'Neuf Docteur? se Stevem Grossmanem, Glennem Ferrisem a Jackem Walrathem. V roce 1983 se během krátké spolupráce se skupinou Anaid seznámila s několika anglickými hudebníky z canterburské scény - bývalým bubeníkem Gong Pipem Pylem (s níž poté několik let žila) a následně i bývalými členy Soft Machine Eltonem Deanem (saxofon) a Hughem Hopperem (baskytara). Na konci roku 1984 společně založili skupinu L'Equip Out, v níž působil nějaký čas jako pátý člen Didier Malherbe na flétnu a tenor saxofon. Skupina natočila dvě desky a hrála s nimi až do roku 1991. V roce 1986 se během studia setkala s Bernardem Drouilletem (bicí), který ji pozval do Trio Davenport, které vytvořili ještě s Charlesem Calamelem (kontrabas). Zahrála si také v Quartet Hors-Série. V roce 1990 nahráli L'Equip Out druhé album "Up!" s basistou Paulem Rogersem. S ním a bubeníkem Bruno Tocannem a Tony Levinem založila Sophia Domancich Trio, s nímž vystupovala osm let, včetně londýnského koncertu v klubu Ronnie Scott v roce 1992, nahráli pět studiových alb (většinou originálních skladeb). Spolu s Rogersem také zformovala v roce 1995 kvarteto s originálním složením včetně dvou trubek (Patrick Fabert a Jean-François Canape). V 90. letech začala spolupracovat také s Johnem Greavesem, s nímž v roce 2002 také nahrávala v triu s Vincentem Courtoisem Trouble with Happiness, a Simonem Goubertem. V roce 1990 se podílela na albu "Little Bottle of Laundry" od Johna Greavese, což je bývalý basista a zpěvák experimentální rockové skupiny Henry Cow. Spolupráce pokračovala skladbami na "Songs" (1995), které částečně zpíval Robert Wyatt, a "Trouble With Happiness" (2003) v triu s Vincentem Courtoisem (violoncello). V letech 1997 až 2000 působila jako klavíristka pod Didierem Levalletem v Orchester National de Jazz. V roce 1999 se stala první ženou, která získala cenu Prix Django Reinhardt od Jazz Academy jako francouzská hudebnice roku. V roce 2000 založila Quintet Pentacle se Simonem Goubertem, Jean-Lucem Cappozzem, Claudem Tchamitchianem, Michelem Marreem, se kterým nahrála dvě alba. V roce 2006 bylo založeno Trio DAG (Domancich, Avenel, Goubert), které nahrálo tři alba jako trio a album "free 4 DAG" s hostujícím saxofonistou Davem Liebmanem. Elektronický hudebník Fred Avril ji v roce 2002 požádal o remix jeho skladby "The Date". Poté spolupracuje se zvukovým designérem Raphaelem Marcem, s nímž komponuje "Lilienmund", koncert pro klavír a elektroniku inspirovaný Schumannovým dílem, a díly Albana Berga a Qigang Chena. V roce 2003 založila kytarové trio s Ramónem Lópezem a Joëlle Léandreovou. V roce 2004 založila skupinu Soft Bounds se Simonem Goubertem a dvěma bývalými kolegy z L'Equipe Out, Eltonem Deanem a Hughem Hopperem. Tato spolupráce byla bohužel ukončená smrtí Deana v roce 2006 a Hoppera v roce 2009. V roce 2007 vydala duo album se Simonem Goubertem "You Do not Know What Love Is" a v roce 2010 vydala album převážně zpívané nebo recitované s názvem "Snakes & Ladders", na němž se podíleli John Greaves a Himiko Paganotti, Robert Wyatt, Napoleon Maddox a Ramón López. V roce 2007 se francouzské ministerstvo zahraničních věcí spojilo s ministerstvem kultury a vytvořilo knihu "100 Jazz Titles", propagující francouzskou jazzovou hudbu. Kniha zahrnovala nahrávky Sophia's Pentacle Quintet z roku 2002.

Dave Stewart (celým jménem David Lloyd Stewart) (také Sam Lee-Uff) (Narozen 30. prosince 1950, Waterloo, London, England) Organ, Piano, Audio Generator Dave Stewart je vlivný britský klávesista a skladatel, který v 70. letech hrál v progresivních rockových skupinách Arzachel, Bruford, Dave Stewart & Barbara Gaskin, Egg, Hatfield And The North, Khan, National Health, The Tickle, Uriel. V roce 1981 se spojil se zpěvačkou Barbarou Gaskinovou, aby vydal sérii popových singlů a alb. Partnerství Stewart/Gaskin pokračuje dodnes. Stewart je rovněž autorem dvou knih o hudební teorii a 13 let napsal hudební sloupek pro časopis Keyboard (USA). V 80. a 90. letech komponoval a nahrával hudbu pro film, televizi a rozhlas, hodně z toho pro produkční společnost ARTV Victora Lewise-Smitha. V poslední době vytvořil smyčcové a sborové úpravy pro současné progresivní rockové kapely, jako jsou Porcupine Tree, Steven Wilson, Anathema, Opeth a Storm Corrosion. Dave Stewart se narodil v Waterloo v Londýně. Poté, co se ještě na škole připojil k místní kapele The Southsiders, začala Stewartova hudební kariéra opravdově ve věku 17 let, kdy hrál na varhany v Uriel s Montem Campbellem (basa, zpěv), Stevem Hillageem (kytara, zpěv) a Clive Brooksem (bicí). Po letním pobytu na Isle of Wight v létě 1968 Hillage opustil skupinu, aby šel na univerzitu. Uriel pokračovali jako trio, později změnili svůj název na Egg a následně nahráli dvě alba pro Decca. V roce 1969 se Hillage nakrátko vrátil ke svým bývalým spoluhráčům, aby nahráli jednorázové psychedelické album pod pseudonymem Arzachel. V roce 1972 hostoval Stewart v Hillageově nové kapele Khan na jejich prvním albu. Po rozpadu Egg v roce 1973 se Stewart připojil k Hatfield And The North, kterou skladatel Jonathan Coe popsal jako "pravděpodobně nejoblíbenější ze všech canterburských kapel". Coeův román The Rotters 'Club získal ostatně název podle druhého alba této kapely. Hatfield And The North se rozpadli v roce 1975 a poté, co hostoval s Gong vedených Stevem Hillagem na několika francouzských koncertech, Stewart založil kapelu National Health s kolegou klávesistou Alanem Gowenem a bývalým členem Hatfield And The North kytaristou Philem Millerem. Najít stálého bubeníka se ukázalo jako obtížné, Bill Bruford sice hrál se skupinou několik měsíců a nakonec jej nahradil Pip Pyle, čímž se znovu spojili tři bývalí hudebníci z Hatfield And The North. Stewart následně hostoval na debutovém sólovém albu Billa Bruforda "Feels Good To Me" (1977), než se stal členem jeho kapely Bruford. Poté, co nahrála tři alba a odehrála dvě úspěšná turné po USA, skupina Bruford skončila v roce 1980. Stewart okamžitě zformoval Rapid Eye Movement se svými přáteli Pipem Pyleem (bicí), Rickem Biddulphem, který byl technikem a zvukařem u Hatfield And The North a National Health, na basu a Jakko Jakszyk (kytara a zpěv). Britská Rapid Eye Movement byla koncipována především jako koncertní kapela a nikdy nenahrála album, i když nekvalitní pásky jejich živých koncertů ve Francii kolují. Jakko vzpomíná na kapelu jako na "mnohem drsnější než National Health, velmi strukturovanou, ale fungující velmi anarchicky". V roce 1981 Stewart změnil hudební směr a začal experimentovat s popovými aranžmá a skládáním písní. Jeho první sólová deska, těžké elektronické přepracování soulové klasiky od Jimmyho Ruffina z Motown "What Becomes Of The Brokenhearted", s hostujícími vokály zakladatele a zpěváka The Zombies Colina Blunstoneho, dosáhlo na #13. místo britského žebříčku singlů. Po této odezvě se Stewart spojil s kamarádkou a bývalou zpěvačkou hostující na deskách Hatfield And The North Barbarou Gaskin, aby nahrála verzi žalozpěvu tenagerů z 60. let "It’s My Party". Singl vyšel na podzim roku 1981 a dotáhl to na čísla #1 v Británii a Německu a ovládl britské žebříčky po dobu čtyř týdnů. Stewart a Gaskin od té doby spolupracovali a vydali sedm alb. Duo příležitostně hraje živá vystoupení obohacená o Andyho Reynoldse (1990-2009) nebo Berena Matthewse (2018 a dále) na kytaru. Vystupovala v Tokiu (září 2001) a Londýně (srpen 2018) jako kvartet s Gavinem Harrisonem na bicí. Mezi vedlejší projekty klávesisty patřil i reunion National Health v roce 1981, jehož cílem bylo vytvořit pamětní album pro klávesistu Alana Gowena, které přineslo hit "Hole in My Shoe" a "Neil's Heavy Concept Album" pro komika Nigela Planera (je dobře znám svou hippie postavou The Young Ones). Rovněž produkoval první album elektro-jazzového outfitu Billa Bruforda Earthworks. Stewart také skládal TV hudbu, v polovině 80. let napsal nové titulní téma pro oprášenou TV show BBC Television AOR The Old Grey Whistle Test a později napsal, produkoval a nahrál většinu soundtracku k televiznímu dramatickému seriálu Lost Belongings, odehrávajícího se v Severním Irsku. Od 90. let psal hudbu pro TV programy britské produkční společnosti Associated Rediffusion, mezi něž patří série Channel 4 "Inside Victor Lewis-Smith" (1995), "Ads Infinitum" (BBC2, 1999) a dokument z roku 2003 o BBC Radiophonic Workshop "Alchemists of Sound". V posledních letech napsal smyčcové a sborové úpravy pro řadu kapel včetně Anathema, Porcupine Tree a Steven Wilson.

(Narozen 24. listopadu 1947, Herne Bay, Kent, England, United Kingdom) Keyboards Dave Sinclair je jedním z nejoblíbenějších hudebníků na scéně v Canterbury, a to jako autor některých klasických eposů Caravan "For Richard", "Nine Feet Underground", "Dabsong Conshirtoe", "Proper Job/Back To Front" nebo jako mistr typického Canterburského varhanního zvuku a stylu hraní. Posledních 35 let byl v Caravan a mimo něj, s přerušením s krátkými záskoky u kapel jako Matching Mole, Hatfield and The North a Camel a různými sólovými projekty. Od chvíle, kdy opustil Caravan, Sinclair pokračoval v práci na svém dlouho očekávaném debutovém albu, které se konečně objevilo v prosinci 2003 jako "Full Circle", píseň-orientovaný podnik představující příspěvky různých členů Caravan, v současné rytmické sekci v Cahoots, a zpěváci Richard Sinclair, Jim Leverton a Roxane. Plánuje i další alba - v roce 2001 Sinclair uvedl, že měl ve svých skříních materiál v hodnotě zhruba šesti alb. V dubnu 2004 natočil svůj sólový živý debut se dvěma japonskými termíny, podpořený členy japonské skupiny SixNorth. Na podzim je následovala řada koncertů s jeho bratrancem Richardem, kde předváděl klasiky od Caravan a další písně. Ve skutečnosti si Japonsko užil natolik, že se tam příští rok natrvalo přestěhoval. Výsledky jeho tvrdé práce od stěhování se objevují v letech 2010-11 na novém labelu Crescent: sólové klavírní album "Frozen In Time", nové album písní "Stream" s prestižním obsazením hostů včetně Roberta Wyatta, Jimmyho Hastingse, Andyho Latimera, Annie Haslam, Dave Stewart a Barbara Gaskin, Doug Boyle, Fred Baker a Morgan Fisher, a opětovné vydání "Full Circle"a jeho doprovodné mini album "In The The Sun" pod názvem "En-Circle A Moon Over Man". Podrobněji na adrese: Caravan - Dave Sinclair

Studiové desky: 1975 The Rotters' Club 1974 Hatfield And The North

Ostatní nahrávky: 2015 Access All Areas (live) 2006 Hattitude (komp.) 2006 Bowery Poetry Club - NYC Jun 25 2006 (komp.) 2005 Hatwise Choice (komp.) 2001 Classic Rock Legends (DVD komp.) 1993 Live 1990 (live) 1979 Afters (komp.)

Skupina: Richard Sinclair - Bass, Vocals, Guitars Pip Pyle - Drums, Percussion Phil Miller - Guitars Dave Stewart - Organ, Electric Piano, Electronics Hosté: Tim Hodgkinson - Clarinet Jimmy Hastings - Flute, Tenor Saxophone, Soprano Saxophone Mont Campbell - French Horn Lindsay Cooper - Oboe, Bassoon Amanda Parsons - Performer Ann Rosenthal - Performer Barbara Gaskin - Performer	The Rotters' Club Vyšlo 7. března 1975, Virgin, V 2030 (UK) CD 1992, Virgin, CDV 2030 (UK) with 5 bonus tracks CD 2009, Esoteric Recordings, ECLEC2140 (UK) 24-bit remastered: Ben Wiseman +3 bonus tracks Seznam skladeb: Side One 01. Share It (3:02) 02. Lounging There Trying (3:10) 03. (Big) John Wayne Socks Psychology On The Jaw (0:46)43 04. Chaos At The Greasy Spoon (0:30) 05. The Yes No Interlude (7:02) 06. Fitter Stoke Has A Bath (6:38)4 35 07. Didn`t Matter Anyway (3:03)3 34 Side Two 08. Underdub (3:55) 09. Mumps (D. Stewart) 20 23      a. Your Majesty Is Like A Cream Donut (Quiet) (1:59)      b. Lumps (12:35)      c. Prenut (3:55)      d. Your Majesty Is Like A Cream Donut (Loud) (1:37) Total Time: 46 54(50:15) Bonus tracks on 1992 Virgin CD: 10. (Big) John Wayne Socks Psychology On The Jaw (0:43) % 11. Chaos At The Greasy Spoon (0:20) % 12. Halfway Between Heaven And Earth (Sinclair) (6:07) 13. Oh, Len's Nature! (aka "Nan True's Hole") (live 1975) (Miller) (1:59) 14. Lything And Gracing (live 1974) (Miller) (3:58) Bonus tracks on 2009 Esoteric remaster: 10. Halfway Between Heaven And Earth (Full Version - Live) (6:20) * 11. Oh, Len's Nature! (Live) (2:00) # 12. Lything And Gracing (Live) (3:58) $ % Abridged versions * Recorded at The Rainbow Theatre on 16th March 1975 # Recorded in Lyon and Toulouse, France on the 8th and 11th February 1975 $ Recorded live in Lille, France on 9th June 1974 Recorded at Saturn Studios, Worthing, January–February 1975 Producer, Engineer: Dave Ruffell & Hatfield And The North Sleeve, Design, Artwork: Laurie Lewis
Hatfield And The North’s second album 'The Rotters’ Club' later had it's title appropriated by writer Jonathan Coe for his novel. The television adaptation of this book prompted another reunion for Hatfield And The North at the start of 2005, with Miller, Pyle and Sinclair joined by keyboard player Alex Maguire.
Skupina: Richard Sinclair - Bass (02-14), Vocals (02,04,06,08,10-12) Pip Pyle - Drums (02-09,11–14), Percussion (04,07,09), Sound Effects (07-09,11) Dave Stewart - Fender Rhodes Electric Piano (01-08,10-15), Hammond Organ (03-05,07-09,12-14), Hohner Pianet (01,05,07,09,13-15), Piano (02-05,08,09), Tone Generator (05,07-09,12), Minimoog (09) Phil Miller - Electric Guitars (02-14), Acoustic Guitars (06) Hosté: Jeremy Baines - Pixiephone (05), Flute (13) Didier Malherbe - Tenor Saxophone (07) Geoff Leigh – Tenor Saxophone (05), Flute (05,13) Robert Wyatt – Vocals (04,12) Barbara Gaskin – Vocals (05,13) Sam Ellidge – Voice (07) Amanda Parsons – Vocals (05,13) Ann Rosenthal – Vocals (05,13) Cyrille Ayers – Vocals (08)	Hatfield And The North Vyšlo únor 1974, Virgin, V2008 (UK) CD 1992, Virgin, CDV2008 (UK) With 2 bonus tracks CD 1992, Caroline Blue Plate, Carol 1833-2 (US) With 2 bonus tracks CD 2009, Esoteric Recordings, ECLEC2139 (UK) 24-bit remastered: Ben Wiseman +3 bonus tracks Seznam skladeb: A-side 01. The Stubbs Effect (Pip Pyle) (0:22) 02. Big Jobs (Poo Poo Extract) (Richard Sinclair/Pyle) (0:36) 03. Going Up To People And Tinkling (Dave Stewart) (2:25) 04. Calyx (Phil Miller) (2:45) 05. Son of 'There's No Place Like Homerton' (Stewart) (10:10) 06. Aigrette (Miller) (1:37) 07. Rifferama (Sinclair; arranged by Hatfield and the North) (2:56) B-side 08. Fol de Rol (Sinclair, Robert Wyatt) (3:07) 09. Shaving Is Boring (Pyle) (8:45) 10. Licks For The Ladies (Sinclair/Pyle) (2:37) 11. Bossa Nochance (Sinclair) (0:40) 12. Big Jobs No. 2 (By Poo and the Wee Wees) (Sinclair, Pyle) (2:14) 13. Lobster In Cleavage Probe (Stewart) (3:57) 14. Gigantic Land Crabs in Earth Takeover Bid (Stewart) (3:21) 15. The Other Stubbs Effect (Pyle) (0:38) Total Time: (46:10) Bonus tracks on 1992 Virgin & Caroline CD:: 16. Let's Eat (Real Soon) (Sinclair, Pyle) (3:16) 17. Fitter Stoke Has a Bath (Pyle) (4:35) Extra bonus track on 2009 Esoteric remaster: 17. Your Majesty Is Like a Cream Donut Incorporating Oh What a Lonely Lifetime (6:08) Recorded on October 1973 - January 1974 Producer, Engineer: Hatfield And The North & Tom Newman Artwork, Design, Photography: Laurie Lewis
The 1987 CD re-release with bonus tracks, the A- and B-sides of a 1974 single, previously available on the 1980 compilation Afters. The cover of the original vinyl release was designed by Laurie Lewis, photographer. The front and back outer cover is a panoramic photograph of Reykjavík, with the sky on the right merged with a transparency of a 15th-16th century fresco in Orvieto Cathedral by Luca Signorelli, "The Damned". The inside gatefold is a collage that includes photographs of the personnel and guests involved in the music, the cast of the TV show Bonanza, together with a cropped photograph by Jacques Henri Lartigue of a man throwing a dog.

Skupina: Richard Sinclair - Bass, Vocals Pip Pyle - Drums Phil Miller - Guitars Sophia Domancich - Keyboards Hosté:	Access All Areas CD/DVD, vyšlo 29. bžezna 2015, Edsel, AAACDVD 012. (UK) Seznam skladeb: 01. Share It (3:23) 02. Shipwrecked (9:01) 03. Underdub (4:30) 04. Blott On The Landscape (8:54) 05. Going For A Song (4:19) 06. Cauliflower Ears (6:39) 07. Halfway Between Heaven And Earth (5:54) 08. 5/4 Intro (2:45) 09. Didn't Matter Anyway (5:41) Total Time: (51:06) CD+DVD featuring full length concert from 1990 Executive-Producer: Duncan Smith, Will Ashurst for Central Music
Skupina: Richard Sinclair - Bass, Vocals Phil Miller - Guitar Pip Pyle - Drums, Percussion, Noises [Sheep Noise] Dave Stewart - Keyboards, Audio Generator [Tone Generators] Hosté: Al Clark - Text, Presenter (21)	Hattitude Vyšlo 2006, self-released, HATCO-CD73-7502 Seznam skladeb: 01. Grosso Lavoro (Demo - Summer 1973) (2:40) 02. Drowning in the Bathroom (John Peel Show 1974) (5:59) 03. K Licks (John Peel Show 1974) (2:38) 04. The Crest (Top Gear 1974) (3:36) 05. Pink & Green Machine (Top Gear 1974) (1:44) 06. Further Dance (Live - Amsterdam 1973) (2:30) 07. La Barbe extract (Live - Rotterdam 1974) (1:23) 08. Confiture de la Barbe (Live - Rotterdam 1974) (3:03) 09. Born Again Crustacean (Live - France 1974/75) (4:10) 10. Elevenses (Sounds Of The 70s 1973) (1:53) 11. Farce Majeure (French Radio - 1974) (1:47) 12. Spaces Not Notes (Live - Epe 1974) (0:44) 13. Song for All Our Mums (Live - Epe 1974) (2:33) 14. Extract (Live - Netherlands 1974) (3:30) 15. The Men's One-Metre Dash (Live - Amsterdam 1974) (6:28) 16. K Licks' (short) (Top Gear 1974) (0:51) 17. One of Wilde's (Top Gear 1974) (1:47) 18. Blane Over The Low Countries (Live - Netherlands 1974) (4:34) 19. Drowning reprise (Live - London 1975) (1:42) 20. Goodbye For Now (Live - London 1975) (2:43) Total Time: (59:15) Bonus Track: 21. Al Clark Presents (Bonustrack - Live 1975) (2:17) Digital transfer at Floating Earth, London Written: Gowen (14), Stewart (09,15,17,18,21), Hatfield (08,11), Miller (03,04,06,16), Pyle (02,07,19), Sinclair (01,05,10,12,13,20) Archive Recordings 1973-1975, Volume 2 Mastered, Edited [Digital]: Phil Chapman at A Major Studios Artwork – Mixed Images Ltd. Layout [Text]: Karen Gladwell Liner Notes: Pip Pyle Liner Notes [Compiled And Edited]: Dave Stewart Photography [Booklet Interior]: Gérard Nguyen Photography [Front Cover]: Laurie Lewis Photography [Hatfield Station Sign]: Barbara Gaskin Photography [Radio]: John Warburton
Skupina: Pip Pyle - Drums, Percussion Phil Miller - Guitars Alex Maguire - Keyboards Richard Sinclair - Bass, Vocals Hosté:	Bowery Poetry Club - NYC Jun 25 2006 Vyšlo 2006, Punkcast, #997 Seznam skladeb: 01. Big Jobs () 02. Going Up To People And Tinkling () 03. Calyx () 04. Share It () 05. Seven Sisters () 06. Licks For The Ladies () 07. Finesse Is For Fairies () 08. Psychic Warrior () 09. What's Rattlin'? () 10. Take Your Pick () 11. Rifferama () 12. Calyx () 13. Underdub () 14. God Song () 15. Lything And Gracing () 16. What In The World () 17. Halfway Between Heaven And Earth () 18. Gigantic Land Crabs In Earth Takeover Bid () 19. Fitter Stoke Has A Bath () 20. Didn't Matter Anyway () 21. Part Of The Dance () 22. Nan's True Hole () Total Time: (00:00) Recorded at Bowery Poetry Club
Skupina: Pip Pyle - Drums, Percussion, Edited By [Live Recordings] Phil Miller - Guitars Dave Stewart - Keyboards, Audio Generator [Tone Generator] Richard Sinclair - Bass, Vocals Hosté:	Hatwise Choice Vyšlo 2005, self-released, HATCO-CD73-7501 Seznam skladeb: 01. Absolutely Wholesome (John Peel Show 1974) (3:16) 02. La Barbe est La Barbe (Top Gear 1974) (6:51) 03. Sober Song (Top Gear 1974) (2:59) 04. Hatitude (John Peel Show 1974) (3:13) 05. Strand on the Green (John Peel Show 1974) (1:02) 06. Hotel Luna (John Peel Show 1974) (3:34) 07. The Lonely Bubbling Song (John Peel Show 1974) (1:20) 08. Stay Jung and Beautiful (John Peel Show 1974) (0:56) 09. Dave Intro (Live - London 1975) (1:55) 10. Take Your Pick (Live - London 1975) (8:09) 11. Son Of Plate Smashing Dog (Live - Emmen 1974) (1:16) 12. Thanks Mont! (Live - Emmen 1974) (2:27) 13. Amsterdamage 11/19 (Live - Amsterdam 1974) (6:20) 14. May The Farce Be With You (Live - Paris 1973) (0:39) 15. Finesse is for Fairies (Sounds Of The 70s 1973) (1:28) 16. Ethanol Nurse (Sounds Of The 70s 1973) (2:56) 17. Writhing and Grimacing (Sounds Of The 70s 1973) (3:42) 18. For Robert (Top Gear 1973) (2:09) 19. Blane over Paris (Live - Paris 1973) (6:20) 20. Laundry Soup (Top Gear 1974) (0:57) 21. Effing Mad Aincha (Live - Rotterdam 1973) (2:58) 22. Top Gear Commercial (Top Gear 1974) (1:22) Bonus Track: 23. K Licks (Demo - Summer 1973) (2:58) Total Time: (68:47)40 Total Time: (78:24) Archive recordings 1973-1975, Volume 1. Written: Stewart (05,06,08,09,12,13,20,22), Hatfield* (04,11,14,19,21), Miller (15-17,23), Pyle (01-03,10,22), Sinclair (01,03,07,18) Edited at A Major Studios Mastered at A Major Studios Layout [Text Layout]: Karen Gladwell Edited [Digital Editing], Mastered [CD Mastering]: Phil Chapman Artwork: Mixed Images Ltd. Booklet Editor [Booklet Text Compiled And Edited]: Dave Stewart Liner Notes: Jonathan Coe, Pip Pyle Photography [Booklet Interior Photos]: Gérard Nguyen Photography [Front Cover And Front Of Booklet Photos]: Laurie Lewis (4) Photography [Radio Speaker Photo]: John Warburton Photography [Street Sign Photo]: Rick Biddulph
Skupina: Pip Pyle - Drums, Percussion, Edited By [Live Recordings] Phil Miller - Guitars Dave Stewart - Keyboards, Audio Generator [Tone Generator] Richard Sinclair - Bass, Vocals Hosté:	Classic Rock Legends DVD, vyšlo 2005, CRL CLR0803 Seznam skladeb: 01. Share It (3:02) 02. Shipwrecked (13:31) 03. Blott (3:55) 04. Going For A Song (4:23) 05. Cauliflower Ears (7:15) 06. Halfway Between Heaven & Earth (6:22) 07. It Didn't Matter Anyway (3:34) Total Time: (42:02) Photography [Street Sign Photo]: Rick Biddulph
Skupina: Richard Sinclair - Bass, Vocals Pip Pyle - Drums Phil Miller - Guitars Sophia Domancich - Keyboards Hosté:	Live 1990 Vyšlo 1993, Code 90, NINETY6 (UK) Seznam skladeb: 01. Share It (3:26) 02. Shipwrecked (13:31) 03. Underdub (5:03) 04. Blott (8:55) 05. Going For A Song (4:23) 06. Cauliflower Ears (7:02) 07. Halfway Between Heaven And Hell (8:19) 08. 5/4 Intro (1:47) 09. It Didn't Matter Anyway (5:35) Total Time: (58:01) Recorded in Nothingham, 30th March 1990 Executive-Producer: Duncan Smith, Will Ashurst for Central Music
Skupina: Dave Stewart - Keyboards Pip Pyle - Drums, Noises Phil Miller - Guitars Richard Sinclair - Bass, Vocals Hosté: The Northettes - Backing Vocals Jimmy Hastings - Flutes (02-15), Saxes (16) Tim Hodgkinson - Clarinet (10) Mont Campbell - French Horn (10,11) Lindsay Cooper - Oboe & Bassoon (10) Barbara Gaskin - Backing Vocals (02,03,15,16) Amanda Parsons - Backing Vocals (02,03,15,16) Ann Rosenthal - Backing Vocals (02,03,15,16) Robert Wyatt - Voice (09)	Afters Vyšlo 1980, Virgin, VR5 (UK) Seznam skladeb: 01. Let's Eat (Real Soon) (3:14) 02. Fitter Stoke Has A Bath (4:33) 03. Mumps (8:14) 04. Share It (3:02) 05. Lounging There Trying (3:15) 06. The Stubbs Effect (0:23) 07. Big Jobs (Poo Poo Extract) (0:45) 08. Going Up To People And Tinkling (2:17) 09. Calyx (2:46) 10. (Big) John Wayne Socks Psychology On The Jaw (0:43) 11. Chaos At The Greasy Spoon (0:23) 12. Halfway Between Heaven And Earth (6:08) 13. Oh, Len's Nature! (2:00) 14. Lything And Gracing (3:48) 15. Prenut (3:55) 16. Your Majesty Is Like A Cream Donut (Loud) (1:37) Total Time: (47 03 53:34) Engineer, Producer: Hatfield And The North Producer, Engineer: Tom Newman Recorded: Peter Wade Engineer: Dave Ruffell Remastered: Chris Blake Coordinator: Al Clark Sleeve Notes: Dave Stewart Photography: Jon Bryant, Trevor Key

Phil Miller, Dave Stewart, Richard Sinclair a Pip Pyle Vystoupení v Cambridge v roce 1974 Dívčí vokální trio The Northettes, Sophia Domancich Vystoupení v Bowery Poetry Club, NYC, 25. června 2006
Dave Stewart, Dave Sinclair a Doug Boyle (MH)
26. srpen 2006: Živý koncert Hatfield and the North Jazz Fiets Groningen, Feerwerd, Nizozemsko Pip Pyle - bicí, Richard Sinclair - basa a zpěv, Alex Maguire - klávesy, Phil Miller - kytara

Oficiální stránky: http://www.calyx-canterbury.fr/ https://www.deezer.com/cs/artist/3710

Made by  ©  16.10.2020  Poslední aktualizace: 16.10.2020

mbrezny@centrum.cz©  ...a vzkaz autorovi!©