Zatímco řada francouzských, italských (ale i britských) kapel se ve jménu progrocku jen snažila napodobovat Yes a Genesis, legenda německého krautrocku Can si od začátku jakoby řekla: nic takového, vytvoříme si vlastní styl hudby. Nezatížena konvencemi v sobě skupina od začátku míchala primitivní monotónnost s neotřelými, originálními hudebními postupy a nápady. Odvaha šla v jejich hudbě rukou v ruce se svobodou. Patří tak k pionýrům využití elektroniky v rockovém kontextu, jsou mnohými považováni za prarodiče současné avantgardy. Can byli ve své době skutečnými průkopníky, jejich hudba přímo voněla svobodou a jako jedni z prvníchv hudbě koketovali s techno/trance/housovými postupy, a to už v první polovině 70. let. Jako jedni z prvních občas používali jakýsi elektronický rytmický automat nahrazující bubeníka. Přesto jejich hudba byla vždy neuvěřitelně živelná. Do povědomí vstoupili zejména "hlukovými" experimenty, použitím různých netradičních hudebních prvků, ale hlavně opravdu průkopnickou studiovou prací. V jejich bohaté diskografii, ve které figuruje i řada různých filmových soundtracků, snad nenajdete jediný slabý titul. Can byla německá experimentální hudební skupina, která vznikla v roce 1968 v Kolíně nad Rýnem v Německu. Jádro kapely Can tvořili Irmin Schmidt - klasicky vzdělaný pianista, který hrával před Can i s Johnem Cagem; právě jeho "stockhausenové příměsi" posouvaly hudbu Can do vod skutečné progrese, mnohem víc než kýčovité napodobování děl klasické hudby. Pak zde byl Holger Czukay, hrající na basovou kytaru, původně učitel hudby, neuvěřitelně vtipný člověk. Nelze také zapomenout na bubeníka Jakiho Liebezeita a kytaristu Michaela Karoliho. V jejich nejslavnější sestavě s nimi zpíval japonský zpěvák Kenji "Damo" Suzuki. Právě post zpěváka byl v Can nejčastěji obměňovaný. Členové Can byli vycvičení moderní vážnou hudbou a zdravě posedlí filozofií dělat hudbu vycházející z improvizace, do světa progrocku přinesli nevídaný, skutečně progresivní a na výsost originální styl muziky. Jejich hudbu, která se nikdy neskláněla před zavedenými teoriemi a klišé, zdobil poprašek geniality zejména v letech 1969-1975, kdy vznikla jejich nejlepší alba, a z tohoto pohledu nejsou výjimečně, protože řada (ne-li většina) nejlepších děl progresivního rocku vznikla právě v této době. V druhé polovině 70. let minulého století většině rockových skupin začal docházet dech umocněný navíc nástupem zhoubného punku, Can stále tvořili originální, svěží hudbu a na rozhraní 70. a 80. let se namísto neinvenčního plácání v poprocku s lehkostí sobě vlastní koupali ve vodách ochucených ambientem, elektronickou hudbou, funky příchutěmi a reggae. 01. Rané počátky (1968-1970) Kořeny Can lze vysledovat až k Irminu Schmidtovi a jeho cestě do New Yorku v roce 1966. Zatímco Schmidt zpočátku trávil čas s avantgardními hudebníky, jako jsou Steve Reich, La Monte Young a Terry Riley, ale byl také nakonec vystaven světu Andyho Warhola a Hotel Chelsea. Podle jeho vlastních slov jej cesta "zkazila" a vyvolala fascinaci možnostmi rockové hudby. Po svém návratu do Kolína později ještě v témže roce vytvořil inspirovaný Schmidt skupinu s americkým avantgardním skladatelem a flétnistou Davidem C. Johnsonem a učitelem hudby Holgerem Czukayem se záměrem prozkoumat jeho nově rozšířené obzory rockové hudby. Do té doby byly sklony všech tří hlavních hudebníků výhradně avantgardní klasika. Ve skutečnosti Schmidt i Czukay přímo studovali u vlivného skladatele Karlheinze Stockhausena. Schmidt se rozhodl hrát na varhany a klavír, zatímco Czukay hrál na baskytaru a dokázal nahrát jejich hudbu pomocí základního dvoustopého magnetofonu. Skupinu brzy doplnili kytarista Michael Karoli, 19-letý Czukayův žák, a bubeník Jaki Liebezeit, který byl znechucen svou prací ve free jazzových skupinách. Kapela v podstatě vznikla v červnu roku 1968 v Kolíně, kde se na jedné párty v bytě klávesisty Irmina Schmidta poprvé sešli basista Holger Czukay, flétnista David Johnson, bubeník Jaki Liebezeit a kytarista Michael Karoli, všichni klasicky studovaní hudebníci, aby porozmýšleli perspektivy. Ze společné touhy po objevování nových muzikantských konceptů se zrodila kapela Inner Space, kterou později přejmenovali na Can. Skupina používala jména Inner Space a The Can, než se konečně usadila na Can, stylizované všemi velkými písmeny. Mooney navrhl jméno kvůli jeho pozitivnímu významu v různých jazycích. Například v turečtině, jazyce, který je v Německu často slyšet, "can" může v závislosti na kontextu znamenat "život, duše, srdce, duch, milovaný a vitalita". Liebezeit později uvedl zkratku z počatečních písmen slov "Communism, Anarchism, Nihilis" poté, co anglický časopis tvrdil, že to byl zamýšlený význam. Premiérový koncert se uskutečnil na hradě Schloss Nürvenich nedaleko Kolína a představoval na toto období netradičně působivou kombinaci rockové muziky se samplovanými nástroji z kazet. Později byl zdokumentován na prvním demosnímku "Prehistoric Future". Právě v útrobách Schloss Nürvenich si začali budovat i vlastní studio. V té době s nimi zpíval americký černošský sochař Malcolm Mooney. Výsledkem jejich první session byla skladba "Father Cannot Yell". Někdy v září 1968 skupina přijala kreativního, vysoce rytmického, ale nestabilního a často konfrontačního amerického zpěváka Malcolma Mooneyho, sochaře sídlícího v New Yorku, s nímž nahrála materiál pro album "Prepared to Meet Thy PNOOM", které Can vyprodukovali v roce 1968, ale s jehož vydáním žádná nahrávací společnost nesouhlasila (nahrávky byly nakonec vydány na LP v roce 1981 jako součást "Delay 1968"). Jako Inner Space a za přítomnosti Johnsona a Mooneyho se kapela krátce objevila ve filmu "Kamasutra: Vollendung der Liebe" z roku 1969 jako doprovodná kapela zpěvačky Margarete Juvan. Protože se nepodařilo najít nahrávací společnost ochotnou album vydat, skupina pokračovala ve své studiové práci, dokud neměla materiál pro to, co se stalo jejím prvním albem. Toto album obsahovalo nové verze dvou písní dříve nahraných pro "Prepared to Meet Thy PNOOM", a sice "Father Cannot Yell" a "Outside My Door". Mooneyho křiklavé vokály zdůrazňovaly naprostou podivnost a hypnotickou kvalitu hudby, která byla ovlivněna zejména garážovým rockem, psychedelickým rockem a funkem. Opakování bylo zdůrazněno na basu a bicí, zvláště ve skladbě "Yoo Doo Right", která byla sestříhána z šestihodinové improvizace, aby zabrala pouhou jedinou stranu vinylu. Liebezeitovo těsné, ale rozmanité bubnování bylo rozhodující pro přístupnost hudby. Jak se skupina orientovala na více rockově orientovaný zvuk, zklamaný Johnson opustil skupinu na konci roku 1968. Už bez flétnisty Johnsona natáčejí v polovině následujícího roku debutové album "Monster Movie", což byl pokus o více dostupnější nahrávku. Album je uvedeno pod hlavičkou The Can, což je název navržený zpěvákem Malcolmem Mooneym a přijatý demokratickým hlasováním. Dříve byla kapela známá jako Inner Space, což se později stalo i jménem jejich účelového nahrávacího studia. Některé kopie LP nesly podtitul "Made in a castle with better equipment", odkazující na Schloss Nörvenich, zámek ze 14. století v Severním Porýní-Vestfálsku, kde kapela nahrávala v letech 1968-1969. Obrázek na přebalu je přemalba Galactusu, jak jej původně vykreslil Jack Kirby (obarvený Vincem Collettou) v komixu Marvel Thor #134, strana 3, vydaném v roce 1966. Technologie natáčení na dvě stopy znamenala první vstup do unikátního "kosmického" světa zvuků. Jejich přístup lámal všechna dosud zažitá pravidla. Produkci v první řadě založili na spontánnosti a to platilo nejen v případě zkoušek, či koncertů, ale i samotné práce ve studiu. Za vše mluví i fakt, že jedna z jejich raných klasik "You Do Right" trvala přes dvacet minut. Snažili se z každé skladby a motivu dostat maximum a rozvinout ho po koncepční i zvukové stránce, aniž by byli nějak byť jen "vnitřně" limitováni nějakými úvahami o tom, že skladby s takovou délkou jim rádia nikdy hrát nebudou. Další album "Soundtracks" z roku 1970 je v podstatě kompilační album skupiny, které obsahovalo hudební příspěvky ze světa filmu z let 1969-1970. Najdou se mezi nimi i dvě písně nazpívané ještě Mooneym z prosince 1969, který se po roce působení v Can rozhodl vrátit domů do Ameriky na radu psychiatra, když mu bylo řečeno, že opustit chaotickou hudbu Can by bylo dobré pro jeho duševní zdraví. Za několik týdnů po návratu se psychicky zhroutil, když opakovaně křičel "nahoře, dole". Mooneyho éru rozsáhle mapuje kompilace "Can-Delay 1968", obsahující i několik dosud nikdy nevydaných studiových záznamů. V květnu 1970 Moonyho nahradil nenápadnější Kenji "Damo" Suzuki, mladý japonský cestovatel, kterého Czukay a Liebezeit našli na mnichovské Leopoldstrasse před kavárnou, kde si vedle účinkování v muzikálu "Hair" vydělával na živobytí jako pouliční muzikant. "Jaki a já jsme seděli v kavárně a viděli jsme Dama, jak jde po ulici," říká Czukay Prog. "Nějak se modlil ke slunci a vydával hlasité zvuky, zpíval nebo skandoval. Otočil jsem se na Jakiho a řekl: "To je náš nový zpěvák". Czukay se mu představil a zeptal se, zda by Suzuki mohl mít zájem připojit se ke kapele na ten večer vyprodaný koncert v klubu Blow Up. "Řekl jsem mu, že nebude žádná zkouška, že ho uvidíme na jevišti a může jít dál," pokračuje Czukay. "A dopadlo to naprosto nečekaným způsobem. Na pódiu začínal velmi klidně a mírumilovně, pak najednou - jako samurajský válečník - přešel a stal se pravým opakem. Publikum se jej vyděsilo. Bylo to, jako když poprvé vyšli Sex Pistols." To se stalo šablonou pro celou Suzukiho kariéru, spontánní přítomnost na pódiu a ve studiu, charismatická postava, která se zabývá životem čistě pro daný okamžik. Ačkoli Damo znal jen hrstku kytarových akordů a většinu svých textů improvizoval (na rozdíl od jejich psaní na papír), byl toho večera požádán, aby s kapelou vystoupil ještě tentýž večer na koncertě v mnichovském klubu Blow Up. Šlo o chaotické vystoupení, hýřící neidentifikovatelnými hlukomalbami a kvílením kytarových zpětných vazeb (i tak považované však za jedno z nejpozoruhodnějších v celé jejich historii). První nahrávkou skupiny se Suzukim bylo právě "Soundtracks". Suzukiho texty byly obvykle v angličtině a někdy v japonštině (například u skladeb "Oh Yeah" a "Doko E"). Stylově nahrávka také dokumentuje přechod od psychedelií inspirovaných jamů z jejich prvních nahrávek (tj. "Monster Movie" a "Delay 1968") k meditativnějšímu, elektronickému a experimentálnímu režimu studiových alb, která následovala brzy poté (jako Tago Mago a Ege Bamyasi). Skladba "She Brings The Rain" se původně objevila ve filmu "Ein großer graublauer Vogel" od Thomase Schamoniho (bratr režisérů Ulricha Schamoniho a Petera Schamoniho z roku 1969), později byla uvedena ve filmu Wima Wenderse z roku 1994 "Lisbon Story", v roce 2000 Oskarem Roehlerem ve filmu "Die Unberührbare" a ve filmu "Norwegian Wood" od Tran Anh Hunga, uvedeného v roce 2010. Píseň "Don't Turn The Light On, Leave Me Alone" představuje první nahrané vystoupení Dama Suzukiho s Can. 02. Stabilizovaná éra (1971-1973) V příštích několika letech Can vydali svá nejuznávanější díla. Zatímco dřívější nahrávky měly tendenci alespoň volně vycházet z tradičních písňových struktur, na albech v polovině kariéry se kapela vrátila k extrémně plynulému improvizačnímu stylu. V roce 1972 spatřilo světlo světa dvojalbum "Tago Mago". Dvojalbum je často vnímáno jako přelomové, vlivné a hluboce nekonvenční, založené na intenzivně rytmickém bubnování inspirovaném jazzem, improvizovaném kytarovém a klávesovém sólování (často se prolínající), úpravách pásek jako kompozice a osobitém vokálu Suzukiho. Czukay řekl, že to "byl pokus o dosažení tajemného hudebního světa od světla do tmy a návratu". Pochvalnými recenzemi jej ověnčili nejen britští kritici, ale i žurnalisté ze země galského kohouta. Tago Mago představuje přímo ukázkový příklad vynikající kolektivní práce, jak se mohou tak rozdílná ega přetransformovat do neuvěřitelně silné energie namísto toho, aby, jak se to občas stává, muzikanty rozdělovalo. "Tago Mago" nahrál Czukay na zámku Nörvenich nedaleko Kolína nad Rýnem mezi listopadem 1970 a únorem 1971. Počátkem roku 1968 byla kapela pozvána sběratelem umění Christophem Vohwinkelem, aby zůstala na zámku bez pronájmu po dobu jednoho roku, který si pronajal zámek s myšlenkou přeměnit jej na umělecké centrum. Nahrávání trvalo tři měsíce, přičemž relace často trvaly až 16 hodin denně. Czukay upravoval dlouhé, neuspořádané jamy do strukturovaných písní. K zachycení nahrávek používal pouze dva dvoustopé magnetofony. Kvůli limitům dvoustopého nahrávání skupina upřednostnila vstupní halu zámku s vysokým stropem, architektonickou reverbovou komoru, využívající přirozenou akustiku a umístění mikrofonů optimálně vzhledem ke svým nástrojům. Kvůli intenzivnímu dozvuku Czukay využil zvukového krvácení a omezil kapelu na tři mikrofony, které sdíleli zpěvák Damo Suzuki a bubeník Jaki Liebezeit. Klávesista Irmin Schmidt experimentoval se sinusovými generátory a oscilátory místo typických syntezátorů v písni "Aumgn". "Tago Mago" bylo prvním albem Can, které bylo složeno nejen z pravidelně nahrané hudby, ale i z kombinovaných nahrávek "během pauz", pro které Czukay tajně nahrál jamování muzikantů během předprodukčních sezení. Zachytil také mezi nahrávkami křik dítěte, které omylem vstoupilo do místnosti během nahrávání, a také vytí Vohwinkelova psa. Podle Czukaye bylo album pojmenováno po "Illa de Tagomago", ostrově u východního pobřeží Ibizy. Album původně vyšlo v Německu jako 2LP v srpnu 1971 u United Artists Records. Britské vydání s různými uměleckými díly následovalo v únoru 1972. V roce 1971 skupina složila hudbu k třídílné německy psané televizní kriminální minisérii "Das Messer" ("The Knife"), kterou režíroval Rolf von Sydow. Skladba "Spoon" byla použita jako ústřední melodie a vydaná jako singl dosáhla čísla #6 v německém žebříčku singlů. Úspěch písně "Spoon" a prodeje z tohoto alba inspirovaly Can uspořádat bezplatný koncert ve snaze oslovit širší publikum. Koncert Can Free byl snímán Martinem Schäferem, Robbie Müllerem a Egonem Mannem pro režiséra Petera Przygoddu v kolínské Sporthalle dne 3. února 1972 a byl uveden na DVD "Can Free Concert". V roce 1972 rovněž vychází sedmiskladbové album "Ege Bamyasi", jedná se o dostupnější, ale stále avantgardní nahrávku, které obsahuje několik opravdu pozoruhodných počinů, jako například skladbu "Spoon", titulní song z krimi thrilleru "Das Messer" díky němuž se ocitl v Top 10 v Německu, a chytlavou "Vitamin C", kterou si režisér Samuel Fuller vybral jako podmaz do jedné z epizod stejnojmenného kriminálního seriálu. Czukay o ní řekl: "Chtěli jsme dosáhnout vynikajícího suchého a ambientního zvuku... [Ege Bamyasi] odráží, že skupina je ve světlejší náladě." Kapele deska přinesla první výraznější úspěch v německých hitparádách. Součástí byla i skladba "Vitamin C". Právě v ní si opět pohrávali s využitím elektronického rytmického automatu, jakéhosi předchůdce automatického bubeníka, který zazněl již ve skladbě "Peking O" z alba "Tago Mago". Britský magazín Melody Maker v recenzi na novinku doslova uvedl, že v případě Can máme co do činění s "nejtalentovanějším a nejucelenějším experimentálně-rockovým seskupením v Evropě". Komerční úspěch jejich hitového singlu "Spoon", který dosáhl na #6 místo v německé hitparádě v Top 10 a prodalo se jej 300 000 kopií, umožnil Can přestěhovat se do lepšího studia. Can se podařilo najmout staré nevyuživané kino ve Weilerswist u Kolína nad Rýnem, v němž si vybudovali studio, jako součást pracovního, částečně i obytného prostoru, a který pojmenovali Inner Space, později přejmenované na Can Studio. Věci však téměř nefungovaly, když kytarista Michael Karoli připomněl, že tato zasedání byla "frustrována tím, že klávesista Irmin Schmidt a zpěvák Damo Suzuki den co den obsedantně hráli šachy" a že "dokončování nahrávek se stalo zběsilým procesem, s tím, že některé skladby se musely nahrávat prakticky v reálném čase a přidal se singl "Spoon", aby se nahradil nedostatek materiálu." Od roku 1978 je jeho šéfem bývalý zvukař Rene Tinner. Na obalu alba je fotografie plechovky "Ege Bamyasi" (turecky "Egejská okra"). V rozhovoru Uncut se Stubbsem v srpnu 2006 Schmidt vysvětlil: "Plechová plechovka na obalu není hloupý nápad. Byla to plechovka, kterou Jaki našel v tureckém obchodě. Tam slovo Can znamená něco jako Život. Neexistuje žádný koncept za tituly jako "Vitamin C" a "I'm So Green", ale rozhodně jsme byli v našem zvuku nyní velmi organičtí." Album původně vyšlo v roce 1972 u United Artists. V září 2004 bylo album spolu s většinou Can diskografie remasterováno a vydáno jako hybridní SACD. Znovuvydání obsahuje booklet s komentářem k albu od Davida Stubbse a také dosud nevydané fotografie kapely. Jako další následovala nahrávka "Future Days" v roce 1973, raný příklad ambientní hudby, který také zahrnuje popovou píseň "Moonshake". Czukay řekl: "Bel Air" [20-minutová skladba zabírající celou druhou stranu původního LP "Future Days"] ukázala Can ve stavu elektrické symfonické skupiny předvádějící poklidnou, i když někdy dramatickou krajinomalbu". Na "Future Days" Can staví do popředí ambientní prvky, které zkoumali na předchozích albech, přičemž se z velké části obešli bez tradičních rockových struktur písní a místo toho "vytvářeli mlhavé, rozsáhlé zvukové plochy, kterým dominují prosakující rytmy a evokující vrstvy kláves". PopMatters napsal, že "je to pocit, jako by "Future Days" poháněl pobřežní vánek, vyzařující příjemnější, uvolněnější náladu než cokoli, co skupina předtím nahrála". Na přebalu alba je uprostřed nápis "Psi" nakreslený stejným stylem jako písmo použité na obalu a pod názvem I Ching symbol ding/the cauldron. Okolní grafika vychází z uměleckého stylu Jugendstil. Bylo to poslední album Can, na němž se podílel japonský zpěvák Dam Suzuki. Suzuki totiž odešel brzy po nahrávání "Future Days", aby se oženil se svou německou přítelkyní aupřednostnil vstup do sekty Svědků Jehovových. Vokály převzali Karoli a Schmidt, ale všem bylo jasné, že kapela potřebuje skutečného zpěváka, i když po Suzukiho odchodu obsahovaly alba Can zpěv u méně skladeb, protože kapela experimentovala s ambientní hudbou, kterou začala s "Future Days". V rámci konkurzů se zpěváků vystřídalo několik, mezi jinými i legendární folkrocker 60. let, Tim Hardin. Některé verze vinylového alba mají mírně odlišný obal, ve kterém grafika nemá světlý reliéf nebo ve kterém je lehce reflexní zlatý odstín nahrazen plochým žlutým. I když ne všechny verze obalů jsou zcela identické, skladby se neliší na žádné vydané verzi. 03. Pozdní roky (1974-1980) V roce 1974 se v Berlíně koná nejdelší koncert v celé dosavadní historii skupiny. Trval od osmé večer do půl deváté rána. Album "Soon Over Babaluma" z roku 1974 pokračovalo v ambientním stylu "Future Days", ale s trochou drsnosti "Tago Mago" a "Ege Bamyasi". Opus "Soon Over Babaluma" znamenal definitivní rozloučení se starým, zažitým systémem natáčení. Součástí novinky byla také skladba "Quantum Physics", první ambientní song v historii kapely, ale jsou zde i některé optimistické skladby jako "Chain Reaction" a "Dizzy Dizzy". O vokály na albu se postarali kytarista Michael Karoli a klávesista Irmin Schmidt. Je to také jejich poslední album, které vzniklo pomocí dvoustopého magnetofonu. V roce 1975 Can podepsal smlouvu s Virgin Records ve Spojeném království a EMI/Harvest v Německu a ve stejném roce se objevil na BBC Old Grey Whistle Test v nezapomenutelném představení Vernal Equinox, ve kterém Schmidt hrál jednu klávesovou sekci s řadou rychlých karate. Krátce po vystoupení si Schmidt zlomil nohu, což vedlo ke zrušení britského turné kapely. Album "Landed" bylo nahráno v roce 1975 v jejich Inner Space Studios ve Weilerswistu poblíž Kolína nad Rýnem. Holger Czukay navrhl nahrávku a smíchal stranu B v Inner Space. Spolu s Tobym Robinsonem namixoval stranu A ve Studiu Dierks ve Stommelnu. S mixem na obou stranách asistoval René Tinner. Album bylo produkováno samotnou skupinou a obsahovalo singl "Hunters and Collectors" (podporovaný "Vernal Equinox"), který byl vydán ve stejném roce u společnosti Virgin. Při natáčení alba "Landed" poprvé využili multitrackovou technologii. Výsledný efekt - kapelu ohodnotil Melody Maker jako "nejvíce se vyvíjející rockový spolek na této planetě". Po dvojalbu "Unlimited Edition", což je kompilační album skupiny Can obsahujícím prodloužené verze známých songů, se během několika týdnů jen tak zaprášilo. Jako by ne, když jeho součástí byl i záznam z natáčení legendárních Ethnological Forgery Series (EFS), pestrobarevné škály ethno skladeb, inspirovaných kulturami z celého světa - od muziky dalekého Východu, až po dixieland. Zkratka "E.F.S.", objevující se v názvech několika skladeb, odkazuje na "Ethnological Forgery Series", sérii písní, ve kterých Can sebevědomě napodobovali různé žánry "world music". "Mother Upduff" je převyprávěním městské legendy o rodině, jejíž babička zemře, když jsou spolu na dovolené, a jejíž mrtvola, ponechaná zabalená na střeše rodinného auta, je později ukradena spolu s autem. Záznam skladeb "I'm Too Leise" a "LH 702 (Nairobi/München)" je možno vidět ve filmu "Can Free Concert 1972" od Petera Przygoddy. Album vyšlo v roce 1976 jako dvojalbum, šlo o rozšířenou verzi desky "Limited Edition" z roku 1974 u United Artists Records, které, jak název napovídá, bylo limitované vydáním 15 000 kopií (byly přidány skladby 14-19). Album shrnuje nevydanou hudbu z celé historie kapely od roku 1968 do roku 1976 a jsou zde uvedeni oba hlavní zpěváci kapely (Damo Suzuki a Malcolm Mooney). Titulní fotografie byly pořízeny mezi Elgin Marbles v Duveen Gallery v Britském muzeu. Termín "pestře znějící" lze bezpochyby použít i k charakterizování jejich následujícího titulu "Flow Motion" s velkým diskotékovým hitem "I Want More", který se stal jeho jedinou hitovou deskou mimo Německo. Spoluautor živého zvukového mixu Petera Gilmoura se v říjnu 1976 dostal na 26. místo britské hitparády, což vedlo k vystoupení na Top of the Pops, kde Czukay vystupoval s kontrabasem. Na pozdních "Landed" (1975) a "Flow Motion" (1976) se Can posunuli směrem k poněkud konvenčnějšímu stylu, protože se jejich nahrávací technologie zlepšila. V roce 1977 se ke Can připojili bývalý baskytarista Traffic Rosko Gee a perkusionista Rebop Kwaku Baah, kteří oba poskytli vokály. Holger Czukay vyměnil baskytaru za "Wave Receiver", alias krátkovlnné rádio, jehož prostřednictvím chtěl vyprodukovat muziku přes rádiové vlny. V nové sestavě natáčejí v roce 1977 album "Saw Delight", které můžeme de facto považovat za první sólový počin Holgera Czukaye. Ten těsně po posledním turné v květnu 1977, které finišovalo velkolepým vystoupením v Lisabonu, kapelu opouští a vydává se po vlastních muzikantských stezkách (jako Cluster si později připsal na konto například spolupráci s Brianem Enem, či Wobble Jah). Album začíná skladbou "Don't Say No", která zní jako nádech "Moonshake" z "Future Days". Některé ze zbytku alba mají ten diskotékový a etnický nádech, a to je velký důvod, proč mnoho fanoušků CAN toto album odradí. "Animal Waves" je nejdelší skladba na albu a Irmin Schmidt používá docela dost smyčcových syntezátorů, což jí dodává poněkud prostornější pocit. Během tohoto období byl Czukay vytlačen na okraj činnosti skupiny kvůli neshodám ohledně kreativního směřování kapely a jeho selhání jako baskytaristy držet krok s růstem ostatních hudebníků. Basová kytara byla něco, co Czukay "převzal téměř standardně" a ochotně přiznal svá omezení na nástroji. Poté, co se Gee připojil ke Can, Czukay vydával zvuky pomocí krátkovlnných rádií, kláves Morseovy abecedy, magnetofonu a dalších různých předmětů. Zakládající baskytarista a producent Holger Czukay opustil kapelu koncem roku 1977 před nahráváním alba "Out Of Reach" (1978). Jako částečný důsledek Czukayova odchodu na tomto albu dominují zvuku skupiny baskytarista Rosko Gee a perkusionista Rebop Kwaku Baah. Bubeník Jaki Liebezeit v té době ztrácel o kapelu zájem a většinu povinností v oblasti bicích nástrojů přenechal Baahovi. Klávesista Irmin Schmidt odmítl hrát v "Give Me No 'Roses'", takže Gee a Baah hráli na klávesy v této skladbě. Kytarová sóla alba od Michaela Karoliho jsou tak jediným pojítkem ke staršímu zvuku Can. V závěru roku 1979 Can vydali titul "Can", také známý jako "Inner Space" podle amerického vydání také s dalšími skladbami jako "Legendary Can", je desáté studiové album experimentální rockové skupiny Can. Holger Czukay se zdál být kapelou už trochu unavený a jeho zapojení na tomto albu bylo omezeno na střih kazet a začal používat krátkovlnné přijímače. Bylo to Canovo poslední album před reunionem albem "Rite Time" o deset let později, a vyšlo po rozpadu kapely. I když alba "Out Of Reach" (1978) a "Can" (1979) rozhodně nebyla špatná, Czukayova nepřítomnost byla citelná. Kompilační dvojalbum "Cannibalism" sice nelze považovat za nějaký výběr největších hitů, přesto jde o titul, který by neměl chybět ve fonotéce žádného příznivce této přímo mytologické formace. Skupina s novými africkými hudebníky v té době přijala trochu těžkopádný zvuk neo-dub reggae, který byl příliš vzdálený jejich divokým začátkům, a nakonec se rozpadli v roce 1980, právě když je punková kultura začala vítat jako průkopnické vlivy. Zpěvák Contentious Sex Pistols Johnny Rotten kdysi prohlásil Can jako svou jedinou oblíbenou kapelu a základ zvuku jeho následné skupiny Public Image Ltd. David Bowie nazval Can jedinou nejdůležitější rockovou kapelou všech dob a avant-rockery jako Brian Eno, The Fall, Wire, Iggy Pop, Julian Cope & Teardrop Explodes, The Orb, Sonic Youth, Aphex Twin, The Pink Fairies, Gary Numan , The Buzzcocks, Sparks a mnoho dalších si bohatě vypůjčili z Can zvukové tašky triků, ne-li jejich volný styl, nebrat zajatce. Kriticky vychvalovaná alternativní rocková kapela The Mooney Suzuki dokonce převzala jméno od obou zpěváků Can. 04. Reuniony kapely a reedice (1986-dosud) Od rozdělení Can se všichni bývalí členové zapojili do hudebních projektů, často jako studioví hudebníci pro jiné umělce. Czukay nahrál několik ambientních alb a spolupracoval mimo jiné s Davidem Sylvianem. Jaki Liebezeit hodně hrál s baskytaristy Jah Wobblem a Billem Laswellem, s bubenickým souborem nazvaným Drums off Chaos a v roce 2005 s Datenverarbeiter na online albu "Givt". Michael Karoli si vybudoval nedaleko francouzského Nice vlastní studio, ve kterém o osm let později dochází k jednorázovému comebacku Can s původním zpěvákem Malcomem Mooneym (album "Rite Time"). Před svou smrtí nahrál ještě reggae album s Polly Eltes. Irmin Schmidt začal spolupracovat s bubeníkem Martinem Atkinsem, produkoval remix pro industriální kapelu The Damage Manual a cover verzi "Banging The Door" pro tribute album Public Image Ltd., oba vydané na Atkinsově labelu Invisible Records. Karoli založil Sofortkontakt! pro živé reunionové vystoupení Can v roce 1999 s Markem Spybeyem, který byl dříve spojován s Dead Voices on Air, Zoviet France, Reformed Faction a Download. V kapele dále účinkovali Alexander Schoenert, Felix Guttierez z Jelly Planet, Thomas Hopf a Mandjao Fati. Karoli také vystupoval při mnoha příležitostech s Damo Suzuki's Network. Damo Suzuki se vrátil k hudbě v roce 1983 a od té doby hraje živá improvizační vystoupení po celém světě s místními hudebníky a členy turné kapel na různých místech, někdy vydává živá alba. Malcolm Mooney nahrál album jako zpěvák skupiny Tenth Planet v roce 1998. Rosko Gee je od roku 1995 baskytaristou živé kapely v televizní show Haralda Schmidta v Německu. Rebop Kwaku Baah zemřel v roce 1983 po krvácení do mozku. V roce 1986 se krátce zreformovali s původním zpěvákem Mooneym, aby nahráli album "Rite Time", které vyšlo v roce 1989. V roce 1991 se znovu setkali Karoli, Liebezeit, Mooney a Schmidt, aby nahráli skladbu pro film Wima Wenderse "Until the End of the World", a v srpnu 1999 Karoli, Liebezeit a Schmidt s Jono Podmorem, aby nahráli cover verzi "The Third Man Theme" pro Grönland Records kompilační album "Pop 2000". V roce 1991 se zbytek kapely, bez Holgera, opět schází v Can Studios, aby natočili skladbu "Last Night Sleep", kterou si režisér Wim Wenders vybral jako ústřední melodii do svého filmu "Until The End Of The World". V roce 1999 čtyři základní členové Can Karoli, Liebezeit, Schmidt a Czukay vystoupili živě na stejné show, i když hráli samostatně se svými aktuálními sólovými projekty (Sofortkontakt, Club Off Chaos, Kumo a U-She). Can byli od té doby předmětem mnoha kompilací, živých alb a ukázek. V roce 2004 skupina zahájila sérii remasterů Super Audio CD svého zadního katalogu, které byly dokončeny v roce 2006. Dlouho očekávané shledání Can se bohužel nikdy neuskutečnilo a nikdy nenastane vzhledem k předčasné smrti většiny jejích původních členů. Jak řekl kytarista Michael Karoli v rozhovoru ještě v roce 1997: "Už nikdy nemůžeme hrát jako Can… Za starých časů jsme spolu trávili 18 hodin denně hraním, zkoušením, nahráváním, jídlem a hádkami. Domů jsme se šli jen vyspat s manželkami. Hráli jsme každý den, hodiny a hodiny, roky a roky. Bylo to opravdu velmi, velmi vážné. Vesmír, který jsme vytvořili a který nám umožnil komunikovat tak jako Can, nelze znovu navštívit jednoduchým shledáním. Nyní je to navždy pryč." Michael Karoli zemřel na rakovinu dne 17. listopadu 2001 Jaki Liebezeit zemřel na zápal plic dne 22. ledna 2017 Czukay zemřel přirozenou smrtí dne 5. září 2017 Irmin Schmidt zůstal jediným přeživším konzistentním členem skupiny. V roce 1997 Can předali celý svůj dřívější katalog pro album "Sacrilege", což umožnilo radikální remixy klasických skladeb drum’n’bassovými hudebníky. Vydání remixového alba "Sacrilege" v květnu 1997 bylo ukázkovým příkladem toho, že muzika této kapely může a má co říci i muzikantům mnohem mladších věkových kategorií. Patnáct skladeb si na tomto tribut albu "podali" někteří prominentní reprezentanti techna, dance, či ambientní scény, přičemž výsledek rozhodně stojí za slyšení. Sada 2CD "Sacrilege" obsahovala remixy klasiků Can tak, jak je udělali vynikající elektroničtí DJs. Je velmi těžké si představit mnoho dalších kapel 70. let, které by dovolily svou tvorbu podobně reformovat - ani motivaci se do takového projektu pustit. Zdá se však, že hudba Can nabízí každé nové generaci hudebníků a posluchačů něco jedinečně kreativního. Po 20 letech je výmluvné, jak zastarale zní "Sacrilege" ve srovnání s původními alby. Nebývalé oživení Can vyvrcholilo několika reedicemi jejich vysoce sběratelských (a drahých) originálních LP a také bohatým boxem nevydaných materiálů včetně vynikajícího DVD s nedávnými rozhovory spolu se vzácnými živými záběry pořízenými z rozkvětu kapely. V roce 2012 vydali Can kompilaci "The Lost Tapes", poklad vynikajícího nevydaného materiálu z jejich vrcholných let. Když bylo studio Can ve Weilerswistu prodáno německému Rock N Pop Museum, koupili vše, včetně armádních matrací, které pokrývaly stěny kvůli ochraně před zvukem, a přemístili to do Gronau. Při demontáži studia byly nalezeny mistrovské pásky a uloženy v archivu Spoon. Se sotva čitelným označením si nikdo nebyl jistý, co na nich bylo, dokud Irmin Schmidt a dlouholetý spolupracovník Jono Podmore nezačali procházet přes 30 hodin hudby. Našli roky archivovaného materiálu, nikoli nedodělky, ale spíše skladby, které byly z různých důvodů odloženy - soundtracky k filmům, které nikdy nebyly vydány, a skladby, které se kvůli prostoru nedostaly do finálních verzí alb. Irmin Schmidt vysvětluje: "Ty kazety se evidentně opravdu neztratily, ale zůstaly tak dlouho ve skříních studiových archivů, kde na ně všichni prostě zapomněli. Všichni kromě Hildegardy [Schmidt, Irminiho ženy], která dohlíží na Can a jeho práci jako drak nad zlatem Nibelungů a nedovolí zapomenout." Poslední sestřih skladeb z let 1968 až 1977 obsahuje studiový materiál nahraný na Schloss Nörvenich a Can Studio, Weilerswist, se sestavou Can Holger Czukay na baskytaru, Michael Karoli na kytary, Jaki Liebezeit na bicí a Irmin Schmidt na klávesy, na většině skladeb s vokály od Malcolma Mooneyho nebo Dama Suzukiho. V roce 2021 začali Can vydávat živé pořady původně nahrané během klasického období poloviny 70. let. Legendární krautrockoví průkopníci Can zveřejnili úryvek ze svého nadcházejícího alba "Live In Paris 1973", které je již čtvrté v pokračující živé sérii vydaných skladeb od kapely, která dosud představila "Can Live in Brighton 1975", "Can Live in Stuttgart 1975" a "Can Live in Cuxhaven 1976" a bude vydána prostřednictvím Mute a Future Days (nový label EU vytvořený Spoon Records). "Live in Paris 1973" je první nahrávkou seriálu, na níž hraje zpěvák Damo Suzuki. "Live In Paris 1973" vytvořili zakládající členové Can Irmin Schmidt a producent/inženýr René Tinner, kteří sestavili a upravili všechna alba této série. Can byli na cestách při podporování třetího alba "Ege Bamyasi", samotného následovníka průkopnického "Tago Mago" vydaného v roce 1971. Kvalita tvorby Can rostla s každým novým albem. Vždy se snažili posouvat dopředu, probádat neprobádané a vstupovat do neustále nových teritorií. I když sestava se v průběhu let několikrát změnila, přičemž nejfrekventovanější změny probíhaly na pěveckém postu, silné jádro tvořené klávesistou Irminem Schmidtem, bubeníkem Jakim Leibezeitem, kytaristou Michaelem Karolím a klávesistou a basistou Holgerem Czukayem zůstávalo neměnné. Can prožíval svůj vrchol v průběhu 70. let, ale navzdory chvalozpěvům hudebních kritiků se jeho hudba nikdy nestala masovou záležitostí. Improvizace byla hlavním zdrojem jejich alb a jejich pobuřujících živých vystoupení, ale stále si zachovali melodičnost a dokonce i popovou citlivost. Na koncertě mohli být intenzivní a ironičtí, pro skupinu, která je nyní tak milovaná módními hudebními komentátory, bylo několik prvních fanoušků vyloženě "těžkých": motorkáři a rockeři přitahovaní nedostatkem kompromisů v Can. Ve svých prvních šesti albech se kapele podařilo předvídat jazz-rock, punk a sampling, stejně jako drum’n’bass techno. Reputace Can ve Velké Británii vzrostla, když je začali prověřovat hudebníci nové vlny jako Pete Shelley, John Lydon, Gary Numan, Ultravox, později Fall, Jesus & Mary Chain a Primal Scream. Pro jednu generaci se Can ukázali jako mýtická kapela, jejíž improvizované tříhodinové koncerty působily jako uvěznění v jantaru, omezení na ztracená 70. léta. Vlastníci vlastního nahrávacího studia nashromáždili stovky, možná tisíce hodin nevydané hudby. Úžasná raná alba, syrové "Monster Movie", epické "Tago Mago" nebo blažené "Future Days", byly dostatečně silné, aby podpořily všechny mýty, kterým chtěli fanoušci věřit. Později se z trezorů vynořily nahrávky, ale nic se nevyrovnalo originálům a kvůli zanedbání nahrávací společnosti nezůstalo žádné dokonalé, definitivní nahrání jejich koncertní zdatnosti - jen dráždivé segmenty. Průnik skladby "I Want More" v roce 1976 až do britské Top 30 byl o to větším překvapením. Až do svého rozpadu v roce 1978 si drželi a prakticky dodnes drží status kultovní kapely (nejednou dokonce označované za nejlepší experimentálně rockovou formaci v historii), k jejímuž odkazu se otevřeně hlásí například Einstürzende Neubauten, Public Image Ltd. a mnohé další. Legendární krautrockeři Can zveřejnili úryvek ze svého nadcházejícího alba "Live In Aston 1977", které vyjde 31. května 2024. Jedná se o nejnovější ze série živých nahrávek od kapely prostřednictvím Mute Records a Future Days Records (nový EU label vytvořený Spoon Records). Následují vydání "Can Live In Brighton 1975", "Can Live In Stuttgart 1975", "Can Live In Cuxhaven 1976" a "Live In Paris 1973". "Live In Aston 1977" zachycuje kapelu v podivném bodě jejich kariéry. Baskytarista Holger Czukay se přesunul k vystupování s kapelou na tom, co je označováno jako "waveform radio and spec. zvuky". Na baskytaru jej nahradil Rosko Gee z Traffic, v té době se k zavedeným členům kapely Czukay, Irmin Schmidt, Jaki Liebezeit, Michael Karoli připojil i perkusista Traffic Rebop Kwaku Baah.

Členové: Holger Czukay - Bass, Sound Engineer, Electronics, Vocals, French Horn (1968-1977,1986,1988) Michael Karoli - Guitars, Vocals, Violin (1968-1979, 1986, 1988, 1991, 1999) Jaki Liebezeit - Drums, Percussion, Flute (1968-1979, 1986, 1988, 1991, 1999) Irmin Schmidt - Keyboards, Vocals (1968-1979, 1986, 1988, 1991, 1999) Damo Suzuki - Vocals (1970-1973) Bývalí členové: Malcolm Mooney - Vocals (1968-1970, 1986-1988, 1991) Rosko Gee - Bass, Vocals (1977-1979) Reebop Kwaku Baah - Percussion, Vocals (1977-1979; died 1983) David C. Johnson - Reeds, Winds, Electronics and Tape Manipulation (1968) Spolupracující: Jono Podmore - recording engineer, bass (1999), soundprocessing and editing engineer (1999, 2003, 2011-2012) René Tinner - recording engineer (1973-1979, 1986, 1991) Manni Löhe - vocals, percussion and flute (1968; died 1978) Thaiga Raj Raja Ratnam - vocals (January-March 1976) Michael Cousins - vocals (March-April 1976) Olaf Kübler (Amon Düül) - tenor saxophone (1975) Tim Hardin - vocals & guitar (November 1975) (died 1980) Duncan Fallowell - lyrics (1974) Peter Gilmour - lyrics, live sound mixing (later 1970s)

Holger Czukay (rodným jménem Holger Schüring) (znám jako Ghost Angel, Holger Czukay) (Narozen 24. March 1938, Free City of Danzig (today Gdansk, Poland) zemřel 5. September 2017, Weilerswist (near Cologne), Germany) Bass Holger Czukay byl německý hudebník a hráč na baskytaru. Je nejznámější jako zakladatel a člen krautrock kapely Can, kterou založil v roce 1968. Tu opustil v roce 1977, dva roky před jejím rozpadem. Czukay, popisovaný jako "úspěšně překlenující propast mezi popem a avantgardou", byl také pozoruhodný tím, že vytvořil rané důležité příklady ambientní hudby, že prozkoumal "world music" dlouho předtím, než byl tento termín vytvořen a za to, že byl průkopníkem samplování. Holger Czukay byl přes dvacet let ženatý s německou malířkou a zpěvačkou Ursulou Kloss (profesně známou jako Ursa Major a později jako U-She), se kterou spolupracoval na mnoha multimediálních dílech. Ursula Kloss-Schüring zemřela v den svých 55. narozenin dne 28. července 2017 poté, co byla více než deset let vážně oslabena nemocí. Czukay se narodil ve svobodném městě Danzig (dnešní Gdaňsk, Polsko), odkud byla jeho rodina po druhé světové válce vypovězena. Kvůli válečné vřavě bylo Czukayovo základní vzdělání omezené. Jednou stěžejní ranou zkušeností však byla práce, když ještě jako teenager pracoval v opravně rádií, kde si oblíbil zvukové kvality rozhlasového vysílání (později předpokládal jeho použití krátkovlnného rozhlasového vysílání jako hudebních prvků) a seznámil se se základy elektrických oprav a inženýrství. Czukay studoval hudbu u Karlheinze Stockhausena v letech 1963 až 1966 a poté chvíli pracoval jako učitel hudby, v roce 1968 začal vyučovat na střední škole ve Švýcarsku. Zpočátku se Czukay o rockovou hudbu nezajímal, ale to se změnilo, když mu student zahrál píseň Beatles z roku 1967 "I Am The Walrus", psychedelický rockový singl s neobvyklou hudební strukturou a návaly hluku rádia AM. To mu otevřelo uši k hudbě rockových experimentátorů, jako jsou The Velvet Underground nebo Frank Zappa. Czukay spoluzaložil Can v roce 1968. Hrál na basovou kytaru a ujal se většiny nahrávání a mixování pro skupinu. Rosko Gee, bývalý baskytarista britské kapely Traffic, se ke skupině připojil v roce 1977, přičemž Czukay se staral pouze o pásky a zvukové efekty na albu "Saw Delight", jeho posledním albu se skupinou před odchodem na sólovou dráhu. Czukay byl odsunut na vedlejší kolej kvůli tvůrčím sporům a jeho neschopnosti postupovat jako basista, když přiznal své nedostatky na nástroji, který začal používat "téměř standardně" v prvních dnech Can. Po jeho odchodu z Can, Czukay nahrál několik alb. Jednou z jeho ochranných známek bylo používání zvuků krátkovlnného rádia a jeho rané průkopnictví v samplování, které v té době zahrnovalo pečlivé řezání a spojování magnetických pásek. Nahrával různé zvuky a úryvky z krátkých vln a začleňoval je do svých skladeb. Používal také krátké vlny jako živý, interaktivní hudební nástroj (takový jak na 1991 Radio Wave Surfer), metodu kompozice, kterou nazval "rádiovou malbou". Czukay také uvedl: "Pokud chcete vytvořit něco nového, neměli byste myslet příliš daleko za jednu určitou myšlenku". Czukay spolupracoval se značným počtem hudebníků, zejména na sérii alb s Jah Wobble a Davidem Sylvianem, dvěma mladšími britskými hudebníky, kteří sdíleli jeho zájem o prolínání pop music s experimentálními nahrávacími a samplovacími technikami. Mezi další spolupracovníky patří U.N.K.L.E., Brian Eno, Eurythmics a německé Neue Deutsche Welle band Trio. V roce 2009, po problematické době s nahrávací společností, která postupně znovu vydávala jeho alba na CD, začal Czukay novou spolupráci s vydavatelstvím Claremont 56 a vydával pouze vinylové remixy skladeb z dřívějších alb, stejně jako některé nové nahrávky. Tento přístup změnil Czukayovy plány na jeho dřívější katalog, takže původní alba "Der Osten ist Rot" (1984), "Rome Remains Rome" (1987) a "Moving Pictures" (1993) již nevycházejí, v případě "Moving Pictures", i z důvodu, že mistrovské pásky se neopravitelně poničily. Místo toho je většina skladeb předělána a nově organizována jako limitovaná edice vinylových vydání. Dne 5. září 2017 byl Czukay nalezen mrtvý ve svém bytě, přestavěném z Can starého studia ve Weilerswistu poblíž Kolína nad Rýnem. The New York Times uvedl, že zemřel ve stejný den, ale příčina jeho smrti byla předmětem policejního vyšetřování. Nakonec se předpokládalo, že jeho smrt byla z přirozených důvodů. Czukay tak přežil svoji manželku jen o několik měsíců navíc. V roce 2018 bylo oznámeno, že Czukayovo dílo bylo shromážděno novým retrospektivním boxem Cinema, který by zahrnoval jak klasický, tak nevydaný materiál z jeho sólové kariéry. Sada pěti disků, která má vyjít v březnu, bude také obsahovat mnoho z jeho nejznámějších spoluprací, včetně těch s Enem, Wobble, Sylvian a Stockhausen, a také nikdy nevydaný materiál.

Michael Karoli (Narozen 29. dubna 1948, Straubing, Germany, zemřel 17. listopadu 2001, Essen, Germany) Guitars, Vocals, Violin Michael Karoli byl německý kytarista, houslista a skladatel. Byl zakládajícím členem vlivné krautrockové kapely Can. Působil také v kapele Sofortkontakt!. Byl bratrem Constanze Karoli. Karoliho sestra Constanze Karoli a tehdejší přítelkyně Eveline Grunwald jsou modelkami na přebalu alba "Country Life" Roxy Music z roku 1974. Karoli se narodil a vyrůstal ve Straubingu v Bavorsku. V době, kdy dokončil školu, přestěhoval se do St.Gallen ve Švýcarsku. V dětství se naučil hrát na kytaru, housle a violoncello a hrál v mnoha jazzových a tanečních kapelách. V roce 1966 se seznámil a spřátelil s Holgerem Czukayem, který byl chvíli jeho učitelem hry na kytaru. Poté, co odpromoval, začal studovat práva až do odchodu ze školy v roce 1968, aby založil Can s Czukayem, Irminem Schmidtem, Jaki Liebezeitem a Davidem Johnsonem. V Can hrál většinou na kytaru, příležitostně i na housle. Poté, co Damo Suzuki odešel na konci roku 1973, byl také jejich hlavním zpěvákem. Byl stálým členem kapely, hrál s ní od roku 1968 až do jejího rozpadu v roce 1979. Ke kapele se také připojil na jejích třech reunionech v letech 1986, 1991 a 1999. V roce 1984 vydal Karoli album "Deluge" spolu s Polly Eltes. Michael Karoli, jeden z největších psychedelických kytaristů, zemřel dne 17. listopadu 2001 v německém Essenu ve věku 53 let, když prohrál svůj dlouhý boj s nezveřejněnou formou rakoviny. Zanecháal po sobě kolosální sonické úložiště, za které může být každý v profesi vytváření mysli manifestující šamanské jinakosti jen věčně vděčný. Jak napsal ve své knize "Krautrocksampler", byl to "kouzelník a skutečná hvězda".

Jaki Liebezeit (rodné jméno Hans Heinrich Liebezeit, jeho příjmení se překládá jako "Čas lásky") (Narozen 26. května 1938, Dresden, Germany, zemřel 22. ledna 2017) Drums, Percussion, Flute Jaki byl německý hudebník a hráč na bicí. Je nejznámější jako zakladatel a člen krautrock kapely Can, kterou spoluzaložil v roce 1968. Před a po Can působil také v kapelách B.I.L.L., Burnt Friedman & Jaki Liebezeit, Club Off Chaos, Cyclopean, Damo Suzuki Band, Drums Off Chaos, Dunkelziffer, Gerhard Hoffmann Septett, Globe Unity Orchestra, Jah Wobble's Invaders Of The Heart, Jah Wobble's Solaris, Magnetik North, Manfred Schoof Quintet, Manfred Schoof Sextett, Phantom Band, The Flood a Zeltinger Band. Narodil se poblíž Drážďan. Jeho rodina se během druhé světové války často stěhovala a nakonec se usadila v Kasselu, kde jako mladý jazzový hudebník vystupoval pro americké vojáky. Na začátku 60. let se přestěhoval do Barcelony, kde hrál s trumpetistou Chetem Bakerem a katalánským pianistou Tete Montoliu. Později se stal bubeníkem v přední západoněmecké free-jazzové skupině Manfred Schoof Quintet. Ale jazz jej rozčaroval a rozhodl se místo toho pěstovat svůj "monotónní" styl. V červnu 1968 se stal zakládajícím členem Can, s hudebníky z různých prostředí, kteří byli odhodláni skládat kolektivně. Basista Holger Czukay a David C. Johnson, který hrál na flétnu, spolupracovali s avantgardním skladatelem Karlheinzem Stockhausenem, Michael Karoli hrál na rockovou a jazzovou kytaru, klávesista Irmin Schmidt byl klasický pianista a dirigent. Johnson brzy skupinu opustil a další čtyři členové spolupracovali až do roku 1977 s řadou zpěváků. Členové Can se snažili oprostit německou hudbu od anglo-americké nadvlády a to, s čím přišli, bylo zcela jejich vlastní. Pan Liebezeit řekl, že Can název znamená zkratku ze slov "communism, anarchism, nihilism“. Hudba Can by mohla připomínat psychedelii z konce 60. let s texty někdy prohlašovanými jako roztříštěná, surrealistická poezie a písně, které se protáhly do jamů. Ale Can od začátku kladl důraz na opakování a rytmus, používal tuhé, neúprosné doby, které byly často popisovány jako germánské. Také hojně používali nahrané zvuky, jak Stockhausen měl, a non-západní rytmy. Na rozdíl od většiny kapel té doby Can pracovali ve svém vlastním nahrávacím studiu Inner Space v Kolíně nad Rýnem, a vytvářeli skladby z kolektivní improvizace, svá první alba nahrávali živě na dvoustopou pásku a upravovali výsledky. Can měli skromný hit v Německu v roce 1971 s písní "Spoon", použitou pro minisérii "Das Messer". Živá vystoupení kapely obsahovala rozsáhlé improvizace, ale jak její nahrávací kariéra pokračovala, některé její písně přijaly konvenčnější popové struktury. V roce 1976, během vzestupu diskoték, se skladba Can "I Want More" dostala na #26 místo britského singlového žebříčku. V roce 1979, kdy se Can rozpadl, se již šířil vliv krautrocku, nejvýrazněji na albech Davida Bowieho "Low" a "Heroes". V pozdějších letech Can dostávali pocty a remixy od rockových kapel a producentů taneční hudby. Kapela se přeskupila na další album "Rite Time" vydané v roce 1988. Jaki Liebezeit nahrával hodně před a po rozpadu Can. Hrál na albu Briana Ena z roku 1977 "Before And After Science" a debutovém albu Eurythmics z roku 1981 "In the Garden". S Rosko Geem, jedním z vokalistů Can, založil Phantom Band, který v letech 1980 až 1984 natočil tři alba. Spolupracoval s bubeníky v Drums Off Chaos a s kytarou a syntezátorem v Club Off Chaos. Jaki, Czukay a Jah Wobble, baskytarista z Public Image Ltd., nahrávali s nejrůznějšími spolupracovníky, včetně Edge, kytaristy U2. V dubnu 2017 měl vystoupit na poctě Can v Barbican v Londýně se členy Sonic Youth a Canovým zpěvákem Malcolmem Mooneym. Hra Liebezeita byla základem hnutí, které bylo nakonec kategorizováno jako krautrock, německý styl, který překlenul psychedelii s otevřeným koncem a okleštěné imperativy punku a taneční hudby. Krautrock jásá nad opakováním, někdy jako kulisa improvizace a někdy jako čistá odhalená struktura. Liebezeit byl virtuóz, který se rozhodl vyhnout okázalému technickému předvádění. Jeho hudební konverze, jak jednou řekl, pocházela z doby, kdy hrál free jazz a člen publika, možná na LSD, mu oznámil: "Musíš hrát monotónně." Poté, co o tom přemýšlel, „začal jsem věci opakovat,“ vzpomínal v dokumentu BBC "Krautrock: The Rebirth of Germany". Pan Liebezeit vytvořil na své bicí soupravě vzory, které zanechávaly otvory, když poháněly kapelu, a držel se jich s metronomickou přísností a hrál téměř jako stroj. Téměř, ale ne tak docela: Když dal jemný přízvuk na jeden tón vzoru nebo přidal ťuknutí na činel nebo malý bubínek, stalo se to překvapivou, významnou událostí. Jeho hra se opakovala, ale nebyla jednoduchá. Ponořil se do lichých metrů a požadoval přesnou synkopu a často narážel na asijskou, africkou a blízkovýchodní hudbu. (Na začátku své kariéry pan Liebezeit nasával flamenco ve Španělsku a navštěvoval mistrovské bubeníky Jajouky v Maroku.) Jeho tvrdohlavé opakování a neochvějná dynamika ovlivnily art-rock, elektropop, novou vlnu a post-punk. Přesto ještě v roce 2015 v rozhovoru pro web The Quietus pan Liebezeit přemýšlel, jak se svléknout dál. V posledních letech spolupracoval s německým elektronickým hudebníkem Burntem Friedmanem. "Myslím, že hraju příliš mnoho," řekl jednou. "Hudba by měla mít více prostoru. Ale je těžké mít prostor, je to jako stavět oblouk nebo kupoli. Je to náročné. Udělat míč je snadné." Jaki Liebezeit, přísně minimální a tiše vlivný bubeník německé experimentální rockové skupiny Can ze 70. let, zemřel 22. ledna 2017 ve svých 78 letech. Příčinou byl zápal plic, uvedla kapela v oznámení na svých webových stránkách. V oznámení nebylo uvedeno, kde zemřel. Mezi pozůstalými jsou jeho syn Ben a jeho partnerka Birgit Berger. Cedric Bixler-Zavala, frontman současných rockových kapel At the Drive-In a Mars Volta, na Twitteru uvedl: "Všechny cesty bubnování nakonec vedou k Jakimu Liebezeitovi. Váš přístup byl nakažlivý RIP."

Irmin Schmidt (Narozen 29. května 1937, Berlin, Germany) Keyboards, Vocals Irmin Schmidt je německý klávesista a skladatel, nejznámější jako zakládající člen skupiny Can. Působil také v kapelách Cyclopean a dot i/o. Mezi jeho soukromé zájmy mimo hudbu patří vaření. Jeho manželka Hildegard Schmidt byla od 70. let zodpovědná za management Can a nahrávací společnost Spoon Records. Schmidt se narodil v Berlíně v Německu a získal formální hudební vzdělání, když studoval skladbu, klavír, dirigování a hudební etnologii. Hudbu studoval na konzervatoři v Dortmundu, na Folkwang Hochschule v Essenu, Mozarteum v Salcburku a skladbu studoval v Kolíně nad Rýnem na kurzech nové hudby Karlheinze Stockhausena na Rheinische Musikschule v Kolíně nad Rýnem. Mezi jaho další učitele patřil i Ligeti. Po studiích v letech 1962 až 1969 začal pracovat především jako dirigent a dirigoval řadu orchestrů včetně uvádění vlastních skladeb, vystupoval na koncertech s Bochumskou symfonií, Vídeňskou symfonií a Dortmund Ensemble for New Music, který založil v roce 1962. Během této doby získal několik dirigentských ocenění. Schmidt také působil jako kapelník v Theater Aachen, jako docent pro hudební divadlo a šanson na Schauspielschule Bochum (dramatická škola) a jako koncertní pianista. V tomto období také skládal hudbu k různým filmovým a divadelním inscenacím. Na konci 60. let se Schmidt rozhodl spojit klasickou novou hudbu s rockem a jazzem a založil CAN. V roce 1968 založil Schmidt s Holgerem Czukayem, Michaelem Karolim a Jaki Liebezeitem experimentální krautrockovou kapelu Can. Schmidt sloužil jako Can klávesista až do rozpuštění skupiny v roce 1979. Zúčastnil se také obou reunionů Can v letech 1986 a 1991. Po roce 1978 Irmin vydal několik sólových alb "Toy Planet" (s B. Spoerrim), "Musk At Dusk", "Impossible Holidays" a 3CD box s jeho tvorbou jako filmového skladatele "Anthology - Soundtrack 1978-1993". Schmidt zaznamenal více než 40 filmů a TV pořadů, včetně "Knife in the Head" (1978) a "Palermo Shooting" (2008). Napsal také fantasy operu "Gormenghast" podle trilogie "Gormenghast" Mervyna Peaka, která měla premiéru v roce 1998 v Opernhaus Wuppertal, balet "La Fermosa" s premiérou v roce 2008, a více než 120 filmových partitur. Úryvky z "Gormenghast" byly vydány na Spoon Records v roce 1999. S britským skladatelem KUMO vydal dvě CD "Masters of Confusion" (2001) a "Axolotl Eyes" (2008) a DVD s jejich zvukovou instalací "Flies, Guys and Choirs" původně na objednávku Barbican Centre. Od roku 2008 žije Schmidt v jižní Francii. V roce 2008 také vydal svou druhou antologii "Soundtracks" (1994-2008)" a původní hudbu k filmu Wima Wenderse "Palermo Shooting", který měl premiéru na filmovém festivalu v Cannes 2008. Neobvyklé cesty, které Schmidt pro své skladby zvolil, byly oslaveny v roce 2010, kdy na jeho počest uvedl slavnostní večer prestižní Festival "Ludwigsburger Schlossfestspielen". Schmidt dirigoval orchestr Schlossfestspiele a představil výběr ze svého díla s velkým ohlasem kritiky. V roce 2015 byl Irmin Schmidt povýšen do šlechtického stavu francouzským ministerstvem kultury a obdržel vysoce prestižní medaili Chevalier De L'Ordre Des Arts Et Des Lettres za přínos umění a hudbě. Ve stejném roce vydal Spoon Records jeho 12CD box "Electro Violet", kompletní soubor Schmidtových děl (6 sólových CD a 6 CD se soundtracky). V roce 2012 vydal CAN Label Spoon Records "The Lost Tapes", 3CD Box s dosud nevydaným Can materiálem, jehož kurátorem byl Irmin Schmidt. Následující rok vydal svou dvojitou CD kompilaci "Villa Wunderbar", výběr z jeho sólové tvorby a práce pro film (kurátorem je Wim Wenders). V roce 2015 obdržel Ordre des Arts et des Lettres (Chevalier). V roce 2016 Irmin - ve spolupráci s Thurstonem Moorem (Sonic Youth), přednesl živou skladbu v pařížském Louvru k filmu STREET anglického umělce/filmaře Jamese Narese. Na akci "The Can Project Event" v dubnu 2017 Irmin představil novou skladbu "Can Dialog" pro velký orchestr Schmidta a G.Schwellenbacha a také Schmidtův balet "La Fermosa" a dirigoval London Symphony Orchestra v prestižním londýnském uměleckém centru Barbakan. Po orchestrální části následoval koncert "Homage a CAN", který kurátorsky připravil Thurston Moore. V roce 2018 vydali Schmidt a britský spisovatel a editor Rob Young knihu o Can s názvem "All Gates Open: The Story of Can". Kniha ve dvou částech představuje biografii napsanou Robem Youngem a druhou část "Can Kiosk" od Irmina Schmidta, koláž deníkových celistvostí a rozhovorů. V listopadu 2018 Spoon Records vydalo Irminovo nové sólové klavírní album "5 Klavierstücke". Irmin také dokončil novou skladbu "Filmmusiken" společně s Gregorem Schwellenbachem, se kterým již napsal "Can Dialog". Skladba - orchestrace několika Schmidtových soundtracků - měla premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Braunschweigu v listopadu 2018, kde Irmin dirigoval Staatsorchester Braunschweig. V prosinci 2018 vzal skladbu do Volksbühne Berlin, kde dirigoval Deutsche Filmorchester Babelsberg. V roce 2019 Irmin zahájil turné se svým novým albem "5 Klavierstücke". Koncert z 21. listopadu na Festivalu současné hudby v Huddersfieldu byl nahrán v St Paul’s Church a následně vydáno 29. května 2020 "NOCTURNE" vychází u Spoon Records a Mute na CD. Irmin v současné době pracuje na houslovém koncertu a připravuje se na další koncerty (Bergen, Praha a Varšava). Schmidtovy zvukové cesty spojují to, co je obvykle protikladné - Rock, Pop, Jazz, Classic, Electronic, Ambient, Drum n' Bass, Walz, Oriental... Je hudebním alchymistou.

Damo Suzuki (rodné jméno Kenji Suzuki) (narozen 16. ledna 1950, Japan, zemřel 9. února 2024, Germany) Vocals Kenji Suzuki, lépe znám jako Damo Suzuki, je japonský hudebník, který od počátku 70. let žije v Německu a je nejznámější jako bývalý zpěvák německé krautrockové skupiny Can. Působil také v dalších kapelách jako Damo Suzuki Band, Damo Suzuki's Network a Dunkelziffer. Suzuki žije v Kolíně nad Rýnem, i když odehrál více koncertů ve Spojeném království a prohlásil, že britské publikum je k jeho hudbě vnímavější než německé. Když vyrůstal v Japonsku začal s klasickou hudbou hlavního proudu, hudebníky jako Čajkovskij. Pak začal poslouchat soul a britskou hudbu. V té době jsem měl rák kapelu The Kinks. Dokonce založil fanklub The Kinks v Japonsku, ještě dříve než tam vydali desku. Jako teenager strávil Suzuki koncem 60. let 20. století putováním po Evropě. Suzukimu bylo sotva 18 let, když v roce 1968 odešel z rodného Japonska do Evropy. Byl konec 60. let a v Evropě nebylo tolik Asiatů, zejména Japonců. Takže to pro lidi bylo zvláštní. Také měl dlouhé vlasy a byl docela malý. Museli si myslet, že je jako někdo z jiné planety. Živil se často i hraním na ulici a protože neuměl hrát na kytaru a znal jen dva nebo tři akordy, musel hodně improvizovat, aby získal nějaké peníze. Nevydělával sice moc peněz, ale lidé stáli a dívali se. Měl proto i mnoho problémů s policií. Mnohokrát byl uvězněn na jeden nebo dva dny, protože zastavil provoz, ať byl kdekoli. Policie jej buď zatkla, nebo pošlala někam jinam. Krátce vytvořil folkové duo ve Švédsku, než si prorazil cestu Dánskem, Francií, Anglií, Irskem a Německem a způsobil rozruch svým exotickým vzhledem a volnou formou písně. Na konci roku 1969 žil v Londýně a neměl žádné peníze, tak odjel do Německa sehnat nějakou práci, aby se mohl vrátit do Japonska. A Damo vzpomíná: "Během týdne, kdy jsem nesměl na ulici pobuřovat, jsem šel do místní hospody v Mnichově a nějaká dívka mi řekla, že hledají herce nebo tanečníka pro "Hair". Šel jsem na konkurz a oni se nerozmýšleli, protože jsem měl dlouhé, krásné vlasy. Většina ostatních ne, tak jsem tu práci dostal já. Byl tam prostor pro improvizaci, ale v podstatě to bylo každý den to samé. Tak jsem po dvou nebo třech měsících přestal". V květnu 1970, když vystupoval na mnichovské ulici (někdy poté, co dostal roli v německé divadelní verzi Hair), si jej všimli členové Can Holger Czukay a Jaki Liebezeit, kteří tehdy hledali náhradu za odchozího zpěváka Malcolma Mooneyho. Když Malcolm Mooney opustil Can po nahrání jejich prvního alba "Monster Movie", Holger Czukay a Jaki Liebezeit se setkali se Suzukim při buskingu v Mnichově v Německu, zatímco oba seděli venku v pouliční kavárně. Pozvali jej, aby se připojil ke skupině, on to udělal a ještě téhož večera s nimi vystoupil. Poté se stal členem kapely. Suzuki byl s Can od roku 1970 do roku 1973 a nahrál řadu uznávaných alb jako "Tago Mago", "Future Days" a "Ege Bamyasi". Suzukiho první vokální vystoupení s Can bylo ve skladbě "Don't Turn the Light On, Leave Me Alone" z alba "Soundtracks". Jeho volné, často improvizované texty, nebyly zpívány v žádném konkrétním jazyce. Suzuki odešel z kapely v roce 1973 a dal si pauzu od hudby na následující desetiletí, zatímco pracoval v jiných zaměstnáních. Suzuki odešel z Can brzy po nahrávání "Future Days", to mu bylo pouhých 23 let, aby se oženil se svou německou přítelkyní aupřednostnil vstup do sekty Svědků Jehovových. Ale později z této organizace odešel a nyní se považuje za věřícího v Bibli, aniž by byl členem jakékoli denominace nebo církve. Suzukiho odchod z Can byl začátkem 10-leté pauzy od samotné hudby, během které se stal svědkem Jehovovým. Pracoval jako streetworker a v hotelu, také pracoval v japonské společnosti, takže jsem měl tři různé druhy zaměstnání. K hudbě se vrátil v roce 1983, chodil na koncerty Dunkelziffer a následně si s kolínským kolektivem nahrál několik alb. V roce 1986 založil kapelu Damo Suzuki Band, jejíž sestava zahrnovala Jakiho Liebezeita, a nakonec založil Damo Suzuki’s Network, zastřešující značku pro jeho živá vystoupení s místními hudebníky z celého světa, kde na svých turné hraje živou improvizační hudbu. Tyto improvizované spolupracovníky nazývá "Sound Carriers" (nosiče zvuku). Od té doby cestoval po světě, aby předváděl zcela improvizovaná živá vystoupení spolu s převážně mladými a neznámými hudebníky z místních psychedelické undergroundové scény. Undergroundová kapela HALF BAKED CHEESE, vídeňský heavy rockový fenomén odsouzený k tomu, aby strašil některé z nejdivočejších akcí zemí a podporoval kapely jako Church of Misery, Heckspoiler, Hypnotic Floor, Karaba, spolu s dalšími místními zvukovými nosiči Lorenzem Kainzem a Matthiasem Kampfem se všichni spojili a odehráli 19. listopadu 2019 zcela improvizovaný happening, celá show se zachovala na 12-palcovém vinylu od Klangschutz Schallplatten. Album "This Nation's Saving Grace" od The Fall z roku 1985 obsahuje píseň "I Am Damo Suzuki", inspirovanou zpěvákem. Rocková kapela The Mooney Suzuki převzala své jméno od Dama Suzukiho a dřívějšího zpěváka Can Malcolma Mooneyho. Od roku 1997 jezdí na turné nebo hraje samostatné koncerty. Poslední počin od Damo Suzuki's Network je "Floating Element", nahraný v londýnských Purcell Rooms v roce 2007 s klasickým smyčcovým souborem Elysian Quartet. Rozsáhlá koláž nálad a textur představuje Suzukiho v jeho nejlepším provedení. Se svou ženou Elke Morsbach se seznámil v Kolíně nad Rýnem v roce 1985. Suzukimu byla diagnostikována rakovina tlustého střeva v roce 2014 (poprvé mu byla diagnostikována v roce 1983). Operovali přímo a pak mu našli dvě dírky v tenkém střevě. Takže jeho břicho nemá žádné svaly, což znamená, že nemůže nosit těžké věci. Proto od té doby moc koncertů neabsolvoval. Čekaly jej další operaci později v roce 2016, pak dvě nebo tři různé operace později. V takové situaci si užíval lenošení a dostatek spánku. Ale i navzdory pokračující léčbě rakoviny od roku 2014 Suzuki pokračovala v turné, přičemž každé představení se těšilo pocitu organické spontánnosti, něco, co je známkou jedinečného přístupu Suzukiho. "Pro mě to není žádný problém nebo žádná velká věc, na kterou čekám, jen se něco stane v příštím okamžiku," řekl již 71letý muž novináři Yorkshire Post Duncanu Seamanovi. "Je to mnohem lepší než mít jakýkoli plán nebo úzkost. Mám rozvrh na dvě hodiny nebo něco takového, kromě této doby se prostě snažím žít co nejpřirozeněji". Dokumentární film "Energy" zkoumá Suzukiho boj s rakovinou a vztah s Elke Morsbach. Když byl Suzuki dotázán na jeho politické názory, vyjádřil odpor k americké politice a americkému policejnímu systému. Suzuki také vyjádřil pozitivní pohled na Brexit a vyjádřil silnou preferenci lokalismu před ekonomickou globalizací. Ve stejném rozhovoru kritizoval Evropskou unii, preferoval suverenitu menších národů a regionalismus. Damo Suzuki jako cestovatel bez věku cestuje po celém časoprostoru. Představuje světlo "okamžitého skládání" novým generacím a označuje své provizorní spolupracovníky za zvukové nosiče. Přesně padesát let po vydání hluboce ikonického "Ege Bamyasi" můžeme slyšet jeho hlas na dalších fantastických albech. Ikonický a oslavovaný bývalý zpěvák Can Damo Suzuki zemřel 9. února 2024 ve věku 74 let po boji s rakovinou tlustého střeva. Zprávu oznámila Can nahrávací společnost Spoon Records. Žijící členové Can zveřejnili na své oficiální facebookové stránce následující prohlášení: "S velkým zármutkem vám musíme oznámit, že včera, v pátek 9. února 2024, zemřel náš skvělý přítel Damo Suzuki. Jeho bezmezná tvůrčí energie zasáhla tolik lidí po celém světě, nejen s Can, ale také se všemi kontinenty zahrnujícími Network Tour. Damova laskavá duše a drzý úsměv budou navždy chybět. Připojí se k Michaelovi, Jakimu a Holgerovi na fantastický jam!Hodně lásky jeho rodině a dětem."

(Narozen 1944, Yonkers, New York, United States) Vocals Malcolm Mooney je výtvarný umělec, básník, zpěvák a textař a jedna z nejuznávanějších osobností v kruzích současné hudby. Je znám z působení v kapelách Can, kde byl zajládajícím zpěvákem této německé krautrockové skupiny, Malcolm Mooney And The Tenth Planet a Pavees Dance. Narodil se a vyrůstal v Yonkers ve státě New York. Jeho matka, Alma Cora, byla učitelkou a jeho otec, Malcolm Sr., byl sítotiskař a majitel firmy. Malcolm Mooney začal s uměním v mladém věku a na střední škole byl vybrán, aby vystavoval v Hudson River Museum. Mooney začal zpívat na střední škole a byl členem a cappella vokální skupiny známé jako Six-Fifths. Na střední škole Mooney navštěvoval Hackley School, soukromou přípravnou školu ve Westchester County, byl jejich prvním afroamerickým studentem. Mooneyho vysokoškolská léta strávil na Bostonské univerzitě, kde hrál v prváku basketbal a přitom se specializoval na výtvarná umění, byl také přijat do bratrstva Omega Psi Phi. Nějakou slávu získal jako sochař v New Yorku. Po ukončení vysoké školy v roce 1968 Mooney cestoval do jižní Asie, na Střední východ a do Evropy. V Paříži jej přítel Serge Čerepnin seznámil s Hildegardou Schmidtovou, která jej pozvala na návštěvu jejího manžela Irmina Schmidta do jeho studia v Kolíně nad Rýnem v Německu. Mooney se brzy připojil k Irminu Schmidtovi, Holgeru Czukayovi, Jaki Liebezeitovi a Michaelu Karolimu jako hlavní zpěvák a textař jejich kapely známé jako Inner Space, což bylo na návrh Mooneye brzy změněno na The Can, později zkráceně jen Can. Zakládající člen Holger Czukay o Mooneym řekl: "Nebyl jsem si jistý, kterou cestou se hudebně vydat, dokud Malcolm Mooney jednoho dne nevyskočil k mikrofonu a nepostrčil nás do RYTMU". Rytmický odkaz Can lze vysledovat prakticky ve všech následných vývojových trendech v současné hudbě (i mimo ni), od post-punkových experimentů konce 70. let až po dnešní post-disco scény. Mooneyho nahrávky s Can zůstávají jedny z nejvlivnějších za posledních padesát let. Album materiálu bylo nahráno pod názvem "Prepared To Meet Thy Pnoom", třebaže jej žádná nahrávací společnost nebyla ochotná vydat, později bylo vydáno v roce 1981 jako "Delay 1968". Druhé album Can "Monster Movie" se stalo jejich debutem vydaném v roce 1969. Bylo úspěšné na německé undergroundové scéně. Různé další skladby, které Mooney nahrál s kapelou během tohoto období, se objevují na kompilačních albech "Soundtracks" a "Unlimited Edition". Mooney opustil kapelu a vrátil se do Ameriky brzy po natáčení desky "Monster Movie", když mu psychiatr řekl, že pro jeho duševní zdraví by bylo lepší dostat se pryč od chaotické hudby Can. Poznámky k desce z alba chybně tvrdí, že Mooney utrpěl nervové zhroucení a opakovaně křičel "nahoře, dole". V roce 1986 se znovu připojil k Can, aby nahráli jednorázové reunionové album "Rite Time". Vydal také tři alba se skupinou z oblasti San Francisco Bay Area pojmenovanou Tenth Planet, na prvním z nich se objevuje nová verze písně "Father Cannot Yell" z "Monster Movie". Pro druhé album Tenth Planet byla představena jiná sestava a album se dočkalo omezeného vydání v Japonsku na labelu P-Vine. Před jeho vydáním vydal label Unfortunate Miracle limitovaný 7" obrázkový disk singl obsahující dva rané mixy z připravovaného alba. V roce 2002 byl Mooney pozván, aby zazpíval na albu Andyho Votela "All Ten Fingers" v písni "Salted Tangerines", verze Mooneyho stejnojmenné básně. Tenth Planet vydala u Milviason Records album s názvem "inCANtations". Mooney se nyní zaměřuje na své výtvarné umění. V roce 2007 pozval Matthew Higgs Mooneyho, aby vystavil kus na ctihodném newyorském veletrhu White Columns. V roce 2013 Mooney začal spolupracovat s bubeníkem, skladatelem a producentem Seanem Noonanem, spolu s Jamaaladeen Tacuma a Aram Bajakian na nahrávce "Pavees Dance: There's Always the Night". Skupina vystoupila v únoru 2014 na festivalu Sons D'Hiver ve Francii před vydáním CD a doprovodné knihy v červnu 2014 s texty a Mooneyho přebalem. V dubnu 2017 se Mooney objevil v The Barbican Center v City of London jako hlavní zpěvačka The Can Project, koncertu s Irminem Schmidtem, ke kterému se připojili Thurston Moore ze Sonic Youth a Debbie Googe z My Bloody Valentine. V roce 2021 byla Mooneyho práce vystavena v Aspen Art Museum na výstavě Winterfest. V roce 2022 měl Mooney výstavu v Ulriku v New Yorku s názvem "Works 1970-1986". Mooney vytvořil svá první geometrická díla v roce 1970 jako výpravu pro divadelní hru s názvem "Harlem Angel" krátce poté, co začal pracovat na sérii stejnojmenných sítotisků v tiskárně svého otce v Yonkers v New Yorku. Popisuje původ těchto kousků, jak se vyvinul z obrazu tkaniny kente pozorované pod mikroskopem. Tento obraz pokračoval v jeho malbách a kresbách mřížek v průběhu 70. a 80. let. Mooneyho zájem se dále rozvinul díky setkání s výstavou "African Textiles and Decorative Arts" v roce 1972 v Museum of Modern Art, přátelstvím s kurátorkou textilu a obchodnicí Sarou Pennovou a také jeho vlastní prací v mechanických procesech textilního designu. Od experimentů s užitkovými předměty k jevištnímu a světelnému designu, od grafického designu po práci s textilem, oděvy a dokonce i přehlídkami na dráhách, v Mooneyho tvorbě přetrvává pokračující migrace mezi užitým a "vysokým uměním", která záměrně obojí opyluje. Malcolm Mooney dále nabízí své texty a vokální vynálezy; částečně mluvené slovo, částečně proto-punk se svou kapelou The Tenth Planet. S bubeníkem a skladatelem Seanem Noonanem je Mooneyho ohebný funkiness k vidění v noise rockovém, free-jazzovém ansámblu. Mooneyho beatová poezie, scatové meditace a mahagonový tenor jsou prezentovány na jeho nahrávkách Spoken Word s Twisted Nerve Records Andyho Votela. Nejnovějšími hudebními spolupracovníky Malcolma Mooneyho jsou Peter Conheim, Alexis Marcello, Eva Mendoza, Daniel Moreno, Steve Shelley a Devon Waldman. Na konci roku 2019 tato nová kapela, Malcolm Mooney and the Eleventh Planet, nahrála album v New Jersey, které je v současné době v postprodukci. Malcolm Mooney vystupoval a vystavoval svá umělecká díla po celá desetiletí, naposledy s koncerty v Paříži, New Yorku, Londýně, Los Angeles a přehlídkami v White Columns Gallery v NYC, Skyline College Art Gallery, CA a s KyleMarks Projects (květen 2020), Calgary Alberta. Od počátku 70. let do současnosti Mooney vyučoval malbu a kresbu na řadě institucí, včetně New York City Board of Education, Hudson River Museum, College of Mount Saint Vincent, program Artist in Museum v LA Artcore Gallery v Los Angeles a Wentworth Institute of Technology, Boston. Malcolm Mooney je v současné době instruktorem abstraktní malby na Albertské univerzitě umění. Získal BFA na Fakultě výtvarných a užitých umění Bostonské univerzity a MFA na Kalifornské státní univerzitě v Los Angeles, kde se stal členem Kappa Pi Art Honor Society.

Rosko Gee (narozen ***, Jamaica) Bass Rosko Gee je jamajský baskytarista působící v Německu, který hrál s anglickou kapelou Traffic na jejich albech "When The Eagle Flies" (1974) a "The Last Great Traffic Jam" (2005), také s nimi živě hrál kolem roku 1994. Po nahrávání s Traffic v roce 1974 hrál v kapele Johnnyho Nashe Sons of the Jungle. Basista Rosko Gee byl oblíbenou studiovou postavou na londýnské scéně 70. let, kdy reggae inspirovalo každého od klasických rockerů po punkery. S německou kapelou Can (1977-1979) spolu s bývalým perkusionistou Traffic Rebopem Kwaku Baahem na albech "Saw Delight", "Out Of Reach" a "Can". V roce 1977 absolvoval turné s Can a během tohoto období také poskytl vokály pro některé písně skupiny. Spolupracoval také s kapelami Alex Oriental Experience, Christy Doran's May 84, Da Vist Boys, Hand In Hand, Phantom Band nebo Zen Attack, a s hudebníky jako Al Di Meola, Klaus Schulz, Marianne Faithfull, Jim Capaldi, Vivian Stanshall, Phil Collins, Jimi Hendrix, Nick Drake, Jaki Liebezeit nebo třeba Ozzy Osbourne. Byl také členem fusion projektu Go s hudebníky Stomu Yamashta (percussion, keyboards), Michael Shrieve (drums) a Steve Winwood (keyboards, vocals). Dlouhá léta 1996 až 2014 hrál na basu v kapele Harald Schmidt Showband, domácí kapele Helmuta Zerletta v německém nočním TV programu Die Harald Schmidt Show. V roce 1983 nahrál album se Zaharou, skupinou s několika významnými členy včetně Rebopa Kwaku Baaha (perkuse), Paula Delpha (klávesy), Brysona Grahama (bicí). Jeho kapela Rosko Gee & The Hooded Ones vydala svůj první singl v lednu 2015 a společně vytvářejí směs jazzu, popu a soulu, zdobenou vlivy moderní klasiky, world music a prvky z avantgardy. Jejich album "My Name Is Fear", které vyšlo v dubnu 2016 působivě demonstruje šířku pásma a dokonalost souhry mezi muzikanty.

Reebop Kwaku Baah (celým jménem Anthony "Rebop" Kwaku Baah) (narozen 13. února 1944, Konongo, Ashanti, Gold Coast, Ghana, zemřel 12. ledna 1983, Stockholm, Stockholms län, Sweden) Flute, Saxophone, Keyboards Rebop Kwaku Baah byl ghanský perkusionista, který přinesl do britského rocku rytmy Nigérie. Přezdívku "Reebop" mu dali Američané podle jazzové legendy Dizzie Gillespie. Spolupracoval s rockovými skupinami Traffic (1971-1973) a Can (1977-1979) ze 70. let 20. století. Jako člen Traffic se stal jediným nezakládajícím členem skupiny déle sloužícím než Dave Mason. Kromě práce s Traffic se Baah podílel na albech Winwooda, Rolling Stones, Ginger Baker's Air Force a Hanson. Baah se narodil jako Remi Kabaka v Konongo, Gold Coast. Tento rodák z Lagosu v Nigérii se přestěhoval do Anglie v 60. letech. V roce 1969 vystoupil Baah na albu Randyho Westona "African Rhythms". Ve stejném roce pracoval s Nickem Drakem na písni "Three Hours", posmrtně vydané v roce 2004 na kompilaci "Made To Love Magic". V roce 1971 pobýval ve Švédsku, když jej Steve Winwood pozval k nahrávání a na turné s anglickou skupinou Traffic. Objevil se na albech "Welcome To The Canteen" (1971), "The Low Spark Of High Heeled Boys" (1971), "Shoot Out At The Fantasy Factory" (1973), "On The Road" (1973) a "When The Eagle Flies" (1974). I když se skupinou zůstal po zbytek 70. let, své angažmá vyvážil sólovými projekty. Po jeho debutovém sólovém počinu "Reebop", nahraném se švédskými hudebníky a vydaném v roce 1972, následovalo "Anthony Reebop Kwaku Baah" v roce 1973. Jeho album "Trance" z roku 1977 bylo výsledkem spolupráce s tradičními marockými hudebníky z mystické sekty Ganoua. V roce 1973 vystupoval na hvězdném Rainbow Concert Erica Claptona. Poté, co se Traffic v roce 1974 rozpadli, hrál na stejnojmenném debutovém sólovém albu Steva Winwooda, které vyšlo v roce 1977. V roce 1977 se také připojil k německé krautrockové kapele Can spolu s bývalým baskytaristou Traffic Roskem Geem a hrál s nimi až do jejich rozpadu v roce 1979. Objevil se s nimi na albech "Saw Delight", "Out Of Reach" a "Can". Hrál také na Jimsových sólových albech "Oh How We Danced" a "Short Cut Draw Blood", stejně jako CAN, Rolling Stones, Jimmy Cliff a další. V roce 1982 Baah nahrál album s jazz-fusion kapelou Zahara, která vydala jediné album, a podílelo se na něm několik významných členů včetně Paula Delpha (klávesy), Brysona Grahama (bicí) a Rosko Gee (baskytara). Baah zemřel 12. ledna 1983 ve věku 38 let na krvácení do mozku během vystoupení ve Stockholmu ve Švédsku, kde byl na turné s Jimmy Cliffem. Jeho poslední album "Melodies In A Jungle Man's Head" nebylo nikdy dokončeno, ale vyšlo v roce 1989 v nedokončeném stavu.

David C. Johnson (Narozen (30. ledna 1940, Batavia, New York, United States zemřel 28. října 2021, Basel, Switzerland) Vocals David C. Johnson byl americký skladatel, flétnista a interpret živé elektronické hudby, učitel elektronické hudby a ředitel elektronických studií, který žil v Evropě ve Švýcarsku od roku 1964. Johnson studoval mj. na Harvardské univerzitě (M.A. v kompozici 1964), u Nadie Boulanger v Paříži a na kolínských kurzech nové hudby (Courses for New Music)v letech 1964-1965, 1965-1966 a 1966-1967. V letech 1966-1967 byl nezávislým spolupracovníkem Elektronického studia WDR, kde asistoval Karlheinzi Stockhausenovi s produkcí jeho elektronického díla "Hymnen". Živou elektroniku provozoval také v prvních provedeních komorně-orchestrové verze Stockhausenova Mixturu (1967) a v darmstadtských společných dílech v režii Stockhausena, Ensemble v roce 1967 a Musik für ein Haus v roce 1968. V roce 1968 byl také instruktorem elektronické hudby na kolínských kurzech nové hudby. (Cologne Courses for New Music). Od svého založení v Kolíně nad Rýnem v roce 1968 spolupracoval s experimentální beatovou skupinou, později známou jako Can, kterou tvořili baskytarista Holger Schüring (později známý jako Holger Czukay), klávesista Irmin Schmidt, kytarista Michael Karoli a bubeník Jaki Liebezeit. Odešel v roce 1969, zklamán jejich rostoucími rockovými vlivy. V roce 1970 vystoupil v řadě Stockhausenových „procesních“ děl (Spirála, Pole, Expo) v německém pavilonu Expo '70, světové výstavě v Ósace. Po Ósace spolu s Johannesem Fritschem a Rolfem Gehlhaarem založil v roce 1971 Feedback Studio v Kolíně nad Rýnem a v témže roce se stal technickým pracovníkem ve Studiu elektronické hudby Utrechtské univerzity (Reichsuniversität Utrecht). Na počátku 70. let se Johnson připojil k Oeldorf Group, hudebnímu družstvu, s Péterem Eötvösem, Mesíasem Maiguashcou, Gaby Schumacher (violoncello) a Joachimem Kristem (viola), kteří organizovali sérii Summer Night Music. Představení se konala ve stodole připojené k farmě skupiny v Oeldorfu [de], poblíž Kürtenu. V roce 1972 koordinoval s Helmutem Lachenmannem kompoziční studio na Darmstadtských mezinárodních letních kurzech nové hudby (Darmstadt International Summer Courses for New Music). Zůstal technickým ředitelem Feedback Studio až do roku 1975, kdy se přestěhoval do Basileje, aby se stal ředitelem elektronického studia Městské hudební akademie v Basileji, tuto funkci zastával až do roku 1985. David C. Johnson zemřel v Basileji 28. října 2021 ve věku 81 let.

Studiové desky: 1989 Rite Time 1979 Can 1978 Out Of Reach 1977 Saw Delight 1976 Flow Motion 1975 Landed 1974 Soon Over Babaluma 1973 Future Days 1972 Ege Bamyasi 1971 Tago Mago 1969 Monster Movie

Živé nahrávky: 2024 Can Live In Paris 1973 2022 Can Live In Cuxhaven 1976 2021 Can Live In Brighton 1975 2021 Can Live In Stuttgart 1975 1999 Can Live Music (Live 1971-1977) (2CD live) Ostatní nahrávky (vybrané): 2017 The Singles 2012 The Lost Tapes 2009 Kamasutra: Vollendung Der Liebe (soundtrack) 2003 Can DVD 1994 Anthology - 25 Years (komp.) 1981 Delay 1968 1976 Unlimited Edition 1974 Limited Edition 1970 Soundtracks

Skupina: Malcom Mooney - Lead Vocals Irmin Schmidt - Keyboards, Kalimba Michael Karoli - Guitars, Pocket Organ, Bass, Chorus Vocals Holger Czukay - Bass, French Horn, Dictaphone, Synthesizer Jaki Liebezeit - Drums, Percussion Hosté:	Rite Time Vyšlo 1989, Mercury, 838 883-1 (Germany) CD 1989, Mercury, 838 883-2 (Europe) +bonus track SACD 2006, Spoon Records, SPOONSA 29 (Europe) remastered: Andreas Torkler Seznam skladeb: 01. On the Beautiful Side of a Romance (7:27) 02. The Withoutlaw Man (5:00) 03. Below This Level (Patient's Song) (3:43) 04. Movin' Right Along (3:24) 05. Like a New Child (7:41) 06. Hoolah Hoolah (4:31) 07. Give the Drummer Some (6:44) Total Time: (38:30) Bonus track on CD editions: 08. In the Distance Lies the Future (4:02) Co-producer: Holger Czukay, Michael Karoli Artwork: Werner O. Richter
Skupina: Michael Karoli - Guitars, Bass (08), Vocals Jaki Liebezeit - Drums Irmin Schmidt - Keyboards, Synth Rosko Gee - Bass Reebop Kwaku Baah - Percussion Hosté:	Can Vyšlo 1979, Harvest, 1C 066-45 099 (Germany) LP 1985, Thunderbolt, THBL-020 (UK) re-entitled "Inner Space" CD 1988, Thunderbolt, CDTB 020 (UK) re-entitled "Inner Space" SACD 2006, Spoon Records, SPOONSA 28 (Europe) remastered: Andreas Torkler Seznam skladeb: 01. All Gates Open (8:16) 02. Safe (8:36) 03. Sunday Jam (4:17) 04. Sodom (5:43) 05. Aspectacle (5:52) 06. EFS No. 99 "Can Can" (3:16) 07. Ping Pong (0:25) 08. Can Be (3:00) Total Time: (39:25) Artwork: Werbegruppe Kochlowski with Arke (photo)
Skupina: Michael Karoli - Guitars, Electric Violin (05) Jaki Liebezeit - Drums Irmin Schmidt - Piano, Alpha77, Keyboards (Farfisa, Oranizer II, Multiman S, Dynacord Echolette) Rosko Gee - Bass, Flangbass (01,04), Fender Piano (05), Vocals (02,05) Reebop Kwaku Baah - Percussion, Polymoog (05), Voice (06) Hosté:	Out Of Reach Vyšlo 1978, Harvest, 1C 066-32 715 (Germany) CD 1988, Thunderbolt, CDTB 025 (UK) CD 2014, Spoon Records, CDSPOON 51 (Europe) remastered Seznam skladeb: 01. Serpentine (4:03) 02. Pauper's Daughter And I (5:51) 03. November (7:37) 04. Seven Days Awake (5:15) 05. Give Me No Roses (5:17) 06. Like Inobe God (5:45) 07. One More Day (1:31) Total Time: (35:19) Recording Engineer: René Tinner Mixing: Conny Plank Manager: Hildegard Schmidt Artwork, Photography: Adam Backhausen
Skupina: Michael Karoli - Guitars, Electric Violin, Vocals (01,05) Irmin Schmidt - Keyboards, Alpha 77 custom-built Synth, Vocals (01) Holger Czukay - Electronics (wave receiver, Fx), Vocals (01) Jaki Liebezeit - Drums, Vocals (01) Rosko Gee - Bass, Vocals (01,03) Reebop Kwaku Baah - Percussion, Vocals (01) Hosté:	Saw Delight Vyšlo 1. března 1977, Harvest, 1C 064-32 156 (Germany) CD 1991, Elektra, 9 61075-2 (US) CD 1993, Spoon Records, spoon CD 27 (Germany) SACD 2006, Spoon Records, SPOONSA27 (Europe) remastered: Andreas Torkler Seznam skladeb: 01. Don't Say No (6:28) 02. Sunshine Day and Night (6:02) 03. Call Me (5:33) 04. Animal Waves (15:19) 05. Fly by Night (4:07) Total Time: (37:29) Artwork: Adam Backhausen
Skupina: Holger Czukay - Bass, Djin (06), Backing Vocals (01,04,06) Michael Karoli - Guitars, Slide Guitar & Violin (02), Baglama (03), Noises (06), Lead (02,03) & Backing (01,04,07) Vocals Jaki Liebezeit - Drums, Percussion, Backing Vocals (01,04) Irmin Schmidt - Keyboards, Alpha 77 custom-built Synth, Lead (05) & Backing (01,04) Vocals Hosté: Peter Gilmour - Lead Vocals (01,04) René Tinner - Lead Vocals (01,04)	Flow Motion Vyšlo 1976, Harvest, 1C 062-31 837 (Germany) CD 1991, Mute, 9 61074-2 (US) CD 1993, Spoon Records, spoon CD 26 (Germany) SACD 2006, Spoon Records, SPOONSA26 (Europe) remastered: Andreas Torkler Seznam skladeb: 01. I Want More (3:29) 02. Cascade Waltz (5:35) 03. Laugh Until You Cry (6:43) 04. ...And More (2:43) 05. Babylonian Pearl (3:29) 06. Smoke EFS No. 59 (5:15) 07. Flow Motion (10:23) Total Time: (37:37) Artwork: Michael Karoli (photo)
Skupina: Michael Karoli - Guitars, Violin, Lead Vocals Irmin Schmidt - Keyboards, Alpha77 Custom-built Synth, Vocals Holger Czukay - Bass, Vocals (01) Jaki Liebezeit - Drums, Percussion, Winds Hosté: Olaf Kuebler - Tenor Saxophone (05)	Landed Vyšlo 12. září 1975, HÖRZU, 1 C 062-29 600 (Germany) CD 1991, Spoon Records, spoon CD 25 (Europe) SACD 2005, Spoon Records, SPOONSA25 (Europe) remastered: Andreas Torkler Seznam skladeb: 01. Full Moon On The Hihghway (3:28) 02. Half Past One (4:34) 03. Hunters And Collectors (4:17) 04. Vernal Equinox (8:39) 05. Red Hot Indian (3:34) 06. Unfinished (13:20) Total Time: (37:52) Artwork: Christine (collage)
Skupina: Michael Karoli - guitar, violin (01-03), lead (01,04,05) & backing (02) vocals Irmin Schmidt - piano (02,03), Farfisa electric piano (01,04,05), organ, Alpha 77 custom-built effects processor, percussion (02), lead (02) & backing vocals Holger Czukay - bass Jaki Liebezeit - drums, percussion Hosté:	Soon Over Babaluma Vyšlo 1974, United Artists Records, UAS 29 673 I (Germany) CD 1989, Spoon Records, spoon CD 010 (Germany) SACD 2005, Spoon Records, SPOONSA10 (Europe) remastered: Andreas Torkler Seznam skladeb: 01. Dizzy Dizzy (5:40) 02. Come sta, La Luna (5:44) 03. Splash (7:47) 04. Chain Reaction (11:12) 05. Quantum Physics (8:33) Total Time: (38:56) Composed, Written, Producer: CAN Recorded: Holger Czukay Technician [Equipment Control]: Bobby Hickmott Art Direction, Design: Ulli Eichberger
Skupina: Damo Suzuki - Vocals, Percussion Michael Karoli - Guitars, Violin Irmin Schmidt - Keyboards, Alpha 77 Synth Holger Czukay - Bass, Double Bass Jaki Liebezeit - Drums, Percussion Hosté:	Future Days Vyšlo 1973, United Artists Records, UAS 29 505 I (Germany) CD 1989, Spoon Records, spoon CD 009 (Germany) SACD 2005, Spoon Records, SPOONSA9 (2005) remastered: Andreas Torkler Seznam skladeb: 01. Future Days (9:34) 02. Spray (8:28) 03. Moonshake (3:02) 04. Bel air (20:00) Total Time: (41:04) Management: Hildegard Schmidt Recorded: Chris Sladdin, Volker Liedtke Artwork: Ingo Trauer and Richard J. Rudow
Skupina: Michael Karoli - Electric, Acoustic & 12-string Guitars, Shenai Irmin Schmidt - Organ, Electric Piano, Violin, Steel Guitar Holger Czukay - Bass Damo Suzuki - Vocals Jaki Liebezeit - Drums, Flexatone Hosté:	Ege Bamyasi Vyšlo 29. listopadu 1972, United Artists Records, UAS 29 414 (Germany) CD 1989, Spoon Records, spoon CD 008 (Germany) SACD 2004, Spoon Records, SPOONSA8 (Europe) remastered: Andreas Torkler Seznam skladeb: 01. Pinch (9:28) 02. Sing Swan Song (4:18) 03. One More Night (5:35) 04. Vitamin C (3:34) 05. Soup (10:25) 06. I’m So Green (3:03) 07. Spoon (3:03) Total Time (00:00) Recorded on December 1971 - June 1972 at Inner Space Studio, Weilerswist, near Cologne Engineering, Editing: Holger Czukay Original Artwork: Ingo Trauer Original Design: Richard J. Rudow Design (2004 re-release): Andreas Torkler
Skupina: Damo Suzuki - Vocals Holger Czukay - Bass, Engineering, Editing Michael Karoli - Guitars, Violin Jaki Liebezeit - Drums, Double Bass, Piano Irmin Schmidt - Organ, Electric piano, Oscillators, Vocals (05) Hosté:	Tago Mago 2LP, vyšlo srpen 1971, United Artists Records, UAS 29 211/12 X (Germany) CD 1989, Spoon Records, spoon CD 006/7 (Germany) SACD 2004, Spoon Records, SPOONSA6/7 (Europe) remastered: Andreas Torkler Seznam skladeb: 01. Paperhouse (7:29) 02. Mushroom (4:08) 03. Oh Yeah (7:22) 04. Halleluwah (18:22) 05. Aumgn (17:22) 06. Peking O. (11:35) 07. Bring Me Coffee Or Tea (6:47) Total Time: (00:00) Recorded on November 1970 - February 1971 at Schloss Nörvenich, near Köln, West Germany Original Artwork & Design: Uli Eichberger Design (2004 rerelease): Andreas Torkler
Skupina: Irmin Schmidt - Keyboards Jaki Liebezeit - Drums Holger Czukay - Bass Michael Karoli - Guitars Malcolm Mooney - Vocals, Harmonica Hosté:	Monster Movie Vyšlo 16. srpna 1969, Music Factory, SRS 001 (Germany), Private edition of 500 copies LP 1970, Liberty Records, LBS 83342 I (Germany) First commercial release CD 1989, Spoon Records, SPOON CD 004 CD 1989, Spoon Records, spoon CD 004 (Europe) new cover art CD 2004, Spoon Records, SPOON SA4 (Europe) remastered: Andreas Torkler, 02 with (6:16) Seznam skladeb: Side One 01. Father Cannot Yell (7:06) 02. Mary, Mary So Contrary (6:22) 03. Outside My Door (4:11) Side Two 04. Yoo Doo Right (20:27) Total Time: (38:06) CD edition Spoon Records 1989: 01. Father Cannot Yell (7:01) 02. Mary, Mary So Contrary (6:16) 03. Outside My Door (4:06) 04. Yoo Doo Right (20:14) Total Time: (37:07) Recorded on July 1969 at Studio Schloß Nörvenich, Germany Written, Producer: CAN Engineer, Edited: Holger Czukay

Skupina: Holger Czukay - Bass Irmin Schmidt - Keyboard, Synths Jaki Liebezeit - Drums Michael Karoli - Guitars Damo Suzuki - Vocals Hosté:	Live In Paris 1973 Vyšlo 23. února 2024, Seznam skladeb: 01. Paris 73 Eins () 02. Paris 73 Zwei () 03. Paris 73 Drei () 04. Paris 73 Vier () 05. Paris 73 Fünf () Total Time: (00:00) Producer, Engineer: René Tinner Design: aendehoch.com, Uschi Siebauer Sleeve Notes: Wyndham Wallace
Skupina: Holger Czukay - Bass Jaki Liebezeit - Drums Michael Karoli - Guitars Irmin Schmidt - Keyboards, Synth Hosté:	Can Live In Cuxhaven 1976 Vyšlo 14. října 2022, Spoon Records, CDSPOON65/Mute, CDSPOON65 (Europe) Seznam skladeb: 01. Cuxhaven 76 Eins () 02. Cuxhaven 76 Zwei () 03. Cuxhaven 76 Drei () 04. Cuxhaven 76 Vier () Total Time: (00:24) Lacquer Cut: Cicely Balston Design: aendehoch.com, Uschi Siebauer
Skupina: Holger Czukay - Bass Jaki Liebezeit - Drums Michael Karoli - Guitars Irmin Schmidt - Keyboards, Synths Hosté:	Live In Brighton 1975 2CD, vyšlo 3. prosince 2021, Spoon Records, CDSPOON64/Mute, CDSPOON64 (Europe) Seznam skladeb: CD 1 (47:36) 01. Brighton 75 Eins (13:47) 02. Brighton 75 Zwei (10:06) 03. Brighton 75 Drei (9:10) 04. Brighton 75 Vier (14:33) CD 2 (43:38) 05. Brighton 75 Fünf (14:50) 06. Brighton 75 Sechs (10:29) 07. Brighton 75 Sieben (18:19) Total Time: (91:14) Packaged in a 6-panel digisleeve with 16-page booklet Management [Spoon Records And Can Management]: Hildegard Schmidt, Sandra Podmore Mastered [Mastering By]: Andreas Torkler, Dieter Denzer Design: aendehoch.com, Uschi Siebauer Liner Notes: Kris Needs, Rob Young
Skupina: Holger Czukay - Bass Jaki Liebezeit - Drums Michael Karoli - Guitars Irmin Schmidt - Keyboards, Synths Hosté:	Live In Stuttgart 1975 2CD, vyšlo 28. května 2021, Spoon Records, CDSPOON63/Mute, CDSPOON63 (Europe) Seznam skladeb: 01. Stuttgart 75 Eins (20:11) 02. Stuttgart 75 Zwei (14:00) 03. Stuttgart 75 Drei (35:58) 04. Stuttgart 75 Vier (10:24) 05. Stuttgart 75 Fünf (9:32) Total Time: (00:24) Management [Spoon Records And Can Management]: Hildegard Schmidt, Sandra Podmore Mastered [Mastering By]: Andreas Torkler, Dieter Denzer Design: aendehoch.com, Uschi Siebauer Liner Notes: Alan Warner, Andrew Hall, Sandra Podmore Schmidt
Skupina: 3 different Line up on Stage: 1. Karoli, Czusay, Liebzeit, Schmidt - CD 1/1,2,3,5, CD 2/2 2. Karoli, Czusay, Liebzeit, Schmidt, Rosko Gee - CD 1/4, 6 3. Karoli, Czusay, Liebezeit, Schmidt, Suzuki - CD 2/1, 3 Hosté:	Can Live Music (Live 1971-1977) Vyšlo 1999, 2 Box set CD-Spoon records, Seznam skladeb: CD 1 (60:33) 01. Jynx (16:06) Giessen - Universität - 14/10/75 02. Dizzy Dizzy (8:02) Brighton - Sussex University - 19/11/75 03. Vernal Equinox (12:44) Brighton - Sussex University - 19/11/75 04. Fizz (6:27) Keele - University of Keele - 2/3/77 05. Yoo Doo Right (14:26) Croydon - Greyhound - 4/5/75 06. Cascade Waltz (4:48) London - Sound Circus - 23/3/77 CD 2 (60:15) 01. Colchester Finale (37:24) Colchester - University Of Essex - 8/5/72 02. Kata Kong (8:28) Hatfield - Hatfield Polytechnic - 21/11/75 03. Spoon (14:23) Cologne - Sporthalle - 3/02/72 Total Time: (120:48)

Skupina: Holger Czucay - Bass, Vocals Micheal Karoli - Guitars, Violin, Vocals Jaki Liebezeit - Drums, Vocals Irmin Schmidt - Keyboards, Vocals Damo Suzuki - Vocals Malcolm Mooney - Vocals Rosko Gee - Bass, Vocals Reebop Kwaku Baah - Percussion, Vocals Hosté:	The Singles Vyšlo 16. června 2017, Mute, 9682-2/Spoon Records, CDSPOON60 (US) Seznam skladeb: 01. Soul Desert (3:52) 02. She Brings the Rain (4:07) 03. Spoon (3:06) 04. Shikako Maru Ten (3:18) 05. Turtles Have Short Legs (3:25) 06. Halleluwah [Edit] (3:38) 07. Vitamin C (3:33) 08. I'm So Green (3:05) 09. Mushroom (4:01) 10. Moonshake (3:02) 11. Future Days [Edit] (3:24) 12. Dizzy Dizzy [Edit] (3:30) 13. Splash [Edit] (4:04) 14. Hunters and Collectors [Edit] (3:23) 15. Vernal Equinox [Edit] (3:11) 16. I Want More (3:32) 17. ... And More (3:20) 18. Silent Night (3:13) 19. Cascade Waltz (3:37) 20. Don't Say No [Edit] (3:19) 21. Return (3:06) 22. Can Can (3:11) 23. Hoolah Hoolah [Edit] (3:28) Total Time: (79:25)
Skupina: Holger Czukay - Bass, Editing Jaki Liebezeit - Drums, Percussion Irmin Schmidt - Keyboards Malcolm Mooney - Vocals Michael Karoli - Guitars Damo Suzuki - Vocals David Johnson - Flute (CD1 01,07,08) Rosco Gee - Bass (CD3 06) Gerd Dudek - Saxophone (CD1 01) Hosté:	The Lost Tapes 3CD 2012, Spoon Records, CDSPOON55 (Europe) (box-set) 3CD 2012, Spoon Records, 724596954324, 9543-2 (US) 3CD 2012, Spoon Records, Hostess Entertainment Unlimited, CDSPOON55, CDSPOON55J (Japan) (box-set) 3CD 2012, Spoon Records, Mute CDSPOON55, CDSPOON55USA, 9527-2 (US) (box-set) 5LP 2012, Spoon Records, SPOON55 (Europe) (box-set) 3CD 2013, Spoon Records, CDSPOON55 (Europe) Seznam skladeb: CD1: (68:02) 01. Millionenspiel (5:49) 02. Waiting for the Streetcar (10:08) 03. Evening All Day (6:58) 04. Deadly Doris (3:10) 05. Graublau (16:47) 06. When Darkness Comes (3:48) 07. Blind Mirror Surf (8:39) 08. Oscura Primavera (3:19) 09. Bubble Rap (9:24) CD2: (59:13) 01. Your Friendly Neighbourhood Whore (3:43) 02. True Story (4:30) 03. The Agreement (0:37) 04. Midnight Sky (2:44) 05. Desert (3:20) 06. Spoon (Live) (16:47) 07. Dead Pigeon Suite (11:47) 08. Abra Cada Braxas (10:12) 09. A Swan Is Born (3:00) 10. The Loop (2:33) CD3: (68:39) 01. Godzilla Fragment (1:59) 02. On the Way to Mother Sky (4:35) 03. Midnight Men (7:35) 04. Networks of Foam (12:36) 05. Messer, Scissors, Fork and Light (8:24) 06. Barnacles (7:46) 07. E.F.S. 108 (2:07) 08. Private Nocturnal (6:49) 09. Alice (1:56) 10. Mushroom (Live) (8:18) 11. One More Saturday Night (Live) (6:34) Total Time: (195:54) "Godzilla Fragment" was recorded/mixed: John Moon for Radio Trent in 1976 at Nottingham University not 75 Management [Spoon Records & Can Management]: Hildegard Schmidt, Sandra Podmore Edited: Jono Podmore Curated: Daniel Miller, Irmin Schmidt Mastered: Kevin Metcalfe Restoration [Tape Restoration], Transferred By [Digital Transfer]: Andreas Torkler, Dieter Denzer Artwork: Julian House Photography [All Photos Of Original Can Studio, Weilerswist]: Thorsten Güttes Photography By [Band Photos]: Spoon Archives Liner Notes: Ian Harrison, Irmin Schmidt
Skupina: Holger Czukay - Bass Jaki Liebezeit - Drums Michael Karoli - Guitars Irmin Schmidt - Composer Malcolm Mooney - Vocals (03) David C. Johnson - Flute Margarete Juvan - Vocals (02) Hosté:	Kamasutra: Vollendung Der Liebe (as SCHMIDT & THE INNER SPACE, IRMIN) Vyšlo 26. listopadu 2009, Crippled Dick Hot Wax! Seznam skladeb: 01. Indisches Panorama I (3:16) 02. I'm Hiding My Nightingale (3:23) 03. There Was a Man (1:07) 04. Im Tempel (7:30) 05. In Kalkutta III (2:16) 06. Indisches Panorama II (2:24) 07. In Kalkutta I (3:49) 08. Im Orient (1:34) 09. Indisches Panorama III (2:07) 10. Mundharmonika Beat (5:11) 11. Indisches Panorama IV (2:03) 12. Indisches Panorama V (3:11) 13. Indisches Panorama VI (1:59) 14. Indische Liebesszene (4:41) 15. In Kalkutta II (2:21) 16. Im Orient II (3:27) Total Time: (50:26) Recorded on November 1968
Kamasutra: Vollendung der Liebe je filmová hudba z roku 1969 od Innerspace Productions, rané jméno pro kapelu Can. Byl nahrán jako soundtrack ke stejnojmennému západoněmeckému filmu a byl vydán o 40 let později v roce 2009.
Skupina: Holger Czucay - Bass, Vocals (all titles except Disc 2: 17 and Disc 1: 11,13) Micheal Karoli - Guitars (all titles, violins Disc 1: 11, Disc 2: 07,10,12), Vocals (Disc 1: 11 Disc 2: 07,10,11,13,15,16,17) Jaki Liebezeit - Drums, Vocals (all titles Disc 1: 11,13) Irmin Schmidt - Keyboards, Vocals (all titles, Disc 1: 10, Disc 2: 11,13) Damo Suzuki - Vocals (Disc 1: 02,03,05,06,07,09,10, Disc 2: 03,05,06,08,09) Malcolm Mooney - Vocals (Disc 1: 01,04,07,12, Disc 2: 01,02,15,16,17) Reebop Kwaku Baah - Percussion (Vocals Disc 1: 12,13) Rosko Gee - Bass, Vocals (Disc 2: 12,14 Disc 2: 13) Hosté:	Anthology - 25 Years Vyšlo 26. listopadu 2009, Crippled Dick Hot Wax! Seznam skladeb: Disc 1: (75:11) 01. Father Cannot Yell (7:05) 02. Soup (3:03) 03. Mother Sky (6:41) 04. She Brings The Rain (4:07) 05. Mushroom (4:31) 06. One More Night (5:37) 07. Outside My Door (4:11) 08. Spoon (3:09) 09. Halleluwah (5:39) 10. Aumgn (7:18) 11. Dizzy Dizzy (3:30) 12. Yoo Doo Right (20:20) Disc 2: (74:20) 01. Uphill (6:25) 02. Mother Upduff (4:30) 03. Doko E (2:27) 04. Musette (2:15) 05. Blue Bag (1:15) 06. T.V. (3:04) 07. Half Past One (4:37) 08. Moonshake (3:02) 09. Future Days (9:28) 10. Cascade Waltz (5:38) 11. I Want More (3:30) 12. Animal Waves (8:09) 13. Don't Say No (6:35) 14. Aspectacle (3:06) 15. Below This Level (3:13) 16. Hoolah Hoolah (3:31) 17. Last Night Sleep (3:35) Total Time: (1499:31)
Skupina: Hosté:	Can DVD DVD, vyšlo 2003, Spoon Records, 9231-9/ Mute, 9231-9/ The Grey Area, 9231-9/ Spoon Records, 724596923196/ Mute, 724596923196/ The Grey Area, 724596923196 (US) Seznam skladeb: 01. Can - Can-Free-Concert (51:26) 02. Hildegard Schmidt - Can Notes (1:21:42) 03. No Artist - Photogallery (4:00) New Remixes In 5.1 Surround Sound 04. Can - Smoke (3:15) 05. Can - Get The Can (2:03) 06. Can - Below This Level (2:13) 07. Can - Half Past One (4:30) The Making Of The 5.1 Remixes: Footage And Interviews 08. Holger Czukay - Making Of: Holger Czukay (3:43) 09. Jaki Liebezeit - Making Of: Jaki Liebezeit (3:49) 10. Irmin Schmidt - Making Of: Irmin Schmidt (4:27) - 11. No Artist - Discography 12. No Artist - DVDconnector 13. No Artist - Subtitle Selection 14. Can - Can Documentary (1:26:00) 15. Brian Eno - A Short Tribute Film To Can (1:00) 16. Can - Echo Awards Presentation Footage (12:25) Biographies 17. No Artist - Michael Karoli 18. No Artist - Holger Czukay (3:58) 19. No Artist - Irmin Schmidt (3:25) 20. No Artist - Jaki Liebezeit (3:33) 21. No Artist - Collaborators' Biographies 22. No Artist - History 23. No Artist- DVDconnector 24. No Artist- Subtitle Selection 25. Irmin Schmidt & Kumo - Goatfooted Balloonman (6:10) 26. Irmin Schmidt & Kumo - Fledermenschen (Live) (6:29) 27. Irmin Schmidt & Kumo - Plumas Del Búho (8:14) 28. Jaki Liebezeit & Burnt Friedman - Rhein Rauf (6:27) 29. Jaki Liebezeit & Drums Off Chaos - On A Can (4:29) 30. Jaki Liebezeit & Drums Off Chaos - Velociraptor (Live) (5:33) 31. Holger Czukay & U-She - Solitary Life (Live) (2:43) 32. Holger Czukay & U-She - Time And Tide (Live) (4:04) 33. Holger Czukay & U-She - Cruise (Live) (3:57) 34. Holger Czukay & U-She - Sunday Morning (Live) (3:59) 35. Michael Karoli & Sofortkontakt! - Lumpy Todda (Live) (4:09) 36. Michael Karoli & Sofortkontakt! - Pounding Venus (Live) (5:19) 37. Michael Karoli & Sofortkontakt! - Research Has Shown... (Live) (6:02) Total Time: (00:00) Artwork: Intro Authoring [Authored And Built]: Daniel Müller (5) Compiled [Compiled And Organised]: Hildegard Schmidt Coordinator [Project Co-ordination]: Gerald Liese Executive-Producer: Ingo Vandré
Skupina: Malcom Mooney - Vocals Michael Karoli - Guitars Irmin Schmidt - Keyboards Holger Czukay - Bass Jaki Liebezeit - Drums Hosté:	Delay 1968 Vyšlo 1981, Spoon Records, SPOON 012 (Germany) CD 1989, Spoon Records, SPOON CD 012 (Europe) SACD 2006, Spoon Records, SPOONSA 12 (UK) remastered: Andreas Torkler Seznam skladeb: 01. Butterfly (8:20) 02. Pnoom (0:26) 03. Nineteen Century Man (4:18) 04. Thief (5:03) 05. Man Named Joe (3:54) 06. Uphill (6:41) 07. Little Star Of Bethlehem (7:09) Total Time: (35:51) Compilation of early (1968/69) outtakes of Can's work with singer Malcolm Mooney Artwork: Eveline Grunwald
Skupina: Holger Czukay - bass, tape effects Michael Karoli - guitar, violin, shehnai (3) Jaki Liebezeit - drums, percussion, winds (4,9,11,16) Damo Suzuki - vocals (2,4,6,7,8) Irmin Schmidt - keyboards, synthesizer, schizophone (10) Malcolm Mooney - vocals (10,12,15,16) Hosté:	Unlimited Edition Vyšlo květen 1976, Spoon Record, SPOON 023/24 Seznam skladeb: 01. Gomorrha (5:41) 02. Doko E (2:26) 03. LH 702 (2:11) 04. I'm Too Leise (5:10) 05. Musette (2:08) 06. Blue Bag (Inside Paper) (1:16) 07. Ethnological Forgery Series No. 27 (1:47) 08. TV Spot (3:02) 09. Ethnological Forgery Series No. 7 (1:05) 10. Empress and the Ukraine King (4:40) 11. Ethnological Forgery Series No. 10 (2:01) 12. Mother Upduff (4:28) 13. Ethnological Forgery Series No. 36 (1:55) 14. Cutaway (18:49) 15. Connection (2:20) 16. Fall of Another Year (3:20) 17. Ethnological Forgery Series No. 8 (1:37) 18. Transcendental Express (4:37) 19. Ibis (5:00) Total Time: (73:33)7722 Recorded Holger Czukay and René Tinner on September 1968 - July 1975 at CAN Studio, Weilerswist, Germany Composed, Written and Produced: Can Front Cover: Trevor Key
Skupina: See the band's respective line-ups Hosté:	Limited Edition Vyšlo 1974, United Artists Records, USP 103 (UK) Seznam skladeb: Side 1: 01. Gomorrha (5:46) 02. Doko E (2:28) 03. LH 702 (Nairobi-Munchen)(2:15) 04. I'm too leise (5:13) 05. Musette (2:15) 06. Blue Bag (Inside Paper) (1:16) Side 2: 07. E.F.S.* No. 27 (1:49) 08. TV Spot (3:03) 09. E.F.S.* No. 7 (1:07) 10. The Empress and the Ukraine King (4:34) 11. E.F.S.* No. 10 (2:01) 12. Mother Upduff (4:28) 13. E.F.S* No. 36 (1:56) Total Time: (38:15) Recorded on September 1968 - May 1974
"Limited Edition" bylo zpočátku limitované vydání 15 000 kopií, později rozšířené a vydané jako "Unlimited Edition". Album shromažďuje nevydanou hudbu z celé historie kapely od roku 1968 do roku 1976 a vystupují v ní oba hlavní zpěváci skupiny Damo Suzuki a Malcolm Mooney.
Skupina: Holger Czukay - Bass, Double Bass Michael Karoli - Guitars, Violin Jaki Liebezeit - Drums, Percussion, Flute Malcolm Mooney - Vocals (05,07) Irmin Schmidt - Keyboards, Synthesizers Damo Suzuki - Vocals (01,02,04,06), Percussion Hosté:	Soundtracks Vyšlo září 1970, Liberty, LBS 83 437 I (Germany) CD 1989, Spoon Records, spoon CD 005 (Germany) SACD 2004, Spoon Records, SPOONSA5 (Europe) remastered: Andreas Torkler Seznam skladeb: Side 1 01. Deadlock (from the film Deadlock, 1970, dir. Roland Klick) (3:25) 02. Tango Whiskyman (from the film Deadlock) (4:02) 03. Deadlock (Titelmusik) (from the film Deadlock) (1:40) 04. Don't Turn The Light On, Leave Me Alone (from the film Cream - Schwabing Report, 1970, dir. Leon Capetanos) (3:42) 05. Soul Desert (from the film Mädchen mit Gewalt [de], 1970, dir. Roger Fritz) (3:48) Side 2 06. Mother Sky (from the film Deep End, 1971, dir. Jerzy Skolimowski) (14:30) 07. She Brings The Rain (from the film Ein großer graublauer Vogel [de], 1969, dir. Thomas Schamoni) (4:04) Total Time: (35:16) Written: Czukay, Karoli, Liebezeit, Schmidt, Suzuki except 05,07: Czukay, Karoli, Liebezeit, Schmidt, Mooney Recorded on November 1969 - August 1970 at Studio Schloss Nörvenich, Germany

Can 1968 with Malcolm Mooney and David C. Jonson on flute    Can in 1971 - front, Damo Suzuki, rear from left, Irmin Schmidt, Jaki Liebezeit, Michael Karoli, Ulli Gerlach and Holger Czukay Can (left to right - Holger Czukay, Michael Karoli, Damo Suzuki, Irmidt Schmidt and Jaki Leibzeit, during the "Tago Mago" period Can 1972 in Inner Space Studios (from left): Jaki Liebezeit, Michael Karoli, Holger Czukay (front), Damo Suzuki and Irmin Schmidt. Jaki Liebezeit, Holger Czukay, Irmin Schmidt, Michael Karoli Damo Suzuki Band - Jaki Liebezeit (Drums), Damo Suzuki (Vocals), Matthias Keul (Keyboard), Dominik von Senger (Guitar) Irmin Schmidt, Holger Czukay and Jaki Liebezeit. The last day in the legendary "Inner Space Studio" in Weilerswist, 2003 The studio has been in the rock'n'popmuseum Gronau since 2007 Malcolm Mooney and Damo Suzuki in London, 2007

Oficiální stránky: http://wheelband.net/ https://canofficial.bandcamp.com/music

Made by  ©  19.1.2024  Poslední aktualizace: 17.4.2024

mbrezny@centrum.cz  ...a vzkaz autorovi!