(celým jménem Geoffrey Arnold Beck, znám také jako A.N. Other nebo A. Jeffrey a J. Toad) (Narozen 24. června 1944, Wallington, Surrey, England) zemřel 10. ledna 2023) Jeff Beck je anglický rockový kytarista, patří k jedním z nejuznávanějších kytaristů v současnosti. Je to umělec, který se do hudebních análů zapsal nejen vynikající hrou na kytaru, ale i nekonvenčním přístupem ke své tvorbě, a to kombinací kytarové virtuozity s nejmodernějším zvukem. Spolu s Ericem Claptonem a Jimmy Pagem je jedním ze tří nejvýznamnějších kytaristů, kteří působili v legendární skupině The Yardbirds. Jeff Beck nikdy nedosáhl takového komerčního úspěchu jako jeho kolegové, ale jako bývalý člen skupiny The Yardbirds byl pozván v roce 1992 na uvedení do Rokenrolové síně slávy. Jeff se narodil rodičům Arnold a Ethel Beckovým v 206 Demesne Road, Wallington, Anglie. Má sestru. Již od útlého věku Jeff projevil zájem o hudbu. Jako desetiletý Beck zpíval v kostelním sboru a na naléhání své matky docházel dva roky na klavírní lekce. Strýc ukázal mladému Beckovi, jak hrát na kontrabas a na housle. Na střední školu docházel na gymnázium Sutton Grammar School. Ale jeho budoucí hudební dráha byla zpečetěna, když navštívil koncert Buddy Hollyho v Croydon School School na jaře roku 1958. Ještě jako teenager se naučil hrát na vypůjčenou kytaru a udělal několik pokusů, aby si vyrobil svůj vlastní nástroj. Ten první si slepil a sešrouboval dohromady z krabice na doutníky jako tělo a nebroušeného žebroví na krk z modelu letadla, pražce si jednoduše namaloval. Kytara by možná i hrála, chyběly pouze snímače. Možná by dokonce na ni někdy Jeff začal hrát, být většího pochopení ze strany rodičů, zejména otce. Ten mu krabicový výrobek zcela nekompromisně vyhodil z okna se sdělením, že nebude podporovat takový kravál, jaký byl v té době slyšet všude z rádia nebo televize. Jeho otec mu brzy nahradil provizorní model skutečnou kytarou. Beck později uvedl kytaristu Les Paula jako prvního hráče na elektrickou kytaru, který jej ohromil. Poprvé totiž uslyšel elektrickou kytaru, když mu bylo 6 let a slyšel právě Les Paula při hře písně "How High The Moon" z rádia. Zeptal se své matky, co to bylo. Když mu odpověděla, že to byla elektrická kytara se všemi jejími fígly, řekl: "To je pro mě". Cliff Gallup, kytarista Gene Vincent a Blue Caps, se stali také jeho ranými vzory, následováni B. B. Kingem a Steve Cropperem. Po ukončení školní docházky Beck v roce 1962 nebo 1963 absolvoval Wimbledon College Of Art, po které byl krátce zaměstnán jako malíř a dekoratér, správce hřiště na golfovém hřišti a autolakýrník. Někdy v té době jej jeho sestra Annetta seznámila s Jimmy Pagem, když oba dva byli ještě mladiství. V roce 1985 při rozhlasovém rozhovoru na WMET Beck k tomu uvedl: "Moje starší sestra, pokud si vzpomínám, se vrátila domů poblázněná z kluka, který hrál na elektrickou kytaru. Myslím, že mi nejdříve vždycky říkala "Zastav ten randál! Přestaň dělat ten hrozný hluk, a pak, když chodila do umělecké školy, celá věc se změnila. Poznala někoho jiného, který dělal totéž co já, takže změnila své mínění. Přišla jednou domů a vybalila na mě: "Znám chlápka, který dělá totéž, co ty." A já jsem skutečně projevil zájem, protože jsem si myslel, že jsem byl jediný takto šílený chlápek kolkolem. Řekla mi, kde ten kluk žije, a že by bylo OK za ním zajet a navštívit jej. Vidět i někoho jiného s touto podivnou elektrickou kytarou bylo skvělé. A já jsem tam šel, do Jimmyho předpokoje, tuším bylo mi jen 15 nebo 16 let, ne méně než 13, on popadl svoji malou akustickou kytaru a začal nepřetržitě hrát, bylo to skvělé. Zpíval písně Buddy Hollyho. Od té doby jsme se opravdu sblížili. Jeho máma mu koupila magnetofon a my jej pak používali společně k výrobě domácích nahrávek. Myslím, že jej (smích) prodal... za velkou sumu Immediate Records." K Jeffovým vzorům, které uváděl, patřili kromě Hollyho a Waterse rovněž Chuck Berry, B.B.King, Bo Diddley a Chet Atkins, kterého obdivoval pro jeho klasický styl vybrnkávání na kytaru a vlastně se jím nechal hodně inspirovat. Ještě během studia na Wimbledon College of Art Beck hrál v řadě kapel včetně SCREAMING LORD SUTCH AND THE SAVAGES v roce 1962, když nahráli SP "Dracula's Daughter/Come Back Baby" pro Oriole Records. Oba dva, Beck i Page, se setkali i jako členové SCREAMING LORD SUTCH AND THE SAVAGES v roce 1964. Beck zcela určitě hraje na singlu "Dracula's Daughter/Come Back Baby". V roce 1963 poté, co jej Ian Stewart z Rolling Stones seznámil s RnB, založil kapelu Nightshift, s nimiž hrával v klubu 100 Club na Oxford Street, nahráli singl "Stormy Monday/That's My Story" pro label Piccadilly, ale není zcela jisté, zda Beck je opravdu na těchto nahrávkách. Další jeho skupinou byli DELTONES kolem roku 1963. Jeff Beck u nich vydržel skoro rok, kapela při vystoupeních používala růžové bundy. Později se Beck připojil ke kapelám Rumbles a Croydon, v roce 1963 na krátkou dobu působil jako sólový kytarista, hrál skladby Gene Vincenta a Buddy Hollyho, při nichž ukazoval svůj talent pro napodobování kytarových stylů. V roce 1963 také bylo možno vidět Becka jako člena JOHNNY HOWARD BAND. Johnny Howard se ve skutečnosti jmenoval Brian Gibb. V té době i Jimmy Page hrál s různými skupinami a umělci, takže není jasné, zda Beck nebo Page nahráli singl "Java/Rinky Dink". Další Bevkovou kapelou byli THE CRESENTS, kteří hrávali na takových místech jako Eel Pie Island a 100 Club. V říjnu 1964 připojil k THE TRIDENTS, kapele z oblasti Chiswick, kteří hrávali na Walton Hop ve Walton-on-Thames nebo také v Eel Pie Island a dělali doprovodnou kapelu pro talentovou show Walton Hop. Jejími členy byli bubeník Ray Cook, basista a zpěvák Paul Lucas a doprovodný kytarista a zpěvák John Lucas. "Byla to opravdu moje scéna, protože hráli naplno R&B, stejně jako věci od Jimmy Reeda, a my jsme to všechno napumpovali a dělali to opravdu rockově. A to i přesto, že to bylo jen dvanáctistrunné barové blues." V roce 1964 hrál také jako studiový kytarista na singlu Parlophone od Fitz and Startz pod názvem "I'm Not Running Away" a B-stranou "So Sweet". Jeff se začal stávat známým kytaristou a také tehdy začal jako jeden z prvních experimentovat se zpětnou vazbou. Po pár měsících bylo jasné, že brilantní Jeffova technika zcela zastiňovala ostatní spoluhráče a on sám více inklinoval k jam-sessionům. Tam se často setkával se svým kamarádem z dětství Jimmym Pagem. Oba dva a Big Jim Sullivan patřili k nejlepším hráčům na elektrickou kytaru na anglické půdě. Samozřejmě nelze opomenout i Erica Claptona, o terém se vyjádřil v jedněm z mnoha rozhovorů: "Tenkrát prostě nebylo možné hrát na kytaru a nezaslechnout o něm alespoň sebemenší zmínku. A to jsem ještě nevěděl, že je prakticky ze stejného bloku jako já nebo Jimmy. Samozřejmě jsem se o něj zajímal, ale od doby co hrál v Yardbirds, mě jeho hra nic neříkala. No a pak bylo samozřejmě v pořádku, když nastoupil k Mayallovi. To co tam předváděl, je už úplně jiná kategorie... No, pro mě ale bylo nejdůležitější, že The Yardbirds hledali kytaristu a já tak dostal práci..." V březnu 1965 byl Beck zlanařen The Yardbirds, aby se stal nástupcem Erica Claptona, a to na doporučení jeho studiového kolegy Jimmy Page, který byl jejich první volbou. Beck v rozhovoru pro časopisu Hit Parader jednou uvedl: "Kromě toho, že jsem se toulal, nahrával jsem ve studiích, když jsem mohl. Měl jsem to štěstí, že jsem byl již znám. Kdykoliv někdo potřeboval kytaru pro rock and roll, šel jsem nahrávat. Ale práce byla limitována, protože nebylo velmi mnoho nahrávek rock and rollu v té době. Potkával jsem se s Jimmy Pagem na těchto nahrávkách a on mě doporučilk Yardbirds, když Eric odešel." Po jeho příchodu se jejich muzika začala ubírat odlišným směrem než s Claptonem. S ním byla jejich hudba více zaměřena k blues, kdežto Jeff více přilnul k jazz-rockové fůzi, de facto byl jedním z prvních propagátorů této specifické hudby. Samozřejmě to nebylo hned. Jeff se musel nejdříve "poprat" s Yardbirdským hitem "For Your Love" a díky tlakům ze strany producenta, a samozřejmě i s dalšími popověji znějícími skladbami. Jak Jeff sám často uvádí: "Na tyhle skladby vám stačilo znát pár triků. Vlastně všechno, co jsem potřeboval vědět, byl základní motiv a zbytek tak nějak vyplynul sám. Nyní, když se ohlédnu zpátky, byla to prostě nuda, ale asi potřebná pro můj další vývoj...". U The Yardbirds zaznamenal většinu jejich Top 40 hitů během Beckova krátkého, ale významného 20 měsíčního působení s kapelou, což mu přineslo pouze jedno plnohodnotné album, který se stalo známé pod názvem "Roger the Engineer" (s názvem "Over Under Sideways Down" v USA) a vyšlo v roce 1966. Beck byl současně zobrazen na přebalu desky "For Your Love", která byla vydána u amerického labelu Yardbirds v červnu 1965, kde Clapton hrál na kytaru na většině písní. Postupem času si Jeff vybudoval stále silnější pozici díky zasahům do skladeb. Jeho novátorský a zároveň svým způsobem despotický přístup začal vzbuzovat respekt. A to nejen u hudebních kritiků, ale hlavně u ostatních členů Yardbirds. Stačí si poslechnout skladby jako "Heart Full Of Soul", "Shapes Of Things" nebo "Over Under Sideways Down". Speciálně u skladby "Shapes Of Things" už je slyšet typická Beckova kytaru, tak jak ji známe z pozdějších let a v podstatě zde také můžeme slyšet zárodky psychedelických kytarových vyhrávek známých později z šedesátýchlet. V roce 1966 dochází k personálním změnám, z kapely odešel baskytarista Paul Samwell-Smith. Na doporučení Jeffa, prý chtěl splatit dluh kamarádovi, na jeho post přichází v červnu nový člen, který se jmenuje Jimmy Page. Jimmy hrál v The Yardbirds skutečně původně na baskytaru. Od září do listopadu 1966 Beck sdílel post sólového kytaristy v Yardbirds s Pagem díky tomu, že se Chris Dreja přeorientoval na baskytaru. Klip tohoto spolupůsobení lze shlédnout v britském filmu "Blow Up" z roku 1966 (česky "Zvětšenina", režie Michelangelo Antonioni). V tomto filmu při divokém podání písně "Stroll On" (v podstatě přetextovaná "The Train Kept A-Rollin") Jeff Beck rozflákal svoji kytaru o občas nefungující aparát. Beck, který se ukázal jako nepřízpůsobivý, byl ale vyhozen z The Yardbirds uprostřed amerického turné po častých výbuších a občasné nepřítomnosti, či za jeho nezábavné vystupování, čili pro obtíže způsobené jeho perfekcionismem a výbušnou povahu. Poté, co byl vyhozen či opustil skupinu v prosinci 1966, se Beck prý nedotkl kytary na celých pět měsíců. Asi je to trochu přehnané, neboť singl, který po odchodu nahrál, "Hi Ho Silver Lining/Beck's Bolero" vyšel 25. března 1967. Ve skladbě "Hi Ho Silver Lining" se uvedli Clem Cattini (bicí) a a Dave Ambrose (bass) a Rod Stewart zpívá doprovodný hlas. Mickie Most produkoval tento singl, podobně jako všechny ostatní nahrávky Jeff Beck Group. Skladbu na B-straně nahrál Beck s Jimmy Pagem, John Paul Jonesem (basa), Keith Moonem (bicí) a klávesistou Nicky Hopkinsem. O sestavě z B-strany se hovořilo jako o supergroup! John Entwistle v ní měl hrát na basu, ale nemohl se zúčastnit. Přestože je nahrávka přisuzována v diskografii Jeffu Beckovi, ve skutečnosti patří zařadit Jeff Beck Group. Mělo tím být zdůrazněno, že Beck se chystá nahrát sólové LP zatímco byl ještě členem Yardbirds, neboť "Beck's Bolero" bylo zaznamenáno, když byl ještě jejich členem. Po bezmála ročním cestování po klubech na jam sessiony našel ty správné muzikanty pro svoji kapelu. Jeff pak zformoval vlastní formaci Jeff Beck Group. Její první sestava vznikla v Londýně na počátku roku 1967 a objevili se v ní kytarista Jeff Beck, zpěvák Rod Stewart (později Faces), doprovodný kytarista Ron Wood (později Rolling Stones), Nicky Hopkins na klavír, basisté a bubeníci se pravidelně měnili. Prvními hráči na baskytaru byli Jet Harris (ex-Shadows) a Dave Ambrose, jako bubeníci to zkoušeli Clem Cattini a Viv Prince. Debut The Jeff Beck Group se odehrál 3. března 1967 ve Finsbury Park (nyní se jmenuje The Rainbow Theatre) v Londýně, jako bubeník s nimi hrál Rod Coombes. Během pár měsíců prošla kapela řadou personálních změn, dokud se v sestavě neuchytil na bicí Aynsley Dunbar a Ron Wood přeorientovaný na basu. Tato sestava strávila většinu roku 1967 hraním po klubech ve Velké Británii a objevili se několikrát i na BBC Radio. Beck podepsal osobní manažerskou smlouvu s hudebním producentem a manažerem Mickie Mostem, který však neprojevil žádný zájem o skupinu, ale pouze o Becka jako sólového umělce. V průběhu roku 1967 skupina vydala v Evropě tři singly a dva ve Spojených státech. První z nich, "Hi Ho Silver Lining", byl nejúspěšnější, když se dostal na 14. pozici na britském žebříčku singlů. Na B-straně se nacházela instrumentální skladba "Beck's Bolero", která byla nahrána již o několik měsíců dříve. Line-up tehdy ve studiu tvořili kytarista Jimmy Page na rytmickou kytaru, John Paul Jones na basu, Keith Moon na bicí a Nicky Hopkins na klavír. Kapelu ale opustil bubeník Dunbar z frustrace, že skupina nehraje dostatečně vyhraněné blues, které bylo jeho vkusem, neholdoval rovněž příliš jejich hippie stylu oblékání. Jednou večer po vystoupení v Saville Theatre prostě odešel. Dunbar se objevil na singlu "Tallyman/Rock My Plimsoul", který vyšel v červenci 1967. Nahradil jej Roy Cook na jedno vystoupení, než Rod Stewart doporučil Micky Wallera, jeho bývalého kolegu z kapely Steampacket. Waller pak zůstal s kapelou celý rok 1968 až do počátku roku 1969 a stal se jejich nejdéle fungujícím bubeníkem. V roce 1968 vydali další singl "Love Is Blue/I've Been Drinkin' Again", který se dostal na #23 pozici hitů v Anglii a produkoval jej Mickie Most, smyčce aranžoval John Paul Jones. Kapela začala nahrávat album, John Paul Jones nahrál Hammond varhany pro jednu píseň "Ol Man River", kde se Jeff Beck objevil naproti tomu jako basista. Nicky Hopkins dodal 2 písničky a brzy se stal řádným členem JBG. Americký debut kapely se konal ve Fillmore East v New Yorku dne 14. června 1968, když zahajovali koncert Grateful Dead. Koncert je památný tím, že Rod Stewart odezpíval 3 písně ukrytý za zesilovači, dokud nepřekonal svoji trému, a také díky recenzi koncertu, která se krátce nato objevila v New York Times, získali nahrávací smlouvu od Epic Records. Manažer Peter Grant (který byl také manažerem Led Zeppelin) totiž telegrafoval tuto recenzi do Epic Records. Album "Truth" vyšlo v srpnu 1968 a obsahovalo skladby "Beck's Bolero", nově zaznamenanou verzi "Rock My Plimsoul“ a přepracovanou skladbu Yardbird "Shapes Of Things" nebo další skvělé písně "I Ain't Superstitious" a "Rock Me Baby". "Truth" vydali pět měsíců před prvním albem Led Zeppelin a uvedli na něm skladbu "You Shook Me", píseň složenou Willie Dixonem a poprvé nahranou Muddy Watersem, která se objevila také na debutu Led Zeppelin s velmi podobnou instrumentací. Album se prodávalo dobře a vystoupalo až na #15 pozici v žebříčku Billboard. Album tak potvrdilo hvězdný statut skupiny. Beck se také se objevil na singlu Paula Jonese (ex-Manfred Mann) společně s Paul Samwell-Smithem. Hrál na nahrávkách několika dalších hudebníků. Jeff Beck Group si zahráli na singlu Donovana "Goo Goo Barabajabal/Trudy", který se po vydání v USA s A-stranou dostal na #39 pozici. Singl vyšel v roce 1969 pod hlavičkou Donovan With The Jeff Beck Group. Bohužel kapelu provázely některé vnitřní problémy a Beck propustil snad 1. června Ron Wooda a Mickie Wallera. Po vydání jejich předchozího alba "Truth" byl na konci roku 1968 bubeník Micky Waller nahrazen Tony Newmanem, protože Jeff Beck chtěl dělat hudbu v těžším směru a ve Wallerově stylu viděl více jemnosti ve stylu Motown. Beck si najal nové hudebníky, bubeníka Tony Newmana a basistu Juniora Woodse (Creation), i na některé evropské koncerty. Pak odešel Woods a vrátil se Ron Wood. Newman zůstal bubeníkem dost dlouho nato, aby mohl nahrát druhé album JBG "Beck-Ola", které vyšlo v červenci 1969. Singlem z alba se stalo vydání skladeb "Plynth/Jailhouse Rock". I když bylo dobře přijato, bylo méně úspěšné komerčně i v recenzích. Rod Stewart opustil kapelu, takže Beck zrušil jejich vystoupení na Woodstock na poslední chvíli. Zášť, spolu s cestovními incidenty tak vedly k tomu, že kapela byla v červenci 1969 rozpuštěna. Po rozpadu jeho skupiny se Beck zúčastnil "super studiového" projektu Music from Free Creek, kde působil pod pseudonymem "A.N. Other" a přispěl svoji sólovou kytarou ve čtyřech písních, když na jedné se podílel jako spoluautor. K projektu se připojili hudebníci jako Jeff Beck, Eric Clapton, Keith Emerson, Buzz Feiten, Mitch Mitchell, Harvey Mandel nebo Linda Ronstadt a spousta studiových hráčů. V září 1969 se spojil s rytmickou sekcí Vanilla Fudge - basistou Tim Bogertem a bubeníkem Carmine Appicem, když byli v Anglii pro vyřešení problémů ve smluvních podmínkách, ale když si Beck naštípl lebku při autonehodě poblíž Maidstone v prosinci, byl plán odložen na dva a půl roku, během níž Bogert a Appice vytvořil Cactus. Beck později poznamenal k tomuto období z 60. let svého života: "Každý si myslí, že 60. léta bylo něco, co ve skutečnosti nebylo. Bylo to období frustrace mého života. Elektronická zařízení prostě nebyla schopna stvořit takové zvuků, které jsem měl v hlavě..." Někdy během roku 1969 se Jeff Beck Group připojili k THE GTO (Girls Together Outrageously) ve studiu při nahrávání jejich debutu a jediné desce "Permanent Damage", kterou produkoval Frank Zappa. V témže roce poprvé Rod Stewart vystupuje se skupinou Small Faces, ze které se následně stává skupina The Faces, která vznikla v roce 1969, když z kapely Small Faces odešel Steve Marriott do formace Humble Pie, a ke zbylé trojici muzikantů z kapely Small Faces se připojil zpěvák Rod Stewart a kytarista Ronnie Wood, kteří přišli z tehdy končící The Jeff Beck Group. Beck pak pokračoval v úsilí vytvořit solidní kapelu v průběhu několika příštích let. Jeho postup byl ale zpomalen vážnou autonehodou v roce 1969. Na začátku dubna 1971, stále smluvně vázán k RAK, Jeff Beck zreformoval The Jeff Beck Group v sestavě - klávesista Max Middleton, bubeník Cozy Powell, basista Clive Chaman a zpěvák Alex Ligertwood. Ještě v dubnu nová kapela začala nahrávání v Island Studios v Londýně. Kapela měla sice shodné jméno s jeho předchozí skupinou, ale měla podstatně jiný zvuk. Pracovali na Beckových písních a zaměřil se na "Situation", která měla texty od Ligertwooda. Další písně, jako "Morning Dew", si získaly pozornost s pomocí producenta Jimmy Millera, který pracoval u Traffic a The Rolling Stones. Během května 1971, po týdnu nahrávání, Beck opustil RAK a odjel podepsat novou nahrávací smlouvu s CBS/Epic, dceřinou společností CBS, kterou podepsal v červnu 1971. Když CBS vyslechla studiové pásky z Island Studio, nebyli moc nadšeni z vokálů. Původní zpěvák Alex Ligertwood tak byl neočekávaně odmítnut šéfy nahrávací společnosti, takže Beck byl nucen najít si náhradního zpěváka. Na konci května, Když uslyšel Bobby Tenche hrát se svou kapelou Gass ve skladbě "Upstairs" v Ronnie Scott's Club v Soho, Londýn, přijal jej jako náhradního zpěváka. Tench dostal jen krátký čas, aby napsal texty a nazpíval své vokály na album "Rough And Ready" (1971) před mixáži skladeb, které byly nahrany již dříve v Londýně Beckem a ostatními členy kapely - bubeníkem Cozy Powellem, basistou Clive Chamanem a klávesistou Maxem Middletonem. Album vyšlo ve Velké Británii 25. října 1971 a o osm měsíců později v únoru 1972 v USA. Po vydání alba v Evropě koncertovali ve Finsku, Nizozemí, Švýcarsku a Německu. Po americkém vydání následovalo šestnácti zastávkové propagační turné po USA. Album nakonec dosáhlo pozice #46 v amerických hitparádách. V lednu 1972 The Jeff Beck Group vycestovali do USA, kde se objevili v TMI Studio v Memphisu, Tennessee, aby nahráli album "Jeff Beck Group" (1972) s producentem Steve Cropperem. Některé ze skladeb, na kterých pracovali již byly hrány na pódiích a na rozdíl od "Rough And Ready" je na něm zaznamenáno pět coverů, včetně nové verze skladby od dua Ashford & Simpson "I Can't Give Back The Love I Feel For You" a od Carla Perkinse nahrávku Sun Records, "Glad All Over" (1957). Cropper a Beck spoluprovali na "Sugar Cane", jedné z mála písní, která byla napsána ve studiu. Na závěr nahrávací frekvence Beck ocenil Dona Nixe v jeho verzi "Going Down", kterou Nix napsal a původně vyšla se skupinou Moloch v roce 1969. Freddie King nahrál cover této písně v roce 1971. Album vyšlo v USA dne 1. května 1972. Vydání v UK se konalo 9. června téhož roku a následovaly vystoupení ve Velké Británii a USA. Z alba nebyl vybrán žádný singls. Následující propagační turné zahrnovalo vystoupení v sérii BBC In Concert, které bylo zaznamenáno 29. června 1972 v Paris Theatre v Londýně. Během této nahrávky byl Tench i kytaristou ve skladbě "Definitely Maybe", což byla celkem vzácná příležitost jej takto vidět během jeho působení s Beckem. Dne 24. července 1972 byla ale druhá sestava Jeff Beck Group oficiálně rozpuštěna a Beckův management vydal prohlášení: "Fúze hudebních stylů různých členů byla úspěšná ve smyslu jednotlivých hudebníků, kteří ale neměli pocit, že by to vedlo k vytvoření nového hudebního stylu s odolností, kterou původně hledali." Beck pak začal spolupracovat s basistou Timem Bogertem a bubeníkem Carminem Appice, kteří byli volní poté, co opustili Cactus, ale koncertovali jako Jeff Beck Group v srpnu 1972, aby Beck mohl splnit smluvní závazky s jeho promoterem. Sestavu tvořili včetně Bogerta a Appice také Max Middleton a zpěvák Kim Milford. Po šesti vystoupeních Milforda nahradil Bobby Tench, který byl letecky převezen z Velké Británie pro vystoupení v Arie Crown Theatre, Chicago, a pro zbytek turné, které bylo ukončeno v Paramount North West Theatre, Seattle. Po vystoupení Tench a Middleton opustili kapelu a zrodila se silná trojka Beck, Bogert & Appice, kde se Appice ujal role zpěváka a Bogert s Beckem zpívali příležitostně. Na plakátu k vystoupení na Rock At The Oval v září 1972 byli ještě uvedeni jako "The Jeff Beck Group", což byl i začátek koncertního harmonogramu po Velké Británii, Nizozemsku a Německu. Další americké turné bylo zahájeno v říjnu 1972 a začínalo na Hollywood Sportatorium Florida a končilo 11. listopadu 1972 v The Warehouse, New Orleans. V dubnu 1973 vyšlo debutové album "Beck, Bogert & Appice" na Epic Records. Zatímco kritici chválili instrumentální vyspělost kapely, album bylo komerčně dobře přijato včetně předělávky od Stevie Wondera "Superstition". Dne 3. července 1973 Beck vystoupil s Davidem Bowie na jevišti, aby zahrál "The Jean Genie/Love Me Do" a "Around and Around." Konceert byl zaznamenán a nafilmován, ale na žádnéM z vydání se neobjevil Beck. Během října 1973 Beck nahral Beck skladby pro album Michaela Fenellyho "Lane Changer" a setkal se ve studiu s Hummingbird, skupinou odvozenou z členů Jeff Beck Group, ale ne s cílem přispět k vydání jejich prvního alba. Počátkem ledna 1974 vystoupila Beck, Bogert & Appice v Rainbow Theatre, v rámci jejich evropského turné. Koncert byl vysílán v celém rozsahu v americkém pořadu Rock Around the World v září téhož roku. Tento poslední nahraný záznam kapely přinesl i materiál určený pro druhé studiové album, se objevil na bootlegu "At Last Rainbow". Skladby "Blues Deluxe" a "BBA Boogie" z tohoto koncertu byly později zařazeny na Beckovu kompilaci "Beckology" (1991). Beck, Bogert & Appice byli rozpuštěni v dubnu 1974 před dokončením jejich druhého studiového alba, které produkoval Jimmy Miller. Jejich jediné živé album, které vyšlo pod názvem "Beck, Bogert & Appice - Live in Japan", bylo zaznamenáno během roku 1973 při turné po Japonsku, ale vyšlo až v únoru 1975 u Epic/Sony. I přes jejich krátké trvání se společně zapsali zlatým písmem do rockové historie. Po několika měsících Beck vstoupil do Underhill Studio, aby se tam setkal se skupinou Upp, kterou přijal jako doprovodnou kapelu pro jeho vystoupení v televizním programu BBC Guitar Workshop v srpnu 1974. Beck produkoval a hrál na jejich bezejmenném debutovém albu, i jejich druhém albu "This Way Upp", ačkoli jeho příspěvky na druhém albu nebyly uvedeny. V říjnu Beck začal nahrávat instrumentálky v AIR Studios s Max Middletonem, baskytaristou Philem Chenem a bubeníkem Richardem Baileyem za pomocí George Martina jako producenta a aranžéra. Jeffovo první sólové album "Blow By Blow" (březen 1975) vzniklo z těchto studiových setkání a ukázalo technickou zdatnost Jeff Becka v jazz-rockové oblasti. Album dosáhlo čísla #4 v žebříčku a je Beckovou komerčně nejúspěšnější nahrávkou. Beck se přebíral studiovými overdubs a často byl nespokojen se svými sóly, často se vracel do AIR Studios, dokud nebyl spokojen. Pár měsíců po těchto studiových nahrávkách producent George Martin měl telefonát od Becka, který chtěl znovu nahrát sólové sekce. Zmatený Martin mu ale odpověděl: "Je mi líto, Jeffe, ale nahrávka je v obchodech!" Přesto po letech Jeff Beck na nahrávání velmi rád vzpomíná: "V té době jsme tvořili skladby, čím více komplikovanější, tím lépe, ale George kolikrát přišel a ohlodal nám tu věc na holou kostru a bylo to samozřejmě okamžitě to pravé. Nehledě na to, že pořád mluvil o těch svých klucích (Beatles). Fakt moc příjemný natáčení." Beck poskládal dohromady koncertní kapelu na turné po USA, před kterým ale proběhlo malé a neohlášené vystoupení v The Newlands Tavern v Peckham, Londýn. Koncertoval během dubna a května 1975, většinou doprovázel The Mahavishnu Orchestra, v sestavě ponechal Maxe Middletona u kláves, ale s novou rytmickou sekci - basista Wilbur Bascomb a nezapomenutelný studiový bubeník Bernard "Pretty" Purdie. V květnu 1975 při show v Music Hall v Clevelandu, Ohio, byl tak frustrovaný s rané verze talk box, kterou používal při jeho aranžování coveru Beatles "She's a Woman", že poté co urval struny, hodil svoji legendární kytaru z Yardbirds-éry Stratocaster z pódia. Totéž udělal s talk boxem a dokončil vystoupení s Les Paul a bez boxu. Během tohoto turné vystoupil v Yuya Uchida na "World Rock Festival", kde odehrál celkem osm písní s Purdiem. Přídavkem hrál na kytaru a bicí instrumentálně s Johnnym Yoshinagou, na závěr festivalu se zapojil do živého jamování s basistou Felixem Pappalardim z Mountain a zpěvákem Akirou "Joe" Yamanakou z Flower Travellin' Band. Bylo zaznamenáno a vyšlo pouze jeho vystupování s Purdiem. Jeff se pak vrátil se do studia a nahrál druhé album "Wired" (1976), které uvedlo ex-bubeníka z Mahavishnu Orchestra a skladatele Naradu Michael Waldena a klávesistu Jana Hammera, kterého objevil Jeff na svých toulkách po koncertech a jednou navštívil i právě se zformující band Mahavishnu Orchestra a byl Janem dle svých slov natolik uchvácen, že jej na místě požádal o spolupráci. Album inklinuje ke stylu jazz-rock fusion, které tak zní podobně jako práce jeho dvou nových spolupracovníků. Na propagační turné Beck spojil své síly s Jan Hammer Group a vystoupili jako podpora Alvina Lee v The Roundhouse v květnu 1976, před zahájením sedmiměsíčního světového turné. To se nakonec objevilo na živém albu "Jeff Beck with the Jan Hammer Group Live" (1977). Od té doby byl Beck v daňovém exilu a přesídlil do USA, kde zůstal až do svého návratu do Velké Británie na podzim roku 1977. Na jaře roku 1978 začal zkoušet s ex-bastistou Stanley Clarkem z Return to Forever a bubeníkem Gerrym Brownem na plánované vystoupení na Knebworth Festival, které ale bylo zrušeno poté, co se Brown stáhl. Beck pak koncertoval tři týdny po Japonsku v listopadu 1978 se skupinou narychlo sestavenou z Clarka a nově příchozích Tony Hymase (klávesy) a Simona Phillipse (bicí) z kapely Jacka Bruce. Pak Beck začal pracovat na novém studiovém albu v Ramport Studios v Londýně, ve studiu kapely The Who, a pokračoval na něm sporadicky v průběhu roku 1979, což se projevilo tím, že album "There & Back" vyšlo až v červnu 1980. Představivily se na něm tři skladby, které složil a nahrál s Janem Hammerem, dalších pět napsal s Hymasem. Stanley Clarka nahradil na basu Mo Foster, a to jak na albu i na následujícím turné, když po jeho vydání přišlo rozsáhlé turné po USA, Japonsku a Velké Británii. V roce 1981 Beck absolvoval sérii historických živých vystoupení se svým předchůdcem u Yardbirds Ericem Claptonem pro sponzorované koncerty Amnesty International zařazené v rámci vystoupení The Secret Policeman's Other Ball. Objevil se také u Claptona ve skladbách "Crossroads", "Further On Up The Road" a jeho vlastní verzi písně Stevie Wondera "Cause We've Ended As Lovers". Beck se také představil prominentně v all-star kapele při posledním kousku "I Shall Be Released" společně s Claptonem, Stingem, Phil Collinsem, Donovanem a Bobem Geldofem. Beckovy příspěvky byly vidět a slyšet ve výsledném albu a filmu, obojí dosáhly světového úspěchu v roce 1982. Další benefitní show, ARMS Concert for Multiple Sclerosis (=roztroušenou sklerózu) představilo jamování Becka, Erica Claptona a Jimmyho Page. odehráli skladby "Tulsa Time" a "Layla". V roce 1984 se Beck stihl objevit krátce s Robertem Plantem, Jimmym Pagem a Nilem Rodgersem v další superskupině Honeydrippers. V roce 1985 Beck vydal album "Flash", na kterém se představili různí zpěváci, ale především bývalý kolega Rod Stewart na ztvárnění skladby Curtise Mayfielda "People Get Ready". Na uvedení Stewarta do Rock and Roll Hall of Fame v roce 1992, Beck dostal za úkol uvodní řeč, řekl o Stewartovi: "Máme láskyplně nenávistný vztah - on mě miluje a já jej nenávidím." Během tohoto období Beck rovněž hostoval s několika dalšími umělci, včetně filmu "Twins", kde hrál na kytaru se zpěvákem Nicolette Larsonem. Po čtyřleté pauze se Jeff vrátil k instrumentální hudbě s albem "Jeff Beck's Guitar Shop" (1989), prvním albem, kde se Beck vrátil k hraní prsty, když opustil hraní s trsátkem. Album nahráli pouze ve trojici, když se k Beckovi připojili klávesista Tony Hymas a známý bubeník Terry ozzio. Bylo to jeho třetí album, které vyšlo během 80. let. Beck nahrával hodně zřídka a sporadicky, což bylo částečně ovlivněno dlouhým bojem se zvoněním v uších způsobeným hlukem. V 90. letech měl Beck bohatší hudební vystupování. Objevil se na sólovou kytaru u Rogera Waterse na koncepčním albu "Amused To Death" z roku 1992 a na albu Kate Bush v roce 1993 "The Red Shoes". Nahrál také instrumentální soundtrack "Frankie's House" (1992), stejně jako album "Crazy Legs" (1993), což bylo tributní album rockabilly skupiny Gene Vincent and the Blue Caps z 50. let a jejich vlivného kytaristy Cliffa Gallupa. Beck tako zkoušel s Guns N' Roses na jejich koncert v Paříži v roce 1992, ale nakonec nehrál v samotném koncertu v důsledku poškození sluchu cimbálové havárie Matta Soruma, což Becka dočasně ohluchlo. Kapela The Yardbirds byla uvedena do Rock and Roll Hall of Fame v roce 1992. V děkovné řeči k tomu Beck vtipně poznamenal: "Někdo mi řekl, že bych měl být dneska hrdý... Ale já nejsem, protože mě vyhodili... Udělali to... kašlu na ně!" Doprovázel Paula Rodgerse z Bad Company na albu "Muddy Water Blues: A Tribute to Muddy Waters" v roce 1993. Jeffova další sólová nahrávka se neobjevila až do roku 1999, kdy přišel jeho první vpád do báze kytarové elektroniky, a to album "Who Else!". Album také přineslo počátek spolupráce s hudebnicí Jennifer Batten při koncertování, skládání i nahrávání, stejně jako to bylo poprvé, co spolupracoval s jiným kytaristou na vlastním materiálu od doby, kdy hrál v Yardbirds. Beck pokračoval v práci s Battenovou přes turné až do nahrávky "You Had It Coming" z roku 2001. Právě za skladbu "Dirty Mind" zm tohoto alba Jeff Beck vyhrál svou třetí cenu Grammy, tentokrát za "Best Rock Instrumental Performance" (Nejlepší rockový instrumentální výkon). Za píseň "Plan B" z jeho další nahrávky "Jeff" z roku 2003 získal svoji čtvrtou Cenu Grammy opět za Best Rock Instrumental Performance a byl to také důkaz, že nový elektrický kytarový styl, který použil na dvou starších albech, bude i nadále dominovat. Jeff Beck dělal otvíráka pro B.B. Kinga v létě roku 2003 a objevil se na Crossroads Guitar Festival od Erica Claptona v roce 2004. Kromě toho v roce 2004 ještě Beck vystupoval v písni "54-46 Was My Number" od Toots and the Maytals, která byla součásti alba "True Love", jež získalo cenu Grammy za nejlepší reggae album. V roce 2007 doprovázel Kelly Clarkson v jejím coveru od Patty Griffin "Up To The Mountain" během Idol Gives Back, epizody American Idol. Vystoupení bylo zaznamenáno živě a poté okamžitě uvolněno k prodeji. Ve stejném roce se objevil znovu na Crossroads Guitar Festival od Erica Claptona, kde hrál s Vinnie Colaiutou, Jasonem Rebello a pak i s 21-letým basistou Tal Wilkenfeldem. Počátkem roku 2009 Beck oznámil světové turné a zůstal věrný stejné sestavě hudebníků jako při jeho show před dvěma lety, vystoupení a nahrávání v Ronnie Scott v Londýně před vyprodaným publikem. Beck hrál v písni "Black Cloud" v roce 2009 na Morrisseyho albu "Years of Refusal". Později téhož roku se Harvey Goldsmith stal Beckovým manažerem. Jeff Beck byl uveden do Rock and Roll Hall of Fame dne 4. dubna 2009 jako sólový umělec. Ocenění mu předal Jimmy Page. Beck pak zahrál "Train Kept A-Rollin'" spolu s Pagem, Ronnie Woodem, Joe Perrym, Flea a členy kapely Metallica Jamesem Hetfieldem, Robertem Trujillo, Larsem Ulrichem, Kirk Hammettem a Jasonem Newstedem. Dne 4. července 2009 se David Gilmour přidal k Beckovi na pódiu v Albert Hall. Beck a Gilmour se střídali v sólech v "Jerusalem" a vystoupení zakončili skladbou "Hi-Ho Silver Lining". Beckovo další album "Emotion & Commotion" vyšlo v dubnu 2010. Představuje se na něm směs originálních písní a obsahuje i covery jako "Over The Rainbow" a "Nessun Dorma". Joss Stone a Imelda May se na něm představili jako hostující zpěváci. Dvě skladby z "Emotion & Commotion" získaly cenu Grammy v roce 2011. Skladba "Nessun Dorma" obdržela cenu Grammy za Best Pop Instrumental Performance a skladba "Hammerhead" získala Grammy za Best Rock Instrumental Performance. Beck v roce 2010 spolupracoval na albu "Imagine" Herbie Hancocka, zůčastnil se The Imagine Project spolu se Sealem, P!nk, India.Arie, Konono N°1, Oumou Sangare a dalšími a získal třetí Grammy v roce 2011 za Best Pop Collaboration za vokály ve skladbě. Na Beckově World Tour 2010 se představila skupina ve složení - Grammy ověnčený hudebník Narada Michael Walden, Rhonda Smith na basu a Jason Rebello u kláves. Živé album s názvem "Live And Exclusive From The Grammy Museum" vyšlo dne 25. října 2010. Dne 9. června 2010 Beck se skupinou Imeldy May zaznamenali DVD s koncertem v Iridium v NYC, kde předvedli několik písní Les Paula společně s Ms May doprovázeli vokály Mary Ford. V roce 2011 Beck obdržel dva čestné tituly z britských univerzit. Dne 18. července 2011 byl poctěn od University of the Arts London v Londýně jako uznání jeho „mimořádného přínos na poli hudby“. Získal také dne 21. července 2011 čestný doktorát z University of Sussex od Sanjeev Bhaskar, univerzitní kancléřky, za "vynikající hudební kariéru a obdivuhodnou spolupráci mezi univerzitou a Brighton Institute of Modern Music (BIMM)“. V roce 2013 bylo oznámeno, že bude hrát na novém sólovém albu zakladatele Beach Boys Briana Wilsona spolu s původními členy Beach Boys Al Jardinem a Davidem Marksem pro Capitol Records. Dne 20. června na webové stránce Wilson oznámil, že materiál by mohl být rozdělen do tří alb - jedno z nových popových písní, další převážně instrumentální skladeb s Beckem a další z promíchaných skladeb. Beck rovněž doprovázel Wilsona s Jardinem a Marksem na osmnácti zastávkovém turné na podzim 2013, které začalo koncem září a skončilo na konci října. V roce 2014 u příležitosti začátku Jeffova World Tour v Japonsku byly vydány tři skladby na CD s názvem "Yosogai", které vyšlo 5. dubna. Album mělo být dokončeno během turné. V listopadu 2014 Beck doprovázel Josse Stone na The Royal British Legion's Festival of Remembrance v Royal Albert Hall. V roce 2016 si legendární kytarista Jeff Beck připomněl padesáté výročí svého odchodu od Yardbirds a tedy začátek své (víceméně) sólové kariéry. A taky si nadělil vynikající album "Loud Hailer", jež ani náhodou nezní jako dílo nějakého sedmdesátníka díky tomu, že na něm spolupracoval s mnohem mladšími muzikanty. Po šestiletét pauze od minulé desky "Emotion && Commotion", které bylo založen především na Beckově pestré interpretaci coververzí (mimo jiné klasické "Somewhere Over The Rainbow"), se Jeff Beck vrací s nahrávkou složenou pouze z původních skladeb a nadto zpívaných. Autorsky, hráčsky a pěvecky mu rovnocenně sekundují dvě dámy z britské kapely Bones, vokalistka Rosie Bones a kytaristka Carmen Vandenberg. Výsledkem této nevšední mezigenerační spolupráce je výborné album schopné oslovit starší rockové fanoušky i mladší posluchače. Je to energická a místy docela nesmlouvavá muzika s kořeny v blues ("Thugs Club") a hard rocku ("The Revolution Will Be Televised"), kde sice dominuje pochopitelně Beckova mistrovská kytara, ale ta je podřízena sdělení. Není to samoúčelná exhibice nepochybných Beckových schopností - ostatně jako osamocená instrumentálka je zde jen skvělá těžkotonážní "Pull It". Tvrdost skladeb je poplatná tématu alba - "Loud Hailer" (čili megafon) je Beckovou hlásnou troubou, skrz kterou vyjadřuje své znepokojení a znechucení současnou společností, politikou, médii. Muzikantova eruptivní kytara je prostředkem k vyjádření jeho naštvanosti. Zklidnění nastává jen v pomalých skladbách "Scared For The Children" a "O.I.L. (Can't Get Enough Of That Sticky)", kde Beck svou hrou spíše maluje ornamenty, než že by vystřeloval agresivní riffy jako na většině alba. A pravda, najdeme i výjimečné, skoro až taneční rytmy ve funky skladbě "The Ballad Of The Jersey Wives". To jen potvrzuje kytaristův široký záběr. V závěrečné smířlivé skladbě "Shrine", která zní jako balada ze začátku šedesátých let, Rosie Bones zpívá o své víře v dobré věci, které dělají dobří lidé. Jenže k tomuto dobru ještě vede dlouhá cesta lemovaná mnoha dalšími výkřiky do megafonů, údery obušky a množstvím lží v přímém přenosu. Snad nakonec lidstvo zažehne to světlo ve tmě, o které se zpívá v jedné z nejlepších skladeb alba "Live In The Dark". V posledních letech spolupracoval a vystupoval mimo jiné i s hercem a hudebníkem Johnnym Deppem. V roce 2022 v létě společně vydali album s názvem "18". Ve věku 78 let zemřel jeden z nejlepších kytaristů všech dob, Brit Jeff Beck. Zemřel v úterý 10. ledna 2023 v nemocnici poblíž svého domu v Riverhall, venkovském sídle v jižní Anglii, poté, co se "nakazil bakteriální meningitidou", uvedla ve středu jeho publicistka Melissa Dragich z agentury Reuters s odvoláním na prohlášení Beckových zástupců. Bylo mu 78. "Jeff byl skvělý člověk a vynikající, geniální kytarista. Žádný další Jeff Beck už nikdy nebude," napsal na Twitteru Tony Iommi, kytarista skupiny Black Sabbath. Jeff Beck je považovan za jednoho z nejlepších kytaristů všeobecně a jednoho ze tří nejlepších v 70. letech. Většina jeho skladeb je instrumentálních, které zahrnují různé žánry od blues-rocku, heavy metalu, jazz fusion po současný kytarový rock a elektronickou hudbu. Je totiž znám především pro svoji kytarovou všestrannost. Tato Beckova univerzálnost ztěžuje i jeho žánrové zařazení. Jeff si zejména oblíbil prstovou hrací techniku (tzv. fingerpickering), se kterou se nejvíce proslavil již dříve zmíněný Chet Atkins. Naproti tomu je hudební kritikou za svou práci uznávaným kytaristou a jeho rockové instrumentální skladby ve své kategorii získaly i vícero cen Grammy.

Členové:     Jeff Beck - Guitars     Rod Stewart - Lead Vocals     Ronnie Wood - Bass Guitars     Micky Waller - Drums     Bobby Tench - Vocals and Rhythm Guitars     Max Middleton - Piano, Keyboards, Clavinet, Electric Piano Fender Rhodes     Clive Chaman - Bass     Cozy Powell - Drums     Nicky Hopkins - Keyboards, Piano Spolupracovníci:     Jennifer Batten - Guitars     Tony Hymas - Keyboards, Synthesizer     Jan Hammer - Moog, Oberheim Synthesizers, Electric Piano, Timbales     Wilbur Bascomb - Bass     Richard Bailey - Drums, Percussion     Narada Michael Walden - Drums, Piano     Jason Rebello - Keyboards     Ed Greene - Drums     Phil Chen - Bass

Jeff Beck (celým jménem Geoffrey Arnold Beck, znám také jako A.N. Other, A. Jeffrey a J. Toad) (Narozen 24. června 1944, Wallington, Surrey, England) zemřel 10. ledna 2023) Guitars Manželky: Sandra Cash (sňatek: 2005), Patricia Brown (sňatek: 1963-1967) Hudební skupiny: The Yardbirds (1965-1966) Jeff Beck Group (1967-1969,1971-1972) Beck, Bogert & Appice (1972-1973) Jeff Beck je od roku 2005 ženatý se Sandrou Cash. Je podobně jako Paul McCartney zarytým vegetariánem. Žije nedaleko města Wadhurst v okrese East Sussex. Ve svém běžném životě je Jeff Beck fandou závodů upravených terénních vozidel hot rods, a je vlastníkem jedné z nejkrásnějších sbírek těchto automobilů v Británii. Hot rods jsou i oblíbenými tématem skladeb jeho současných alb. Jeff Beck také bystoupil 2x v Praze. Poprvé v červnu 23. června 2011 v Tesla Arěně, která byla u příležitosti koncertu speciálně upravena na šířku, takže hlavní pódium bylao postaveno proti hlavní tribuně. Díky tomu měli sedící i stojící diváci u pódia dobrý výhled. Britský hudebník si do Prahy přivezl několik špičkových osobností - na baskytaru zahraje Rhonda Smith, která doprovázela Prince, Beyoncé nebo George Clintona a další, na klávesy Jason Rebello, na bicí pak Narada Michael Walden. Posledně jmenovaný je také řazen k významným hudebníkům - je držitelem několika Grammy (producent, album a skladba roku) a produkoval hity pro hvězdy, jakými jsou Aretha Franklin, Ray Charles, Mariah Carey, Whitney Houston nebo George Michael. Podruhé vystoupil Jeff Beck ve středu dne 4. června 2014 na terase Jízdárny Pražského hradu na open air koncertě. Jeden z nejlepších kytaristů všech dob, Brit Jeff Beck zemřel ve věku 78 let v úterý 10. ledna 2023 v nemocnici poblíž svého domu v Riverhall, venkovském sídle v jižní Anglii, poté, co se "nakazil bakteriální meningitidou", uvedla ve středu jeho publicistka Melissa Dragich z agentury Reuters s odvoláním na prohlášení Beckových zástupců. Bylo mu 78.

Rod Stewart (Narozen 10. ledna 1945, 507 Archway Road, Highgate, London, England) (celým jménem Roderick David Stewart) (znám také jako "Rod the Mod") Lead Vocals Rod Stewart CBE je britský zpěvák, výrazná postava hudebního dění ze 70. let minulého století, po rodičích je původem Skot. Je to přední britská rocková hvězda, zpěvák s charakteristickým chraplavým hlasem, hráč na foukací harmoniku a v neposlední řadě velký fotbalový fanda. Rod Stewart byl ženatý s Rachel Hunter (1990-2006) a Alanou Stewart (1979-1984). Jeho současnou manželkou je modelka a fotografka Penny Lancaster. Slavný pár, který spolu žil sedmým rokem, si řekl své ano v roce 2007 ve vile Durazzo v Santa Margherita Ligure, přímořském letovisku na ligurském pobřeží. S Lancasterovou má Stewart jedenapůlletého syna Alastaira Wallace a v budoucnu by mu prý chtěli pořídit ještě sourozence. Stewart je otcem sedmi dětí, které zplodil s pěti ženami. Prvorozená Sarah, kterou počal v 18 letech, strávila jako malá čtyři roky v dětském domově, než byla adoptována. Kromě toho má Stewart ještě dvě děti s herečkou Rachel Hunterovou, dvě s modelkou Alanou Hamiltonovou a další dceru s Kelly Embergovou. Narodil se jako nejmladší z pěti dětí Roberta Stewarta a Elsie Gilbart a vyrůstal v Upper Holloway v severním Londýně. Jeho otec byl Skot a byl stavitelem v Leith, Edinburgh, zatímco Elsie byla Angličanka. Svatbu měli v roce 1928 měli spolu dva syny a dvě dcery, ještě když žili ve Skotsku. Pak se přestěhovali do Highgate. Rod Stewart se narodil až po osmileté pauze od nejmladšího sourozence, narodil se doma během Druhé Světové Války. Rodina nebyla ani zámožná, ani chudobná, Rod jako nejmladší byl rozmazlován, později nazval své dětství "fantasticky šťastné". Měl nevýrazné záznamy v Highgate Primary School a navíc propadl ve zkoušce pro jedenáctileté žáky. Pak navštěvoval Williama Grimshaw Secondary Modern School (později známou jako Fortismere School), Muswell Hill. Jeho otec odešel z stavebnictví ve věku 65 let, koupil si trafiku na Archway Road, když byl Stewart v pubertě, a rodina pak bydlela nad obchodem. Hlavním Stewartovým koníčkem bylo železnice modelářství. Rodina byla převážně zaměřena na fotbal, neboť Stewartův otec hrál v místním amatérském týmu a některé týmy koučoval. Jednou z prvních vzpomínek Stewarta byly obrazy skotských hráčů, jako jsou George Young a Gordon Smith, které jeho bratři měli na stěně na plakátech. Stewart byl nejtalentovanější fotbalista v rodině a byl v té době silným fanouškem klubu Arsenal FC. Díky kombinaci přírozené zdatnosti a téměř nenápadné agrese, se stal kapitánem školního fotbalového týmu a hrál za žáky Middlesex jako středový záložník. Rodina byla také velkým fanouškem zpěváka Al Jolsona a zpívali si a hráli jeho hity. Stewart sbíral jeho desky a koukal na jeho filmy, četl o něm knihy a byl ovlivňován jeho stylem vystupování a přístupem ke svému publiku. Jeho představení rock and rollu zajistil poslech hitu Little Richarda z roku 1956 "The Girl Can't Help It" a shlédnutí koncertu kapely Bill Haley & His Comets. Jeho otec mu koupil kytaru v lednu 1959 a první píseň, kterou se naučil byl lidový popěvek "It Takes a Worried Man to Sing a Worried Song". První desku, kterou si koupil, byla "C'mon Everybody" od Eddie Cochrana. V roce 1960 se společně se školními spolužáky zapojil do skifflové skupiny nazvané Kool Kats, kde hrávali hity Lonnie Donegana a Chase McDevitta. Stewart opustil školu v 15 letech a pracoval krátce sítotiskové tiskárně. Pobízen svým otcem bylo jeho cílem stát se profesionálním fotbalistou. V létě 1960 to zkoušel v Brentford FC, tehdy klubu třetí divize. Na rozdíl od některých jiných zdrojů, Stewart uvádí v toce 2012 ve své autobiografii, že nikdy podepsal s klubem smlouvu a že jej klub zpátky po jeho studiích nikdy nevolal. V každém případě, pokud se jednalo o případnou možnost další kariéry, Stewart dospěl k závěru: "No, život muzikanta je mnohem jednodušší a můžu popíjet a dělat hudbu, a to nelze dělat a přitom hrát fotbal. Rozhodl jsem se pro hudbu... jsou jen dvě věci, které mohu ve skutečnosti dělat: hrát fotbal a zpívat". V hudebním světě se pohybuje již od roku 1962, kdy se toulá po Evropě s folkovou skupinou Wizz Jonese Raye Daviese, v níž začínal jako pomocný zpěvák. V roce 1963 nastupuje do birminghamské R&B kapely Jimmy Powell & the Five Dimensions, ve které působil coby zpěvák a hráč na harmoniku. Následně vystřídal řadu dalších kapel - Long John Baldry & Hoochie Coochie Men (1964, 1. nahrávka, mj. singl "Good Morning Little Schoolgirl"), Soul Agents (1964), Steampacket (1965), Shotgun Express (1966). Z roku 1966 pocházejí i jeho první neúspěšné sólové nahrávky. Větší ohlas naopak vzbudila skupina Jeff Beck Group, ve které byl členem až do roku 1969. V témže roce poprvé vystupuje se skupinou Small Faces, ze které se následně stává skupina The Faces. Skupina vznikla v roce 1969, když z kapely Small Faces odešel Steve Marriott do formace Humble Pie, a ke zbylé trojici muzikantů z kapely Small Faces se připojil zpěvák Rod Stewart a kytarista Ronnie Wood, kteří přišli z tehdy končící The Jeff Beck Group. Do roku 1975, kdy po Woodově odchodu do Rolling Stones a rozporech mezi Stewartem a zbytkem kapely ohlásili rozpad, vydali čtyři studiové desky. Zlom v jeho kariéře přišel až s touto, která však existovala jen krátce v letech 1969-1975. Poté se Rod vydal plně na sólovou dráhu a během svého plodného působení stihl nahrát řadu alb. Svoji sólovou kariéru odstartoval v roce 1969 debutovým albem "The Rod Stewart Album". V roce 1970 kromě toho anonymně zpíval na hitu skupiny Python Lee Jackson - "In A Broken Dream". Na albu "An Old Raincoat Won´t Let You Down" (1969) jej doprovázejí The Faces a je podobně ceněné jako album "Gasoline Alley" (1970). Mezi největší Stewartovy hity se zařadily mj. písně "Maggie May" (1971, #1 v Anglii), "Tonight's The Night" (1976, #1 v USA), "First Cut Is The Deepest" (1983, #1 v Anglii), "D'Ya Think I'm Sexy" (1978, #1 v USA i v Anglii) a "Baby Jane" (1983, #1 v Anglii). Mezi nejúspěšnější alba patří "Every Picture Tells A Story" (1971) - #1 v anglick0m i americk0m žebříčku, "Never A Dull Moment" (1972), "Smiler" (1974), "Atlantic Crossing" (1974), "A Night On The Town" (1976) a "Greatest Hits" (1979) - všechna #1 v Anglii. Kritika si velmi cenila i alba "When We Were The New Boys" (1998). Vysokou popularitu si Rod Stewart drží dlouhodobě, až do počátku 90. let. Hudebně se pohybuje od soulu a R&B přes R&R až k folku a disku. Po celém světě se prodalo na 150 mil. jeho singlů a desek. Celkový zisk z prodeje Stewartovým alb a singlů překračující 250 milionů dolarů Rodovi snadno zajistil místo na seznamu nejprodávanějších umělců. Nejprodávanější singl Roda Stewarta byl disko hit z roku 1978 "Da Ya Think I´m Sexy?", který byl paradoxně velmi atypický v kontrastu se zbytkem jeho tvorby a do určité míry také poškodil Rodův kredit u mnoha kritiků a u dlouhodobých fanoušků. Někdejší pěvecký konkurent Micka Jaggera a bývalý frontman skupiny Faces Rod Stewart zazpíval i na oslavě pořádané k šedesátým narozeninám britského prince Charlese. Party se uskutečnila 15. listopadu 2008 na Stewartově panství Highgrove v hrabství Gloucestershire a záštitu nad její organizací převzala hraběnka z Cornwallu. Vystoupení Roda Stewarta se uskutečnilo pouhé dva dny před vydáním jeho nového kompilačního dvojalba a DVD "Some Guys Have All The Luck". Hudební scénu pravděpodobně čeká v roce 2008 další reunion. Jak britskému tisku sdělil zpěvák Rod Stewart, ke společnému setkání se po více než třiceti letech odhodlali členové blues-rockových The Faces. Reunionu se má kromě Stewarta zúčastnit i kytarista Ronnie Wood (později The Rolling Stones), bubeník Kenney Jones (později The Who) a klávesista Ian McLagan, tedy všichni původní členové s jedinou výjimkou - chybět bude baskytarista Ronnie Lane, který v roce 1997 zemřel. V první řadě mají The Faces v úmyslu oprášit si své staré hity, nevylučují ale ani natočení nové desky. Rocker Rod Stewart na konci srpna 2011 začne svoje dvouleté angažmá v Las Vegas. Poté, co Stewart ve Vegas odzpíval pět koncertů loni na podzim, rozhodlo vedení kasína Caesars Palace, že Rodovi dá dvouleté angažmá. To už si vyzkoušela jednou Celine Dion, a byla tak úspěšná, že se nyní do Vegas vrací také. A pro stárnoucího rockera, nebo čerstvou maminku je stálé angažmá za tučné honoráře rozhodně dobrou nabídkou. Stewart nebude vymýšlet nic světoborného, a na pódiu prostě odzpívá některé ze svých legendárních hitů, a úspěch je zaručen. Zatím není známo, na kolik miliónů dolarů si Stewart za svoje dvouleté angažmá přijde. Dne 6. května 2013 vyšlo jeho nové studiové album "Time" a obsahuje dvanáct písní, z nichž většinu si zpěvák sám napsal a produkoval. Výjimku tvoří skladba "Picture In A Frame" podepsaná Tomem Waitsem. První singl se jmenoval "She Makes Me Happy". Britský zpěvák Rod Stewart poprvé za svoji kariéru zastavil v České republice. Koncert se odehrál 7. listopadu 2016 v O2 arena, Praha. Rod přivezl svoji show rekapitulující jeho kariéru od debutu až k albu "Another Country" z roku 2015. Britský hudebník Rod Stewart je konečně také sirem. Před třemi roky si stěžoval, že rytířský titul udělila královna už dávno jeho kolegům Micku Jaggerovi a Tomu Jonesovi, ale na něho stále nemyslí. K příležitosti svých devadesátých narozenin ho Alžběta II. tedy zařadila na seznam těch, kdo získají rytířský Řád britského impéria s právem užívat titul sir. Jenže ačkoli hudebník očekával, že ho ověnčí sama královna, ta předala tuto povinnost vnukovi princi Williamovi. Pro Roda je to ale trochu zklamání. Jeho manželka Penny Lancaster totiž před měsícem přiznala, že čekají na obřad s královnou. "Bude to naprosto úžasné a nemůžeme se toho velkého dne dočkat, vezmeme naše dva malé chlapce s sebou… Bude to 11. října a věřím, že to bude přímo s Její Výsostí královnou," prohlásila modelka. Rod přišel na obřad v kostkovaných kalhotách a saku ve vojenském stylu. Vzal s sebou i manželku Penny a jejich syny Aidena a Alastaira. A zpěvák si vévodou z Cambridge prý skvěle popovídal. "Hovořili jsme o hudbě a on říká, je skvělé, že stále zpíváte. Odpověděl jsem, musím, mám osm dětí! Gratuloval mi k dlouhé kariéře a já jsem mu řekl, že mi tím udělal obrovskou radost. Moc bych si přál, aby to viděli moje máma a táta," prohlásil Rod v interview pro BBC.

Ronnie Wood (Narozen 1. června 1947, Hillingdon, Middlesex, Anglie, Spojené království) Bass Guitars Ronnie je britský rockový kytarista a malíř. Proslavil se jako člen kapel The Rolling Stones, The Faces a Jeff Beck Group. Členem The Rolling Stones je od roku 1974. Před Rolling Stones hrál také ve skupině The Birds. V roce 1972 hrál na albu "The Academy In Peril" velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Wood se narodil v Hillingdon, 14 mil západně od Londýna, v rodině anglických „vodních cikánů" (převozníci na řece/kanálu, někdy také nazývaní "bargees“). Wood říkal, že jeho generace byla první v rodině, která se narodila na souši. Vyrůstal pak v Yiewsley a navštěvoval mateřskou školu St. Stephen's Infant School, základní školu při St. Matthew's Church of England a střední školu St Martin's C of E Secondary Modern School West Drayton. Oba jeho starší bratři Art a Ted byli grafickými umělci, ale podobně jako Ron i hudebníky. Ted Wood zemřel v roce 2004, Art Wood pak v roce 2006. Wood začal svoji hudební kariéru v roce 1964, kdy vstoupil jako hráč na kytaru do kapely The Birds, pocházející z Yiewsley, Middlesex. Když se kapela v roce 1967 rozpadla, Wood se krátce podílel na projektu s názvem Santa Barbera Machine Head neř se objevil v Beckově kapele. Wood se připojil k The Jeff Beck Group v roce 1967 jako baskytarista. Se skupinou vydal dvě alba "Truth" a "Beck-Ola", které měly ale jen průměrný úspěch. V období mezi aktivitami Jeff Beck Group se připojil k mod skupině Creation, ale zůstal u nich pouze krátce a objevil se jen na pár singlech. V roce 1969, když Steve Marriott opustil kapelu Small Faces, Wood začal spolupracovat s ostatními členy této skupiny, kde se vrátil ke svému nástroji, ke kytaře. Tato sestava plus Rod Stewart a bývalý člen Bird Kim Gardner, se spojili s Woodovým bratrem Art Woodem ve formaci s názvem Quiet Melon, se kterou ale vyprodukovali jen pár nahrávek v květnu 1969. Po rozkolu Beckovy skupiny, ke kterému došlo v roce 1969 po jejich pátém americkém turné v červenci, se Wood sešel se sólovým zpěvákem Rodem Stewartem a spojili se s bývalými členy Small Faces Ronnie Lanem, Ianem McLaganem a Kenney Jonesem do nové skupiny s názvem The Faces. Tato skupina, ačkoli nezískala kultovní status ve Spojených státech, dosáhla velký úspěch v Británii a kontinentální Evropě. Faces vydali své debutové album, "First Step" v roce 1970. Skupina pokračovala vydáním "Long Player and A Nod Is As Good As a Wink... to a Blind Horse" v roce 1971. Jejich poslední LP s názvem "Ooh La La" vyšlo v roce 1973. Protože skupina začala rozkližovat, Wood rozběhl několik sólových projektů, případně nahrával své první sólové album "I've Got My Own Album to Do" v roce 1974. Na albu se představil kolega McLagan stejně jako ex-Beatles George Harrison a Keith Richards z The Rolling Stones, dlouholetý Woodův přítel. Richards brzy na to pozval Wooda, aby se připojili k Rolling Stones, když od nich odešel Mick Taylor. Wood se k nim připojil v roce 1975 a od té doby zůstal členem natrvalo. Kromě alba "I've Got My Own..." Wood nahrál i několik dalších sólových nahrávek. "Now Look" bylo vydáno v roce 1975 a dosáhlo #118 na Billboard žebříčku, Wood spolupracoval s Ronnie Lane na albu zvukového soundtracku "Mahoney's Last Stand". Vydal "Gimme Some Neck" v roce 1979, která skončila u #45 v USA, "1234" vyšla v roce 1981 a dosáhla pozice #164. Další vydaná alba byla "Slide On This" v roce 1992, "Not for Beginners" v roce 2002 a "I Feel Like Playing" v roce 2010. Jako člen kapely Rolling Stones byl Wood v roce 1989 uveden do Rock and Roll Hall of Fame, podruhé se tam dostal jako člen Faces v dubnu 2012. Ron bojuje neustále s alkoholismem, minimálně 6x podstoupil protialkoholní léčbu. Ron Wood má šest dětí. Jesse je syn s jeho první ženou, Krissy (rozená Findlay), bývalou modelkou, se kterou byl ženatý v letech 1971-1978. Krissy zemřela v roce 2005.V roce 1985 Wood si vzal svoji druhou manželku, Jo Wood (rozená Karslake), matku jeho dcery Leah a syna Tyrone, také bývalá modelka. Jo Wood vyvinula úspěšnou řadu ekologických kosmetických výrobků. Rozvedl se z důvodu jeho nevěry s ruskou číšnicí Jekatěrinou Ivanovovou, ale vztah jim vydržel jen sotva 18 měsíců, následně žil dva roky s Brazilkou Anou Araujo, trenérkou vodního póla, pár se rozešel před svatbou. Dne 30. října 2012 Woodův mluvčí potvrdil, že se ožení se svou šesti měsíční přítelkyni, Sally Humphreys (nar. 9.1.1978), majitelku produkční divadelní společnosti a o 31 let mladší. Dne 21. prosince 2012 se Wood oženil se Sally Humphreys. Dne 7. prosince 2015 Wood a Humphreys oznámili, že čekají dvojčata s termínem v červnu 2016. Dvojčata pojmenovaná Gracie Jane a Alice Rose se narodila v pondělí 30. května 2016, krátce před 69. narozeninami Ronnie Wooda dne 1. června 2016. The Woods vlastní domy v Kingston Vale v Londýn a v hrabství Kildare, Irsko. Kromě svých šesti dětí, má Ron Wood i 6 vnoučat.

Micky Waller (Narozen 6. September 1941, Hammersmith, London zemřel 29. dubna 2008, London) (celým jménem Michael "Micky" Waller) Drums Michael Waller byl anglický bubeník, který hrál s mnoha z největších hudebních jmen na britské rockové a bluesové scéně, od roku 1960, kdy se stal profesionálním hudebníkem. Kromě toho byl členem, i když někdy jen krátce, některých z klíčových kapel 60. let. Waller hrál také jako studiový hudebník s řadou britských a amerických umělců a byl proslulý tím, že nikdy neměl úplnou bicí soupravu, když se objevil ve studiu při nahrávání. Waller byl vyhledáváným hráčem pro svůj individuální těžký styl bubnování, známý jako "Waller wallop". Narodil se ve čtvrti Hammersmith v západním Londýně jako syn obecního úředníka. Waller byl evakuován jako válečné dítě k jeho tetě Noře žijící v Belper, Derbyshire. Poté, co se vrátil domů ke svým rodičům v Greenford, Middlesex, v něm jeho otec povzbudil zájem o bubnování tím, že jej nechal shlédnout film z roku 1955 Benny Goodman Story, kde big-bandové bubnování Gene Krupy doslova hypnotizovala teenagera. Waller docházel na lekce k Jimi Marshallovi, výrobci světoznámých zesilovačů Marshall, později částečně připsal svůj neobvyklý styl k tomu, že jako levoruký se naučil hrát na pravorukou sadu bubnů. I když si kdysi přál stát se profesionálním cyklistou, rozhodl se pro hudbu. Ještě v jeho 19 letech se Wallerpvou první profesionální kapelou stali rock'n'rolloví The Utecte-Rekkers, kteří měli jeden singlový hit na #23 v britském žebříčku singlů v roce 1960 s jejich nahrávkou "Green Jeans", kterou produkoval Joe Meek. Micky je ale brzy opustil, aby se připojil k tehdejší módní kapele Joe Brown and the Bruvvers. V červenci 1963 nastoupil do Cyril Davies R&B All Stars, kapele s proměnlivou sestavou se zpěvákem Long John Baldrym, kde nahradil původního bubeníka Carla Little. Ale 7. ledna 1964 zemřel Cyril Davies, zpěvák kapely a hráč na harmoniku, načež Waller odešel poté, co skupinu zpěvák Long John Baldry pozměněl na Hoochie Coochie Men. Waller odešel, aby mohl hrát s Marty Wildem jako člen Wildecats. Během spolupráce s Wildem, Waller hrál na dvou turné s Little Richardem po Velké Británii. Podobně jako mnoho jiných hudebníků, Waller se často stěhoval z kapely do kapely, nebo, jako se také dosti často stávalo, kapela se proměla v jinou. Po krátkém pobytu u Georgie Fame and The Blue Flames, kapele v níž působil a několikrát se do ní vracel, se spojil s Brianem Augerem, aby se stal součástí The Trinity, kde jej brzy následoval Long John Baldry. V dubnu 1965 se skupina rozšířila o Roda Stewarta a Julii Driscoll a vyvinula se z ní nová kapela The Steampacket. V dubnu 1966 pak odešel Rod Stewart a ostatní členové zůstali a vytvořili základ nové kapely Brian Auger, Julie Driscoll & The Trinity. Waller se následně připojil k Johnu Mayallovi a jeho Bluesbreakers na několik koncertů v dubnu 1967, když mezitím Mayall hledal stálého bubeníka, brzy jej tak nahradil Keef Hartley. V srpnu 1967 se Waller připojil k Jeff Beck Group ke svému bývalému spoluhráči Rodu Stewartovi. Se skupinou vydal dvě alba. Na "Truth" v roce 1968 hrála čtyřčlenná kapela směs blues s kytarovými riffy. Instrumentálka "Beck's Bolero" s Jimmym Pagem na kytaru, Keithem Moonem na bicí a basistou John Paul Jonesem v kombinaci s hrou Wallera v tomto remake hitu Yardbirds "Shapes of Things" nastavila šablonu pro těžší bluesový styl. Následující rok vyšlo druhé album skupiny "Beck-Ola". Ale v té době už Waller opustil kapelu, když jej nahradil Tony Newman. Waller je uveden pouze jako hostující bubeník u coveru "Sweet Little Angel" od B.B. Kinga u bonusové skladby. Někdy v té době Waller odehrál pár koncertů s Jimi Hendrixem v USA, a je také věřil, že dostane nabídku, od Briana Jonese z Rolling Stones jako bubeník pro navrhovanou kapelu Brian Jones Band, která ale nepřišla, protože Jones v roce 1969 tragicky zemřel. V roce 1969 Waller odletěl do Venice Beach v Los Angeles, aby zformoval kapelu "Silver Metre" s kytaristou Leighem Stephensem ze slavných Blue Cheer, kolegou Britem Pete Searsem na basu a klávesy a zpěvákem Jack Reynoldsem. Nahráli jedno album v Trident Studios v Londýně, Anglie, které vyšlo u National General a produkoval je jejich manažer, FM rádio rockový průkopník, Tom Donahue. Ještě v roce 1969 se Waller objevil na albu "An Old Raincoat Won't Ever Let You Down", což bylo první sólové album Roda Stewarta (známe v USA jako The Rod Stewart Album). Doprovodnou kapelu na albu tvořili Ron Wood, Ian McLagan, Keith Emerson a kytaristé Martin Pugh (ze Steamhammer, později Armageddon a 7th Order) a Martin Quittenton (také z Steamhammer). Wallerovo spojení se Stewartem a Woodem působilo velmi dobře, takže se k nim připojil i na dalším Stewartovu albu "Every Picture Tells a Story". Spojení znamenalo, že Waller hrál na bicí i ve Stewartově transatlantickém žebříčkovém hitu "Maggie May". V roce 1971 se Waller připojil k bluesové kapele Long John Baldryho na jejich první turné po Spojených státech. V kapele hráli Ian Armitt na klavír, a blízcí studioví kolegové Roda Stewarta, Sam Mitchell na kytaru a Pete Sears na basu. Waller nadále pravidelně pracoval v obou kapelách, rockové i bluesové, připojil se k originálním členům sestavy Deluxe Blues Band, v níž působili Dick Heckstall-Smith (sax) a basák Bob Brunning, doplňovali je Danny Adler (zpěv, kytara) a Bob Hall (klavír). Na začátku 80. let byl Waller členem Terry Smith Blues Band s Jo Ann Kelly (zpěv) a klávesistou Tony Ashtonem. Své zkušenosti z hraní z předešlých let Waller uplatnil take s Walker Brothers, Cat Stevensem, Eric Claptonem, Bo Diddleyem, Dusty Springfield a Paulem McCartney. Na začátku roku 1980 Waller také hrál v Sam Mitchell Band. v polovině 80. let si zahrál také v kapele Tex Mex akordeonisty Flaco Jimeneze. Brunning pak pozměnil název kapely na Deluxe Blues, který užíval pro řadu proměnlivých sestav, zatímco Waller šel hrát v té době do Itálie. Po svém návratu do Londýna se Waller nakrátko připojil k oživeným Deluxe Blues Band, kde se spolu s členy Heckstall-Smith a Brunning, objevili noví členové Dave Beaumont, Alan Vincent a Phil Taylor. Micky pak občas hrával s řadou bluesových kapel v oblasti Londýna, včetně jeho vlastní sestavy Micky Waller Band. Fotografie z oslavy Mickyho 66. narozenin v Bull's Head, Barnes, září 2007 Přestože se nikdy neoženil, stále udržoval blízké vztahy s jeho bývaloum dlouholetoum přítelkyní Gabrielle, jeho dcera Louise z jiného vztahu zemřela ještě v raném věku na meningitidu. Ve svém pozdějším životě Waller získal titul v oboru práva a používal své získané znalosti, aby si vysoudil nároky na nezaplacené honoráře. Waller zemřel na selhání jater v Londýně 29. dubna 2008 ve věku 66 let.

Bobby Tench (Rodné jméno Robert Tench, znám také jako Bob Tench, Bobby Gass) (Narozen 21. září 1944, United Kingdom, zemřel 19. února 2024) Vocals, Electric Guitar, Bass Guitar, Keyboards Robert Tench, znám spíše jako Bobby Tench, je britský zpěvák, kytarista a doprovodný hudebník. Je nejznámější ze spolupráce s umělci jako Freddie King, Jeff Beck / The Jeff Beck Group (1971-1972) a Van Morrison, ale působil také jako člen kapel Gass, Hummingbird, Humble Pie a Streetwalkers. Na začátku své kariéry Tench vystupoval a nahrával s The Gass, které založil společně s bratry Godfreyem a Errolem McLeanovými v květnu 1965. Působil zde jako zpěvák, kytarista a basista pod jménem Robert Tench. Kapela hrávala po obvodu Londýnského okruhu a zvali si často na pódium hostující hudebníky jako Jimi Hendrixe a Erica Burdona. Nahráli dva singly pro Parlophone a další pro CBS v jejich původní sestavě, než se začali více orientovat na progresivní hudební směr. Během roku 1968 podporovali koncertně takové skupiny jako Led Zeppelin. Tench se přesunul a s bubeníkem Godfrey McLeanm vytvořil novou sestavu, která podepsala smlouvu s Polydor Records v roce 1969. Od této chvíle byla kapela známá jako Gass a hrála jako doprovodná kapela pro jevištní muzikál Catch My Soul, který produkoval Jack Good. Tench tam zpíval některé partie Othella a objevil se s kapelou na původní britské nahrávce "Catch My Soul-Rock Othello", která vyšla o rok později. Nahráli album "Juju" (1970), které ale bylo brzy staženo z prodejen a nově vydáno jako "Gass". Na "Juju" hostoval kytarista¨Fleetwood Mac Peter Green ve skladbách "Juju" a "Black Velvet". Tench také zformoval původní sestavu kapely Gonzalez s Godfrey McLeanem. Objevili se v ní i basista Delisle Harper a perkusionista Lennox Langtona z Gass a v té době Tench začal používat pseudonym "Bobby Gass". Tench se na konci května 1971 opět přesunul jinam, když opustil Gass i Gonzalez, aby se stal na plný úvazek členem The Jeff Beck Group. Jeff Beck podepsal nahrávací smlouvu s CBS v červnu 1971 hned poté, co zreformoval svoji The Jeff Beck Group. Zpěvák Alex Ligertwood byl neočekávaně odmítnut šéfy nahrávací společnosti, takže Beck byl nucen najít si náhradního zpěváka. Když uslyšel Tenche s Gass ve skladbě "Upstairs" v Ronnie Scott's club v Soho, Londýn, přijal jej jako náhradního zpěváka. Tench dostal jen krátký čas, aby nazpíval své vokály na "Rough And Ready" (1971) před mixáži skladeb, které byly nahrany již dříve v Londýně Beckem a ostatními členy kapely - bubeníkem Cozy Powellem, basistou Clive Chamanem a klávesistou Maxem Middletonem. Po vydání alba v Evropě koncertovali ve Finsku, Nizozemí, Švýcarsku a Německu. "Rough And Ready" vyšlo o osm měsíců později v USA a po něm následovalo šestnácti zastávkové propagační turné. Album nakonec dosáhlo pozice #46 v amerických hitparádách. V lednu 1972 The Jeff Beck Group vycestovali do USA, kde se objevili v TMI Studio v Memphisu, Tennessee, aby nahráli album "Jeff Beck Group" (1972) s producentem Steve Cropperem. Následující propagační turné zahrnovalo vystoupení v sérii BBC In Concert, které bylo zaznamenáno 29. června 1972 v Paris Theatre v Londýně. Během této nahrávky byl Tench i kytaristou ve skladbě "Definitely Maybe", což byla i vzácná příležitost během jeho působení s Beckem. Dne 24. července 1972 byla ale druhá sestava Jeff Beck Group oficiálně rozpuštěna a Beckův management vydal prohlášení: "Fúze hudebních stylů různých členů byla úspěšná ve smyslu jednotlivých hudebníků, kteří ale neměli pocit, že by to vedlo k vytvoření nového hudebního stylu s odolností, kterou původně hledali." V červenci 1972 Tench hrál jako kytarista na albu "Stratavarious" (1972) s bubeníkem Cream Ginger Bakerem, kde se objevil pod pseudonymem Bobby Gass. Objevil se také s afro beat hudebníkem Pioneer Fela Ransome-Kuti, ale i při živých vystoupeních s Bakerem v tomto období. Skladby ze "Stravarious" byly později znovu vydány spolu s ostatními na desce "Do What You Like". S Jeffem Beckem se znovu spojil v létě roku 1972, když Beck spolupracoval s basistou Timem Bogertem a bubeníkem Carminem Appice a začali dne 1. srpna 1972 koncertovat po USA jako Jeff Beck Group. Tench byl letecky dopraven z Anglie, aby nahradil zpěváka Kima Milforda a dostal se včas na koncert Arie Crown v Chicagu dne 8. srpna. Turné končilo v Paramount North West Theatre ve Washingtonu dne 19. srpna 1972 a tím i skončilo Tenchovo opětovné spojení s Jeffem Beckem, neboť se zformovalo elektrické power trio Beck, Bogert & Appice. Tench pak nahrával s blues rockovým kytaristou Freddie Kingem a hudebním producentem Mike Vernonem. Podílel se na dvou Kingových albech "Burglar" (1974) a "Larger Than Life" (1975). King ale dne 29. prosince 1976 zemřel na infarkt ve věku 42 a následné kompilační album "Freddie King 1934-1976", které vyšlo o několik měsíců později, zahrnovalo i Tenchovy skladby z "Burglar". Tench se pak objevil jako kytarista na albu "Fathoms Deep" (1973) od Lindy Lewis, po jehož vydání se dostavil úspěch v Top 20 se skladbou "Rock A Doodle Do" v singlovém žebříčku ve Velké Británii. Zahrál si po boku bývalého klávesisty Jeff Beck Group Maxe Middletona, baskytaristy Phila Chena a kytaristy Jimy Cregana, který také produkoval album. V únoru 1973 se pohyboval ve studiu s Junior Marvinem, který se objevil u Tenche na Gass albu "Juju" o tři roky dříve (uveden jako Junior Kerr). Marvin předtím také zformoval kapelu Hanson, známou také jako Junior Marvin Hanson, a nahráli album "Now Hear This" ( 1973). V sestavě na tomto albu figuroval bubeník Conrad Isidore, basista Clive Chaman, který se později připojil k Tenchovi v Hummingbird, a Delisle Harper, který také hrál na basu a byl členem kapely Gass s Tenchem. Album představovalo fúzi rocku a funku a produkoval je Mario Medious, také známý jako Big "M". Tench podepsal smlouvu s A&M v roce 1973 a založil rockovou a soulovou fusion kapelu Hummingbird, v jejíž sestavě se ocitli členové druhé sestavy Jeff Beck Group, také druhý kytarista Bernie Holland a bubeník Conrad Isidore. Nahrávky kapely produkoval Ian Samwell pro A&M Records. O prvním ze tří alb, bezejmennném "Hummingbird" (1974) poznamenal respektováný hudební časopis Gramophone: "Členové Hummingbird jsou smetánka britských studiových hudebníků, kteří jsou více aklimatizováni než většina ostatních, pro hraní rockové hudby na všech intelektuálních úrovních." V dubnu 1975 se Tench stal členem Streetwalkers. Byl už součástí nestálé sestavy s Chapmanem a Whitneyem, vystupoval jako člen Chapman Whitney Streetwalkers a objevil se při koncertech na turné jejich kapely, například v Hyde Parku v Londýně v předchozím roce nebo v televizních vystoupeních, včetně Rockpalast v březnu 1975. Tench nahrál druhé album s Hummingbird "We Can't Go On Meeting Like This", které vyšlo v roce 1975 a bylo první ze dvou alb s novým bubeníkem Bernardem "Pretty" Purdie. Tench nahrával s bývalým členem Mott Hoople a Spooky Tooth, kytaristou Lutherem Grosvenorem a jeho kapelou Widowmaker (UK), která vznikla v průběhu roku 1975 a byla považována za potenciální supergroup. Tench se podílel hrou na kytaru a zpíval na prvním albu skupiny "Widowmaker" (1976), které bylo nahráno v roce 1975. V průběhu roku 1976 Tench přispěl zpěvem na "Bloodletting" skupiny Boxer, kterou vytvořili Mike Patto a Ollie Halsall před rokem. "Bloodletting" bylo zaznamenáno v The Manor Studios v Oxfordshire, aby nakonec vyšlo až jako třetí album skupiny o tři roky později. Tench se také se objevil na pódiu se členy Boxer na Crystal Palace Bowl 7. srpna téhož roku, na koncertě podporovaném Harvey Goldsmithem. Na tomto vysoce ceněném koncertu vystupovali i jiní hudebníci, jako je Eric Clapton a Freddie King, který se objevil s hosty Larry Coryellem a Ronnie Woodem. Tench a Streetwalkers nahráli své první album "Downtown Flyers" již na počátku roku 1975 a bylo vydáno v říjnu téhož roku v Evropě i v USA. Brzy nahráli druhé album "Red Card" (1976), které se stalo jejich nejuznávanější nahrávkou. Dne 8. června 1976 se objevil v BBC Radio 1 Peel Sessions se Streetwalkers a o necelý rok znovu dne 14. března 1977 v show Johna Peela. Dne 19. dubna 1977 se Streetwalkers objevil na Rockpalast v závěrečném show a jejich set pro toto představení ukázal i Tenche hrajícího na kytaru a jako zpěváka v písních jako např. "Run for Cover". Streetwalkers nahráli své třetí a poslední studiové album "Vicious But Fair" (1977) s Tenchem, který se také objevil svém posledním vystoupení naživo se Streetwalkers (1977), než se kapela následně rozpadla. Poslední album Tenche a Hummingbird "Diamond Nights" vyšlo ještě ve stejném roce. Van Morrison povolal Tenche do nové kapely jako kytaristu a vokalistu a v březnu 1978 nahráli album "Wavelength". Tenche doporučil Morrisonovi bubeník Peter Van Hookem, který jej viděl hrát ve Streetwalkers. Také se připojil se sólovou kytarou a zpěvem na propagačním turné Wavelength, které začalo v Santa Clara, Kalifornie, dne 30. září 1978 a skončila 1. března 1979 ve městě Newcastle upon Tyne, Anglie. Do konce turné se objevil v Morrisonově sestavě celkem šedesát dva krát, než odeel. Během května 1978 se Tench přidal k Ericu Burdonovi při nahrávání alba "Darkness Darkness" v Roundwood House v hrabství Leix, Irsko. Album bylo nahráno s využitím Mobile Studio od Ronnieho Lane a nahrávala je sestava včetně kytaristy Briana Robertsona z Thin Lizzy a Henry McCullough, který nedávno opustil The Wings, a také Mick Weaver z Traffic. Album bylo ale vydáno téměř o dva roky později. Tench pak nějakou dobu vystupoval s Burdonem i na koncertech. Pak se spojil s bývalým kytaristou Streetwalkers Charlie Whitneyem v kapele Axis Point a jako kytarista a zpěvák s nimi nahrál album "Axis Point" (1979). V roce 1980 se Tench stal tentokrát oficiálním členem kapely v nové sestavě Humble Pie, v souvislosti s dřívějším pokusem o členství. V sestavě byli zakládající člen, kytarista a zpěvák Steve Marriott, původní bubeník Jerry Shirley a americký basista Anthony "Sooty" Jones. Nahráli a předložili nahrávací společnosti album "Fool For A Pretty Face", které Marriott napsal se Shirleyem už dříve. Písně byly zajištěné nahrávací smlouvou s Atlantic její dceřinnou firmou Atco v USA a labelem Don Arden Jet Records ve Velké Británii. Tench s nimi zůstal a nahráli album "Fool For A Pretty Face", které dosáhlo #60 v Billboard 200 albovém žebříčku a singl "Fool For A Pretty Face" se dostal na číslo #52 v US singlovém žebříčku. Tench koncertoval s Humble Pie v USA, jako součást Rock 'N' Roll Marathon Bill s Tedem Nugentem a Aerosmith a nahráli záznam "Go For The Throat" (1980). Kapela propagovala toto album po jeho vydání během turné, dříve naplánované vystoupení se ale zpozdily, později Marriott onemocněl a byli nuceni zrušit celé další turné. Brzy poté byli Humble Pie rozpuštěni. Tench nahrál "Chain Gang" (1982) jako poctu Samu Cookeovi, která byla vydána jako singl německého labelu Line Records. Poté hrál s Topperem Headonem, bubeníkem z The Clash, na Headonově albu "Waking Up" (1984). Během dalšího období se Tench objevil s počiny jako je Shortlist Rogera Chapmana v Glastonbury v roce 1985, nahrál vokály pro cover "Still in Love with You" (1986) pro Stiff Records, jako poctu Philu Lynottovi z Thin Lizzy, který zemřel 4. ledna ve stejném roce. Píseň byla vydána jako singl labelu Stiff štítku, později téhož roku Brian Robertson připojil i své kytarové party. V roce 1993 Tench zpíval vokály s kapelou Thin Lizzy pásmu, kterou tehdy vedl původní bubeník Thin Lizzy Brian Downey, bývalý kytarista Brian Robertson a doplňovali je Doish Nagle a baskytarista Dough Brookie. Tench také hrál na kytaru a zpíval vokály s bývalými členy The Animals klávesistou Alanem Price a The Electric Blues Company na albu "Covers" (1994). Později téhož roku natočil album "A Gigster's Life for Me" ve stejné sestavě. Album bylo nahráno v období mezi červencem a srpnem 1995 v Olympic Studios v Londýně a vyšlo následující rok jako součást Sanctuary's Blues Masters Series. V roce 2001 ve Velké Británii reunioval kapeli Humble Pie původní basista Greg Ridley s novým kytaristou Dave "Bucket" Colwell a přizvali i bývalého člena Tenche. Nahráli desku "Back On Track" vydanou Sanctuary Records 19. února 2002 a vyjeli na krátké turné po Velké Británii a Evropě společně s Company of Snakes. Turné bylo ale zkráceno kvůli onemocnění Grega Ridleye. Dne 14. dubna 2001 se Tench objevil na koncertě Steve Marriott Tribute v Astoria Theatre v Londýně a zahrál píseň The Humble Pie "Fool For Pretty Face", kterou původně nahrál s kapelou v roce 1980. Od roku 2005 se Tench i nadále účastnil studiové spolupráce a natáčení, občas vystupuje i živě s hudebníky jako je Roger Chapman, Arthur Louis nebo Jim Cregan. V roce 2009 vystupoval v sŕii Maximum Rhythm and Blues Tour, která proběhla ve třiceti dvou britských divadlech. Fran Leslie napsal úvodník o Tenchovi pro vydání časopisu Blues in Britain ze září 2009. Ve svém úvodu uvedl: "Náš přední hudebník Bobby Tench je hudebník, který hrál a nahrával s tolika lidmi, že jeho biografie zní jako "Who's Who" britského blues". Uvedl také, že byl "známým zpěvákem a impozantním kytaristou". V rozhovoru s Tomem Jenningsem z Backstage Axxess v roce 2012 Joe Bonamassa zmínil Tenche jako svůj vokální vliv. Později v rozhovoru pro časopis Planet Rock z roku 2018 Bonamassa zmínil Tenchovy vokální schopnosti a uvedl, že "měl jeden z nejlepších hlasů 70. let". Ve své autobiografii Stick It z roku 2016 Carmine Appice (bubeník vlivné Vanilla Fudge) uvedl, že Tench byl "zabijácký oduševnělý zpěvák se skutečným chladným a drsným vokálem". Dne 17. března 2015 se objevil v The Half Moon, Putneyho hudebním klubu při benefičním koncertu pro Henry McCullough společně s Paulem Carrack, Nickem Lowe, Andy Fairweather Low and Suggs. Hrál také v doprovodné kapele spolu s Timem Hinkleyem, Stevem Simpsonem, Mel Collinsem, Neilem Hubbardem, Johnem Halseyem a basistou Kumou Haradem. Bobby Tench zemřel 19. února 2024 ve věku 79 let podle zdroje blízkého kytaristovi a zpěvákovi. Příčina úmrtí nebyla oznámena.

Max Middleton (Narozen 4. srpna 1946, Amersham, Buckinghamshire, England) (celýjm jménem David Maxwell "Max" Middleton) Piano and Keyboards, Clavinet, Electric Piano Fender Rhodes Max je anglický skladatel a klávesista and was originally a docker on the London docks. Middleton je znám pro svoji hru na Fender Rhodes Electric piano, Minimoog synthesiser a pro své percussive hraní na Hohner Clavinet. Začínal svoji profesionální hudební kariéru jako klávesista v Jeff Beck Group a objevil se i na jeho sólovém albu "Blow by Blow" a "Wired". Poté, co byl představen Beckovi basistou Clive Chamanem v průběhu roku 1970, zahrál si na klávesy na třetím albu Jeff Beck Group "Rough And Ready" a čtvrtém "Jeff Beck Group", také známém jako "Orange Album", v sestavě Clive Chaman, zpěvák a kytarista Bobby Tench a bubeník Cozy Powell. Pokračoval pak s Beckem na jeho sólových deskách "Blow By Blow" i "Wired". Pak začal nahrávat a koncertovat s hudebníky a kapelami jako Nazareth, Hummingbird, Streetwalkers, Chris Rea, Kate Bush, Annette Peacock, s kytaristou Rolling Stones Mickem Taylorem a písničkářem Johnem Martynem. Middleton spolupracoval s Beckem v Jeff Beck Group v sestavě se zpěvákem a kytaristou Bobby Tenchem, basistou Clive Chamanem a bubeníkem Cozy Powellem. Zůstal s Beckem dokud se nezačalo trio, Beck, Bogert & Appice objevovat jako zavedený akt, před odjezdem se připojit k Tenchovi v Hummingbird v průběhu roku 1976. Hummingbird vydali dvě úspěšná alba s Middleton jako klávistou "We Can't Go On Meeting Like This" (1976) a "Diamond Nights" (1977), obě produkoval Ian "Sammy" Samwell. Spolupracoval ještě s Beckem na albech "Blow By Blow" (1975) a "Wired" (1976). Od této doby se Middleton stal vyhledávaným studiovým hudebníkem, hral na takových albech jako soundtrack k filmu Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band (1978) a nejúspěšnějším albu Nazareth "Hair Of The Dog" (1975). V roce 1977 nahrál klávesy pro Rhead Brothers na jejich prvním EMI albu "Dedicate", později napsal a aranžoval záznam skladby "When The Seagull Flies" na jejich druhém albu "Black Shaheen". V roce 1979 hrál na klávesy na albu Morrissey-Mullen "Cape Wrath" a ve stejném roce vydal instrumentální album "Another Sleeper" společně s kytaristou Robertem Ahwai. Toto klasické jazz-funkové album vyšlo spolu s "Cape Wrath" na Fusion Harvest / EMI Records, duo podpořili Richard Bailey, Kuma Harada, Darryl Lee Que, Steve Gregory, Bud Beadle, George Chisholm, Trevor Barber, Chris Rainbow a někteří doprovodní vokalisté. V roce 1980 se Middleton podílel na aranžmá a nahrál klávesy pro album Kate Bush "Never For Ever", které bylo včetně singlu úspěšné. V roce 1980 byl se také spojil s Chrisem Rea hrát na "Shamrock Diaries", "On The Beach", "New Light Through Old Windows", "The Road To Hell", "Auberge", "God's Great Banana Skin", "Espresso Logic", "La Passione" a "King Of The Beach". Produkoval alba Dicka Morrisseyho "Souliloquy" (1988), na kterém si zahrál i na klávesy. Pravidelně také koncertoval s kapelou Micka Taylora od poloviny do konce 80. let. Middleton je uveden jako autor "The Loner" na albu Cosy Powella "Over The Top" (1979) a jako spoluautor "The Loner" na albu Garyho Moore "Wild Frontier" (1987). Middleton vydal čisté jazzové album "Land Of Secrets" (2003) a stal se členem sestavy Snowy White & The White Flames v roce 2005. V letech 2009, 2010 a 2013 hrával s kapelou Micka Taylora. V listopadu 2010 Middleton vydal album "One Thousand Sails". V dubnu 2013 Max Middleton vydal další album "Two Cranes".

Clive Chaman Bass Clive Chaman se narodil v Trinidadu a poté ce se usadil v UK, působil jako baskytarista a studiový hudebník. Poté, co se objevil na albu "London Blues" z roku 1969 kapely Ram Johna Holdera, se Chaman stal členem druhé sestavy Jeff Beck Group v roce 1971 až do jejich rozpadu v roce 1973. Pak se připojil ke kapele Cosy Powella nazvané Cozy Powell's Hammer. V roce 1973 hrál na albu "Now Hear This" kapely Hanson od Juniora Marvina, kde se objevil po boku Bobby Tenche z druhé Jeff Beck Group a během této doby se stal členem kapely Oblivion Express Briana Augera. V roce 1974 se připojil k Hummingbird s klávesistou Maxem Middletonem, zpěvák a kytarista Bobby Tenchem a americkým bubeníkem Bernardem Purdie, mezi jinými. Hummingbird pak pokračovali nahráním tří alb pro A & M Records. Clive se podílel na nahrávkách mnoha britských umělců a hudebníků jako jsou Brian Auger a Oblivion Express, Donovan, Chris Rainbow, Murray Head, Morrissey–Mullen a Paul Kossoff. Chaman byl také krátce členem kapely Rainbow Ritchie Blackmora, kde nahradil basistu Boba Daisleyho.

Cozy Powell (Narozen 29. prosince 1947, Cirencester, Gloucestershire, England, UK zemřel 5. dubna 1998, Bristol, England, UK) (Celým jménem Colin Trevor "Cozy" Powell) Drums, Percussion Cozy Powell byl anglický rockový bubeník, který je znám z působení mnoha rockpvých kapelách a s mnoha umělci včetně The Jeff Beck Group, Rainbow, Robert Plant, Brian May, Whitesnake, Emerson, Lake & Powell, a Black Sabbath. Powell se objevil alespoň na 66 albech s příspěvky na mnoha dalších nahrávkách. Mnoho rockových bubeníků jej uvádělo jako hlavní vliv při jejich kariéře. Cozy Powell se narodil v Cirencester, Gloucestershire, a byl adoptován. Nikdy se nesetkal s jeho pravými rodiči. Začal hrát na bicí ve 12 letech ve školním orchestru, poté si přehrával sám ve svém volném čase oblíbené singly dne. První Poweloovou kapelou byla Corals, která hrála každý týden v klubu mládeže v Cirencester. V 15 letech už měl vypracované impozantní sólo na bicí. Pseudonym "Cozy" si vypůjčil od jazzového bubeníka Cozy Colea. Další poloprofesionální zkušenost získal s polo-profesionálním outfitem The Sorcerers, což byla vokálně harmonická pop kapela. Pozdní noc a obvykle čas během cestování využíval na své vzdělání, až Powell mohl převzít práci v kanceláři, aby si mohl vydělat na koupi svého prvního setu bicích Premier. The Sorcerers vystupovali na německé klubové scéně 60. let minulého století. Během roku 1968 se kapela vrátila do Anglie a pohybovala se kolem Birminghamu. Powell navázal přátelství s ostatními hudebníky jako Robert Plant a John Bonham (oba v té době neznámých Listen), budoucím zpěvákem Slade Noddy Holder, basistou Dave Peggem a mladým Tony Iommim. The Sorcerers nyní přejmenovaní na Young Blood, vydali sérii singlů v letech 1968-1969. Skupina se pak spojila s basistou a zpěvákem The Move Ace Keffordem a zformovali Ace Kefford Stand. Pět nahraných skladeb je k dispozici na Ace Kefford albu "Ace The Face", které vydala Sanctuary Records v roce 2003. Powell se také začal věnovat studiovým nahrávkám. S kolegy z The Sorcerers Davem a Dennym Ball vytvořili sestavu Big Bertha. Cosy Powell pak vystřídal během své kariéry řady více či méně úspěšných kapel i uznávaných kapel, jejichž přehled je uveden níže. Přehled kapel: The Sorcerers (1967–1968), Youngblood (1968–1969), The Ace Kefford Stand (1969), Big Bertha (1969–1970), The Jeff Beck Group (1970–1972), Bedlam (1972–1973), Cozy Powell (1973–1974, 1979-1983, 1992), Cozy Powell's Hammer (1974, 1992-1993), Rainbow (1975–1980), Graham Bonnet & the Hooligans (1980–1981), Michael Schenker Group (1981–1982), Whitesnake (1982–1985), Emerson, Lake & Powell (1985–1986), Pete York/Cozy Powell (1987), Black Sabbath (1988–1991, 1994–1995), The Brian May Band (1991–1992, 1993-1994, 1998), Peter Green Splinter Group (1997-1998), Tipton, Entwistle and Powell (1997), Yngwie Malmsteen (1997), The Snakes (1998) V dubnu 1998 byl požádán o schůzku s vdanou paní, která měla problémy s manželem. V rozrušení mu zavolala dne 5. dubna 1998 a požádala jej, aby rychle přijel do jejího domu, který byl přibližně 35 mil daleko. Tak k ní jel a znovu jí zavolal a zeptal se: "Kde jsi?" Pak ji informoval, že je na cestě a ona pak slyšela, jak říká "Do prdele!" následované hlasitým bouchnutím. Powell byl vyhozen přes čelní sklo a zemřel na místě nehody. Powell zemřel dne 5. dubna 1998 po automobilové nehodě při jízdě svým automobilem Saab 9000 při rychlosti 167 km/hod za špatného počasí na dálnici M4 poblíž Bristolu. Podle zprávy BBC měl době nehody překročen limit alkoholu v krvi, nebyl v bezpečnostních pásech, kromě toho hovořil se svou přítelkyní na svém mobilním telefonu. Oficiální vyšetřování rovněž zjistilo a přineslo důkaz o defektu jedné zadní pneumatiky, která také mohla způsobit náhlou kontrolu nad vozem.

Nicky Hopkins (Narozen 24. února 1944, Perivale, Middlesex, Anglie, zemřel 6. září 1994, Nashville, Tennessee) (celým jménem Nicholas Christian "Nicky" Hopkins) Keyboards, Piano Nicky Hopkins byl anglický pianista a varkaník. Nahrával a vystupoval na mnoha významných britských a amerických pop a rockových hudebních nahrávkách v letech 1960 až 1990 včetně mnoha písní s Rolling Stones. Nicholas začal hrát na klavír ve třech letech. Navštěvoval Wembley County Grammar School, která je nyní součástí Alperton Community School. Byl od počátku veden místním učitelem klavíru a ještě v jeho mladistvém věku získal stipendium na Royal Academy of Music v Londýně. Bohužel od mládí trpěl Crohnovou chorobou. Jeho špatný zdravotní stav a opakované operace mu později ztížily možnost cestovat a působil především jako studiový hudebník po většinu své kariéry. Nickovy studie byly přerušeny v roce 1960, když opustil v 16 letech školu, aby se stal klavíristou u Screaming Lord Sutch's Savages. O dva roky později se on a jeho kolegové ze Savages Bernie Watson, Rick Brown (jako Ricky Fenson) a Carlo Little připojil k proslulému bluesovému hráči na foukací harmoniku Cyrilu Daviesovi, který právě opustil Blues Incorporated a založil Cyril Davies (R&B) All-Stars. Hopkins hrál na klavír na jejich prvním singlu, na Daviesově tolik obdivované melodii "Country Line Special". Bohužel Nicky byl nucen opustit All-Stars v květnu 1963 pro sérii operací, které jej málem stály život a byl upoután na lůžko po dobu devatenácti měsíců v pozdějších letech dospívání. Během jeho rekonvalescence Cyril Davies zemřel na leukémii a All-Stars se rozpadli. Hopkinsovo křehké zdraví jej přivedlo k tomu, aby se soustředil na práci jako studiový hudebník místo připojení se ke kapele, třebaže zanechal stopy ve vystupování s širokou paletou známých kapel. Rychle se stal jedním z londýnských nejžádanějších klavíristů pro studiovou práci a objevil se na mnoha hitových nahrávkách z tohoto období. Působil hodně pro přední britské nezávislé producenty Shel Talmyho a Andrew Loog Oldhama a hrál na albech a singlech od The Easybeats, The Kinks, The Pretty Things, The Move a The Who. Hopkins byl pozván v roce 1965 producentem Shel Talmy nahrávat s The Kinks. Natočil s nimi 4 studiová alba "The Kink Kontroversy" (1965), "Face To Face" (1966), "Something Else By The Kinks" (1967) a "The Kinks Are The Village Green Preservation Society" (1968), přesto se vztah mezi Hopkinsem a Kinks zhoršil po vydání "The Kinks Are The Village Green Preservation Society". Hopkins tvrdil, že "asi sedmdesát procent" klávesové práce na albu bylo jeho, a byl rozzloben, když bylo Ray Daviesovi zjevně připsána většina nagraných kláves. V roce 1967 se stal členem The Jeff Beck Group, kterou tehdy tvořili kytarista Jeff Beck se zpěvákem Rodem Stewartem, basista Ron Wood a bubeník Micky Waller, a nahrál s nimi alba "Truth" a "Beck-Ola". V následujícím roce Hopkins nahrál "Beggars Banquet" s Rolling Stones, když s nimi již dříve nahrával singl z roku 1967 "We Love You" a album "Their Satanic Majesties Request". Také pracoval s několika kapelami ze San Francisco, hrál na albech Jefferson Airplane - vystupoval s nimi i na festivalu Woodstock v srpnu 1969, s New Riders Of The Purple Sage a se Steve Miller Band. Krátce se připojil ke Quicksilver Messenger Service a také se objevil u Jerry Garcia Band. Od tohoto okamžiku byl Hopkins jedním z nejznámějších hudebníků v Británii, a to zejména díky své práci s Rolling Stones a poté, co nahrál elektrické piano na album Beatles "Revolution" - vzácná příležitost, kdy se objevil rockový hudebník jako nečlen kapely na nahrávání Beatles. Nicky dále zvyšoval svůj věhlas, když se podílel na několika albech Harry Nilssona v roce 1970, včetně "Nilsson Schmilsson" a "Son of Schmilsson" a na nahrávkách Donovana, album "Barabajagal" (1969). Kromě toho, že se objevil na "Shady Grove", Hopkins hrál i na adlších albech Quicksilver Messenger Service "Just for Love" a "What About Me", obě vydané v roce 1970. Také se objevil v roce 1975 při reunionu kapely. Hopkins hrál s Rolling Stones na jejich studiových albech "Between The Buttons" (1967), "Emotional Rescue" (1980) a "Tattoo You" (1981). Meezi jeho příspěvky patří i prominentní klavírní party ve skladbách "We Love You" a "She's A Rainbow" (obě 1967), "Sympathy For The Devil" (1968), "Monkey Man" (1969), "Sway" (1971), "Loving Cup" a "Ventilator Blues" (1972), "Angie" (1973), "Time Waits For No One" (1974) a "Waiting On A Friend" (1981). Hopkinsovo práce s Rolling Stones je snad nejvýznamnější na jejich studiovém albu z roku 1972 "Exile On Main St.", kde se podílel na celé škále různých hudebních stylů. V roce 1969 byl Hopkins členem krátcetrvající sestavy Sweet Thursday, kvintetu, v něm hráli Hopkins, Alun Davies (Cat Stevens), Jon Mark, Harvey Burnse a Brian Odgers. Kapela dokončila své eponymní debutové album, přestože projekt byl odsouzený od začátku k neúspěchu. Jejich Americká gramofonová společnost Tetragrammaton Records totiž náhle vyhlásila konkurz (snad kokonce ve stejný den, kdy bylo album vydáno) a propagace a možná vystoupení se nikdy neuskutečnila. Spolu s Ry Cooderem, Mick Jagger, Bill Wyman a Charlie Watts, Hopkins vydal v roce 1972 album "Jamming With Edward". Bylo nahráno v roce 1969 ve studiu během Stones alba "Let It Bleed", když kytarista Keith Richards nebyl přítomen ve studiu. Pseudomym "Edward“ alias Nicky Hopkins byl odvozen od ateliéru žertování s Brianem Jonesem. Název alba byl odvozen od vynikajícího Hopkinsova výkonu v "Edward, Mad Shirt Grinder“, skladbě vydané Quicksilver Messenger Service na albu "Shady Grove" v prosinci 1969. Hopkins se také podílel na přebalu alba. Hopkins se také zapojil do koncertní sestavy Rolling Stones pro Good-Bye Britain Tour v roce 1971, stejně jako notoricky známé 1972 severoamerické turné a na počátku roku 1973 na Winter Tour of Australia and New Zealand. V té době začal tvořit svoji vlastní kapelu, ale odložil ji až po po turné Stones. Měl v plánu využít Prairie Prince na bicí a Pete Searse na basu. Hopkins ale neabsolvoval Rolling Stones' 1973 turné po Evropě kvůli špatnému zdraví a kromě hostování v roce 1978, se nemohl znovu postavit se Stones na pódium. Podařilo se mu vyjet na turné s Jerry Garcia Band od 5. srpna do 31. prosince 1975. Nicky vydal své druhé sólové album v roce 1973 s názvem "The Tin Man Was a Dreamer". Další hudebníci, kteří se objevili na albu, byli George Harrison (uveden jako „George O'Hara“), Mick Taylor z Rolling Stones a Prairie Prince, který se stal později bubeníkem Tubes. Reedice alba od Columbia v roce 2004 přináší vzácnou příležitost, kdy je možno slyšet Hopkinse zpívat. V letech 1974-1975 nastoupil do Jerry Garcia Band na několik koncertů v Keystone v Berkeley, což bylo nejpozoruhodnější a nejpřekvapivější zjevení na Silvestra 1975 v polovině 70. let během pauzy kapely Grateful Dead. Jeho třetí sólové album s názvem "No More Changes" bylo vydáno v roce 1975. vystupují na něm Hopkins (zpěv a všechny klávesy), David Tedstone (kytara), Michael Kennedy (kytara), Rick Wills (basa) a Eric Dillon (bicí a percussion), zpěvu se se zhostili Kathi McDonald, Lea Santo-Robertie, Doug Duffey a Dolly. Čtvrté album "Long Journey Home" zůstalo nevydané. Také vydal tři alba zvukového doprovodu v Japonsku v letech 1992 a 1993, "The Fugitive", "Patio" a "Namiki Family". V letech 1979-1989 hrál a cestoval s losangeleským počinem Night, který vyprodukoval jeden hit s coverem "Hot Summer Nights" od Waltera Egana. Hopkins, vzhledem k jeho dlouhému spojení s The Who, byl klíčovým instrumentalistou ve zvukovém doprovodu pro zfilmovanou operu Tommy z roku 1975 od Ken Russella. Hopkins hrál na klavír na většině skladeb a je oceněn v poznámkách k nahrávce alba pro jeho práci na instrumentaci pro většinu písní. Kromě nahrávání s Beatles v roce 1968 Hopkins pracoval s každým z jejich členů sólově. V letech 1970 a 1975 se objevil na mnoha projektech Johna Lennona, George Harrisona a Ringo Starra, což významně přispělo k pochvalným recenzím sólových alb "Imagine", "Living In The Material World" a "Ringo". Pracoval pouze jednou s Paul McCartneyem, na albu z roku 1989 " Flowers in the Dirt". Hopkins žil v Mill Valley, Kalifornie, po dobu několika let. Během té doby působil v několika místních kapelách a pokračoval v nahrávání v San Francisku. Ke konci svého života působil jako skladatel a dirogent filmové hudby se značným úspěchem v Japonsku. Hopkins zemřel dne 6. září 1994 ve věku 50 let, v Nashville, Tennessee, kvůli komplikacím po operaci střev, které pravděpodobně souvisely s jeho celoživotním bojem s Crohnovou chorobou. V době své smrti pracoval na své autobiografii s Ray Colemanem. Přežila jej jeho manželka Moira. Skladatel a hudebník Julian Dawson spolupracoval s Hopkinsem na jednom záznamu, klavíristově posledním, na jaře roku 1994, několik měsíců před jeho smrtí. Když zemřel Ray Coleman smrti, Dawson dokončil definitivní biografii Nicky Hopkins, kterou nejdříve Random House v němčině v roce 2010 a následně v roce 2011 v anglické verzi s názvem "And on Piano... Nicky Hopkins".

Jennifer Batten (Narozena 29. listopadu 1957, Montour Falls, New York, USA) Guitars Jennifer Battenopadu je americká kytaristka. Vyvinula vlastní originální techniku obouručního tappingu, je vyhledávanou studiovou hudebnicí doprovázející umělce různých žánrů. Pochází ze státu New York, od devíti let žije v Kalifornii. V roce 1979 jako první žena absolvovala Guitar Institute of Technology v Los Angeles, poté působila jako učitelka hry na kytaru a účinkovala v řadě nepříliš úspěšných kapel. V roce 1987 uspěla v konkursu z více než sto kytaristů do doprovodné skupiny Michaela Jacksona, hrála na jeho albech "Bad" (1987), "Dangerous" (1991) a "HIStory" (1995) a koncertovala i při jeho světových turné. V lednu 1993 nastoupila k Jacksonovi, aby se podílela v Superbowl XXVII na poločasovém vystoupení, jehož vysílání sledovala více než jedna a půl miliardy lidí v 80 zemích. Jednalo se o největší publikum v historii televize. Po odchodu od Jacksona založila vlastní skupinu The Immigrants, ale spolupracovala také například s Jeffem Beckem, Carminem Appicem nebo polskou zpěvačkou Dodo. Vydala sólová alba "Above Below And Beyond" (1992), "Jennifer Batten's Tribal Rage: Momentum" (1997) a "Whatever" (2007). Jennifer Tribal Rage projekt se vydal daleko jiným směrem, než její první album a je silně ovlivněn world music. Je to hybrid rocku a velmi exotických zvuků, včetně afrických perkusí, australského didgeridoo, karibských ocelových sudů a se skotskými dudy. Na jaře 1998 Jeff Beck požádal Jennifer, aby se připojila k jeho kapele. Spojili své síly po dobu 3 let na albech "Who Else" a "You Had It Coming“, které byly obě podporovány světovými turné. Hostovala na albu s Carminem Appice, Michaelem Sembello, Carlou Anderson, Carinou Alfie a několika dalšími rockovými hudebníky. Jennifer rovněž vydala knihy o kytarové technice Two Hand Rock a The Transcribed Guitar Solos of Peter Sprague.

Tony Hymas (Narozen 23. září 1943, ***) (celým jménem Anthony James Keith "Tony" Hymas) Keyboard, Synthesizer Tony Hymas je anglický hráč na klávesové nástroje, klavírista a skladatel. Hymas začínal jako choralista v katedrále Exeter Cathedral, kde mezi jeho současníky patřili skladatel a varhaník katedrály Barry Ferguson a zpěvák a pianista Roger Cleverdon. Po ukončení školy Hymas studoval hru na klavír s Haroldem Rubensem na Royal Academy of Music. Jako zaměstnaný klavírista u Ballet Rambert v jeho ožívající "moderní" formě, Hymas napsal náhradní partituru pro skladbu "Rag Dances" od Glena Tetleyho v průběhu osmi dnů. Po odchodu od baletu Rambert Hymas našel práci v rušné londýnské studiové scéně 70. let minulého století. V letech 1976-1978 hrál s Jackem Brucem v jeho kapele Jack Bruce Band. Pak se stal jedním z doprovodných hudebníků Jeffa Becka, když se nejprve objevil na Beckově albu z roku 1980 "There & Back". V průběhu let napsal mnoho skladeb pro Jeffa Becka, včetně "Angel Footsteps" a "Brush With The Blues". Mezi jeho nejnovější nahrávky patří CD pro Disques Nato: De l'origine du Monde (2010), "Chroniques de Resistance" (2013) a pro Hope Street "Nato", album nahrané s kapelou Ursus Minor "I Will Not Take "But" For An Answer" (2010). V roce 2016 nahrál album klavírních úprav (transkripcí) skladeb Leo Ferre "Tony Hymas Joue Léo Ferré". Čtvrté album kapely Ursus Minor "What Matters Now" vyšlo na podzim. V současné době připravuje další pianové nahrávky (Debussy Etudes, Ives Concord Sonata).

Jan Hammer (Narozen 17. dubna 1948, Praha, tehdy Československo, nyní Česká republika) Moog and Oberheim Synthesizers, Electric Piano, Timbales Jan Hammer je americký hudební skladatel a multiinstrumentalista (klavírista, hráč na syntetizéry, kytarista, bubeník atd.) českého původu, žijící v USA. Jeho profesionální rozpětí zasahuje do konce dvacátého a začátku jednadvacátého století. Byl členem legendární jazz-rockové formace Mahavishnu Orchestra a nahrál jak velké množství sólových desek, tak tituly v rámci příležitostných sestav nebo s vlastní skupinou, ve kterých se pohybuje od jazzu přess jazz-rock a rock k popové hudbě. "Miluju přeskakování mezi žánry. Kdybych dnes měl zahrát koncert, vůbec nevím, čím bych měl začít," říká Hammer. Hammer vyhrál několik cen Grammy. Jeho asi nejznámější prací je soundtrack ke krimi seriálu Miami Vice z let 1985-1987. Jan se narodil v Praze, jeho matka byla dobře známá jazzová zpěvačka Vlasta Průchová a jeho otec Jan Hammer st. byl nejen lékař, ale i jazzový hudebník. Jeho sestra Andrea Hammerová byla mimořádně talentovaná baletka a čekatelka na post primabaleríny v Národním divadle v Praze. Už rodinné zázemí předurčovalo u Jana Hammera jeho budoucí kariéru. Na piano hrál poprvé už ve 4 letech, ve 14 už koncertoval. Jan udivoval už od dětství svoji hrou na klavír, technicky velmi vyspělou, kreativní s velkým melodickým rozsahem a výrazném úhozem. Od roku 1961, ještě během studia na střední škole, nahrával s kapelou Junior Trio, což byla ta nejslibnější jazzová kapela tehdejší doby. Jan Hammer v ní hrál na klavír, Miroslav Vitouš na kontrabas a jeho bratr Alan na bicí. Když kapela začínala, bylo Honzovi právě čtrnáct let. Po dětství plném hudby a po maturitě nastoupil se studium hudby na pražské Akademii múzických umění (AMU, Prague Academy of Muse Arts) stalo zcela přirozeným krokem. V mezinárodní soutěži mladých jazzových sólistů pořádané roku 1966 ve Vídni získal Hammer druhou cenu, když první byl jeho spoluhráč Miroslav Vitouš (pozdější člen Weather Report). Ve Vídni na prestižním soutěžním festivalu Friedricha Guldy získal Jan Hammer první cenu a také stipendium do USA na Berklee School of Music v Bostonu. Není bez zajímavosti, že v roce 1967 ještě před svým odchodem jako sedmnáctiletý složil hudbu a písně k celovečernímu pohádkovému filmu Šíleně smutná princezna, kde složil šest písniček "Znám jednu krásnou princeznu", "Já už to vím", "Slza z tváře padá", "Miluju a maluju", "Kujme pikle" a "Znám jednu starou zahradu". Když Sovětský svaz napadl Československo v roce 1968, přerušil studia na akademii a s rodiči emigroval. Po krátkém 2 letém pobytu v Německu začal žít s rodiči ve Spojených státech, kde po přijetí stipendia v vysokou školu Berklee College v Bostonu. Záhy si uvědomil, že pokud chce dělat skutečně kvalitní hudbu, je cesta zpátky do vlasti pro něj uzavřena. Jan Hammer se po příjezdu do USA rozhodl zůstat tam natrvalo. Rodina se ovšem vrátila do Prahy a byla pak v dalších letech s různými přestávkami šikanována komunistickým režimem. Mj. Andrea Hammerová byla kvůli emigraci svého bratra vyhozena z Národního divadla a psychicky se zhroutila. Její stav zůstal dlouhá léta velmi vážný. Po smrti Jana Hammera seniora Vlasta Průchová pečovala až do své smrti o svoji nešťastnou dceru.... Po dokončení studií na Berklee Jan Hammer v USA nejprve začínal hraním na varhany ve striptýzových klubech. Později se stal členem doprovodné skupiny jazzové zpěvačky Sarah Vaughan, se kterou spolupracoval v letech 1972-1974 a odehrál s ní turné po celých Spojených státech a Japonsku. Jan se pak usadil v Lower Manhattan, kde se brzy dostal mezi jazzovou muzikantskou elitu a jeho hráčské kvality jej posunuly do první ligy amerických jazzmanů. Bylo to v době, kdy byl Jan byl představen Elvinu Jonesovi a Jeremy Steigovi, se kterými udělal nějaké nahrávky. Také se setkal poprvé s mladým kytaristou jménem Tommy Bolin. Rok 1971 se ukázal jako zlomový bod jeho kariéry. Fenomenální kytarista John McLaughlin získal zajímavý exkluzivní kontrakt na natáčení od firmy CBS a předsevzal si, že postaví špičkovou progresivní fusion kapelu z méně známých hudebních jmen. V roce 1971 tak stál u zrodu nově vznikající skupiny Johna McLaughlina, původních Mahavishnu Orchestra ve složení: John McLaughlin (kytara), Jerry Goodmann (el.housle), Billy Cobham (bicí), Rick Laird (basa) a Jan Hammer (klávesy). "Otevřela se mi možnost používat umění improvizace v úplně jiné formě, než jakou jsem znal předtím. Byl to vlastně progresivní rock. Něco, čemu jsem nemohl odolat," hodnotil pak v 80. letech. Do té doby nejúspěšnější jazzrocková sestava odehrála během následujících dvou let 530 vyprodaných koncertů. Vznikla skvělá studiová alba "Inner Mounting Flame" a "Birds Of Fire", kterých se prodalo přes dva miliony kusů, a také dvě koncertní alba mimořádné instrumentální úrovně. U kapely vydržel dva roky, než byla skupina rozpuštěna v roce 1973 kvůli sporům o autorská práva nad hudebním materiálem. V roce 1973 Jan spolupracoval se svým kolegou z kapely, Billy Cobhamem, na jeho prvním sólovém albu "Spectrum". Spolu s prvními dvěma deskami Mahavishnu je Cobhamovo album nyní považováno za jeden z vrcholů fusion hudby.Byl to také debut úžasných improvizačních schopností kytaristy Tommy Bolina. Jan Hammer se však zároveň začal věnovat sólové dráze a brzy se vypracoval na jednoho z předních představitelů syntetické instrumentální hudby. Značnou část ze svých úspor investoval do stavby svého vlastního nahrávacího komplexu Red Gate Studio v New Yorku na své farmě, který pomohl jeho sólové dráze. Jeho sólová kariéra začala v roce 1975, kdy vydal kompozičně velmi propracovanou desku "The First Seven Days" pod hlavičkou The Jan Hammer Group, která vznikla již v jeho studiu, a kde si sám nahrál i klavír, syntezátory a bicí. Pokračoval v nahrávání s mnoha uznávanými hudebníky tehdejší doby. Jan napsal, produkoval a nahrál několik skladeb pro platinové album "Wired" (1976) legendárního kytaristy Jeffa Becka, po jehož vydání se spolu vydali na masivní osmi měsíčné turné se 117 zastávkami, které přineslo živé zlaté album "Jeff Beck With The Jan Hammer Group Live". V roce 1981 a 1983 se Jan spojil s kytaristou Neal Schonem na albech "Untold Passion" a "Here To Stay" a ještě v roce 1983 se Jan připojil k Beckovi, Jimmymu Page, Ericu Claptonovi, Joe Cockerovi a dalším pro sérii benefičních koncertů pro Ronnie Lane's ARMS (akční výzkum roztroušené sklerózy). V roce 1984 Jan hrál na albu Micka Jaggera "She's The Boss" a v roce 1985 opět u Jeffa Becka na albu "Flash", které obsahovalo i Janovu skladbu "Escape", za kterou Jan Hammer obdržel cenu Grammy. Při nahrávání se potkal s proslulými muzikanty, jako jsou například Billy Cobham, Mick Jagger nebo Joni Mitchell, Neil Schon (kytarista Journey) a John Abercrombie, nebo hrával se svou kapelou The Jan Hammer Group (později Hammer). Jan Hammer začal výrazně používat synthesizery zn. Moog a Oberheim a dosáhl na nich pozoruhodné dokonalosti např. tím, že z elektronických kláves vydoloval zvuk elektrické kytary nebo totálně nahradil baskytarové linky Moog bass synthesizerem. Hrál také mimořádně dobře na bicí nástroje. Jeho alba "Like Children" (1974) a "First Seven Days" (1975) obsahují fúzi klasické hudby a folklóru, ale v 2. polovině 70. let se Hammer začíná věnovat komerčnější pop music. V roce 1984 producenti televizní série Miami Vice Hammera požádali o zkomponování hudby ke každé epizodě toho seriálu. Jan souhlasil a v roce 1985 jeho tematická píseň pro seriál dosáhla první místo v Billboard Hot 100. Tím se stala jednou ze dvou instrumentálních skladeb ze seriálu, druhá byla Theme from SWAT od Rhythm Heritage. Skladba "Miami Vice Theme" zůstala na vrcholu amerických hitparád po 12 týdnů, zasloužila se o čtyřnásobnou platinovou desku a Janovi vyhrála dvě ceny Grammy. V roce 1989 vydal album "Snapshots", které obsahovalo i píseň "Too Much To Lose". K písni byl natočen i videoklip, ve kterém si mimo Hammera zahráli i David Gilmour ze skupiny Pink Floyd, Ringo Starr a Jeff Beck. Melodie byla v devadesátých letech znělkou televize Nova. V 90. létech se Jan objevil i při práci na hudbě k Super Bowl XXVI se svým hudebním tématem "A Day In The NFL". Díky spolupráci s režisérem Janem Němcem, obnovil v devadesátých letech tvůrčí svazky se svou domovinou. Jeho hudba doprovodila Němcovy nonkonformní snímky V žáru královské lásky (1990) a Jméno kódu: Rubín (1996). V roce 1999 se Jan spojil se svým starým sparing partnerem, kytaristou Jeffem Beckem, když složil píseň "Even Odds" na Beckovo album "Who Else?". Na konci století také vyšla deska "The Lost Trident Sessions", třetí album Mahavishnu Orchestra z roku 1973, které ale nikdy nevyšlo kvůli vnitřnímu sporům kapely a také kvůli tajemstím oestřené ztrátě master pásků, na které bylo zapomnuto na více než dvacet pět let. Album bylo přivítáno s otevřenou náručí fanoušky po celém světě. Ironický hudební zvrat natočený před více než třiceti lety ovlivnil i návrat nahrávek Jana Hemmera do hudebních žebříčků. S baskytaristou Fernandem Saundersem spolupracoval v roce 2011 na albu "Plant The Seed", na kterém se mimo jiné objevil i člen skupiny Čechomor Karel Holas. Od fúze jazzu a klasické hudby v sedmdesátých letech se Hammer začal v dalších dekádách věnovat víc popu. Využil i nabídek na skládání hudby k počítačovým hrám, např. Grand Theft Auto: Vice City, Outlaw Racers (1997) a Beyond the Mindeys, nebo na hudební grafiku pro různá média. Třebaže se mu zatím nepodařilo zopakovat úspěch, jaký měla hudba k seriálu Miami Vice včetně ocenění Grammy, patří Jan Hammer k významným světovým skladatelům. Žije na farmě u lesa asi hodinu do New Yorku. Stále spolupracuje s různými lidmi na deskách a snaží se dát dohromady ještě jednu svoji autorskou věc, kterou by vydal. Jan má syna Paula, který se také věnuje hudbě, ale zatím nedosahuje úspěchu jako jeho otec.

Wilbur Bascomb jr. (Narozen 24. ledna 1934, Bronx, New York, USA) Bass Wilbur "Bad" Bascomb Jr. je americký jazz-funkový basista a skladatel, který se podílel na mnoha jazzových a funky nahrávkách. Narodil se a vyrůstal ve Washington Heights, New York, v severní části Manhattanu. Je synem jazzového trumpetisty Wilbura "Dud" Bascomba Sr. (1916-1972), který byl členem Erskine Hawkins Orchestra a později hrál krátce s Duke Ellingtonem. "Vyrůstal jsem jako čistý jazzový basista hrající na vzpřímenou basu," řekl v rozhovoru Bascomb, "...který miloval Eddie Jonese, Ray Browna, Charlie Minguse a Count Basieho. Začínal jsem jako bubeník, matka si mě přála vidět u Counta Basieho v jeho orchestru v The Apollo Theater. Když jsem spatřil Sonnyho Payne hrát na bicí tenkrát večer, věděl jsem, že je to, čemu jsem se chtěl věnovat. Je to legrační, jak život někdy funguje...", protože Bascomb se stal baskytaristou. Obklopen hudbou v během dospívání se chopil basové kytary a získával zkušenosti hraním v New Yorku. Už jako 22 letý Bascomb hrál na basu s jazzovým pianistou Billy Taylorem. Jeho kariéra se začala rozvíjet počátkem 70. let při vystupování s Jamesem Brownem a nahráním alba "Reality" v roce 1974. Poté vešel do studia s Jeffem Beckem, aby se podílel na nahrávání jeho alba "Wired" v roce 1976, na které přispěl mimořádnou porcí rytmů a talentu virtuózního kytaristy, kde vyniklo zvláště jeho improvizované basové sólo v úvodu. Bascomb také vydal sólová alba "Wilbur Bascomb" a "Future Dreams" v roce 1977. Znám je také ze zvukového doprovodu pro filmovou verzi muzikálu "Hairs" z roku 1979. Během příštího desetiletí Bascomb koncertoval a nahrával s Galt McDermotem, Jeff Beckem, Jamesem Brownem, Grace Jones, Bo Diddleyem, Hankem Crawfordem, George Bensonem, Dizzy Gillespieem, B.B. Kingem, Bo Diddleyem, Mickem Taylorem, The Players Association a mnoha dalšími. Často se ocitl po boku bubeníka Bernarda Purdie, se kterým spolupracoval jako úzce spletená a nepopiratelně funky rytmika. Bascomb i nadále aktivně hrával i v 90. letech. Podílel se také na scénáři pro "Head For Backstage Pas". Jeho píseň "Black Grass" z black-grass hudebního alba byla také součástí vlivné breakbeatové kompilace "Ultimate Breaks And Beats".

Richard Bailey (Narozen 1955, Guyana) Drums, Percussion Richard Bailey byl hodně žádaným bubeníkem za posledních 40 let pro svůj jedinečný styl a univerzální hraní. V současné době spolupracuje se Steve Winwoodem, přesto Richard Bailey dal vale lukrativní studiové scéně, mezníkem bylo nahrávání alba "Blow By Blow" s Jeffem Beckem, vydal také své dvě vlastní sólová alba "Fire Dance" (1989) a "Shanti Om" (2007). Spolupracoval s umělci jako Jeff Beck, Incognito, Steve Winwood, Linda Lewis, Billy Ocean, Basia a celou řadou dalších. Narodil se v Guyaně, pak se přestěhovali a vyrůstal tak v Trinidad & Tobago, Richard Bailey je synem Emmanuela McDonalda Baileyho, olympijského běžce, který získal bronzovou medaili pro Velkou Británii v roce 1952. Stejně jako jeho otec, Richard byl horlivý sportovec. Paličky poprvé uchopil v Trinidadu, když mu bylo osm let, když sledoval svoji sestru, dostal se k bicí soupravě a začal hrát rytmus. Bubenickou kariéru začal v Trinidadu už ve věku devíti let. Jeho starší bratr Robert měl kapelu, která zkoušela u Baileyů doma každý den, takže mladý Richard byl obklopen hudbou po celou dobu. V 11 letech dostal k vánoců svoji první bisí sestavu. Věnoval se percussion, bicím a dokonce i basové kytaře ve skupině s jeho starším bratrem Robertem (Robert Bailey, později klávesista v Osibisa), nejlepší kapele v Trinidad a Tobago v tehdejší době. Doprovázel také Roberta, který hrál na varhany Hammond, když vystupovali v TV a na koncertech jako duo. Mezi jeho hlavní vlivy v té době patřili umělci Tamla Motown jako Supremes a Booker T and the MGs, stejně jako filmová hudba. Když bylo Richardovi 12 let, jeho rodina se přestěhovala do Anglie, aby mohl dokončit své vzdělání, v té době přerušil své hraní. Jeho bratr se přestěhoval do Anglie o rok později a připojil se ke slavné afro-rockové skupině Osibisa. Richard chodil na všechny jejich koncerty a kapela měla velký vliv na jeho zájem o africké rytmy. Richarda také inspirovala rocková scéna s hudebníky jako byli Jimi Hendrix, Cream, King Crimson a Black Sabbath. Jednou z jeho největších bubenických inspirací byl Buddy Rich,podobně jako Billy Cobham. Školu opustil už v 15 letech, aby se mohl věnovat hudbě. Jeho prvním velkým projektem byla afro-rocková skupina s názvem Ojah. Ve stejném roce dostal nabídku, aby hrál s Johnny Nashem, v kapele která měla na repertoáru i Boba Marleye. Poté se začal koncertovat a nahrávat pro mnoho různých umělců. Říká, že na jedné straně by pro něj mohlo být dobré dokončit školu, na druhou stranu nikdy by nikdy nezískal kontakty, které vedly k tolika skvělým příležitostem v jeho kariéře, třeba jako hrát na albu Jeffa Becka, a to jeho nejprodávanějším albu "Blow By Blow", když mu bylo pouhých 17 let... Objevil se také při nahrávání filmového soundtracku rockové opery "Tommy" po boku Pete Townsenda, Phila Chena a Rogera Daltreyho. Společně se skupinou skvělých muzikantů začinal v The Breakfast Band na konci 70. let, jedné z raných acid/jazz/funk světových kapel působících ve Velké Británii spolu s Incognito and Light of the World. Pořád nahrával ve studiu, aby se uživil, ale stále více se zaměřoval na rozvoj svého vlastního soundu a stylu. The Breakfast Band byla celkem úspěšná kapela s několika velkými hity v rámci žánru jazz-funk a v následujících letech hráli na spoustě jazzových festivalů po celé Evropě. Vydali dvě alba "Dolphin Ride" a "Water's Edge". The Breakfast Band ovlivnila spoustu mladších hudebníků, kteří dnes pracují jako profesionální hudebníci. V roce 1992 se Richard připojil ke kapele Incognito, aby je podpořil na jednom turné po Evropě a Japonsku, ale nakonec zůstal s kapelou celých 17 let, hral na mnoho jejich albech a odehrál i několik světových turné. V posledních sedmi letech ale s kapelou udělal je pár menších koncertů. V posledních 20 letech se Richard se vrátil ke studiovému hraní, koncertuje a také skládá vlastní hudbu. Chce se neustále zlepšovat a růst jako hudebník, stejně jako představit více ze svého vlastního materiálu. Doposud se vydal dvě sólová alba "Fire Dance" (1989) a "Shanti Om" (2007). Richard byl v poslední době na turné se Steve Winwoodem po USA, se kterým vydal také dvě nahrávky "About Time" (2003, Wincraft) a "Nine Lives" (Columbia). Když on není na cestě, najdete jej hrát v Prince of Wales v Kilburnu v Londýně. Je to místo, kde obvykle tráví nedělní večery při společném jamování s předními hudebníky.

Narada Michael Walden (Narozen 23. dubna 1952, Kalamazoo, Michigan, United States) Drums, Piano Michael Walden je americký producent, bubeník, zpěvák a skladatel. Přezdívku Narada dostal od svého guru Sri Chinmoye na začátku roku 1970 a jeho hudební kariéra již v roce 1985 otevřel vlastní nahrávací studio Tarpan Studios v San Rafael, nedaleko od San Francisca, Kalifornie. Součástí jeho koncertní kariéry bylo i vystupování s Johnem McLaughlinem a Mahavishnu Orchestra, kde jako 21 letý nahradil legendárního bubeníka Billy Cobhama, nahrával s Jeffem Beckem (album "Wired") a hrál také s Tommy Bolin Band. Po ukončení studií se přesunul do Miami na Floridě, kde hrával v různých rockových kapelách. Po podepsání smlouvy s Atlantic Records vydal své první sólové album "Garden Of Love Light" v roce 1976, které obsahovalo i skladbu "Delightful“, píseň z repertoáru Tommy Bolin Band. Jediný singl z alba se dostal na #81 místo v žebříčku R & B na jaře 1977. Jeho další album "I Cry I Smile" přineslo nasladlý hit "So Long" a mocně hraný radiový hit plouživý "I Need Your Love", lahodný "I Remember" a okouzlující "Better Man". V roce 1976 bylo možno Michaela zaregistrovat na albu "Vimana" italské progresivní rockové skupiny Nova, na kterém je zároveň hlavním bubeníkem skupiny a napsal i jednu ze skladeb. Jeho další album "Awakening" z roku 1979 se ukázalo jako jeho průlomové album, když se dostalo na číslo #15 v žebříčku R & B a přoneslo jeden hit v Top 10 "I Don't Want Nobody Else (To Dance with You)". Později ve stejném roce jeho album "The Dance Of Life" přinesla Top 5 singl "I Shoulda Loved Ya", který se také umístil v UK Top 10 v roce 1980. Michael pokračoval ve skládání sporadických sólových hitů po celé období 80. let. Píseň "Gimme Gimme Gimme" z roku 1985 je jeho duet s Patti Austin, který ovládl žebček na #1 ve Švédsku. V roce 1988 zaznamenal další UK Top 10 hit a číslo #1 v US tanečních hitech se skladbou "Divine Emotions" pod názvem Narada. Ve vlastním studiu produkoval a koprodukoval nebo napsal několik hitů pro Whitney Houston, Mariah Carey ("Vision of Love"), Aretha Franklin ("Freeway Of Love") nebo Lisu Fischer ("How Can I Ease the Pain"). Postupně se u něj ve studiu vystřídali Stacy Lattisaw ("Let Be Your Angel"), Al Green (Your Heart's In Good Hands), Shanice Wilson ("I Love Your Smile," "I Hate to Be Lonely"), Ray Charles, Diana Ross, George Michael, Wild Orchid, Tevin Campbell, Angela Bofill, Diana Ross, MyTown, Steve Winwood, Phaze II, Regina Belle-Passion ("Baby Come to Me"), Andy Vargas, Debelah Morgan, Jai, Jermaine Stewart ("We Don't Have To Take Our Clothes Off"), Natalie Cole ("Good to Be Back), Clarence Clemons, Puff Johnson, Eddie Murphy ("Put Your Mouth on Me"), Carl Carlton ("The Bad CC") a mnoho dalších. V 80. letech získal několik Grammy ocenění jako mega-producent: Producent roku v roce 1987, album roku 1993 za soundtrack k filmu "Bodyguard" (Narada Michael Walden, producent) a ocenění Píseň roku v roce 1985 za skladbu pro Arethu Franklin "Freeway Of Love".

Jason Rebello (celým jménem Jason Matthew Rebello) (narozen 29. března 1969, Carshalton, Surrey, England) Keyboards Jason je britský pianista, skladatel a producent. Pochází z Carshalton z hranství Surrey. Rodina jeho otce pochází z Indie. Rebello byl pokřtěn na katolíka ve Wandsworth, Londýn. Byl klasicky vyškolený začíná ve věku 19 na Guildhall School of Music and Drama. Objevil se koncem 80. let jako jazzový pianista ovlivněný Herbie Hancockem a McCoy Tynerem. Ve věku kolem 20 let natočil tři sólová alba, jeho debutové album "A Clearer View" (1990) produkoval Wayne Shorter a přivedlo jej i na obálku časopisu The Wire. Spolupracoval také s Jeanem Toussaintem, Tommy Smithem a Branfordem Marsalisem a byl prezentován Artrageous! v televizi BBC. V roce 1998 jej Sting pozval, aby se připojit k jeho kapele po smrti Kenny Kirklanda. Koncertoval se Stingem příštích šest let a nahrál s ním tři alba - "Brand New Day" (1999), "All This Time" (2001) a "Sacred Love" (2003). Poté se stal členem kapely Jeffa Becka a opět s ním vystupoval šest let a nahrál tři alba "Emotion and Commotion" (2010), "Rock and Roll Party" (2011) a "Performing This Week" (2008). Během této doby u Stinga a Becka, Rebello také spolupracoval s umělci jako Chaka Khan, Des'ree, Mica Paris, Carleen Anderson, Manu Katché, Phil Collins - album "Going Back" (2010), Peter Gabriel - album "Scratch my Back" (2009), Pee Wee Ellis, Joss Stone, Madeline Peyroux a Charlene Soraia. V roce 2007 inspirován rodinným životem ve městě Bath se pustil do projektu Jazz Rainbow. Vytvořil jej díky lásky k vyučování a víře, že poznání prostřednictvím hudby jsou důležitou součástí vývoje dítěte. Jason pracoval na národní úrovni, aby podporoval vyučování prostřednictvím hudební dílny ve školách. Projekt vyústil v album "Jazz Rainbow" s okouzlujícím znovuobjevením hodně milovaných dětských písniček, ze kterých se mohla těšit celá rodina. V květnu 2013 Rebello řekl pro The Huffington Post, že po dvanácti letech koncertování jako hostující hudebník nyní bude vystupovat jako sólový umělec více se věnující jazzu. Dne 4. listopadu 2013 vydal album "Anything But Look" u Lyte Records. Představili se na něm Will Downing, Omar, Joy Rose, Jacob Collier, Tim Garland a Pino Palladino. Rebello vyučuje hudbu na jeho alma mater v Guildhall School of Music, ale také na The Royal Northern College of Music, The Welsh National College of Music a na Bath Spa University. Pomohl také založit Jazz Factory ve Wiltshire Music Center.

Ed Greene Drums Ed Greene je americký bubeník a studiový hudebník. Poprvé nahrával v roce 1971 jako člen Donald Byrd Group, později hrál s Thurmanem Greenem, Haroldem Landem, Bobbym Hutchersonem, Joe Samplem a Wiltonem Felderem. Greene také nahrával s kapelami The Carpenters, The Osmonds, s Jeffem Beckem, Dizzy Gillespiem, Steely Dan, Sparks, Hall & Oates a s Leo Sayerem z těch dalších.

Phil Chen (celým jménem Phillip Edward Chen) (narozen ***, Kingston, Jamaica) Bass Phil Chen je známý jamajský basista a byl jedním z nejvíce vyhledávaných studiových basistů v Anglii v 70. a 80. letech, včetně Jeffa Becka, hrál v kapele Roda Stewarta od roku 1977 do roku 1980, ale je pravděpodobně nejznámější pro jeho pozdější spolupráci s Ray Manzarekem a Robby Kriegerem z The Doors. Phillip Chen se narodil a strávil většinu svého mládí v Kingstonu na Jamajce. Je čínského původu. Navštěvoval St. George's College a hrál v kapele Vikings v 60. letech a ve skupinách hrajících po klubech v Kingstonu, než přesídlil do Anglie na konci 60. let. Chen spolupracoval s mnoha známými hudebníky během své kariéry již od 60. let. Nejdříve hrál s Jimmy James and the Vagabonds, než si uvědomil, že by mohl vydělat mnohem více peněz jako studiový hudebník. Uvedl se na desce Jeffa Becka "Blow By Blow", Donovanově "Cosmic Wheels" a albu Joan Armatrading "Back To The Night". Připojil se také k The Butts Band, skupině vedené členy The Doors Robby Kriegerem a Johnem Densmorem a nahrál s nimi jejich bezejmenný debut. Je také znám jako člen Star Fleet Project od Briana Maye spolu s Eddie Van Halenem v roce 1983. V roce 1973 promeškal svoji první příležitost pracovat se Stewartem, když Ronnie Lane opustil The Faces, protože se uvázal nakrátko k The Butts Band v jamajském nahrávacím studiu. Bylo pak přirozenou volbou, když Stewart začal formovat svoji vlastní skupinu o tři roky později, že druhou šanci již využil. S Rodem Stewartem koncertoval a nahrál "Hot Legs", "Do Ya Think I'm Sexy?" a "Young Turks". Později hrál s dalšími hudebníky jako Pete Townshend, Eric Clapton, ray Charles, Desmond Dekker, Jerry Lee Lewis, Bob Marley, Jimmy Cliff, Jackson Browne, Jeff Beck, a Linda Lewis na "Rock-a-Doodle-Doo" z mnoha jiných. V roce 2004 se přidal ke klávesistovi Ray Manzarekovi a kytaristu Robby Kriegerovi (kolega z The Butts Band) v jejich reunionu The Doors Manzarek-Krieger. Byl také členem Doors Revival kapely Kriegera a Manzareka Riders on the Storm, stejně jako hrával ve ska a reggae soca kapele, stejně jako v reggae/soca kapele, v níž působili trinidadský steel bubeník Einstein Brown Sapadilla, kytarista Pico Rivera a Dale Hauskins, se kterými koncertoval v okolí svého domova v jižní Kalifornii. V srpnu 2014 bylo oznámeno, že obdrží Order of Distinction v říjnu téhož roku.

Studiová alba 2022 18 (with Johny Depp) 2016 Loud Hailer 2010 Emotion & Commotion 2007 Official Bootleg USA'06 2003 Jeff 2001 You Had It Coming 1999 Who Else! 1989 Jeff Beck's Guitar Shop 1985 Flash 1980 There and Back 1976 Wired 1975 Blow By Blow Živá alba 2017 Live At The Hollywood Bowl 2015 Live + 2011 Rock 'n' Roll Party (Honoring Les Paul) 2010 Live And Exclusive From The Grammy Museum 2008 Performing This Week... Live At Ronnie Scott's 2006 Live At BB King Blues Club 1977 Jeff Beck With The Jan Hammer Group Live

Kompilace 1999 Best Of Beck... featuring Rod Stewart 1994 Best of Beck 1991 Beckology Jeff Beck Group 1974 Jeff Beck Group - European Tour 1972 Jeff Beck Group 1971 Rough and Ready 1969 Beck-Ola 1968 Truth Beck, Bogert & Appice 1974 Beck, Bogert & Appice Live 1973 Beck, Bogert & Appice Jeff Beck & Jed Leiber 1992 Frankie's House Big Town Playboys 1993 Crazy Legs

Skupina: Jeff Beck - Lead Guitar (all tracks), Rhythm Guitar (08,09,13), Acoustic Guitar (05), Bass (03,08), Drums (08) Johnny Depp - Lead Vocal (02-04,06,08-13), Backing Vocals (08), Rhythm Guitar (02,04,06,10,13), Acoustic Guitar (06,10,12), Baritone Guitar (11), Bass (01,02,04,06,10,11,12), Drums (06,10), Percussion (09), Keyboards (04) Hosté: Vinnie Colaiuta - Drums (02-04,09,11-13) Rhonda Smith - Bass (07,13) Pino Palladino - Bass (09) Robert Adam Stevenson - Keyboards (01,03,09,11,12), Piano (11,12), Strings (01,09,11,12) James Pearson - Keyboards (07) Tommy Henriksen - Keyboards and Strings (06) Ben Thomas - Keyboards (03) Jason Rebello - Piano (03) Vanessa Freebairn-Smith - Cello (01) Olivia Safe - Vocals (05)	18 Vyšlo 15. července 2016, ATCO Records, R2 555546 Seznam skladeb: 01. Midnight Walker (Davy Spillane) (3:05) 02. Death and Resurrection Show (Jaz ColemanGeordie WalkerMartin GloverAndy Gill) (5:31) 03. Time (Dennis WilsonKaren Lamm) (3:39) 04. Sad Motherfuckin' Parade (Jeff BeckJohnny Depp) (3:32) 05. Don't Talk (Put Your Head on My Shoulder) (Brian WilsonTony Asher)( 3:12) 06. This Is a Song for Miss Hedy Lamarr (DeppTommy Henriksen) (4:34) 07. Caroline No (Brian WilsonTony Asher) (2:16) 08. Ooo Baby Baby (Warren "Pete" MooreSmokey Robinson) (3:38) 09. What's Going On (Renaldo BensonMarvin GayeAl Cleveland) (4:26) 10. Venus in Furs (Lou Reed) (4:53) 11. Let It Be Me (Gilbert BécaudPierre DelanoëManny Curtis) (4:42) 12. Stars (Janis Ian) (6:36) 13. Isolation (John Lennon) (5:12) Total Time: (55:14) Producers: Jeff Beck, Johnny Depp Product Manager: Shon Hartman Project Manager: Mike Engstrom Project Manager Assistants: Allison Boron, Hugh Gilmour, Jason Etzy, Kent Liu, Kevin Gore, Lisa Gilnes, Matthew Taoatao, Paul Bromby, Rachel Gutek, Sheryl Farber, Susanne Savage Project Manager Supervisor: Colin Newman Mastering: Barry Grint Tour Manager: Chris Fenn
Skupina: Jeff Beck - Electric Guitars Carmen Vandenberg - Electric Guitars Rosie Bones - Vocals Davide Sollazzi - Drums Giovanni Pallotti - Bass Hosté:	Loud Hailer Vyšlo 15. července 2016, ATCO Records, R2 555546 Seznam skladeb: 01. The Revolution Will Be Televised (3:52) 02. Live In The Dark (3:47) 03. Pull It (Jeff Beck, Filippo Cimatti) (2:09) 04. Thugs Club (5:14) 05. Scared For The Children (6:06) 06. Right Now (3:56) 07. Shame (4:40) 08. Edna (Jeff Beck) (1:03) 09. The Ballad Of The Jersey Wives (3:49) 10. O.I.L. (4:40) 11. Shrine (5:47) Total Time: (45:03) All tracks written by Jeff Beck, Carmen Vandenberg & Rosie Bones, except where noted Producer: Jeff Beck, Filippo Cimatti
"Loud Hailer" je jedenácté studiové album kytaristy Jeffa Becka vydané dne 15. července 2016 u Atco Records. Loud Hailer je anglický hovorový výraz pro megafon. Jeff Beck získala právo na vyleštěnou virtuozní polstrovanou stoličku na jazzových festivalech. Místo toho je zpátky v roce 1972, když znovuobjevil svoji zálibu k Jimi Hendrixovi s Bones a mladým britským rockovým duem. Některé písně odsuzují válku, apatii, chamtivost, bezohledná média, zlé politiky, prázdnou slávu a další nemoci. Beckovo hraní je stejně silný jako vždy - střídavě brutální, s heavy-metalovými záblesky na konci "Thugs Club“ a "The Ballad Of The Jersey Wives" a jemnými nuancemi folk-blues v "Shrine" a instrumentální "Edna."
Skupina: Jeff Beck - Electric Guitars Hosté: Joss Stone - Vocals (05,09) Imelda May - Vocals (08) Olivia Safe - Vocals (07,10) Jason Rebello - Keyboard Pete Murray - Keyboard, Orchestral Arrangement Vinnie Colaiuta - Drums, percussion Clive Deamer - drums Earl Harvin - Drums Alessia Mattalia - Drums Luís Jardim - percussion Chris Bruce - Bass Pino Palladino - Bass Tal Wilkenfeld - Bass	Emotion & Commotion Vyšlo 10. dubna 2010, ATCO Records, R1-523695 Seznam skladeb: SIDE ONE 01. Corpus Christi Carol (Benjamin Britten) (2:40) 02. Hammerhead (Jeff Beck, Jason Rebello) (4:15) 03. Never Alone (Rebello) (4:23) 04. Over the Rainbow (Harold Arlen) (3:11) 05. I Put a Spell on You (Screamin' Jay Hawkins) (3:00) 06. Nessun Dorma (Giacomo Puccini) (2:56) SIDE TWO 07. Serene (Beck, Rebello) (6:06) 08. Lilac Wine (James Shelton) (4:45) 09. There's No Other Me (Rebello, Joss Stone) (4:05) 10. Elegy for Dunkirk (Dario Marianelli) (5:04) Total Time: (40:19) Producer: Steve Lipson, Trevor Horn
"Emotion & Commotion" je desáté studiové album kytaristy Jeffa Becka vydané v dubnu 2010 o Atco Records. Kromě hostujících vokálních vystoupení Joss Stone, Imeldy May a Olivie Safe, album nahrával 64 členný orchestr v několika skladbách, a obsahuje i covery známých písní jako "Over The Rainbow", "Corpus Christi Carol", "Lilac Wine" a dalších rockových a klasických skladeb.
Skupina: Jeff Beck - Electric Guitars Jason Rebello - Keyboard Vinnie Colaiuta - Drums, Percussion Pino Palladino - Bass Hosté:	Official Bootleg USA'06 Vyšlo 23. května 2007, Sony Music Distribution 1362 Seznam skladeb: 01. Beck's Bolero (2:50) 02. Stratus (4:47) 03. You Never Know (4:03) 04. Cause We've Ended as Lovers (5:51) 05. Behind the Veil (5:09) 06. Two Rivers (4:35) 07. Star Cycle (4:56) 08. Big Block (6:48) 09. Nadia (The River) (3:24) 10. Angel (Footsteps) (5:41) 11. Scatterbrain (5:30) 12. Led Boots (3:59) 13. Goodbye Pork Pie Hat/Brush With The Blues (6:20) 14. Blue Wind (5:49) 15. Over The Rainbow (3:11) Total Time (72:53)75 45 Recording Date: April, 2006 Engineer: Greg Bess Mastering: Mike Exeter
Album bylo původně prodávano přes web Jeffa Becka.
Skupina: Jeff Beck - Guitars Steve Barney - Drums (02-05,08,11) Saffron - Vocals (03) Andy Wright - Vocals (03) Ronni Ancona - Vocals (04) Nancy Sorrell - Vocals (06,07,11) Apollo 440 - Vocals (06) Baylen Leonard - Vocals (07) The Beeched Boys - Vocals (07) Me One - Vocals (10) London Session Orchestra - Orchestration (12,13) Orchestration Arrangement (04,12): Wil Malone Hosté:	Jeff Vyšlo 5. srpna 2003, Epic, EPC 510820 2 Seznam skladeb: 01. So What (Dean Garcia, Jeff Beck) (4:19) 02. Plan B (Ron Aslan, Simon White, Beck, David Torn) (4:48) 03. Pork-U-Pine (Beck, Andy Wright, Paul Holroyde) (4:06) 04. Seasons (3:48) (Ishmael Butler, Craig Irving, Maryann Viera, Syze-up, Beck, Wright, Matthew Vaughan) 05. Trouble Man (Beck, Garcia, Wright) (3:34) 06. Grease Monkey (3:34) (Howard Gray, Trevor Gray, Noko Fisher-Jones, Beck) 07. Hot Rod Honeymoon (H. Gray, T. Gray, Fisher-Jones, Beck) (3:33) 08. Line Dancing With Monkeys (Aslan, White, Torn) (5:18) 09. JB's Blues (Garcia, Beck) (4:20) 10. Pay Me No Mind (Me One, Beck) (Jeff Beck Remix) (3:18) 11. My Thing (Beck, Nancy Sorrell, Wright) (4:10) 12. Bulgaria (trad., arr. Beck, Wright) (2:00) 13. Why Lord Oh Why? (Tony Hymas) (4:41) Total Time: (50:51) Recorded at FRS; Metropolis Recording Studios, Apollo Control and BFD Studios in London Producer: Jeff Beck, Andy Wright, Apollo 440, Me One, Dean Garcia Mixing (13), Production (12): Jeff Beck Mixing (10), Production (10): Me One Engineering (03-05,11-13), Production (03-05,11,12): Andy Wright Engineering (06,07), Production (06,07): Apollo 440 Engineering (01,09), Mixing (01,09), Production (01,09): Dean Garcia Engineering (03-05,11,13): Dave Bloor Engineering (03-05,11): James Brown Engineering (10), Mixing (10): Jamie Maher Mixing (03-05,11-13): Michael Barbiero Additional Engineering (04,13), Additional Mixing (13): John Hudson Engineering Assistance (03-05,11-13): Ferg Peterkin Engineering Assistance (06,07): Ashley Krajewski Mixing (02,08), Production (02,08): David Torn Mixing (06,07): Howard Gray Mixing (13): Tony Hymas
"Jeff" je deváté studiové album kytaristy Jeffa Becka vydané dne 5. srpna 2003 u Epic Records. Album se dostalo na #92 pozici ve francouzském žebříčku alb a #122 na US Billboard 200. Skladba "Plan B" získala cenu za nejlepší rockový instrumentální výkon na Grammy 2004.
Skupina: Jeff Beck - Guitars Jennifer Batten - Guitars Imogen Heap - Vocals (03,04) Aiden Love - Programming Steve Alexander - Drums Randy Hope-Taylor - Bass Hosté:	You Had It Coming Vyšlo 6. února 2001, Epic, 501018 2 Seznam skladeb: 01. Earthquake (Jennifer Batten) (3:17) 02. Roy's Toy (Jeff Beck, Aiden Love, Andy Wright) (3:35) 03. Dirty Mind (Beck, Love, Wright)(3:50) 04. Rollin' and Tumblin' (Muddy Waters) (3:10) 05. Nadia (Nitin Sawhney) (3:51) 06. Loose Cannon (Beck, Batten, Wright) (5:17) 07. Rosebud (Beck, Randy Hope-Taylor, Wright) (3:44) 08. Left Hook (Beck, Steve Alexander, Wright) (4:20) 09. Blackbird (Beck) (1:27) 10. Suspension (Beck, Wright) (3:21) Total Time (35:52) Producer: Andy Wright Engineering: Matt Tait Mastering: Kevin Metcalfe
"You Had It Coming" je osmé studiové album kytaristy Jeffa Becka vydané 6. února 2001 u Epic Records. Album dosáhlo po5ad9 #17 a #110 na Billboard Top Internet Albums a Billboard 200 pořadí, podobn2 jako poyici #96 a #123 na německém a francouzském 6eb594ku alb. Skladba "Dirty Mind" pokračoval vyhrát cenu za nejlepší rockový instrumentální výkon v Grammy 2002. Zpěvačka Imogen Heap zpívala na "Dirty Mind" a "Rollin' a Tumblin'", později odjela i turné s Beckem v roce 2004.
Skupina: Jeff Beck - Guitars, Arrangement Mark John - Guitar (10) Jennifer Batten - Guitars, Guitar Synthesizer Tony Hymas - Keyboard (mimo 09), Sound Effects Jan Hammer - Keyboards (09), Drums (09) Simon Wallace - Synthesizer (10) Steve Alexander - Drums (mimo 02,09,10) Manu Katché - Drums (02), Percussion (02) Randy Hope-Taylor - Bass (02) Pino Palladino - Bass (02) Bob Loveday - Violin (10) Clive Bell - Flute (10) Hosté:	Who Else! Vyšlo 16. března 1999, Epic, 493041 2 Seznam skladeb: 01. What Mama Said (Jennifer Batten, Jeff Beck, Tony Hymas) (3:23) 02. Psycho Sam (Hymas) (4:56) 03. Brush With The Blues (Hymas, Beck) (6:25) 04. Blast From The East (Hymas) (4:44) 05. Space For The Papa (Hymas) (7:42) 06. Angel (Footsteps) (Hymas) (6:30) 07. THX138 (Hymas) (6:15) 08. Hip-Notica (Hymas, Beck) (4:36) 09. Even Odds (Jan Hammer) (3:26) 10. Declan (Dónal Lunny) (4:02) 11. Another Place (Hymas) (1:48) Total Time: (53:47) Producer: Jeff Beck, Tony Hymas Editing (01), Production Assistance (10): Simon Brint Mixing: Chris Sheldon Mastering: Bob Ludwig
"Who Else!" je sedmé studiové album (jako šesté bývá označováno album "Crazy Legs" z roku 1993) kytaristy Jeffa Becka vydané dne 16. března 1999 u Epic Evidence. Album dosáhlo pozice #99 na US Billboard 200 a znamenalo konec desetiletí vydávání nepůvodního materiálu od Beckova alba "Jeff Beck Guitar Shop" v roce 1989. Stylově patří do oblasti prvního z jeho výpadů do elektronické a techno hudby, který se odchyluje především od přímočarého instrumentálního rock a jazz fusion z předchozích alb. Kolegyně kytaristka Jennifer Batten, jež Becka ovlivnila svoji hrou při mnoha příležitostech, je uváděna jako spolupracovníce a následně se s nim spojila pro společné tříleté koncerování.
Skupina: Jeff Beck - Guitars Tony Hymas - Keyboards, Synthesizer Terry Bozzio - Drums, Percussion, Spoken vocals Hosté:	Jeff Beck's Guitar Shop Vyšlo 3. srpna/říjen 1989, Epic, 463472 1 Seznam skladeb: Side One 01. Guitar Shop (Hymas, Beck, Bozzio) (4:57) 02. Savoy (Hymas, Beck, Bozzio) (3:49) 03. Behind the Veil (Hymas) (4:52) 04. Big Block (Hymas, Beck, Bozzio) (4:03) 05. Where Were You (Hymas, Beck, Bozzio) (3:16) Side Two 06. Stand on It (Hymas, Beck) (4:55) 07. Day in the House (Hymas, Beck, Bozzio) (5:03) 08. Two Rivers (Hymas, Beck, Bozzio) (5:21) 09. Sling Shot (Hymas, Beck) (3:04) Total Time: (39:20) Recorded at The Sol Studio in Cookham Producer: Leif Mases, Jeff Beck, Tony Hymas, Terry Bozzio Engineering, Mixing: Leif Mases Engineering Assistance: Dick Beetham, Neil Amor, James Allen Jones, Chris Drohan Mastering: Ian Gillespie Album artwork: Mark Ryden
Jeff Beck's Guitar Shop je páté sólové studiové album Jeffa Becka, vydané v roce 1989 u Epic Records. Album atakovalo #49 poyici na U.S. Billboard 200 a v roce 1990 získalo album cenu Grammy v kategorii Grammy Award for Best Rock Instrumental Performance, což je Beckovo druhé album, které vyhrálo tuto cenu po "Flash" (1985). Skladba "Stand on It" vyšla jako singl a dosáhla #35 v 6eb594ku Billboard's Mainstream Rock, "Sling Shot" byla uvedena v hororové komedii Gremlins 2: The New Batch z roku 1990, několik dalších skladeb bylo použito jako součást soundtracku k epizodě South Atlantic Raiders britské komediální serie The Comic Strip Presents.
Skupina: Jeff Beck - Lead Vocals (06,08), Guitars Rod Stewart - Lead Vocals (04) Jimmy Hall - Lead Vocals (01,02,05,07,10), Background Vocals Jan Hammer - Fairlight CMI (03) Karen Lawrence - Lead Vocals (11) Tony Hymas - Keyboards (09) Duane Hitchings - Keyboards Robert Sabino - Keyboard Carmine Appice - Drums Jay Burnett - Drums Jimmy Bralower - Drums Barry DeSouza - Drums Tony "Thunder" Smith - Drums Doug Wimbish - Bass Tina B, Curtis King, David Simms, Frank Simms, George Simms, David Spinner - Background vocals Hosté:	Flash Vyšlo 21. července 1985, Epic, EPC 26112 Seznam skladeb: Side One 01. Ambitious (Nile Rodgers) (4:45) 02. Gets Us All In The End (Arthur Baker, Tina B) (6:05) 03. Escape (Jan Hammer) (4:56) 04. People Get Ready (Curtis Mayfield) (4:50) Side Two 05. Stop, Look And Listen (Rodgers) (4:26) 06. Get Workin' (Rodgers) (3:35) 07. Ecstasy (David Bendeth, Simon Climie) (3:46) 08. Night After Night (Rodgers) (3:40) 09. You Know, We Know (Tony Hymas) (5:35) Total Time: (41:38) CD edition bonus tracks 10. Nighthawks (Rodgers) (4:48) 11. Back On The Streets (Fred Hostetler, Jeff Beck, Karen Lawrence) (3:41) Producer: Jeff Beck, Tony Hymas, Nile Rodgers, Arthur Baker Engineering: David Charles, Jason Corsaro, Eddie DeLena, Rob Eaton, Chris Lord-Alge, Tom Lord-Alge, Eric Mohler, Tony Tavener, Nigel Walker, Andy Wallace Production (03,04,09,11): Jeff Beck Production (01,03,05,06,08,10): Nile Rodgers Production: Tony Hymas (09) Production (02,07): Arthur Baker
"Flash" je čtvrté studiové album kytaristy Jeffa Becka vydané v červenci 1985 u Epic Records. Album se dostalo na #39 na US Billboard 200, stejně jako se dostalo pozici #60 ve čtyřech dalších zemích. Dva singly také bodovaly. První z nich přinesl opět spojení se zpěvákem Rodem Stewartem (z Jeff Beck Group) na obálce "People Get Ready“ od The Impressions, který dosáhl #5 na Billboard Mainstream Rock a #48 na Hot 100, stejně jako Top 40 v dalších čtyřech zemích. Druhý singl "Gets Us All In The End" dosáhl #20 v Mainstream Rock. Instumentální "Escape" si dokráčel k vítězství za Best Rock Instrumental Performance v Grammy 1986, což bylo Beckovo první z mnoha takových ocenění. Album je jedinečné u Beck v tom, že se skládá hlavně z vokálních skladeb s výjimkou dvou instrumentálek "Escape" od Jana Hammera a "You Know, We Know“ od Tony Hymase.
Skupina: Jeff Beck - Guitars Jan Hammer - Keyboards (01-03), Drums (01) Tony Hymas - Keyboards (04-08) Simon Phillips - Drums (02-07) Mo Foster - Bass Hosté:	There & Back Vyšlo červen 1980, Epic, FE 35684 Seznam skladeb: Side One 01. Star Cycle (Jan Hammer) (4:56) 02. Too Much to Lose (Hammer) (2:57) 03. You Never Know (Hammer) (4:03) 04. The Pump (Tony Hymas, Simon Phillips) (5:45) Side Two 05. El Becko (Hymas, Phillips) (3:59) 06. The Golden Road (Hymas, Phillips) (4:54) 07. Space Boogie (Hymas, Phillips) (5:04) 08. The Final Peace (Jeff Beck, Hymas) (3:36) Total Time: (35:14) Recorded at Ramport Studios in London, 1979 Producer: Jeff Beck, Ken Scott
"There & Back" je třetí studiové sólové album kytaristy Jeffa Becka vydané v červnu 1980 u labelu Epic Records. Album dosáhlo #10 a #21 na U.S. Billboard Jazz Albums a na Billboard 200 žebříčcích, #36 ve švédském žebříčku alb. Je pozoruhodné, že album vrací Becka stylistický směrem k instrumentálnímu rocku, zatímco byly z velké části zachovány jazz fusion prvky jeho dvou předchozích nahrávek "Blow By Blow" (1975) a "Wired" (1976). Úvodní skladba "Star Cycle" byla využívána řadu let jako ústřední melodie pro Mid-South Wrestling ve Spojených státech a britský hudební program The Tube (1982-1987)¨. Skladba "The Pump" byla použita ve filmu z roku 1983 Risky Business, "Too Much to Lose" je instrumentální cover písně složené klávesistou Janem Hammerem, která byla původně uvedena na albu melodií Jan Hammer Group v roce 1977.
Skupina: Jeff Beck - Electric Guitars, Acoustic Guitars Wilbur Bascomb - Bass Jan Hammer - Synthesizer, Drums Narada Michael Walden - Drums, Piano Richard Bailey - Drums Ed Greene - Drums Max Middleton - Clavinet, Electric Piano Fender Rhodes Hosté:	Wired Vyšlo květen 1976, Epic, EPC 86012 Seznam skladeb: SIDE 1 01. Led Boots (Middleton) (3:59) 02. Come Dancing (Walden) (5:54) 03. Goodbye Pork Pie Hat (Mingus) (5:26) 04. Head For Backstage Pass (Bascomb, Clark) (3:45) SIDE 2 05. Blue Wind (Hammer) (5:49) 06. Sophie (Walden) (6:27) 07. Play with Me (Walden) (4:06) 08. Love Is Green (Walden) (2:28) Total Time: (37:54) Producer: George Martin, Jan Hammer Assistant Producer: Chris Bond Producer on "Blue Wind": Jan Hammer Engineers: Pete Henderson, Dennis McKay, John Mills, John Arias Mixing Engineer: Geoff Emerick reissue producer: Bruce Dickinson
"Wired" je druhé sólové album britského kytaristy Jeffa Becka vydan= u Epic Records v roce 1976. Instrumentální album dosáhlo vrcholu na pozici #16 v Billboard 200 a získalo i ocenění platinové album podle RIAA. Po úspěchu své předchozí desky si Beck udržel dva ze svých hlavních přispěvatelů pro následovníka, klávesistu Max Middletona a producenta George Martina. Beck se také spojil s bývalým klávesistou Mahavishnu Orchestra Janem Hammerem a bubeníkem Narada Michael Walden. Po vydání desky Beck také vyrazil na turné společně s Jan Hammer Group. Album celé produkoval George Martin s výjimkou skladby "Blue Wind", kterou složil a produkoval Jan Hammer.
Skupina: Jeff Beck - Guitars, Bass Max Middleton - Keyboards Phil Chen - Bass Stevie Wonder - Keyboards (neuveden na CD 2001 v popisu) Richard Bailey - Drums, Percussion Hosté: Stevie Wonder - Clavinet (07) (uncredited) George Martin - String Arrangements (05,09)	Blow By Blow Vyšlo 29. března 1975, Epic, PE 33409 Seznam skladeb: Side 1 01. You Know What I Mean (Jeff Beck, Max Middleton) (4:02) 02. She's a Woman (John Lennon, Paul McCartney) (4:28) 03. Constipated Duck (Beck) (2:50) 04. Air Blower (Beck, Phil Chen, Middleton, Richard Bailey) (5:07) 05. Scatterbrain (Beck, Middleton) (3:39) Side 2 06. Cause We've Ended as Lovers (Stevie Wonder) (5:51) 07. Thelonius (Stevie Wonder) (3:17) 08. Freeway Jam (Middleton) (4:57) 09. Diamond Dust (Bernie Holland) (8:24) Total Time: (42:35) Recorded October 1974 at AIR Studios, London Producer, String Arrangements: George Martin Mastering: Vic Anesini Engineer: Denim Bridges, Steven Saper
Blow by Blow je první sólové studiové album Jeffa Becka, vydané v roce 1975 u Epic Records. Album produkoval George Martin. Jeff Beck již své první album vydal v roce 1968, deska se jmenovala Truth, ale bývá označována jako album skupiny The Jeff Beck Group.

Skupina: Jeff Beck - Guitars Hosté: Rhonda Smith - Bass Jonathan Joseph - Drums Carmen Vandenberg - Rhythm Guitar Jan Hammer - Synthesizer Billy Gibbons - Vocals Beth Hart - Vocals Buddy Guy - Vocals, Guitar Jimmy Hall - Vocals Rosie Bones - Vocals Steven Tyler - Vocals Todd O'Keefe - Vocals	Live At The Hollywood Bowl Vyšlo 19. května 2015, Rhino Entertainment Company, R2 549269 Seznam skladeb: Disc 1 01. The Revolution Will Be Televised (3:31) 02. Over Under Sideways Down (2:29) 03. Heart Full Of Soul (1:49) 04. For Your Love (2:36) 05. Beck's Bolero (3:24) 06. Rice Pudding / Morning Dew (5:28) 07. Freeway Jam (5:01) 08. You Never Know (2:48) 09. Cause We've Ended As Lovers (3:57) 10. Star Cycle (5:57) 11. Blue Wind (4:22) 12. Big Block (5:05) Disc 2 13. I'd Rather Go Blind (7:06) 14. Let Me Love You (4:36) 15. Live In The Dark (4:22) 16. Scared For The Children (6:22) 17. Rough Boys (5:11) 18. Train Kept A-Rollin' (3:23) 19. Shapes Of Things (3:05) 20. A Day In The Life (5:23) 21. Purple Rain (6:40) 22. The Revolution Will Be Televised () Total Time: (00:00) Executive-Producer: Colin Newman Executive-Producer [For Eagle Rock Entertainment Ltd.]: Geoff Kempin, Terry Shand Film Director, Film Editor: Jim Yukich Film Producer: Barry Ehrmann Supervised [Supervising Producer For Eagle Rock Entertainment Ltd.]: Rob Gill
Skupina: Jeff Beck - Guitars Veronica Bellino - Drums, Percussion, Vocals Ruth Lorenzo - Vocals Rhonda Smith - Bass Hosté:	Live + Vyšlo 19. května 2015, Rhino Entertainment Company, R2 549269 Seznam skladeb: 01. Loaded (2:56) 02. Morning Dew (4:32) 03. You Know You Know (6:31) 04. Why Give It Away (3:40) 05. A Change Is Gonna Come (7:20) 06. A Day In The Life (5:01) 07. Superstition (4:01) 08. Hammerhead (3:45) 09. Little Wing (3:51) 10. Big Block (5:07) 11. Where Were You (3:17) 12. Danny Boy (1:34) 13. Rollin' And Tumblin' (6:13) 14. Going Down (5:18) 15. Tribal (3:07) 16. My Tiled White Floor (5:20) Total Time: (71:32) Recording Date August 7, 2014 - August 31, 2014 Producer: Jeff Beck Mixing: Graham Archer Mastering: Tal Miller Engineer: Dave Natale Cover Design: Hugh Gilmour Back Cover Photo, Photography: Robert Knight
Znaménko "+" v názvu "Live+" se vztahuje na dvě studiové nahrávky přidané na konec tohoto roku 2015 setu: napjatá, osamocená s názvem "Tribal", kde Jeff Beck vypustil bouři hluku nad řinčícími původními bubny a cover "My Tiled White Floor", pročištěný elektronický soul s vokály Veronicy Bellino, které přinesly vybledlé vzpomínky na Prince. Jsou to pěkné bonusy, které se by se na "Emotion & Commotion" z roku 2010 docela hodíly. Všechyn osttaní nahrávky byly pořízeny na turné v srpnu 2014, na kterém se představili v doprovodné kapele basistka Rhonda Smith, bubeník Jonathan Joseph, kytarista Nicolas Meier a zpěvák Jimmy Hall.
Skupina: Jeff Beck - Guitars Al Gare - Bass Leo Green - Saxophone Darrel Higham - Guitars, Vocals (01,02,03,14) Lou Marini - Sax (Baritone) Imelda May - Vocals (04-12,19 Dave Priseman - Trumpet Jason Rebello - Keyboards (04,13,14,17) Steve Rushton - Drums, Vocals (Background) Hosté: Brian Setzer - (20) Gary "U.S." Bonds - (17) Troy "Trombone Shorty" Andrews - (13,14)	Rock 'n' Roll Party (Honoring Les Paul) Vyšlo 22. února 2011, Friday Music, FRM 52662 Seznam skladeb: 01. Double Talking Baby (Danny Wolfe) (2:08) 02. Cruisin' (Gene Vincent, Bill Davis) (2:13) 03. The Train It Kept A Rollin' (Tiny Bradshaw/ Lois Mann/ Howie Kay) (2:36) 04. Cry Me A River (Arthur Hamilton) (2:46) 05. How High The Moon (Nancy Hamilton/ Morgan 'Buddy' Lewis) (2:10) 06. Sitting On Top Of The World (Raymond Brost (Ray Henderson)/ Joe Young/ Samuel Levine (Sam M. Lewis)) (2:23) 07. Bye Bye Blues (Fred Hamm/ Dave Bennett/ Bert Lown/ Chauncey Gray) (2:12) 08. The World Is Waiting For The Sunrise (Ernest Seitz) (2:21) 09. Vaya Con Dios (Buddy Pepper/ Inez James/ Larry Russell) (2:57) 10. Mockin' Bird Hill (George Vaughn Horton) (2:23) 11. I'm a Fool to Care (Ted Daffan) (2:59) 12. Tiger Rag (Nick LaRocca/ Eddie Edwards/ Henry Ragas/ Tony Sbarbaro/ Larry Shields/ Harry DaCosta) (2:22) 13. Peter Gunn (Enrico Nicola "Henry" Mancini) (4:49) 14. Rocking Is Our Business (Gene Gilbeaux/ Don Hill/ Claude Trenier/ Cliff Trenier) (3:38) 15. Apache (Jerry Lordan) (3:07) 16. Sleep Walk (Santo Farina/ Johnny Farina) (2:50) 17. New Orleans (Frank J. Guida/ Joseph F. Royster) (4:34) 18. Walking in the Sand (George "Shadow" Morton) (4:39 19. Please Mr. Jailer (Wynona Carr) (4:54) 20. Twenty Flight Rock (Ned Fairchild/ Eddie Cochran) (3:44) Total Time: (61:44) Artwork, Design: Rod Cousins Mastering: Tony Cousins Audio Production: Ben Findlay Photography: Stephen Lovekin, Kevin Mazur, Mark Weiss, Larry Busacca
Rok po úmrtí Lese Paula Jeff Beck vzdal hold kytarovému průkopníkovi tím, že představil strhující show jako hold velkému muži v osobě Lese Paula v jeho nejtradičnějším místě, v Iridium Jazz Club. Vypomohli mu jeho aktuální koncetní kamarádi Imelda May Band, Brian Setzer, Trombone Shorty pro jazz, Gary US Bonds nazpíval některé oldies.
Skupina: Jeff Beck - Guitars Rhonda Smith - Bass Narada Michael Walden - Drums Jason Rebello - Keyboards Hosté:	Live And Exclusive From The Grammy Museum Vyšlo 26. října 2010, ATCO Records, R2 526419 Seznam skladeb: 01. Corpus Christi Carol (Benjamin Britten) (3:17) 02. Hammerhead (Jason Rebello, Jeff Beck) (4:30) 03. Over The Rainbow (E.Y. Harburg, Harold Arlen) (3:10) 04. Brush With The Blues (Jeff Beck, Tony Hymas) (6:05) 05. A Day In The Life (Lennon/McCartney) (4:58) 06. Nessun Dorma (Giacomo Puccini, Giuseppe Adami, Renato Simoni) (3:14) 07. How High The Moon (William Lewis, Nancy Hamilton) (2:05) 08. People Get Ready (Curtis Mayfield) (4:49) Total Time: (32:05) Recorded At Grammy Museum Mastered At POP Sound Producer: David May Recorded, Mixed: Ben Findlay Engineer [Post Audio], Mastered: Chris Johnston
Skupina: Jeff Beck - Guitars Vinnie Colaiuta - Drums Jason Rebello - Keyboards Tal Wilkenfeld - Bass Hosté:	Performing This Week... Live At Ronnie Scott's Vyšlo 2008, Eagle Records, EAGCD396 Seznam skladeb: 01. Beck's Bolero (3:29) 02. Eternity's Breath (1:14) 03. Stratus (4:47) 04. Cause We've Ended As Lovers (5:17) 05. Behind The Veil (5:09) 06. You Never Know (3:20) 07. Nadia (3:41) 08. Blast From The East (4:40) 09. Led Boots (4:23) 10. Angel (Footsteps) (5:41) 11. Scatterbrain (4:32) 12. Goodbye Pork Pie Hat / Brush With The Blues (6:14) 13. Space Boogie (4:20) 14. Big Block (5:49) 15. A Day In The Life (4:46) 16. Where Were You (2:51) Total Time: (70:13) Engineer, Mixing, Recorder: Alan Branch Mastering: Dick Beetham Package Design: Nikkie Amouyal Cover Photo: Rick Gould Liner Notes: Charles Shaar Murray
Beckovo živé album bylo zaznamenano v Ronnie Scott's Jazz Club dne 10. listopadu 2008. Dalšími vystupujícími umělci byli Jason Rebello na klávesy, Vinnie Colaiuta na bicí a Tal Wilkenfeld na basu. Verze skladby "A Day In The Life" z tohoto alba získala cenu Grammy za nejlepší výkon Best Instrumental Rock. Verze "Scatterbrain" z desky se také dostala do nejtvrdšího setlistu "Fjord of Swords" z hudební videohry "Guitar Hero 5".
Skupina: Jeff Beck - Guitars Terry Bozzio - Drums Tony Hymas - Keyboards Hosté:	Live At BB King Blues Club Vyšlo 9. prosince 2003, Seznam skladeb: 01. Roy's Toy (Live "Bootleg" Version) (2:59) 02. Psycho Sam (Live "Bootleg" Version) (4:19) 03. Big Block (Live "Bootleg" Version) (4:28) 04. Freeway Jam (Live "Bootleg" Version) (4:47) 05. Brush With The Blues (Live "Bootleg" Version) (4:34) 06. Scatterbrain (Live "Bootleg" Version) (3:42) 07. Goodbye Pork Pie Hat (Live "Bootleg" Version) (4:08) 08. Nadia (Live "Bootleg" Version) (3:40) 09. Savoy (Live "Bootleg" Version) (3:38) 10. Angel (Footsteps) (Live "Bootleg" Version) (4:09) 11. Seasons (Live "Bootleg" Version) (3:08) 12. Where Were You (Live "Bootleg" Version) (2:25) 13. You Never Know (Live "Bootleg" Version) (3:46) 14. A Day In The Life (Live "Bootleg" Version) (5:08) 15. People Get Ready (Live "Bootleg" Version) (4:28) 16. My Thing (Live "Bootleg" Version) (4:57) Total Time: (64:16) Producer: Jeff Beck Liner Notes, Reissue Producer: Joe Reagoso
Nahrávalo se živě v B.B. King Blues Club & Grill v New Yorku dne 10. září 2003, míchání se ujal kytarista Jeff Beck, na koncertě jej doprovázeli bubeník Terry Bozzio a klávesista Tony Hymas. Původně se prodávala přes Sony's online store v roce 2004.
Skupina: Jeff Beck - Guitars, Bass, Special Effects The Jan Hammer Group Jan Hammer - Moog and Oberheim Synthesizers, Electric Piano, Timbales, Lead Vocal (02) Steve Kindler - Violin, String Synthesizer (05), Rhythm Guitar (07) Fernando Saunders - Bass, Rhythm Guitars (03), Vocal Harmony Tony "Thunder" Smith - Drums, Lead Vocal (04) Hosté:	Jeff Beck With The Jan Hammer Group Live Vyšlo březen 1977, Epic, PE 34433 Seznam skladeb: SIDE 1 01. Freeway Jam (Live) (Max Middleton) (7:22) 02. Earth (Still Our Only Home) (Jan Hammer) (4:38) 03. She's A Woman (Live) (John Lennon, Paul McCartney) (4:26) 04. Full Moon Boogie (Hammer, Jerry Goodman) (6:10) SIDE 2 05. Darkness/Earth In Search Of A Sun (Hammer) (7:52) 06. Scatterbrain (Live) (Jeff Beck, Max Middleton) (7:26) 07. Blue Wind - Live (Hammer) (5:47) Total Time: (43:41) Recorded at US tour, Summer and/or Fall 1976 Producent: Jan Hammer
"Jeff Beck With The Jan Hammer Group Live" je společné koncertní album kytaristy Jeffa Becka a klávesisty českého původu Jana Hammera. Album vyšlo v březnu roku 1977 u Epic Records. Není uvedeno přesné datum a misto záznamu živých nahrávek. Turné bylo zahájeno v červnu 1976 a skončilo v únoru 1977, celkem to bylo 117 představení. Tom Werman z A&R uvádí, že vystoupení v Astor Theater v Readingu, PA, dne 31. srpna 1976 poskytlo ty nejlepší výkony a chtěli, aby hlavní část alba byla z tohoto dne. Beck pak materiál smíchal spolu s dalšími nahrávkami ve studiu Allen Toussaint v New Orleans. Pak se Jan Hammer rozhodli smíchat album sám, a provedl to s Dennisem Weinreichem ve Scorpio Sound Studios v Londýně, Anglie.

Skupina: Jeff Beck - Buitars Jeff Beck Group Hosté:	Best Of Beck... featuring Rod Stewart Vyšlo 13. července 1999, EMI Records Seznam skladeb: 01. Hi-Ho Silver Lining (Scott English/ Larry Weiss) (2:56) 02. Beck's Bolero (Jimmy Page) (2:54) 03. Greensleeves (Traditional) (1:49) 04. You Shook Me (Willie Dixon/ J.B. Lenoir) (2:32) 05. Tallyman (Graham Gouldman) (2:45) 06. Rock My Plimsoul (Jeff Beck) (4:15) 07. Jailhouse Rock (Jerry Leiber/ Mike Stoller) (3:14) 08. Shapes of Things (Chris Dreja/ Jim McCarty/ Keith Relf/ Paul Samwell-Smith) (3:20) 09. All Shook Up (Otis Blackwell/ Elvis Presley) (4:52) 10. I Ain't Superstitious (Willie Dixon) (4:56) 11. Plynth (Water Down the Drain) (Nicky Hopkins/ Rod Stewart/ Ron Wood) (3:05) 12. Love Is Blue (Bryan Blackburn/ Pierre Cour/ André Popp) (2:57) 13. Morning Dew (Bonnie Dobson/ Tim Rose) (4:42) 14. Spanish Boots (Jeff Beck/ Rod Stewart/ Ron Wood) (3:32) 15. Rice Pudding (Jeff Beck/ Nicky Hopkins/ Tony Newman/ Ron Wood) (7:25) 16. I've Been Drinking (Johnny Mercer/ Doris Tauber) (3:17) Total Time: (58:31) Artwork, Design: P. Linard Liner Notes: Gerald Mahlowe Design: Chris Peyton
Skupina: Hosté:	Best Of Beck Vyšlo 12. září 1994, Seznam skladeb: 01. The Pump (5:47) 02. People Get Ready - Jeff Beck & Rod Stewart (4:54) 03. Freeway Jam (4:57) 04. Shapes Of Things (3:17) 05. Where Were You - Alice Cooper (3:15) 06. Beck's Bolero (2:50) 07. Going Down - Jeff Beck Group (6:50) 08. Jailhouse Rock - Jeff Beck Group (3:12) 09. Goodbye Pork Pie Hat (5:26) 10. Blue Wind (5:49) 11. Plynth (Water Down The Drain) - Jeff Beck Group (3:07) 12. Two Rivers (4:35) 13. Scatterbrain (5:30) 14. She's a Woman (4:28) Total Time: (63:57)
Skupina: Hosté:	Beckology Vyšlo 19. listopadu 1991, Epic/Legacy Seznam skladeb: Volume One 01. Trouble in Mind - The Tridents (2:16) 02. Nursery Rhyme (Live) - The Tridents (5:50) 03. Wandering Man Blues - The Tridents (3:28) 04. Steeled Blues - The Yardbirds (2:36) 05. Heart Full of Soul - The Yardbirds (2:29) 06. I'm Not Talking - The Yardbirds (1:48) 07. I Ain't Done Wrong - The Yardbirds (2:28) 08. The Train Kept a-Rollin' - The Yardbirds (3:25) 09. I'm A Man - The Yardbirds (2:37) 10. Shapes Of Things - The Yardbirds (2:24) 11. over under sideways down - The Yardbirds (2:12) 12. Happenings Ten Years Time Ago - The Yardbirds (3:00) 13. Hot House Of Omagarashid - The Yardbirds (2:39) 14. Lost Woman - The Yardbirds (3:14) 15. Rack My Mind - The Yardbirds (3:15) 16. The Nazz Are Blue - The Yardbirds (4:30) 17. Psycho Daisies - The Yardbirds (1:48) 18. Jeff's Boogie - The Yardbirds (2:25) 19. Too Much Monkey Business - The Yardbirds (2:28) 20. The Sun Is Shining - The Yardbirds (2:42) 21. You're A Better Man Than I - The Yardbirds (3:15) 22. Love Me Like I Love You - The Yardbirds (2:50) 23. Hi Ho Silver Lining (2:52) 24. Tally Man (2:42) 25. Beck's Bolero (2:50) Volume Two 26. Shapes Of Things - Jeff Beck Group (3:19) 27. I Ain't Superstitious - Jeff Beck Group (4:53) 28. Rock My Plimsoul - Jeff Beck Group (3:40) 29. Jailhouse Rock - Jeff Beck Group (3:12) 30. Plynth (Water Down The Drain) - Jeff Beck Group (3:07) 31. I've Been Drinking - Jeff Beck Group (3:20) 32. Definitely Maybe - Jeff Beck Group (5:02) 33. New ways Train Train - Jeff Beck Group (5:50) 34. Going Down - Jeff Beck Group (6:50) 35. I Can't Give Back The Love I Feel For You - Jeff Beck Group (2:42) 36. Superstition - Beck, Bogert & Appice (4:19) 37. Black Cat Moan (Live) - Beck, Bogert & Appice (9:16) 38. Blues deluxe/BBA boogie (live) - Beck, Bogert & Appice (16:42) 39. Jizz Whizz - Beck, Bogert & Appice (4:24) Volume Three 40. Cause We've Ended as Lovers (5:51) 41. Goodbye Pork Pie Hat (5:26) 42. Love Is Green (2:28) 43. Diamond Dust (8:24) 44. Freeway Jam (Live) (7:24) 45. The Pump (5:47) 46. People Get Ready (4:50) 47. Escape (4:56) 48. Gets Us All In The End (6:05) 49. Back On The Street (3:40) 50. Wild Thing (4:13) 51. The Train Kept A-Rollin' (3:56) 52. Sleep Walk (2:16) 53. The Stumble (3:01) 54. Big Block (6:48) 55. Where Were You (2:51) Total Time: (226:35)
"Beckology" od kytaristy Jeffa Becka vyšlo v roce 1991 jako 3CD průřez jeho kariérou, od prvních dnů s The Tridents až k albu "Guitar Shop" z roku 1989. Volume 1 - dříve nevydané skladby od The Tridents, rané mono nahrávky Yardbirds jako "Steeled Blues" a "Heart Full of Soul", čtyři skladby z Yardbirds BBC session, Jeffovy první sólové singly. Volume 2 - covery obou inkarnací The Jeff Beck Group, každá ze dvou alb a končí s melodiemi Beck, Bogert and Appice. Pozornost si zaslouží přepracovaná píseň Yardbirds "Shapes of Things" s Rodem Stewartem (zpěv), "Plynth", skvělá kytarová práce na "Definitely Maybe" a předělávka od Stevie Wondera "Superstition". Volume 3 - skladby označené v doprovodném textu z "instrumentalní éry" ze 70. let s jazzovějšími skladbami z "Blow by Blow" a "Wired". Je zde živá verze "Freeway Jam" z roku 1977 s Janem Hammerem, se kterým Jeff koncertoval a spolupracoval v roce 2004, a skladby z 80. let z alba "Flash" jako "People Get Ready" a skladby z "Guitar Shop" "Big Block" a "Where Were You". A 60-stránkový booklet s přehledem alb a biografii od Gene Santoro.

Skupina: Jeff Beck - Guitars Clive Chaman - Bass Cozy Powell - Drums Bob Tench - Lead Vocals Max Middleton - Piano Hosté:	Jeff Beck Group - European Tour Vyšlo 1974, bootleg, The Amazing Kornyfone Record, TAKRL 1901 Seznam skladeb: Side One 01. Icecream Cakes (6:36) 02. Morning Dew / Going Down (9:12) 03. Definately Maybe (7:15) Side One 04. New Ways / Plynth (Water Down The Drain) (7:14) 05. Aint No Sunshine (4:18) 06. Got The Feeling (5:43) 07. Let Me Love You (6:10) Total Time: (46:28)
Nahrávka pořízena v roce 1972 (snad unikly z BBC Tapes).
Skupina: Jeff Beck - Guitars Bobby Tench - Vocals Clive Chaman - Bass Max Middleton - Keyboards Cozy Powell - Drums Hosté:	Jeff Beck Group Vyšlo 1. května 1972, Epic (US), PE 31331 (05/1972) Epic, EPC 40 64899 (06/1972) Seznam skladeb: Side One 01. Ice Cream Cakes (Beck) (5:40) 02. Glad All Over (Aaron Schroeder, Sid Tepper, Beck) (2:58) 03. Tonight I'll Be Staying Here with You (Bob Dylan) (4:59) 04. Sugar Cane (Beck, Steve Cropper) (4:07) 05. I Can't Give Back the Love I Feel For You (Valerie Simpson, Nickolas Ashford, Brian Holland) (2:42) Side Two 06. Going Down (Don Nix) (6:51) 07. I Got to Have a Song (Stevie Wonder, Don Hunter, Lula Mae Hardaway, Paul Riser) (3:26) 08. Highways (Beck) (4:41) 09. Definitely Maybe (Beck) (5:02) Total Time: (53:34) Recorded at TMI Studios Memphis, Tennessee, January 1972 Producer: Steve Cropper
"Jeff Beck Group" je čtvrté studiové album The Jeff Beck Group a druhé album v sestavě, kterou tvořili Jeff Beck, Bobby Lín, Clive Chaman, Max Middleton a Cozy Powell. Album produkoval Steve Cropper a je často označováno jako "Orange album", kvůli pomeranči, který se objevuje v horní části přebalu alba.
Skupina: Jeff Beck - Guitars, Bass Bobby Tench - Vocals and Rhythm Guitars Max Middleton - Piano and Keyboards Clive Chaman - Bass Cozy Powell - Drums Hosté:	Rough and Ready Vyšlo 25. října 1971, Epic Records, KE-30973 Seznam skladeb: Side One 01. Got the Feeling (Beck) (4:46) 02. Situation (Beck) (5:26) 03. Short Business (Beck) (2:34) 04. Max's Tune (Max Middleton) (8:24) /* Side Two 05. I've Been Used (Beck) (3:40) 06. New Ways/Train Train (Beck) (5:52) 07. Jody (Beck, Brian Short) (6:06) Total Time: (53:34) /* On original United States releases this track is titled "Raynes Park Blues" and credited to Beck; subsequent pressings are titled/credited as above Recorded April-July 1971 Producer: Jeff Beck
"Rough And Ready" je třetí album The Jeff Beck Group a první z dvuhé sestavy Jeff Beck Group. Vyšlo v roce 1971 a inkliminuje více k jazzu, soulu a R & B hraně proti sólové Beckově kytaře. Jako autor Beck přispěl více skladbami, než měl předtím. Beck angažoval Bobby Tenche jako zpěváka, a je to také poprvé, kde je slyšet klávesista Max Middleton. Dalšími členy této sestavy byli bubeník Cozy Powell a basista Clive Chaman.
Skupina: Jeff Beck - Guitars, Backing Vocals (09) Rod Stewart - Vocals Nicky Hopkins - Piano and Organ Ronnie Wood - Bass Tony Newman - Drums Hosté: Micky Waller - Drums (08)	Beck-Ola Vyšlo červen 1969, EMI Columbia (UK), Epic Records (US) Seznam skladeb: Side One 01. All Shook Up (Otis Blackwell, Elvis Presley 4:50) (4:53) 02. Spanish Boots (Ronnie Wood, Jeff Beck, Rod Stewart 3:34) (3:35) 03. Girl From Mill Valley (Nicky Hopkins 3:45) (3:47) 04. Jailhouse Rock (Jerry Leiber and Mike Stoller 3:14) (3:16) Side Two 05. Plynth (Water Down The Drain) (Hopkins, Wood, Stewart 3:05) (3:07) 06. The Hangman's Knee (Tony Newman, Beck, Hopkins, Stewart, Wood 4:47) (4:48) 07. Rice Pudding (Hopkins, Wood, Beck, Newman 7:22) (7:23) Total Time: (30:49)30:29 2004 reissue bonus tracks 08. Sweet Little Angel (B.B. King) (7:57) 09. Throw Down A Line (Hank Marvin) (2:54) 10. All Shook Up (Early version) (Blackwell, Presley (3:18) 11. Jailhouse Rock (Early version) (Leiber, Stoller) (3:11) Recorded 3-19 April 1969 at De Lane Lea Studios Producer: Mickie Most
"Beck-Ola" je druhé album Jeff Beck Group, které vyšlo v roce 1969 ve Spojeném království u Columbia Records a ve Spojených státech amerických u Epic Records. Dostalo se až na #15 příčku Billboard 200 a #39 v britském albovém žebříčku. Název alba je hříčkou na jméno jukeboxu firmy Rock-Ola. Po vydání jejich předchozího alba "Truth" byl na konci roku 1968 bubeník Micky Waller nahrazen Tony Newmanem, protože Jeff Beck chtěl dělat hudbu v těžším směru a ve Wallerově stylu viděl více jemnosti ve stylu Motown. Pianista Nicky Hopkins z prvního alba byl požádán, aby se připojil ke kapele na plný úvazek. Studiové nahrávky alba proběhly během šesti dnů v dubnu 1969 - 3., 6., 8., 10., 11. a 19. dubna. Byly vybrány dva covery Elvise Presleyho "All Shook Up" a "Jailhouse Rock", stejně jako "Girl From Mill Valley“, instrumentálně výrazně podpořena Hopkinsem. Zbývající čtyři skladby jsou originály spolu s instrumentálkou "Rice Pudding“ uzavírající album s tvrdým vpádem uprostřed písně. Přebal je vybaven reprodukci z poslechové místnosti od belgického surrealisty René Magritta. Na zadní straně obalu původního vinylového vydání vedle nápisu "Beck-Ola" je uvedena značka "Cosa Nostra", italsky "Naše věc".
Skupina: Jeff Beck - Electric Guitars, Acoustic Guitar (06), Pedal Steel Guitar (01), Bass (05), Lead Vocals (16,18), Backing Vocals (02) Ronnie Wood - Bass Rod Stewart - Lead Vocals, Possible Backing Vocal (16) Micky Waller - Drums Hosté: Madeline Bell - Backing Vocals (11) Clem Cattini - Drums (18) John Carter, Ken Lewis - Backing Vocals (16) Aynsley Dunbar - Drums (13,16-single version) Nicky Hopkins - Piano (03,04,08,15) Keith Moon - Drums (08), Timpani (05) John Paul Jones -Bass (08,18), Hammond Organ (04,05) Arrangements (18) Jimmy Page - 12-string Electric Guitar (08) Unknown Scottish bagpipe player - Bagpipes (03) Unknown studio orchestra - Orchestra (17)	Truth Vyšlo srpen 1968, EMI Columbia SCX 6293 (UK), Epic Records BN 26413 (US) Seznam skladeb: Side One01. Shapes Of Things (3:19) 02. Let Me Love You (4:43) 03. Morning Dew (4:41) 04. You Shook Me (2:29) 05. Ol' Man River (3:57) Side Two 06. Greensleeves (1:49) 07. Rock My Plimsoul (4:13) 08. Beck's Bolero (2:52) 09. Blues De Luxe (7:33) 10. I Ain't Superstitious (4:51) Total Time: (40:27) 2005 reissue bonus tracks11. I've Been Drinking (stereo mix) (Jeffrey Rod) (3:25) 12. You Shook Me (take 1) (Willie Dixon, J.B. Lenoir) (2:31) 13. Rock My Plimsoul (stereo mix of single version) (Jeffrey Rod) (3:42) 14. Beck's Bolero (mono single mix) (Jimmy Page) (3:11) 15. Blues Deluxe (take 1) (Jeffrey Rod) (7:31) 16. Tallyman (Graham Gouldman) (2:46) 17. Love Is Blue (André Popp, Pierre Cour, Brian Blackburn) (2:57) 18. Hi Ho Silver Lining (stereo mix) (Scott English, Laurence Weiss) (3:46) Recorded 16 May 1966, 5 June 1967, 5 and 7 December 1967, 15-26 May 1968 Abbey Road Studios, London; Olympic Sound Studios, London; De Lane Lea Recording Studios, London Producer: Mickie Most Engineer: Ken Scott
"Truth" je debutové album The Jeff Beck Group, které vyšlo v roce 1968 ve Spojeném království na Columbia Records a ve Spojených státech o Epic Records. Po vyhazovu z Yardbirds koncem roku 1966 Jeff Beck vydal tři komerční singly, dva v roce 1967 uvedly Becka i při sólovém zpěvu, jeden bez vokálů v roce 1968. Všechny se staly hity na britských singlových žebříčků a všechny byly charakterizovány jako písně zaměřené pro popové žebčky z popudu producenta Mickie Mosta. Skladby hard rockové a bluesové byly uvedeny na B-stranách a pro hudbu na album, které se Beck rozhodl nahrát. Studiové nahrávky alba se konaly v průběhu čtyř dnů, 14.-15. května a 25.-26. květn 1968. Tři originály byly připsány ny vrub autora "Hohny Rod/Jeffrey Rod", což je pseudonym pro Becka a Stewarta.

Skupina: Jeff Beck - Guitars, Talkbox, Lead Vocals (08) Tim Bogert - Bass, Vocals, Lead Vocals (01,07,10,11,12) Carmine Appice - Drums, Vocals, Lead Vocals (02,03,04,05,06,12) Hosté:	Beck, Bogert & Appice Live Vyšlo 21. října 1973 (Japan), Epic Seznam skladeb: 1973 Original LP Side One 01. Superstition (Wonder) (5:17) 02. Lose Myself with You" (Beck, Appice, Bogert, French) (10:49) 03. Jeff's Boogie" (Beck, Dreja, McCarty, Relf, Samwell-Smith) (3:33) Side Two 04. Going Down (Nix) (3:32) 05. Boogie (Beck, Appice, Bogert) (4:58) 06. Morning Dew (Dobson, Rose) (14:11) Side Three 07. Sweet Sweet Surrender (Nix) (4:43) 08. Livin' Alone (Beck, Appice, Bogert) (6:11) 09. I'm So Proud (Mayfield) (5:42) 10. Lady" (Beck, Appice, Bogert, French) (6:16) Side four 11. Black Cat Moan (Nix) (9:13) 12. Why Should I Care (Kennedy) (7:20) 13. Plynth/Shotgun (Medley) (Hopkins, Stewart, Wood, Dewalt) (5:57) Total Time: (1:27:42) 40th Anniversary Edition Disc One 01. Superstition (Beck, Wonder) (5:21) 02. Livin' Alone (Beck, Appice, Bogert) (6:11) 03. I'm So Proud (Mayfield) (5:42) 04. Lady (Beck, Appice, Bogert, French) (6:18) 05. Morning Dew (Dobson, Rose) (14:08) 06. Sweet Sweet Surrender (Nix) (4:39) 07. Lose Myself with You (Beck, Appice, Bogert, French) (10:43) 08. Black Cat Moan (Nix) (9:16) 09. Jeff's Boogie (Beck, Dreja, McCarty, Relf, Samwell-Smith) (3:32) 10. Why Should I Care (Kennedy) (7:23) Disc Two 01. Going Down (Nix) (3:44) 02. Plynth/Shotgun (Medley) (Hopkins, Stewart, Wood, Dewalt) (5:30) 03. Boogie (Beck, Appice, Bogert) (4:57) Recorded May 18. and 19., 1973 at Koseinenkin Hall, Osaka Producer: The Boys (Beck, Bogert & Appice)
"Live In Japan" je 1973 rockové album, které vydalo supergroup trio Beck, Bogert & Appice. Album se sice zpočátku nazývalo "Beck, Bogert & Appice Live", bylo však vydáno pouze v Japonsku a proto je také známý jako "Live In Japan". Album je obecně považován za vzácné vzhledem k tomu, že vyšlo pouze v omezeném množství v Japonsku. "Live In Japan" bylo poslední vydané album tria Beck, Bogert & Appice a jejich jediné živé album. Během několika měsíců od vydání alba se kapela rozpustila poté, co Jeff Beck se náhle rozhodla odejít z kapely.
Skupina: Jeff Beck - Guitar and Vocals, Lead Vocals (01) Tim Bogert - Bass and Vocals, Lead Vocals (04,06,07) Carmine Appice - Drums and Vocals, Lead Vocals (02,03,05,08,09) Hosté: Jimmy Greenspoon - Piano Duane Hitchings - Piano, Mellotron Danny Hutton - Background Vocals	Beck, Bogert & Appice Vyšlo March 26, 1973 (US), Epic April 6, 1973 (UK) August 1973 (US Quadraphonic) Seznam skladeb: Side One 01. Black Cat Moan (Don Nix) (3:44) 02. Lady (Jeff Beck, John Voorhis "Tim" Bogert, Carmine Appice, Pete French, Duane Hitchings) (5:33) 03. Oh To Love You (Beck, Bogert, Appice) (4:04) 04. Superstition (Stevie Wonder) (4:15) Side Two 01. Sweet Sweet Surrender (Nix) (3:59)) 02. Why Should I Care (Ray Kennedy) (3:31) 03. Lose Myself With You (Beck, Bogert, Appice, French) (3:16) 04. Livin' Alone (Beck, Bogert, Appice) (4:11) 05. I'm So Proud (Curtis Mayfield) (4:12) Total Time: (36:57) Recording Date - May 18, 1973 - May 19, 1973 Recorded December 1972 - January 1973 Producer: Don Nix, Beck, Patricia Miller, Brad S. Miller, Bogert & Appice Engineer: Baker Bigsby, Mike Colchamiro, Gary Starr Remixing: John Fry Engineer, Remixing: Kenichi Handa Mastering: Robert Margouleff, Adrian Van Velsen Cover Design: Ed Lee Photography: Fred Lombardi
"Beck, Bogert & Appice" je debutoví album tria Beck, Bogert & Appice z roku 1973. Skupinu tvořilo silné trio hudebníků - kytarista Jeff Beck (ex-The Yardbirds), basista Tim Bogert a bubeník Carmine Appice (oba dříve u Vanilla Fudge a Cactus).

OSTATNÍ NAHRÁVKY

Skupina: Jeff Beck - Guitars Jed Leiber - Keyboards Hosté:	Frankie's House Vyšlo 5. ledna 1992, Epic, EK-53194 Seznam skladeb: 01. The Jungle (2:05) 02. Requiem for the Bao-Chi (2:09) 03. Hi-Heel Sneakers (Robert Higginbotham) (3:21) 04. Thailand (1:19) 05. Love And Death (3:22) 06. Cathouse (3:30) 07. In the Dark (3:47) 08. Sniper Patrol (2:32) 09. Peace Island (3:00) 10. White Mice (3:33) 11. Tunnel Rat (2:57) 12. Vihn's Funeral (1:38) 13. Apocalypse (2:42) 14. Innocent Victim (3:39) 15. Jungle Reprise (1:33) Total Time: (40:44) All tracks composed by Jeff Beck and Jed Leiber, except where indicated Producer: Jeff Beck, Jed Leiber, Lei Mases
"Frankie's House" z roku 1992 je instrumentální album Jeffa Becka a Jeda Leibera. Hudbu složili jako doprovod k australské TV mini-sérii téhož jména o photožurnalistice během Vietnamské války.
Skupina: The Big Town Playboys Mike Sanchez - Vocals, Piano Adrian Utley - Rhythm Guitars Ian Jennings - Upright Bass, Backing Vocals Leo Green - Saxophone Clive Deamer - Drums, backing vocals Hosté: Jeff Beck - Guitars, Vocals	Crazy Legs Vyšlo 29. června 1993, Epic, EPC 473597 1 Seznam skladeb: 01. Race with the Devil (2:00) 02. Cruisin' (2:22) 03. Crazy Legs (2:03) 04. Double Talkin' Baby (2:15) 05. Woman Love (2:35) 06. Lotta Lovin' (2:04) 07. Catman (2:24) 08. Pink Thunderbird (2:30) 09. Baby Blue (2:36) 10. You Better Believe (2:09) 11. Who Slapped John? (1:55) 12. Say Mama (2:13) 13. Red Blue Jeans and a Pony Tail (2:18) 14. Five Feet of Lovin' (2:11) 15. B-I-Bickey-Bi, Bo-Bo-Go (2:12) 16. Blues Stay Away from Me (2:24) 17. Pretty Pretty Baby (2:26) 18. Hold Me, Hug Me, Rock Me (2:15) Total Time: (53:34) Producer: Stuart Colman
"Crazy Legs" je studiové album Jeffa Becka a skupiny Big Town Playboys vydané 29. června 1993. Celé album obsahuje skladby Gene Vincenta a je koncipováno jako tribut Gene Vincent and His Blue Caps, a částečně i dřívějšího kytaristy od Vincenta Cliff Gallup, kterého Beck zařazuje mezi své vlivy. Album se dostalo na #171 v Billboard 200.

Oficiální stránky: www.jeffbeckofficial.com www.jeffbeck.com Další zdroje: http://www.ainian.com/fanz1.html http://www.ainian.com/ https://www.janhammer.com/biography Cosy Powell Biography: http://www.oocities.org/sunsetstrip/Palladium/9932/cpowe_biography.htm

Made by  ©  9.4.2017  Poslední aktualizace: 26.5.2024

mbrezny@centrum.cz©  ...a vzkaz autorovi!©