(celým jménem Roger Keith „Syd“ Barrett) (Narozen 6. ledna 1946, Cambridge, Cambridgeshire, England, zemřel 7. července 2006 Cambridge, Cambridgeshire, England) Syd byl britský zpěvák, skladatel, kytarista a výtvarný umělec. Nejznámější je především jako jeden ze zakládajících členů rockové kapely Pink Floyd. Působil v ní ve druhé polovině 60. let 20. století jako její hlavní skladatel, kytarista, zpěvák a frontman. Skupinu opustil v roce 1968 kvůli psychickým problémům, způsobených zřejmě užíváním drog. V oblasti rockové hudby strávil Barrett celkem devět let, během kterých nahrál s Pink Floyd dvě alba a když je opustil, vydal dvě sólové desky. Poté sám odešel do ústraní, ve kterém strávil dalších více než 30 let jako výtvarník a zahradník. Barrett zemřel v roce 2006 na následné komplikace s cukrovkou. Barrett se narodil v anglickém městě Cambridge v Glisson Road č. 60 jako čtvrté z pěti dětí. Měl dva bratry a dvě sestry jmény Alan, Donald, Ruth a Rosemary. Jeho otcem byl Arthur Max Barrett, tehdy významný nemocniční a univerzitní patolog, který i s jeho ženou Roger a sestra Rosemary, leden 1949 V roce 1951 se jeho rodina přestěhovala na 183 Hills Road. Winifred podporovali svého syna v jeho hudební zálibě. Byl navíc maminčinym oblíbencem a odmalička projevoval umělecké nadání. Kromě upřednostňovaného kreslení brzy vynikal i v hudbě. Už ve svých sedmi letech vyhrál soutěž s klavírním duetem se svou sestrou. V 10 dostal ukulele, koupili mu mandolínu a později v 11 letech banjo. akustickou kytaru Hofner mu koupili ve 14 letech. Rok poté, co dostal svou první akustickou kytaru, si koupil svoji první elektrickou kytaru a postavil si i vlastní zesilovač. Dokonce mu ochotně dovolovali, aby spolu s jeho prvními hudebními skupinami zkoušel i v jejich obývacím pokoji. Na střední škole měl být dokonce úspěšný i v soutěžích poezie. Syd Barrett docházel na Cambridgeshire High School for Boys na Hills Road, nazývanou "The County", pak na Cambridge College of Arts and Technology. První škola měla svůj vlastní skautský oddíl, kam Roger docházel s velkým zájmem. Byl přirozeným mimikem a bavil své přátele napodobováním slavných lidí, včetně komediálního herce Sida Jamese. Skautský kolega Brian Boydell si pamatuje, že to bylo v době, když Rogerovi dal přezdívku "Sid" ve věku dvanácti let. Asi o 3 až 4 roky později Brian "Freddy" Foskett, dříve jazzový bubeník u Riverside Seven, vzal Rogera do YMCA v Alexandra Street, aby si poslechl hru kapely a Roger se rozhodl vložit "y" do své přezdívky, aby se vyhnul pletení jmen s jejich basistou. Od té doby Sid byl Syd - až do 70. let. Zvolená přezdívka mu pak v pozdějších letech začala docela vadit, vrátil se ke svému původnímu jménu Roger, ale jejímu používání už nedokázal zabránit. Stala se až natolik používanou, že si stejně většina lidí myslela, že je to bylo jeho pravé jméno. "Syd tady už nežije" byla pak jeho odpověď na návštěvy cizinců za dveřmi. Bohužel když bylo Sydovi 15 let, zemřel náhle a tragicky jeho otec. Záznam z jeho deníku toho dne tvořil jediný řádek: "Drahý otec dnes zemřel." Byla to pro něj obrovská ztráta. Mnozí později soudili, že to mohlo mít vliv na rozvoj jeho duševní nemoci. Ve třinácti letech se objevil ve své první kapele, byla to klasická školní formace nazvaná Geoff Mott and The Mottoes působící od roku 1962. V ní a v dalších podobných skupinách vydržel hrát ještě následující tři roky. Od 16 let se pak věnoval střídavě malování a experimentování s hudbou. Syd byl pozoruhodnou a populární bohémskou postavou na Cambridgské scéně, často o přestávkách trénoval hraní se svým nejlepším kamarádem Davidem Gilmourem, když si vyměňovali kytarové rify a triky a zaníceně se věnovali širokému spektru hudebních vlivů od jazzu až po temná bluesová komba. Barrett pak často přejížděl zapalovačem nahoru a dolů po strunách elektrické kytary, což byl jeden z Gilmourových triků a Barrett jej proslavil. Syd znal Rogera Waterse ze základní školy a s Davidem Gilmourem se seznámil jako teenager, takže jejich cesty se protly mnohokrát. Tito tři se později se stali hlavními tvůrčími leadery Pink Floyd, z nichž každý vyrostl v osobnost během své vlastní éry, navždy spojené původem a přátelstvím z Cambridgeských dnů. Po krátké epizodě na Cambridge School of Art se Syd V roce 1964 přestěhoval do Londýna, kde se zapsal na Camberwell Art College, neboť malířství miloval a chtěl se stát výtvarníkem. Při zpátečních cestách do Cambridge začal Syd hrát na kytaru s The Hollerin 'Blues, kteří se v roce 1965 změnili na The Without. V této době již napsal některé ze svých písní, např. "Effervescing Elephant", které hrával na místních večírcích. Syd se v Londýně připojil do skupiny k Watersovi, který navštěvoval Regent Street Polytechnic. Mezitím Roger Waters vytvořil již v roce 1964 hudební skupinu s vysokoškolskými kolegy včetně Richarda Wrighta a Nicka Masona, která několikrát změnila sestavu i jméno od The Abdabs, The Screaming Abdabs, Sigma 6, The Meggadeaths až The Tea Set. A právě pod tím názvem, když odešli dva ze šesti členů kapely, nastal prostor pro Syda, aby stal členem tohoto uskupení jako kytarista a zpěvák koncem roku 1964 spolu s Radem "Bob" Klosem. Název si kapela definitivně změnila v létě 1965 poté, když měli hrát na jednom koncertě se skupinou stejného jména. Syd tenkrát navrhl název The Pink Floyd Sound podle křestních jmen dvou bluesových zpěváků Pinka Andersona a Floyda Councila. Údajně Barrett měl jejich jmény pojmenovány i své dvě kočky - Pink a Floyd. Slovo "Sound" se pak z názvu vytratilo a vznikli Pink Floyd. V jednom rozhovoru ve Švédsku ze září 1967 Barrett potvrdil, že "jméno Pink Floyd pochází od dvou bluesových zpěváků z Georgie ze Spojených států", o kterých se Syd dočetl v poznámkách hudebního kritika Paula Olivera na obalu LP kompilační desky bluesového kytarista a zpěváka Blind Boy Fullera (1962/ Philips BBL-7512). Z období The Pink Floyd Sound se dochovala například vypalovačka "Lucy Leave", paranoidní love song ze Sydovy dílny. Psychedelický zvuk pozdějších PF není slyšet. Už v "Lucy Leave", přes vliv Roling Stones, je však cítit jistá odlišnost, která se naplno rozvinula v druhé polovině 60. let s halucinogenním boomem. Kapelu tehdy tvořili Roger Waters (basová kytara), Richard Wright (klávesy), Nick Mason (bicí), Bob Klose (kytara), Chris Dennis (zpěv) a Syd Barrett (kytara). Chris Dennis tehdy pracoval i jako zubní technik na základně Royal Air Force a byl později odvelen do zahraničí. Roger začal původně hrát na doprovodnou kytaru, ale nakonec skončil u basy. Bob, který hrál na sólovou kytaru, jejíž post převzal od Rogera, však záhy zjistil, že hudba Pink Floyd není nic pro něj a za několik měsíců skupinu opustil. Bob Klose později přiznal, že svůj originální zvuk získala kapela díky jeho odchodu. Po těchto personálních změnách se kapela konečně usadila v sestavě Barrett - Mason - Waters - Wright. Ze Syda se stal přirozený leader kapely. První zmínka o kapele v tisku se datuje k článku Melody Maker ze začátku července 1965. Syd přišel v kapele s tím, že budou dělat svoji muziku, "něco jako blues, ale nějak jinak - alternativně", a začal psát hudbu i texty. Jeho první písně měly velký úspěch na tehdejších párty v klubu Marquee a UFO. V té době vznikly i první, zpočátku instrumentální skladby, z nichž údajně nejstarší původní skladba "Stoned Alone" se nedochovala. Pouze šest písní bylo nahráno touto první verzí Pink Floyd, které se však dočkaly svého vydání až po 50 letech v listopadu 2015. Pink Floyd byli stále v podstatě amarérskou kapelou, což umožnilo Sydovi zaletět do Francie v srpnu 1965 spolu s Davidem Gilmourem, kde navštěvili domov Pabla Picassa, jehož syn byl rovněž studentem v Cambridge. Dvojice tam byla krátce zadržena policií St. Tropez za své pouliční vystupování. Zpočátku skupina hrála cover verze amerických R & B skladeb, podobně jako jejich souputníci The Rolling Stones, The Yardbirds a The Kinks. V roce 1966 se již začali orientovat na vlastní styl improvizovaného rocku, který se spíše přibližoval k jazzovému způsobu improvizace v tehdejším britském popu reprezentovaným hlavně hudbou podobnou tomu, co hrála kapela The Beatles. V témže roce vznikl v Londýně nový hudební klub UFO, který se brzy stal domovem britské psychedelické hudby a byl nazýván mekkou londýnských potřeštěnců. K jejich raným vystoupením se tam promítávalo živé kino, kdy se scéna utápěla v pomalém proplouvání tisíců kaněk a obrazech různobarevných olejových tekutin, a tato barevná abstrakce tvořila přijatelnou paralelu k hudbě, která měla barevnost, hloubku, hravost i vlastní tajuplnost. Pink Floyd, kteří tam hráli jako klubová kapela, byli velmi populární a stali se nejznámější skupinou londýnské undergroundové hudební psychedelické scény, zahráli si i na zahajovací party International Times. Během roku 1966 zdokonalovali své dovednosti v živém vystupování a často rozvíjeli písně do dlouhých jamových sekvencí. Za zvláštní zmínku je nutno uvést hostování, které si užívali v sále All Saints Church Hall v rámci série koncertů pořádaných pod patronací London Free School na podzim roku 1966 v Londýně. Série se jmenovala Sound and Light Workshops a byla doprovázena světelnými projekčními diapozitivy a "tekutými filmy". V roce 1966 už byli celkem zářivou hvězdou londýnského undergroundu. Právě tam Pink Floyd rozvíjeli svoje hudební témata v totální improvizaci, nepochybně také intelektuálně posilněni LSD. Nejvíc se experimentům oddával právě Syd. Někteří tvrdí, že právě to zapříčinilo jeho pozdější dekadenci, jiní říkají, že by se to stalo stejně. Koncem roku 1966 se skupina spojila s manažérským týmem, ve kterém působili jako producenti Andrew King a Peter Jenner. Ke konci října 1966 Pink Floyd s Kingem a Jennerem založil společnost Blackhill Enterprises, která měla řídit finance skupiny. Blackhill přijalo za zaměstnance podnájemníky Jennerova domu na Edbrooke Road, mezi kterými byl i Barrettův spolubydlící, Peter Wynne Wilson, jenž se stal tour manažerem, nicméně, protože měl více zkušeností při osvětlení, byl také světelným asistentem. King a Jenner chtěli připravit nějaké demo nahrávky pro případnou nahrávací smlouvu, takže na konci října si rezervovali zkoušky v Thompson Private Recording Studio v Hemel Hempstead. King řekl pak o demu prohlásil: "To bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že budou musel napsat kompletně svůj vlastní materiál, Syd se tak změnil ve skladatele, zdálo se, že je to bylo přes noc." Ve studiu nahráli první verzi písně "Interstellar Overdrive", která byla použita jako hudba pro experimentální film San Francisco režiséra Anthonyho Sterna. Jednalo se o skladbu kapely, ale většina dalších nahrávek pocházela od Syda, který se etabloval jako tvůrčí inovátor kapely. Další nahranou skladbou byla "Nick's Boogie". King a Jenner měli dobré vztahy s Joe Boydem, který se snažil udělat si jméno jednoho z najvlivnějěích podnikatelů na britské hudební scéně, byl rovněž promotérem klubu UFO. Právě Jon Boyd umožnil v lednu 1967 nahrávání ve studiích Sound Techniques v Chelsea, které sám produkoval. Výsledkem byla demo nahrávka singlu "Arnold Layne". Demo King a Jenner nabídli tehdejšími hudebnímu gigantu, vydavatelství EMI, jehož manažeři byli nahrávkou tak ohromeni, že nabídli skupině smlouvu na nahrání alba. Podle Waterse je skladba "Arnold Layne" o skutečné osobě transvestity, který kradl ze šňúr, na kterých si v dětství věšali Watersova a Barrettova matka svoje prádlo. Toto téma byla v 60. letech takovým tabu, že stanice BBC skladbu vůbec nevysílala. Ale do doby než deska vyšla, si to singl "Arnold Layne" povyskočil až na 20. místo v britském žebříčku singlů. Následující singl "See Emily Play" byl ještě úspěšnější, ten vystoupil až na šestou příčku. Kosmická témata skladeb "Interstellar Overdrive" a "Astronomy Domine" spolu s hravými motivy tehdějšího léta lásky "Arnold Layne" nebo "See Emily Play" slavily obrovský úspěch. Tyto první dvě skladby a třetí "Apples And Oranges" byly dílem Syda Barretta. Barrett byl autorem většiny raných skladeb skupiny Pink Floyd a také autorem jejich debutového alba "The Piper At The Gates Of Dawn". Následoval i další hit "Candy And A Currant Bun", který se původně měl jmenovat "Let's Roll Another One", ale EMI se nelíbilo odkazy k marihuaně, a tak ji nechala přejmenovat na "Bonbón a hrozinková buchta". Pojmenování alba pochází ze sedmé kapitoly Sydovy oblíbené knihy Kennetha Grahama "The Wind in the Willows". Album dokonale prezentuje zvuk skupiny Pink Floyd barretovské éry, typickou je skladba "Interstellar Overdrive". Album se nahrávalo přerušovaně od února do července 1967 ve Studiu 3 v Abbey Road Studios, přibližně v téže době jako album "Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band" od skupiny The Beatles a vyšlo 5. srpna 1967. Traduje se, že obě kapely se navzájem chodily poslouchat za dveře zkušeben. Album obsahuje množství prvků psychedelického rocku - texty písní jsou prapodivné a vypovídající o prostoru, strachu, skřítcích, kolech, pohádkách, jsou ozvučené a dopněné psychedelickými hudebnými pasážemi a rekvizitami. Obal desky vytvořil z fotografií členů kapely Vic Singh. Nepodobá se žádnému dalšímu obalu příštích desek Pink Floyd. Zpočátku byl producentem Joe Boyd, který byl nekompromisně vyhozen, aby jej nahradil Norman Smith, člen týmu vydavatelství EMI, který do roku 1965 produkoval všechny nahrávky skupiny The Beatles. Barrett byl hlavnm vizionářem a autor jejich debutového alba, když z jedenácti písní napsal osm sám a spolupracoval na dalších dvou. Na albu se nachází první nahrávka Watersov kompozice "Take Up Thy Stethoscope And Walk". O skladbě "Bike" prohlásil producent Norman Smith, že byla poslední skladbou, kterou Syd nahrával při plném vědomí, když nebyl pod vlivem LSD. Skladba "Gnome" je částečně inspirovaná knihou J.R.R. Tolkiena "Pán prstenů" a je o ceste hobita Froda, který se vydal na cestu za velkým dobrodružstvím. Smithovy představy byli spíše o popovějším charakteru alba, takže občas se jej při nahrávání pokusil kritizovat, ale nakonec byl odsouzen spolupracovat i na nasledujícím albu kapely. Později se o tomto období vyjádřil, že to bylo pro něj opravdové peklo. V žebríčcích Spojeného království album dosáhlo na šestou pozici a získalo velmi pozitivní ohlasy i u hudební kritiky. Kapela svým úspěchem začala přitahovat pozornost mnoha hudebních fanoušků a tyto tlaky přispěly k rozvinutí Barrettových psychických potíží. Na konci dubna 1967 zakončovali Pink Floyd festival 14 Hour Technicolor Dream v paláci Alexandra a zanechali na účastnících nesmazatelný dojem při vycházejícím slunci, jež procházelo okny a odráželo záblesky ze Sydovy zrcadlové kytary. V polovině května byla skupina pozvána, aby hrála koncert pro posluchače v prestižní Queen Elizabeth Hall na South Bank v Londýně. Při této příležitosti představili mnoho nových aspektů koncertního zážitku, včetně zvukových efektů, 360 stupňového zvukového systému a filmů na obrazovce, které byly synchronizovány se všemi ochrannými známkami budoucích Pink Floyd. Během roku 1967 se u Syda začaly projevovat psychické poruchy vyvolané pravděpodobně nadměrným užíváním drog, zvláště marihuany a tehdy legálním LSD, spekuluje se také, že Syd bral i heroin, ale nebylo to nikdy potvrzeno. Spekulovalo se také o schizofrenii. Syd začal trpět manickými poruchami psychiky a jeho chování se stalo extrémně nevyzpytatelným. Od stavů, kdy se choval zcela normálně až po stavy katatonické ztuhlosti. Projevilo se to na turné ve Spojených státech v Kalifornii, kde se Pink Floyd vydali koncem roku 1967. Hippie louka rozkvetla do nejroztodivnějších barev a voněla na hony daleko, ale Sydovo chování znepokojovalo i jeho kolegy. Barrett například při koncertech stával nehybně na pódiu a hrál jeden akord, případně nehrál vůbec. Při vystoupení ve Fillmore East v San Franciscu při skladbě "Interstellar Overdrive" pomalu rozlaďoval svoji kytaru a jen tak hrabal do visících strun. Zatímco hippies ze San Franciska se v podstatě bavili, zbytek kapely byl vyděšen. V televizních vystoupení, které bylo důležité pro propagaci ve Spojených Státech, Syd odmítl pohybovat ústy do playbacku. Při zkouškách jej to bavilo, ale jakmile to jelo naostro, zůstal jen tupě civět do kamery. Když přijeli do Los Angeles, odpovídal jen jednomu novináři: "Je skvělé být v Las Vegas." V té době proslul i svými mnohými "legračními" výstupy, o kterých se šířily v undergroundu hotové legendy, často hrubě zkreslené. Vzhledem k tomu, že v polovině 60. let užívali drogy téměř všichni členové kapely, snad s výjimkou Rogera Waterse, někteří spolu s enormními dávkami alkoholu, nebyly jeho výstřelky považovány za nic neobvyklého. (POZN. Více o Sydově závislosti ZDE... Pětičlenná sestava Pink Floyd - leden 1968 Syd se však stával ikonou a jeho popularita tím jen rostla. Fanoušků přibývalo, zejména však těch, kteří chtěli slyšet své oblíbené hity, které kapela pomalu začala nesnášet. Zvláště Syd těžce nesl, že jsou nuceni upouštět od své původní platformy chaotické improvizace. Syd svým chováním postupem času začal ohrožovat nejen osoby ve svém okolí, když třebas svoji přítelkyni Jenifer málem umlátil mandolínou, protože si myslel, že je mimozemšťankou a přišla jej zabít. Syd nebyl schopen hrát, což způsobovalo kapele nejen ztráty finanční, ale především jí to poškozovalo její pověst. Během jejich britského turné s Jimi Hendrixem v listopadu 1967 kytarista David O'List z Nice nahradil Barretta na několika vystoupeních, když byl neschopn hrát a ani se nedokázal objevit na pódiu. Popový šoubyznys začal pomalu sžírat jedno své dítko. Po návratu do Anglie se jeho stav ještě zhoršoval, a tak jej parťáci vděčni mu za mnohé, museli chtě nechtě vyhodit. Přestože byl v té době Syd hlavním motorem skupiny, která právě začala pracovat na svém druhém albu, ostatní členové cítili, že je potřeba se Sydem něco dělat. Po nevydařeném turné po Spojených státech dostal na konci roku 1967 nabídku od zbylých tří členů kapely David Gilmour, Barrettův kamarád ze školy, aby působil ve skupině jako druhý kytarista. Zpočátku by v podstatě hrál místo Barretta, pokud by opět byl v nepoužitelném stavu. Na některých vystouúeních to tak i bylo. David hrál a zpíval a Syd se jen procházel po pódiu, až se mu uráčilo někdy něco zahrát. V lednu 1968 odehráli Pink Floyd ještě pět koncertů v pětičlenném obsazení s Gilmourem, brzy ale zjistili, že ani tato spolupráce nefunguje a při cestě na jeden koncert na univerzite v Southamptonese rozhodli již Barretta nevyzvedávat. Pokusili se jej využít v budoucnu alespoň jako skladatele. Na přelomu let 1967 a 1968 začali Pink Floyd nahrávat své druhé album "A Saucerful Of Secrets". Jediným Barrettovým autorským příspěvkem pro tuto desku se stala píseň "Jugband Blues". O tom, že si je své podivnosti vědom a že balancuje na hranici tohoto a jiného světa, svědčí právě tato píseň. Kromě toho hraje na definitivní verzi alba ještě ve skladbách "Remember A Day" (slide kytara) a "Set The Controls For The Heart Of The Sun". Syd měl sice podle plánu zůstat v kapele jako nepostradatelná tvůrčí síla, ale tato kapitola se uzavřela s písní "Have You Go It Yet?", během které neustále měnil rytmus i melodii a a ptal se ostatních: "Už to máte?". To byl tedy jeho opravdový konec v kapele a po vydaní alba "A Saucerful Of Secrets" v roce 1968 přestal Barrett pro skupinu komponovat skladby. V březnu 1968 byl oficiálně oznámen odchod Syda Barretta ze skupiny, ale to je už jiný příběh. Téhož dne byla ukončena i smlouva s Blackhill Enterprises. Syd prý později doslova mučil Davida Gilmoura tím, že chodil na koncerty své již bývalé kapely, stál těsně pod pódiem a zíral nehnutě na Davida, jako by jej kontroloval. Lidé z jeho okolí ovšem tvrdí, že je docela možné, že si Syd vůbec neuvědomoval, že byl z kapely vyloučen. Po svém odchodu začátkem roku 1968 se Syd stáhl z veřejného života. Až o něco později se začal věnovat sólové dráze. Nicméně z popudu vydavatelství EMI a Harvest Records nastartoval velmi krátkou sólovou kariéru a vydal dvě alba. V roce 1970 mu vyšlo poměrně vděčně přijaté album "The Madcap Laughs", na kterém mu velkou měrou pomáhali jako producenti všichni členové Pink Floyd, zvláště pak David Gilmour, který vůči Sydovi cítil dluh a na albu mu nahrál baskytarové party. Rick Wright připojil klávesy klávesy. Ještě ve stejném roce vydal další album s prostým názvem "Barrett". Přestože album opět vyšlo s pomocí jeho bývalých kolegů, jeho kvalita byla ještě o poznání slabší. Většinu materiálu pre obě alba byla zkomponovaná od konce roku 1966 do pololetí roku 1967, v Sydovém najproduktivnějším období. Některé písně ale napsal i po svém odchodu od Pink Floyd. Obě alba jsou plné silných melodií a svým zvukem i provedením zůstávají originální a nenapodobitelné. Album "The Madcap Laughs" Barrett nahrával ve studiích EMI na Abbey Road na dvakrát. Několik nahrávek udělal od května do června 1968, producentem byl Peter Jenner, druhou větší část alba nahrával od dubna do července 1969, kde producenty nahrávek byli Malcolm Jones z EMI ve spolupráci s Davidem Gilmourem a Rogerem Watersem. Nahrávky na druhé album byly produkované daleko delší dobu po částech od února do července 1970. Výsledný zvuk byl oproti prvnímu albu mnohem více uhlazenější, ale Barrett byl zřejmě v tomto období v horším rozpoložení. Producentem alba byl David Gilmour, který nahrál i basovou kytaru, Richard Wright opět nahrál klávesy a za bicí usedl bubeník ze skupiny Humble Pie Jerry Shirley. Několik písní bylo později doplněno dalšími nástroji, na které hráli členové skupiny Soft Machine. Syd Barret také hostoval na debutovém albu zakladatele Soft Machine Kevina Ayerse "Joy Of A Toy", nicméně píseň "Religious Experience", kde Barrett hrál, byla vydána mnohem později až v reedici v roce 2003. I přes časté návštěvy v nahrávacím studiu se dá říci, že se Syd Barrett v letech 1968 až 1972 věnoval hudbě velmi málo. Jedním z mála vystoupení na věřejností bylo, když se 24. února 1970 objevil v rozhlasové stanici BBC v programu Johna Peela Top Gear, kde zahrál pět skladeb, z nich byla pouze jedina známa, tři byli připravené pro album "Barrett" a odvysílaná nahrávka "Two Of A Kind" vyšla na hudebním nosiči až roku 2001 na kompilaci "The Best of Syd Barrett: Wouldn’t You Miss Me?". Autorem hudby a textu u této skladby byl Richard Wright. Během vystoupení v programu rádia BBC doprovázeli Syda David Gilmour na baskytaru a Jerry Shirley na bicí. Oba dva hudebníci pak dorovázeli Barretta i na jeho jediném živém vystoupení 6. června 1970 v rámci "Music and Fashion Festival" v Olympia Exhibition Hall v Londýně. Trio odehrálo čtyři skladby asi v půhodinovém vystoupení. Zvuk z koncertu byl špatně namixován a tak jejich zpěv až do části poslední skladby nebyl vůbec slyšet. Před koncem čtvrté skladby Syd neočekávaně opatrně položil svoji kytaru a odešel beze slova z pódia. Dne 16. února 1971 se Syd Barrett objevil naposledy v rádiu BBC a nahrál v jejich studiích tři skladby, které všechny pocházely z jeho druhého alba a byly určené na jeho propagaci. Až do roku 1972 nebylo o Sydovi skoro vůbec slyšet. V tomto roce však ohlásil triumfální návrat se svoji nově zformovanou skupinou s názvem Stars. Jeho spoluhráči byli bubeník Twink, vlastním jménem John Charles Alder, a baskytarista Jack Monck. Skupina však odehrála pouze několik koncertů a rozpadla se ze stejných důvodů, pro které byl Syd vyloučen z Pink Floyd. Ačkoliv skupina byla veřejností přijata dobře, jeden z jejich koncertů na Cambridge Corn Exchange dopadl katastrofálně. O několik dní později zastavil Twink Barretta na ulici, ukázal mu recenze v tisku a vystoupil z kapely, která tak zanikla. Syd se poté opět stáhl do ústraní. V srpnu 1974 přesvědčil Peter Jenner Barretta k návratu do Abbey Road Studios v naději, že nahraje další album, což se ale nepovedlo. Syd Barret poté prodal práva na svá sólová alba zpět vydavateli a přestěhoval se do londýnského hotelu. Během tohoto období mělo několik hudebníků zájem o Syda Barretta jakožto hudebního producenta, i tyto snahy se ukázaly marné. V roce 1978, kdy již neměl peníze, se Barrett přestěhoval do Cambridge k matce, kde žil (kromě několika týdnů v roce 1981) až do své smrti. Během této doby také dostával autorské poplatky za své skladby, které Pink Floyd vydali v rámci kompilací či živých alb. Syd se znovu objevil v roce 1975, když Pink Floyd nahrávali album "Wish You Were Here", konkrétně jejich opus "Shine On You Crazy Diamond". Syd se zničeho nic objevil ve studiu. Přibral od svého stáhnutí se v důsledku žaludečních vředů několik kil, měl oholenou hlavu i obočí a nikdo z jeho spoluhráčů jej nepoznal. Poté, co jim došla jeho totožnost, byli zděšeni a neubránili se slzám. Syd je přesvědčoval, že je už v naprostém pořádku a že by se rád k nim zase přidal. Mezitím se však pokoušel vyčistit si zuby tak, že držel zubní kartáček v ruce, o které si myslel, že je nehybná a skákal nahoru a dolů... Od té doby jej nikdo z jeho bývalých spoluhráčů neviděl. Barrett bydlel v bytě v Londýně, a když to nemohl vydržet, odešel pěšky šedesát kilometrů za svou matkou domů do Oxfordu. Několikrát byl také v psychiatrické léčebně, kde se účastnil terapií, nikdy však dlouhodobě nebral žádné léky. S médii ani fanoušky nekomunikoval, hudbě se zcela přestal věnovat a jen kreslil. Od roku 1975 se Roger Barrett nevyskytoval na veřejnosti. Od té doby se izoloval v domě své matky, žil tak pouze se svojí matkou a vrátil ke svému rodnému jménu Roger. Po smrtí matky pak žil sám na okraji Cambridge. Věnoval se svému původnímu koníčku, kterým bylo malování velkých abstraktních pláten. Byl také zaníceným zahradníkem. Kontakt s okolním světem mu zajišťovala jeho sestra Rosemary, která bydlela poblíž. Stal se rovněž terčem senzacechtivých fotografů a fanoušků, což jeho psychickému stavu příliš neprospívalo, neboť se během doby bylo publikováno množství jeho fotografií, které pořídili paparazziové. Nechtěl ani nic slyšet o jeho nepopiratelné roli v kulturní historii, a když se o tom někdo zmínil, řekl, že to je někým jiným. Trpěl specifickou formou schizofrenie a také cukrovkou druhého typu. Je také vysoce úpravděpodobné, že potíže s touto nemocí zapříčinily i jeho smrt. Syd zemřel docela osamělý dne 7. července 2006 v Addenbrooke’s Hospital v Cambridge na rakovinu slinivky břišní, což je obvyklý důsledek cukrovky, kterou trpěl. Syd nebyl někdy ženatý a není známo, že by měl po roce 1970 stálou přítelkyni. Barrett zemřel už v pátek, jeho bratr Alan informaci sdělil až v úterý. Listu Guardian pak řekl, že "zemřel pokojně u sebe doma" a "za pár dní se bude konat rodinný pohřeb." Dne 10. května 2007 se uskutečnil v londýnském Barbican Centre koncert na počest Syda Barretta, kterého se zúčastnili Robyn Hitchcock, Captain Sensible, Damon Albarn, Chrissie Hynde, Kevin Ayers a Barrettovi spoluhráči z Pink Floyd, přestože Roger Waters hrál sólově. Přestože Syd nahrál pouze jedno album s Pink Floyd, jedinou skladbu pro jejich druhé album (plus několik kytarových partů) a jen dvě sólová alba, inspiroval celou řadu dalších umělců (včetně punkových kapel jako Sex Pistols, které jej považují za svého guru) a vytvořil kolem sebe doslova kult svých příznivců. Rovněž se pravidelně objevují kompilace Sydových skladeb (včetně tzv. takes, neboli různých velmi syrových nahrávek jedné a téže skladby, jejichž kvalita je často na úrovni dema). Mezi nejznámější kompilace patří album Syd Barrett (vydání prvních dvou alb společně jako dvojalbum), Opel (kompilace dříve nevydaných studiových skladeb + bonusy), Crazy Diamond (The Madcap Laughs, Barrett a Opel vydané dohromady + bonusy). Roku 1993 vyšel u EMI boxset "Crazy Diamond", který obsahuje všechna tři Barrettova alba doplněná o nehotové verze a odlišné záznamy již vydaných písní. Poslední Barrettovou kompilací je album The Best of Syd Barrett: Wouldn't You Miss Me? z roku 2001. Tato deska je standardním výběrem Barrettových písní, obsahuje však jednu dosud nevydanou skladbu „Bob Dylan Blues“, jež pochází z demo nahrávky, kterou vlastní David Gilmour.

Studiové desky: 1970 Barrett 1970 The Madcap Laughs Singl: 1969 Octopus

Ostatní nahrávky: 2010 An Introduction To Syd Barrett (komp.) 1988 The Peel Sessions (komp.) 1988 Opel (komp.) 1974 The Madcap Laughs / Barrett Nahrávky s Pink Floyd: 1995 London '66-'67 (EP) 1968 Saucerful Of Secrets 1967 The Piper At The Gates Of Dawn

Skupina: Syd Barrett - Lead and Backing Vocals, Electric and Acoustic Guitars, Painting Hosté: David Gilmour - Bass, 12-string Guitar, Additional Organ, Drums Richard Wright - Hammond Organ, Harmonium, Piano, Tack Piano, Fender Rhodes Vic Saywell - Tuba (11) Jerry Shirley - Drums, Percussion John "Willie" Wilson - Drums, Percussion	Barrett Vyšlo 14. listopadu 1970, Harvest SHSP 4007 (UK) Seznam skladeb: 01. Baby Lemonade (4:10) 02. Love Song (3:03) 03. Dominoes (4:08) 04. It Is Obvious (2:59) 05. Rats (3:00) 06. Maisie (2:51) 07. Gigolo Aunt (5:46) 08. Waving My Arms In The Air (2:09) 09. I Never Lied To You (1:50) 10. Wined And Dined (2:58) 11. Wolfpack (3:41) 12. Effervescing Elephant (1:52) Total Time (38:43) Recorded 26 February - 21 July 1970 at Abbey Road Studios, London Producer: David Gilmour, Richard Wright Engineering: Peter Bown Mixed Crazy Diamond bonus tracks: Gareth Cousins Photography (uncredited): Mick Rock
Skupina: Syd Barrett - Acoustic and Electric Guitars, Vocals Hosté: David Gilmour - Bass, 12-string Acoustic Guitar, Drums (07) Roger Waters - Bass Hugh Hopper - Bass (02,03) Mike Ratledge - Keyboards (02,03) Vic Seywell - French Horn Willie Wilson - Drums Jerry Shirley - Drums (04,06) John Wilson - Drums Robert Wyatt - Drums (02,03)	The Madcap Laughs Vyšlo 3. ledna 1970, Harvest Records/EMI, SHVL 765 (UK), Capitol Records (USA) Seznam skladeb: Side 1 01. Terrapin (5:04) 02. No Good Trying (3:26) 03. Love You (2:30) 04. No Man's Land (3:03) 05. Dark Globe (2:02) 06. Here I Go (3:11) Side 2 07. Octopus (3:47) 08. Golden Hair (Barrett, Joyce) (1:59) 09. Long Gone (2:50) 10. She Took A Long Cold Look (1:55) 11. Feel (2:17) 12. If It's In You (2:26) 13. Late Night (3:10) Total Time: (37:47) Bonus tracks 1993 reissue: (v rámci boxsetu Crazy Diamond) 14. Octopus (3:09) 15. It's No Good Trying (6:22) 16. Love You (2:28) 17. Love You (2:11) 18. She Took A Long Cold Look At Me (2:44) 19. Golden Hair (2:28) Total Time: (57:13) 2015 Japanese reissue: 20. Rhamadan (instrumental) (20:09) Recorded 28 May 1968 - 5 August 1969 at Abbey Road Studios, London Producers: David Gilmour (0507-11), Roger Waters (05,09-11), Malcolm Jones (01-04,06,12,13), Peter Jenner (13), Syd Barrett (07,08) Engineering: Phil McDonald, Peter Mew, Mike Sheady, Jeff Jarratt, Tony Clark Photography: Mick Rock Cover Designs: Storm Thorgerson and Aubrey Powell of Hipgnosis
Po odchodu z Pink Floyd na jaře roku 1968 se Barrett pod dohledem producenta Petera Jennnera zavřel do studia, kde za jeden měsíc nahrál první verze některých skladeb, které byly zařazeny na album, jež bylo později vydáno pod názvem "The Madcap Laughs". Práce na albu ale byly kvůli Barrettovým psychickým potížím na téměř rok zastaveny. Projekt v dubnu 1969 převzal producent Malcolm Jones, Barrett znovu začal pracovat na novém materiálu, zatímco Jones upravoval nahrávky z předchozího roku. Jako bubeníka pozval Jerry Shirleyho z kapely Humble Pie. V červenci 1969 převzali produkci David Gilmour a Roger Waters, Barrettovi kamarádi a spoluhráči z Pink Floyd, kteří jeho první sólové album pomohli dokončit.
Nahráli: Syd Barrett - Vocals, Acoustic and Electric Guitars Hosté: David Gilmour - Drums	Octopus SP, vyšel 14. listopadu 1969, Harvest HAR 5009 (UK) Seznam skladeb: 01. Octopus (3:47) 02. Golden Hair (1:59) Total Time (45:24) Recorded May 1968 and 12 and 13 June 1969, 20 July 1968 (Opel version) Produced: Syd Barrett and David Gilmour

Nahráli: Syd Barrett - Vocals, Acoustic and Electric Guitars Hosté: David Gilmour - Drums	An Introduction To Syd Barrett Vyšla 4. října 2010, Harvest, 50999 9 07736 2 4 (UK/Europe) Seznam skladeb: Pink Floyd 01. Arnold Layne (2:54) 02. See Emily Play (2:52) 03. Apples And Oranges (Stereo Version) (3:04) 04. Matilda Mother (2010 Mix) (3:58) 05. Chapter 24 (3:39) 06. Bike (3:22) Syd Barrett 07. Terrapin (5:03) 08. Love You (2:26) 09. Dark Globe (2:00) 10. Here I Go (2010 Remix) (3:19) 11. Octopus (2010 Mix) (3:54) 12. She Took A Long Cool Look (2010 Mix) (1:47) 13. If It's In You (2:24) 14. Baby Lemonade (4:08) 15. Dominoes (2010 Mix) (4:05) 16. Gigolo Aunt (5:44) 17. Effervescing Elephant (1:52) 18. Bob Dylan Blues (3:09) Total Time (61:07) Recorded January 1967 – July 1970 at Sound Techniques Studios, Abbey Road, London Produced: Joe Boyd (01), Norman Smith (02-06), malcolm Jones (07,08,10), David Gilmour and Roger Waters (09,12,13), Syd Barrett and David Gilmour (11), David Gilmour (14-17) Execution Produced: David Gilmour 2010 Mixed: Andy jackson and Damon Iddins in collaboration with David Gilmour Design: Storm Studios
Skupina: Syd Barrett - Vocals, Acoustic and Electric Guitars Hosté: David Gilmour - Bass, Electric Guitars, Organ, Backing Vocals Jerry Shirley - Percussion	The Peel Sessions Vyšlo 1988, Strange Fruit, SFPS043 (UK) Seznam skladeb: 01. Terrapin (3:02) 02. Gigolo Aunt (3:35) 03. Baby Lemonade (2:30) 04. Effervescing Elephant (0:57) 05. Two Of A Kind (2:28) Total Time: (00:34) Bous tracks 1991 reedition - The Radio One Sessions: 06. Baby Lemonade (2:23) 07. Dominoes (3:02) 08. Love Song (1:27)
Skupina: Syd Barrett - Vocals, Acoustic and Electric Guitars Hosté:	Opel Vyšlo 1988, Harvest, SHSP 4126 (UK) Seznam skladeb: 01. Opel (6:30) 02. Clowns & Jugglers (Octopus) (3:25) 03. Rats (3:10) 04. Golden Hair (Vocal Version) (1:44) 05. Dolly Rocker (3:00) 06. Word Song (3:23) 07. Wined And Dined (3:05) 08. Swan Lee (Silas Lang) (3:11) 09. Birdie Hop (2:27) 10. Let's Split (2:35) 11. Lanky (Part I) (5:40) 12. Wouldn't You Miss Me (Dark Globe) (2:57) 13. Milky Way (3:27) 14. Golden Hair (Instrumental) (1:47) Total Time: (00:24)
Skupina: Syd Barrett - Vocals, Acoustic and Electric Guitars Hosté: viz originální vydání	The Madcap Laughs / Barrett Vyšlo 14. listopadu 1974, Lupus Music Ltd./Harvest, SHDW 404, 0C 192 50350/1 (UK) Seznam skladeb: The Madcap Laughs 01. Terrapin (4:04) 02. No Good Trying (3:16) 03. Love You (2:23) 04. No Man's Land (2:57) 05. Dark Globe (1:57) 06. Here I Go (3:05) 07. Octopus (3:43) 08. Golden Hair (1:56) 09. Long Gone (2:45) 10. She Took A Long Cold Look (1:48) 11. Feel (2:13) 12. If It's In You (2:22) 13. Late Night (3:12) Barrett 01. Baby Lemonade (4:06) 02. Love Song (3:00) 03. Dominoes (4:04) 04. It Is Obvious (2:54) 05. Rats (2:56) 06. Maisie (2:46) 07. Gigolo Aunt (5:38) 08. Waving My Arms In The Air / I Never Lied To You (3:54) 09. Wined And Dined (2:53) 10. Wolfpack (3:41) 11. Effervescing Elephant (1:50) Total Time: (76:30) Recorded at Abbey Road, May 1968 – July 1970 Producer: Syd Barrett, Peter Jenner, Malcolm Jones, Roger Waters and David Gilmour

Syd Barrett, Pink Floyd vystupují v All Saints Church Hall, Notting Hill, 1966 Jeden z raných snímků PF, Bob Klose, Chris Dennis a Roger Waters (l-r) vystupující jako "The Tea Set" na soukromé domácí party Pink Floyd v roce 1967, v Ruskin Park Gardens, Londýn Syd Barrett v roce 1966 s proslulou kytarou Fender Esquire se zrcadlovými disky

Oficiální stránky: http://www.sydbarrett.com/life/ http://sydbarrett.net/ http://www.pink-floyd.org/barrett/ https://www.thisdayinmusic.com/stairway-to-heaven/syd-barrett/ O Sydovi vyšla v České republice kniha "Šílený démant Syd Barrett a rozbřesk Pink Floyd" od autorů Pete Andersona a Mike Watkinsona. Vyšla v roce 2001 u Volvox Globator s překladem od Petra Pyšeka (ISBN: 80-7207-447-4, celkem 178 stran). V originále "Crazy Diamond Syd Barrett and the Dawn of Pink Floyd" (1993).

Made by  ©  29.7.2019  Poslední aktualizace: 15.10.2023

mbrezny@centrum.cz  ...a vzkaz autorovi!