Procol Harum

   

Zpět
Procol Harum je legendární britská rocková skupina konce 60. a počátku 70. let minulého století. Z jejich tvorby je k jejich vlastní škodě nejznámější píseň "A Whiter Shade Of Pale" z roku 1967, které se prodalo více než 10 milionů kopií. Harmonická stavba této písničky je tak geniálně jednoduchá a dodnes se předpokládá, že melodie pochází původně od J.S. Bacha. Brooker ale tvrdí, že se při skládání této písničky nechal inspirovat nějakou televizní reklamou. Procol Harum je pravděpodobně nejúspěšnější "příležitostně" zformovaná skupina v historii progresivního rocku - to znamená, že kapela původně byla sestavena, aby využila úspěchu jedné studiové nahrávky, právě skladby "A Whiter Shade Of Pale". Tato skladba v podstatě definovala nový styl, classical rock. Nicméně další zapamatovalenou skladbou je třeba "Pandora's Box" z jejich alba "Procol's Ninth" (1975). Styl hudby kapely Procol Harum ovlivněn barokní a další klasickou hudbou (hlavně J.S. Bach), je kombinací stylů blues, psychedelického rocku, progresivního i symfonického rocku, místy lze dokonce objevit i vlivy pop music.

Kořeny a vznik Procol Harum jsou stejně spletité jako jejich úspěch - zejména v letech 1967 a 1973. V zárodku zřejmě pianista Gary Brooker vytvořil v Southend-on-Sea, Essex, školní skupinu pojmenovanou Paramounts už ve svých 14 letech společně s kytaristou Robinem Trowerem, baskytaristou Chrisem Coppingem, zpěvákem Bobem Scottem a bubeníkem se stal Mick Brownlee.

Nicméně i zrod kapely The Paramounts je nejasný. Mohli vzniknout jako The Raiders v roce 1959, když členové chodili na střední školu nebo mohli být jednou z prvních "sestavených" kapel organizátory soutěže kapel v Palace Hotel v Southend-on-Sea, Essex, když poskládali skupinu z nejlepších hudebníků zůčastněných v soutěži. The Raiders tvořili Robin Trower a Chris Copping (kytary), Mick Trower (zpěv, starší bratr Robina Trowera) a Gary Nicholls (bicí, narozen 1945, zemřel 04/2007). Ale když Brooker ještě chodil na školu, hrál v kapele The Coasters s Johnny Shortem a Brianem Gillem. Johnny Short byl tehdy mistrem kytary, absolutním zázračným hráčem, na kytaru mohl hrát celou nahrávku Carla Perkinse. Hrávali hlavně instrumentální skladby a pojmenovali se po americké skupině The Coasters. Je ale menší problém, kdy přesně se kapela přejmenovala na The Parameters a jak vlastně vznikla. The Coasters (jak se nazývali v té době) hráli jsvůj poslední koncert 17. září 1960 u Garona v Southend. První koncert The Paramounts již pod tímto novým jménem se odehrál v The Palace Dance Studio v Southendu dne 5. listopadu 1960. Na slavném EP "Paramounts" je napsáno v poznámkách "vytvořeno v září 1960".

Otázka vzniku The Paramouns je částečně vysvětlena na stránkách Procol Harum. The Paramounts vznikli po soutěži kapel v Palace Hotel Dance Hall v Southendu. V této soutěži The Coasters soutěžili s dalšími místními skupinami Micky Law and The Outlaws, Raiders, Bob Scott and The Clansmen aj. Micky Law vyhráli soutěž, a The Coasters přišli těsně o vítězství, ale tento výsledek byl kontroverzní, protože někteří lidé si mysleli, že Micky Law upravil hlasy, které se počítaly z kousků papíru. Možná Micky Law měl více tužek než kdokoli jiný. Peter Martin, místní podnikatel toho večera vymyslel myšlenku sestavení "superskupiny" ze smetánky místních hudebníků. Pojmenoval skupinu The Paramounts a později se stal jejich manažerem. Počáteční sestava The Paramounts pak vznikla v září 1960 a tvořili ji teprve čtrnáctiletý Gary Brooker (klavír, Johnny Short and the Coasters), Mick Brownlee (ex-Mickey Law and The Outlaws), Chris Copping (baskytara), Bob Scott (zpěv, ex-Bob Scott and The Clansmen) a Robin Trower (kytara).

Ukázalo se, že s výjimkou Scotta, který byl fanouškem Elvise Presleyho a Ricky Nelsona, byli všichni obrovskými fanoušky R & B, což se odrazilo i v jejich raném repertoáru, který byl založen na písních Carla Perkinse, Chucka Berryho a Fats Domina. Ray Charles byl dalším favoritem členů skupiny. The Paramounts V tomto období dosáhli určitého úspěchu v místních klubech a tančírnách, když hrávali hlavně zavedené rock & rollové hity. Scottovo členství ale netrvalo dlouho, když zmeškal dojet včas na jedno vystoupení a Brooker tak byl donucen stát se zpěvákem ve svých pouhých 14 letech. Kapela od té doby působila jako kvartet. Skupina pokračovala v práci, ale obtížně sháněli vystupování kvůli jeho věku, tak začali vystupovat v kavárně Trowerova otce, která se jmenovala Shades Club v Southendu. Skupina pokračovala v činnosti i poté, co její členové v roce 1962 promovali. Na skupinu ale dolehly časté změny v sestavě. Brownlee vystoupil rozčarován z kapely na začátku roku 1963. Kapela si dala inzerát na bubeníka v Melody Makeru. Dostali spoustu odpovědí a uspořádali konkurz v Orpingtonu v Kentu. Rob už dopředu počítal s tím, že nejlepším uchazečem byl Barry J. (B.J.) Wilsonem. Žil tenkrát v Edmontonu v severním Londýně.Po konkursu se přestěhoval do Southendu a bydlel v The Shades. O devět měsíců později v září 1963, když se basista Chris Copping rozhodl opustit řady profesionálních hudebníků, aby přijal místo na Leicesterské univerzitě, byl nahrazen Diz Derrickem. Jejich hudební styl se vyvinul od jejich počátečního R & B směrem k soulu. Od roku 1963 začali pravidelně hrát v Londýně a koncem roku 1963 podepsali smlouvu s labelem Parlophone Records a až do dne předtím, než se jako Procol Harum znovu spojili s EMI UK, se nazývali Pinewoods. Nabídka na poslední chvíli Chrise Blackwella ze začínajícího Islands Records byla odmítnuta Brookerem a kapelou. Sestava Brooker, Trower, Wilson a Copping fungovala pod pseudonymem Liquorice John Death & The All-Stars a hráli naživo jako Paramounts.

Na konci roku 1964 a počátkem roku 1965 v kapele působil Phil Wainman na bicí (nar. Philip Neil Wainman, 7. června 1946, West London), který nakrátko nahradil Wilsona, který odešel ke kapele Jimmy Powell and the Five Dimensions. Jejich první singl "Poison Ivy" vydaný v lednu 1964 produkoval Ron Richards, což byl cover hitu Jerry Leibera a Mike Stollera, který uvedla skupina The Coasters v roce 1959, druhou skladbou pak byl cover Bobbyho Blanda "Farther On Up The Road". Ze singlu se stal i menší hit Paramounts, když vystoupal na pozici #35 v UK Singles Chart, díky čemuž se objevili i v televizních pořadech jako Ready Steady Go! a Thank Your Lucky Stars. To vedlo k tomu, že podepsali smlouvu se značkou Parlophone s jejich producentem Ronem Richardsem, nahrávacím manažerem známým ze své dlouholeté spolupráci s The Hollies. Skupina také získala důležitou podporu od Rolling Stones, kteří označili Paramounts svoji oblíbenou britskou kapelou R & B, a spolupracovali s nimi na televizní show Thank Your Lucky Stars.


Jejich druhý a třetí singl "Bad Blood" a "I'm the One who Loves You" ale v žebčku oba dva propadly, pouze B strana třetího singlu "It Won't Be Long", první píseň, kterou složili Brooker a Trower, se ujala. Při hledání dalšího hitu vydávali následně singly v různých stylech, ale žádný z nich během následujících 18 měsíců nebodoval v žebříčcích, takže řinnost Paramounts byla zredukována tak, že se stali doprovodnými hudebníky na evropských turné Sandie Shaw a Chrise Andrewse, až se nakonec Paramounts v září 1966 rozpadli, Derrick odešel mimo hudební oblast, Trower a Wilson koncertovali s jinými kapelami, pouze Gary Brooker se rozhodl ve své kariéře jako skladatel písní.

Gary Brooker
V dubnu 1967 začal Brooker pracovat jako zpěvák a skladatel a zformoval Procol Harum s non-Paramounts básníkem Keithem Reidem. To přivedlo Brookera k partnerství s textařem Keithem Reidem, s nímž se seznámil prostřednictvím společného známého, R & B impresária Guy Stevense. Na jaře 1967 měli připravené velké množství písní a začali hledat kapelu, která by je nahrála. Nakonec inzerát v Melody Maker vedl k vytvoření skupiny zpočátku nazvané Pinewoods. Brooker se soustředil na psaní hudby, když spolupracoval s Keith Reidem a varhaníkem a hráčem na Hammondky Matthew Fisherem. K nim se připojili ve studiu kytarista Ray Royer a baskytarista David Knights. V Olympic Studios v jihozápadním Londýně se studiovým bubeníkem Bill Eydenem, pod vedením producenta Denny Cordella a zvukaře Keitha Granta, pak skupina nahrála skladbu "A Whiter Shade Of Pale". O několik dní později byla píseň znovu nahrána s bubeníkem skupiny Bobby Harrisonem, ale tato verze byla vyřazena a jedna z původních mono nahrávek byla vybrána pro vydání, ke kterému došlo 12. května 1967. V době, kdy byla tato nahrávka připravena k uvedení na trh, byli Pinewoods přejmenování na Procol Harum.

Příteli hudebníků, Dave Mundymu, se nelíbilo jméno Paramounts, které jim dal jejich manažer, a chtěl, aby se pojmenovali "Liquorice John Death". Mundy později spáchal sebevraždu v roce 1972, ale přenechal svůj majetek Trowerovi včetně obrazu na přebal alba pro imaginární album "Liquorice John Death", které Mundy pojmenoval "Ain't Nothin' To Get Excited About". Jméno kapele ale dal Guy Stevens, jejich původní manažer, který pojmenoval skupinu po barmské kočce svého přítele Guse Dudgeona, s tím, že v každém slově bylo pozměněno po jednom písmenu. Kočičí oblíbené jméno bylo Procul Harun, kde Procul je prefixem chovatele. Vzhledem k neexistenci definitivního původu jména kapely se nabízely různé interpretace, které byly označeny za nesprávné. Jméno kapely bylo proto často chybně uvedeno, často s "Procul", "Harem", nebo obojí či jiné varianty.

Gary Brooker pojmenování vysvětlil: "My jsme to nevymysleli, ale náš manažer v té době telefonoval a řekl, že našel jméno. Ptali jsme se: "Co je to?" "Procol Harum". "Ooo, skvělé". Neodvodil to jen ze vzduchu, bylo to jméno rodokmenu kočky jeho kamaráda. A samozřejmě všichni se ptali: "Co to znamená? Co to znamená?“ Nevěděli jsme to, takže jsme to museli zjistit. Nakonec jsme zjistili, že jsme vlastně dostali jméno špatně po telefonu, napsali jsme to špatně. Ale v latině bylo jméno kočky "Procul" s "u" a "Harun" se znakem "n" na konci, což v latinsky znamenalo "Za těmito věcmi". Ponechali jsme to tak s tím, že Procol Harum ve skutečnosti znamená "Za těmito věcmi", což byla pěkná náhoda."

Skladba "A Whiter Shade Of Pale" se dostala na první místo britské hitparády a zařadila se postupem času mezi nejslavnější rockové skladby všech dob. Píseň strukturou připomínající barokní hudbu a s melodií na bázi J.S. Bachova orchestrálního apartmá č. 3 v D Major, nahrál Fisher na Hammond varhany, Brooker zpíval a textem ji opatřil Reid. Singl dosáhl č. #1 v britské UK Singles Chart a kanadském žebříčku RPM Magazine. Téměř stejně dobře si vedla i ve Spojených státech, kde dosáhlo čísla #5. V Austrálii se byla číslem 1 mnoho týdnů, tam v Melbourne dosáhla rekord znamenající 8 týdnů.

Aby nahrávku podpořili na turné, nutně potřebovali kapelu. K Brookerovi a Fisherovi se tak připojil ještě basista David Knights a v období od dubna do června se k nim přidali Bobby Harrison na bicí a kytarista Ray Royer. Před Royerem krátce působil v sestavě i kytarista Richard Brown, současník Alana Morrise, nejstarší Hammond varhaník kapely. Harrison a Royer se ale v kapele moc neohřáli, když Brooker přesvědčil Trowera a Wilsona, aby se vrátili. Začátkem května 1967 skupina vystupovala v londýnském klubu Speakeasy s "A Whiter Shade Of Pale", zatímco Cordell zařídil uvedení singlu u anglické Decca (London Records v Americe) labelu Deram. Je ironií, že Cordellovi jednorázoví klienti, skupina Moody Blues, se chystali vymanit z dlouhého komerčního propadu u stejného labelu s podobným klasicky zbarveným párem nahrávek "Nights In White Satin" a "Days Of Future Passed" a s těmito dvěma skupinami a jejich průlomovými nahrávkami se Deram Records stala trvale přiřazována jako progresivní rocková značka. V té době se na scéně objevil i Jimi Hendrix, a tak se stalo, že se s ním kapela Procol Harum potkala i na jednom pódiu, když Procol Harum debutovali v Londýně před koncertem Jimiho Hendrixe v divadle Saville dne 4. června 1967.

Cordell také zaslal kopii "A Whiter Shade Of Pale" do rádia Londýn, jedné z legendárních anglických pirátských rozhlasových stanic na pobřeží, soutěžící s usedlou BBC, která měla monopol na oficiální vysílání, kterou nekonečně milovali teenageři a většina kapel, které vydávaly desky. Nejenže byl Radio London propuštěn s požadavky posluchačů na další hry, ale Deram se najednou pod tlakem objednávek na singl, který byl plánován až na další měsíc, a tak byl v druhé půlce května uspíšit plán a dodat nahrávku do obchodů. Prodej ve Spojených státech vzrostl na více než milion kopií a celkem šest milionů kopií po celém světě.

Pro formaci Procol Harum se stal kromě Garyho Brookera veledůležitým a dá se říci dalším základním kamenem Keith Reid, jenž zaujal pozici jakéhosi lodního kapitána, i když nezpíval nehrál na žádný nástroj. Jeho texty se ale staly nepostradatelnou součástí původní produkce Procol Harum a není tajemstvím, že na komerčním úspěchu skladeb skupiny se podílí nejen samotná hudba, ale i silná textová stránka textová. Jeho psychedelické a metaforické texty, plné slovních hříček dodnes vrtají v hlavách mnoha lidí a snad ani nemá cenu snažit se je "dešifrovat". Keith Reid, pro něhož byl, jak sám uvádí, největším příkladem a vzorem Bob Dylan, vytvořil s Gary Brookerem velmi silnou autorskou dvojici a ústřední tvůrčí potenciál celé formace, přestože některé skladby napsali i jiní členové Procol Harum, jako kytarista Robin Trower, či vynikající a stylotvorný varhaník Matthew Fischer.

Nestává se vždycky, že by skupina vydala svůj první singl, který b y se hned stal světově úspěšný. Nepodařilo se to ani The Beatles, jak vzpomínal Paul McCartney na začátky The Beatles, když vzpomínal kolik skladeb se snažil jejich manager Brian Epstein protlačit a kolik jich, i když skvělých, u publika, zejména v USA, vůbec nezabralo. Když se "A Whiter Shade Of Pale" stala hitem, skupina se rozhodla konsolidovat svůj studiový úspěch na turné již s novým oficiálním bubeníkem Bobbym Harrisonem v sestavě, jeho živý debut se odehrál při zahajováku pro Jimiho Hendrixa v roce 1967. Následující singl skupiny "Homburg" byl nahrán se změněnou sestavou s bývalým bubeníkem Paramounts B.J. Wilsonem a Robinem Trowerem na kytaru, kteří nahradili Harrisona a Royera, jež odešli do rodící se skupiny Freedom. Připomínka singlu "A Whiter Shade Of Pale" spočívala v tónu temné vznešenosti a singl vydaný v říjnu 1967 na etiketě Regal Zonophone od EMI se na britských žebříčcích dosáhl na pozici č. 6 ve Velké Británii, č. 15 v Kanadě a č. 34 v USA.

Debutové studiové album skupiny "Procol Harum" produkované Denny Cordellem vychází u firmy Regal Zonophone. Bylo sice nahráno mezi dvěma hitovými singly, ale její vydání bylo odloženo až do začátku roku 1968. Série singlů v USA a ve Velké Británii bodovaly jen chabě, ale málokdy v obou zemích dsoučasně. Album hvězdného úspěchu prvního singlu toto album nedosáhlo, když v říjnu 1967 se vyšplhalo v Americe jen na číslo 47, ale to asi nebylo ani v lidských silách. I přesto si však skupina, pro kterou se stala typickou souhra klavíru a hammondek, melancholický Brookerův zpěv a černý humor v Reidových textech, udržuje početnou obec příznivců.

Když v roce 1969 Fisher a Knights opustili Procol Harum a připojil se Copping, vyvinula se sestava kapely do finálního složení Paramounts bez Dize Derricka. Během zkoušek v lednu 1970 pak nová sestava nahrála 38 skladeb v Abbey Road Studios. Byly to z velké většiny R & B covery, které původně hráli ještě jako Paramounts, nebo skladby v podobném duchu. Vybraných 13 skladeb bylo namixováno Chrisem Thomasem, ale nahrávky byly odloženy.

Dne 26. března 1968 píseň "A Whiter Shade Of Pale" získala Mezinárodní cenu roku na 13. ročníku Ivor Novello Awards (britský ekvivalent Grammy). Nejnovější singl skupiny "Quite Rightly So“ však dosáhl pouze pozice 50 v Anglii v dubnu téhož roku. Nová smlouva pro skupinu byla zajištěna společností A & M Records v Americe (Regal Zonophone v Anglii zůstala v platnosti). Druhé album kapely "Shine On Brightly" bylo vydáno v listopadu 1968 a obsahovalo především 18 minutový eposem s názvem "V Held 'Twas I" a větší výlety do progresivního rockového stylu. Album dosáhlo v na číslo 24 v Americe, ale nepodařilo se mu bodovat v Anglii. V prosinci pak hráli Procol Harum na Miami Pop Festival před 100 000 lidmi společně s takovými umělci jako byli Chuck Berry, Canned Heat, bluesová verze Fleetwood Mac a Turtles.

Jejich třetí album "A Salty Dog" z června 1969 bylo mezi fanoušky velmi oblíbené a jejich první album, které se dobře prodávalo ve Velké Británii. Zejména titulní skladba získala velkou část amerického rozhlasového vysílání FM a album je nyní považováno za rockovou klasiku, přitahující fanoušky The Beatles, The Moody Blues a Pink Floyd. Jeden známý americký spisovatel si však prohlédl LP a příběh se vydal v tištěné podobě pod názvem "A Salty Duck". Po vydání této desky však dochází v sestavě Procol Harum k první z mnoha změn, které kapelu v budoucnosti ještě čekají. V březnu 1969 David Knights a producent, autor a zpěvák Matthew Fisher opustili sestavu krátce poté, co dokončili práci na novém albu, když upřednostnili řízení a produkci před výkonnou stránkou hudebního podnikání. Fisher neměl moc příležitosti zpívat, v nejlepším případě sólo v jedné nebo dvou písních, a většinu písní napsali Brooker a Reid. Nebyl dokonce uveden jako Brooker/Reid/Fisher pod skladbou "A Whiter Shade Of Pale", navzdory Matthewově práci s varhanami. Zakládající člen Matthewa Fishera se krátce po vydání desky rozhodl pustit do své sólové kariéry. Knightsův odchod otevřel cestu pro basistu Chrise Coppinga, aby se připojil k Procol Harum jako basista a varhaník, čímž se znovu obnovila sestava Paramounts. Příští měsíc následovalo další americké turné. Tato deska, kterou mnozí považovali za nejlepší práci původní skupiny, kombinovala vysoce energetické blues a klasické vlivy ve velkém měřítku, vrátila kapelu do amerických hitparád na pozici č. 32, zatímco titulní píseň vystoupila v britských hitparádách na číslo 44. Album následně dosáhlo čísla 27 v Anglii, po dlouhé době větší úspěch skupiny v žebříčcích ve své vlastní zemi.

I přes mírné prodeje skupina v Anglii a Americe zůstala mezi populárnějšími progresivními rockovými kapelami, které byly schopny oslovit širší okruh posluchačů, kteří neměli dost trpělivosti pro Emerson, Lake & Palmer nebo King Crimson. Hudebně byli Procol Harum vždy rozděleni mezi Hard Rock a Classical Rock. Třebaže je skupina často kombinovala dva do brilantní fúze, alba se vždy přiklonila k jedné nebo druhé straně. Honosná kytara Robina Trowera jej rychle učinila hvězdou skupiny, stejně jako zpěváka a klávesistu Brookera, a byli považováni za stejnou ligu s Alvinem Leeem a a mnoha dalšími britskými bluesovými hráči na konci 60. a 70. let. Vznešený varhaní zvuk Matthewa Fishera byl klíčovou součástí zvuku si skupina osvojila přímočařejší rockový zvuk, ale Trowerovo hraní zůstalo hlavní atrakcí pro většinu fanoušků.

Skladba "Whaling Stories" byla typická pro Procol Harum, jako směs oratoria z 19. století, které zní, jako by vycházelo z viktoriánské katedrály, s ohnivými bluesovými riffy planoucími uprostřed. A ponoření do temných, děsivých, lítostných textů naplněných Reidem nezabránilo tomu, aby se z alba "A Salty Dog" stala jednou z nejoblíbenějších písní skupiny.

V roce 1968 vyšlo jako bootleg live album "In Concert 1968", ale pouze v Německu - část serie vydané labelem Ariola, který také obsahoval kapelu Taste aj. Sestava pro první tři alba byla Brooker (klavír a vedoucí zpěv), Trower (kytara a vedoucí zpěv), Fisher (varhanní a vedoucí zpěv), Knights (basa), Wilson (bicí) a Reid (textář). Skupina se objevila na festivalu Isle of Wight 1970.

Fishera nahrazuje na albu "Home" v roce 1970 baskytarista a bývalý člen Paramounts Chris Copping, který si k baskytaře přibírá také varhany.

Bylo to rok před vydáním jejich dalšího alba "Home", které vyšlo v červnu 1970, když v Americe vystoupali na číslo 34 a v Británii na pozici č. 49.

Tehdy došlo k ukončení smlouvy skupiny s labelem Regal Zonophone/EMI a pro vydání dalšího alba v červenci 1971 se upsali anglickému vydavatelství Chrysalis. Dalším významnou nahrávkou se stalo páté album nazvané "Broken Barricades", a to především díky trochu jinému zvukovému pojetí, okořeněnému o bluesové rify Trowera ve stylu Jimiho Hendrixe. "Broken Barricades" dosáhlo nakonec na číslo 32 v Americe a 41 v Anglii. Kapela se však tím pádem trochu vzdálila od progresivního soundu a v roce 1971 se projevily stylotvorné rozdíly jako příliš velké a tak byl Trower tak trochu přitlačen k odchodu. Zdálo se, že reforma bývalých členů skupiny signalizuje návrat k R & B. Ačkoli se zdálo, že skupina je rocková, staří přátelé se až tak moc nerozuměli. O několik let později Robin Trower řekl, že byl prostě nemocen z toho "varhanního a klavírního zvuku". Jeho snaha přidat další kytaru se nesetkala vždy s nadšením. Trower si pak založil vlastní power trio Jude se zvukem modelovaným podle linií podobných Jimi Hendrixovi, který měla v Americe v 70. letech velký úspěch. Trowera čekala v budoucnu velmi úspěšná sólová dráha a ještě jeden návrat k Procol Harum. Jeho nástupcem se stal Dave Ball. Od konce roku 1972 do roku 1977 byl kytaristou skupiny Mick Grabham. Sestava se rozšířila o jednoho připojením Alana Cartwrighta na baskytaru, který ulehčil práci Coppingovi, aby se mohl "zbavit" basy a plně se věnovat varhanám. Skupina se vrátila ke svému zvuku, který měla před Fisherovým odchodem, i když Trowera nahradit byl těžký úkol.

Procol Harum se v následujících letech vrátili k úspěchu v albových žebříčcích se symfonickým rockovým zvukem, často podporovaným symfonickými orchestry. Byla to tato sestava kapely, která vystoupila 18. listopadu 1971 ve spolupráci s Edmonton Symphony Orchestra a DaCamera Singers v Edmontonu v Albertě, Kanada. Koncert byl odvážný a expanzivní s bohatě aranžovaným přepracováním dřívějšího materiálu kromě "A Whiter Shade Of Pale" z repertoáru skupiny, který byl vydán jako oficiální živé album v roce 1972 pod názvem "Procol Harum Live: In Concert with the Edmonton Symphony Orchestra". V roce 1972 byla nahrávka v USA oceněna jako zlaté album č. 5 a v Británii dosáhlo na pozici #48. Z tohoto pohledu to byla jedna z prvních skupin, která v této oblasti dosáhla úspěchu. Tento záznam jim vynesl zlatou desku, jejich písně pak naopak přebíraly symfonické orchestry a postupem času přicházely další úspěchy a ocenění. Skladba "Conquistador" z jejich prvního alba, přepracovaná pro doprovod Edmonton Symphony v roce 1971 byl singlový hit v roce 1972, když se dostal na č. 16 v USA a č. 7 v Kanadě, zatímco ve Velké Británii dosáhl na pozici č.22. Pak ovšem odešel pro změnu Ball a byl nahrazen Mickem Grabhamem, který byl v pořadí už 4. kytaristou kapely.

Uprostřed celého tohoto úspěchu byla sestava skupiny znovu uvržena do chaosu v září, když Dave Ball opustil Procol Harum, aby se připojil ke kapele Long John Baldry. Byl nahrazen Mickem Grabhamem, dříve členem kapel Plastic Penny a Cochise. Jejich následující album "Grand Hotel" bylo nádherně melodickou a dekadentní sbírkou, na které se zhostila hostující doprovodná vokalistka Christianne Legrand z cappella zpívající skupiny Swingle Singers. Album, jejich první nahrávka pro Chrysalis Records, si vedlo celkem dobře a v roce 1973 dosáhlo na č. 21 v americkém žebříčku Billboard 200. Album také získalo stříbrnou certifikaci za více než 60 000 prodaných kopií ve Velké Británii. O šest měsíců později A & M vydala první kompilační materiálu kapely "Best Of Procol Harum", která se ale v žebříčcích dostalo pouze na číslo 131.

V průběhu sedmdesátých letech nahrávají Procol Harum ještě album "Exotic Birds and Fruit" v roce 1974.

V roce 1975 hráli Procol Harum poslední večer v Rainbow Theatre v Londýně. Jejich deváté album "Procol's Ninth" zaznamenalo opětovné spojení se skladateli Jerrym Leiberem a Mikeem Stollerem, kteří oba produkovali a skládali s kapelou. Obě dvě alba skupiny "Exotic Birds And Fruit" a "Procol's Ninth" si vedla celkem dobře. Z alba "Procol's Ninth" pochází jeden z jejich posledních hitů "Pandora's Box" s dobrým umístněním v anglických žebříčcích v roce 1975.

Další personální změny přispěly k poklesu prodejů v pozdějších 70. letech 20. století. Dne 16. července 1976 došlo k odchodu a dalším posunům v sestavě skupiny, když Alan Cartwright opustil kapelu a Chris Copping převzal basu, zatímco Pete Solley se nově připojil jako klávesový hráč.

Kapela se rozpadla v roce 1977 poté, co deska "Something Magic" vyšplhala pouze na č. 147 v žebříčku US Billboard 200. Rozdělila se po závěrečném turné a rozlučkovém koncertu na New York's Academy of Music dne 15. května 1977. O pět měsíců později se znovu kapela sešla na jedno představení, když byli jmenováni společným vítězem společně s písní "Bohemian Rhapsody" od Queen nejlepšími britskými popovými singly 1952-1977, a na BRIT Awards, aby si připomněli Silver Jubilee královny Alžběty II. Kapela zahrála na slavnostním předávání cen. Nicméně s nepříliš úspěšným albem "Something Magic" se kapela na dlouhých 14 let odmlčuje a především Gary Brooker se vydává na sólovou dráhu.

Brooker a Fisher se objevovali jako sóloví umělci a byli redukováni na hostující vystoupení na nahrávce někoho jiného, při produkci polo neznámého zpěváka nebo doprovod na koncertu někoho jiného. Kromě Trowera byl Gary Brooker nejúspěšnějším a nejviditelnějším ze všech bývalých členů Procol Harum. Mezi lety 1979 a 1985 vydal tři sólová alba. Největší pozornost přitahovala deska "No More Fear Of Flying" (1979) produkovaná Georgem Martinem, ale album "Lead Me To The Water" (1982) u Merkuru mělo zase některé pozoruhodné hostující umělce včetně Erica Claptona a Phila Collinse, zatímco "Echoes In The Night" (1985) bylo koprodukováno Brookerovým bývalým spoluhráčem Matthewem Fisherem. Ke konci 80. let se však Brooker obrátil na psaní orchestrální hudby, hlavně baletního materiálu, to mu ale nezabránilo v hostování na jednom z každoročních setkání Fairport Convention v Cropredy, Oxfordshire, kde v srpnu 1990 odezpíval " A Whiter Shade Of Pale".

Procol Harum přesto zmizeli z vědomí hudebního světa do konce 80. let. V roce 1990 umírá po vleklé nemoci ve 43 letech bubeník Barrie James Wilson. Jeho úmrtí bylo do značné míry neočekávané, způsobilo chaos mnoha fanoušků a zdálo se, jako by skupina byla uzavřenou kapitolou. Možná to ale byl zároveň nějaký impuls k obnovení fungování kapely. Sešli se znovu v sestavě s Brookerem, Fisherem, Trowerem, Reidem a nově příchozím bubeníkem Markem Brzezickim. V roce 1991 vydávají Procol Harum album "Prodigal Stranger", jehož prodeje byly sice skromné, ale stačilo to, aby se během první poloviny 90. let skupina znovu vydala na koncertní šňůry po USA a po světě, to už ale bez účasti Trowera, který odmítl se připojit ke skupině na následující turné, a na jehož místo nastoupil Geoff Whitehorn, sympatický chlapík a zároveň výborný kytarista. V brožuře nového alba byla zlověstná poznámka, která oznamovala, že nahrávka byla věnována Barrie James (B.J.) Wilsonovi, který zůstane navždy ve vzpúomínkách. Většina fanoušků Procol Harum netušila, že byl již nějakou dobu v kómatu a následně 8. října 1990 zemřel. Album se ve Spojených státech neukázalo v žebříčku Billboard Top 100, ačkoli singl "All Our Dreams Are Sold" se hojně hrával v rádiích a dostal se na #29 v Billboard Mainstream Rock Charts.

Dne 25. září 1991 začalo 11 zastávkové městské turné po Severní Americe. Ačkoli tato sestava nevydržela nastálo, Trowerovi a kolegům táhlo na 50 let, Brooker udržel novou inkarnaci Procol Harum pohromadě, v níž figuroval Brooker, kytarista Geoffrey Whitehorn, klávesista Don Snow a Mark Brzezicki na bicí, se kterou koncertoval po Spojených státech v roce 1992.

Deska z roku 1995 "Symfonic Procol Harum" nebyla sice oficiální deska Procol Harum, ale objevili se na ní Gary Brooker, Matthew Fisher a Robin Trower a někteří hostující zpěváci. Následovalo album "In Our House", sólová deska od Brookera, která obsahovala novou titulní skladbu dua Brooker/Reid a několik starých a nových písní Procol Harum podpořených pěveckým sborem, smyčcovým kvartetem a různými členy skupiny Procol Harum, včetně basisty Dave Bronzeho a bubeníka Marka Brzezickiho.

V srpnu 1995 hráli Procol Harum na Cropredy Music Festivalu jako hosté Fairport Convention. Ve stejném roce také cestovali po USA a Velké Británii a vystupovali na několika místech. V červenci 1997 fanoušci uspořádali oslavu 30. výročí úspěchu "Whiter Shade Of Pale" a pozvali tehdy již znovu neaktivní skupinu, aby zahrála koncert v Redhill v Surrey.

Na konci roku 1999 Brooker slíbil, že "Procol budou hrát v roce 2000", a v září skupina vystoupila pod širým nebem s koncertem s New London Sinfonia v Guildfordu.

Po další několikaleté odmlce se kapela opět vrací do studia a na koncertní pódia. Vzniká tak v čroce 2003 další album pojmenované "The Well’s on Fire", které se může svoji kvalitou směle zařadit k těm úspěšnějším albům Procol Harum ze 70. let. Při jeho přehrávání se člověku zdá, jako by ani neuplynulo 36 let od vzniku téhle skupiny, dnes již sice poněkud pozapomenuté, ale stále stojící za poslech. Kapela opět koncertuje, ale dochází k dosti zásadní personálně změně v sestavě, když odchází Matthew Fisher a na místo varhaníka usedá Josh Philips, pro něhož Procol Harum ale nejsou až takové novum, neboť se v nich nakrátko objevil i v roce 1993. Tento post ovšem nemůže zastávat každý, protože Matthew Fisher byl v podstatě stylotvorným hráčem kapely. Ale Josh Philips nezůstal svému předchůdci nic dlužen. Z původní sestavy Procol Harum tak už zůstal pouze jediný člen, Gary Brooker, což je ovšem ústřední postava celého dění.

Kapela se však objevila ve zprávách v květnu 2005, kdy původní klávesista Matthew Fisher zahájil soudní řízení, v němž tvrdil, že jeho varhanní sólo jej oprávňuje mít podíl na odměnách za "A Whiter Shade Of Pale". Rozhodnutí soudu padlo v prosinci 2006, když soudce souhlasil s Fisherem, čímž mu udělil kredit na podíl za autorství písně ve výši 40% licenčních poplatků získaných z písně od doby, kdy byla zahájen žaloba. Soudce uvedl, že varhanní sólo v písni "je výrazným a významným příspěvkem k celkové skladbě a samozřejmě produktem dovednosti a práce ze strany osoby, která ji vytvořila". Hlavní zpěvák Gary Brooker a textař Keith Reid se vždy hlasili k autorství hitu a říkají, že napsali píseň ještě předtím, než se Fisher připojil ke skupině v březnu 1967. V prohlášení oba dva řekli, že Fisherovo soudní vítězství vytvořilo nebezpečný precedens, protože to znamenalo, že kterýkoliv hudebník hrající na jakékoli nahrávce za posledních 40 let, by mohl požádat o společné autorství. Okamžitě podali odvolání, v červenci 2009 však Matthew Fisher vyhrál rozsudek britského soudu, který mu od roku 2005 potvrdil 40% podíl hudebních licenčních poplatků.

Procol Harum absolvovali turné po Švýcarsku, Norsku a Dánsku v roce 2006 a většině Evropy v roce 2007, ale v roce 2008 nedošlo k žádné aktivitě skupiny. Představení v Norsku a Finsku byla naplánována na červenec 2009, ale vokál Garyho Brookera byl vážně omezen po pádu hromady klád ve Finsku, kdy si zlomil několik žeber. Trvalo to až do října téhož roku, než se Brooker plně zotavil a skupina pokračovala na čtyřech koncertech v Hagen (Německo), Drammen (Norsko), Moskvě a Petrohradu (Rusko). Na podzim roku 2009 vyšel retrospektivní výběr 4CD pod názvem "All This And More".

Rok 2010 přivedl skupinu do Kanady, Itálie, Německa, Polska a Velké Británie, než se vrátili znovu do Spojených států na podporu svého alba "The Spirit Of Nokken". Více než 13 000 lidí shlédlo v lednu 2011 osm koncertů s dánským rozhlasovým orchestrem v Kodani a v dalších dánských městech. Pro rok 2012 si naplánovali termíny v Kapském městě, Johannesburgu a Dánsku, kde předvedli výběry z jejich poslední desky "MNX". Rok 2013 pak zahrnoval evropské turné a v roce 2014 je koncerty přivedly zpět do Kanady a USA. Přestože jim byla nakloněna věrná fanouškovská základna, žádné z posledních šesti alb kapely, které se datují od roku 1999, již nebodovalo ve Velké Británii nebo Americe.

V sestavě Matt Pegg na basovou kytaru, Geoff Whitehorn na kytaru, Garyo Brooker na klávesy a zpěv, Josh Phillips na varhany Hammond a Geoff Dunn na bicí odehrála kapela v Evropě v roce 2015 několik vystoupení, podobně jako v roce 2016.

Padesát let po "A Whiter Shade Of Pale" se představiteé koncepčního progresivního rocku Procol Harum vracejí i se zpěvákem a klavíristou Gary Brookerem, který již zůstal jako jediný zbývající původní člen. Zatím poslední dvanácté album kapely pod názvem "Novum" vyšlo 21. dubna 2017. Je to jejich novinka po 14 letech od svého předchůdce a první album bez textů Keith Reida. Jejich předchozí "The Well's On Fire" z roku 2003 znamenalo konec desetiletí trvajícího textařského partnerství mezi Brookerem a textařem Keithem Reidem. Gary Brooker a Keith Reid po celou tu dobu tvořili s Brookerem autorskou dvojici prakticky podobně jako duo Lennon/McCartney. Varhaník Matthew Fisher a bubeník Mark Brzezicki odešli krátce nato. Od roku 2006 se dá vysledovat nejnovější a dodnes aktuální obsazení bandu. Brooker měl stále kytaristu Geoffa Whitehorna a basistu Matta Pegga, syna proslulého basisty Jethro Tull a Fairport Convention Davida Pegga. Přijali nového varhaníka Joshe Phillipse a v roce 2006 bubeníka Grega Dunna. Tato inkarnace je i tak spolu už deset let.

Deska "Novum" je hodná 50. výročí (i když tomu tak není, jak tvrdí Brooker). To je zvuk činorodé kapely a ne znavený projekt při reunionu. Brooker angažoval textáře Pete Browna známého pro svoji spolupráci s Creamem a Grahamem Bondem, a neobvyklým tahem zapojil celou skupinu do procesu psaní skladeb. Album tak přináší nejrockovější zvuk, který Procol Harum vydali od "Broken Barricades". Najde se tam i jeden očividněě "classical" part a nachází se jako přímý citát z "Pachelbel's Canon" jako krátké úvodní představení k nádherné skladbě "Sunday Morning". Některé skutečně zvrácené lyrické okamžiky jsou odborně začleněny do dobře poskládaných písní. Otevírací píseň "I Told On You" je silný prog rock o profesionální žárlivosti, hořkosti a odplatě. "Last Chance Motel" je zase podivné a ironické pojetí vražedné balady, která připomíná hudební strukturu ranných melodií Eltona Johna a Bernieho Taupina. Najdou se tam i některé atypické, přímé politické švihnutí nad hyperkapitalismem, jako u bluesového "Soldie" nebo splynutí mainstreamového rocku a barokního popu v "Businessman". Skladba "Don't Get Caught" začíná jako balada s Brookerovou ochrannou známkou a téměř záhrobním zpěvem, ale stává se hymnou nabízející šalamounskou radu pro život bez provinění se spalující kytarou a rozrůstajícími smyčci. "Novum" je mnohem lepší nahrávkou, než mohl kdokoliv očekávat. Je energické, hladové a vzrušující, což znamená, že si zachovává i svoji stylovou ochrannou známku a hudební sofistikovanost, díky které jsou Procol Harum ikoničtí.


Procol Harum mají za sebou novou řadu úspěšných a diváky hojně vyhledávaných vystoupení, přicházejí další live audio i video nahrávky, ať už provedené samostatně či se symfonickými orchestry. Koncertují ve Skandinávii, v Litvě, v Estonsku, ale i v Kanadě a USA. Každá taková produkce je lahůdková záležitost a jejich publikum to také náležitě oceňuje. V roce 2012 byli Procol Harum nominováni do rokenrolové síně slávy (Rock and roll Hall of Fame) a chystali se vyrazit do Jižní Afriky spolu s Moody Blues a 10cc. Tam ovšem nedorazí kvůli Brookerově nečekané hospitalizaci, jež byla zapříčiněna jeho náhodným zraněním. Pak následovaly koncerty v Dánsku, turné po USA a Japonsku.

Zejména ve Spojených státech slavila v sedmdesátých letech obrovské úspěchy britská skupina Procol Harum. Fanoušky si získávala svým originálním pojetím klasické rockové muziky, jemuž navíc vévodil charakteristický robustní zpěv pianisty a zpěváka Garyho Brookera. Právě on byl nejen páteří a zakládajícím členem kapely, byl také ústřední osobností, okolo níž se v průběhu existence Procol Harum vystřídala pěkná řádka muzikantských osobností. Složení skupiny se v průběhu let mnohokrát změnilo, dodnes je ale nejznámější sestava, která společně nahrála první album.

Zpět
Současní členové:
Gary Brooker - Vocals, Piano (1967-1977, 1991-present)
Geoff Whitehorn - Guitars (1991-present)
Matt Pegg - Bass (1993-present)
Josh Phillips - Organ (1993, 2004-present)
Geoff Dunn - Drums (2006-present)

Zakládající členové:
Keith Reid - Lyrics (1967-1977, 1991-2017)
Matthew Fisher - Organ, Vocals (1967-1969, 1991-2004)
B.J. Wilson - Drums, Percussion (1967-1977, died 1990)
Robin Trower - Guitars, Vocals (1967-1971, 1991)

Bývalí a hostující členové:
Mark Brzezicki - Drums (1991-1992, 2000-2006)
Graham Broad - Drums (1995, 1997)
Henry Spinetti - Drums (1996)
Dave Bronze - Bass (1991-1993)
Ian Wallace - Drums (1993, died 2007)
Don Snow - Organ, Keyboards (1992)
Dee Murray - Bass (1977, died 1992)
Jerry Stevenson - Guitars, Mandolin (1991)
Tim Renwick - Guitars (1977, 1991)
Chris Copping - Bass, Organ (1969-1977)
Mick Grabham - Guitars (1972-1977)
Pete Solley - Organ (1976-1977)
Alan Cartwright - Bass (1971-1976, 1977)
Dave Ball - Guitars (1971-1972, died 2015)
David Knights - Bass (1967-1969)
Ray Royer - Guitars (1967)
Bobby Harrison - Drums (1967)
Mick Brownlee - Drums
Diz Derrick - Bass
Phil Wainman - Drums
Laurence Cottle - Bass (1992)

April - July 1967 July 1967 - September 1969 September 1969 - July 1971
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
Ray Royer - Guitars, Backing Vocals
David Knights - Bass
Matthew Fisher - Organ, Guitars, Backing Vocals
Bobby Harrison - Drums, Backing Vocals
Keith Reid - Lyrics
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
David Knights - Bass
Robin Trower - Guitars, Backing Vocals
Matthew Fisher - Organ, Guitars, Backing Vocals
B.J. Wilson - Drums, Percussion
Keith Reid - Lyrics
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
Robin Trower - Guitars, Backing Vocals
Chris Copping - Bass, Organ, Guitars
B.J. Wilson - Drums, Percussion
Keith Reid - Lyrics
July 1971 - September 1972 September 1972 - June 1976 June 1976 - April 1977
Gary Brooker - Vocals, Piano
Dave Ball - Guitars
Alan Cartwright - Bass
Chris Copping - Organ
B.J. Wilson - Drums, Percussion
Keith Reid - Lyrics
Gary Brooker - Vocals, Piano
Mick Grabham - Guitars
Alan Cartwright - Bass
Chris Copping - Organ
B.J. Wilson - Drums, Percussion
Keith Reid - Lyrics
Gary Brooker - Vocals, Piano
Mick Grabham - Guitars
Chris Copping - Bass
Pete Solley - Organ, Synthesisers
B.J. Wilson - Drums, Percussion
Keith Reid - Lyrics
April - May 1977 October 1977 Band inactive October 1977 - early 1991
Gary Brooker - Vocals, Piano
Mick Grabham - Guitars
Dee Murray - Bass
Peter Solley - Organ, Synthesisers
B.J. Wilson - Drums, Percussion
Keith Reid - Lyrics
Gary Brooker - Vocals, Piano
Tim Renwick - Guitars
Alan Cartwright - Bass
Chris Copping - Organ
B.J. Wilson - Drums, Percussion
Keith Reid - Lyrics
Early - mid-1991 August - October 1991 December 1991 - April 1992
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
Robin Trower - Guitars
Dave Bronze - Bass
Matthew Fisher - Organ, Backing Vocals
Mark Brzezicki - Drums, Percussion
Keith Reid - Lyrics
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
Tim Renwick - Guitars
Dave Bronze - Bass
Matthew Fisher - Organ, Backing Vocals
Mark Brzezicki - Drums, Percussion
Keith Reid - Lyrics
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
Geoff Whitehorn - Guitars, Backing Vocals
Dave Bronze - Bass
Matthew Fisher - Organ, Backing Vocals
Mark Brzezicki - Drums, Percussion
Keith Reid - Lyrics
May - June 1992 August 1992 Band inactive August 1992 - May 1993
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
Geoff Whitehorn - Guitars, Backing Vocals
Dave Bronze - Bass
Don Snow - Organ (substitute)
Mark Brzezicki - Drums, Percussion
Keith Reid - Lyrics
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
Geoff Whitehorn - Guitars, Backing Vocals
Laurence Cottle - Bass (substitute)
Matthew Fisher - Organ, Backing Vocals
Mark Brzezicki - Drums, Percussion
Keith Reid - Lyrics
May - June 1993 July - August 1993 August - September 1993
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
Geoff Whitehorn - Guitars, Backing Vocals
Dave Bronze - Bass
Josh Phillips - Organ (substitute)
Ian Wallace - Drums
Keith Reid - Lyrics
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
Geoff Whitehorn - Guitars, Backing Vocals
Dave Bronze - Bass
Matthew Fisher - Organ, Backing Vocals
Ian Wallace - Drums
Keith Reid - Lyrics
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
Geoff Whitehorn - Guitars, Backing Vocals
Matt Pegg - Bass, Backing Vocals
Matthew Fisher - Organ, Backing Vocals
Ian Wallace - Drums
Keith Reid - Lyrics
Band inactive September 1993 - July 1995 July - August 1995 Band inactive August 1995 - February 1996
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
Geoff Whitehorn - Guitars, Backing Vocals
Matt Pegg - Bass, Backing Vocals
Matthew Fisher - Organ, Backing Vocals
Graham Broad - Drums
Keith Reid - Lyrics
February - April 1996 Band inactive April 1996 - July 1997 July 1997
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
Geoff Whitehorn - Guitars, Backing Vocals
Matt Pegg - Bass, Backing Vocals
Matthew Fisher - Organ, Backing Vocals
Henry Spinetti - Drums
Keith Reid - Lyrics
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
Geoff Whitehorn - Guitars, Backing Vocals
Matt Pegg - Bass, Backing Vocals
Matthew Fisher - Organ, Backing Vocals
Graham Broad - Drums
Keith Reid - Lyrics
Band inactive July 1997 - September 2000 September 2000 Band inactive September 2000 - May 2001
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
Geoff Whitehorn - Guitars, Backing Vocals
Matt Pegg - Bass, Backing Vocals
Matthew Fisher - Organ, Backing Vocals
Mark Brzezicki - Drums, Percussion
Keith Reid - Lyrics
May 2001 - June 2004 June 2004 - September 2006 September 2006 - present
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
Geoff Whitehorn - Guitars, Backing Vocals
Matt Pegg - Bass, Backing Vocals
Matthew Fisher - Organ, Backing Vocals
Mark Brzezicki - Drums, Percussion
Keith Reid - Lyrics
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
Geoff Whitehorn - Guitars, Backing Vocals
Matt Pegg - Bass, Backing Vocals
Josh Phillips - Organ, synthesisers
Mark Brzezicki - Drums, Percussion
Keith Reid - Lyrics
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
Geoff Whitehorn - Guitars, Backing Vocals
Matt Pegg - Bass, Backing Vocals
Josh Phillips - Organ, synthesisers
Geoff Dunn - Drums
Keith Reid - Lyrics

Členové Gary Brooker
(Narozen 29. května 1945, Southend, Essex, England)
Vocals, Piano


Gary je britský zpěvák a klávesista a je nejznámější jako zakládající člen a leader skupiny Procol Harum.

Brooker se narodil v Hackney Hospital, East London, vyrůstal pak v Hackney, než se rodina přestěhovala do Middlesexu, Bush Hill Park a poté do nedalekého Edmontonu. Jeho otec Harry Brooker byl profesionální hudebník, hrál na pedal steel kytaru Havajské serenády Felixe Mendelssohna. Jako dítě se Brooker naučil hrát na klavír, kornet a pozoun. V roce 1954 se rodina přestěhovala do přímořského letoviska Southend-on-Sea, Essex, kde Brooker navštěvoval Westcliff High School for Boys. Jeho otec ale zemřel na infarkt, když mu bylo 11 let, což donutilo jeho matku pracovat, aby se konečně setkala, zatímco Brooker sám převzal papírové kolo. Když vyšel ze školy, pokračoval ve studiu na Southend Municipal College, kde studoval zoologii a botaniku, ale nakonec se rozhodl stát se profesionálním hudebníkem.

Brookerova první skupina byli The Paramounts, kterou založil v roce 1962 spolu se svým kamarádem Robinem Trowerem. Kapela si získala pozornost na rozvíjející se britské R&B scéně 60. let, která přinesla Beatles, The Animals, The Spencer Davis Group, The Rolling Stones a mnoho dalších. Zejména Rolling Stones byli fanoušky Paramounts a díky tomu na začátku 60. let skupina odehrála mnoho společných koncertů a několik nezapomenutelných vystoupení s Rolling Stones. Její všichni členové po jejím rozpadu se objevili v pozdější Brookerově skupině.

V roce 1966 spoluzaložil skupinu Procol Harum se svým přítelem Keithem Reidem a jejich největším hitem byla v U.K. číslo jedna/U.S. Top Ten skladba a první singl "A Whiter Shade Of Pale", v níž Brooker zpíval texty Keitha Reida přes údajnou adaptaci Bachovy kantáty. Singlu se prodalo přes 10 milionů kopií a přinesl jim celosvětovou slávu. Brookerovy melancholické vokály a emotivní, eklektické hraní na klavír byly klíčovou součástí hudebního mixu Procol harum po celou dobu jejich kariéry. Procol Harum pokračovali a vydali devět alb až do jejích rozpadu v roce 1977.

Brooker zahájil sólovou kariéru s albem "No More Fear Of Flying" v roce 1979, po kterém následovaly ještě "Lead Me To The Water" (1982), "Echoes In The Night" (1985) a poslední koncertní album "Within Our House" až v roce 1996. Od roku 1991 je znovu členem reunionovaných Procol Harum, se kterými v roce 1991 vydal další album "The Prodigal Stranger".

V roce 1979 se Brooker připojil ke skupině přátel a doprovodných hudebníků Eric Clapton Band. S Brookerem v sestavě vydali studiové album "Another Ticket". Clapton celou skupinu rozprášil v roce 1981, ale on a Brooker od té doby zůstali dobrými přáteli a po mnoho let byli i sousedy v Surrey Hills. Brooker se připojil ke Claptonovi pro několik jednorázových benefičních vystoupení v průběhu let. Brooker zpíval sólo v písni The Alan Parsons Project "Limelight", na jejich albu z roku 1985 "Stereotomie". Brooker také zpíval sólově v písně "No News From The Western Frontier", což byl singl převzatý z alba "Hi-Tec Heroes" holandským umělcem Ad Visserem. V roce 1999 se podílel na sólovém albu Iana McDonalda s názvem "Drivers Eyes".

Nová inkarnace Procol Harum zrozená v roce 1991 a vedená Brookerem, pokračovala na turné po celém světě a oslavovila v červenci 2007 své 40. výročí dvěma dny hudebních radostí na St.John's Smith Square v Londýně. Brooker také koncertoval s Ringo Starr All-Starr Band v letech 1997 a 1999 a byl také členem Bill Wyman Rhythm Kings po několik let, objevil se na třech jejich albech a rovněž s kapelou koncertoval. Dne 28. září 1996 jako Gary Brooker Ensemble zorganizoval charitativní koncert s cílem získat finanční prostředky pro místní kostel, St Mary and All Saints v Surrey. Výsledné živé CD koncertu "Within Our House" původně vyšlo na CD pro klub fanoušků v omezeném počtu 1000 výlisků a stalo se tak sběratelskou raritou. Mezi jeho hosty a doprovodné umělce patřili Dave Bronze, Michael Bywater, Mark Brzezicki a Robbie McIntosh.

V roce 1996 se Brooker objevil také ve filmové adaptaci Alana Parkera "Evita" od Andrewa Lloyda Webbera v hlavní roli s Madonnou, Jonathanem Prycem a Antonioem Banderasem. Zahhrál si roli Juana Atilio Bramuglia, kde zpíval píseň "Rainbow Tour" s Peterem Polycarpou a Antonioem Banderasem. Brooker říkal, že jeho největší ojedinělý výdělek v jeho kariéře byl od jeho objevení se ve filmu.

Dne 29. listopadu 2002 byl mezi hudebníky a zpěváky účastnícími se tributového koncertu za George Harrisona Concert for George, na kterém sólově zpíval v jeho skladbě "Old Brown Shoe“. Brooker se podílel i na Harrisonových albech " All Things Must Pass", "Gone Troppo" a "Somewhere In England".

V dubnu 2005 pod hlavičkou Gary Brooker Ensemble odehrál v Guildfordské katedrále vyprodaný charitativní koncert na podporu tsunami, zazněla tam směsice skladeb Procol Harum a sólových písní a aranžmá klasických a duchovních písní. Mezi jeho hosty a doprovodné umělce patřili Andy Fairweather-Low a Paul Jones (ex-Manfred Mann).

V květnu 2012 byli Procol Harum nuceni zrušit zbývající část svých vystoupení v Jižní Africe poté, co si Brooker naštípl lebku po pádu v hotelovém pokoji. Na podzim Brooker oslavil 67. narozeniny. Kapela byla součástí British Invasion Tour v Jižní Africe spolu s Moody Blues a 10cc. Brzy se ale uzdravil, aby kapela mohla absolvovat rozsáhlé americké turné s Yes a v roce 2013 odehráli v Evropě několik vystoupení se symfonickými orchestry.

Procol Harum byli v roce 2012 nominován k uvedení do Rock and Roll Hall of Fame. V roce 2003 byl Brooker jmenován členem řádu Britského impéria (Member of the Order of the British Empire) prostřednictvím Queen's Birthday Honors za jeho neziskové služby.

V červenci 1968 se Brooker oženil s Françoise Riedo („Franky“), švýcarskou au pair, se kterou se seznámil kolem roku 1965. Pár spolu nemá děti. Brooker je podporovatelem Countryside Alliance a odehrál některé koncerty s cílem získat finanční prostředky pro tuto organizaci.

Členové Geoff Whitehorn
(celým jménem Geoffrey Charles 'Geoff' Whitehorn)
(Narozen 29. srpna 1951, London, England)
Guitars


Geoff je anglický kytarista a zpěvák-skladatel, který hrál jako člen kapel If, Crawler a Procol Harum.

Geoff začal hrát na kytaru ve věku jedenácti let. V srpnu 1973 se Whitehorn připojil k průkopnické britské jazz-rockové kapele If, což v té době byla jejich třetí a poslední sestava, objevující se na posledních dvou albech "Not Only Another Bunch of Pretty Faces" (1974) a "Tea Break Over, Back on Your 'Eads" (1975). Během tohoto období nahrál své první sólové album "Whitehorn (1974), na němž se představili kolegové If Dick Morrissey a Cliff Davies. Po něm následovaly dvě převážně instrumentální sólová alba "Big In Gravesend" a "Geoff Who?" které znovu nahrál a rozšířil jako "Geoff Who? 2002".

V roce 1975 bylo možno Whitehorna vidět koncertovat s Maggie Bell.

V roce 1976 se připojil ke skupině Back Street Crawler (později známé pod zkráceným jménem Crawler) dokud se nerozpadli v roce 1979. V letech 1976-1979 hrál Whitehorn v kapele Crawler (dříve známé jako Back Street Crawler), kde nahradil jejího zakladatele Paula Kossoff po jeho předčasném úmmrtí v 9. března 1976. Geoff také hrál jako sólový kytarista s Chuckem Farleym cedle Steve Simpsona, Boze Burrella, Poli Palmera a Alana Coultera.

V roce 1979 se Whitehorn připojil k Rogerovi Chapmanovi a skupině Shortlist, s níž hodně koncertoval po Evropě a nahrál deset alb s Chapmanem. Jeho hraní v kapele bylo inspirováno jazzovými harmoniemi. V roce 1988 pak Shortlist opustil.

V roce 1990 vyšlo jeho druhé sólové album "Geoff Who". Ve stejném roce vstoupil do Bad Company a zůstal s nimi až do roku 1991.

Poté, co od nich odešel,se v roce 1991 připojil ke skupině Procol Harum a dnes je druhým nejdele sloužícím členem po zakladateli Garym Brookerovi. Objevil se na všech jejich nedávných nahrávkách jako "The Long Goodbye, One More Time - Live In Utrecht 1992", "The Well's On Fire" a "Novum" a také na živém DVD "Denmark And At Union Chapel" koncertu z pátku 12. prosince 2003 a jeden byl nahrán s orchestrem v roce 2006 na zámku Ledreborg, opět v Dánsku. Hrál také živě a nahrával s The Palers 'Project, což byl jakýsi tribut Procol Harum. Po těch letech změnil svůj styl na klasičtější rockové sólové představení.

Toto přidružení mu však nezabránilo realizovat další projekty a v roce 1994 vydal další sólové album "Big In Gravesend". Téhož roku se také připojil k Rogeru Daltreyovi. Navíc vystupoval s Paulem Rodgersem od roku 1974, nahrál několik alb s Rogerem Chapmanem a odehrál několik představení s The Who v roce 1996.

Whitehorn také přispěl k nahrávkám a vystoupením jiných umělců jako jsou Bad Company, Jethro Tull, Kevin Ayers, Elkie Brooks, The Who, Roger Waters, Manfred Mann's Earth Band, Paul McCartney, Billy Ocean a Paul Rodgers. V roce 2007 také spolupracoval s Elkie Brooks na jejím britském turné. Od té doby Geoff pravidelně hrál s Gambler a nedávno i s The Strumbums.

Členové Matt Pegg
(vlastním jménem Matthew Pegg)
(Narozen 27. března 1971)Bass


Matt je britský hudebník a baskytarista, syn Dave Pegga, baskytaristy skupin Fairport Convention a Jethro Tull. Je zkušeným hudebníkem, od roku 1993 zastupoval otce na turné skupiny Jethro Tull. Nahrával s takovými umělci jako jsou Francis Dunnery, Ian Brown a Chris Difford.

Pegg začínal svoji profesionální kariéru v roce 1989 ve věku 18 let s kapelou Blinder, která vyznávala moderní progresivní rockový styl. Blinder odehráli dvě velmi úspěšné vystoupení s kapelou It Bites, což k Peggovi upoutalo pozornost od jeho budoucího zaměstnavatele Francise Dunneryho. Ostatní členové Blinder později vytvořili skupinu Headswim, která podepsala s mlouvu s Polydor Records a BlackCar. S Jethro Tull si zahrál na jejich albu "Catfish Rising".

Od roku 1993 byl členem skupiny Procol Harum, pravidelně s nimi jezdil na turné a vystupoval na jejich albu "The Well's on Fire" a DVD "Live At The Union Chapel".

Pegg se objevil na Dunneryho albu "Man" v roce 2001 a cestoval s ním na jeho turné Hometown, objevil se tak i na albu "Hometown (Live)" v následujícím roce. V současnosti spolupracuje s folk-rockovou skupinou "The Gathering".

Členové Josh Phillips
(Narozen 19. prosince 1962, Rochester, Kent, England)Keyboards, Organ

Josh Phillips je anglický rockový klávesista a skladatel. Poprvé hrál na varhany Hammond s Procol Harum v roce 1993 a od roku 2004 je stýlým varhaníkem skupiny.

Svou kariéru zahájil v šestnácti letech, když nahrál varhany na soundtracku "Quadrofenia" z roku 1979 a později se objevil ve filmu se svoji kapelou Cross Section. V letech 1983 až 1984 byl klávesistou v Diamond Head. Skládal a hrával s celou řadou hudebníků, včetně takových jako Big Country, Leo Sayer, Pete Townshend, The Crazy World of Arthur Brown, Kenney Jones, Ronan Keating, Alisha’s Attic, Heatwave, Midge Ure, Eric Clapton nebo Paul McCartney a mnoha dalšími.

Spolu s Danem McGrathem provozují Cannon Studios, kde skládali a nahrávali tematickou nebo náhodnou hudbu pro mnoho TV pořadů včetně takových jako Strictly Come Dancing, Take Me Out, Alan Carr 'Chatty Man', All Star Mr & Mrs, Shooting Stars, A League Of Their Own a mnoha dalších. Za americkou verzi Strictly Come Dancing, Dancing with the Stars získali řadu ocenění ASCAP Awards. Podílel se také na skladbě na albu Procol Harum z roku 2017 "Novum". Je spoluautorem písně "Suburban House" s Andrewem Brelem, kterou natočil Leo Sayer.

Josh napsal a produkoval nedávné album pro The Crazy World of Arthur Brown "The Vampire Suite", které vyšlo u Track Records v říjnu 2003. "Je na něm spousta Hammondek," řekl o něm. Hrál také s Markem Brzezickim v Cononod Damon Hill a hostoval s The (Kenney) Jones Gang v lednu 2004 v Guildfordu.

Je to tatáž osoba jako Josh/Jonathan Phillips-Gorse a od 80. let byl uveden pod tímto jménem na mnoha albech.

Členové Geoff Dunn
(celým jménem Geoffrey Edwin 'Geoff' Dunn)
(Narozen 26. února 1961, Clapham, South West London, England)Drums


Procol Harum (Since 2006), Manfred Mann's Earth Band (2002 - 2008), 10cc (1995) Geoff Dunn byl od roku 2002 do roku 2007 bubeníkem rockové kapely Manfred Mann's Earth Band. Předtím, než se připojil k Earth Band, absolvoval dlouhý seznam společného hraní a nahrávání s Van Morrisonem, když se objevil na jeho albech "Too Long In Exile", "A Night In San Francisco", "Days Like This" a "The Healing Game".

V současné době je členem skupiny Procol Harum a objevuje se na jejich nedávných živých albech "One Eye To The Future - Live in Italy 2007", "The Spirit Of Nokken" a "MMX".

Členové Keith Reid
(celým jménem Keith Stuart Brian Reid)
(Narozen 19. října 1946, Welwyn Garden City, Hertfordshire, England)


Keith je anglický textař. V roce 1966 se potkal s hudebníkem Garym Brookerem, se kterým nedlouho poté založil skupinu Procol Harum. Tato dvojice se autorsky podílela na většině písní této skupiny a ačkoliv Reid se skupinou nevystupuje, je označován za jejího člena, byl tak klíčovým prvkem dlouhodobého úspěchu kapely. Napsal texty každé skladby Procol Harum, která není instrumentální nebo cover s výjimkou jejich nejnovějšího alba "Novum".

Reid vyrůstal v Londýně. Školu opustil již v raném věku 15 let, aby se mohl věnoval kariéře skládání písní a hlavně psaní textů, inspirovaných zpočátku Bobem Dylanem. Prostřednictvím ředitele Island Records Chrise Blackwella byl Reid představen R & B impresariovi Guy Stevensovi, který jej seznámil v roce 1966 se začínajícím skladatelem Gary Brookerem a budoucím sólovým zpěvákem Procol Harum. Oba začali spolupracovat a po sestavení několika písní se pustili do zformování kapely, která by nahrála jejich materiál. Společně napsali "A Whiter Shade Of Pale", první singl Procol Harum z roku 1967, který dosáhl vrcholu britského singlového žebříčku a prodalo se jej přes šest milionů kopií po celém světě. S Gary Brookerem, se stal spoluautorem většiny písní kapely, některou hudbu také složili varhaník Matthew Fisher a kytarista Robin Trower. Reid pokračoval v psaní textů pro skupinu až do jejího rozpuštění v roce 1977.

V roce 1966 také napsal texty pro dvě písně francouzského zpěváka Michela Polnareffa "You'll Be On My Mind" a "Time Will Tell", byl rovněž spoluautorem hitu Johna Farnhama "You're The Voice" z roku 1986.

V roce 1986 se Reid přestěhoval do New Yorku a založil vlastní manažerskou společnost Full House, která se zabývala hraním a v roce 1986 se přestěhovala na Manhattan. O tři roky později jej Brooker kontaktoval, aby probrali reunion Procol Harum, což se povedlo, a vydali další alba skupiny "The Prodigal Stranger" (1991) a "The Well's On Fire" (2003).

V roce 2008 vydal pod hlavičkou The Keith Reid Project album "The Common Thread", na kterém Reid napsal texty pro všechny písně, které byly hrány různými hudebníky jako Southside Johnny, Chris Thompson, John Waite a Michael Saxell nebo Terry Reid.

Členové Matthew Fisher
(celým jménem Matthew Charles Fisher)
(Narozen 7. března 1946, Croydon, Surrey, London, England)
Organ, Vocals


Matt je anglický hudebník a hráč na klávesové nástroje, zpěvák a producent, který je nejznámější jako zakládající člen skupiny Procol Harum. Působil v ní v letech 1967-1969 a 1991-2004, byl varhaníkem skupiny a později působil jako producent a aranžér během prvních tří let kapely. Spolu s Robinem Trowerem a Gary Brookerem byl jednou z hvězd, které se vynořily z řad skupiny, poté, co v roce 1967 náhle vylétla po jedné skladbě. Hrál na Hammondovy varhany v nejslavnější písni skupiny "A Whiter Shade Of Pale" a v roce 2004 si soudně vymohl spoluautorská práva písně, kde mu přiznali 40% podíl. Poté, co v roce 1969 skupinu poprvé opustil, pracoval jako hudební producent a vydával také sólové desky. Produkoval například nahrávky Robina Trowera. Mezi jeho sólová alba patří "Journey's End" (1973), "I'll Be There" (1974), "Matthew Fisher" (1980) a "Strange Days" (1981).

Narodil se v Croydonu, Surrey, Anglie a vyrůstal v Addiscombe v Croydonu. Navštěvoval Selhurst Grammar School a od mládí studoval hudbu, zejména pak hru na klávesy, a hrával na varhany na ranních shromážděních. Byl však obratný i ve hře na kytaru a basu, kromě jiných nástrojů, a také se naučil umění instrumentace. Začal hrát v kapelách v době dospívaní, zpočátku však na basovou kytaru, ale kolem roku 1964, když uslyšel The Animals and Georgie Fameu, rozhodl se, že se z něj stane raději varhaník. Poté, co krátce zvažoval kariéru jako učitel hudby, zapsal se na Guildhall School of Music na rok. Když z ní vypadl, získal dvoje varhany Vox Continental a využil je na turné s The Gamblers, doprovodnou kapelou Billy Furyho. Po The Gamblers pak hrál s různými místními skupinami před tím, než se připojil k Peterovi Jayovi and The Jaywalkers v roce 1966.

Na turné s Jaywalkers se seznámil s Ianem McLaganem, varhaníkem Small Faces, a byl fascinován zvukem varhan Hammond M102 a Leslie speaker, který McLagan používal. Poté, co si vypůjčil peníze od své babičky, koupil stejný model Hammondek a začal inzerovat koncerty v Melody Maker. Rychle zjistil, že vlastnit Hammondky jej nutí stát se hudebníkem a dokonce řekl: "Mít Hammondky bylo něco jako mít licenci k tisku peněz", do konce roku našel si našel i pravidelnou práci s doprovodnou skupinou Screaming Lord Sutch nazvanou The Savages, kde hrál spolu s Ritchie Blackmorem. Tehdy Brooker po rozpadu své dlouholeté kapely The Paramounts o rok dříve skládal písně s textařem Keithem Reidem a Pinewoods, mezi něž patřil i Ray Royer na kytaru, David Knights na baskytaru a Bobby Harrison na bicí, a byli připraveni k nahrávání. Gary Brooker a Keith Reid chtěli angažovat Fishera pro jejich novou skupinu, rozhodli se jej proto navštívit v jeho domě v Croydonu a prodiskutovat s ním vytvoření skupiny.

Fisher se připojil k Procol Harum počátkem roku 1967, původně nazvanou Pinewoods, i když krátkou chvíli ještě cestoval se Sutch. Zatímco celá skupina měla pouze zkušenosti z jiných skupin, Fisher byl jediný s formálním hudebním vzděláním. Vzpomíná, že "A Whiter Shade Of Pale“ měla původně čtyři verše, délku deset minut a sóla mezi nimi improvizovali Fisher a Brooker. Když se ale přišlo k nahrávání písně, byla omezena na dva verše a bylo rozhodnuto, že Fisher by měl dělat všechna sóla.

Fisher a Trower rychle zaujali přední místo vedle Brookera - kyvadlová kytarová hra založená na blues z něj udělala magnet pro fanoušky a Fisherova prominentní varhanní práce mu také umožnila zaměřit se na jejich záznamy a koncerty. Píseň "A Whiter Shade Of Pale" zůstala jejich nejznámější písní po celá léta a desetiletí. Kromě toho se mu podařilo i rozbít autorský monopol dua Brooker/Reid na nahrávky skupiny, když na jejich debutovém albu získal jediný skladatelský kredit za "Repent Walpurgis". Zatímco "A Whiter Shade of Pale" byl okamžitým úspěchem a dosáhl v britských ženbříčcích na #1 po několik týdnů, Fisher si nepřipomíná tu dobu jako šťastnou pro kapelu. Měli v úmyslu být undergroundovou kapelou, nebyli zvyklí mít singlový hit, a nebyli připraveni na tak brzké koncerty kapely.

Zdá se, že příchod kytaristy Robina Trowera a bubeníka B.J. Wilsona do Procol Harum v polovině roku 1967 kapele přinesl určitou stabilitu. Fisherův první oficiální skladatelský podíl byl za instrumentální "Repent Walpurgis" na debutovém albu kapely, které bylo transformováno Trowerem, když hrál bluesem ovlivněné sólo nad vrcholem Fisherových klasicky ovlivněných varhanních linií. Přesto v odezvě na jeho nedostatek skladatelských příležitostí byl Fisher v rozporu s Brookerem, Trowerem a Wilsonem, kteří spolu vyrůstali v Southend on Sea a předtím hráli v The Paramounts, a stále trpěl smrtí svého otce v roce 1965. Fisher chtěl opustit Procol Harum. I přes to, že se o tom mluvilo, pokusil se v příštích dvou a půl letech i nadále několikrát opustit kapelu, až nakonec na konci roku 1969 opravdu odešel.

Přestože se už přímo nepodílel na nahrávání a turné své bývalé kapely, Fisher pokračoval jako producent skupiny. Když Trower v roce 1971 odešel na sólovou kariéru, krátce se znovu připojil, a Chris Copping se na plný úvazek přesunul k baskytaře. Byl nespokojen s finanční situací skupiny a s Trowerovou náhradou, kytaristou Dave Ballem, a tak odešel znovu, tentokrát naštvaně, aby se stal producentem CBS na plný úvazek.

Kromě práce s Procol Harum byl producentem třebas Robina Trowera, James Dewara a Tir Na Nog a užil si i sólovou kariéru. Byl zvláště populární v Řecku, kde se jeho píseň z roku 1980 "Why'd I Have to Fall In Love With You" považuje za klasiku. Mezi jeho sólová alba patří "Journey's End" (1973), "Will Be There" (1974), "Matthew Fisher" (1980), "Strange Days" (1981) a "A Salty Dog Returns" (1990). Dvě z alb, která produkoval pro Trowera, "Bridge Of Sighs" (1974) a "For Earth Under" (1975), získala zlatou certifikaci RIAA, "Bridge..." byla nakonec dvojnásobně platinová. Fisherovy Hammond varhany nahrané pro klavíristu Davida Lanze v instrumentální verzi "A Whiter Shade Of Pale" z jeho alba "Cristofori's Dream" v roce 1988, pomohla tomuto albu také ke zlatu.

Fisher byl spoluautorem a hráčem na soundtracku avantgardního filmu z roku 1968 "Separation", který vyšel na DVD ve Velké Británii v červenci 2009 a v USA v březnu 2010. Fisherův instrumentální motiv "Theme From Separation" na jeho vlastním albu "Journey's End" je právě z tohoto filmu, soundtrack také obsahoval alternativní aranžmá pro Hammondky, basu a cembalo. V roce 1972 Fisher koprodukoval album skupiny Prairie Madness, na kterém si zahrál také na varhany a cembalo. Jednalo se o klavírní kytarové duo s doprovodnou kapelou, ale mělo jen omezený úspěch. Nahrál také klávesy pro Screaming Lord Sutch a jejich album "Hands Of Jack The Ripper" z roku 1972. Hrál jako klavírista na turné Davida Bowieho v červnu a červenci 1972, s The Spiders from Mars si zahrál také na klávesy. Fisher se objevil i na albu Rodericka Falconera "New Nation" (1976), které produkoval a aranžoval, a nahrál pro ně i klávesy.

V roce 1991 se znovu připojil ke skupině Procol Harum a vydal s nimi album "The Prodigal Stranger", stejně jako další dvě alba "One More Time - Live In Utrecht 1992" a "The Well's On Fire". Kromě toho se objevil na dvou koncertních DVD "Live In Copenhagen" a "Live At The Union Chapel". Kapelu pak opět opustil v roce 2003, nebyl tam prý šťastný a mezi ním a Brookerem bylo pořád napětí. V současné době je počítačovým programátorem v Croydon v Londýně.

Členové B.J. Wilson
(celým jménem jako Barry James Wilson)
(Narozen 18. března 1947, Southend, Essex, England,
zemřel 8. října 1990, Eugene, Oregon, USA)
Drums, Percussion


Barrie James Wilson byl anglický rockový bubeník, který byl nejznámější jako člen Procol Harum po většinu jejich původní kariéry v letech 1967 až 1977. Působil i v její předchůdkyni The Paramounts.

Wilson se narodil v Edmontonu v Londýně a vyrůstal v Ponders End. O bubny se začal zajímat již jako teenager a ve věku 12 let přesvědčil svou matku, aby mu koupila první sestavu. V té době byl jeho hlavním hudebním vlivem, podobně jako u většiny ostatních aspirujících mladých rockerů v Anglii, Cliff Richard & The Shadows, v jeho případě jejich bubeník Tony Meehan. Jako nevšímavý student opustil školu ve věku 16 let a do té doby se vážně zajímal o americký styl R&B. V roce 1962 se připojil ke skupině v Southend on Sea The Paramounts, kde vystřídal jejich bubeníka Micka Browleeho. Skupina se specializovala na R&B a její další členové byli Gary Brooker, Robin Trower a Diz Derrick. V roce 1964 zaznamenala hit "Poison Ivy". Navzdory smlouvě s Parlophone Records, některým dobrým recenzím a nadšené spolupráci s dobře známými outfity jako Rolling Stones, nedokázali bodovat v singlových žebříčcích a skupina se rozpadla v roce 1966. Z Wilsona se stal studiový bubeník, ale hrával také s Cat Stevensem a Lulu. Stal se také členem jedné z divadelních sestav, někdy označované jako "Dimensons", když doprovázeli R&B veterána Jimmyho Powella.

Zatímco byl zaneprázdněn studiovým hraním, jeho bývalý spoluhráč Gary Brooker dal dohromady novou kapelu Procol Harum, se kterou nahrál obrovský hit "A Whiter Shade of Pale", na jejíž první verzi spolupracoval studiový jazzový bubeník Bill Eyden, ale měl potíže poskládat stabilní kapelu pro nahrávání dalšího materiálu. Nakonec se Wilson připojil k Procol Harum v létě 1967 spolu s bývalým kolegou The Paramounts Robinem Trowerem.

Jako velký fanoušek Levona Helma z The Band, se kterým se setkal na konci 60. let, byl Wilson také posedlý hrát na mandolínu (jeden z Helmových nástrojů), který později využil na albu "Grand Hotel" u Procol Harum. Wilson občas hrál i s jinými umělci, včetně hitu Joe Cockera "With a Little Help From My Friends", dělal různé nahrávky s Leonem Russellem, Lou Reedem, Incredible String Band, Mick Grabhamem, ale zůstal primárně spojován s Procol Harum až do jejího rozchodu. Zahrál si s Mickym Juppem a objevil se i na některých studiových nahrávkách Johna Hiatta koncem 70. let. Ačkoli Barrie postrádal uznání jména jako jiní velcí bubeníci jeho generace, Wilson byl zvolen nejlepším bubeníkem v anketě Playboy Music Polls počátkem 70. let. Dokonce odmítl nabídku Jimmyho Page a Roberta Plantea, aby se stal původním bubeníkem pro Led Zeppelin.

Když se Procol Harum rozpustili v roce 1977, Wilson si zahrál v roce 1978 na albu Frenka Millera "Double Trouble" a byl členem koncertní skupiny Joe Cockera v letech 1979 až 1984. Jejich koncert v Calgary je uveden na DVD "Joe Cocker Live" (1981). Vystupoval také na dvou berlínských koncertech na DVD "Joe Cocker DVD Cry Me A River (The Rockpalast Collection)" v roce 2008. BJ byl bubeníkem i na Cockerově hitovém singlu "With a Little Help from My Friends", který byl nahrán v roce 1968. V roce 1984 Wilson krátce hrál s Patrickem Landreville, bývalým členem kultovní skupiny 60. let RHS, mezi jejíž členy patřili Bob Siebenberg (Supertramp), Scott Gorham (Thin Lizzy) a John Boutell (Beauregard Ajax).

V roce 1983 Wilson hrál na bicí na albu AC/DC "Flick Of The Switch", poté, co jejich bubeník Phil Rudd opustil kapelu těsně před dokončením nahrávky alba. Podle nahrávacího inženýra ale nebyly na výsledném albu použity skladby nahrané Wilsonem a brzy jej nahradil bubeník Simon Wright.

Wilson byl také bubeníkem na filmovém soundtracku "The Rocky Horror Picture Show" (1975), na kterém také hrál jeho bývalý spoluhráč z Procol Harum, kytarista Mick Grabham. Byl to Wilsonův přítel, prominentní filmový skladatel Richard Hartley, který jej pozval, aby bubnoval na tomto soundtracku, a Wilson s sebou přivedl Grabhama jako kytarustu. BJ také hrál ve dvou skladbách "Lady Day" a "The Kids" na albu Lou Reeda z roku 1973 "Berlin".

Wilsonovou poslední nahrávkou bylo sólové album Gary Brookera z roku 1985 "Echoes In The Night", spolu s jeho bývalými spoluhráči ze skupiny Procol Harum Keithem Reidem a Matthewem Fisherem ve skladbách "Ghost Train", "The Long Goodbye", "Hear What You're Saying" a "Mr. Blue Day".

Wilson na nějakou dobu opustil hudbu a oženil se s americkou dívkou. Přestěhoval do Spojených států do Oregonu, kde hrál s různými metalovými skupinami a také spolupracoval s Joe Cockerem na jevišti.

V roce 1987 se Wilson zhroutil po úmyslném předávkování léky a byl hospitalizován na tři roky, přičemž zůstal v persistentním komatu. Brooker a Reid reformovali skupinu a doufali, že mu pomohou k jeho zotavení zasláním "demonstrační pásky, které udělali se strašnou bubenickou mašinou, protože takovou věc nenáviděl". Wilson bohužel "utrpěl katastrofické škody, které už nešlo nikdy napravit“. Ve svým 43 letech zemřel na zápal plic v Eugene v Oregonu v USA a zanechal po sobě manželku Susan a dvě dcery Sarah a Nicolu.

Členové
(celým jménem jako Robin Leonard Trower)
(Narozen 9. března 1945, Catford, South East London, England)
Guitars


Robim je britský kytarista. Byl členem klasické sestavy skupiny Procol Harum. Spolupracoval také například s Jackem Brucem ze skupiny Cream nebo s Bryanem Ferrym ze skupiny Roxy Music. Během své dlouhé a klikaté sólové kariéry musel kytarista Robin Trower snášet nesčetná srovnání s Jimi Hendrixem, kvůli jeho záhadné schopnosti následovat Hendrixův blues/psychedelický styl hry na Fender Strat.

Robin Trower, ikonický žák Hendrixe, se narodil v Catfordu v jihovýchodním Londýně v Anglii. Catford je město v Londýně, které se nachází v samém srdci londýnské čtvrti Lewisham, sahající až do saských dob a které má bohatou kulturní uměleckou historii. Není divu, že to bylo místo narození jednoho z nejtalentovanějších a zvukově uznávaných kytarových hrdinů naší doby. Po ukončení školy Robin pracoval se svým bratrem na čištění oken. V raných turbulentních 60. letech Robin vytvořil skupinu, která se stala známou jako The Paramounts, později včetně kolegy ze Southend High School Gary Brookerem. The Paramounts se rozpadli v roce 1966, aby se věnovali jednotlivým projektům. V roce 1967 Trower připojil ke skupině Procol Harum, když nabídl kytarový slot v novém rychle rostoucím projektu svému starému příteli Brookerovi, a zůstal s nimi do roku 1972. V důsledku toho se Trower objevil v klasice Procol Harum jako "Procol Harum" z roku 1967, "Shine On Brightly" (1968), "A Salty Dog" (1969), "Home" (1970), na kterém vytvořil populární melodii Trower "Whisky Train", a "Broken Barricades" z roku 1971. Zatímco Procol Harum pomohli zahájit Trowerovu kariéru, tehdy si kytarista uvědomil, že pro jeho kytarovou práci je v kapele omezený prostor, a nakonec odešel na sólovou kariéru.

Ještě před tím, než založil svoji eponymní kapelu, se připojil ke zpěvakovi Frankie Millerovi, bývalému baskytaristovi a zpěvákovi Stone Crowsovi, Jamesovi Dewarovi a bývalému bubeníkovi Jethro Tull Clive Bunkerovi, aby zformovali krátcetrvající kombo Jude. Tento outfit ale nic nenahrál a brzy se rozpadl.

V roce 1973 si Trower udržel Dewara jako svého basistu, který také převzal sólový zpěv, a rekrutoval bubeníka Reg Isidora (později jej nahradil Bill Lordanem), aby zformovali Robin Trower Band. Ještě v roce 1973 vydal Trower svůj sólový debut "Twice Removed From Yesterday". Je ironické, že jeho bývalý kolega ze skupiny Procol Harum, varhaník Matthew Fisher album produkoval, podobně jako první a třetí Trowerovo sólové album. Nejslavnějším albem téhlete formace je bezpochyby jejich druhé album "Bridge Of Sighs" z roku 1974. Rockovým fanouškům ještě truchlícím z Hendrixovy smrti, znělo album děsivě podobně jako hra kytaristy s Jimi Hendrix Experience, zejména jeho desky z roku 1968 "Electric Ladyland". V důsledku toho album vylétlo na vrchol U.S. Top Ten, kde vrcholilo na pozici #7. I přes rozdíly, Trowerovy rané nahrávky jeho power tria byly poznamenány vlivy Jimiho Hendrixe. Z Trowers se stal vlivný kytarista, který inspiroval další kytarové legendy, jako např. Robert Fripp, který jej ocenil za ohýbání a kvalitu jeho zvuků a vzal si od něj Trowerův věhlas pokračoval lekce.


ve vzestupu v polovině 70. let, když se stal headlinerem arény díky síle takových hitových alb jako "For Earth Under" (1975), "Robin Trower Live!" (1976), "Long Misty Days" (1976) a "In City Dreams" z roku 1977. Ovšem každého dalšího alba se prodávalo méně než jeho předchůdce.

V roce 1980 se proto Trower spojil s bývalým baskytaristou Cream Jackem Brucem a bubeníkem Billem Lordanem, aby vydali skvělou, po nich pojmenovanou, desku B.L.T. (počáteční písmena jmen), vynikající retro Hendrixovský zážitek. Druhou desku "Truce" nahráli ve složení Trower, Bruce a nově bubeník Reg Isidore. Po těchto albech vydal další album s Jamesem Dewarem na vokálech pod názvem "Back It Up" v roce 1983. Během koncertování zaskočil na některých vystoupeních Gary Husband za Billa Lordana. Robin Trower byl poté z Chrysalis Records smluvně vyvázan. Pak se Trower vrátil ke své sólové kariéře.

V 80. letech se Trower snažil rozšířit své publikum několika alby, které se pokoušely aktualizovat jeho blues-rockový styl (podobně jako album "Passion" z roku 1987), ale žádné nevrátilo kytaristu zpět na vrchol hitparád. Počátkem 90. let se Trower vrátil k Procol Harum na krátké setkání, album "Prodigal Stranger" z roku 1991, poté co doprovázel bývalého zpěváka Roxy Music Bryana Ferryho na deskách "Taxi" (1993) a "Mamouna" (1994). V roce 1991 byl Trower také součástí evropského turné Night of the Guitars II, které pořádal Sting a manažer Police Miles Copeland. Na turné vystupovali Ronnie Montrose, Rick Derringer, Saga Ian Crichton, Dave Sharman, Jan Akkerman a Laurie Wisefield.

Trower pokračoval v vydávání sólových alb i na konci 21. století, "My Go Way! (2000) a objevil se také stálý přísun jeho živých setů a kompilací. Trower se vrátil ke spolupráci s Ferrym ještě jednou na "Frantic" (2002). Když Trower znovu sestavil většinu své kapely z konce 80. let. Návrat veteránských souputníků Dave Bronze na basu, zpěváka Davea Pattisona (dříve se skupinou Gamma Ronnie Montrose) a Pete Thompsona na bicí přinesl v létě 2004 nové album "Living Out Of Time" a koncem roku 2005 se vrátil s "Another Days Blues". Se stejnými spoluhráči zahrál Trower koncert k jeho 60. narozeninám v německém Bonnu. Koncert byl natočen německým televizním kanálem WDR a poté vyšel na DVD a následně na CD po celé Evropě a později v USA pod názvem "Living Out Of Time: Live". Na podzim roku 2006 se vydali na turné a cestovali po Spojených státech a Kanadě. V roce 2007 si ještě jednou zopakoval spolupráci s Bryanem Ferry na albu "Dylanesque".

V roce 2007 vydal Trower třetí nahrávku s Jackem Brucem "Seven Moons", tentokrát s Garym Husbandem za bicími. V roce 2008 začalo světové turné ve Ft. Pierce na Floridě dne 16. ledna 2008. Ve spojení s Davey Pattisonem a Pete Thompsonem hrál na basu Glenn Letsch (dříve Gamma). Evropské termíny začaly v dubnu. Přehlídka z 29. března 2008 v Royal Oak Music Theatre v Royal Oak, Michigan, byla vydána jako dvojité album u V12 Records.

Album "What Lies Beneath" se objevilo v roce 2009 pod hlavíčkou V-12 Records. Během několika příštích let Trower natáčel a vydával alba postupně co několik let. V roce 2010 se objevilo "The Playful Heart", po něm následovalo "Roots And Branches" v roce 2013, "Something's About To Change" v roce 2015 a "Where You Are Going To" v roce 2016. V roce 2016 si užil úspěšné turné po USA. Dne 20. března 2018 Trower odehrál show v Maryland Hall for the Creative Arts v Annapolisu v Marylandu. O deset minut později (přibližně 21:00 EST) poté, co si zahrál doprovod k písním "Day Of The Eagle" a "Bridge Of Sighs", do svého mikrofonu ohlásil, že se necítí dobře, podal kytaru divadelním technikům, odešel do zákulisí a zhroutil se. Byl převezen sanitkou do nemocnicniční ambulance na vyšetření.

Osobní styl Trowera byl ovlivněn Hendrixem a díky tomu byl i někdy kritizován. I přes tyto kritiky je Tower jedním z nejvýznamnějších britských kytaristů. Inspiroval mnoho slavných kytaristů jako například Roberta Frippa za skupiny King Crimson. Fripp prohlásil o svém učiteli: "Je to muž, který myslí na detaily, na kvalitu zvuku, nuance a pocit okamžiku".

Členové Mark Brzezicki
(celým jménem Mark Michael Brzezicki)
(Narozen 21. června 1957, Slough, Berkshire, England)
Drums, Percussion


Mark je anglický rockový bubeník, který je nejznámější především jako člen Big Country. S touto skupinou se objevil na ne méně než 19 discích, a to včetně kompilací a živých vydání. Působil ale i v jiných kapelách jako The Cult, Ultravox, From The Jam a Procol Harum. Hrál také s hudebníky jako Pete Townshend, Roger Daltrey, The Crazy World Of Arthur Brown, Midge Ure, Fish, The Pretenders, Nik Kershaw, kanadská skupina Red Rider, Joan Armatrading, Howard Jones, Rick Astley a mnoha dalšími. Byl také bubeníkem na druhém a posledním albu v anglickém jazyce "Shine" od Fridy z kapely ABBA.

Přesunul se i do progresivního rockového žánru, když na několika nahrávkách vystupoval s bývalým zpěvákem Marillion Fishem.

Mark Brzezicki je syn polského válečného veterána a anglické matky. Jeho příjmení se vyslovuje v angličtině "bruh-zickee". Jeho bratr Steve je basistou, se kterým často spolupracuje. Brzezicki opustil Big Country v červenci 1989, ale znovu se připojil v roce 1993. Spolu s basistou Tonym Butlerem a kytaristou Brucem Watsonem začali Big Country hrát znovu v roce 2007 v rámci svého 25. výročního turné.

"Smash Hits" měl běžící roubík v 80. letech, kdy jej označovali jako "Mark Unpronounceablename of Big Country“. Na albech Pete Townshenda "All The Best Cowboys Have Chinese Eyes" a "White City: A Novel" jsou vtipné odkazy na pravopis jeho příjmení.

V roce 2004 pomohl Brzezicki založit novou kapelu Casbah Club s Bruce Foxtonem a Simonem Townshendem.

Dne 10. října 2009 se Mark Brzezicki znovu připojil ke The Cult na scéně v Royal Albert Hall v Londýně. Připojil se k původním členům Ianu Astburymu, Billy Duffymu a Jamie Stewartovi, s nimiž nahrál jejich album "Love" (1985), aby uvedl písně "The Phoenix" a "She Sells Sanctuary" jako druhý a poslední přídavek živého vystoupení k "Love".

Brzezicki v současné době bubnuje v reformované sestavě Thunderclap Newman. Od roku 2009 do roku 2013 byl bubeníkem From The Jam spolu s původním členem The Jam Bruce Foxtonem. V roce 2013 upustil od spolupráce s Big Country. v roce 2016 hrál nahrával všechny skladby kromě až ba jednu výjimku na albu Bruce Foxtona "Smash The Clock".

Členové Graham Broad
(Narozen 10. března 1957, Hammersmith, West London, England, United Kingdom)
Drums (1996)


Graham Broad je britský bubeník, který profesionálně hraje již od svých 15 let poté, co od roku 1970 začal navštěvovat Royal College of Music. Je bývalým žákem buenického pedagoga Lloyda Ryana, který také učil Phila Collinszáklady hry na bicí.

Jeho spolupráce trvající již desetiletí vystřídala hudebníky jako jsou Roger Waters, Tina Turner, The Beach Boys, Procol Harum, Jeff Beck, Tom Cochrane a Red Rider, Van Morrison, Bryan Adams, Bill Wyman, Tony Banks nebo George Michael. Je to jeden z nejplodnějších bubeníků 80. let, jeho práce se objevila v Top 10 hitech u Bucks Fizz, Dollar, Tina Turner, Bardo, Go West, Five Star, Wham a ABC, kde se dokonce se objevil v hudebním videu jejich hitu "When Smokey Sings".

Broad většinou od roku 1987 vystupoval s frontmanem Pink Floyd Rogerem Watersem, kde hrál na bicí na Watersově albu "Radio K.A.O.S." a na následující turné. V roce 1990 se Broad připojil k Watersovi a jeho "Bleeding Heart Band", se kterou hrál na jevišti během The Wall Concert v Berlíně. V roce 1992 se objevil na Watersově třetím sólovém albu "Amused To Death". V roce 1999 jej Waters pozval, aby se k němu připojil na jeho turné "In The Flesh", které se protáhlo na tři roky v letech 1999 až 2002. Broad se také zúčastnil turné "The Dark Side Of The Moon Live", které začalo v červnu 2006 a bylo rozšířeno o další vystoupení s ukončením na jaře 2008. Broad hrál znovu s Rogerem Watersem ve filmu "The Wall Live" (2010-2013) a koncertoval s ním po Severní Americe a Evropě.

Broad také vystupuje s Rhythm Kings, kapelou Billa Wymana.

Členové Henry Spinetti
(celým jménem Henry Anthony George Spinetti)
(Narozen 31. března 1951, Cwm, Blaenau Gwent, Wales)
Drums (1996)


Henry Spinetti je velšský hudebník a hráč na bicí, jehož hraní se objevilo na velkém množství významných rockových a popových alb. Je mladším bratrem herce Victora Spinettiho (1929-2012).

Narodil se v Cwm, poblíž Ebbw Vale, Monmouthshire, Wales. Spinetti začal svou hudební kariéru s kapelou Scrugg, která nahrála pro label Pye. Mezi členy kapely byli kolegové Welshman Jack Russell, Chris Dee a jihoafrický zpěvák a skladatel John Kongos. Na počátku 70. let se Spinetti objevil s Kongosem v televizi BBC v pořadu Top of The Pops, kde předvedl Kongosův žebříčkový hit "He's Gonna Step On You Again". Poté, co opustil Scrugg, Spinetti zahájil brzkou spolupráci kouzla s The Herd (1968-1969) a Judas Jump, kteří byli zahajovacím počinem na festivalu Isle of Wight v roce 1970. V roce 1983 vystupoval s kapelou Climax Blues Band.

Spinetti nahrál také osm z deseti skladeb na albu Gerryho Raffertyho "City To City", a to včetně hitu "Baker Street", a také hrál v 2002 na vzpomínkovém koncertu pro George Harrisona The Concert For George.

Jinak Spinetti nahrával nebo vystupoval s celou řadou hudebníků jako Joan Armatrading, Andy Bown, Eric Clapton, Roger Daltrey, Bob Dylan, Joe Egan, Andy Fairweather Low, Mega Shebang, George Harrison, Gone Troppo, Bryn Haworth, Alexis Korner, Paul McCartney, Katie Melua, Gerry Rafferty, Cliff Richard, Justin Sandercoe, Leo Sayer, Chris Spedding, Pete Townshend and Ronnie Lane a Willie and the Poor Boys.

Členové Dave Bronze
(celým jménem David "Dave" Eric Bronze)
(Narozen 2. dubna 1952, Billericay, Essex, England)
Bass (1991-1993)


Dave Bronze je anglický hudebník a basový kytarista. Spolupracoval s hudebníky a kapelami jako jsou Robin Trower, Dr. Feelgood, The Hamsters (1992-1994), Procol Harum (1991-1993), Eric Clapton, Nik Kershaw, Belinda Carlisle, Barbara Dickson, Art of Noise, Bryn Haworth a Ray Davies.

Dave Bronze začal svou profesionální kariéru při nahrávání jako basista Robina Trowera. Hrál na Trowerově albu "Back It Up" vydaném v roce 1983. Později v 80. letech se se připojil k různým kapelám 80. až do roku 1990. V roce 1991 se Bronze připojil k reformované kapele Procol Harum a objevil se na albech "Prodigal Stranger" a "The Long Goodbye". V roce 1993 kapelu opustil a nahradil jej Matt Pegg.

Poté se spojil s Gary Brookerem po krátké době ve skupině jménem Hamsters. Spolupracoval s Ericem Claptonem v letech 1993 až 1997. Bronze je basovým kytaristou na albu Erica Claptona z roku 1994 "From The Cradle" a vystupoval i na turné po vydání alba. Do roku 1997 byl pak i členem doprovodné skupiny Erica Claptona. V letech 1999 až 2004 hrál s Ericem Bibbem, se kterým se představil v klasickém blues-rockovém světě tím, že se podílel na jeho albu "Man Amongst Men". Také spolupracoval s Belindou Carlisle, Art of Noise a Ray Daviesem.

V roce 2000 byl zvolen organizací British Blues Connections jako Bass Player of the Year. Hrál v sestavě pro vystoupení Concert for George v listopadu 2002. Znovu se připojil ke Claptonovi na jevišti pro benefity Teenage Cancer Trust v Royal Albert Hall v březnu 2003. Bronze také hraje s Claptonem každoročně na Silvestra při každoročním koncertu konajícího se ve prospěch Alkoholics Anonymous. V roce 2008 koncertoval Bronze s Andym Fairweatherem Lowem, se kterým se setkal předtím už při doprovodu Erica Claptona. V roce 2011 se objevil na nejnovějším albu Bryn Haworth s názvem "One Way Ticket".

Bronze se připojil ke Claptonově kapele pro 2-noční představení Baloise Session v roce 2013 a řadu koncertů ve Spojených státech a Evropě v roce 2014. V roce 2016 se Bronze znovu připojil ke Claptonovi, aby vystoupil v omezené řadě koncertů v Japonsku. Bronze také cestoval řadu let s Andy Fairweather Low a The Low Riders po Velké Británii, Německu, USA a Japonsku.

Členové Ian Wallace
(celým jménem Ian Russell Wallace)
(Narozen 29. září 1946, Bury, Lancashire, England,
zemřel 22. února 2007, Los Angeles, Kalifornie)
Drums, Percussion, Vocals (1993, died 2007)


Ian Russell byl anglický rockový a jazzový bubeník, byl nejznámější jako člen progresivní rockové skupiny King Crimson, člen El Rayo-X Davida Lindleyho a bubeník Dona Henleyho. V letech 1971 a 1972 byl členem skupiny King Crimson, dále působil jako studiový a koncertní hráč.

Již na škole si založil Wallace vlastní skupinu s názvem The Jaguars. Později se stal členem The Warriors, kde se setkal s budoucím zpěvákem Yes Jonem Andersonem. Jon Anderson byl jedním ze zpěváků The Warriors spolu se svým starším bratrem Tonym. Když Tony odešel, kapela strávila asi osmnáct měsíců hraním po klubech v Německu a Dánsku. Vystupováním v těchto klubech noc co noc se opravdu naučil hrát na bicí. Na pódiu se s Yes setkal Ian Wallace jednou v listopadu 1968, kdy dočasně nahradil jejich bubeníka Billa Bruforda, kteráý právě odešel. Poté se přestěhoval do Kodaně a hrál asi šest měsíců se soulovou kapelou z Manchesteru s názvem BIG SOUND, která hrála v Dánsku, Norsku a ve Švédsku jako doprovodná kapela dánského rockového hudebníka Nalleho. Big Sound a The Warriors byly kolegiální skupiny, hrávali spolu v klubu Storyville, Frankfurtu, Kolíně nad Rýnem a Kodani. Když The Big Sound odešli bubeník a baskytarista, po nichž se Ian a baskytarista Warriors Dave Foster připojili ke skupině. Když se Big Sound rozdělili na konci roku 1967 během turné po Norsku, někteří členové, včetně Wallace, se přestěhovali do Londýna a doprovázeli další umělce jako Sandie Shaw, David Garrickovy, Marv Johnson a Lou Christie.

Wallace se později na přelomu 60. a 70. let bubnoval ve skupině Bonzo Dog Doo-Dah Band, kterou vedl Vivian Stanshall, a pak v The World s Neilem Innesem, vydali jedno album "Lucky Planet" a během turné k tomuto albu jej Robert Fripp požádal, aby se připojil King Crimson. V první polovině roku 1971 se stal členem skupiny King Crimson, se kterou nahrál studiové album "Islands" a koncertní desku "Earthbound", objevil se i na řadě později vydaných archivních nahrávkách. Kytarista Robert Fripp se ale rozhodl v květnu 1972 na konci turné po USA zcela přestavět skupinu a Wallace společně se saxofonistou Melem Collinsem a baskytaristou Bozem Burrellem odešli do kapely Snape, kterou vedl Alexis Korner.

Wallace následně spolupracoval i s All-Stars Steve Marriotta, s nímž se již dlouho přátelil. Bubnoval dokonce na poslední desce Humble Pie "Street Rats". Byl pozván i do kapely Boba Dylana v roce 1978 a doprovázel jej během jeho turné po Japonsku. Wallaceho těžký bubenický styl byl hnací silou pop-heavy alba "Street-Legal". S Dylanem se spojil ještě jednou, když s nim koncertoval počátkem roku 1990.

Další zajímavou spolupráci ze 70. až 90. let zahrnuje natáčení s Ry Cooderem v roce 1979 a Donem Henleym v roce 1980 a 1990. Wallaceho studiové i koncertní aktivity lze nalézt také na "El Rayo-X" s Davidem Lindleyem, Bonnie Raitta, Joe Walshe, Boba Dylana, Johnnyho Hallydaye, Keitha Emersona, Roy Orbisona, Jacksona Browna, The Traveling Wilburys, Erica Claptona, Jona Andersona, Alvina Lee, Crosby, Stills a Nash, u Quireboys, Briana Ena, Larryho Coryella, Stevie Nicks, Lindsey Buckingham, Steve Marriotta, Al Koopera, Tima Buckleyho, Lonnie Macka, Procol Harum (turné 1993) a u Warrena Zevona.

Poté, co se přestěhoval do Nashville, Tennessee v roce 1998, Wallace pracoval jako producent a studiový hráč. Mezi jeho pozdějšími studiovými nahrávkách lze nalézt umělce jako Kim Richey, Tim Krekel Rick Vito, Dean Dillon, Rosie Flores, Jessi Alexander, producent Gary Nicholson, Steve Ripley, Jan Pulsford, Tim Hinkley, Charlie Taylor, Rodney Crowell a legendární skladatel Dan Penn. Hrál také živě s T.Graham Brown, nashvillským komorním orchestrem, Rickem Vito, Jessi Alexanderem a Billy Burnettem v kvartetu, ve kterém byli basista Dave Roe (Johnny Cash) a Kenny Vaughan (Lucinda Williams).

V roce 2003 vydal své jediné sólové album s názvem "Happiness With Minimal Side Effects". V témže roce se připojil i do sestavy skupiny 21st Century Schizoid Band, kterou tvořili bývalí hudebníci působící dříve v King Crimson. V roce 2005 založil vlastní Crimson Jazz Trio s Timem Landersem na basu a Jody Nardonem na klavír, které vydalo "King Crimson Songbook Volume One" v listopadu 2005 a "King Crimson Songbook Volume Two" na začátku roku 2009.

Dne 10. srpna 2006 u Wallaceho objevili rakovinu jícnu. Napsal o své nemoci na svém on-line blogu v naději, že jeho příběh by mohl povzbudit další s podobnými příznaky, aby se nebáli léčby. Zemřel následujícího roku ve věku 60 se svou manželkou, Marjorie Pomeroy, po svém boku.

Členové Don Snow
(znám také jako Jonn Savannah)
(Narozen 13. ledna 1957, Nairobi, Kenya)
Organ, Keyboards (1992)


Don Snow je talentovaný multiinstrumentalista, zpěvák, hráč na Hammond varhany, klavírista, kytarista, basový kytarista, bubeník a saxofonista, který je znám především svoji prací s kapelami Squeeze (1981-1982), Sinceros, The Vibrators, Procol Harum (1992-1992) a new wave kapelou The Catch, známou pro její skladbu "25 Years" z roku 1983. Často také koncertoval s Van Morrisonem a nahrál Hammond varhany a klavír na třech jeho albech.

Svou hudební kariéru začal v roce 1978 jako originální člen nového pop-outfitu The Sinceros, který podepsal smlouvu se společností Epic Records a vydal řadu úspěšných alb. V té době také hrával s Lene Lovichem na druhém Stiff Tour, jako klávesista s Bill Nelsonem a Practical Dreamers předtím, než se připojil v roce 1982 ke Squeeze, kde nahradil Paula Carracka. Nejvíce je zapamatovatelný pro jeho příspěvek na "Sweets From A Stranger“. Po roce pilného koncertování s albem "Sweets From A Stranger" se skupina rozpadla a Jonn vytvořil The Catch v roce 1983. Pod tímto názvem nahrál s bubeníkem Chrisem Whittenem a vydal singl "25 Years", který to dotáhl na číslo 3 v německých žebříčcích, kde zůstal 40 týdnů a prodalo se jej půl milionu kopií. Nahrával také s umělci jako Judie Tzuke, Tracey Ullman, Nik Kershaw, ABC nebo Sheila Walsh.

V roce 1987 se připojil k Tině Turner pro její turné Break Every Rule World Tour a nahrál s ní album "Live In Europe". Natáčel také s Rogerem Daltreyem, Tomem Jonesem, Jimmym Somervilleem, Chrisem Eatonem, Holly Johnsonovou, Boyem Georgeem, Jakimem Grahamem a Gary Mooreem. Dne 11. června 1988 si zahrál na prvním benefitním koncertě Nelsona Mandely ve Wembley Aréně spolu s Al Greenem, Joe Cockerem, Natalie Cole, Jonathanem Butlerem, Freddiem Jacksonem a Ashfordem a Simpsonem.

V roce 1990 hrál Snow s tributní kapelou Johna Lennona v Liverpoolu, než se znovu připojil v roce 1991 ke Squeeze kvůli turné. V roce 1992 poté, co se objevil na nahrávkách Tiny Turner, Judie Tzuke, Thomase Anderse a Heartland, hrál i s Procol Harum na klávesy a později pro Van Morrisona. V roce 1995 se připojil ke Squeeze potřetí a v roce 1998 opět vystupoval s Morrisonem.

Od roku 2000 natáčel desky s umělci jako Kylie Minogue, Tina Turner, Melanie C, Joe Cocker, Tom Jones, The Belle Stars, Mark Owen, Michael Ball, vydal rovněž několik sólových alb a nedávno produkoval pro Alexise Cunninghama.

V prosinci 1992 si změnil jméno na Jonn Savannah. Nyní žije v Medfordu v New Jersey.

Členové Dee Murray
(rodným jménem David Murray Oates)
(Narozen 3. dubna 1946, Gillingham, Kent, England,
zemřel 15. ledna 1992, Nashville, Tennessee, U.S.)
Bass (1977)


Dee je anglický hudebník a basista, který je znám především z působení u Eltona Johna. Tento britský basista hrával s Procol Harum, The Spencer Davis Group, The Mirage, od počátku 70. let pak s Eltonem Johnem. Byl i studiovým basistou a natočil nespočet desek, např. s Bobem Weirem, Rayem Fenwickem nebo Shaunem Cassidym.

Murray se narodil v Gillinghamu v Kentu. Ve své biografii si připoměl, jak během své střední školy poprvé začal hrát na basovou kytaru. "Někdo mi dal tu těžkou věc přes rameno a řekl: Tady nat to hraješ!" Murray rychle získal s tímto nástrojem solidní pověst. Dee se připojil ke Spencer Davis Group v roce 1968.

O dva roky později v roce 1970 byl požádán, aby se přispojil spolu s 23 letým bubeníkem Nigelem Olssonem ke kapele Eltona Johna. Poprvé se objevili na disku s Johnem na "Amoreena" z alba "Tumbleweed Connection" z roku 1970, ačkoli se poprvé objevili na živém albu "17-11-70". Když byli stálými členy Johnovy kapely, jeho nahrávací společnost jim umožnila hrát pouze v jedné skladbě na studiovém album. Elton John nicméně v té době uplatnil svoji stoupající popularitu a přesvědčil nahrávací společnost dovolit Murrayovi a Olssonovi stát se také na plný úvazek nahrávacími členy jeho skupiny, což začalo albem "Honky Château" v roce 1972. Spolu s novým přírůstkem Davey Johnstonem na kytaru pak hráli Murray a Olsson na Johnových hitových albech včetně milníku "Goodbye Yellow Brick Road", na singlech a světových turné po několik let. V dokumentu Classic Albums na "Goodbye Yellow Brick Road" producent Gus Dudgeon pochválil Murrayovu hudební schopnost a řekl, že neslyšel tak dobrého basistu jako je on. Přesto v roce 1975 po nahrávání desky "Captain Fantastic And The Brown Dirt Cowboy" byli Murray a Olsson propuštěni z kapely, protože John chtěl dosáhnout jiného zvuku.

Murray a Olsson pokračovali ve společné práci jako studioví hudebníci v Los Angeles. Hráli na prvním americkém albu Ricka Springfielda "Wait For Night" (1976). V roce 1977 se Murray krátce připojil k Procol Harum na turné po Severní Americe, kde propagovali jejich poslední album z roku 1970 "Something Magic", ačkoli se skupinou nikdy nenahrával. V letech 1978 až 1979 Murray pracoval jako součást doprovodné kapely Alice Coopera. Murray hrál na Cooperově sólovém hitovém albu "From The Inside" (1978) a připojil se k Olssonovi, který v roce 1978 podpořil Boba Weira z Grateful Dead na jeho sólovém albu "Heaven Help The Fool". Dalšími umělci, s nimiž pracoval v 70. letech a raných 80. letech, byli Yvonne Elliman a její album "Night Flight" obsahující singlový hit "If I Can't Have You", který složili Bee Gees, mezi dalšími Shaun Cassidy, Allan Clarke, Bernie Taupin, Kiki Dee, Stefanie Gaines, Barbi Benton nebo Jimmy Webb.

Murray a Olsson se vrátili k Eltonu Johnovi na North American Tour v roce 1980 i do studia hned nahráli album "21 At 33" v roce 1980. Spolu s Olssonem podpořili Johna během jeho přelomového koncertu v newyorském Central Parku před více než 400 000 fanoušky na Great Lawn dne 13. září 1980, objevili se i na "The Fox" v roce 1981. Murray přispíval basovými party u všech skladeb na "Jump Up!" v roce 1982 a připojil se k Olssonovi a kytaristovi Daveymu Johnstoneovi pro "Jump Up! Tour" následující po albu a turné pro "Too Low For Zero" (1983) a "Breaking Hearts" (1984). Dee zůstal s Eltonem až ro roku 1984 na jeho rozlučkové turné.

Skupina se poté rozpustila a znovu se sešla až v roce 1988, aby nahrála doprovodné vokály na "Reg Strikes Back".

V 80. letech Murray hrál mimo jiné na mnoha studiových nahrávkách v Nashville pro umělce jako jsou Michael Brown, Lewis Storey, Beth Nielsen Chapman a John Prine.

Murray bojoval s rakovinou kůže po řadu let a zemřel v roce 1992 ve věku 45 let v Nashvillu v Tennessee poté, co utrpěl mrtvici. Podle Murrayova nekrologu tehdy v březnu John realizoval dva koncerty na počest velkého Oleho Opryho, aby získal peníze na podporu Murrayovy rodiny.

Olsson poté, co se v roce 2004 znovu stal členem kapely na plný úvazek u Johna, aby nahrál "Peachtree Road", přemítal o nepřítomnosti jeho dlouholetého spoluhráče: "Už nikdy nevytvoříme nic tak nádherného - tak inspirujícího - bez Deeho přítomnosti." Davey Johnstone věří, že Murrayovy hudební dovednosti nebyly plně oceněny, a v březnu 2011 uvedl, že pracuje na dokumentu o tomto basovém hráči.

Členové
(Narozen ***, Kent, England)
Guitars, Mandolin, Guitars, Guitar-synth (1991)


Jerry Stevenson je anglický kytarista a hráč na mandolínu, který pracoval s Barbarou Dickson, Procol Harum a v současné době je členem kapely Be Sharp.

V roce 1991 se Procol Harum znovu zformovala a začala nahrávat nové album s názvem "Prodigal Stranger". Basový hráč Dave Bronze už byl kapelou přijat, a když hledali dalšího kytaristu, Dave navrhl Jerryho. V této době bylo známo, že Robin Trower, zakládající člen skupiny z jejich prvních pěti alb, by se mohl znovu připojí ke skupině na natáčení "The Prodigal Stranger", a Stevenson prohlásil na stránkách kapely, že navždy uvolnil prostor pro Robina. Stevenson byl zmíněn jako studiový hráč v poznámkách na "The Prodigal Stranger", ale neexistuje žádný slyšitelný důkaz, že jeho práce na tomto albu byla skutečně vydána, a to ani nikdy na turné s kapelou.

Poté, co Trower odmítl hrát na propagačním turné "The Prodigal Stranger", Tim Renwick hrál na kytaru v počátečních termínech turné, brzy jej však nahradil Geoff Whitehorn, který je v kapele Procol Harum dodnes.

Členové Tim Renwick
(celým jménem Timothy John Pearson Renwick)
(Narozen 7. srpna 1949, Cambridge, Cambridgeshire, England)
Guitars (1977, 1991)


Tim je anglický kytarista, pocházející z Cambridge. Je nejznámější pro jeho spojení s Al Stewart v jeho rané kariéře a pro jeho dlouhodobou roli jako hlavní kytarista pro The Sutherland Brothers and Quiver. Také hrál s Pink Floyd na jejich turné v letech 1987 a 1994 a doprovázel kapelu rovněž na jejich živém vystoupení na Live 8. Nyní žije v Pentewan v Cornwallu a hraje na kytaru v kapele The Bucket Boys.

Renwick se narodil a vyrůstal v Cambridge. Prožil tam svých 11 let a následně navštěvoval Cambridgeshire High School for Boys, stejně jako budoucí členové Pink Floyd Syd Barrett, Roger Waters a David Gilmour. Poté, co se věnoval jiným nástrojům, začal hrát na kytaru ve 14 letech a pokračoval v hraní v roce 1963 v místních kapelách. V průběhu tohoto desetiletí hrál s Little Women, Wages of Sin, Junior's Eyes, The Hype, Quiver (později Sutherland Brothers & Quiver) a Lazy Racera. Pracoval také v rytmické sekci Alana Parsonse v Abbey Road Studios s Pete Mossem pro The Sutherland Brothers a Al Stewarta. Ve studiu nahrával pro hudebníky jako Elton John, Procol Harum, Andy Gibb, Bridget St. John, Shirley Collins a Albion Country Band, David Bowie, Mike Oldfield, Gary Brooker, Roger Waters, Eric Clapton, David Byron, Richard Wright, Jonathan Kelly (zapojen i jako flétnista), Sally Oldfield, Maggie Reilly, China Crisis, Pink Floyd a Brian Joseph Friel.

Renwickovi je přičítáno spoluautorství písně Eltona Johna “Dreamboat”. Píseň vyšla na singlu "I'm Still Standing" v roce 1983, ale byla nejpravděpodobněji zaznamenana koncem 70. let, když byl Renwick krátce členem skupiny Eltona Johna a nahrával s ním "A Single Man" a zahrál si i na Eltonově koncertu z roku 1980 v Central Parku v New Yorku.

V roce 1984 Renwick koncertoval s Rogerem Watersem během jeho The Pros and Cons of Hitchhiking turné. Mezi dalšími hudebníky ve Watersově kapele byli Eric Clapton, se kterým Tim koncertoval hned příští rok na Claptonově Behind The Sun Tour. V roce 1987 David Gilmour pozval Renwicka na turné s Pink Floyd jako hostujícího hráče a zaznamenaná vystoupení ze srpna 1988 vyšly na živém dvojalbu "Delicate Sound of Thunder". Díky tomu jsou Renwick spolu s Michaelem Kamenem, Patrickem Leonardem a Jonem Carinem jedním z mála hudebníků, kteří hráli s Watersem i jeho bývalými spoluhráči poté, co Waters opustil Pink Floyd.

Renwick se přidal k Tex Maniaxovi a Andymu Robertsovi a dalšími ex-členy Wangfords (1984) a k Mike And The Mechanics (1989). Renwick se znovu spojil s Pink Floyd později na jejich evropském turné v roce 1989, na studiovém albu z roku 1994 "The Division Bell" a na následném turné Division Bell, což opět vyústilo v dvojité živé album "Pulse".

Renwick odehrál živé vystoupení s The Alan Parsons Band v roce 1998 na Michael Jackson Gala, kde nahradil původního kytaristu Iana Bairnsona. Nahrálval s kolegou z Pink Floyd Rickem Wrightem, když hrál na kytaru na jeho albu "Broken China" z roku 1996. V roce 2005 se objevil ještě jednou s Pink Floyd jako druhý kytarista a basista ve "Wish You Were Here" za jejich Live 8 reunion. Zahrál si také s Al Stewartem na Cambridge Corn Exchange dne 7. října 2013 a znovu na turné po Velké Británii a Irsku v roce 2015.

Renwick také nahrával sólově a vydal bezejmenné album "Tim Renwick", vydané v roce 1980, v roce 2007 sestavil instrumentální album nazvané "Privateer", které vydala Audio Network Plc. Vydal ještě alba "Electric Blue" (2008) a "Vintage Blues Guitar" (2013). Další deska "Privateer II" na podobné téma vyšla v roce 2017.

Členové Chris Copping
(Narozen 29. srpna 1945, Southend, Essex, England/ Middleton, Lancashire, England)

Chris je britský hudebník a hráč na baskytaru a varhany, je nejznámější jako člen kapely Procol Harum, začínal však ji v její předchůdkyni The Paramounts. V roce 1960 se připojil ke skupině The Paramounts jako kytarista, ale v prosinci okolo Vánoc 1962 odešel studovat chemii na Leicester University. Nahradil jej ve skupině Diz Derrick, dokud se nerozpadli v říjnu 1966. Kromě těchto skupin hrál Copping také s Astridem Mundayem, Gnidrolog a dalšími. Také odvedl spoustu práce se zvukovým doprovodem filmů.

Od roku 1963 do roku 1966 studoval na Leicesterské univerzitě a získal titul v oboru chemie. Od roku 1966 do roku 1969 pracoval pro vládu a studoval na PhD. Během této doby se rozpadlo jeho první manželství a vrátil se tak k hraní hudby, zpočátku hrál i na varhany v hospodě a poté hrával tradiční německou hudbu. V roce 1969 byl Robinem Trowerem pozván, aby vystřídal Matthewa Fishera na varhany a Davida Knightsho na basu v Procol Harum, v tom okamžiku se tato skupina skládala výhradně z bývalých hudebníků The Paramounts.

Mezi prosincem 1969 a březnem 1977 Copping nahrál se skupinou sedm alb a hodně s nimi koncertoval. Během té doby Copping střídal basovou kytarou a Hammond varhany, zatímco jiní hudebníci přidávali ke skupině. Po nahrání alba "Something Magic" opustil skupinu a byl nahrazen Dee Murrayem na doprovodné turné, po kterém se však skupina v roce 1977 rozpadla.

V roce 1978 se přestěhoval do Austrálie, kde nadále hraje a skládá. V posledních letech Copping spolupracoval s umělci jako jsou Mark Hilton, JoJo Leslie a Astrid Munday a také skládal hudbu pro řadu krátkých filmů jako Miss Fortune, The Web a Slim Pickings.

Členové Mick Grabham
(Narozen 22. ledna 1948, Sunderland, UK)
Guitars (1972-1977)


Mick Grabham je britský hudebník a kytarista, který je nejznámější pro své přibližně pětileté působení jako kytarista v kapele Procol Harum v 70. letech minulého století. Od té doby, co jej téměř před rokem nahradil velký Dave Ball, žije v vkusně zařízeném Harrowově poločasu se svou ženou, dvěma psy a ulicí plnou sousedů, kteří jsou asi tak daleko od skály. podnikání, jak si dokážete představit. Chodíval do školy s Donem Aireym a od té doby si udržují přátelství.

První kapelou Micka Grabhama byla Johnny Duncan and The Bluegrass Boys, kombo, které představilo mnoho mladých nadějí, která se stala slavnou později jako budoucí členové The Shadows Brian Bennett nebo Lickorice Locking či kytarové esa Joe Moretti a Big Jim Sullivan. Další kapelou byli Fireflies, kteří byli aktivní v letech 1963 - 1967, když vystupovali ve všech tančírnách, klubech a barech v Sunderlandu a na severovýchodě. Jejími členy byli Mick Grabham (guitar), Maurice Plues (Ashley Ross), Lindsay Ross, John Fair (drums), Nigel Olsson (drums).

Fallout bylo R & B combo zformované někdy v polovině 60. let (pravděpodobně 1964), ale nemělo dlouhého trvání. Sestava Bruce Lowes (vocals), Mick Grabham (guitar), Eric Vincent (guitar), Clive Edmunson (bass), Nigel Olsson (drums) se několikrát měnila, např. Brian Hughes (bass, od r. 1965), ale v roce 1965 se stejně rozpadla. Někdy v roce 1965 se Mick Grabham stal součástí kapely Jazz Board, která vznikla po rozpadu Fallout, a přešli do ní někteří členové Fallout.

Mickův spoluhráč Nigel Olsson počátkem roku 1967 zformoval kapelu Enterprise, v jejíž sestavě se objevil i Mick, ale dlouho se tam neohřál, neboť ještě v prosinci 1967 přešel do kapely Chris Lamb & The Universals, když se k nim v prosinci 1967 připojil Mick Grabham. Téhož měsíce se však rozešli a většina z nich šla do nové kapely Plastic Penny. Tato kapela se začala formovat někdy v létě 1967. Po rozpadu Plasty Penny byl Mick Grabham požádán, aby s nimi odehrál několik smluvních koncertů. Ve skutečnosti však byla její první nahrávka s Brianem Keithem na vokálech a ve studiu, ale kvůli úspěchu spěchali k vytvoření skutečné kapely. V její sestavě zakotvili všichni bývalí členové Chris Lamb & The Universals Brian Keith (vocals), Mick Grabham (guitar), Tony Murray (bass), Paul Raymond (keyboards) a Nigel Olsson (drums).

Vydali své první album "Two Two Of Penny", ale rozdělili se v polovině roku 1969 ještě před vydáním svého druhého alba "Currency". Vyšla jim také kolekce nevydaných skladeb s názvem "Heads You Win, Tails You Lose". A pak bylo naplánováno poslední turné Plastic Penny, když se Nigel Olsson připojil ke Spencer Davis Group, takže Mick Grabham znovu požádal několik přátel, aby se k nim připojili na koncerty. Brzy poté si v roce 1969 změnili jméno na Cochise, která se jevila jako docela obskurní outfit, když jako Britové hráli skvělý country-rock, poněkud ve stylu Creedence Clearwater Revival. Její sestavu tvořili Stewart Brown (vocals), Mick Grabham (guitar), B.J. Cole (steel guitar), Rick Wills (bass) a John 'Willie' Wilson (drums). Své první album "Cochise" vydali v roce 1970, ale brzy poté je opustil Stewart Brown a nahradil jej zpěvák John Gilbert. Na jejich druhém albu "Swallow Tales" se k nim připojili někteří hosté, jako například skvělý Tim Renwick (kytara), později Steve Marriott (klavír, zpěv), Caleb Quaye (klavír) a Cal Batchelor. Když John 'Willie' Wilson opustil kapelu, aby se připojil ke kapele Quiver k Timu Renwickovi a Calu Batchelorovi. Za bicími jej nahradil Roy O'Temro. Bohužel po jejich třetím albu Mick Grabham odešel. Kapela chvíli pokračovala, ale kdz6 ode3el i Rick Wills, kapela se rozpadla. Zůstalo po ještě kompilační album s názvem "Past Loves".

Na začátku 70. let také nahrál Mick málo známé sólové album, které bylo ve stylu West Coast popových melodií.

Další projekt byl společným dílem kytaristů Ray Fenwicka a Micka Grabhama. V roce 1971 nahráli album s názvem "Guitar Orchestra", které mělo vyjít v roce 1972, ale zůstalo nevydáno až do roku 1997! Původně chtěli vytvořit skutečnou kapelu, ne pouze studiový projekt, ale s nemožností album vydat neměl delší trvání. Kolem roku 1971 Emit Rhodes plánoval britské turné, takže Mick Grabham byl požádán připojit se k doprovodné kapele. V únoru 1972 Mick Grabham a Ray Fenwick podpořili kapeku Pete Atkina. Pak na měsíc Mick zaskakoval na postu baskytaristy v Hookfoot za jejich odchozího basistu Dave Glovera, dokud nezískali stálého člena.

V září 1972 byl Mick Grabham angažován kapelou Procol Harum, kde nahradil bývalého kytaristu Dave Balla. A připojil se právě včas, aby s nimi na album "Grand Hotel", které již začalo s Dave Ballem, ale když Ball odešel, znovu přehráli kytarová sóla s Grabhamem. S touto sestavou vydali tři alba. Na "Exotic Birds & Fruit" lze v sestavě najít i dřívějšího kolegu z Cochise BJ Colea na steel kytaru. V roce 1999 vyšlo s touto sestavou živé album s názvem "BBC Live In Concert", které bylo zaznamenáno v roce 1974. Když Alan Cartwright opustil kapelu v červnu 1976, obohatil tuto kapelu další skvělý hudebník Pete Solley. Chris Copping se pak chopil baskytary. Vydali pouze album "Something Magic" a posléze Copping opustil v únoru 1977 kapelu. K obsazení basového křesla v Procol Harum požádal Mick svého kamaráda Dee Murraye, aby se připojil v únoru 1977. V tomto roce ale odehráli své poslední koncerty, než se rozpustili v květnu 1977, když je Grabham opustil, i když to bylo oznámeno až mnohem později.

Mick Grabham se po reunionu kapely už nezapojoval do jejich sestavy, hrál s nimi pouze na 30. výročí skupiny v Redhill v roce 1997.

Jeho další štací byla kapela Bandit, kde nahradil kytaristu Danny McIntoshe. Nahráli nový materiál pro jejich třetí album "Partners In Crime", ale bohužel nebylo nikdy vydáno. Někdy v roce 1978 Mick Grabham sestavil svoji vlastní kapelu Mick Grabham Band, kde s ním hráli Jim Nellis (vocals), John Gordon (bass) a bubeník Ian Byron. Zaznamenali některé skladby, které se objevily jako bonusové skladby v CD reedici "Mick The Lad", ale historie tohoto projektu byla krátká. Mick se pak objevil ještě v Mickey Jupp Band v roce 1978, zaskakoval v The Dukes, v letech 1980 až 1984 hrál Mick Grabham s kapelou Fast Buck, zahrál si i na turné s legendárním rockerem Fats Dominem.

V roce 1987 Mick Grabham nahradil Mickyho Moodyho v kaele Diesel Johna Coghlana. Ale v roce 1988 Mick odešel a byl nahrazen Bernie Marsdenem. V polovině 80. let se Mick Grabham znovu spojil s Rickem Willsem a Donem Aireym (klávesy) a odehráli řadu neformálních živých vystoupení opět pod názvem Mick Grabham Band, a to včetně pravidelného koncertu ve vesnici Cambridgeshire.

V roce 1998 zformoval Mick Grabham se svým dlouholetým kolegou Rickem Willsem a bubeníkem Nigelem Hartem trio Los Amigos. S Procol Harum se Mick spojil ještě jednou v září 2000 na společný speciální koncert s New London Symphonia Orchestra.

Členové Peter Solley
(Narozen 19. října 1948, London, England)
Organ (1977)


Peter Solley je britský hudebník a několikrát na English Grammy nominovaný producent. Solley je rumunského původu, jeho prarodiče pocházeli z Rumunska. Jeho otcem je britský politik a barista Leslie Solley. Peter natáčel s Ericem Claptonem, Al Stewartem a Whitesnake, produkoval nahrávky pro Teda Nugenta, Oinga Boinga, Motörhead, The Romantics, Jo Jo Zepa s Des 'Animal' McKenna, Petera Framptona, The Sports, Wreckless Eric a mnoho dalších. Byl členem kapel Fox a Procol Harum.

Ve věku 13 let získal stipendium na Trinity College of Music v Londýně a po jeho ukončení se stal studiovým hudebníkem. Ke konci 60. let hrál v The Thunderbirds, doprovodné skupině zpěváka Chrise Farlowa, byl také v doprovodné skupině zpěváka Terryho Reida, který v roce 1968 cestoval s The Rolling Stones a Cream po Spojených státech. V letech 1969 až 1970 koncertoval jako hostující varhaník The Crazy World of Arthur Brown.

Solley byl zakládajícím členem britské progresivní rockové skupiny Paladin, jejíž druhé LP "Paladin Charge!" představilo jako autora obalu Rogera Deana. Po rozpadu Paladin v roce 1973 se Solley připojil k Fox, kteří až do rozpadu v roce 1977 nahráli sérii singlů.

Po odmítnutí členství v několika skupinách se Solley stal členem progresivní rockové skupiny Procol Harum, kde hrál na varhany a syntezátory, což umožnilo Chrisi Coppingovi převzít basovou kytaru. Během jeho působení se skupinou nahrál jedno album "Something Magic" a vyjel na turné k jeho propagaci. Krátce nato se ale skupina rozpadla.

V roce 1978 vstoupil do nově založené kapely Whitesnake, kde s nimi nahrál jejich debutové EP "Snakebite". Na přebalu mu byl uveden jako zvláštní host, ale s kapelou pokračoval na koncertech až do července 1978. Pozici v kapele později přijal Jon Lord.

V 80. letech začal Solley psát televizní znělky pro klienty včetně British Airways, BMW a Coca-Cola a stal se producentem nahrávek. Mezi jeho práce patří alba pro australskou skupinu Sports "Don't Throw Stones" a Jo Jo Zep & The Falcons "Screaming Targets", "Hats Off Step Lively" a album Jo Jo Zep z roku 1982 "Cha", představující novinku salsa-rockový hit "Taxi Mary" s vokály Jane Clifton a Ray Pereira a Des 'Animal' McKennym na bicí a perkuse. Solleyovou nejznámější produkcí je singl "The Whats Like You You" z roku 1980 od The Romantics. Produkoval také na Grammy nominované album od Motörhead "1916".

V roce 1997 se krátce připojil k Procol Harum na koncert v Redhill a v roce 2004 si zahrál se svým hlavním zpěvákem Gary Brookerem na koncertu v Guildfordu.

Členové Alan Cartwright
(Celým jménem Alan George Cartwright)
(Narozen 10. října 1945, London, England)
Bass (1972-1976)


Alan Cartwright byl hudebník a basista, nyní ale provozuje bar. Nejznámější je jako basista Procol Harum, ale nahráal také album s Brianem Davisonem v roce 1970.

Před příchodem k Procol Harum v roce 1972 hrál s Freddie Mack show spolu s kolegy z Procol Harum B.J. Wilsonem a Rogerem Warwickem. Připojení Cartwrighta umožnilo Chrisi Coppingovi soustředit se výhradně na varhaní party. První album Procol Harum, na kterém pracoval, je jediné oficiální živé album skupiny "Procol Harum Live with the Edmonton Symphony Orchestra". Pokračoval v turné a nahrával se skupinou alba "Grand Hotel", "Exotic Birds and Fruit" a "Procol's Ninth", po kterém Copping znovu převzal baskytaru.

Členové Dave Ball
(rodné jméno David J. Ball)
(Narozen 30. března 1950, Handsworth, Birmingham, England,
zemřel 1. dubna 2015, Burton-upon-Trent, Australia)
Guitars (1971-1972)


Dave byl anglický hudebník a hráč na kytaru. Narodil se v Birminghamské hudební rodině a byl posledním ze tří synů. Na kytaru začal hrát již v raném věku. Všichni tři bratři hráli v různých skupinách v Německu, než se spojili s bubeníkem Cozy Powellem, aby podpořili Ace Kefforda, (dříve The Move). Ace Kefford Stand zformovaná v roce 1967 bala jeho první nahrávací skupina, se kterou vydal dva singly. Skupinu tvořili Ball, jeho bratr, Denny, Ace Kefford a Cozy Powell. Poté v roce 1969 vytvořili Big Bertha. Byl také členem obou Procol Harum a Bedlam pro část jejich historie, a nahrál toho docela dost i pro jiné umělce, mezi které patřili Long John Baldry, Jonathan Kelly a Cozy Powell.

V dubnu 1971 opustil Big Bertha a připojil se k Procol Harum poté, co si přečetl inzerát v Melody Maker. Dave byl jedním z 80 hudebníků, kteří odpověděli na tento inzerát, který hledal náhradu sólového kytaristy Procol Harum Robina Trowera. Nahradil tak Robina Trowera, který opustil skupinu a vytvořil si vlastní kapelu. Ball později řekl o jeho úspěšném konkurzu. "Říkali, že jsem jediný kytarista, který 'opravdu hrál' na rozdíl od ostatních, kteří 'jen doprovázeli'." Devea můžete slyšet na živém albu skupiny "Procol Harum Live With The Edmonton Symphony Orchestra". Turné s Procol Harum si užíval, zejména po USA, ale odešel v září 1972, když se blížilo dokončení jejich dalšího studiového alba "Grand Hotel". "Opustil jsem Procol, protože jsem se tam nudil," řekl tehdy pro Melody Maker. "Bylo tam jen málo nápadů, které jsem mohl do tohoto stylu vložit."

Poté vytvořil skupinu Bedlam se svým bratrem Dennisem a bubeníkem Cozy Powellem, se kterými vydal album u Chrysalis Records. Skupina ale byla po krátké době rozpuštěna. Přesto vystoupení v Command Studios v Londýně vyšlo na albu "Bedlam Live 1973". Poté nahrával s Longem Johnem Baldrym jeho album "Good To Be Alive" z roku 1973. V 80. letech hrál také s Nickey Barclay Band v Londýně. V roce 1988, když pracoval v Ománu, vystupoval v kapele Rashid Goes To Nizwa.

Když ukončil hraní s Long John Baldry a Bedlam, Ball zahořkl na hudební scénu a hledal nový směr svého života. Zapsal se do armády, aby vyměnil hedonismus za čistou životní disciplínu. Tam jeho mohutná majestátnost mnohokrát pozvedla obočí jeho kolegů a dotčených důstojníků. Nebo jak Ball říkal: "Jak se připravit na to, že se z područí Rock & Rollu dostanete do armády. Od Elvise to nikdo doopravdy nezkusil, takže jsem neměl čeho držet." Stal se neuvěřitelně fit a přestal jíst maso. Jeho zdravý životní styl pokračoval až do 80. let, kdy přesídlil z Midlands do Austrálie. Od té doby Dave, který byl svobodný a má tři děti, nadále cvičil a dobře se stravoval. Dave byl také špičkovým ilustrátorem a spisovatelem, byl to rozený vypravěč a celkem vtipný člověk. Žil v té době po celém světě a v roce 2010 se přestěhoval zpátky do Velké Británie.


Naposledy si zahrál s Gary Brookerem z Procol Harum v Londýně v červenci 2007. Někdy také vystupoval s tributní skupinou Procol Harum The Palers. V roce 2012 vydal sólové album nazvané "Don't Forget Your Alligator".

Daveovi byla diagnostikována rakovina střev před méně než dvěma lety. Prošel chirurgickým zákrokem, aby odstranil část svého střeva, a pak vydržel šest měsíců chemoterapie, aby odstranil několik sekundárních nádorů v plicích. Bohužel se Ballova nemoc vrátila, musel se přestěhovat z Anglie do Austrálie, kde bylo pro jeho terapii lepší klima a kde se o něj staral jeho bratr baskytarista Denny. Ball zemřel na rakovinu střeva v dubnu 2015 ve věku 65 let, jeden den právě po svých 65. narozeninách.
Během své životní pouti na Zemi byl Ball rockovou hvězdou, vojákem, univerzitním přednášejícím, policistou, odborníkem v bojových uměních a výkonným manažerem v oblasti globalizace pro jednu z největších bank na světě, abychom jmenovali alespoň některé z jeho úspěchů. Bez ohledu na to, jak jste v jednom kole nebo jak jste pyšní na své vlastní úspěchy, ve srovnání s Dave Ballem jste loudající se darmošlapi. Byl prostě vším od head banger po hlavu banky ("head banker" pro srovnání), od Tai Chi bojovníka až po po I.T. odborníka.

Členové David Knights
(celým jménem David John Knights)
(narozen 28. června 1945, Islington, London, England)
Bass


David je anglický hudebník, producent a hráč na baskytaru. Narodil se v Islingtonu, North London, v roce 1945. Je nejznámější jako basista kapely Procol Harum, byl jejich původním basovým kytaristou, který si zahrál na basu v jejich hitu "A Whiter Shade of Pale". Je to hudební samouk a hrál s nimi tři roky v raných 60. letech a hrál na jejich prvních třech albech. V roce 1969 odešel, kde jej nahradil Chris Copping.

Je znám také ze své práce na albech "Beat-Club" (1965), soundtracku "Separation" (1968), "Procol Harum: Live At The Union Chapel" (2004). Vystupoval také se skupinou zvanou Ruby, která vydala jedno album před svým rozpuštěním. Ruby byla přezdívka zpěvačky Lesley Rankine, dříve frontwomanky skotských noise provokatérů Silverfish. Také produkoval singl pro legendárního skladatele Mickey Juppa. V současné době je v hudebním průmyslu zcela neaktivní.

Členové Ray Royer
(Narozen 8. října 1945, The Pinewoods, Essex, England)
Guitars (1967)


Ray je britský hudebník, kytarista, herec a skladatel, známý zvláště z díla "Nerosubianca" (1969).

Ray byl členem původní sestavy Procol Harum. Ale s Bobby Harrisonem byli v podstatě po nahrání singlu "A Whiter Shade of Pale" téměř okamžitě vypuzeni, když zpěvák Procol Harum Gary Brooker získal do kapely své bývalé spoluhráče z The Paramounts Robina Trowera a Barry Wilsona jako jejich náhradu. Ray je uveden i jako spoluautor hitů "Homburg" a "Conquistador".

Ray a Bobby pak vytvořili svou vlastní skupinu a pojmenovali ji Freedom. Raný zvuk Freedom možná nepřekvapivě zopakoval Procol Harum v jeho prominentním použití varhan a klavíru, podobně jako heavy rockové kytary, a stejně jako rané nahrávky Procol Harum zachytili pozdní britskou psychedelii, když se začala pohybovat směrem k progresivnímu rocku. Jejich počáteční sestava vydala pouze dva singly v roce 1968, než se rozešla. Nahráli také soundtrack k temnému italskému filmu Dino De Laurentise "Attraction / Black on White". Soundtrack však v Itálii vyšel v omezeném vydání, ve skutečnosti tak omezeném, že samotní členové skupiny nevěděli, že vyšlo. Album bylo zaznamenáno významnými budoucími producenty Eddie Kramerem a Glyn Johnsem, znovu pak bylo vydáno na CD v roce 1999 a je to vlastně docela dobrý, třebas derivovaný kousek britské psychedelie z konce 60. let.

V roce 1968 se Harrison rozhodl reorganizovat kapelu komplexně, takže byl jediným zbývajícím původním členem. Další alba vyšla na konci 60. a na začátku 70. let, která už ale byla v souladu s celkovými britskými rockovými trendy v tomto období, a to mnohem těžší, tvrdší a bluesovější. Koncertovai po USA jako doprovod pro Black Sabbath a Jethro Tull a rozešli se v roce 1972 po několika personálních změnách. Harrison se stal sólovým zpěvákem v málo známé Snafu, zatímco kytarista Roger Saunders z pozdější inkarnace kapely odvedl nějakou studiovou práci, připojil se k Medicine Head a během 80. let hrál ve skupině Garyho Glittera.

Členové Bobby Harrison
(celým jménem Robert Leslie Harrison)
(Narozen 22. června 1939, East Ham Maternity Hospital, London, England)
Drums, Percussion (1967)


Bobby Harrison je anglický bubeník a zpěvák. Bobby měl v úmyslu stát se profesionálem ve fotbale, ale když mu zlomili ruku, odložil sport na poličku, ale svou ruku posiloval haraním na bicí. Byl členem původní sestavy Procol Harum. Ale spolu s Ray Royerem byli v podstatě po nahrání singlu "A Whiter Shade Of Pale" téměř okamžitě vypuzeni, když zpěvák Procol Harum Gary Brooker získal do kapely své bývalé spoluhráče z The Paramounts Robina Trowera a Barry Wilsona jako jejich náhradu.

Ray a Bobby pak vytvořili svou vlastní skupinu a pojmenovali ji Freedom. Raný zvuk Freedom možná nepřekvapivě zopakoval Procol Harum v jeho prominentním použití varhan a klavíru, podobně jako heavy rockové kytary, a stejně jako rané nahrávky Procol Harum zachytili pozdní britskou psychedelii, když se začala pohybovat směrem k progresivnímu rocku. Jejich počáteční sestava vydala pouze dva singly v roce 1968, než se rozešla. Nahráli také soundtrack k temnému italskému filmu Dino De Laurentise "Attraction / Black on White". Soundtrack však v Itálii vyšel v omezeném vydání, ve skutečnosti tak omezeném, že samotní členové skupiny nevěděli, že vyšlo. Album bylo zaznamenáno významnými budoucími producenty Eddie Kramerem a Glyn Johnsem, znovu pak bylo vydáno na CD v roce 1999 a je to vlastně docela dobrý, třebas derivovaný kousek britské psychedelie z konce 60. let.

V roce 1968 se Harrison rozhodl reorganizovat kapelu komplexně, takže byl jediným zbývajícím původním členem. Další alba vyšla na konci 60. a na začátku 70. let, která už ale byla v souladu s celkovými britskými rockovými trendy v tomto období, a to mnohem těžší, tvrdší a bluesovější. Koncertovai po USA jako doprovod pro Black Sabbath a Jethro Tull a rozešli se v roce 1972 po několika personálních změnách. Harrison se stal sólovým zpěvákem v málo známé Snafu, zatímco kytarista Roger Saunders z pozdější inkarnace kapely odvedl nějakou studiovou práci, připojil se k Medicine Head a během 80. let hrál ve skupině Garyho Glittera. Pracoval také s několika dalšími členy Procol Harum na jiných projektech. Připojil se ke skupině nazvané SNAFU, v níž figuroval budoucí varhaník Procol Harum Pete Solley, hrál také na sólovém albu Matthew Fishera "Journey's End". Jeho projekt pod vlastním jménem vydal album s názvem "Nobody's Business" v roce 1977, který ale vyšel pouze v Japonsku.

Freedom V létě 1980 se přestěhoval a žil zhruba dva roky ve Spojených státech. Tam se brzy etabloval na hudebním poli a vystoupil s klavíristou Jonasem Póriem v Skálafell v Hotelu Saga, ale brzy se připojil do další do skupiny a poté začal blues, když založil blues quartet ASIA a s touto kapelou odejel i na krátký výlet do Velké Británie, kde hráli v rádiových představeních venku. Toho roku na podzim se setkal s partnery Mezzoforte, kteří pracovali na svém druhém albu "In The Chisel", ale Harrison se na tomto alba zapojil jen sporadicky.

Harrison byl docela prominentní v bluesové scéně, seznámil se s islandskou ženu a přestěhoval se v létě 1981 do Velké Británie. O dva roky později se v roce 1983 vrátili na Island a usadili se tam. V zimě 1983-1984 pravidelně hrával v ?órscafé, poté začal pracovat a nahrávat hudbu se Stefánem S. Stefánssonem. V létě 1984 založil skupinu Pöbb Band Rockola, která hrála většinu týdne v Pöbbum ve Hverfisgata, a na podzim tato skupina vydala čtyřskladbové vánoční album "Jólasöngva" (Vánoční píseň). Na začátku roku 1985 Harrison vytvořil další bluesovou skupinu Black Cat Bone, ale přežila jen několik měsíců. Další skupina, složená z těch, kteří hráli nahrávky s Harrisonem a Stefánem S. Stefánssonem byla bezejmenná, až později ji nazývali Bobby‘s blues band, B.H. blues band nebo Blues Band Bobby Harrison. Harrison si také zahrál na bicí na albu mladého hudebníka z Reykvíku Sverrise Stormskerse, který vydal své první album "Hitt er anna? mál".

Nahrávky se Stefánem byly nakonec vydány v roce 1986 na albu pod jménem "Ísbrot", ale Harrison vydal album i pod svým vlastním jménem. Bobbyho bluesová skupina se na podzim roku 1987 zrychlila, složená mimo jiné. Skupina Mezzoforte nyní hrála na Harrisonově novém albu, které bylo považováno buď za sólové album nebo s kapelou Solid Silver, což bylo jiné jméno kapely. Album získalo stejný název "Solid Silver" a vyšlo před vánocemi v roce 1987. Harrison pokračoval v koncertování pod názvem Bobby's blues band / Solid Silver.

Bobby v roce 1989 hostoval u Vinum Dóra a udělal nějaké krátkodobé projekty. V roce 1990 se přestěhoval do Velké Británie. V současné době je v kapele s názvem Journey, kde hraje křesťansky orientovaný rock v oblasti Leigh-on-Sea v Essexu.

Členové Mick Brownlee
(Narozen říjen 1944, Chiswick, Southend, England,
zemřel červen 2017)
Drums


Mick je anglický hudebník a hráč na bicí. Mick Brownlee kdysi přesvědčil legendárního kytaristu Erica Claptona, aby hrál pravidelné sety v hospodě.

Mick se narodil v Chiswicku, Ealingu, ale vyrůstal v Leighu, Eastwoodu, kde začal bubnovat, zatímco byl ještě docházel na školu Belfairs School v Leighu. Po ukončení školy se Mick stal zedníkem. Začal hrát na bicí v 16 letech, inspirovaný jazzovým Gene Krupou a rock'n'rollovým Earl Patmerem, který nahrával s každým od Fats Domina po Eddie Cochrana. Připojil se brzy ke skupinám jako Mickey Law and The Outlaws a The Planets, než se stal v září 1960 zakladatelem první skupiny beatové skupiny ze Southendu, která nahrála první hitparádový hit - The Paramounts. Pravidelně hráli v Shades, suterénu coffee baru na nábřeží Southendu na pravidelných nedělních večerních vystoupeních s rock'n'rollovými hity, kde davy mods a rockerů platily ekvivalent osmi pencí za svou první láhev Coca-Coly zdarma.

Ale v době, kdy Robin Trower, Diz Derrick a Gary Brooker uspěli s oživením coveru Poison "Ivy Coasters", byl Mick už mimo skupinu. Na podzim roku 1963 byl Mick Brownlee rozčarován. Ostatní členové chtěli jít profesionální cestou, Mick chtěl mít jistotu v jeho práci jako zedník a také přemýšlel o svatbě. Brownlee odešel z kapely na začátku roku 1963 a nahradl jej Barry J. (B.J.) Wilson. Byl to velmi úspěšný prodavač, a když mu bylo nabídnuto nové zaměstnání v Cambridge, dal kapele vale a opustil město. Mick přiznává: "Měl jsem šanci na slávu. Kdybych zůstal s Paramounts místo toho, abych se přestěhoval do Cambridge za prací, hrál bych na "Poison Ivy" a dokonce na "A Whiter Shade Of Pale". Ale já zůstal přáteli se členy kapely a nelituji."

Místo toho si Mick zahrál s takovými jmény v hudebním průmyslu, rockoval přes Channel s Gene Vincentem, zahrál si s Huntem Runtem Shuntem a Cunninghamem, The Alvin Jones Band a Mickey Jupp's Band. Byl také jedním z hlavních iniciátorů Essex Live Aid, který v 80. letech pobídl k k charitě tisíce lidí, také si hodně užíval hraní golfu s přáteli ze showbusinessu.

Mick žijící v Chalkwellu uvedl své poslední rozloučení s paličkami u příležitosti jeho 58. narozenin v sobotu 13. října 2002, kdy hvězdná sestava je pozdravila v klubu Riga kriketářů ve Westcliff. Mick prohlásil: "Hrát na bubny je těžká, fyzická práce a já ji miluji. Trvá mi však déle, než se po vystoupení zotavím."

Bubeník, hudební propagátor a inspirace pro dvě generace místních hudebníků prohrál v roce 2017 svoji desetiletou bitvu s rakovinou.

Micka přežila jeho manželka Doreen, když statečně bojoval proti rakovině a selhání ledvin, které si vyžádaly jeho život.

Členové Diz Derrick
(celým jménem Grahame Derrick)
(narozen 11. prosince 1944, Upminster, Essex)
Bass


Diz je britský hudebník a bývalý člen kapely The Paramounts, kde hrál na baskytaru. Předtím působil i ve skupině The Electrics spolu s Gary Brookerem, kde hráli skiffle, Diz prokázal skvělé hudební schopnosti v jeho raném věku. Gary si na něj vzpoměl v září 1963, když se basista Chris Copping rozhodl opustit řady profesionálních hudebníků, aby přijal místo na Leicesterské univerzitě, a nahradil jej právě Diz Derrick.

Poté, co opustil skupinu v září 1966, stal se rozčarovaný z popové scény a rozhodl se nevykonávat komerční hudební kariéru. Nyní používá spíše méně okouzlující jméno Graham než Diz.

Chris Copping odešel na univerzitu v Leedsu, kde vystudoval hudební a magisterský program v oboru hudby, a nyní vede velmi úspěšnou obchodní výuku hry na flétnu. Je členem kvarteta vážné hudby a příležitostně hraje v rané moderní skupině komorní hudby Estampe.

Graham někdy skládá klasickou a ranou moderní hudbu.

Členové Phil Wainman
(celým jménem Philip Neil Wainman)
(narozen 7. června 1946, West London, England)
Drums


Phil je anglický producent a skladatel, působící především v 70. letech. Je znám z jeho práce se Sweet, XTC, Dollar, Mud a The Bay City Rollers. Jeho největším úspěchem v žebříčcích však byla produkce skladby "I Don't Like Mondays" od The Boomtown Rats, kterou napsal Bob Geldof a aranžoval Fiachra Trench.

V roce 1964 pracoval Wainman na evropském kabaretním okruhu s kapelou s názvem The High Grades. Vrátil se do Velké Británie a připojil se k The Paramounts v roce 1965 na krátkou dobu. The Paramounts měli menší britský hit s coverem od The Coasters "Poison Ivy", ale Wainman se na této skladbě neobjevil. Wainman byl také bubeník s relační kapelou pojmenovanou The Quotations. Vydali dva bubenicky zaměřené beat/popové singly, první "Hear Me A Drummer Man / Hear Those Drums" v roce 1966, druhý "Going, Going Gone / Hey Paradiddle" v roce 1968.

Phil a klavírista Harold Spiro později napsali pro The Yardbirds "Little Games", kterou produkoval Mickie Most. Wainman pracoval jako hudební vydavatel a skladatel, když byl představen popové skupině The Sweetshop pocházející z Middlesexu. Produkoval první singl skupiny "Slow Motion", který vyšel v červenci 1968. Kapela pak zkrátila svůj název na The Sweet těsně před vydáním singlu. Skladba však nezaujala a Phil a The Sweet se rozešli.

V roce 1970 hrál Wainman v převážně studijní skupině s názvem Butterscotch, která si prožila drobný úspěch v žebříčku s písní "Don't You Know (She Said Hello)". Pak jej znovu oslovili členové The Sweet, kteří jej požádali o nějaké písně. Wainman vytvořil bové skladatelské duo Nicky Chinn a Mike Chapman, kteří hledali odbytiště pro svou práci. Všechny tři strany se sešly a vytvořily partnerství trvající čtyři roky. Vytvořili mnoho celosvětových hitů, nejen pro kapelu The Sweet jako "Funny Funny", "Co-Co", "Poppa Joe", "Little Willy", "Wig Wam Bam", "Blockbuster!", "Hell Raiser", "Ballroom Blitz" a "Teenage Rampage", ale i pro spoustu dalších umělců s Wainmanem produkujícím jejich skladby. V roce 1974 však Phil opustil The Sweet a Chinn-Chapman a vydal se svojí cestou.

Wainman byl spoluautorem a produkoval "Give a Little Love" pro Bay City Rollers, britské číslo jedna v roce 1975. Produkoval také "Bye Bye Baby", další britský vrchol žebříčků ve stejném roce. Kromě toho existují nahrávací producentské zásluhy za alba Bay City Rollers "Wouldn't You Like It?" a "Once Upon A Star".

Když dorazil punkový rock, Wainman pracoval s Generation X, ale nebyla zkušenost, na kterou by si pamatoval s přílišnou náklonností: "Billy Idol stále říkal: 'Myslíš si, že to zvládnu?' Řekl jsem: 'No, jsi absolutní podělaně bez talentu, ale vypadáš skvěle.'"

Pracoval jako producent pro New Dawn Productions Ltd. a Chinebridge Ltd. Poslední důležitější hit, na kterém Wainman pracoval, byla píseň "Classic" pro Adriana Gurvitze a dostala se do UK Top 10 hit v dubnu 1982. Pak se u něj doma odehrálo přepadení, při němž jeho žena byla svázaná a s roubíkem. To se jednou v pět hodin ráno vrátil domů z práce a na příjezdové cestě bylo šest policejních vozů. Pak si řekl, že nebude více riskovat bezpečnost své rodiny, když pobývá ve studiu, tak se prostě vzdal produkce... Později dodal: "Ale ne proto, že jsem chtěl, ale protože jsem cítil, že musím".

Wainman později pokračoval v práci v oblasti správy majetku a nemovitostí.

Členové Laurence Cottle
(narozen 1961, Swansea, Glamorgan, Wales)
Bass (1992)


Laurence Cottle je welšský hudebník, basový kytarista a skladatel. Jeho sólové nahrávky byly většinou v žánru jazz a jazz fusion. Byl také členem kalifornského fussion kvarteta The Fents. Psal hudbu i k televizním pořadům, včetně seriálu Přátelé a The Oprah Winfrey Show. V letech 1988-1989 byl také heavy metalové skupiny Black Sabbath. Je bratrem Richarda Cottla (také hudebník), se kterým si zahrál během jeho působení v Alan Parsons Project.

Laurence pochází ze Swansea z hudební a divadelní rodiny, byl jedním ze tří bratrů, kteří pomáhali svému otci pianistovi v jeho rozmanitém vystupování. Oba jeho rodiče se angažovali v hudbě, matka jako amatérka pocházející z hudební rodiny a otec jako profesionální klavírista, který měl svou jazzovou kapelu. Malý Laurence tak byl od narození obklopen hudbou a již ve dvou letech z něj otec udělal účinkujícího ve své vaudeville show. "Všichni jsme byli vedeni k tomu, abychom hráli na klavír, a také si vzali druhý hudební nástroj." Později jej otec začal učit na trombón a začlenil do své kapely, kde hráli už Laurencovi bratři Dave a Richard. Cottle si vybral pozoun, zatímco nejstarší bratr vzal trumpetu a prostřední bratr klarinet. Především Richard, který hraje na saxofon a klávesy, se později proslavil po boku takových jmen, jakými jsou Eric Clapton, Rod Stewart, Tina Turner, Mick Jagger, David Bowie a další.

Z malé hudební školy si pamatuje, že chodil k soukromému učiteli pozounů. Když mu bylo 10 let, jeho otec si uvědomil, že jeho rostoucí rodina měla potřebné vybavení ke ke změně tradiční jazzové kapely na taneční, aby se lépe uplatnili, a místo jazzu začali hrát popové a rockové klasiky. Tehdy se Laurence poprvé chopil basy. Díky průpravě v jazzové hře a harmonii nebyl pro Laurence problém se v krátké době naučit hrát na nový nástroj, který se měl stát i zdrojem jeho obživy v pozdějších letech. A tak během raných let dospívající Cottle cestoval po Walesu a West Midlands, kde získával cenné zkušenosti z živého hraní. Jeho první basou byla Kay, se starým selmerovým zesilovačem, což jej brzy unavilo, a tak si koupil Fender Jazz, který doplnil jednotkou Ancron. Cottle nikdy neměl lekce na basovou kytaru. Nakonec se koncem 70. let přestěhoval do Londýna, aby zjistil, zda by se mohl zařadit mezi ty nejleší. "Měl jsem štěstí, protože můj bratr Richard hrající na saxofon bydlel v Londýně a právě dokončil světové turné se Steviem Wonderem, kromě toho, že pracoval s Mickem Jaggerem a Davidem Bowiem."

Jeho sólové nahrávky byly většinou v jazzu a jazz fussion. První session odehrál Laurence pro klasického kytaristu Johna Williamse do jeho klasického opusu "Cavatina" pro film Lovec jelenů z roku 1978. Na začátku 80. let přesídlil Cottle do Los Angeles a začal tady hrát s jazz fusion kapelou The Fents, po boku klávesisty Adama Holzmana a bubeníka Moyese Lucase. S touto kapelou nejdříve natočil tři bonusové skladby na desku "First Offence" a později se objevil se na jejich druhém albu "The Other Side", které vydal label Passport Jazz v roce 1987. Cottle začínal tím, že pracoval v obchodě s hudbou a začal se setkávat s kolegy hudebníky, kteří vyhledávali ty nejnovější zvuky. Tehdy si řekl: "Musím se seznámit s Mikem Mowerem a připojit se k jeho skupině Itchy Fingers". Jako host se účastnil natáčení dvou desek kapely Itchy Fingers, která se orientovala na latinu a jazz.

Poté založil Hiatus a v roce 1986 jsme získali jazzovou cenu, po níž následovala nahrávací smlouva. Tento projekt však byl relativně krátký a Cottle brzy poskytnul své basové party pro jazzové kvarteto kytaristy Jima Mullena, kterému produkoval a natočil s ním tři desky. Spolupráce trvala osm let a hraje s nim dodnes hraje, pokud má čas. "Naučil jsem se od Jima hodně," vzpomíná Cottle. "Byl to skvělý zážitek z lekcí." V 90. letech také rozjel i vlastní sólovou kariéru. Založil Laurence Cottle Quintet, se kterým natočil dvě desky "Five Seasons" (1992) a "Live" (1995). Obě se moc neprodávaly, ale obě dvě jsou výbornou ukázkou skvělé fúze jazzu a funku. Přestože další sólové desky nevydal, hraje s touto kapelou dodnes, stejně jako s dalším projektem, který v té době založil, a to Laurence Cottle Big Band, který hraje klasické jazzové standardy, ale i Laurencovy vlastní skladby. Nahrával také s britskými jazzovými hudebníky Morningtonem Lockettem, Timem Garlandem, Djangem Batesem, Gerardem Presencerem a Johnem Grahamem. Vystupuje rovněž s Gareth Williams Power Trio, kde s ním hrají Gareth Williams na klávesy a klavír a Ian Thomas na bicí.

První natáčení ve světě filmové hudby zažil Laurence po boku mistrů - Michaela Kamena a Erica Claptona, při natáčení hudby k filmu Lethal Weapon v roce 1987, i když natočil již zmiňovanou Cavatinu Johna Williamse, která byla použita ve filmu Lovec jelenů. Jako autor skládal hudbu pro seriál Přátelé, Matlock nebo Ženatý se závazky, pro televizní show Dobré ráno, Ameriko, The Oprah Winfrey Show.

Laurence se také rozhodl prodat svoji basu Fender a vyrobit si vlastní. Spojil se s výrobce Bernie Goodfellowem, který mu ji podle jeho požadavků vyrobil. Sám však vlastní velký výběr dalších nástrojů, z nichž všechny mají zvláštní účel, např. Fender Jazz a Fender Precision pro případ, že by někdo chtěl starý zvuk, má také Guildu a akustickou basu Martins a pětstrunnou fretless Washburn.

Hrál s The Alan Parsons Project na albu "Gaudi" (1987), jejich posledním pro label Arista, a na "Freudiana" (1990), Parsonsově poslední spolupráci s Ericem Woolfsonem. Nejznámější je Laurence Cottle díky natáčení studiové desky Black Sabbath "Headless Cross" (1989), pro kterou si jej angažovali. Laurence v té době spoluracoval s Cozy Powellem na jeho albu "The Drums Are Back" a on shodou okolností produkoval i album Black Sabbath, proto jej pozval. Cottle napsal a nahrál všechny basové části alba, přestože vlastně ani nebyl členem kapely, a objevil se v hudebním videu pro píseň "Headless Cross", ale s kapelou živě nevystupoval. Díky tomu se ale dostal i k práci pro Garyho Moorea na "After The War" (1989), následně natáčel i sólovou desku Tonyho Iommiho "Iommi" (2000) nebo několik sólových desek Tonyho Martina. Základem rockové session kariéry byla ale deska Erica Claptona "August" (1986) a především sólová deska Dona Aireyho "K2" (1988), kterou nabubnoval Cozy Powell, jež pak dostal Laurence do dalších projektů. S Donem Aireyem natáčel a jeho další desky "A Light In The Sky" (2008) a "All Out" (2011). Ve studiu natáčel také pro Ninu Hagen "Nina Hagen" (1989), Seala "Seal" (1994) nebo tehdy populární teenageovskou kapelu Hanson "Snowd In" (1997), zpěváka Chrise Farlowa "The Voice" (1998) nebo Chrise Thompsona "Timeline" (2009). Živě vystupoval take s Mike Oldfieldem.

Laurence byl také v poslední inkarnaci Earthworks Billa Bruforda v letech 2003 až 2007, přestože se neobjevil na žádné nahrávce z té doby. Vedle toho natáčel s bubeníkem a klávesistou Gary Husbandem (Level 42, John McLaughlin) nebo klávesistou Jasonem Rebellem (Sting). Zabrousil třeba i do stylu funky s Alem Jarreauem nebo Fredem Wesleym a Peem Weem Ellisem. V roce 2009 produkoval alba pro Claire Martin, Garetha Williamse a Marka Nightingale. Hraje také spoustu současné klasické hudby, např. v Lucembursku to byl klavírní koncert Django Batese, současného amerického skladatele. Spolupracoval rovněž s Mark-Anthonym Turnagem, současným britským skladatelem, který mixuje jazz a klasiku. V roce 2015 celé září hráli v Covent Garden jeho operu Anne Nicole. V roce 2017 si zahrál na albu Van Morrisona "Roll With The Punches".

Vlastní desky už nenatáčí, protože neměly nijak valný prodejní ohlas a ztratil zájem něco dalšího dělat. Stále skládá vlastní věci, ale to je pro jiné účely. Natáčí hudbu pro knihovny nebo filmovou hudbu, skládá hudbu pro svůj big band a také malé trio. Dělá i hudbu pro vysoké školy. Je prostě unaven nahrávacím průmyslem, takže nic nenatáčí. Poslední z jeho desek udělal před dvaceti lety.

Zpět
Studiová alba:
2017 Novum
2003 The Well's On Fire
1995 The Long Goodbye
1991 The Prodigal Stranger
1977 Something Magic
1975 Procol's Ninth
1974 Exotic Birds And Fruit
1973 Grand Hotel
1971 Broken Barricades
1970 Home
1969 A Salty Dog
1968 Shine On Brightly
1967 Procol Harum
DVD, živé a ostatní nahrávky:
2014 Some Long Road
2012 MMX
2010 The Spirit Of Nøkken
2009 Procol Harum - In Concert With The Danish National Concert Orchestra & Choir
2008 One Eye To The Future - Live In Italy 2007
2007 Secrets Of The Hive (2CD best)
2004 Live At Union Chapel (2LP/CD/DVD)
2003 One More Time - Live In Utrecht 1992
2002 Live (DVD)
2000 BBC Live In Concert
1999 The Best Of Musikladen Live (DVD)
1972 Live - In Concert With The Edmonton Symphony Orchestra



Skupina:
Gary Brooker - Piano, Accordion, Vocals
Josh Phillips - Organ, Vocals
Geoff Whitehorn - Guitars
Matt Pegg - Bass Guitar
Geoff Dunn - Drums
Hosté:
Diskografie Novum
Vyšlo 21. dubna 2017, Eagle Rock Entertainment, EAGCD659 (UK & Europe)

Seznam skladeb:
01. I Told On You (5:33)
02. Last Chance Motel (4:48)
03. Image Of The Beast (music: Brooker, Philips, Geoff Whitehorn) (4:56)
04. Soldier (lyrics: Brooker) (5:28)
05. Don't Get Caught (5:12)
06. Neighbour (2:46)
07. Sunday Morning (5:28)
08. Businessman (4:45)
09. Can't Say That (7:13)
10. The Only One (6:10)
11. Somewhen (music and lyrics: Brooker) (3:47)
Total Time: (56:06)

Recorded at Angelic Studios and Rimsdot Studios on October - December 2016
Lyrics: Pete Brown xecept (04,11)
Produced: Dennis Weinreich
Engineered and Mixed: Mo Hausler
Mixed at Hackney Sound Recorders
Mastering: Tim Young at Metropolis
Illustration and Artwork: Julia Brown
Photography: Alex Sprey
Design: Stuart Green
"Novum" je dvanácté studiové album anglické skupiny Procol Harum. Bylo vydáno 21. dubna roku 2017 a jde o první album kapely od roku 2003, kdy vyšla deska The Well's on Fire. Zároveň se jedná o vůbec první album v historii kapely, na které jako textař nepřispěl Keith Reid.

Skupina:
Gary Brooker - Piano, Vocals
Matthew Fisher - Organ
Geoff Whitehorn - Guitars
Matt Pegg - Bass Guitar
Mark Brzezicki - Drums, Percussion
Keith Reid - Lyrics
Hosté:
Roger Taylor - Backing Vocals (02)
Diskografie The Well's On Fire
Vyšlo 4. března 2003, Eagle Records, EAGCD209, GAS 0000209 EAG

Seznam skladeb:
01. An Old English Dream (4:42)
02. Shadow Boxed (3:35)
03. A Robe of Silk (2:44)
04. The Blink of an Eye (4:42)
05. The VIP Room (4:55)
06. The Question (Matthew Fisher, Keith Reid) (5:02)
07. This World Is Rich (For Stephen Maboe) (5:21)
08. Fellow Travellers (4:49)
[based on "Lascia Ch'io Pianga" by George Frideric Handel (Fisher, Reid)]
09. The Wall Street Blues (4:27)
10. The Emperor's New Clothes (4:18)
11. So Far Behind (3:51)
12. Every Dog Will Have His Day (Brooker, Fisher, Reid) (5:21)
13. Weisselklenzenacht (The Signature) (Fisher) (5:24)
Total Time: (59:11)

All music by Gary Brooker and lyrics by Keith Reid, except where noted
Recorded 2003
Produced: Rafe McKenna & Procol Harum for Strongman Productions Ltd.
Engineering & Pro Tools: Joshua J Macrae
Recorded and Mixed at Cosford Mill Studios
Mastering: Ray Staff
Les Fradkin zahrnoval "Fellow Travellers“ jako součást kompilace "Beyond The Pale". Objevuje se také v jeho vydání z roku 2006 "Goin' Back". "The Well's on Fire" je jedenácté studiové album Procol Harum, vydané v roce 2003. Album bylo pro Matthewa Fishera posledním studiovým albemm s kapelou a jeho poslední živá nahrávka sním byla "Live At Union Chapel", nahraná v prosinci 2003 a včetně mnoha písní ze studiového alba.

Skupina:
Gary Brooker - Piano, Accordion, Harpsichord, Vocals
Geoff Whitehorn - Guitars
Dave Bronze - Bass
Mark Brzezicki - Drums
Keith Reid - Lyrics
Hosté:
London Symphony Orchestra
London Philharmonic Orchestra
The Sinfonia Of London
Nicholas Dadd, Darryl Way - Conductors
Matthew Fisher - Church Organ (08)
Robin Trower - Guitar (08)
Tom Jones - Vocals (04)
James Galway - Flute (06)
Andy Fairweather Low - Guitars (11)
Jerry Hadley - Vocals (03)
Maria Constantinou - Bazouki (03)
Chameleon Arts Chorus - Chorus Master: Andrew Philipps
Diskografie The Long Goodbye
Kompilace, vyšlo 18. července 1995, RCA Victor

Seznam skladeb:
01. Conquistador (3:36)
02. Homburg (4:46)
03. Grand Hotel (6:43)
04. Simple Sister ()5:51
05. A Salty Dog (5:54)
06. Pandora's Box (3:00)
07. A Whiter Shade Of Pale (5:22)
08. Repent Walpurgis (5:40)
09. (You Can't) Turn Back The Page (4:11)
10. Strangers In Space (6:50)
11. Butterfly Boys (3:46)
12. The Long Goodbye (6:02)
Total Time: (58:41)

Recorded April 1994 - March 1995
Produced: Gary Brooker
"The Long Goodbye (The Symphonic Music of Procol Harum)" byla vydána v roce 1995. Přesně řečeno, nejedná se o nové studiové album Procol Harum, ale nahrávku produkoval Gary Brooker s různými hostujícími hudebníky, z nichž mnozí jsou nebo byli členy Procol Harum, např. Robin Trower a Matthew Fisher objevili se v jediné skladbě "Repent Walpurgis", kterou Fisher složil. Na rozdíl od všech ostatních písní na albu, titulní skladba nebyla nikdy oficiálně vydána kapelou Procol Harum. Byl to sólová singl Gary Brookera a zahrnul jej na sólové album "Echoes In The Night", které koprodukoval Brooker a Fisher, který také složil hudbu písně. Texty napsal Keith Reid a bubeník B.J. Wilson.

Skupina:
Gary Brooker - Piano and Vocals
Matthew Fisher - Organ
Dave Bronze - Bass Guitar
Robin Trower - Guitars
Mark Brzezicki - Drums
Keith Reid - Lyrics
Hosté:
Jerry Stevenson - Guitar and Mandolin
Steve Lange, Maggie Ryder, Miriam Stockley - Backing Vocals (02)
Henry Spinetti - Drums (01)
Diskografie The Prodigal Stranger
Vyšlo 27. srpna 1991, Zoo Entertainment, 72445-11011-2

Seznam skladeb:
01. The Truth Won't Fade Away (Gary Brooker, Matthew Fisher, Keith Reid) (4:19)
02. Holding On (Brooker, Reid) (4:18)
03. Man with a Mission (Brooker, Matt Noble, Reid) (4:10)
04. (You Can't) Turn Back the Page (Brooker, Noble, Reid) (4:00)
05. One More Time (Brooker, Fisher, Reid) (3:43)
06. A Dream in Ev'ry Home (Brooker, Fisher, Reid) (4:04)
07. The Hand That Rocks the Cradle (Brooker, Thompson, Reid) (4:07)
08. The King of Hearts (Brooker, Noble, Reid) (4:23)
09. All Our Dreams Are Sold (Brooker, Trower, Reid) (5:31)
10. Perpetual Motion (Brooker, Noble, Reid) (4:48)
11. Learn to Fly (Brooker, Fisher, Reid) (4:26)
12. The Pursuit of Happiness (Brooker, Noble, Reid) (4:00)
Total Time: (51:49)

Produced, Engineered and Mixed: Matt Noble with Gary Brooker, Matthew Fisher & Keith Reid
Mastering: Ted Jensen at Sterling Sound, NYC
"The Prodigal Stranger" je desáté studiové album Procol Harum, vydané v roce 1991. Album je věnováno vzpomínce na Barrie Jamese (B.J.) Wilsona, který byl bubeníkem na všech předchozích albech skupiny. Bylo nahráno po 14 leté pauze, dokonce i zpěvák Gary Brooker si nebyl jistý, zda se nahrávání uskuteční: "Nikdy jsme nevěděli, jestli to bude fungovat, ale věděli jsme jednu věc a to bylo, že základem pro vytvoření nové desky Procol Harum bude, abychom dokázali dát dohromady dobrou sadu písní... bylo to jako vyrobit první album". Ačkoli Fisher nehrál s kapelou od roku 1969 a desky "A Salty Dog", v té době prohlásil: "Cítil jsem, že jsem zasunut zpátky do toho, jako by to bylo jen den předtím... takže to není tak moc déja vu, ale spíše jako pokračování tam, kde jsme skončili". Fisher pokračoval i ve vystupování a turné s Procol Harum až po turné na podporu alba "The Well's On Fire" (2004).

Skupina:
Pete Solley - Organ and Synthesisers
Chris Copping - Bass Guitar
B.J. Wilson - Drums
Mick Grabham - Guitars
Gary Brooker - Piano and Vocals
Keith Reid - Lyrics
Hosté:
Diskografie Something Magic
Vyšlo březen 1977, Chrysalis, CHR 1130

Seznam skladeb:
Side one
01. Something Magic (3:36)
02. Skating On Thin Ice (4:47)
03. The Mark Of The Claw (Mick Grabham, Keith Reid) (4:37)
04. Strangers In Space (6:04)
Side two
05. The Worm & The Tree - Part One (7:50)
   * Introduction
   * Menace
   * Occupation
06. The Worm & The Tree - Part Two (5:29)
   * Enervation
   * Expectancy
   * Battle
07. The Worm & The Tree - Part Three (5:20)
   * Regeneration
   * Epilogue
Bonus tracks
08. Wizard Man (2:39)
09. Backgammon (3:24)
Total Time: (43:46)

Vydání u Salvo píseň "Wizard Man" jako třetí v pořadí přidalo tří bonusy:
09. Backgammon
10. You'd Better Wait (live)
11. This Old Dog (live)

Recorded Late 1976 in Miami
Two live bonuses recorded on Procols arrival on Florida
Producer: Procol Harum, Ron Albert and Howie Albert
Když producenti Leiber a Stoller (kteří vytvořili předchozí album kapely) nebyli k dispozici, rozhodli se pro spolupráci s producenty Ronem a Howie Albertem. Procol Harum odletěli do Miami s více než dosti materiálu pro jejich album. Albertové však odmítli více než pět skladeb, přičemž z materiálů, které skupina zamýšlela použít, zůstaly pouze čtyři. Zpěvák, skladatel a klavírista Gary Brooker pak nabídl epické dílo "The Worm & The Tree", dílo textaře Keitha Reida, s nímž si už Brooker několik let pohrával. Pod rostoucím tlakem dokončit hudební a orchestrální aranžmá pro 19 minutový epos (což podle Reida bylo asi o tom, "jak se tisk pokusil rozeštvat kapelu"), Brooker se obrátil na místního aranžéra z Miami Mike Lewise, aby dokončil orchestrální aranžmá pro titulní skladbu "Something Magic" a člena kapely Chris Copping, aby dokončili uspořádání dechových nástrojů pro "Skating on Thin Ice". Po dokončení "The Worm & The Tree", ji Brooker přehrál pro koproducenty Rona a Howie Albertovy, kteří tuto skladbu schválili k překvapení všech, vzhledem k tomu, že to mělo hodně společného s epickým orchestrálním / progresivním rockovým dílem "In Held Twas I" z alba "Shine On Brightly".

Skupina:
Gary Brooker - Vocals, Piano
Mick Grabham - Guitars
Chris Copping - Organ
Alan Cartwright - Bass Guitar
B.J. Wilson - Drums
Keith Reid - Lyrics
Hosté:
Diskografie Procol's Ninth
Vyšlo září 1975, Chrysalis, CHR 1080

Seznam skladeb:
Side one
01. Pandora's Box (3:33)
02. Fool's Gold (3:58)
03. Taking The Time (3:35)
04. The Unquiet Zone (3:34)
05. The Final Thrust (4:32)
Side two
06. I Keep Forgetting (Leiber, Stoller) (3:25)
07. Without A Doubt (4:30)
08. The Piper's Tune (4:23)
09. Typewriter Torment (4:25)
10. Eight Days A Week (John Lennon, Paul McCartney) (2:54)
Total Time: (39:24)

2009 reissue bonus tracks
01. The Unquiet Zone (raw track) (4:23)
02. Taking The Time (raw track) (4:34)
03. Fool's Gold (raw track with Brooker's guide vocal) (3:53)

Recorded at Ramport Studios
Producer: Jerry Leiber, Mike Stoller
Enginering: John Jansen
Liner Notes: Chris Welch
Photography: James Cotier
"Procol's Ninth" je osmé studiové album (deváté včetně live) od Procol Harum, které vyšlo v září 1975. Pod produkcí skladatelů Jerry Leibera a Mike Stollera "Procol's Ninth" představuje trochu jiný směr než předchozí nahrávky s mnohem ostřčejším zvukem ve srovnání více propracovanou produkcí Chrise Thomase. Podle rozhovoru s kytaristou Mickem Grabhamem s Rolandem Clare pro reedici 2009 se Leiber a Stoller zaměřili méně na prdukci zvuku a více na "strukturu skladeb". Kapela se objevila na obálce alba přímočaře na nenáročné fotografii odrážející zvuk samotného alba. Na přebalu se objevily simulace podpisu každého člena kapely. "Procol's Ninth" byla první nahrávkou kapely, kde se objevila cover skladba, a to předělávka písně Beatles "Eight Days A Week" a vlastní skladba Leibera a Stollera "I Keep Forgetting". "Eight Days A Week" se objevila na albu přičiněním producenta navzdory přání kapely. Album také uvedlo skladbu, kterou složili Brooker a Reid v rané kariéře kapely "Pandora's Box". Verze na albu se podstatně liší od více psychedelické nedokončené skladby písně od verze, která byla nakonec vydána jako bonusová skladba na prvním albu skupiny v roce 2009.

Skupina:
Gary Brooker - Vocals, Piano
Mick Grabham - Guitars
BJ Cole - Pedal Steel Guitar
Chris Copping - Organ
Alan Cartwright - Bass Guitar
B.J. Wilson - Drums
Hosté:
Diskografie Exotic Birds And Fruit
Vyšlo duben 1974, Chrysalis, CHR 1058

Seznam skladeb:
Side one
01. Nothing But The Truth (3:13)
02. Beyond The Pale (3:03)
03. As Strong As Samson (5:05)
04. The Idol (6:38)
Side two
05. The Thin End Of The Wedge (3:44)
06. Monsieur R. Monde (3:40)
07. Fresh Fruit (3:05)
08. Butterfly Boys (4:25)
09. New Lamps For Old (4:07)
Bonus tracks on 2000 and 2009 reissue:
10. Drunk Again (B-side) (4:31)
11. As Strong As Samson (single version) (3:46)
Bonus tracks on 2004 reissue:
11. The Blue Danube (by Johann Strauss II, arranged by Gary Brooker) (9:12)
Total Time: (37:00 )

All music by Gary Brooker, all lyrics by Keith Reid
Recorded late 1973 / early 1974 at Air London Studios, London, and Dungeon No. 2
Producer: Chris Thomas
Engineer: John Punter
Liner Notes: Chris Welch
Artwork: Jakob Bogdani
"Exotic Birds and Fruit" je sedmým studiovým albem britské progresivní rockové skupiny Procol Harum. Bylo vydáno v roce 1974. Obal alba je známým slovenským umělcem Jakobem Bogdanim obrazy zaměřené na exotické ptáky a ovoce. Kapela znovu spolupracovala s producentem Chrisem Thomasem a Procolem Harumem nahrála album ve studiích George Martina Air London Studios v Londýně. Podle leadera skupiny Garyho Brookera bylo album nahráno v reakci na dvě předchozí alba, která využívala rozsáhlou instrumentaci. Brooker uvedl: "Vytvořili jsme živé album s orchestrem. Poté jsme orchestr vzali do studia pro "Grand Hotel"... měli jsme dost orchestrů". Tento přístup návratu k základům fungoval dobře vzhledem k tomu, že během mocenského boje vlády Edwarda Heathe a odborů docházelo k pravidelným výpadkům energie. Kapela použila nouzový generátor během výpadku proudu, který vynutil třídenní práci v týdnu během tzv. "zimní nespokojenosti" v letech 1973-1974. Album obsahuje píseň "Butterfly Boys" napsaná o zakladatelích nahrávací společnosti kapely Chrysalis. Kapela byla nespokojená s podmínkami jejich smlouvy a vyjádřila tuto frustraci v písni.

Skupina:
Gary Brooker - Vocals, Piano
Mick Grabham - Guitars
Chris Copping - Organ
Alan Cartwright - Bass Guitar
B.J. Wilson - Drums
Keith Reid - Lyrics
Hosté:
Christiane Legrand - Vocals (08)
The Pahene Recorder Ensemble - Guest Appearance (06)
Diskografie Grand Hotel
Vyšlo březen 1973, Chrysalis, CHR 1037

Seznam skladeb:
Side one
01. Grand Hotel (6:10)
02. Toujours l'amour (3:31)
03. A Rum Tale (3:20)
04. TV Caesar (5:52)
Side two
05. A Souvenir Of London (3:23)
06. Bringing Home The Bacon (4:21)
07. For Liquorice John (4:27)
08. Fires (Which Burnt Brightly) (5:10)
09. Robert's Box (4:45)

Salvo Bonus Tracks
01. Grand Hotel (Raw track) (6:07)
02. Bringing Home The Bacon (Raw track featuring Dave Ball on guitar) (6:06)
Total Time: (41:09)

Producer: Chris Thomas
Engineer: John Punter
Assistant Engineer: Gareth Edwards
Artwork, Design: Spencer Zahn
Photography, drawings in internal booklet: Jeffrey Weisel
"Grand Hotel" je šesté studiové album skupiny Procol Harum. Vyšlo v roce 1973 a signalizuje změnu ve směřování kapely. Kytarista Dave Ball, který se ke kapele přidal na jejich živé album v předchozím roce, brzy odešel po focení, které jsou v návrhu alba, musel být nahrazen Mickem Grabhamem. Grabhamova hlava byla doplněna na přední i zadní stranu obálky alba na Ballovo tělo. Ačkoli skupina prošla významnými personálními změnami v minulých letech, skupina vstoupila do své nejstabilnější fáze s touto sestavou. Přestože na zdánlivě "Grand Hotel" jeví jako koncepční album, podle textař Keitha Reida "koncepce" dál nepřekračuje titulní melodii. Singl "A Souvenir Of London" byl BBC zakázán pro jeho odkazy na pohlavní nemoc v textu písně. Reid ale tvrdí, že píseň byla opravdu inspirována (bez ohledu na to, jak to dopadlo a bylo interpretováno) návštěvou obchodu se suvenýry nedaleko Air Studios George Martina. "Téměř každá deska má alespoň jednu komickou píseň... a tohle bylo trochu jízlivější kousek" uvedl Reid uvedl v jednom rozhovoru pro reedici CD z roku 2009.

Skupina:
Gary Brooker - Piano and Vocals
Chris Copping - Hammond Organ and Bass Guitar
Robin Trower - Guitars and Lead Vocals (06,08)
BJ Wilson - Drums
Keith Reid - Lyrics
Hosté:
Diskografie Broken Barricades
Vyšlo 11. července 1971, Chrysalis ILPS 9158 (UK)

Seznam skladeb:
Side One:
01. Simple Sister (Gary Brooker) (5:52)
02. Broken Barricades (Brooker) (3:13)
03. Memorial Drive (Robin Trower, Reid/ Brooker) (3:47)
04. Luskus Delph (Brooker) (3:47)
Side Two:
05. Power Failure (Brooker) (4:33)
06. Song for a Dreamer (Trower, Reid/ Robin Trower) (5:39)
07. Playmate of the Mouth (Brooker) (5:06)
08. Poor Mohammed (Trower, Reid/ Trower) (3:07)
Total Time: (35:04)

2009 Salvo reissue bonus tracks
09. Broken Barricades (Raw track) (3:57)
10. Simple Sister (Raw track) (5:49)
11. Poor Mohammed (Instrumental) (Trower, Reid) (2:43)
12. Song for a Dreamer (King Jimi) (Instrumental) (Trower, Reid) (4:56)
Total Time: (52:50)

Recorded February-March 1971 at AIR Studios, London
Produced: Chris Thomas
All songs written: Gary Brooker except where noted
All lyrics written: Keith Reid
Engineered: John Punter
Artwork and design: C.C.S. Associates
Photography: Pete Sanders
Liner Notes: Takeo Komatsuzaki
Je to poslední album s kytaristou Robinem Trowerem u Procol Harum. Album přineslo tribut Jimimu Hendrixovi "Song For A Dreamer", který složil Robin Trower a Keith Reid. Trower a Reid byli šokováni Hendrixovou smrtí v září 1970 ve věku 27.

Skupina:
Chris Copping - Organ, Bass Guitar
B.J. Wilson - Drums
Robin Trower - Guitars
Gary Brooker - Piano and Vocals
Keith Reid - Lyrics
Hosté:
Diskografie Home
Vyšlo 5. června 1970,

Seznam skladeb:
Side one
01. Whisky Train (Robin Trower, Reid) (4:33)
02. The Dead Man's Dream (4:43)
03. Still There'll Be More (4:58)
04. Nothing That I Didn't Know (3:37)
05. About to Die (Trower, Reid) (3:36)
Side two
06. Barnyard Story (2:45)
07. Piggy Pig Pig (4:47)
08. Whaling Stories (7:07)
09. Your Own Choice (3:10)
Total Time: (39:16)

Bonus tracks Salvo/Fly:
01. Still There'll Be More (Take 3; Raw Track) (4:57)
02. Whaling Stories (Raw Track) (7:05)
Total Time: (51:18)

Recorded on 1970 at EMI Studios, London
Produced: Chris Thomas
Recording Engineer: Jeff Jarratt
Sleeve Design: Helmut Hastenteufel
"Home" je čtvrté album Procol Harum vydané v roce 1970. S odchodem varhaníka Matthew Fishera a basisty Davida Knightse se k ostaním (Gary Brooker, B.J. Wilson a Robin Trower) připojili zbývající hudebníci - bývalý baskytarista a varhaník Chris Copping z The Paramounts. Záměrem přivedení Coppinga bylo vrátí část R&B zvuku kapele, kterou měli s předchozí inkarnací. Prvotní nahrávky se konaly v Londýně v Trident Studios pod dohledem bývalého varhaníka Matthew Fishera, který také hrál na předchozím albu kapely. Nespokojeni se zvukem a výkony, skupina sešrotovala Tridentské nahrávky a začala znovu s producentem Chrisem Thomasem a zvukařem Jeffem Jarrattem v Abbey Road Studios. Po dokončení alba bylo rozhodnuto, že obal bude parodií britské deskové hry Snakes and Ladders představující členy kapely.

Skupina:
Gary Brooker - Lead Vocals (01-04,06,08), Piano, Celeste, Three-Stringed Guitar, Bells, Harmonica, Recorder, Wood, Orchestral Arrangements (01,08)
B.J. Wilson - Drums, Conga Drums, Tabla
Robin Trower - Lead and Acoustic Guitars, Lead Vocals (09), Sleigh Tambourine
Dave Knights - Bass Guitar
Matthew Fisher - Organ, Lead Vocals (05,07,10), Marimba, Rhythm and Acoustic Guitars, Piano, Recorder
Hosté:
John "Kellogs" Kalinowski - Bosun's Whistle, Refreshments
Diskografie A Salty Dog
Vyšlo červen 1969, Regal Zonophone, SLRZ 1009

Seznam skladeb:
Side A:
01. A Salty Dog (Gary Brooker, Keith Reid) (4:41)
02. The Milk of Human Kindness (Brooker, Reid) (3:47)
03. Too Much Between Us (Brooker, Robin Trower, Reid) (3:45)
04. The Devil Came from Kansas (Brooker, Reid) (4:38)
05. Boredom (Matthew Fisher, Brooker, Reid) (4:34)
Side B:
06. Juicy John Pink (Robin Trower, Reid) (2:08)
07. Wreck of the Hesperus (Fisher, Reid) (3:49)
08. All This and More (Brooker, Reid) (3:52)
09. Crucifiction Lane (Robin Trower, Reid) (5:03)
10. Pilgrim's Progress (Fisher, Reid) (4:32)
Total Time: (40:18)

Bonus track on 1997 & 1998 reissues:
11. Long Gone Geek (1969 Single - Mono) (3:10)

Extra bonus tracks on 1998 remaster:
12. All This And More (take 1) (4:12)
13. The Milk Of Human Kindness (take 1) (3:57)
14. Pilgrim's Progress (take 1) (3:15)
15. McGreggor (2:47)
16. Still There'll Be More (take 8) (5:03)

Recorded March 1969
Producer: Matthew Fisher for Straight Ahead Productions
All Lyrics: Keith Reid
Engineering: Ken Scott (01-05, 08-10), Ian Stewart (06), Henry Lewy (07)
Art Work and Design: Dickinson
Liner Notes: Chris Welch
This album made possible by Bennet Glotzev and Ronnie Lyons
Album "A Salty Dog" má zdánlivě námořní téma, jak ukazuje jeho přebal (parafráze cigaretového balíčku Navy Cut). "A Salty Dog" je ovlivněno přímočarým rockem, blues a popovými vlivy a ukázalo mírný odklon od předchůdců, které byly tematicky méně obskurní. Samotná titulní skladba byla první skladbou Procol Harum s využitím orchestru, jak se později kapela uvedla v představení živého alba asi tři roky později. Album bylo první nahrávkou produkovanou Matthewem Fisherem, který opustil kapelu brzy po jejím vydání. Bylo to také poslední album Procol Harum, kde vystupoval basový kytarista Dave Knights.

Skupina:
Gary Brooker - Lead Vocals (01-07b, 07d), Piano (all but 07e)
Robin Trower - Guitars, Co-Lead Vocals (04)
Matthew Fisher - Organ, Lead Vocals (07c), Piano (07e)
Dave Knights - Bass
B.J. Wilson - Drums
Hosté:

Diskografie Shine On Brightly
Vyšlo září 1968, Regal Zonophone, A&M, LRZ 1004

Seznam skladeb:
Side A
01. Quite Rightly So (Brooker, Fisher, Reid) (3:40)
02. Shine On Brightly (3:32)
03. Skip Softly (My Moonbeams) (3:47)
04. Wish Me Well (3:18)
05. Rambling On (4:31)
Side B
06. Magdalene (My Regal Zonophone) (2:50)
07. In Held 'Twas In I" (17:31)
     a. Glimpses Of Nirvana
     b. 'Twas Teatime At The Circus
     c. In The Autumn Of My Madness
     d. Look To Your Soul
     e. Grand Finale (Brooker, Fisher, Reid)
Total Time: (39:09)

Bonus tracks on 1997 remaster:
08. In the Wee Small Hours of Sixpence (1968 Single) (3:00)
09. Il Tuo Diamante (1968 Single) (3:29)
10. Homburg (Stereo version) (3:53)

Bonus tracks on 1998 remaster:
08. Seem To Have The Blues (Mostly All The Time) (2:46)
09. Monsieur Armand (2:23)
10. Alpha (4:31)
11. In The Wee Small Hours Of Sixpence (B-side) (3:01)
12. In The Wee Small Hours Of Sixpence (alternate Version) (3:00)
13. Quite Rightly So (take 4 Breakdown) (3:30)
14. Quite Rightly So (take 6) (3:44)
15. Il Tuo Diamante (Shine On Brightly - Italian Version) (3:28)

All tracks written: Gary Brooker and Keith Reid, except as noted
Recorded 1967-68 at Advision Studios, De Lane Lea Studios and Olympic Studios, London, England
Lyrics: Keith Reid
Producer: Denny Cordell
Assistant Producer: Tony Visconti
Art Direction: Tom Wilkes
Front Cover Art Design: George Underwood
"Shine On Brightly" mělo vliv na vývoj progresivního rocku nalomením standardů pro popové a rockové hudby se 17 minutovou epickoumskladbou "In Held 'Twas In I", která označila počátek dlouhých progresivních rockových suit, ke kterým došlo později v 70. letech. Název eposu "In Held 'Twas In I“ je složenina z prvních slovo veršů:
In Glimpses of Nirvana
Held Glimpses of Nirvana (sixth verse)
'Twas 'Twas Teatime at the Circus
In In the Autumn of My Madness
I Look to Your Soul

Skupina:
Gary Brooker - Vocals, Piano
Robin Trower - Guitars (all but US 1)
Matthew Fisher - Organ
Dave Knights - Bass
B.J. Wilson - Drums (all but US 1)
Hosté:
Ray Royer - Guitars (US 1)
Bill Eyden - Drums (US 1)
Diskografie Procol Harum
Vyšlo září 1967, Regal Zonophone Records, LRZ 1001

Seznam skladeb:
Side A
01. Conquistador (2:42)
02. She Wandered Through The Garden Fence (3:29)
(two versions of this song were released—one with a "firm" ending, not a fade-out)
03. Something Following Me (3:40)
04. Mabel (1:55)
05. Cerdes (Outside The Gates Of) (5:07)
Side B
06. A Christmas Camel (4:54)
07. Kaleidoscope (2:57)
08. Salad Days (Are Here Again) (3:44) (from the film Separation, 1968)
09. Good Captain Clack (1:32)
10. Repent Walpurgis (Matthew Fisher) (5:05)
Total Time: (35:05)

US version
Side A
01. A Whiter Shade Of Pale (Brooker, Fisher, Reid) (4:04)
02. She Wandered Through The Garden Fence (3:18)
03. Something Following Me (3:37)
04. Mabel (1:50)
05. Cerdes (Outside The Gates Of) (5:04)
Side B
06. A Christmas Camel (4:48)
07. Conquistador (2:38)
08. Kaleidoscope/Salad Days (Are Here Again) (6:31)
09. Repent Walpurgis (Fisher) (5:05)

Recorded June 1967 at Olympic Studios, London, England
All tracks written: Gary Brooker and Keith Reid, except as noted
Lyrics: Keith Reid
Producer: Denny Cordell
Executive Producer (for Fly Records): Simon Platz
Engineers: Eddy Offord, Frank Owen, Gerald Chevin, Keith Grant, Laurence Burridge


Skupina:
Gary Brooker - Vocals and Keyboards
Josh Phillips - Hammond organ and Synthesiser
Geoff Dunn - Drums
Matt Pegg - Bass and Backing Vocals
Geoff Whitehorn - Guitar and Backing Vocals
Keith Reid - lyrics
Hosté:
Sinfonie Orchester Wuppertal dir. David Firman
Diskografie Some Long Road
Vyšlo 5. května 2014, BMG/Salvo, DDSALV 122

Seznam skladeb:
01. Wall Street Blues [Live] (7:12)
02. Pandora's Box [Live] (5:08)
03. Homburg/Goodnight Irene [Live] (4:54)
04. Simple Sister [Live] (5:28)
05. Cerdes [Outside the Gates Of] [Live 2012] (6:51)
06. Missing Person [Live] (4:00)
07. An Old English Dream [Live] (5:41)
08. A Salty Dog [Live 2012] (5:00)
09. A Whiter Shade of Pale [Live 2012] (5:56)
10. Conquistador [Live] (5:19)
11. Whisky Train [Live 2012] (5:56)
Total Time: (61:25)

Recorded on tour 2012/2013
Produced: Dennis Weinreich and Chris Cooke
Executive Producer: Gary Brooker
Mixed: Dennis Weinreich
Photography and liner note: Bert Saraco

Skupina:
Gary Brooker - Vocals and Keyboards
Josh Phillips - Hammond Organ and Synthesiser
Geoff Dunn - Drums
Geoff Whitehorn - Guitar and Backing Vocals
Matt Pegg - Bass and Backing Vocals
Keith Reid - Lyrics
Hosté:
Danish National Vocal Ensemble dir. David Firman
DR Radio Underholdnings Orkestret - (01,14)
Diskografie MMX
Vyšlo 23. července 2012, BMG/Salvo, DDSALV 086

Seznam skladeb:
01. Barnyard Story [Live in Copenhagen] (4:09)
02. Broken Barricades (3:31)
03. As Strong As Samson (5:58)
04. The Blink Of An Eye (4:25)
05. The Idol (5:48)
06. Robert's Box (5:11)
07. A Dream In Ev'ry Home (6:08)
08. Piggy Pig Pig (4:12)
09. American Medley: Strangers In Space/Sister Mary (15:11)
10. Yours if You Want Me (6:49)
11. Toujours L'Amour (3:26)
12. A Whiter Shade Of Pale [2010 Guitar Version] (6:44)
13. War Is Not Healthy (4:51)
14. Grande Finale [Live In Copenghagen] (4:10)
Total Time: (80:33)

Produced: Dennis Weinreich and Chris Cooke
Executive Producer: Gary Brooker
Mixing: Dennis Weinreich with Nuno Fernandes except (01,14): Lars C Bruun
Photography: Geoff Dunn
Liner note: Roland Clare

Skupina:
Gary Brooker - Vocals and Keyboards
Geoff Whitehorn - Guitar and Backing Vocals
Geoff Dunn - Drums
Josh Phillips - Hammond Organ and Synthesiser
Matt Pegg - Bass and Backing Vocals
Keith Reid - Lyrics
Hosté:
Diskografie The Spirit Of Nøkken
Vyšlo 7. února 2010, BMG/Salvo,

Seznam skladeb:
01. TV Ceasar (Live in St.Petersburg, 14th October 2009) (5:41)
02. Beyond the Pale (Live in St.Petersburg, 14th October 2009) (3:13)
03. Taking the Time (Live in St.Petersburg, 14th October 2009) (7:36)
04. Barnyard Story (Live in St.Petersburg, 14th October 2009) (4:07)
05. Whaling Stories (Live in St.Petersburg, 14th October 2009) (7:58)
06. A Whiter Shade of Pale (Live in St.Petersburg, 14th October 2009) (6:08)
07. Wall Street Blues (Live in St.Petersburg, 14th October 2009) (8:35) 08. Kaleidoscope (Live in Drammen, Norway 10th October 2009) (6:03)
09. Cerdes (Outside the Gates Of) (Live in Bronnoysund, Norway 17th July 2009) (7:47)
Total Time: (57:08)

Produced: Gary Brooker (courtesy of Gazza Ltd)
Executive Producer: Chris Cooke
Mixed: Graham Ewins
Mastered: Aubitt
It was mainly recorded in St Petersburg in Russia on 14 October 2009 with three extra tracks from elsewhere in Northern Europe in 2009.

Skupina:
Gary Brooker - Vocals and Piano
Josh Phillips - Hammond Organ
Geoff Whitehorn - Guitars and Vocals
Mark Brzezicki - Drums and Vocals
Matt Pegg - Bass and Vocals
Hosté:
Diskografie Procol Harum - In Concert With The Danish National Concert Orchestra And Choir
Vyšlo 2. března 2009, Eagle Rock

Seznam skladeb:
01. Grand Hotel (7:02)
02. Something Magic (4:00)
03. Homburg (5:04)
04. Fires (Which Burnt Brightly) (5:44)
05. Nothing But The Truth (3:51)
06. Into The Flood (5:54)
07. A Salty Dog (6:38)
08. Symphathy For The Hard Of Hearing (7:23)
09. A Whiter Shade Of Pale (6:54)
10. Conquistador (5:09)
Total Time: (57:54)

Recořrded live at Ledreborg Castle, Denmark, August 20, 2006
Producer: Gary Brooker
Executive Producer: Chris Cooke, Jens Hofman
Mixing: Lars C. Bruun
Liner Notes: Roland Clare

Skupina:
Geoff Whitehorn - Guitar, Backing Vocals
Matt Pegg - Bass Guitar, Backing Vocals
Gary Brooker - Keyboards, Piano, Vocals
Josh Phillips - Hammond Organ, Synthesiser
Geoff Dunn - Drums
Hosté:
Diskografie One Eye To The Future - Live In Italy 2007
Vyšlo 2008,

Seznam skladeb:
01. Bringing Home The Bacon (Brooker/Reid) (4:50)
02. Shine On Brightly (Brooker/Reid) (4:04)
03. The VIP Room (Brooker/Reid) (4:57)
04. Pandora's Box (Brooker/Reid) (4:45)
05. Learn To Fly (Brooker/Fisher/Reid) (5:49)
06. (You Can’t) Turn Back The Page (Brooker/Noble/Reid) (4:32)
07. Homburg (Brooker/Reid) (4:21)
08. Simple Sister (Brooker/Reid) (5:15)
09. A Rum Tale (Brooker/Reid) (3:40)
10. Grand Hotel (Brooker/Reid) (6:59)
11. One Eye On The Future (Brooker/Reid) (4:34)
12. Worried Life Blues (Merriweather) (4:38)
13. Conquistador (Brooker/Reid) (4:38)
14. An Old English Dream (Brooker/Reid) (5:00)
15. A Whiter Shade Of Pale (Brooker/Fisher/Reid) (5:36)
16. Whisky Train (Trower/Reid) (9:03)
17. A Salty Dog (Brooker/Reid) (5:32)
Total Time: (00:00)

Recorded in Turin and Schio, Italy, on the 29th & 30th of November 2007 during PH's 40th anniversary tour
Produced: Graham Ewins and Gary Brooker for Strongman Productions
Executive Producer: Chris Cooke
Mixed: Graham Ewins at Church Walk Studio
Mastered at Sound Mastering

Skupina:
Gary Brooker - Vocals, Piano, Arranged By [Orchestra] (1-05, 1-08, 1-09, 1-16, 2-08, 2-09)
Keith Reid - Lyrics
Alan Cartwright - Bass Guitar (1-09 to 1-13, 2-08 to 2-13)
Chris Copping - Bass Guitar (1-06 to 1-08, 2-06, 2-07)
Dave Bronze - Bass Guitar (1-15, 1-16, 2-14, 2-15)
Dave Knights - Bass Guitar (1-01 to 1-05, 1-18 to 2-05)
Matt Pegg - Bass Guitar (1-17, 2-16, 2-17)
B.J. Wilson - Drums, Percussion (1-02, 1-05 to 1-14, 1-18 to 2-13)
Mick Grabham - Guitar (1-10 to 1-14, 2-09 to 2-13)
Mark Brzezicki - Drums, Percussion (1-15, 1-16, 2-14, 2-15)
Geoff Whitehorn - Guitar (1-16, 1-17, 2-16, 2-17)
Robin Trower - Lead Guitar (1-04, 1-05, 2-05), Guitar (1-02, 1-03, 1-06 to 1-08, 1-15, 1-18 to 2-04, 2-06, 2-07, 2-14, 2-15)
Matthew Fisher - Organ [Hammond] (1-01 to 1-05, 1-15, 1-17 to 2-05, 2-14 to 2-17), Rhythm Guitar (1-04, 1-05, 2-05)
Chris Copping - Organ [Hammond] (1-09 to 1-13, 2-08 to 2-13), Organ (1-06 to 1-08, 2-06, 2-07)
Hosté:

Diskografie Secrets Of The Hive
2CD best, vyšlo 27. srpna 2007, Union Square Music, SALVODCD206

Seznam skladeb:
Disc 1:
01. A Whiter Shade Of Pale (Gary Brooker, Keith Reid, Matthew Fisher) (UK SP, 1967) (4:09)
02. A Christmas Camel (Brooker, Reid) (Procol Harum, 1967) (4:50)
03. Quite Rightly So (Brooker, Fisher, Reid) (Shine On Brightly, 1968) (3:40)
04. Long Gone Geek (Brooker, Fisher, Reid (B-side of "A Salty Dog" SP, 1969) (3:13)
05. All This And More (Brooker, Reid) (A Salty Dog, 1969) (3:50)
06. Whisky Train (Robin Trower, Reid) (Home, 1970) (4:31)
07. Broken Barricades (Brooker, Reid) (Broken Barricades, 1971) (3:10)
08. Simple Sister (Brooker, Reid) (Broken Barricades, 1971) (5:50)
09. A Salty Dog (Live) (Brooker, Reid) (...Edmonton..., 1972) (5:37)
10. Fires (Which Burnt Brightly) (Brooker, Reid) (Grand Hotel, 1973) (5:10)
11. Bringing Home The Bacon (Brooker, Reid) (Grand Hotel, 1973) (4:20)
12. Beyond The Pale (Brooker, Reid) (Exotic Birds and Fruit, 1974) (3:03)
13. Nothing But The Truth (Brooker, Reid) (Exotic Birds and Fruit, 1974) (3:12)
14. Something Magic (Brooker, Reid) (Something Magic, 1977) (3:37)
15. Holding On (Brooker, Reid) (The Prodigal Stranger, 1991) (4:17)
16. Into The Flood (Live) (Brooker, Matt Noble, Reid) (...With The Danish..., 2009) (5:43)
17. An Old English Dream (Brooker, Reid) (The Well's On Fire, 2003) (4:40)
18. Repent Walpurgis (Fisher) (Procol Harum, 1967) (5:02)
Total Time: (77:57)

Disc 2:
01. Homburg (Brooker/Reid) (Non-album SP, 1967) (3:58)
02. She Wandered Through The Garden Fence (Brooker/Reid) (Procol Harum, 1967) (3:25)
03. Magdalene (My Regal Zonophone) (Brooker/Reid) (Shine On Brightly, 1968) (2:50)
04. Shine On Brightly (Brooker/Reid) (Shine On Brightly, 1968) (3:32)
05. The Devil Came From Kansas (Brooker/Reid) (A Salty Dog, 1969) (4:36)
06. Whaling Stories (Brooker/Reid) (Home, 1970) (7:08)
07. Power Failure (Brooker/Reid) (Broken Barricades, 1971) (4:31)
08. Conquistador (Live) (Brooker/Reid) (...Edmonton..., 1972) (4:35)
09. Grand Hotel (Brooker/Reid) (Grand Hotel, 1973) (6:10)
10. A Souvenir Of London (Brooker/Reid) (Grand Hotel, 1973) (3:21)
11. The Idol (Brooker/Reid) (Exotic Birds and Fruit, 1974) (6:38)
12. As Strong As Samson (Brooker/Reid) (Exotic Birds And Fruit, 1974) (5:05)
13. Pandora's Box (Brooker/Reid) (Procol's Ninth, ) (3:35)
14. (You Can't) Turn Back the Page (Brooker,Noble/Reid) (The Prodigal Stranger, 1991) (3:58)
15. A Dream in Ev'ry Home (Brooker,Fisher/Reid) (The Prodigal Stranger, 1991) (4:02)
16. This World Is Rich (For Stephen Maboe) (Brooker/Reid) (The Well's On Fire, 2003) (5:17)
17. Weisselklenzenacht (The Signature) (Fisher) (The Well's On Fire, 2003) (5:21)
Total Time: (78:03)

Producer: Rob Keyloch
Mastered: Nick Robbins and Rob Keyloch at Sound Mastering Ltd.
Design: Estuary English
Cover Photography: Rob Weiss
Sleevenotes: Patrick Humpries and Roland Clare
Producer: Chris Thomas (1-06 to 1-13, 2-06 to 2-12), Denny Cordell (1-01 to 1-03, 1-18 to 2-04), Matt Noble (1-15, 2-14, 2-15), Matthew Fisher (1-04, 1-05, 2-05), Procol Harum (1-17, 2-16, 2-17), Rafe McKenna (1-17, 2-16, 2-17)
Producer [Assistant]: Gary Brooker (1-15, 2-14, 2-15), Keith Reid (1-15, 2-14, 2-15), Matthew Fisher (1-15, 2-14, 2-15)
Written: Gary Brooker (1-02 to 1-05, 1-07 to 1-17, 2-01 to 2-16), Keith Reid (1-01 to 1-17, 2-01 to 2-16), Matt Noble (1-16, 2-14), Matthew Fisher (1-01, 1-03, 1-04, 1-18, 2-15, 2-17), Robin Trower (1-06)
Transferred [Digital]: Rob Keyloch
Released in 2007 to mark the 40th anniversary of their first single "A Whiter Shade of Pale"

Skupina:
Gary Brooker - Piano and Vocals
Mark Brzezicki - Drums
Matt Pegg - Bass Guitar
Matthew Fisher - Organ
Geoff Whitehorn - Guitars
Keith Reid - Lyrics
Hosté:

Diskografie Live At Union Chapel
2LP/CD/DVD, vyšlo 2004, Eagle Vision, ERDVCD 030 (Europe)

Seznam skladeb:
CD:
01. Underture (0:52)
02. Shine On Brightly (4:02)
03. An Old English Dream (5:00)
04. Quite Rightly So (Brooker, Fisher, Reid) (4:55)
05. Simple Sister (5:01)
06. Weisselklenzenacht (The Signature) (Matthew Fisher) (5:50)
07. The Question (8:55)
08. As Strong As Samson (8:37)
09. Conquistador (4:46)
10. Whisky Train (9:02)
11. A Whiter Shade of Pale (Brooker, Fisher, Reid) (7:14)
Total Time: (00:00)

DVD:
01. Underture (0:48)
02. Shine On Brightly (4:47)
03. Pandora's Box (4:34)
04. An Old English Dream (4:55)
05. Grand Hotel (4:55)
06. Homburg (7:05)
07. Quite Rightly So (4:03)
08. Simple Sister (4:51)
09. Weisselklenzenacht (The Signature) (6:12)
10. Shadow Boxed (6:15)
11. The Question (4:57)
12. Wall Street Blues (8:56)
13. This World Is Rich (5:43)
14. As Strong as Samson (6:53)
15. Every Dog Will Have His Day (8:26)
16. A Salty Dog (7:14)
17. Conquistador (5:23)
18. VIP Room (6:23)
19. Whiskey Train (8:01)
20. Good Captain Clack (5:01)
21. A Whiter Shade of Pale (9:03)
Total Time: (121:25)

Special Features:
* Interactive interview with Gary Brooker
* Alternative angles
* Earlier in the day montage
* Comments from the bar

Recorded on 12 December 2003 at Union Chapel, Islington, London


Skupina:
Gary Brooker - Piano, Vocals
Matthew Fisher - Hammond Organ
Geoff Whitehorn - Lead Guitars
Dave Bronze - Bass Guitar
Mark Brzezicki - Drums
Hosté:
Diskografie One More Time - Live In Utrecht 1992
Vyšlo 2003, Gazza Records 003 (UK)

Seznam skladeb:
01. Bringing Home The Bacon (4:28)
02. Shine On Brightly (3:55)
03. Homburg (3:30)
04. One More Time (4:38)
05. Grand Hotel (6:35)
06. Man With A Mission (4:50)
07. The Devil Came From Kansas (5:52)
08. Whisky Train (7:20)
09. The King Of Hearts (5:36)
10. A Salty Dog (4:26)
11. Whaling Stories (8:03)
12. All Our Dreams Are Sold (5:32)
13. Repent Walpurgis (7:40)
Total Time: (72:25)

Mixing Engineer: Matthew Fisher at Old Barn Studios

Skupina:
Gary Brooker - Vocals, Piano
Matthew Fisher - Hammond Organ
Geoff Whitehorn - Guitars
Mark Brzezicki - Drums
Matt Pegg - Bass
Keith Reid - Lyrics
Hosté:
Diskografie Live
DVD, vyšlo 30. července 2002, Classic Pictures DVD6027X

Seznam skladeb:
Disk 1:
01. Bringing Home The Bacon (5:09)
02. Pandora's Box (4:19)
03. Holding On (5:06)
04. Piggy Pig Pig (4:33)
05. Magdalene (My Regal Zonophone) (2:59)
06. Homburg (3:44)
07. Fires (Which Burnt Brightly) (5:35)
08. Seem To Have The Blues (Most Of All the Time) (3:15)
09. Memorial Drive (5:42)
10. Grand Hotel (6:32)
11. Wizard Man (4:01)
12. Beyond The Pale (3:11)
13. A Salty Dog (4:57)
14. A Dream In Every Home (4:45)
15. A Christmas Camel (5:14)
16. New Lamps For Old (4:04)
17. As Strong as Samson (8:25)
18. Repent Walpurgis (7:59)
19. Conquistador (4:44)
20. A Whiter Shade Of Pale (6:37)
Total Time: (72:25)

Disk 2:
01. A Whiter Shade of Pale (2:00)
02. Memorial Drive (6:49)
03. Seem To Have The Blues (Most Of All The Time) (4:24)
04. Wizard Man (4:28)
05. Morning Dew (4:19)
06. Hey Joe (3:29)
07. She Wandered Through the Garden Fence (4:39)
08. Let's Go Get Stoned (8:38)

Special features:
* Animated Menu
* Biographies
* Discography
* Family Tree
* Procol Harum: Uninhibited

Live in Copenhagen, Denmark on December 15, 2001

Skupina:
Gary Brooker - Lead Vocals, Piano
Alan Cartwright - Bass, Backing Vocals
Chris Copping - Organ, Banjo
Matthew Fisher - Hammond Organ
Mick Grabham - Guitars, Backing Vocals
Barrie James Wilson - Drums, Percussion
Keith Reid - Lyrics
Hosté:
Diskografie BBC Live in Concert
Vyšlo 2000, Strange Fruit, SFRSCD089 (UK)

Seznam skladeb:
01. Conquistador (4:43)
02. Bringing Home The Bacon (4:06)
03. Whaling Stories (8:44)
04. New Lamps For Old (4:10)
05. Beyond The Pale (2:55)
06. As Strong As Samson (5:44)
07. Simple Sister (5:57)
08. The Idol (6:37)
09. Grand Hotel (6:24)
10. Butterfly Boys (4:36)
11. Nothing But The Truth (4:00)
Total Time: (57:56)

Recorded on 22/3/74 at The Hippodrome, Golders Green, London
Produced: Jeff Griffin
Photography: Laurens van Houten

Skupina:
Gary Brooker - Piano and Lead Vocals
Chris Copping - Organs
Alan Cartwright - Bass Guitar
B.J. Wilson - Drums
Dave Ball - Guitars
Keith Reid - Lyrics
Hosté:
Diskografie The Best Of Musikladen Live
DVD, vyšlo 27. července 1999, Pioneer Artists, EME America PA-99-614-D (US)

Seznam skladeb:
01. Shine On Brightly ()
02. In The Wee Small Hours Of Sixpence ()
04. 3Still There'll Be More ()
05. Pilgrim's Progress ()
06. Quite Rightly So ()
07. Magdalene My Regal Zonophone ()
08. Power Failure ()
09. A Salty Dog ()
10. Simple Sister ()
11. Drunk Again ()
12. Grand Hotel ()
Total Time: (45:00)

DVD Production: Julia Jones, David Grumme
DVD Post Production Producer: Matt Friedman
Produced: Barry Katz and Edward Secard
Package Design: Kim Battles

Skupina:
Gary Brooker - Piano and Vocals
Chris Copping - Organ
Alan Cartwright - Bass Guitar
B.J. Wilson - Drums
Dave Ball - Guitars
Keith Reid - Lyrics
Hosté:
DaCamera Singers - Vocals
The Edmonton Symphony Orchestra - Orchestra
Diskografie Live - In Concert With The Edmonton Symphony Orchestra
Vyšlo duben 1972, Chrysalis, CHR 1004 (UK)

Seznam skladeb:
01. Conquistador (4:16)
02. Whaling Stories (7:41)
03. A Salty Dog (5:37)
04. All This And More (4:23)
05. In Held 'Twas In I: (19:11)
     a) Glimpses Of Nirvana
     b) 'Twas Teatime At The Circus
     c) In the Autumn Of My Madness
     d) Look To Your Soul
     e) Grand Finale
Total Time: (41:08)

Recorded on 18 November 1971 at Northern Alberta Jubilee Auditorium, Edmonton
Producer: Chris Thomas
Recording Engineers: Wally Heider, Ray Thompson, Tom Scott, Ken Caillat, and Biff Dawes

Zpět

The Paramounts - Gary Brooker, BarrieWilson, Robin Trower, Diz Derrick


The Paramounts - Phil Wainman, Gary Brooker, Dix Derrick, Robin Trower... jiný bubeník, stejná bunda!


The Paramounts - Gary Brooker, Dix Derrick, Phil Wainman, Robin Trower


The Paramounts, Červenec 1965, shora a zleva: Brooker, Derrick, Wilson a Trower






Procol Harum: Dave Knights, Matthew Fisher, Robin Trower, BJ Wilson, Gary Brooker

Procol harum 1971 - zleva doprava: Alan Cartwright, Chris Copping, Barrie Wilson, Dave Ball, Keith Reid, Gary Brooker

Procol Harum in April 1977: Mick Grabham, Gary Brooker, Dee Murray, Pete Solley, BJ Wilson


Procol Harum 1973






Na obrázku z roku 2017 zleva: Mick Brownlee, Gary Brooker, Robin Trower a Chris Copping


Zpět
Oficiální stránky:
http://www.procolharum.com/
http://www.abradio.cz/interpret/2212/procol-harum/
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/procol-harum-18661
http://webdj.co/procol-harum-a-whiter-shade-of-pale-live/
http://www.classicbands.com/procol.html




Zpět TEXT PÍSNĚ A JEJÍ PŘEKLAD
A WHITER SHADE OF PALE
(extended version)

We skipped the light fandango
Turned cartwheels 'cross the floor
I was feeling kind of seasick
But the crowd called out for more
The room was humming harder
As the ceiling flew away

When we called out for another drink
The waiter brought a tray
And so it was that later
As the miller told his tale
That her face, at first just ghostly
Turned a whiter shade of pale

She said there is no reason
And the truth is plain to see
But I wandered through my playing cards
And would not let her be
One of sixteen vestal virgins
Who were leaving for the coast
And although my eyes were open
They might just as well've been closed

She said, "I'm home on shore leave,
Though in truth we were at sea."
So I took her by the looking glass
And forced her to agree
Saying, 'You must be the mermaid
Who took Neptune for a ride.'
But she smiled at me so sadly
That my anger straightway died

And so it was that later
As the miller told his tale
That her face, at first just ghost
Turned a whiter shade of pale

And so it was that later
As the miller told his tale
That her face, at first just ghostly
Turned a whiter shade of pale

If music be the food of love
then laughter is its queen
and likewise if behind is in front
then dirt in truth is clean
My mouth by then like cardboard
seemed to slip straight through my head
So we crash-dived straightway quickly
and attacked the ocean bed
BĚLEJŠÍ ODSTÍN BLEDÉ
(rozšířená verze)

Tančili jsme vzletné fandango.
Metali jsme hvězdy parketem.
Cítil jsem, jako bych měl mořskou nemoc,
ale zástup volal, že chce víc.
Pokoj hlučel silněji
a strop jakoby odlétl.

Když jsme si objednali další drink,
číšník přinesl podnos.
A tak, to už bylo později,
když nám mlynář vyprávěl svůj příběh,
že její tvář, už tak přízračná,
změnila bílou v ještě bledší.

Řekla, že není důvod...
A je prosté vidět pravdu...
Ale já jsem si vyložil karty
a nechtěl jsem ji nechat být.
Jednu z šestnácti ryzích panen,
které se odebraly na pobřeží.
A ačkoli mé oči byly otevřené,
bylo to stejné, jako by byly zavřené...

Řekla: "Jsem doma na pobřeží,
ačkoliv jsme ve skutečnosti na moři".
Tak jsem ji vzal k zrcadlu
a přiměl ji souhlasit s tím,
co jsem řekl: "Ty musíš být mořská panna,
kterou vzal Neptun na projížďku."
Ale ona se na mě smála tak smutně,
že má zlost rázem pohasla.

A tak, to už bylo později,
když nám mlynář vyprávěl,
že její tvář, už tak přízračná,
změnila bílou v ještě bledší.

A tak, to už bylo později,
když nám mlynář vyprávěl,
že její tvář, už tak přízračná,
změnila bílou v ještě bledší.

Jestli je hudba potravou lásky,
pak smích je její královnou
a stejně tak jestli vzadu je vepředu,
pak špína je ve skutečnosti čistá
Má ústa pak jak lepenka
zdála se proklouznout přímo skrz mou hlavu
Tak jsme letěli střemhlav rychle přímo
a vrhli se do lůžka oceánu

Nahoru ProgressRock
Made by 
©  9.10.2019 
Menu Poslední aktualizace: 9.10.2019
mbrezny@centrum.cz 
...a vzkaz autorovi!