 
 |
|
|
Patto byla anglická rocková skupina, která vznikla v Londýně v roce 1970, která fungovala na pomezií rocku a jazzu a patřili do
progresivního křídla britské rockové scény první poloviny 70. let. Jejich debutové album ve své době trestuhodně podceňované,
ale nevýslovné tragédie, které na jeho tvůrce čekaly, se stalo legendou. "Patta" lze bezpečně označit za nejlepší jazz-rocková
fusion alba, která kdy britská kapela natočila.Skupinu založil jeden z nejzajímavějších zpěváků, jaké Anglie měla, Mike Patto, podle nějž dostala i název, a jejich sestava byla převzata z kapely Timebox, skládající se ze zpěváka Patta, kytaristy a hráče na vibrafon Ollie Halsalla, basisty Cliva Griffithse a bubeníka Johna Halseyho. Mike Patto od poloviny 60. let hrál s mnoha lokálními kapelami, které zakládal a rozpouštěl jak na běžícím pásu mj. Breakways, Continentals, Blue Bottles, Patto's People, Line Blue Band nebo Bo Street Runners. Tou poslední byla Timebox. 
Počátky kapely lze právě nějak vystopovat v nedoceněné skupině Timebox, kteří se předtím vyvinuli z komplikovaného rodokmenu,
který zahrnoval členy TZake Five, The Bo Street Runners, Patto's People a Chicago Blue Line.V Southportu poblíž Liverpoolu se baskytarista Clive Griffiths a kytarista, bubeník a pianista Peter Halsall podíleli na post-beatleovské scéně, která zahrnovala tak různorodé outfity jako Pete and the Pawnees, v níž 'Pete' Halsall bubnoval, The Gunslingers a Music Students, kde působili jak Halsall, tak Griffiths. V roce 1965 založil Clive v Southportu severně od Liverpoolu beatovou skupinu Take Five a odstartoval svou plnohodnotnou hudební kariéru. Kapela se profesionalizovala a Griffiths se spolu s Johnem Halseyem přemístil i s kapelou v říjnu 1966 přemístili do Londýna. Poté požádal Ollieho Halsalla, aby přijel na jih do Londýna, a stal se součástí jeho součástí 'swingující londýnské' kapely'. Ale místo hraní na bicí byl Ollie přemluven baskytaristou Clive Griffithem, aby se chopil vibrafonu. Není jasné, zda Halsall někdy dříve hrál na tento neobvyklý nástroj. V té době to byla nekonvenční sestava (a byla by i dnes), která dává vodítko o směru, kterým se ubírali - jazz smíchaný s 'popem ('rock' ještě nebyl vynalezen). |
V dubnu 1966 se Timebox zúčastnila zájezdu, který zahrnoval headlinery The Small Faces. Kapela brzy pracovala na turné s The
Kinks, Tommy Quicklym a Lou Christie a měli také rezidenční pobyt v klubu The Whisky a Go Go. Následovala letní sezóna v Butlin's
Holiday Camp ve Filey v severním Yorkshiru. Do této doby byl jazzem ovlivněný styl Take 5 nahrazen modním americkým soul
Tamla-Motown zvukem. V září ze skupiny odešel zpěvák Peter Liggett a nahradil ho Frank Dixon. Krátce nato se Frank nakazil
tuberkulózou, což jej přinutilo skupinu opustit. Franka na konci roku nahradil černý americký soulový zpěvák a armádní "dezertér"
Richard "John" Henry a na podzim roku 1966 byl název skupiny změněn na legendární Timebox, což je americký výraz pro vězeňskou
celu.V únoru 1967 podepsali smlouvu s Piccadilly Records, pro kterou toto soul-psych-pop kombo nahrálo dva singly. V únoru 1967 vyšel jejich debutový singl "I'll Always Love You / Save Your Love", produkovaný Johnem Schroederem. Skladba "Save Your Love" byla instrumentálka založená na vibrafonu, kterou napsal producent Schroeder. Bubeník Jeff Dean také onemocněl tuberkulózou a byl nucen opustit skupinu před nahráváním, což mělo za následek, že manažer Laurie Jay nahradil bubeníka tohoto vydání. The Timebox se stali jedním z předních londýnských klubových jmen během mimořádného léta 1967 s prestižním seznamem koncertů včetně soukromých společenských večírků a módních nočních klubů jako Anabelle's, The Speakeasy atd. 
Jak bylo typické pro život na "silnici“ konce 60. let, cesty se často křížily; není nic neobvyklého u dálničních obchodů rychlého
občerstvení. Právě v jednom z nich musel Halsall vyprávět příběh o potupném, ale nevyhnutelném odchodu jejich zpěváka Johna
Henryho pod rukama americké vojenské policie, který byl odvezen k vojenskému procesu. Laurie Jay se neúspěšně pokusil naverbovat
Jimmyho Powella jako nového hlavního zpěváka a nutil skupinu udělat dvě instrumentálky pro další singl. Studiový bubeník Ronnie
Verrell (později dodal bicí efekty pro loutku "Animal" na The Muppet Show) poskytl bicí pro singl "Soul Sauce / I Wish I Could Jerk
Like My Uncle Cyril". Chris Holmes vzpomíná: "John Schroeder nám řekl: "No tak, chlapci, máte něco, co můžeme použít jako
B-stranu?" Bylo to jen něco, co jsme rychle dali dohromady." Nový bubeník Andy Peters jej na několik měsíců vystřídal, ale
nevydrželo to, což vedlo k tomu, že Laurie Jay bubnoval na koncertech a Ollie byl nucen, možná neochotně, převzít roli hlavního
zpěváka.Ve stejné době si hudebník Michael Thomas McCarthy (také znám jako Mike Patto) z Gloucestershire přes Norfolk vybudoval slibnou sólovou kariéru (která zahrnovala kompenzaci některých "balíčkových" show z 60. let) po záskocích s Bluebottles, kteří svého času podporovali mystického Grahama Bonda, a jeho vlastní Breakaways. The Bluebottles (dříve The Breakaways) přivezl z Norwiche do Londýna promotér Jack Berry. Zpěvák Michael Thomas McCarthy (Patto) zůstal v Londýně poté, co skupina zamířila domů a Mike stál před finální verzí The Bo Street Runners pro jejich poslední singl, stejně jako nahrávání sólového singlu "Can't Stop Talkin' About My Baby". V červnu 1967 Mike Patto hulákal balady Franka Sinatry a Mela Tormeho s National Youth Jazz Orchestra do doprovodu big bandu, to vše přdtím než dal dohromady Patto's People, z nichž se později stali Chicago Blues Line. Ollie chtěl místo sebe dostat Mikea do kapely. Po nočním jamu v Playboy Clubu Mike souhlasil, že se připojí k Timebox, ale až po jeho nadcházející svatbě. Mezitím ostatní vyrazili do St. Tropez s Laurie Jayem znovu za bicími. Po návratu skupiny v červenci, kdy se k nim nyní připojil Patto jako hlavní zpěvák. 
Pokračovali v hojných obchůzkách klubů, hospod a tanečních sálů Velké Británie a měli rezidenci v klubu Marquee (Londýn). V roce
1967 Timebox podepsali smlouvu s s „osvíceným“ labelem Decca's Deram. Bohužel materiál, který jim bylo povoleno zaznamenat a
uveřejnit, byl materiál, který kdokoli učiní taková rozhodnutí, považoval za "komerční" povahu. V letech 1967 až 1969 také natočili
pět singlů pro Deram a objevili se v rádiových pořadech BBC jako Noise at Nine, Stuart Henry on Sunday a Jimmy Young. Z těchto
5 singlů nemohli snad ani jeden na pódiu adekvátně zahrát. Tato pošetilost, která by jinak nepochybně měla za následek značný prodej
jejich vlastního materiálu, znamenala, že publikum by přilákalo do tanečních sálů síla desky, kterou slyšeli např. na rádiu London.
Díky inzerátu v Melody Maker našli bubeníka Johna Halseyho, který si získal renomé s řadou poloprofesionálních severolondýnských kapel od Felders Orioles po (Finchley) 'V.I.P.s'. Vstupem bubeníka Johna Halseyho v roce 1968 je Timebox kompletní a v sextetu najdeme kromě Mikea Patta a Johna Halseyho i Ollie Halsalla, který byl v té době zaměstnán jako vibrafonista, kytaristu Kevana Fogartyho, baskytaristu Clive Griffiths a klávesistu Chrise Holmese Než se ale John Halsey stal členem skupiny, Timebox nahráli svůj třetí singl, skladbu Tima Hardina "Don't Make Promises" vydanou na Decca's Deram. Vlastní producent/inženýr Decca Gus Dudgeon, který chodil do školy s Kevanem Fogartym) zachytil akci skupiny na Windsor Blues and Jazz Festival dne 12. srpna 1967. Laurie Jay opět usedl za bicí při nahrávkách s Kevanem Fogartym na kytaru a Olliem na sitar (nástroj, který si nedávno pořídil) k písni "Don't Make Promises". Na druhé straně singlu "Walking Through The Streets Of My Mind" se představil Ollie jako hlavní vokalista. Kytarista Kevan Fogarty byl v té době požádán, aby skupinu opustil kvůli "hudebním rozdílům" a Ollie zaplnil místo kytaristy. Tato finální verze Timebox byla nyní plně funkční, aby byla schopna vyvinout zcela unikátní směs jazzu, blues a popu. 
Tisk je miloval a Chris Welch z Melody Maker je mimo jiné tipoval na slávu a bohatství v období do roku 1969. Timebox nahráli
studiové i živé (v 'Club Noreik' Tottenham, Londýn) album , žádné z nich ale nikdy nevyšlol. Připoměňme si, že jsme stále v éře
"Love Affair" a popového světa údajně osvobozeného, ale ve skutečnosti neochvějně konzervativního konce 60. let.Skupina se zúčastnila mnoha rozhlasových relací a alespoň jednoho TV vystoupení s vystoupením na "Colour Me Pop". Ačkoli Timebox měli extrémně populární živá vystoupení v Londýně a okolí s rezidencemi v Marquee, Scotch of St. James a Hatchett's Playground, jejich nahrávky neměly úspěch v žebříčcích. Dalším počinem Timeboxu bylo jako doprovodná kapela pro vydání EP s názvem "The Spurs Go Marching On" z června 1967 na labelu Columbia fotbalového týmu Tottenham Hotspur, který právě vyhrál FA Cup proti Chelsea. Mezi lety 1968 a 1969 se hudba Timebox začíná progresivně měnit od hudby vycházející z R'n'B k velmi svobodné hudbě, plné instrumentálních prostorů, které vyzdvihují především Ollie Halsalla, který využil Fagertyho odchodu a naprosto zaslouženě se ujal role kytaristy. Na kytaru hraje teprve tři roky, ale při jeho poslechu se zdá, že na ni hraje už od dětských let. Na rezidenci Butlin's Holiday Center v roce 1967 začal Peter Halsall poprvé vážně hrát na kytaru. Další singl, cover verze "Come on Up" od The Young Rascal, byl vydán pouze ve Francii, kde byla skupina právě na krátkém listopadovém turné. B-stranu, "A Woman That's Waiting", napsali Mike Patto a Ivan Zagni, budoucí kytarista Jody Grind. Dvojice spolupracovala v několika místních kapelách The Continentals a The News v Pattově domovském území Norfolku. 
"A Woman That's Waiting" se také objevila jako B-strana příštího britského vydání "Beggin'", cover verze písně The Four
Seasons. Desku produkoval bývalý Ready Steady Go! spolumoderátor a tanečník Michael 'Teenage' Aldred, s doprovodem
bývalého kytaristy Manfreda Manna Mikea Vickerse.Laurie Jay využil služeb publicisty Maxe Clifforda, který vymyslel příběhy o skupině, aby dostal Timebox do tisku. Byly tam příběhy o turné po Rusku, Itálii a Státech, nahrávání živého alba v Club Noreik (ve skutečnosti bingo hala v Tottenhamu vlastněná Laurie Jayovou partnerkou Laurie Boost, kde Timebox zkoušeli, když byla budova zavřená) a reportáže jak skupina byla uvězněna ve Francii poté, co byla zapletena s bouřícími studenty, kteří převrátili dodávku skupiny. John Halsey vysvětlil: "Bylo to svinstvo dostat nás do novin." Na novinových zprávách o Deram, který zvažoval nahrání studiového alba s prozatímním názvem "Moose On The Loose", k vydání, však bylo něco pravdy. Deram však čekali, až se "Beggin'" stane masivním hitem, o kterém všichni v oboru předpovídali, že se tak stane. Když se nepodařilo vstoupit do Top Thirty (proslýchalo se, že prodává více kopií než mnoho nahrávek, které byly v žebříčku výše), rozhodla se nahrávací společnost s natáčením alba odložit, dokud Timebox nezaznamená velký hit. "Girl Don't Make Me Wait", další vydání, obdrželo skvělé recenze od hudebních týdeníků, ale je to B-strana "Gone Is The Sad Man", která se stala pro současné sběratele desek nesmírně žádoucí. Timebox se stal pevnými favority na Radio One, kde zaznamenali přes padesát relací pro stanici mezi listopadem 1967 a koncem roku 1969. V březnu 1969 byla vydána tisková zpráva popisující „první vydání v rámci nové politiky skupiny produkovat vlastní čísla ve studiu“. "Baked Jam Roll In Your Eye" (složený a produkovaný členy skupiny), naplněný pop-psychickým rozmarem, byl prvním singlem Timebox, který nezískal pozitivní komentáře v tisku. Recenzent Melody Maker Chris Welch ve skutečnosti napsal: "...kdyby se mi tato kapela nelíbila a nerespektovala ji, byl bych ohledně smutné produkce mnohem drzejší." Produkce se ujal producent Deram a šéf A&R 
Wayne Bickerton (který měl na starosti například World Of Oz a Toby Twirl a také Giles, Giles a Fripp). Bickertonovy produkce
z konce 60. let inklinovaly k uvádění žesťových aranžmá, což vedlo k tomu, že na A-straně, „Yellow Van“ byly naroubovány žestě.
BBC jej zakázala pro jeho odporný text o obchodním cestujícím, odepsala jej bez respektu a navíc obdržel protichůdné recenze.
Jeden recenzent poznamenal: "Mají potenciál být opravdu skvělou skupinou, ale zdá se, že se točí všemi možnými směry."
Timebox nahráli v rozmezí let 1967 -1969 osm singlů před odchodem klávesisty Chrise Holmese, které později vyšly v USA a Německu jako LP "The Original Moose On The Loose" (Peter's International 9016, 1976). V roce 1968 jejich cover písně od Four Seasons s názvem "Beggin" měl v Anglii určitý úspěch. "'Beggin", které se v červenci 1968 skutečně dostalo na 30. místo v žebříčku, nedokázalo sladit jejich očekávání s 'cool' jazzem a rockem, který za své peníze dostali. Ihned po vydání singlu se se skupinou rozešel klávesista Chris Holmes, který byl čím dál více rozčarovaný z konfliktu jeviště proti nahrávání a už se rozhodl odejít, když Timebox překonali poslední příkop (zpětně) nebo statečný (možná) útok na blížící se novou dekádu po uzavření nové smlouva s Vertigo Records. Chris vzpomíná: "Chtěl jsem odejít. Všechno to pro mě začalo být trochu mimo mísu. A abych byl upřímný, cítil jsem, že se ze mě stává tak trochu pasažér. Ollie v tuto chvíli opravdu začal kvést a kromě svých dalších talentů byl velmi zkušeným hráčem na klávesové nástroje. Opravdu toho mohl dokázat hodně".K lávesový hráč Chris Holmes odešel v roce 1970 a následně se objevil v Babe Ruth. Timebox začali experimentovat s progresivním rockem. 
V roce 1970 zbylí členové Timebox proměnění na Patto měli to štěstí, že se upsali nedávno vytvořenému labelu Vertigo, který se
brzy stal domovem mnoha klasiků progresivního rocku, a odebrali se do studia s Muffem Winwoodem v producentském křesle, který
zůstal po jejich boku až do konce příběhu. Winwood, starší bratr slavnějšího Stevieho, opustil Spencer Davis Group, působil tam
jako kytarista, krátce po odchodu svého bratra Steva v roce 1967, aby nastoupil do funkce šéfa A&R v Chris Blackwellově
labelu Island Records, Blackwell řídil S.D.G. Pryč byly doby, kde se Mike Patto pohyboval ve vodách pop-music, nová tvorba se
nesla v duchu progresivního rocku s patrnými jazzovými vlivy. Manažer měl velký smysl pro ekonomické záležitosti a nabádá své
hudebníky, aby neztráceli drahocenný čas v nahrávacím studiu. Čtyři mladíci z Patto byli technicky velmi dobří, se zvláštní
pozorností pro legendárního Ollie Halsalla, a proto jsou výsledky v nahrávacím studiu vynikající a málo času věnovaného nahrání
osmi skladeb, které tvoří první album, není vůbec poznat.Pak už kapela působila sestavě Mike Patto (zpěv), John Halsey (bicí), Olly Halsall (kytara, klávesy, zpěv) a Clive Griffiths (baskytara, zpěv), když si změnila jméno na Patto. Bylo to v březnu 1970, kdy zeštíhlené kvarteto přijalo jméno Patto, jak navrhl jejich nový producent Muff Winwood. Mezi další jména, která byla dříve zvažována, patřili Tarzan, Nazrat a Little Nesbit & The Bootleg Parfilly Five. Skupina hrála Marquee na konci února 1970 jako Timebox a vrátila se o tři týdny později jako Patto. Ještě v říjnu téhož roku však stále nahrávali denní relace pro Radio One jako Timebox, i když večerní relace pro stanici jako Patto hráli už od března. Ale když Vertigo vydalo debutové album Patto v listopadu 1970, jméno Timebox bylo natrvalo zrušeno. John Halsey přiznal, že změna názvu byla snahou zbavit se své pověsti soulového popového klubu. "Timebox byli známí jako kapela, která hrála Ed Stewart Show, dělala popové nahrávky a měli jsme špatný druh koncertů. Chodili jsme na vysokoškolské taneční a hráli všechny tyhle nové věci a nikdo na to nemohl tančit! Chtěli jsme dělat koncerty, kde lidé seděli na podlaze a dívali se a poslouchali, což dělala spousta jiných kapel. Chci říct, že jste se nešel podívat na Blodwyn Pig se svou nejlepší holkou na za ruku a neočekával jste, že budete tančit, že?" Winwood se díval na lukrativní evropské a další světové trhy a navrhl změnu názvu skupiny, aby zahájil nový podnik. Ale který? Používání příjmení bylo tehdy módní: Halsall, Griffiths a Halsey zněly nepravděpodobní v jiném jazyce než v angličtině. "Patto", Mikeova přezdívka a nyní i umělecké (příjmení) jméno se zdálo být vhodné. Neexistuje však ani náznak toho, že by skupina Patto mohla být považována za doprovodnou skupinu Mika, protože od začátku fungovali jako kompletní jednotka. Mike byl jedním z nejlepších vokalistů v jakémkoli populárním idiomu a svůj hlas používal v nejlepším jazzovém kontextu jako nástroj. Halsey a Griffiths byli impozantní rytmickou sekcí - často používaný výraz, který si obvykle rezervovali nevzdělaní a špatně informovaní k popisu toho, co si nezaslouží, ale v tomto případě zcela oprávněný. Jen to, jak Griffiths dokázal následovat Halsallovy perverzní akordové struktury a Halsey, aby vměstnal neuvěřitelné zlomy do šíleného načasování, zůstává zázrakem. Nakonec "hvězdou show" musel být kytarista Peter (v této době 'Ollie') Halsall, jehož talent musí být považován za mimořádný, a to na stejné úrovni, určitě jako Richard Thompson a dokonce (a proč ne?) i Jimi Hendrix. Ollie začal na bicí, pokročil k virtuálnímu zvládnutí klavíru a vibrafonu (strašně složitý nástroj) v pozoruhodně krátkém čase. 
S Muffem Winwoodem jako producentem nahráli ještě v témže roce své první album "Patto"
(známé také jako "Anarchy") živě ve studiu. Možná jako reakce na komplikovaný zvuk desek Timebox se Winwood rozhodl nahrát Patto
s pocitem "live-in-the studio", ačkoli výsledek stále předváděl kytarovou virtuozitu Ollie Halsalla. Album bylo nahráno v létě 1970 a vyšlo
v listopadu následujícího roku. Vydané debutové a velmi ceněné album obsahovalo osm skladeb jako např. 6-minutovou úvodní "The Man,
Red Glow" nebo excelentní instrumentálně vyzrálou desetiminutovku "Money Bag". Album má famózní žluto-oranžový obal navržený Tonym
Benyonem - je to grafická exploze, umně vytvořená v podobě výkřiku, a pokud si všimneme, stávalo se to často u desek vydávaných
Vertigem. Později v reedici vydané nakladatelstvím Esoteric, pečlivě remasterované, byly přidány tři skladby, velmi dlouhá skladba
"Hanging Rope" nahraná ve studiu a dvě skladby nahrané živě pro BBC právě v listopadu 1971, aby se časově shodovaly s uvedením alba.
Na albu vyniká dlouhá "Money Bag" s plně instrumentální první částí, skutečnou tour de force pro Halsallovu ohnivou kytaru. Jeho fráze,
kde často převládá 'legato', jak se to stalo s Allanem Holdsworthem, s nimž se kytarista Ollie Halsall se setkal v polovině 70. let v kapele
Tempest Jona Hisemana.Ve srovnání s Holdsworthem, který v té době hrál s obskurní skupinou Igginbottom, byl Ollie Halsall možná schopen konstruovat fráze, které jsou zpěvnější, spontánnější, méně hranaté, méně promítané do oblastí pokročilejších harmonických řešení, která Holdsworth upřednostňuje. Skutečná síla přírody, zničující i naživo, což dokazuje i mnoho písní nahraných živě pro BBC, které Esoteric přidali. I když album demonstrovalo odborné zacházení se složitými takty a jazzovými změnami (aplaudováno kritiky a kolegy hudebníky), jejich úsilí nebylo odměněno výraznými prodeji. Hlavně proto, že nebyla vhodná doba. Následovalo turné po Evropě, které také bylo kladbě přijato hudební kritikou, méně tak už publikem. Přesto se pod vedením managera a producenta Muffa Winwooda stali známou a žádanou koncertní kapelou. V kariéře Patto uběhl rok, plný živých koncertů (často jako předkapela pro slavnější skupiny, jako například Ten Years After), plný chvály tehdejších hudebních kritiků a bohužel chudý na ekonomické výsledky, pravděpodobně také kvůli manažerským nedostatkům. 
V prosinci 1971 Patto znovu vstoupili do studia, aby nahráli druhé album "Hold Your Fire"
se skladbami jako "Hows Your Father", "Air Raid Shelter" nebo "Magic Door". Tentokrát je obal podepsán slavným designérem Rogerem
Deanem, počínaje velmi charakteristickými ilustracemi vytvořenými samotnými hudebníky. Obálka původní vinylové edice měla hru klapek,
která umožňovala smíchat rysy a oblečení šesti nakreslených postav. Kartografické řešení, sice velmi jednoduché, ale velmi originální,
které se bohužel v CD edici ztratilo. Album obsahovalo mnoho stejných ingrediencí jako debut, ale vedlo k podobně neuspokojivým
prodejům, když se přes nesporné kvality špatně prodávalo, a byli proto vyřazeni ze seznamu labelu Vertigo. Navzdory nízkému prodeji
nahrávek stále byli vnímáni jako vzrušující koncertní kapela.Album "Hold Your Fire" bylo uvedeno na trh v USA s radikálně změněným designem obalu a předlohou, snad aby se předešlo dodatečným nákladům spojeným s coverem použitým ve Spojeném království. Místo použití předlohy Rogera Deana vytvořil John Youssi novou obálku založenou na Rogerově mimozemské postavě z britské obálky. Uvnitř amerického bookletu byly texty a větší reprodukce fotek kapely. Pokud bylo debutové album vynikající, je "Hold Your Fire" skutečným mistrovským dílem. Jeden z nejvyšších vrcholů, kterých dosáhl anglický jazz-rock i mimo něj. Najdeme zde opět osm písní, velmi dobře zaranžovaných, s Halsallovou kytarou, vibrafonem a klávesami, vždy v úžasných důkazech, schopných vyšít neuvěřitelné frázování kolem hlasu Mika Patta, s rytmem Griffitha a Halsey vždy jasným a energickým, schopným bez jakýchkoliv problémů rozkročit se nad groovem. dostat se z vrcholu vlny. Jsou také velmi dobří v tom, aby zůstali plynulí a konzistentní v mnoha lichých a nekonvenčních rytmických pasážích, které oplývají tvorbou Ollie Halsalla. Za zmínku stojí i texty písní, které jsou v případě "Hold Your Fire" naštěstí obsaženy v doprovodném bookletu. Jsou to existenciální témata s jasnými Dylanovými vlivy. Často schopné předvídat budoucí scénáře, které se pak zhmotnily v pozdějších dobách, včetně toho současného. Mike Patto má schopnost přimět nás, abychom je ocenili až do těch nejintimnějších detailů a uvolnil veškerou empatii, kterou jeho velkorysá duše nemůže skrýt. 
V případě "Hold Your Fire" reedice Esoteric kromě osmi původních skladeb přidává dvě písně na prvním CD a přidává 10 minut hudby
se dvěma skladbami nahranými ve studiu a nepoužitými na původním albu. K naší radosti je přidáno druhé CD obsahující jedenáct n
evydaných skladeb: prvních osm pochází opět z živých nahrávek pořízených pro BBC mezi začátkem března 1971 a koncem června
téhož roku. Poslední tři písně jsou alternativní verze tří písní obsažených v původním albu. Zvláště pozoruhodná je píseň "Don't Shoot
Me", jakási generální zkouška toho, co bude později titulní skladbou umístěnou na začátku alba. Celkově toto druhé CD obsahuje 60
minut nevydané hudby, což dává dohromady 10 nevydaných minut, které dokončily první CD.Další rok rychle prošel bez velkých zpráv, Patto vystupovali dál živě, kritici je zbožňují, peněz byo málo. Díky svým kontaktům v Anglii se Muffu Winwoodovi podařilo získat novou smlouvu s labelem Island Records, pro něž v roce 1972 nahráli třetí album "Roll 'em Smoke 'em Put Another Line Out". Třetí album je jednoznačným krokem zpět. Kreativní žíla dochází a projevuje se to ani ne tak na úrovni výkonné, ale spíše na úrovni kompoziční. Čtveřice hudebníků si je toho dobře vědoma a řešení, které se rozhodli přijmout, bylo v určitých momentech až přehnaně zvýraznit jejich teatrální nádech, který je vedl k tomu, že si pohrávají na pódiu i v nahrávacím studiu. Jak je jasně slyšitelné, chatrný prvek jejich živého účinkování se dobře vyskytuje v popředí spolu s protáhlými ukázkami humoru kapely. Vynikající muzikantství je stále slyšet, ale album bylo přesto přijato nepříznivě. 
"Roll 'em Smoke 'em Put Another Line Out" vyšlo na Island, opět s produkcí Muffa Winwooda. V některých písních je přidán saxofon
Davea Brookse. Kytara Ollie Halsalla je mnohem méně výrazná a zvyšuje přítomnost jeho kláves. Znamení doby, vyplývající také
z mnoha technologických inovací, které se v těch letech formovaly. Snad nejpřekvapivější skladbou je "Singing The Blues On Reds",
která, jak se zdá, rozhodně ukazuje na zvláštní funky Jamese Browna, který se však ukazuje být mnohem méně efektivní než vrcholy
dosažené na prvních dvou albech. Také v tomto případě máme v reedici dalších 17 minut nevydané hudby, tři písně z relace na konci
ledna 1973, které pro program nahrál živě John Peel, slavný DJ BBC. Zdá se, že živé věci stále fungují dobře, ale je to jen chvilková
iluze.Vydání podpořili americkým turné, když v USA vyšel i singl "Singing The Blues On Reds / Mummy". Po návratu absolvovali společné Evropské turné s Ten Years After. Koncem roku 1972 hráli v Austrálii a na Novém Zélandu jako doprovod Joe Cockera. V mezičase zkoušel Halsall sólovou kariéru pod názvem Ollie And The Traffs (skupinu dále tvořili ex-King Crimson Robert Fripp a Mike Patto s Johnem Halseym - bohužel nikdy nic nenahráli). Všechna tři alba byla ve stylu těžší než to, co dělal doposud, ale nedokázala zaujmout širší zájem. Nicméně „Patto“ (1970) byla dobrá jazz-rocková fúze s jemným vibrafonem a kytarou od Ollie Halsalla. „Hold Your Fire“, které je nyní těžké najít na vinylu, bylo údajně lepší, i když jejich album pro Island bylo spíše zklamáním.  Na jaře roku 1973 vstoupili Patto do studia, aby natočil své čtvrté album, opět pro Island. Muff chtěl, aby kapela na této desce zaujala jiný přístup a prosazoval myšlenku zdůraznění Mikových písní, které byly komerčnější a přístupnější než materiál na jejich předchozích albech. Jejich předchozí alba se vždy zaměřovala na skladby, které napsal Ollie nebo společně Ollie a Mike. Myšlenka přesunout pozornost na Mikeův materiál vyvolala konflikt mezi Ollie a zbytkem kapely. Objevila se také frustrace z nedostatku úspěchu po letech usilovného úsilí. Začátkem roku 1973 bylo natočeno a připraveno k vydání jejich čtvrté album. Mike Patto napsal písně, které byly méně cynické než obvyklý materiál Patto a mnohem více komerční. Věci nešly správným směrem a zdálo se, že zvláště Ollie Halsall nemá zájem přispívat. Během nahrávání Ollie odmítl věnovat hodně tvůrčího úsilí některým písním, zejména 
těm, které napsal Mike. Mike Patto se jej zeptal na tuto zjevnou apatii a Ollie odpověděl, že už tuto hudbu nechce hrát. Kytarista
vzal svůj nástroj, vrátil ho do pouzdra a odešel ze studia, a nikdy se nevrátil. Další tři muzikanti se pokusili album dokončit tak,
že opět požádali o pomoc saxofonistu Davea Brookse a jen u jedné písně využili dostupnosti slavného Mela Collinse, saxofonisty
King Crimson. Expert Muff Winwood okamžitě signalizoval Miku Pattovi a jeho dvěma dobrodružným společníkům, že bez Ollie Halsalla
na palubě skupina nemá budoucnost a předpověděl vydání alba veto od nahrávací společnosti. Komerčni neúspěch nevyvážila ani
jejich koncertní aktivita, navíc bez Halsalla a s každým členem nyní zapojeným do jiných projektů se Mike Patto rozhodl kapelu
Patto rozpustit. Patto odehráli svůj poslední koncert 30. dubna 1973 v Sheffieldu.Čtvrté album s pracovním názvem "Monkey's Bum" opravdu nebylo vydáno. Island už neměl zájem vydat album bez kapely na turné k jeho propagaci. Snadné proroctví, přesně splněné. Album zůstalo v šuplících 
Island mnoho let. V roce 1995 vyšlo neoficiálně poprvé CD s názvem "Monkey’s bum" na labelu Audio Archives - Cat# AACD 008,
které obsahovalo nahrávky z roku 1973 plánované na čtvrté album. U prvních u prvních kopií CD byl cover černý, později zelený.
Nahrávky převzaty z dosti chudé zdrojové kazety, písně byly výrazně zkreslené a občas trpěly výpadky. V dubnu 2002 vydal label
z Itálie s názvem Akarma (divize Comet Records) 180 gramové vinylové vydání "Monkey's Bum" (katalogové č. AK 201). Zdroj
použitý pro toto vydání je stejný jako bootleg CD Audio Archives, i když byl učiněn pokus zlepšit kvalitu zvuku pomocí softwaru
pro redukci šumu. Nevydané album je rozhodně zajímavé, možná lepší než "Roll 'em Smoke 'em Put Another Line Out", ale je to
labutí píseň skupiny, která předvedla skvělý talent a chvályhodnou vášeň, než byla rozdrcena komerční logiku, kterou se čtveřici
hudebníků nikdy nepodařilo proměnit ve svůj prospěch.John Halsey v roce 1992 v rozhovoru pro časopis Ptolemaic Terrascope uvedl, že to bylo pouze album Patto, se kterým nebyl spokojený. Kapela ztratila zábavu. "Něco se mi líbilo, ale zkoušeli jsme psát písničky - Patto si myslel, že je Randy Newman". Na albu je přesto několik skvělých písní. Ve skutečnosti je hudba jednodušší a naznačuje typ hudby, kterou Mike a Ollie hráli v Boxer o pár let později - žádné změny taktu nebo jazzové akordové progrese. Kapela hraje samozřejmě dobře a je tu několik skvělých Ollieho kytarových momentů, což dokazuje, že tam byl kreativně alespoň na některých session. Mike na tomto albu hraje mnohem více na elektrické piano. V roce 2017 bylo album publikováno oficiálně nakladatelstvím Esoteric. Toto vydání Monkey’s Bum Esoteric Recordings obsahuje tři dříve nevydané bonusové skladby převzaté z pořadu BBC Radio One Johna Peela z 12. února 1973. Ollie Halsall je ještě 12 minut protagonistou, což už o několik týdnů později neplatilo. Toto rozšířené vydání obsahuje i ilustrovanou brožuru s esejem Sida Smithe a exkluzivní rozhovor s Johnem Halseyem.  Halsall hrával, kde jen mohl, mihl se v Tempest, hrál například s Robertem Frippom a Kevinem Ayersem. Od konce května 1973 se Hallsall připojil ke kapele Tempest, která na krátký čas do podzimu působila jako kvintet. Pod hlavičkou Tempest Ollie Halsall natočil spolu s Jonem Hisemanem (ex-Colosseum) album "Living In Fear" (Bronze, 1974). Posléze společně s přítelem Keithem Ellisem a Halsallem založil další kapelu Boxer. Někdy během Boxer turné po Americe v roce 1976 přišla hrozná zpráva. Mike se cítil špatně a měl velké bolesti. Lékaři mu objevili nádory v hrudníku a krku. Prošel velkou operací a ozařováním. 
Když se kapela v roce 1973 rozpadla, Patto se vydal na krátkou sólovou dráhu. Patto hostoval v kapele Ellis (album "Why Not", 1973)
svého přítele Keitha Ellise. Patto se rovněž úspěšně etabloval jako zpěvák, například u kytaristy Alvina Lee nebo v kapele Spooky Tooth.
Mike Patto se se připojil v roce 1974 ke Spooky Tooth jako zpěvák a druhý klávesista a podílel se na nahrávání alba "The Mirror" (Good
Ear,1974). Spooky Tooth byla jednou z mála kapel, která přijala přístup s dvojitými klávesami. Mimoto už v roce 1971 hostoval na albu
"Centipede - September Energy". Sólově vydal jen dva singly "Can't Stop Talking about My Baby / Love" (Columbia DB 8091, 1966) a
"Sitting In The Park / Get Up And Dig It" (Goodear EAR 106, 1974).
Poté byl spolu s legendárním kytaristou Ollie Halsallem a klávesistou Chrisem Staintonem zakládajícím členem rockové skupiny Boxer.
Procestovali USA i Evropu. Jeho poslední sólo 45, "Sitting In The Park" byla balada, kterou vytvořili Billy Stewart a Georgie Fame.
Byla nahrána další dvě alba, ale kariéru Mika Patta bohužel zasáhla vážná nemoc. Někdy během Boxer turné po Americe v roce 1976
přišla hrozná zpráva. Mike se cítil špatně a měl velké bolesti. Lékaři mu objevili nádory v hrudníku a krku. Měl lymfatickou leukémii,
což je rakovina lymfatických uzlin. Prošel velkou operací a ozařováním. Mikeova operace byla úspěšná, nebo to tak alespoň vypadalo.
Bojoval s rakovinou a hodně hrál golf, aby se snažil zůstat zdravý.
John Halsey přešel do skupiny Grimms, ale také hrál s kdekým, když za všechny je možné zmnínit zpěvačku Maddy Prior nebo Rogera Chapmana. Pak byl Halsey od roku 1975 členem The Rutles, parodické skupiny The Beatles. V něm ztvárnil fiktivního bubeníka Barryho Woma (podle Ringa Starra). Rutles byli nastíněni v epizodě 3 televizního seriálu Erica Idleho z roku 1975 "Rutland Weekend Television". Woma ztvárnil od roku 1975 do roku 1978 a znovu krátce od roku 1996 do roku 1997 a nakonec od roku 2002 do jejích rozchodu v roce 2019. Ollie Halsall prožil několik hudebních dobrodružství, mezi nimiž bychom rádi zmínili některé spolupráce s Kevinem Ayersem a Jonem Hisemanem. Zneužívání obvyklých nebezpečných látek způsobilo hrozný infarkt, který ukončil jeho život na počátku 90. let, když se pokoušel znovu nastartovat ve Španělsku.
Uzavíráme melancholickou notu na půli cesty mezi turistikou a voyeurismem: v krásné Deia, malé vesničce na západním pobřeží Mallorky, vystoupáte na vrchol kopce, na kterém je vesnice posazena, a ocitnete se na klidném hřbitově.s úchvatným výhledem na nedaleké moře. Na jedné ze stezek s nejúžasnějšími výhledy se nachází náhrobek Abdula Matiho Klarweina, krutého umělce, který se proslavil navrhováním obálek "Bitches Brew" a "Live-Evil" Milese Davise. Klarwein si vlastně zaslouží být známý za vše, co ve své dlouhé kariéře dokázal, a také za svůj poněkud netradiční a svou dobu předběhlý filozofický přístup. Hned vedle jednoduchého náhrobku německého umělce (který se vždy raději definoval jako bez státní příslušnosti) se nachází náhrobek ve tvaru kytary. Tam spočívá Ollie Halsall. Jediný živý záznam kapely Patto predstavuje CD "Live At The Black Swan, Sheffield, „Warts and all“ (2000), ktoré zachycuje skupinu v roce 1971. V roce 2009 byla Pattova píseň "The Man" použita v upoutávkách na film "Observe and Report" se Sethem Rogenem a Annou Faris v hlavních rolích a byla zahrnuta spolu s další skladbou "Sittin' Back Easy" na soundtrack k filmu. |
|
XXX |
|
Členové kapely: Mike Patto - Vocals John Halsey - Drums, Percussion Ollie Halsall - Guitars, Piano, Vibraphone, Organ, Vocals Clive Griffiths - Bass |
Bývalí členové: |
Mike Patto(rodným jménem Michael Thomas McCarthy) (také se jmenoval Michael Patrick McGarth) (narozen 22. září 1942, Cirencester, Cotswold District, Gloucestershire, England, zemřel 4. března 1979, England) Vocals, Electric Piano, Drums, Percussion, Clavinet, Organ (1974) Mike Patto byl britský hudebník a sólový zpěvák britské progresivní jazz-rockové kapely Patto (1970-1973). Objevil se také v kapelách The Skyliners, The Fretmen (1962-1963), Mike Patto & The Breakaways (1963-1964), The Bluebottles (1964), The Continentals (1965-10/1965), Bo Street Runners (10/1965-06/1966), Chicago Line Blues Band (06/1966-10/1966), Patto’s People (10/1966-1967), Timebox (06/1967-1969), Patto (03/1970-05/1973), Centipede (1971), Dick & The Firemen (1971-1976), Steve York’s Camelo Paradalis (1973.summer), Spooky Tooth (02/1974-09/1974), Boxer (1975-1977), Hinkley’s Heroes (1970’s) a Rocks (1978). Mike se narodil se v Cirencester v Gloucestershire. Mike byl v tisku často zmiňován jako Mike McGrath, falešné veřejné jméno dané pravděpodobně proto, aby pomohlo zachovat soukromí jeho rodiny. Když Mike začal skládat, nechtěl mít jméno, které by znělo jako McCartney nebo řada dalších podobně znějících jmen autorů té doby. Mike jednou hrál na Butlin's Holiday Camp se skupinou, která měla hlavního kytaristu jménem Johnny Patto. Myslel si, že Patto je tak neobvyklé příjmení, že se rozhodl, že si z něj udělá vlastní umělecké jméno. Začínal zpívat během svých školních let se skiffle skupinou s názvem Skyliners v Hinghamu v Norfolku. Mike zpíval a hrál na kytaru a jeho bratr Phil hrál na valchu. Mike byl velmi talentovaný jako zpěvák a tanečník. Byl také skvělým amatérským boxerem. Opustil školu, aby se stal učňem garážového mechanika, ale nakonec se rozhodl stát se profesionálním hudebníkem. Svou profesionální hudební kariéru zahájil v roce 1962 s kapelou The Fretmen hrající popové covery. V roce 1963 přijali nového kytaristu a přejmenovali se na Breakaways (také Mike Patto and The Breakaways) a stal se z nich R&B outfit z Norwiche. Po několika změnách v sestavě se z The Breakaways stala populární rhythm and bluesová kapela s názvem The Bluebottles. Sídlili v Norfolku a občas podporovali Grahama Bonda. 
Když se Bluebottles rozešli, Jack Barrie (který také řídil Boz Burrella) vzal Mikea do Londýna, aby natočil demo disk a zůčastnil se
konkurzu u Roberta Stigwooda. Namísto toho, aby se Mike stal nahrávacím umělcem, byl najat jako konferenciér na turné Roberta
Stigwooda včetně (v pořadí, v jakém vystupovali) The Five Dimensions, Winston G., The Graham Bond Organization (s Jackem
Brucem a Ginger Baker), Long John Baldry, Moody Blues a Chuck Berry. Turné se konalo v lednu 1965. Koncerty začínaly tím, že
Mike zpíval tři písně s Five Dimensions, kteří také podpořili Chucka Berryho. Podle programu turné měl Mike vydat singl někdy na
začátku roku 1965, snad to může být odkaz na singl k písni s názvem "Thinking Of You". Rodina McCarthyů vlastní acetát Mika
zpívajícího tuto píseň, ale zdá se, že nikdo neví s jistotou, zda byl singl někdy vydán. Turné se ukázalo být pro Mikea velkým
zážitkem a nějakou dobu po turné pobýval s Moody Blues, kde se bouchali do ramen a na večírcích s lidmi jako Beatles.
V Londýně se také připojil k The National Youth Jazz Orchestra.Bez peněz se Mike vrátil do domu svých rodičů v Norfolku. Hrál s Continentals v červeném saku, včetně Ivana Zagniho na sólovou kytaru, který později s Mikem napsal B-side Timebox a hrál v Jody Grind od Tima Hinkleyho. Po některých personálních změnách se z nich stali The News. Na koncertě v Norfolku podporovali Bo Street Runners a zanedlouho Mike opustil východní Anglii, aby se stal v roce 1966 novým zpěvákem Bo Street Runners. Bo Street Runners hráli přímočaré rhythm and blues. Ačkoli to, pravda, nebylo v porovnání s profesionálními skupinami příliš uhlazené, kapela brzy zjistila, že je snadné získat dobré koncerty poté, co máma basisty poslala jejich demo pásku do Ready Steady Go! a skupina vyhrála v roce 1964 soutěž RSG!. Skupina vydala několik singlů, které nikam nevedly, z nichž třetí představil Tima Hinkleyho na klávesy a Micka Fleetwooda na bicí. Krátce po vydání třetího singlu a koncertu v Norfolku podporovaném The News Mick kapelu opustil stejně jako původní zpěvák John Dominic. Skupina potřebovala zpěváka a vzpomněla si, že na ni Mike Patto udělal velký dojem, sehnala jeho číslo a přesvědčila ho, aby přijel do Londýna a přidal se k jejich skupině. Bo Street Runners nahráli jeden z posledních singlů na Columbii, ve kterém byl Mike (Too Much) Patto na A-straně. Tentokrát se rozhodli vstoupit do rozjetého vlaku Beatles a udělat cover verzi "Drive My Car", která vyšla v dubnu 1966. Bylo to velké úsilí, ale nepodařilo se jim vzbudit velký zájem u veřejnosti kupující nahrávky. Kapela to nakonec zabalila někdy kolem června 1966.
Mike a Tim založili krátkodobou kapelu Patto's People s Viv Princem (bicí, ex-Pretty Things), Mike Fellanem (trubka, Graham Bond) a
Louisem Cennamo (basa). Poté v roce 1966 změnili svůj název na Chicago Line Blues Band před nahráním svého jediného singlu (na
labelu Philips). Vybrali si taneční melodii "Shimmy Shimmy Ko Ko Bop" pro stranu A a melodii Rufuse Thomase "Jump Back" na stranu
B. V hitparádách se nikam nedostal a brzy po vydání Viv z kapely odešel.V prosinci 1966 vydala Columbia Records Mikeův singl "Can't Stop Talkin' About My Baby". Strana A byla skákavýí druh popové melodie, ale ne příliš zapamatovatelná. Slušnější B-strana "Love" byla ve skutečnosti zbytková skladba Bo Street Runners s Mikem na vokálech. Obě skladby mají na svědomí Mike Patto a B. Dean. V roce 1967 začal Mike zpívat s London Youth Jam Orchestra, 24-členným big bandem. Dokážete si představit, že Mike zpívá písně Franka Sinatry a Mela Tormého? Členové Timebox, kteří tehdy potřebovali zpěváka, přišli za Mikem s orchestrem do londýnského klubu Marquee. Mike byl údajně požádán, aby se připojil ke skupině po jam session v Playboy Clubu. Mike nabídku přijal a začal s kapelou pracovat přibližně v červenci 1967. Někdy v té době se Mike i oženil. První singl Timebox s Mikem, "Don't Make Promises", byl vydán v říjnu 1967. John Halsey přišel podpořit kapelu (na konkurzu spolu s jedním dalším bubeníkem) na koncert Scotch of St. James v Londýně. Mike hrál na bicí a Ollie stále zpíval hlavní roli! Johnovi byla nabídnuta pozice bubeníka a byla tak stabilizovaná konečná sestava kapely: Mike Patto (zpěv), Ollie Halsall (vibes, kytara), Chris Holmes (klávesy), Clive Griffiths (baskytara) a John Halsey (bicí). Timebox vytvořil dva singly pro dceřinou společnost Pye's Piccadilly jako šestičlenný, než v roce 1967 podepsal smlouvu s labelem Decca's Deram. V létě 1968 měli jeden menší hit hitparády s coverem "Beggin"“ od Four Seasons, který dosáhl na pozici #38. Label Deram nakonec dovolil kapele nahrát originální skladby a zrodilo se partnerství Patto-Halsall při psaní písní. Finální sestava skupiny nahrála pro Deram v letech 1967 až 1969 pět singlů, jeden vydaný pouze ve Francii, z nichž žádný netrápil kompilátory Hit Parade, navzdory vynikajícímu hudebnímu umění, které jim umožnilo ve své produkci obsáhnout několik hudebních žánrů („Walking Through The Streets Of My Mind"). Vyzkoušeli různé rockové styly a dokonce vydali novinku. Žádný z jejich singlů ale nebyl příliš úspěšný, přesto si v Londýně vybudovali post kultovní skupiny svými vystoupeními, které zahrnovaly mix rocku, jazzu a rhythm and blues. Začali také vyvíjet své vtipné dovádění na jevišti známé jako "looning". 
V roce 1969, poté, co jejich poslední singl "Yellow Van" selhal a Chris Holmes odešel, se rozhodli, že jejich budoucnost spočívá
v rozvíjejícím se progresivním hnutí, které se samo o sobě zrodilo ze svobody od tehdejší komerce, v níž byli lepší hudebníci
psychedelického rozkvětu kovaní. A tak se Timebox v roce 1970 přejmenovala na Patto a začala hrát těžší mix rockových a
jazzových stylů. V roce 1970 vydali své debutové bezejmenné album u Vertigo Records. Alespoň co se nahrávek týče, právě s
Patto začal Mike skutečně ukazovat plnou všestrannost svého hlasu. Uměl uhlazené balady, ječící rokenrol a střední cestu také.
Byl to albový hit u kritiků a fanoušků, ale údajně se ho prodalo jen asi 5 000 kopií.Koncem roku 1970 se Mike (a do určité míry i Ollie) zapojil do projektu Centipede Keitha Tippeta. Centipede byl druh experimentálního orchestru, a to masivní hudební soubor smyčců, lesních rohů, dechových nástrojů, bicích, kytary, vokalistů a Keithova klavíru. Mike se objevil na albu Centipede "Septober Energy" nahraném v červnu 1971 a produkovaném Robertem Frippem. Mike se také účastnil živých vystoupení. Během rozhovorů s Mikem se při zmínce o projektu Centipede vždy objevilo slovo "bratrství". Mike se s projektem očividně skvěle bavil a řekl, že se díky této zkušenosti hodně naučil. Od konce roku 1971 do poloviny roku 1972 vydali Patto další dvě alba "Hold Your Fire" a "Roll 'Em Smoke 'Em, Put Another Line Out". Album "Hold Your Fire" obsahovalo mnoho stejných ingrediencí jako debut, ale vedlo k podobně neuspokojivým prodejům, když se přes nesporné kvality špatně prodávalo, a byli proto vyřazeni ze seznamu labelu Vertigo. Skupina nikdy prodala mnoho desek, ale díky skvělým živým show se jí podařilo uzavřít smlouvu s Island Records v roce 1972. Kapela hrála těžší směs rockového a jazzového stylu na albech jako jsou "Hold Your Fire" a "Roll 'Em Smoke' Em, Put Another Line Ven". Každá byla produkčně dobrodružnější než ta předchozí. S "Roll 'Em Smoke 'Em..." se kapela uvolnila a vložila do hudby svůj humor. Je to skvělé, zábavné album, ale ne tak "náročné" jako jejich předchozí snahy - kritikové a fanoušci to nepřivítali tak vřele. Album je také pozoruhodné pro několik prvenství pro Mikea - první píseň připisovaná výhradně Mikeovi "I Got Rhythm", a debut Mikea hrajícího na klávesy. Patto byli známý hraním skvělých živých vystoupení. Celá kapela byla velmi respektována jako hudebníci a baviči. Jejich "chvástání" (looning) je věcí legend - škoda, že žádné z jejich vystoupení nebylo natočeno. Patto tvrdě pracovali, ale nikdy nedosáhli žádný větší úspěch. Uskutečnili turné s The Faces, Ten Years After, Joe Cocker, atd. U Cockerova publika se ujali obzvlášť dobře, ale neposkytlo jim to žádnou publicitu v tisku ani výrazně neovlivnilo prodej jejich desek. U fanoušků a kritiků byli hodnoceni dobře, ale stejně jako Timebox se jim nepodařilo prorazit k masám kupujících desky. 
Kapela vydala tři studiová alba a živé album před jejím rozpadem v roce 1973. Čtvrté album, i když natočené, už nevyšlo.Mikeovo zklamání z náhlého rozpuštění Patto po šesti letech práce bylo patrné v rozhovorech po rozchodu. Vyjádřil však důvěru v sebe jako hudebníka a zlepšujícího se skladatele a klavíristy. Svou roli muzikanta i otce tří dětí bral velmi vážně. Mike a Ollie se zapojili do "all-star" projektu Steva Yorka s názvem "Camelo Pardalis", který vydal album s názvem "Manor Live" v létě 1973 [Virgin Records, V2003, UK]. Jak název napovídá, bylo nahráno v nahrávacím studiu Richarda Bransona The Manor. Mike zpíval hlavní roli ve třech z 11 skladeb alba. Mike ukázal svou všestrannost a vytáhl chraplavou "Slidin' Sideways" a i něžnou cover verzi "I'll Be Home" Randyho Newmana. Tento projekt opět spojil Mikea s Timem Hinkleym z dnů Bo Street Runner/Chicago Line. Na albu byli také Boz Burrell, Graham Bond, Dave Brooks, Elkie Brooks, Ian Wallace a mnoho dalších. V tom roce Mike také hostoval na několika albech jako doprovodný zpěvák: Alexis Korner "Accidentally Born In New Orleans", "Why Not?" svého přítele Keitha Ellise a "On The Road To Freedom“ dua Alvin Lee/Mylon LeFevre. Existují TV záběry, jak Mike zpívá doprovod s Alvinem a Mylonem na koncertním programu Midnight Special z 30. listopadu 1973. V roce 1973 se Mike zapojil do jam kapely Dick And The Firemen. Název byl převzat z graffiti šatny v klubu Noriek, kde Timebox zkoušeli. Kapelu tvořili mimo jiné Mike; Ian Wallace a John Halsey na bicí; Boz Burrell a Allen Spenner na baskytaru; Zoot Money a Tim Hinkley na klávesy a Mel Collins na saxofon. Podle Johna Halseyho měli Dick And The Firemen ve skutečnosti svůj původ už kolem roku 1971, kdy měl Patto několik koncertů, které musel splnit, zatímco Ollie byl pryč na pohřbu svého otce. Byl to Johnův nápad dát dohromady skupinu přátel a v průběhu let pokračoval v organizování show. John Halsey uvádí tuto ranou sestavu ve složení Alan Spenner, Elton Dean, Tim Hinkley, Boz, Marc Charig a Bernie Holland. Mike měl skvělý čas na koncertování s tímto outfitem a pokračovali v příležitostných koncertech během příštích několika let, pravděpodobně s různými personálními obměnami. 
V listopadu 1973 Mike přijal nabídku připojit se ke Spooky Tooth. Během několika dní po připojení byl na cestách a koncertoval.
V roce 1974 Mike nahrál s kapelou skvělé album s názvem "The Mirror", na kterém poskytl vokály, elektrické piano a perkuse.
Napsal silný rock song nazvaný "The Hoofer" a je spoluautorem několika dalších. Jeho vokál na "Kyle" je obzvláště dojemný, a
přestože mu není připisována zásluha, pomohl napsat píseň podle své rodiny. Některé živé nahrávky Spooky Tooth s Mikem
skutečně existují a přináší skvělé sólové vokály v písních jako "Cotton Growing Man" a "I Am The Walrus" od Beatles. Mike začal
skládat písně, které se ale neslučovaly s pojetím kapely Garyho Wrighta, takže spolu moc dobře nevycházeli. Než byl s kapelou
celý rok, byl na podzim roku 1974 v podstatě vyhozen.V roce 1974 Mike vydal sólový singl na labelu GoodEar (EAR 106) za použití členů kapely Dick And The Firemen. "Sitting In The Park“ byla coververzí ve stylu reggae melodie Billyho Stewarta, kterou také vytvořil Georgie Fame v roce 1966. Druhá strana "Get Up and Dig It" byla originálem Mikea Patta, který skupina původně nahrála na nevydané album "Monkey's Bum". Mike také v roce 1974 absolvoval několik session s Alexisem Kornerem a hrál na klavír. Koncem toho roku, na mizině a možná zoufalý bez příjmu, Mike přijal práci v nahrávací společnosti Nigel Thomas [Mikeův manažer] GoodEar. Dostal pozici vedoucího propagace pro USA. Mike následující rok přiznal, že mu to přerostlo přes hlavu a vlastně ani nevěděl, co dělá. Během této doby Mike pokračoval v koncertování s Dick and the Firemen. V květnu 1975 se Mike, Ollie Halsall, Clive Griffiths a John Halsey znovu sešli, aby absolvovali několik reunion koncertů v Londýně jako Patto, první se konal v Dingwalls 15. května, v červenci hráli v Torringtonu. Byly to benefiční pořady pro rodinu jednoho z jejich roadies jménem Eric Swain, který byl zavražděn v Pákistánu. Koncerty měly velký úspěch. Na koncertě v Torringtonu bylo tak plno, že mnoho fanoušků se muselo spokojit s poslechem zvenčí. Od konce května 1973 se Hallsall připojil ke kapele Tempest, která na krátký čas do podzimu působila jako kvintet.
Kolem července 1975 přišli Ollie Halsall a Tony Newman navštívit Mikea do Good Ear a přesvědčili ho, aby založil novou rockovou
kapelu. Mike a Ollie spolu opět psali, ale tentokrát dělali přímočarý rock. Měli napsanou polovinu alba, když naverbovali Keitha Ellise,
aby hrál na baskytaru. Jméno "Boxer" pochází od Nigela Thomase. Nahráli album "Below The Belt" a začali dělat živá vystoupení.
Tvrdě pracovali, ale Mike se opět ocitl ve skvělé kapele, která prostě nedokázala prorazit k masám kupujících desky, navzdory
kontroverznímu obalu s nahou dívkou, který jim přinesl spoustu publicity. V roce 1976 nahráli fantastické druhé album s názvem
"Bloodletting". Album obsahovalo to, co je považováno za některé z nejlepších melodií, které Mike sám napsal. Album také obsahovalo
několik skvělých cover verzí písní od The Beatles, Neila Younga a dalších. Z nějakého důvodu bylo album vydáno až v roce 1979.
Někdy později v roce 1976 ale Ollie Boxer opustil.Někdy během Boxer turné po Americe v roce 1976 přišla hrozná zpráva. Mike se cítil špatně a měl velké bolesti. Lékaři mu objevili nádory v hrudníku a krku. Měl lymfatickou leukémii, což je rakovina lymfatických uzlin. Prošel velkou operací a ozařováním. Dick and the Firemen, jejichž členové žertovali, že Mike byl jediný, kdo kdy hrál na svém vlastním benefičním koncertu, odehráli pro Mikea speciální koncert v srpnu v Crystal Palace. Mikeova operace byla úspěšná, nebo to tak alespoň vypadalo. V určitém okamžiku mu byla diagnostikována lymfatická leukémie neboli rakovina lymfatických uzlin. Bojoval s rakovinou a hodně hrál golf, aby se snažil zůstat zdravý. Také koncertoval s další jam kapelou s názvem Hinkley's Heroes, kterou vedl Tim Hinkley. Hinkley's Heroes byli v podstatě Dick and the Firemen, část druhá. John Halsey byl příliš zaneprázdněn na to, aby pokračoval v organizování koncertů Dick and the Firemen, a Tim Hinkley se ujal vedení. Mezi další zúčastněné hudebníky patřili John Halsey, Boz Burrell, Henry McCullough, Eric Burdon, Bobby Tench, Mick Ralphs, Roger Chapman a Charlie Whitney. Koncem prosince 1976 zahájili pro Man na rozlučkové show kapely v Roundhouse v Londýně. V roce 1977 dal Mike dohromady novou sestavu Boxer a nahrál to, co se stalo jeho posledním vydáním s názvem "Absolutely". Nová sestava byla Mike, Chris Stainton na klávesy, Tim Bogert na baskytaru/zpěv, Adrian Fisher na kytaru a Eddie Tuduri na bicí. 
Album je o něco úhlednější než předchozí alba Boxer, pokud jde o produkci a muzikantství. Mikeův vokál na celém albu je vynikající,
jako obvykle. Bohužel se tomuto albu dostalo ještě menší pozornosti než dřívějším deskám Boxer.V roce 1978 byl Mike v krátkotrvající skupině Rocks s Johnem Halseym, Freddym Gandym (baskytara), Berniem Hollandem a Chrisem Staintonem. Halsey řekl, že dali dohromady pár dobrých věcí, ale bohužel (jako u koncertů Dick and the Firemen/Hinkley's Heroes) se zdá, že žádné nahrávky neexistují. Odehráli pouze dvě představení, obě v Londýně. Mike zpíval stejně dobře jako vždy.
|
John Halsey(znám také jako Admiral John Halsey, Barry Wom) (narozen 23. února 1945, Highgate, Greater London, United Kingdom) Drums, Percussion, Vocals John Halsey je britský rockový bubeník, který je nejznámější pro jeho působení jako Barrington Womble ("Barry Wom") v The Rutles, což vedlo k jeho hraní s kapelou Neila Innese Fatso a účinkování v TV filmu "All You Need is Cash" z roku 1978. Předtím hrál s budoucím kolegou The Rutle Neil Innesem se skupinou Fatso a objevil se s nimi v komediálním seriálu BBC Television, "Rutland Weekend Television", v čele s třetím Rutlem, Ericem Idlem. Byl také členem kapel Barry Reed & The Avengers, Felder's Orioles (1964-1967), Timebox (7/1967-10/1969), Patto (1970–1973), Dick & The Firemen (1971-1976), Hinkley’s Heroes (1970s late), Roy Harper with Chips/Roy Harper & Black Sheep (1977-1978), Rocks (1978), Ollie Halsall & John Halsey (1980), Joe Brown Band (1980s), The Rutles (1975–1978, 1996–1997, 2002–2019), Chips a Grimms (-1976). Halsey se narodil v Highgate v severním Londýně a vyrůstal v North Finchley. Začal hrát na bicí, protože dva kamarádi na mé ulici v North Finchley (Sev. Londýn), chtěli založit skupinu. To bylo někdy v letech 1958 a 1959. Bylo mu tehdy 14. Měl být basistou, ale neměl baskytaru! Měl pouze všechny katalogy Hofnere a Futurama. Každopádně jeho máma říkala, že když uvidí na inzerátech na trafikách reklamu na basu, získá ji pro něj. No a jednoho dne přišla a řekla: "Na prknech před The Regent [trafika] je na prodej bicí souprava. Chceš bicí soupravu?" V té době byl Johnovým nejlepším kamarádem na škole kluk jménem Peter Rettig a hrál na bicí ve skupině The Black Diamonds se svým starším bratrem Rogerem, který hraje dodnes. Roger je v kapele s Albertem Lee s názvem Hogan's Heroes. Takže nakoc získal bicí soupravu, párkrát se scukl s Rayem a Petem, kteří mu začali ukazovat pár věcí na bicí. Poté strávil pár let hraním podle desek jeho hrdinů jako Jerryho Lee Lewis, Gene Vincent a také věcí od Jimmy Guiffre's Trio. Chodil na všechny koncerty v rámci turné Gene Vincenta a pozoroval jej, bylo to nejlepší, co kdy viděl. Dokonce si pamatujei, že to byli The Laurie Jay Combo, Screaming Lord Such a The Savages, Johnny Duncan & The Blue Grass Boys, Mike & Bernie Winters s nimiž soupeříl a Gene Vincent je trumfl. 
John Halsey začal svou bubeníkovou kariéru v místních kapelách. Tehdy jsem pracoval jako designér. Jednou kolem roku 1962 uviděl
reklamu v Melody Maker, 'Hledá se bubeník', tak skočil dolů do hospody v Holloway s tím, co si mohl vzít do autobusu na konkurz.
Jmenovali se Barry Reed & The Avengers uspěl u nich začal s nimi koncertovat po okolí, hráli většinou rock and roll. S kamarádem
z Finchley, kytaristou jménem Paul Hodson, začali chodit do The Flamingo, aby viděli kapely. A opravdu se dostali ke kapelám jako
Chris Farlowe & The Thunderbirds, Zoot Money, Georgie Fame. Sestava, varhany Hammond, dva lesní rohy, kytara, basa a bicí,
myslel si o ní, že je to to nejlepší, co jsem kdy slyšel. V té době měl kamaráda Eddieho McHenryho, který bubnoval v takové kapele
a Paul se přidal na kytaru. Eddie věděl, že se chci také připojit, a tak odešel. Byl tam chlapík jménem Pete Newman na saxofon, hrál
v The Tornados, Sutch's Savages a Johnny Kidd Mike & The Pirates. Barry Huband drtil varhany, teď předvádí klávesy pro
Yamahu, chlapík jménem Mick O'Brien, který byl stavitelův kamarád, pravděpodobně stále je, měl úplně první basu Burns Black Bison!
Byl kamarádem toho chlápka Burnse, který je vyrobil. A to byli rhythm & bluesoví Felder's Orioles, k nimž se v roce 1965
připojil.Byli jsme spolu asi tři roky jako poloprofesionálové, vydali čtyři singly u labelu Piccadilly Records s Johnem Schroederem. Pak se chtěli stát profesionály, všichni se vrhli do práce kromě Peta Newmana, protože měl hypotéku. Získali pak úžasného hráče na africký roh, Marka a Rodneyho Hinkstonea na baryton, a stali se profesionály. Trvalo to ale pohopouhé tři týdny! Působili spolu tři roky a za tři týdny bylo po všem! A to se jim vedlo opravdu dobře. Hrávali ve všech klubech, ve kterých chtěli, jako The Flamingo, Klooks Kleek, The Ram Jam, podporovali všechny kapely, které také napodobovali. Například v úterý by udělali úvodní spot pro Long John Baldry & The Hoochie Coochie Man s Rodem Stewartem. 
Bohužel se ale Felder's Orioles rozpadli, jen Paul a John se rozhodli zůstat profesionály a zařídili skvělý koncert s Lulu. John si dal
inzerát do Melody Makeru a zavolal mu Laurie Jay, že kapela, kterou řídil, hrála tu noc ve Scotch of St. James, a jestli by mohl
přijít a zaskočit jim, protože jejich bubeník onemocněl, když dostal TBC a vrátil se domů do Southportu. Právě se vrátili z Francie
a Laurie Jay pro ně nakonec hrál na bicí, což jako manažer opravdu nechtěl. Tak tam šel a odehrál to. Další den přišli a vyzvedli
jej, aby šel hrát na základnu USAF a Lakenheath, a bylo to. Od té doby pracovali každou noc v týdnu. Bylo to neuvěřitelné.
V roce 1967 umístil inzerát do sloupce Musicians Available Melody Maker. Na to odpověděla kapela Timebox ze Southportu, k níř se ještě v témže roce připojil. Byl v kapele jen pár týdnů, když odešel kytarista Kevin Fogerty. Bylo by to v roce 1967 a Ollie (Halsall) dostal svou první kytaru, dříve totiž hrál na vibrafon a trochu zpíval. V letech 1967 až 1969 natočili pět singlů pro Deram a objevili se v rádiových pořadech BBC jako Noise at Nine, Stuart Henry on Sunday a Jimmy Young. Vstupem bubeníka Johna Halseyho v roce 1968 byl Timebox kompletní a v sextetu už se nacházeli kromě Mikea Patta a Johna Halseyho i Ollie Halsalla, který byl v té době zaměstnán jako vibrafonista, baskytarista Clive Griffiths, kytarista Kevan Fagerty a klávesista Chris Holmes. Tehdy se rozhodli přestat dělat covery a vytvořit si vlastní věci. Timebox nahráli v rozmezí let 1967 -1969 osm singlů před odchodem klávesisty Chrise Holmese. Udělali singl 'Walking Through The Streets Of My Mind" s Laurie Jayem na bicí, a nyní byli ve studiu s producentem Michaelem Aldredem. Nahráli jsme píseň od Four Seasons s názvem 'Beggin' s aranžmá Mikea Vickerse, který byl kytaristou Manfreda Manna, a Deram ji chtěl vydat jako singl. Vlastně se docela povedl, nedostal se příliš vysoko v žebříčcích, ale dostalo se mu fantastické množství hraní v rozhlase, zvláště v Radio One. Takže jejich cover písně od Four Seasons s názvem "Beggin" měl v Anglii v roce 1968 určitý úspěch. Celou dobu pobývali ve studiích BBC a dělali jsme spoustu session. Všechny singly později vyšly v Německu a v USA jako LP "The Original Moose On The Loose" (Peter's International 9016, 1976). Timebox byli známí jako kapela, která hrála Ed Stewart Show, dělala popové nahrávky a mívali špatný druh koncertů. Hrali na univerzitních tanečních a hráli všechny tyhle nové věci a nikdo na to nemohl tančit! Chtěli dělat koncerty, kde lidé sedí na podlaze a sledují a poslouchají, což dělala spousta jiných kapel. Vlastně měli jeden skvělý koncert s Blodwyn Pig. Byli to oni, Patto a Free. 
John nikdy předtím Free neviděl a jen stáli a dívali se. Mezi lety 1968 a 1969 se hudba Timebox začíná progresivně měnit od hudby
vycházející z R'n'B k velmi svobodné hudbě, plné instrumentálních prostorů, které vyzdvihují především Ollie Halsalla, který mezitím
využil Fagertyho rozhodnutí opustit skupinu a naprosto zaslouženě se ujal role kytaristy. Na kytaru hraje teprve tři roky, ale při
jeho poslechu se zdá, že na ni hraje už od dětských let. Klávesový hráč Chris Holmes odešel v roce 1970 do Babe Ruth po vydání
jejich posledního singlu a Timebox začali experimentovat s progresivním rockem. Pak už kapela působila ve složení Mike Patto (zpěv),
John Halsey (bicí), Olly Halsall (kytara, klávesy, zpěv) a Clive Griffiths (baskytara, zpěv), když si změnila jméno na Patto. S hudebním
producentem Muffem Winwoodem vydali tři alba. Kapela se rozpadla v roce 1973.John po rozpadu Patto začal spolupracovat s Grimms. Dostal se k nim přes George (Zoot) Moneyho. Grimms byla anglická pop rocková, komediální a básnická skupina, která původně vznikla spojením The Scaffold s kmenovými členy Bonzo Dog Band a Liverpool Scene na dvou koncertech v roce 1971 na návrh Johna Gormana. Gerry Conway odešel a navrhl za náhradu právě Johna. Seznámil se díky tomu spoustu lidí jako Neil Innes, The Scaffold, Brian Patten, Andy Roberts. Hráli na deskách Monty Python, v dětském TV programu Tiswas. Hrál také s The Scaffold, protože byli docela pomatení. Dělal i další věc, např. cestoval jsem po Státech s Chrisem Jaggerem, měl koncert s Royem Harperem spolu s Andy Robertsem a Henrym McCulloughem, Davem Cochranem na baskytaru a Davem Lawsonem na klávesy. Kapela se jmenovala Roy Harper & Black Sheep a vydržela asi dva roky. Před tím Roye vlastně neznal, ale jakmile jej potkal, slyšel, okamžitě jsem se stal velkým fanouškem Roye Harpera. V roce 1972 Halsey hrál na bicí na albu Lou Reeda "Transformer" a nahrával jako studiový hudebník na albech včetně "Mind Your Own Business" (1975) od Henryho McCullougha, "Back To The Night" (1975) od Joan Armatrading, "Bullinamingvase" (1977) od Roye Harpera, "Woman In The Wings" (1978) od Maddy Prior a "Mail Order Magic" (1980) od Rogera Chapmana. Koncertoval také s dalšími hudebníky, včetně takových jako Joe Cocker, The Scaffold, Grimms, Chris Jagger, Neil Innes, Viv Stanshall a Joe Brown. 
Pak byl Halsey od roku 1975 členem The Rutles, parodické skupiny The Beatles. V něm ztvárnil fiktivního bubeníka Barryho Woma (podle
Ringa Starra). Rutles byli nastíněni v epizodě 3 televizního seriálu Erica Idleho z roku 1975 "Rutland Weekend Television". Woma ztvárnil
od roku 1975 do roku 1978 a znovu krátce od roku 1996 do roku 1997 a nakonec od roku 2002 do jejích rozchodu v roce 2019.Objevil se v pořadu Channel 4 "What The Pythons Did Next" dne 1. ledna 2007, kde diskutoval o tom, jaké to bylo pracovat s Ericem Idlem. V dubnu 2008 se objevil při reunionu The Rutles k jejich 30-letému vyročí v Los Angeles, kde čtyři původní členové kapely opět hráli spolu. Ollie a John se pokusili dát dohromady kapelu a s Kevinem Ayersem jsme cestovali po Evropě. John, Ollie a Clive, stará Patto kapela s Ayersem, ale bylo to trochu divné. V rozhovoru pro časopis Ptolemaic Terrascope v roce 1992 řekl, že většinu 80. let strávil prodejem ryb. Půjčil si 200 liber od jedné ze svých sester a koupil starou dodávku VW, půjčil si 200 liber od další sestry a jel jsem do Lowestoftu a nakoupil spoustu ryb. Pak vyjel a prodal je za 300 liber, pouhým zaklepáním na dveře. Příští týden koupil za 300 liber a prodal za 450, těch 400 a prodal za 600 a během 6 měsíců jsem měl obchod. Clive se stal mezitím členem Joe Brown's Bruvvers. Jejich bubeník odešel, tak Johna požádali, abych se přidal. Takže koncertoval s Joe Brownem, chodil jsem spát asi ve 3 hodiny ráno a vstával o dvě hodiny později, abych prodal ryby. Což by bylo v pořádku, dokud se jedné noci John a Clive nevraceli domů z koncertu v Chichesteru v roce 1983 a havarovali. Halsey (který byl s Halsallem členem The Rutles) byl trvale zdravotně postižen, i když stále duševně fungoval. A to byla jen zkurvená rána do hlavy. Od té doby podniká v pohostinství. Od roku 1996 je majitelem hostince Castle Inn na Castle Street v Cambridge. Zůstává hudebně aktivní, hraje na bicí a zpívá s Peg Leg Pub Band, devítičlenným souborem, který založil v létě 2022. Admirál John Halsey, známý také jako legendární Barry Wom, bubeník a mimořádný zpěvák z The Rutles, Patto a Lou Reed's Transformer, oznámil 6. února 2023, že brzy vydá své debutové album ¨"The Donkey Shed". Údajně příšerné písně zpívané příšerně. |
 (rodným jménem Peter John Halsall) (celým jménem Peter 'Ollie' Halsall) (znám také jako Olly Hansall, Rusty Strings) (Narozen 14. března 1949, Southport, England, zemřel 29. května 1992, Madrid, Comunidad de Madrid, Spain) Guitars, Piano, Vibraphone, Organ, Vocals Peter 'Ollie' Halsall se narodil v Southportu, England. Částečně díky vlivu svých starších sester se mladý Ollie stal fanouškem takových hudebníků jako Gene Vincent, Buddy Holly, Elvis Presley, Scotty Moore (Elvisův kytarista), The Four Seasons a Johnny Ray. Ollie byl také vášnivým fanouškem Beatles a skutečně navštěvoval některá vystoupení skupiny v Southportu, než Beatlemania explodovala [později v 70. letech Ollie nahrál několik coververzí Beatles s Tempest a Boxer]. Ollie také oceňoval jazz, o kterém by nakonec řekl, že mu dává přednost před rockovou hudbou. Ollie působil v celé řadě kapel, mezi nimiž byly Pete & Thee Pawnees, The Gunslingers, Take Five (1966), Timebox (11/1966-10/1969), Patto (03/1970-05/1973), Tempest (0/61973-06/1974), Kevin Ayers & The Soporifics (05/1974-04/1975), Boxer (1975-1976), Stick Up (1976.mid), The Rutles (1976-1978), Kevin Ayers Band (1980-05/1992) a Cinemaspop (1980s). V 7 letech poprvé hrál na kytaru, kterou vlastnila jedna z jeho sester. V raných letech také hrál na klavír. Bicí však byly prvním nástrojem, který Ollie začal brát vážně. Začal hrát pro různé skupiny ze Southportu, počínaje Pete and the Pawnees a poté The Gunslingers. Poloprofesionálně začal hrát asi v roce 1962, když mu bylo 13 let s kapelou s názvem The Music Students s klávesovým kouzelníkem Chrisem Holmesem. Pak tam byl Rhythm & Blues, Incorporated. V roce 1965 se stal profesionálem poté, co v 16 letech opustil uměleckou školu. Budoucí kolega z kapely Timebox/Patto Clive Griffiths požádal Ollieho, aby přijel do Londýna, a stal se součástí skupiny s názvem Take Five, nebo Take 5. Ale místo hraní na bicí byl Ollie přemluven baskytaristou Clive Griffithem, aby se chopil vibrafonu. Výpovědi o tom, kdy se Ollie naučil hrát vibrace, se různí, ale jak Ollie řekl v rozhovoru pro Melody Maker z roku 1972: "Clive Griffiths, baskytarista, mě požádal, abych zahrál na vibrafon, na který jsem nikdy předtím nehrál. Cvičil jsem s pásky papíru, dokud jsem nedostal vibrace, pak jsem poslouchal desky Milta Jacksona a kopíroval sóla." Charakteristickým způsobem se Ollie rychle naučil hrát na tento nástroj. 
Take Five hráli svůj vlastní materiál a melodie od lidí jako Modern Jazz Quartet. Ollie to pojmenoval "neo-quasi jazz". Představte sii
16-letého Ollieho, který předvádí hru na vibrafon během čísla MJQ! Pravidelně hrávali ve Whisky A-Go-Go v Londýně, ale pro skupinu
to nebylo zrovna přínosné. Skupina se přejmenovala na Timebox a Ollie brzy zjistil, že zpívá a hraje na kytaru.Počátkem roku 1967 zahájili svou nahrávací kariéru na labelu Piccadilly singlem, na kterém zpíval John Henry, americký AWOL GI. Ale celkem brzy MP odvedli Johna a Ollie se stal, podle jeho vlastních slov, "...sedmnáctiletým, na vibrafon hrajícím a zpívajícím cvokem". Nicméně, jejich druhý a poslední singl pro Piccadilly se skládal ze dvou instrumentálek. Brzy nastoupil Mike Patto, aby převzal roli hlavního zpěváka, ale pak jejich kytarista Kevan Fogarty kapelu opustil. Nakonec získali i bubeníka "Admiral" Johna Halseyho. Ollie, který si beztak hrál s Kevanovou kytarou, se rozhodl převzít kytarové povinnosti spolu s vibrafonem. Ollieho první kytara byla upravená Fender Telecaster. Ollie se konečně soustředil na nástroj, o kterém v hloubi duše vždy věděl, že se narodil, aby na něj hrál. Finální sestavu Timebox tvořili Mike Patto (zpěv), Ollie Halsall (vibes, kytara, zpěv), Clive Griffiths (baskytara), Chris Holmes (klávesy) a John Halsey (bicí, perkuse). Kapela přešla k labelu Deram a vydala sérii singlů. Nejúspěšnější byla cover verze "Beggin'" od Four Seasons v létě 1968, která dosáhla vrcholu na #38 místě. Ollie zpíval sólový part na první Deram B-straně "Walking Through The Streets Of My Mind". V roce 1968 Deram dovolil skupině začít vydávat vlastní skladby. Píseň "Gone Is The Sad Man", kupodivu umístěná jako B-strana k podřadné "Girl Don't Make Me Wait", byla prvním originálem dvojice Patto/Halsall, který byl vydán. Je to pravděpodobně jedna z nejlepších nahrávek Timebox a jedna z historicky nejuznávanějších, která se v průběhu let objevila na různých kompilacích britské hudby 60. let. Poslední singly jsou pozoruhodné zvýšenou rolí Ollieho kytary. "Poor Little Heartbreaker" obsahuje některé z Ollieho pozoruhodnějších raných kytarových partů. Vydání CD "Deram Anthology" z roku 1998 obsahovalo některé další dříve nevydané skvělé příklady Ollieho růstu jako kytaristy, např. skladba s názvem "Timebox". Navzdory nedostatečnému úspěchu v žebříčcích si v Londýně vybudovali kultovní přívržence svými vystoupeními, které zahrnovaly směs rocku, jazzu a rhythm and blues. Začali také vyvíjet své vtipné dovádění na jevišti známé jako "looning“. Chris Holmes ale opustil kapelu po vydání posledního singlu v roce 1969. 
Po Holmesově odchodu v roce 1970 se Timebox změnili na Patto. Olliemu bylo 21 a stal se fantastickým kytaristou. Je neuvěřitelné,
jak daleko na nástroji za pouhé tři roky pokročil. V určitém okamžiku přešel k hraní na bílého Gibsona SG Custom, který miloval
a hrál na něj téměř výhradně až do roku 1976, kdy mu byl údajně odebrán kvůli zadlužení. Ve srovnání s Timebox hráli Patto těžší mix
rockových a jazzových stylů, dalo by se říci jedinečnou směs "progresivního" jazz-rocku (asi nejvhodnější termín). Jejich první album
pro label Vertigo "Patto" vyšlo na konci roku 1970. "Patto" je možná nejtěžší album, které skupina vydala, pokud jde o hru syrové,
přímočaré rockové hudby se spoustou skvělého rocku a jazzově naladěné kytarová práce. Skladatelské partnerství Patto/Halsall
dozrávalo. Každá skladba na albu je silná, obsahují mnoho chytlavých riffů a vokálních linek, "Hold Me Back" je skvělým příkladem.
Ollie oželel hmatník na "Red Glow" a "Money Bag" a ukázal svou schopnost improvizovat ve volném jazzovém režimu. Ollieho vibrafon
také pomohl dát albu jazzový charakter.Až do konce roku 1967 vzal do ruky kytaru s jakýmkoliv profesionálním záměrem. Pokrok ke standardu, který prokázaly nahrávky z let 1970/71 obsažené na tomto albu během 3 krátkých let, není nic neuvěřitelného. Ale existuje několik možných vysvětlení: Za prvé, Ollie nikdy neuvedl (ani neprokázal důkazy) žádné jiné kytaristy jako hlavní vlivy - kromě Djanga Reinhardta ("na začátku") a Hendrixe ("jednoho času"), raději absorbovat saxofonové melodické linky (Coltrane) a klavírní (Cecil Taylor) jazzové harmonie. Ollie řekl, že se snažil napodobit saxofon i do té míry, že dýchal noty, když hrál. A tak, neomezený konvenčním "jazykem" rockové kytary (která se zformovala i do té doby), se vyjádřil skutečně jedinečným způsobem. Zadruhé si pamatujte, že na pódiu stále hrál na vibrafon (v průběhu života kapely ve stále menší míře). Aby nemusel kytaru odkládat, aby mohl hrát sóla na vibrafon (nebo naopak), měl původně kytaru navlečenou vysoko kolem krku na krátkém popruhu. To téměř nutně vyžadovalo techniku (palec za krk kytary), která je běžněji spojována s klasickými nebo španělskými kytaristy. Se všemi čtyřmi prsty volnými pro hmaty vyvinul docela ohromující (dokonce i ve světle Holdswortha - který jmenoval Ollieho jako "vliv" - a Van Halena) jazyk chromatických běhů a složitých stupnic. Je možná trochu obtížné plně docenit dopad, který to mělo v hudebních kruzích počátku 70. let; zvláště dnes, kdy každé dítě v hudebním obchodě může zahrát naprosto nesmyslných 10 000 not za sekundu přes fuzz box a kdy Hendrixovy lízy jsou standardním repertoárem těch, kteří si rádi myslí, že jsou inovátoři. 
Halsallův vliv můžete slyšet ve velké části i dnešní hudby. Byl prvním, kdo hrál skutečný jazz v rockovém kontextu; první, kdo produkuje
plynulé bleskové běhy čistým „zatloukáním“ tónů, spíše než prostřednictvím poněkud staccatových střídavých úhozů konvenčního jazzového
nebo rockového hráče - poslechněte si sólo v "Give It All Away", zkuste si vzpomenout, kdy jste slyšeli rychlost tak inteligentně a přesně.
Byl první, kdo použil tremolovou paži vkusným způsobem k udržení akordů a později vynalezl techniku "dive-bombing“ "wang bar", kterou
upřednostňují dnešní obchodníci s těžkým kovem a američtí hráči „FM“ session.O to jde – schopnost hrát vkusné a naprosto nečekané breaky, filly a sóla, ze kterých jde doslova mráz po zádech. Jediné paralely jsou Clapton s "Bluesbreakers", Hendrix v roce 1967 a Richard Thompson. To potvrzuje i fakt, že koncert Patto v Londýně v roce 1971 byl hojně obsypán tehdejšími 'jmény' kytaristů a dalšími instrumentálními 'hrdiny' a doslova jim 'spadly čelisti' úžasem. Halsall byl vzorem hudebníků v roce 1971, image možná ještě umocnila skutečnost, že "nikdy nevypadal na tuto roli“. Měl tendenci stát ve stínu na kraji pódia, schovaný za vibrafonem, s krátkými (na tehdejší dobu) vlasy, na sobě modročerný pruhovaný svetr pod tvídovým sportovním sakem, které často končilo přehozené přes jeho zesilovače. Promítl paradox a navíc byl levák, což jen přidalo na zmatku. Nikdy nezapálil svou kytaru, nikdy nerozbil své zesilovače, nikdy se nezabýval žádným druhem "superstar" pózování nebo pózováním kytarového hrdiny. 
Jejich druhé album pro Vertigo "Hold Your Fire" bylo vydáno koncem roku 1971. Prakticky každá skladba na tomto albu zachycuje
to, co je pravděpodobně nejlepší kytarovou hrou, jakou kdy Ollie nahrál. Jeho technika sólování legata byla v té době dokonalá.
Sólování v "Give It All Away" je prostě neuvěřitelné. Ollieho hra na kytaru byla nápaditá, plynulá a rychlá. O pár let technicky předběhl
dobu, ale byl také hudebně zručný a věděl, jak vykročit za hranice typických skalárních vzorců a zajistit, aby to všechno fungovalo.
Ollie také ukázal, že je úctyhodným klávesistou v "Hold Your Fire", ale jeho vibrafon byl využit pouze na "Magic Door". Ollie někdy
dělal dojem na Keitha Moona svými vibrafonem na konci koncertů. Jednou v noci se nechal trochu unést a rozbil jej na nehratelnou
hromadu. Možná proto nebyl vibrafon znovu slyšet na pozdějších nahrávkách Patto.Album také obsahovalo první tři melodie připisované výhradně Olliemu. Jazzová "Air-raid Shelter" ukázala Ollieho tendenci být trochu tupý lyricky. Ollieho skladatelská schopnost byla v kapele velmi respektována, jak Mike řekl v roce 1972 v rozhovoru pro New Musical Express: "Vezměte si Ollieho melodie, neplní je módními útržky z materiálu jiných lidí, stejně jako jeho kytarová sóla nejsou v současném módním trendu. Ollie je individualita a mám pocit, že velká část našeho úspěchu nebyla způsobena mým vizuálním dováděním, ale díky Ollyho skvělým písním". Ollie předváděl skvěle svoji kytarovou práci, a brzy si získali status legendy. U fanoušků a hudební komunity si Ollie získal velký respekt. Zdálo se, že o nálepce kytarového hrdiny, která na něj byla kladena, moc nepřemýšlel. Myslel si, že ta pochvalná pozornost je divná, a zůstal kvůli tomu plachý a pokorný. Ve skutečnosti Ollie hrál na kytaru na méně než polovině jejich dalšího alba a preferoval klávesy. 
Začátkem roku 1972 se Ollie spojil s Robertem Frippem a nahráli album s Halseyem na bicí, Harry Millerem na baskytaru, Garym
Windo na saxofon a Maxem Von Schmaks na housle. Říkalo se jim Blue Traffs, což bylo v podstatě "prd" pozpátku a v zapáleném
stavu. Ollie to nazval "hudbou, kterou lze provozovat". Album se skládalo ze čtyř dlouhých čísel "The Russian Medical Fan Dance",
"Peter Abraham", "And He Summoned Up The Tidal Wave" a "Number 3".V rozhovoru pro New Haven Rock Press z roku 1973 Ollie odhalil, že nahrávky Blue Traffs primárně představovaly jeho hru na klávesy, nikoli na kytaru. Ollie také upřednostňoval klavír před kytarou na Patto albu "Roll 'Em Smoke 'Em..." nahrané později téhož roku. Halsey si pamatuje nahrávky Blue Traffs jako fantastické, ale bohužel album nebylo nikdy vydáno a zdá se, že je předurčeno zůstat ztraceným Halsallovým svatým grálem, o kterém my fanoušci doufáme, že bude jednoho dne znovu objeven. V říjnu 1972 vydali Patto své třetí album "Roll 'Em Smoke 'Em, Put Another Line Out". Nebylo přijato tak vřele fanoušky a kritiky jako jejich předchozí alba. Pravděpodobně to bylo způsobeno infuzí méně vážného materiálu a zmenšenou rolí Ollieho skvělé hry na kytaru. Ollie a Mike však pro album napsali několik skvělých písní a Ollie hraje skvělé klávesy. Album obsahovalo verzi Ollieho velmi bizarní písně "Peter Abraham" ze session Blue Traffs. Je to neobvyklé a zábavné album, a i když se člověk nemůže dostat lehce do šmrncovních skladeb, je pozoruhodné alespoň pro "Loud Green Song", která obsahuje jednu z nejneuvěřitelnější Ollieho hry na kytaru vůbec. Patto nahrál čtvrté album počátkem roku 1973. Obvykle je označováno jako "Monkey's Bum", které ale nebylo vydáno. Ollie se vrátil především ke hře na kytaru. Ve své písni "I Need You" hraje některé zajímavé zrychlené kytarové linky ve stylu Les Paula. Hrál na slide kytaru v "Sugar Cube 1967" a "Hedyob". "My Days Are Numbered" a "Sausages" (připsáno pouze Olliemu) také představují skvělou kytarovou práci. Během zkoušení však ve skupině docházelo ke třenicím. Ollie zjevně nebyl spokojený s režií nového alba, zvláště s některými komerčnějšími písněmi, které Mike psal. Plné tvůrčí úsilí vkládal pouze do písní, které napsal nebo se na nich alespoň podílel. Rozhodl se, že není šťastný a opustil kapelu V roce 1973 před dokončením alba. 
V roce 1973 Ollie nahrál některé instrumentály s použitím přezdívky Rusty Strings. Pro tyto nahrávky Ollie provedl interpretace
písní ve stylu Les Paula tím, že nahrál některé kytary se zpomalenou páskou, takže když byly přehrávány normální rychlostí, byly
velmi rychlé a o oktávu nebo dvě vyšší. Toto je technika, kterou použil na Pattových relacích "Roll 'Em Smoke 'Em...“ a „Monkey's
Bum“, např. písně "Singing The Blues On Reds" a "I Need You". Jedna skladba, která nebyla vydána, ale kolovala mezi sběrateli (a
je součástí některých bootlegů), je směs písní Platters, včetně "Twilight Time", "Only You" a "The Great Pretender". Nahrál také směs
Elvisových melodií. Kdo ví, kolik nahrávek Rusty Strings bylo započato. Možná bylo plánováno album, ale nikdy se neuskutečnilo.
Nicméně, 6. ledna 1974 vyšlo Rusty Strings 45 na labelu RCA Victor (katalogové číslo LPBO 5028). A-strana je "Can't Help Lovin'
The Man" od Jeroma Kerna a Oscara Hammersteina, B-Side je Ollieho originál s názvem "Medium Twist". Produkoval jej Muff
Winwood.V roce 1973 Ollie začal hrát jako session hráč. Hrál na albu "How Sweet To Be An Idiot" od Neila Innese, "Fresh Liver" od Scaffold, "Rocking Duck" od GRIMMS a "We May Be Cattle But We All Got Names" Michaela D'Albuquerqueho. Dokonce udělal veškerou kytarovou práci pro "Jesus Christ Superstar"! Ollie se také objevil spolu s Mikem Pattem a řadou „all-stars“ na albu Camelo Pardalis Stevea Yorka s názvem "Manor Live", které vyšlo na novém labelu Virgin v létě 1973. Ollie je spoluautorem dvou písní a hraje na kytaru nebo klavír na osmi z jedenácti skladeb. Některá další různá alba, na kterých Ollie hrál na kytaru, zahrnují Andyho Robertse "And The Great Stampede" (1973), "Fatsticks" od Terryho Stampa (1975), Scaffold "Sold Out" (1975), "Stalking The Sleeper" Michaela D'Albuquerquea. (1976), "Where Did I Go Right" (1979) Johna Otwaye a "Teddy Boys Don't Knit" od Vivian Stanshall (1981, také s Johnem Halseyem na bicí). Jsou i další, ale Ollieho příspěvky nejsou tak výrazné a někdy ani rozeznatelné. Ollie byl velmi žádaný jako studiový hráč, ale obvykle mluvil o seancích s malou láskou. Dobrá práce, dalo by se předpokládat, ale v roce 1976 se zavázal, že už nikdy nebude dělat sezení. 
První kapela, ke které se Ollie v roce 1973 přidal po rozpadu Patto, byla Tempest od Jona Hisemana. Původní sestava začala na
konci roku 1972 a zahrnovala Paula Williamse (zpěv, perkuse), Allana Holdswortha (kytara, housle), Marka Clarkea (baskytara, zpěv,
klavír) a Jona Hisemana (bicí). V červnu 1973, jen jeden den poté, co se Ollie připojil ke skupině, nahráli 55-minutovou živou show
pro BBC. Se dvěma skvělými kytaristy měla tato sestava velký potenciál, ale Allan a Paul skupinu opustili brzy poté, co se přidal Ollie.
Kapela pokračovala v turné jako tříčlenná. V říjnu a listopadu nahráli album "Living In Fear" ve studiích AIR v Londýně. Album je
působivé heavy rockové. Ve studiu se jej ujal Geoff Emerick, nejznámý pro zvučení většiny nahrávek Beatles. Ollie napsal nebo je
spoluautorem poloviny alba: "Funeral Empire", "Waiting For A Miracle", titulní skladba a "Yeah Yeah Yeah". Je tam spousta skvělých
kytar od Ollieho, zvláště v "Turn Around", "Living in Fear", "Dance To My Tune" a v coveru "Paperback Writer" od Beatles. Ollie začal
experimentovat se syntezátory na albu i koncertně, ale později řekl, že se mu vůbec nelíbily. Album vyšlo na labelu Bronze v únoru
1974 a kapela tentýž měsíc uspořádala 30-minutovou živou show BBC na jeho propagaci. Na rozdíl od situace, kdy jej okolnosti
donutily do této role s Timebox, byl připraven přijmout výzvu stát se hlavním zpěvákem v Tempest. Smutné je, že Tempest byla
Ollieho poslední koncertní kapela, ve které působil jako hlavní zpěvák. Zpíval v některých pozdějších projektech, ale začátkem 80.
let byl Ollieho hlas, jak to říká John Halsey, úplně vykulený. Stal se tichým, chraplavým a příliš slabým na to, aby byl Ollie skutečně
hlavním zpěvákem.Ollie, Mark a Jon zjistili, že chtějí posunout kapelu různými směry, takže rozkol byl nevyhnutelný. Ollie se příliš nezajímal o heavy metal a instrumentální styl, pro který se Mark a Jon rozhodli. "Vždy se víc zajímal o zpěv, písně a psaní než o instrumentální věci..." Ollie se cítil omezován. Kapela to posléze na jaře 1974 ukončila. 
Během nahrávání "Living In Fear" se Ollie zapletl se zpěvákem a skladatelem, se kterým Ollie skončili jako hudební partneři po
většinu svého života: Kevin Ayers. Ollie znal a oceňoval hudbu Kevina Ayerse roky předtím, než se stal její součástí. Kevin hrál
21. května 1972 na stejném koncertě s Patto v Roundhouse v Londýně. Kevin Ayers nahrával své album "Dr. Dream" ve studiích AIR
ve stejnou dobu, kdy Tempest nahrávali skladbu "Living In Fear". Kevin potřeboval kytaristu, který by zahrál sólo, a Ollie přidal
ohnivé sólo v "Did't Feel Lonely Till I Thought of You". Byla to jen jedna skladba, ale Kevin zavolal Olliemu o měsíce později, aby
se připojil ke Kevinově kapele The Soporifics. Udělali turné po Anglii a pak 1. června 1974 koncert v Rainbow v Londýně s Enem,
Calem a Nico, který byl připomenut albem nazvaným jednoduše "June 1, 1974“.Na základě rozhovorů se zdá, že Kevinova scéna je přesně to, co Ollie v té době potřeboval. Když Ollie vyšel z omezenosti v Tempest, užíval si hraní relativně jednoduché hudby a možnost hrát na kytaru, zatímco někdo jiný se staral o vokály a reflektory. Jak řekl v rozhovoru pro New Musical Express: "Miluji hraní po boku Kevina. Je to velmi naivní typ hudby. Je strašně jednoduchá, ale je naprosto kreativní a svobodná." V červencovém rozhovoru pro Melody Maker Ollie řekl, že pokud jde o jeho spokojenost s hraním v Kevinově kapele, "s tím mohl opravdu žít navždy." Ollie "Haircut" se výrazně podílel na nahrávání pro Kevinovo album "Sweet Deceiver", které vyšlo v březnu 1975. Spoluprodukoval album s Kevinem a vystupuje v každé skladbě na kytaru, basu, mandolínu nebo doprovodné vokály. Ollieho hraní v "Toujours La Voyage" je prostě krásné a "Observations" má Ollieho v jeho prostopášném, absurdním provedení. Kevinova předchozí alba "Bananamour" a "Confessions of Dr. Dream" byla kritiky a fanoušky stále více přijímána. Bohužel tento trend u "Sweet Deceiver“ nepokračoval. The Soporifics se stále se měnícím obsazením vyrazili na evropské turné, což vedlo k tomu, že rozčarovaný Kevin utekl na jih Francie, aby na chvíli odešel do důchodu. To poslední turné muselo zanechat špatný dojem i na Ollieho. Showman a rocker v Olliem už zřejmě začínal být unavený z role pohodového sidemana. Jak řekl v roce 1976 v rozhovoru pro Trouser Press: "Bylo to docela frustrující hrát si s ním, protože jsem se musel tolik času držet zpátky - jen jsem si čmáral." Na turné Ollie řekl, že nebyl schopen se odvázat a trochu se zbláznit až do závěrečného čísla "Stranger In Blue Suede Shoes", kde v podstatě mučil svou kytaru a houpal s ní na konci provazu. 
V květnu 1975 se Mike, Ollie Halsall, Clive Griffiths a John Halsey znovu sešli, aby absolvovali několik reunion koncertů v Londýně
jako Patto, první byl v Dingwalls 15. května. V červenci hráli v Torringtonu. Byly to benefiční pořady pro rodinu jednoho z jejich
roadies jménem Eric Swain, kterého v Pákistánu zavraždili lupiči. Koncerty měly velký úspěch. Na koncertě v Torringtonu zcelai
vyprodali místo a mnoho fanoušků se muselo spokojit s poslechem zvenčí.Ollie a bubeník Tony Newman (Sounds Inc., Jeff Beck Group a spol.) zkoušeli různé věci poté, co, jak řekl Tony, „vypadli od Kevina Ayerse“, včetně hudby pro pornofilm, než se rozhodli dát dohromady přímočarou rockovou kapelu. Pro zpěváka se rozhodli povolat Mikea Patta, který pracoval pro nahrávací společnost Nigela Thomase GoodEar jako promotér. Přibližně v červenci 1975 Mike souhlasil, že se připojí k Boxer, jak se nazvali, a partnerství Patto/Halsall při psaní písní bylo znovu sjednoceno. Na baskytaru přizvali Keitha Ellise (Van Der Graaf Generator, Juicy Lucy, Spooky Tooth a spol.). Debutové album Boxer pro label Virgin se jmenovalo "Below The Belt" a produkoval je Richard Digby-Smith, který byl inženýrem několika alb Patto. Jak zamýšleli, bylo to přímočaré rockové album, které se soustředilo více na skládání písní než na dlouhá sóla. Ollieho kytara září v "California Calling", "More Than Meets The Eye", "Gonna Work Out Fine" a "Save Me", na kterých Ollie zpívá spolu se svou kytarou. Bohužel se zdá, že album si mnoho fanoušků nejvíce zapamatovalo pro nahou modelkou na obalu a ne hudbu. V roce 1976 nahráli skvělé druhé album "Bloodletting", ale z nějakého důvodu vyšlo až v roce 1979. Nápadně scházejí ale informace o Ollieho autorství. Všechny originály byly připsány výhradně Miku Pattovi. Pravděpodobně lépe znějící album než jejich první, obsahuje skvělé písně. Vynikající skladby pro Ollieho jsou „Dinah-Low“, „Hey Bulldog“ a živá „Teachers“, která obsahuje sólo bez doprovodu ke konci. 
Zatímco byl Ollie zaneprázdněn v Boxer, podařilo se mu hrát téměř na celém Kevinově albu "Yes, We Have No Mananas", které vyšlo
v červnu 1976. Toto album je obecně považováno za jedno z Kevinových nejlepších. Ollie hraje na "Blue" skvěle. "Help Me" a "Star"
jsou také silné skladby pro Ollieho.Ollie údajně opustil Boxer koncem roku 1976. Nebyly uvedeny žádné důvody, ale zřejmě to byla kombinace střetu ega, menšího než očekávaného úspěchu a dluhu. Kapela také nakonec ztratila své nástroje, včetně Ollieho kytar. Z doslechu se říká, že kapela byla tak zadlužená Nigelem Thomasem, jejich manažerem, že jim zadržel vybavení. Ještě v roce 1981 Ollie stále nevlastnil vlastní elektrickou kytaru. Nigelova firma byla zlikvidována a Ollieho kytary byly pravděpodobně vydraženy. Zdá se, že nikdo neví, kde je dnes Ollieho zakázkový Gibson SG. Bez kytary nebo kapely se Ollie očividně propadl až do začátku léta 1977, kdy jej Neil Innes požádal, aby se stal členem Rutles. The Rutles byla parodická skupina Beatles, která se zrodila ze skeče v televizní show Rutland Weekend, v hlavní roli s Neilem Innesem a Ericem Idle z Monty Python. Klip skeče Rutles byl uveden v Saturday Night Live, když Idle hostil v říjnu 1976, a odezva fanoušků byla tak velká, že Lorne Michaels nabídl, že bude výkonným producentem toho, co se stalo veselým celovečerním TV speciálem s názvem "All You Need Is Cash". Neil Innes byl pověřen napsat písně a dát dohromady hudebníky pro nahrávky. John Halsey a Ollie byli draftováni stejně jako Ricky Fataar (Beach Boys, Boz Scaggs), kterého Eric Idle potkal na dovolené na Barbadosu. Někdy kolem července kapela dokončila zkoušky a nahrávání písní za pouhé dva týdny. Pásek některých zkoušek byl pak vydán jako bootleg. Ollie hrál na nahrávkách na kytaru a klávesy a poskytoval vokály (mírně zrychlené) postavy Paula, Dirka McQuicklyho. Na rozdíl od Neila, Johna a Rickyho se Ollie bohužel nedostal do role jednoho z Rutle ve filmu. Být levičákem, byl by perfektní pro napodobování částí Dirka, ale producenti chtěli, aby roli místo toho hrál Eric. Eric vypadá v roli tak vesele, že film je pravděpodobně zábavnější, jak se věci vyvíjely. Ollie se místo toho stal Leppo, pátým Rutle z dob Hamburku, který stál hlavně vzadu (jako Stuart Sutcliffe) a poté, co vlezl do kufru s malou Němkou Fräulein (neprovdaná žena nebo vychovatelka), už jej pak nikdo neviděl. Film byl uveden v televizi v USA v březnu 1978. Ollie dostal jen pár sekund času na obrazovce na statické fotografii. 
V roce 1996 vydali The Rutles další album s názvem "Archaeology“, které obsahuje několik skladeb s Olliem z původních zkoušek
a nahrávání z roku 1977. Je to vynikající album, které bohužel získalo velmi malou propagaci.Ollie si vypůjčil kytary od takových jako Bernie Holland a Gary Glitter (ve tvaru hvězdy!) a začal znovu dělat pár sessions. Hrál na Kevinově desce "Rainbow Takeaway" v roce 1978. Albu se s punkovým hnutím v plném proudu až tak dobře nevedlo a Kevin se vrátil na téměř dva roky do důchodu. V roce 1979 hrál Ollie na albu Johna Otwaye "Where Did I Go Right". Ti dva se opravdu trefili, nahráli spolu různá dema a udělali duo turné za doprovodu bicího automatu. Existuje páska jednoho z těchto pořadů. V letech 1979-1980 také udělal nějakou nahrávku alba Neila Innese "Off The Record", i když na albu moc nehraje. Ollie se nakonec objevil v Neilově TV programu "Innes Book Of Records", kde hrál na kytaru a zpíval jako doprovod v humorné punkové verzi Neilovy písně "Catch Phrase" spolu s Johnem Halseym na bicí. Ollieho nejpozoruhodnější činností v roce 1979 bylo nahrávání dema pro sólové album. Tato dema byla oficiálně vydána v balíčku s názvem "Caves“ až v listopadu 1999 na labelu Market Square Music (kat. č. MSMCD103). Ollie hrál na všechny nástroje a zpíval všechny vokální party na demech. Skladby jsou mixem uvolněných, melodických melodií a optimistického popu. Skvělá kytara byla ve "First Day In New York" a vtipné "Airplane Food". Verze "Steppin Out" byla vytvořena pro Kevinovo album z roku 1983 "Diamond Jack and the Queen of Pain". V "Back Against The Wall" Ollie zpívá o tom, že se chce dostat pryč a žít na ostrově - něco, co skončilo o pár let později. Škoda, že bylo opuštěno od vydání sólového alba, protože by bylo hezké slyšet finální vyrobené verze. Balíček obsahuje přebal od Ollie a poznámky od Johna Otwaye a Barryho Monkse. Začátkem roku 1980 Ollie hrál ve Švédsku koncerty se svou přítelkyní a zpěvačkou Zannou Gregmar. V Anglii moc práce nenašel, a tak to se Zannou zkusili ve Švédsku. Brzy Ollie znovu natáčel s Kevinem Ayersem a album "That's What You Get Babe" vyšlo kolem května, ale bylo velmi špatně přijato. Udělali si pár živých koncertů, ale Ollie a Zanna se brzy vrátili do Švédska. V letech 1980-1981 Ollie pracoval s Johnem Halseyem. Dali dohromady nějaký nový materiál pro přímočarou rock/popovou kapelu a nahráli dema. Inzerovali basáka/zpěváka, který by se postaral o hlavní vokály, ale nepodařilo se jim ho najít, takže se kapela nikdy nerozběhla. Spolupracovali na psaní rádiových znělek pro mražené pizzy a italské ovoce! V této době také Kevin Ayers podnikl turné s Olliem, Johnem Halseym a Clive Griffithsem. Představte si starou Patto kapelu s Kevinem na vokály! John, Ollie a Clive se také podíleli na nahrávkách pro album založené na dětské show ze sobotního rána, Tiswas. Album nazvané "Tiswas Presents The Four Bucketeers" obsahuje poslední nahrávky, na kterých spolu hrají Ollie, John a Clive. 
V roce 1981 byl Ollie v Anglii na session pro úžasné album Vivian Stanshall "Teddy Boys Don't Knit". John Halsey a Neil Innes
byli také zapojeni do nahrávek. Ollie stále nevlastnil vlastní kytaru. Místo toho, aby použil výtěžek z nahrávání, koupil si plány
na loď, kterou se chystal postavit a plavit se na ní kolem světa!Ke konci roku 1981 se Ollie přestěhoval na Mallorcu, španělský ostrov, kde po většinu času navštěvoval město Deia na severu tohoto ostrova. Nyní žil blízko Kevina a příštích 11 let spolupracovali, kdykoli byl Kevin v kreativním duchu. Také se zabýval hudbou se Zannou. Vystupovali v televizi s Kevinem, Johnem Calem a Andy Summersem (pozván byl také Eno). Ollie se také zapojil do produkce a hraní pro španělské skupiny a umělce. Existuje dlouhý seznam těch, se kterými se v průběhu let zapletl. Koncem 80. let začal dojížděl z ostrova na pevninu a naopak, aby nahrával a vystupoval s mnoha španělskými umělci a kapelami jako Callejones, Desesperados, Radio Futura. Nejpozoruhodnější je možná techno-popová skupina s názvem Cinemaspop. Jejich "La Naranja Mechanica" (1984) obsahuje spoustu materiálu napsaného a hraného Halsallem. Kromě španělských umělců a krátkého působení v roce 1985 u Johna Calea Ollie po zbytek života pracoval především s Kevinem. Kevin a Ollie vydali v letech 1983 až 1992 pět alb. "Diamond Jack and the Queen of Pain" z roku 1983 obsahovalo Ollieho "Steppin Out" a Ollie hrál na akustickou slide kytaru na "Champagne and Valium". Jak řekl Ollie: "Produkce je celá mechanická, ale předpokládám, že s vámi roste!" Ollie hrál na baskytaru na albu "Deia Vu“ z roku 1984 a významně se podílel na produkci 
a psaní pro album "As Close As You Think“ z roku 1986. "Falling Up", vydané v roce 1988, je obecně považováno za návrat Kevina
do skvělé formy. Možná jeho nejsilnější album za poslední roky. Zahrnuje některé zvláště dojemné hraní od Ollieho v "Another Rolling
Stone" a "Am I Really Marcel". Jeho hra na celém albu je velmi vkusná.V roce 1991 Ollie přijel na týden do Anglie, aby navštívil a zúčastnil se koncertu Vivian Stanshall Dogends v Bloomsbury Theatre. Na pódiu byli také John Halsey, Jack Bruce, Rodney Slater, Roger Ruskin Spear a Pete Brown a nahrávka této show existuje. Tato návštěva Anglie by byla poslední, kdy by mnozí viděli Ollieho. Kevinovo album "Still Life With Guitar" se dostalo na pulty v únoru 1992. Je to příjemně měkké a převážně akustické album. Ollie hraje na akustickou kytaru ve skladbách "Don't Blame Them“, "Ghost Train“ a "M16“. Také hrál na vibrafon v "I Don't Depend On You". Bylo to však poslední vydání, které Ollie ozdobil. Po krátkém, ale vysoce produktivním záskoku včetně turné po USA s Johnem Otwayem se vrátil ke Kevinovi Ayersovi. Cestovali po celé Evropě a Ollie byl údajně ve velmi dobré formě, když došlo k tragédii.
|
Clive Griffiths(narozen 16. května 1945, Middlewich, Cheshire, United Kingdom) Bass Clive Griffiths je britský hudebník a baskytarista pocházející z Middlewich, Cheshire. Je nejznámější ze svého působení v blues/jazz rockové kapele Timebox a později i Patto. Během své hudební kariéry působil v kapelách Take Five (1965-11/1966), Timebox (11/1966-10/1969), Patto (03/1970-05/1973), Alexis Korner’s Collective Conciousness Society (C.C.S.) a Joe Brown Band (1980s). V roce 1980 spolupracoval také s Tiswas Presents The Four Bucketeers/The Four Bucketeers (CBS BUCK1) . V Southportu poblíž Liverpoolu se baskytarista Clive Griffiths a kytarista, bubeník a pianista Peter Halsall podíleli na post-beatleovské scéně, která zahrnovala tak různorodé outfity jako Pete and the Pawnees, v níž 'Pete' Halsall bubnoval, The Gunslingers a Music Students, kde působili jak Halsall, tak Griffiths. V roce 1965 založil v Southportu severně od Liverpoolu beatovou skupinu Take Five a odstartoval svou plnohodnotnou hudební kariéru. Kapela se profesionalizovala a Griffiths se spolu s Johnem Halseyem přemístil i s kapelou v říjnu 1966 přemístili do Londýna. Poté požádal Ollieho Halsalla, aby přijel na jih do Londýna, a stal se součástí jeho součástí 'swingující londýnské' kapely'. Ale místo hraní na bicí byl Ollie přemluven baskytaristou Clive Griffithem, aby se chopil vibrafonu. Není jasné, zda Halsall někdy dříve hrál na tento neobvyklý nástroj.) Kapela brzy pracovala na turné s The Kinks, The Small Faces, Tommy Quickly a Lou Christie a měla také rezidenční pobyt v klubu The Whisky a Go Go. Poté přibrali amerického zpěváka a amerického armádního "dezertéra" Richarda Henryho a na podzim roku 1966 byl název skupiny změněn legendární Timebox, což je americký výraz pro vězeňskou celu. V únoru 1967 podepsali smlouvu s Piccadilly Records a v únoru 1967 vyšel jejich debutový singl "I'll Always Love You / Save Your Love", produkovaný Johnem Schroederem. V té době to byla nekonvenční sestava (a byla by i dnes), která dává vodítko o směru, kterým se ubírali - jazz 
smíchaný s 'popem ('rock' ještě nebyl vynalezen). The Timebox se stali jedním z předních londýnských klubových jmen během
mimořádného léta 1967 s prestižním seznamem koncertů včetně soukromých společenských večírků a módních nočních klubů
jako Anabelle's, The Speakeasy atd. V létě téhož roku se ke stabilizaci sestavy připojili zpěvák Mike Patto a bubeník John Halsey.
V roce 1968 přestoupili k labelu Deram a vydal svůj 4. singl "Beggin'“, který se stal hitem na 38. místě hitparády. Do roku 1969 vydali řadu singlů, které však nebyly příliš úspěšné a činnost ukončili na podzim téhož roku, kdy kapelu opustil klávesista Chris Holmes. V roce 1970 čtyři zbývající členové změnili název skupiny na Patto a restartovali se. Od do té doby soulového popu změnil směr k jazzu a blues a pro Vertigo a Island zanechal celkem tři alba. Přestože byla kapela v pozdějších letech vysoce hodnocena, prodej jejich desek si v té době nevedl dobře a skupina se v polovině roku 1973 rozpadla. U čtvrtého alba, natočeném ve stejném roce, bylo vydání pozastaveno a světlo světa spatřilo až v 90. letech. John Halsey a Clive Griffiths zůstali po rozchodu Patto v roce 1973 trochu na dně. Připojili se k Neilu Innesovi ve 'Fatso'. V květnu 1975 se Mike, Ollie Halsall, Clive Griffiths a John Halsey znovu sešli, aby absolvovali několik reunion koncertů v Londýně jako Patto, první se konal v Dingwalls 15. května, v červenci hráli v Torringtonu. Byly to benefiční pořady pro rodinu jednoho z jejich roadies jménem Eric Swain, který byl zavražděn v Pákistánu. Koncerty měly velký úspěch. Na koncertě v Torringtonu bylo tak plno, že mnoho fanoušků se muselo spokojit s poslechem zvenčí. Hrál také se skupinou Alexise Kornera Collective Conciousness Society. Clive se stal mezitím členem Joe Brown's Bruvvers. Jejich bubeník odešel, tak Johna požádali, abych se přidal. Takže společně koncertovali s Joe Brownem. Jedné noci se John a Clive nevraceli domů z koncertu v Chichesteru v roce 1983 a havarovali. Halsey (který byl s Halsallem členem The Rutles) byl trvale zdravotně postižen, i když stále duševně fungoval, zatímco Griffiths utrpěl paralýzu a poškození mozku, takže nemohl nikdy znovu pracovat. Clive byl nevratně poškozen touto vážnou dopravní nehodu, která mu po dlouhých týdnech v kómatu způsobila těžké utrpení, včetně ztráty paměti. Je ochrnutý na jednu stranu, má poškozený mozek, už nikdy není schopen hrát. Nepamatuje si Patto, nepamatuje si Joe Browna. |
|
XXX
|
|
Studiová alba: 1995 Monkey's Bum (1973) 1972 Roll’em, Smoke’em, Put Another Line Out 1971 Hold Your Fire 1970 Patto Boxer: 1979 Bloodletting 1977 Absolutely 1976 Below The Belt |
Ostatní nahrávky: 2021 And That's Jazz: Live 1971-1973 (live) 2015 Hanging Rope - BBC Sessions And Rare Tracks (1970-1971) 2014 Music To Loon By 2012 BBC Sessions 2006 Ducks In Flight: Lost Jazz Album 1970/1971 2000 Warts And All (1971) (live) 1995 Sense Of The Absurd (komp.) 1972 The Tornington Finchley London 1972 1971 BBC Live In Concert (live) |
|
Skupina: Mike Patto - Lead Vocals, Electric Piano Peter "Ollie" Halsall - Guitars, Keyboards Clive Griffiths - Bass John Halsey - Drums, Percussion Hosté: Mel Collins - Saxophone (06) Dave Brooks - Saxophone (11-13) |
Monkey's bum (1973)Vyšlo 1995, Audio Archives AACD 008 (UK) LP 2002, Akarma, AK 201 (Italy) new cover art CD 2017, Esoteric Recordings, ECLEC 2587 (Europe) remastered +3 bonus tracks, new cover art Seznam skladeb: 01. My Days Are Numbered (Mike Patto, Ollie Halsall) (5:11) 02. The Dream I Had Last Night (Randy Newman) (1:50) 03. Sugar Cube 1967 (Mike Patto) (4:06) 04. I Need You (3:28) (Ollie Halsall) 05. Good Friend (Mike Patto) (3:43) 06. Get Up And Do It (Mike Patto) (3:08) 07. Sausages (Ollie Halsall) (4:12) 08. Hedyob (Mike Patto, Ollie Halsall) (5:08) 09. Pick Up The Phone (Mike Patto, Ollie Halsall) (3:12) 10. General Custer (Mike Patto, Ollie Halsall) (3:19) Total Time: (37:17) Bonus Tracks: BBC Radio One John Peel Session 12th February 1973 11. San Antone (Mike Patto, Ollie Halsall) 12. Holy Toledo (Mike Patto) 13. Loud Green Song (Mike Patto, Ollie Halsall) Recorded and Mixed at Island Studios on Spring of 1973 with Muff Winwood Producing Bonus tracks from BBC John Pell session 12th February 1973, previously unreleased Tracks 01 to 10 recorded and mixed ai Island Studios, London, April 1973 Tracks 11 to 13 recorded at BBC Radio One John Peel session, February 12, 1973 The cover art for Akarma's release |
|
Previously unreleased material, recorded in 1973 and intended to be the fourth album | |
|
Skupina: Mike Patto - Vocals John Halsey - Drums Clive Griffiths - Bass, Vocals Olly Halsall - Guitars, Piano, Vibes, Organ, Vocals Hosté: |
Roll’em, Smoke’em, Put Another Line Out Vyšlo 1972, Island Records, ILPS 9210 (UK) Seznam skladeb: 01. Flat Footed Woman (Ollie Halsall / Patto) (8:07) 02. Singing the Blues on Reds (Ollie Halsall / Patto) (4:57) 03. Mummy (John Halsey) (2:21) 04. Loud Green Song (Ollie Halsall / Patto) (3:55) 05. Turn Turtle (Ollie Halsall / Patto) (6:10) 06. I Got Rhythm (Patto) (4:48) 07. Peter Abraham (Ollie Halsall) (6:20) 08. Cap'n 'P' and the Attos (Sea Biscuits Parts 1 & 2) (Ollie Halsall / John Halsey) (5:42) Total Time: (00:00) Recorded at Island Studios, London Producer: Muff Winwood, Patto Engineer: Richard Digby Smith, Tony Platt Design [Cover]: Visualeyes Ltd. |
|
Skupina: Mike Patto - Vocal John Halsey - Drums Clive Griffiths - Bass, Vocals Olly Halsall - Guitars, Piano, Vibes, Organ, Vocals Hosté: |
Hold Your Fire Vyšlo prosinec 1971, Vertigo, 6360 032 (UK) CD 1993, Repertoire, 4360-WP Seznam skladeb: 01. Hold Your Fire (8:04) 02. You, You Point Your Finger (4:33) 03. How’s Your Father (4:44) 04. See You At The Dance Tonight (4:55) 05. Give It All Away (4:09) 06. Air Raid Shelter (7:05) 07. Tell Me Where You’ve Been (3:48) 08. Magic Door (4:22) Bonus Demo Takes: 09. Beat The Drum (5:07) 10. Bad News (4:36) 11. Air Raid Shelter (7:02) Total Time: (00:00) Recorded at Island Studios Producer: Muff Winwood Engineers: Brian Humphries, Richard Digby Smith Cover Designed: Patto Drawn: Roger Dean (UK) Cover Illustration: John Youssi (US) |
|
Bonusy obsahují jazzové improvizace v "Beat The Drum" a jazzové meditování v "Bad News". Závěr patří pro změnu
jazzové "Air Raid Shelter"ť. | |
|
Skupina: Mike Patto - Vocals Clive Griffiths - Bass John Halsey - Drums Ollie Halsall - Lead Guitar, Acoustic Guitar, Piano, Vibraphone Hosté: |
Patto Vyšlo prosinec 1970, Vertigo, 6360 016 (UK) CD 1994, Repertoire, 4446-WP Seznam skladeb: 01. The Man (6:12) 02. Hold Me Back (4:40) 03. Time to Die (2:54) 04. Red Glow (5:15) 05. San Antone (3:07) 06. Government Man (4:20) 07. Money Bag (10:04) 08. Sittin’ Back Easy (3:42) Bonus Track: 09. Hanging Rope (14:47) Total Time: (55:01) Recorded on 1970 at Island Studios, London Producer: Muff Winwood Engineer: Brian Humphries Illustration: Tony Benyon Photography: Allen Melina |
|
Patto is the debut album by English hard-rock/jam band Patto. | |
 Skupina: Mike Patto - Lead Vocals Bobby Tench - Guitars, Backing Vocals Boz Burrell - Backing Vocals Keith Ellis - Bass Tony Newman - Drums Ollie Halsall - Guitars Chris Stainton - Keyboards Tim Hinkley - Keyboards Hosté: |
Bloodletting Vyšlo 1979, Virgin, V 2073 (UK) Seznam skladeb: 01. Hey Bulldog (3:49) 02. The Blizzard (3:17) 03. Rich Mans Daughter (4:21) 04. Big City Fever (2:57) 05. The Loner (4:50) 06. Why Pick Me Up (4:14) 07. Love Has Got Me (3:03) 08. Dinah Low (3:05) 09. Teachers (6:03) Total Time: (35:39) Producer: Mike Patto, Nigel Thomas Engineer: John Kelly Cover: Tony Wright |
 Skupina: Mike Patto - Vocals [Lead], Piano Tim Bogert - Bass, Vocals [Harmony] Eddie Tuduri - Drums Adrian Fisher - Guitars Hosté: |
Absolutely Vyšlo srpen 1977, Epic, EPC 82121 (UK) Virgin, PZ 34115 Seznam skladeb: 01. Fool In Love (4:03) 02. Red Light Flyer (3:31) 03. Big Lucy (3:49) 04. No Reply (5:20) 05. Can't Stand What You Do (3:54) 06. As God's My Judge (3:10) 07. Rich Man's Daughter (4:04) 08. Everybody's A Star (So What's In A Name) (2:32) 09. Hand On Your Heart (4:43) Total Time: (35:18) Recorded 1977 at Sound City, Los Angeles Producer, Engineer: Jeff Glixman Assistant Engineer: Tori Swenson, Terry Diane Becker Mixed at Village Recorders (L.A) Mastered by George Marino at Sterling Sound (N.Y) Design and Photography by Herbert W. Worthington Logo: Jack Upston Photography: Herbert Wheeler Worthington III |
 Skupina: Keith Ellis - Bass Guitar Tony Newman - Drums Ollie Halsall - Guitar, Keyboards Mike Patto - Vocals, Keyboards Hosté: |
Below The Belt Vyšlo 1975, Virgin V 2049 (UK) Virgin, PZ 34115 Seznam skladeb: 01. Shooting Star (Patto, Halsall) (3:56) 02. All The Time In The World (Halsall) (4:26) 03. California Calling (Patto, Halsall) (4:45) 04. Hip Kiss (Ellis, Patto, Halsall, Newman) (2:59) 05. More Than Meets The Eye (Patto) (5:22) 06. Waiting For A Miracle (Halsall) (5:04) 07. Loony Ali (Patto, Halsall) (3:56) 08. Save Me (Patto) (3:32) 09. Gonna Work Out Fine (Patto, Halsall) (5:56) 10. Town Drunk (Avery, Stamp) (5:10) Total Time: (53:34) Producer: Boxer, Richard Digby-Smith Engineer [Assistant]: Steve Cater, Steve Cox Engineer: Richard Digby-Smith Design [Album Cover]: Nigel Thomas Photography: Alex Henderson |
 Skupina: Mike Patto - Vocals, Electric Piano Bernie Holland - Bass (DVD 03-05) Clive Griffiths Bass John Halsey - Drums Ollie Halsall - Guitars, Electric Piano Dave Brooks - Saxello (CD 01-11) Hosté: |
And That's Jazz: Live 1971-1973 CD/DVD, vyšlo 9. dubna 2021, Beyond Before, BB115 (UK) Seznam skladeb: 01. Hold Me Back (7:00) 02. Holy Toledo (4:31) 03. Singing The Blues On Reds (6:36) 04. My Days Are Numbered (5:39) 05. Tell Me Where You've Been (4:33) 06. I'm Baroque (2:29) 07. Shmairway Of Shmove (2:58) 08. Flat Footed Woman (9:08) 09. Turn Turtle (4:49) 10. Peter Abraham (6:53) 11. Loud Green Song (4:45) DVD-1. The Man () DVD-2. San Antone () DVD-3. Time To Die () DVD-4. I'm Only An Egg () DVD-5. Money Ba () Total Time: (00:24) Disc One Recorded live at The Torrington Finchley, London, January 21, 1973 Disc Two tracks 1-2 "Beat Club" session January 1971m Tracks 3-5 "Pop Deux" broadcast March 6, 1971 Researched, compiled and co-ordinated: Roger Houdaille & Barry Monks Remastering: Roger Houdaille Original tape source courtesy of Colin Johnston Special thanks to INA & Studio Hamburg for DVD footage Dedicated to the memory of Mike Patto, Ollie Halsall & Clive Griffiths |
 Skupina: Mike Patto - Lead Vocals Ollie Halsall - Guitars, Vibes, Keyboards, Vocals Clive Griffiths - Bass, Vocals John Halsey - Drums Hosté: Bernie Holland / guitar (01-05) |
Hanging Rope - BBC Sessions And Rare Tracks (1970-1971) 2LP, vyšlo 2015, Verne Records, Ver 47 (France) 2CD 2016, On The Air Seznam skladeb: Side A 01. San Antone (3:50) 02. Government Man (5:20) 03. Beat The Drum (5:08) 04. Sitting Back Easy (4:07) 05. So Cold (6:48) Side B 06. Give It All Away (4:13) 07. You, You Point Your Finger (4:58) 08. Air Raid Shelter (6:40) 09. Hanging Rope (off air recording) (10:53) Side C 10. Love Me (8:40) 11. Government Man (5:14) 12. A Hard Life (off air recording) (6:00) 13. Beat The Drum (LP outtake, 1971) (5:07) Side D 14. Hanging Rope (LP outtake, 1971) (14:48) 15. Bad News (LP outtake, 1971) (4:36) 16. Air Raid Shelter (alternative version, 1971) (7:02) Total Time: (103:24) |
 Skupina: Mike Patto - Lead Vocals Ollie Halsall - Guitar, Vibraphone, Keyboards, Vocals Clive Griffiths - Bass, Vocals John Halsey - Drums Dave Brooks - Tenor Saxophone |
Music To Loon By vyšlo 2014, Gonzo Multimedia – HST292CD (UK) Seznam skladeb: 01.You, You Point Your Finger () 02.Air Raid Shelter () 03.Give It All () 04.Singing The Blues On Reds () 05.Flat Footed Woman () 06.General Custer () Total Time: (103:24) |
 Skupina: Mike Patto - Lead Vocals Ollie Halsall - Guitar, Keyboards, Vocals Clive Griffiths - Bass, Vocals John Halsey - Drums Hosté:  |
BBC Sessions Vyšlo 2012, Gypsy Eye Project, GEP-188A/B (Japan) Unofficial Release Seznam skladeb: CD 1 BBC Sounds Of The Seventies March 11th 1970 01. Hanging Rope 02. Beat The Drum BBC Sounds Of The Seventies March 27th 1970 03. Hold Me Back BBC Sounds Of The Seventies November 3rd 1970 04. A Hard Life 05. Love Me BBC In Concert 1971 06. San Antone 07. Government Man 08. Sitting Back Easy 09. So Cold BBC Sounds Of The Seventies March 30th 1971 10. The Man BBC Sounds Of The Seventies June 28th 1971 11. Give It All Away 12. You, You Point Your Finger 13. Air-Raid Shelter CD 2 BBC Sounds Of The Seventies January 24th 1973 01. Flat-Footed Woman 02. General Custer 03. Singing The Blues On Reds BBC Sounds Of The Seventies February 12th 1973 04. San Antone 05. Holy Toledo 06. Loud Green Song BBC Sounds Of The Seventies February 13th 1973 07. Daer Landlord 08. I Got Rhythm 09. Sausages 10. Hold Me Back Audience Recorded Live In Munich, Germany April 17th 1971 11. Intro 12. San Antone 13. Air-Raid Shelter 14. Beat The Drum 15. How's Your Father 16. The Man 17. A Big Hunk O' Love Total Time (45:24) |
 Skupina: Mike Patto - Vocals Ollie Halsall - Guitars, Vibes, Vocals John "The Admiral" Halsey - Drums Clive Griffiths - Bass, Vocals Hosté: |
Warts And All Vyšlo leden 2000, Admiral Records (from the archive of Patto drummer John Halsey) Seznam skladeb: 01. You, You Point Your Finger (5:23) 02. Money Bag (6:53) 03. Let It Rock (3:19) 04. Magic Door (4:55) 05. Government Man (6:58) 06. Air Raid Shelter (7:46) 07. Route 66 (3:23) 08. Tell Me Where You've Been (4:48) 09. San Antone (4:27) 10. Sitting Back Easy (3:52) 11. Big Hunk O' Love 4:22) Total Time: (56:09) Live At The Black Swan, Sheffield, 1971 Sleeve, Design, Layout: Alex Botten |
 Skupina: Mike Patto - Vocals Ollie Halsall - Guitars, Vibes, Keyboards, Vocals Clive Giffiths - Bass John Halsey - Drums Hosté: guest Gary Windo (sax) |
Sense Of The Absurd Vyšlo 1995, Vertigo, 528 696-2 Seznam skladeb: Disc 1 01. The Man (6:14) 02. Hold Me Back (4:41) 03. Time To Die (2:55) 04. Red Glow (5:17) 05. San Antone (3:10) 06. Government Man (4:21) 07. Money Bag (10:06) 08. Sittin' Back Easy (3:44) Bonus Track: 09. Hanging Rope (14:46) Total Time: (55:56) Disc 2 01. Hold Your Fire (8:04) 02. You, You Point Your Finger (4:33) 03. How's Your Father (4:43) 04. See You At The Dance Tonight (4:56) 05. Give It All Away (4:09) 06. Air Raid Shelter (7:04) 07. Tell Me Where You've Been (3:47) 08. Magic Door (4:22) Bonus Track: 09. Beat The Drum (5:06) 10. Bad News (4:36) 11. Air Raid Shelter - alt version (7:02) Total Time: (59:10) |
|
2CD set comprising of the first 2 albums, Patto and Hold Your Fire with bonus tracks. Taken from the
original master tapes. | |
 Skupina: Mike Patto - Vocal, Electric Piano Ollie Halsall - Guitars, Vocals Clive Griffiths - Bass, Vocals John "Admiral"Halsey - Drums, Vocals Hosté: Gary Windo - Saxophone |
The Tornington Finchley London 1972 Vyšlo 1972, Seznam skladeb: 01. Intro (Postry In Motion, Solmy Solmy) () 02. Move It () 03. Hold Your Fire () 04. Maud, I´m Bored () 05. Little Jimmy Brown () 06. Lonely Mights () 07. Rebel Rouser () 08. unknown Jam () 09. Oh Carol () 10. Tell Me Where You´ve Been () 11. You, You Point Your Finger () 12. Money Honey () 13. Walk Don´t Run () 14. Big Hunk of Love () 15. San Antone () Total Time: (00:00) |
 Skupina: Mike Patto - Vocals Ollie Halsall - Guitars, Vibes, Keyboards, Vocals Clive Giffiths - Bass John Halsey - Drums Hosté: |
BBC Live in Concert Vyšlo 1971, Seznam skladeb: 01. San Antone (3:37) 02. Government Man (5:15) 03. Beat The Drum (4:57) 04. Sittin´ Back Easy (3:57) 05. So Cold (6:36) Total Time (45:24) |
|
XXX
|
 | ||
 Timebox - Back row from left to right: Chris Holmes - keyboards; Clive Griffiths - bass, vocal; Ollie Halsall - vibes, guitar, vocal; Front row: Mike Patto - lead vocal; John Halsey - drums, percussion |
 | |
      Patto -Left to right: Clive Griffiths, Mike Patto, John Halsey, Ollie Halsall   | ||
 The Rutles |
 Tempest |
 | |
|
XXX
|
|
Oficiální stránky: https://jazzrocksoul.com/tag/mike-patto/ https://alchetron.com/Mike-Patto https://www.pattofan.com/index.htm https://www.45cat.com/biography/timebox https://www.olliehalsall.co.uk/sense.htm https://www.olliehalsall.co.uk/patto.htm https://rockandrollparadise.com/mike-patto-31979/ https://www.allaboutjazz.com/patto-una-mirabolante-avventura-senza-rete https://www.latinacittaaperta.info/2022/03/04/patto-elogio-di-una-band-davvero-sfortunata/ |
 |
|
mbrezny@centrum.cz© ...a vzkaz autorovi!© |
Poslední aktualizace: 10.6.2023