Refugee






Zpět
Co dostanete, pokud v kapele The Nice a nahradíte Keitha Emersona Patrickem Morazem? Ano, je to kapela Refugee. Refugee byla britská progresivní rocková skupina tvořená bývalými členy kapely The Nice, kterými byli baskytarista Lee Jackson a bubeník Brian Davison, ke kterým se připojil klávesista Patrick Moraz.

V roce 1970 kapele The Nice vypršela smlouva s Immediate Records a přecházejí k firmě Charisma. Jediným dílem pro tuto Brian Davison společnost je LP "Five Bridges Suite", které nahráli s London Symphony Orchestra. Emerson se stal naprosto dominantním hráčem a tlačil své spoluhráče do rolí pouhých doprovodných muzikantů. Práce na pátém albu skupiny tak byla přerušena a Jackson s Davisonem znechuceně sestavu The Nice opustili. Deska pak nikdy nespatřila světlo světa i když některé přearanžované kompozice vycházejí na četných "posmrtných" výběrech tvorby The Nice. Keith Emerson, srdce a duše kapely The Nice opustil projekt této kapely, aby vytvořil první progresivní supergroup Emerson, Lake & Palmer, ve které našel dostatek prostoru pro své pompézní exhibice. V tomto okamžiku The Nice přestali existovat. Podařilo se jim sice přežívat až do roku 1973 s ne moc podařenými nahrávkami "Elegy" a "Autumn From Spring", které se skládají převážně ze staršího materiálu a z přepracovaných starších skladeb včetně klávesového virtuoze, který již hrál v jiné kapele.

Nahrávky kapel:

JACKSON HEIGHTS:
1973   BUMP AND GRIND (Vertigo)
1973   RAGAMUFFIN'S FOOL (Vertigo)
1972   5th AVENUE BUS (Vertigo)
1970   KINGS PROGRESS (Charisma)

EVERY WHICH WAY:
1970   EVERY WHICH WAY (Charisma)
Brian Davison zakládá formaci Every Which Way a vydává ještě v témže roce jediné jazz-rockové album s touto progresivní formací, které vychází jako bezejmenné v roce 1970 na labelu Charisma. Mezitím Lee Jackson nejdříve vytvořil kapelu Jackson Heights, která byla popověji orientovaná, a stačil s ní natočit natočit několik alb. Davidson pak chvíli hrál s kapelou Gong, aby se později i on zapojil do projektu Every Which Way.

Ale Lee Jackson a Brian Davidson chtěli především oživit původní kapelu, takže hledali dalšího klávesistu, který by mohl nahradit Keitha Emersona a také jej našli. Původem švýcarský virtuóz Patrick Moraz opustil v té době kapelu Mainhorse. Lee Jackson Když Patrick ještě hrával s Mainhorses, v roce 1969 na něj silně zapůsobila i dynamická britská progresivní kapela The Nice pod vedením varhaníka Keitha Emersona. Dokonce si zajamoval i s Keithovou rytmickou sekcí, s bubeníkem Brianem "Blinky" Davidsonem a basistou Lee jacksonem. Panu Emersonovi ale tyhle vpády do jeho teritoria nedělaly právě radost. V roce 1973 se Patrick zrovna vrátil do Švýcarska z turné po japonsku a Hong Kongu, kde pracoval jako hudební ředitel brazilského baletu. V létě, čtyři roky po prvním setkání s The Nice, mu zavolal jejich basista a zpěvák Lee jackson a představil se: "Hallo, pamatuješ si na mě?" Ptal se Patricka. zdali by neměl zájem rozjet s ním skupinu. Moraz bez prodlení nasedl do letadla směrem Anglie a tak se usídlil na jaře 1973 opět v Londýně. Tam společně s Leem a Blinky v první polovině roku 1973 vytvořili nové slibné trio Refugee. Smlouvu podepsali s Charisma Records. Kapela se s vervou hned pustila do skládání a zkoušení. Materiál zkoušeli více než půl roku, takže nahrávání alba probíhalo velmi dobře. Zkoušeli alespoň tři měsíce šest dnů v týdnu, než desku natočili. Výsledek byl neuvěřitelně solidní a soudržný. V roce 1974 tak vyšlo jejich debutové stejnojmenné album "Refugee" u Charisma Records, v podstatě i rozlučkové album. Hudbu složil Moraz a texty napsal Jackson. Byl to skutečný klenot, solidní od začátku až do konce, namísto pevného agresivního post romantismu a moderního klasického zvuku, který představoval Keith Emerson, tohle album má více univerzálnější zvuk orientovaný na období baroka a klasické éry. Kapela vyjela na turné a hráli jsko strukturovanější a aktualizovaná poboba The Nice. Skupina se stala velice populární a všichni tři členové věnovali nazkoušení repertoáru hodně tvrdé práce.

Zapomeňte na jejich dřívější vzedmuté klávesové úseky v The Nice a strašný Jacksoův hlas (který zřídka zpíval), jen se zaposlouchejte na Patriclův hudební výkon. Kapela nebyla nikdy zralejší, věděli, čeho chtějí dosáhnout a co mají dělat. Nahradili pyrotechnickou přemíru Keitha Emersona střízlivějším stylem Patricka Moraze.

Rostoucí mezinárodní věhlas v letech 1973-1974 ale Refugee rozdělil po jejich prvním a jen úspěšném turné po Anglii a Evropě a jejich pochvalně přijatým albem.

V srpnu 1974 byl Patrick Moraz vyzván, zda by se nestal klávesistou a členem jedné z největších rockových kapel na světě - YES. Bez vyhlídek na druhé album Refugee, za kterou label nabízel almužnu, a také kvůli neshodám v kapele, Moraz nabídku přijal a připojil se k Yes v roce 1974. Ostatně s kapelou Yes se už setkal náhodně v květnu 1969, když hráli v Golden Rose v Montreaux ve Švýcarsku. Další setkání s nimi v Basileji na něj udělalo obrovský dojem.

A tak i přes slibně se vyvíjející kariéru, ke které měli Refugee našlápnuto, byl osud Refugee zpečetěn. Tak se stalo, že po několika posledních vystoupeních se Refugee rozešli. Spekulovalo se sice, že Hammond, varhaník Graham Bond, byl uvažován za možnou náhradu Moraze až do jeho předčasného úmrtí v květnu 1974. Davidsona i jacksona to ale natolik rozčarovalo, že se později úplně stáhli z hudební scény, neboť v podstatě totéž se jim stalo i předtím, když v roce 1970 odešel z The Nice Keith Emerson, aby založil skupinu Emerson, Lake & Palmer.

Patrick Moraz pak s kapelou Yes vydal skvělé album "Relayer".

Archivní koncertní album zaznamenané v Newcastle City Hall bylo vydáno až v roce 2007 pod názvem "Live in Concert Newcastle City Hall 1974". Tyto nahrávky byly zaznamenány zvukovým technikem a k vydání byly pak použity záznamy z Davisonovy soukromé sbírky.

Davison pak pokračoval epizodami v kapelách Man, Et Cetera až na nějakou dobu zakotvil v Gong. Davison i Jackson později úplně opustili hudební oblast, teprve až Keith Emerson je znovu aktivozoval pro představení The Nice reunion v roce 2000.

Jen krátká zmínka. Mezi její členy patřili:
Lee Jackson - vocals, guitar, bass, percussion, harp
Charlie Harcourt - guitar, keyboards, vocals
Mario Tapia - bass, guitar, vocals
Tommy Slone - drums, percussion

Později:
Brian Chatton - keyboards, vocals
John McBurnie - guitar, keyboards, mellotron, percussion, vocals
Mike Giles - drums, percussion
Ian Wallace - drums

Kapelu zformoval Lee Jackson po rozpuštění The Nice v roce 1969 a získali si celkem dobré reputace z živého hraní ¨ během turné, na kterém předváděli více popověji zabarvený sound než The Nice. Mike Giles bubnoval s King Crimson. Vydali dva singly a čtyři alba: "King Progress" (1970), "The Fifth Avenue Bus" (1972), "Ragamuffins Fool" (1972) a "Bump 'n' Grind" (1973).

Zpět
Členové:
Lee Jackson - Bass, Guitars, Vocals
Brian Davison - Drums, Percussion, Tympani
Patrick Moraz - Piano, Organ, Keyboards

Členové LEE JACKSON
(Narozen 8. ledna 1943,
Newcastle upon Tyne, U.K.)
(celým jménem Keith Anthony Joseph Jackson)
Bass, Guitars, Vocals


Jako člen The Nice od 1967 do roku 1970 byl Lee Jackson průkopníkem progresivního rocku, ještě před tím, než byl tento termín vytvořen. Byl členem kapel Refugee (1973–1974), Jackson Heights (1969-1973), The Nice (1967-1970) a Hedgehoppers Anonymous (1965).

Narodil se v Newcastle Upon Tyne v roce 1943 (některé zdroje prohlašují 1944). Již jako dospívající objevil styly rock & roll a skiffle, které se začaly projevovat v britské populární kultuře. Jackson se chopil kytary i basy a jeho rané skupinové zkušenosti se vztahovaly ke kapele nazvané Vandykes and the Invaders. Ale byl to až basista Gary Farr a T-Bones, který nasměroval jeho kariéru. Jedním z jeho spoluhráčů v T-Bones byl hráč na klávesy jménem Keith Emerson, který dokonale prošel svoji cestu od klasické hudby a jazzu, až po rock & roll a R & B. Po rozpadu T-Bones se Jackson a Emerson spojili s kytaristou Davy O'Listem a ex-T-Bones bubeníkem Ian Haagem a zařčali vystupovat společně v kvartetu nazvaném The Nice. Zpočátku působili jako doprovodná kapela pro rodilého američana a R & B zpěváka P.P. Arnolda.

Všichni čtyři muzikanti našli neočekávanou příležitost ukázat se ve svých představeních - zpěvák Arnold obvykle šel dopředu rozehřát dav a dovolil jim zahrát vše, co chtěli, což znamenalo, že jejich soubor brzy začal uvádět i originální skladby. Emerson a Jackson byli na stejné vlně, když došlo na míchání hudebních žánrů a v hudbě skupina brzy začala zahrnovat prvky klasické, třetí proud jazzu a blues, všichni hráli divokým a expanzivním způsobem, který odpovídal přesně tehdejším psychedelickým experimentům. V létě roku 1967 si rezervovali vystoupení na vlastní pěst jako The Nice. Na podzim se pak upsali firmě Immediate Records. Právě v této době byl Ian Hague nahrazen Brianem Davisonem, který tak spolu s Lee Jacksonem rychle vytvořili jednu z nejlepších rytmických sekcí své doby. Kapela úspěšně nahrávala a koncertovala, dikud se Emerson v prosinci roku 1969 nesetkal s Gregem Lakem, basistou a zpěvákem King Crimson, což zpečetilo osud skupiny. Následujícího jara Emerson The Nice opustil, aby mohl vytvořit Emerson, Lake & Palmer a Jackson a Davison byly ponecháni, aby se o sebe postarali sami.

Po rozpadu tria v roce 1970 Jackson založil novou kapelu, Jackson Heights, která nahrála několik alb v letech 1971 až 1973, a působili v ní i ex-King Crimson bubeník Michael Giles a Ian Wallace. On a Davison se také sešli v roce 1974 jako součást tria Refugee s klávesistou Patrickem Morazem. Poté co se Moraz připojil ale k Yes, Jackson opustil hudební branži v polovině 70. let, včetně svého působení v Los Angeles. Zpátky v Anglii se v roce 1990 připojil k rock 'n' roll a bluesové kapele z Northamptonu nazvanné The Ginger Pig, a také pracoval s combem Lee Jackson Barking Spyders někdy před patnácti lety společně se členem cover Beatles kapely Accringtonem Stanleym. Pak hrával s kapelou T-Bones. Uprostřed těchto aktivit v blues-rocku si také našel si čas zúčastnit se v roce 2002 i reunionu The Nice, když se smířili Emerson, Davison a Jackson poprvé po třiceti letech, což nakonec vyústilo v plnohodnotné britské turné a vydání živého alba.
Členové BRIAN "BLINKY" DAVISON
(Narozen 25. května 1942, Leicester, Anglie,
zemřel 15. dubna 2008 (65 let), Horns Cross, Devon, Anglie)
Drums


Byl britský bubeník. V letech 1967-1970 byl členem skupiny The Nice. Později byl členem skupin Jackson Heights a Refugee. Působil v kapelách The Nice (1967-1970,2002-2008), Refugee (1973-1974) a Gong (1974).

Vzhledem k tomu, že byl bubeníkem pro průkopnické progresivní rockové kapely, zanechal za sebou širokou stopu na britské hudební scéně z konce 60. let, když volně mísil jazz, klasiku a rockové vlivy - a to všechno před Carl Palmerem, Michaelem Gilesem, Billem Brufordem nebo některým z dalších velikánů prog rockových bubeníků 70. let.

Davison se narodil v roce 1942 v Leicesteru, kam byla jeho rodina evakuována před bombardováním Londýna. Záhy se začal zajímat o bicí a perkuse a povzbudila jej i podpora od jednoho strýce, který byl profesionálním bubeníkem, a také od svého staršího bratra Terryho, který mu dovolil poslouchat americké jazzové nahrávky. Svoji první bicí soupravu dostal od svého strýce v roce 1955 a byl brzy hrál v místní skiffle kapele. Davison později opustil školu, pracoval jako řidič dodávky pro rozvoz novin, hrál pouze ve svém volném čase, ale už byl mnohem dovednější než jiní mladí bubeníci - mezi jeho hlavní vlivy patřili Max Roach, Jack DeJohnette a Art Blakey, a přídavkem navíc zařadil k jejich stylům i svůj eklektický vliv.

V 16 letech byl členem Rocker Shakes, v 19 se pak připojil ke kapele Mark Leeman Five, která se ukázala hodně slibná svým vzrušujícím mixem jazzových a rockových vlivů. Bylo to během této doby, když jeho pro dovednosti na bicí soupravě a podobnosti jeho stylu k Art Blakeymu používali výraz "na mrknutí" - mu získaly nežádoucí přezdívku "Blinky", která jej púak nechtěně neopustila pro zbytek jeho profesního života. Ale smrt Mark Leemana při autonehodě v roce 1965 přinesla konec vyhlídkám skupiny, a tak se počátkem následujícího roku rozpadla.

Davison pak byl viděn ve skupině nazvané Habits, také hrával se soulovým outfitem Attack, jehož členem byl kytarista Davy O'List. O'List nakonec opustil Attack, aby se připojil k nové kapele s názvem The Nice vedle Keith Emerson, Lee Jacksona a Iana Haaga, všichni dříve členy Gary Farr & The T-Bones. Ale když The Nice dostali příležitost k opravdovému nahrávání na jaře roku 1967, bylo jasné, že Haag nebyl vhodný jako bubeník, a byl to O'List, který doporučil Davisona. Jeho příchod se ukázal jako spása z nebes - již tehdy byl srovnáván s Gingerem Bakerem, a široký hudební rozsah The Nice, eklektický mix rocku, soulu, klasiky a jazzu mu ponechaly více než dostatečný prostor předvést každý úder hned vedle Emersona (který už byl označován jako klávesový Jimi Hendrix) a O'Lista. Vystoupení kapely se rychle stala legendárními pro jejich kombinaci virtuozity a rozsahu, a Davison byl toho centrem, jeho hraní kombinující rytmické prvky a melodie, které řídil rytmus, ale také obohatil celkově jejich zvuk. Jeho role v rámci skupiny byla reprezentována celými částmi uprostřed skladeb jako jejich cover "America" ("Second Amendment"), písně z West Side Story v úpravě podle The Nice, a koncepční kousky jako "Ars Longa Vita Brevis" a později "The Five Bridges Suite".

Davisonovy nejlepší ukázky lze objevit na živých nahrávkách The Nice, hlavně však z Fillmore East. On a Lee Jackson vytvořili dokonale uzamčenou rytmickou sekci, jejíž pevnost dovollila Emersonovi volně se pohybovat s jeho klávesami v jakékoli tvaru nebo směru, který si zvolil - to vše a zároveň ponechává prostor pro jejich vlastní hudební vyjádření. Zdálo se, že skupina nakonec našla masové publikum v Anglii a více než kultovní v Americe - dokonce měl emulovat kapelu v Holandsku nazvanou Ekseption, když se Emerson rozhodl opustit The Nice v roce 1970.

Davison a Jackson byli šokováni rozhodnutím jejich spoluhráče. V důsledku jeho odchodu Davison založil novou kapelu s názvem Every Which Way - překvapivě, soulovš orientovaný outfit, který odhalil dosud neznámou stránku jeho osobnosti - s Grahamem Bellem jako zpěvvákem a klávesistou. Vydali jedno album, které beze stopy zmizelo, a Davison se později vrátil k Jacksonovi v další nové kapele Jackson Heights. V roce 1973 se nicméně rozhodli znovu pracovat jako součást tria Refugee s Patrickem Morazem u kláves, s dobrými recenzemi a silnou odezvou publika, ale opět rozhodnutí Moraze k odchodu odsoudilo i tento projekt k zániku. Následujících několik let nebylo pro Davisona šťastných, když začal těžce pít a odešel z hudby. Uzdravil se v 80. letech, zaměstnal se jako učitel kromě občasného hraní.

V roce 2002 se Jackson a Emerson sešli, zpočátku na jednorázové vystoupení, které se změnilo na turné po Anglii jako The Nice, což nakonec přineslo i živou nahrávku. Davison zemřel v roce 2008 ve věku 65 let na nádor na mozku.

Byl to vášnivý a nadaný hráč, uplatnitelný v jakékoliv skupině jako kolega muzikant a kreativní bubeník. Byl inspirován jazzovými bubeníky Jack DeJohnettem a Art Blakeyem. Davison byl součástí progresivního rocku hnutí, které odvážně mísilo prvky rocku, jazzu a klasiky. I když předtím hrál v popových a soulových skupinách, byl nejšťastnější s volnou rukou k vyjádření a The Nice se ukázali jako ideální domov pro jeho talent.
. Členové

(Narozen 24. června 1948,
Villars-Ste-Croix, Morges, Švýcarsko)
Piano, Organ, Keyboards


Patrick Philippe Moraz je progresivní rockový hráč na klávesové nástroje, nejznámější jako člen skupin Yes (1974-1976) a The Moody Blues (1978-1991).

Patrick pocházel z kultivovaného, velmi muzikantského prostředí. V dfětství studoval hru na klavír, housle a bicí, v pěti letech už dokonce komponoval své první skladby pro klavír. Naučil se základům jazzu a samozřejmě studoal i vážnou klasickou hudbu. jeho rychlý hudební vývoj ale zastavila ve třinácti nehoda, když si při pádu na on-line bruslích zlomil čtyři prsty na pravé ruce.

Naštěstí, za vydatné pomoci terapie a mnoha hodin cvičení, se Patrickova ruka zahojila. Patrik to komentoval: "Cvičil jsem levou ruku jak blázen, až je ze mě stejně dobrý pravák jako levák. A zdali jsem se ještě někdy postavil na kolečkové brusle? Ale jistě, samozřejmě, že ano! Dokonce jsem si zlomil obě ruce na lyžích. To mi trochu opět zabrzdilo učení, ale začal jsem dělat jazzu a zkoušel jsem hrát i s mítními kapelami. Také jsem se s jedním knězem naučil hrát na píšťalové varhany."

V sedmnácti letech Patrick získal na Zurich Jazz Festival cenu pro mladé jazzové sólisty. Tou cenou bylo několik lekcí se Stephanem Grappellim. "Nejenže to byl nejskvělejší jazzový houslista vůbec, ale byl i fantastickým klavíristou a ukázal mi spoustu věcí. naučil jsem se od něj všechno, co jsem potřeboval o jazzu a rocku znát."

Později Patrick vyhrál ještě úžasnější cenu. Pozvali jej v roce 1965 i s jeho kvartetem jako předskokany na evropské turné amerického jazzového tenorsaxofonisty Johna Coltranea. jazz jej zcela pohlcoval, ale stejně jako většinu hudebníků i jej uchvátila elegantní jednoduchost Beatles. Toužil pak navštívit Anglii - domov všech těch úžasných rockových kapel. A jelikož se nebál vrhnout se do neznáma, koupil si v 17 lístek, zabalil kartáček na zuby a vydal za Velký kanál. Celou noc strávil ve vlaku a na lodi, a nějak se mu podařilo dostat se až do letoviska Bournemouth na jižním pobřeží. "Anglicky jsem neuměl ani slovo a jedinou práci, kterou jsem získal, bylo místo kuchaře!" vypráví Patrick. V Bournemouthu zůstal půl roku, učil se jazyk a poznával mezitím Anglii. A pak narazil u Svazu hudebníků.

"Ze Svazu hudebníků mě vyhodili, protože jsem vzal práci, kde jsem měl hrát v baru. Neměl jsem správné vízum, abych mohl hrát jako klavírista v hospodě. Pak jsem začal v té restauraci hrát a sekterář Svazu hudebníků tam přišel osobně a vyrazil mě! Musel jsem na čas opustit Anglii. pak jsem se vrátil a zažádal o členství ve Svazu, ale to mi zamítli. Chtěkl jsem v Anglii zůstat, protože tamy byly všechny skvělé skupiny. Pozvali mě zajamovat si se skupinou z Bournemouthu, která se jmenovala The Night People, ale díky Svazu bylo vyloučené, že bych s nimi mohl hrát. Ohledně muzikantů z ciziny to bylo extrémně přísné."

V roce 1968 Patrick se rozhodl, že se stane na plný úvazek profesionálním hudebníkem. Rozšiřoval si své vzdělání s takovými osobnostmi jako Pierre Boulez, Stockhausen a Xenakis v rámci Geneva’s Studio de Musique Contemporaine, začal také skládat filmovou hudbu. V té době také založil s dobrým přítelem basistou Jeanem Ristori revoluční rockovou kapelu "MAINHORSE". Moraz se mohl do Anglie vrátit až v roce 1969, kdy pořádal konkurz do své progresivní rockové kapely Mainhorse. Rozhodl se pro sestavu, v níž figurovali bubeník Bryson Graham, kasista Jean Riston a kytarista Peter Cockett. Smlouvu podepsali u labelu Polydor a v roce 1970 nahráli desku ve studiu Deep Purpley v Kingway. Bezejmenná a skvělá deska Mainhorse vyšla v roce 1971 a lze ji charakterizovat - excelentní Patrick Moraz, výborná kytara Petera Locketta a agresivní bicí Brysona Graham, to dělá z tohoto alba skvost heavy prog rocku, který uspokojí všechny příznivce kapel jako Quatermass nebo Atomic Rooster. Nebyli nijak veleúspěšní, ale dělali hudbu k filmům a hrávali po klubech v Německu. Koncertovali pak i po celé západní Evropě a v Anglii. Někde v podvědomí už možná uvažoval o spolupráci s Yes. Ostatně s kapelou Yes se už setkal náhodně v květnu 1969, když hráli v Golden Rose v Montreaux ve Švýcarsku. Další setkání s nimi v Basileji na něj udělalo obrovský dojem. Silně na něj zapůsobila i jiná dynamická britská progresivní kapela The Nice pod vedením varhaníka Keitha Emersona. Dokonce si zajamoval i s Keithovou rytmickou sekcí, s bubeníkem Brianem "Blinky" Davidsonem a basistou Lee Jacksonem. Panu Emersonovi tyhle vpády do jeho teritoria ale nedělaly právě radost.

Když se skupina Mainhorses rozpadla počátkem roku 1972 Moraz a Ristori koncertovali po Japonsku a na Dálném východě s brazilskou Ballet Company po velkou většinu tohoto roku. Aby ještě více poznali Daleký-východ, žili a pracovali také v Hong-Kongu, objevili se v čínské televizi pod názvem "The Patrick Moraz Quartet", ve kterém vystupovali také 2 další jihoameričtí bubeníci. V roce 1973 se Patrick zrovna vrátil do Švýcarska z turné po Japonsku a Hong Kongu, kde pracoval jako hudební ředitel brazilského baletu. V létě, čtyři roky po prvním setkání s The Nice, mu zavolal jejich basista a zpěvák Lee Jackson a představil se: "Hallo, pamatuješ si na mě?" Ptal se Patricka. zdali by neměl zájem rozjet s ním skupinu. Moraz bez prodlení nasedl do letadla směrem Anglie a tak se usídlil na jaře 1973 opět v Londýně. Tam společně s Leem a Blinkym založili slibní trio Refugee. V roce 1974 tak vyšlo jejich debutové stejnojmenné album "Refugee" u Charisma Records, v podstatě i rozlučkové album. Hudbu složil Moraz a texty napsal Jackson. Byl to skutečný klenot, solidní od začátku až do konce, namísto pevného agresivního post romantismu, moderní klasický zvuk.

V srpnu 1974 byl Patrick Moraz vyzván, zda by se nestal klávesistou a členem jedné z největších rockových kapel na světě - YES. A tak i přes slibně se vyvíjející kariéru, ke které měli Refugee našlápnuto, byl osud Refugee zpečetěn. Tak se stalo, že po několika posledních vystoupeních se Refugee rozešli. Davidsona i jacksona to ale natolik rozčarovalo, že se později úplně stáhli z hudební scény, neboť v podstatě totéž se jim stalo i předtím, když v roce 1970 odešel z The Nice Keith Emerson, aby založil skupinu Emerson, Lake & Palmer.

Do Británie se vrátil v červnu 1974 a rychle se dohodl na tříleté smlouvě s Yes. Po tu dobu mu ve skupině kvůli jeho osobitému účesu vesele přezdívali "švýcarský pudl". O Patrickových hudebních záměrech nebylo pochyb, když se s obrovským elánem vrhl do natáčení skladeb pro další album Yes "Relayer", které pak vyšlo v listopadu 1974. Patrick se pak zůčastnil turné s kapelou v letech 1974-1976 a poslední rok odehrál s Yes asi 75 koncertů. Během roku 1976 se Yes vydali na své vůbec největší americké turné, na němž figuroval i koncert na filadelfském Stadiónu J.F.K, kde je ve slunečním úpalu toho červnového odpoledne sledovalo odhadem 150 000 nadšených fanoušků. Ačkoliv patrick do Yes dobře zapadl, s kapelou mu nebylo přáno více než jedno studiové album a po letním turné 1976 odešel.

Patrick Moraz pak o rok později nastoupil do kapely The Moody Blues. V roce 1984 začal pracovat v duu s Billem Brufordem, se kterým nahrál dvě desky "Music For Piano And Drums" a "Flags", absolvoval tři americká turné. Pak se Patrick v roce 1978 vrátil zpátky k The Moody Blues a na jejich comebackové album "Octave", když nahradil originálního klávesistu, zpěváka a zakladatele The Moody Blues Michaela Pindera. Oficiálně se Patrick Moraz stal novým klávesistou plnohodnotným členem až v roce 1980. Patrick opustil The Moody Blues až v roce 1991 a vydal se na sólovou dráhu.

V poslední době Patrick žije na Floridě, jezdí turné jako koncertní pianista a vydává neustále své sólové desky. V roce 2013 byl Patrick Moraz byl pozván k účasti na "Cruise to the Edge 2014", kde vystupoval po boku takový kapel či osobností jako Yes, Steve Hackett, UK, Queensryche, Tangerine Dream, Renaissance, Strawbs, Tony Levin a mnoha dalších progresivních rockerů.

Zpět
2010 Refugee & Refugee Live In Concert
2007 Live in Concert Newcastle City Hall 1974
1974 Refugee
1991 Refugee: Featuring Patrick Moraz
9999 Climbing The Canyons - London and BBC - 1974-75


Skupina:
Lee Jackson - Bass, Cello [Electric], Guitar, Acoustic Guitar, Lead Vocals
Brian Davison - Drums, Timpani, Gong, Bells [Tibetan Temple], Drums [African], Percussion [Kabassa], Percussion [Broken Glass]
Patrick Moraz - Organ, Synthesizer, Piano, Mellotron, Horn [Alpine], Electric Piano, Keyboards, Vocals
Hosté:

Diskografie Refugee & Refugee Live In Concert
Vyšlo 2010, Floating World Records, FLOATM6082

Seznam skladeb:
Refugee
01. Papillion (instrumental) (5:10)
02. Someday (5:03)
03. Grand Canyon Suite (16:54)
    The Source (2:23)
    Theme For The Canyon (3:16)
    The Journey (3:54)
    The Rapids (2:53)
    The Mighty Colorado (4:30)
04. Gatecrasher (1:03)
05. Ritt Mickley (instrumental) (5:57)
06. Credo (18:08)
    Prelude (3:41)
    I Believe, Pt. 1 (2:48)
    Credo Theme (0:39)
    Credo Toccata & Song (The Lost Cause) (3:37) (Jackson, Moraz, Jean Ristori)
    Agitato (1:36)
    I Believe, Pt. 2 (1:10)
    Variation (2:57)
    Main Theme & Finale (1:36)
Total time: (51:24)

Live In Concert 1974
01. Outtro - Rick Mickley (Moraz) (2:53)
02. One Left Handed Peter Pan (Moraz / Jackson) (8:44)
03. The Diamond Hard Blues Apples Of The Moon (Keith Emerson / Jackson) (7:00)
04. Someday (Moraz / Jackson) (6:06)
05. Papillon (Moraz) (8:00)
06. She Belongs To Me (Bob Dylan) (8:54)
07. Grand Canyon Suite (18:24)
    a) The Source (Moraz)
    b) Theme for the Canyon (Moraz)
    c) The Journey (Moraz / Jackson)
    d) Rapids (Moraz)
    e) The Mighty Colorado (Moraz / Jackson)
08. Refugee Jam (Moraz) (4:13)
Total time: (64:17)
Originální REFUGEE album vydané v roce 1974. Živý koncert byl nahrán v Newcastle City Hall v roce 1974.

Skupina:
Lee Jackson - Bass, Guitars
Patrick Moraz - Piano, Organ, Keyboards
Brian Davison - Drums, Percussion, Tympani
Hosté:
Diskografie Live in Concert Newcastle City Hall 1974
Vyšlo 2007, Voiceprint, VP421CD

Seznam skladeb:
01. Outtro - Rick Mickley (Moraz) (2:53)
02. One Left Handed Peter Pan (Moraz / Jackson) (8:44)
03. The Diamond Hard Blues Apples Of The Moon (Keith Emerson / Jackson) (7:00)
04. Someday (Moraz / Jackson) (6:06)
05. Papillon (Moraz) (8:00)
06. She Belongs To Me (Bob Dylan) (8:54)
07. Grand Canyon Suite (18:24)
    a) The Source (Moraz)
    b) Theme for the Canyon (Moraz)
    c) The Journey (Moraz / Jackson)
    d) Rapids (Moraz)
    e) The Mighty Colorado (Moraz / Jackson)
08. Refugee Jam (Moraz) (4:13)
Total time: (64:17)

Recorded Newcastle City Hall, June 16, 1974
Live in Concert Newcastle City Hall 1974 is a live album by the British progressive rock group Refugee, recorded on June 16 onto cassette straight from the soundboard. It was released under the Voiceprint Records in 2007. The album includes The Nice song "Diamond-Hard Blue Apples of the Moon" and a cover of Bob Dylan's "She Belongs to Me", all songs from the debut album (except for "Gatecrasher") and the four-minute "Refugee Jam".

Skupina:
Lee Jackson - Bass, Electric Cello, Guitars, 12-String Acoustic guitar, Lead vocals
Patrick Moraz - Mini-moog, AKS Synthesiser, Piano, Clavinet, Pipe Organ, Marimbaphone, Alpine Horn, Electronic Sslinky, Electric Piano, Mellotron, Occasional Vocals
Brian Davison - Drums, Tympani, Gongs, Tibetan Temple Bells, African Srums, Kabassa, Broken Glass
Hosté:
Diskografie Refugee
Vyšlo březen 1974, Charisma Records, CAS 1087, TimeWave

Seznam skladeb:
01. Papillion (instrumental) (5:10)
02. Someday (5:03)
03. Grand Canyon Suite (16:54)
    The Source (2:23)
    Theme For The Canyon (3:16)
    The Journey (3:54)
    The Rapids (2:53)
    The Mighty Colorado (4:30)
04. Gatecrasher (1:03)
05. Ritt Mickley (instrumental) (5:57)
06. Credo (18:08)
    Prelude (3:41)
    I Believe, Pt. 1 (2:48)
    Credo Theme (0:39)
    Credo Toccata & Song (The Lost Cause) (3:37) (Jackson, Moraz, Jean Ristori)
    Agitato (1:36)
    I Believe, Pt. 2 (1:10)
    Variation (2:57)
    Main Theme & Finale (1:36)
Total time: (51:24)

All songs written by Lee Jackson and Patrick Moraz, except where noted
Recorded February 1974 at Island Studios, Notting Hill, London
Arranged: Refugee
Produced: John Burns and Refugee
Engineered and mixed: Jean Ristori, Patrick Moraz


Skupina:
Lee Jackson - Bass, Guitars
Patrick Moraz - Piano, Organ, Keyboards
Brian Davison - Drums, Percussion, Tympani
Hosté:
Diskografie Climbing The Canyons - London and BBC - 1974-75
Vyšlo ???,

Seznam skladeb:
CD 1:
01. Introduction (1:03)
02. Ritt Mickley (7:03)
03. Peter Pan (10:59)
04. Diamond-hard Blue Apples Of The Moon (7:28)
05. Someday (5:10)
06. Papillon (7:19)
07. Alegretto (9:11)
08. Grand Canyon Suite (18:13) (Live in London, 16/02/1974)
CD 2:
09. Credo (17:00)
10. Improvisation (7:20) (Live in London, 16/02/1974)
11. Ritt Mickley (6:40)
12. Someday (6:33)
13. Grand Canyon Suite (18:38)(BBC session, 25/05/1973)
Total time: (122:37)

Skupina:
Brian Davidson - Drums
Lee Jackson - Bass, Composer, Vocals
Patrick Moraz - Keyboards
Hosté:
Diskografie Refugee: Featuring Patrick Moraz
Vyšlo 1. července 1991,

Seznam skladeb:
01. Papillon (Patrick Moraz) (5:10)
02. Someday (Lee Jackson / Patrick Moraz) (5:02)
03. Grand Canyon Suite (Lee Jackson / Patrick Moraz / Refugee) (16:46)
04. Ritt Mickley (Patrick Moraz) (4:52)
05. Credo (Lee Jackson / Patrick Moraz / Refugee) (18:04)
Total time: (49:54)

Zpět














Jackson Heights

Mainhorse
Mainhorse - Bryson Graham, Patrick Moraz, Peter Lockett a Jean Ristori

Yes 1974

Patrick Moraz

Lee Jackson



Zpět
OFICIÁLNÍ STRÁNKY:
www.patrickmoraz.com/

DALŠÍ ZDROJE:
http://homepage.ntlworld.com/james.sutherland/JH.HTML

ProgressRock Nahoru
Made by 
©  12.8.2015 
Menu
mbrezny@centrum.cz© 
...a vzkaz autorovi!©