Colosseum
    Tempest


Zpět

Colosseum je britská jazzrocková skupina, stojící v první řadě kapel, propojujících na sklonku 60. let progresivní rock, jazz a blues. Ve své době byla velmi uznávaná a ambiciózní. Název jim poskytl monumentální architektonický kolos starého Říma. Od prvopočátku znamenala jejich přítomnost na britské hudební scéně opravdové zjevení v tom nejlepším slova smyslu. Propojovala nejen rock s blues, ale především s jazzem a místy i soulem.

Britská jazzrocková skupina Colosseum byla založena v roce 1968 několika moderně cítícími jazzmany, kteří po vydání alba "Bare Wires" odešli z kapely Bluesbreakers vedené Johnem Mayallem a zatoužili postavit si vlastní skupinu. Byli to vynikající bubeník Jon Hiseman, saxofonista a flétnista Dick Heckstall-Smith a baskytarista Tony Reeves. Hiseman a Heckstall-Smith prošli také skupinou The Graham Bond Organization. Sestavu doplnili varhaník a klavírista Dave Greenslade (ex-Thunderbirds) a kytarista Jim Roche a vytvořili tak první sestavu kapely. Roch byl ale v sestavě jen tři měsíce a na konci roku 1969 jej vystřídal James Lithrland, kterého později na třetím albu nahradil Dave Clempson.

Název jim poskytl monumentální architektonický kolos starého Říma. Od prvopočátku znamenala jejich přítomnost na britské hudební scéně opravdové zjevení v tom nejlepším slova smyslu. Propojovala nejen rock s blues, ale především s jazzem a místy i soulem. Přestože Colosseum fungovalo krátce přes tři roky, stihli vydat pět alb a hodně tím přispěli do studnice progrocku.

První album "Those About To Die Salute You" spatřilo svět roku 1969 a bylo hodně ovlivněno energetickým jazzem a blues. Kritici se nad jejich albovým debutem jenom rozplývali, když obdivovali především spolupráci a souhru dechového nástroje a rytmické sekce. První sestava skupiny Colosseum se objevila i v legendárním filmu "Supersession”, který produkovala britská BBC. Kromě nich zde byli k vidění také Eric Clapton, Buddy Guy, Stephen Stills, Buddy Miles, Led Zeppelin a další legendy.

Jejich druhé studiové album "Valentyne Suite", natočené v období od jara do léta 1969 produkoval Tony Reeves a Gerry Bron a vydala je firma Vertigo v listopadu 1969. V Americe vyšlo pod názvem "The Grass Is Always Greener" s jiným obalem. Album proslulo svými propracovanými songy, ze kterých měla hlavní slovo 17-ti minutová kompozice "Valentyne Suite" složená klávesistou Davem Greensladem. Tato skladba je vynesla k uším artrockových fandů a hlavně díky ní zde setrvali dalších pár let.

První strana alba obsahovala čtyři skladby a na druhé straně se nacházela rozsáhlá suita se třemi tématy. Úvodní skladba "The Kettle" představuje velmi razantní nástup hřmotné rytmiky a pronikavého zpěvu s kytarou preparovanou wah wah pedálem. Hisemanovy bicí nástroje vedou neomylnou jízdou cestou ďábelských breaků a Litherlandova elektrická kytara kvílí svými modulovanými tóny jako o život. Rovněž jeho zpívané unisono s kytarou zní famózně až do dravého závěru s ozvěnou. Druhá skladba "Elegy" vykazuje už jazzovou přítomnost řadou akcentů a rytmických proměn. Litherland prokazuje rovněž i výtečné pěvecké kvality, stejně jako fantastické Hisemanovy bicí ve spojení s Reevesovou baskytarou a s prostorem pro kreativní saxofon Heckstalla-Smithe, ale i podporu smyčců. Skladba "Butty's Blues" sice vychází z bluesové formy, ale aranžmá sem připojuje výrazné jazzové variace saxofonů a do tématu vstupují varhany Hammond a poněkud utlumená elektrická kytara. Akcenty dechové sekce mají ostří pily a Litherland zpívá ve velkém stylu. Mezihra je příležitosti pro Heckstall-Smithovo umění na saxofony. Velmi exponované pojetí syntézy rocku, jazzu a blues. "The Machine Demands A Sacrifice" vychází opět z rhythm and blues, ale do hry vstupují jazzové a rockové prvky a první větší příležitost na hammondky dostává Dave Greenslade a Heckstall-Smith se připojuje s flétnou. Práce bicích a percussion vyvolá dokonalou iluzi africké etnické hudby s psychedelickým oparem a výraznou gradací se závěrečným strašidelně tříštivým soundem.

Již zmíněná titulová skladba "The Valentyne Suite" se skládá ze tří části "Theme One - January´s Search", "Theme Two - February's Valentyne" a "Theme Three - The Grass Is Always Greener", podle třetí části dostalo název jejich třetí album při vydání v Americe. Hudebně nejnáročnější téma přináší právě tahle suita. Do skvěle pracující rytmiky vstupují hammondky a vibrafon a kytarové nástupy a pak opět famózní jazzové akcenty. Syrové dechy práskají jako bič a celek drží s úžasnou kompaktností při sobě. Klavírní téma se saxofonem nastolí nové exprese. Ovšem Greenslade je nejpřesvědčivější ve svém sóle na varhany, které rozehrává s jedinečnou erudicí s občasnými barokními inspiracemi a s výbušnými Hisemanovými bicími a Reevesovou baskytarou. Máme zde také nádhernou kantátu s propracovanými sbory a náladotvorné saxofony, na které dokázal hrát Heckstall-Smith v ústech ve dvou. Sound kapely je v určitých fázích preparován Leslie soundem a základní téma ovládne prostor až do mohutného finále. Album představuje mistrovské dílo, jehož význam ani po více jak čtyřiceti letech nijak nedevalvoval. Album "Valentyne Suite" bylo nahráno v sestavě Jon Hiseman (bicí nástroje, percussion), Dick Heckstall-Smith (saxofony, flétna), Dave Greenslade (varhany Hammond, vibrafon), Tony Reeves (baskytara) a James Litherland (elektrická kytara, zpěv).

Tato dvě první alba jsou také nejvíce ceněna, spolu s později živě nahranou "Colosseum Live". Třetí studiová deska s již zmíněným názvem "The Grass Is Greener" byla zvláštní tím, že byla vydána pouze v Americe.

Zajímavostí je, že skupina Colosseum vystoupila v Československu v roce 1969 v rámci Mezinárodního jazzového festivalu a způsobila rozdělení českých jazzmanů na dva tábory. Tradiční hráči je striktně odmítli a mladší generace z nich byla přímo nadšená. Po změně politických poměrů u nás znovuvzkříšené Colosseum vystoupilo dvakrát a opět za velké pozornosti náročnějších posluchačů.

Začátkem roku 1970 však odešel James Litherland do skupiny Million a Tony Reeves se vrátil ke své roli producenta - mezi jeho klienty patřili tehdy Sandy Denny a John Martyn. Hiseman tyto dva členy nahradil kytaristou skupiny Bakerloo Davem "Clem" Clempsonem, Tonyho Reevese nahradil Mark Clark a navíc naverboval do kapely také profesionálního zpěváka, fenomenálního Chrise Farlowa, aby se Clempson mohl plně koncentrovat na hraní. Farlowe byl v té době považován za předního představitele britské rhythm&bluesové scény a již v roce 1966 zaznamenal obrovský úspěch s písní skupiny Rolling Stones "Out Of Time". S touhle novou, veřejností nejuznávanější sestavou Colossea, doplněnou ještě o saxofonistku Barbaru Thompson, bylo nahráno v roce 1970 třetí studiové album "Daughter of Time" (1970). Shodou okolností to bylo nadlouho poslední studiové album skupiny. Další deska, tentokrát živá nahrávka, "Live!" (1971) je jeden z nejvíce vyzdvihovaných živě nahraných počinů rockové historie. V říjnu 1971 se ukázalo, že tento soubor excelentních hráčů, kteří se všichni bez výjimky mohli uplatnit i jako sólisté, není možné udržet déle pohromadě. Na světlo však začaly vyplouvaly první personální problémy, bubeník Jon Hiseman odešel dělat jazz a Colosseum se začínalo rozpadat, až se kapela záhy rozchází. Kapela Colosseum ukončila činnost v roce 1971.

Clem Clempson nahradil Petera Framptona ve skupině Humble Pie. Chris Farlowe se po krátkém intermezzu ve skupině Atomic Rooster soustředil na svoji sólovou kariéru. Člen první sestavy Colossea, klávesista Dave Greenslade společně s bývalým basistou skupiny Colosseum Tony Reevesem, vytvořil pod svým jménem superskupinu zaměřenou na syntezátorový jazz-rock, později nahrával i sólově a mimo jiné se věnoval scénické hudbě. Z tvorby kapely Greenslade odborníci doporučují desky "Greenslade" (1973) a skladby "Feathered Friends", "Melange", "What Are You Doin´ To Me", album "Bedside Manners Are Extra" (1973) se skladbami "Pilgrims Progress" a "Sunkissed You´re Not". Hiseman s Clarkem zakládají společně skupinu Tempest, kterou kromě nich tvořili ještě zpěvák Paul Williams (bývalý člen Zoot Money Band) a kytarista Allan Holdsworth, který se později přidal k Soft Machine.

Ironií osudu ale bylo, že zhruba v době rozpadu legandární sestavy skupiny Colosseum přišlo na trh jejich výše zmiňované dvojalbum "Colosseum Live", které je dodnes považováno za jeden z nejlepších živých záznamů v historii rockové hudby. Tato dvojdeska je sestavena z nahrávek, které byly pořízeny v březnu 1971 na koncertech v Brightonu a Manchesteru. Základní šestičlenná sestava je zachycena v jejich nejlepší vrcholné formě. Epické skladby "Lost Angeles" a "Skelington", z nichž každá zaplnila jednu stranu vinylu, patří k rockové klasice a společně se závěrečnou skladbou jednoho z koncertů "Stormy Monday Blues" patří do každé sběratelské kolekce. Pravděpodobně žádná z nahrávek té doby nedokumentuje tak dokonale tvořivou souhru a vzájemné propojení sólových hráčů v skupinovém kontextu.

Jon Hiseman sestavil na začátku roku 1972 ještě autorizovanou kompilaci nejlepších skladeb skupiny Colosseum nazvanou "Collector's Colosseum" a poté již soustředil svoji pozornost na vlastní skupinu Tempest.
V roce 1975 Hiseman obnovuje činnost kapely pod názvem Colosseum II, ve složení - Gary Moore (Thin Lizzy), Neil Murray (Whitesnake), Don Airey (později Rainbow). Kapela se zařazuje do jazz-rocku či jazz fusion svým velmi tvrdým, zpívaným jazz-rockem, však také v sestavě působili zpěvák a kytarista Gary Moore z Thin Lizzy a klávesista Don Airey, který hrál později u Rainbow. Soubor byl označován za instrumentálně jednu z nejzručnějších britských skupin. V období 1976-1977 nahráli tři alba "Strange New Flesh", "Electric Savage" a "War Dance". Ceněná jsou všechna tři alba, "Strange New Flesh“ (1976) se skladbami "Dark Side Of The Moog“, "Secret Places“, "Winds", "Gemini And Leo“ a cover "Down To You“ původně od Joni Mitchell, "Electric Savage“ (1977) s tituly "Put It This Way“, "The Scorch", "Intergalactic Strut", "Desperado", "Am I") a album "War Dance" (1977) příneslo skladby titulovou "War Dance", "Fighting Talk", "Last Exit", "Major Keys", "Put It That Way". Alba však nedosáhla úspěchu původního souboru. V srpnu 1978 odešel Moore, aby se vrátil k Thin Lizzy a Aireyův bratr Keith Airey jej nahradil na postu kytaristy. Plány na čtvrté album ale byly promarněny, když se Don Airey rozhodl vstoupit do Rainbow v prosinci 1978 tak se seskupení opět rozpadlo.

Jon Hiseman později působil v jazzových souborech, se saxofonistkou i manželkou Barbarou Thompson vydali nespočet titulů a věnovali se filmové i televizní hudbě. Bubeník Jon Hiseman měl zdánlivě nízká očekávání z reunionu Colosseum. Reunion na sebe nechal čekat až do roku 1994, kdy se Colosseum zreformovali v sestavě zaznamenané na desce "Colosseum Live" z roku 1971. Skupina se rozhodla na 50. narozeninovou oslavu klávesisty Dave Greensladeho změnit podobu, i když Hiseman si nebyl jistý, zda je načasování správné. Doufal ale, že jeho němečtí bookmakerové dokáží nabídnout alespoň šest představení, ale rychle jich bylo 30 a Colosseum nakonec v letech 1994-1995 odehráli přes 100 koncertů. V jejich tříleté historii skupina vydala tři nejlepší z 20 alb U.K. a současně si udělala jméno v Německu a velké části Evropy. Po dvou desetiletích se tam vrátili a připomínalo to návrat domů. Reunion Concert Cologne 1994 se konal v E-Werk v Kolíně nad Rýnem a byl druhým koncertem skupiny. Natáčelo se pro německou televizi, výsledkem pak bylo živé album "Reunion Concerts 1994", které vyšlo v následujícím roce. Video z koncertu také přišlo na prodejní pulty a později i DVD s touto sadou dvou disků i se skladbami, které zůstaly mimo původní živé album. Patří mezi ně bujarý saxofonový part v "Those About To Die", divoká jízda "Skellington" a čtveřice vynikajících coverů, které se objevily na albu "Colosseum Live" z roku 1971. Od té doby se objevují na festivalech a příležitostně i delších koncertních šňůrách po celém světě. Společně vydali desky "The Reunion Concerts 1994", živý záznam jejich reunionového koncertu, a studiové "Bread And Circusses" (1997). S obrovským úspěchem se setkala i jejich další studiová deska "Tomorrow´s Blues". Další živé dvojalbum "Live 2005" je dokladem toho, že skupina ani po letech neztratila nic ze svého kouzla. Virtuozita jednotlivých hráčů je podložena dlouholetými zkušenostmi a kritici se shodují na tom, že Colosseum znělo ještě vyzráleji než na začátku 70. let.

Při reunionu originálních Colosseum se i několikrát představili v České republice, objížděli festivaly, jako například slavný pamětnický Lovely Days v rakouském Wiesenu. Když saxofonista Dick Heckstall-Smith zemřel v roce 2004, Barbara Thompson, Jonova manželka a také hráčka na saxofon, se stala členkou kapely.

Legenda britského jazz-blues-rocku, šestice The Colosseum přijela do Prahy koncertovat v neděli 23. listopadu 2003 a vystoupila v Lucerna Music Baru, Praha. V České republice kapela Colosseum vystoupila znovu ve středu 19. listopadu 2014 v prostorách pražského Lucerna Music Baru. O tři dny dříve, 16. listopadu 2014, britská kapela vystoupila ještě na jednom místě v České republice - ve Sportovní hale Kunovice.
Colosseum odehráli své poslední vystoupení v O2 Shepherd’s Bush v Londýně v roce 2015.
Hiseman pak pracoval s posledním projektem JCM (ano, jedná se počáteční písmena jmen Jon Hiseman, Clem Clempson a Mark Clark), když mu byla diagnostikována rakovina mozku počátkem roku 2018. JCM byli nuceni zrušit své turné po Spojeném království z důvodu Hisemanova zdraví na svých oficiálních webových stránkách a doufali, že to nebude dlouho trvat, aby se vrátil na zpátky jeviště. To se již bohužel nestalo.

Jon Hiseman zemřel na nádor mozku ve věku 73 let dne 12. června 2018. Tím se definitivně uzavírá poslední kapitola jedné pozoruhodné kapely.

Zpět
Když v říjnu 1971 ukončila činnost jazzrocková legenda Colosseum, přešel Chris Farlowe do Atomic Rooster, Dick Heckstall-Smith se začal věnovat sólové kariéře, Dave ‘Clem’ Clempson byl první volbou Stevea Marriotta z Humble Pie za odcházejícího Petera Framptona a Dave Greenslade založil vlastní kapelu.

Na další spolupráci se domluvili pouze bubeník Jon Hiseman s basistou Markem Clarkem, kteří se na jaře 1972 dohodli s kytaristou Allanem Holdsworthem (ex-Igginbottom) a krátce působili jako trio. Zrození kapely nazvané Tempest bylo dokončeno v červnu, když Hisemanovu nabídku na obsazení postu vokalisty přijal Paul Williams, legenda anglické hudební scény 60. let (ex-Georgie Fame And The Blue Flames, Wes Minster Five, Zoot Money Big Roll Band, John Mayall’s Bluesbreakers, Alan Price Set, Juicy Lucy).

V listopadu Tempest nahráli v londýnských AIR Studios skladby na eponymní album "Tempest", které končila skladba "Upon Tomorrow" původně připravená ještě pro Colosseum od autorské dvojice Clempson/Hiseman. Je tou nejlepší možnou připomínkou jazzrockové minulosti rytmické sekce. Album, pro které obal připravil v Německu narozený surrealista a světoběžník ‘Abdul’ Mati Klarwein, vyšlo v lednu 1973 a vrchovatou měrou potvrdilo instrumentální i skladatelské schopnosti všech zúčastněných. Všeobecně příznivý ohlas desky ještě umocnila úspěšná koncertní šňůra po kontinentální Evropě, po jejímž skončení se Tempest v roli předkapely zúčastnili amerického turné Roryho Gallaghera.

Od konce května 1973 působili Tempest krátký čas jako kvintet, když jejich sestavu posílil kytarista Ollie Halsall (ex-Timebox, Patto). Poprvé se v tomto složení představili 27. května v Queen Elizabeth Hall v Londýně, kde 2. června absolvovali i bezmála hodinové vystoupení v Golders Green Hippodrome pro BBC a nemnoho přímých posluchačů, při němž zazněla většina skladeb z prvního alba. A pokud se debut Tempest dá považovat za mimořádnou událost, lze za ní i směle považovat tento koncert, který byl přehlídkou instrumentálních dovedností v atmosféře překypující energií. Význam nahrávky násobí skutečnost, že ještě během června se rozhodl kapelu opustit Williams a o měsíc později jej následoval i Holdsworth. Věčná škoda. Hojně rozšířený záznam se oficiálního vydání dočkal až v rámci kompletu "Under the Blossom: The Anthology", který byl vydán až v září 2005.

Tempest se rozhodli dále pokračovat znovu jako trio, a ve složení Hiseman, Clarke, Halsall si odbyli domácí koncertní premiéru 26. srpna na festivalu v Readingu. Během října a listopadu 1973 nahráli druhé album, na němž spolupracovali s Gerrym Bronem, producentem a majitelem Bronze Records a Geoffreym Emerickem, zvukovým technikem Beatles. Ollie Halsall se autorsky podílel na polovině skladeb a prostor dostala i předělávka písně Lennona a McCartneyho "Paperback Writer". Oproti svému předchůdci výrazně pestřejší album "Living In Fear", na přebalu opět s logem od Fabia Nicoliho, který se v sedmdesátých letech jako výtvarný režisér podílel na vzniku desítek obalů (Ken Hensley, Rick Wakeman, Supertramp, Strawbs, aj.), vyšlo v únoru 1974. A přestože i další evropské turné s několika koncerty v Anglii zaznamenalo úspěch, unáhlený Halsallův odchod v polovině roku napsal definitivní tečku za historií kapely.

Dva dokončené songy "You And Your Love" a "Dream Train", které formace nahrála na začátku dubna 1974 v AIR Studios s producentem Rodem Lyntonem pro původně zamýšlené třetí album, se po více než 30 letech od svého vzniku objevily na zmíněné kompilaci, která představuje dokonalé zmapování nedlouhého života tohoto nevšedního tělesa.

Zpět
Členové:
Jon Hiseman - Drums (1968-1971, 1994-2018)
Mark Clarke - Bass, Vocals (1970-1971, 1994-2015)
Dave "Clem" Clempson - Guitars, Vocals (1969-1971, 1994-2015)
Dave Greenslade - Keyboards, Organ, Vocals (1968-1971, 1994-2015)
Chris Farlowe - Vocals (1970-1971, 1994-2015)
Barbara Thompson - Saxophones (2004-2015)

Koncertní člen:
Paul Williams - Vocals (1999 live - nahrazuje Chris Farlowa)
Bývalí členové:
Dick Heckstall-Smith - Saxophones (1968-1971, 1994-2004)
James Litherland - Guitars, Vocals (1968-1969)
Tony Reeves - Bass (1968-1970, 1999 live - náhrada za Marka Clarke)
Jim Roche - Guitars (1968)
Louis Cennamo - Bass (1970)

Členové TEMPEST:
Alan Holdsworth - Guitars
Peter "Ollie" Halsall - Guitars

Členové
(rodným jménem Philip John Hiseman)
(narozen 21. června 1944, Woolwich, London, Great Britain,
zemřel 12. června 2018)
Drums, Percussion


Jon Hiseman byl anglický hudebník, hráč na bicí nástroje, zvukový technik, a hudební publicista. Narodil se ve Woolwichu v Londýně Lily (dívčím jménem Spratt), která pracovala v hudební knihovně v Bank of England a Philipu Hisemanovi, přednášejícímu v oblasti tisku na Camberwell School of Arts and Crafts. Jeho matka hrála na flétnu a klavír, zatímco rodina jeho otce se skládala z music hall účinkujících a hudebníků tanečních kapel.

Hiseman studoval hru na housle a klavír na středních školách v Addey a Stanhope poblíž New Cross, ale zjistil, že jeho skutečný zájem patřil bicím. Hrál ve školním triu a později se objevil ve vtipně pojmenované kapele Wes Minster Five a byl zakládajícím členem Neil Ardley a New Jazz Orchestra. Od svých 18 let už pracoval Jon jako polo-profesionální hudebník na londýnské scéně rythm & blues a s moderními jazzovými skupinami. V roce 1966 si zahrál na session singlu "Devil's Grip" od Crazy World of Arthur Brown, pak přijal nabídku, aby nahradil bubeníka Ginger Bakera v Graham Bond Organisation, což mu umožnilo opustit jeho každodenní práci jako marketingový manažer v Unilever. Krátce nato hrál se skupinou Georgie Fame and the Blue Flames. V roce 1968 se Hiseman spolu s dalším bývalým členem Graham Bond, saxofonostou Dick Heckstall-Smithem, připojil ke skupině John Mayall & the Bluesbreakers a zahrál si na jejich ikonickém albu "Bare Wires" z roku 1968.

V dubnu 1968 odešel, aby založil jazz rockovou/progressive rockovou skupinu Colosseum. První vystoupení nové kapely se uskutečnilo v roce 1968 na diskotéce v Scarborough. Zpočátku kapelu tvořili Jon Hiseman, Heckstall-Smith, bývalí přátelé z školy Tony Reeves a Dave Greenslade a kytary a zpěvu se ujal James Litherland. V roce 1969 byl Litherland nahrazen Davem "Clem" Clempsonem. Album "Valentyne Suite" bylo první album kapely pod labelem Vertigo, titulní skladba ukazovala na inspiraci písně od Procol Harum "A Whiter Shade Of Pale". Jejich třetí album ve Velké Británii (album vydané pouze v USA "Grass Is Greener" čerpalo hlavně z předchozích alb), "Daughter Of Time" (1970) představilo zpěváka Chrise Farlowa. Inspirativním dědictvím je jejich vystoupení zaznamenané na živém albu "Colosseum Live" (1971), které je dodnes velmi uznávaným dvojalbumem.

Po rozpadu Colosseum v roce 1971 založil Hiseman rockovou skupinu Tempest, ovlivněnou Deep Purple. V sestavě na prvním albu "Tempest" (1973) se objevili Allan Holdsworth, spoluhráč z Colossea Mark Clarke a Paul Williams a Ollie Halsall, který o něco později nahradil Williamse. Na jejich druhém albu "Living In Fear" (1974) dokonce nahráli i heavy metalové zpracování písně The Beatles "Paperback Writer"

Hiseman současně hrával v jazzových skupinách, zejména se svou ženou, saxofonistkou Barbarou Thompsonovou, se kterou nahrál a vydal patnáct alb. V roce 1975 se Jon Hiseman setkal s kytaristou Garym Moorem, když nahrávali rockovou verzi "Peter And The Wolf". To je přivedlo v roce 1975 k založení Colosseum II s Donem Aireym a Gary Moorem, se kterými poté dva roky cestovali a nahrávali.

V roce 1978 Andrew Lloyd Webber zaměstnal skupinu, aby nahrála Variations, album "No 2", které obsahovalo i tématickou melodii pro umělecký program ITV The South Bank Show s jeho bratrem, violoncellistou Julianem Lloyd Webber. Julian si vzpomněl: "Mnoho bubeníků by nebylo schopno zachytit spontánní nuance od koncertního violoncellisty, ale John mohl a udělal to."

Jon HisemanJon vydal své první sólové album "A Night In The Sun" (není to bubenické sólo album!), který bylo zaznamenán v Rio de Janeiro v Brazílii v roce 1982. V roce 1982 Hiseman také vybudoval blízko svého domu vlastní nahrávací studio 24Tk, kde společně se svoji ženou Barbarou Thompsonovou složil a produkoval mnoho nahrávek pro film a televizi. Složili a nahráli hudbu do několika epizod ITV kriminální série A Touch Of Frost, kde hraje David Jason. Hiseman také založil vlastní nahrávací společnost TM Studios / TM Records, která pronajímala nahrávací zařízení. Studio je průběžně modernozováno a nyní je jedním z větších studií v Londýně, které jsou vybaveny nejmodernějšími analogovými a digitálními nahrávacími technologiemi. Jon a Barbara od té doby odehráli zhruba 100 koncertů a CD. V roce 1975 se stal zakládajícím členem souboru United Jazz and Rock Ensemble, ve kterém se objevují někteří známí němečtí hudebníci. Album se zaznamenanými sóly na bicí s touto kapelou nazvanou About Time Too! vyšlo v roce 1991.

V roce 1994 se Colosseum zreformovali v sestavě z roku 1971, čili v téže sestavě, která se rozpadla 23 let předtím. Pravidelně koncertovali a vydali dvě alba "Bread And Circuses" (1997) a "Tomorrow's Blues" (2003). Hráli na Zelt Musik Festival ve Freiburgu a následně v říjnu v německé televizi WDR Cologne. Tento koncert byl nahrán a vydán na CD a VHS, DVD verze následovala v roce 2003. Vydal několik nových studiových nahrávek, stejně jako rozšířené vydání "Valentyne Suite" a "Colosseum Live" plus několik kompilací. Hisemanova žena, saxofonistka Barbara Thompson, hrála se skupinou při různých příležitostech. Když saxofonista Dick Heckstall-Smith zemřel v roce 2004, Barbara Thompson se stala členkou kapely a pokračovala v nahrávání a koncertních turné po německy mluvících zemích.


V říjnu 2010 byla vydána Hisemanova biografie "Playing the Band", kterou napsal Martyn Hanson a upravil původní manager skupiny Colosseum, Colin Richardson.

Colosseum odehráli své poslední vystoupení v O2 Shepherd’s Bush v Londýně v roce 2015.
Hiseman pracoval s posledním projektem JCM (ano, jedná se počáteční písmena jmen Jon Hiseman, Clem Clempson a Mark Clark), když mu byla diagnostikována rakovina mozku počátkem tohoto roku. JCM byli nuceni zrušit své turné po Spojeném království z důvodu Hisemanova zdraví na svých oficiálních webových stránkách a doufali, že to nebude dlouho trvat, aby se vrátil na zpátky jeviště. To se již bohužel nestalo.

Jon Hiseman zemřel na nádor mozku ve věku 73 let dne 12. června 2018. Byl bubeníkem vyznamenaným v rockových a jazzových idiomech, kapelníkem, nahrávacím inženýrem a producentem a vydavatelem hudby. Hisemanova smrt přišla bohužel jako výsledek "krátké a odvážné bitvy s rakovinou" a ráno ji oznámila jeho dcera Ana Gracey prostřednictvím jednoduchého prohlášení na Facebooku.


Členové
(Narozen 25. července 1950, Liverpool, England)
Bass, Vocals)


Mark Clarke je britský muzikant, baskytarista a zpěvák, známý především ze skupin Colosseum a Uriah Heep.

Mark začínal hrát v místních kapelách již ve 14 letech. V roce 1966 zformoval kapelu The Locomotive a stal se docela dobře známý ve svém okolí. Z The Lokomotive se pak stala St. James Infirmary, která pak byla ještě známější.

V roce 1970 mu jeho přítel Clem Clempson (Humble Pie, Colosseum) řekl, že Colosseum hledají nového baskytaristu, a zkoušení každého basového hráče vyzkoušeli i jej, načež se stal jejich basistou.

V roce 1972, když byli Colosseum posláni do nečinnosti, během pouhých dvou dnů byl požádán, aby se připojil k Uriah Heep. Po nahrávání a spoluautorství (píseň "The Wizard") a jednom z nejtěžších turné, které kdy udělal během jednoho roku, se ale rozešli. Třebaže stále spolupracoval s Kenem Hensleyem na mnoha jeho sólových projektech po celá léta, Uriah Heep jej neustále nějak provázeli v každém místě, kam se vrtl.

V roce 1966 hrál s The Kegmen. Hrál ve skupinách Colosseum (1970-71), Uriah Heep (1971-72), a hrál také na sólových albech Kena Hensleyho. V roce 1975 se připojil k Rainbow, ze kterých ale brzy odešel. Hrál také se skupinou Mountain. V roce 2010 vydal první sólové album.

Mark Clarke navázal na někdejší epizodní spolupráci s Uriah Heep účastí na druhé sólovce Kena Hensleyho Eager To Please (1975), kam si přinesl i dva vlastní songy (In The Morning a tempestovský Stargazer), podílel se na jednoalbovém projektu Natural Gas, mihl se v Blackmoreových Rainbow, spolupracoval s Billym Squierem na albu "Don’t Say No" (1981), Davym Jonesem (The Monkees) a Ianem Hunterem (Mott The Hoople), opakovaně vystupoval s Mountain (1985 a 2003) a rovněž se zúčastnil reunionu skupiny Colosseum. Hrál také v kapele Natural Gas společně s Joey Mollandem (Badfinger) a Jerry Shirleyem (Humble Pie). S Ianem Hunterem (Mott The Hoople) koncertoval, nahrávala a spoluprodukoval desky jako Ian and Mick Ronson (ex-David Bowie). Ve studiu spolupracoval s mnoha umělci jako Cher, Phoebe Snow, Mink Deville, Meatloaf a dokonce i Raquel Welch.

V roce 2010 se dočkal debutové sólovky "Moving To The Moon".

Členové

(celým jménem Dave "Clem" Clempson)
(narozen jako David Clempson)
(Narozen 5. září 1949, Tamworth, Staffordshire, Anglie)
Guitars


Clem Clempson je anglický rockový kytarista, který hrál v mnoha hudebních skupinách, z nichž nejznámějšími byly Colosseum s Jonem Hisemanem a Dick Heckstallem-Smithem a Humble Pie se Steve Marriottem a Gregem Ridleyem.

Svou kariéru začal koncem 60. let v triu Bakerloo (původně The Bakerloo Blues Line), které hrálo blues-rock. Bylo to tvrdé trio ve stylu Cream. Hudebně prvotřídní, alespoň co se týče instrumentálních výkonů. Bakerloo absolvovali turné s Earth, pozdějšími Black Sabbath po Anglii. Nahráli jedno album a to bylo vše. V roce 1969 se Clem spojil s Cozy Powelem a Dave Peggem.

Pak se v 70. letech připojil ke skupině Colosseum a hrál s ní i po jejím obnovení v roce 1994. Svojí hrou na kytaru velice dobře do Colosseum zapadl. Jeho vrcholem bylo jedno z nejlepších alb rockové historie "Colosseum Live!". Potom co se skupina Colosseum rozpadla odešel v roce 1971 k Humble Pie, kde nahradil Petera Framptona po jeho nesrovnalostech se Steve Marriottem. Humble Pie se nacházeli na vrcholu svých úspěchů a za Framptona musel přijít dobrý nástupce. Marriott odloudil Clempsona od Colosseum, nebť tato kapela neměla nikdy takový komerční úspěch jako Humble Pie a nemohla platit odpovídající gáže. Jon Hiseman se rozloučil se svým nejlepším kytaristou a Colosseum následně rozpustil. Příchodem Clempsona se Hubmle Pie rozjeli ještě kreativněji a nahráli skvělá alba, mezi jinými i později na CD vydané "Live At Flower Bisquit", které je ještě silnější než známé dvojalbum "Humble Pie In Concert" z roku 1973. O rok později Clempson ale Humble Pie opustil. Mezi tím Clem hrál u starých i nových přátel jako je Dick Heckstall-Smith, Chris Farlowe, Dave Greenslade a další.

Dave se pokusil i o založení vlastního souboru v roce 1975 společně s Gregem Ridleyem a bubeníkem Cozy Powellem pod názvem Strange Brew. V téže době se Clempson ucházel i o post kytaristy v Deep Purple jako náhradník za Ritchie Blackmora, ale vyhrál to Tommy Bolin.

Steve Marriott si na krátkou dobu vypůjčil Dave Clempsona pro svůj projekt All Star Band. Později se Dave rozhodl nepřipojit se k obnoveným Humble Pie v roce 1980. Další pokus osamostatnit se byl s Davidem Byronem z Uriah Heep. Tito dva založili krátce žijící kapelu Rough Diamond. Po odchodu Byrona a hádce ohledně názvu kapely, se pojmenovali Champion, nahráli stejnojmenné album a v roce 1979 se opět rozešli. Dave Clempson také hostoval u SNAFU, kde nahradil Micky Moodyho. Následovala další pohostinská vystoupení u Shortlists Rogera Chapmanna, s Cozy Powell & Friends a Kenem Hensleyem.

Na přelomu let 1980/1981 byl Jack Bruce na turné po Evropě společně s Davidem Sanciousem, Billy Cobhamem a samozřejmě Clemem Clempsonem. Vystoupení v Rockpalast se zapsalo do dějin. Vzniklo z něj sice několik nahrávek v tomto obsazení, bohužel zvuková kvalita nebyla zcela optimální. Po turné s Brucem následovala vystoupení s ex-Yes zpěvákem Jonem Andersonem.

Clempson se objevil také jako hostující hudebník u Billy Cobhama a Dave Sanciouse, hrál s Rogerem Watersem z Pink Floyd, v Manfred Mann’s Earth Band, s Bobem Dylanem, Chris de Burghem a Jonem Andersonem.

Reunion kapely Colosseum měl takový úspěch, že v roce 1994 vyrazili znovu na turné. V létě 2003 se sešli Jon Hiseman, Dick Heckstall-Smith, Chris Farlowe, Mark Clarke, Dave Greenslade a Dave Clempson ve studiu, kde připravili nové album a naplánovali další turné na podzim 2003.

Clem Clempson se pak začal věnovat převážně filmové hudbě. Je uveden jako hráč i u mnoha filmů, z těch nejpozoruhodnějších Evita, G.I.Jane, Lawn Dogs a Tomorrow Never Dies. Clempson byl také vyzván Oscarem ověnčeným skladatelem Trevorem Jonesem pro aranžování hudby pro romantický komediální film z roku 1999 Notting Hill. Kdo poslouchá soundtracky Born, Vannesa-Mae The Violin Player, Message In A Bottle, Sweet Home Alabama, nebo soundtracky k filmům Sylvestera Stalloneho, James Bond - Tomorrow Never Dies, Evita a Lawn Dogs, ten narazí na jméno Dave "Clem" Clempson.

Až do léta 2012 hrál jako člen Hamburg Blues Band a poté založil The Clem Clempson Band, který začal koncertovat koncem února 2013 v německém Braunschweigu. Mezi další skupiny, se kterými hrál, patří Adrian Askew z Hamburg Blues Band se zpěvákem Chrisem Farloweem.

Členové

(narozen 18. ledna 1943, Woking, Surrey, Anglie)
Keyboards, Organ, Vocals


Dave Greenslade je britský klávesista pocházející z Woking, Surrey, Anglie. Hrál ve své vlastní skupině Greenslade a dalších skupinách jako Colosseum, If a Thunderbirds Chris Farlowea.

K jeho dílu patří "Cactus Choir", "The Pentateuch Of The Cosmogony" (with art by Patrick Woodroffe) a "Music From The Discworld". Dále to je hudba k televizním seriálům Television BBC Gangsters (1975-1978), Bird of Prey (1982-1984) a A Very Peculiar Practice (1986).

David Greenslade se narodil kousek od Londýna ve Wokingu, hrabství Surrey. Jeho otcem byl slavný pianista, dirigent a aranžér Arthur Greenslade, proslavený aranžováním a spoluprací se zpěváky a zpěvačkami jako Tom Jones, Engelbert Humperdinck, Shirley Bassey (titulní píseň k bondovskému filmu Goldfinger), Dusty Springfield, Cat Stevens, Chris Farlowe, Scott Walker, skupinou Them a mnoha dalšími. Pomáhal také s finální podobou Gainsbourgova celosvětového hitu Je t’aime... moi non plus. Psal hudbu pro televizi, filmy a pod jeho vedením a v jeho aranžmá vyšlo mnoho populárních instrumentálních alb, třeba i s úpravami písní skupiny ABBA.

Malý Dave sice začal s učením na klavír později než jeho otec, ale talent zcela určitě zdědil. Využil toho už na gymnáziu v Lewishamu na okraji Londýna, kde se stal členem různých, spíše jazzově orientovaných kapel, v nichž s ním hráli jeho spolužáci Tony Reeves a o rok mladší bubeník Jon Hiseman. Cesty této trojice se tak ještě mnohokrát propojily. V prvním poloprofesionálním, rovněž jazzovém souboru The Wes Minster Five nějakou dobu hráli všichni tři. Reeves a Hiseman pak hráli i v John Mayall’s Bluesbreakers.

Dave Greenslade se zaměřil na hraní, aranžování a příležitostné skládání v doprovodných skupinách zpěváků jako Teddy Ray, Geno Washington, s přestávkami spolupracoval čtyři roky s The Thunderbirds, jejichž zpěvákem a vedoucím byl Chris Farlowe.

Do rodících se jazz-blues-rockových Colosseum byl Dave Greenslade přizván starými kamarády Hisemanem a Reevesem v roce 1968. Tam na sebe poprvé upozornil jako klávesový hráč, hráč na klavír a vibrafon, byl důležitým autorem a rovněž aranžérem, protože velkou část repertoáru tvořily úpravy přejatých skladeb jazzových a třeba i klasických. Pro složil epický opus "Valentyne Suite", 17-minutovou, vícedílnou skladbu, která se stala vrcholem stejnojmenného debutového alba z listopadu 1969. Colosseum nakonec rozložily různorodé ambice jeho členů a v roce 1971 se nakonec rozpadli.

Po rozpadu Colossea si zahrál na sólové desce bývalého kolegy, saxofonisty Dicka Heckstalla-Smithe "A Story Ended" z roku 1972. Krátce pomáhal řešit problémy rozpadající se skupiny If, kterou opustila část hudebníků a několik měsíců u nich působil. Chtěl však založit vlastní kapelu se špičkovými hudebníky. Greenslade strávil příští dva roky hraním a sestavováním kapely, která byla pozoruhodná tím, že hrála progresivní rockovou hudbu zaměřenou na syntezátorový jazz-rock bez výhod kytaristy. Přesvědčil zvukového experimentátora Tonyho Reevese, aby se stal opět členem nahrávající a koncertující kapely, protože když Reeves opouštěl v roce 1970 Colosseum, chtěl se věnovat pouze studiovému hraní a produkci. V sestavě kapely působící pod jeho jménem Greenslade byli kromě spoluhráče z Colosseum Tony Reeves na basu i druhý klávesista Dave Lawson a bubeník Andy McCullough. Tato sestava vydala alba "Greenslade" a "Bedside Manners Are Extra" prostřednictvím Warner Bros. Třetí album "Spyglass Guest" prolomilo jejich sound s kytarou v sestavě, když kytaristé Andy Roberts a Dave "Clem" Clempson (další bývalý spoluhráč) předvedli šestistrunné party. Než vyšlo poslední album Greenslade, nahradil Martin Briley basistu Tony Reevese. Ke konci roku 1975 ale skupina skončila, což potvrdila prohlášením v lednu 1976. Z tvorby kapely Greenslade odborníci doporučují desky "Greenslade" (1973) a skladby "Feathered Friends", "Melange", "What Are You Doin´ To Me", album "Bedside Manners Are Extra" (1973) se skladbami "Pilgrims Progress" a "Sunkissed You're Not".

Na přelomu let 1976 a 1977 dal Dave dohromady novou sestavu kapely Greenslade se zpěvákem a kytaristou Mickem Rogersem (ex-Manfred Mann's Earth Band) místo druhých kláves. Původně rytmickou sekci tvořili Dave Markee a Simon Phillips, ale pro vystoupení v roce 1977 je nahradili Tony Reeves, který mezitím zakotvil ve skupině Curved Air, a Jonem Hisemanem z reinkarnované skupiny Colosseum II. Absolvovali ale jen kratičké britské turné.

Dave Greenslade odešel nahrávat své debutové sólové album "Cactus Choir". Opět jej zdobí obal Rogera Deana, na němž nechybí stvoření mající šest rukou. Na koncepční desce o dobývání amerického Západu, jako by se Greenslade inspiroval již dříve skupinou upravenou Bruceovou a Brownovou skladbou "Theme For An Imaginary Western". Pozval si mnoho známých hostů, na baskytaru vedle Tonyho Reevese hrají Dave Marquee a John G. Perry, na kytaru Mick Grabham, na bicí Simon Philips, na flétnu a basklarinet Bill Jackman, zpívají Steve Gould a Lissa Gray. Ve "Finale" zní navíc orchestr. Titulní třídílná suita "Cactus Choir" je do poloviny vynikající instrumentálka, připojení zpěvu a její zpomalení ji ale neprospělo. Jedním textem přispěl Jon Hiseman, dva stěžejní připojil již zmíněný Martin Hall. Ze všech sólových pokusů má díky bohatému nástrojovému obsazení právě tato deska nejblíže k albům skupiny Greenslade. Na těch ostatních si až na pár hostů hraje Greenslade vše sám, sice skvěle, ale už to není zkrátka ono.

Dave Greenslade pak skládal a nahrával sólově zejména pro BBC a hudbu pro televizní seriály, například Gangsters (1978). Napsal také muzikál "Curriculee Curricula" (1978). V jeho televizní verzi zpíval také bývalý i budoucí kolega Chris Farlowe nebo zrovna volná zpěvačka Curved Air Sonja Kristina. Občas také hostoval u jiných hudebníků, skládala a natáčel televizní, filmovou hudbu a reklamní znělky.

Nová smlouva u EMI mu umožnila v roce 1979 realizovat velkolepě pojatý projekt "The Pentateuch". Tato dvojdeska byla vytvořena ve spolupráci s umělcem Patrickem Woodroffeem, jehož fantazijní umělecká díla a inspirační kniha "The Pentateuch Of Cosmogony" inspirovala Greensladeho hudbu, která byla uvedena na stále se rozšiřujícím arzenálu Greensladeho elektronických kláves. Celá složitá historie konce rohaté civilizace je převyprávěna podle dokumentů nalezených v opuštěné vesmírné lodi kroužící kolem jednoho z měsíců jakési planety. Příběh je vyprávěn pomocí úžasných obrazů, často zabírajících celé strany nebo dokonce 2/3 dvoustrany. Kniha měla smysl coby příloha 2LP s hudbou. První vydání na CD se snažila pečlivě vše převést do čtvrtinového formátu přílohy, ale zbytečně. Kouzlo bylo pryč. Dave Greenslade se nechal obrazy inspirovat a natočil instrumentální album (až na pár užití vocoderu a hlásku své dcery Kate, které tehdy bylo dva a půl roku) za pomoci různých klávesových nástrojů, hlavně syntezátorů a chrámových varhan studia. V několika skladbách si na bicí zahráli Phil Collins nebo John Lingwood z Manfred Mann’s Earth Band. Pozoruhodná, ale až příliš dlouhá kolekce jedenadvaceti skladeb a přílohy vzbudila pozornost, ale nijak obzvlášť neuspěla. Časem se z původního dvojalba stala sběratelská rarita, hlavně díky knize.

Greenslade v následujících letech prakticky zmizel z dohledu a stal se call autorem, jak prohlásil jeho přítel Terry Pratchett (autor románů Discworld, česky Zeměplocha), že každý televizní producent v Anglii mu mohl zavolat, když bylo potřeba nové televizní téma (včetně skvělé "Barrington Phelung"). Spojení s Pratchettem však bylo impulsem, který Greensladeho přivedl zpátky. Inspirací pro další sólové album "From The Discworld" z roku 1994, vydané ovšem až s velkým odstupem, v době obnovení Colosseum, byla totiž úspěšná a vtipná fantasy série spisovatele Terryho Pratchetta "Discworld". Jsou zde zajímavé okamžiky, ale "Discworld" předchozí tituly nezastiňuje. Zajímavější je snaha o zachycení přesunů stěhovavých ptáků "Going South". Na čistě instrumentálním albu si opět vše nahrál zcela sám. V podobném duchu zní také jeho nejnovější sólové album "Routes/Roots", vydané s odstupem dvanácti let. Není divu, neboť k velké radosti fanoušků bylo Colosseum v roce 1994 obnoveno v sestavě Hiseman, Greenslade, Heckstall-Smith, Clempson, Clarke, Farlowe, čili v sestavě, která v roce 1971 skončila.

Dave dále nahrával i sólově a věnuje se stále i scénické hudbě.

Členové
(rodným jménem John Henry Deighton)
(přezdívka Little Joe Cook)
(Narozen 13. říjen 1940, Islington, North London, Anglie)
Vocals


Chris Farlowe je anglický rockový, bluesový a soulový zpěvák. Nejznámější je pro svůj hit "Out Of Time“ z roku 1966, který se umístil na první příčce britské hitparády. V roce 1970 se stal členem skupiny Colosseum, která se však následujícího roku rozpadla. Když byla v roce 1994 obnovena, Farlowe s ní vystupoval až do jejího ukončení činnosti v roce 2015. V letech 1972 až 1974 byl členem kapely Atomic Rooster. V roce 1982 zpíval na albu "Death Wish II" (jde o soundtrack ke stejnojmennému filmu) kytaristy Jimmyho Page. Spolupráci si zopakoval o šest let později na desce "Outrider".

Chris Farlowe se narodil v Islingtonu v severním Londýně mezi přístřešky, plynovými maskami a bombardovacími nálety druhé světové války. Nejrychlejší hudební vliv Chris poděděl z jeho blízké rodiny. Jeho matka, samouk hráčka na klavír, hrávala při rodinných oslavách a v místní hospodě, kde Chris poprvé zpíval na veřejnosti. Chris a jeho máma milovali Doris Dayovou spolu s dalšími vynikajícími zpěváky z té doby, včetně Jeri Southerna, Sarah Vaughanové a Anity O'Day. Chris přiznává, že se hodně naučil poslechem těchto nadčasových šansónů. Stejně jako mnoho jiných velkých britských hvězd, které se objevily již v 60. letech, byl pro něj jedním z nejranějších hrdinů Chrisu Lonnie Donegan. A ještě jako teenager Chris zformoval svoji vlastní skifflovou kapelu pod vlivem Donegan/Vipers, skromně pojmenovanou "John Henry Skiffle Group!", se kterou vystupovali, hráli v malých lokálech za kapesné, a vyhráli dokonce místní soutěž talentů.

Chrisova rodina podporovala ambice Johna Henry, ale ponoukala jej naučit se i obchod, aby se mohl vrátil zpět, pokud to nepůjde podle plánu. V momentech svého mladého života Chris zvažoval inženýrství, box a umění před tím, než si učitel ve škole uvědomil, že Chris má přirozenou schopnost práce s dřevem a ptal se jej, zda uvažuje o truhlářství a kariéře v ní. Chris si uvědomil, že to znělo jako dobrý nápad a řádně se vyučil u Hollowayské tesařské firmy, kde Chris strávil dny vyřezáváním církevního nábytku a po večerech hrával s kapelou.

Ke konci padesátých let to Chrise přitahovalo více směrem k Rock and Rollu a přestal hrát na kytaru, aby se soustředil na zpěv. Skupina se transformovala do Chris Farlowe and The Thunderbirds, kde Farlowe je jméno amerického jazzového kytaristy Tal Farlowa a Thunderbirds je americké auto se stejným názvem. Počátkem 60. let se Chris and The Thunderbirds stali oblíbenými v klubech na londýnské a hamburské scéně a měli rostoucí skupinu nadšených a věrných stoupenců. Není překvapením, když si uvědomíte, že se v sestavě Thunderbirds objevili Albert Lee, Dave Greenslade a Carl Palmer. Hamburská klubová scéna, proslulá Beatles, byla ale zrádným místem pro mladou nezkušenou skupinu jako Thunderbirds. Chris a Albert Lee se potýkali s tím, že se promotéři zdráhali platit umělcům - krátili jejich kapesné a nemohli si dokonce dovolit ani jídlo a ubytování. Chris si pamatuje, jak se němečtí fanoušci o ně starali, o jídlo a místo ke spánku. Jednou si vzpomíná, když se vrátil do Londýna po delším pobytu v Hamburku s pouhými 8 librami v kapse.

Listopad 1962 se stal mezníkem, když se objevila první vinylová nahrávka, ve vlastní režii, zajímavě pojmenovaná "Air Travel". Bohužel se nestala hitem v žebříčku, ale přinesla Chrisovi pozornost od nahrávací společnosti Columbia, která s nim podepsala následující rok smlouvu na vydání pěti singlů v příštích několika letech. Kromě hitů na tanečním parketu "The Blue Beat" v roce 1964 jako Beezers byl komerční úspěch v první polovině 60. let nevýrazný, i přes pochvalné rezenze.

V roce 1965 to nevypadalo, že by se to zlepšilo, singl "Buzz With The Fuzz" byl odsouzen k neúspěchu, když jej EMI stáhla brzy po vydání, poté, co si uvědomili, že píseň obsahovala odkazy na nezákonné užívání drog. To se však stalo módní a získalo to více fanoušků oblékaných v parku, kteří stále považují Chrise za tehdejšího hrdinu. Věci se projevily později téhož roku nečekaným způsobem, když nic netušící Chris and The Thunderbirds nahráli "Stormy Monday Blues", relativně neznámé bluesové číslo od T.Bone Walkera. Zaznamenali ji jako studiovou zkoušku a byli překvapeni pochvalným uznáním, které získala a ještě více byli překvapeni, když zjistili, že Sue Records ji vydala pod pseudonymem "Little Joe Cook". Nyní je všeobecně uznávan jako jeden z hlavních uchazečů o ocenění za nejlepší britskou bluesovou nahrávku v historii, když se lidé v té době přesvědčili, že autenticky znějící vokály byly produkovány Chrisem ze severního Londýna, a ne nějakým temným černým bluesmanem z hloubi jihu!

Vystoupení ve slavném londýnském klubu Flamingo, znamenalo to, že Chris na sebe upozornil budoucího manažera Rolling Stones Andrewa Looga Oldhama. Andrew byl původně zaměstnán v klubu pro sběr lahví, vaření hotdogů a mytí, avšak měl v plánu založit novovou gramofonovou firmu a majitel klubu Rik Gunnel v něm viděl dostatek potenciálu pro poskytnutí finanční podpory. Andrew byl velkým Chrisovým fanouškem a chtěl s ním podepsat smlouvu u nového labelu Immediate. Věci se konečně začaly daly do pohybu v roce 1966 vydáním EP u Immediate, na které Chris představil skladby "In The Midnight Hour", "Mr.Pitiful", "Satisfaction" a "Who Can I Turn To?". Poté následovalo vydání singlu "The Fool" produkované Ericem Burdonem a komerční propadák "A Think", skladba napsaná dvojicí Jagger/Richards, která měla skromný úspěch v žebříčku, a první album na Immediate "14 Things To Think About".

V létě 1966 Anglie zvítězila na mistrovství světa ve fotbale, USA bojovaly ve Vietnamu a vyšel třetí singl "Out Of Time" na labelu Immediate. Říci, že to byl obrovský hit, by bylo podhodnocením. Byl to prostě fenomén, který zasáhl mládež i starší generaci. Byla to jedna z těch vzácných nahrávek, který přímo udeřila na správné místo ve vědomí národa a ve správný čas. S produkcí Micka Jaggera (mimochodem jeho první pokus jako sólový producent) a s nezaměnitelným a výrazným aranžmá úvodních smyčců od Arthura Greenslade - to byl dozaista spalující hit. Pravidelně se objevuje v největších průzkumech veřejného mínění společně vedle umělců jako The Rolling Stones, Ramones, 101'sers, The Stranglers a nedávno i The Manic Street Preachers.

V září roku 1966 byl Chris ve své šatně poté, když dokončil svůj set ve Flamingo, a někdo přišel a informoval jej, že Otis Redding je v publiku. Chris tomu odmítal věřit, ale dveře se otevřely a vstoupil Otis, který jej okamžitě pozval, aby se objevil ve speciální edici Ready Steady Go. Každý, kdo viděl záznam této show, uzná, že se jedná o klasiku - představení doslova šumí energií a charakterizuje plně v historii toto hudební období. Chris zpíval sólo v "This Is Man's World" a připojuje se k Reddingovi a Ericu Burdonovi ve skaldbě "Shake".

Navzdory Chrisovu přání EMI navázala na "Out Of Time" vydáním "Just A Dream" a pak mnohem lepší skladbou "Ride On Baby", které obě sklidily vlažnou příjemnou recenzi z hlediska úspěchu v žebříčku, na úspěch "Out Of Time" bylo velmi těžké navázat. Druhá polovina 60. let zaznamenala řadu vydání, z nichž žádné nemělo větší úspěch v žebříčku, s výjimkou klasické písně "Handbags and Gladrags" napsané zejména pro Chrise od kamaráda Mika d'Arba od proslulého Manfreda Manna a coveru velšských rockerů The Stereophonics v roce 2003. Je neuvěřitelné, že to měl být Chrisův poslední úspěch v žebříčku, nepočítaje v to opětovné vydání skladby "Out Of Time“ v polovině 70. let. Na konci 60. let Chris zůstal bez smlouvy o nahrávání a byl připraven zmizet v temnotách. V roce 1969 byl totiž Farloweho label Immediate Records na pokraji krachu.

Ale nepředbíhejme... píše se rok 1970 a kdo se to objevil v afghánském kabátě s dlouhými vlasy a módními kalhotami? The Hill bylo hard rockové kombo tvořené bývalým basovým hráčem Thunderbirds Brucem Waddellem, bubeníkem Colinem Davem a klávesistou Peterem Robinsonem, spolu s bývalým kytaristou Fat Mattress Steve Hammondem a cellistou Paulem Buckmasterem. Zůstalo po nich pouze jediné vydané album "From Here To Mama Rosa" ze září 1970, ale je to klasické a docela pravděpodobně i první heavy rockové album s violoncellistou. "From Here To Mama Rosa" přináší mnohem těžší rockový zvuk, než kdykoliv Chris dosud dělal, a naznačilo, co by se mohlo stát, kdyby se Chris rozhodl pohybovat tímto směrem. A naštěstí pro rockové fanoušky to i udělal.

Chris začal vystupovat s progresivními rockery Colosseum, vytváří to, co se považuje za definitivní skupinu. Vydal s nimi dvě, nyní klasické alba, "Daughter Of Time" (1970) a "Colosseum Live" (1971), které bylo nahrané na univerzitách v Manchesteru a Brightonu, před rozpadem kapely.

Chris se pak připojil k Atomic Rooster Vincenta Cranea. Pro Chrise to nebylo šťastné období a po dokončení dvou alb "Made In England" a "Nice N Greasy" spolupráci s nimi ukončil. Byl to vůbec ponurý čas, Chris se tehdy podílel na vážné dopravní nehodě, která jej držela daleko od nahrávání po dva dlouhé roky. V roce 1975 se Chris vynořil z pauzírování, když se vydal na cesty s novou sestavou Thunderbirds a zaznamenal úspěch, který přicházel s opětovným vydáním "Out of Time" v roce 1975. V roce 1978 spolupráce s Davem Greensladeem vedla k tomu, že Chris přispěl vokály na tématicky laděný televizní seriál BBC s názvem "Gangsters". Následovalo krátká epizoda jako herec. "Curriculee Curricula" byly hrané šoty BBC2 odehrávající se na univerzitě v Birminghamu. Zřejmě se jednalo o "hudební hru" o dobrodružstvích mateřských instalatérů na univerzitním kampusu. Ale desetiletí skončilo pro Chrise v tichosti, když se spustila punková exploze, takže Chris se znovu odmlčel.

V 80. letech došlo k opětovnému vzkříšení Chrise z polodlouhého odchodu do důchodu. Spojil se starým přítelem Jimmym Pagem na soundtrack "Death Wish II" ke stejnojmennému filmu z roku 1982 a v roce 1988 se podílel i na Jimmyho vysoce uznávaném albu "Outrider", za které získali zlatý disk. Smutné plány na cestu po světě s Jimmym toho ale moc v té době nezměnily. V roce 1985 Chris spolupracoval s tehdejšími stabilními kamarády Stevem Marriotem a PP Arnoldem na charitativním singlu, který získal finanční prostředky pro společnost The Band Aid Trust a charitě Ronnie Lane "Access into Research for Multiple Sclerosis". Vystoupil také na živé přehlídce Radio 1 s jeho interpretací "Stormy počasí". Velmi hodnotná alba "Out Of The Blue" a "Born Again" byly vydány během tohoto umělecky bohatého a produkčního času.

V 90. letech začal v podstatě dvacetleté non-stop turné a stálý proud sólových a spoluautorských nahrávek. Začátkem 90. let se Chris účastnil několika TV reklamních kampaní - Ovaltine, Coca Cola a Asti Martin, kteří chtěli využít Chrisův hlas k uvádění svých produktů na trh. Plán turné byl neustávající, vystupoval s Pete York and Friendsi, Royem Herringtonem, výsledkem bylo album "Live In Berlin". V roce 1992 vyšlo album "Waiting In The Wings", které v hudebním tisku získalo extatické recenze, ale přestože bylo na turné propagováno, nepřineslo to kýžený prodejní úspěch ani bodobání v žebříčcích. Odehrál rovněž četné jednorázové koncerty s celou řadou hudebníků, starých i nových, včetně Alberta Lee a Millera Andersona. V roce 1995 začala Chrisova dlouhodobá spolupráce s Norman Beaker Band včetně živé nahrávky "Lonesome Road" (1995). Dalším velkým příběhem z 90. let byl samozřejmě opětovný reunion Colosseum spojené s evropským a britským turné a novým albem "Bread And Circuses" (1997).

Přišlo nové století a Chris v 60 letech nevykazoval žádné známky zpomalení. Nahrávky ze začátku roku 2000 se staly mini klasikou. "The Voice" produkoval Clem Clempson, následovala "Glory Bound", krásně vytvořená sbírka písní s produkcí Normana Beakera. V roce 2003 vyšlo album "Farlowe That", které bylo mnohem více orientované na rock a podobalo se více živému souboru od Chrise.


Zpívání v Colosseum hrálo důležitou roli v Chrisově životě - a v roce 2003 vyšlo hodně očekávané nové studiové album "Tomorrow's Blues". V roce 2004 vyšla antologie 46 skladeb Chrise "Rock n" Roll Soldier" obsahující výběr Chrisových nahrávek od roku 1970 až do současnosti, včetně devíti dříve nevydaných skladeb. V roce 2005 byl vydán dlouho očekávaný následovník "Lonesome Road". Album "Hungary For The Blues" bylo natočeno v Evropě a zahrnovalo mnoho z Chrisových setů s Norman Beaker Band, včetně těch, které nebyly dříve vydány. Následující živý záznam byl vydán následující rok pod názvem "Live At The Rock Palast", což byl set CD/DVD z koncertu nahraného v Bonnu. Třešničkou na dortu v roce 2006 bylo udělení ceny Chrisovi za celoživotní dílo od British Academy of Song Writers and Composers.

Nejnovějším nahrávkou je "Hotel Eingang", studiové album nahrané s Miller Anderson Band, představující tucet skladeb. Přesto, že Chris již dosáhl věku 70 let, udržuje impozantní harmonogram nahrávání a evropská turné a vede svůj úspěšný obchod se starožitnostmi. Stal se oblíbeným v okruhu milovníků 60. let, kromě každoročních britských turné s Norman Beaker Band a European Tours s Hamburg Blues Band (s Clem Clempsonem) a kapelou Colosseum. V roce 2011 se uskutečnilo britské turné s Norman Beaker Band a 56 divadelní turné Solid Sixties UK. Chris také doufá, že najde čas na návrat do studia.

Členové
(Celým jménem Barbara Gracey Thompson MBE)
(Narozena 27. července 1944, Oxford, Great Britain)


Barbara je anglická jazzová saxofonistka, flétnistka a skladatelka, která byla po desetiletí hlavním spolupracovníkem nejmodernějších jazzovým a jazz-rockovým souborů, které se nacházejí ve své domovské zemi, stejně jako v kontinentální Evropě. Studovala klarinet, flétnu, piano a klasickou kompozici na Royal College of Music, ale hudba kterou hráli Duke Ellington a John Coltrane ji ovlivnila natolik, že její zájem se obrátil k jazzu a saxofonu.

Absolvovala sice klasickou hudební výuku na Royal College of Music, přesto Barbaru přitahoval svět jazzu a připojila se k New Jazz Orchestra v Neil Ardley v polovině 60. let. Tehdy se seznámila i s bubeníkem Colosseum Jonem Hisemanem, za něž se v roce 1967 provdala. Syn Marcus se narodil v roce 1972 a v roce 1975 dcera Anna (známá zpěvačka a skladatelka Ana Gracey.

Kolem roku 1970 se stala členkou New Jazz Orchestra a objevila se na albech skupiny Colosseum. Počínaje rokem 1975, stála u založení skupin:
United Jazz and Rock Ensemble
Barbara Thompson’s Paraphernalia, její vlastní jazz-rockový projekt.

Barbara Thompson’s Jubiaba, pro změnu latinsko-americky zabarvený.
Thompsonová nahrála řadu desek od jazz-rockové fúze a moderního kreativního jazzu až po světovou a lidovou hudbu a dokonce i moderní klasiku. Také skládala hudbu pro divadelní tvorbu, když začala v roce 1978 pracovat s Andrewem Lloydem Webberem na muzikálech jako Cats a Starlight Express a jeho requiem, komponovala televizní zvukový doprovod. V roce 1996 získala řád MBE (Member of the Order of the British Empire) za zásluhy v hudbě.

V roce 1997 jí byla diagnostikována Parkinsonova nemoc a proto se v roce 2001 rozloučila s kariérou aktivní saxofonistky. Její nahrávky v novém století zahrnují především dvě alba. Pod hlavičkou Barbara Thompson & Friends vyšlo "In The Eye Of a Storm" (2003) a s projektem Paraphernalia pak "Never Say Goodbye" (2007). Po období, kdy pracovala výhradně jako skladatelka, se v roce 2004 vrátila na jeviště, aby nahradila Dicka Heckstalla-Smithe během turné "Tomorrow's Blues" skupiny Colosseum. V roce 2005 vystoupila živě se skupinou Paraphernalia na jejich turné "Never Say Goodbye". Od roku 2004 byla stálým členem skupiny Colosseum.

Barbara napsala mnoho skladeb, hudbu pro film a TV, své vlastní muzikály a skladby pro United Jazz and Rock Ensemble, Barbara Thompson’s Paraphernalia a její big band Moving Parts.

Členové

(rodným jménem Paul William Yarlett)
(Narozen *** 1940, England)
Vocals, Bass


Paul Williams je britský zpěvák a hudebník spojovaný se skupinami Colloseum, Zoot Money, John Mayall a Juicy Lucy.

O hudbu se zajímal už od raného věku, neboť jeho otec byl hudebník - skvělý klavírista u kapel jako The Stanley Black Orchestra a Harry Roy's Band. Byl také klavíristou u zpěvačky Very Lynn. Každou neděli hráli pro malé děti s pozvanými přáteli a rodinou. Když zemřel v jeho mladém věku, ještě netušil, že by mohl být dost dobrý, abych šel po jeho stopách. Vyzkoušel jsem několik různých kariér jako tvůrce šperků, prosklených komod a další rozmanité práce, ale u ničeho nezůstal natrvalo.

Svoji kariéru začínal již velmi brzy. Jednou mu jeho přítel Graham řekl o kapele, která hrála ve Flamingo Clubu ve Wardour Street. Tehdy byl Paul naprosto posedlý hudbou Georgie Fame a Blue Flames. Zašel tam a poslouchal kapelu, až se naučil některé jejich písně a pomyslel si, že by mohl zpívat. Nakonec dostal odvahu se zeptal, jestli by si nemohl zazpívat píseň, a ono to vyšlo. Pak nějakou dobu pravidelně zpíval s kapelou. Po nějaké době za Paulem přišel Mick Eves, hráč na saxofon, a zeptal se jej, zda by se nechtěl připojit ke kapele, kterou zná. Byli to Wes Minster Five, kterou vedl právě Wes, a působili v ní Dave Greenslade a Jon Hiseman. Hrávali a pravidelně vystupovali v okolí London na mnoha bluesových a rockových místech.

Udělal s nimi pár koncertů a Dick Heckstall-Smith mu pak doporučil Alexis Korner Blues Band. V té době tam byl Phil Seaman bubeníkem. Z nějakého podivného důvodu ale Alexis řekl, že nemůže vyslovit mé jméno, takže byl přejmenován na Paul Williamse.

Po tomto účinkování nastoupil do Zoot Money's Big Roll Band jako basista a zpěvák vedle kytaristy Andyho Summerse, Nicka Newalla na tenor saxofon a Colina Allena u bicích. Do sestavy se přidal také Clive Burrows na baryton saxofon a později i trumpetista Jeff Condon. Hráli v londýnských klubech, ve slavném klubu Flamingo a na mnoha dalších místech. Odjeli na měsíc hrát i do Německa. Po rozpadu Bog Rool Band nahradil Johna McVie, který odešel do Fleetwood Mac, v John Mayall and Bluesbreakers, kde hrával společně s Aynsley Dunbarem a Dick Heckstall-Smithem. V roce 1970 nastoupil do skupiny Juicy Lucy jako sólový zpěvák a natočil album "Lie Back And Enjoy It". V této kapele působil i budoucí kytarista Whitesnake Micky Moody a vystupoval také ve filmu "Bread" z roku 1971.

Paul se kamarádil se členy The Animals od doby, kdy poprvé přišel do Londýna a chodili hrát do klubu Flamingo a Scene Clubu. Allan Price chtěl ukončit turné a zeptal se jej, jestli by s ním nechtěl spolupracovat. Atak se zrodil Paul Williams Set. Pokusil se nahrávat písně, které byly velmi popově orientovaně, s třebaře se dostávaly do vysílání rádia, v žebříčcích se neumistily. Byla to skvělá kapela s několika skvělými hráči včetně Alana White (Yes), Jeff Condona a Johnny Almonda (Mark-Almond band).

Když se Paul Williams Set rozpadl a všichni se vydali oddělenými cestami, pracoval Paul na různých projektech a s kapelami, které ne docela nefungovaly, včetně Aynsley Dunbar's Blue Whale. Pak se připojil ke kapele Juicy Lucy, ale ani to nemělo dlouhou historii. V roce 1973 nastoupil do progresivní rockové skupiny Tempest, kterou vedl Jon Hiseman na bicí s Markem Clarkem na basu a Allanem Holdsworthem na kytaru. Paul Williams se po překonání zdravotních problémů přestěhoval do Spojených států, kde v první polovině osmdesátých let spolupracoval s Allanem Holdsworthem ve skupině známé jako I.O.U. a zaznamenal tři kritiky ceněná alba "I.O.U." (1982), "Road Games" (1983) a "Metal Fatigue" (1985).

Řadu let vystupoval s vlastním souborem Blue Thunder (album Blues And Beyond, 1998) a v roce 1999 nahradil v kapele Colosseum pro jejich turné po Anglii Chrise Farlowea, plnícího si t. č. jiné závazky. Williams patřil k “friends”, které přizval Dick Heckstall-Smith ke spolupráci na projektu "Blues And Beyond" (2001) a s Mickym Moodym v roce 2003 nahrál album "Smokestacks, Broom Dusters & Hoochie Coochie Men". Jeho poslední dohledatelnou aktivitou bylo anglické turné s uskupením The Blues Package.

Členové
(Rodným jménem Richard Malden Heckstall-Smith)
(Narozen 26. září 1934, Ludlow, Shropshire, Anglie
zemřel 17. prosince 2004, Hampstead, Londýn, Anglie)
Jazz, Rock and Blues Saxophonist


Dick Heckstall-Smith byl jedinečnou postavou ve světě britského jazzu a blues, vynikajícím saxofonistou a skladatelem. Spolupracoval například se skupinami John Mayall & the Bluesbreakers, The Graham Bond Organisation a Mainsqueeze.

Dick Heckstall-Smith se narodil v Royal Free Hospital v Ludlowu v Anglii a byl vychováván v Knightonu v Radnorshire, kde se v dětství učil hrát na klavír, klarinet a alto saxofon. Docházel York internát, ale tam odmítl druhý běh, místo toho se zapsal do Gordonstounu, kde jeho otec Reginald přijal práci jako ředitel místníh gymnázia. Reginald ale byrzy musel ustoupit před autokratickým Kurtem Hahnem a rodina se přestěhovala do Dartingtonu. Heckstall-Smith pak dokončil své vzdělání na škole ve Foxhole.

Heckstall-Smith dokončil studium na Dartington Hall School a začalm studovat zemědělství na Sidney Sussex College v Cambridge, kde spíše než zemědělství věnoval svoje úsilí především univerzitní jazzové kapele, kterou v roce 1953 spoluzakládal. Heckstall-Smith školu dokončil, ačkoli jediným důkazem tohoto úspěchu v pozdějším životě byla jeho schopnost pojmenovat značku a model každého traktoru, který zahlédl oknem autobusu. Ve věku 15 let se chopil sopran saxofonu v Dartingtonu, když jej zaujal zvuk Sidney Bechetové. Tehdy Lester Young a tenor saxofonista bebop jazzman Wardell Gray na něj měli hlavní vliv.

Heckstall-Smith byl zásadním odpůrcem vojenské služby, takže místo toho dostal práci jako nemocniční vrátný u sv. Bartoloměje v londýnském Smithfieldu. Ve své biografii uvedl, že narušil zavedený pořádek v Barts tím, že si vyrazil s mladou ženou z chirurgie. Senioři pak byli zmateni, jestli pokárat junior portera za randění v jeho ubytovně, nebo propustit dvojnásobného absolventa Cambridge za jejich scházení se.

Heckstall-Smith se brzy stal profesionálním hudebníkem a byl aktivním členem londýnské jazzové scény z konce 50. let. V prosinci 1957 nastoupil do kapely pod vedením klarinetistky Sandy Brownové, která jej ocenila v jazzové soutěži na Cambridgi, pak strávil následujících o šest měsíců letní sezóny v Butlinově prázdninovém táboře s klavíristou Ronnie Smithem, po kterém následovaly tři roky jeho nezávislé jazzové tvorby. Docela jej zaujalo důvěryhodné napodobování soprán saxofonu Sidney Bechetové nahráven New Orleanského trumpetisty Boba Wallise. Později si vzpomněl, že bubeníkem na zkouškách byl "ohnivě zapálený mladík s modrými očima", který hrál jako "divoké zvíře". Byl to Peter "Ginger" Baker.

V roce 1961 hráli Heckstall-Smith a Baker v Cafe des Artistes v západním Londýně v kvartetu Johnnyho Burcha v klubu Soho's Flamingo, kde se střídali s Blue Flames Georgie Fame. Také hrál v Basil Kirchin taneční bop kapele a koncertoval v USA s choreografem Jerome Robbinsem a jeho Ballets USA. Kytarista Alexis Korner, který se narodil v Paříži a jehož snem bylo založit jazzově ovlivněnou bluesovou kapelu ve stylu Chicago s brass sestavou. V roce 1962 založil kytarista Alexis Korner Blues Incorporated, sedmičlennou kapelu založenou na velmi nepravděpodobné stylové kombinaci Chicagského blues a moderního jazzu. V roce 1962 do jeho kapely nastoupil i Dick Heckstall-Smith a nahrál album R & B z Marquee. Sestavou tohoto uskupení prošli Charlie Watts, Jack Bruce, Ginger Baker, vášnivý alt saxista Graham Bond a pozoruhodný Cyril Davies na harmoniku. Každému překvapilo, že to byl velký úspěch a Marquee Club v Oxford Street, kde se kapela objevovala jednou týdně, se brzy stala centrem bluesové kultury, která se rychle rozrůstala, aby soupeřila se šílenstvím okolo Beatles. Silný tenorový saxofon Heckstall-Smithe byl základní složkou jedinečného zvuku Blues Inc.

Když se Blues Incorporated po ročním působení rozpadli, jeho bývalí členové se postupně usadili v bluesových kapelách po celé Londýnské oblasti, z nichž nejúspěšnější byli rozvíjející se Rolling Stones. Heckstall-Smith se stal zakládajícím členem přelomového počinu, skupiny The Graham Bond Organization, jejíž členy byli i další budoucí členové blues-rockové supergroup Cream baskytarista Jack Bruce a bubeník Ginger Baker.

Saxofonista také cestoval po USA a v roce 1967 se Heckstall-Smith stal členem bluesové rockové kapely John Mayall's Bluesbreakers. V této jazzově zaměřené skupině působili také bubeník Jon Hiseman, baskytarista Tony Reeves a budoucí kytarista Rolling Stones Mick Taylor. V roce 1968 vydali album "Bare Wires". Krátce poté, co album vyšlo, Heckstall-Smith a bubeník Jon Hiseman opustili Mayala, aby založili svou vlastní skupinu, Colloseum, pod vedením Hisemana.

V letech 1968 až 1971 Heckstall-Smith, Hiseman a Reeves založili průkopnickou britskou jazz-rockovou kapelu Colosseum. Kapela poskytla Heckstall-Smithovi příležitost předvést jeho skladatelskou a instrumentální virtuositu, když hrál i na dva saxofony současně.

Když se Colloseum koncem roku 1971 rozpadli, Heckstall-Smith nahrál album pod názvem "Story Ended" a založil vlastní kapelu Manchild. Jeho kariéra byla ale narušena, když utrpěl těžké zranění zad a byl imobilizován po dobu šesti měsíců. Během rekonvalescence se začal zajímat o sociologii a v roce 1973 se zapsal na studia sociálních věd v South Bank Polytechnic. V roce 1976, po absolvování studia, nastoupil do kapely Big Chief a současně se zapsal na postgraduální výzkum na LSE. V roce 1981, když jeho výzkumný grant byl ukončen, Heckstall-Smith zahájil čtyřletý záskok u Mainsqueeze, pravidelně koncertovali po Británii a kontinentu a na chvíli doprovázel starou rythm-bluesovou hvězdu Bo Diddley. Pak následovala doba hraní s různými skupinami, Sweet Pain, Big Chief, Tough Tenors, slavní Bluesblasters, Mainsqueeze. K hudebníkům, se kterými spolupracoval v mnohých těchto outfitech, patří Victor Brox, Keith Tillman a harfista John O'Leary, zakládající člen Savoy Brown. V osmdesátých letech v jeho vlastním souboru Electric Dream Heckstall-Smith také spolupracoval s jihoafrickým percussionistou Julianem Bahulou, dokud v roce 1988 nevytvořil další skupinu pod názvem DHSS.

V roce 1992 podstoupil Heckstall-Smith operaci bypassu srdce. Při rekonvalesci začal skládat rozsáhlejší skladbu "Celtic Steppes", která byla vydána v roce 1996. Heckstall-Smith se podílel v 90. letech na reunionu původní sestavy Colosseum, se kterou se podílel na albu "Bread And Circuses" z roku 1997. Hrál také v Hamburg Blues Band. Navzdory zhoršujícímu se zdraví pokračoval v hraní a nahrávání. V roce 2001 natočil celovečerní projekt "Blues And Beyond" pod hlavičkou "Dick Heckstall-Smith & Friends", ve kterém se s ním spojili kytarista John Mayall, Jack Bruce, Mick Taylor (ex-Rolling Stones) a Peter Green z Fleetwood Mac.

Dick Heckstall-Smith vydal v roce 1989 své vtipné memoáry "The Safest Place in the World", v roce 2004 byly publikovány v rozšířené verzi pod názvem "Blowing The Blues".

Dick Heckstall-Smith zemřel ve věku 70 let v roce 2004 v důsledku akutního selhání jater. Dick Heckstall-Smith tak opustil svoji ženu Gaby, se kterou byl rozveden, a jejich syna.

Členové James Litherland
(Narozen 6. září 1949, Salford, Lancashire, England)
Guitars, Vocals (1968-1969)


Hudební skupiny: Colosseum (1968-1969), Mogul Thrash, Bandit (1976-1978)

James Litherland je anglický zpěvák a kytarista nejznámější jako zakládající člen progresivní rockové kapely Colosseum. Je otcem zpěváka a producenta Jamese Blaka, jehož píseň "The Wilhelm Scream" byla pořízena z "Where Turn To", která se nachází na albu 4. Estate.

James se narodil v Salfordu v Anglii. Jeho rodiče, kteří pracovali v textilním průmyslu, milovali hudbu a jejich vždy obklopovala hudba. Když byli jeho rodiče byli v práci, starala se o něj jejich přítelkyně Mary Hollandová. Manžel Mary, Les, pracoval v bavlněném mlýně a hrál v kazoo kapele a Ra Ra dívky se svou rodinou a přáteli, hrávali na Oldhamském karnevalu každý rok. Když "strýček" Les založil Harmonica Gang, dal Jamesovi Hohner Chromatic, na němž se vysunul knoflík a to byl jeho první nástroj, to mu bylo asi 5 let. O něco později mu jeho máma koupila klarinet a odešel na Oldham Music College, ale odmítli jej, protože neměl ten správný klarinet. Pak si přál dostat na Vánoce kytaru, kterou opravdu dostal, když mu bylo 8 let. Tenkrát uslyšel zpívat Lonnie Donegana "Rock Island Line (Leadbelly)" a "Hang Your Head Tom Dooley", což byly první melodie, které se naučil se hrát. Je důležité si uvědomit, že v té době nikdy neviděl nikoho, kdo by hrál na kytaru. Jamese znudilo přehrávat melodie poměrně rychle a kytara se pak ocitla na několik let v koutě. Jednoho dne se díval na televizi (tehdy také vzácnost) a uviděl hrát někoho, kdo seděl na schodech, hrál akordy a pomyslel si "Wow, to chci dělat". Zašel proto do místní hudební prodejny a koupil si knihu o tom, jak hrát na kytaru "Play In A Day" od Berta Weedona, kterou stále vlastní. A druhý den už hrál 2 nebo 3 akordy a skládal melodie.

James hrál na svoji akustickou kytaru a zpíval po celou dobu a příští Vánoce máma a táta poznali někoho, kdo prodával elektrickou kytaru a koupili ji pro něj spolu s zesilovačem. Brzy se seznámil s dalšími lidmi, kteří hráli a začali hrát s nimi. Jeho první skutečná skupina se jmenovala The R & B Sect a oni hráli především R & B a začali dělat koncerty (svatby apod.) V té době mu bylo 11 let. Poté se připojil ke skupině, která byla docela lokálně oblíbená. Říkali jim The Puzzle a dostal se ke koncertování, protože s jedním z nich chodil do školy. Jmenoval se Steve Bolton a od té doby hrál s Atomic Rooster, Paul Youngem a on a James jsou dodnes přáteli.

Nakonec hráli i soulová čísla od Stax, hráli Wilsona Picketa, Lee Dorsey aj. V sestavě byly 2 kytary, sax, basa a bicí a James hrál rytmickou kytaru se Steveem. Udělali spoustu koncertů a odjeli i do Londýna, aby nahráli demo. Pak opět ve škole se seznámil s chlápkem, který zpíval v kapele a jejich sólový kytarista byl skvělý. Právě ztratili doprovodného kytaristu a požádali Jamese, aby se připojil. James to viděl jako další příležitost ke zlepšení a této šance se chopil. Nazývali se Go Go a dělali spoustu věcí od Motown a odehráli poustu koncertů.

Další kapelou, kterou James založil, byli bluesoví The Ghobi Dessert Canoe Club, neboť do této doby chodil do klubů v Manchesteru a hrál v nich. Viděl tam hudebníky jako Howling Wolf, T Bone Walker, Buddy Guy, Sonny Boy Wiliamson, také John Mayall, Steam Packet, Cyril Davis atd. Také poznal, což bylo velmi důležité, kapelu Graham Bond Organization s Dickem Heckstall-Smithem a byl jí velmi ohromen. Do této doby James normálně přes den pracoval a koncertoval pouze o večerech.

Jednoho dne došlo k pracovní nehodě, když kolega s nímž pracoval byl težce raněn. Byla to chyba manažerů společnosti, ale obviňovali je. To jej tenkrát tak naštvalo během 2 týdenního šetření, až jeho hněv narostl do té míry, že vyšel ven a rovnou u stánku přes silnici si koupil hudební magazín Melody Maker a podíval se na inzeráty vzadu. Viděl inzerát ke Colosseum Jona Hisemana s Dickem Heckstall-Smithem. Neznal Jona, viděl pouze Dicka a pomyslel si, že by bylo skvělé jít na konkurz, protože i kdyby nedostal práci, hodně by se naučil a zahrál by si se špičkovými hudebníky. S jedinými penězi, které měl, okamžitě zavolal na inzerát. O týden později už James bydlel v Londýně a byl profesionálním hudebníkem, který se stal členem Colosseum.

Po roce a dvou albech "The About To Die" a "Valentine Suite", na které napsal některé ze svých nejpamátnějších písní včetně "Elegy" a "Butty's Blues", vytvořil kapelu Mogul Thrash s Johnem Whettonem (Asie, King Crimson a Roxy Music), Malcombem Duncanem a Rogerem Ballem (The Average White Band).

Po gramofonovém hitovém albu odešel založit další kapelu Million, která hrála a nahrávala s Long Johnem Baldrym, Leo Sayerem a Dickem Heckstall-Smithem. Po mnoha turné po Velké Británii, Evropě a Americe se usídlil v San Franciscu, aby hrál v kapelách oblastí Bay Area. Po roce se vrátil do skupiny Bandit s Cliffem Williamsem (AC/DC), Grahamem Broadem (Roger Waters, Bill Wymans Rhythm Kings), Danny McIntoshem (Kate Bush) a Jimem Diamondem. Bandit nahráli dokonce jedno album a odjeli jedno turné s Alexisem Kornerem.

Když se Bandit rozešli, James stal studiovým hudebníkem pro televizní reklamy, filmy nebo divadlo. Až pak nahrál své první sólové album "4th Estate", které původně vyšlo v Guitarist Magazine, ale nyní je pod labelem Confidential Records. Na labelu Confidential Records je také jeho nejnovější, tentokrát akustické album "Real Men Cry".

James Litherland spolupracoval během své hudební kariéry s mnoha zajímavými osobnostmi rockové hudby jako jsou George Martin, Jeff Beck, Rod Stewart, Pete Brown (textař Cream), Alexis Korner, Steve Marriott, Colosseum, Finbar Fury, Mick Taylor, Cliff Williams (WRM) nebo John Wetton (King Crimson/Roxy Music/Asia).

Členové
(celým jménem Anthony "Tony" Reeves)
(Narozen 18. dubna 1943, Lee Green, New Eltham, South East London)
Bass Guitar, Double Bass


Tony Reeves je anglický baskytarista a kontrabasista, byl členem kapel Greenslade (1972-1975, 1976-1977, 2000-present) a Colosseum (1968-1970) a je ceněn pro "mimořádně výraznou a složitou hru na tento nástroj" a jako průkopník při využívání doplňkových elektronických efektů.

Tony začínal jako trombonista, během dospívání se učil hře na kontrabas, ještě mnohem později na basovou kytaru. Navštěvoval školu jménem Colfes Grammar School v Lewishamu a byl tam člověk jménem Jeff Prichard, se kterým se zpřátelil, hrál francouzský roh. Jon Hiseman bydlel na druhém konci Prichardovy silnice a všichni chodili do metodistického kostela v Elthamu. Jeff jej jednou pozval, aby se s nimi po službě setkal, kde po skončení bohoslužby existovala skupina mladých lidí YPF, společenství mladých lidí, kteří se v neděli večer sešli v sále kostela a hrávali tam pár hodin. Tam se seznámil i s Jonem Hisemanem.

Tony vždycky měl vedle hraní v různých, převážně jazzových uskupeních nějaké zaměstnání. Pracoval v obchodě s hudebními nástroji a aparaturami, pohyboval se kolem nahrávacích studií a firem. Šel pracovat pro nahrávací společnost Decca do továrny v oddělení kontroly kvality. Tam monitoroval a kontroloval kvalitu skutečných záznamů během celého výrobního procesu poté, co byla zaznamenána hlavní páska - výroba masterů, matek, pozitivů a razítek a lisovacích desek. Pracoval tam asi čtyři roky a velkou výhodou bylo, že musel poslouchat hudební výstupy celé skupiny Decca Record Group, jejíž rozsah byl v té době obrovský! Od gregoriánských zpěvů a Wagnerových písničkových cyklů přes Chubby Checker, Pat Boone, Edmunda Rosse, Mantovaniho, až po africké "high-life" nahrávky. Pak se stal producentem gramofonů a přestěhoval se z lisovny do centrály, kde bylo A&R oddělení. Tam se stal asistentem chlápka jménem Tony D'Amato, amerického producenta, který produkoval všechny nahrávky londýnského labelu speciálně pro americký trh, všechny druhy kvalitních věcí jako Edmundo Ross, Caterina Valente, Georgia Brown nebo Johny Keating. Pak dostal práci v Pye Records, kde byl byl asistentem slavného producenta Tonyho Hatche. Poté se stal nezávislým producentem pro CBS, Polydor, stal kreativním ředitelem labelu s názvem Greenwich Gramophone Company. Aktivní muzicírování však neopouštěl.

Hrával v lokálních jazzově orientovaných skupinách (někdy též s The Wes Minster Five, spolužáky ze základní školy Colfes Grammar School v Lewishamu Davem Greensladem a Jonem Hisemanem). Úplně první kapelou, se kterou kdy hrál, bylo trio s Dave Greensladem a Jonem Hisemanem, když jim bylo patnáct. Vystupovali na jihovýchodě Londýna, kde všichni žili. Hrávali jako klavírní, basové a bicí trio v místní církevní síni, dokonce vyhráli i místní talentové soutěže. Úplně první komerční kapelu, se kterou hrál, vedl bubeník Brian Keeble a byla to tanečně zábavní kapela. To už mu bylo šestnáct a hrávali jsme každou neděli ve velké hospodě v Elthamu nazvanou "The Rising Sun". Později s kapelou The Wes Minster Five, ve které nebyl na plný úvazek, hrávali v důstojnických klubech v okolí leteckých základen, což mělo jistou výhodu, neboť tam bylo k dostání tehdy vzácnější pivo Budweiser.

A pak přišel telefonát od Johna Mayalla, u něhož však byl jen tři a půl měsíce, a stihl odehrát nějaký koncert. Reeves a Hiseman se podíleli na natáčení alba Johna Mayalla "Bare Wires". Jon Hiseman u něj zůstal o dva nebo tři měsíce déle, dokud to Mayall nesbalil a začal tvořit další skupinu.

Hiseman a Reeves se sešli, aby vytvořili skupinu Colosseum. Získali Dave Greensladeho, jejich starého přítele z dob v Elthamu, který pracoval s Geno Washingtonem, hrál na Hammond varhany a s nějakým francouzským chlapem v Africe. Když Reeves po dvou albech opouštěl v roce 1970 Colosseum poté, co se mu nezamlouval směr, kterým se kapela vydala, chtěl se věnovat pouze studiovému hraní a produkci. Pracoval pak s Woods Band, spolupracoval se Sandy Denny na její první sólové desce "The North Star Grassman And The Ravens", a s dalšími umělci jako Paul Kent, John Martyn, Day of Phoenix a Burning Red Ivanhoe z Dánska a Chris DeBurgh a nahrál i jediné album skupiny Samurai. V roce 1971 nahrál také s kapelou The Woods Band album "Woods Band".

V roce 1972 Dave však přesvědčil zvukového experimentátora Tonyho Reevese, aby se stal opět členem nahrávající a koncertující kapely. Tony se tak znovu připojil k Dave Greensladeovi a založili skupinu Greenslade. Talentovaného zpívajícího klávesistu Samurai Tony také doporučil pozvat do nově vznikající skupiny. Reeves zůstal s kapelou až do roku 1974 a nahrál s nimi tři alba. Podobně jako u Colosseum, byl jeho odchod opět motivován touhou soustředit se na svoji producentskou kariéru.

V roce 1973 hrál na Mike Taylor Remembered, hudebníkově holdu spolu s Neilem Ardleym, Jonem Hisemanem, Ianem Carrem, Barbarou Thompsonem a dalšími významnými moderními britskými jazzovými hráči. Poté hrál s Curved Air a v jazzové skupině Big Chief s bývalým saxofonistou Colosseum Dickem Heckstall-Smithem a bývalým kytaristou Curved Air Mickem Jacquesem. Stále hraje s Big Chief, Blue Ambou a The Warthogs a hrává na dvojitou basu v The Constitution Pub v Camden Town (místní Davy Graham) a každé úterý v Cellar Bar, kde se setkal s multiistrumentalistou a skladatelem JC Carrollem, s nímž sporadicky hraje a nahrává. Ze své první společné show nahráli v Ascotu živé album.

Reeves je také ředitelem britské firmy poskytující zvukové technologie MTR Professional Audio, podnikající téměř 30 let.

Členové
(Narozen 6. srpna 1946, Bradsford, Yorkshire, Leeds, Great Britain,
zemřel 15. dubna 2017, Vista, Kalifornie, USA)
Guitars


Allan Holdsworth se narodil v Bradsfordu v Yorkshire blízko Leedsu. K hudbě ho přivedli rodiče, zejména pak otec Sam Holdsworth, amatérský klavírista a fanoušek jazzové muziky. Pod dojmem poslechu otcových desek zatoužil malý Allan hrát na saxofon. "Saxofon byl pěkně drahý a rodina si to prostě dovolit nemohla. A tak jsem místo něj dostal kytaru. Od strýce. Bylo mi asi 15 nebo 16 let." Allan se vlastně na kytaru učit nijak zvlášť nechtěl. Jeho tehdejší vášní byla cyklistika a kytaru bral spíše jako náplast na svůj sen stát se jazzovým saxofonistou. Ale potom začal poslouchat trochu jiné desky a dostal se do místní skupiny, která hrála skiffle.

Po prvních pokusech s místními kapelami, kde hrál i na housle, začal hrát se skupinou Igginbottom, se kterou roku 1969 natočil svou první nahrávku. Se saxofonistou Rayem Warleighem rozjel také pár vystoupení, ale první důležitý zlom přišel v okamžiku, kdy se přestěhoval do Londýna a vstoupil k Nucleus, což byla skupina trumpetisty Iana Carra, která svůj repertoár postavila na fúzi jazzu a rocku. Holdsworth zde nastoupil na post, na kterém před ním byli Bernie Holland a zejména Chris Spedding. Svého úkolu se ale zhostil dobře, což je znát na původním vydání LP Belladonna. Po Londýně se v kuloárech začalo mluvit o mladém talentu, ale tyto řeči nabyly na síle teprve poté, co se Allan stal členem prestižního rockového sdružení Tempest. Tuto kapelu, která se na prvním albu prokázala svým hardrockovým cítěním, tvořili vedle Allana už samé známé osobnosti, což nejvíce napovídá o vzrůstajícím věhlasu tohoto kytaristy: fenomenální Mark Clarke (bg) a Jon Hiseman (dr) (oba z Colosseum) a zpěvák Paul Williams (od Juicy Lucy). Hiseman se ale nevzdával svého snu obnovit Colosseum (po další desce s jiným kytaristou se mu to nakonec podařilo) a o Holdswortha se začalo zajímat stále více lidí, takže zákonitě došlo k jejich odloučení.

Výrazný skok v Allanově kariéře znamenalo setkání s Tonym Williamsem, výrazným bubeníkem Milese Davise. Ten po prvních nahrávkách dal dohromady velmi silnou skupinu, v podstatě superskupinu první generace jazz rocku, kterou vedle něj tvořil John McLaughlin, legendární Jack Bruce (bg) a Larry Young (key). Po několika personálních přesunech to byl právě devětadvacetiletý Holdsworth, který se ujal McLaughlinova postu, a nutno říci, že velmi dobře. Výsledná alba (již pod hlavičkou New Lifetime) jsou rockovější a Allana proslavila natolik, že nyní mu v další cestě prakticky už nic nebránilo.

Ještě slavnější kapelou, která se stala jeho další zastávkou, byli Soft Machine, původně progresívní skupina se silným experimentátorským podtextem, která se postupně dostala k jazz rocku. Allan ale tehdy chytil takové tempo, že vedle stále se rozšiřující studiové činnosti v rámci jeho hostování a vlastní koncertní činnosti Soft Machine začal pomýšlet i na sólovou dráhu. Výsledkem bylo LP Velvet Darkness, které svou fúzí přímo předznamenávalo, jakou cestou se budou ubírat další nahrávky. Na ty si ale jeho pomalu se rozšiřující fanouškovská základna musela dost dlouho počkat (až do roku 1983), protože v následujících letech neměl Allan (aspoň podle svých slov) ani jeden den oddychu. Není divu.

Po odchodu od Soft Machine se stal členem původně avantgardní, v době příchodu Allana již k jazz rocku silně inklinující, skupiny Gong, se kterou natočil několik zajímavých alb. V této době se skupina jmenuje vlastně Pierre Moerlen's Gong. Během své činnosti s tímto sdružením (často přerušujícím svou činnost) rozjel Holdsworth spolupráci s fenomenálním houslistou Jean-Luc Pontym a stal se členem sólového projektu Billa Bruforda, jednoho z nejtechničtějších světových bubeníků. Spolu s nimi tam byli i Dave Stewart (key), Jeff Berlin (bg) a Annette Peacock (voc). Nahrávky s touto sestavou považuji za jedny z Holdswortových nejlepších počinů, ne-li vůbec nejlepších. Výborná souhra, kompaktnost projevu, žádná vypočítavá přetechnizovanost a těžkopádnost, alba se poslouchají velmi lehce.

Ač se to zdá prakticky nemožné, v této době začal Allan spolupracovat i s další superskupinou, britskými U.K., kde se sešel opět s Billem Brufordem, Johnem Wettonem (bg, voc) a multiinstrumentalistou Eddiem Jobsonem (key, housle, známý ze svého působení u Jethro Tull, Roxy Music, Zinc, hrál také s Curved Air). Stejnojmenné debutové album skupiny je dodnes velmi ceněné, spolu s další Holdswortovou iniciativou, skupinou I.O.U., ji považuji za jeden z vrcholů jeho kytarového feelingu.

Po řadě dalších spolupracích a členství v kapelách (užší bylo např. spojení s Gordonem Beckem) rozjel Allan prakticky již svůj sólový projekt, I.O.U., ve kterém se sešel s některými ze svých budoucích dlouholetých spolupracovníků, Paulem Williamsem (voc), Paulem Carmichaelem (bg) a Garym Husbandem (dr). Výsledné LP bylo velmi dobře přijato a Holdsworth si vzpomněl na svůj sen zkusit vydávat alba pod svým jménem. Na realizaci projektu si vybral Paula Williamse na zpěv a Jacka Bruceho, Chada Wackermana na bicí (další z jeho dlouhodobých kolegů) a Jeffa Berlina (bg). Deska může skvěle posloužit jako čítanková ukázka souhry kvarteta, nemluvě o dalším LP, které v podstatě etablovalo jeho sólové snahy. Metal Fatigue je ideálním albem pro všechny, kdo chtějí poznat Allanovu kytaru. I ostatní členové týmu, Williams a Paul Korda (voc), Jimmy Johnson a Gary Willis (bg), Mac Hine a Gary Husband (drums) a Alan Pasqua (key), se nedali zahanbit a vzniklou velice dravou a energickou desku můžeme právem řadit do zlatého fondu kytarové hudby. Zvláštní je, že Allan sám tímto albem opovrhuje... "Vůbec neposlouchám své starší nahrávky. Připadá mi to z mého současného pohledu hrozně primitivní. Žiju pro to, co dělám teď. Možná, že jsem příliš sebekritický, ale je to můj způsob uvažování." [Zdroj: Muzikus 2003/11]

Ve věku 70 let zemřel dne 15. dubna 2017 ve svém domově v Kalifornii, USA, britský kytarista Allan Holdsworth. Hudebník, který spolupracoval s mnoha významnými muzikanty světového jazzu i rocku, patřil paradoxně k možná nejvíce nenápadným a nedoceněným kytaristům své generace. Když však jeho dcera Louise Holdsworth oznámila úmrtí muzikanta, který si ve své hře vytvořil zcela vlastní hudební jazyk, vyvolalo to mezi jeho známějšími kolegy velký ohlas. Pravděpodobnou příčinou jeho skonu byl srdeční záchvat.

Členové
(celým jménem Peter 'Ollie' Halsall)
(Narozen 14. března 1949, Southport, England,
zemřel 29. května 1992, Madrid)
Guitars


Peter 'Ollie' Halsall se narodil v Southportu, England. Po hraní na bicí v místní skupině The Music Students s klávesistou Chrisem Holmesem přešel k vibrafonu. V roce 1965 oba dva odešli do Londýna, aby se připojili ke kapele soutportského basisty Clive Griffithse Take Five, kteří se brzy změnili na Timebox. V roce 1968 Ollie přešel na kytaru a kapela získala legendárního zpěváka Mike Patto a nakonec i bubeníka 'Admiral' John Halseyho.

Po Holmesově odchodu v roce 1970 se Timebox změnili na Patto. Hráli jedinečnou směs "progresivního" jazz-rocku (asi nejvhodnější termín), kde Ollie předváděl svoji kytarovou práci, a brzy si získali status legendy.

V roce 1973 Ollie odešel, aby se připojil ke kapele Tempest Jona Hisemana. Po necelém roce je Ollie opustil a začal nahráat studiově, včetně jedné skladby pro Kevina Ayerse. To vedlo nakonec k trvalému připojení ke Kevinově kapele The Soporifics.

V roce 1975 se opět nakrátko sešli Patto, aby odehráli tři benefiční koncerty. Spojení Ollieho a Mikeho bylo podnětem ke vzniku The Ill-fated Boxer, se kterými nahrál alba "Below The Belt" (1975) a "Bloodletting" (1976).

V roce 1978 se účastnil projektu fiktivního bandu The Rutles All You Need Is Cash, vydařené to parodie na Beatlesstonefix. Nahrával také s Johnem Otwayem nebo Johnem Calem.

Po většinu času navštěvoval město Deia na severu španělského ostrova Mallorca a koncem osmdesátých let začal dojížděl z ostrova na pevninu a naopak, aby nahrával a vystupoval s mnoha španělskými umělci a kapelami jako Callejones, Desesperados, Radio Futura. Nejvýznamnějším projektem z té doby byla jeho spolupráce se švédskou zpěvačkou Zannou Gregmou v CinemasPop. Ollie také natočil několik sólových nahrávek, z nichž ale žádná nevyšla během jeho života.

Po krátkém, ale vysoce produktivním záskoku včetně turné po USA s Johnem Otwayem se vrátil ke Kevinovi Ayersovi, se kterým už zůstal až jeho předčasné smrti 29. května 1992 v Madridu ve věku 43 let na předávkování heroinem.

Členové Jim Roche
(celým jménem *)
(Narozen ***)
Guitars (1968)


Jim je anglický hudební a kytarista známý z blues-rock a jazz-rock scény. Působil jako člen kapel Colosseum (1968/9-1968/12), East Of Eden (1970/6-1972/2) a Major Surgery (1972-1978). Další kapely, v nichž působil byly Boris (1969-1970), Southside (1978-1980), Nightlife (1980), Rocket 88/Ian Stewart Band (1983/3-1985/6), Hershey & The Twelve Bars (1988), Crucial Blues (1988-1989), Shakey Vick Blues Band (1989), Big Daddy’s Blues (1999/9) a Wolfe Witcher & His Brew (1999/11).

Jako student byl aktivní s bluesovým klavíristou Bobem Hallem, který hrával v Savoy Brown a dalších kapelách. V létě roku 1968 byl vybrán jako první člen Colosseum po inzerátu v časopise Melody Maker. Nicméně, kvůli rozdílu v hudební orientaci, nahrávání prvního alba začalo na konci roku 1968, se stáhl z členství a podílel se pouze na jedné písni.

V letech 1969 až 1970 pracoval ve skupině Boris s perkusionistou Jamie Muirem a dalšími, kteří jsou známí svými aktivitami v saxofonovém hráči Don Weller, The Music Improvisation Company a King Crimson. V roce 1970 se připojil k jazzové rockové kapele East Of Eden. V následujícím roce 1971 zavolal Wellerovi a podílel se na dvou albech vydaných u Harvest.

V polovině 70. let spolupracoval s kapelou Major Surgery, jazzovou rockovou kapelou s Wellerem a jazzovým bubeníkem Tony Marshem. V roce 1977 vydali album "The First Cut", které lze zařadit mezi jazz-rockové. Poté, co se skupina rozpadla, připojil se k bývalému baskytaristovi Savoy Brown Ianovi Ellisovi a působil na rockových scénách pub and blues v jižním Londýně se skupinami jako Nightlife a Southside.

Od 80. let hrál v pubťrockových skupinách, včetně zpěváka The Attack Richard 'Hershey' Shirman, skupiny Hershey & The Twelve Bars, projektu Ieta Stewarta Rocket 88 a Mr.Blues Harp Shakey Vicka.

Členové Louis Cennamo
(celým jménem Louis David Cennamo)
(Narozen 5. března 1946, London, England)
Bass


Louis Cennamo je prominentní anglický basový kytarista, jehož dlouhá kariéra zahrnovala rozsáhlé nahrávání a turné s řadou významných britských rockových, bluesových a progresivních kapel.

Cennamo po opuštění školy v 16 letech realizoval svůj první důležitý hudební projekt (1962–65) jako zakládající člen populární londýnské blues-rockové kapely Jimmy Powell and The Five Dimensions. Podepsali smlouvu o nahrávání s Pye Records a vydali singl "That Alright" (napsaný Powellem) v červnu 1964. Byli také najati, aby poskytli doprovod pro jamajskou zpěvačku Millie Small (celým jménem Millicent Dolly May Small) na její nahrávce "My Boy Lollipop", což byl hit č. 2 ve Velké Británii a USA, jehož se prodalo cca 6 milionů kopií. V červnu 1964 The Five Dimensions vystupovali na All Night Rave v Alexandra Palace s hlavními hvězdami The Rolling Stones a dalšími jako Alexis Korner, John Lee Hooker a John Mayall and The Bluesbreakers. Také se zapsali do historie rock and rollu představeními v Granada TV se Sonny Boy Williamsonem a Sister Rosetta Tharpe, v Ready Steady Go! a Thank Your Lucky Stars. V roce 1965 byla skupina požádána, aby doprovázela Chucka Berryho na Chuck Berryho Londýnských nahrávkách a na jeho třítýdenním turné po Anglii.

Po odchodu z kapely strávil Cennamo od konce roku 1965 až do konce roku 1966 jako basový kytarista The Herd. Cennamo jedinou vydanoum nahrávkou s kapelou byl cover písně dvojice Mick Jagger/ Keith Richards "So Much In Love / "This Boy's Always Been True" na etiketě Parlophone Records. Když opustil The Herd, hrál Cennamo krátce s Timem Hinkleym, Vivem Princeem a Mikem Pattem ve skupině Patto's People (rdříve Chicago Blue Line), se kterou nahral a vydal jeden singl "Shimmy Shimmy Ko Ko Bop/Jump Back" ke konci roku 1966.

Koncem 60. let Cennamo se také objevil jako basista na několika nahrávkách. Mezi některé dobře zdokumentované projekty patřila deska s Jamesem Taylorem z roku 1968 a "Zero She Flies" od Al Stewarta.


Renaissance: Louis Cennamo, Keith Relf,
Jim McCarty, John Hawken, Jane Relf

V roce 1969 Cennamo spoluzaložil původní sestavu klasikou ovlivněné kapely Renaissance. Cennamo hrál klíčovou roli při přípravě klasicky směrovaných aranžmá písní skupiny a jedním z vrcholů živých vystoupení Renaissance v této éře bylo použití houslového smyčce na své base během závěrečné skladby jejich setu "Bullet". Tato inkarnace kapely zaznamenala dvě alba, ale na členy kapely začaly doléhat vlivy rušného turné, kteří se na jaře 1970 rozhodli vydat odděleně. Cennamo poté začal nahrávat a vystupovat s britskou jazzovou rockovou kapelou Colosseum, v tomto období právě kapela pracovala na záznamu alba "Daughter Of Time" (1970).

Po rozpuštění Colosseum byl Cennamo rekrutován progresivní, blues-rockovou skupinou Steamhammer (1970-1972). Kapela následně rozsáhle koncertovala po Evropě a v roce 1971 zaznamenala experimentální desku "Speech". Když se Steamhammer rozpadli v roce 1973, Cenammo spoluzaložil Armageddon (1974–1975) s americkým bubeníkem Bobbym Caldwellem, kytaristou Steamhammer Martinem Pughem a koproducentem "Speech" a bývalým kolegou z Renaissance Keithem Relfem. Kapela sídlila v Kalifornii, ale své debutové album "Armageddon" nahrála v Olympic Studios v Londýně. Bylo vydáno u A&M Records na konci jara 1975. Relfova smrt elektrickým proudem v květnu 1976 ale definitivně ukončila historii kapely.

Zpátky v Anglii po rozpadu Armageddon Cennamo spoluzaložil Illusion se členy původní Renaissance, se kterou nahráli v letech 1977–1979 dvě alba. Na ukončení práce s Illusion v roce 1979 Cennamo začal trávit méně času s hudbou a více se věnoval svému "duchovnímu vývoji", přesto však v roce 1982 vydal limitovanou edici sólové kazety nazvané "Diamond Harbor".

Mezi lety 1986 a 1995 byl Cennamo zapojen do hudebního projektu na částečný úvazek s názvem Stairway se svým kolegou z Renaissance a Illusion Jimem McCartym, ve kterém ale Cennamo hrál na kytaru. Mezi další členy Stairway patřili psychoterapeut Malcolm Stern, Clifford White na klávesy a Jane Relf, opět bývalá členka skupin Renaissance a Illusion, přispěla několika vokály. Tento hlavně instrumentální projekt podle záměru McCartyho a Cennama měl vydávat hudbu "léčivé" a "meditativní" povahy. Stairway vydali u vydavatelství New World Music celkem čtyři studiové kazety a CD, jednu nahrávku u kanadského labelu Oasis Productions.

V roce 2001 čtyři přežívající členové originální inkarnace Renaissance a Illusion vydali album "Through The Fire" pod názvem kapely Renaissance Illusion. Nahrávka pokračovala v melodickém hudebním stylu řízeném klávesami svých předchozích nahrávek Illusion, začíná však uvodním představením Cennama na baskytaru ve skladbě "One More Turn Of The Wheel".

Dne 3. dubna 2014 vystoupil Cennamo v klubu Eel Pie Club v Twickenhamu s jednorázovým vystoupením s kapelou Flip Side od Jima McCartyho, v jejímž repertoáru byly písně z prvních dvou alb Illusion a také z alba Renaissance "Illusion Through The Fire". V posledních letech Cennamo píše poezii a povídky a v roce 2016 jich několik publikoval.

Zpět
Colosseum reunion:
2014 Time On Our Side
2003 Tomorrow's Blues
1997 Bread & Circuses

Colosseum II:
1978 War Dance
1977 Electric Savage
1976 Strange New Flesh

Colosseum:
1970 Daughter Of Time
1970 The Grass Is Greener (US)
1969 Valentyne Suite
1969 Those About To Die Salute You
Živá alba:
2018 Ruisrock Festival
2015 Live At The Boston Tea Party, August 1969
2011 The Complete Reunion Concert
2008 Reunion Concert Cologne 1994
2007 Theme For A Reunion
2007 Live05
2003 Colosseum LiveS (DVD)
2003 The Complete Reunion Concert
1995 LiveS - The Reunion Concerts
1971 Colosseum Live!

Tempest:
2005 Under the Blossom: The Anthology
1975 Tempest- Live in London 1974 (bootleg)
1974 Living In Fear
1973 Tempest


Skupina:
Jon Hiseman - Drums, Cymbals
Dave Greenslade - Hammond Organ, Keyboards
Clem Clempson - Guitars, Backing Vocals, Keyboards
Barbara Thompson - Saxophones
Chris Farlowe - Lead Vocals
Hosté:
Ana Gracey - Vocals (02)
Diskografie Time On Our Side
Vyšlo 2014, Ruf Records, Ruf 1209 (GER)

Seznam skladeb:
01. Safe As Houses (4:25)
02. Blues To Music (4:55)
03. The Way You Waved Goodbye (5:11)
04. Dick’s Licks (4:29)
05. City Of Love (5:44)
06. Nowhere To Be Found (4:10)
07. You Just Don’t Get It (6:29)
08. New Day (3:53)
09. Anno Domini (6:04)

Bonus Track:
10. Morning Glory (7:22)
Total Time: (55:11)

Producer: Jon Hiseman, Clem Clempson, Dave Greenslade
(10) recorded at the Brückenforum, Bonn, Germany, by Miles Ashton


Skupina:
Chris Farlowe - Lead Vocals (without 09)
Dick Heckstall-Smith - Saxophones
Dave "Clem" Clempson - Guitars, Backing Vocals
Mark Clarke - Bass, Backing and Lead Vocals (09)
Dave Greenslade - Synthesizer, Piano, Hammond Organ
Jon Hiseman - Drums, Cymbals
Hosté:
Diskografie Tomorrow's Blues
Vyšlo 2003, Q-Rious Music, QRM 103-2 (GER)

Seznam skladeb:
01. Tomorrow's Blues (Clempson, Bell) (6:38)
02. Come Right Back (Greenslade) (4:29)
03. In The Heat Of The Night (Jones, Bergman, Bergman) (5:34)
04. Hard Times Rising (Clempson, Brown) (6:38)
05. Arena In The Sun (Greenslade) (3:22)
06. Thief In The Night (Clempson, Brown) (5:44)
07. Take The Dark Times With The Sun (Greenslade) (5:09)
08. The Net Man (Greenslade) (5:36)
09. Leisure Complex Blues (Heckstall-Smith, Brown) (5:09)
10. No Demons (Greenslade) (4:31)
Total Time: (52:50)

Producer: Jon Hiseman, Dave Greenslade, Dave Clempson
Artwork/Design: Ana Gracey, www.ana-gracey.co.uk


Skupina:
Jon Hiseman - Drums, Cymbals
Chris Farlowe - Lead Vocals (without 06)
Dick Heckstall-Smith - Saxophones
Dave "Clem" Clempson - Guitars, Backing Vocals
Dave Greenslade - Synthesizer, Piano, Hammond Organ
Mark Clarke - Bass, Backing and Lead Vocals (06)
Hosté:
Chris "Snake" Davis - Horns
Dave O'Higgins - Horns
Barbara Thompson - Coda Brass Arragement (07)
Diskografie Bread & Circuses
Vyšlo 1997, Cloud Nine Records, CLD 9190 2

Seznam skladeb:
01. Watching Your Every Move (Heckstall-Smith, Clempson, Hiseman) (4:03)
02. Bread & Circuses (Clempson, Hiseman) (3:37)
03. Wherever I Go (Greenslade) (4:15)
04. High Time (Clempson, Bell) (4:06)
05. Big Deal (Heckstall-Smith, Clempson) (5:11)
06. The Playground (Greenslade) (5:07)
07. No Pleasin' (Greenslade) (5:02)
08. I Could Tell You Tales (Greenslade, Heckstall-Smith, Brown) (5:04)
09. Storms Behind The Breeze (Greenslade) (4:42)
10. The One That Got Away (4:15)
11. The Other Side Of The Sky (Greenslade) (4:42)
Total Time: (50:04)

Recorded, Mixed and Mastered at Temple Music Studio on April 1996-July 1997
Producer: Steve Chase, Jon Hiseman, Clem Clempson & Dave Greenslade
Mixed: Steve Chase
Executive Production: Jon Hiseman
Po obrovském úspěchu jejich reunionu v roce 1994/1995 se Colosseum vrátili do studia v dubnu 1996, aby natočili první studiovou nahrávku po mnoha letech.



Skupina:
Don Airey - Keyboards, Synthesizer, Organ, Hammond Organ, Clavinet, Piano, Bells
Gary Moore - Guitars, Vocals (04)
John Mole - Bass, Piano
Jon Hiseman - Drums, Percussion, Cymbals, Gong
Hosté:
Diskografie War Dance
Vyšlo listopad 1977, MCA Records, MCF 2817, 0C 062-99 599, MCA 2310 (UK)

Seznam skladeb:
01. War Dance (Don Airey) (5:56)
02. Major Keys (John Mole/Gary Moore) (5:10)
03. Put It That Way (G.Moore/Jon Hiseman) (3:37)
04. Castles (G.Moore/J.Hiseman) (5:40)
05. Fighting Talk (G.Moore/J.Hiseman) (5:50)
06. The Inquisition (G.Moore/J.Hiseman) (5:45)
07. Star Maiden (J.Mole)/Mysterioso (D.Airey)/Quasar (D.Airey) (6:15)
08. Last Exit (G.Moore/J.Hiseman) (3:22)
Total Time: (41:35)


Skupina:
Don Airey - Keyboards, Synthesizer, Hammond Organ, Clavinet, Piano
Gary Moore - Guitars, Vocals (03)
Jon Hiseman - Drums, Percussion, Cymbals, Gong, Bells
John Mole - Bass
Hosté:
Diskografie Electric Savage
Vyšlo červen 1977, MCA Records, MCF 2800 (UK)

Seznam skladeb:
01. Put It This Way (Gary Moore/Jon Hiseman) (4:55)
02. All Skin   Bone (G.Moore/J.Hiseman) (3:46)
03. Rivers (G.Moore/J.Hiseman) (5:50)
04. The Scorch (G.Moore/Don Airey) (6:02)
05. Lament (Trad., arranged by G.Moore/J.Hiseman/D.Airey/John Mole) (4:40)
06. Desperado (G.Moore/J.Hiseman) (5:59)
07. Am I (D. Airey) (4:16)
08. Intergalactic Strut (D.Airey) (5:58)
Total Time (69:22)



Skupina:
Mike Starrs - Vocals
Gary Moore - Guitars, Vocals
Don Airey - Keyboards, Synthesizers
Neil Murray - Bass
Jon Hiseman - Drums, Percussion
Hosté:
John Mole - Bass (disc 2, 01-10)
Diskografie Strange New Flesh
Vyšlo 1976, Bronze, ILPS 9356 (UK)
CD 2005, Castle Music (extended)

Seznam skladeb:
01. Dark Side Of The Moog (instrumental) (Don Airey/Gary Moore) (6:22)
02. Down To You (Joni Mitchell, instrumental centre-section - D.Airey) (9:10)
03. Gemini And Leo (G.Moore/Jon Hiseman) (4:50)
04. Secret Places (G.Moore/J.Hiseman) (4:00)
05. On Second Thoughts (G.Moore) (7:29)
06. Winds (G.Moore/J.Hiseman) (10:25)
Total Time: (42:16)

Expanded edition:
Disc 1:
01. Dark Side Of The Moog (instrumental) (Airey/Moore) (6:22)
02. Down To You (Joni Mitchell, instrumental middle section by Airey) (9:10)
03. Gemini And Leo (Moore/Hiseman) (4:50)
04. Secret Places (Moore/Hiseman) (4:00)
05. On Second Thoughts (Moore) (7:29)
06. Winds (Moore/Hiseman) (10:25)
07. Castles (version 1) (Moore/Hiseman) (11:09)
08. Gary's Lament (instrumental) (Moore/Hiseman) (7:00)
09. Walking In The Park" (Graham Bond) (7:05)
Disc 2:
10. Night Creeper (Airey/Moore/Hiseman) (3:46)
11. The Awakening (Moore/Hiseman) (11:43)
12. Siren Song (Moore/Hiseman) (6:55)
13. Castles (version 2) (Moore/Hiseman) (5:00)
14. The Scorch (instrumental) (Moore/Hiseman) (4:39)
15. Rivers (Moore/Hiseman) (4:27)
16. Interplanetary Slut (instrumental) (Moore/Hiseman) (5:32)
(recorded on Electric Savage as "Intergalactic Strut")
17. Dark Side Of The Moog (live) (Airey/Moore) (9:00)
18. Siren Song (live) (Moore/Hiseman) (12:13)
19. The Awakening (live) (Moore/Hiseman) (15:46)
Total Time: (146:31)




Skupina:
Mark Clarke - Bass (01,05,07)
Dave "Clem" Clempson - Guitars, Lead Vocal (03)
Chris Farlowe - Lead Vocals (01,02,04,05,07)
Dave Greenslade - Organ, Piano, Vibes, Backing Vocals
Louis Cennamo - Bass (02,03,04,06)
Dick Heckstall-Smith - Soprano and Tenor Saxophones, Spoken word (01)
Barbara Thompson - Flute, Alto, Soprano, Tenor and Baritone Saxophones, Backing Vocals (01,02,03,04)
Jon Hiseman - Drums, Percussion
Tony Reeves - Bass (08) [uncredited]
Hosté:
Diskografie Daughter Of Time
Vyšlo prosinec 1970, Vertigo (UK), Dunhill (U.S.)

Seznam skladeb:
01. Three Score And Ten, Amen (5:36)
02. Time Lament (6:04)
03. Take Me Back To Doomsday (4:26)
04. The Daughter Of Time (3:30)
05. Theme For An Imaginary Western (4:05)
06. Bring Out Your Dead (4:25)
07. Downhill And Shadows (6:11)
08. The Time Machine (8:12)
Total Time (38:04)

Recorded on summer 1970 at Lansdowne Studios, London (except 08: Royal Albert Hall, July 2, 1970)
Producer: Gerry Bron
"Daughter Of Time" je čtvrté album od Colosseum, které vyšlo v roce 1970. Album zůstalo pět týdnů v žebříčku UK Albums Chart ve Velké Británii na pozici #23. Bylo nahráno uprostřed rozvratu v sestavě kapely, pouze na jedné z jeho osmi skladeb, "Three Score And Ten, Amen", se onjevilo všech všech šest oficiálních členů kapely. Jedná se o koncepční album volně založené na fascinaci člověka a přitažlivosti války v průběhu věků. "Daughter Of Time" obsahuje všechny prvky potřebné k vytvoření čistě progresivního rockového alba. Spojení Davida Greenslade a Chrise Farlowe zajišťuje Louis Cennamo z Renaissance, který se těžkou rukou drtí basovou kytaru. Mnoho nástrojů je zkombinováno, aby vytvořilo brilantní všehochuť hudby u každé z osmi písní. Vibrující výtrysky trombonu, trumpet a flétny jsou vyvedeny do výšky v každé písně, což umožňuje některým nástrojům implementovat jazz fussion. Bohaté varhany a vibrafony se ozývají v "Three Score And Ten, Amen" a "Take Me Back To Doomsday" a přidávají se tak k melancholickému tématu. Proti tomu stojí krásné strunné aranžmá dotvářené houslemi, violou a violoncellem, které efektivně využívají k vytáření nálady a odvádějí vynikající práci. Dokonce i flügelhorn je zdůrazněn občas při zdůrazněných bicích. Mluvený slovní doprovod od Dicka Heckstall-Smithe vytváří úžasnou auru, když se jeho hlas ozývá oznamujíc příchodu apokalypsy. Hudba Colosseum funguje mimořádně dobře, protože vytváří napětí a připoutává posluchače k písním. Pokud jde o texty, jsou to ostré a předvídavé a mají středověkou chuť a dokonale se shodují s hudbou. Každá píseň má délku okolo šesti minut, aleb mohly být i delší, aby nechaly nástroje vyniknout svojí vynalézavostí. Kromě faktu, že jde o celkem krátké album, "Daughter Of Time" je robustním příkladem progresivní rockové hudby.

Skupina:
Jon Hiseman - Drums, Percussion, Machine (04)
Tony Reeves - Bass
Dave Greenslade - Organ Hammond, Vibraphone, Piano, Backing Vocal (04)
Dick Heckstall-Smith - Saxophone, Flute (04)
James Litherland - Elektric Guitars, Lead Vocals (03)
Dave "Clem" Clempson - Guitars, Vocals (01,02,05,06)
Hosté:
Neil Ardley - Conductor (03), String Arrangement (02)
Diskografie The Grass Is Greener
Vyšlo leden 1970, Dunhill

Seznam skladeb:
Side 1
01. Jumping Off the Sun (Mike Taylor, Dave Tomlin) (3:00)
02. Lost Angeles (Dave Greenslade, Dick Heckstall-Smith) (5:30)
03. Elegy (James Litherland) (3:26)
04. Butty's Blues (Litherland) (6:45)
Side 2
05. Rope Ladder To The Moon (Pete Brown, Jack Bruce) (3:42)
06. Bolero (Maurice Ravel) (5:28)
07. The Machine Demands A Sacrifice (Brown, Jon Hiseman, Litherland) (2:48)
08. The Grass Is Greener (Heckstall-Smith, Hiseman) (7:31)
Total Time (38:30)

Recorded on Spring and Summer 1969
Producer: Tony Reeves and Gerry Bron
Na rozdíl od jiných alb Colosseum, "The Grass Is Greener" vyšlo pouze ve Spojených státech a Kanadě na labelu Dunhill, distribuovaném ABC. Bylo koncipováno jako severoamerická alternativa k "Valentyne Suite" z listopadu 1969 doplněná tlumenou modro-zelenou variací výše uvedeného alba. Zahrnuje čtyři skladby nahrané s tehdy novým kytaristou a zpěvákem Daveem "Clem" Clempsonem v zimě 1969 ("Jumping Off The Sun", "Lost Angeles", "Rope Ladder To The Moon", "Bolero"), tři skladby z Vertigo LP "Valentyne Suite" z roku 1969, ale s vokálními a kytarovými partiemi, které poskytl Clempson ("Butty's Blues", "The Machine Demand A Sacrifice", "The Grass Is Greener") místo Jamese Litherlanda, a jedna skladba "Elegy", která vypadá, že je stejná jako originál z "Valentyne Suite", včetně Litherlandova vokálu. Deska byla remasterována a vydána jako bonusový disk ve vydavatelství Sanctuary Records '2003 Deluxe CD "Valentyne Suite".

Skupina:
Jon Hiseman - Drums, Percussion, Machine (04)
Tony Reeves - Bass
Dave Greenslade - Organ Hammond, Vibraphone, Piano, Backing Vocal (04)
Dick Heckstall-Smith - Saxophone, Flute (04)
James Litherland - Elektric Guitars, Lead Vocals

Hosté:
Neil Ardley - Conductor (03), String Arrangement (02)
Diskografie Valentyne Suite
Vyšlo listopad 1969, Vertigo, VO 1, 847 900 VTY

Seznam skladeb:
01. The Kettle (Dick Heckstall-Smith, Jon Hiseman) (4:28)
02. Elegy (James Litherland) (3:14)
03. Butty's Blues (Litherland) (6:46)
04. The Machine Demands A Sacrifice (Litherland, Heckstall-Smith, Pete Brown, Hiseman) (3:53)
05. Valentyne Suite
     a. January's Search (Dave Greenslade) (6:25)
     b. February's Valentyne (Greenslade) (3:33)
     c. The Grass is Always Greener (Heckstall-Smith, Hiseman) (6:55)
Total Time (34:46)

Recorded on Spring and Summer 1969
Producer: Tony Reeves and Gerry Bron
"Valentyne Suite" byla původně napsána s "Beware The Ides Of March" jako poslední kousek, ale "Beware The Ides Of March" již byla vydána ve Velké Británii na albu "Those Who Are About to Die Salute You", a byla nahrazena skladbou "The Grass Is Always Greener" ve finální podobě v britské verzi.

Skupina:
Dave Greenslade - Organ, Vibraphone, Piano, Backing Vocal (06)
Dick Heckstall-Smith - Saxophones
Jon Hiseman - Drums
Tony Reeves - Bass Guitar
James Litherland - Guitar (except 07), Lead Vocals
Jim Roche - Guitar (07)
Hosté:
Henry Lowther - Trumpet (01)
Diskografie Those About To Die Salute You
Vyšlo březen 1969, Fontana (UK), STL 5510,
červenec 1969, Dunhill (U.S.)
2004, Sanctuary Records

Seznam skladeb:
UK release
01. Walking In The Park (Bond) (3:51)
02. Plenty Hard Luck (Greenslade, Heckstall-Smith, Hiseman, Litherland, Reeves) (4:23)
03. Mandarin (Reeves, Greenslade) (4:27)
04. Debut (Greenslade, Heckstall-Smith, Hiseman, Reeves) (6:20)
05. Beware The Ides Of March (Greenslade, Heckstall-Smith, Hiseman, Reeves) (5:34)
06. The Road She Walked Before (Heckstall-Smith) (2:39)
07. Backwater Blues (Leadbelly) (7:35)
08. Those About To Die (Greenslade, Heckstall-Smith, Hiseman, Reeves) (4:49)

US release
01. The Kettle (4:15)
02. Plenty Hard Luck (4:20)
03. Debut (6:13)
04. Those About to Die (4:47)
05. Valentyne Suite (15:18)
     a. Theme One: January's Search (Greenslade, Hiseman)
     b. Theme Two: February's Valentyne (Greenslade, Hiseman)
     c. Theme Three: Beware The Ides Of March (Heckstall-Smith, Hiseman)
06. Walking In The Park (3:49)

2004 remastered release
Tracks 01-08 were the same as the original UK album
09. I Can't Live Without You (4:16)
10. A Whiter Spade Than Mayall (4:51)
11. Walking In The Park (3:44)
12. Beware The Ides Of March (4:09)
13. Plenty Hard Luck (2:42)
14. Walking In The Park (3:16)
Total Time (45:24)

Recorded on Winter 1968-1969
Producer: Tony Reeves, Gerry Bron
2004 edition:
Skladba 09: Studiová nahrávka
Skladba 10: Nahráno 12. prosince 1968, vysílána 17. ledna 1969 - BBC Top Gear. V té době se kapela jmenovala Jon Hiseman's Colosseum
Skladby 11-13: Nahrány 24. února 1969, vysílány 16. 3. 1969 - BBC Symonds On Sunday
Skladba 14: Së zpěvem Briana Matthewsa, BBC Top Of The Pops

Ti, kteří se chystají zemřít, vás pozdraví - Morituri Te Salutant je debutové album Colosseum, vydané v roce 1969 Fontanou. Je to jedno z průkopnických alb jazzové fúze. [1] Název je překlad latinské fráze morituri te salutant, která podle k víře veřejnosti (ale ne akademická dohoda), gladiátoři adresovali císaři před začátkem gladiátorského zápasu. "Those Who Are About To Die Salute You - Morituri Te Salutant" vinylové album mělo na gramofonové desce a na hřbetu titul Colosseum, ale album je známější jako "Those Who Are About To Die Salute You - Morituri Te Salutant". Album dosáhlo na pozici 15 v britském albovém žebříčku.


Skupina:
Dave Greenslade - Organ, Vibraphone, Piano, Backing Vocal
Dick Heckstall-Smith - Saxophones
Jon Hiseman - Drums
Tony Reeves - Bass Guitar
James Litherland - Guitar, Lead Vocals
Jim Roche - Guitar
Hosté:
Diskografie Ruisrock Festival
Turku, Finland. 1970, August 22

CD, vyšlo 2018, Voiceprint, VP613 (Europe)

Seznam skladeb:
01. Rope Ladder To The Moon ()
02. The Machine Demands A Sacrifice/ Drum Solo ()
03. Downhill And Shadows ()
04. Lost Angeles ()
05. Walking In The Park ()
Total Time: (00:00)


Skupina:
Dave Greenslade - Organ, Vibraphone, Piano, Backing Vocal
Dick Heckstall-Smith - Saxophones
Jon Hiseman - Drums
Tony Reeves - Bass Guitar
James Litherland - Guitar, Lead Vocals
Jim Roche - Guitar
Hosté:
Diskografie Live At The Boston Tea Party, August 1969
Vyšlo 2015, Lumpy Gravy Records, LGR 108

Seznam skladeb:
01. Butty's Blues (13:36)
02. The Machine Demands A Sacrifice (11:30)
03. The Valentyne Suite (live) (24:20)
     a. January's Search
     b. February's Valentyne
     c. Beware Of The Ides Of March

Bonus Tracks:
04. Debut (live) (4:41)
05. The Kettle (BBC Session, 1969) (6:43)
06. Take Me To Doomsday (BBC Session, 1971) (6:43)
07. Tanglewood '63 (live In Studio) (10:06)
Total Time: (55:11)
Tracks 1-3 recoreded live at the Boston Tea Party, Boston, MA on 13th August 1969.
Track 4 recoreded live at Staines, UK for 'Supershow' movie 26th March 1969.
Track 5 recoreded at BBC Studios, London on 19th May 1969.
Track 6 recoreded at BBC Studios, London on 20th January 1971.
Track 7 recorede in Bremen, Germany on 28th November 1970.

Skupina:
Jon Hiseman - Drums, Percussion
Clem Clempson - Guitars, Vocals
Dick Heckstall-Smith - Saxophones
Dave Greenslade - Keyboards, Piano, Vibes, Vocals
Mark Clarke - Bass, Vocals
Chris Farlowe - Vocals
Hosté:
Diskografie The Complete Reunion Concert
Vyšlo 2011, Intergroove / Masterpieces, MPI0012

Seznam skladeb:
01. Those About to Die (4:45)
02. Skelington (12:16)
03. Elegy (4:07)
04. Valentine Suite: January's Search (5:22)
05. Valentine Suite: February's Valentine (5:16)
06. Valentine Suite: The Grass is Always Greener (9:54)
07. Rope Ladder to the Moon (9:32)
08. Theme for an Imaginary Western (6:05)
09. Stormy Monday Blues (5:27)
10. Walking in the Park (7:47)
Total Time (70:31)

Recorded On June 24th 1994 at The E-Werk, Cologne
Produced: Jon Hiseman


Skupina:
Jon Hiseman - Drums, Percussion
Clem Clempson - Guitars, Vocals
Dick Heckstall-Smith - Saxophones
Dave Greenslade - Keyboards, Piano, Vibes, Vocals
Mark Clarke - Bass, Vocals
Chris Farlowe - Vocals
Hosté:
Diskografie Reunion Concert Cologne 1994
2CD, vyšlo 2008, Angel Air, SJPCD275

Seznam skladeb:
CD:
01. Those About To Die ()
02. Skelington ()
03. Tanglewood '63 ()
04. Rope Ladder To The Moon ()
05. Stormy Monday Blues ()
06. Walking In The Park ()

DVD:
01. Those About To Die ()
02. Skelington ()
03. Elegy ()
04. Tanglewood '63 ()
05. January's Search (The Valentyne Suite) ()
06. February's Valentyne (The Valentyne Suite) ()
07. Grass Is Always Greener (The Valentyne Suite) ()
08. Rope Ladder To The Moon ()
09. Theme For An Imaginary Western ()
10. Machine Demands Another Sacrifice ()
11. Solo Colonia ()
12. Lost Angeles ()
13. Stormy Monday Blues ()
14. Walking In The Park ()
Total Time (00:00)

Recorded On June 24th 1994 at The E-Werk, Cologne
Produced: Jon Hiseman


Skupina:
Jon Hiseman - Drums
Dick Heckstall-Smith - Sax (Soprano)
Chris Farlowe - Vocals
Mark Clarke - Bass, Guitar (Bass), Vocals
Dave "Clem" Clempson - Guitar (Acoustic), Guitar (Electric), Vocals
Dave Greenslade - Hammond B3, Organ (Hammond), Synthesizer, Vibraphone
Hosté:
Diskografie Theme For A Reunion
Vyšlo 18. června 2007, Music Avenue, 250158 (Německo)
14. dubna 2009, Rokarola Records, 250236 (jiný přebal)

Seznam skladeb:
Track Listing - Disc 1
01. Those About to Die (5:45)
02. Skelington (12:37)
03. Elegy (5:14)
04. Tanglewood 63 (9:59)
05. Valentyne Suite: Theme One - January's Search (5:39)
06. Valentyne Suite: Theme Two - February's Valentine (5:17)
07. Valentyne Suite: Theme Three - The Grass Is Always Greener (9:54)
08. Rope Ladder To The Moon (9:47)
Track Listing - Disc 2
01. Theme For An Imaginary Western (6:29)
02. The Machine Demands Another Sacrifice (2:02)
03. Solo Colonia (12:40)
04. Lost Angels (13:58)
05. Stormy Monday Blues (T-Bone Walker) (5:27)
06. Walking In The Park (7:50)
Total Time (01:52:38)

Recorded on October 28, 1994 at E-Werk, Cologne, Germany
Producer, Mixing, Remixing: Jon Hiseman
Mixing, Remixing: Dave Greenslade
Audio Engineer, Engineer: Axel Speelmans
Design, Illustrations, Layout Design: Didier Scohier
Art Direction, Liner Notes: Alfie Falckenbach


Skupina:
Chris Farlow - Vocals
Clem Clempson - Guitars, Vocals
Mark Clarke - Bass, Vocals
Dave Greenslade - Organ (Hammond), Piano (Electric)
Jon Hiseman - Drums
Barbara Thompson - Alto, Soprano & Tenor Saxophone
Hosté:
Diskografie Live05
2CD, vyšlo 2007, WHD Entertainment, Inc. IECP-20051/52 (Japan)

Seznam skladeb:
Disc 1 - First Set
01. Showtime (0:34)
02. Come Right Back (5:00)
03. Theme For An Imaginary Western (6:35)
04. Lights (0:32)
05. Rope Ladder To The Moon (8:35)
06. The Valentyne Suite (23:04)
     a. January's Search (6:46)
     b. February's Valentyne (5:09)
     c. The Grass Is Always Greener (11:09)
Disc 2 - Second Set
07. Those About To Die (5:00)
08. Stormy Monday Blues (10:14)
09. No Pleasin' (7:50)
10. Tomorrows Blues (12:10)
11. Drum Intro To LA (2:57)
12. Lost Angeles (16:24)
Total Time (98:58)

Recorded Live on Tour Summer 2005
Producer: Clem Clempson, Dave Greenslade, Jon Hiseman
Mixing: Jon Hiseman
Engineer: Miles Ashton
Cover Photo, Photography: Yuki Kuroyanagi
Artwork, Design: Anna Obereigner
Photography: Helmut Riedl


Skupina:
Mark Clarke - Bass Guitar, Vocals
Dave "Clem" Clempson - Guitars, Vocals
Dave Greenslade - Keyboards EMU Proteus 2 & Roland U20, Hammond Organ, Vibraphone, Vocals
Chris Farlowe - Vocals
Dick Heckstall-Smith - Soprano & Tenor Saxophones
Jon Hiseman - Drums, Percussion, Cymbals
Hosté:
Diskografie Colosseum LiveS
DVD, vyšlo 2003, Alpha Centauri Entertainment, ACE 11044F

Seznam skladeb:
01. Those About To Die ()
02. Skellington ()
03. Elegy ()
04. Tanglewood 63 ()
05. The Valentyne Suite a) January's Search ()
06. The Valentyne Suite b) February's Valentyne ()
07. The Valentyne Suite c) The Grass Is Always Greener ()
08. Rope Ladder To The Moon ()
09. Theme For An Imaginary Western ()
10. The Machine Demands Another Sacrifice ()
11. Solo Colonia ()
12. Lost Angeles ()
13. Stormy Monday Blues ()
14. Walking In The Park ()
Total Time (00:00)

Producer: Jon Hiseman


Skupina:
Sestava jako u předchozího albaHosté:


Diskografie The Complete Reunion Concert
Vyšlo 2003, Charly Records/ABC Entertainment, CHF-F1010SF, (Europe)

Seznam skladeb:
Disc 1 - DVD: Concert
01. Those About To Die (5:22)
02. Skelington (12:25)
03. Tanglewood '63 (10:54)
04. Rope Ladder To The Moon (9:41)
05. Stormy Monday Blues (5:28)
06. Walking In The Park (6:37)

Disc 2 - Audio CD
Highlights from the Concert:
07. Those About To Die
08. Skelington
09. Elegy
10. Tanglewood '63
11. The Valentyne Suite
     a. January's Search
     b. February'e Valentyne
     c. The Grass Is Always Greener
12. Rope Ladder To The Moon
13. Theme For An Imaginary Western
14. The Machine Demands Another Sacrifice
15. Solo Colonia
16. Lost Angeles
17. Stormy Monday Blues
18. Walking In The Park

Bonus material:
* Documentary Film: The Story Of Collloseum
* Songbook with lyrics
* Conceert Information

Total Time (cca 201 min)



Skupina:
Mark Clarke - Bass Guitar, Vocals
Dave "Clem" Clempson - Guitars, Vocals
Dave Greenslade - Keyboards EMU Proteus 2 & Roland U20, Hammond Organ, Vibraphone, Vocals
Chris Farlowe - Vocals
Dick Heckstall-Smith - Saxophones
Jon Hiseman - Drums, Percussion, Cymbals
Hosté:
Diskografie LiveS - The Reunion Concerts
Vyšlo 1995, Intuition Records, INT 3160 2 (Germany)

Seznam skladeb:
LiveS - The Reunion Concerts 1994
01. Those About To Die... (Greenslade, Heckstall-Smith, Hiseman, Reeves) (5:06)*
02. Elegy (James Litherland) (4:17)
03. The Valentyne Suite: (Colosseum) (20:41)
     1. January's Search (Greenslade, Hiseman) (5:38)
     2. February's Valentyne (Greenslade, Hiseman) (5:16)
     3. The Grass Is Always Greener (Heckstall-Smith, Hiseman) (9:47)
04. Theme for an Imaginary Western (Pete Brown, Jack Bruce) (6:30)
05. The Machine Demands Another Sacrifice (James Litherland) (2:02)
06. Solo Colonia (Hiseman) (12:27)
07. Lost Angeles (Greenslade, Heckstall-Smith, Farlowe) (13:22)
08. Stormy Monday Blues (T-Bone Walker) (12:11)*
Total Time (76:36)

* live at Zelt-Musik-Festival, Freiburg, Germany, June 24, 1994.

Live Cologne 1994
01. Those About To Die (Tony Reeves) (5:22)
02. Skelington (Clempson, Hiseman) (12:24)
03. Tanglewood '63 (Mike Gibbs) (10:54)
04. Rope Ladder To The Moon (Bruce, Brown) (9:41)
05. Stormy Monday Blues (T-Bone Walker) (5:27)
06. Walking In The Park (Graham Bond) (6:36)
Total Time (49:46)

Recorded on June 24, 1994 Freiburg
Recorded on October 28, 1994 Cologne
Producer: Jon Hiseman
"LiveS The Reunion Concerts 1994" je živé album anglické progresivní jazz-rockové skupiny Colosseum. Obsahuje dvě skladby z jejich reunionového koncertu na Zelt-Musik-Festival ve Freiburgu v Německu a šest skladeb z druhého reunionového koncertu na E-Werk v německém Kolíně nad Rýnem. V roce 2003 bylo vydáno "Live Cologne" 1994, které obsahuje zbývající tituly hrané na Reunion Concerts 1994 v Kolíně nad Rýnem. Ve stejném roce bylo vydáno i DVD s kompletním kolínským koncertem pod názvem "The Complete Reunion Concert Cologne 1994" (včetně 90-minutového dokumentu The Story of Colosseum).

Skupina:
Jon Hiseman - Drums
Mark Clarke - Bass, Vocals
Dave "Clem" Clempson - Guitars, Vocals
Dave Greenslade - Organ, Vibes
Dick Heckstall-Smith - Saxophones
Chris Farlowe - Vocals
Hosté:
Diskografie Live!
Vyšlo 17. září 1971, Bronze, ICD 1 (UK), Warner Bros. (U.S.)

Seznam skladeb:
01. Rope Ladder To The Moon (Pete Brown, Jack Bruce) (9:43)
02. Walking In The Park (Graham Bond) (8:21)
03. Skelington (Dave Clempson, Jon Hiseman) (14:52)
04. Tanglewood '63 (Mike Gibbs) (10:12)
05. Encore... Stormy Monday Blues (T-Bone Walker) (7:29)
06. Lost Angeles (Dave Greenslade, Dick Heckstall-Smith, Chris Farlowe) (15:43)
Bonus Track on later edition CD07. I Can't Live Without You (James Litherland) (7:28)
Total Time: (73:48)

Recorded on March 18 & 27, 1971
Producer: Gerry Bron, Jon Hiseman & Colosseum



Skupina:
Paul Williams - Vocals
Allan Holdsworth - Guitars
Jon Hiseman - Drums, Percussion
Mark Clarke - Vocals, Bass Guitar
Ollie Halsall - Vocals, Guitars, Piano, Moog Synthesizer
Hosté:

Diskografie Under The Blossom: The Anthology
2CD, vyšlo 27. září 2005, Castle Music

Seznam skladeb:
Disc 1:
01. Gorgon (5:44)
02. Foyers Of Fun (3:41)
03. Dark House (5:02)
04. Brothers (3:37)
05. Up And On (4:19)
06. Grey And Black (2:29)
07. Strangeher (4:07)
08. Upon Tomorrow (6:42)
09. Funeral Empire (4:25)
10. Paperback Writer (2:49)
11. Stargazer (3:36)
12. Dance To My Tune (7:48)
13. Living In Fear (4:17)
14. Yeah, Yeah, Yeah (3:39)
15. Waiting For A Miracle (5:18)
16. Turn Around (6:10)
Disc 2:
01. You And Your Love (previously unreleased) (4:21)
02. Dream Train (previously unreleased) (4:44)
03. Foyers Of Fun (BBC In Concert) (3:41)
04. Gorgon (BBC In Concert) (5:44)
05. Up And On (BBC In Concert) (4:19)
06. Grey And Black (BBC In Concert) (2:29)
07. Brothers (BBC In Concert) (3:27)
08. Drums Away (BBC In Concert) (7:26)
09. Strangeher (BBC In Concert) (4:07)
Total Time: (55:11)


Skupina:
John Hiseman - Drums
Allan Holdsworth - Guitar
Ollie Halsall - Guitar
Paul Williams - Lead Vocals
Mark Clarke - Bass, Keyboards, Vocals
Hosté:
Diskografie Tempest- Live in London 1974
Vyšlo 1975, Microphone Records (ITL)

Seznam skladeb:
01. Foyers of fun (6:58)
02. Gorgon (8:41)
03. Up and on (7:40)
04. Grey and black (3:39)
05. Brothers (15:25)
06. Strangeher (Including Drums solo) (13:26)
Total Time: (55:11)


Skupina:
Mark Clark: Bass & Vocals
Jon Hiseman - Drums & Percussion
Ollie Halsall - Guitars, Moog Synthesizer, Piano, Vocals
Hosté:
Mike Vickers - Audio Engineer, Moog Synthesizer
Diskografie Living In Fear
Vyšlo listopad 1974/3, LP Bronze, ILPS 9267

Seznam skladeb:
Side 1
01. Funeral Empire (4:25)
02. Paperback Writer (2:30)
03. Stargazer (3:36)
04. Dance To My Tune (7:50)
Side 2
05. Living In Fear (4:19)
06. Yeah, Yeah, Yeah (3:40)
07. Waiting For A Miracle (5:18)
08. Turn Around (6:12)
Total Time: (37:50)

Recorded on AIR Recording Studios, London, England, October-November 1973
Producer: Gerry Bron
Engineer: Geoff Emerick
Reissue Design, Reissue Producer: Hugh Gilmour
Photography: Fin Costello
Liner Notes, Sleeve Notes: Paul Lester


Skupina:
Paul Williams - Vocals, Acoustic Guitars, Keyboards
Jon Hiseman - Drums, Percussion
Allan Holdsworth - Guitars, Vocals, Violin
Mark Clarke - Bass, Keyboards, Vocals (06)
Hosté:
Diskografie Tempest
Vyšlo 1973, LP Bronze, ILPS 9220

Seznam skladeb:
01. Gorgon (5:41)
02. Foyers Of Fun (3:38)
03. Dark House (5:00)
04. Brothers (3:35)
05. Up And On (4:18)
06. Grey And Black (2:26)
07. Strangeher (4:07)
08. Upon Tomorrow (6:15)
Total Time: (38:00)
Recorded at Air Recording Studio, London, England on October, 1972 - November, 1972
Producer: Jon Hiseman
Project Coordinator: Steve Hammonds
Engineer: Denny Bridges, John Punter
Cover Design, Logo, Sleeve Design: Fabio Nicoli
Reissue Design: Hugh Gilmour
Cover Painting: Mati Klarwein
Photography: Fin Costello
Sleeve Notes: Paul Lester


Zpět

John Mayall’s Bluesbreakers při vystoupení, červenec 1967, zleva - John Mayall, Mick Taylor, Jon Hiseman, Tony Reeves, Dick Heckstall-Smith, Chris Mercer


Colosseum Jona Hiseman na pódiu při Reading Festival, 27. června 1971
Zleva: Dave Greenslade, Clem Clemson, Dick Heckstall-Smith, Chris Farlowe, Jon Hiseman a Mark Clarke



Basista Tony Reeves, Jon Hiseman a Dick Heckstall-Smith na pódiu s kapelou Colosseum

Tempest

  
The final chapter: Colosseum, featuring (clockwise from left rear) Dave Greenslade, Jon Hiseman, Chris Farlowe, Clem Clempson, Mark Clarke and Barbara Thompson, played its final concert in 2015 / Barbara Thompson






Zpět
Oficiální stránky:
http://www.temple-music.com/gallery/colosseum/
http://therockasteria.blogspot.cz/2014/01/tempest-tempest-1973-uk-great-hard.html
http://therockasteria.blogspot.cz/2014/01/tempest-living-in-fear-1974-uk-strong.html
http://www.alexgitlin.com/npp/tempest.htm
http://paulwilliams-uk.com/index.html
http://www.temple-music.com/project/morituri-te-salutant-box-set/
https://geirmykl.wordpress.com/2016/01/16/article-about-colosseum-from-new-musical-express-august-9-1975/

    ProgressRock Nahoru
Made by 
©  29.10.2019 
Menu Poslední aktualizace: 29.10.2019
mbrezny@centrum.cz© 
...a vzkaz autorovi!©