Progress Organization / Barnodaj / Progres 2

   
   
   
   
   

 Zpět

Původní sestava (zleva): Pavel Váně, Emanuel Sideridis,
Jan Sochor, Zdeněk Kluka

Progres 2 je brněnská rocková skupina hrající od roku 1968 až dodnes s přestávkami v letech 1971 až 1977 a 1990 až 1992. Původně vystupovala pod názvem The Progress Organization (1968-1971), v roce 1977 nahrála jednu desku jako skupina Barnodaj. Od roku 1977 hraje již jako Progres 2 s výjimkou let 1987 až 1990, kdy používala název Progres-Pokrok. Přestávky ve fungování zaznamenal Progres v letech 1971-1977 a 1990-1992. Prog, progesivní rock. Těžko najít jinou kapelu v tehdejším Československu, která by tenhle termín na přelomu 60. a 70. let 20. století naplňovala líp než Progres. Tehdy ovšem ještě jako The Progress Organization a s vědomím, že v lednu 1971, kdy natočili své první a na dlouho poslední album Barnodaj, ještě termín progrock vlastně ani neexistoval.

Kapela vznikla na podzim roku 1968 pod názvem Progress Organization ve složení Zdeněk Kluka (leader, bicí), Pavel Váně (zpěv, kytara), Jan Sochor (klávesové nástroje) a Emanuel Sideridis (basová kytara) a mohlo to být jenom nevinné potkání talentovaných amatérů. Spoluzakladatelem a lídrem kapely je bubeník Zdeněk Kluka, který jako jediný hudebník prošel všechna období skupiny a podílel se na všech albech. Váně už měl za sebou cennou zkušenost ze Synkop 61, naší nejstarší dodnes fungující beatové kapely, se kterou dokonce nazpíval na singl její největší hit "Válka je vůl". Pavel chtěl ovšem dělat tvrdší a progresivnější hudbu, a proto se, jak sám říká, trhnul, když využil návratu Pavla Pokorného z vojny. Podobně na tom byl Zdeněk Kluka v Atlantisu s Petrem a Hanou Ulrychovými. Váně s Klukou se nejen po hudební stránce dobře doplňovali. Tak se v roce 1968 dva dobří, zkušení a uznávaní hudebníci, sólový kytarista populární skupiny Synkopy 61 Pavel Váně a bubeník neméně oblíbených Atlantis Zdeněk Kluka, domluvili, že založí vlastní soubor. Záměrem se natajili, pochlubili se jím mnoha kamarádům a dva z nich zaujal natolik, že se okamžitě rozhodli zakladatele následovat. Váně oslovil kamaráda Jana Sochora, který v Brně studoval na VUT a přivydělával si po nocích jako barman v podniku Zlatoroh, protože věděl, že Sochor hraje na klavír, varhany, saxofon, kytaru a dokonce lesní roh a navíc má zajímavý čistý průrazný vokál. Nakonec skupinu doplnil baskytarista a zpěvák řeckého původu Emanuel Sideridis, jehož spoluhráči ze skupiny Believers v létě 1968 emigrovali do zahraničí a on zůstal bezprizorní. Vytvořili dobrou muzikantskou partu, která měla společné přání - všichni čtyři se chtěli věnovat především interpretaci instrumentálně a vokálně náročných skladeb. Jejich zájmem bylo propojit vokální složku s výraznějším instrumentálním podílem a hledali k sobě vhodné spoluhráče. V říjnu 1968 se začala pomalu formovat nová skupina. pod názvem The Progress Organization (později zkráceně jen na Progres 2). Sympatické bylo, že nezůstali jen u pouhého přání. Neotáleli, okamžitě se dali do budování repertoáru a po několika týdnech práce a zkoušek se představili brněnskému obecenstvu. Jejich repertoár v raných fázích představovaly coververze skladeb od Beatles, Small Faces, The Who, Cream, Procol Harum, Traffic, ale nejvíc jim učarovali stylotvorní Cream ze Spojeného království a newyorští rockoví symfonici Vanilla Fudge, jejichž spojení důrazné rytmiky, kytary a varhan s výraznou vokální složkou bylo v dané době jedinečné. V repertoáru Progress Organization se například objevily jejich skladby "You Keep Me Hanging On" a "People Get Ready". Všichni členové skupiny ale brzy začali pracovat i na původním repertoáru. Skupina trvala na zapojení varhan do aranžmá kapely, a tak si Sochor, který do té doby hrál na klavír, zakoupil české varhany Delicia. Na tehdejší poměry to byl drahý nástroj, ale později je vyměnil za značku Vox Jaguar. Všichni v kapele byli také výraznými zpěváky a konkurencí jim tehdy v republikovém měřítku byly jen bratislavské Prúdy s Hammelem a Vargou, ačkoli ti byli stylově trochu jinde, a v Praze snad Matadors, Apollobeat s Janem a Petrem Spálenými, Petr Novák s George & Beatovens a Olympic. Flamengo si ještě muselo delší dobu počkat na příchod Vladimíra Mišíka ze sotva vzniklého Blue Effectu, Collegium Musicum a Ursinyho Provisorium byly ve stádiích zrodu.

Ozvaly se sice hlasy připomínající a vytýkající - hovořily o tom, že se repertoár skupiny snad až příliš opírá a inspiruje u skladeb souborů Vanilla Fudge či Cream - ale Progressoři, jak se jim mezi brněnskými fanoušky říkávalo, nabídli i své vlastní věci. U převzatých pak vymýšleli nová aranžmá. Vedle bubeníka Zdeňka Kluky, který je pro Progress Organization skutečnou autorskou osobností, se jako skladatelé začali uplatňovat i ostatní členové skupiny. Nestává se často, aby nový soubor už po několika prvních vystoupeních získal tak výborné jméno, jaké si vydobyli Progress Organization. Skladby, které Progress Organization nahráli a nazpívali na tuto svoji první dlouhohrající profilovou desku, jejich autorské schopností plně dokazují. Progress Organization se stali brněnskou špičkou. A nejen brněnskou. Přesvědčili posluchače i z ostatních míst republiky - ať již na prvním ročníku Slovenského beatového festivalu v Bratislavě nebo na čtvrtém ročníku jazzuniversiády v Českých Budějovicích. Zde také získali zaslouženou odměnu: v kategorii beatových souborů jim porota přiznala druhé místo, a to hned za vynikajícím Collegiem bratislavského varhaníka Mariána Vargy. Všechny skladby z repertoáru Progress Organization mají výborně zvládnutou kompozici. Hudebníci se v ní plně uplatňují jako instrumentalisté i jako zpěváci. V československé beatové hudbě není druhý soubor, který by využíval možnosti vícehlasých vokálů lépe, než to dokáží Progressoři. Progress Organization jsou v naší populární hudbě skutečným pojmem. Připočteme-li ke kvalitám hudebním i kvality technické, které jsou pro tituly série Supraphon - Čs. hifi-klub samozřejmostí, nemůže být o celkovém výsledku pochyb.

Mezitím ovšem přišli Rusové a Pavel Váně začal chodit na psychologii na filozofickou fakultu. Díky tomu věděl, že v těch úspěšných reklamách musí drnčet hlásky jako r či g. Pak si to lidé pamatují. Ve svých vzpomínkách v biografii se vrací i k úplným začátkům Progress Organization. "Název kapely pro nás zpočátku nebyl moc důležitý. Protože jsem v té době studoval psychologii na filozofické fakultě, z nějaké přednášky o užití psychologie v reklamě jsem si zapamatoval, že je účinné a zapamatovatelné spojení písmen G a R. Často jsme si telefonovali se Zdeňkem Klukou a sdělovali si nově objevená slova, až z jednoho sluchátka zaznělo progress a z druhého organization," doplňuje Váně. No a vznikl název Progress Organization.

Koncertní premiéra této kapely se uskutečnila 3. dubna 1969 v divadle Reduta a byla celkem úspěšná, zúčastnili se jí nejen bigbítoví příznivci, ale i hodně hudebníků. A nedlouho poté 1. května téhož roku díky manažéru Miloši Bernátkovi otvírají legendární bar klub Na Šelepce, pročež se Miloslav Bernátek stal jejich druhým manažerem. Kapela rychle vzbudila pozornost. Již na čtvrtém vystoupení hráli The Progress Organization dne 19. června 1969 na zimním stadionu Za Lužánkami společně s kapelami The Blue Effect a Synkopy 61 s americkou skupinou The Beach Boys. Nebylo to jen díky tomu, že Kluka byl známý ze skupiny Atlantis a Váně ze Synkop 61. Progress Organization měli dobré vzory v Beatles, Cream, Vanilla Fudge a začínajících Pink Floyd, ale i silnou vlastní tvorbu, hutný sborový vokál a náročná aranžmá. Skupině se nevyhnuly technické potíže, když americký technik omylem odpojil Sochorovy varhany a navíc rozčileného hudebníka málem zranilo nezajištěné klavírní křídlo. Skupina brzy přesáhla význam Brna a koncertovala i po řadě dalších míst v republice a jejich sláva a uznání stoupaly, vyhráli např. beatový festival v Táboře, byli druzí na Jazzuniverziádě v Českých Budějovicích za bratislavskými Collegium Musicum, což hodně posílilo jejich pozici, hráli i v Bratislavě a Praze.

Pohnutá doba po okupaci vojsky Varšavské smlouvy se promítnula i do osudu Progress Organization. Při demonstraci 21. srpna 1969 byl Váně zadržen Veřejnou bezpečností (Policii) při protestní akci k prvnímu výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a až po několika týdnech do podzimu strávených ve vazební věznici v Bohunicích byl propuštěn. K demonstraci k prvnímu výročí okupace se přitom připletl náhodu. Vystoupil v centru z tramvaje a kolem se zrovna řítil kordon policajtů honících protestující. Přicvakli mne želízky ke kandelábru a chytali další. Pak jej odvezli na Běhounskou, kde do něj mydlili dvě hodiny tím stylem, až jsem měl zlomených několik žeber, otřes mozku a byl celý fialový. Pak jej převezli do Bohunic, byla to tehdy šílená doba. První noci bylo v celách pro pět lidí namačkáno lidí třeba třicet. Rozdali jim třebas deky, do kterých ještě nasypali slzný prášek, spalo se vestoje. Zadržen byl skoro přes dva měsíce... Zmydlili jej totiž takovým způsobem, že viděli nutnost, abych se nejdříve dal trošku dohromady, pak dostal po týdnu regulérní vazbu. Navíc mu přitížilo, že jeho táta emigroval. To byla také velká přítěž. Až pak je začali postupně propouštět. Kapela musela po tu dobu odehrát některé koncerty s náhradními hudebníky a čekali, až se Váně vrátí. To byl také zdroj problémů, které se s kapelami, v nichž působil Váně, táhly skoro po dvě desetiletí. Později každoročně před srpnem (myšleno 21. srpen - den invaze) byl šikanován policií. Na okrsku ve Veveří mu vždy doporučovali, aby v tyto dny raději vypadnul z Brna a při této radě mu vždycky dali trochu do držky.

V listopadu 1969 už kompletní Progress Organization vystoupili na Slovenském beatovém festivalu v Bratislavě, kde si mohli zahrát na kvalitní aparaturu anglické skupiny Cressida. Po několika klubových koncertech a účasti na řadě výzamných festivalů na Moravě i v Čechách se dne 28. května 1970 se Progress Organization představili 7. března 1970 s velkým úspěchem v Praze v Music F-clubu na Smíchově a o den později na koncertu v Radiopaláci. Tam fascinovali kromě publika i Hynka Žalčíka, nadšence a šedou eminenci domácí beatové scény, tehdy producent a zaměstnanec Supraphonu, který následně zprostředkoval a prosadil do edičního plánu natáčení prvního alba kapely pro Supraphon, což bylo v době rozběhnuté normalizace téměř vyloučeno.

Předcházelo mu během roku 1970 ještě trojskladbové EP v produkci Aleše Sigmunda, či spíše singl nahrané rychlostí 33, který nahráli a u malého brněnského nezávislého vydavatelství Discant, jež brzy nato zaniklo. První vlastní skladba "That's How Things Go" se bohužel nezachovala, ale kapela nahrála v improvizovaných podmínkách v Janáčkově divadle i další autorské skladby "Snow In My Shoes" (Kluka) a "Fortune Teller" (Sideridis), ze kterých byl cítit dotek soulu, jazzu i blues, ale také velmi zajímavou skladbu "Klíč k poznání" (Sochor), kterou opatřil textem František Jemelka. Skladba vykazovala koncepční, na svou dobu hodně odvážnou strukturu, kde se spojovala psychedelie s vokály a tvrdším rockem. Na albu spolupracovali i jazzmani Orchestru Gustava Broma. První EP vyšlo až v roce 1970 pod názvem "Klíč k poznání" a dodnes je sběratelským unikátem. EP dokumentuje chuť kapely k experimentům. Bezmála osmiminutová kompozice Jana Sochora "Klíč k poznání", jedna z prvních skladeb Progres s českým textem, zabrala jednu stranu, na druhé jsou pak Klukův "Snow In My Shoes" a jediný zdokumentovaný autorský příspěvek Emanuela Sideridise, nazvaný "Fortune Teller". Sochor a Sideridis byli tehdy také nejvytíženějšími zpěváky v kapele. Kvůli začínající normalizaci, která tomuto druhu hudby příliš nepřála, ale skupina na podzim toho roku po dlouhém rozmýšlení byla skupina nucena ukončit činnost.

Skupina se profesionalizovala, třebaže Sochor i Váně ještě studovali, ale už v daném roce bylo už jasné, že se kapela progresívním rockem neuživí, a proto bylo před prázdninami rozhodnuto, že se rozejdou, aby se mohli hudbou uživit v "cizích službách". Poslední oficiální vystoupení Progress Organization se odehrálo 17. června 1970 v Novém Boru. Byly to tedy existenční, společenské, ale i finanční důvody, které zabránily jejich plynulému vývoji, nikoliv otázky mezilidských vztahů, jak to bývá mnohdy zvykem.

Díky producentu Hynku Žalčíkovi v lednu roku 1971 natočili hudebníci ještě svoje první LP "Barnodaj". Trvalo ale ještě skoro rok od setkání s Žalčíkem, než Progres nastoupil k natáčení v dejvickém studiu Supraphonu. Čtveřice si zatím připravila nové, česky zpívané skladby, otextované převážně Petrem Ulrychem. Mnohé z nich získaly finální podobu vlastně až ve studiu. Pavel Váně k tomu podotkl: "Nahrávání probíhalo v etapách, a i když to bylo ve velmi dobře vybaveném studiu, bylo to ještě pořád na 4 stopy. Točil s námi velmi dobrý zvukař Petr Kocfelda, režii nám dělal Honza Spálený, který patří takříkajíc k naší krevní skupině, byl už tehdy pro nás osobnost, klidnej a trpělivej, a hlavně nemachroval, jako někteří řežiséři při našem předchozím natáčení v rozhlase. Protože jsme si tam navymýšleli spoustu věcí, dechy, smyčce a sbory, to nahrávání na čtyřstopák probíhalo tak, že jsme byli všichni ověšený spoustou nástrojů. Honza Sochor tam třeba měl mít na začátku cembalo, pak klavír a varhany, ale protože se to všechno jelo v kuse, tak jsem čembalo na záčátku hrál já, pak jsem odehrál pasáž s kytarou, kterou jsem měl na krku, museli jsme to všechno odzpívat zároveň se sborama apod. To už si teď nikdo neuvědomuje, jak se dnešní nahrávání od tamtoho strašně liší.“

A jak se při nahrávání projevoval Hynek Žalčík, uvedený na albu jako producent? "Žalčík přispíval hlavně organizačně, tehdy ještě producent do hudby prakticky nezasahoval. On třeba sehnal zpěvačky z gymplu odvedle, které nám nazpívaly sbory - tak se tam ocitly Jana Paulová a René Nachtigalová. Napsal nám taky svůj možná první text pro skladbu Ptáčník.“ Hynek Žalčík přivedl i hráče na dechové nástroje. Progres si hraní s dechy vyzkoušeli už při brněnských koncertech a natáčení EP se členy jazzového orchestru Gustava Broma, na albu se objevili členové různých těles, m.j. spoluhráči Karla Gotta. V několika písních aranžmá spoluvytvářejí sekce trubek a trombónů (a někdy i hobojů a fléten), skladbu "Time" z druhé, anglicky zpívané poloviny LP, dobarvilo barytonsaxofonové sólo Zdeňka Jareše.

Křest alba byl 17. března 1972 v Praze. Vyšlo v monofonní i stereofonní verzi, podepřené kvalitně sejmutým zvukem. Album bylo eponymní, ale později se ujal mezi lidmi název Barnodaj, vybraný z originálního slovokvasu jazzmana Jaromíra Hniličky. Album bylo natočeno z poloviny česky a z poloviny anglicky. Úvodní skladba "Introdukce" představila instrumentálně vypilovanou kompozici, na kterou navazovaly písně "Jako Helios", "Ikaros", "Strom", "Argonaut" nebo "Ptáčník". Nechyběly zde ani vynikající coververze od Beatles "We Can Work It Out" a "I Feel Free" od Cream. Výtečným příkladem vyspělého autorského potenciálu a citlivého aranžmá byla i skladba "A Lovely Day". Jako oddechová hříčka naopak působí "Good Bye". Vedle rockové instrumentace a vynikajících vokálních partů zde výrazně kooperují smyčce a dechy a celkové pojetí významně přesahovalo většinu dobového bigbítu svou nadčasovou koncepcí, což ocenili kritikové jako Jiří Černý a Jaromír Tůma, ale i mnoho příznivců. Deska se poměrně rychle vyprodala, ale normalizační poměry neumožňovaly její reedici, proto se stala sběratelským unikátem sháněným v inzerátech i na hudebních burzách. Album bylo digitalizováno až v roce 1993, kdy vyšlo poprvé v CD verzi na EMI/Monitor, a konečně bylo doplněno i zajímavými a unikátními bonusy v novém vydání na FT Records v roce 2006 a opět se setkalo se zvýšenou pozorností domácí veřejnosti. Ale to jsme jen odbočili.

Během roku také absolvovali několik vystoupení. Albu se dostalo veskrze vřelého přijetí, když se koncem roku 1971 dostalo na pulty prodejen Supraphonu. Album se podle hodnocení časopisu Melodie stalo Deskou roku 1972, přestože šlo o poslední produkt, který Supraphon natáčel na čtyřstopý magnetofon. Bylo to zčásti na motivy starořeckých bájí. Dodnes, kdo desku Barnodaj slyší nevěří, že ten zvuk je z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Recenzent Jaromír Tůma o něm napsal v Melodii 10, 1973, č. 2, s. 58: "Nesporně nejzdařilejší česká rocková deska, jakou jsem dosud slyšel... Pro takovou hudbu je příznačný nehřmotný patos, jaký mívá první chlapecké nahlédnutí do světa umění.“ Skupina vedle původních skladeb přetavila známá témata od Beatles "We Can Work It Out" a Cream "I Feel Free" do svého artrockového stylu, pro který byly příznačné vlivy klasiky i psychedelické reminiscence, bohatá instrumentace s mnoha změnami a kontrasty, včetně využití smyčců a žesťů, a radost z vícehlasého zpívání. The Progress Organization za dobu svého trvání odehrál 44 koncertů. Když v anketě časopisu Melodie bylo vyhlášeno albem roku 1972, to už oslavovaná kapela prakticky dávno neexistovala.

Už před začátkem natáčení desky, na podzim 1970, se tři členové Progres po zralé úvaze a pod vlivem postupující „normalizace“ rozhodli k řešení ne právě nejradostnějšímu, ale nezbytnému pro zajištění živobytí svých rodin a také získání adekvátní nástrojové aparatury. Po utlumení činnosti kapely tři ze čtyř členů The Progress Organization, Kluka, Sochor a Sideridis, zůstali nadále pohromadě a stali se členy Skupiny Aleše Sigmunda, doprovodné kapely popových zpěvaček Marthy a Teny. Od nové sezóny 1970 Váně chytil lano od kamaráda z Bratislavy, baskytaristy Fedora Freša, a na rok nahradil v Collegiu Musicu Rasťa Vacha, který šel studovat. Frešo si dokonce představoval, že mu Váně pomůže v nové kapele se zpěvem, ale k tomu nějak nedošlo. Zato můžete jeho kytaru slyšet na obou stranách slavného EP "Hommage" a "J.S.Bach / Ulica plná pláťov do dažďa", o jehož vydání u Pantonu v roce 1970 se Pavel také zasloužil. Po přátelském odchodu z Vargova Collegia, budoucí absolutní jedničky slovenského progrocku, se Pavel Váně stal na několik let také dělníkem pop music, tentokrát v Praze. S kapelou Atlantis, čítající stále některé spoluhráče Zdeňka Kluky z 60. let, doprovázel sourozence Ulrychovy a Jitku Zelenkovou. Během té doby ještě Progress Organization několikrát vystoupili v brněnských klubech, a naposled pak na 3. Beat Festivalu v Praze roku 1971.

Po pražské etapě s Ulrychovými se chtěl v roce 1972 Pavel Váně spojit v kapele Marthy a Teny s bývalými spoluhráči, jenže Kluka se Sochorem se krátce předtím rozhodli postavit nový soubor pro Boba Frídla. Pavel se tedy znovu sešel aspoň se Sideridisem, který se však po nějaké době ještě v roce 1971 rozhodl odstěhovat za rodinou do západního Německa a později se vrátit do Řecka, do země svých předků. Kluka se Sochorem založili v roce 1972 Skupinu Jana Sochora, když se Sochor a Kluka oddělili a doplněni kytaristou Vladimírem Severou z FGB Stellars a baskytaristou Cyrilem Kajnarem z Vulkánu, začali doprovázet stále populárnějšího písničkáře Boba Frídla. Skupina Jana Sochora si skvěle rozumí s folkovým repertoárem Boba Frídla, dokonce ty skladby Dylana, Donovana a dalších folk-singerů převádějí do rockového půdorysu ještě dřív, než k tomu přikročil sám Dylan. Nicméně o dva roky později v březnu 1974 došlo k tomu, k čemu prostě dojít muselo. Obě jmenované doprovodné kapely se spojily, když se do tohoto sdružení zapojil i Váně. Po rozpadu Skupiny Aleše Sigmunda v roce 1975 se toto trio už dříve doplněné baskytaristou Pavlem Pelcem, bývalým členem skupiny Speakers na místě Emanuela Sideridise, a saxofonistou Pavlem Knotkem (Skupina Jana Sochora) stává doprovodným tělesem nejen Boba Frídla, ale i Marthy a Teny Elefteriadu. Sideridis však do dalšího vývoje nezasáhl, legálně se v létě 1972 vystěhoval do Řecka a jeho další osudy se vyvíjely už mimo rámec jeho hudebních kolegů. Tak byl někdejší The Progress Organization znovu pohromadě, pouze basistou Pavlem Pelcem. Manažer Oskar Man jim postupně povolil i "Progresovké okénko" při koncertech, a také tu byl stále příslib natočení druhého alba, který vzešel od Supraphonu po úspěchu jejich debutu.

Když došlo k nucenému odstraňování anglických názvů kapel, posloužil Barnodaj jako pojmenování souboru, který beztak přestal po 44 odehraných koncertech vystupovat na veřejnosti a jen občas se sešel v nahrávacím studiu. Na počátku ledna 1971 se skupina sešla v Praze v Mozarteu, kde začalo nahrávání jejich plánovaného alba. Tato čtveřice vedle hraní s etablovanými pop-hvězdami tak začala v roce 1976 opět díky producentu Žalčíkovi (tehdy i se saxofonistou Pavlem Knotkem) vytvářet své druhé album přinášejícím poprvé kiplingovské téma ve zpracování básníka Pavla Kopty. Natáčelo se opět až po dlouhé době, v říjnu 1977 opět ve studiu Dejvice. Tak vznikla na podzim 1977 monotematická deska "Mauglí", volné zpracování Kiplingovy Knihy džunglí, s hudbou Kluky, Váněho a Sochora na texty Pavla Kopty. Sideridise zde nahradil basový kytarista Pavel Pelc, bývalý kapelník skupiny Speakers resp. Junior. Deska "Mauglí" vyšla následujícího roku pod hlavičkou skupiny Barnodaj.

Deska zní aktuálně a zajímavě, i když trochu rozháraně. Podobně jako na jejich prvním projektu z roku 1972 byl i zde kladen důraz na pečlivá aranžmá, vokální stavbu a kreativní instrumentaci. Úvodní skladba "Džungle" navodila atmosféru indického Orientu se sitárem, impulzivními bubenickými nástupy a fortelnými smyčci s klavírním finále. Nevyrovnané jsou i texty a nejlíp vyznívají ty, ve kterých Pavel Kopta uchopil téma takřka popisně: Váněho "Mauglí" a "Osud" patří do zlatého fondu Progres, na koncertech dodnes zní i hardrockové boogie "Strach" a nezapomenutelný je jediný příspěvek Jana Sochora, jemná procítěná balada "Prám z trámů". Jistým předvojem věcí příštích je další Váněho skladba "Dopis v láhvi" se zajímavým aranžmá dechů s prvky funku a jazzrocku. Bárka Progres 2 tedy touto deskou znovu vyplula na moře uměleckého vyjádření, byť album vyšlo v roce 1978 pod hlavičkou Barnodaj anglický název The Progress Organization byl už tehdy pochopitelně nemyslitelný. V době vydání bylo už zas všechno jinak. V roce 1978 se všichni až na Jana Sochora se vyvázali z doprovazečského zaměstnání, přestali spolupracovat s Frídlem a začali se plně věnovat rockové hudbě, vrhli se na přípravu něčeho, co neodvolatelně zahýbalo zdejší rockovou scénou.


Příznivá odezva na Mauglího vrátila skupinu, která se rozhodla pro název Progres 2, zpátky na koncertní scénu. V době, kdy album s velkým zpožděním vyšlo, už řada věcí neplatila. Na konci léta 1977, když Kluka, Váně a Pelc spřádali nové plány, Sochor se těchto plánů už neúčastnil. Po krátké existenci skupiny Ex-libris odešel hrát jazz, swing, soul a blues do zahraničních angažmá. Kapelníkem se stal Kluka a jeho nabídku přijal talentovaný kytarista Miloš Morávek (Regenerace) a také muzikantské eso, klavírista a student Janáčkovy akademie múzických na klávesové nástroje Karel Horký. Začali koncertovat a vedle tanečního repertoáru pro obživu začala skupina cíleně nacvičovat nový repertoár s výraznými uměleckými ambicemi v artrockovém pojetí. Pracovali na rozsáhlém audiovizuálním projektu na sci-fi texty manažera kapely Oskara Mana, který sehrál důležitou roli, přesahující kompetence organizačního vedoucího, jako textař a tvůrce libreta konceptního audiovizuálního pořadu („rockové opery“) "Dialog s vesmírem", který skupina uvedla v premiéře jako "první českou rockovou operu" 27. února 1978 v brněnském Divadle na Výstavišti.

Projekt vznikl na základě povídek sci-fi, jehož texty napsal Oskar Man. Oskar byl velký čtenář, a jak se ukázalo, i s tvůrčími ambicemi. Ten všechny nápady převedl do povídkového libreta na téma, na kterém se nakonec všichni shodli. Později si jednotlivé povídky rozebrali a začali je zhudebňovat. Nakonec na hotové skladby Oskar napsal definitivní texty. Přibrali do tvůrčího týmu výtvarníka Borise Myslivečka jako image-mana, vzápětí ještě Honzu Dungela a Vaška Houfa. Ti malovali samostatně obrázky pro projekci. Byla to vůbec první tuzemská rocková scénická audiovizuální opera, v níž hrála úlohu jak hudba, tak i projekce. Karel Slach měl na starost kameru i režii filmových dotáček. Protože Zdeněk spolupracoval často na Provázku s režisérem Peterem Scherhauferem, bylo jasné, že jej taky přemluví ke spolupráci. Nakonec jim pomáhala spousta skvělých kamarádů, většinou bez nároků na honorář. Třeba velmi drahý filmový materiál, sehnali nějak kamarádi z TV. Plakát dělal Dušan Ždímal s Jefem Kratochvilem. Celá ta šílená práce kapelu ale moc bavila a taky cítili, že dělají opravdu něco, co tady bylo nejen poprvé, ale i důležité. Alespoň tak to cítil Pavel Váně, taky kvůli tátovi, ten cítil to emigrační téma hodně osobně. Téměř každý den se rozjížděli za různými úkoly. Například k natáčení scény, kdy snová milenka-matka, hrála ji Váněho žena, předá z plátna na jeviště semínko z jablka, jako symbol zrození, se dostali už dost na podzim. Žádná jabloň už neměla listí. Tak jablka jednoduše přivázali na nějakou ještě olistěnou meruňku. Rozdíl pozná snad jen botanik. Mnoho lekcí zabralo, než do nich Aťka Ambrová naprala aspoň minimální choreografické minimum, Pavlovi pak ještě trochu jednoduchých hereckých gest. Jeden den snímal Míra Dvořák sádrovou „posmrtnou“ masku Pavla Váně pro pozdější trikové užití. Za živa je to dost hrozný zážitek. Zatím třeba Pavel Pelc v roli Krista kráčel celý den bosý a skoro nahý po zasněžených pláních s těžkým křížem na rameni. Většinu scén natáčeli zrovna v největší zimě. Ale například ve scéně "útěku“ se hoši dost zapotili. Pavel běžel jsem za saněmi, na kterých kluci tryskem táhli kameramana. Kvůli natáčení "Velké noci“, scény zhulenců na heroinové planetě, rozhlásil Karel Slach po Brně, že pořádají ohromný mejdán se spoustou chlastu zadarmo. K natáčení na Zdeňkově chatě v Želešicích se dostavili snad všichni známí brněnští opilci a pobudové. Protože ten chlast tam opravdu byl v hojné míře, hráli někteří své role tak zaníceně, že je museli násilím vytahovat z plamenů vatry, v kterých by se snad pro zdar filmu i upálili.

Asi byli jediná kapela na světě, která zkoušela i se zvukařem a celou technikou mnoho měsíců, protože celá opera vyžadovala od všech dokonalou znalost veškerých detailů a přesnost. Technici zkoušeli přesné nasazení obrazů i filmu dokonce sami s hudbou z magneťáku. Po zkouškách jako za starých časů při draní peří, seděli a sešívali společně u burčáku obrovské mobilní promítací plátno. Na tom se pak pomocí několika projektorů vytvářela scéna a přenášel se děj z filmu na jeviště a naopak. "Lišili se hlavně tím, že používali při vystoupení audiovizuální efekty. V té době to bylo především promítání na pozadí a pyrotechnika," řekl bývalý manažer skupiny Miloš Bernátek. "Měli jsme za sebou obrovské plátno. Na něj se z několika projektorů promítalo kolo, ve kterém se objevovaly fotografie nebo filmové záběry," upřesnil frontman Pavel Váně. Vlastně příběh popisuje v podstatě latentní emigraci, když kosmonaut využije příležitosti, nevrátí se na Zem, ale hledá světy, kde by to fungovalo lépe. Byla to taková moderní Odyssea. Kosmonaut se zastavil na planetě heroinu či robotů. Všechny jednotlivé obrazy se pak propojily do fantastického spektáklu. S tímto projektem objela kapela do roku 1980 celé Československo v celkem 350 reprízách, než jej Panton vydal v nesourodé kombinaci singlů, EP a LP. Nový náročný hudební koncept nepřímo navázal na britský art rock, stereofonní sound, výrazný světelný park a zadní filmová projekce a diapozitivy představily novou uměleckou estetiku v našich poměrech nevídanou a neslýchanou.

Jak Pavel Váně vzpomíná, teprve večer po premiéře dne 27. února 1978 si uvědomil, jaká je to dřina. Po téměř dvou hodinách koncentrovaného hraní (hudebního i trochu hereckého) bez přestávky, jsem sotva stál na nohou. Na premiéře bylo hodně divadelníků z celé republiky, nějak se to proslechlo. Brali to jako avantgardní divadlo s politickým podtextem, kterých tehdy samozřejmě moc nebylo. A všichni to chtěli ještě vidět, než nás zakážou. Ale reakce úřadů byly naprosto nejednotné. V jednom kraji jsme měli brzo zákaz, odhalili to emigrační téma, v druhém jsme dostali ocenění za skvělý nový kulturní počin. Většinou ale komunisti jen povrchně tepali do toho jednoho "drogového“ textu, který vůbec nepochopili.

Na podzim 1979 ale odešel ze skupiny Horký, jenž se chtěl věnovat studiu na JAMU. "Dialog.." tak musel být částečně přearanžován, nejdůležitější klávesové party převzal Pavel Pelc a musel je provázat s hraním na basovou kytaru. Karel Horký se ale ještě stihl podílel na studiové nahrávce z přelomu let 1979 a 1980. Taky se přihodila naprosto klasická věc. Když s Dialogem už nějaký čas s velkým úspěchem vystupovali, došlo i na jednání o desce. Napřed na Pantonu říkali, že nelze vydat desku takové neznámé kapele, pak zas, že je to pro vydání desky už obehrané. Pak se uvolili desku vydat, ale ne dvojalbum, protože „ "to má přece Vašek Neckář, a to nemůže mít jen tak každý“. Mezitím dva roky po jejich premiéře podobné téma nenápadně použili Olympici (LP Prázdniny na Zemi), a zase se ukázalo, jak je někdy daleko z Brna do Prahy. A tak v roce 1980 vyšel "Dialog s vesmírem" jako klasické LP, doplněné EP deskou a singlem, což do značné míry nabouralo celistvost náročného projektu. Bohužel se téměř málokomu podařilo koupit to všechno pohromadě. Vypilované instrumentální pasáže s výbušnou rytmikou bicích a basů dokreslovaly kreativní kytarové party a zapojení synthesizerů s nezbytnými vokály. Albu vévodila křehká "Balada o jablku", stejně jako dramatická "Planeta Hieronyma Bosche II", známá jako "Heroin", do níž vstoupila nesmyslná cenzura, nebo výtečně proaranžované "V zajetí počítačů" či "Odlet". Progres 2 se dostali do rockové první ligy. Vnitřní spory se bohužel Progresu 2 nevyhnuly, protože v roce 1981 po vzájemné roztržce překvapivě z rozjetého vlaku odešel Váně, jenž pak krátkodobě účinkoval v šikanované skupině Bronz a později odešel do folkrockového prostředí. Fenomenální úspěch výrazně zhoršil Váněho vztah se Zdeňkem Klukou, který nakonec vyústil jeho odchodem z Progres 2. Dvě výrazné osobnosti prostě nemohly fungovat na jednom místě. "V době Dialogu s vesmírem se vyostřily mé vztahy s Zdeňkem Klukou. Měl jsem tehdy pocit, že po frontmanství v "Dialogu..." mám na to, abych si založil vlastní kapelu. Ukázalo se, že to nebylo příliš dobré rozhodnutí i s ohledem na další vývoj Progresu 2, kde Zdeňkovi chyběl jakýsi sparring partner," uvedl Pavel Váně v pořadu ČT Bigbít.
Po ukončení projektu "Dialog s vesmírem" stála skupina před otázkou, co dělat dál. Zdeněk Kluka prosazoval další monotematický program na téma Knih džunglí, což ale vadilo Váněmu, neboť kapela před několika lety vydala album Mauglí (rovněž koncepční album). Tímto naplno propukly spory mezi Klukou bubeníkem a kapelníkem, a Váněm - kytaristou a frontmanem. Pavel Váně nakonec z Progres 2 v roce 1980 odešel a založil vlastní skupinu Bronz a později odešel do folkrockového prostředí. Krátce před jeho odchodem naopak přišel klávesista a zpěvák Roman Dragoun (ex-Regenerace). Skupina tedy začala pracovat na dalším audiovizuálním programu "Třetí kniha džunglí". "Třetí knize džunglí" předcházel singl s enigmatickou Dragounovou baladou "Že tvých vlasů v ní se dotýkám", později Romanem znovunatočenou na album "Otlučená srdce", a pro Progres dosti netypickou písní "Člověk stroj". "Tuhle skladbu jsme udělali pro Šípa do Hitšarády, kterou vyhrála, takže účel byl splněn,“ říká její autor Pavel Pelc. Artrocková koncepce širokých ploch je příznačná a jako textař se zde projevil textař Vladimír Čort, který převzal úlohu Oskara Mana po jeho tragické smrti v listopadu 1978. Vydatatelství Panton se o něco lépe zachovalo k tomuto jejich dílu, které bylo nahráno na na dvě LP zaznamenané v roce 1982. Za nejzajímavější skladby lze považovat "Svět džungle", "Čím je svět můj" a hitovou skladbou ve stylu funku se stal "Muž, který se podobá odvrácené straně Měsíce". S tímto projektem, jehož československá premiéra proběhla na jevišti dne 30. května 1981 v Brně, Progres 2 opět dva roky koncertovali po celé republice a v počtu repríz dokonce předstihli Dialog s vesmírem.


Zleva Morávek, Pelc, Dragoun a Kluka
Úlohu sólového zpěváka převzal od roku 1981 po dosavadním sólistovi Pavlu Váněm další brněnský objev mezi hlasovými talenty, vokalista hardrockového zaměření, Roman Dragoun, muž s klávesovou hráčskou specializací i skladatelskými ambicemi. Kolektiv výtvarníků, techniků i režisér, vymýšlející všechna inscenační kouzla zůstali pohromadě, a také základní námět nebyl docela nový - znovu impuls od Rudyarda Kiplinga, tentokrát pod hlavičkou "Třetí kniha džunglí". Literárním motivům vzdálenější v konkrétních příbězích, tentokrát bez Mauglího a dalších postav oblíbené knížky, zato bližší v základní myšlence, a to zobrazení procesu, v němž člověk hledá své místo ve spletité "džungli" fiktivních civilizací zítřka. Civilizace techniky a stresů, smělých plánů i obav o budoucnost lidstva, vítězství i ztrát , materiálních i morálních.

Když se dvouletý maratón koncertování s "Knihou" chýlil ke konci, Roman Dragoun a Miloš Morávek, kolegové už z dob předprogresovské Regenerace, a oba dva unaveni z širokých kompozičních celků, se rozhodli v roce 1983 své hudební představy nadále rozvíjet v nové kapele Futurum, do které si vybrali ještě kytaristu Emila Kopřivu ze Synkop a bubeníka Jana Seidla. To je ovšem jiný příběh, ačkoli se s Progres story ještě později protnul. Pro kapelníka Kluku tato okolnost znamenala doplnit rytmickou složku novými hráči.

Pavel Pelc k tomu uvedl: "My jsme se Zdeňkem osaměli a místo zoufání co dál, jsme začali skládat. Rozhodili jsme sítě a hledali kytaristu a klávesáka. Ještě jsme nikoho neměli a "Mozek" byl už z 80% složen. Laborovali jsme se čtyřčlennou dechovou sekcí, která se nám ale za 14 dní sama od sebe rozpadla, a pak nám bývalý manažer sehnal dva kytaristy, Aleše Bajgera z Ostravy a Petera Peteraje z Bratislavy.“ Novými členy kapely se tak stali kytarista, občasný klávesový hráč a zpěvák, Ostravan Aleš Bajger ze skupiny Atény a další kytarový post obsadil Bratislavan Peter Peteraj, který měl za sebou několikaleté účinkování ve Vargově Collegiu Musicu. Od projektu "Mozek" chtěli, aby tam byla dynamika, a zároveň to byly písničky v délce cca 3-4 minuty. V tomto složení kapela vytvořila další rockovou operu "Mozek" opět s texty Vladimíra Čorta, tentokrát podle povídky Maxwellova rovnice od ruského sci-fi autora Anatolije Dněprova. Jeho povídka "Maxwellova rovnice" je chytla a přišel s tím vlastně Zdeněk Kluka, který ji četl jako první. Pak s Vladimírem Čortem vymysleli příběh a spojovací texty. Stylová proměna skupinu posunula na pokraj acid-rocku s důrazem na kytary a kratší sdělnější skladby, reagující na dobové trendy. Natáčení alba podle dalšího ambiciózního jevištního celku "Mozek" (1984) se ve studiu na bratislavské Kolibě zúčastnili Zdeněk Kluka (leader, bicí, zpěv), Pavel Pelc (basová kytara, klávesy, zpěv), Aleš Bajger (kytara, zpěv, klávesy) a Peter Peteraj (kytara). Melodický sound zůstal zachován, ale celkově kapela přitvrdila. Rozevlátou melodii ve stylu pop-rocku a la Asia byla skladba "Neznámý génius", ale byly zde i zajímavější skladby "Čistý štít u firmy mít" nebo "Pod generátorem". Vydání alba ještě předcházel obligátní singl s vynikajícími skladbami "Nech je být" a "Normální závist".


Výraznou změnou v historii skupiny se stal rok 1985, kdy Progres 2 opustil Peteraj a nahradil jej klávesový hráč a zpěvák Milan Nytra. Skupina se rozhodla opustit koncepční model práce a natočit album moderně znějících písní. Skupina vytvořila koncertní program s prostým názvem Progres 2, který již neměl příběh či nějaké nosné téma, neboť se jednalo o jednotlivé spolu nesouvisející písničky. Některé z nich nahrála kapela v roce 1987 ve studiu pro album, které vyšlo následujícího roku pod názvem "Změna!". Zdeněk napsal stejnojmennou píseň a v podstatě celej projekt byl jenom tápání. Měl to být návrat k normálním rockovým písničkám, nicméně až tak moc to nevyšlo. Začal hodně skládat i Aleš Bajger, napsal jednu věc ve stylu tehdy nesmírně populárního reggae... Album nemělo příliš povedený obal a bohužel i nepříliš zdařilé hudební pojetí. Na albu se objevují módní elektrické bicí nástroje řízené počítačem, což neblaze ovlivnilo jeho sound a posunulo písně do oblasti moderního popu osmdesátých let. To bylo pro řadu příznivců rozčarováním a obecně je toto album vnímáno jako nejslabší albový projekt kapely. Z Progresu 2 odešel dlouholetý člen Pelc, který načas zakotvil ve skupině Futurum a později doprovázel písničkáře Pavla Rímského. Do Ostravy se vrátil zpět i Aleš Bajger.

  

Na konci 80. let ale kapela stačila ještě překvapit. Již koncem roku 1987 začal vznikat poslední projekt skupiny, která v té době nově nesla i nový název Progres-Pokrok. V roce 1988 však Kluka provedl radikální obrat, vyměnilo se i obsazení, zůstali Kluka a Nytra, připojila se konečně i první žena v kapele, trampská zpěvačka Pavla Dvořáčková, talentovaný kytarista Miroslav Sova a nadějný baskytarista Dalibor Dunovský. Společně připravili pod hlavičkou Progres-Pokrok paradoxní a na svou dobu odvážný koncertní projekt "Otrava krve", který s vážnou tváří parodoval masové a budovatelské písně z počátku 50. let. Progres - Pokrok byl už tedy vlastně jiná kapela a její parodie na budovatelskou kulturu 50. let s tváří potrhlého kabaretu ladila s dobou Perestrojky. "Na myšlenku Otravy krve mě přivedl americký balet, který obsadil Labutí jezero samými chlapy,“ vyznal se Kluka v časopise Mladý svět 34/1988. Premiéra pořadu, jenž byl tehdejšími socialistickými orgány sice povolen, přičemž koncerty často bedlivě sledovala StB, se konala na jaře 1988 a do konce roku 1989 skupina odehrála 165 repríz. Dravá, místy až agresívní hudba parodizovala budovatelská padesátá léta, což skupině v době rozvinuté perestrojky procházelo s odřenýma ušima u státních orgánů. Zahrané a zazpívané skladby s patrnou nadsázkou a ironií jako "Požár věžní těže", "Za vozéém" nebo "Naše srdce ohnivé jsou buchary" se místy blížily postupům experimentátora Franka Zappy. Dodnes je tento odvážný projekt vnímán jako kontroverzní dílo. Zkrácená studiová verze mohla být nahrána až po sametové revoluci na přelomu let 1989 a 1990, deska vyšla v roce 1990. Studiové verze se projekt vlastně ani nedočkal, část nahrávek z roku 1988, vydaných po revoluci na víceméně „posmrtném“ pantonském albu, pochází z koncertu, část z nich vznikla jako demo. Skupina ale již v té době ukončila činnost. V poznámkách k nahrávce se uvádí:
"Naše zuřivá úderka PROGRES-POKROK uvádí šílený výlet do epochy reálneho absurdismu. Tak nažhavte stroje a vpřed! Instrukce: Nejkrásnější tanec je pochod! V sevřeném šiku je síla! Ať žije monumentální propaganda! Přistřihnout křídla jestřábům! Překazit plány vlastizrádců! Tvrdou pěstí!!! Zařadit se! Pryč s individualismem! Za včasnou sklizeň! Agenty vymetem železným koštětem! Tvrdou pěstí!"


Reunion sestava 1992: Pavel Váně (kytara, zpěv), Pavel Pelc (baskytara, zpěv), Zdeněk Kluka (bicí, zpěv), Borek Nedorost (klávesové nástroje, zpěv), Ivan Manolov (kytara)
Kapela Progres 2 byla obnovena v roce 1992 při příležitosti koncertů série Comeback, kde mohly konečně svobodně zahrát všechny kapely, který hrávaly v době předrevoluční. Pavel Váně už se Zdeňkem natolik vzájemně komunikovali, že se domluvili na rekonstrukci kapely. Staronovými členy v té době bylo základní trio Kluka - Váně - Pelc, ke kterým se přidaly nové tváře, které Zdeněk přivedl z vedlejší zkušebny, mlaďochy, kytaristu Ivana Manolova a klávesistu Borka Nedorosta. Později čím dál častěji zvali k hostování Romana a v nějakém okamžiku i Miloše Morávka, čímž kapela byla schopna autenticky obnovit dvě nejsilnější etapy kapely z dob "Dialogu" a "Třetí knihy džunglí". Krom toho v téhle sestavě zahrají i staré pecky a něco z projektu "Mozek". Dne 3. ledna 1992 odehráli koncert Comeback v pražské Lucerně a tím fakticky obnovili činnost, dokonce o rok později byli při cenách Gramy zařazeni do nominace na uvedení do Síně slávy, ale kapela se scházela jen příležitostně, například 13. prosince 1993, kdy v brněnském klubu Semilasso připomenuli za účasti všech bývalých členů 25. výročí založení souboru. Skupina ale až na výjimky (např. píseň "Mladé vdovy“) nový materiál nevytvářela a ani koncertní činnost nebyla příliš častá. Tento stav vydržel až do současnosti, pouze se vyměnili členové, Manolova nahradil Miloš Morávek a Nedorosta Roman Dragoun, čímž vznikla superskupina spojující dvě nejúspěšnější alba "Dialog s vesmírem" a "Třetí kniha džunglí". V této podobě kapela již existovala po krátký čas v roce 1980, dokud neodešel Pavel Váně.

V letech 1992 a 1993 vyšly v reedicích některé desky Progres (Třetí kniha džunglí, Barnodaj a Mauglí), nově bylo vydáno album "Dialog s vesmírem /live/" obsahující živou, nezkrácenou a necenzurovanou verzi této rockové opery nahranou v roce 1978. Další vlna reedicí proběhla v letech 1999 až 2001, studiová verze "Dialog s vesmírem", kompilace "Mozek/Změna" a česká i anglická verze "Třetí knihy džunglí". Nejnověji byla alba skupiny vydána mezi lety 2006 a 2010 "Dialog s vesmírem /live/", "Barnodaj", "Mauglí", "Třetí kniha džunglí", "Otrava krve", "Mozek" a "Dialog s vesmírem /studio & live/".

Ve dnech 6. a 7. října 2008 byl uspořádán dvojkoncert ke 40. výročí založení The Progress Organization. Na těchto vystoupení, která se konala v brněnském Semilasse, hostovali téměř všichni hudebníci, kteří kapelou za celou její historii prošli. Výjimkou byli pouze klávesista Karel Horký žijící v Japonskua kytaristé Peter Peteraj a Ivan Manolov. V dobových sestavách muzikanti postupně zahráli skladby ze všech alb kromě "Změny!", koncerty zároveň byly natočeny a jako 2CD a DVD byly vydány pod názvem Progres Story 1968 - 2008.


Sestava 2004: Pavel Váně (kytara, zpěv), Pavel Pelc (baskytara, zpěv), Zdeněk Kluka (bicí, zpěv), Borek Nedorost (klávesové nástroje, zpěv)

Sestava od roku 2007: Miloš Morávek, Pavel Váně, Zdeněk Kluka, Pavel Pelc a Roman Dragoun

Na Žatecké dočesné konané 2. září 2011 poprvé odehráli Progres 2 v současné sestavě část Dialogu s vesmírem s dechovou sekcí a původní projekcí, kterou využívali na přelomu 70. a 80. let 20. století. Na koncertě k 45. výročí skupiny dne 23. května 2013 hostovali v brněnském Semilasse Aleš Bajger, Mirek Sova, Borek Nedorost, Emanuel Sideridis a Ivan Manolov.

Dne 23. 5. 2013 oslavila brněnská artrocková legenda, Progres 2 v brněnském klubu Semilasso 45. výročí své existence. Její fanoušci byli potěšeni průřezem skrze celou tvorbu a mnoha zajímavými hosty. Mimo jiné vystoupil i poslední ze zakládajících členů baskytarista Emanuel Sideridis, který na oslavu narozenin dorazil na pražské i brněnské vystoupení z Řecka. Květnových koncertů ke 45. výročí vzniku kapely se nedožil Jan Sochor, který zemřel po dlouhé nemoci 6. února 2013 v Berlíně.

Na koncertu 21. května 2014 v rockovém klubu na Musilce v Brně-Husovicích pokřtila legendární skupina Progres, jež patřila k průkopníkům melodického art rocku u nás, autobiografickou knihu "V erbu Progres". Napsali ji kytarista Pavel Váně společně s hudebním publicistou Petrem Gratiasem. V roce 2016 byla skupina Progres 2 uvedena do Beatové síně slávy.

Legendární brněnská kapela Progres 2 slaví v roce 2018 padesát let od svého založení. Své první vystoupení v tomto roce si naplánovala na středu 24. ledna 2018 do pražského klubu Rock Café. V současné době vystupuje kapela patrně v té nejsilnější sestavě, kterou bylo možno poskládat: Pavel Váně - kytara, zpěv, Zdeněk Kluka - bicí, zpěv, Roman Dragoun - klávesy, zpěv, Pavel Pelc - baskytara, zpěv a Miloš Morávek - kytara. V rámci oslav půlstoletí existence pak připravuje velké celorepublikové turné. Pro oslavy připravuje nejen speciální koncerty, ale také nové řadové album, které vyjde po celých třiceti letech. A měla by se dočkat také své odpovídající jevištní audiovizuální podoby. Na pražský koncert se mohou diváci těšit 11. listopadu 2018 v Lucerna Music Baru. Nebude chybět ani spoluzakladatel Progress Organization - baskytarista Emanuel Sideridis. V závěru koncertu se mohou fanoušci těšit na ukázku z legendárního audiovizuálního projektu "Dialog s vesmírem".

 Zpět
Současní členové:
Zdeněk Kluka - Drums, Percussion, Vocals
Pavel Váně - Guitars, Vocals (1968-1981,1992-present)
Roman Dragoun - Vocals, Keyboards, Percussion (1981-1983)
Miloš Morávek - Guitars, Vocals (1977-1983)
Pavel Pelc - Bass, Synthesizer, Vocals (1976-1987,1992-present)
Bývalí členové:
Jan Sochor - Keyboards (1968-1977)
Aleš Bajger - Guitars, Keyboards, Vocals (1983-1987)
Karel Horký [Daniel Forró] - Synthesizer (1977-1979)
Emanuel Sideridis - Bass (1968-1977)
Peter Peteraj - Guitars (1983-1985)
Milan Nytra - Keyboards (1985-1988)
Ivan Manolov - Guitars (1992-?)
Borek Nedorost - Keyboards, Vocals (1992-)
Dalibor Dunovský - Bass (1988)
Mirek Sova - Guitars (1988)
Pavla Dvořáčková - Vocals (1988)

1968-1971
The Progress Organization

1977
Barnodaj

1977-1979
Progres 2

Pavel Váněě - kytara, zpěv
Emanuel Sideridis - baskytara, zpěv
Jan Sochor - klávesy, zpěv
Zdeněk Kluka - bicí, zpěv
Pavel Váně - kytara, zpěv
Pavel Pelc - baskytara
Jan Sochor - klávesy, zpěv
Zdeněk Kluka - bicí, zpěv
Pavel Váně - kytara, zpěv
Miloš Morávek - kytara
Zdeněk Kluka - bicí, zpěv
Pavel Pelc - baskytara, zpěv
Karel Horký - klávesy
1979-1980
Progres 2

1980-1983
Progres 2

1983-1985
Progres 2

Pavel Váně - kytara, zpěv
Miloš Morávek - kytara
Pavel Pelc - baskytara, klávesy, zpěv
Zdeněk Kluka - bicí, zpěv
Miloš Morávek - kytara
Pavel Pelc - baskytara, klávesy, zpěv
Roman Dragoun - klávesy, zpěv
Zdeněk Kluka - bicí, zpěv
Aleš Bajger - kytara, zpěv
Peter Peteraj - kytara
Pavel Pelc - baskytara, klávesy, zpěv
Zdeněk Kluka - bicí, zpěv
1985-1987
Progres 2

1987-1990
Progres-Pokrok

1992-2005
Progres 2

Aleš Bajger - kytara, zpěv
Pavel Pelc - baskytara, klávesy, zpěv
Milan Nytra - klávesy
Zdeněk Kluka - bicí, zpěv
Pavla Dvořáčková - zpěv
Mirek Sova - kytara
Dalibor Dunovský - baskytara
Milan Nytra - klávesy, zpěv
Zdeněk Kluka - bicí, zpěv
Pavel Váně - kytara, zpěv
Ivan Manolov - kytara
Pavel Pelc - baskytara
Borek Nedorost - klávesy, zpěv
Zdeněk Kluka - bicí, zpěv
2005-2007
Progres 2

od 2007
Progres 2

***
Pavel Váně - kytara, zpěv
Miloš Morávek - kytara
Pavel Pelc - baskytara
Borek Nedorost - klávesy, zpěv
Zdeněk Kluka - bicí, zpěv
Pavel Váně - kytara, zpěv
Miloš Morávek - kytara
Pavel Pelc - baskytara
Roman Dragoun - klávesy, zpěv
Zdeněk Kluka - bicí, zpěv

Členové
(Narozen 16. dubna 1947, Brno,
Československo)
Drums, Vocals

Zdeněk Kluka je moravský hudebník, bubeník a zpěvák a skladatel. Působil v rockové skupině Atlantis, v roce 1968 byl spoluzakladatelem kapely The Progress Organization, ve které po několika změnách názvů včetně Progres 2, hraje dodnes. Od roku 1999 je také členem projektu Čankišou. která hraje hudbu ve stylu world music. Kromě jiného také skladá scénickou hudbu a je tak autorem scénické hudby k řadě divadelních představení, mimo jiné pro Husu na provázku, Městské divadlo Brno, Divadlo Radost, Jihočeské divadlo a Národní divadlo.

Brněnský rodák Kluka se dostal k hudbě už ve druhé třídě, když začal hrát na tahací harmoniku. Jak sám vysvětluje.... "Nikdo mě nenutil. Kamarád mi později tvrdil, že jsem začal hrát na harmoniku proto, že jsem se zhlédl ve filmu o sovětských osvoboditelích. Mnozí z nich si totiž s sebou přivezli harmoniky,“ směje se jednašedesátiletý Kluka. V té době ještě vůbec neuvažoval o tom, že by jednou zasedl za bicí nástroje. Hraní na harmoniku jej bavilo, a tak se chtěl přihlásit na konzervatoř. "Jenže ten obor se teprve zaváděl, a tak jsem šel studovat elektrikáře na průmyslovku,“ říká Kluka.

Hudební kariéru začínal koncem první poloviny 60. let v brněnské skupine Vulkán, ze které ale v roce 1966 společně s baskytaristou Janem Hubáčkem odešel a založil skupinu Atlantis. K hrabí na bicí mu pomohla až náhoda. "Na průmyslovce jsme dali dohromady kapelu Atlantis. Všechny nástroje už byly rozebrané a zbyly jenom bicí. Tak jsem se na ně sám naučil hrát,“ popisuje Kluka, jak začala jeho čtyřicetiletá kariéra bubeníka. Tehdejší rockoví bubeníci podle něj začínali úplně stejně. "Lidé z konzervatoře byli připravení hrát v symfonickém orchestru, ale ne v rockové kapele,“ vysvětluje hudebník.

Mladá kapela Atlantis se po čase proslavila příchodem Hany a Petra Ulrychových o rok později, v roce 1968 jim vyšlo i několik singlových nahrávek, ale spolupráce se známým zpěvákem jim vydržela jen dva roky. Jejich cesty se rozešly po dvou zájezdech do Západního Německa v letech 1967 a 1968. "Podruhé jsme tam jeli po okupaci v roce 1968 a protože si němečtí organizátoři mysleli, že se nedostaneme přes hranice, zrušili nám většinu koncertů. Tenkrát tu ale byl takový binec, že odjet mohl kdokoliv. Nakonec jsme tam trávili asi měsíc většinu času na pokoji, byli jsme z toho nervózní a začali se hádat. Pak jsem z kapely odešel,“ vzpomíná Kluka.

Po organizačních problémech právě v tehdejším západním Německu Kluka z Atlantisu odešel. Hudební kariéra pro něj ale rozhodně neskončila. V té době totiž odešel kytarista Pavel Váně ze skupiny Synkopy 61. Na podzim 1968 společně právě s kytaristou a zpěvákem Pavlem Váněm založil skupinu The Progress Organization, se kterou bubeník na velmi dlouhou dobu spojil svoji kariéru. "Sehnali jsme klávesáka a baskytaristu, a tak vznikla silná čtyřka kapely Progress Organization,“ popisuje vznik slavné kapely Kluka. Jednou z nejobtížnějších věcí prý tehdy bylo vymyslet název nového hudebního tělesa. "Při debatách o jménu kapely jsme se hádali. Pak jsme se ale podívali do slovníku a bylo to. Líbilo se nám jmenovat se Pokroková organizace,“ říká bubeník.

Po příchodu klávesisty Jana Sochora a baskytaristy Emanuela Sideridise začali The Progress Organization zkoušet, svůj první koncert odehráli 3. dubna 1969 v brněnské Redutě. Mladí hudebníci si dali za cíl hrát muziku, kterou nikdo nehrál. "Naši idolové byly kapely The Cream nebo Vanilla Fudge, a i když jsme chtěli hrát něco jiného, podvědomě jsme vytvářeli hudbu podobnou jim,“ přiznává Kluka. Podle něj nebyla počáteční kapela nic profesionálního a druh hudby hodně podléhal tomu, jak vůbec uměli členové kapely hrát. "Prostě jsme tehdy nebyli moc velcí muzikanti. Dnešní kluci jsou na tom technicky mnohem lépe. Myslím si ale, že my jsme víc věděli, co chceme lidem říct. Stejně jako třeba Bob Dylan. Ten hrál falešně, ale říkal tak moudré věci, že z něj lidé úplně šíleli,“ vysvětluje Kluka.

Skupina byla úspěšná a podařilo se ji přinést do československé hudby nový zvuk. Byli tak úspěšní, že v roce 1969 dělali na brněnském zimním stadionu v Lužánkách předkapelu jedné z největších tehdejších světových hvězd, skupině Beach Boys. "Když jsme se dozvěděli, že před nimi budeme hrát opravdu my, byla to pro nás neuvěřitelná událost. Kluci z Brna, které nikdo neznal, budou hrát před idolem mnoha světových kapel. Bylo to jako zjevení. Když jsme si s nimi podali ruce, dívali jsme se na ně jako na polobohy,“ usmívá se Kluka. Obal první EP desky Progress Organization navrhoval kameraman Karel Slach s režisérkou Evou Tálskou a Zdeněk jim zas na oplátku zahrál menší hereckou roli v jejich televizním filmu "Pastýřka putující k dubnu", který pak bohužel skončil v trezoru. Tam už někde začínala spolupráce s budoucím divadlem Husa na provázku.

I přes nemalé úspěchy brněnští hudebníci věděli, že založili kapelu ve špatné době: po sovětské okupaci v roce 1968. Začínající normalizace ale příliš nepřála hudbě tohoto typu, neboť její neoddělitelnou součástí byla tvrdá cenzura. "Na konci šedesátých let to ještě v kultuře nebylo poznat. Divadla hrála, dotáčely se filmy, kapely mohly vystupovat s anglickým názvem,“ vzpomíná muzikant. Přiostření přišlo až začátkem 70. let, kdy začaly úřady cenzurovat všechny texty. "Bylo to opravdu tvrdé. Vždyť i Olympic, kterému se říkalo vládní kapela, nemohl dva roky hrát a Petr Janda působil jako kytarista v televizním a rozhlasovém orchestru,“ podotýká Kluka. Pro Progress Organization znamenala cenzura jediné: po první vydané desce Barnodaj konec vystupování a natáčení. Proto The Progress Organization v druhé polovině roku 1970 ukončili činnost.

Zdeněk Kluka přešel společně s Janem Sochorem a Emanuelem Sideridisem zpátky do Vulkánu, který byl přejmenován na Skupinu Aleše Sigmunda a doprovázeli popové pěvecké duo Martha a Tena Elefteriadu. V roce 1972 vytvořili Kluka se Sochor novou skupinu, která provázela tentokrát písničkáře Boba Frida. O dva roky později sem přišel i Pavel Váně. Jediný člen původních The Progress Organization, který chyběl, byl Emanuel Sideridis, který se mezitím přestěhoval do Řecka a ve Skupině Jana Sochora jej nahradil Pavel Pelc. Tři členové kapely včetně Kluky alespoň přijali nabídku, "Jinak bych zřejmě skončil jako technik nebo projektant v královopolských strojírnách, kde jsem byl v té době na brigádě,“ přemítá Kluka.

Čveřice Kluka - Váně - Pelc - Sochor začala od roku 1976 vytvářet druhé album skupiny The Progress Organization, přičemž název skupiny se musel zaměnit za bezvýznamové slovo Barnodaj podle názvu první desky. Desku nahráli v roce 1977 a šlo o monotematické album s názvem Mauglí. V té době už ale byla obnovena i koncertní činnost skupiny, hudebníci začali používat název Progres 2, obsazení se částečně změnilo. Populární zpěváky doprovázel na bicí nástroje skoro celá sedmdesátá léta. " roce 1978 už byla situace lepší. Skupiny začaly znovu fungovat. A už jsme toho doprovázení měli plné zuby,“ vysvětluje Kluka, proč i s ostatními obnovil kapelu. Tentokrát, i kvůli návaznosti, zvolili název Progres 2. V roce 1978 byla ukončena spolupráce s Bobem Fridlem a členové se začali naplno věnovat rockové hudbě.

Na novátorství a netradičnosti hudby brněnských muzikantů se nic nezměnilo. "Řekli jsme si, že nechceme hrát tak, že nám po každé písničce lidi zatleskají. Proto jsme vymysleli pořad, kdy mohli lidé zatleskat až na konci,“ říká Kluka. Právě to stálo za vznikem slavných audiovizuálních programů Progresu. "Chtěli jsme si totiž pořádně zahrát, zablbnout si. A řekli jsme si, že k tomu lidem pustíme film, aby se při tom nenudili,“ popisuje Kluka, jak vzniklo první ze slavných pásem Dialog s vesmírem. Také díky těmto pořadům se kapela Progres zařadila mezi představitele artrocku. Dlouho připravovaný audiovizuální projekt "Dialog s vesmírem" měl na jaře 1978 měl premiéru a Progres 2 pod vedením Zdeňka Kluky s ním objely do roku 1980 celé Československo.

V osmdesátých letech odešel z kapely její zakládající člen Pavel Váně, definitivním lídrem skupiny se stal právě Zdeněk Kluka a Progres se změnili. Nejprve skupina vystupovala s programem "Třetí kniha džunglí" a v roce 1983 se svým nejvíce divadelním vystoupením "Mozek". Později s audiovizuálními pořady úplně skončila. V roce 1987 nahrála skupina písňové album "Změna!", pak se styl skupiny zcela změnil. "Nahráli jsme desku 'Změna!'. Už jsme prostě zase chtěli, aby nám lidi po každé skladbě tleskali,“ říká Kluka. Netrvalo ale dlouho a kapela se zásadně odchýlila od své původní tvorby. Bylo to na konci osmdesátých let. "Měl jsem tehdy pocit, že každý člověk, který má možnost vystupovat na pódiu, by tam měl zvracet. Jednoduše proto, aby tak vyjádřil, že ten systém, ve kterém jsme žili, byl strašná kravina,“ vypráví Kluka. Touhu po revoltě tak vyjádřili alespoň hudbou. Zdeňka to napadlo prý ve chvíli, kdy v rakouské televizi sledoval balet Labutí jezero. "Chvíli jsem se díval a zjistil jsem, že se lidé v hledišti smějí. A pak jsem přišel na to, že tam netancují baletky, ale chlapi. Měli na sobě ženské šaty a tancovali přesně jako ženské. Nešaškovali, ale význam byl posunutý,“ vzpomíná Kluka. Se Zdeňkem Klukou zůstal jen klávesista Milan Nytra a pod vedením těchto dvou hudebníků (a pod názvem Progres-Pokrok) vznikl projekt "Otrava krve", parodie na budovatelské písně a nadšení 50. let 20. století, což v té době byl odvážný počin. Právě rakouské Labutí jezero ho tak inspirovalo k představení "Otrava krve". A nejen ono. "Inspirovali jsme se také údernickými písněmi z padesátých let. Byly to hudebně náročné písničky, ale byly to strašné hovadiny. Takže jsme na pódiu sice nezvraceli, ale to znechucení jsme vyjádřili alespoň hudbou,“ říká Kluka. Diváci tehdy přijímali nový Progres s rozpaky. "Asi třetina sálu se zvedla a odešla. Lidi byli naštvaní, protože přišli na Progres a my jsme jim začali hrát budovatelské písně. Ne všichni zřejmě pochopili, že to byla naše forma protestu proti režimu,“ vzpomínal hudebník.

Když v roce 1985 potřeboval sehnat peníze na aparaturu do skupiny, rozhodl se prodávat bubenické paličky, které vyráběl pro své známé. Zkusmo si podal tenkrát inzerát do tehdejšího Svobodného Slova a Lidové Demokracie - a čekal, že se mu ozve do měsíce tak 5 - 6 bubeníků. Ozvalo se jich několik desítek, a to hned první den po uveřejnění.

Když nenáviděný režim v roce 1989 skončil, skončila v roce 1990 i skupina Progres. Podle Kluky proto, že každý z jejích členů začal dělat něco nového. "Říkám, že jsme byli taková totalitní kapela. Začali jsme hrát, když přišli Rusové, a skončili jsme s revolucí,“ směje se Kluka.

Obnova skupiny s některými původními hudebníky (Kluka, Váně, Pelc) se uskutečnila v roce 1992 a od té doby koncertuje Progres dodnes. Zdeněk Kluka je jediným členem skupiny, který v ní působil nepřetržitě od roku 1968 (s výjimkou přestávek, kdy skupina nehrála).

Nejvíce teď ale Kluku zaměstnává skládání hudby pro divadelní představení, a také kapela Čankišou, kterou s dalšími brněnskými hudebníky založil před deseti lety. Hraje v ní world music, tzv. hudbu (fiktívního) národa Čanki, a vystupuje tam po boku svého syna, se kterým se střídá na sedačce za etnickými bicími nástroji a klasickou bicí soupravou.

Od konce 70. let 20. století působí Zdeněk Kluka rovněž jako skladatel scénické hudby pro divadelní představení. Významná je jeho spolupráce hlavně s brněanským divadlem Husa na provázku, například inscenace Červený smích, Stříbrný vítr, Shakespearománie, Báječná léta pod psa, Babička, Inženýr lidských duší nebo Švejk, píše hudbu i pro další divadla nejen v moravské metropoli - Městské divadlo Brno, divadlo Radost, Městské divadlo Zlín, Jihočeské divadlo, Národní divadlo. Zdeněk Kluka spolupracuje také s televízí, autorsky sa podíelel na hudbě k některým televízním filmům jako Papírový most nebo Taťka. Pro režisérku a výtvarnici Blanku Šperkovou napsal hudbu i pro slovenské večerníčky Pafka, Ňuf a Hryzka, Pampúšik. Jako skladatel se podílel i na pantomimických představeních studentů dramatického ateliéru Neslyšících na JAMU se Zojou Mikotovou, např. Caprichos, Genesis, Odysseia, Abeceda, Pojď do mého světa. V současné době účinkuje v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích v inscenaci Hamlet, kterou doprovází na bicí, a v divadle U stolu v Brně v inscenaci Máj na speciální percusse. S činohrou Národního divadla spolupracoval poprvé jako autor hudby k adaptaci Hrubínovy Romance pro křídlovku (StD 1997), dále k dramatizaci Hrabalovy předlohy Obsluhoval jsem anglického krále (ND 1998) a k Shakespearovu Hamletovi, kde navíc při představeních hrál na bicí (ND 1999).

Kluku dodnes na koncertech nejvíce baví povedená souhra s přáteli na pódiu a potlesk diváků. A co ho baví, když zrovna nehraje? Vyjížďky na kole. Brňané ho na něm mohou potkat docela často. "Pokud zrovna nemrzne, všude po Brně jezdím na kole,“ říká nadšený cyklista Kluka. Na cyklovýletech má o čem přemýšlet. Stále totiž doufá, že ještě natočí jednu desku s Progresem. "Je to můj sen. Plánujeme už deset let, že po všech těch úspěšných deskách natočíme jednu na stáří,“ směje se.

Členové
(Narozen 23. února 1949, Velké Losiny, okr. Šumperk, Československo)

Pavel Váně je moravský zpěvák, kytarista, hudební skladatel, aranžér, hudební producent a režisér. Hrál ve skupinách Synkopy 61, Collegium Musicum, Atlantis, The Progress Organization/Progres 2, Bronz, Bowle a VKV a několika dalších doprovodných kapelách, jež doprovázely popové zpěváky. Od roku 1992 je kapelníkem skupiny Progres 2. Pro Českou televizi připravil několik scénářů pro rockové pořady. V devadesátých letech působil jako programový ředitel v rádiích Krokodýl a Jih. Koncertoval v USA, Mexiku, Jihoafrické republice a dalších státech afrického kontinentu, také v Kostarice, Izraeli, zemích střední Asie a snad ve všech zemích Evropy. Když se v brněnských rockových kruzích řekne "Vanš", i průměrně informovaný hudební fanoušek bude vědět, že pod touto přezdívkou je znám Pavel Váně kytarista, skladatel, zpěvák, producent a kapelník brněnské artrockové legendy Progres.

K hudbě jej nejspíše přivedl jeho otec, který začínal hrát ještě ve swingové éře na bicí a muzicíroval i doma. Pavel měl tedy poměrně inspirativní zázemí pro budoucí hudební život. Trochu tehdy brnkal na klavír a na kytaru a s tátovými překlady poslouchal rádio Luxembourg. Jeho otec dřel angličtinu, aby po roce 1968 emigroval, Pavel s ním byl v kontaktu občas jenom písemnéě. Pendloval po Spojených státech a Kanadě. Komunisté Pavla ani nepustili na jeho pohřeb. "Jeho američtí přátelé si mysleli, že jsem nevděčný syn a syčák, který nepřijede ani na funus vlastního táty. Bylo to v roce 1984 a já zažíval vrchol svých největších profesních problémů s režimem." přimoměl si Pavel svého otce.

Pavel Váně se narodil ve Velkých Losinách dětství však prožil v Karlových Varech. Teprve v roce 1958 se jeho rodina přestěhovala do Brna, kde se již definitivně usídlila a s nímž je Pavel Váně ve své hudební kariéře pevně spjat. Váně začínal v roce 1964 v různých amatérských skupinách dnes pozapomenutých názvů. Jeho první rockovou kapelou se stala amatérská formace Beatmongers (v letech 1963 až 1964), v roce 1965 hrál ve skupině Fellows (zde původně na baskytaru), kteří tehdy prezentovali drsný rock and roll.. Kapela měla v repertoáru hlavně převzaté písničky (The Rolling Stones nebo The Kinks), postupně ale zkoušela i vlastní tvorbu. Váněho první profesionální skupinou se staly až Synkopy 61, kam přišel v roce 1966 jako náhrada za Pavla Pokorného, který musel jít na vojnu.

Synkopy byly celorepublikově úspěšné, vyhrály několik soutěží (Brněnská beatová liga, 1. Beatfestival v Praze, Jazzuniverziáda v Českých Budějovicích) a velmi populární se stala píseň "Válka je vůl“, kterou už nazpíval jako hlavní zpěvák. Byla to slavná písnička speciálně v Brně, kde slovo "válka" znamenalo Synkopy1966 i povinnou vojenskou službu. Proto to dostalo i druhý, stejně důležitý význam. Každý se snažil odpírat vojnu. Sám Pavel Váně si našel cvokařskou diagnózu a získal tak modrou knížku. Bez ní by jej snad ani do žádné kapely nevzali. Bylo to velmi složité. Kdo dostal na bednu modrou knížku, nemohl mít třeba řidičák a byl by při přejíždění po štacích vyřízený. Pavel nakonec získal i ten řidičák. To období už bylo ve znamení pravidelných vystoupení s honorářem asi osmdesáti korun. Přineslo taky první nahrávky v rozhlase, televizi a především dnes téměř nepředstavitelnou popularitu. Po koncertě na jevišti často zůstávala hromada svršků, podprsenky, kalhotky. A před šatnou čekal hysterický dav fanynek. Tyhle ročníky gymplu Pavel v lavici tak trochu prospal. Byla to taky doba prvních festivalů, jako jsou Jazzuniverziáda v Českých Budějovicích, Brněnská beatová liga nebo 1. Beatfestival v Praze. Synkopy 61 vyhrávaly jednu soutěž za druhou. Docela se tam otrkal a taky se trochu naučil aranžovat vokály, čehož později využil i v dalších kapelách.

V roce 1968 se ale z vojny vrátil Pavel Pokorný a Váně tak ze Synkop odešel. Ještě téhož roku se spojil s bubeníkem Zdeňkem Klukou, který hrál ve skupině Atlantis, a společně s různými dalšími hudebníky zkoušeli hrát. Přibrali k sobě především klávesistu Jana Sochora, Váněho kamaráda z dětství, na podzim i Emanuela Sideridise, baskytaristu řeckého původu, čímž v říjnu 1968 vznikla skupina The Progress Organization (později zkráceně jen na Progres 2). Koncertní premiéra této kapely se uskutečnila 3. dubna 1969 v divadle Reduta, ale již na čtvrtém vystoupení hráli The Progress Organization dne 19. června 1969 na zimním stadionu Za Lužánkami společně s kapelami The Blue Effect a Synkopy 61 s americkou skupinou The Beach Boys. Při demonstraci 21. srpna 1969 byl Váně zadržen Veřejnou bezpečností a po několika týdnech strávených ve vazební věznici v Bohunicích byl propuštěn.

The Progress Organization odehráli celkem 44 koncertů, vyhráli např. beatový festival v Táboře, ale v roce 1970 kapela kvůli počínající normalizaci ukončila činnost a tak první album "Barnodaj" nahrané v lednu 1971 je jen jejich připomínkou. Po rozpadu The Progress Organization přijal Váně nabídku Fedora Freša na post kytaristy ve slovenské kapele Collegium Musicum, ale rozcházel se s nimi v představách o hudbě, byli pro něj příliš akademičtí, zatímco Pavel byl přímočařejší rocker, a tak se vrací zpět do Brna. Již v roce 1971 ale z této skupiny odešel a vrátil se z Bratislavy zpět do Brna.

V roce 1971 byla skupina The Progress Organization na několik koncertů obnovena. Po návratu ze Slovenska hrál Váně krátký čas na baskytaru ve skupině Atlantis, která v té době vystupovala v pražském divadle Rokoko. Následně se stal členem Skupiny Aleše Sigmunda, která doprovázela pěvecké duo Martha a Tena a kde se setkal s bývalým spoluhráčem Emanuelem Sideridisem. Ten se ale ještě v první polovině 70. let 20. století odstěhoval s rodinou zpátky do Řecka. Od března 1974 byl Váně členem Skupiny Jana Sochora, která doprovázela zpěváka Boba Frídla. Zde se setkal s ostatními bývalými členy The Progress Organization Klukou a Sochorem, novou postavou zde byl Pavel Pelc, pozdější dlouholetý člen Progres 2.

Díky producentovi Hynku Žalčíkovi začalo v roce 1976 vznikat druhé album tehdy neexistujících Progres. Čtveřice Váně Pelc Sochor Kluka se sešla v roce 1977 ve studiu a pod hlavičkou skupiny Barnodaj nahrála album "Mauglí". To již ale byla kapela nesoucí pozměněný název Progres 2 obnovena, doplněna o nové hráče a společně s dalšími brněnskými umělci chystala rozsáhlý audiovizuální projekt, rockovou operu "Dialog s vesmírem", jejíž premiéra se konala v únoru 1978 a se kterou skupina následně koncertovala až do roku 1980.

Váně byl prezentován jako frontman skupiny a vedle jeho skladatelského přínosu lze vyzdvihnout jeho kytarové sólo ve skladbě "Planeta Hieronyma Bosche II" nebo pěvecký výkon v baladě "Píseň o jablku". Po ukončení koncertních vystoupení s "Dialogem s vesmírem" nastaly ve skupině diskuse o dalším projektu, ve kterých se Váně nepohodl s bubeníkem a kapelníkem Zdeňkem Klukou a na konci roku 1981 z Progres 2 odešel (k velké nelibosti fanoušků). Ještě v roce 1981 založil vlastní skupinu Bronz, která byla v brněnském prostředí poměrně úspěšná. V březnu 1983 ale v časopisu Tribuna vyšel článek "Nová vlna se starým obsahem“, po kterém bylo několik v článku vyjmenovaným kapelám včetně Bronzu tehdejším režimem zakázáno vystupovat. Skupině nepomohla ani výměna některých hudebníků či změna názvu na Pavel Váně se skupinou, Bronz koncertoval ještě v roce 1984, poté ale definitivně zanikl. Teprve až dodatečně natočil Váně ve svém domácím studiu s pomocí bývalých členů Bronzu a dalších hostů desku "Zimní království", která vyšla v roce 1986, kdy již skupina několik let neexistovala.

Nakonec Pavel Váně nedobrovolně rezignuje na rockovou platformu a přijímá nabídku folkového zpěváka Jiřího Vondráka a stává se členem akustické folkrockové skupiny VKV (Váně Kopřiva Vondrák). S nimi procestoval Československo, NDR, Polsko, Ukrajinu, Rusko a Kazachstán i Rakousko. Jako skladatel a hudebník spolupracuje i s Divadlem na provázku. Společně s houslistou Pavlem Kopřivou a kytaristou Jiřím Vondrákem vystupuje v akustickém triu VKV pro česáče chmele, ale i pro citlivé klubové publikum. Po dvou letech v roce 1983 se ale VKV rozpadlo a každý z členů se začal plně věnovat svým aktivitám. V roce 1985 se Váně dal opět dohromady s Jiřím Vondrákem (VKV) a Richardem Laškem (Bronz) a vytvořili folkrockové hudební trio Vondrák a spol., později nazývané VondrákVáněLašek a v roce 1987 přejmenované na Bowle. Kapela Bowle fungovala do roku 1995, když v roce 1992 vydala jediné album "Live" nahrané na koncertech po celé Evropě.

Ve druhé polovině 80. let hrál Váně na dvou výročních turné - v roce 1986 se Synkopami a o dva roky později s Progres (se všemi dosavadními sestavami). Na začátku 90. let hrál Váně s ostatními členy skupiny Progres 2, jež mezitím zanikla, na koncertech série Comeback (Praha, Brno, Bratislava), a v roce 1992 ji definitivně obnovil. Skupina dodnes živě vystupuje, i když spíše jen příležitostně. V roce 2005 uspořádal Pavel Váně společně s Oldřichem Veselým menší turné po USA a Mexiku, předtím sám měsíc hrál po klubech v jižní Africe, například v Jihoafrické republice, ve Střední Americe. Z těchto výjezdů uvedl i jeden nejlepší zážitek z koncertu. Když vystupovali s Oldou Veselým v LA ve slavném klubu Venus Beach, kde začínali třeba Doors, posluchači jim kupovali pivo a pak jim je udivený barman představoval - tak tohle je bubeník od Stinga, tohle basista snad od Santany, klávesák od... Prostě nedaleko klubu jsou studia a kluci si odskočili poslechnout si nás. To potěšilo...

Několik let je programovým ředitelem vysílání brněnského rádia Krokodýl, odkud po několika letech odchází do hodonínského rádia Jih. Jako neúnavný organizátor a entuziasta významným podílem zajistil realizaci „živého“ projektu Progres Story na DVD a 2 CD. V prvním desetiletí 21. století byla obnovena skupina VKV, se kterou Váně příležitostně koncertuje (vydali i album), rovněž ožila i kapela Bronz (v roce 2008). Sám Váně se výraznou měrou podílel i na dvojkoncertu ke 40. výročí založení The Progress Organization v říjnu 2008, kde vystoupili téměř všichni hudebníci, kteří touto kapelou pod několika různými názvy prošli.

A na konec jednoho rozhovoru z roku 2009, který se točil kolem celoživotní existence s bigbítem, slavných projektů jako Dialog s vesmírem a kličkování mezi zákazy a cenzurou, tento jubilant se záviděníhodným optimismem Pavel ohodnotil sám sebe: "Můj profesní život plný drobných šikan a zásahů režimu je typickým příběhem tisíců podobných osudů. Já nebyl žádný disident. A ta svoboda, s níž jsem si vlastně dělal jen muziku, a co jsem chtěl, je při zpětném pohledu největší štěstí, které mne mohlo potkat."

Členové





(Narozen 8. dubna 1956, Písek,
Československo)
Keyboards, Organ, Vocals

Česká rocková legenda Roman Dragoun, zpěvák, skladatel a klávesista působí na hudební scéně od poloviny 70. let. Z rodného písku se přestěhoval do Brna, kde působil ve skupině Regenerace a poté se stal členem Progres 2, se kterými natočil slavné album "Třetí kniha džunglí“, na kterém se podílel i autorsky. Jeho skladba "Muž, který se podobá odvrácené straně měsíce“ se stala rockovou písní roku 1982.

Ač pochází z jihočeského Písku, velká část jeho hudební kariéry je těsně spjata s Brnem. Plakáty na jeho první vysoupení, ještě se školní kapelou v Písku, mu maloval jeho otec - akademický malíř. Před tím, než se vydal na hudební dráhu, vystřídal řadu zaměstnání. Byl závozníkem, cestářem, profesionáoním počišťovačem, lepil plakáty, umýval okna a dokonce i ladil foukací harmoniky. V Brně začínal v polovině 70. let 20. století v amatérské rockové skupině Regenerace. Jeho expresivní zpěv i precizně odehrané klávesy tvořily ne nepodstatnou část soundu brněnské formace Regenerace, kde se setkal s kytaristou Milošem Morávkem, jejichž hudební kariéra se významně propojila v následujícím desetiletí.

Po rozpadu této formace pak v roce 1979 pak krátký čas zkoušel s jedním z projektů folkového seskupení Vondrák, Bodlák a spol., ale ponejvíce hrával doma jen tak pro sebe a maxilmálně pro několik sezvaných přátel. S těmi také poslouchal a poslouchá desky U.K., Queen, Genesis, Pink Floyd, ..., Etc., M.Efektu, punkrockových kapel a samozřejmě také Beatles, Rolling Stones apod.

Morávek se v roce 1978 stal členem skupiny Progres 2, kam jej o dva roky později následoval i Dragoun, kde nahradil jednak klávesistu Karla Horkého a svým pěveckým projevem i zpěváka a kytaristu Pavla Váněho. Progres 2 vytvořili tematický projekt "Třetí kniha džunglí" (premiéra 30. května 1981 v Brně), se kterým další dva roky koncertovali po celém Československu. Jako dvojalbum vyšla Třetí kniha džunglí v roce 1982, roku 1983 byla vydána i anglicky zpívaná verze "The Third Book of Jungle".



Roku 1983 ale s Morávkem z Progres 2 odešli a společně založili novou progressive rockovou skupinu Futurum, kam přizvali ještě druhého kytaristu Emila Kopřivu (Synkopy) a bubeníka Jana Seidla (Dragounova kamaráda z dětství). Futurum s různým obsazením vydalo dvě alba, "Ostrov země“ (Panton 1984) a "Jedinečná šance“ (Supraphon 1987), chystaná třetí deska ale již nevyšla. Na podzim 1984 získává cenu (Tip Vokalízy) za zpěv na pražském festivalu Jany Koubkové - Vokalíza. V roce 1988 Roman Dragoun a Jan Seidl Futurum v roce 1988 opustili a přijali nabídku Michala Pavlíčka, když se stali členy pražské skupiny Stromboli. Zde pod vedením kytaristy Michala Pavlíčka vydali album "Shutdown" (Panton 1989), kapela se ale v roce 1990 rozpadla.

Po rozpadu kapely v roce 1990 se podílí na mnoha hudebních projektech, spolupracuje s Bárou Basikovou, Michalem Pavlíčkem, Raven, Marakana, Pavlou Kapitánovou, Leonou Machálkovou a hlavně skládá nové skladby. V první polovině 90. let byl Dragoun členem skupiny Pavitram, ve které dosud příležitostně hostuje.

V roce 1996 vychází jeho první sólové album s názvem "Stín mý krve“, které produkoval Michal Pavlíček za účasti špičkových jazzových i rockových osobností (Karel Růžička jr. - sax, Roman Pokorný a Michal Pavlíček - guit., Jan Seidl - drums, atd…). Od jara 1996 do roku 1998 zpívá Roman Dragoun také titulní roli v muzikálu Jesus Christ Superstar a rozvíjí další aktivity - společně s Lucií Bílou zpívá v Oratoriu k poctě sv. Vojtěcha při návštěvě papeže Jana Pavla II. V roce 2000 vychází druhé sólové album "Slunci blíž“, na kterém se podílejí opět špičkoví muzikanti: Mireček Chyška - el. guitar, Jiří Kovář - acoustic guitar, Olin Nejezchleba - violoncello, Filip Jelínek - trombone, Musa Imran Zangi - percussion, Karel Růžička jr. - sax, Jan Seidl - drums, Guma Kulhánek a Martin Lehký - bass.

Dne 22. září 2001 byl televizní cyklus "Noc s Andělem“ věnován právě Romanu Dragounovi, jeho otci akademickému malíři, básníkovi a textaři Františku Romanu Dragounovi a Romanovu synovi Davidovi. V přímém televizním přenosu zahrál Roman své největší hity a zahrál si i s kapelou svého syna Davida, která ho příležitostně doprovází na koncertech.

V roce 2001 se Roman Dragoun podílel na muzikálu Apokalypsa česko-krumlovské kapely "Bratři Karamazovi“. Aranžuje hudební materiál, složil několik skladeb a hlavně sestavil studiovou skupinu, která celý projekt zaznamenala na CD (Guma Kulhánek - bass, Jan Seidl - drums, Ivan Korený, Pavel Marcel, Ota Petřina - guitars, Olin Nejezchleba - violoncello, Jiří Hála - flute, Míra Barabáš - trumpet atd…). Muzikál je od října 2001 uváděn v Českých Budějovicích.

V roce 2002 spoluzaložil rockovou superskupinu T4 (Stanislav Kubeš - Vladimír Guma Kulhánek - Roman Dragoun - Martin Kopřiva), která dosud koncertuje. Roman Dragoun hraje jako host na piáno na sólovém albu písničkáře Jiřího Smrže, které se objevilo na pultech začátkem roku 2002.

Rok 2002 byl věnován přípravě nového alba, které by mělo být ještě více nakloněno jazzovým názvukům a jehož produkce se s největší pravděpodobností ujme člověk nadmíru povolaný - Roman Holý. Žánrově se Dragounova hudba blíží řečišti, ve kterém se pohybují např. Sting, Stevie Wonder nebo Phil Collins. Prostě melodická hudba s prvky jazzu, funky a rocku, kterou dokreslují duchovně-poetické texty, jejichž autory jsou převážně Romanův otec, akademický malíř František Roman Dragoun a písecký básník Milan Princ. Je to hudba určená pro citlivé a vnímavé posluchače všech generací.

Pořad "Stín mý krve“ je koncipován jako „one man show“ a je pro klubová pódia přímo ideální. Páteř tvoří písně z obou sólových alb i skladby z připravované desky. Pamětníci nepřijdou ani o skladby Juliet, Zdroj nebo Vodu. Víra, láska a pokora se jako červená nit táhnou tvorbou Romana Dragouna. Otevřete svá srdce, protože i hudba může být očisťující a čas se může alespoň na chvíli zastavit.

Roku 2005 byla obnovena kapela Futurum, s níž Roman Dragoun také hraje při příležitostných vystoupeních. Začal hostovat i na koncertech Progres 2, jejichž plnohodnotným členem se opět stal v roce 2007.


V současnosti kromě těchto aktivit Roman Dragoun vystupuje sólově či se svojí doprovodnou skupinou His Angels, občas hraje i s kapelou svého syna David Dragoun Band. V roce 2009 vydal své třetí sólové album "Otlučená srdce", na kterém hostovalo mnoho dalších rockových i jazzových hudebníků. V roce 2012 jej poslucháči Radia Beat vybrali do Beatové síně slávy v kategorii "Osobnost“, do které byl uveden 17. května 2012, což se neobešlo bez koncertu s mnohými hosty.

Členové
(Narozen 29. května 1951, Brno, Czechoslovakia)

Miloš Morávek je moravský rockový kytarista, hudebník a podnikatel. Známý je jako člen brněnských skupin Progres 2, Futurum, Kern a Synkopy.

Pochází z hudebně založené rodiny. Jeho otec povoláním sice účetní, byl amatérským jazzovým pianistou, který svého syna přivedl ke klavíru, na který se učil hrát v LŠU. Nedlouho poté byl jeho zájem věnovat se hudbě zaměněn ve vášeň pro modely letadel a tehdejší dobovou elektroniku, což načas vytěsnilo z jeho života hudební směr. Odmalička totiž projevoval výrazné technické nadání, orientované zejména na slaboproudou elektrotechniku. Po vyučení v oboru, absolvoval v Brně střední elektrotechnickou průmyslovou školu, kam se dostal díky zájmu o slaboproudou elektrotechniku.

Muzikantské sklony se u něho probudily v r. 1965, kdy se začal učit hrát na kytaru, od následujícího roku již působil ve školní rockové skupině, která vystupovala na zábavách a jejíž repertoár tvořily převážně instrumentální skladby anglických The Shadows. V roce 1966 poprvé vystupoval na veřejnosti s bezejmennou školní bigbítovou skupinou v brněnském zábavním centru Rozmarýn. Od prvopočátku ho jeho technická orientace vedla ke stavbám stále komplikovanějších kytarových sól. Jeho smysl pro preciznost a trpělivost (pravděpodobně i díky modelařině) mu umožňoval dlouhé hodiny cvičit stupnice a kytarovou techniku. Díky zájmu o elektrotechniku sestavoval vlastní technické doplňky pro kytary (kvákadla, boostery, zesilovače, aj.). Brzy dokázal na profesionální úrovni zhotovit různá technická doplňková zařízení k elektrickým kytarám, jako byly booster, wah wah pedál, ale i echo effect, vyrobit zesilovače, opravovat mikrofony, snímače, reproduktory… prostě všechno, co amatérská rocková skupina nevládnoucí finančním potenciálem ke své existenci nezbytně potřebovala. Silnou motivací byla okolnost, že v tehdejších časech nebylo možné legálním způsobem získat kvalitní profesionální technická přídavná zařízení, ale i kdyby byla, nikdo by je nedokázal z amatérských hudebníků zaplatit… Díky těmto technickým úletům získal přezdívku "Edison".

První zajímavější pokusy pracovat s hudebním tématem realizoval v duu Morávek a Fanfrdla. V domácích podmínkách tehdy dochází k prvním vážnějším krokům v nahrávání hudebního záznamu. Kytarový tón vnímal vždy jako živý materiál a proto celkem pochopitelně prozkoumával i jeho zvukově barevné spektrum. Vzrušovalo jej tónové zkreslení a hledal jeho další možnosti. Když uslyšel hrát fenomenálního Jimiho Hendrixe, dokonale mu propadl a naučil se jeho slavné sólo ve skladbě "Hey Joe".

První skutečnou skupinou, do které nastoupil v roce 1971, byla amatérská formace The Madmen, která se orientovala na hardrock a v jejím repertoáru byly skladby kapel Uriah Heep, Deep Purple nebo Black Sabbath. S nimi získával první větší praxi na tanečních zábavách na Brněnsku až do jejich rozpadu v roce 1975.

Po rozpadu základního kádru známé skupiny Generace Q (potažmo Generace) se v roce 1975 připojil ke skupině Regenerace, která hrála v sestavě Miloš Morávek (sólová kytara), Vilém Majtner (kytara, zpěv), Roman Dragoun (varhany, zpěv), Jaroslav Píchovec (baskytara) a Jiří Netík (bicí nástroje). Zde se setkal s klávesistou a zpěvákem Romanem Dragounem, se kterým později spojil část své hudební kariéry. Koncem roku 1977 Regeneraci opustil, neboť v létě roku 1977 si jej vytipoval na taneční zábavě jako kytaristu do nově se formujících Progres 2 bubeník Zdeněk Kluka. Nastoupil ovšem jako samostatný projektant automatizace v JmVAK, proto jeho nabídku nejprve odmítl. Potom ale z profesně vývojového a slušně placeného místa odešel na nejistou a rozhoupanou bigbítovou loď a od podzimu téhož roku se stal kytaristou skupiny. Zde se také zprofesionalizoval a Zdeněk Kluka, Pavel Váně, Pavel Pelc, Miloš Morávek a talentovaný klávesový konzervatorista Karel Horký tvořili tehdejší kádr skupiny. Morávkovy zajímavé improvizační schopnosti a velmi slušná, neustále pilovaná kytarová technika se pro Progres staly cennou devízou. Se skupinou Progres 2 připravil velký projekt první českou velmi úspěšnou rockovou operu "Dialog s vesmírem". Její premiéra se odehrála 27. února 1978 v Brně a do roku 1980 následovalo přibližně 350 repríz po celém Československu. Skladby "V zajetí počítačů", "Odlet" a "Honička" ve velmi pozitivním světle představují jeho kytarový potenciál. V roce 1980 přišel do Progres 2 i Roman Dragoun, který v pozici klávesisty nahradil Karla Horkého a na místě zpěváka Pavla Váněho. Následoval další úspěšný tematický projekt "Třetí kniha džunglí" (premiéra 30. května 1981 v Brně), který kapela hrála do roku 1983. Tam se i více projevil jako skladatel. Jeho kytarové party jsou zde velmi výrazné ve skladbách "Kdo jsem", "Zákon", "Strach", "Ozvěny" nebo "Čím je svět můj".

Počátkem roku 1983, unaven z dlouhých artrockových ploch a tematických audiovizuálních pořadů odchází Morávek s klávesovým hráčem a zpěvákem Romanem Dragounem a založili na brněnské scéně novou vlastní skupinu Futurum. Inspirační zdroje jejich hudby přicházely od U.K., King Crimson a Talking Heads.

V této době používal jako jeden z prvních československých kytaristů (společně s Radimem Hladíkem) analogový kytarový synthesizer Korg.

Futurum v roce 1984 vydalo jejich první album "Ostrov Země", Morávek ale z kapely za nevyjasněných okolností následující rok odešel. Jako záskok nastupuje v letech 1985 až 1987 do populární heavy-metalové skupiny Kern s charismatickým zpěvákem Jaroslavem Albertem Kronkem. V roce 1986 skupinu zprofesionalizoval. Jako kytarista se podřídil jejich kmenovému repertoáru, bez dalších autorských ambicí. Objevil s se s nimi na albu "Blízko nás".

V roce 1988 se stal kytaristou poslední fáze známých brněnských Synkop, hledajících novou hudební tvář, kde působil v sestavě Oldřich Veselý (klávesy, sólový zpěv), Jiří Rybář (bicí nástroje, sbory), Vilém Majtner (kytara, baskytara, zpěv) a Miloš Morávek (kytara a elektronika). Pro Synkopy byl cenným přínosem i po technické stránce, když skupina začala experimentovat s počítači. Protože koncertů začalo časem ubývat (se souhlasem Veselého) vytvořil s kreativním technikem skupiny Michalem Sedlaříkem a zpěvačkou Pavlou Dvořáčkovou (Progres/Pokrok) experimentální vlastní projekt, který se ve finále nepodařilo plně realizovat. Po sametové revoluci se Synkopy neplánovaně v roce 1990 rozešly, nicméně Morávek ještě vystupuje na albu Oldřicha Veselého a Pavla Vrby "Dlouhá noc" (1990). Morávek a Majtner plánovali založit vlastní skupinu, což se bohužel nezdařilo.

Po roce 1990 Miloš Morávek svoji hudební kariéru také (dočasně) ukončil a začal se věnovat podnikání. Nejdříve prodával motocykly a pak založil firmu zabývající se elektrickým pohonem zvonů na kostelních věžích. Poté s kamarádem Milanem Kuncem založili firmu M-servis, zabývající se opravami hudebních nástrojů, aparatur a ozvučovací techniky se stálým servisem pro soukromá rádia. Věnuje se prodeji kytar a poradenství v dané oblasti.

Po šesti letech v roce 1997 (aniž by předpokládal, že se k hudbě někdy vrátí) přijal pozvánku dávných kamarádů a připojil se k The Madmen, kteří se stali Uriah Heep Revival Band, kapela ale vystupuje spíše příležitostně. Po odchodu kytaristy Ivana Manolova v roce 2005, se opět stal součástí slavných Progres. V roce 2006, po znovuvzkříšení skupiny Futurum, zaujal i zde svoje místo. Obdivuje kytaristy Roberta Frippa, Al DiMeolu a Johna McLaughlina.

Na české artrockové scéně se ve své době objevili tři giganti, z nichž hned dva pocházeli z Moravy a také i rovnou z Brna. Jedním z nich byli Synkopy v období alba "Sluneční hodiny" a druhým byli Progres 2. Jejich deska "Dialog s vesmírem" bylo něco neuvěřitelného. Kdo byl na jejich koncertě, mohl být překvapen řadou věcí, mj. i tím, že součástí vstupenky byl i tištěný program, mimochodem graficky velmi dobře udělaný, který provázel návštěvníka celou jejich rockovou operou. Prostě tak, jako když přijdete na klasickou operu do divadla. Mimochodem, ten program je dneska už rarita...

Miloš Morávek, který svou zálibou v elektrotechnice a následně i výrobou a úpravou nejrůznějších efektů získal přezdívku Edison, vstoupil k Progresu 2 roku 1977. Po další desce, Třetí kniha džunglí z kapely odešel a s Romanem Dragounem založil roku 1983 Futurum. V té době začal jako jeden z prvních českých kytaristů (spolu s Radimem Hladíkem) používat kytarový syntezátor. Po odchodu z Futura Morávek působil u Kernu, u Synkop, a po roce 1990 začal podnikat v obchodě a servisu hudebních nástrojů. Poté obnovil činnost skupiny The Madman (Uriah Heep Revial) a od roku 2005 opět působí v obou kapelách Progres 2 a Futurum

Členové
(Narozen 29. července 1949)
Bass, Synthesizer, Vocals (1976-1987,1992-present)


Pavel Pelc je český hudebník, baskytarista, zpěvák, skladatel a podnikatel. Byl členem brněnských rockových skupin Speakers, Progres 2 a Futurum.

Pavel Pelc začínal svoji hudební kariéru v roce 1965 ve vokální skupině Singings. Ve druhé polovině 60. let již byl členem a lídrem kapely Speakers, se kterou vydal dva singly "Mlha se ztrácí“ (1970) a "Atlantida“ (1970). Na počátku 70. let ale ze Speakers (později se přejmenovali na Junior) odešel a stal se členem Skupiny Jana Sochora, která doprovázela folkového zpěváka Boba Frídla. Zde se setkal s kytaristou Pavlem Váněm, klávesistou Janem Sochorem a bubeníkem Zdeňkem Klukou, kteří společně s Pelcem v roce 1977 natočili pod hlavičkou kapely Barnodaj album "Mauglí". De facto tak byla obnovena skupina The Progress Organization, kde jedinou změnou byl Pavel Pelc, který nahradil na postu baskytaristy Emanuela Sideridise, který se v první polovině 70. let odstěhoval do Řecka.

Již v době nahrávání Mauglího ale koncertovala skupina pod názvem Progres 2 (trio Váně, Kluka a Pelc zůstalo), novými hudebníky se stali klávesista Karel Horký a kytarista Miloš Morávek, která chystala rozsáhlé audiovizuální představení – rockovou operu "Dialog s vesmírem" (premiéra 1978). Pavel Pelc se společně se Zdeňkem Klukou stal jádrem skupiny, která v následujících letech poměrně často měnila obsazení. Následovala další alba a další koncertní tematické programy "Třetí kniha džunglí", "Mozek" a "Změna!". Po vydání desky "Změna!" v roce 1988 se ale skupina Progres 2 transformovala do formace s názvem Progres-Pokrok, ve které už Pavel Pelc nefiguroval. Ten se téhož roku stal členem jiné brněnské skupiny, Futurum, kterou v první polovině 80. let založili bývalí členové Progres 2 Miloš Morávek a Roman Dragoun. Pelc zde vystřídal Lubomíra Eremiáše. Kapela chystala třetí album, brzy ale odešli lídr kapely Dragoun s bubeníkem Janem Seidlem a Futurum se v roce 1989 rozpadlo.

Pavel Pelc se po sametové revoluci pustil do podnikání v oblasti stavebnictví, po rozvoji internetu založil také vlastní server s databází restaurací v Česku (http://www.i-restaurant.cz/). V roce 1992 byla skupina Progres 2 obnovena, koncertuje doposud a Pavel Pelc v ní nadále figuruje na postu baskytaristy.

V roce 2008 krátce působil ve znovuobnovené skupině Bronz s Pavlem Váněm. V roce 2009 hostoval Pavel Pelc na dvojkoncertě v Brně při příležitosti 25. výročí založení skupiny Futurum.

Členové
(Narozen 8. srpna 1947, Havlíčkův Brod, Czechoslovakia,
zemřel 6. února 2013, Berlin, Germany)
Keyboards, Vocals


Skladatel a hudebník Jan Sochor byl známý hlavně jako klávesista rockové skupiny Progress 2, také leader kapely Skupiny Jana Sochora, ale i hudebník či aranžér doprovodných skupin Boba Frídla a zpěvaček Marthy a Teny Elefteriadu. Účinkoval jako instrumentalista, zpěvák, skladatel, textař, kapelník, ale mnohdy i jako aranžér a producent. Jako jeden z mála hudebníků u nás získal v 70. letech legendární varhany Hammond L100 doplněné Leslie boxem a patřil mezi ty muzikanty, kteří dokázali hrát stejně přesvědčivě na klavír, jako na varhany.

Jan Sochor se narodil v Havlíčkově Brodě v rodině s hudebním zázemím. Vystudoval Stavební fakultu VUT v Brně, ale už tehdy věděl, že v jeho životě bude mít hlavní slovo hudba. Aniž by absolvoval konzervatoř, hrál přesvědčivě na klavír, varhany, elektrické piano, synthesizer, saxofony, akustickou kytaru a částečně na lesní roh.


Pavel Váně, Pavel Pelc, Jan Sochor, Zdeněk Kluka
Do Brna přišel Jan Sochor studovat stavební fakultu. V roce 1968 se stal jedním z pilířů legendární rockové skupiny Progress Organization, kde se vedle klavíru a varhan prosazoval i jako zajímavý zpěvák a skladatel, ale hrál také na saxofon a lesní roh. "Honza dobře zpíval a hrál opravdu na cokoliv, klávesy, kytaru, saxofon, lesní roh...," chválil svého spoluhráče Pavel Váně, který s ním založil slavnou brněnskou kapelu známější hlavně pod pozdějším názvem Progress 2. The Progress Organization byla brzy velmi žádaná kapela, 1. května 1969 otevírala například klub Šelepka, 19. června 1969 hrála jako předkapela americké skupině The Beach Boys na zimním stadionu Za Lužánkami. Roku 1970 vydala první nahrávku "Klíč k poznání", pak se ale kvůli začínající normalizaci rozpadla.

Až v lednu 1971, kdy kapela už neexistovala, natočila své první album "Barnodaj". Pak se Jan Sochor přidal do Skupiny Aleše Sigmunda doprovázející sestry Marthu a Tenu. Nato muzikant vytvořil vlastní Skupinu Jana Sochora doprovázející písničkáře Boba Frídla.

V roce 1977 vzniklo druhé album "Mauglí" od skupiny The Progress Organization přejmenované ovšem na Barnodaj. Roku 1978 Skupina Jana Sochora zanikla a Bob Frídl začal vystupovat sólově. Ve druhé polovině 70. let opustil rockovou platformu a věnoval se jazzu, swingu, blues a popu v malých skupinách. Koncem 70. let Jan Sochor založil skupinu Ex Libris (mimo jiné s Bobem Frídlem a Ivou Bittovou), ale po emigraci jednoho ze členů kapely rezignoval a nadále působil jako standardní hráč ve výjezdových skupinách do zahraničí, zejména do Skandinávie, kde v 80. a 90. letech 20. století působil také ve skupinách Hurricanes a Key Band pod vedením Ladislava Kerndla a později Ladislava Malého.


Jan Sochor, Pavel Pelc, Zdeněk Kluka, v popředí Bob Frídl a Pavel Váně v roce 1974

V roce 1983 se Jan Sochor odstěhoval do Berlína, kde působil v mezinárodně silně obsazené skupině Soulband, se kterou cestoval po Německu i Evropě. a zároveň vystupoval i sólově. Do Brna se však pravidelně vracel a občas hostoval jako bývalý člen ve skupině Progres, jako například na dvou výročních koncertech v Semilassu v roce 2008 v Brně, které byly uspořádány při příležitosti 40. výročí založení skupiny The Progress Organization. V březnu 2010 hrál Jan Sochor také na 1. brněnském Beatfestu opět se svou starou kapelou a přáteli.

Jan Sochor měl vždy pověst společenského člověka, širokého kulturního záběru, spolehlivého kamaráda se smyslem pro humor, ale i odpovědnost. Miloval Beatles, Cream, Deep Purple, Procol Harum, Doobie Brothers, Stevie Wondera, Tinu Turner, Diane Krall, stejně jako varhaníka Jimmyho Smithe. Miloval rock, duší však navždy zůstal trampem z Vysočiny.

Klávesista brněnské kapely Progress Organization Jan Sochor zemřel ve středu 6. února 2013 v Berlíně, kde poslední léta žil a tvořil. Rodák z Havlíčkova Brodu podlehl dlouhé těžké nemoci. "Pro mě je to nejen ztráta výborného muzikanta, aranžéra, zpěváka, kapelníka a skladatele, který uměl hrát, na co sáhl, ale hlavně ztráta osobní," svěřil se jeho spoluhráč především ze skupiny Progress 2 Pavel Váně. Bohem políbený muzikant, zpěvák, skladatel a aranžér byl pohřeben v Brně tak, jak si to přál.

Členové
(Narozen 27. července 1956)
Guitars


Aleš Bajger je český hudebník, zpěvák, kytarista, skladatel, producent a podnikatel. Hrál především ve skupinách Progres 2 a Vigor, v současnosti se podílí na nahrávkách Vladivojny La Chii. Byl členem kapel: Bukanýři, Progres 2, Tanja, Vigor, Banana, Vladivojna La Chia

Na elektrickou kytaru začal hrát ve 13 letech. Hrál v různých amatérských skupinách na severní Moravě a vystudoval státní konzervatoř (obor operní zpěv) a lidovou konzervatoř (obor kytara a skladba). V letech 1979 a 1980 byl členem skupiny Bukanýři, se kterou nahrál jedno album. Následující dva roky hrál ve skupině Atény na kytaru a buzuki a produkoval její jediný singl „Řek Zorba“. V roce 1983 přišel do brněnské kapely Progres 2, kde se stal hlavním frontmanem v rockové opeře "Mozek" (1984). Podílel se i na dalším albu Progres 2, desce "Změna!", po jejím vydání (1988) ale z kapely odešel, neboť Progres 2 se proměnil do skupiny Progres-Pokrok. V letech 1986 a 1987 založil novou skupinu Nota Bene se zpěvačkou Věrou Špinarovou, následně působil jako kapelník, kytarista a zpěvák ve skupině Tanja. V roce 1989 založil vlastní skupinu Vigor, která fungovala do roku 1991.

V 90. letech působil mimo Česko, nejprve hrál v klubech s Lady M, později se začal věnovat konstrukci vlastních kytarových systémů (nyní má vlastní obchod). V roce 2002 se vrátil do Ostravy a zahájil spolupráci se skupinou Banana a její zpěvačkou Vladivojnou La Chia, jejichž alba produkoval a na nahrávkách se také jako hráč přímo podílel.

V říjnu 2008 hrál na dvou koncertech v Brně, které byly uspořádány při příležitosti 40. výročí založení skupiny The Progress Organization (po změně názvů Progres 2), hostoval i na 45. výročí kapely v roce 2013.

V roce 2010 uvedl na trh vlastní řadu kytarových efektů a navázal tak na dřívější produkci přepínacích systémů pro kytary.

Při procházce po Ostravě zhruba napůl cesty od nádraží do centra nachází se usedlost Mlejn. V přízemí se tam melou už jen půllitry, neb jest tam nálevna, ale v prvním poschodí si, hola, všeci kytaristé, šmáknete. Šéf, majitel, vymyslitel, nositel, zakladatel, jenž za firmu ručí i vlastníma gatěma, pan Aleš Bajger získal muzikantské ostruhy špičkové šarže v brněnské kapele Progress II. Dávno tomu již, ale kytaru v jiných formacích nepustil z ruky dodnes. Své technicko-manažerské ostruhy hodně přiostřil při zakládání a provozu pražské firmy George Dennis, jež loví v podobných vodách. Od roku 2002 registrována jest a funguje jeho firma Bayger.

Alba nahrával s kapelami:
Bukanýři
1981 Děti z konce století
Progres 2
1984 Mozek
1988 Změna!
2008 Progres Story 1968-2008 (live CD/DVD)
Tanja
1989 Tanja
Vigor
1991 Vigor Rock
Banana
2003 Banana
2004 Trip
2006 Jungle
Vladivojna La Chia
2009 Tajemství Lotopu
2011 Nevinnost (soundtrack k filmu Nevinnost)
2011 Bohémy

Členové

(Daniel Forró)
(Narozen 19. února 1958, Jihlava, Československo)
Keyboards, Synthesizer (1977-1979)


Karel Horký alias Daniel Forró je absolvent brněnské konzervatoře a JAMU, multistylový skladatel, autor několika tisíc skladeb, koncertní umělec, přední český odborník na elektronické hudební nástroje a učitel mnoha jazyků. Působil v kapelách Progress 2 a Bronz.

Karel Horký se narodil v Jihlavě, kde žil do svých 15 let a kde se také začal učil hrát na klavír a na flétnu. V roce 1973 se přestěhoval do Brna, kde do roku 1979 studoval na konzervatoři hru na flétnu, na varhany, hudební teorii a kompozici na Státní konzervatoři, Brno. Svůj studijní obor absolvoval absolvováním koncertu s díly J. Zimmera, opusem J. minorita Passacaglia C minor od J. Bacha na píšťalové varhany a dizertační práci na téma "Elektronika a zvuk". Již od roku 1973 hrál Karel v různých, převážně amatérských skupinách, později se prosadil v kapele saxofonisty Františka Bartla. V letech 1975-1979 komponoval privátně s Aloisem Pinosem.

V roce 1977 se stal klávesistou rockové skupiny Progres 2, která v té době vytvářela rozsáhlé audiovizuální dílo, rockovou operu Dialog s vesmírem. Její premiéra se uskutečnila v únoru 1978 a kapela s tímto projektem projela do roku 1980 celou Československou republiku. Na podzim 1979 ale Horký ze skupiny odešel, zúčastnil se však ještě nahrávání studiové verze "Dialogu s vesmírem" na konci téhož roku. Důvodem bylo studium, kterému se chtěl na JAMU věnovat.

V roce 1982 získal Summer Composition Master Class na Academia Chigiana v italském Sienna pod vedením France Donatonima. V letech 1979 až 1986 vystudoval kompozici u profesora Aloise Piňose. Přesto Horký koncertoval dál, například s Orchestrem Rudolfa Zavadila. V letech 1980 a 1981 také byl členem folkrockového uskupení Vondrák-Bodlák-Horký-Polák. V roce 1981 vznikla skupina Bronz, projekt bývalého kytaristy a zpěváka Progres 2 Pavla Váněho, kde hrál Horký již pod pseudonymem Daniel Forró. Bronz poměrně úspěšně vystupoval, v roce 1983 ale vyšel v časopisu Tribuna článek "Nová vlna se starým obsahem“ a kapely v něm uvedené byly brzy zakázány. Nepomohla ani změna názvu na Pavel Váně se skupinou, v roce 1984 se Bronz definitivně odmlčel. Přesto Pavel Váně později s pomocí bývalých spoluhráčů z Bronzu a dalších hostů nahrál album "Zimní království", které vyšlo v roce 1986.

Dne 1. prosince 1983 odehrál Daniel Forró první sólový koncert pod názvem projektu Forrotronics. Forrotronics hraje dosud, jedná se o nejrůznější autorskou elektronickou hudbu od Daniela Forró, kterému se díky častému používání a propagaci MIDI přezdívá Mr. MIDI.

V letech 1996-1999 absolvoval doktorandské studium teorie hudební kompozice na JAMU, od roku 1999 studoval jako doktorand hudební vědy na Masarykově univerzitě. Toto studium ale nedokončil, neboť se v roce 2003 přestěhoval z Brna do Japonska, o které se už od mládí zajímal. Tam žije v městě Kakamigahara (prefektura Gifu) se svojí japonskou manželkou jménem Chieko dodnes (mají dceru Karen a syna Saimona) a zde také nadále koncertuje a skládá hudbu. Rychle si tam vybudoval solidní pozici na hudební scéně, je členem kulturní rady města Kakamigahara a hostujícím profesorem na univerzitě v Aichi.

Zároveň pod jménem Daniel Forró skládá scénickou hudbu, věnuje se elektronické hudbě a píše odborné publikace, což ústí do projektu Forrotronics. Momentálně žije v Japonsku, kde se mu, dle vlastních slov, líbí a docela dobře daří.

S japonským souborem Sakura Ensemble navštívil v roce 2010 Horšovský Týn v rámci koncertního turné "Japan-Czech Spring Tour 2010“ jihlavský rodák Daniel Forró.

Dne 28.1. 2017 se Pavel Váně setkal po mnoha letech s bývalým kolegou Karlem Horkým, kterého asi všichni už spíše znáte pod pseudonymem Daniel Forró. Karel žije už mnoho let v Japonsku, tak se mi bohužel nikdy nepodařilo sladit čas jeho návštěvy v Česku s nějakým naším koncertem. I tentokrát tady byl Karel se svou japonskou manželkou a dvěma dětmi především na návštěvě u své matky. Měl tu ale taky pár přednášek spojených s malým koncertem, tak jsme se potkali na tom brněnském v kavárně Ponava. Před koncertem jsme si trochu poklábosili a pro zajímavost přidávám jednu fotku z tohoto setkání.

http://www.forrotronics.cz/
http://www.soundclick.com/forrotronics

Členové
(Celým jménem Emanuel "Manolis“ Sideridis [také Emmanuel]
(Narozen 1. ledna 1951, Brno)
Bass (1968-1977)


Emanuel Sideridis je řecký hudebník, baskytarista, zpěvák a skladatel narozený v Brně v Československu. Působil v brněnských skupinách The Progress Organization a Albatros, hrál také v doprovodné kapele pěveckého dua Martha a Tena. Začátkem 70. let 20. století se přestěhoval do Řecka, kde žije dodnes a kde hraje s místními skupinami a vyučuje na konzervatoři.

Sideridis se narodil v Brně řeckým rodičům. Ještě v mládí se učil hrát na housle a akordeon, ale poté, co byl ovlivněn rockovou a popovou hudbou, vyměnil je za elektrickou kytaru a následně pod vlivem soulu za baskytaru. Ve svých 15 letech začal hrát na baskytaru v amatérské skupině The Prometheus, později přešel do nově vzniklé skupiny The Believers, která hrála rhythm and blues. Ta se ale po roce existence rozpadla, neboť dva její členové emigrovali do Kanady.

V říjnu 1968 se stal baskytaristou nové skupiny The Progress Organization (známé pod pozdějším názvem Progres 2). Kapela se v brněnském prostředí stala brzy úspěšnou, například 19. června 1969 hráli na brněnském zimním stadionu jako předkapela americké skupině The Beach Boys. The Progress Organization odehráli celkem 44 koncertů a ve druhé polovině roku 1970 se kvůli nastupující normalizaci rozpadli. Teprve až dodatečně, v lednu 1971, natočili svoje první album "Barnodaj", kritikou oceněné jako Deska roku 1972. V roce 1971 byla kapela na několik koncertů krátce obnovena.

Sideridis v roce 1970, společně s dalšími dvěma členy The Progress Organization – Klukou a Sochorem, vstoupil do Skupiny Aleše Sigmunda, která doprovázela duo zpěvaček Martha a Tena Elefteriadu. Roku 1971 Kluka a Sochor ze skupiny odešli, naopak přišel čtvrtý člen bývalých The Progress Organization, Pavel Váně. Emanuel Sideridis zároveň působil ve skupině Albatros a Jazzovém orchestru Gustava Broma.

Ve svých 21 letech, v roce 1972, se přestěhoval do Řecka, kde v Soluni žije dosud. Zde hraje s nejrůznějšími řeckými hudebníky (např. Nikos Papazoglou, Dimos Moutsis či Yorgos Kazantzis), vystupuje v jazzových klubech a vyučuje na soluňské konzervatoři (Conservatory of Thessaloniki). Hudbu studoval také v Londýně a New Yorku, v současnosti také působí jako hudební skladatel.

V roce 2008 hrál jako host na dvou koncertech v Brně, které byly uspořádány při 40. výročí založení skupiny The Progress Organization, která přes několikerou změnu (Barnodaj, Progres 2, Progres-Pokrok) dodnes vystupuje. S Progres 2 hostoval také v roce 2012 a na koncertě ke 45. výročí o rok později.

V pěveckém podání Sideridise je nejznámější skladba "Ptáčník". Obrat v textu "matkou mu byla smůla, otec neznámý" je dokonalým příměrem neradostné situace. Na vzpomínkovém koncertu skupiny v roce 2013 při příležitosti 45 let od jejího založení si ji znovu zahrál. Stojí však za to si připomenout i jeho instrumentální umění, např. v téměř 8-minutové kompozici "Klíč k poznání" (hudba i zpěv klávesista Jan Sochor) je poznat vliv Cream. A v "Born Under A Bad Sign" ukazuje, že na baskytaru se dá hrát i sólově (od 1:50).


Členové
(Narozen 31. ledna 1953, Bratislava)
Guitars (1983-1985)


Peter Peteraj je slovenský kytarista. Na přelomu 70. a 80. let 20. století byl členem art rockové skupiny Collegium Musicum (1979-1981), se kterou nahrál dvě alba. V letech 1983 až 1985 hrál v brněnské rockové kapele Progres 2. Působil také ve skupinách Modus či Avion (1986-1987).

Po návratu z vojenské služby v roce 1986 Palo Habera a šéf kapely Fero Griglák založili skupinu Avion. Fero Griglák hral na sólovou kytaru, na další pak Peter Peteraj, Pavol Kozma usedl za bicí, Martin Matyáš uchopil baskytaru a Palo se ujal zpěvu. Kapela po hudební stránce běžela výborně, avšak ztroskotala z organizačně-produkčního hlediska. V rozhlase jsou tři nebo čtyři skladby "Spočítané máš", ktorá byla dokonce v pořadu Triangl a "Výpravca vtákov", která se dostala do hitparády 5xP a ještě "Majitel súkromných vzbúr". Textářem Avionu byl Daniel Hevier. Avion fungoval asi rok a potom se rozpadl. Bylo to také tím, že Griglákova kytarová hudba a Haberův hlas spolu moc neseděly. Škoda, že se nedostalo na album, na které kvůli organizačním problémům nikdy nedošlo. Historie skupiny Avion měla krátkou existenci, Kozma odešel do USA, kde studoval na Berklee School Of Music v Bostonu, Habera odešel zpíevat k martinské kapele Team a Griglák začal hrát s bratislavskou hardrockovou formaci Pressburg, která se po tragické smrti jejího zpěváka Karola Vilčeka rozpadla.

Nahřrál alba:
Collegum Musicum
1979 "On a ona"
1981 "Divergencie"
Progres 2
1984 "Mozek"

Členové
(Narozen 13. října 1959, Ostrava)
Keyboards (1985-1988)


Milan Nytra je moravský hudebník, klávesista, zpěvák a architekt. Působil v kapelách AG Flek (1990-1992), Progres-Pokrok (od 1987), Buty (doposud) či Laputa, rovněž se podílel jako studiový hráč na albech mnoha dalších hudebníků. Bydlí v Brně – malá Vídeň. V současné době pracuje jako inženýr architekt.

Milan Nytra od roku 1985 hrál v brněnské rockové skupině Progres 2. Album "Změna!" nahrané v roce 1987 vyšlo následující rok, to se již kapela změnila ve formaci s názvem Progres-Pokrok. Zároveň se i vyměnili hudebníci (zůstali pouze Nytra a bubeník Zdeněk Kluka) a skupina chystala nové tematické vystoupení. V letech 1988 až 1990 Progres-Pokrok koncertoval s programem Otrava krve. Celkem bylo odehráno 165 repríz, přičemž skupina na přelomu let 1989 a 1990 nahrála studiovou verzi (stejnojmenné album) a ukončila činnost.

Počátkem 90. let hrál Nytra ve folkrockovém AG Fleku, kde se setkal s Radkem Pastrňákem a Richardem Kroczkem. Tito tři muzikanti poté vytvořili základ Pastrňákovy skupiny Buty, která existovala už od poloviny 80. let, ale v té době se ještě příliš neprosadila. Prerhistorie skupiny Buty sahá do roku 1985, kdy na sebe narazili samorostlý textař a skladatel Radek Pastrňák s bubeníkem Richardem Kroczekem. Tato dvojice společně nejdříve oživila kapelu U238, aby se posléze vrhla pod názvem B-komplex do tancovačkového víru. Další přemet nastal v roce 1986. Tehdy - už pod názvem Buty - obráželi Pastrňák, Kroczek, Vítek Kučaj, Ivan Myslikovjan a Luděk Piásečný okresní kola Rockfestů s jazzovým repertoárem. Průlom přišel až v roce 1994 s deskou "Ppoommaalluu", ta jim vynesla pozornost kritiky a zástupy nových fanoušků. Právě v roce 1994 se ke kapele připojil i Milan Nytra. V roce 1995 bodovali s albem "Dřevo" a hity jako "František" nebo "Demáček". V Butech Nytra hraje dodnes, vydal s nimi řadu alb. Zatím poslední deska kapely Buty vyšla 25. května 2012 pd názvem "Duperele". Celkem vydali osm studiových alb.

Buty 2012

Počátkem nového století spoluzaložil skupinu Laputa, která byla poskládaná z bývalých a současných členů skupiny Buty a také ze dvou členů kapely Narvan. Tvořili ji Andrei Toader (duchovní otec, ex-Buty), stále ještě aktivní členové kapely Buty - Petr Vavřík, Milan Nytra a Milan Straka, plus dvojice z tragicky ukončeného Narvanu - Jan Machala a Libor Mikoška.

V roce 2008 Milan Nytra hostoval na dvou koncertech, jež se konaly při příležitosti 40. výročí založení skupiny The Progress Organization (resp. Progres 2, resp. Progres-Pokrok).

Milan Nytra je vystudovaný architekt a v Brně má projekční kancelář a navrhuje nové budovy a rekonstrukce.

Členové
(Narozen 22. května 1970)
Guitars (1992-?)


Ivan Manolov je český kytarista. Jako malý chtěl být veterinářem, nakonec mu k srdci přirostl strunný nástroj - kytara. V devadesátých letech hrál s kapelami a psal písně. Žánry střídal, věnoval se metalu, popu, jazzu, experimentální hudbě i undergroundu. Zahrál si v divadle, dokonce i s brněnskou filharmonií.

V první polovině 90. let, od roku 1992, hrál se znovuobnovenou brněnskou rockovou skupinou Progres 2. Zároveň působil v kapele Drunk president. Od roku 1995 byl členem poprockové skupiny Burma Jones, s níž vydal dvě alba a z níž v roce 2000 kvůli tvůrčím neshodám odešel a nahradil jej Jirka Šimek.

Manolov se začal věnovat jazzu, hraje v nejrůznějších kapelách jako jsou Děti kapitána Morgana, DG 307, Samamba, Das Kuckucksei, Groove or Die, nebo se zpěvačkou Minach. Vystupuje rovněž s formací Ivan Manolov Trio (Manolov/Trllo/Dvořák) a s Pavlem Zajíčkem.

Děti kapitána Morgana je experiMentální seskupení hudebníků, ve kterém většina z nich nehraje na “svůj” nástroj, ale vkládá hudební umění do jiného a tak k němu přistupuje bez klišé a stereotypu. Založená na první zkoušce roku 2009 nad lahví rumu nejmenované značky. Jaroslav Záděra (zpěv - řev), Ivan Manolov (benjo), Aleš Jedounek (el. kytara), Vladan Ronner (akordeón), Tom Čelechovský (basová kytara), Antonín Julina (bicí) a Panda.

V roce 2013 hostoval na koncertě k 45. výročí skupiny Progres 2.

Nyní pracuje ve Spořitelně, kde si prošel všemi možnými pozicemi. Hudebník a původně kreativec na volné noze Ivan Manolov se do bankovního světa dostal čirou náhodou. S manželkou se přestěhoval z Brna do Prahy a své první zaměstnání v životě našel právě ve Spořce.

"Hudbu potřebuji k životu, stále hraji s kapelami DG 307 a Děti kapitána Morgana, která vznikla paradoxně v období, kdy se mi nechtělo hrát na kytaru. Napadlo mě, že založíme skupinu se skvělými muzikanty, kteří budou hrát na nástroj, na který ale vůbec neumí. Hrál jsem i na jeden neobvyklý, speciální nástroj. Inspiroval jsem se původními bluesovými muzikanty, kteří si vyráběli kytary z krabic od doutníků, a nechal si postavit svojí vlastní, ale z kanystru od benzínu – kanystratocaster."

Nahrál alba:
Děti kapitána Morgana
2013 "S rozkoší vylizuju omáčku"
2012 "Lživé oživlé"
Minach
2008 "Zimomriavky"
Burma Jones
1998 "Invaze"
1995 "Burma Jones"
Drunk president
1993 "Všechno hned!"

Členové
(Narozen 1. ledna 1962, )
Keyboards, Vocals (1992-)


Borek Nedorost je český klávesista. V první polovině 80. let hrál v brněnské hard rockové skupině Dogma Art, ze které odešel v roce 1987. Již od jara 1986 totiž působil i v nové kapele Taxi založené kytaristou Milošem Makovským. S Taxi hrál až do roku 1991, kdy se skupina rozpadla. Stihla však nahrát jedno album, které ale bylo vydáno až v roce 2008. V letech 1992 až 1994 hrál Nedorost ve folk rockové Bokomaře, s níž natočil dvě alba "Okno do ulice" (1992) a "Muž za rohem" (1994).

Od roku 1992 působil Borek Nedorost také v obnovené skupině Progres 2 se kterou vystupoval až do roku 2007, kdy jej nahradil Roman Dragoun.

Současným Nedorostovým působištěm je kapela doprovázející zpěváka Petra Bendeho, kde hraje od roku 2003. Kromě toho také působil např. v Deep Purple Revival a Robbie Williams Revival, v letech 1994-2005 spolupracoval s Městským divadlem Brno, hrál také s Tomem Jegrem a v letech 2001-2005 ve Folk Teamu.

V roce 2008 hostoval Borek Nedorost na dvou koncertech ke 40. výročí založení skupiny The Progress Organization (z níž se vyvinuli Progres 2) a jeho vystoupení je zaznamenáno na desce Progres 2 "Progres Story 1968-2008", která vyšla jako CD/DVD v roce 2008. V roce 2008 hrál i na koncertě Dogma Art s původní sestavou (poprvé po 23 letech). V témže roce hrál rovněž na koncertech krátce obnoveného Taxi.

Od roku 2011 je členem souboru Naše nová kapela Vlasty Redla.
Taxi
Desky natočil s:
Petr Bende:
2014 "Kateřinská jeskyně" (live DVD)
2014 "Vysočina Fest" (live DVD)
2011 "Trojka"
2010 "Vánoční koncert v Janáčkově divadle" (love DVD)
2006 "Život ve vteřinách.cz"
2005 "pb"
Taxi
2008 "Taxi incl. Miloš Makovský"
Ostatní nahrávky:
2012 Vlasta Redl "Koncert, který se nekonal" (live)
2004 Folk Team "30. výročí" (live)
1993 Slávek Janoušek "Odkud jdeš a kam?"

Členové

(Narozen 27. září 1959)
Bass (1988)


Dalibor Dunovský je český baskytarista v současnosti hrající především se zpěvákem Petrem Bendem a skupinami Folk Team a E-band. V minulosti rovněž působil v kapelách Progres-Pokrok, Taxi či Bronz. Působil asi v 25 kapelách, z nichž významné byly Kern (1978-1982), Prakl (1986), Progress-Pokrok (1987-1990), Avoccado (1988-1990), Kamelot (1990), Roman Dragoun a Futurum (1995), Oldřich Veselý E-band (2010-2011). V poslední době působí v kapelách Folk Team (od 1990) kapela Divadla Husa na provázku (od 1997) a Bendeband Petra Bendeho (od 2003).

Muziku poslouchal od ranného dětství, ale největší impuls pro něj byl poslech desky kapely Yes "Close To The Edge". To mu bylo asi 14 let a ta hudba v něm něco změnila a chtěl se stát hudebníkem. Hrál trochu na kytaru, spíš trampské věci apod. Pak ke španělce přidělal snímač a přes přenosku gramofonu z ní udělal něco jako elekrickou kytaru. Takže začínal hrát někdy v patnácti letech jako samouk, ale na basu až v osmnácti letech. Cvičil tehdy někdy 6 až 8 hodin, když věděl, že se stane profesionálním hudebníkem.

Chtěl být kytaristou, ale v jeho první kapele potřebovali bubeníka. Tak si koupil bicí a nějakou dobu na ně hrál. Pak dostal nabídku do rockové kapely na basu a vzal to. Bicí prodal, už se k nim nikdy nevrátil, a koupil si basu a aparaturu. První byla Jolana Vikomt bass. V první kapele Kern hráli za jeho působení hlavně převzaté věci od Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple, Rainbow, Judas Priest či Iron Maiden. A v začátcích také Olympic nebo Katapult kvůli českým textům. To jej samozřejmě ovlivnilo, ale poslouchal hodně i muziku, kterou nehráli, hlavně artrock - Yes, Pink Floid, Genesis, Peter Gabriel. Také v té době poslouchal jazzrock, hlavně Weather Report.

Mezi jeho vzory uvedl spoutu basistů, z těch nejdůležitějších to byli Fedor Frešo, Chris Squire, Jaco Pastorius, Guma Kulhánek, Jiří Veselý, Pino Palladino, Marcus Miller, Tonny Levin... Tím prvním ovšem byl Fedor Frešo.

Od roku 1988 působil rovněž v rockové skupině Progres-Pokrok, s níž vystupoval s koncertním programem Otrava krve do konce roku 1989, přičemž na přelomu let 1989 a 1990 následovalo nahrání stejnojmenné studiové desky. V té době byl také členem skupiny Špilberk. V letech 1990 a 1991 hrál ve skupině Taxi, která ale ukončila činnost kvůli zdravotním problémům kytaristy Miloše Makovského.

V roce 1990 se rozpadla kapela Progress-Pokrok, kde hrál se Zdeňkem Klukou, Milanem Nytrou, kytaristou Mirkem Sovou a zpěvačkou Pavlou Dvořáčkovou. Ještě před jejím rozpadem dostal nabídku od Pavla Kopřivy, kapelníka Folk Teamu, aby s nimi natočil desku. Nabídku přijal a posléze ve Folk Team začal i hrát. Nejprve jako host a pak jako člen. Byl za to docela rád, protože tehdy hrál výhradně na bezpražcovou baskytaru (i v Progress-Pokroku) a Folk Team byl pro mne po této stránce velice vhodná kapela. S Folk Team vystupuje dodnes, v současnosti ale pouze jako host.

Následně hrál například v kapelách Kamelot, Avocado či Kern, působí i v divadle Husa na provázku. Od roku 2003 hraje v doprovodné skupině zpěváka Petra Bendeho, kde se setkal s bývalým spoluhráčem z Taxi, klávesistou Borkem Nedorostem. Kromě toho se také občas věnuje podnikání, vlastní živnostenský list na stavbu koupelen.

V roce 2008 vystoupil na dvojkoncertě ke 40. výročí založení skupiny The Progress Organization, z níž se vyvinula kapela Progres-Pokrok. Od téhož roku příležitostně hraje se znovuobnovenou skupinou Taxi, stal se též členem E-bandu, který vedl Oldřich Veselý.

Příležitostně působí i jako hostující muzikant, zúčastnil se natáčení desky kapely Taxi Miloše Makovského, spolupracoval se zpěvákem Jirkou Zonygou, točil CD Boba Frýdla, s kapelou Bende Band jednu věc pro Karla Gotta. Pak natáčel písničky pro kamarády, jako zpěvačka Lucka Dobrovotska, kytarista a skladatel Honza Fiala či Michal Pospíšil.

Ve volném čase, když to počasí dovolí, jezdí na kole. Má svoji asi padesátikilometrovou trasu, která vede nádhernou přírodou, hlavně lesem. Když to jde, tak ji projede několikrát týdně. Poslouchá i hudbu, má rád filmy. Ještě stále denně cvičí a cvičí i tělo...

Členové

(Miroslav "Mirek“ Sova)
(Narozen 28. listopadu 1956, Kroměříž)
Guitars (1988)


Mirek, zvaný "Meryl“, je český kytarista. V letech 1988 až 1990 hrál v brněnské rockové skupině Progres-Pokrok, kam přišel na základě vítězství v konkurzním řízení. S Progres-Pokrok odehrál 165 repríz představení "Otrava krve¨", na přelomu let 1989 a 1990 byla také zkráceně natočena jeho studiová verze. Následně se podílel na albech různých hudebníků (Honza Surý, Motus, Karel Černý), hrál i v muzikálu Johanka z Arku.

V současnosti hraje v blues-rockové skupině Staří Psi, se kterou doprovázeli i zpěvačku Juwana Jenkins pod anglickým názvem Juwana Jenkins & The Old Dogs. Kromě toho také učí hru na kytaru.

V roce 2008 se zúčastnil jako host dvou koncertů při příležitosti 40. výročí vzniku skupiny The Progress Organization, z níž se postupem času vyvinuli Progres-Pokrok. Hostoval i na koncertu k 45. výročí kapely v roce 2013.

V roce 2010 založil skupinu Meryland, jejíž zpěvačkou je Gabriela Gunčíková.

Členové
(Narozena 2. července 1965)
Vocals (1988)


Pavla Střechová, uměleckým jménem Pavla Roof, dívčím jménem Dvořáčková, je česká zpěvačka a hudebnice hrající na kytaru či zobcovou flétnu. Působila v brněnských folkových skupinách Ozvěna a Bokomara a v rockové kapele Progres-Pokrok.

V roce 1981 se stala členkou brněnské folkové skupiny Ozvěna, ve které setrvala do poloviny 80. let. Tehdy společně s Tomášem Musilem, zkušeným folkařem, autorem a kytaristou, založila skupinu Bokomara, která se rovněž pohybovala v oblasti folku. Roku 1988 ale odešla do rockové skupiny Progres-Pokrok, která pod vedením bubeníka Zdeňka Kluky vytvářela koncertní projekt "Otrava krve". Zde působila na postu zpěvačky (první žena v historii kapely). Vystoupení "Otrava krve", jejíž premiéra proběhla na jaře 1988, se do konce roku 1989 dočkala 165 repríz. Na přelomu let 1989 a 1990 skupina natočila některé skladby ve studiu a následně bylo vydáno stejnojmenné album.

Po sametové revoluci se Pavla začala věnovat podnikání, působí v reklamní agentuře BMPR (Bílý Medvěd Public Relations), v níž je ředitelkou. V roce 1996 byla obnovena skupina Ozvěna, s níž Pavla Střechová dodnes vystupuje. V roce 2008 se zúčastnila dvou koncertů, které byly uspořádány při příležitosti 40. výročí založení kapely The Progress Organization (Progres 2, Progres-Pokrok).

Přes takto odlišné žánry se nakonec Pavla Střechová dostala ke swingu. V roce 2016 vystupovala pod jménem Pavla Roof s Big Bandem brněnské konzervatoře, s The Young Pekáč Mojmíra Bártka, s Dómskym smíšeným sborem a příležitostně studiově spolupracuje s Tomem Jégrem, Oldřichem Veselým a Lubošem Javůrkem nebo pianistou Otakarem Holcem. S Otakarem Holcem pracuje na pořadu A la Ella, který je inspirován touhou Pavly Střechové zpívat swingové písně z 30. až 50. let 20. století v jejich původních podobách, a s výtvarníkem Liborem Sigmundem na představení Šprušle.

 Zpět
Studiové desky:
1990 Otrava krve
1988 Změna!
1985 The Third Book Of The Jungle 2CD
1984 Mozek
1982 Třetí kniha džunglí 2CD
1980 Dialog s vesmírem
1978 Mauglí
1971 Barnodaj
1970 The Progress Organization
Ostatní nahrávky:
2016 Progres Live CD/DVD
2010 Dialog S Vesmírem / Studio & Live
2008 Progres Story 2CD
2001 Třetí kniha džunglí 2CD
2000 Mozek / Změna 2CD
1993 Dialog S Vesmírem (Limited Edition)


Skupina:
Dalibor Dunovský- Bass Guitar
Zdeněk Kluka - Drums, Vocals, Leader
Mirek Sova - Guitar, Vocals
Milan Nytra - Keyboards, Vocals
Pavla Dvořáčková - Vocals
Hosté:
Diskografie Otrava krve
Vyšlo 1990, Panton, 81 0971-1

Seznam skladeb:
01. Pochod plášťů větru (4:20)
02. Všichni se budeme mít (4:30)
03. Nejlíp je doma (3:35)
04. Tři dni boje (6:10)
05. Požár věžní těže (4:39)
06. Komár (5:33)
07. Otrava krve (4:13)
08. Lavina (6:26)
Total Time (39:26)

Lyrics: M. Nytra (03-08), P. Dvořáčková (08), V. Čort (03,08), Z. Kluka (01,02,04)
Music: M. Nytra (03-06,08), Z. Kluka (01,02,04,07)
Recorded from december 1989 to february 1990
Supervised: Miroslav Velfl
Bubeník, skladatel a zpěvák Zdeněk Kluka, vůdčí osobnost skupiny Progres 2 (fungující pod názvy Progress Organization či Barnodaj), přišel na přelomu let 1987-1988 s novým koncertním programem Otrava krve. Vzhledem ke kompletní obměně kapely Progres 2 - začíná nový Progres vystupovat pod označením Progres-Pokrok. V souvislosti s gorbačovskou přestavbou a pozvolnému uvolnění se skupina obrátila k mnohdy obludným padesátým létům a její projekt z nich čerpá textově i hudebně. Ale hudební složka se nezastavuje u parodie na stalinské pochody, obsahuje celou řadu dalších hudebních postupů - od vážné hudby, přes jazzrock po českou novou vlnu. Suverénní zpěv Pavly Dvořáčkové (mimochodem první zpěvačky v historii Progresů) - ve své operní či teatrální poloze - místy připomene tvorbu pražských Stromboli. Pulzující rytmika a nervní kytarová a klávesová linka pak tvorbu (Pražského) Výběru v 80. letech. Na desce se významně autorsky podílel klávesista Milan Nitra (dnes Buty). Po předchozím "popovém" albu Progres 2 Změna se jedná o radikální (ú)krok zcela jiným směrem. Nahrávka je pořízena v novém digitálním přepisu z původních studiových pásků.

Skupina:
Zdeněk Kluka - Vocals, Drums
Aleš Bajger - Vocals, Guitar
Milan Nytra - Vocals, Keyboards
Pavel Pelc - Vocals, Keyboards, Computer, Bass Guitar
Hosté:
Diskografie Změna!
Vyšlo 1987, Supraphon, 1113 4377

Seznam skladeb:
01. Kdo to myslí vážně (4:32)
02. Změna (4:52)
03. Nejsi jiný (3:34)
04. Tajemství her (5:24)
05. Něžný dotek zmoudření (3:23)
06. Rty jsou schránka čekání (8:42)
07. Stroj na výrobu hluku (5:14)
08. Na dřevěném koni (4:11)
09. Plátěnky na nohách (3:20)
Total Time: (55:11)

Nahráno 5. až 9. ledna 1987 ve studiu Mozarteum, Praha
Producer: Milan D. Svoboda
Hudební režie: Vít Prokop, Jan Svatoš
Zvuková režie: Dalibor Votava, Pavel Kramárz
Design: Vladimír Ambrož
Photo: Miroslav Ambrož
Cover: Lev Pavluch


Skupina:
Skupina:
Zdeněk Kluka - Drums, Percussion, Flute, Lead Vocals, Backing Vocals
Pavel Pelc - Bass, Keyboards, Backing Vocals
Miloš Morávek - Guitars, Backing Vocals
Roman Dragoun - Lead Vocals, Backing Vocals, Keyboards, Percussion
Hosté:
Diskografie The Third Book Of The Jungle
Vyšlo 1985, Panton, 8113 0335-6

Seznam skladeb:
01. The Son Of Stars (5:40)
02. The Encounter (5:26)
03. Who Am I? (4:09)
04. The World Of The Jungle (7:45)
05. The Law (5:08)
06. The Ape Nation (1:17)
07. The Fear (7:29)
08. The Lost Paradise (4:41)
09. A Man That Looks Like The Dark Side Of The Moon (6:46)
10. Ready For Sale (4:43)
11. In The Paradise Of The Century (5:25)
12. The Advertising Suite (2:14)
13. Disguised And Exposed (5:00)
14. Coming Back (4:40)
15. Ozvěny/Echoes (2:30)
16. What My World Really Is (8:42)
Total Time: (81:47)

Nahráno ve studiu Pezinok, Bratislava, 1981
Produced: Zdeněk Kluka
Cover: Václav Zhouf
Photo: Josef Kratochvíl, Jiří Burda
Sleevenote: František Horáček
Remastered: Dan Václavek
V Supraphonu poprvé digitálně vydávaná anglická verze alba "Třetí kniha džunglí" brněnské skupiny Progres 2 byla vydána v Pantonu pod kat.číslem 8113 0335 v roce 1983.

Skupina:
Zdeněk Kluka - Drums, Vocals / jako Kraftstudt
Pavel Pelc - Bass, Keyboards, Vocals / jako vypravěč a otrok Počítač
Aleš Bajger - Guitars, Keyboards, Vocals / jako profesor Rauch
Peter Peteraj - Guitars / jako otrok Počítač
Hosté:
Diskografie Mozek
Vyšlo 1984, Panton, 8113 0437

Seznam skladeb:
01. Inzerát (4:40)
02. Neznámý génius (4:50)
03. V útulku mudrců (6:16)
04. Co je život I (3:47)
05. Co je život II (3:36)
06. Pod generátorem (4:35)
07. Radost a štěstí (2:53)
08. Čistý štít u firmy Mít (5:13)
09. Vzpoura otroků - počítačů (2:40)
10. X.A.Z. (2:22)
11. Kdo je tam? (4:00)
Total Time: (44:11)

Nahráno ve studiu Koliba, Bratislava, 1984
Produced: Zdeněk Kluka
Hudební režie: Ivan Minárik
Zvuková režie: Jiraj Solan
Cover: Vladimír Ambrož
Photo: Miroslav Ambrož, Jiří Dobrovolný
"Mozek", koncepčně pojaté album brněnské rockové legendy Progres 2, je studiovým zachycením stejnojmenného audiovizuálního programu. Rockovou operu na motivy sci-fi povídky Maxwellova rovnice Anatolije Petroviče Dněprova opatřil texty převážně Vladimír Čort. Nahrávku uvedlo na LP desce vydavatelství Panton v roce 1984. Mozek definitivně potvrdil pověst Progresu 2 jako české artrockové Kapely č. 1.

Skupina:
Skupina:
Zdeněk Kluka - Drums, Percussion, Flute, Lead Vocals, Backing Vocals
Pavel Pelc - Bass, Keyboards, Backing Vocals
Miloš Morávek - Guitars, Backing Vocals
Roman Dragoun - Lead Vocals, Backing Vocals, Keyboards, Percussion
Hosté:
Diskografie Třetí kniha džunglí
2LP/CD, Vyšlo 1982, Panton, 8113 0259 - 8113 0260

Seznam skladeb:
01. Já /I (5:40)
02. Setkání/The Encounter (5:26)
03. Kdo Jsem?/Who Am I? (4:09)
04. Svět Džungle/The World Of The Jungle (7:45)
05. Zákon/The Law (5:08)
06. Opičí Národ/The Ape Nation (1:17)
07. Strach/The Fear (7:29)
08. Ztracený Ráj/The Lost Paradise (4:41)
09. Muž, Který Se Podobá Odvrácené Straně Měsíce/A Man That Looks Like The Dark Side Of The Moon (6:46)
10. Neznámé Nevpouštěj Dál/Don’t Let The Strangers In (4:43)
11. V Ráji Století/In The Paradise Of The Century (5:25)
12. Reklamní Suita/The Advertising Suite (2:14)
13. S Maskou A Bez Masky/Disguised And Exposed (5:00)
14. To Já Se Vracím/It’s Me Whose’s Is Coming Back (4:40)
15. Ozvěny/Echoes (2:30)
16. Čím Je Svět Můj/What My World Really Is (8:42)
Total Time (83:02)

Nahráno ve studiu Pezinok, Bratislava, 1981
Produced: Zdeněk Kluka
Cover: Václav Zhouf
Photo: Josef Kratochvíl, Jiří Burda
Sleevenote: František Horáček
Z obalu původního 2LP (8113 0259): Audiovizuální pásma se stala v naší rockové hudbě módou. Těžko říci, nakolik k ní přispěli Pink Floyd a jím podobní svými gigantickými projekty, a nakolik obecné domácí povědomí, poněkud zjednodušeně šířící předsudek, že monotématický celek je snad automaticky něco víc než obyčejný koncert písniček.

Kdekdo shání scenáristy a náměty, výtvarníky a fotografy, promítače a režiséry, chytré hlavy plné nápadů. Jen aby pak mohl na diváka vyrukovat s elektronickou zvukovou sprchou, lasery, stereofonií, dýmem, barevnými bludičkami světel, kostýmy, maskami, diapozitivy, ba i opravdickým biografem. A divák je vtažen do kouzelného světa divů jako do pouťového stánku, je omámen a zasažen, takže i samotná hudba mu v tomto atraktivním balení zní najednou jaksi svátečněji. Vývoj se ubírá cestami pokroku i oklik, ale nezastavíte jej; i tzv. "lehký žánr", kdysi odkazovaný někam do mezí taneční zábavy a oddechu, si troufá na stále náročnější formy i formáty, v syntetických tvarech spojuje své nejlepší síly s kvalitami svých sousedů z rozličných uměleckých oborů. Jako by se snažil dokázat, na co všechno stačí, jak závažná a "velká" témata je schopen vyslovit. Jediný zbylý zakladatel původní tradice "firmy" Progres 2, bubeník, zpěvák a kapelník Zdeněk Kluka, už dneska nerad slyší všechno to věčné vzpomínání na slávu první vývojové fáze souboru, na historické Progress Organization (založení 1968). Prý byli tenkrát mladí , a dost. A nový současný model s dvojkou ve znaku, to je prý docela jiná kapitola, pokus o písničkové variace na kiplingovské téma (album Mauglí, 1978) zůstal v půli cesty - na poslední chvíli se měnil textař a výsledek byl nakonec obsahově roztříštěný.

V textech, připisovaných formou pěveckého monologu či dialogu imaginárním "rolím" Člověka, Džungle, Města či Davu, zaznějí otázky téměř filozofické, slovník namnoze nečerpá ani tak z lyrického inspiromatu, jako spíš z technických a vědeckých lexikonů. To vše v objetí sugestivní umocňující hudby. Podílejí se na ní všichni členové Progresu 2 (dominují Zdeněk Kluka spolu s kytaristou Milošem Morávkem) a zvolili opravdu široký záběr výrazových prostředků; cítíme tu rockovou dravost a útočnost, důsledné rozvíjení a gradaci ostinátních motivů, promyšlené kontrasty neurotického chaosu a osvobozujících ploch klidu a míru, nechybějí drobné hříčky zvukové, technické i hráčské (Morávkova kytarová elektrická etuda Ozvěny). Jako je pro Čorta Třetí kniha džunglí příležitostí prokázat básnický nadhled a nápaditost na rozsáhlé ploše, tak je pro Romana Dragouna nesporně zdařilým pěveckým debutem ve velkém sólovém partu (viz např. jeho výkony ve vlastních skladbách Muž, který se podobá odvrácené straně Měsíce a Svět džungle), pro všechny autory potom sympatickým potvrzením schopností vytvářet hudební napětí i hladivé melodie a pro celou kapelu nakonec optimistickou perspektivou v podobě zjištění, že i v nové sestavě si udržela punc vlastního vývojeschopného a pro mladá publikum přitažlivého projevu.

Třetí kniha džunglí měla čs. Premiéru na jevišti 30. 5. 1981 v Brně. Teď se k vám dostává ve formě dvojalba. Než se od prvních tónů prologu dostanete k majestátnímu "vítěznému" finále, uplyne skoro devadesát minut času, co je však podstatné - hlavou vám určitě proběhne nejenom spousta sluchových vjemů a pocitů, ale také myšlenek. I proto je tahle "kniha" vzácná. (sleeve-note František Horáček)

Skupina:
Zdeněk Kluka - Drums, Bells, Clavinet, Lead Vocals, Leader, Producer
Backing Vocals - Miloš Morávek, Pavel Pelc, Pavel Váně, Zdeněk Kluka
Pavel Pelc - Bass, Synthesizer [Micromoog], Bells, Lead Vocals
Karel Horký - Synthesizer [Hohner Strings], Synthesizer [Yamaha], Clavinet
Miloš Morávek - Guitars
Pavel Váně - Guitars, Lead Vocals
Hosté:
Diskografie Dialog s vesmírem
Vyšlo ,CZE 1981, Panton, 8113 0130

Seznam skladeb:
01. V zajetí počítačů (3:07)
02. Země 2555 (4:07)
03. Píseň o jablku (9:34)
04. Odlet (5:42)
01. Planeta Hieronyma Bosche I (4:38)
02. Planeta Hieronyma Bosche II (6:20)
03. Tisíce mých očí (4:53)
04. Hymna robotů (4:37)
Total Time: (43:00)

Nahráno v Čs. rozhlase Brno, 1979
Produced: Zdeněk Kluka
Hudební režie: Zdeněk Novák
Zvuková režie: Vlastimil Zetka
Cover: Boris Mysliveček, Václav Houf, Dušan Ždímal
Photo: Josef Kratochvíl
Třetí studiové album brněnské progresivní rockové skupiny Progres 2, vydané původně v roce 1980.
Z obalu původního 2LP (Třeté kniha džunglí, 8113 0259 ): Audiovizuální pásma se stala v naší rockové hudbě módou. Těžko říci, nakolik k ní přispěli Pink Floyd a jím podobní svými gigantickými projekty, a nakolik obecné domácí povědomí, poněkud zjednodušeně šířící předsudek, že monotématický celek je snad automaticky něco víc než obyčejný koncert písniček.

...Pravou a úspěšnou prověrkou tvůrčích schopností na větší ploše se stal pro Progres 2 Dialog s vesmírem, rockové sci-fi, spojené se jménem autora námětu a textů Oskara Mana. Už tady si členové skupiny v rolích hudebních skladatelů, vytkli svůj budoucí směr, někde uprostřed mezi hardrockovou agresivitou a baladickou písničkovou melodičností, směr naznačující, že objevující a experimentující zvládání formálních kompozičních úkolů při vyplňování logicky plynoucího a dramaticky gradujícího děje celovečerního hudebního pásma je pro autory přímo koníčkem a vášní.

Dialog s vesmírem se dočkal mnoha aplaudovaných repríz a zkráceného zaznamenání na albu. (sleeve-note František Horáček)

Skupina:
Zdeněk Kluka - Bicí (01-10), Moog (01,08), Kytara (01), Harmonika (09), Steel kytara (09), Sborový zpěv (01-05,07-10), Zpěv (03,05,08)
Jan Sochor - Piano (02,03,05,07,08,10), Varhany (01,04-06,09), Mog (04,06-08), Syntezátor Rolland (03,07,10), Cembalo (05), Sborový zpěv (01-05,07-10), Zpěv (07)
Pavel Váně - El. a akust. kytary (01-06,08-10), Mandolína (05), Sborový zpěv (01-05,07-10), Zpěv (04,06,09,10)
Pavel Pelc - Bass (01-06,08-10), Sborový zpěv (01-05,07-10)
Hosté:
Martin Kratochvíl - Moog (04)
Jan Kubík - Tenorsax (06)
Jiří Burian - Sitar (01,10)
Diskografie Mauglí
Vyšlo 1978, Supraphon, 1 13 1919

Seznam skladeb:
01. Džungle (4:25)
02. Strach (3:30)
03. Kamarád gramofon (4:30)
04. Štěstí 3:35)
05. Bezedná tůň (2:55)
06. Dopis v láhvi (3:15)
07. Prám z trámů (3:00)
08. Tutový typ (3:10)
09. Mauglí (3:55v10. Osud (5:05)
Total Time (37:37)

Nahráno v říjnu 1979 ve studiu Supraphon, Dejvice, Praha
Umělecká spolupráce: Hynek Žalčík
Hudební režie: Jan Spálený, Květoslav Rohleder, Hynek Žalčík
Zvuková režie: Gustav Houdek, Jan Chlumský, Jiří Brabec
Technická spolupráce: Jiří Rohan, Tomáš Štern, Karel Hodr
Cover: Dagmar Bromová
První album skupiny The Progress Organization - Barnodaj bylo časopisem Melodie ohodnoceno jako deska roku 1972 a patří pro mnohé k vrcholům české populární hudby. Přestože v polovině 70. let rozhodně nebylo české rockové hudbě přáno, podařilo se producentovi Hynku Žalčíkovi prosadit v Supraphonu natočení desky druhé. V tom čase už pouze studiové sdružení The Progress Organization muselo mj. změnit svůj anglický název na (pro režim přijatelnější) Barnodaj. Zpívané skladby texty opatřil Pavel Kopta, který se nechal volně inspirovat povídkami z Knih džunglí spisovatele Rudyarda Kiplinga. Dechová i smyčcová sekce pak zvuk nahrávky posunují směrem ke střednímu proudu. Hudebníci kolem bubeníka Zdeňka Kluky již v době natáčení připravovali nový Progres 2 a velký monotématický audiovizuální projekt Dialog s vesmírem. K Mauglímu poznamenává v Melodii v roce 1979 Petr Dorůžka: "Chytrá a nenápadná aranžmá, měkké moravské vokály… Album nápaditých písniček…" A takový je Mauglí i dnes!

Skupina:
Pavel Váně - Guitars, Acoustic Guitar [Spanish], Keyboards, Vocals, Piano, Harpsichord, Organ, Tambourine, Vocals

Emanuel Sideridis - Bass, Vocals
Jan Sochor - Keyboards, Organ, Piano, Vocals
Zdeněk Kluka - Drums, Percussion, Vocals
Zdeněk Kluka - Drums, Claves, Bongos, Shaker [Rumba-koule], Vocals, Conductor [Strings, Chorus]
Hosté:
Jaroslav Morkuš - Flute (06,11)
Vladislav Marek - Flute (06,11)
Aleš Čížek - Oboe (06,11)
Otto Trnka - Oboe (06,11)
Zdeněk Jareš - Saxophone [Baritone] (08)
Smyčcový Orchestr Františka Javůrka - Strings, Orchestra
Ladislav Odcházel - Trombone (04-06,10)
Oldřich Koudela - Trombone (04-06,10)
Oldřich Průša - Trombone (04-06,10)
Jan Čapoun - Trumpet (04-06,10)
Václav Týfa - Trumpet (04-06,10)
Zdeněk Šedivý - Trumpet (04-06,10)
Jana Paulová - Vocals(04)
Chorus [Dívčí Sbor] Jana Paulová, Jana Válková, René Nachtigalová, Zuzana Boříková
Diskografie Barnodaj
Vyšlo 1971,Supraphon, 1 13 0985
CD 2005, FT Records, FT0087-2
Seznam skladeb:
01. Introdukce (Music: Jan Sochor) (1:25)
02. Jako Helios (L: Petr Ulrych/M: Jan Sochor) (3:51)
03. Ikaros (L: Petr Ulrych/M: Jan Sochor) (2:32)
04. Strom (L: Petr Ulrych/M: Zdeněk Kluka) (3:46)
05. Argonaut (L: Petr Ulrych/M: Pavel Váně) (3:57)
06. Ptáčník (L: Hynek Žalčík/M: Zdeněk Kluka) (4:17)
07. We Can Work It Out (Written: John Lennon/Paul McCartney) (4:35)
08. Time (L: René Trejtnar/M: Zdeněk Kluka) (4:03)
09. I Feel Free (Written: Jack Bruce, P. Brown) (3:54)
10. A Lovely Day (L: René Trejtnar/M: Zdeněk Kluka) (6:31)
11. Good by (M: Zdeněk Kluka) (1:29)
Bonusy:
12. Snow In My Shoes (L: René Trejtnar/M: Zdeněk Kluka) (2:50)
13. Fortune Teller (L: René Trejtnar/M: Emanuel Sideridis) (3:46)
14. Klíč K Poznání (L: František Jemelka/M: Jan Sochor) (7:41)
15. Ptáčník (L: Hynek Žalčík/M: Zdeněk Kluka) (3:18)
16. People Get Ready (Written: Curtis Mayfield) (6:59)
Total Time: (40:37)

Nahráno 3.-9. ledna 1971 v pražském studiu Supraphon v Dejvicích
BONUSY 12-16 archiv Pavel Váně
Producer: Hynek Žalčík
Recording Supervisor [Hudební Režie]: Jan Spálený, Vladimír Popelka
Engineer [Zvuková Režie]: František Řebíček, Petr Kocfelda
Mastered: Miloš Makovský
Technician [Technická Spolupráce]: Jiří Rohan, Milan Svoboda, Tomáš Štern
Design [Cover]: Rudolf Němec
Design [Reissue Cover]: Vladimíra Tenzerová
Leader [Strings]: František Javůrek
Liner Notes [Sleevenote]: Jiří Černý, Pavel Bartík
Photography: Jiří Reich
Komentář k původnímu albu SUPRAPHONu (kat.číslo 1 13 0985) z roku 1971: Patří k nejvýraznějším a nejlepším československým skupinám. Mají svůj osobitý repertoár, vytvořili si vlastní charakteristický zvuk a mohou se pochlubit i tím, že si získali zájem a přízeň poměrně velice širokého okruhu posluchačů. Prosadili se, jejich kvality oceňují i přední hudební odborníci. A co víc - dokázali to v obdivuhodně krátkém čase.

První album skupiny The Progress Organization je tedy posluchačským zážitkem, je opravdovou lahůdkou. Pavel Bartík Tato hudba je nová, silná a trvanlivá. Má duši, je bez hysterie. Je především hudbou autorů, zpěváků a instrumentalistů - nepatří k výtvorům nahrávacích inženýrů. A pokud v ní je něco se studiových fines splývá to s celkovou náladou. Ivan Vyskočil napsal knížku povídek, kterou nazval Vždyť přece létat je tak snadné. Celá první strana této desky - snad s výjimkou lehké pohody Ikarovy - jakoby chtělo tomuto tvrzení oponovat: Jak nesnadné je létat, ale jak právě proto člověk touží po volném vzduchu. Introdukce - z prostinkého, jakoby z kousku snu vytrženého varhanního motivu se rozjíždí kosmický hřmot kytar a bicích, aby v závěru zase ustoupil hře varhan. Tentokrát ale motiv zůstává nedokončen - příběhy o pradávné lidské touze se otevírají... Jako Hélios - v řeckém bájesloví byl Helios bohem slunce, který jezdil po nebi se čtyřspřežím... Píseň zpěvem nese roztouženou melodii: "Křídla tak mít a lítat výš, než koule sluneční." Má v sobě nadoblačno chlapeckých přání a napětí dlouhého zápasu. Patří k nejhezčím z celého alba. Ikaros - podle báje chtěl ba voskových křídlech uniknout z vězení; vzlétl však moc blízko ke slunci, vosk se rozehřál a on se zřítil do moře. Lidstvo se zhlédlo v té nejkrásnější - stoupavé - části letu. A píseň také. Dýchá smírem a slunnou vyrovnaností (zejména u závěrečné kytary) připomíná beatlesovské album Abbe Road. Strom - dramatická píseň; od lyrického začátku přechází k vypjatému zpěvu: "Zoufalý byl jeho pád". Vyprávěcí formu podmalovává spousta nejrůznějších hudebních nápadů a nálad. Argonaut - vypráví se, že loď Argo s padesáti hrdiny, plujícími k břehům Černého moře za zlatým rounem, byla povznesena ke hvězdám... První - rytmická, stylově jednoduše zpívaná - část jen plavce pozoruje: druhá, umocněná sborovým zpěvem, zaplavuje nadějí, že "ten věčný proud zbaví pout." Ptáčník - "Krmíval ptáky jedem a kamením, v kapse měl peří a z noční mlhy síť." Smutek, zloba a osudovost ptáčníka nalézá výraz v hudbě i ve vynikajícím projevu Emanuela Sideridise. We can work it out - Sideridis sice připomíná Joe Cockera (a to je čest), ale nekopíruje. Má tónů plná ústa, cítí styl a umí vystupňovat napětí. Nahrávka je pozoruhodná především svojí celistvostí. Time - nad mohutnou rytmickou stavbou hezky vyznívá prostá melodie a jemný, bezprostřední zpěv Pavla Váněho. To, že i tato skladba ukazuje, jak skupina buduje každou píseň jinak a bez schémat není třeba zdůrazňovat. I Feel Free - druhá a poslední zahraniční půjčka. Sólový vokál patří Zdeňku Klukovi. Lovely Day - radost z příchodu očekávaného báječného dne proniká všemi obraty písně a vrcholí v takřka hymnicky vznešeném závěru. (Vedle celkového dojmu obdivuje i dokonalý zvuk žesťů, za nějž by se nemuseli stydět ani Blood, Sweat and Tears.) Good bye - slavnostní hudba dozněla, je čas k obyčejnému komediantskému loučení se skládáním stanů a se zapřaháním koní do maringotek. Velký buben bije a flétny s hoboji opakují melodii krásnou a melancholickou jako z němého filmu. / Jiří Černý

Skupina:
Emanuel Sideridis - Bass Guitar, Vocals
Zdeněk Kluka - Drums, Percussion
Pavel Váně - Lead Guitar, Vocals
Jan Sochor - Organ, Piano, Vocals
Hosté:
Diskografie The Progress Organization
Vyšlo 1970, Discant, 0 33 0051

Seznam skladeb:
A. Klíč K Poznání (L: František Jemelka/M: Jan Sochor) (7:35)
AA1. Snow In My Shoes (L: René Trejtnar/M: Zdeněk Kluka)
AA2. Fortune Teller (L: René Trejtnar/M: Emanuel Sideridis)
Total Time (7:35)

Producer: Aleš Sigmund
Cover Art: Karel Slach, Eva Tálska (AGNUM)


Skupina:
Hosté:




Diskografie Progres Live
CD/DVD, vyšlo 2016, FT Records, FT0100-8, FT Records, FT0100-9

Seznam skladeb:
CD)
01. Štěstí (3:33)
02. Svět Džungle (5:39)
03. Kdo jJe tam? (3:48)
04. Mauglí (3:30)
05. Osud (4:42)
06. Čím je svět můj (6:48)
07. To já se vracím (4:31)
08. Muž, který se podobá odvrácené straně měsíce (3:49)
09. Ikaros (2:41)
10. Ptáčník (3:50)
11. Země 2555 (4:25)
12. Píseň o jablku (9:08)
13. Odlet (5:08)
14. Planeta Hieronyma Bosche I (4:59)
15. Planeta Hieronyma Bosche II (6:29)
DVD
01. Štěstí ()
02. Neznámy genius ()
03. Kdo je tam? ()
04. Mauglí ()
05 Osud ()
06. Čím je sSvět můj ()
07. To já se vracím ()
08. Muž, který se podobá odvrácené straně měsíce ()
09. Pochod plášťů ve větru ()
10. Požár věžní těže ()
11. Ikaros ()
12. Ptáčník ()
13. V Zajetí počítačů ()
14. Země 2555 ()
15. Píseň o jablku ()
16. Odlet ()
17. Planeta Hieronyma Bosche I ()
18. Planeta Hieronyma Bosche II ()
19. Čistý štít u firmy mít ()
20. Svět džungle ()
Total Time (0:00)

Nahráno v Brně, Semilasso, 6. a 7. října 2008
Producer: Pavel Kopřiva
Engineer: Bronislav Šmíd, Pavel Váně
Remastering: Roman Jež
Sleeve Notes: Petr Gratias
Photography: Dáša Borovská, Ája Dvořáčkvá, Jaroslav Rác
Graphics: Vladimíra Tenzerová
Cover: Rosťa Pospíšil

Skupina:
Zdeněk Kluka - Drums, Bells, Clavinet, Flute, Lead Vocals, Backing Vocals
Pavel Pelc - Bass, Synthesizer [Micromoog], Bells, Lead Vocals, Backing Vocals
Karel Horký - Synthesizer [Hohner Strings], Synthesizer [Yamaha], Clavinet
Miloš Morávek - Guitars, Backing Vocals
Pavel Váně - Guitars, Lead Vocals, Backing Vocals


Diskografie Dialog S Vesmírem / Studio & Live
2CD, vyšlo 2010, FT Records, FT0115-2

Seznam skladeb:
CD 1
Studio
01. V zajetí počítačů (3:06)
02. Země 2555 (4:06)
03. Píseň o jablku (9:31)
04. Odlet (5:41)
05. Planeta Hieronyma Bosche I. (4:40)
06. Planeta Hieronyma Bosche II. (6:10)
07. Muzeum planety Země (3:27)
08. Tisíce mých očí (4:51)
09. Hymna robotů (4:39)
10. Rozhovor s centrálním mozkem (4:47)
11. Honička (1:55)
12. Výkřik v Proxima Centauri (6:04)
Bonus
13. Píseň o jablku /Edit/ (4:36)
14. Planeta Hieronyma Bosche II. /'93/ (4:37)
15. Píseň O Jablku /Unplugged '93/ (4:18)
16. Roentgen 19:30 (2:14)
Live
01. V zajetí počítačů (3:01)
02. Země 2555 (4:25)
03. Píseň o jablku (7:27)
04. Odlet (5:18)
05. Planeta Hieronyma Bosche I. (5:07)
06. Planeta Hieronyma Bosche II. (7:00)
07. Velká noc (4:16)
08. Hlasy stínů (5:49)
09. Muzeum planety Země (3:11)
10. Moře suchou nohou přešel jsem 4:17)
11. Vesmírný kolotoč (3:48)
12. Sen o modré planetě (1:48)
13. Hymna robotů 4:04)
14. Rozhovor s centrálním mozkem 4:41)
15. Jízdní dráhy (5:25)
16. Honička (1:11)
17. Výkřik v Proxima Centauri (5:38)
Bonus
18. Mladé Vdovy (3:31)
Total Time (0:00)

Nahráno v Čs. rozhlase Brno
Hudební režie: Zdeněk Novák
Zvuková režie: Vlastimil Zetka
Photo: Josef Kratochvíl
Cover: Boris Mysliveček, Václav Houf, Dušan Ždímal

Skupina:
Zdeněk Kluka - Drums, Recorder, Vocals
Pavel Váně - Guitars (01-04,08,09,15-25)
Miloš Morávek - Guitars (01-04,10-12,15-25)
Mirek Sova - Guitars (05-07,13,14)
Emanuel Sideridis - Bass Guitar, Vocals (15-18)
Pavel Pelc - Bass Guitar, Vocals (01-12,19-25)
Dalibor Dunovský - Bass Guitar (13,14)
Aleš Bajger - Guitar, Vocals (05-07)
Borek Nedorost - Keyboards, Vocals (01-07,17-25)
Jan Sochor - Keyboards, Vocals (08,09,15-18), Milan Nytra - Keyboards, Vocals (13,14)
Roman Dragoun - Keyboards, Vocals (01-04,10-12,15-25)
Pavla Dvořáčková-Střechová - Vocals (01,02)
Diskografie Progres Story
2CD/DVD, vyšlo 2008, FT Records, FT0100-2

Seznam skladeb:
CD 1
01. Sunshine Of Your Love (Written: Eric Clapton, Jack Bruce, Pete Brown) (5:53)
02 Štěstí (L: Pavel Kopta/M: Pavel Váně) (3:36)
03. Čistý štít u firmy mít (L: Vladimír Čort/M: Pavel Pelc) (4:39)
04 Svět džungle (L: Vladimír Čort/M: Roman Dragoun) (5:45)
05. Pod generátorem (L: Vladimír Čort/M: Zdeněk Kluka) (4:35)
06. Neznámý génius (L: Vladimír Čort/M: Pavel Pelc) (4:35)
07. Kdo je tam? (L: Vladimír Čort/M: Zdeněk Kluka) (4:00)
08. Mauglí (L: Pavel Kopta/M: Pavel Váně) (3:38)
09. Osud (L: Pavel Kopta/M: Pavel Váně) (4:43)
10. Čím je svět můj (L: Vladimír Čort/M: Miloš Morávek) (7:05)
11. To já se vracím (L: Vladimír Čort/M: Pavel Pelc) (4:37)
12. Muž, který se podobá odvrácené straně měsíce (L: Vladimír Čort/M: Roman Dragoun) (4:05)
CD 2
13. Požár těžní věže (L: Milan Nytra/ M: Milan Nytra) (4:39)
14. Pochod plášťů ve větru (L: Zdeněk Kluka/M: Zdeněk Kluka) (4:22)
15. I Feel Free (L: Pete Brown/M: Jack Bruce) (4:42)
16. Ikaros (L: Petr Ulrych/M: Jan Sochor) (2:46)
17. You Keep Me Hanging On (Written: Brian Holland, Lamont Dozier, Edward Holland, Jr.) (5:51)
18. Ptáčník (L: Hynek Žalčík/M: Zdeněk Kluka) (4:03)
19. V zajetí počítačů (M: Zdeněk Kluka) (3:21)
20. Země 2555 (L: Oskar Man/M: Zdeněk Kluka) (4:25)
01. Píseň o jablku (L: Oskar Man/M: Pavel Pelc) (9:08)
22. Odlet (L: Oskar Man/M: Zdeněk Kluka) (5:08)
23. Planeta Hieronyma Bosche I. (L: Oskar Man/M: Pavel Váně) (4:59)
24. Planeta Hieronyma Bosche II. (L: Oskar Man/M: Pavel Váně) (7:38)
25. 200 malých cigaretek (L: Fráňa Šrámek/M: Zdeněk Kluka) (7:54)
Total Time (7:35)

Nahráno v Brně, Semilasso, 6. a 7. října 2008
Producer: Pavel Kopřiva, Pavel Váně
Engineer: Bronislav Šmíd*, Pavel Váně
Sleeve Notes: Petr Gratias
Graphics: Vladimíra Tenzerová
Photography: Dáša Borovská, Jaroslav Rác
Cover: Rosťa Pospíšil

Skupina:
Zdeněk Kluka - Drums, Percussion, Flute, Lead Vocals, Backing Vocals
Pavel Pelc - Bass, Keyboards, Backing Vocals
Miloš Morávek - Guitars, Backing Vocals
Roman Dragoun - Lead Vocals, Backing Vocals, Keyboards, Percussion
Hosté:


Diskografie Třetí kniha džunglí
2CD, Vyšlo 2001, Bonton ?– BON 501677 2, remastered

Seznam skladeb:
Třetí kniha džunglí
01. Já (L: V. Čort/M: M. Morávek, Z. Kluka) (5:41)
02. Setkání (L: V. Čort/M: Z. Kluka) (5:21)
03. Kdo jsem? (L: V. Čort/M: M. Morávek) (4:10)
04. Svět džungle (L: V. Čort/M: R. Dragoun) (7:44)
05. Zákon (L: v. Čort/M: M. Morávek, Z. Kluka) (5:08)
06. Opičí národ (M: Z. Kluka) (1:09)
07. Strach (L: V. Čort/M: M. Morávek) (7:32)
08. Ztracený ráj (L: V. Čort/M: Z. Kluka) (4:54)
The Third Book Of The Jungle
09. The Son Of Stars (L: V. Čort/M: M. Morávek, Z. Kluka) (5:33)
10. The Encounter (L: V. Čort/M: Z. Kluka) (5:27)
11. Who Am I? (L: V. Čort/M: M. Morávek) (4:12)
12. The World Of Jungle (L: V. Čort/M: R. Dragoun) (7:43)
13. The Law (L: V. Čort/M: M. Morávek, Z. Kluka) (5:08)
14. The Fear (L: V. Čort/M: M. Morávek) (7:25)
Třetí Kniha Džunglí
15. Muž, který se podobá odvrácené straně měsíce (L: V. Čort/M: R. Dragoun) (6:47)
16. Neznámé nevpouštěj dál (L: V. Čort/M: Z. Kluka) (4:44)
17. V ráji století (M: Z. Kluka) (5:29)
18. Reklamní Suita (L: V. Čort/M: Z. Kluka) (2:12)
19. S maskou a bez masky (M: R. Dragoun, Z. Kluka) (4:55)
20. To já se vracím (L: V. Čort/M: P. Pelc) (4:43)
21. Ozvěny (M: M. Morávek) (2:31)
22. Čím je svět můj (L: V. Čort/M: M. Morávek) (8:40)
The Third Book Of The Jungle
23. The Lost Paradise (L: V. Čort/M: Z. Kluka) (4:52)
24. A Man That Looks Like The Dark Side Of The Moon (L: V. Čort/M: R. Dragoun) (6:48)
25. Ready For sale (L: V. Čort/M: Z. Kluka) (4:45)
26. The Advertising Suite (L: V. Čort/M: Z. Kluka) (2:16)
27. Coming Back (L: V. Čort/M: P. Pelc) (4:44)
28. What Is My World (L: V. Čort/M: M. Morávek) (8:39)
Total Time (00:00)

Producer: Zdeněk Kluka
Remastered: Dan Václavek
Tracks 1-1 to 1-8 and 2-1 to 1-8 Recorded at the studio Pezinok 1981
Tracks 1-1 to 1-8 and 2-1 to 1-8 are from 2LP 1982, Panton 8113 0259/60
Tracks 1-9 to 1-14 and 2-9 to 2-14 Recorded at the studio Pezinok at april, 1983
Tracks 1-9 to 1-14 and 2-9 to 2-14 are from 2LP 1983, Panton 8113 0335/36

Skupina:
MozekPavel Pelc - Bass Guitar, Keyboards, Vocals (Jako Vypravěč a Otrok Počítač)
Peter Peteraj - Guitars (Jako Otrok Počítač)
Aleš Bajger - Guitars, Vocals, Keyboards (Jako Profesor Rauch)
Zdeněk Kluka - Drums, Vocals (Jako Krafstudt)
Změna
Zdeněk Kluka - Vocals, Drums
Aleš Bajger - Vocals, Guitar
Milan Nytra - Vocals, Keyboards
Pavel Pelc - Vocals, Keyboards, Computer, Bass Guitar
Hosté:


Mozek / Změna
Vyšlo 2000, Bonton, BON 495273 2

Seznam skladeb:
Mozek
01. Inzerát (L: Vladimír Čort/M: Zdeněk Kluka, Peter Peteraj) (4:39)
02. Neznámý génius (L: Vladimír Čort/M: Pavel Pelc) (4:50)
03. V útulku mudrců (L: Vladimír Čort/M: Pavel Pelc) (6:15)
04. Co je život I (L: Vladimír Čort/M: Pavel Pelc) (3:46)
05. Co je život II (Written-By – Zdeněk Kluka) (3:38)
06. Pod generátorem (L: Vladimír Čort/M: Zdeněk Kluka) (4:17)
07. Radost a štěstí (L: Vladimír Čort/M: Pavel Pelc) (2:55)
08. Čistý štít u firmy mít (L: Vladimír Čort/M: Pavel Pelc) (5:09)
09. Vzpoura otroků - počítačů (L: Vladimír Čort/M: Zdeněk Kluka) (2:39)
10. X. A. Z. (Written: Zdeněk Kluka, Pavel Pelc) (2:21)
11. Kdo je tam? (L: Vladimír Čort/M: Zdeněk Kluka) (3:59)
Bonus Tracks:
12. Nech je být (Pokrytci) (L: Zdeněk Kluka/M: Pavel Pelc) (4:42)
13. Normální je závist (L: Vladimír Čort, Zdeněk Kluka/M: Zdeněk Kluka) (4:00)
14. Máš svůj den (Written: Zdeněk Kluka) (5:16)
15. Co se děje U Matěje (Written: Zdeněk Kluka) (2:53)

13,14,15 - Performer: Bajger, Pelc, Peteraj, Kluka
Recording Supervisor [Hudební Režie]: Ivan Minárik
Engineer [Zvuková Režie]: Juraj Solan
Cover: Vladimír Ambroz
Photography: Jiří Dobrovolný, Miroslav Ambroz

Změna
01. Kdo to myslí vážně (L: Vladimír Čort/M: Zdeněk Kluka) (4:33)
02. Změna (L: Vladimír Čort/M: Zdeněk Kluka) (4:53)
03. Nejsi jiný (L: Vladimír Čort/M: Zdeněk Kluka) (3:34)
04. Tajemství her (Written-By – Aleš Bajger) (5:24)
05. Nežný dotek zmoudření (L: Vladimír Čort/M: Zdeněk Kluka) (3:23)
06. Rty jsou schránka čekání (L: Vladimír Čort/M: Pavel Pelc) (8:41)
07. Stroj na výrobu hluku (L: Vladimír Čort/M: Zdeněk Kluka) (5:15)
08. Na dřevěném koni (L: Vladimír Čort/M: Aleš Bajger, Pavel Pelc) (4:10)
09. Plátěnky na nohách (L: Vladimír Čort/M: Zdeněk Kluka) (3:19)
Bonus
10. Už nemluví (L: Vladimír Čort/M: Aleš Bajger, Zdeněk Kluka) (3:04)
11. Vrať se zpátky, léto mé (L: Vladimír Čort/M: Zdeněk Kluka) (4:22)

10,11 - Performer – Bajger, Nytra, Pelc, Kluka
Recording Supervisor [Hudební Režie]: Ing. Jan Svatoš, Vít Popp
Engineer [Zvuková Režie]: Dalibor Votava, Ing. Pavel Kramarz
Cover: Vladimír Ambroz
Photography: Miroslav Ambroz
Total Time (7:35)

Skupina:
Zdeněk Kluka - Drums, Bells, Clavinet, Lead Vocals, Leader, Producer
Backing Vocals - Miloš Morávek, Pavel Pelc, Pavel Váně, Zdeněk Kluka
Pavel Pelc - Bass, Synthesizer [Micromoog], Bells, Lead Vocals
Karel Horký - Synthesizer [Hohner Strings], Synthesizer [Yamaha], Clavinet
Miloš Morávek - Guitars
Pavel Váně - Guitars, Lead Vocals
Hosté:
Diskografie Dialog s vesmírem
(Limitovaná Výroční Edice 1968-1993)
Vyšlo 1993, Monitor, 010213-2331
CD, 2006, FT Records, FT0079-2

Seznam skladeb:
01. V zajetí počítačů (3:02)
02. Země 2555 (4:05)
03. Píseň o jablku (7:47)
04. Odlet (5:21)
05. Planeta Hiero0nyma Bosche I (5:20)
06. Planeta Hiero0nyma Bosche II (6:43)
07. Velká noc (4:14)
08. Hlasy stínů (5:50)
09. Muzeum planety Země (3:10)
10. Moře suchou nohou přešel jsem (4:16)
11. Vesmírný kolotoč (5:35)
12. Hymna robotů (4:04)
13. Rozhovor s centrálním mozkem (4:41)
14. Jízdni dráhy (5:24)
15. Honička (0:48)
16. Výkřik v Proxima Centauri (6:04)
Total Time (76:31)


 Zpět








Na snímku zleva: Jan Sochor, Pavel Pelc, Zdeněk Kluka, v popředí Bob Frídl a Pavel Váně v roce 1974








Klasikové po čtyřiceti letech, setkání ke čtyřicátinám Progress Organization. Zleva Jan Sochor, Emanuel Sideridis, Zdeněk Kluka, Pavel Váně


Brno, zákulisí Semilassa, rok 2008. Petrem Ulrych, Jan Sochor a Emanuel Sideridis



 Zpět
Oficiální stránky:
http://www.progres2.org/
Další informace:
http://hydrostar.webzdarma.cz/progres/progres.htm
http://www.zateckecountry.cz/diskografie/rock/bowle.php
http://hydrostar.webzdarma.cz/progres/dialog.htm
https://www.romandragoun.cz/

ProgressRock Nahoru
Made by 
©  21.2.2018 
Menu Poslední aktualizace: 21.2.2018
mbrezny@centrum.cz 
...a vzkaz autorovi!