Soft Machine
       
   

Soft Machine byla britská rocková skupina, která vznikla v polovině roku 1966, tehdy ještě do roku 1969 nebo 1970 označovaní jako The Soft Machine. Je to pozoruhodná kapela, jejich hudba sahá od psychedelických alternativních popových písní v 60. letech až po vysoce komplexní fusion v 70. letech. Mezi tím došlo ke spoustě personálních změn. Na začátku byla skupina stejně slavná jako Pink Floyd, ale zdálo se, že jejich poslední nahrávka byla napsána jen pro malou skupinu fanoušků. Jejich hudba v kombinaci s velkolepou světelnou show byla pro tu dobu neznáma. S Pink Floyd sdíleli tu čest být příkladem toho, jak přinést na pódium obrovskou multimediální podívanou. Po jejich prvním albu se vlivy jazzu zvětšily a o kapele se mluvilo jako o "rockové kapele s vlivy jazzu", krátce řečeno "rock jazz". Nedlouho poté, zřejmě poté, když se jazzová část rozrostla se označení změnilo na "jazz-rock" (Ještě později se tento druh hudby stal známým jako "fusion"). Ale do té doby bylo jasné, že Soft Machine byli téměř zapomenuti, koneckonců nebyli ani popová skupina a ani jazzová skupina. Nebyl tam žádný hitový singl a hudební tisk psal o skupině polovičatě pokud vůbec, nebo spíše negativně. Vždycky si našli důvod - pokud to nebyly vokály, pak kritizovali zvuk nebo právě vliv jazzu či cokoliv jiného.

Její původní sestavu tvořili bubeník a zpěvák Robert Wyatt, baskytarista Kevin Ayers, zpěvák a kytarista Daevid Allen a klávesista Mike Ratledge. Pro prvních pár koncertů s nimi vystupoval i americký kytarista Larry Nowlin. Své pojmenovaní získali podle stejně pojmenované knihy Williama S. Burroughse. Daevid Allen dostal nezáviděníhodný úkol obrátit se na spisovatele a požádat jej o svolení používat toto jméno. Jak ale ukazuje historie, dostal jej. V samotné knize se to hemží různými existencemi jako oběšení vojáci, severoafrickí pouliční výlupci, závislí narkotičtí agenti, španělští prodejní chlapci, zlí lékaři, zkorumpovaní soudci a příšery z mytologické historie nebo vědeckých laboratoří - Burroughs byl skutečně Hieronymous Bosch naší doby. V tomto surrealistickém, divokém a brilantně zábavném pokračování "Naked Lunch" byla plně vyvinuta Burroughsova slavná "cut-up" technika, krájení a náhodné skládání slov, která proměnila příběh v mimořádnou, bezkonkurenční novou formu poezie. Mike Ratledge později vznínal: "Název Soft Machine jsme si vybrali, protože my lidé jsme vlastně všichni Soft Machines".

Příběh Soft Machine začíná už v roce 1960, kdy Daevid Allen opustil Austrálii. Po nějaké době, kdy se potuloval po světě, přijel do Paříže. Brzy začal navštěvovat koncerty jazzových osobností jako Bud Powell, Charles Mingus, Thelonious Monk, Eric Dolphy a Sonny Rollis. Další zastávkou Daevida bylo město Canterbury, kde se seznámil s Robertem Wyattem. Domov Robertových rodičů byl místem, kde umění, kreativita a intelekt šly ruku v ruce. Robert maloval, hrál na klavír a měl hudební přátele - bratry Hugha a Briana Hoppera a Mikea Ratledge. Hudba byla jejich život. Hugh se naučil hrát na basu "ve stylu Charlieho Hadena", zejména na albech Ornette Coleman. Mike a Daevid milovali elektrické a městské zvuky. Robertův domov byl naplněn hudbou autorů jako Bartôk, Stravinskij, Varese, něco z bebop a dalších.

Robert, Mike, Daevid a Kevin Právě tam propukl jejich zájem pro páskové smyčky, nekonečně opakující se zvuky, které se často nacházejí v hudbě Soft Machine. Daevid byl hlavním motorem stojícím za těmito páskovými smyčkami. Dělal takové smyčky už dříve s Terrym Rileyem v Paříži. V 60. letech tím byl Riley plně zaměstnán a zaznamenával opakující se zvuky vycházející z nekonečně se točících kazet. Hodiny, kdy spolu nedělali hudbu, trávili čas posloucháním jazzových programů vysílaných AFN (American Forces Network).

Daevid, Hugh, Robert a Mike se rozhodli založit jazzovou skupinu, ale brzy se ukázalo, že jejich hudba byla pro milovníky jazzu až příliš experimentální. Daevid tak byl natolik moudrý, že viděl, že se nikdy nestane dalším Charlie Cristianem, a tak vyměnil Anglii za Deyu na Ibize, aby se stal básníkem na plný úvazek. V Deyi narazil na Kevina Ayerse. Kevin miloval popovou hudbu, Beatles, Yardbirds, ve skutečnosti hudbu, kterou Daevid nenáviděl. Teprve po dobrém tripu Daevid otevřel svou mysl popové hudbě a dospěl do bodu, kdy ji bude moci považovat za kulturní fenomén. To mu dalo svobodu dělat hudbu podobnou popu.

V roce 1963 se Daevid vrátil do Anglie a Kevin se jej rozhodl doprovázet. Daevid poprvé vystoupil s legendární kapelou The Wilde Flowers; i když to byl spíše hodně průchozí projekt. Koneckonců, každý oblíbený a seriózní hudebník v Canterbury byl kdysi členem The Wilde Flowers. Jméno kapely The Wilde Flowers bylo odvozeno od knihy, kterou Hugh v té době četl. Kapela hrála velice různorodou směs v repertoáru, jazz, pop, klasickou hudbu a dokonce i soul. Allen, Wyatt a budoucí basista Hugh Hopper poprvé společně hráli v kapele Daevid Allen Trio v roce 1963, občas za doprovodu Ratledge. Wyatt, Ayers a Hopper byli zakládajícími členy The Wilde Flowers, v jejichž řadách působili budoucí členové další canterburské kapely Caravan.

Na začátku roku 1965 se Kevin a Daevid vrátili na Ibizu, kde jim Wes Brunson, spíše excentrický majitel nočního klubu, věnoval peníze na nákup zesilovače a vhodných nástrojů. Přinejmenším alespoň někomu se líbil zvuk kapely! Tato akce vedla k formování nové kapely Mr. Head s Kevinem Ayersem (basa, zpěv), Daevid Allen (kytara, zpěv), Robertem Wyattem (bicí, klavír, zpěv) a Larrym Nolanem (kytara). Mike Ratledge v té době studoval psychologii a filozofii na univerzitě v Oxfortu. Jméno Mr. Head nepůsobilo moc dojmem a bylo změněno po odmítnutí návrhů jako "The Nova Express" a "Dingo Virgin & The Foreskins" na "The Soft Machine" podle názvu knihy, jak navrhl Mike, který završil studia a právě se připojil ke skupině.

Nyní čerstvě zformovaní Soft Machine si museli zařídit nějaké koncerty. Jedno z prvních pódiových vystoupení se odehrálo ve Star Clubu v Hamburku. Netrvalo dlouho, už první večer byla skupina donucena opustit pódium ve velkém spěchu. Po návratu do Londýna hrají na jednom z prvních Underground Happenings v klubu Marquee a v The All Saints Hall. Tato první sestava Soft Machine se zapojila do raného britského undergroundu a vystupovala v UFO Clubu a dalších londýnských klubech jako Speakeasy Club a Middle Earth.

Kytarista Larry Nolan byl součástí kapely do října 1966. Po několika koncertech zmizel ve tmě. Mezitím měl Daevid nějaké spojení s impresárem Johnem Hopkinsem, spoluzakladatelem časopisu IT a klubu UFO; klub, kde Soft Machine často hráli. Kevin znal lidi v kanceláři Animals, kde Chas Chandler hledal nové talenty. Chandler uspořádal koncerty pro Soft Machine na konci roku 1966 v IT a Roundhouse. Často sdíleli pódium s ranými Pink Floyd.

Počátkem roku 1967 byla skupina k nalezení v Olympic Studio’s, kde 5. února 1967 nahrála svůj debutový singl "Love Makes Sweet Music" produkovaný Chasem Chandlerem, byl vydán u Polydor v únoru. Doprovázela jej píseň "Feelin' Reelin' Squeelin'", v produkci Kima Fowleye. Na rozdíl od singlu "Arnold Layne" od jejich hudebních rivalů Pink Floyd, nezískal žádnou pozornost. Navíc se zdálo, že Soft Machine při rozhovorech reagoval zcela odlišně od průměrných popových kapel v té době. Možná s tím mělo něco společného jejich univerzální pozadí? John Peel byl jediný, kdo si toho všiml a hrál jejich singl ve svém rozhlasovém pořadu "Perfumed Garden". Koncerty mimo moderní Londýn bylo pro experimentální skupinu obtížnější zařídit, ne každý vždy chápal, o co hudebníkům jde, a to nevedlo k příliš velkému porozumění.

Giorgio Gomelsky V dubnu 1967 kapela znovu nahrávala, tentokrát v Lane Lea Studios s producentem Giorgiem Gomelskym. Nahráli sedm demo skladeb, ale s materiálem se nic nedělo, skupina považovala jejich nahrané části za demo-materiál. Robert zpíval a hrál svou roli velmi dobře, ale Daevid nebyl na tom nejlépe. Teprve později jejich producent Giorgio Gomelsky objevil osm skladeb a vydal je ne každému k libosti, na dvou albech, na každém albu čtyři skladby na jedné straně a různí umělci na druhé straně. V éře CD byly tyto skladby Soft Machine spojeny na "novém" disku s názvem "Jet Propelled Photographs". Tyto skladby byly vydávány znovu a znovu v mnoha dalších balíčcích, některé dokonce s jinými aranžmá, zmíněnými jako součást prvního autentického alba Soft Machine...

Duben 1967 přinesl jejich první úspěch, a to vystoupení v Alexandra Palace 29. dubna, na jedné z největších psychedelických událostí vůbec - Technicolor Dream bylo hodně působivé. V té době vystupovali také v Nizozemsku, Německu a na Francouzské Riviéře. Během července a srpna 1967 rezervoval Gomelsky koncerty na Azurovém pobřeží, kde odehráli i nejslavnější jeden z prvních koncertů kapely na návsi v Saint-Tropez. To vedlo k pozvání na vystoupení v módním "Nuit Psychédélique" producenta Eddieho Barclaye, kde předvedli čtyřicetiminutové ztvárnění skladby "We Did It Again" a znovu a znovu zazpívali refrén jako u vyržení. To z nich udělalo okamžité miláčky pařížského davu "in", což mělo za následek další pozvánky k vystoupení v TV pořadech a na bienále v Paříži v říjnu 1967. To se stalo důvodem pro francouzské ministerstvo kultury, aby ocenili kapelu čestným dokumentem. To léto Soft Machine vůbec hodně hráli v jižní Francii, nahrávali rovněž hudbu ke hře Pabla Picassa "Le Désir Attrapé Par La Queue".

Jimi Hendrix a Chas Chandler Na zpáteční cestě domů z Francie do Anglie byl Allenovi (Australan) odepřen opětovný vstup celními orgány do Velké Británie kvůli skončení platnosti víza. Takže skupina byla nucena pokračovat jako trio, zatímco Daevid byl nucen se vrátit do Paříže, kde zformoval svoji novou kapelu Gong.

Trojice Soft Machine odehrála mnoho koncertů na kontinentu v Belgii, Francii a Nizozemsku. Jejich směs jazzu, asijské a moderní klasické hudby tam oslovila více veřejnost, než tomu bylo v jejich vlastní zemi. Po návratu do Londýna se ke skupině připojil kytarista Andy Summers (později člen slavných The Police) po rozpadu Dantalian's Chariot (předtím Zoot Money's Big Roll Band). Po několika týdnech zkoušek zahájilo kvarteto turné po USA s několika sólovými vystoupeními, než se znovu propojilo s Hendrixem během srpna a září 1968. Kapela totiž sdílela stejný management jako Jimi Hendrix a tak prostřednictvím Chandlera skupina dostala možnost cestovat a podporovat turné Jimi Hendrix Experience v Severní Americe po celý rok 1968. Kvůli nedostatku peněz hrál Mike na varhany Lowry (místo Hammond) a snažil se znít divoce jako například Jimi Hendrix. Během turné se docela dobře poznali. Jimiho bubeník, Mitch Mitchell, měl v bubnování stejné nápady jako Robert: "hrajte tak volně, jak chcete, na bubnech toho můžete udělat mnohem víc, než jen označit rytmiku nebo rytmus". Jako projev uznání za Robertův styl hraní a projev přátelství daroval Mitch na konci turné Robertovi svoji bicí soupravu.

Během turné dostala kapela také příležitost nahrát album. Produkovali je manažer Jimiho Hendrixe a bývalý baskytarista Animals Chas Chandler a slavný americký producent Tom Wilson, známý jako producent Velvet Underground, Boba Dylana a Mothers of Invention. První album "The Soft Machine" bylo nahráno v New Yorku v dubnu na konci první části turné a vyšlo v listopadu 1968 u labelu Probe pod krátkým názvem "Volume One". Některá vydání přišla se ženou oblečenou v modrých bikinách. Album je silně ovlivněno psychedelií, můžeme však na něm zaslechnout první náznaky stylu, který bude pro Soft Machine v budoucnu typický - osobitého britského jazzrocku, ovlivňujícího i ostatní kapely canterburské scény. Výsledek však byl spíše zklamáním. Kevin je označil zjevně mdlým a obvinil Wilsona ze špatné produkce. Ostatní členové nespokojenost rovněž sdíleli. Možná to bylo kvůli únavě po noční můře z turné po státech jako předskokani Jimiho Hendrixe, nebo to bylo možná kvůli vině z nedostatku času, na nahrání alba měli pohopouhé čtyři dny. Nejpozoruhodnější věcí na albu byl točící se disk na obálce a obraz nahé ženy uvnitř.

Ovšem nahrávání a celé turné si vyžádalo velkou daň. Hádky a neshody v kapele nebo prosté "nějak se necítím" už téměř vedly ke konci Soft Machine. Summers byl vyhozen na naléhání Ayerse, který se po posledním koncertu turné v Hollywood Bowl. Samotný Kevin Ayers, v té době makrobiotik, se nedokázal v této hektice udržet a uprchl v polovině září relaxovat na Ibizu a věnovat se své sólové dráze. Mike Ratledge se vrátil do Anglie, kde začal vážně skládat. Po zbytek roku 1968 The Soft Machine skoro nefungovali. Robert Wyatt zůstal v LA s neurčitým nápadem začít sólově a nahrával svoje sólová dema. Jedna z Wyattových demo ukázek "Slow Walkin' Talk" umožnila Wyattovi využít jeho multiinstrumentálních dovedností, když hrál na varhany Hammond, klavír, bicí a zpíval, a uvedl Hendrixe na basovou kytaru.

Kapela však měla smlouvu na vytvoření dvou desek. Kevin se odmítl do kapely vrátit a prohlásil, že se Soft Machine nebude mít nic společného. Později založil vlastní kapelu nazvanou The Whole World. V prosinci 1968, aby splnili smluvní závazky, se Soft Machine znovu zformovali s bývalým manažérem turné a skladatelem Hughem Hopperem na basu, který nahradil Kevina a přidal se k Wyattovi a Ratledgeovi. Hugh Hopper byl jejich přítel a roadie během amerického turné, ale také nadaný baskytarista. Jejich druhé nenápadně nazvané album "Volume Two" (1969) zahájilo přechod kapely k jazz-fusion a stalo se jejich klasikou. Byla to usazenina všech hudebních a ideologických myšlenek kapely se značným odkazem na literaturu, moderní klasickou hudbu, umění a samozřejmě jazz. Názvy písní hovoří samy za sebe "Pierrot Lunaire" (Arnold Schönberg), "DaDa", "The British Alphabet". Drásající zvuk varhan a klavíru, Hughova fuzz basa a Robertův často vzácný hlas - vše zapadalo to dokonale. Skutečnost, že Hugh, Robert a Mike album znělo sem a tam jazzově, bylo díky Brianu Hopperovi, který hrál na saxofon, i když jeho jméno není zmíněno. Většina skladeb na albu přechází jedna v druhou, patří více do jazzu než k popu. Způsob, kterým se na to Robert dívá, je poněkud odlišný: "Je těžší někoho vypískat, když nejsou žádné pauzy!" Každá strana této desky má svůj vlastní název "Rivmic Melodies" a "Esther Nose Job".

Album bylo přijato pozitivně a přineslo kapele spoustu koncertů a publicity. Zaznamenali bezprecedentní uznání v celé Evropě a zapsali se do historie tím, že se stali první rockovou kapelou, která byla pozvána hrát na londýnské Proms (Henry Wood Promenade Concerts) v srpnu 1970 v Royal Albert Hall v centru Londýna. Přehlídka byla vysílána živě v národní televizi a později se objevila jako živé album. Koncert trval jen 45 minut, takže pro kapelu byl příliš krátký na to, aby se zahrál dobrý koncert.

V květnu 1969 působila tato sestava jako "neuváděná" doprovodná kapela ve dvou skladbách na debutovém albu Syda Barretta "The Madcap Laughs". V roce 1969 bylo trio rozšířeno na septet připojením čtyř hráčů na lesní roh, ačkoli pouze saxofonista Elton Dean zůstal déle než několik měsíců.

Po mnoha koncertech jako trio čelila skupina omezením takové malé formace. Od října do prosince 1969 byli do skupiny postupně připojeni Lyn Dobson, Elton Dean, Nick Evans a Mark Charig, skupina se tak rozšířila na septet. Všichni se jim moc zamlouvali, ale zdálo se to příliš drahé. Hovořilo se také o kvintetu, jádro skupiny se rozšířila jenom o Lyn Dobsona. Různé expanze však ovlivnily zvuk následujícího alba.

Výsledné kvarteto Soft Machine nahrálo v roce 1970 třetí album "Third" ve složení Wyatt, Hopper, Ratledge a Dean Poprvé v historii Soft Machine vyšlo jako dvojalbum s pouhými čtyřmi skladbami. Bylo zřejmé, jakým směrem se kapela vydala. "Third" bylo hlavně instrumentální album, se spoustou breaků a dopňkových vkládaných partů, živé skladby kombinované se studiovými skladbami. Pouze třetí strana obsahovala zpívanou skladbu Roberta "Moon In June". Omezení tria na "Third" byla doplněna hostujícími hudebníky jako Elton Dean, Lyn Dobson, Nick Evans, Mark Charig, Jimmy Hastings, Roy Babbington či Rab Spall. Ne každý byl s výsledkem spokojen. Mike a Hugh, podporovaní novým a nyní stálým členem Eltonem, chtěli vytvořit více fusion zvuk s důrazem na jazz, zatímco Robert chtěl zvuk "popovější" s jazzovými vlivy. Robert, ačkoli byl velkým milovníkem jazzu, nebyl spokojen se změnami a svou kreativitu vložil do kapel jako Centipede, The Whole World a dalších. Nebylo překvapením, že po krátké době vyšlo jeho první sólové album "The End Of An Ear".

Jejich sklon k budování rozšířených suit z běžných kompozic, ať už naživo nebo ve studiu (již v Ayersově suitě na jejich prvním albu), dosáhli svého vrcholu na albu z roku 1970 "Third", na svou dobu neobvyklé, přičemž každá ze čtyř stran dvojalba představovala jednu suitu. "Third" bylo také neobvyklé, protože v USA zůstalo ve výrobě déle než deset let, a stala se nejprodávanější nahrávkou Soft Machine.

Diskuse o odchodu z kapely pokračovaly dlouho. Album "Fourth" vyšlo v roce 1970 a je albem se spoustou jazzového materiálu, většinou napsané Hughem, a znovu aranžované pomocí hostujících hudebníků. Mezi nimi byl i Roy Babbington na kontrabas, Mark Charig na Cornet, Nick Evans s trombonem, Jimmy Hastings flétna a bass klarinet a Alan Skidmore na tenor saxofon. Album "Fourth" bylo prvním z jejich plně instrumentálních alb a zároveň posledním s Robertem Wyattem za bicími.

Po rozdílech v hudebním směru Wyatt skupinu opustil (nebo byl vyhozen) v srpnu 1971 a do dnešního dne se s touto skutečností nedokáže zcela smířit. Jeho odchod však nebyl úplně překvapením, když Robertův hlas byl slyšet stále méně, na koncertech i na deskách. A po třetím albu dokonce zmizel úplně. Nahrávka "Fourth" se vydala více jazzovým směrem a rock odhodili. Jejich hudební skladby se staly delšími a složitějšími a Robert se cítil nepříjemně jako bubeník i jako člověk, a to ve své vlastní kapele. Následně vytvořil svoji další kapelu Matching Mole. Jeho vyhazov z předešlé kapely jej však trápil a snad proto si pro svoji novou kapelu vybral název "Matching Mole" jako hříčku z výrazu "La Machine Môle", což zní podobně jako francouzský překlad názvu předchozí Wyattovy skupiny.

Na jeho místo nastoupil australský free jazzový bubeník Phil Howard. Tato sestava hodně cestovala po Evropě na konci roku 1971 a zúčastnila se nahrávání jejich dalšího alba. Philovy představy o tom, jakým směrem by se měla hudba ubírat, vedly znovu k opakovaným diskusím s ostatními členy. Všechno to přišlo na kontrast pop versus jazz. Další hudební neshody vedly k Howardovu odmítnutí nahrání přímo uprostřed nahrávky "Fifth" a po dalším konfliktu před koncem roku 1971 opustil kapelu. Nespokojený John Marshall hrající v Nucleus byl shledán ochotným zaujmout jeho místo. Album "Fifth" pak dostalo tu zajímavost, že na něm hrají dva různí bubeníci, jeden na každé straně. Poté, co Phil odešel, u Eltona zase nabral vrchu jeho "free jazz itch" a v roce 1972 také opustil kapelu. Spolu s Philem založili kapelu Just Up.

Byla to doba, kdy Mike a Hugh už moc nechtěli komponovat. Hledali také více talentovaného hudebníka a skladatele. Eltonovo místo zaujal Karl Jenkins, také z kapely Iana Carra Nucleus. Hrál na baryton saxofon, hoboj a klávesy a, což bylo důležitější, byl vynikajícím skladatelem. John Marshall a Karl Jenkins se pak podíleli na nahrávání alba "Six" (1973), na němž se zvuk kapely vyvinul ještě více směrem k jazz fusion. Nová inkarnace kapely měla spíše pozitivní účinek. Je slyšet na dalším dvojalbu "Six" z roku 1972. Jedna z nahrávek je živá, druhá obsahuje studiové skladby. Na albu je ke slyšení pestřejší stupnice hudebních zvuků. Od filmové hudby v "Chloe And The Pirates" až po páskové smyčky a experimentální zvuky v "1983". Tato poslední píseň je svým názvem Hughovým oznámením jeho prvního sólového alba "1984" a tím také oznámením jeho odchodu.

V roce 1973 po vydání "Six" odešel Hopper a byl nahrazen Royem Babbingtonem, dalším bývalým členem Nucleus, který již hostoval hrou na kontrabas na albech "Fourth" (1971) a "Fifth" (1972) a úspěšně se ujal (6-strunné) basové kytary, zatímco Karl Jenkins převzal roli kapelníka a skladatele. Mike Ratledge tak zůstal jediným původním členem kapely. Babbingtonova šestistrunná elektrická basa se tak dostala na další album "Seven" z roku 1973. Podle kritiků to bylo poměrně slabé album, podle členů Soft Machine "je to dobré album, ale vyprodukováno mdle". Možná za to může použití syntezátorů, které byly v té době pilně využívány. Kromě známého zvuku Mikeových varhan si Karl získal většinu pozornosti tím, že složil většinu hudby.

Pak skupina diskutovala o tom, že nastal čas hovořit o dalších druzích hudby nového typu - produkovat další, nový a agresivnější zvuk. Snažili se tohoto cíle dosáhnout dvěma různými způsoby - výměnou nahrávací společnosti Columbia/CBS za Harvest a přidáním různých hudebníků do své sestavy. Na jejich albu z roku 1975 "Bundles" došlo k významné hudební změně, když Allan Holdsworth, tehdy poměrně neznámý kytarista, připojil svoji kytaru jako prominentní melodický nástroj ke zvuku kapely, někdy připomínající Mahavishnu Orchestra Johna McLaughlina, čímž se album výrazněji odlišovalo od předchozích alb Soft Machine, které zřídka představily kytary. Alan byl prvním kytaristou od doby, kdy Daevid Allen opustil Soft Machine, a dopad byl obrovský.

Aby bylo možné udělat vše nově, odložili i číslovaní záznamů. Co mohlo být "Eight", se nyní jmenuje "Bundles". A samotná hudba - opravdu, těžké bicí a tryskající kytarové zvuky, ale stále rozpoznatelné jako Soft Machine se zvuky včetně minimálních smyček, tentokrát z altové flétny. Pozoruhodná je soudržnost kapely jako celku a méně křiklavý zvuk Mikeových varhan ve prospěch syntezátoru. Allan se ukázal být vynikajícím kytaristou. Brzy se stal populární a často žádan jinými hudebníky. Možná to je důvod jeho rozporuplného chování v tomto období. Brzy opustil kapelu a začal hrát s Tony Williamsem a jeho Lifetime. Opustil své místo, aby jej mohl zaplnit další neznámý hráč na kytaru jménem John Etheridge.

Pro další album "Softs" (1976) byl Alan Holdsworth nahrazen Johnem Etheridgem. Poté Mike prohlásil, že ani on nevidí smysl v tom pokračovat. Cítil se stále méně pohodlně ve své vlastní skupině a jejím hudebním směřování. Na albu "Softs" kapelu doplnil saxofonista Alan Wakeman a hostující Mike Ratledge na syntezátor. Mike je slyšet pouze ve dvou skladbách, a to na syntezátoru! Všechny ostatní klávesové party nahrány Karlem Jenkinsem, který opět napsal většinu hudby. "Softs" zní trochu rozkolísaně, jakoby scházel směr. Ratledge, poslední zbývající původní člen kapely, odešel v raných fázích nahrávání. Brzy po něm se vytratil i Wakeman.

Ještě více patrnější je to na jejich posledním albu živě nahraném v roce 1977 v Paříži. Jejich vystoupení a živá nahrávka, která vyšla v roce 1978 pod názvem "Alive & Well - Recorded in Paris", byla pro Soft Machine jejich poslední nahrávkou a posledním vystoupením až do reunionu 1984. Když Wakeman a Babbington opustili kapelu, nahradili je Rick Sanders (housle) a Steve Cookem (baskytara), někdy na živých vystoupeních Percym Jonesem ze slavné Brand X. Název tohoto alba nelze brát příliš vážně, protože album může mít zvuk Soft Machine, ale nikdy není tak působivé nebo živé jako dříve. A především: poslední skladba "Soft Space" zní, jako by ji mohl napsat Georgio Morodor, který doprovázel Donnu Summer.

Dne 17. května 1981 Alan Gowen umírá na leukémii.

Po této poněkud podivné nahrávce se kolem Soft Machine rozhostilo pozoruhodné ticho. Po třech letech mlčení se v roce 1983 najednou objevilo v hudebních obchodech album "Land Of Cockayne". Na tomto záznamu se Soft Machine skládá ze dvou členů - Karla Jenkinse a Johna Marshalla. Tyto "staré" členy skupiny doprovází Jack Bruce (známý z Cream) a několik vynikajících studiových a jazzových hudebníků, dokonce výpomoc Allana Holdswortha. Velkým překvapením je použití smyčcového orchestru a doprovodných vokálů. Určitě je to skvělá nahrávka, ale se Soft Machine to už nemá mnoho společného.

Úplně poslední koncert se odehrál v roce 1984 v Ronnie Scott's ve dnech 30. a 31. července a 1. až 4. srpna. Členy kapely na tomto koncertu byli Paul Carmichael (baskytara), John Etheridge, Karl Jenkins, Dave McRae, kdysi hráč na klávesy u Matching Mole, Ray Warleigh a John Marshall. Pak to vše skončilo. Skupina se v roce 1984 definitivně rozpadla.
Příběh Soft Machine poté existoval hlavně u znovu vydaných CD ze všech starých alb. Pro fanoušky to není žádné terno sbírat tyto série. CD byly vydávany u mnoha neznámých a malých nahrávacích společností a často byly k prodeji pouze po omezenou dobu. Někdy se alba spojila na jednom CD a dokonce existují i CD, která vyšly pouze v Japonsku. Nejpozoruhodnější na bylo to, že poté, co se Soft Machine rozpadli, vyšlo jim více skladeb, než kdy předtím. Mezi nimi se objevilo i pár krásných CD. Zejména krátce existující big band z roku 1969 objasňuje, co Soft Machine v té době zamýšleli. Navzdory velkému počtu všech těchto nových vydání, z pozdější historie kapely zbylo málo materiálu. Primáně se týkaly hlavně začátku Soft Machine, často s Robertem, Mikem a Hughem nebo kvartetu s Eltonem.

Soft Machine, která byla od svého založení koncem 60. let velmi oblíbenou kapelou a vždy byla na špici mnoha hudebních žánrů, včetně rané progresivní a psychedelické rockové scény a poté narůstající jazz-rockové a fusion scény, bylo nevyhnutelné, že se bývalí členové Soft Machine v průběhu let znovu scházeli, aby pokračovali v jejím odkazu. Objevila se tak řada alternativních kapel - Soft Heap/Soft Head, Soft Ware, Soft Mountain, Soft Works, Soft Bounds nebo Soft Machine Legacy (1978-2015).

První takovou koncepcí byla kapela Soft Heap, založená v lednu 1978, v níž se představili Hugh Hopper a Elton Dean ze Soft Machine a Alan Gowen a Pip Pyle z kapely National Health. První část názvu "Soft" zjevně odkazuje na minulou kapelu Soft Machine, zatímco druhé jméno "Heap" pochází z počátečních písmen jmen zakladatelů kapely "H"ugh Hopper (basa), "E"lton Dean (saxofon), "A"lan Gowen (klávesy) a "P"ip Pyle (bicí). Nově vytvořená skupina brzy koncertovala na jaře a v létě 1978 pod názvem Soft Head, když Dave Sheen nahradil Pipa Pylea kvůli jeho závazkům s kapelou National Health, což se projevilo i v názvu kapely. Na tomto turné bylo v Chez Jacky "A L'Ouest de la Grosne" v Bresse-sur-Grosne ve Francii nahráno živé album "Rogue Element", které vyšlo v roce 1978. Původní sestava Soft Heap se znovu sešla v říjnu 1978, aby nahrála své stejnojmenné studiové album "Soft Heap", které vyšlo v roce 1979.

John Greaves (také z National Health) nahradil Hoppera v letech 1979-1980, zatímco rok 1981 nabídl novou sestavu Dean, Pyle, Greaves a Mark Hewins na kytaru po Gowenově smrti v roce 1981. Nová sestava cestovala přerušovaně v 80. letech, někdy s hostujícími hudebníky. Album "Veritable Centaur" vydané v roce 1996 je živé album převážně převzaté z francouzské show z roku 1982, s jednou skladbou z vystoupení BBC Radio 3 z roku 1983. Kapela koncertovala přerušovaně i v 80. letech a během desetiletí odjela čtyři turné s celkem 25 evropskými koncerty, které vyvrcholily koncertem 11. května 1988 na festivalu "Jazz sous les pommiers" ve francouzském městě Coutances v cirkusovém stanu postaveném speciálně pro skupinu. Koncert byl podle Marka Hewinse nahráván a živě vysílán rozhlasem FR1 Radio. Nahrávka "Al Dente" (2008) je již archivní vydání show z roku 1978. Tři ze zakládajících členů kapely - Hugh Hopper, Elton Dean a Pip Pyle zemřeli v roce 2000.

Druhou takovou koncepcí byla skupina Soft Ware, založená v září 1999, v níž působili Elton Dean, Hugh Hopper, John Marshall (bicí) a dlouholetý přítel Keith Tippett. Tato sestava ale zůstala pohromadě jen krátce. V roce 2002 se pak ke zbývajícím třem členům Soft Ware přidal další bývalý člen Soft Machine, Allan Holdsworth na kytaru, čímž se v červnu 2002 přejmenovali na Soft Works, aby nedošlo k záměně s kapelou Software Petera Mergenera. Jako Soft Works debutovali naživo 17. srpna 2002 na festivalu Progman Cometh v Moore Theatre, Seattle, Washingtonu. Své jediné studiové album "Abracadabra" vydali 29. července 2003 z veškerého nového materiálu nahraného v Eastcote Studios v Londýně ve dnech 5. - 7. června 2002. Na turné vyrazili do Japonska v srpnu 2003, do Itálie v lednu a únoru 2004, do Mexika pak v březnu 2004.

Během japonského turné Soft Works v srpnu 2003 založili Elton Dean (na saxofon) a Hugh Hopper (na basu) velmi krátce působící kapelu Soft Mountain spolu s japonskými hudebníky, s nimž se Hopper setkal před několika lety, Hoppy Kamiyamou (na klávesy) a Yoshidou Tatsuya (na bicí). Ve skutečnosti si chtěl dát pauzu od relativně pevných setlistů a forem písní, takže Hugh Hopper kontaktoval Kamiyamu s myšlenkou, že na jeden den obsadí studio, aby zjistili, co se může stát. Kamiyama přivedl Tatsuyu a bez diskuse se kvarteto usadilo ve studiu a zahrálo dvě 45-minutové improvizace. V roce 2007, rok poté, co Elton Dean nečekaně zemřel ve věku šedesáti let, vydala skupina z jednorázových setkání své eponymní album "Soft Mountain", které nahrála 10. srpna 2003 v japonském Tokiu. Dvoudílná "Soft Mountain Suite" vytahuje z každé improvizace nejlepších třicet minut. Soft Mountain se pojmenovali po Hoppy Kamiyamovi, jehož jméno v angličtině znamená "God Mountain".

U příležitosti jedinečného koncertu, který se konal dne 17. června 2004 během festivalu "Les Tritonales" v Le Triton ve francouzském Les Lilas, předměstí na severovýchodě Paříže, vytvořili Elton Dean a Hugh Hopper opět velmi krátkotrvající kapelu Soft Bounds spolu s nově příchozími Sophií Domancich hrající na klavír a Fender Rhodes a Simonem Goubertem na bicí. Tento koncert byl částečně vydán jako jediné album Soft Bounds "Live at Le Triton" v roce 2005.

V říjnu 2004 vznikla nová varianta Soft Works, kdy kytaristu Holdswortha trvale nahradil John Etheridge a pod názvem Soft Machine Legacy a odehrála své první dva koncerty, dvě festivalová vystoupení 9. října v Turecku a 15. října v České republice. Liam Genockey dočasně nahradil Johna Marshalla, který měl problémy s vazy. První sestavu Soft Machine Legacy tak tvořili Elton Dean, John Etheridge, Hugh Hopper a Liam Genockey. Později Soft Soft Legacy vydala tři alba "Live In Zaandam" (2005), studiové album "Soft Machine Legacy" (2006) nahrané v září 2005 a obsahující nový materiál, a album "Live At The New Morning" (2006). Když Elton Dean zemřel v únoru 2006, skupina pokračovala s britským saxofonistou a flétnistou Theem Travisem, dříve členem Gong a kapely The Tangent.

V prosinci 2006 nahrála nová sestava Legacy album "Steam" ve studiu Jona Hisemana, které bylo vydáno v srpnu 2007 u Moonjune před jejich evropským turné. Hopper opustil kapelu v roce 2008, protože trpěl leukémií, takže skupina pokračovala v živých vystoupeních s Fredem Bakerem. Po Hopperově smrti v roce 2009 skupina oznámila, že bude pokračovat s Royem Babbingtonem, který na basu opět nahradil Hugha Hoppera. Soft Machine Legacy vydali v říjnu 2010 své páté album 58-minutové album s názvem "Live Adventures", které bylo nahrano živě v říjnu 2009 v Rakousku a Německu během jejich evropského turné.

Baskytarista skupiny Soft Machine Kevin Ayers zemřel v únoru 2013 ve věku 68 let, zatímco Daevid Allen zemřel v březnu 2015 po krátkém boji s rakovinou ve věku 77 let.

Dne 18. března 2013 vydala skupina Legacy nové studiové album s názvem "Burden Of Proof". Travis uvedl, že "legálně bychom se mohli skutečně jmenovat Soft Machine, ale z různých důvodů bylo rozhodnuto, že až bude učiněn ještě jeden krok".
Až v září a říjnu 2015 bylo oznámeno, že skupina Soft Machine Legacy tvořená kytaristou Johnem Etheridgeem, bubeníkem Johnem Marshallem, basistou Royem Babbingtonem a saxofonistou, flétnistou a klávesovým hráčem Theo Travisem bude vystupovat pod názvem Soft Machine na konci roku 2015 a na začátku roku 2016, kdy odehrají dvě představení v Nizozemsku a Belgii na začátku prosince 2015 a sérii sedmi představení ve Velké Británii od března do dubna 2016.

Kapela Soft Machine zahrála v úterý 18. září 2018 jako hlavní hvězda v Paláci Akropolis, kde se představila ve čtveřici John Marshall (bicí), Roy Babbington (baskytara), John Etheridge (kytara) a Theo Travis (saxofon, flétna, piano). Na aktuálním obsazení Soft Machine je zvláštní fakt, že Elton Dean, Hugh Hopper, John Etheridge a John Marshall nikdy nehráli spolu, ačkoliv všichni strávili dlouho dobu jako členové této legendární skupiny.

V prosinci 2015 se potvrdilo, že kapela ze svého názvu upustila od značky "Legacy", protože v kapele byli tři členové skupiny ze 70. let - John Etheridge, John Marshall a Roy Babbington a na saxofon, flétnu a klávesy se připojil Theo Travis. Dne 7. září 2018 vydala obnovená kapela Soft Machine své první studiové album "Hidden Details" po pěti letech a první album pod názvem Soft Machine od roku 1981. Na podzim a v zimě 2018 koncertovali po světě v rámci oslav 50. svého výročí a na podporu nového alba a v USA v lednu a únoru 2019. Je to vlastně neuvěřitelné, že se členové ještě dokopali k nové nahrávce, kterou od jejich bezejmenného debutu dělí předlouhých 50 let. Bubeníkovi Johnu Marshallovi táhne na 78 let, basista Roy Babbington je ještě o rok starší, kytarový virtuóz John Etheridge v lednu 2018 oslavil 71 let. Tahle trojka nahrála fenomenální, třebaže od zbytku diskografie poněkud odlišnější album. Trio doplnil "skoro mladíček", saxofonista Theo Travis známý ze své spoluprace například s Robertem Frippem nebo Stevenem Wilsonem.

"Hidden Details" přináší opět něco jiného přesně podle motta mottem "Nikdy nestát na místě", posmutnělé melodie, říznější groove, melancholickou a hlavně tajuplnou atmosféru, občas se vyrojí i nenápadné experimenty se zvukem instrumentů, všechno typické prvky pro Soft Machine. Deska je výsledkem soudobé sestavy a nejde v žádném případě o plnohodnotné retro vracející se někde k počátkům kapely.

Dne 25. června 2019 časopis The New York Times Magazine uvedl Soft Machine mezi stovkou umělců a hudebníků, jejichž materiál byl údajně zničen při požáru Universal v roce 2008. Nicméně dne 20. března 2020 vydali stále aktivní Soft Machine živou desku "Live At The Baked Potato" na Tonefloat Records jako své první nové originální živé album po několika desetiletích. Zaznamenáno bylo živě na The Baked Potato, Los Angeles, CA dne 1. února 2019 a je k dispozici pouze jako dvanáctiskladbové vinylové 2LP v limitovaném vydání, které dokumentuje jejich rozsáhlé světové turné z let 2018-2019.

Soft Machine patří právem k legendám canterburské scény a britského jazz-rocku, ke členům kapely patřily významné osobnosti světového progresivního rocku, které se dokázaly výrazně prosadit i po svém odchodu ze Soft Machine, někteří z nich vystupují dodnes.

Zakládající členové:
Daevid Allen - Guitars, Vocals
Robert Wyatt - Drums, Percussion, Lead & Backing Vocals (1966-1971)
Mike Ratledge - Keyboards, Piano, Synthesizers, Flute (1966-1976)
Kevin Ayers - Bass, Guitars, Backing and Lead Vocals (1966-1968)

Součaná sestava:
Theo Travis - Saxophones, Flutes, Keyboards, Piano (2015-present)
John Etheridge - Guitars (1975-1978, 1984, 2015-present)
Roy Babbington - Bass (1973-1976, 2015-present)
John Marshall - Drums, Percussion (1972-1978, 1980, 1984, 2015-present; spin-off bands 1999-2015)
Soft Machine Legacy:
Theo Travis - Saxophones, Flutes, Keyboards, Piano (2006-2015)
John Etheridge - Guitars (2004-2015)
Roy Babbington - Bass (2009-2015)
Elton Dean - Saxophone, Saxello, Flute, Keyboards (2004-2006)
Hugh Hopper - Bass, Guitars, Alto Saxophone (2004-2009)

Bývalí členové:
Karl Jenkins - Saxophones, Flute, Oboe, Keyboards, Synthesizers (1972-1978,1980,1984)
Ray Warleigh - Saxophone, Flute (1976-1984)
Allan Holdsworth - Guitars, Backing Vocals (1973-1975,1980)
Ric Sanders - Violin (1976–1978)
Steve Cook - Bass (1976–1978)
Percy Jones - Bass (1976)
Hugh Hopper - Bass, Guitars, Alto Saxophone (1968-1973)
Elton Dean - Saxophone, Saxello, Flute, Keyboards (1969-1972)
Phil Howard - Drums, Percussion (1971)
Lyn Dobson - Saxophone, Flute (1969-1970)
Mark Charig - Cornet, Trumpet (1969-1970)
Nick Evans - Trombone (1969-1970)

červen - září 1966
říjen 1966 - říjen 1967
říjen 1967 - květen 1968
Mike Ratledge - Keyboards, Piano, Flute
Robert Wyatt - Drums, Percussion, Vocals
Kevin Ayers - Bass, Guitars, Vocals
Daevid Allen - Guitars, Backing Vocals
Larry Nowlin - Guitars (only live)
Mike Ratledge - Keyboards, Piano, Flute
Robert Wyatt - Drums, Percussion, Vocals
Kevin Ayers - Bass, Guitars, Vocals
Daevid Allen - Guitars, Backing Vocals
Mike Ratledge - Keyboards, Piano, Flute
Robert Wyatt - Drums, Percussion, Vocals
Kevin Ayers - Bass, Guitars, Vocals
květen - červenec 1968
červenec - září 1968
prosinec 1968 - říjen 1969
Mike Ratledge - Keyboards, Piano, Flute
Robert Wyatt - Drums, Percussion, Vocals
Kevin Ayers - Bass, Guitars, Vocals
Andy Summers - Guitars
Mike Ratledge - Keyboards, Piano, Flute
Robert Wyatt - Drums, Percussion, Vocals
Kevin Ayers - Bass, Guitars, Vocals
Mike Ratledge - Keyboards, Piano, Flute
Robert Wyatt - Drums, Percussion, Vocals
Hugh Hopper - Bass, Guitars, Saxophone
říjen 1969 - leden 1970
leden - duben 1970
duben 1970 - srpen 1971
Mike Ratledge - Keyboards, Piano
Robert Wyatt - Drums, Percussion, Vocals
Hugh Hopper - Bass
Elton Dean - Saxophone, Saxello, Keyboards
Lyn Dobson - Saxophone, Flute
Mark Charig - Cornet, Trumpet
Nick Evans - Trombone
Mike Ratledge - Keyboards, Piano
Robert Wyatt - Drums, Percussion, Vocals
Hugh Hopper - Bass
Elton Dean - Saxophone, Saxello, Keyboards
Lyn Dobson - Saxophone, Flute
Mike Ratledge - Keyboards, Piano
Robert Wyatt - Drums, Percussion, Vocals
Hugh Hopper - Bass
Elton Dean - Saxophone, Saxello, Keyboards
září - prosinec 1971
prosinec 1971 - 1. polovina 1972
2. polovina 1972 - květen 1973
Mike Ratledge - Keyboards, Piano
Hugh Hopper - Bass
Elton Dean - Saxophone, Saxello, Keyboards
Phil Howard - Drums
Mike Ratledge - Keyboards, Piano
Hugh Hopper - Bass
Elton Dean - Saxophone, Saxello, Keyboards
John Marshall - Drums, Percussion
Mike Ratledge - Keyboards, Piano
Hugh Hopper - Bass
John Marshall - Drums, Percussion
Karl Jenkins - Saxophone, Keyboards
květen- listopad 1973
listopad 1973 - duben 1975
duben 1975 - březen 1976
Mike Ratledge - Keyboards, Synthesisers
John Marshall - Drums, Percussion
Karl Jenkins - Saxophone, Keyboards
Roy Babbington - Bass, Double Bass
Mike Ratledge - Keyboards, Synthesisers
John Marshall - Drums, Percussion
Karl Jenkins - Saxophone, Keyboards
Roy Babbington - Bass
Allan Holdsworth - Guitars, Backing Vocals
Mike Ratledge - Keyboards, Synthesisers
John Marshall - Drums, Percussion
Karl Jenkins - Saxophone, Keyboards
Roy Babbington - Bass
John Etheridge - Guitars
březen - červenec 1976
červenec - září 1976
září - listopad 1976
John Marshall - Drums, Percussion
Karl Jenkins - Keyboards, Synthesisers
Roy Babbington - Bass
John Etheridge - guitar
Alan Wakeman - Saxophone
John Marshall - Drums, Percussion
Karl Jenkins - Keyboards, Synthesisers
Roy Babbington - Bass
John Etheridge - Guitars
Ray Warleigh - Saxophone, Flute
John Marshall - Drums, Percussion
Karl Jenkins - Keyboards, Synthesisers
John Etheridge - Guitars
Percy Jones - Bass
Ric Sanders - Violin
listopad 1976 - prosinec 1978
kapela neaktivní 1978-1980
červen - červenec 1980
John Marshall - Drums, Percussion
Karl Jenkins - Keyboards, Synthesisers
John Etheridge - Guitars
Ric Sanders - Violin
Steve Cook - Bass

John Marshall - Drums, Percussion
Karl Jenkins - Keyboards, Synthesisers
kapela neaktivní 1980-1984
červenec - srpen 1984
kapela neaktivní 1984-2015

John Marshall - Drums, Percussion
Karl Jenkins - Keyboards, Synthesisers
John Etheridge - Guitars
Ray Warleigh - Saxophone, Flute
Paul Carmichael - Bass (only live)
Dave MacRae - Keyboards, Piano (only live)

prosinec 2015 - dosud


John Marshall - Drums, Percussion
Roy Babbington - Bass
John Etheridge - Guitars
Theo Travis - Saxophone, Flute, Keyboards



Členové Daevid Allen
(celým jménem Christopher David Allen)
(také znám jako Divided Alien, Bert Camembert, Dingo Virgin, Ja Am)
(narozen 13. ledna 1938, Melbourne, Australia
zemřel 13. března 2015, Australia)
Guitars, Vocals


Christopher David Allen, znám profesionálně jako Daevid Allen, byl australský básník, kytarista, zpěvák, skladatel a performer. Byl spoluzakladatelem psychedelických rockových skupin Soft Machine v roce 1966 ve Velké Británii a Gong v roce 1967 ve Francii.

V roce 1960 vycestoval Allen, inspirovaný autory Beat Generation, které objevil během práce v melbournském knihkupectví, do Paříže, kde pobýval v hotelu Beat a přestěhoval se do místnosti, kterou nedávno opustili Allen Ginsberg a Peter Orlovsky. Při prodeji International Herald Tribune kolem Le Chat Qui Peche a Latinské čtvrti se seznámil s Terrym Rileyem a také získal volný přístup do jazzových klubů v této oblasti.

V roce 1961 Allen odcestoval do Anglie a pronajal si pokoj v Lyddenu poblíž Doveru, kde brzy začal hledat práci jako hudebník. Poprvé odpověděl na novinový inzerát na kytaristu, aby se připojil k doverské skupině Rolling Stones (ne ti správní...), kteří ztratili zpěváka a kytaristu Neila Landona, ale nepřipojil se k nim. Po setkání s Williamem S. Burroughsem a inspirovaný filozofií Sun Ra vytvořil free jazzový outfit Daevid Allen Trio. Jméno "Daevid" přijal v té době jako vyumělkované od Davida. Součástí tria byl i syn jeho pronajímatele, 16-letý Robert Wyatt. Vystupovali v divadelních dílech Burroughse podle románu "The Ticket That Exploded". V roce 1966 spolu s Kevinem Ayersem a Mikem Ratledgeem založili kapelu The Soft Machine, pro jejíž pojmenování použili název Burroughsova románu The Soft Machine. Ayers a Wyatt předtím hráli ve známé canterburské kapele The Wilde Flowers.

Po koncertování po Evropě v srpnu 1967 byl Allenovi zamítnut opětovný vstup do Velké Británie, protože při předchozí návštěvě překročil povolenou délku pobytu u víza. Vrátil se tedy do Paříže, kde založil kapelu Gong spolu se svým partnerem Gilli Smythem. Vytvořili také Bananamoon Band. Oba projekty byly ale přerušeny, protože se zúčastnili pařížských protestů v roce 1968, které ovládly město, rozdávali medvídky policii a recitovali poezii ve francouzštině. Allen připustil, že jím ostatní demonstranti opovrhovali za to, že byl beatnik. Uprchli před policií a vydali se na cestu do Deia na Mallorce, kde nějaký čas žili během roku 1966 a seznámili se s básníkem Robertem Gravesem, přítelem rodiny Roberta Wyatta.

Po návratu do Paříže v srpnu 1969 jim byla nabídnuta příležitost labelem BYG Actuel udělat album, a tak vytvořili novou kapelu Gong a nahráli "Magick Brother", vydané v březnu 1970.

V roce 1971 Allen nahrál a vydal své první sólové album "Banana Moon" pro BYG Actuel. Nehrála na něm jeho původní rytmická sekce z roku 1968 Bananamoon Band, ale uvedli se na něm Robert Wyatt, Gilli Smyth, Gary Wright, Pip Pyle, Maggie Bell a mnoho dalších. Sestava Gong se stabilizovala, když se Pip Pyle (bicí) připojil k Daevidovi Allenovi (kytara a zpěv), a s ním i Gilli Smyth (zpěv), Christian Tritch (basa) a Didier Malherbe (dechové nástroje). Tato skupina se objevila na soundtracku k filmu Continental Circus, básníka Dashiella Hedayata "Obsolete" a na druhému studiovému albu Gong nazvaném "Camembert Electrique" z roku 1971.

V říjnu se Allen, Smyth a zbytek Gong přestěhovali do opuštěného 12-pokojového loveckého zámečku Pavilion du Hay poblíž Voisines a Sens, asi 120 km jihovýchodně od Paříže. Byli by usídleni až do začátku roku 1974. Na konci roku 1972 se k nim připojil elektronický hudebník Tim Blake. Později se i Steve Hillage a Pierre Moerlen připojili k nahrávání trilogie "Radio Gnome Invisible", která se skládala z částí "Flying Teapot" (1973), "Angel's Egg" (1973) a "You" (1974). Kapela podepsala smlouvu s Virgin Records v roce 1973 poté, co BYG Records zkrachovala. Nahrávání "Flying Teapot" probíhalo ve studiu Richarda Bransona Manor Studio. Gong byli Bransonovou druhou akvizicí u Virgin po slavných "Tubular Bells" od Mikea Oldfielda. Podle Allena z jeho knihy Gong Dreaming 2 byla myšlenka létající konvice ovlivněna Russellovou konvicí.

Allen opustil Gong v dubnu 1975 a pokračoval v nahrávání dalších tří sólových alb "Good Morning" (1976), "Now Is the Happiest Time Of Your Life" (1977) a "N'existe pas!" (1979). Během těchto let žil v hippie komunitě v Deia a přispěl k produkci "The Book of Am", alba kapely Can am des puig, když jim zapůjčil čtyřstopý magnetofon TEAC.

Na konci května 1977 vystoupil a nahrával Allen jako Planet Gong, poté reformoval sestavu skupiny z dob "Radio Gnome Trilogy" pro jednorázové vystoupení na Hippodrome v Paříži ve Francii. Vystoupení, první Gong Reunion, uvedlo i Stinga, Stewarta Copelanda a Andy Summerse v jejich prvním živém vystoupení jako součást kapely Mike Howletta Stroncium 90, než se Summers připojil ke Copelandovi i Stingovi v The Police. Upravená verze koncertu Gong byla vydána později v roce 1977 jako dvojité živé album "Gong est Mort, Vive Gong".

V roce 1978 Allen přesídlil do New Yorku na pozvání svého bývalého producenta Giorgia Gomelskyho a spojil se s rodícím se outfitem Material, aby vytvořili punkové New York Gong. Na jaře 1979 absolvovali turné po USA, kde hráli klasickou trilogii "Radio Gnome Invisible", a později nahráli i studiové album "About Time".

V roce 1981 se Allen vrátil do Austrálie a usadil se v Byron Bay, kde pracoval na inscenacích a poezii. Vystupoval s performerem Davidem Tolleyem jako Ex (nezaměňovat s nizozemskou punkovou kapelou The Ex), pomocí páskových smyček a bubebických automatů.

V roce 1989 založil novou inkarnaci kapely Gong, Gongmaison, která cestovala a nahrála bezejmenné album. Poté se vrátili se ke jménu Gong a v roce 1992 vydali album "Shapeshifter", které pokračovalo v klasické mytologii Gong "Zero The Hero".

Druhá akce Gong Reunion se konala v Londýně v roce 1994 a "klasická" sestava koncertovala mezi lety 1996 a 2001, v roce 2000 vydala i nové studiové album "Zero to Infinity". V roce 1996 hostoval Allen na skladbě "Chant Of The Twisted Mystics" na albu "Escape From Awkward Caucasia" psychedelické/space rockové kapely Byron Bay nazvané Freaks of Nature.

V roce 1998 byl Allen spoluzakladatelem psychedelic-rockové kapely University of Errors se sídlem v San Francisku, a rovněž britské jazz-rockové kapely Brainville 3, když s oběma nahrál několik studiových a živých alb. Nahrával také se Spirits Burning, space rockovou superskupinou, jejímiž členy byli Alan Davey, Bridget Wishart, Karl E.H. Seigfried a Simon House. Mezi nejexperimentálnější práce Daevida Allena patřila dlouhotrvající losangeleská noise kapela Big City Orchestra, včetně živých vystoupení a více než půl tuctu nahrávek na CD. Mezi další projekty v této době patřily skupina Invisible Opera Company of Tibet a The Magick Brothers.

Projekt se svým synem Orlandem a členy japonské psychedelic kapely Acid Mothers Temple vedl k Acid Mothers Gong a albu "Acid Motherhood" z roku 2004, stejně jako k improvizačnímu outfitu Guru And Zero. V listopadu 2006 se v Amsterdamu konala rodinná konference Gong, která zahrnovala setkání mnoha bývalých členů Gong z "klasické" sestavy z počátku 70. let. Další koncerty Gong se konaly v Londýně v červnu 2008 a zahrnovaly mnoho ze stejné sestavy, včetně samotného Allena, Gilli Smyth, Steva Hillage, Miquette Giraudyho a Mikea Howletta.

V listopadu 2007 uspořádal Allen sérii koncertů v Brazílii pod značkou Gong s uskupením nazvaným Daevid Allen and Gong Global Family v sestavě Allen (zpěv, kytara), Josh Pollock (kytara, megafon a perkuse), Fred Barley (bicí, perkuse), Fabio Golfetti (kytara), Gabriel Costa (basa), Marcelo Ringel (flétna, tenor saxofon), spolu s jeho další kapelou University of Errors (Allen, Pollock, Michael Clare a Barley). Koncerty se konaly ve dnech 21. a 22. listopadu v Sao Paulu a 24. listopadu v Sao Carlos. Tito hudebníci bez Marcela nahráli několik nových písní ve studiu Mosh v Sao Paulu. Koncert ze Sao Paula ze dne 21. listopadu byl poté vydán na DVD (pouze ve Velké Británii) a jako CD od Voiceprint Records. V roce 2009 se na albu "2032ů představilo bubeník kapely z roku 1999 Chris Taylora (ex-Roachford a Soul II Soul). Allenův syn Orlando nahradil Taylora v roce 2012.


V roce 2013 předvedl Allen v anglickém Devonu sólový materiál a poezii na akci s názvem "Up Close with Daevid Allen". Také se připojil k The Invisible Opera Company of Tibet (UK), kde s nimi na pódiu odehrál několik písní, včetně skladby Gong "Tried So Hard", živé nahrávky, která se objevila na singlu skupiny, spolu se studiovou verzí a zpívajícím Allenem. Jeho poslední studiové album s Gong "I See You" produkoval jeho syn Orland a vyšlo v listopadu 2014. Ve stejném roce pracoval na "Book of Intxix", druhém albu Can am des puig, na "New Start" belgického hudebníka Willa Z., na tributním albu hudebníků z Deia, prvního posmrtného alba Daevida Allena a Carmety Mansilly, zpěvačky Can am des puig.

Dne 12. června 2014 podstoupil Allen operaci k odstranění cysty z krku. Bylo zjištěno, že má rakovinu, a následně podstoupil radiační terapii. Ve svém prohlášení ze dne 5. února 2015 Allen napsal, že rakovina se mu vrátila do krku a rozšířila se také do plic a že už "nemá zájem o nekonečné chirurgické operace, dali mu přibližně šest měsíců života".

Dne 13. března 2015 oznámil jeho syn Orlando Monday Allen prostřednictvím Facebooku, že Daevid Allen zemřel. Web Planet Gong oznámila, že Allen zemřel v Austrálii ve 13:00, "obklopen svými chlapci". Allen měl čtyři syny, dva s Gilli Smyth a dva s dalšími matkami.

Členové Robert Wyatt
(celým jménem Robert Robert Wyatt Ellidge)
(Narozen 28. ledna 1945, Bristol, England)
Drums, Vocal, Keyboards, Mellotron


Robert je synem Honora Wyatta (hlasatel a učitel) a George Ellidge (průmyslová psycholožka). Oženil se s Pam Howard v roce 1960, rozvedli se v roce 1971. Znovu se oženil s umělkyní Afredou Benge 26. července 1974. Má jednoho syny Samuela.

Robert Wyatt je jedním z klíčových členů canterburské školy britského progresivního rocku. Byl jedním z nejprovokativnějších pop-music textařů, který vyvinul svůj jedinečný hudební styl, aniž by se sklonil před komerčními tlaky. Wyattův dětský domov byl plný hudby. Navštěvoval gymnázium Simona Langtona v Canterbury, kde mezi jeho spolužáky byli bratři Hopperovi, Hugh a Brian, Michael Ratledge a bratranci Sinclairovi, Richard a David.

Robert opustil Soft Machine po jejich čtvrtém albu nespokojen se směřováním hudby. Odešel v roce 1971 a zformoval Matching Mole. Jeho vyhazov z předešlé kapely jej však trápil a snad proto si pro svoji novou kapelu vybral název "Matching Mole" jako hříčku z výrazu "La Machine Môle", což zní podobně jako francouzský překlad názvu předchozí Wyattovy skupiny The Soft Machine a zároveň titul románu Williama Burrougha "The Soft Machine" /"La Machine Molle".



   Více na adrese: Matching Mole - Robert Wyatt

Členové Mike Ratledge
(rodné jméno Michael Roland Ratledge)
(Narozen 6. května 1943, Maidstone, Kent, England, UK)
Keyboards, Piano, Synthesizers, Flute


Mike Ratledge je britský hudebník a jako součást canterburské scény byl dlouholetým členem kapely Soft Machine. Byl posledním zakládajícím členem, který opustil skupinu v roce 1976. Ratledge se oženil s Marshou Hunt dne 15. dubna 1967.

Ratledge se narodil v Maidstone v Kentu. Jako dítě se vzdělával v klasické hudbě, jediném to druhu hudby hraném v domě jeho rodičů. Naučil se hrát na klavír a se svým přítelem Brianem Hopperem, se kterým se seznámil na chlapčenském gymnáziu Simona Langtona v Canterbury, hrál na klasický klavír a klarinet.

Ratledge se také setkal s Brianovým mladším bratrem Hughem a Robertem Wyattem. V roce 1961 se seznámil s Daevidem Allenem, který se zajímal o hraní jazzu. Prostřednictvím klavírních skladeb Cecila Taylora se Ratledge seznámil s hudbou Theloniouse Monka, Milese Davise a Johna Coltranea. V roce 1963 hrál v Daevid Allen Trio. Na rozdíl od svých přátel se Ratledge chtěl dále vzdělávat a studoval na University College v Oxfordu, kde získal titul v oboru psychologie a filozofie.

Zároveň navštěvoval hudební výchovu a vzdělávali jej avantgardní hudebníci Mal Dean a Rab Spall. Po ukončení studia měl Ratledge v úmyslu jít na univerzitu do Spojených států, ale jeho žádost o stipendium byla podána příliš pozdě. V roce 1966 založili jeho přátelé novou kapelu a požádali Ratledge, aby se připojil. Byla to Soft Machine a vystupovali v ní Robert Wyatt, Daevid Allen a Kevin Ayers. V následujících letech došlo k mnoha personálním změnám a do roku 1973 byl Ratledge jediným zbývajícím členem původní sestavy.

V listopadu 1973 se Ratledge zúčastnil živého vystoupení Tubular Bells od Mikea Oldfielda pro BBC. V roce 1976 se Ratledge rozhodl opustit Soft Machine, aby si vybudoval sólovou kariéru, a kapelu nechal pod vedením Karla Jenkinse. Ratledge si vybudoval studio, ale sólové album nikdy nevydal. Podílel se na hudebním doprovodu filmů "Riddles Of The Sphinx" (1977), "Crystal Gazing" (1982) a "The Bad Sister" (1983) pro režisérku Lauru Mulveyovou.

Jako nejdéle trvající člen Soft Machine byl součástí změn kapely v hudebním směru od psychedelické hudby po jazzrock. V 80. letech působil Ratledge jako skladatel a hudební producent reklam a pro divadla. V roce 1995 vydali Adiemus (Ratledge, Karl Jenkins a Miriam Stockley) album "Songs Of Sanctuary", které Ratledge koprodukoval s Karlem Jenkinsem a pro které naprogramoval elektronické perkuse.

V roce 2010 se Mike Ratledge a Karl Jenkins sešli, aby vytvořili inventář hudebních knihoven s názvem "Some Shufflin'" a "Movement". Obě alba byla vydána a jsou volně dostupná.


Členové
(Narozen 16. srpna 1944, Herne Bay, Kent, England,
zemřel 18. února 2013, Montolieu, Francie)
Bass, Guitars, Backing and Lead Vocals


Kevin Ayers byl britský hudebník, skladatel, zpěvák, kytarista a baskytarista. Byl zakládajícím členem průkopnické psychedelické skupiny Soft Machine v 60. letech (1966-1968), rovněž byl těsně spojen s canterburskou scénou, např. The Wilde Flowers (1964-1965). Nahrál rovněž povícero sólových alb a spolupracoval s mnoha dalšími muzikanty jako byli Brian Eno, Syd Barrett, Bridget St John, John Cale, Elton John, Robert Wyatt, Andy Summers, Mike Oldfield, Nico a Ollie Halsall. Poté, co žil mnoho let v Deia na Mallorce, se v polovině 90. let vrátil do Velké Británie a poté se přestěhoval na jih Francie. Jeho poslední album "The Unfairground" vyšlo v roce 2007.

Britský rockový novinář Nick Kent napsal: "Kevin Ayers a Syd Barrett byli dva nejdůležitější lidé v britské popové hudbě. Všechno, co přišlo poté, vzešlo od nich".

Ayers se narodil v Herne Bay, Kent, jako syn producenta BBC Rowana Ayersa. Po rozvodu svých rodičů a následném sňatku své matky s britským úředníkem strávil Ayers většinu svého dětství (od šesti do dvanácti) v Malajsku. Tropická atmosféra v této často deštivé a chladné zemi a rozverný životní styl měly na něj dopad, nikdy se tam necítil dobře. Jedním z frustrujících a roztomilých aspektů Ayersovy kariéry je, že pokaždé, když to vypadalo jako bod úspěchu, odjel na nějaké slunné místo, kde se snadno našlo dobré víno a jídlo.

Ayers se vrátil do Anglie ve dvanácti letech. Na konci 70. let přestěhoval na ostrov Mallorca, kde žil až do 90. let. V raných vysokoškolských letech začínal s rozvíjející se scénou hudebníků v oblasti Canterbury. Jako teenager na počátku 60. let byl Ayers přitahován k domu rodičů Roberta Wyatta v Lyddenu poblíž Canterbury. Rychle byl přizván do skupiny The Wilde Flowers, v níž působili Robert Wyatt a Hugh Hopper, stejně jako budoucí členové Caravan. Ayers v rozhovorech uvedl, že hlavním důvodem žádosti, aby se připojil, bylo, že měl pravděpodobně nejdelší vlasy. To jej však přimělo začít skládat písničky a zpívat.

Skupinu The Wilde Flowers opustil v roce 1965, podobně jako Wyatt, načež se z kapely The Wilde Flowers se vyvinuli Caravan. Poté odcestoval s Daevidem Allenem na Ibizu, kde se setkali s americkým milionářem, který jim dal peníze na vytvoření skupiny. Po návratu do Canterbury v roce 1966 zahájili Allen a Ayers Soft Machine s Mike Ratledge a Robertem Wyattem. Ayers přešel na basu, později i na kytaru a basu, po Allenově odchodu z této skupiny a sdílel vokály s bubeníkem Robertem Wyattem. Kontrast mezi Ayersovým barytonem a Wyattovým ostrým pisklavým tenorem a volná kombinace rockových a jazzových vlivů vytvořily nezapomenutelný nový zvuk, který se rychle uchytil v psychedelických 60. letech. Kapela často sdílela pódia (zejména v klubu UFO) s Pink Floyd. V únoru 1967 vydali debutový singl "Love Makes Sweet Music / Feelin 'Reelin' Squeelin", což z něj učinilo jednu z prvních nahrávek nového britského psychedelického hnutí. Jejich debutové album "The Soft Machine" bylo nahráno v USA pro ABC/Probe a vydáno v roce 1968. Je považováno za klasiku žánru.

Po rozsáhlém turné s Jimi Hendrix Experience ve Spojených státech skupina nahrála své první album, avšak unavený Ayers prodal svůj bílý Fender Jazz Bass Noelovi Reddingovi a stáhl se na pláže Ibizy ve Španělsku s Daevidem Allenem, aby se tam zotavil. Zatímco tam Ayers pokračoval v psaní písní, které vyústily ve skladby uvedené na jeho prvním albu "Joy Of A Toy". Album bylo jedním z prvních vydaných na novém labelu Harvest, spolu s "Ummagumma" od Pink Floyd. "Joy Of A Toy" ukázalo Ayerse jako jedinečný hudební talent, která se pohyboval od cirkusového pochodového titulu až po pastorální píseň "Girl On A Swing" a zlověstné "Oleh Oleh Bandu Bandong" založené na malajské lidové písni. Ayersovi kolegové ze Soft Machine jej doprovázeli v jedné skladbě "Song For Insane Times" a na některých partech s Robem Taitem, někdy bubeníkem Gong.

Jedním zajímavým výsledkem ze studia byl singl "Religious Experience (Singing A Song In The Morning)", jehož raná nahrávka představila Syda Barretta na kytaru a doprovodné vokály. Na sólovou kytaru, která se objevila ve finálním mixu, se často myslelo, že ji nahrál Barrett, dokonce se objevil na různých barrettových boootlecích, ale Ayers řekl, že ji nahrál sólo a napodoboval při tom Barrettův styl. Reedice CD "Joy Of A Toy" z roku 2004 však obsahuje mix této písně s Barrettovou kytarou jako bonusovou skladbu.

Ayers byl ve všech ohledech členem Gong v roce 1971, kdy skupina poprvé cestovala po Velké Británii. Byl také nápomocen Stevu Hillagemu, který rozpustil svoji kapelu v říjnu 1972. Hillage se okamžitě připojil k nové koncertní kapele Decadence Kevina Ayerse, zúčastnil se nahrávání Ayersova alba "Bananamour" z roku 1973 (Harvest, květen 1973) a dva měsíce koncertovali po Velké Británii a Francii.

Brzy následovalo druhé album "Shooting At The Moon". K tomu Ayers sestavil kapelu nazvanou The Whole World, v níž se objevili mladý Mike Oldfield na basu a příležitostně sólový kytarista, avantgardní skladatel David Bedford na klávesy a improvizační saxofonista Lola Coxhill. Ayers znovu přišel s dávkou poutavých písní proložených avantgardními instrumentálkami a velkou dávkou úletů.

Kevin Ayers s The Whole World The Whole World byla údajně nevyzpytatelnou kapelou naživo a Ayers nechtěl cestováním po turné strávit celý život. Kapela se rozpadla po krátkém turné bez nějakých rozmíšek, protože většina hudebníků byla hostem na Ayersově dalším albu s názvem "Whatevershebringswesing", které je považováno za jedno z jeho nejlepších, s úžasnou osmiminutovou titulní skladbou, která se stala Ayersovým charakteristickým zvukem pro 70. léta. Po evropském turné jako čestný člen Gongu na konci 1971 a začátku 1972 se Ayers spojil s basistou Archiem Leggettem (ex-Wonderwheel) a hlavním přispěvatelem na sólové album Daevida Allena "Banana Moon". Společně vytvořili živou show "Banana Follies", s níž cestovali po Británii po celý rok 1972. Dvojice tvořila základ živých sestav až do roku 1974, kdy se k Ayersovi připojil další významný spolupracovník, bývalý kytarista Patto a Tempest Peter "Ollie" Halsall. Až do jeho předčasné smrti v roce 1992 byl Halsall v Ayersově kapele při každé dostupné příležitosti.

"Bananamour" bylo čtvrté studiové album Kevina Ayerse a představilo některé z jeho nejpřístupnějších nahrávek, včetně "Shouting In A Bucket Blues" a jeho náladové pocty Sydovi Barrettovi "Oh! Wot A Dream". Po "Whatevershebringswesing" Ayers sestavil novou kapelu tvořenou bubeníkem Eddiem Sparrowem a basistou Archiem Leggetem a použil přímější lyriku. Středobodem alba je "Decadence", portrét Nico.

Rok 1974 byl pro Ayerse přelomovým rokem. Kromě toho, že v tomto roce vydal svou nejpřesvědčivější hudbu, pomáhal poskytnout dalším umělcům přístup k širšímu pódiu, zejména Lady June (June Campbell Cramer). Nahrávka "Lady June" s názvem "Linguistic Leprosy", vytvořená v přední místnosti Cramerova domu ve Vale Court, Maida Vale, přinesla poezii mluveného slova Lady June spolu s hudbou a hlasem Ayerse a měla také příspěvky Briana Ena a Pipa Pyleho. Původně vyšlo na Ayersově vlastním labelu Banana Productions (prostřednictvím Virgin / Caroline). Pátá deska "The Confessions of Dr. Dream and Other Stories" znamenala Ayersův přechod ke komerčnějšímu labelu Island a mnozí ji považují za nejvíce soudržný příklad ayersovy filozofie. Produkce byla drahá, přičemž Ayers v rozhovoru pro NME z roku 1974 vyjmenoval náklady na nahrávání, které přesahovaly 32 000 liber, což v té době bylo obrovské číslo. Na této desce se vrátil i Mike Oldfield a kytarista Ollie Halsall z progresivní rockové kapely Patto, čímž začalo jeho dvacetileté partnerství s Ayersem.

Kevin a Daevid 1993 Dne 1. června 1974, Ayers zahajoval silně propagovaný koncert v Rainbow Theatre v Londýně, doprovázen Johnem Cale, Nico, Brianem Eno a Mike Oldfieldem. Představení bylo vydáno u Island Records jen o 27 dní později na živém LP s názvem "June 1, 1974". Napětí bylo na akci poněkud emotivní, protože noc před tím, než John Cale přistihl Ayerse spát se svoji ženou, ho donutilo k napsání žlučem nasáklého chvalozpěvu "Guts", který se objevil na jeho albu z roku 1975 "Slow Dazzle". V roce 1976 se Ayers vrátil ke svému původnímu labelu Harvest a vydal "Yes We Have No Mananas (So Get Your Mananas Today)". Album bylo komerčnější záležitostí a zajistilo Ayersově společnosti novou americkou smlouvu s ABC Records. Album představilo příspěvky od B.J.Cole a Zoot Money. Téhož roku Harvest vydali kolekci s názvem "Odd Ditties", která shromáždila barevnou skupinu písní, které Ayers vydal na B-straně singlů nebo zůstaly nevydany.

Na konci 70. let se Kevin Ayers stáhl ze scény. Shodovalo se to se začátkem jeho polovičního důchodu na Mallorce. Slunečná a uvolněná atmosféra Deyy však úplně nezkazila jeho kreativitu, protože pravidelně vydával alba v průběhu příštích 15 let, i když méně často než na počátku 70. let a pouze ve Španělsku. Na konci 70. a v 80. letech byl Ayers vnímán jako dobrovolný exilant v teplejších klimatických podmínkách, uprchlík z měnících se hudebních trendů a rukojmí na chemických závislostech. Deska "Diamond Jack And The Queen Of Pain" z roku 1983 bylo pro Ayerse možná nejslabším úsilím. V rozhovoru pro BBC Radio 1 z roku 1992 uvedl, že "si na tyto záznamy prakticky nevzpomíná" a že život v Deia byl z jeho strany "velmi špatný krok". "Moje kariéra šla z kopce", konstatoval. Cesta zpět byla označena prorockým titulem "Falling Up" z roku 1988, který získal jeho první pozitivní recenze po letech. V roce 1988 také nahrál vokální part k singlu "Flying Start" od Mika Oldfielda. Text této písně obsahuje mnoho odkazů na Ayersův život.

Navzdory celkem kladného přijetí "Falling Up", Ayers se tehdy téměř úplně stáhl z jakékoli veřejné scény. Pouze Akustické album "Still Life With Guitar" nahrané s Fairground Attraction se vynořilo ve Francii na etiketě FNAC a následně vyšlo v celé Evropě. Po evropském turné v dubnu a květnu 1992 však jeho hudební partner Ollie Halsall náhle zemřel na infarkt související s drogami. V 90. letech proběhla jen nějaká spolupráce s Ayersovymi fanatiky Ultramarine, koncertní turné s liverpoolskými Wizards of Twiddly zakončilo jeho působení v 90. letech.

Jeho živá vystoupení se v 90. letech více objevovala, a to jak s jeho kapelou, tak s liverpoolskou skupinou Wizards Of Twiddly. Živé album s nimi z roku 1995 "Turn The Lights Down" vyšlo až v roce 2000. V následujících letech Kevin Ayers cestoval po Evropě, hlavně jako duo s Carlem Bowrym na kytaru (ex-Wizards Of Twiddly). V roce 1993 Ayers dvakrát procestoval Amerikou, obvykle vystupoval sólově s příležitostnými hosty, včetně Daevida Allena, který také současně cestoval po Americe. Kromě několika koncertů v New Yorku v roce 1980 s Ollie Halsallem byla tato turné Ayersovými prvními živými vystoupeními v Americe od roku 1968. V letech 1998 a 2000 se vrátil na dvě mini turné po kalifornii, když vystoupil v Los Angeles a San Francisku a podpořili jej místní hudebníci. Na koncertech v roce 2000 se Ayersovi objevil dvakrát s kapelou Gong. Dlouholetý přítel John Altman se připojil ke kapele v Los Angeles v roce 2000.


Na konci 90. let Ayers žil život samotáře poblíž Carcassonne na jihu Francie. V sochařském centru se seznámil s americkým umělcem Timothym Shepardem, který byl pozván, aby tam využil prostor studia, a stali se z nich přátele. Ayers se začal objevovat v Shepardově domě s kytarou a do roku 2005 předal Shepardovi několik nových nahrávek, většinou nahraných na kazetovém magnetofonu u jeho kuchyňského stolu. Písně byly střídavě "uštěpačné, bystré a upřímné" a Shepard byl "hluboce dojat" tím, co slyšel, a povzbudil Ayerse, aby je pořádně nahrál pro možné nové album. Při podpisu s londýnskm LO-MAX Records našel Shepard stejné nadšení pro dema a po předběžných dotazech objevil ohnisko zájmu o Ayersovu práci mezi současnou generací hudebníků. Newyorská indie pop kapela Ladybug Transistor připravila stuio pro možné nahrávání vedené leaderem kapely Garym Olsonem a Kevin a Shepard odletěli do New Yorku. Když zkoušky ofiálně začly, rozrostl se doprovod o hráče na lesní roh a smyčce, odletěli do Tucsonu v Arizoně, kde byly první relace zaznamenány v prašném hangáru známém jako Wavelab Studios. S pásky z prvních zkoušek se Shepard pustil do toho, aby Ayers dokončil album ve Velké Británii, kde se už to rozneslo, a řada hudebníků začala kroužit kolem studia. Shepard líčil setkání s Teenage Fanclub na Go-Betweens party, a když vyslechl jejich zaujetí pro Ayersovu hudbu, napsal dopis zpěvákovi, kytaristovi Normanovi Blakeovi. Časopis Mojo uvedl, že během několika týdnů byl Ayers ve studiu v Glasgow s Teenage Fanclub a řadou jejich podobně smýšlejících kolegů, kteří se všichni shromáždili, aby pracovali se svým hrdinou. Bill Wells z tria Bill Wells si podával ruce s Euro Childs z Gorkyho Zygotic Mynci a Francis Reader z Trash Can Sinatras. Nahrávky navštívili také přátelé a kolegové z minulosti. Robert Wyatt poskytl svůj děsivý Wyattron v ostrém "Cold Shoulder", Phil Manzanera přispěl k napjatému "Brainstorm", Hugh Hopper ze Soft Machine hrál na basu v titulní skladbě a v "Bridget St. John", britský folkový zpěvák milovaný Johnem Peelem, nazpíval duet s Ayersem ve skladbě "Baby Come Home", poprvé od od roku 1970, kdy spolu zpívali na albu "Shooting At The Moon". Album "The Unfairground" bylo vydáno v září 2007.

Kevin Ayers zemřel ve spánku 18. února 2013 ve francouzském Montolieu ve svém domě na jihu Francie ve věku 68 let.

Členové Theo Travis
(Narozen 7. července 1964, Birmingham, England)
Saxophones, Flutes, Keyboards, Piano


Theo Travis je britský saxofonista, flétnista a skladatel pocházející z Londýna. Udělal si jméno v britské jazzové scéně pro své dovednosti a oduševnělý styl, stejně jako jeho kvalitní vlastní kompozice. Je nejznámější jako člen Soft Machine, ke kterým se připojil v roce 2006, když ještě skupina stále používala příponu "Legacy", byl také členem Gong v letech 1999 až 2010.

Narodil se v Birminghamu, studoval klasickou hudbu na univerzitě v Manchesteru se specializací na díla Šostakoviče a zároveň hrál v různých jazzových a rockových kapelách. Podepsal smlouvu s 33 Records v roce 1993 a napsal a vydal jedenáct sólových alb, převážně jako vedoucí kapely působící v oblasti jazzu, a to jako skládatel a aranžér většiny materiálu. Jeho druhé CD "View from the Edge" bylo zvoleno nejlepším britským "Jazz CD 1994" od jazzových posluchačů a kritiků. Byl také nominován jako vycházející hvězda v 1996 a 1998 British Jazz Awards a byl jmenován Nejlepší novinkou 1993 ve Financial Times. Travis vystupoval v relaci Jazz Parade v BBC Radio 2, kde byl chválen jako "jeden z nejlepších mladých tenorových hráčů jazzové generace v Británii. Byl také pověřen napsat novou hudbu k Hitchcockovu němému filmu z roku 1926 The Lodger, který byl oživován v září roku 1996 v rámci Derby Metro's 100 Years of Cinema Festival. Travis Theo Travis získal čestné hudební ocenění na Manchester University.

Kromě práce s vlastní skupinou Theo spolupracuje s hudebníky jako Jim Mullen, Norma Winstone, Dick Heckstall-Smith Tony Coe, John Marshall, Mick Karn a pozdšji i Slim Gaillard. Vystupoval na festivalech v Brecon, Edinburghu, Londýně, Glasgow, Bradfordu, Llangollen a Swanage. V srpnu 1997 se zúčastnil turné po Japonsku s Mickem Karnem, Steve Jansenem, Richardem Barbieri a DJ Krushem.

V roce 1993 Travis spolupracoval s basistou Davem Sturtem na albu "Jade Warrior Distant Echoes", stejně jako na albu "NOW" z roku 2008. Mělo to vyzkoušet jejich náhodnou spolupráci. Dvojice poté spolupracovala ve čtyřčlenné jazz fusion kapele The Other Side, která v roce 1994 vydala album "Dangerous Days" a od roku 1999 vystupoval s různými hostujícími hudebníky v jejich experimentální ambientní kapele Cipher, která spolupracovala s Billem Nelsonem na improvizaci obou jeho skupin, tříčlenné koncertní kapely Orchestra Futura a jeho konvenčnější sedmičlenné rockové kapele Bill Nelson and the Gentlemen Rocketeers. Sturt také působil jako mixážní inženýr na albu "Discrete" dua Travis & Fripp z roku 2014.

V říjnu 1996 vydal Travis album "Secret Island", jeho třetí CD na 33 Records, společně s kytaristou Johnem Etheridgem. Album obsahuje několik bluesově orientovaných skladeb s melodiemi inspirovanými románem Crow Road od Iaina Bankse. Po vydání tohoto alba Travis a jeho kapela podnikli 27 zastávkové britské turné. Jeho vystoupení v Glasgow International Jazz Festival 1996 byl označeno za "Vynikahící koncert podle hlasování diváků", za který získal prestižní cenu ScotRail Jazz Award. Rovněž dokončil improvizační album "Bodywork" (1998) s bubeníkem Johnem Marshallem a kytaristou Markem Woodem. Album "Slow Life" z roku 2003, kde je jediným hudebníkem, je ambientní album využívající samply, které předznamenávají jeho pozdější práci mezi Travisem a Frippem.

Od května 1999 Theo zaskočil za Didiera Malherbe na evropské turné, když byl součástí skupiny Gong. Tato kapela vznikla ke konci 60. let, od té doby Gong prošel ny různými personálními změnami, ale je spojena především s hlavním frontmanem Daevidem Allenem. Dalšími hvězdami Gongu byli Pierre Moerlin, Steve Hillage, Mike Howlett a Bill Laswell, kteří se po určitou dobu podíleli na New York Gong. Hudba byla popsána jako cosmic/ psychadelic/ jazz/ improvised/ progressive rock/ space metal space atd. atd. V ní Theo hraje nejen na saxofon a flétnu, ale odehrál i většinu kláves na CD "Zero to Infinity" (SnapperMusic). Také složil většinu alba. Theo s nimi cestoval od roku 1999 a odehrál přes 125 koncertů ve Velké Británii, Evropě, Skandinávii, Americe a Japonsku. Jako člen Gong se znovu vrátil v letech 2004-2006 a 2008-2010.

Theo pravidelně cestuje s Theo Travis Quartet, který hrál po 12 víkendech v Ronnie Scotts Club v Londýně, na jazzovém festivalu Red Sea Jazz Festival v Eilatu, Israel a v jazzových klubech a festivalech po celém UK od Cornwallu až severu Skotska.

V roce 2006 se Travis připojil k Soft Machine Legacy, projektu založenému se členy a repertoárem skupiny Soft Machine, kde nahradil zesnulého klarinetistu Eltona Deana. Koncertoval s nimi v mezinárodním měřítku a nahrál album "Steam", na kterém se podílel třemi skladbami.

Theo nahrál přibližně podobný počet jako sólových i alb, která si připisuje sám a jeden nebo příležitostně i více dalších spolupracovníků, včetně Johna Foxxe a nebo jako polovina dua Travis & Fripp s Robertem Frippem. Na svých albech jako vedoucí kapely hrál Travis s mnoha dalšími jazzovými hudebníky. Na albu "Double Talk" (2007) stejnojmenného projektu se představují oduševnělé Hammond varhany Pete Whittakera, kytary Mike Outrama a bicí Roy Doddse. Kapela pak koncertovala v letech 2007/2008. Na tomto albu nebyl žádný basista jako takový, ale Whittakerův charakteristický styl hry na klávesy zahrnuje i hraní basových partů levou rukou. Robert Fripp také hostoval na dvou skladbách tohoto alba, z nichž jednu napsal spolu s Travisem. Kvůli dalším závazkům spolupráce Travis osm let nenahrával další jazzové album. Když tak učinil v roce 2015, pojmenoval novou kapelu opět Double Talk po albu z roku 2007 a vydali druhé album tohoto projektu "Transgression" v roce 2015. Tato nová kapela zahrnovala hudebníky jako Outram, Whittaker, a připojil se Nic France na bicí.

Od roku 2008 spolupracoval s kytaristou Robertem Frippem v duu Travis & Fripp a vydali doposud čtyři CD a tři živé koncerty ke streamování online. Travis také intenzivně spolupracoval se Stevenem Wilsonem, vystupoval na patnácti jeho nahrávkách a Wilson mixoval šest Travisových alb. Travis vystupoval jako sólista na Wilsonově Grammy nominovaném albu "Grace For Drowning" a je součástí jeho koncertní živé kapely. V roce 2014 pomocí financování kickstarterem sám vydal záznam "Twice Around The World: Steven Wilson Tour Blogs 2012-2013", který obsahoval nahrávky dříve publikované na Travisově facebookové stránce, které byly znovu upraveny, a navíc byl bohatě ilustrován fotografiemi z tohoto turné.

V dubnu 2019 bylo oznámeno, že Travis bude jako klávesista doplňovat Billa Rieflina na turné King Crimson 50th Anniversary Celebration Tour. Dne 3. května 2019 však Robert Fripp oznámil, že Travis se již ke skupině nepřipojí. Theo také spolupracuje s progresivními rockovými umělci a vystupoval nebo nahrával s osobami jako Robert Fripp, David Sylvian, Bill Nelson, Hatfield and the North, Richard Sinclair, Porcupine Tree, Harold Budd, Jah Wobble, The Tangent, John Foxx, Gong, Porcupine Tree, Anja Garbarek, Kangaroo Moon, No Man a Bass Communion. Jako hudebník působí v řánrech jazz, ambientní hudba a progresivní rock.

Členové John Etheridge
(Narozen 12. ledna 1948, Lambeth, England)
(celým jménem John Michael Glyn Etheridge)
Guitars


John je anglický jazz fusion kytarista známý svým eklekticismem a širokou škálou asociací v jazzu, klasické a současné hudbě. Je nejznámější pro jeho vystupování se Soft Machine v letech 1975 až 1978, 1984 a od roku 2004 do současnosti.

Etheridge začal hrát už ve 13 letech, mezi jeho rané vlivy patřili Hank Marvin ze The Shadows a Django Reinhardt. Ačkoli jeho otec byl jazzový pianista, byl hlavně samoukem. V polovině 60. let založil svoji první pozoruhodnou kapelu Rush Release s Robertem Lipsonem (budoucím bubeník Gracious). Kapela vznikla na vrcholu britského "bluesového boomu", kdy se objevili kytaristé jako Peter Green, Jeff Beck a později Jimi Hendrix. Etheridge hrál s Rush Release v londýnském Speakeasy Clubu v roce 1966 a příležitostně se střídal s dalšími kytaristy na scéně, jako byl třebas Eric Clapton.

V roce 1967 Etheridge opustil Londýn, aby mohl studoval dějiny umění na univerzitě v Essexu. I když v tomto období pokračoval v hraní, profesionálně se znovu začal věnovat kytarě až v roce 1970. Během tohoto období Etheridge dále rozvinul svůj zájem o jazz a fusion, kde jej v této době významně ovlivnilo debutové album Johna McLaughlina "Extrapolation".

Po návratu na londýnskou scénu na začátku 70. let Etheridge krátce spolupracoval s klonem Deep Purple Warhorse, poté následoval záskou u Icarus během závěrečných fází nahrávání jejich alba "The Marvel World of Icarus". Vzpomíná si: "Byl jsem na okraji londýnské rockové scény několik let a jedním z hudebníků, se kterými jsem se setkal, byl [tehdy hráč na dřevěné dechové nástroje v Icarus] Norrie Devine. Zoufale jsem potřeboval někde žít a on mě dal v kontaktu na Petera Curtaina". Bubeník Icarus Curtain mu pomohl s bytem a nabídl mu místo v kapele poté, co jejich kytarista odešel. Ačkoli obal alba uvádí Etheridge pro všechny kytarové party, pouze jedna skladba jej uvádí jako jediného kytaristu (ačkoli dělal overdubs na několika dalších skladbách). Zůstal s Ikarus na jejich následném turné po Rumunsku, které náhle skončilo, když prezident Nicolae Ceauçescu nařídil deportaci kapely. Rumunské turné tak znamenalo jejich poslední veřejné vystoupení.

Na konci roku 1972 se Etheridge připojil ke kapele bývalého houslisty Curved Air Darryla Waye nazvané Wolf, se kterou nahrál tři alba více v progresivním rockovém hávu pro label Deram - "Canis Lupus" (1973), "Saturation Point" (1973) a "Night Music" (1974). Tam také realizoval své první skladby po jedné či dvou skladbách na albu.

Po rozpadu Wolf Etheridge krátce hrál v Global Village Trucking Company na turné po Velké Británii na podporu Gong počátkem roku 1975, než doporučení kolegy kytaristy Allana Holdswortha vedlo k tomu, aby se připojil k Soft Machine, nyní v plně fusion stylu, když právě vydali album "Bundles". Etheridge pokračoval v nahrávání dalších dvou alb s kapelou "Softs" (1976) a "Alive & Well: Recorded In Paris" (1978). Zahrál si také na novější verzi "British Tour '75" (2005). Na konci 70. let se aktivity Soft Machine zpomalily a Etheridge začal rozvíjet paralelní projekty. Právě v této době zahájil dlouhodobou spolupráci s francouzskou houslovou legendou Stéphanem Grappellim, s nímž vystupoval na mnoha světových turné v letech 1976 až 1981. Na konci 70. let také Etheridge vytvořil skupinu 2nd Vision s kolegou ze Soft Machine, houslistou Ricem Sandersem. Ačkoli skupina vydala album v roce 1980 a snažila se dosáhnout širšího uznání v nepřátelském post-punkovém prostředí, rozpadla se v roce 1981.

V 80. letech zůstal Etheridge velmi aktivní hlavně na koncertní scéně - včetně reunionu Soft Machine pro závěrečnou sérii koncertů kapely v klubu Ronnieho Scotta v roce 1984, ale mnohem méně produktivní ve studiu. Vzpomíná si: "Rok 1981 byl pro mě jakýmsi zlomovým rokem... je to tak trochu před a po roce 1981. Od té doby jsem většinou hrál pouze na svých vlastních nebo mnou vedených kapelách, hrál jsem po boku jiných lidí, ale ne v usazených formacích. Rád jsem to dělal, částečně i proto, že jesm upřímně v tu chvíli nevěděl, co se sebou. Vždycky mě bavilo hrát nějaké jazzové koncerty, tak jsem to začal dělat..."

V roce 1982 Etheridge odehrál sólové koncerty v Austrálii a dvojvystoupení s basistou Brianem Torffem v USA. V roce 1984 cestoval po Anglii se svým vlastním triem a následující rok spojil své síly s kytaristou Garym Boylem (ex-Isotop). V letech 1989 až 1993 byl členem skupiny Dannyho Thompsona Whatever, s nimiž si zahrál na albu "Elemental" (1990). V letech 1988-1994 absolvoval mnoho koncertních turné v Německu s Dickem Heckstall-Smithem, nahrál dvě alba jako Dick Heckstall-Smith/John Etheridge Band, a to "Live In Erlangen" a "Obsession Fees". V roce 1988 také natočil v duu s newyorským kytaristou Vicem Jurisem album "Bohemia", koncertoval s Biréli Lagrenem a hrál v kvartetu Elton Dean/John Etheridge Quartet s Fredem Bakerem (basa) a Markem Fletcherem (bicí).

V roce 1992 nastoupil do koncertní kapely houslisty Nigela Kennedyho a hrál na jeho albech "Kafka" (1996) a "The Kennedy Experience - The Music of Jimi Hendrix" (1998).

V roce 1994 vydal znovu duo album "Invisible Threads" s dlouholetým přítelem Andym Summersem (ex-Soft Machine, i když v mnohem ranější inkarnaci skupiny), a absolvoval s ním světové turné. Duo nahrávalo album pouze s použitím akustických kytar a akustické basy. Ve stejném roce vydal Etheridge své první sólové album "Ash", které v té době uvedla převážně jeho pravidelna kapela - Steve Franklin na klávesy, Henry Thomas na basu a Mark Fletcher na bicí, podobně jako duety s basistou Dudley Phillipsem. Následná sólová alba byla "Chasing Shadows" (2001), "I didn't Know" (2004), "Stitched Up" (2006, s jeho Trio North), "In House - Live In London" (2007) s Arildem Andersenem a Johnem Marshallem, "Alone - Live!" (2008) a "Break Even" (2008) s Liane Carroll.

Od roku 2006 působil v Soft Machine Legacy po boku dalších bývalých členů Soft Machine Hugha Hoppera, Johna Marshalla a Eltona Deana, který byl nahrazen Theem Travisem poté, co Dean zemřel na počátku roku 2006. Vydali tři studiová alba, z nichž všechna obsahují i Etheridgeovy skladby, " Soft Machine Legacy" (2005), "Steam" (2007) a "Burden Of Proof" (2013). Kapela také realizovala řadu živých nahrávek, včetně "Live In Zaandam" (2005) a "Live At The New Morning" (2006), které obsahuje DVD natočené jen několik týdnů před Deanovým umrtí. Etheridge cestoval a nahrával rovněž s kapelou Hawkwind v roce 2014.

V roce 2016 Etheridge a jazzová zpěvačka Vimala Rowe vydali společné album "Out Of The Sky", které zkoumalo řadu jazzových, flamenco, indických klasických, tradičních afrických a bluesových vlivů. Etheridge byl třikrát nominován na cenu "Musician of the Year" na Parliamentary Jazz Awards, a to v letech 2005, 2006 a 2011.

Členové Roy Babbington
(Narozen 8. července 1940, Kempston, Bedfordshire, England)
Bass


Roy je britský rockový a jazzový basista. Stal nejznámějším ze svého působení v progresivní rockové kapele Soft Machine z canterburské scény. Babbington zahájil svoji hudební kariéru v roce 1958, když hrával na kontrabas v místních jazzových kapelách. Ve věku 17 let nahradil kontrabas a zdvojnásobil svoji aktivitu hrou na elektrickou kytaru s The Leslie Thorp Orchestra v Aberdeen Beach Ballroom, kde si zdokonalil své schopnosti. Po přestěhování do Londýna v roce 1969 se připojil ke skupině Delivery, jedné z vedlejších kořenů canterburské scény s Philem Millerem, Pipem Pyleem a Lol Coxhillem. Také začal pracovat jako studiový hudebník s jazzovými/fusion hudebníky jako byli Michael Gibbs a The Keith Tippett Group (včetně Eltona Deana), kteří se objevili na jejich albu "Dedicated To You But You Were Not Listening" (1970), stejně jako v Tippettově big bandovém projektu Centipede (1971) a na Deanově albu "Just Us". Když se Delivery v roce 1971 rozpadli po albu se zpěvačkou Carol Grimes nazvaném "Fools Meeting", připojil se Babbington k Nucleus.

Podílel se rovněž na albech Alexise Kornera, Mike d'Abo, Chrisa Speddinga, folkových zpěváků Harvey Andrews a Schunge a byl členem na částečný úvazek v kapelách Solid Gold Cadillac, rocková kapela jazzového pianisty Mike Westbrook, a kapele Ovary Lodge Keitha Tippetta.

Poté, kdy přispěl dalšími kontrabasovými party do práce elektrického basistu Hugha Hoppera na albech Soft Machine "Fourth" (1971) a "Fifth" (1972), nakonec v kapele plně nahradil Hoppera při vydáním jejich alba "Seven". Během svého působení v kapele používal šestistrunný Fender VI. Kromě "Seven" jej lze slyšet na "BBC Radio 1971-1974", "Bundles", "Softs" a v knihovním hudebním projektu Rubber Riff, není to vlastně nahrávka Soft Machine, ale jejích členové). Babbingtonovo funkčně a rockově orientované hraní na baskytaru dobře ladilo s fusion konceptem Soft Machine Karla Jenkinse a Johna Marshalla v té době.

Po roce 1976 po odchodu ze Soft Machine zůstal Babbington aktivní na britské jazzové scéně a hrál s Paraphernalia Barbary Thompsonové, Intercontinental Express od Joe Gallivana a různými kapelami vedenými pianistou Stanem Traceym. V roce 1979 se objevil na albu "Welcome To The Cruise" od Judie Tzuke. V 80. a 90. letech se vrátil ke svým kořenům, kontrabasu a čistému jazzu, a začal láskyplně poznávat "jazzovou ruční brzdu". Spolupracoval také s Elvisem Costello, Carol Grimes, Mose Allison a BBC Big Band.


V roce 2008 hrál se Soft Machine Legacy a v roce 2009 nahradil jejich elektrického basistu Hugha Hoppera. Se Soft Machine Legacy zůstal i poté, co v roce 2015 změnili svůj název zpátky na Soft Machine.

Členové John Marshall
(celým jménem John Stanley Marshall)
(Narozen 28 srpna 1941, Isleworth, Middlesex, England)
Drums, Percussion


John Marshall je anglický bubeník. Byl zakládajícím členem jazzrockové kapely Nucleus. Je znám z působení v kapelách Soft Machine (2002-2004), Nucleus (1969-1971) a Centipede.

Marshall se narodil v Isleworthu v Middlesexu. Začal hrát ve škole s několika přáteli, kteří se zajímali o New Orleans Jazz. Ačkoli jej tento druh jazzu nezajímal, byla to příležitost si zahrát. Fascinovalo jej hraní na bubny sledováním bubeníka v divadelním orchestru. Když byl ještě ve škole a hned poté, co pracoval ve státní službě, hrával na zkouškách v big bandu a různých malých kapelách při tanečních, svatbách atd. Absolvoval soukromé lekce s několika bubenickými učiteli, včetně Johnnyho Russella a Jima Marshalla. Těsně předtím, než šel na univerzitu studovat psychologii, učil se i u Allana Ganleye. Později, na konci 60. let, měl možnost studovat u Phillyho Joe Jonese, když pobýval v Londýně. Až do studia na univerzitě v Readingu bylo hraní koníčkem. Byl také vybrán pro Big Band Student Tubby Hayes. Třebaže závěrečné zkoušky znamenaly, že si s nimi mohl zahrát jen několikrát. Provozovali také na univerzitě jazzový klub a byli schopni přimět známé hráče z Londýna, aby hráli s jejich rytmickou sekcí. Když dokončil kurz, jeden z nich, hráč na vibrafon Dave Morse, mu nabídl vystoupení s jeho skupinou. Po získání titulu se rozhodl, že bude profesionálním hudebníkem.

Začal hrát na londýnské jazzové scéně jak s Davem, tak se spoustou dalších lidí, dotoval to vše školní výukou a psychologickým výzkumem. Spolupracoval s různými jazzovými a rockovými kapelami a hudebníky, mezi nimi JJ Jackson, Barney Kessel, Alexis Korner, Graham Collier, Michael Gibbs, Arthur Brown, Keith Tippett, Stonožka, Jack Bruce, John McLaughlin, Soft Machine, Dick Morrissey, Hugh Hopper, Elton Dean, John Surman, Charlie Mariano, John Abercrombie, Arild Andersen a Eberhard Weber's Colors.

První pravidelné angažmá prodělal s Blues Incorporated Alexise Kornera v roce 1964. Pak působil v letech 1965-1970 v Graham Collier Sextet. Během té doby také hrál s Johnem Surmanem, Johnem McLaughlinem, Davem Hollandem, Mikem Westbrookem, Graham Bond Organization, Joe Harriottem, Indem -Jazz Fusions, Sextet a Stonožka Keitha Tippetta, Alan Skidmore a dalšími. Díky spolupráci s Grahamovou kapelou jsem se dostal na okruh rozvyvíjený "novými", mladšími hudebníky z Londýna, nakonec se soustředil na Old Place Ronnieho Scotta.

V roce 1969 byl zakládajícím členem Nucleus vedené trumpetistou Ianem Carrem, kterému se předtím rozpadla jeho dřívější kapela, se kterou následující rok získali první cenu na festivalu v Montreux, hrál na Newport Festival a Village Gate v New Yorku. Na začátku roku 1969 se také stal řádným členem orchestru Mikea Gibbse.

Po několika letech v Nucleus je v roce 1971 opustil, aby se připojil k doprovodné skupině Jacka Bruce. V roce 1972 byl požádán, aby se připojil ke skupině Soft Machine, kde nahradil Phila Howarda. S kapelou pak hrál až do jejího rozpadu v roce 1984.

V 70. letech také hrál s mnoha předními americkými a evropskými hudebníky, včetně Larry Coryellä, Gary Burtona, Mary Lou Williamse, Ronnie Scotta, Tubby Hayese, Bena Webstera, Milta Jacksona, Roye Eldridge, Johna Taylora, Normy Winstoneho, Volkera Kriegela, Gordona Becka, s klavírní konklávou George Gruntze a kol. V roce 1973 se na Baden-Baden Free Jazz Meeting seznámil a začal hrát s Charlie Marianem, Jasper van’t Hofem a Philipem Catherine.

V roce 1977 nastoupil do skupiny Eberhard Weber’s Colors, se kterou hned absolvovali mnoho turné po Evropě, plus dvě dlouhá americká turné a jedno v Austrálii a na Novém Zélandu. Vydržel s kapelou dokud se na konci roku 1982 nerozpustila.

Během 80. a 90. let spolupracoval s Gil Evans Orchestra, NDR Big Band v Hamburku, Ianem Carrem, John Surman - Quartet and Brass Project, Kenny Wheeler (kvintet a Big Band), hudebníky jako Uli Beckerhoff, Anthony Braxton, Manfred Schoof, Joachim Kühn, Michel Portal, John Taylor, Alan Holdsworth, Norma Winstone, Gordon Beck, Jeff Clyne, Arild Andersen a John Abercrombie.

Od roku 1999 pracoval s bývalými hudebníky Soft Machine v několika projektech souvisejících se Soft Machine, jako jsou SoftWhere, SoftWorks a Soft Machine Legacy.

Kromě toho studiové práce vystupoval také na bubenických clinic, přednášel a výučoval na workshopech v Německu (Trier, Brémy a Weimar) a Anglii (Guildhall, Royal Academy of Music a Wavendon). V letech 1973 a 1974 se stal vítězem ankety magazínu Melody Maker. Spolupracoval s mnoha zpěváky, včetně Sarah Vaughan, Leon Thomas, Normy Winstone, Annie Ross, Elaine Delmar a Karin Krog.


Jeho aktivity pokračovaly na národní i mezinárodní úrovni s projekty Johna Surmana, projekty se Stevem Swallowem, Andy Sheppardem, Uli Beckerhofem, Johnem Abercrombiem, Arildem Andersenem, Michaelem Gibbsem, Johnem Etheridgeem, Theem Travisem, Joe Sachseem, Dieterem Glawischnigem a dalšími. Koncertoval a nahrával s basistou Arildem Andersenem a řeckým pianistou Vassilisem Tsabropoulosem, jejich druhé album "ECM" vyšlo u Triangle v únoru 2004.

V roce 2002 představil nový projekt Softworks s dalšími bývalými členy Soft Machine Eltonem Deanem, Hughem Hopperem a Allanem Holdsworthem. Vydali album "Abracadabra" a vystupovali na festivalech a turné v USA, Japonsku, Itálii. Tento projekt se nakonec proměnil v The Soft Machine Legacy, kde Allana nahradil John Etheridge a po smrti Eltona a Hugha Theo Travis a Roy Babbington.

Členové Karl Jenkins
(Rodné jméno Karl William Pamp Jenkins)
(Narozen 17. února 1944, Penclawdd, Gower, Wales, United Kingdom)
Baritone and Soprano Saxophones, Recorder, Flute, Oboe, Keyboards, Piano, Synthesizers


Sir Karl William Pamp Jenkins je waleský multiinstrumentalista a skladatel. Mezi jeho nejznámější díla patří píseň "Adiemus" a série alb "Adiemus", alba "Palladio", "The Armed Man" a jeho "Requiem".

Jenkins se narodil a vyrůstal v malé velšské vesničce Penclawdd poblíž města Gower ve Walesu. Jeho matka byla Švédka a otec byl Welšan. Jeho otec, který byl místním učitelem, varhaníkem v kapli a sbormistrem, mu předal základní hudební znalosti. Navštěvoval poté gymnázium v Gowertonu.

Karl Jenkins začal svou hudební kariéru jako hobojista v National Youth Orchestra of Wales (Národní jazzový orchestr velšské mládeže). Jenkins byl hudebně vzdělán na Cardiff University a poté postgraduálně na Royal Academy of Music, a to jako jako stážista a spolupracovník.

V začátcích své kariéry byl známým hráčem jazzu a jazzrocku, hrající na baryton a soprán saxofony, klávesy a hoboj, neobvyklý to nástroj v kontextu jazzu. Připojil se ke skupině jazzového skladatele Grahama Colliera a později spoluzaložil jazz-rockovou skupinu Nucleus, která v roce 1970 získala první cenu na jazzovém festivalu v Montreux.

Do jazz-rockové kapely Soft Machine z Canterbery nastoupil v roce 1972 a v roce 1974 se stal vedoucím skladatelem skupiny. Skupina vystupovala na mnoha místech včetně The Proms, Carnegie Hall a Newport Jazz Festival. Album "Six", na kterém Jenkins poprvé hrál s Soft Machine, získalo cenu Melody Maker British Jazz Album of the Year v roce 1973. Jenkins také vyhrál sekci různých hudebních nástrojů (stejně jako v následujícím roce). Soft Machine byli zvoleni nejlepší malou skupinou v jazzové anketě Melody Maker z roku 1974. Alba, na kterých se objevil a skládal byla "Six", "Seven" (1973), "Bundles" (1975), "Softs" (1976) a "Land of Cockayne" (1981). Jenkins složil většinu skladeb na "Seven" a téměř všechny skladby na následujících třech albech.

Poté, co Mike Ratledge opustil kapelu v roce 1976, už Soft Machine nezahrnovala žádného ze zakládajících členů, ale stále nahrávali na projektové bázi a sestavy se měnily kolem Jenkinse a bubeníka Johna Marshalla. Ačkoli Melody Maker kladně hodnotil Soft Machine z let 1973 a 1974, Hugh Hopper, který v této skupině působil od doby, kdy v roce 1968 nahradil basistu Kevina Ayerse, uvedl ve svém vlastním rozhodnutí opustit kapelu Jenkinsovo "třetinové tempo" a kapelu z konce 70. let popsal její člen John Etheridge jako plýtvání jejím potenciálem. Karl v kapele působil až do jejího rozpadu v roce 1984. Od té doby se už nezúčastnil žádné inkarnace skupiny.

V listopadu 1973 se Jenkins a Ratledge podíleli na živém představení "Tubular Bells" od Mike Oldfielda pro BBC. Je k dispozici na DVD "Oldfield's Elements".

Jenkins začal skládat reklamní hudbu a dvakrát získal v tomto oboru ocenění. Od 80. let rozvinul vztah s Bartlem Bogle Hegartym, počínaje komponováním hudby pro jejich "ruskou" sérii Levi's jeans. Složil klasické téma používané obchodníky s diamanty De Beers pro jejich televizní reklamní kampaň zaměřenou na šperky pri lidi, kteří jsou jinak vidět pouze v siluetě. Jenkins to později zařadil jako titulní skladbu do kompilace s názvem "Diamond Music" a nakonec vytvořil "Palladio" a použil ji jako téma první věty. Další práce zahrnovala i reklamy na Renault Clio.

Jeho skladatelský průlom přišel V 90. letech s crossoverovým projektem "Adiemus", jehož první část vydal v roce 1995. Jenkins dirigoval projekt "Adiemus" v Japonsku, Německu, Španělsku, Finsku, Nizozemsku a Belgii, stejně jako v londýnské Royal Albert Hall a Battersea Power Station. Album "Adiemus: Songs Of Sanctuary" (1995) se dostalo na vrchol klasických albových hitparád. Vznikla řada nástupců, z nichž každé se pohybovalo kolem ústředního tématu. V roce 2014 vydal Jenkins tributní píseň pro zimní olympijské hry 2014, kterou provedla jeho hudební skupina new age, která se také jmenovala Adiemus.

Jenkins byl prvním mezinárodním skladatelem a dirigentem, který dirigoval University of Johannesburg Kingsway Choir pod vedením Renette Bouwerové během jeho návštěvy Jižní Afriky, když sbor předvedl jeho "The Armed Man: Mass For Peace" spolu se 70-členným orchestrem. Jenkinsova sborové dílo "The Peacemakers" obsahuje texty od Mahatmy Gandhiho, Martina Luthera Kinga Jr., dalajlamy, Nelsona Mandely, Anny Frankové a Matky Terezy, stejně jako slova z Bible a Koránu s novým speciálně napsaným textem od Terry Waitea. Na záznamu z roku 2012 se k London Symphony Orchestra připojují různé vokální výpomoci, včetně Rundfunkchor Berlin, City of Birmingham Youth Chorus a 1000-členného "The Really Big Chorus" složeného z členů britských sborů z celé země, kteří v jeden den spojili v jednom studiu, aby přispěli ke dvěma větám na albu. Hostujícími umělci byli houslista Chloë Hanslip, sopranistka Lucy Crowe, Davy Spillane na trubky Uilleann, hráč na indické bansuri Ashwin Srinivasan a jazzoví hudebníci Nigel Hitchcock a Laurence Cottle. Album vyšlo 26. března 2012. Světová premiéra tohoto díla o sedmnácti větách se uskutečnila 16. ledna 2012 v newyorské Carnegie Hall. Jenkins dirigoval z pódia a John H. Briggs, Sr. dětský sbor vsedě. Briggs byl dirigentem sborového umění jedné ze zúčastněných škol a jejích dvou sborů: Il Bel Canto a Die Meistersingers z Gwynn Park Middle School v Marylandu. Později] se konaly další koncerty ve Velké Británii a USA.

Podle alba coverů "The Bards Of Wales" (2012) Jenkins složil hudbu k seriálu BBC Wales z roku 2012 "The Story of Wales", který uvedl Huw Edwards. Dílo s názvem "The Healer - A Cantata For St Luke" mělo premiéru 16. října 2014 v kostele svatého Lukáše v Grayshottu v Hampshire a bylo zaznamenáno a vysíláno na Classic FM. "The Healer.." mělo americkou premiéru v Carnegie Hall v New Yorku dne 19. ledna 2015. V září 2015 vyšla nahrávka premiéry "The Healer.." na CD pod Warner Classics jako součást 8-diskové krabicové sady "Voices".

V září 2015 vyšlo také kompilační CD "Still With The Music", které se shodovalo s vydáním jeho stejnojmenné autobiografie. Dne 8. října 2016 mělo Jenkinsovo sborové dílo "Cantata Memoria: For The Children" premiéru ve waleském Millennium Centre v reakci na katastrofu Aberfan z roku 1966 s libretem Mererida Hopwooda na objednávku S4C. Koncert byl vysílán následující večer na S4C a byl vydán jako album u Deutsche Grammophon.

Jenkins byl také mnohokrát oceněn za své hudební dílo. Jenkins je držitelem doktorátu z hudby na University of Wales. Stal se členem a spolupracovníkem Royal Academy of Music a na jeho počest byla pojmenována místnost. Také absolvoval stáže na Cardiff University (2005), Royal Welsh College of Music & Drama, Trinity College Carmarthen a Swansea Metropolitan University. V roce 2008 premiérově provedl svou skladbu "Stabat Mater", která vyšla také jako album. V roce 2008 byl Jenkinsův "The Armed Man" uveden jako č. 1 v "Top 10 by Living FM" od Classic FM. Získal rovněž čestný doktorát z hudby na univerzitě v Leicesteru, kancléřskou medaili z univerzity v Glamorganu a čestné hostující profesury na Thames Valley University, London College of Music a ATriUM v Cardiffu. Jenkins byl jmenován důstojníkem Řádu britského impéria (OBE) v New Year Honours 2005 a velitelem Řádu britského impéria (CBE) při 2010 Birthday Honour. V roce 2015 mu byl udělen titul Knight Bachelor. Jenkins je také společným prezidentem British Double Reed Society a patronem International Schools Choral Music Society (ISCMS). V roce 2016 získal Jenkins cenu BASCA Gold Badge Award za svůj jedinečný hudební přínos.

Členové Ray Warleigh
(celým jménem Raymond Kenneth Warleigh)
(Narozen 28 září 1938, Sydney, New South Wales, Australia,
21. září 2015)
Saxophone, Flute, Composer


Raymond Warleigh byl britský alt saxofonista a flétnista. Byl obdivován pro jeho hluboký hudební talent, bezchybnou techniku, teplé tóny, melodické frázování a všestrannost stylu. Hrál v klasických orchestrech i doma ve všech stylech jazzu a jako nezávislý hudebník, který se vyznamenal v latinskoamerické, avantgardní a populární hudbě.

Kenneth Raymond Warleigh se narodil v Sydney v Novém Jižním Walesu v Austrálii jako jedno ze čtyř dětí Ronalda Warleigha a jeho manželky Millicent (rozené Willottové). Když mu bylo 10 let, začal hrát na flétnu v policejním klubu chlapců v Burwoodu, později přešel na klarinet. Poté, co odešel do Homebush Boys High, kde nastoupil do učení jako elektrikář, mu během této doby přinesl jeho starší bratr Len nahrávku Dave Brubeck Quartet. To byla jeho prvnotní inspirace.

Ray byl zasažen zvukem Paula Desmonda na saxofon a šel si jeden koupit. V době, kdy dokončil učení, už hrál na saxofon s tanečními kapelami po Sydney, brzy postoupil do jazzových klubů a hrál se všemi špičkovými jazzovými hudebníky v Sydney.

Ve 21 letech měl Warleigh pocit, že musí jít do zámoří, aby se mohl zlepšovat, a tak si koupil jednosměrnou letenku na výletní lodi do Londýna a v roce 1960 se přestěhoval do Anglie. První čtyři roky mimo domov Warleigh hrál v tanečních kapelách a předváděcích kapelách, hrál v letoviscích a prázdninových táborech a poté cestoval s kapelami hrajícími na amerických leteckých základnách v Británii a Evropě. Velmi rychle si získal respekt a vstřebával se na londýnské jazzové scéně s častými koncerty v Ronnie Scott's Club.

Stálý proud výstřižků z novin z různých koncertů po Velké Británii a Evropě posílal domů své rodině do Sydney. Mezi jeho rané zaměstnavatele patřil Alexis Korner, v jehož kapele Blues Incorporated se spojil s takovými současníky, jako byli saxofonisté John Surman a Alan Skidmore a basista Danny Thompson. Hrál po boku Surmana, Gordona Becka a Tonyho Oxleye v devítidílné kapele sestavené Ronnie Scottem v roce 1968 a šťastně se zařadil do Spontaneous Music Ensemble v Little Theatre Club. Scott Walker jej najal, aby dal dohromady kapelu na koncertní turné, a producent Joe Boyd jej využil na mnoha vystoupeních se svou stájí folkových zpěváků.


Ray Warleigh, vpravo, hraje s Alexisem Kornerem v Hyde Parku v roce 1969 na koncertě Rolling Stones na památku tehdy nedávno zesnulého zakladatele kapely Briana Jonese.
V Anglii se rychle etabloval jako vyhledávaný hudebník a díky tomu hrával s renomovanými jazzovými hudebníky a kapelami britské jazzové a bluesové scény, jako jsou (kromě již zmíněných) Humphrey Lyttelton, Mike Westbrook, Tommy Chase, Kenny Wheeler, Ronnie Scott, Long John Baldry, John Mayall a Keef Hartley, a hostoval s takovými jmény jako Dizzy Gillespie a Max Roach. Nahrával s populárními umělci jako Tubby Hayes, Terry Smith, Dusty Springfield, Stevie Wonder, Nick Drake, Marianne Faithfull a Scott Walker, Allan Holdsworth, Soft Machine, Georgie Fame, Dick Morrissey, stejně jako Mike Oldfield, Nick Drake a Charlie Watts.

V roce 1973 nastoupil do latinskoamerické fusion skupiny Paz, kterou vedl vibrafonista a skladatel Dick Crouch. S kapelou vystupoval 8 let a hrával týdenní nedělní večery v hospodě Kensington v Holland Parku v západním Londýně, nahrával alba včetně "Kandeen Love Song", "Paz Are Back" (Spotlite Records), "Paz Live At Chichester Festival" (Magnus Records) a "Look Inside" (Paladin Records). Dalšími členy kapely byli Dick Crouch leader a hráč na vibrafon, Ed Speight na kytaru, Geoff Castle na klávesy, Ron Mathewson na basu, Dave Sheen na bicí a Chris Fletcher na perkuse.

Jeho kariéra studiového hráče se rozběhla na začátku 70. let poté, co udělal dobrý dojem, když hrál na flétnu za Nina and Frederik ve studiích BBC jako zástupce zástupce Tubby Hayes na poslední chvíli. Následovalo více než 20 let neustálé práce, včetně výzvy velkého amerického aranžéra Nelsona Riddla, aby zahrál uvedená sóla na albu Broadwayských písní s Kiri Te Kanawou, a dostal i příležitost si frázovat s harmonikou Stevieho Wondera v Royal Albert Hall. Mimo studia byl členem mnoha kapel, včetně kapel Kennyho Wheelera, Humphrey Lytteltona a Johna Altmana, kvarteta, které vedl společně s bubeníkem Tommym Chaseem.

Doprovázel jako host umělce jako Champion Jack Dupree. Podle Johna Fordhama v The Guardian napsal: "Ray Warleigh přinesl každému počinu, v němž hrál od 60. let, jedinečný nádech a měl úspěšnou třicetiletou kariéru, která jej spojila s Dusty Springfield, Marianne Faithfull, Scottem Walkerem a Stevie Wonderem, mimo jiné".

Warleighova dvě sólová alba byla od sebe vzdálena 40 let a odrážela velmi odlišné fáze jeho vývoje. Warleighovo první album " Ray Warleigh’s First Album" v roce 1968 produkoval Scott Walker a obsahovalo standardy. Jeho druhé album "Rue Victor Massé" z roku 2009 bylo nahráno v Marshově bytě na pařížské ulici Rue Victor Massé, což dalo albu název. Byla to zcela volná improvizace kolem jeho vlastních skladeb s free-jazzovým bubeníkem Tonym Marshem. Vyšlo u malého nezávislém labelu provozovaném saxofonistou Evanem Parkerem, přítelem a dlouhodobým obdivovatelem, a bylo vřele přijato. Warleigh napsal svoji první skladbu ve věku 11 let pro svoji školní kapelu, byla to jeho poslední nádherná melodie nahraná jen několik týdnů předtím, než zemřel na rakovinu.

V polovině 60. let žil Warleigh v Amsterodamu se svým partnerem Miekem a synem Julianem, kteří jej oba přežili. Ale jeho domovskou základnou byl vždy Londýn, odkud často navštěvoval Sydney, nejen za rodinou, ale také za příležitost hrát jazzovou hudbu se svými starými přáteli a klasickou hudbu se svou sopranistkou sestrou Ritou.

Ve svém volném čase byl Warleigh uznávaným jachtařem a absolvoval mnoho cest se svým dlouholetým přítelem, dr. Gillianem Rossem, se kterým spoluvlastnil několik lodí, než v roce 2011 u něj byla zjištěna vážná nemoc.

Dne 21. září 2015 zemřel Ray Warleigh na rakovinu. Zůstali po něm opuštěni jeho partnerka Malgorzata Palenik a jeho sourozenci Moira, Len a Rita. Julian, syn z předchozího vztahu, zemřel ještě před ním.

Členové Ric Sanders
(celým jménem Richard Sanders)
(Narozen 8. prosince 1952, ***)
Saxophone, Flute


Richard Sanders je anglický houslista, který hrál v jazz-rocku, folk rocku, britském folk rocku a folkových skupinách, včetně Soft Machine a Fairport Convention.

Sandersova první zkušenost s profesionální kapelou se odehrála v létě 1972, kdy cestoval po Evropě s klasickým/rockovým bubeníkem Stomu Yamashitou v divadle Red Buddha Theatre. Později pokračoval ve hraní s jazzovými pianisty Johnnym Patrickem a Michaelem Garrickem.

Na konci 70. let krátce cestoval jako člen jazz-rockové skupiny Soft Machine a poté působil v Albion Band. V roce 1981 spoluzaložil nahrávací studio Morgreen Studios, ve kterém několik let působil. V roce 1984 se připojil k Fairport Convention a následující rok s nimi nahrál své první album "Gladys 'Leap".

Od roku 2002 se kromě práce s Fairport pravidelně věnuje také svému triu, známému jako Ric Sanders Trio, které zahrnuje Vo Fletchera na kytaru a Michaela Gregoryho na bicí a perkuse.

V průběhu let Sanders spolupracoval s mnoha hudebníky jako Rick Wakeman, Dave Cousins ze Strawbs, Jethro Tull, Robert Plant, Roy Harper, Gary Brooker z Procol Harum, Pentangle, Gordon Giltrap, Andrew Cronshaw, June Tabor, Martin Simpson, Charlie Landsborough, All About Eve, The Mission, Fred Thelonious Baker, Catherine Howe a John Etheridge (kytarista Soft Soft a Stéphana Grappelliho), s nimiž vedl skupinu 2nd Vision.

Členové Steve Cook
(Narozen 4. srpna 1948, St.Albans, Hertfordshire, ***)
Bass


Steve je britský hudebník a baskytarista pohybující se v jazzových kruzích. Působil v kapelách CMU (1971-1973), Barbara Thompson's Paraphernalia (1973), Gilgamesh (1974), Seventh Wave (1975), Mirage (1976), Soft Machine (1977), Mike Westbrook Band (1978-1990).

Steve se narodil v St Albans v Hertfordshire, ale už ve velmi raném věku se jeho rodina přestěhovala do Otfordu v Kentu a kolem roku 1956 do Sevenoaks, kde také navštěvoval školu. Jeho zájem o hudbu začal velmi brzy. Začal hrát na klavír ve věku asi 6 let, docházel na pravidelné hodiny klavíru až do jeho 11 let, kdy přesedlal na trubku. Postupně se však více dostával k modernímu jazzu. Velkými vlivy byli pro něj byli Art Blakey and the Jazz Messengers, Dizzy Gillespie a Miles Davis. Byl ve školní skupině a napodoboval tyto různé vlivy. "Vzpomínám si, že naše hudba byla ze školního koncertu zakázána ředitelem, protože to bylo příliš hlasité a moderní". Na kontrabas začal hrát ve věku kolem 16 let, hlavně proto, že potřebovali baskytaristu, který by hrál hudbu, jakou chtěli. Z tehdejší doby si rád připomíná jejich učitele chemie Willyho Bleyberga, který je vzal na Bulls Head v Barnes Bridge, aby se koukli na různé moderní jazzové kapely.

Poté Cook odešel na univerzitu v Cambridge, kde se připojil k University Jazz Club a nakonec jej organizoval. "Vlastně jsem studoval fyziku, ale trochu jsem se o to přestal zajímat a trávil jsem stále více času věnovaným hudbě!". Zatímco byl v Cambridge, spřátelil se s Ianem Hamlettem, který se později připojil k CMU, a také se seznámil s Rogerem Odellem, který tam žil. Jako organizátor jazzového klubu se mohl rezervovat jako baskytarista při návštěvě známých hudebníků, včetně Art Themena, Dick Heckstall-Smitha, Dona Rendella, Iana Carra, Ronnie Rosse, Johna Surmana a dalších. Během tohoto období se také věnoval divadelní hudbě, zejména v dramatickém klubu Footlights, kde se seznámil s Petem Atkinem, Clive Jamesem, Julií Covingtonovou a Darylem Runswickem.

V roce 1969 Cook opustil Cambridge a odešel pracovat pro BBC jako zvukař. "Večer jsem se potuloval po klubech a hospodách v Londýně a vyhledával koncerty. Pete Atkin mi zavolal, abych hrál na jeho albu "Beware Of The Beautiful Stranger" (1970), což bylo přirozené, protože jsme hráli hodně v Cambridge". Byl Cookův albový debut. V polovině roku 1971 nastoupil do zreformované CMU a hrál na jejich druhém albu "Space Cabaret" (1973). "Byl jsem rekrutován Ianem Hamlettem, protože jejich předchozí baskytarista Ed Lee odešel. Popadl jsem tu příležitost, protože mě práce s BBC úplně otrávila a zdálo se, že jde o cestu k něčemu zajímavějšímu. Zůstal jsem s nimi, myslím, až do roku 1973. Když se podívám zpět, nemyslím si, že hudba byla tak zajímavá - myslím, že jsme všichni hledali nějakou hudební identitu, ale na jedné jsme se nemohli shodnout, takže kapela se věnovala různým směrům. Během té doby byli a hráli v kapele různí lidé: když jsem se poprvé připojil, u klavíru seděl Frank Roberts".


Gilgamesh, jaro 1974: Mike Travis, Alan Gowen, Phil Lee, Steve Cook
Díky bubeníku CMU Rogerovi Odellovi byl Cook poté představen Alanu Gowenovi, tehdejšímu leaderovi Gilgamesh, ke kterému se připojil koncem roku 1973. "Myslím, že mě Alan zavolal nějakou dobu po rozchodu CMU a požádal mě, abych se připojil ke Gilgamesh. Nebyl jsem tak nadšen hudbou Gilgamesh, ve skutečnosti mi to připadalo příliš komplikované a ne dost ohnivé. Nepamatuji si, že bych dělal nějaké koncerty, ale udělali jsme alespoň jedno nahrávání BBC. Myslím, že jsem odešel, protože jsem si nemyslel, že by to někam směřovalo". Jedna jeho skladba je uvedena pouze na archivním vydání "Arriving Twice" (2000).

Během tohoto období byl Peter Lemer krátce připojen jako druhý hráč na klávesnici. "Vlastně si nepamatuji, že jsem hrál s Peterem v Gilgamesh, i když jsem to možná udělal už několikrát. Ve skutečnosti jsem se s Petrem setkal díky koncertu s Barbarou Thompson. Jednoho dne mi urgentně zavolal basák, který mě požádal, abych ho zastupoval v Barbarině kapele v Bulls Head v Barnes, a tam jsem potkal Petera a Barboru, a jak si vzpomínám, tu a tam jsem se připojil k Barbarině kapele". Zatímco v Thompsonově kapele, kde působil čtyři roky, hrál Cook na albu "Just Music" (1974) Dona Rendella. "Dona jsem potkal v Cambridge, a protože hrál s Barbarou, bylo přirozené, že použil Barbarinu rytmickou sekci, kterou v té době byli Laurie Allan, Peter a já. Udělali jsme několik koncertů, ale nepamatuji si, kde." Navzdory jejich dlouholetému sdružení Cook ve skutečnosti nenahrával s Barbarou Thompsonovou, která debutovala pouze jakosólistka v roce 1978.

Další spolupráce s Peterem Lemerem ve stejné době byla Seventh Wave. Cook hrál na jejich druhém albu "Psi-Fi" (1975). "Moje účast na něm přišla díky Peterovi, poté, co předchozí basista z nějakého důvodu odešel. Uskutečnili jsme pár koncertů a často jsem organizoval hotely a řídil jsem vozidla. Nedostali jsme zaplaceno téměř nic. Počin to byl velmi hlasitý a zahrnoval i polykání ohně. Byla to docela zábava. Z té kapely jsem dostal padáka. Myslím, že jsem se příliš věnoval jazzu...".

Ke konci roku 1975 zformoval Cook Mirage spolu s Brianem Goddingem, Georgem Khanem, Daveem Sheenem a Johnem Mitchellem. Po odchodu posledně jmenovaného do National Health skupina nahrála jedno album "Now You See It" pro norskou značku Compendium. "Mirage hrávali každý týden v King's Head v Upper Street v Islingtonu. V zásadě to byla jammující skupina - většinu jsme si zvykali hrát spontánně. Několikrát jsme také hráli v Dingwalls. Myslím, že jsem také hrál v Cadillac Solid Gold od Mika Westbrooka, kde jsem se seznámil s Georgem a Brianem. Ve skutečnosti jsem v té době byl na londýnské jazzové scéně docela žádaný - hrál jsem s většinou lidí v okolí. Hodně se tam kolem pohyboval Michael Garrick."

V listopadu 1976 Steve nastoupil do Soft Machine a nahradil Percyho Jonese z Brand X. "Myslím, že mi práci nabídl John Marshall, ale opravdu si to nepamatuji. Znal jsem kapelu a Johna jsem už viděl hrát. Opravdu jsem neznal jejich předchozí alba. Bavila mě intenzita a složitost hudby, ale moc mě nebavilo hrát s nimi na turné, byla to docela mrzutá parta, s výjimkou Johna Etheridgeho". S touto sestavou nahráli Soft Machine pouze jedno album, živý set "Alive And Well - Recorded In Paris". "Myslím, že je to docela dobrá reprezentace hudby kapely, když jsem u nich byl".

Cook během svého pobytu v Soft Machine měl příležitost hrát s Allanem Holdsworthem. "Udělali jsme s ním pár koncertů v Evropě, protože John Etheridge cestoval se Stéphanem Grappellim, ale zvláště si pamatuji jeden, který jsme dělali v Portugalsku. Pouze jsme letěli tam a zpět na jeden koncert. Jak si vzpomínám, jedna z dalších kapel na koncertě byl Cecil Taylor. Bylo to docela neskutečné!". Cook nakonec opustil Soft Machine po turné v Itálii v létě 1977, i když se ještě vrátil, aby v prosinci 1978 zahrál poslední koncert kapely v Německu. "Nikdy mi nic moc nezaplatili a nemohl jsem si dovolit v tom pokračovat. Nevím moc o tom, co se je pak potkalo."

V roce 1978 byl Steve Cook jedním z mnoha přispěvatelů do alba "X-Dreams" Annette Peacock spolu s Peterem Lemerem a všemi jeho kolegy z Mirage, což naznačuje, že tato skupina pokračovala souběžně s Cookovým zapojením do Soft Machine. "Nepamatuji si sled událostí, abych na to odpověděl. Je docela pravděpodobné, že Mirage hráli, když jsem byl v Soft Machine. Každopádně jsem se s Annette setkal přes Petera Lemera".

Poté se Cook vzdal hudby na plný úvazek a vrátil se na univerzitu, aby studoval informatiku, a skončil děláním výzkumu. "Od roku 1978 jsem také docela pravidelně hrál s Mikem Westbrookem. V tomto období jsem také pravidelně hrával v taneční skupině Hammersmith Palais, kde jsem převzal toto vystoupení od Trevora Horna, který hrával s Rogerem Odellem, a poté se se stal úspěšným producentem". Přibližně ve stejné době také hrál na soundtracku k filmu Davida Bowieho "The Man Who Fell To Earth".

S Westbrookem Cook absolvoval několik turné a tři alba "The Cortege", "London Bridge Is Broken Down" a "On Duke's Birthday". "Celou tu dobu jsem byl akademickým výzkumníkem na University of London. Odehrál jsem sezonu s big bandem Gila Evanse v Ronnie Scotts někdy nedlouho předtím, než zemřel. Přestal jsem s Mikem hrát v době, kdy jsem zformoval vlastní softwarové poradenství na začátku roku 1990. Mika velmi obdivuji - hodně jsem se od něj naučil. Nyní už vůbec nehraji. V IBM jsem pracoval jako výkonný konzultant od roku 1994. Dává mi to hodně práce. Budu to dělat několik let, pak uvidíme. Hudba je stále v mé duši. Může se stát něco jiného...".

A skutečně se to stalo! Od roku 1999 se Cook příležitostně schází s bývalými kolegy Peterem Lemerem (klávesy) a Rogerem Odellem (bicí) pro zvláštní jazzové koncerty.

Členové Hugh Hopper
(rodné jméno Hugh Colin Hopper)
(Narozen 29. dubna 1945, Whitstable, Kent, England,
zemřel 7. června 2009, Kent, United Kingdom)
Bass, Guitars, Alto Saxophone


Hugh Hopper byl britský progresivní rockový a jazz fusion baskytarista. Byl prominentním členem canterburské scény, když působil jako člen Soft Machine (1968-1973)a mnoha dalších souvisejících kapel.

Začínal v roce 1963 jako basista skupiny The Daevid Allen Trio, vedle bubeníka Roberta Wyatta střídali v repertoáru free jazz a rhythm and blues. V roce 1964 založil s Brianem Hopperem (svým bratrem), Robertem Wyattem, Kevinem Ayersem a Richardem Sinclairem skupinu popové hudby The Wilde Flowers. Ačkoli během své existence nikdy nevydali žádné záznamy (kompilace vyšla o 30 let později), The Wilde Flowers jsou uznáváni jako zakladatelé canterburské scény a z jejích členů vznikly dvě její nejdůležitější skupiny Soft Machine a Caravan.

Role Hoppera u Soft Machine byla zpočátku jako silniční manažer skupiny, ale on už skládal pro jejich první album "The Soft Machine" a hrál na basu na jedné ze svých skladeb. V roce 1969 byl přijat jako basista skupiny pro jejich druhé album "Volume Two" a spolu s Mikem Ratledge a Robertem Wyattem se zúčastnil nahrávací relace pro sólové album Syda Barretta (ex-Pink Floyd), s nímž brzy Soft Machine pravidelně vystupovali. Hopper pokračoval se Soft Machine, hrál na basu a přispíval mnoha skladbami až do roku 1973. Během jeho působení se skupina vyvinula z psychedelické popové skupiny do instrumentální jazz-rockové fusion kapely.

V roce 1972, krátce před odchodem ze Soft Machine, zaznamenal první nahrávku pod svým vlastním jménem "1984" pojmenovaná podle stejnojmenného románu George Orwella. Jednalo se rozhodně o nekomerční nahrávku představující zdlouhavé sólové skladby využívající páskové smyčky i kratší skladby se skupinou.

Poté, co opustil Soft Machine, až do konce 70. let pracoval s takovými skupinami jako East Wind Stomu Yamashta, Isotope, Gilgamesh a Carla Bley Band. Hrál také v několika spolupracujících kapelách po boku bývalého saxofonisty Soft Machine Eltona Deana jako Hopper/Dean/Tippett/ Gallivan (s pianistou Keithem Tippettem a bubeníkem Joe Gallivanem) a Soft Heap s klávesistou Alanem Gowenem a bubeníkem Pipem Pyleem.

Na začátku 80. let se Hopper na několik let vzdal hraní hudby, ale v polovině 80. let už znovu aktivně spolupracoval s několika kapelami, včetně Equipe Out od Pipa Pyleho a In Cahoots od Phila Millera. Začal také hrát se skupinou nizozemských hudebníků v kapele původně zvané Hopper Goes Dutch. Poté, co se připojil francouzský kytarista Patrice Meyer, se tato skupina stala známou jako Hugh Hopper Franglo-Dutch Band.

Po mnoha letech práce především v instrumentálních jazzových skupinách, včetně Short Wave, začal Hopper v polovině 90. let příležitostně znovu pracovat ve více rockových vokálních projektech, včetně několika spoluprácí s kapelou Caveman Shoestore (pod jménem Hughscore) a se zpěvačkou Lisou S. Klossner. Také se vrátil ke svým raným experimentům s páskovou smyčkou, ale nyní s využitím počítačové technologie, v nahrávkách, jako je "Jazzloops" (2002).

V 90. a počátkem nového století vedlo několik projektů k tomu, že se Hopper vrátil ke své minulosti se Soft Machine. V roce 1998 byl požádán o účast na projektu francouzského jazzového kolektivu Polysons, ke kterým se připojil při vystoupeních Softsovských klasik, které zahrnovaly členy Polysons, Pierre-Olivier Govin a Jean-Rémy Guédon na saxofony, Serge Adam na trubku a François Merville na bicí, plus varhaník Emmanuel Bex. Výsledná skupina Polysoft byla znovu aktivována v letech 2002-2003, aby vystoupila v pařížském klubu Le Triton. Seděl v ní bývalý kolega ze Soft Machine Elton Dean, což vedlo k živému CD "Tribute To Soft Machine" vydanému pod vlastní značkou klubu. Také v letech 2002-2004 koncertovali a nahrávali Hopper, Dean a další dva bývalí členové Soft Machine - bubeník John Marshall a kytarista Allan Holdsworth, pod názvem SoftWorks. S dalším bývalým členem Soft Machine, kytaristou Johnem Etheridgeem, který nahradil Holdswortha, cestovali a nahrávali jako Soft Machine Legacy a hráli kousky z původního repertoáru Soft Machine, ale i nová díla. Byla vydána tři jejich alba "Live In Zaandam", DVD "New Morning - The Paris Concert" a studiové album "Soft Machine Legacy" (2006). Eltona Deana, který zemřel v únoru 2006, vystřídal Theo Travis a Soft Machine Legacy nahráli album "Steam" vydané v roce 2007. Hopper se také objevil na debutovém sólovém albu 2004 od zpěváka No-Man Tima Bownesse "My Hotel Year" u One Little Indian Records.

Dalšími příležitostnými projekty byly Soft Bounds s francouzskými hudebníky Sophií Domancich a Simonem Goubertem, nejprve s Eltonem Deanem a poté se Simonem Picardem, které jako PolySoft vydaly živé CD nahrané v klubu Triton, a Clear Frame, což byla improvizační skupina s Charlesem Haywardem, Lol Coxhillem a Orphy Robinsonem, rozšířené na své první vydání Robertem Wyattem na kornet.

Hopper nahrál dvě sólová alba a založil online obchod prostřednictvím vysoce uznávaného britského internetového labelu Burning Shed. Spolupracoval s japonským hudebníkem a skladatelem Yumi Hara Cawkwellem jako duo s názvem HUMI. Na začátek roku 2008 měli naplánovano koncertování v Japonsku, což se kvůli Hopperovu zdraví neuskutečnilo.

Hopperovi byla v červnu 2008 diagnostikována leukémie a podstoupil chemoterapii. V důsledku své nemoci a léčby zrušil všechna svá koncertní vystoupení. V prosinci 2008 se v londýnském klubu 100 uskutečnil benefiční koncert za Hugha Hoppera, na kterém vystoupili Cahoots, členové Soft Machine Legacy, Delta Sax Quartet, Sophia Domancich a Simon Goubert, Yumi Hara Cawkwell a Alex Maguire Sextet. Další benefitní vystoupení bylo plánováno na konec června 2009.

Dne 5. června 2009 se oženil se svou partnerkou Christine a dne 7. června 2009 zemřel na leukémii. Jeho pohřeb, tibetský buddhistický obřad, který respektoval Hughovo přání, se konal dne 25. června 2009.

Série deseti CD nevydaných živých a studiových nahrávek začala vydávat v roce 2014 Gonzo MultiMedia na podporu Hughovy rodiny.

Členové Elton Dean
(Narozen 28. října 1945, Nottingham, England,
zemřel 8. února 2006)
Alto Saxophone, Saxello, Flute, Keyboards


Elton Dean byl anglický jazzový hudebník, který hrál na altový saxofon, saxello (varianta sopránového saxofonu) a příležitostně na klávesy. Byl členem kapel Soft Machine, Bluesology, Soft Heap (Since 1978), Centipede, Supersister (1974).

Dean se narodil v Nottinghamu v Anglii a brzy po jeho narození se přestěhovali do Tooting v Londýně. Od roku 1966 do roku 1967 byl Dean členem skupiny Bluesology, kterou vedl Long John Baldry. Pianista kapely, Reginald Dwight, poté spojil křestní jména Deana a Baldryho pod svým vlastním uměleckým jménem Elton John.

Dean si vybudoval pověst jako člen Keith Tippett Sextet v letech 1968 až 1970 a v kapele Soft Machine v letech 1969 až 1972. Krátce před odchodem ze Soft Machine založil vlastní skupinu Just Us.

Od roku 1975 do roku 1978 vedl devítičlennou kapelu Ninesense, vystupoval na jazzovém festivalu v Bracknell a podobných akcích. Jeho vlastní skupiny od té doby, obvykle kvarteta nebo kvinteta, nejčastěji pracovaly ve stylu free jazz, s malým nebo žádným předem složeným materiálem, jako je Soft Heap s Markem Hewinsem. Současně pokračoval v práci s dalšími skupinami, které jsou velmi kompoziční, jako jsou In Cahoots kytaristay Phila Millera, Equipe Out bubeníka Pipe Pyleho a různé projekty s bývalým basistou Soft Machine Hughem Hopperem.

V roce 2002 Dean a tři další bývalí členové Soft Machine, jmenovitě Hugh Hopper, bubeník John Marshall a kytarista Allan Holdsworth, cestovali a nahrávali pod názvem Soft Works. S dalším bývalým členem Soft Machine, kytaristou Johnem Etheridgeem, který nahradil Holdswortha, následně cestovali a nahrávali jako Soft Machine Legacy a hráli kousky z původního repertoáru Soft Machine, ale i nové skladby. S Deanem vyšla tři Legacy alba "Live In Zaandam", DVD "New Morning - The Paris Concert" a studiové album "Soft Machine Legacy" (2006).

Mezi poslední hudební spolupráci Deana patřila také spolupráce se Soft Bounds, kvartetem ve složení Dean, Hugh Hopper, Sophia Domancich a Simon Goubert, a také s projektem Alexa Maguireho Psychic Warrior.

Elton Dean zemřel 8. února 2006 po více než ročními "problémy se srdcem a játry", a den před tím, než se připojil k reunionu Soft Machine.

Členové Phil Howard
(Narozen ***,)
Drums


Phil Howard je australský jazzový bubeník, který je znám ze svého krátkého působení v jazzrockové skupině Soft Machine. Howard přijel do Londýna z rodné Austrálie v roce 1969 a připojil se ke skupině Caparius vedené saxofonistou Clive Stevensem, vedle kytaristy Petera Martina a basisty Nevilla Whiteheada. Finální sestava kapely v roce 1971 nahradila Martina budoucím členem Isotope kytaristou a leaderem Garym Boylem a pianistou Davem MacRae.

Howard se poprvé dostal do pozornosti Soft Machine, když Robert Wyatt odešel v srpnu 1971 a konaly se konkurzy na potenciální náhradu. Nakonec si to Wyatt rozmyslel, ale saxofonista kapely Elton Dean si vypůjčil Howarda a kolegu Capariana Whiteheada jako rytmickou sekci ve své mimoškolní skupině Just Us. Oba dva se objevili na Deanově stejnojmenném sólovém albu z roku 1971 a oba byli během tohoto období také členy Keith Tippett Group. Na živé rozhlasové relaci Soft Machine v březnu 1971, na které se podílela Deanova skupina, bylo vidět, jak Howard posílil Soft Machine v jedné skladbě, v jednom případě Wyatt a Howard bubnovali společně. V srpnu 1971 Wyatt odešel a Howard byl povolán na Deanovo naléhání, ačkoli ostatní členové skupiny si přáli bubeníka Nucleus Johna Marshalla, který se ale právě připojil ke skupině Jacka Bruce. Howard hrál s kapelou na britských a evropských turné během podzimu, ale byl propuštěn poté, co nahrál první stranu alba "Fifth" v prosinci 1971. Mike Ratledge a Hugh Hopper si mysleli, že kapela začíná být příliš uvolněná.

Howard zůstal v Deanově skupině Just Us ještě jeden rok, ale jeho stopa po roce 1972 zchladla, i když existoval jeden zajímavý postskript, když se typickým způsobem na canterburské scéně účastnil jednorázového projektu Lol Coxhill-Richard Sinclair Kvintet uvedeného na francouzském jazzovém festivalu (Reims Jazz Festival) v Remeši koncem roku 1975 po boku Davea MacRae a bývalého houslisty East Of Eden Davea Arbuse. Poznámky k nahrávce k novému vydání "Fifth" z konce 70. let zmiňují, že naposledy o něm slyšeli, že snad pracuje na ropné plošině v Severním moři. Žádný z jeho bývalých hudebních spolupracovníků neví o jeho pobytu.

Phil podle posledních informací se jednu dobu přestěhoval do New Yorku, nyní opět žije v rodné Austrálii.

Členové Lyn Dobson
(Narozen 22. června 1939, Bedford, England)
Saxophone, Flute


Lyn Dobson je britský hudebník, známý jako jazz-rockový flétnista a saxofonista, je jedním z nejtalentovanějších improvizátorů ve Velké Británii, který prozkoumal svět hudby od rocku po folk, R & B přes soul, blues až po jazz, africkou a indickou hudbu. Lynova hudební kariéra trvala 4 desetiletí, začala v 60. letech jako sideman a vystupoval jako sólistka s Georgie Fame and The Blue Flames nebo s Manfredem Mannem. Lyn nahrál například sólo na flétnu u Manfreda Manna v jeho velkém hitovém singlu ze 60. let "Pretty Flamingo".

Poté působil u Soft Machine a Keefa Hartleye, objevil se také na albech Nicka Drakea a Johna Martyna. Lyn se stal velmi žádaným studiovým hudebníkem na nahrávkách z té doby. Dobson také hrál na řadě nahrávek pro The Small Faces, včetně jejich alba "Ogden's Nut Gone Flake" a skladby "The Autumn Stone", která vyšla až po rozpadu kupiny v roce 1969, účinkoval s nimi živě během roku 1968. U Humble Pie hostoval na jejich debutovém albu "As Safe As Yesterday Is" (1969), na kterém také hrál na sitar. Nahrával rovněž s The Locomotive, Ray Russellem a dalšími.

V roce 1970 byl Lyn ve studiích obzvláště zaneprázdněn hraním u Keefa Hartleya "Battle Of NW6", Nicka Drakea "Bryter Later" a Johna Martyna "The Road To Ruin", než se připojil k The Soft Machine, se kterými nahrál tři skladby "Facelift", "Slightly All The Time" a "Moon In June" na jejich klasickém albu "Third". Během příštích tří let Lyn hrál také na albech Mike D'Abo, Micka Softleye a dalšími a objevil se i na třetím albu Keefa Hartleye "Little Big Band".

V roce 1974 nahrál Lyn své první sólové album "Jam Sandwich" zatímco spolupracoval na "Some Days You Eat The Bear" pro Iane Mathewse a Southern Comfort. Více nahrávek s Humble Pie, Alanem Stivellem a Soft Machine přišlo až na konci desetiletí, po kterém si Lyn v 80. letech dal pauzu od nahrávání. Pracoval v divadle, hrál k tanci, v dramatech, multimédiích, působil jako pedagog hudby a muzikoterapie.

Na začátku 90. let se Lyn vrátil k nahrávání a nahrál dvě alba s kapelou Third Ear Band "Magic Music" a "Brain Waves". V roce 2000 vyšlo album "Best of Soft Machine" s názvem "Noisettes", které představilo i to nejlepší z Lynovy práce s kapelou.

Lyn v současné době žije a vystupuje s různými skupinami v Chania na Krétě.

Členové Mark Charig
(Narozen 22. února 1944, London, England)
Cornet, Trumpet


Mark Charig je britský trumpetista a korzet. Byl aktivní zejména koncem 60. a začátkem 70. let, kdy hrál v prostředí tak rozmanitém jako skupina Bluesology (1966-1968), Soft Machine (1969-1970), Keith Tippett Group (1968-1970), Brotherhood Of Breath (1970-1977,1981), big band Centipede (1970-1971,1975), London Jazz Composers' Orchestra, MLA, Elton Dean Quintet (1980), ML DD 4 (1982), Globe Unity Orchestra, Scoop (1983) a Maarten Altena.

Mark byl v posledních třech desetiletích jedním z hlavních představitelů hry na trumpetu na britské a evropské jazzové scéně. Samozřejmě jeho hlavním nárokem na slávu v přísně canterburských termínech je jeho krátké působení v legendární rozšířené sestavě Soft Machine na konci roku 1969 a následná vystoupení na průlomovém albu skupiny "Fourth". Ale toto sdružení vzniklo díky jeho zapojení do průkopnického sextetu pianisty Keitha Tippetta koncem 60. let, a právě spolu s Tippettem a dalšími dechovými hráči Eltonem Deanem a Nickem Evansem dosáhl Charig svých největších hudebních úspěchů.

Charig byl samouk a začal svoji hudební kariéru hraním v různých bluesových a soulových uskupeních. Jedním z jeho prvních velkých koncertů bylo turné Stevieho Wondera v roce 1966. Poté se na škole Barryho Summera v roce 1968 seznámil s Keithem Tippettem a spolužáky Eltonem Deanem a Nickem Evansem. Tito čtyři hudebníci vytvořili jádro Keith Tippett Sextet a v průběhu let se opětovně setkali v mnoha skupinách a souborech Tippetta a Deana.

Skupina s různými rytmickými sekcemi pravidelně koncertovala až do podzimu 1970, kdy se začlenila big bandu Centipede ve větším měřítku a nahrála dvě uznávaná alba "You Are Here... I Am There" a "Dedicated To You, But You Were Not Listening", obě byly vydány v roce 1970. Sextet byl oživen vždy při zvláštních příležitostech, jako například koncert ve 100 Club v prosinci 1976 s rytmickou sekcí Harry Miller a Louis Moholo, ale Tippett, Dean, Charig a Evans se všichni zúčastnili rozšířené projektu Just Us, který se vyvinul do Ninesense Eltona Deana a do Ark Keitha Tippetta.

Nádherná žesťová sekce Dean, Charig a Evans byla také zapojena do experimentální řady septetů Soft Machine, která existovala po několik krátkých týdnů mezi říjnem a prosincem 1969. Ve skupině následně zůstal pouze Elton Dean, ale Charig hostoval ještě na albu "Fourth".

Charig se také objevil na několika albech King Crimson, přičemž byl obzvláště prominentní při dlouhém sólu na titulní skladbě alba "Islands", v titulní skladbě "Lizard" a ve skladbě "Fallen Angel" na albu "Red", stejně jako v části progresivní verze "Starless". V polovině 70. let také cestoval se skupinou Red Brass, kterou uváděla zpěvačka Annie Lennox. Objevil se také s Brotherhood of Breath a nahrával s Mikem Osbornem. Vydal i vlastní album "Pipedream" u Ogun Records.

Charig byl oporou projektu Brotherhood Of Breath Chrise McGregora v letech 1970-1977 a od svého založení také hrál v London Jazz Composers 'Orchestra vedeného Barry Guyem. Koncem 70. let se jeho pracovní základna přesunula na kontinent, zejména do Německa, kde spolupracoval s Fredem Van Hoveem v MLA (s Radu Malfatti a Paulem Rutherfordem) a ML DD 4 s Gunterem Sommerem a Philem Wachsmannem, a Globe Unity Orchestra od Alexandera von Schlippenbacha. V roce 1983 se také zapojil do souboru Scoop francouzského basisty Didiera Levalleta.

Je stále členem London Jazz Composers Orchestra. Nyní žije v Německu a je členem Conduction Orchestra ve Wuppertalu. Nedávno nahrál KJU: CD kvartetových improvizací se skupinou "Quatuohr".

Členové Nick Evans
(Narozen 9. ledna 1947, Newport (Monmouthshire, South Wales)
Trombone


Nick Evans je bývalý waleský jazzový a progres-rockový pozounista. Nick Evans byl v posledních třech desetiletích jedním z hlavních představitelů hry na pozoun na britské a evropské jazzové scéně. Samozřejmě jeho hlavní zásluhou na slávu na přísně canterburské scéně je jeho krátké působení v legendární rozšířené sestavě Soft Machine na konci roku 1969 a následná vystoupení na významných albech skupiny "Third" a "Fourth". Ale toto spojení vzniklo díky jeho účasti v průkopnickém sextetu koncem 60. let, který vedl pianista Keith Tippett, a právě s Tippettem a dalšími hráči na dechy Eltonem Deanem a Markem Charigem Evans dosáhl svých největších hudebních úspěchů.

Nick je znám z působení v kapelách Graham Collier Sextet (1968-1969), Keith Tippett Group (1968-1970), Soft Machine (1969), Brotherhood Of Breath (1970-1974), Centipede (1970-1971), Just Us (1972-1973), Ambush (1972), Ninesense (1975-1980), Intercontinental Express (1976), Ark (1976,1978), Nicra (1977), Dudu Pukwana's Diamond Express (1977), Spirits Rejoice (1978-1979) a Dreamtime (1983).

Nick Evans se narodil ve Walesu v roce 1947 a ve věku 11 let začal hrát na pozoun. Brzy poté, co se naučil základy nástroje, začal hrát s místními dechovkami a seznoval se s klasickou teorií. Tradiční jazzový boom koncem 50. let vedl k tomu, že se stal společným leaderem tradiční kapely v rodném Newportu, poté začal hrát bop v jazzovém klubu Cardiff. V důsledku toho nastoupil v roce 1966 i do New Welsh Jazz Orchestra. V té době měl také sextet s hráčem na baryton saxofon Johnem Williamsem.

Když se stal pravidelným studentem roční Barry Summer School, se ve škole v létě 1967 seznámil s kapelníkem Grahamem Collierem a byl požádán, aby se připojil k jeho 12-členné skupině. O rok později se také stal členem Collierova sextetu a hrál na jeho druhém albu "Down Another Road" (1969). Zatímco trávil stále více času koncertováním v Londýně, v Cardiffu stále studoval a v červenci 1969 získal titul BSC.

Mezitím se na Barry School v roce 1968 seznámil s Keithem Tippettem a spolužáky Eltonem Deanem a Markem Charigem. Tito čtyři hudebníci vytvořili jádro Keith Tippett Sextet a v průběhu let se scházeli v mnoha skupinách a souborech vedených Tippettem a Deanem. Skupina s různými rytmickými sekcemi pravidelně koncertovala až do podzimu 1970, kdy se začlenila do big bandu Centipede ve větším měřítku a nahrála dvě uznávaná alba "You Are Here... I Am There" a "Dedicated To You, But You Were Not Listening", obě vyšly v roce 1970.

Sextet byl oživován povětšinou při zvláštních příležitostech, jako byl koncert ve 100 Club v prosinci 1976 s rytmickou sekcí Harry Miller a Louis Moholo. Tippett, Dean, Charig a Evans se všichni zúčastnili i projektu Just Us, který se vyvinul do Ninesense Eltona Deana a do Ark Keitha Tippetta.

Skvělá žsťová sekce Dean, Charig a Evans se také podílela na experimentální sestavě septetů Soft Machine, které existovaly po několik krátkých týdnů v období od října do prosince 1969. Ve skupině následně zůstal pouze Elton Dean, ale Evans hostoval na albech "Third" a "Fourth" a hrál také na sólovém albu Hugha Hoppera "1984" z roku 1972.

V roce 1970 se Evans připojil k jihoafrickému pianistovi Chrisovi McGregorovi a jeho Brotherhood of Breath, což byla jeho hlavní hudební aktivita v první polovině tohoto desetiletí. Byl uveden na prvních třech albech souboru, a vrátil se až na "Yes Please" v roce 1981. Poté po krátkém a neproduktivním pokusu usadit se v Belgii, byl oporou většiny velkých kapel na londýnské jazzové scéně jako Ninesense od Eltona Deana (nahrávky v letech 1976-1977), Joe Gallivan Intercontinental Express (1976), Dudu Pukwana's Diamond Express (1977), Ark Keitha Tippetta (1978) a Louis Moholo's Spirits Rejoice (1978).

Evans také pracoval jako leader nebo spolu-leader, debutoval v této funkci u Nicra na albu "Radu Malfatti" v roce 1977. V 80. letech založil Dreamtime s trumpetistou Jimem Dvorakem. Kromě častého koncertování vydali i album "Bunny Up". Na konci tohoto desetiletí se však Evans postupně méně angažoval v hudbě a rozhodl se upřednostnit svoji kariéru učitele matematiky, která začala už v roce 1972. Dnes stále příležitostně koncertuje a s Dreamtime dokonce dokázal v roce 1998 napsat a vydat druhé album.

Studiové desky:
2018 Hidden Details
1981 Land of Cockayne
1976 Karl Jenkins: Rubber Riff
1976 Softs
1975 Bundles
1973 Seven
1973 Six
1972 Fifth
1971 Fourth
1970 Third
1969 Volume Two
1968 The Soft Machine

Ostatní nahrávky:
2020 Live At The Baked Potato
2015 Switzerland 1974
2012 Daevid Allen & Gilli Smyth With The Soft Machine Family: Live At The Roundhouse 1971
2010 NDR Jazz Workshop, Germany, May 17, 1973
2009 Live At Henie Onstad Art Centre
2008 Drop
2006 Middle Earth Masters
2006 Grides
2006 Floating World Live (Bremen 1975)
2005 British Tour '75
2005 Soft Machine & Heavy Friends BBC In Concert 1971
2005 Breda Reactor
2005 Orange Skin Food
2005 Soft Stage BBC In Concert 1972
2004 Somewhere In Soho
2003 BBC Radio 1971-1974
2003 BBC Radio 1967-1971
2002 Facelift
2002 Backwards
2000 Noisette
1998 Live 1970
1998 Virtually
1995 Live In France (Paris)
1995 Live At The Paradiso 1969
1994 BBC Radio 1 Live In Concert
1993 BBC Radio 1 Live In Concert 1971
1990 The Peel Sessions
1988 Live at the Proms 1970
1978 Alive & Well - Recorded in Paris


Skupina:
John Etheridge - Electric & Acoustic Guitars
Theo Travis - Tenor & Soprano Saxes, Flutes, Fender Rhodes Piano
Roy Babbington - Bass
John Marshall - Drums, Percussion
Hosté:
Nick Utteridge - Wind Chimes (13)
Diskografie Hidden Details
Vyšlo 2018, Moonjune Records, MJR093 (US)
Digital album - bandcamp.com (with a bonus track)
2LP 2018, Tonefloat, TF185 (Europe) with 7 bonus tracks

Seznam skladeb:
01. Hidden Details (7:36)
02. The Man Who Waved At Trains (5:00)
03. Ground Lift (5:21)
04. Heart Off Guard (2:29)
05. Broken Hill (3:49)
06. Flight Of The Jett (2:12)
07. One Glove (4:30)
08. Out Bloody Intro (2:41)
09. Out Bloody Rageous, Part 1 (4:56)
10. Drifting White (1:47)
11. Life On Bridges (8:05)
12. Fourteen Hour Dream (6:24)
13. Breathe (5:31)
Total Time: (60:21)

Bonus track on 2018 LP & bandcamp releases:
14. Night Sky (3:19)

Extra bonus tracks on 2018 LP release:
15. Only When (2:37)
16. Green Collared Man (3:14)
17. Ground Lift (Alternative Take) (4:45)
18. Just Add Hock (3:35)
19. SDS (2:20)
20. Round The Corner (3:06)

Producer: John Etheridge
Recorded: Jon Hiseman
Executive-Producer, Management: Leonardo Pavkovic
Mixed, Mastered: Andrew Tulloch
Artwork: Lasse Hoile
Design, Layout: Aleksander Popovic
Liner Notes: Sid Smith, Soft Machine
Photography: Geoff Dennison

Skupina:
Karl Jenkins - Piano, Synclavier, Minimoog, Yamaha CS80, Orchestration
John Marshall - Drums, Percussion
Hosté:
Alan Holdsworth - Lead Guitar
Alan Parker - Rhythm Guitar
John Taylor - Fender Rhodes
Jack Bruce - Bass
Ray Warleigh - Alto Saxophone, Bass Flute
Dick Morrissey - Tenor Saxophone
Stuart Calver - Backing Vocals
John Perry - Backing Vocals
Tony Rivers - Backing Vocals
Bill Harman - String Section Leader
Diskografie Land of Cockayne
Vyšlo 1981, EMI, EMC 3348 (UK)
CD 1996, One Way Records, S21-18936 (US)
CD 2010, Esoteric Recordings, ECLEC 2208 (UK) remaster: Paschal Byrne

Seznam skladeb:
01. Over 'n' Above (7:24)
02. Lotus Groves (4:57)
03. Isle of the Blessed (1:56)
04. Panoramania (7:07)
05. Behind the Crystal Curtain (0:53)
06. Palace of Glass (3:22)
07. Hot-Biscuit Slim (7:27)
08. (Black) Velvet Mountain (5:10)
09. Sly Monkey (5:00)
10. A Lot of What You Fancy... (0:35)
Total Time: (43:51)

Producer: Mike Thorne
Leader: Bill Harman
Engineer: Terry Evennett, Joe Temperley, Neil Richmond
Mastered: Nick Webb, Chris Blair
Design, Art Direction: Dave Dragon
ArtWork: Roy Ellsworth
Photography: Peter Vernon, Jennifer Bates

Nahráli:
Karl Jenkins - Keyboards, Flute, Saxophone
Hosté:
John Etheridge - Acoustic & Electric Guitars
Carol Barratt - Keyboards
Roy Babbington - Bass
John Marshall - Drums, Percussion
Diskografie Karl Jenkins: Rubber Riff
Vyšlo 1976, De Wolfe, DWS/LP 3331 (UK) sub-titled "Modern rock music feat. keyboards and guitar"
CD 1994, Blueprint, BP190CD (Europe)
Reissued as by 'Soft Machine' or 'Karl Jenkins’ Soft Machine'

Seznam skladeb:
01. Crunch (2:40)
02. Pavan (2:43)
03. Jombles (3:01)
04. A Little Floating Music (2:51)
05. Hi-Power (2:58)
06. Little Miss B (2:40)
07. Splot (1:57)
08. Rubber Riff (2:42)
09. Sam's Short Shuffle (2:24)
10. Melina (2:52)
11. City Steps (3:03)
12. Gentle Turn (3:16)
13. Porky (2:49)
14. Travelogue (2:45)
Total Time: (38:41)

ArtWork: Nick Bantock

Skupina:
John Etheridge - Acoustic & Electric Guitars
Roy Babbington - Bass Guitar
Karl Jenkins - Piano, Electric Piano, Pianette, String & Mini-Moog Synthesizers, Orchestration
Alan Wakeman - Aoprano & Tenor Saxopnones
John Marshall - Drums, Percussion
Hosté:
Mike Ratledge - Synthesizer (03,04)
Diskografie Softs
Vyšlo 1976, Harvest, SHSP 4056 (UK)
CD 1990, See For Miles, SEE CD285 (UK)
CD 2010, Esoteric Recordings, ECLEC 2202 (UK) remastered (24-bit): Paschal Byrne

Seznam skladeb:
01. Aubade (1:51) 02. The Tale of Taliesin (7:17) 03. Ban-Ban Caliban (9:22) 04. Song of Aeolus (4:31) 05. Out of Season (5:32) 06. Second Bundle (2:37) 07. Kayoo (3:27) 08. The Camden Tandem (2:01) 09. Nexus (0:49) 10. One Over the Eight (5:25) 11. Etika (2:21) Total Time: (45:13)
Producer: Soft Machine
Executive-Producer: Sean Murphy
Engineer: John Leckie
Lacquer Cut: Harry Moss
Tape Op: Pat Stapley
Artwork: Brian Palmer
Photography: Guido Harari
Design Concept: Sean Murphy
ArtWork: Michael Mann Studio with Brian Palmer (lettering)
Art Direction: Peter Shepherd

Skupina:
Allan Holdsworth - Acoustic, Electric & 12-string Guitars
Mike Ratledge - Fender Rhodes, Lowrey Organ, AKS Synthesizer
John Marshall - Drums, Percussion
Karl Jenkins - Oboe, Soprano Saxophone, Acoustic & Electric Pianos
Roy Babbington - Bass
Hosté:
Ray Warleigh - Alto & Bass Flutes (12)
Diskografie Bundles
Vyšlo 1975, Harvest, SHSP4044 (UK)
CD 1990, See For Miles, SEE 283 (UK)
CD 2010, Esoteric Recordings, ECLEC 2196 (UK) remastered (24-bit): Paschal Byrne

Seznam skladeb:
01. Hazard Profile (5 part suite):
      Part 1 (9:18)
      Part 2 (2:21)
      Part 3 (1:05)
      Part 4 (0:46)
      Part 5 (5:29)
06. Gone Sailing (0:59)
07. Bundles (3:14)
08. Land Of The Bag Snake (3:35)
09. The Man Who Waved At Trains (1:50)
10. Peff (1:57)
11. Four Gongs Two Drums (4:09)
12. The Floating World (7:12)
Total Time: (41:55)
Producer: Soft Machine
Executive-Producer: Sean Murphy
Engineer: Bernie O'Gorman
Tape Op: Damian Korner, Doug Bogie
Design: Norman Batley Associates
Painting: Reg Cartwright
Photography: Barrie Wentzell

Skupina:
Karl Jenkins - Oboe, Baritone & Soprano Saxes, Recorder, Electric Piano
Mike Ratledge - Electric Piano, Organ, Synthesizer
John Marshall - Drums, Percussion
Roy Babbington - Acoustic & Electric Basses
Hosté:
Diskografie Seven
Vyšlo 1973, CBS, S 65799 (UK)
CD 1991, Epic, ESCA 5419 (Japan)
CD 1995, One Way Records, A 26256 (US)
CD 2007, Sony, 82876872922 (Europe) 24-bit remaster: Paschal Byrne

Seznam skladeb:
01. Nettle Bed (4:47)
02. Carol Ann (3:48)
03. Day's Eye (5:05)
04. Bone Fire (0:32)
05. Tarabos (4:32)
06. D.I.S. (3:02)
07. Snodland (1:50)
08. Penny Hitch (6:40)
09. Block (4:17)
10. Down The Road (5:48)
11. The German Lesson (1:53)
12. The French Lesson (1:01)
Total Time: (43:15)

Producer: Soft Machine
Executive-Producer: Sean Murphy
Engineer: Gary Martin
Tape Op: Chris Michie, Stephen W. Tayler
Artwork: Simon Cantwell
Design, Art Direction: Roslav Szaybo
Photography: Tim Fulford-Brown

Skupina:
Karl Jenkins - Oboe, Baritone & Soprano Saxes, Electric & Grand Piano, Celesta
Mike Ratledge - Organ, Electric & Grand Piano, Celesta
Hugh Hopper - Bass, Sound Effects (15)
John Marshall - Drums, Percussion
Hosté:
Diskografie Six
2LP, vyšlo 1973, CBS, 68214 (UK)
CD 1992, Epic, ESCA 5536 (Japan)
CD 1995, One Way Records, A 26255 (US)
CD 2007, Sony, 82876875912 (Europe) 24-bit remaster: Paschal Byrne

Seznam skladeb:
LP 1 - Live Album (41:45)
01. Fanfare (0:42)
02. All white (4:46)
03. Between (2:24)
04. Riff (4:36)
05. 37 1/2 (6:51)
06. Gesolreut (6:17)
07. E.P.V. (2:47)
08. Lefty (4:56)
09. Stumble (1:42)
10. 5 from 13 (for Phil Seamen with love & thanks) (5:15)
11. Riff II (1:20)
LP 2 - Studio Album (34:40)
12. The soft weed factor (11:18)
13. Stanley stamps Gibbon album (for B.O.) (5:58)
14. Chloe and the pirates (9:30)
15. 1983 (7:54)
Total Time: (76:25)

One disc with studio recordings
Live Album recorded at The Dome, Brighton on the 24th October, at the Civic Hall, Guildford on the 1st November 1972
Producer: Soft Machine
Executive-Producer: Sean Murphy
Engineer: Gary Martin, Roger Beale
Crew: Gerry Stevens
Design: Barbara Salisbury
Painting: Terry Pastor
Photography: Michael Putland

Skupina:
Mike Ratledge - Lowrey Organ, Fender Rhodes
Hugh Hopper - Bass
Elton Dean - Alto Saxophone, Saxello, Fender Rhodes
Phil Howard - Drums (01-03)
John Marshall - Drums (04-07)
Hosté:
Roy Babbington - Double Bass (04-07)
Diskografie Fifth
Vyšlo 1972, CBS, S 64806 (UK)
CD 1991, Epic, ESCA 5418 (Japan)
CD 1995, One Way Records, A 26227 (US)
CD 2007, Sony BMG, 82876872902 (Europe) 24-bit remaster: Paschal Byrne with a bonus track previously unreleased

Seznam skladeb:
01. All White (6:06)
02. Drop (7:42)
03. M C (4:57)
04. As If (8:02)
05. L B O (1:54)
06. Pigling Bland (4:24)
07. Bone (3:29)
Total Time: (36:34)

Bonus track on 2007 remaster:
08. All White (Take 2) (7:14)

Producer: Soft Machine
Executive-Producer: Sean Murphy
Engineer: Gary Martin
ArtWork: John Hays

Skupina:
Mike Ratledge - Lowrey Organ, Hohner Pianet, Piano
Robert Wyatt - Drums
Elton Dean - Alto Saxophone, Saxello
Hugh Hopper - Bass Guitar
Hosté:
Roy Babbington - Double Bass (01,03,04,06)
Mark Charig - Cornet (02-04)
Nick Evans - Trombone (01,02,04)
Jimmy Hastings - Alto Flute (06), Bass Clarinet (01,06)
Alan Skidmore - Tenor Saxophone (01,06)
Diskografie Fourth
Vyšlo 1971, CBS, S 64280 (UK)
CD 1991, Epic, ESCA 5417 (Japan)
CD 1995, One Way Records, A 26254 (US)
CD 2007, Sony BMG, 82876872912 (Europe) 24-bit remaster: Paschal Byrne

Seznam skladeb:
01. Teeth (9:15)
02. Kings and queens (5:02)
03. Fletcher's blemish (4:35)
04. Virtually part 1 (5:16)
05. Virtually part 2 (7:09)
06. Virtually part 3 (4:33)
07. Virtually part 4 (3:23)
Total Time: (39:13)

Producer: Soft Machine
Executive-Producer: Sean Murphy
Engineer: George Chkiantz
ArtWork: Bloomsbury Group
Photography: Campbell MacCallum

Skupina:
Mike Ratledge - Lowrey Organ, Piano, Hohner Pianet
Elton Dean - Alto Saxophone, Saxello
Hugh Hopper - Bass
Robert Wyatt - Drums, Vocals, Piano, Hammond, Bass (03)
Hosté:
Lyn Dobson - Flute, Soprano Saxophone (01)
Nick Evans - Trombone (02,04)
Jimmy Hastings - Flute, Bass Clarinet (02,04)
Rab Spall - Electric Violin (03)
Diskografie Third
2LP, vyšlo 1970, Columbia Records (1970)
CD 1993, Columbia Records, BGOCD180 (1993)
CD 2002, Columbia Records, 610575-2 (digipak)
2CD 2007, Sony BMG, 82876872932 (2007) remaster +bonus disc

Seznam skladeb:
01. Facelift (18:54) *
02. Slightly All the Time (18:14):
      Slightly All the Time
      Noisette
      Backwards
      Slightly All the Time (reprise)
03. Moon in June (19:18)
04. Out-Bloody-Rageous (19:17)
Total Time: (75:43)

Bonus CD from 2007 remaster - 1970 live tracks:
(Promenade Concert, London, 1970)
01. Out-Bloody-Rageous (11:54)
02. Facelift (11:22)
03. Esther's Nose Job (15:39):
      Pig
      Orange Skin Food
      A Door Opens and Closes
      Pigling Bland
      10:30 Returns to the Bedroom
Total Time: (38:55)

* Recorded live 1970 at Fairfield Hall, Croydon (January 4) and Mothers Club, Birmingham (January 11)
Producer: Soft Machine
Engineer: Andy Knight, Bob Woolford
Design, ArtWork: John Hays (design)
Photography: Jürgen D. Ensthaler

Skupina:
Robert Wyatt - Drums, Percussion, Vocals, Arranger (02,04-08)
Mike Ratledge - Piano, Lowrey Holiday Deluxe Organ, Hammond (3), Harpsichord (12), Flute (03,10)
Hugh Hopper - Bass, Alto Sax (03,14-16), Acoustic Guitar (12)
Hosté:
Brian Hopper - Tenor (03,09,10,14-16) & Soprano (15,16) Saxes
Diskografie Volume Two
Vyšlo 1969, Probe Records, CPLP-4505 (US)
LP 1969, Barclay, 921019 (France) alternate Cover
CD 1990, One Way Records, MCAD-22065 (US)
CD 2007, Universal Music, B0008536-02 (US) remastered: Gary Hobish
CD 2009, Polydor, 532 050-6 (UK) 24-bit remaster: Paschal Byrne

Seznam skladeb:
Side 1 - Rivmic Melodies:
01. Pataphysical Introduction Pt. I (1:00)
02. A Concise British Alphabet Pt. I (0:10)
03. Hibou, Anemone and Bear (5:58)
04. A Concise British Alphabet Pt. II (0:12)
05. Hulloder (0:52)
06. Dada Was Here (3:25)
07. Thank You Pierrot Lunaire (0:47)
08. Have You Ever Bean Green? (1:23)
09. Pataphysical Introduction Pt. II (0:50)
10. Out of Tunes (2:30)
Side 2 - Esther's Nose Job:
11. As Long as He Lies Perfectly Still (2:30)
12. Dedicated to You But You Weren't Listening (2:30)
13. Fire Engine Passing With Bells Clanging (1:50)
14. Pig (2:08)
15. Orange Skin Food (1:52)
16. A Door Opens And Closes (1:09)
17. 10.30 Returns to the Bedroom (4:14)
Total Time (33:20)

Producer: Mike Jeffery, Soft Machine
Engineer: George Chkiantz
ArtWork: Byron Goto & Henry Epstein with Eric Goto (photos)
Lithography: Trade Platemaking Services
Photography: Paul Misso

Skupina:
Mike Ratledge - Lowrey Holiday Deluxe Organ, Piano (13) & Piano Strings (05)
Kevin Ayers - Bass, Piano (05), Lead (10,12) & Backing (07,09) Vocals, Little Guitar
Robert Wyatt - Drums, Vocals
Hosté:
Hugh Hopper - Bass (13)
The Cake vocal group:
Jeanette Jacobs - Backing Vocals (12)
Barbara Morillo - Backing Vocals (12)
Eleanor Barooshian - Backing Vocals (12)
Diskografie The Soft Machine
Vyšlo 1968, Probe Records, CPLP-4500 (US)
LP 1968, Probe Records, CPLP4500X (US) Alternate Cover
LP 1968, Barclay, 920082 (France) Alternate Cover
CD 1990, One Way Records, MCAD-22064 (US)
CD 2007, Universal Music, B0008535-02 (US) remastered: Gary Hobish
CD 2009, Polydor, 532 050-5 (UK) remastered: Paschal Byrne +2 bonus tracks

Seznam skladeb:
01. Hope For Happiness (4:22)
02. Joy Of A Toy (2:56)
03. Hope For Happiness (Reprise) (1:31)
04. Why Am I So Short? (2:33)
05. So Boot If At All (2:33)
06. A Certain Kind (4:06)
07. Save Yourself (2:26)
08. Priscilla (1:05)
09. Lullabye Letter (4:26)
10. We Did It Again (3:40)
11. Plus Belle Qu'une Poubelle (1:05)
12. Why Are We Sleeping? (5:26)
13. Box 25/4 Lid (0:48)
Total Time: (36:57)

Bonus tracks on 2009 remaster:
14. Love Makes Sweet Music (Side A) (2:27)
15. Feelin' Reelin' Squeelin' (Side B) (2:50)

Producer: Chas Chandler, Tom Wilson
ArtWork: Byron Goto, Eli Allman & Henry Epstein
Liner Notes: Arnold Shaw


Skupina:
John Etheridge - Guitar
Theo Travis - Saxophone, Flute, Electric Piano
Roy Babbington - Bass
John Marshall - Drums
Hosté:
Diskografie Live At The Baked Potato
Vyšlo 20. března 2020, Tonefloat, TF 195 (Europe)
CD and Digital Download released on June 10, 2020

Seznam skladeb:
01. Out-Bloody-Intro (2:30)
02. Out-Bloody-Rageous, Part 1 (5:28)
03. Sideburn (2:18)
04. Hazard Profile, Part 1 (6:29)
05. Kings And Queens (4:36)
06. The Tale Of Taliesin (6:19)
07. Heart Off Guard (2:16)
08. Broken Hill (3:44)
09. Fourteen Hour Dream (6:26)
10. The Man Who Waved At Trains (5:12)
11. Life On Bridges (7:00)
12. Hidden Details (7:03)
Total Time: (59:21)

Recorded at The Baked Potato in Los Angeles on February 1, 2019

Skupina:
John Marshall - Drums, Percussion
Roy Babbington - Electric 6-string Bass
Karl Jenkins - Fender Rhodes Piano, Electric Piano, Hohner Pianet, Soprano Saxophone, Oboe
Mike Ratledge - Fender Rhodes Piano, Lowrey Organ, AKS synthesizer
Allan Holdsworth - Guitar, Voice
Hosté:
Diskografie Switzerland 1974
CD+DVD, vyšlo 2015, Cuneiform Records, Rune 395/396 (US)

Seznam skladeb:
01. Hazard Profile (16:46)
02. The Floating World (5:16)
03. Ealing Comedy (4:14)
04. Bundles (3:10)
05. Land Of the Bag Snake (4:28)
06. Joint (2:21)
07. The Man Who Waved At Trains (3:02)
08. Peff (4:28)
09. The Man Who Waved At Trains (reprise) (0:22)
10. LBO (4:46)
11. Riff II (3:09)
12. Lefty (2:08)
13. Penny Hitch (5:47)
Total Time: (59:10)

Recorded 4 July 1974 at the Congress Hall in Montreux, Switzerland
Coordinator: Steven Feigenbaum
Engineer, Mastered: Udi Koomran
Engineer: Doug Moon
Music Consultant: Joe Sweetinburgh
Design: Bill Ellsworth
Liner Notes: Aymeric Leroy
Photography: Barrie Wentzell

Skupina:
Daevid Allen - Guitars, Spoken Words, Tape Loops
Hugh Hopper - Bass
Robert Wyatt - Drums
Elton Dean - Saxophone
Gilli Smyth - Spoken Words, Vocal Improv
Gerry Fields (credited as "Mystery Violinist") - Violin
Hosté:
Diskografie Daevid Allen & Gilli Smyth With The Soft Machine Family: Live At The Roundhouse 1971
Vyšlo 2012, Gonzo Multimedia, HST115CD (UK)

Seznam skladeb:
01. Introduction (0:26)
02. What Do You Really Want? (4:16)
03. Prostitute Poem: Rational Anthem (3:48)
04. Poet for Sale (8:41)
05. Love Is a Careless Sea (4:10)
06. I Am Your Animal (4:58)
07. Capt. Shaw and Mr Gilbert (3:05)
08. I Am Your Fantasy (5:04)
09. Fred the Fish (2:52)
10. Death of Rock (10:20)
Total Time: (47:40)

Recorded at The Roundhouse
Glass Mastered at Sony DADC, Southwater

Skupina:
Roy Babbington - Bass
Mike Ratledge - Electric Piano, Organ
Karl Jenkins - Oboe, Baritone & Soprano Saxophone, Electric Piano
John Marshall - Drums
Hosté:
Art Themen - Tenor and Soprano Saxophones
Gary Boyle - Electric Guitars
Diskografie NDR Jazz Workshop, Germany, May 17, 1973
Vyšlo 2010, Cuneiform Records, Rune 305/306 (US)

Seznam skladeb:
01. Fanfare (0:47)
02. All White (3:37)
03. Link 1/Link 2 (5:04)
04. 37 1/2 (6:31)
05. Link 3 (0:47)
06. Riff (3:50)
07. Down The Road (10:41)
08. Link 3a (1:00)
09. Stanley Stamp's Gibbon Album (4:46)
10. Chloe And The Pirates (8:33)
11. Gesolreut (11:48)
12. E.P.V. (3:33)
13. Link 4 (3:37)
14. Stumble (6:55)
15. One Across (6:09)
16. Riff II (1:08)
Total Time: (78:46)

Producer: Michael Naura
Production Manager: Karl-Heinz Schlüter
Recorded: Norddeutscher Rundfunk
Engineer: Richard Vogelsang, Werner Münchmeyer, Hans Pagel, John Gathman
Cameraman: Klaus Brix, Kurt Sadyn, Werner Schlichting
Director Of Photography: Lore Pfingsten
Coordinator: Steven Feigenbaum
Restoration: Udi Koomran, Doug Moon
Management: Hans-Stefan Heyne
Design: Bill Ellsworth
Liner Notes: Aymeric Leroy

Skupina:
Mike Ratledge - Keyboards
Robert Wyatt - Drums
Elton Dean - Saxophone
Hugh Hopper - Bass
Hosté:
Diskografie Live At Henie Onstad Art Centre
Vyšlo 16. listopadu 2009, Reel Recordings, RR014/015 (Canada)

Seznam skladeb:
01. First Continuous Set (39:20)
      Facelift
      Virtually
      Slightly All The Time
      Fletcher's Blemish
02. Second Continuous Set & Encore (55:18)
      Neo-Caliban Grides
      Out-Bloody-Rageous
      Eamonn Andrews
      All White
      Kings and Queens
      Teeth
      Pigling Bland
      Noisette
Total Time: (94:38)

The Soft Machine live in 1971 at an Art exhibition at the Henie Onstad Art Centre, Oslo Norway
Producer: Michael King
Co-producer: Henie Onstad Art Centre
Coordinator: Lars Morch Finborud
Technician: Miki Dandy
Liner Notes: Hans Voigt

Skupina:
Mike Ratledge - Lowrey Organ, Fender Rhodes Electric Piano
Elton Dean - Saxello, Alto Sax, Fender Rhodes Electric Piano
Hugh Hopper - Bass Guitar
Phil Howard - Drums
Hosté:
Diskografie Drop
Vyšlo 2008, Moonjune Records, MJR023 (US)

Seznam skladeb:
01. Neo Caliban Grides (6:23)
02. All White (6:14)
03. Slightly All The Time (13:16)
04. Drop (7:40)
05. M.C. (3:25)
06. Out-Bloody-Rageous (11:30)
07. As If (6:10)
08. Dark Swing (1:55)
09. Intropigling (0:53)
10. Pigling Bland (4:44)
Total Time: (62:06)

Live from Germany, 1971
Edited, Remastered: Michael King
Technician: Aymeric Leroy
Artwork, Coordinator: Leonardo Pavkovic
Photography: Claude Gassian
Liner Notes: Steve Lake

Skupina:
Robert Wyatt - Drums, Vocals
Kevin Ayers - Guitar, Bass, Vocals
Mike Ratledge - Organ
Hosté:
Diskografie Middle Earth Masters
Vyšlo září 2006, Cuneiform Records, Rune 235 (US)

Seznam skladeb:
01. Clarence In Wonderland (4:33)
02. We Know What You Mean (3:02)
03. Bossa Nova Express (2:39)
04. Hope For Happiness (13:19)
05. Disorganisation (6:03)
06. We Did It Again (5:48)
07. Why Are We Sleeping? (6:16)
08. I Should've Known (9:47)
09. That's How Much I Need You Now (2:20)
10. I Should've Known (6:44)
11. A Certain Kind (3:46)
Total Time: (64:17)
Mastered, Producer, Liner Notes, Photography: Michael King
Recorded: Bob Woolford
Technician: Miki Dandy
Coordinator: Steven Feigenbaum
Artwork: Bill Ellsworth
Photography: Mark Ellidge, Jeff Sherman
Liner Notes: Jon Newey
Tracks 01-08, recorded Middle Earth, Convent Garden, London on 16th September 1967
Tracks 09,10, recorded Middle Earth, Roundhouse, Chalk Farm, London during May 1968
Track 11, unknown location, Autumn 1967
Nahrávky byly zaznamenány na dvou místech, kde sídlil legendární londýnský podzemní klub Middle Earth v letech 1967 a třetí nahrávka odjinud v roce 1968, která se zjevně teprve nedávno objevila "odkrytá" Cuneiform Records pokračují ve své vynikající práci a archeologických výkopech britských živých nahrávek.

Skupina:
Elton Dean - Alto Saxophone, Saxello, Electric Piano
Hugh Hopper - Electric Bass
Mike Ratledge - Electric Piano, Organ
Robert Wyatt - Drums, Voice
Hosté:
Diskografie Grides
Vyšlo 2006, Cuneiform Records, Rune 230/231 (US)

Seznam skladeb:
First Set (Concertgebouw, 25-10-70) (79:12)
01. Facelift (6:59)
02. Virtually (15:34)
03. Out-Bloody-Rageous (8:12)
04. Neo-Caliban Grides (10:12)
Second Set (Concertgebouw, 25-10-70)
05. Teeth (8:03)
06. Slightly All The Time (10:34)
07. Eamonn Andrews (1:36)
08. Ester's Nose Job (11:22)
Encore (Concertgebouw, 25-10-70)
09. Slightly All The Time/Noisette (6:43)
DVD (Beat Club, recording made 23rd March 1971) (20:36)
01. Neo-Caliban Grides (5:16)
02. Out-Bloody-Rageous (6:57)
03. Robert Wyatt's Vocal Improvisation (2:22)
04. Eamonn Andrews (1:36)
05. All White (4:25)
Total Time: (99:48)

Recorded at the Concertgebouw, Amsterdam, Netherlands on 25th October 1970, and
a TV performance for Radio Bremen's TV Series Beat Club, in their TV Studios in Bremen 23rd March 1971
Cameraman: Dieter Frank, Jochen Theunert, Wilfried Scheidl, Martin Heuer
Coordinator: Steven Feigenbaum
Recorded: Otto G. Hühn
Remastered: Brad Blackford, Michael King
Technician: Dave Davis
Design: Bill Ellsworth
Film Director: Mike Leckebusch
Photography: Shep Shepherd
Liner Notes: Aymeric Leroy

Skupina:
Mike Ratledge - Lowrey organ, Fender Rhodes, Synthesizers
Allan Holdsworth - Electric Guitars, Violin
Roy Babbington - Electric Bass Guitar
Karl Jenkins - Oboe, Soprano Saxophone, Recorder, Electric & Acoustic Piano
John Marshall - Drums, Percussion
Hosté:
Diskografie Floating World Live (Bremen 1975)
Vyšlo 21. března 2006, Moonjune Records, MJR007

Seznam skladeb:
01. The Floating World (4:52)
02. Bundles (4:53)
03. Land Of The Bag Snake (5:07)
04. Ealing Comedy (6:08)
05. The Man Who Waved At Trains (4:56)
06. Peff (6:29)
07. North Point (4:05)
08. Hazard Profile Part One (4:49)
09. J.S.M. (10:13)
10. Riff III (8:42)
11. Song Of Aeolus (4:16)
12. Endgame(6:39)
13. Penny Hitch [Coda] (2:40)
Total Time: (73:54)

Recorded live on Radio Bremen, in Bremen Germany, on 29th January 1975
Machine perform material from "Bundles", with some improvisational and solo pieces
Producer: Gisela Steppat, Volker Steppat
Recorded: Radio Bremen
Engineer: Peter Schulze, Dietram Köster
Remastered: Carl Snow
Technician: Jürgen Kuntze, Klaus Schumann
Cover: Fernando Natalici
Graphics: Leonardo Pavkovic
Liner Notes: Aymeric Leroy
Photography: Fabrizio Cecca, Mavro Amersek

Skupina:
John Etheridge - Acoustic & Electric Guitars, Organ, Synthesizer
Roy Babbington - Bass Guitar
Karl Jenkins - Keyboards, Soprano Saxophone, Electric Piano
John Marshall - Drums, Percussion
Mike Ratledge - Keyboards
Hosté:
Diskografie British Tour '75
Vyšlo 2005, Major League Productions Ltd., MLP10CD (UK)

Seznam skladeb:
01. Bundles (3:17)
02. Land Of The Bag Snake (4:01)
03. Out Of Season (6:13)
04. The Man Who Waved At Trains (6:15)
05. JVH (4:12)
06. The Floating World (1:12)
07. Ban Ban Caliban (9:53)
08. Sideburn (10:21)
09. Hazard Profile (Part 1)(6:12)
10. (Part 2) (1:41)
11. (Part 3) (0:24)
12. (Part 4) (1:30)
13. (Part 5) (3:58)
14. Sign Of Five [Soft Machine] (14:45)
Total Time: (73:44)
Recorded at Nottingham University, Nottingham, England on 1975-10-11
Producer: Mike Dixon
Engineer: Geoff Woodward
Mixed: John Moon
Mastered: David Blackman
Artwork: Gita Kasan
Photography: Guido Harari
Liner Notes: John Etheridge, John Marshall

Skupina:
Elton Dean - Alto Saxophone, Saxello
Mike Ratledge - Organ, Piano
Hugh Hopper - Electric Bass (except 02)
Robert Wyatt - Drums (except 02)
Mark Charig - Trumpet (except 03,05)
Phil Howard - Drums (02,03)
Neville Whitehead - Bass (except 03,05)
Roy Babbington - Acoustic Bass on "Medley"
Paul Nieman - Trombone on "Medley"
Ronnie Scott - Tenor Saxophone on "Medley"
Hosté:
Diskografie Soft Machine & Heavy Friends BBC In Concert 1971
Vyšlo 2005, Hux Records, HUX067

Seznam skladeb:
01. John Peel Introduction (1:02)
02. Blind Badger (10:07)
03. Neo-Caliban Grides (5:41)
04. Out Bloody Rageous (Excerpt)/Eamonn Andrews/All White/Kings And Queens (31:58)
05. Slightly All The Time (Excerpt)/Noisette (6:00)
Total Time: (54:48)


Skupina:
Mike Ratledge - Electric Piano
Robert Wyatt - Drums, Vocals
Lyn Dobson - Flute, Soprano & Tenor Saxophone, Harmonica, Vocals
Hugh Hopper - Bass
Elton Dean - Saxophone, Alto Saxophone
Hosté:
Diskografie Breda Reactor
Vyšlo 2005, Voiceprint, VP345CD (UK)

Seznam skladeb:
01. Eamonn Andrews (12:53)
02. Mousetrap (5:35)
03. Noisette (0:38)
04. Backwards (4:25)
05. Mousetrap (Reprise) (0:15)
06. Hibou, Anemone and Bear (9:25)
07. (CD 2) Facelift (21:48)
08. (CD 2) Moon in June (7:14)
09. (CD 2) 12/8 Theme (5:16)
10. (CD 2) Drum Link (1:08)
11. (CD 2) Esther's Nose Job (7:43)
12. (CD 2) Pigling Bland (3:23)
13. (CD 2) Cymbalism (1:58)
14. (CD 2) Out-Bloody-Rageous (Excerpt) (2:21)
15. (CD 2) Esther's Nose Job (Reprise) (1:56)
16. (CD 2) We Did It Again (2:19)
Total Time: (53:34)

Executive-Producer: Robin Ayling
Coordinator, Liner Notes: Brian Hopper
Mastered: Dallas Simpson
Graphics, Layout: Paul Younghusband

Skupina:
Hosté:
Diskografie Orange Skin Food
2CD, vyšlo 2005, Ambitions 223135-311 (UK)

Seznam skladeb:
CD 1 (62:30)
01. Slightly All The Time (10:20)
02. Out-Bloody-Rageous (10:50)
03. Moon In June (5:51)
04. Mousetrap (4:39)
05. Noisette (0:53)
06. Backwards (3:32)
07. Mousetrap (Reprise) (0:23)
08. Hibou Anemone & Bear (4:43)
09. Eamonn Andrews (10:35)
10. Esther's Nose Job (6:52)
11. Pigling Bland (3:52)
Total Time: (62:37)

CD2 (52:10)
01. Facelift (Excerpt) (5:03)
02. Moon In June (Excerpt) (6:00)
03. Out-Bloody-Rageous (8:46)
04. Facelight (11:55)
05. Fire Engine Passing With Bells Clanging (1:31)
06. Pig (1:25)
07. Orange Skin Food (1:44)
08. A Door Opens And Closes (1:12)
09. 10_30 Returns To The Bedroom (1:04)
10. Pigling Band (2:08)
11. 10_30 Returns To The Bedroom (Reprise) (6:35)
12. I Should've Known (4:47)
Total Time: (52:15)

Written: Hopper (1 04,05,07, 2 01,04,12), Ratledge (1 01,02,06,08-11, 2 03,05-11), Wyatt (1 03, 2 02)
Painting [Pictures]: Rainer Müller-Tombrink
Artwork: Hommage Multimedia GmbH
All tracks are taken from the previously released Somewhere In Soho, Facelift and Live 1970 albums. Disc 1:
Tracks 1, 2 and 4 to 9: Ronnie Scott's Jazz Club, London recorded 20-25 April 1970. (from 'Somewhere In Soho')
Tracks 3, 10 and 11: Fairfield Hall, Croydon 26 April 1970 (from 'Facelift')
Disc 2:
Tracks 1 and 2: Swansea 13 February 1970 or The London School of Economics 14 February 1970
Tracks 3 to 11: Royal Albert Hall, London 13 August 1970 (tracks 1 to 11 are complete 'Live 1970' album)
Track 12: Fairfield Hall, Croydon 26 April 1970 (from 'Facelift')
Title of track 2-10 incorrectly printed as "Pigling Band" on sleeve and in the booklet.

Skupina:
Elton Dean - Alto Saxophone, Saxello, Electric Piano
Hugh Hopper - Bass
Mike Ratledge - Organ, Electric Piano
John Marshall - Drums
Hosté:
Diskografie Soft Stage BBC In Concert 1972
Vyšlo 2005, Hux Records, HUX070 (UK)

Seznam skladeb:
01. Fanfare (1:59)02. All White (5:17)
03. Slightly All The Time (11:51)
04. MC (2:37)
05. Drop (5:34)
06. Stumble (5:53)
07. One Across (3:11)
08. As If (3:48)
09. Riff (7:03)
10. Gesolreut (6:59)
Total Time: (54:18)

Recorded on 20 July 1972 for the BBC Radio 1 live in Concert at The Paris Theatre, London
Broadcast on 2 September 1972
Producer: Jeff Griffin
Design [Package Design]: www.9thplanetdesign.com
Liner Notes [Inside Booklet]: Duncan Heining
Sleeve Notes [On Tray Card]: Aymeric Leroy

Skupina:
Robert Wyatt - Drums, Vocals
Mike Ratledge - Lowery Organ, Electric Piano
Hugh Hopper - Bass Guitar
Elton Dean - Alto Saxophone, Saxello
Hosté:
Diskografie Somewhere In Soho
Vyšlo 2004, Voiceprint, VP262CD (UK)

Seznam skladeb:
Disc 1 - (45:53)
01. Slightly All The Time (10:21)
02. Out-Bloody-Rageous (10:46)
03. Eamonn Andrews (10:33)
04. Mousetrap (4:37)
05. Noisette (0:53)
06. Backwards (3:32)
07. Moustrap (Reprise) (0:23)
08. Hibou Anemone & Bear (4:44)

Disc 2 - (45:12)
01. Facelift (19:19)
02. Moon in June (8:02)
03. Esther's Nose Job (8:21)
04. Pigling Bland (3:45)
05. Cymbalism (4:19)
06. Esther's Nose Job (Reprise) (1:23)
Total Time: (81:05)

This was recorded whilst Machine were in a short residency at Ronnie Scott's Soho Club between 20 & 25 April 1970
Executive-Producer: Robin Ayling
Audio Mastering: Chris Thorpe at Serendipity
Artwork, Graphics: Paul Younghusband
Photography: Hugh Hopper, Brian Hopper
Liner Notes: Brian Hopper

Skupina:
Mike Ratledge - Keyboards
Hugh Hopper - Bass (01-04)
Elton Dean - Saxophone (01-03)
John Marshall - Drums (04-06, 07-11)
Karl Jenkins - Oboe, Saxophone, Recorder, Keyboards (04-06, 07-11)
Roy Babbington - Bass (05-06, 07-11)
Allan Holdsworth - Guitars (09-11)
Phil Howard - Drums (01-03)
Hosté:
Diskografie BBC Radio 1971-1974
2CD, vyšlo 2003, Hux Records HUX 047 (UK)

Seznam skladeb:
CD1: (44:56)
01. As If (7:45)
02. Drop (6:56)
03. Welcome To Frillsville (10:33)
04. Fanfare/All White/MC/Drop (11:13)
05. Stanley Stamp's Gibbon Album (3:33)
06. Hazard Profile Part 1 (4:56)

CD2: (34:59)
07. Sinepost (1:47)
08. Down The Road (7:34)
09. North Point (3:00)
10. The Man Who Waved At Trains (5:41)
11. Hazard Profile Parts 1-4 (16:57)
Total Time: (79:55)

Producer: John Walters, Tony Wilson
Engineer: Bob Conduct
Compiled, Coordinator: Jo Murphy
Mastered: Russell Pay
Design: www.9thplanetdesign.com
Sleeve Notes: John Marshall
Liner Notes: Aymeric Leroy

Skupina:
Kevin Ayers - Bass, Guitars, Vocals (01-05)
Robert Wyatt - Drums, Vocals
Mike Ratledge - Keyboards
Hugh Hopper - Bass (06-09, 10-15)
Marc Charig - Trumpet (15)
Brian Hopper - Saxophone, Flute (06)
Elton Dean - Saxophone (09, 10-15)
Lyn Dobson - Saxophone, Flute (15)
Nick Evans - Trombone (15)
Hosté:
Diskografie BBC Radio 1967-1971
2CD, vyšlo 2003, Hux Recordsm, HUX 037 (UK)

Seznam skladeb:
CD1: (66:45)
01. Clarence in Wonderland (2:57)
02. We Know What You Mean (3:11)
03. Certain Kind (3:38)
04. Hope for Happiness (4:37)
05. Strangest Scene Recorded (aka Lullaby Letter) (4:55)
06. Facelift / Mousetrap / Noisette / Backwards / Mousetrap Reprise (11:54)
07. The Moon in June (13:02)
08. Instant Pussy (3:19)
09. Slightly All the Time / Out Bloody Rageous / Eamonn Andrews (19:12)

CD2: (60:51)
10. Virtually (9:58)
11. Fletcher's Blemish (12:11)
12. Neo-Caliban Grides (7:34)
13. Dedicated to You But You Weren't Listening (2:46)
14. Eamonn Andrews / All White (7:11)
15. Mousetrap / Noisette / Backwards / Mousetrap Reprise / Esther's Nose Job (21:11)
Total Time: (127:36)

Producer: Bernie Andrews, John Walters
Engineer: Bob Conduct, Dave Tate, Tony Wilson
Compiled, Coordinator: Jo Murphy Mastered: Russell Pay
Remastered: Michael King
Design: www.9thplanetdesign.com
Photography: Mark Ellidge, Jean-Pierre Leloir, Robert Wyatt
Liner Notes: Mark Ellingham, Kevin Ayers

Skupina:
Mike Ratledge - Organ and Electric Piano
Hugh Hopper - Bass Guitar
Robert Wyatt - Drums and Vocals
Elton Dean - Alto Saxophone, Saxello and Electric Piano
Hosté:
Diskografie Facelift
Vyšlo 2002, Voiceprint, VP233CD (UK)

Seznam skladeb:
CD1: (40:50)
01. Slightly all the Time (Ratledge) (5:20)
02. Out-Bloody-Rageous (Ratledge) (10:16)
03. Moon In June (Wyatt) (5:49)
04. Mousetrap (Hopper) (6:28)
05. Noisette (Hopper) (0:36)
06. Backwards (Ratledge) (3:50)
07. Mousetrap - reprise (Hopper) (0:14)
08. Hibou Anemone and Bear (Ratledge) (7:57)

CD2: (50:44)
01. Facelift (Hopper) (21:26)
02. Eamonn Andrews (Ratledge) (12:12)
03. Esthers Nose Job (Ratledge) (6:50)
04. Pigling Bland (Ratledge) (3:52)
05. I Should've Known (Hopper) (4:47)
06. Esthers Nose Job - reprise (Ratledge) (1:37)
Total Time: (91:34)

Recorded on 26Th April 1970 at the Fairfield Halls, Croydon
Executive-Producer: Robin Ayling
Coordinator: Brian Hopper
Mastered: Chris Thorpe
Design: Steve Lee
Photography: Mark Ellidge

Skupina:
Mike Ratledge - Electric Piano, Organ
Robert Wyatt - Drums, Vocals
Elton Dean - Alto Saxophone, Saxello
Lyn Dobson - Soprano Saxophone, Tenor Saxophone
Nick Evans - Trombone
Hugh Hopper - Bass
Mark Charig - Trumpet
Hosté:
Diskografie Backwards
Vyšlo 2002, Cuneiform Records, Rune 170 (US)

Seznam skladeb:
01. Facelift (18:49)
02. Moon in June (7:38)
03. Esther's Nose Job (12:55)
04. Facelift (8:32)
05. Hibou Anemone and Bear (4:00)
06. Moon in June (demo) (20:46)
Total Time: (72:40)

01-03 recorded in late May, 1970 in London, England
04-05 recorded in late November, 1969 in Paris, France
First part 06 recorded in October and November, 1968 in the USA
Second part 06 recorded in mid 1969 in England
Transferred: Michael King
Coordinator: Steven Feigenbaum
Mastered, Transferred: Matt Murman
Design: Bill Ellsworth
Liner Notes: Aymeric Leroy
Photography: Shep Shepherd

Skupina:
Elton Dean - Alto Saxophone, Saxello
Hugh Hopper - Bass
Lyn Dobson - Soprano Saxophone, Flute, Vocals
Mike Ratledge - Electric Piano, Organ
Robert Wyatt - Drums, Vocals
Hosté:
Diskografie Noisette
Vyšlo 2000, Cuneiform, Rune 130 (UK)

Seznam skladeb:
01. Eamonn Andrews (12:15)
02. Mousetrap (5:24)
03. Noisette (0:37)
04. Backwards (4:48)
05. Mousetrap(reprise) (0:26)
06. Hibou, Anemone And Bear (8:50)
07. Moon In June (6:55)
08. 12/8 Theme (11:25)
09. Esther's Nose Job (14:30)
10. We Did It Again (7:15)
Total Time: (72:25)

Engineer: Bob Woolford
Research, Edited: Steven Feigenbaum
Mastered: Matt Murman
Artwork, Design, Layout: Bill Ellsworth
Liner Notes: Aymeric Leroy
Photography: Mark Ellidge

Skupina:
Robert Wyatt - Drums
Mike Ratledge - Keyboards
Hugh Hopper - Bass
Lyn Dobson - Saxophone (01,02)
Elton Dean - Saxophones (03-11)
Hosté:
Diskografie Live 1970

Vyšlo 1998, Blueprint, BP290CD (UK)

Seznam skladeb:
01. Facelift (excerpt) (5:04)
02. Moon In June (excerpt) (5:59)
03. Out-Bloody-Rageous (8:46)
04. Facelift (11:55)
05. Fire Engine Passing With Bells Clanging (1:31)
06. Pig (1:26)
07. Orange Skin Food (1:43)
08. A Door Opens And Closes (1:12)
09. 10:30 Returns To The Bedroom (1:04)
10. Pigling Bland (2:08)
11. 10:30 Returns To The Bedroom (reprise) (6:34)
Total Time: (47:22)

Liner Notes: Hugh Hopper

Skupina:
Elton Dean - Alto Sax, Saxello, Electric Piano
Hugh Hopper - Bass
Mike Ratledge - Electric Piano, Organ
Robert Wyatt - Drums
Hosté:
Diskografie Virtually
Vyšlo 1998, Cuneiform, RUNE 100 (US)

Seznam skladeb:
Set One: (32:14)
01. Facelift (10:04)
02. Virtually (8:17)
03. Slightly All The Time (8:12)
04. Fletchers Blemish (5:41)

Set Two: (45:02)
01. Neo-Caliban Grides (9:26)
02. Out Bloody Rageous (9:59)
03. Eamonn Andrews (4:29)
04. All White (3:16)
05. Kings And Queens (3:37)
06. Teeth (9:20)
07. Pigling Bland (4:55)
Total Time: (77:16)

Producer: Peter Schulze
Engineer: Robert Friedrich
Research, Coordinator: Steven Feigenbaum
Mastered: Matt Murman
Layout, Graphics: Bill Ellsworth
Photography: Jochen Mönch
Liner Notes: Peter Schulze

Skupina:
Elton Dean - saxello, Alto Saxophone, Rhodes Piano
Hugh Hopper - Bass
John Marshall - Drums
Mike Ratledge - Electric Piano, Organ
Hosté:
Diskografie Live In France (Paris)
2CD, vyšlo 1995, One Way Records, OW 31445 (US)

Seznam skladeb:
CD 1: (47:12)
01. Plain Tiffs (3:32)
02. All White (6:23)
03. Slightly All The Time (13:09)
04. Drop (7:43)
05. M.C. (2:59)
06. Out-Bloody-Rageous (13:25)

CD 2: (58:31)
01. Facelift (17:53)
02. And Sevens (8:55)
03. As If (8:30)
04. LBO (6:08)
05. Pigling Bland (6:05)
06. At Sixes (11:00)
Total Time: (105:43)

Recorded at L'Olympia, Paris, on 1972-05-02


Skupina:
Mike Ratledge - Electric Piano, Organ
Hugh Hopper - Bass
Robert Wyatt - Drums, Vocals
Hosté:
Diskografie Live At The Paradiso 1969
Vyšlo 1995, Voiceprint VP193CD (UK)

Seznam skladeb:
01. Hulloder (0:24)
02. Dada Was Here (8:21)
03. Thank You Pierrot Lunaire (0:45)
04. Have You Ever Been Green? (0:57)
05. Pataphysical Introduction Pt. II (1:00)
06. As Long As He Lies Perfectly Still (1:55)
07. Fire Engine Passing With Bells Clanging (2:17)
08. Hibou, Anemone And Bear (4:17)
09. Fire Engine Passing With Bells Clanging (reprise) (3:26)
10. Pig (4:21)
11. Orange Skin Food (0:15)
12. A Door Opens And Closes (1:18)
13. 10:30 Returns To The Beedroom (10:39)
Total Time: (39:55)

Live recording at Paradiso, Amsterdam, on 1969-03-29
Coordinator: Robin Ayling
Re-mastered: Chris Thorpe at Serendipity
Photography: Mike Ellidge
Liner Notes: Hugh Hopper, Michael King

Skupina:
Mike Ratledge - Electric Piano
Hugh Hopper - Electric Bass
Karl Jenkins - Saxophone, Keyboards, Electric Piano
John Marshall - Drums
Hosté:
Diskografie BBC Radio 1 Live In Concert

Vyšlo 1994, Windsong International/BBC Transcription, WINCD056 (UK)

Seznam skladeb:
01. Fanfare (1:58)
02. All White (5:50)
03. Slightly All The Time (5:49)
04. M.C. (3:47)
05. Drop (10:06)
06. Stumble (5:54)
07. L.B.O. (3:39)
08. As If (3:19)
09. Riff (14:40)
Total Time: (55:02)

Recorded live at The Paris Theatre, London on 20 July 1972 and broadcast on BBC Radio 1 on 2 September 1972
Producer: Jeff Griffin
Liner Notes: Phil Howitt

Skupina:
Mike Ratledge - Keyboards
Phil Howard - Drums
Elton Dean - Saxophones
Mark Charig - Cornet
Neville Whitehead - Bass
Hugh Hopper - Bass
Robert Wyatt - Drums
Ronnie Scott - Tenor saxophone
Paul Nieman - Trombone
Roy Babbington - Double Bass
Hosté:
Diskografie BBC Radio 1 Live In Concert
Vyšlo 1993, Windsongs WIN 031

Seznam skladeb:
01. Blind Badger (10:00)
02. Neo Caliban Grides (5:45)
03. Out Bloody Rageous (5:45)
04. Eamonn Andrews (2:20)
05. All White (3:35)
06. Kings And Queens (4:45)
07. Teeth (11:10)
08. Pigling Bland (4:10)
Total Time: (47:30)

Recorded live at The Paris Theatre, London on 11 March 1971 and broadcast on BBC Radio 1 on 26 March 1971
Producer: Jeff Griffin
Compiled, Coordinator: Jo Murphy

Skupina:
Mike Ratledge - Keyboards
Robert Wyatt - Drums
Hugh Hopper - Bass
Elton Dean - Alto Saxophone, Saxello
Hosté:
Lyn Dobson - Soprano Saxophone, Flute
Mark Charig - Cornet
Nick Evans - Trombone
Diskografie The Peel Sessions
2CD, vyšlo 1990, Strange Fruit, SFRCD201 (UK)
2CD 1990, Dutch East India Trading, DEI8501-2 (US)
2LP 1990, Strange Fruit, SFRLP201 (UK)
Cass 1990, Dutch East India Trading, DEI8501-4 (US)
2CD 1991, Strange Fruit, WMD 672009 (France)

Seznam skladeb:
CD1: (47:03)
01. Moon In June (13:05)
02. Esther's Nose Job (11:58)
03. Mousetrap / Noisette / Backwards / Mousetrap Reprise (8:47)
04. Slightly All The Time / Out-Bloody-Rageous / Eamonn Andrews (15:20)
CD2: (46:50)
05. Facelift (11:55)
06. Virtually (9:55)
07. Neo Caliban Grides (7:32)
08. Drop (6:57)
09. As If (7:47)
10. Dedicated To You But You Weren't Listening (2:44)
Total Time: (93:53)
All tracks recorded for BBC Top Gear
Material recorded at the BBC from June 1969 through November 1971
Producer: John Walters
Executive-Producer: Soft Machine
Design Concept: Sean Murphy
Design: Khartomb

Skupina:
Mike Ratledge - Keyboards
Elton Dean - Alto Saxophone, Saxello
Hugh Hopper - Bass
Robert Wyatt - Drums, Vocals
Hosté:
Diskografie Live At The Proms 1970
Vyšlo srpen 1988, Reckless Records, RECK 5 (UK)
LP/CD 1998, Reckless, RECK 5, under the title of "Soft Machine Live'70"

Seznam skladeb:
01. Out-Bloody-Rageous (11:54)
02. Facelist (11:22)
03. Esther's Nosejob (15:39)
      Pig
      Orange Skin Food
      A Door Opens And Closes
      Pigling Bland
      10 - 30 Returns To The Bedroom
Total Time: (38:55)

Mastered: Tim Young

Skupina:
John Etheridge - Acoustic & Electric Guitars
Steve Cook - Bass Guitar
Karl Jenkins - Piano, Electric Keyboards and Syntheziser
John Marshall - Drums, Percussion
Rick Sanders - Violin
Hosté:
Diskografie Alive & Well - Recorded In Paris
Vyšlo 1978, Harvest SHSP 4083 (UK)
1978, Harvest 14C 062-60438 (Greece)
1978, Toshiba EMI Ltd SHSP-4083 (Japan)
CD 1990, See For Miles, SEE 290 (1990)

Seznam skladeb:
01. White Kite (3:00)
02. Eos (1:22)
03. Odds Bullets and Blades, Pt. 1 (2:18)
04. Odds Bullets and Blades, Pt. 2 (2:33)
05. Song of the Sunbird (1:24)
06. Puffin (1:18)
07. Huffin (5:12)
08. Number Three (2:25)
09. The Nodder (7:13)
10. Surrounding Silence (4:04)
11. Soft Space (8:17)
Total Time: (39:06)

Recorded in Paris at the Theatre Le Palace, Montmartre, from four concerts given there on the 6th till 9th of July 1977, with the Manor Mobile Recording Unit
Additional recording and mixing at Advision Studios London
Producer: Mike Thorne
Executive-Producer: Sean Murphy
Engineer: Paul Hardiman, Paul Northfield
Mastered: Chris Blair
Design: Peter Shepherd
Photography: Daniel Decamps, Peter Lavery



  

Soft Machine, September 1971 : Hugh Hopper, Mike Ratledge, Phil Howard and Elton Dean









Karl Jenkins, Allan Holdsworth, Mike, Roy Babbington, John Marshall









Oficiální stránky:
https://www.softmachine.org/history
http://www.calyx-canterbury.fr/softmachine/index.html
http://www.noisette.nl/




ProgressRock Nahoru
Made by 
©  12.11.2020 
Menu Poslední aktualizace: 12.11.2020
mbrezny@centrum.cz© 
...a vzkaz autorovi!©